načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Česká tomistická psychologie - Tomáš Machula; Milan Nakonečný; Jan Samohýl

Česká tomistická psychologie

Elektronická kniha: Česká tomistická psychologie
Autor: Tomáš Machula; Milan Nakonečný; Jan Samohýl

Odborná publikace popisuje a analyzuje vývoj české tomistické psychologie od konce 19. století (od data vydání encykliky Aeterni Patris papežem Lvem XIII. v roce 1879, kde byli katoličtí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 412
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Téma: tomistická psychologie
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2009
ISBN: 978-80-738-7338-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Odborná publikace popisuje a analyzuje vývoj české tomistické psychologie od konce 19. století (od data vydání encykliky Aeterni Patris papežem Lvem XIII. v roce 1879, kde byli katoličtí vědci a filosofové nabádáni k vrácení se k "věčné filosofii" sv. Tomáše Akvinského). Nastiňuje základní filosoficko-teoretické otázky, zacílené především na evropském kontinentě, které jsou nutné pro srovnání s vývojem v naší zemi a současně jsou měřítkem srovnávání vývoje české a světové tomistické psychologie. Publikace obsahuje i odkazy k psychologům, kteří svá díla utvářeli v duchu tomistické psychologie, ale přímo se k ní nehlásili. Tato část, která se věnuje historickému nástinu, také formuluje filosofické a epistemologické problémy současného tomismu, jako je například stále diskutovaný vztah mezi empirickou a filosofickou psychologií či vztah psychologie a teologie. Poslední část obsahuje informace o aplikaci poznatků tomistické psychologie na pastorační a psychoterapeutickou praxi. Pro tomistickou psychologii je nezbytná jednota vědeckého empirismu a filosofie a jednota vědecko-filosofického systému poznatků a jeho aplikace v praxi. Odborná publikace připomíná historii české tomistické psychologie a klade si za cíl pobídnout k jejímu obnovení, a tedy podnítit zájem o problémy duševního života člověka, přesahující úzké obzory vědeckého empirismu.

Popis nakladatele

Kniha tří pedagogů Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a několika externistů se zabývá tématem v odborné literatuře dnes velmi vzácným, nicméně závažným, jehož aktuálnost se již rýsuje zejména na pozadí současného diskursu „filosofie mysli“. Je to téma duše, které je v této knize zasazeno do historického rámce vývoje a perspektiv tomistické psychologie, jež byla vědou o duševním životě člověka a filosofií jeho metafyzické podstaty. Čtenář se tu setká s problematikou duševního života člověka, vystupující také v dnes stále aktuální filosofické rovině, jako je vztah empirické a filosofické psychologie, problém vztahu duše a těla, svobodné vůle a další. V historickém rámci tohoto díla, které přináší obraz světového vývoje tomistické psychologie od konce 19. století do současnosti, je těžištěm vývoj české tomistické psychologie. Filosofický obsah knihy pak tvoří pojetí duše v díle sv. Tomáše Akvinského, z něhož se tomistická psychologie vyvinula, a také jsou naznačeny perspektivy vývoje této psychologie. V části historické čtenáře jistě zaujmou pozoruhodné osudy vyspělé české tomistické psychologie, zakotvené v minulém století zejména v činnosti olomouckých dominikánů, jejíž vývoj je zde zmapován rovněž od konce 19. století až do současnosti, a to v jejích, dnes již téměř zapomenutých představitelích. Kniha ukazuje nezbytnost filosofických pohledů na psychologii, které kromě jiného vedou k domýšlení života duše za hranice empiricky získaných poznatků, aby bylo možné uspořádat je do smysluplného celku, umožňujícího jejich chápání, a nacházet jejich metafyzickou podstatu. Vedle historicko-filosofických a metafyzických přístupů zde však najdeme i několik pokusů o aplikaci tomistického pojetí psychologie na současnou pastorační, psychoterapeutickou a psychiatrickou praxi. Ty ukazují, že tomistická psychologie, i když byla materialistickým naturalismem posunuta za horizont perspektiv současné psychologie, redukované často na neurofyziologii či biologii a počítačové modely dílčích funkcí, neztratila nic ze své životnosti ve světě, který si zachoval smysl pro kladení otázek a hledání odpovědí. Kniha se pokouší ukázat, že tomistické pojetí duše není zbytečnou zátěží psychologického bádání a duchovního života člověka, ale naopak že ho v současných podmínkách jeho existence prohlubuje a rozvíjí v poznávání i ve způsobech životního stylu. (historie a perspektivy)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Machula; Milan Nakonečný; Jan Samohýl - další tituly autora:
Neznámý filosof Louis-Claude de Saint Martin -- Martinismus kdysi a nyní Neznámý filosof Louis-Claude de Saint Martin
Causa efficiens -- Příčina účinná a princip kauzality mezi realismem a redukcionismem Causa efficiens
Tomismus čtyřiadvaceti tezí Tomismus čtyřiadvaceti tezí
Motivace chování Motivace chování
Obecná psychologie Obecná psychologie
Pluralita tradic : od antiky po novověk -- Studia Neoaristotelica, supplementum II Pluralita tradic : od antiky po novověk
 (e-book)
Obecná psychologie Obecná psychologie
Židovské inspirace křesťanství Židovské inspirace křesťanství
Explorations in Late Scholasticism Explorations in Late Scholasticism
Psýché Psýché
Dějiny psychologie do konce 19. století Dějiny psychologie do konce 19. století
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MILAN NAKONEČNÝ, TOMÁŠ MACHULA, JAN SAMOHÝL

Česká tomistická

psychologie

historie a perspektivy


Profesoru Stanislavu Sousedíkovi,

tomistovi myslí i srdcem,

s úctou k jeho dílu obnovy scholastické tradice.

Důstojnému panu Aloisi Dominiku Markovi O. P.,

nestoru českých dominikánů s úctou k jeho dílu a osobnosti.

Památce našeho vzácného a milého spolupracovníka

PhDr. Josefa Förstera, CSc.


TRITON

MILAN NAKONEČNÝ, TOMÁŠ MACHULA, JAN SAMOHÝL

Česká tomistická

psychologie

historie a perspektivy


© Milan Nakonečný, Tomáš Machula, Jan Samohýl

© TRITON, 2009

Cover © Renata Brtnická, 2009

Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN ISBN 978-80-7387-338-7

Milan Nakonečný, Tomáš Machula, Jan Samohýl

Historie a perspektivy české tomistické psychologie

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

Publikace byla vydána za podpory Grantové agentury České republiky

v rámci projektu č. 406/07/0660 s názvem „Tradice a perspektivy české

tomistické psychologie“.

Recenzovali:

prof. Dr. phil. fac. theol. Peter Volek

prof. PhDr. Mgr. Jiří Musil, CSc.


Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 ČÁST HISTORICKÁ Milan Nakonečný

Vývoj tomistické psychologie od konce 19. století do současnosti . . 16 Efrem Jindráček

Vývoj a vnitřní konfrontace euroamerické tomistické

psychologie od 19. do 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Josef Förster

Historie České tomistické psychologie . . . . . . . . . . . . . . 130 Jan Samohýl

Současná Česká tomistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . 279 ČÁST FILOSOFICKÁ Milan Nakonečný

Metafyzické základy tomistické psychologie . . . . . . . . . . . . 288 Tomáš Machula

Pojem „Osoba“ u Tomáše a v současné tomisticky

inspirované fi losofi i . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320 Tomáš Machula

Téma „duše“ u Tomáše a v tomistické fi losofi i . . . . . . . . . . . 344 Miroslav Norek

Možný přínost tomistického pohledu na člověka

k současné psychoterapeutické a psychiatrické praxi . . . . . . . . 378 Fr. Jan Rajlich, OP

Využití principů sv. Tomáše v pastoraci . . . . . . . . . . . . . . 388 Fr. Vojtěch Ondřej Soudský, OP

Přínos tomismem akcentovaných prvků duchovního života

pro formaci a duchovní doprovázení věřících křesťanů . . . . . . 393 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405



9

Úvod

Od konce 19. století se v psychologii prosazují silné tendence učinit z ní

přírodní vědu po vzoru fyziky či chemie a dokončuje se proces přísného

oddělení oboru empirické psychologie od psychologie fi losofi cké. Na rozdíl

od Christiana Wolff a, který již v 18. století rozdělil psychologii na empi

rickou a racionální („psychologia empirica“, „psychologia rationalis“), ale

požadoval, aby empirická psychologie dodávala poznatky „racionální“, tj.

v podstatě fi losofi cké či metafyzické psychologii a trval na jednotě obou

těchto oborů, má být koncem 19. století uskutečněn „rozvod“ fi losofi e

s psychologií, která se v té době pracně oddělovala od fi losofi e, přes od

por mnoha kateder fi losofi e na německých a jiných univerzitách. Vývojo

vý trend tehdejší psychologie k jejímu přírodovědeckému pojetí vyvrcholil

na začátku 20. stol. v behaviorismu, který v rámci tohoto trendu redukoval

předmět psychologie na studium chování pomocí experimentů, uskuteč

ňovaných převážně v laboratorních podmínkách a převážně s pokusnými

zvířaty. V psychologii téměř půl století převládá toto behavioristické pojetí,

až do doby jeho krize, která vedla ke konstituování kognitivní psychologie

na jedné a humanistické psychologie na druhé straně. Současně se vlivem

pozitivismu od konce 19. století udržuje odpor k „metafyzickým speku

lacím s pojmem duše“, protože to neodpovídá požadavku, aby vědy byly

tvořeny „pozitivně zjištěnými fakty“ a z nich induktivně odvozovanými

teoriemi.

Tento v psychologii téměř všeobecně udržovaný trend – s výjimkami

především v německé psychologii té doby, kde se dlouho udržoval smysl

pro introspekcionalistický přístup, odporující metodologickému princi

pu behaviorismu – byl postupně se stále větší intenzitou narušován rozvo

jem psychoanalýzy, která však byla scientisticky orientovanými psychology

prohlašována za nevědeckou. Pokusy narušit tento vývoj k přírodovědecké

orientaci v psychologii a vytvořit z ní tak především vědu hledající kauzál

ní vztahy mezi „podněty a reakcemi“ pomocí experimentů a matematic

ky formalizovat tím objevené zákonitosti, byly úspěšné jen částečně. Střet

o pojetí psychologie jako „duchovědy“ či „přírodovědy“ na konci 19. století

(W. Dilthey vs. H. Ebbinghaus) vedl jen ke slabému prosazení tzv. „rozu


10

mějící psychologie“. Mnohem účinnější byl nástup „gestaltismu“ a zejména

pak „druhé lipské školy celostní psychologie“ jako reakce na neudržitelný

psychologický atomismus W. Wundta a řady dalších experimentálně pra

cujících psychologů. Objev „genetického a fenomenálního primátu celku“

vedl k otevření otázek, které nutně vyúsťovaly k fi losofi ckým pojetím (in

terpretacím). Hlavní představitel zmíněné školy F. Krueger tehdy prohlásil,

že „psychologie je bez fi losofi e nemožná“. Ačkoli také celostní psychologie se

prosazovala jen částečně, znamenalo to nicméně již to, že do té doby fi lo

sofi e či metafyzika, pohrdaná kdysi jako „ancilla theologiae“ a prohlašova

ná později za obor čiré nevědecké spekulace, se pomalu, ale jistě vracela

do psychologie zpět, a to z různých směrů, například ze směru Husserlo

vy fenomenologie a zejména ze směru „psychologie lidského bytí“. Reduk

ce psychologie na výzkum chování a její zoocentrizace vedly k tomu, že se

z psychologie na dlouhou dobu vytratil smysl pro snahu vysvětlit problém

vnitřní jednoty a organizovanosti duševního života člověka. Behaviorismus

ovšem téma vnitřního duševního života odmítal jako objektivní vědě nepří

stupné a dospíval převážně jen k formulování dílčích zákonitostí chování

a k celkovému redukcionismu předmětu zkoumání (eklatantně psycholo

gické pojmy, například city, byly chápány jen jako druh „neuro-behaviorál

ní aktivace“, koncept vůle byl rozpuštěn v pojmu „instrumentálního cho

vání“ atd.). Kdysi ústřední pojem psychologie, duše, se z ní téměř zcela

vytratil a termín „duševní život člověka“ byl nahrazován výrazem „lidská

psychika“. Extrémním scientismem (neopozitivismem) zachvácený beha

viorismus nakonec vyvrcholil v tzv. operacionalismu, v němž byly vědecké

pojmy, aby se staly intersubjektivně komunikovatelné a vědecké poznatky

zásadně kontrolovatelné, defi novány prováděnými operacemi (známá je z té

doby „defi nice“ inteligence jako „to, co je měřeno testy inteligence“). Obdo

bí tzv. „psychologie bez duše“ trvalo od začátku druhé poloviny 19. století

zhruba sto let.

Nejednotnost v pojetí předmětu psychologie a její metodologie, její boj

za uznání být objektivní vědou – jak prohlásil jeden kritik tehdejšího sta

vu psychologie, sociolog W. Lippmann: „kdysi se psychologové snažili dostat

do psychologie trochu matematiky, nyní se snaží dostat do matematiky trochu

psychologie“ – vedl k tomu, že vývoj psychologie byl v období, které je před

mětem našeho pojednání, stále zatížen závislostí na jiných vědách: na fyzi

ce a chemii (psychologický atomismus a asocianismus), na teorii informace

a počítačovém modelování psychických funkcí (kognitivní psychologie),

na expanzivním evolucionismu (evoluční psychologie) atd.


11

Jistým ostrůvkem ve vývojovém období, o kterém zde hovoříme, byla tomistická psychologie, jejímž centrem na přelomu první a druhé poloviny 19. století byla římská Academia di San Tommaso a tehdejší radikální tomista Matteo Liberatore. Rozhodující událostí však bylo vydání encykliky Aeterni Patris papežem Lvem XIII. v roce 1879, kde byli katoličtí vědci a fi losofové nabádáni k vrácení se k „věčné fi losofi i“ sv. Tomáše Akvinského. Již předtím však patrně J. Frohschammer a A. von Schmid užili pojem neoscholastika, který však byl později interpretován buď jako dobově určené pokračování v díle sv. Tomáše, nebo jeho novodobá revize (to je dosud otevřená otázka vědecko-fi losofi cké a v některých případech i teologické revize tomismu, s níž jsou spojena jména některých významných katolických teologů a ve třicátých letech ve Francii založené hnutí Nouvelle Th éologie, k němuž, kromě dalších, náleželi Henri de Lubac, Yves Congar, Hans Urs von Balthasar, Karl Rahner). Pojem „neoscholastika“ a méně frekvantovaný pojem „neotomismus“ nemají zcela jednotný význam: vyjadřují také buď dobovou souvislost, tj. pokračování tomismu v druhé polovině 19. století (po vydání encykliky Aeterni Patris, 1879) především o nalézání nových poznatků v díle sv. Tomáše, o jeho novou interpretaci, nebo o jeho revizi. Také na tuto otázku hledá naše dílo odpověď. Rozhodli jsme se po vzoru amerického dominikána R. E. Brennana (1941, 1957), který je špičkovým představitelem tomistické psychologie 20. století, užívat pojmu tomismus, z důvodů, které uvádíme v jedné z podkapitol této práce. Jiným termínem, který je někdy významově ztotožňován s tomistickou psychologií, je neoscholastická psychologie (W. L. Kelly, 1961).

