E-kniha: Česká tomistická psychologie - Tomáš Machula; Milan Nakonečný; Jan Samohýl

MILAN NAKONEČNÝ, TOMÁŠ MACHULA, JAN SAMOHÝL

Česká tomistická

psychologie

historie a perspektivy

Profesoru Stanislavu Sousedíkovi,

tomistovi myslí i srdcem,

s úctou k jeho dílu obnovy scholastické tradice.

Důstojnému panu Aloisi Dominiku Markovi O. P.,

nestoru českých dominikánů s úctou k jeho dílu a osobnosti.

Památce našeho vzácného a milého spolupracovníka

PhDr. Josefa Förstera, CSc.

TRITON

MILAN NAKONEČNÝ, TOMÁŠ MACHULA, JAN SAMOHÝL

Česká tomistická

psychologie

historie a perspektivy

© Milan Nakonečný, Tomáš Machula, Jan Samohýl

© TRITON, 2009

Cover © Renata Brtnická, 2009

Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN ISBN 978-80-7387-338-7

Milan Nakonečný, Tomáš Machula, Jan Samohýl

Historie a perspektivy české tomistické psychologie

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

Publikace byla vydána za podpory Grantové agentury České republiky

v rámci projektu č. 406/07/0660 s názvem „Tradice a perspektivy české

tomistické psychologie“.

Recenzovali:

prof. Dr. phil. fac. theol. Peter Volek

prof. PhDr. Mgr. Jiří Musil, CSc.

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

ČÁST HISTORICKÁ

Milan Nakonečný

Vývoj tomistické psychologie od konce 19. století do současnosti . . 16 Efrem Jindráček

Vývoj a vnitřní konfrontace euroamerické tomistické

psychologie od 19. do 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Josef Förster

Historie České tomistické psychologie . . . . . . . . . . . . . . 130 Jan Samohýl

Současná Česká tomistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . 279 ČÁST FILOSOFICKÁ Milan Nakonečný

Metafyzické základy tomistické psychologie . . . . . . . . . . . . 288 Tomáš Machula

Pojem „Osoba“ u Tomáše a v současné tomisticky

inspirované fi losofi i . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320 Tomáš Machula

Téma „duše“ u Tomáše a v tomistické fi losofi i . . . . . . . . . . . 344 Miroslav Norek

Možný přínost tomistického pohledu na člověka

k současné psychoterapeutické a psychiatrické praxi . . . . . . . . 378 Fr. Jan Rajlich, OP

Využití principů sv. Tomáše v pastoraci . . . . . . . . . . . . . . 388 Fr. Vojtěch Ondřej Soudský, OP

Přínos tomismem akcentovaných prvků duchovního života

pro formaci a duchovní doprovázení věřících křesťanů . . . . . . 393 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405

9

Úvod

Od konce 19. století se v psychologii prosazují silné tendence učinit z ní

přírodní vědu po vzoru fyziky či chemie a dokončuje se proces přísného

oddělení oboru empirické psychologie od psychologie fi losofi cké. Na rozdíl

od Christiana Wolff a, který již v 18. století rozdělil psychologii na empi

rickou a racionální („psychologia empirica“, „psychologia rationalis“), ale

požadoval, aby empirická psychologie dodávala poznatky „racionální“, tj.

v podstatě fi losofi cké či metafyzické psychologii a trval na jednotě obou

těchto oborů, má být koncem 19. století uskutečněn „rozvod“ fi losofi e

s psychologií, která se v té době pracně oddělovala od fi losofi e, přes od

por mnoha kateder fi losofi e na německých a jiných univerzitách. Vývojo

vý trend tehdejší psychologie k jejímu přírodovědeckému pojetí vyvrcholil

na začátku 20. stol. v behaviorismu, který v rámci tohoto trendu redukoval

předmět psychologie na studium chování pomocí experimentů, uskuteč

ňovaných převážně v laboratorních podmínkách a převážně s pokusnými

zvířaty. V psychologii téměř půl století převládá toto behavioristické pojetí,

až do doby jeho krize, která vedla ke konstituování kognitivní psychologie

na jedné a humanistické psychologie na druhé straně. Současně se vlivem

pozitivismu od konce 19. století udržuje odpor k „metafyzickým speku

lacím s pojmem duše“, protože to neodpovídá požadavku, aby vědy byly

tvořeny „pozitivně zjištěnými fakty“ a z nich induktivně odvozovanými

teoriemi.