Obsahem našeho díla je popis a analýza vývoje české tomistické psychologie od konce 19. století, od data vydání výše zmíněné encykliky Aeterni Patris. Pokoušíme se zde ovšem také o stručný nástin, tomistické psychologie, omezený na základní fi losofi cko-teoretické otázky, především na evropském kontinentě, který je nutný pro srovnání s vývojem u nás a současně je měřítkem srovnávání vývoje české a světové tomistické psychologie. V našem díle je uvedena i řada psychologů, kteří svá díla vytvářeli v duchu tomistické psychologie, ale přímo se k ní nehlásili. Domníváme se však, že sem pro výše uvedený znak a pro svou příslušnost k římsko-katolické církvi patří.

V rámci tohoto historického nástinu, který je obsahem první části práce, se pokoušíme formulovat fi losofi cké a epistemologické problémy současného tomismu, jako je například stále diskutovaný vztah mezi empirickou a fi losofi ckou psychologií, ale také již méně tematizovaný problém vztahu psycho


12

logie a teologie, jakož i několik, rovněž stále aktuálních problémů tomistické psychologie, jako jsou problém duše a svobodné vůle, které v současnosti vystupují v nových souvislostech vědecko-empirických i fi losofi ckých. Konečně se ve třetí části pokoušíme o aplikaci poznatků tomistické psychologie na pastorační a psychoterapeutickou praxi. Snažíme se tak o vytvoření jednoty historického a aktuálního, jakož i teoreticko-fi losofi ckého a praktického přístupu k předmětnému tématu. Tyto snahy jsou, kromě jiného, zacíleny na potvrzení životaschopnosti tomistické psychologie: 1. jako nezbytné jednoty vědeckého empirismu a fi losofi e a 2. nezbytné jednoty vědecko-fi losofi ckého systému poznatků a jeho aplikace v praxi. Cílem je tu přispět k osvětlení původu a současně možností překonání duchovní krize současnosti, která zachvátila jak svět vědy a fi losofi e, tak i každodenní lidský život.

Základním aspektem strukturování této práce, která je dílem kolektivním, vznikajícím z potřeb doby i z osobních potřeb autorů, je: připomenout jak zapadlou slávu české tomistické psychologie a její vrchol v dílech českých dominikánů, tak i nutnost návratu ke kladení fi losofi ckých, resp. metafyzických otázek a hledání odpovědí v konfrontaci s některými trendy současnosti, které usilují o návrat k eliminaci fi losofi ckých otázek psychologie a života vůbec a k mělkému ateismu, který je kontrapozicí fi losofi cké psychologie ve smyslu tomistické metafyziky. Soudíme, že: – tomistická psychologie jako jednota vědecké empirie a fi losofi ckého do

mýšlení zjištěných fakt v rámci tomistické antropologie (tj. pojetí lidské

ho bytí vůbec) podává ucelený obraz člověka nejen v rovině psycho-fy

zického a socio-kulturního historického pohledu zjištěných poznatků,

ale také v rovině metafyzického a teologického pohledu na lidský dušev

ní život. S tím spojeným problémem však je, zda tomistická psychologie

ve své klasické podobě z přelomu 19. a 20. století je dostatečně života

schopná, či vyžaduje revizi svých metafyzických základů. – tomistická psychologie přináší podstatné poznatky pro duchovní i prak

tický život, zejména v oblasti lidského soužití a tyto poznatky mohou

být využity v pastorační a psychoterapeutické praxi a v novém pohledu

na obsah a formy křesťanské spirituality, která dává odpověď na mnohé

problémy lidského života a přináší mu hodnoty, které dávají lidskému

životu plnější smysl ve srovnání s jeho nežádoucími sklony, ale která je

v nemálo případech nahrazována destruktivním vlivem pseudo-nábožen

ských sekt. Tomistická psychologie tak může být široce aplikována v řadě

oblastí společenské praxe, například různých psychologických, pedago

gických a jiných poraden a tak se může stát, vedle již zmíněné činnosti


13

pastorační, i jednou z forem psychagogiky (vedení člověka psychologic

kými prostředky) a psychoterapie (léčby psychologickými prostředky),

resp. psychiatrie. – tomistická psychologie musí nutně zaujmout kritický postoj ke všem

vlivným směrům, které jsou v opozici s jejími cíli a ke všem aktuálním

fi losofi cko-psychologickým otázkám, které jsou těžištěm empiricko-fi lo

sofi cké psychologie, ale i světonázorového utváření vůbec. Tak se nutně

dostává do kontroverzního postavení s dnes velmi vlivným a v podsta

tě již institucionalizovaným evolucionismem a řadou směrů v dnes stále

více se prosazujícím oboru „fi losofi e mysli“. V tomto směru tomistická

psychologie navazuje na svou dynamickou minulost, kdy se střetávala

s různými druhy pozitivismu, psychologického naturalismu a dalšími

směry, redukujícími duševní život člověka na činnost mozku, v lepším

případě na zpracovávání informací a chování.

Naše práce budiž v tomto smyslu nejen připomínkou významné minulosti české tomistické psychologie, ale také pobídkou k jejímu obnovení po mnoha letech vynuceného odmlčení se. Nechceme lpět na dogmatu „věčné fi losofi e“, tvořící také základy v tomistickém duchu pěstované psychologie, ale chceme podnítit zájem o problémy duševního života člověka, přesahující úzké obzory vědeckého empirismu.

Milan Nakonečný, Tomáš Machula, Jan Samohýl

Poznámka: Jednotlivé části této knihy byly co do technického zpracování upraveny s respektem k autorskému stylu jejích tvůrců.


.


ČÁST

HISTORICKÁ


16

Vývoj tomistické psychologie od konce

19. století do současnosti

Milan Nakonečný

Neotomismus jako návrat k „věčné fi losofi i“ Konec 19. století je v oblasti psychologie poznamenán především změnami, které byly vyvolány rozvojem přírodních věd a mají následující znaky: – Opuštění pojmu duše jako defi niens předmětu psychologie, protože je

pokládán za produkt metafyziky a prosazující se pozitivismus požaduje,

aby bylo zkoumáno jen to, co lze pozitivně zjistit prostřednictvím ob

jektivních vědeckých metod. Vystupuje období, označované známým vý

rokem „psychologie bez duše“. Za předmět psychologie je nejprve usta

noveno „vědomí“ či „subjektivní zkušenost“ a od začátku 20. století se

zdají být J. B. Watsonovi i tyto termíny jen náhradou za slovo „duše“

a jsou jako subjektivní, tj. nevědecké, odmítnuty. Psychologie je chápána

jako „věda o chování“. – Dochází ke sbližování psychologie s metodologií přírodních věd, jejíž

korunou je experiment. Tak od roku 1860 vzniká experimentální psy

chologie („psychofyzika“ Th . Fechnera) a od roku 1875 již soustavná

experimentální a „fyziologická psychologie“, která je však abstraktní

psychologií „elementů vědomí“ (lipský Institut für experimentelle Psy

chologie W. Wundta). Reakcí na tento trend je spor o povahu psycho

logie, který mezi sebou vedou fi losof W. Dilthey (psychologie je „du

chověda“ a její metodou je „chápání smysluplných souvislostí“, její

předmět, lidský duševní život, je přírodovědeckými způsoby zkoumání

neuchopitelný) a experimentální psycholog H. Ebbinghaus (psycho

logie je přírodní experimentální vědou a jako taková se snaží nacházet

kauzální souvislosti v lidském duševním životě). „Rozumějící psycholo

gie“ se prosadila jen částečně (hlavně v Německu), ale vliv experimen

tální psychologie byl tak silný, že i řada pozdějších, ideově tomisticky

orientovaných psychologů ztotožnila empirickou psychologii s psycho

logií experimentální (J. Fröbes 1917, jeho žák J. Lindworski 1921


17

a další), ačkoli ta je pouze částí psychologie empirické, která používá

ještě jiné metody než jen experiment. – Teprve koncem 19. století dochází, přes odpor řady kateder, k oddělení

psychologie od fi losofi e (do té doby byla její součástí), což kromě jiného

vede u řady psychologů k ostrému odlišování empirické a fi losofi cké psy

chologie, či k odmítání pojmu „fi losofi cké psychologie“ vůbec.

Začátkem 20. století se rozpory mezi akademickou, v mnoha případech především přírodovědecky pěstovanou psychologií (zejména experimentální a „fyziologická“ psychologie W. Wundta), prohlubují. Vzniká, podle tomistů té doby, tzv. „nová psychologie“, s níž je třeba se vyrovnat především tak, že je zkoumána možnost sladění empirické a fi losofi cké (racionální) psychologie. Tato možnost naráží na odpor přírodovědecky orientovaných psychologů, kteří odmítají pojem duše a zastávají, v té době na zcela nedostatečné rovině, teoretickou psychologii, která je zcela redukcionistická (redukce psychiky na problémy učení v behaviorismu, na dynamiku nevědomí v psychoanalýze, již předtím na asocianistický elementalismus – hledání psychických elementů po vzoru chemie atd.). Kritériem tomistické věrnosti je obrana pojmu duše, tj. chápání psychologie jako empirické vědy o duševním životě a současně jako metafyziky lidské duše.

Zatímco byla ještě v roce 1874 centrem neoscholastické psychologie (jak se tehdy nazývala psychologie tomistická) římská Academia di San Tommaso, v jejímž čele stál suaresista, tj. fundamentální katolík Matteo Liberatore (1810–1892), autor významného díla Della conoscenza intellectuale (sv. I.– II., 1857, 1878), od doby vydání encykliky Aeterni Patris (4. srpna 1879) se těžiště neoscholastické psychologie, ale i fi losofi e, přesouvá do belgické Lovaně (Louvain). Papež Lev XIII. roku 1880 vyzval belgické biskupy, aby založili univerzitní pracoviště pro tomistickou fi losofi i, a ti pověřili Desiré Merciera, aby to uskutečnil. Mercier odjel do Říma a konferoval o tom s papežem a M. Liberatorem. Mercier, který přednášel fi losofi i na univerzitě v Louvain (Lovani) zde potom roku 1884 založil Institut tomistické fi losofi e, který se posléze roku 1894 stal součástí lovaňské univerzity. Tento Institut Supérieure de Philosophie ou l’École Saint Th omas d’Aquin, jehož byl Mercier prvním prezidentem, se stal centrem návratu k „věčné fi losofi i“ sv. Tomáše. Désiré Mercier (1851–1926), pozdější kardinál, zde měl od roku 1889 katedru psychologie, k níž přibyla roku 1894 psychologická laboratoř (vedená A. Th iérym), která byla pokládána za druhou nejlepší v Evropě. Mercier byl spiritus rector tohoto pracoviště, kam jezdili studovat přední tomisté z celého světa. Kromě psychologie se


18

zde vyučovalo fi losofi i, teologii a řadě vědeckých oborů (historii, fi lologii a dalším). Činnost tohoto mezinárodního centra tomismu byla podrobně popsána v řadě monografi , které jí byly věnovány. Nověji ji pak shrnuli M. Misiak a V. M. Staudtová (1954) ve své monografi i o „katolících v psychologii“.

1

Další informace o tomto centru podáváme z části podle toho

to pramene. Činností tohoto institutu a jejího představitele D. Merciera vyvrcholil vývoj tomistické psychologie 19. století Posláním institutu bylo vytvořit jednotnou, tomisticky orientovanou nauku o člověku (fi losofi ckou antropologii), která by byla syntézou tomistické fi losofi e a základních věd o člověku, mezi něž patří i psychologie. Institut ukončil svou činnost pod Mercierovým vedením v roce 1913. Mercierovým žákem zde byl později proslavený experimentální psycholog Albert Michotte (van den Berk), který zkoumal vnímání kauzality. Oba studovali psychologii u Wundta, ale oba měli také smysl pro fi losofi cké otázky psychologie, neboť experimentální psychologie umožňovala jen dílčí teorie, které se později navíc ukázaly jako mylné a zavádějící (například psychologický atomismus). „Pro hlubší pochopení duševního je samozřejmé, že jsou silněji zdůrazněny fi losofi cké náhledy“ které jsou důležité zejména tam, kde „psychologie korunuje“ ve zkoumání „bytí osoby“ („Personsein“).

2

Podle V. Rüfnera (1969), kterého jsme právě ci

tovali, Mercier „se pokusil spojit staré poznatky a nové výzkumy znovu v jednotu“.

3

Základní snahou Mercierova díla bylo skutečně sjednocení empirické

a fi losofi cké psychologie do jednotné vědy o člověku, a to vyžadovalo náležitou průpravu v empirické psychologii i ve fi losofi i. Svědčí o tom také jeho učebnice psychologie (1892 a řada dalších vydání), která je částí jeho monumentálního díla Cours de philosophie, zahrnujícího vedle logiky (I. sv.), obecné metafyziky čili ontologie (II. sv.), také psychologii (III. sv.), v dalších svazcích ještě „kriteriologii“, neboli „obecné pojednání o jistotě“. Dějiny středověké fi losofi e pro toto dílo v dalším svazku zpracoval M. De Wulf a pojednání o kosmologii L. Nys. Mercierova učebnice psychologie se stala standardní učebnicí tomistické psychologie, ale byla v té době používána pro bohatství faktografi ckého materiálu mnoha studenty psychologie vůbec.

Mercier přispěl psychologii řadou dalších významných děl: Les origines

1) Misiak H., Staudt V. M.: Catholics in Psychology. A Historical Survey, New York 1954;

(s předml. E. G. Boringa); s. 35 n. 2) Rüfner V.: Psychologie. Grundlagen und Hauptgeschichte, Paderborn 1969; předml.

(Meyer H.: Systematische Philosophie, sv. II.). 3) Rüfner V.: cit. d.; s. 21.


19

de la psychologie contemporaine (1898), La Psychologie expérimentale et la Psychologie spiritualiste (1900), a další. Mercierova učebnice psychologie podávala v podstatě obsah jeho přednášek o psychologii na lovaňské univerzitě.

Východiskem svého pojetí psychologie, kterou označoval za neoscho

lastickou, učinil „křesťanskou antropologii“. Podle Merciera: „Psychologie je ona část fi losofi e, která se zabývá lidskou duší“; slovo duše pak označuje to, co způsobuje, že bytost žije v nejširším slova smyslu, tedy jedná, cítí, myslí, chce atd.; „duše je nejvyšší příčinou života živých bytostí“.

4

Novodobý neoto

mista W. L. Kelly (1961) charakterizuje Mercierovo dílo jako: „vážný pokus konfrontovat tomistickou psychologii s výsledky moderní vědy. Byla to antropologie, která chtěla sjednotit biologii, fyziologii a psychologii s fi losofi í, rozsáhlý význam poznatků pozitivního výzkumu a jeho začlenění do tradičních kategorií scholastické fi losofi e“.

5

Mercier byl přesvědčen, že scholastická fi losofi e

svou „pevnou pojmovou architekturou“ je předurčena k tomu, aby vytvořila syntetickou vědu o člověku, v níž bude hrát fi losofi cká psychologie podstatnou roli. Ve své slavnostní univerzitní řeči z konce roku 1894 řekl: „Filosofi e nepředchází jednotlivé vědy, nýbrž je následuje, aby jejich výsledky shrnula pod vedením nejvyšších zásad lidského poznání. Filosofi e nepředpisuje, jak má co být, nýbrž má vysvětlit, co je – věda nespočívá jen v pozorování, ani v experimentálním určení fakt, nýbrž v chápání fakt na základě vyšších principů“.