Tento v psychologii téměř všeobecně udržovaný trend – s výjimkami

především v německé psychologii té doby, kde se dlouho udržoval smysl

pro introspekcionalistický přístup, odporující metodologickému princi

pu behaviorismu – byl postupně se stále větší intenzitou narušován rozvo

jem psychoanalýzy, která však byla scientisticky orientovanými psychology

prohlašována za nevědeckou. Pokusy narušit tento vývoj k přírodovědecké

orientaci v psychologii a vytvořit z ní tak především vědu hledajícíkauzál

ní vztahy mezi „podněty a reakcemi“ pomocí experimentů a matematic

ky formalizovat tím objevené zákonitosti, byly úspěšné jen částečně. Střet

o pojetí psychologie jako „duchovědy“ či „přírodovědy“ na konci 19. století

(W. Dilthey vs. H. Ebbinghaus) vedl jen ke slabému prosazení tzv. „rozu

10

mějící psychologie“. Mnohem účinnější byl nástup „gestaltismu“ a zejména

pak „druhé lipské školy celostní psychologie“ jako reakce na neudržitelný

psychologický atomismus W. Wundta a řady dalších experimentálně pra

cujících psychologů. Objev „genetického a fenomenálního primátu celku“

vedl k otevření otázek, které nutně vyúsťovaly k fi losofi ckým pojetím (in

terpretacím). Hlavní představitel zmíněné školy F. Krueger tehdy prohlásil,

že „psychologie je bez fi losofi e nemožná“. Ačkoli také celostní psychologie se

prosazovala jen částečně, znamenalo to nicméně již to, že do té doby filo

sofi e či metafyzika, pohrdaná kdysi jako „ancilla theologiae“ a prohlašova

ná později za obor čiré nevědecké spekulace, se pomalu, ale jistě vracela

do psychologie zpět, a to z různých směrů, například ze směru Husserlo

vy fenomenologie a zejména ze směru „psychologie lidského bytí“.Reduk

ce psychologie na výzkum chování a její zoocentrizace vedly k tomu, že se

z psychologie na dlouhou dobu vytratil smysl pro snahu vysvětlit problém

vnitřní jednoty a organizovanosti duševního života člověka. Behaviorismus

ovšem téma vnitřního duševního života odmítal jako objektivní věděnepří

stupné a dospíval převážně jen k formulování dílčích zákonitostí chování

a k celkovému redukcionismu předmětu zkoumání (eklatantně psycholo

gické pojmy, například city, byly chápány jen jako druh„neuro-behaviorál

ní aktivace“, koncept vůle byl rozpuštěn v pojmu „instrumentálního cho

vání“ atd.). Kdysi ústřední pojem psychologie, duše, se z ní téměř zcela

vytratil a termín „duševní život člověka“ byl nahrazován výrazem „lidská

psychika“. Extrémním scientismem (neopozitivismem) zachvácený beha

viorismus nakonec vyvrcholil v tzv. operacionalismu, v němž byly vědecké

pojmy, aby se staly intersubjektivně komunikovatelné a vědecké poznatky

zásadně kontrolovatelné, defi novány prováděnými operacemi (známá je z té

doby „defi nice“ inteligence jako „to, co je měřeno testy inteligence“). Obdo

bí tzv. „psychologie bez duše“ trvalo od začátku druhé poloviny 19. století

zhruba sto let.

Nejednotnost v pojetí předmětu psychologie a její metodologie, její boj

za uznání být objektivní vědou – jak prohlásil jeden kritik tehdejšího sta

vu psychologie, sociolog W. Lippmann: „kdysi se psychologové snažili dostat

do psychologie trochu matematiky, nyní se snaží dostat do matematiky trochu

psychologie“ – vedl k tomu, že vývoj psychologie byl v období, které jepřed

mětem našeho pojednání, stále zatížen závislostí na jiných vědách: nafyzi

ce a chemii (psychologický atomismus a asocianismus), na teorii informace

a počítačovém modelování psychických funkcí (kognitivní psychologie),

na expanzivním evolucionismu (evoluční psychologie) atd.

11

Jistým ostrůvkem ve vývojovém období, o kterém zde hovoříme, byla tomistická psychologie, jejímž centrem na přelomu první a druhé poloviny 19. století byla římská Academia di San Tommaso a tehdejší radikální tomista Matteo Liberatore. Rozhodující událostí však bylo vydání encykliky Aeterni Patris papežem Lvem XIII. v roce 1879, kde byli katoličtí vědci a fi losofové nabádáni k vrácení se k „věčné fi losofi i“ sv. Tomáše Akvinského. Již předtím však patrně J. Frohschammer a A. von Schmid užili pojemneoscholastika, který však byl později interpretován buď jako dobově určené pokračování v díle sv. Tomáše, nebo jeho novodobá revize (to je dosudotevřená otázka vědecko-fi losofi cké a v některých případech i teologické revize tomismu, s níž jsou spojena jména některých významných katolických teologů a ve třicátých letech ve Francii založené hnutí Nouvelle Th éologie, k němuž, kromě dalších, náleželi Henri de Lubac, Yves Congar, Hans Urs von Balthasar, Karl Rahner). Pojem „neoscholastika“ a méně frekvantovaný pojem „neotomismus“ nemají zcela jednotný význam: vyjadřují také buď dobovou souvislost, tj. pokračování tomismu v druhé polovině 19. století (po