6

Misiak a Staudtová (1954) charakterizují Mercierovu učebnici psychologie jako „učebnici fi losofi cké psychologie“, tj. jako „část fi losofi e zabývající se lidskou duší“; předmětem psychologie je celý člověk, tzn. „člověk studovaný ve všech projevech jeho života“ a psychologie tak může být defi nována jako 4) Mercier D.: Psychologie: sv. I.: Das vegetative und das sinnliche Leben; sv. II.: Das Ver

standes- oder Vernunftleben, 2. vyd. Kempten-München-Regensburg 1921 (podle

9. franc. vyd. rozš. a zlepš. vyd.); s. 1.

K problematice lovaňské školy viz také: Michotte A.: Psychologie et Philosophie, in

Revue Néo-Scolastique de Philosophie, Louvain sv. 39/1936: danosti („donné“) expe

rimentálního výzkumu v psychologii vytváří pro tuto vědu neznámé „X“ (un X“), tj.

zanechávají nezodpovězené otázky.

Viz také: Strasser S.: Désiré Mercier et la probléme de la psychologie néothomiste, in Revue

Philosophique de Louvain, sv. 49/1951. 5) Kelly W. L.: Die neuscholastische und die empirische Psychologie, Meisenheim am Glan

1961; s. 15. 6) Manifestation en l’honneur de Mgr Mercier, Louvain 1895; podle: Habich L.: Die

neuscholastische Philosophie der Löwener Schule, in: Mercier D.: Psychologie, sv. I., Re

gensburg 1921; s. XXIX.


20

„fi losofi cké studium člověka“. I když východiskem Mercierovy psychologie

byla antropologie, nezdá se, že by charakteristika Misiakova a Staudto

vé byla správná. Mercier si nepochybně uvědomoval, že každý smysluplný

projev člověka má psychologický aspekt, nicméně má také aspekty biolo

gické, sociologické a další, které fi losofi cké studium člověka musí zahrno

vat, a má tedy větší rozsah; psychické jevy jsou jen částí (složkou) tohoto

komplexu projevů lidského života. Důležitý je však spiritualistický akcent,

který na lidskou psychologii Mercier kladl a který Misiak a Staudtová cha

rakterizují takto: „Vitálním principem člověka je spirituální duše, která je sub

stanciálně sjednocena s materiálním tělem a která je stvořena Bohem a jejímž

určením (,destiny‘) je také Bůh“.

7

Mercierovu ideu psychologie vyjadřuje

i následující formulace obou výše uvedených autorů: „Filosofi cká psychologie

by neměla být nahlížena jako defi nitivní struktura, k níž nemůže být nic při

dáno...Naopak, měla by být ,science vivante‘, živou vědou, která se stále vyví

jí“.

8

O Mercierově psychologii, která tento požadavek splňuje, pak říkají, že

„má živý styl, jednoduchý jazyk a jasnou argumentaci“.

Jakousi obdobou založení Mercierovy osobnosti a jeho snah byl fran

tiškán a experimentální psycholog s velkou publikační šíří v oboru expe

rimentální psychologie, aplikované psychologie, ale i fi losofi e a esejistiky,

Agostino Gemelli (1878–1959), velmi všestranně agilní tomistický psycho

log a fi losof, rektor milánské univerzity a prezident papežské akademie věd,

jehož rozsáhlé dílo v několika oblastech praktické, užité psychologie, ho ne

odvedlo od fi losofi cko-psychologických úvah. Gemelli, který jako student

medicíny a žák přesvědčeného materialistického monisty, histologa a od

půrce náboženství C. Golgiho, byl také přesvědčený materialista- marxista,

který posléze dospěl k bytostné konverzi, vstoupil do kláštera a stal se

františkánským mnichem a roku 1906 knězem. Po ukončení svých studií

na několika univerzitách, i zahraničních, se věnoval histologii a embryolo

gii, ale účast v diskuzních kroužcích italských katolických intelektuálů a ze

jména pak ideový vliv Contarda Ferriniho, profesora práva na univerzitě

v Pavii, přivedly Gemelliho k upřímnému katolictví (roku 1947 byl Gemel

li promotorem při blahoslavení Ferriniho). Gemelli pokračoval ve studiích

fi losofi e, psychologie a biologie na univerzitách v Bonnu, Frankfurtu, Mni

chově a také v Lovani, kde získal doktorát fi losofi e. V Itálii byly na přelo

mu 19. a 20. století podmínky pro činnost katolických psychologů velmi

7) Misiak H., Staudt V. M.: c.d.; s. 43, 44, 45.

8) Tamtéž; s. 88, 89, 92.


21

nepříznivé. Mnoho italských psychologů a fi losofů té doby bylo „protagonisty nové psychologie“, „otevření nepřátelé náboženství“ a katolicismu zvláště, materialisty a agnostiky (podle Misiaka a Staudtové). Gemelli byl však velmi agilní, mnoho publikoval z celé řady oborů aplikované psychologie, pěstoval experimentální psychologii, opřenou však o introspekci a působil na katolické univerzitě v Miláně. Vystupoval proti pozitivismu a prosazoval „neoscholastickou psychologii a fi losofi i“, avšak experimentální psychologii považoval za zcela samostatný vědní obor, který má blíže k přírodním vědám, než k fi losofi i, byla pro něj charakteristická orientace na biologii (Misiak a Staudtová). Potom, co se v Římě roku 1905 konal mezinárodní psychologický kongres, byla v Itálii vybudována řada pracovišť pro experimentální psychologii. Vůdčí osobností se v tomto oboru stal Friedrich Kiesow (1858–1940), Wundtův žák a asistent, který působil na jednom z nově založených pracovišť pro experimentální psychologii v Turíně. První laboratoř experimentální psychologie byla však v Itálii založena již roku 1885 jako sekce Antropologického institutu v Římě profesorem římské univerzity Giuseppem Sergim, Brentanovým žákem.

Na začátku 20. století již má tomismus a s ním i evropská tomistická psychologie řadu významných center; kromě katolických institutů v Paříži, Lyonu, Lille a Turíně a kromě Gregoriánské university a Collegia angelica v Římě, jsou to také Akademie Alberta Velikého v Kolíně a Universita Ježíšova srdce v německém Freiburgu, který se také stává střediskem významných publikací k tématům tomistické fi losofi e a psychologie (Herderovo nakladatelství).

V Německu to byl kněz-jezuita Joseph Fröbes (1866–1947), velký syntetik experimentální psychologie, ale i metafyzické psychologie (viz dále), který byl vůdčí osobností německých tomistických psychologů. Kromě monumentálního díla, v němž shrnul poznatky experimentální psychologie, Lehrbuch der experimentellen Psychologie (poprvé 1915, později řada dalších vydání ve dvou svazcích), je autorem dvou významných kompendií fi losofi cké psychologie: Psychologia speculativa in usum scholarum, dva svazky 1927; Cursus brevior psychologiae speculativae (Paříž 1933) a také latinsky psané příručky Compendium psychologiae experimentalis (Řím 1937). Fröbes, tento „nejučenější ze všech psychologických encyklopedistů“ (H. De Silva podle Misiaka a Staudtové) a žák největšího představitele fyziologické psychologie“ té doby G. A. Müllera, který v něm při studiu v Göttingen vzbudil zájem o experimentální psychologii, byl jako největší autorita své doby zván i k přednáškám na Gregoriánské univerzitě v Římě. „Mezi vůdčími katolí


22

ky v psychologii byl Joseph Fröbes první, kdo rozpoznal, že experimentální psy

chologie je studium, nezávislé na fi losofi cké psychologii“ (Misiak a Staudtová).

9

Ve své experimentální psychologii striktně odmítal jakékoli spekulace, chá

pal ji jako autonomní vědní obor, ale současně uznával nutnost metafyzické

psychologie. To nebylo v souladu s Mercierovým pojetím. Ve své autobio

grafi i Fröbes varuje: „když je metafyzické mínění podporováno nebo kontrain

dikováno s empirickou evidencí, nelze se mu vždy vyhnout“, avšak „dosažení

kompletního pochopení syntézy nebo integrace fi losofi cké a vědecké psychologie je

podstatné“. Takovou syntézu či integraci si vzal za svůj životní úkol.

Konec 19. století se vyznačoval tím, že experimentálně-empirická psycho

logie (tomisty označovaná často jako „nová psychologie“) sbírala fakta, ale

ponechávala stranou „hluboké metafyzické problémy psychologie“, které mno

zí psychologové nahlíželi jako předmět teologie, jako například otázky sub

stanciality, duchovosti, nehmotnosti a nesmrtelnosti duše. Pojem duše byl

v té době ovšem již většinou psychologů opuštěn. Podle Misiaka a Staudtové

reakce katolíků na „vědeckou psychologii“ byla většinou nedůvěřivá, velký

počet jich byl v opozici vůči ní. Někteří nesouhlasili s osamostatněním psy

chologie, resp. s jejím odloučením od fi losofi e, jiní odmítali její fi losofi cké

základy, které tvořil pozitivismus. Podle obou výše uvedených historiků „pio

nýrské práce v psychologii mezi katolíky“ prohlásil „otec Maisonneuve“ (jeden

z významných tehdejších neotomistů) na katolickém vědeckém kongresu

v Paříži roku 1891, že „současná psychologie je nepřítelem křesťanské fi losofi e“.

Kromě jiných prohloubil neslučitelnost „vědecké“ a „fi losofi cké psychologie“

F. Brentano (viz dále). Misiak a Staudtová vyslovili přesvědčení, že na odmí

tání „nové psychologie“ se podílela neschopnost některých fi losofů-psycho

logů rozlišit mezi experimentální a fi losofi ckou psychologií. Zdůrazňovali, že

jediným předmětem psychologie je duše, a nechápali proto, jak může být

psychologie experimentální vědou (jak může experimentovat s duší); mož

nost laboratorního výzkumu v psychologii byla vylučována povahou jejího

předmětu, nehmotné duše. Nová psychologie byla proto katolíky chápána

jako „psychologie bez duše“, což znamenalo contradictio in adjecto. („otec

H. Gruender“ roku 1911 ve své populární knize opakoval starší výrok, že:

„moderní psychologie je v podstatě psychologií bez duše“). Někteří další katoličtí

kritikové odmítali „novou psychologii“, protože byla pěstována fi losofi cký

mi školami nepřátelskými katolické fi losofi i, jako byl zejména pozitivismus

a materialistický monismus. Řada z nich dospěla k názoru, že tzv. vědecká

9) Misiak H., Staudt V. M.: c.d.; s. 88, 94.


23

psychologie je zcela založena na biologickém materialismu a evolucionismu. Avšak proti „psychologii bez duše“ byla i celá řada nekatolických psychologů. Nejvíce vadilo opuštění pojmu duše; Misiak a Staudtová uvádějí příklad jednoho učitele, který instruktoru psychologie na katolické koleji řekl: „učebnice, kterou používáte, je zcela pohanská, není tam ani slovo o duši“.

Mnohé z toho, co bylo tomisty vytýkáno moderní psychologii té doby, bylo nepochybně správné, protože byly také opuštěny klíčové teze tomistické psychologie, jako jsou nehmotnost a nesmrtelnost lidské duše, na tyto otázky nemůže dát vědecká empirie spolehlivé odpovědi, ale nesprávné bylo, že empirická psychologie zůstávala tím, že vytvářela jen dílčí teorie (například vnímání), jen v půli cesty k hledání podstaty duševního života a že v dílčích teoriích byla příliš poplatná biologických hlediskům (módní byla „fyziologická psychologie“, založená na sporných představách o činnosti mozku). Překážkou tomistického pojetí svobodné vůle, které je rovněž klíčové, byl strohý determinismus pozitivisticky pěstované psychologie a později i psychoanalýzy, která si rychle razila cestu k vědeckému uznání, ačkoli vycházela ze sporných postulátů a z intuitivně zpracovaných klinických zkušeností. Společenská objednávka v období vrcholícího vývoje industriální společnosti, provázeného krizí náboženství a duchovních hodnot vůbec, měla zájem o psychologické poznatky, aplikovatelné v praxi velkých továren (psychologie práce), fi losofi e byla přehlížena jako nepraktická (výjimku tvořil americký pragmatismus). Jisté protiklady v „racionální“ a empirické psychologii spatřovali i někteří katolicky orientovaní psychologové, jako například již zmíněný jezuita Joseph Fröbes, který (1915, 3. vyd. 1929 ve dvou svazcích.) vydal monumentální dílo shrnující poznatky celé experimentální psychologie a vedle toho latinsky psané dílo Psychologia speculativa (1927 ve dvou svazcích), věnované fi losofi cké psychologii. Experimentální a spekulativní psychologii ostře odděloval.

Druhým významným představitelem tomistické psychologie na začátku 20. století byl jezuita Johannes Lindworski (1875–1939), který vydal skvělou učebnici experimentální psychologie (1921, 5. vyd. 1931) a zcela nezávisle na ní dílo o duševním životě člověka a knihu o teoretické psychologii, kde je jen na dvou místech kratičká zmínka o „duševní substanci“ a „duševnu“.

10

Zdá se, že v té době k integraci empirické psychologie s tomistickou

fi losofi í směřovali více dominikáni, přísní strážci tomistické tradice, než spíše 10) Lindworski J.: Das Seelenleben des Menschen. Eine Einführung in die Psychologie, Bonn

1934. – týž: Th eoretische Psychologie im Umriss, 4. vyd. Leipzig 1932.


24

neoscholasticky, ve smyslu jistého revizionismu této tradice, orientovaní je

zuité. Fröbes se nacházel v téže situaci jako proslulá německá „Naturphilo

sophie“ ve vztahu k tehdejší fyzice a biologii: „Od pojetí přírody podle aris

totelských principů neexistují žádné mosty ke klasické fyzice. Zde vládnou jen

ostré protiklady (...) Od Aristotelova morfologického myšlení bylo nalezení pří

stupu k hlubšímu problému smyslu ,gestaltu‘a struktury možné bez větších obtíží,

od kvantitativního a funkcionalistického myšlení to nebylo možné. Psychologie se

tím rozpadla do dvou oddělených věd“.

11

Ještě o krok dál šel Lindworski, když

chtěl rozšířit experimentální psychologii – zkoumající pouze „fakta duše“

(„Tatsachen der Seele“) – o teoretickou psychologii. „Teoretická psychologie tím

měla uspořádat empirickou psychologií nalezená fakta podle vyšších hledisek“.

Teprve tím měl být fi losofi cké psychologii poskytnut „systematicky promyšle

ný materiál“ (J. Lindworski 1926); tak měla být mezi empirickou a fi losofi c

kou psychologii vmezeřena psychologie teoretická. Empirickou psychologii

však velmi úzce ztotožňoval jen s experimentální psychologií, jíž se témati

ka a zvláště podstatná psychologická tématika nevyčerpává prostě proto, že

mnohé psychologické fenomény nesplňují přísné podmínky experimento

vání (měřitelnost nezávislých a závislých proměnných – jak například měřit

smysl pro zodpovědnost, mateřskou lásku, vůli ke svobodě apod. – pokud

se tu užívá jen určitých symptomů těchto jevů, ztrácí se jejich hlubší psy

chologický smysl). Johannes Lindworski patřil k nejvýznamnějším znalcům

experimentální psychologie té doby a proslavil se, kromě jiných, svými vý

zkumy vůle (Der Wille, 1919). Jeho učiteli byli J. Fröbes a O. Külpe, stu

doval psychologii a fi losofi i, již jako osmnáctiletý se stal jezuitou. Přednášel

psychologii, kromě jiného také na německé pražské univerzitě, kde byl jme

nován profesorem psychologie. Gemelli Lindworskému vytýkal, že „je příliš

fi losofi cký“, ačkoli Lindworski, tak jako Fröbes, empirickou (tj. tehdy v pod

statě experimentální) a fi losofi ckou psychologii od sebe přísně odděloval, ale

zachoval si smysl pro nutnost fi losofi cké psychologie.

Z významných německých psychologů té doby, kteří nejvýrazněji repre

zentovali tehdejší tomistickou psychologii ve světě, si smysl pro úzkou inte

graci psychologie a fi losofi e zachoval zejména prof. fi losofi e, tomista Joseph

Geyser (1869–1908), který rozhodně odmítl dělení psychologie na „ex

perimentální“ a „racionální“. V úvodu ke své knize o duši proto pokládal

za nutné poznamenat, že pro téma, které ve své knize předkládá, a pro sna

hu překlenout v pojetí duše protiklad substanciality a aktuality, „je metafy

11) Lindworski J.: Th eoret. Psych.; s. 21.


25

zika nevyhnutelná“.

12

Na jistou zvláštnost v pojetí „dvou psychologií“, již

výše zmíněných, u Ch. Wolff a v 18. století upozornil historik psychologie

M. Dessoir (1911): podle něho toto rozdělení zřejmě nevychází z rozdílu

obsahového, ale metodologického; empirická psychologie obsahuje „fak

ta vnitřní zkušenosti“ a důsledky z toho odvozené (tj. dílčí teorie), kdežto

„racionální psychologie ukazuje – ponejvíce deduktivně – základ v bytosti za

koušeného a přirozenost duše“. Rozdělení se dosáhlo tím, že byly odděleny

popis a vysvětlení. Podstatu sporu o vztah empirické k fi losofi cké psycholo

gii charakterizoval přesně V. Rüfner (1969): Novodobá tomistická psycho

logie není čistě racionální, zahrnuje také soustavu empirických poznatků,

racionální je jen ve svém fi losofi ckém pojetí duše jako podstaty duševní

ho života člověka. Avšak i jako soustava empirických poznatků není v plné

shodě s převládajícím trendem „ortodoxní empirické psychologie“.

Tomismus na konci 19. století sváděl tuhý boj s tehdy silně se prosazu

jícím pozitivismem, který ve vědách nechtěl jít za opatrným zobecňováním

empirických fakt, tj. v podstatě toho, co je na předmětu vědy vnímatelného

a z toho logicky odvoditelného. Tomistická metafyzika usilovala o pronik

nutí právě za tento vnímatelný, naturalisticky pojatý svět, který se štítil me

tafyziky, tedy toho, co je za fyzikou jako ideálem přírodních věd, jedinou

skutečností. Tomisté v metafyzice lidské duše posouvali její studium do sfé

ry transcendence a věřili, že ve fi losofi ckém díle sv. Tomáše je dán obraz

člověka jako Bohem stvořené bytosti tělesně duševní podstaty a že v tomto

díle je dán také nástroj k dokázání toho, že intelekt, který je s to myslet to,

co je za vnímatelnou skutečností, je také dispozice k metafyzickému myš

lení. Na tomismus bylo útočeno z mnoha stran a tomistická psychologie

byla kritizována jako mrtvě narozený plod neživotné metafyziky. Odstavení

tomismu a tomistické psychologie zvláště, na vedlejší kolej fi losofi ckého ži

vota v období „fi n de siécle“, vrcholícího pozitivismu, se nepochybně přiči

nilo o duchovní krizi ve vědách i v životě již tím, že nejen téma duchovního

života nešlo nad úroveň empiricky zakotveného pojetí myšlení, jako vývo

jově vyššího procesu poznávání, ale i eliminací samotného širšího významu

pojmu ducha. Podstatným znakem tomistické psychologie v druhé polovi

ně a zejména ke konci 19. století bylo naplnění výzvy vrátit se k „aristotel

sko-křesťanské nauce“, založené na „fi losofi i jsoucna a dění“, spojené s odmít

nutím jakéhokoli eklekticismu.

12) Geyser J.: Die Seele. Ihr Verhältnis zum Bewusstsein und zum Leibe, Leipzig 1914;

s. IV.


26

Ústředním problémem psychologie na konci druhé poloviny 19. století byl tedy vztah empirické psychologie a fi losofi e. Přirozeným podnětem k tomu bylo osamostatnění se psychologie od fi losofi e a shora již naznačený vliv pozitivismu, který chtěl oddělit vědu od fi losofi e. Podle W. L. Kellyho (1961): „V průběhu vývoje neoscholastiky a vědecké psychologie se mezi neoscholastiky, vzhledem na autonomii nebo jednotu obou těchto disciplin vytvořila rozdílná mínění“.

13

Zásadní otázkou také ovšem bylo, o jaký druh fi -

losofi e se ve vztahu fi losofi e – empirická psychologie jedná. K fi losofi ckým otázkám psychologie se vyjadřovali také neovitalisté (H. Driesch), velmi výrazně H. Bergson, později fenomenolog E. Husserl a řada dalších (výrazně proti fi losofi cké psychologii byl R. Carnap a další představitelé neopozitivismu, resp. logického empirismu). Pro pozitivisty byla ovšem neoscholastika v tomto směru zcela nemyslitelná, ale fi losofi i z psychologie nikdy zcela neodstranili, například kdysi vlivný „psycho-fyzický paralelismus“, plod pozitivismu, byl v podstatě fi losofi ckou, nikoli vědecko-teoretickou konstrukcí (pozitivisté však mezi spekulativní „vědeckou teorií“ a fi losofi í někdy nerozlišovali). Shora zmíněný Kelly, opírající se hodně o historická fakta a o velmi podnětné dílo S. Strassera (Seele und Beseeltes, Wien 1955), rozděluje řešení vztahu mezi empirickou vědou a tomistickou psychologií do čtyř následujících kategorií:

14

– Negování empirické psychologie (zástupcem tohoto pojetí byl tomis

tický fundamentalista, již zmíněný Matteo Liberatore, 1862), výrazný

představitel italského tomismu té doby. Jeho mínění se nechá vysvětlit

tím, soudí Kelly, že v té době empirická psychologie byla ještě neroz

vinutá a sloučená s fi losofi í, nicméně se od fi losofi e již dala odlišit, ale

problém nebyl tak aktuální jako později, když došlo k rozvoji přírodních

věd. Již jsme se zde zmínili, že proti oddělování psychologie od fi loso

fi e na konci 19. století protestovala řada kateder fi losofi e na vysokých

školách. „Mnoho mladších neoscholastiků převzalo tento postoj (rozumí se

Liberatorův, pozn. M. N.) a udrželo si ho až do konce XIX. stol.“ (Kelly). – Empirická psychologie jako pomocná věda pro fi losofi i člověka (zástup

cem toho pojetí byl D. Mercier). Podle S. Strassera chtěl Mercier vybu

dovat tomistickou antropologii, v jejímž rámci by byla i psychologie. Pro

Merciera „byly výsledky výzkumu empirických věd prostě určeny k tomu, aby

byly pojaty do rozsáhlého přehledu“ (Kelly). Podle něho Mercier soudil, že 13) Kelly W. L.: c.d.; s. 14 n. 14) Kelly W. L.: tamtéž.


27

sama „scholastická psychologie je s to syntetizovat klíčové výsledky vědeckých

pozorování („des sciences d’observation“). Podle Merciera, soudí dále Stras

ser (citován Kellym), „fi losof je zcela závislý na práci vědce“, ale „pozoro

vání se v empirické psychologii neomezuje jen na přihlížení a naslouchání“,

potřebuje odborné školení ve speciálních technikách a „předvědecký zře

tel ke skutečnosti nepředstavuje dostatečnou bázi pro přiměřenou fi losofi ckou

psychologii člověka v celku“. Kelly na tomto místě prohlašuje, že sám za

stává také názor na užší spojení fi losofi e a psychologie, ale od Merciera

se liší tím, že „chápe vztah fi losofi cké k empirické psychologii více dialogicky

a dialekticky“.

Chtěl tím patrně říci, že mezi oběma těmito obory spatřu

je vztah vzájemné závislosti. – Pojetí paralelního postupu: zastával je britský neoscholastik Michael

Maher (1919).

15

Patrně ideální by byla jednota empirické a fi losofi cké,

rozumí se tím „racionální“ fi losofi e; racionální psychologie se opírá o po

znatky získané závěry z výsledků rozmanitého empirického výzkumu

(„z účinků se usuzuje na příčinu“). Za předmět psychologie pokládá Ma

her duši a ducha. Tím ovšem rezignuje na přijetí poznatků posledních

čtyřiceti let, soudí Kelly, který dále uvádí, že: „Vztah mezi empirickou

a fi losofi ckou psychologií se nenechá jednoduše ustavit zavedením principu

kauzality. Skok z empirického efektu k fi losofi cké příčině není proveditelný

bez dostatečného zřetele k rozdílným stupňům abstrakce, které musí projít

na cestě od empirických k fi losofi ckým danostem“.

16

Bez důkladných znalos

tí vztahů mezi psychologií a fi losofi í se to nemusí zdařit, soudí Kelly dále

a uzavírá, že z hlediska věd o člověku lze Maherův pokus označit jako

krok správným směrem, který je však od počátku „zaměřen více na syn

tézu dvou paralelních věd, než na synoptické shrnutí, rozdílnými metodami

získaného vědění o tomtéž předmětu“. – „Metafyzicko-refl ektující analýza“ je dalším pokusem, který reprezen

toval jezuita André Marc.

17

Východiskem je konkrétní lidská činnost,

týkající se zejména mluvení a gest, jako předmět „refl ektující analýzy“.

Kelly k tomu poznamenává, že tato metoda není ani induktivní (nevy

chází z vědecko-empirických dat), ani deduktivní (kritériem pozorování

nejsou metafyzické kategorie duchovního života) a dále, že tento přístup

má blízko ke Strasserově fenomenologii a ještě blíže k „psychologii bytí“ 15) Maher M.: Psychology. Empirical and Rational, 9. vyd. London 1919. 16) Kelly W. L.: c.d.; s. 17. 17) Marc A.: Psychologie refl éxive, lettre-préface de R. L. Senne, sv. I.–II. Paris 1949.


28

(„Seinspsychologie“) A. Welleka (viz dále), k níž má však blízko i Kelly,

který tento psychologický směr považuje za východisko vlastního pojetí

vztahu empirické a fi losofi cké psychologie.

18

Další vývoj vedl k tomu, že bylo zcela odmítnuto pojetí, že psychologie je součástí fi losofi e (a uskutečnilo se také faktickým oddělením obou těchto oborů) a „metafyzicko-refl ektující analýza“ se neujala vůbec. Tomističtí psychologové se rozdělili na ty, kteří spatřovali v empirické a fi losofi cké psychologii předpoklad konstituování tomistické fi losofi cké antropologie (po vzoru Merciera), a na ty, kteří se klonili k paralelistickému pojetí pěstování empirické psychologie na jedné a fi losofi cké psychologie na druhé straně, ale v rámci tomistické metafyziky. Do této posledně uvedené skupiny patřil, kromě dalších, o fenomenologickou psychologii se opírající, významný představitel fi losofi cké antropologie Max Scheler.

Nicméně dvacátá a začátek třicátých let 20. století znamenají také řadu významných událostí, které vedly k posílení vlivu a významu tomistické psychologie, který byl podtržen vydáním „dvaceti čtyř tezí“ vatikánskou Posvátnou kongregací pro studium roku 1914, kde byla řada tezí věnována pojetí lidské duše. Neméně významná byla encyklika Pia XI. Studiorum ducem z 29. září 1923 s tezí „putemum Th omam, communem seu universalem Ecclesia Doctorem“,“abychom se vyvarovali bludů, jsoucích zdrojem a počátkem všech neštěstí naší doby, je třeba více než kdykoli držet se nauky Akvinského“. Dne 24. května 1931 následovala Apoštolská konstituce s výzvou pěstování katolické fi losofi e v duchu tomistickém.

Dalším ústředním problémem byl obsah pojmu fi losofi cké psychologie a její tématická struktura. Pojem fi losofi cké psychologie není totožný s pojmem metafyzika psychologie, protože druhem fi losofi cké psychologie je například i behaviorismus, který jakoukoli metafyziku odmítá. Obsahem fi losofi cké psychologie tomistického směru je metafyzika psychologie, což vyplývá již z faktu, že její předmět je vymezen jako věda o duši, tedy o činiteli, který má vedle dimense empirické (pozorovatelná činnost duše, její projevy v myšlení, chtění a cítění) i dimensi transempirickou, tj. metafyzickou. Tomistická metafyzika duše, vycházející ze srovnání existence neživé a živé přírody a také zvířat a člověka, je pak naplněna logicky rozvíjenými úvahami o vlastnostech duše jako činitele duševního života a tvoří v tomto smyslu pevnou stavbu (pojmový systém), jehož fi losofi cké základy jsme načrtli v kapitole o metafyzických základech tomistické psychologie. 18) Kelly W. L.: c.d.; s. 53 n.


29

Podněty z celostní psychologie a z „psychologie lidského bytí“

Na začátku 20. století vznikly tři zčásti spolu související podněty k revizi

tehdy převládajícího směru v empirické, zejména experimentální psycho

logii, kterou reprezentovalo zejména dílo W. Wundta. Mělo dva podstat

né znaky: zdůrazňování, že psychické jevy jsou utvářeny určitými elementy

a probíhají jako asociace těchto elementů, tj. počitků a představ („elemen

tová“ a „asociační psychologie“).

Těmito třemi revizionistickými proudy byly: 1. würzburská škola psy

chologie myšlení, 2. lipská škola „celostní psychologie“ a 3. „psychologie

lidského bytí“. Všechny tyto proudy byly vzájemně propojeny, velmi úzce

zejména druhý a třetí. První průlom do tehdy dominantního, skutečné

psychické činnosti vzdáleného teoretického systému učinila „würzburská

škola“, v čele s O. Külpem (vedoucím würzburského psychologického in

stitutu) a jeho nejbližšími spolupracovníky, jimiž byli zejména N. Ach

a K Bühler. Psychologové této školy se věnovali, kromě jiného, výzkumu

myšlení metodou sebepozorování, prováděného vyškolenými odborníky,

kteří zachycovali své zážitky ve vlastních, jimi vedených protokolech. Při

výzkumu myšlení jim byly zadávány úkoly pozorovat u sebe průběh myš

lenkových procesů, vyvolaných zadáním určitých úloh, týkajících se pře

mýšlení, usuzování atd. Metoda byla označena jako „experimentální sebe

pozorování“ a přinesla zajímavé výsledky: zjistilo se, že myšlení, které bylo

dosud považováno za proces asociace představ, probíhá bez doprovodu

představ i slov, že tedy myšlení je reprezentováno autonomními mentální

mi obsahy, které N. Ach označil v singuláru jako „Bewusstheit“ (povědo

mí) a K. Bühler v plurálu prostě jako „Gedanken“ (myšlenky). K. Bühler

(1922)

19



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist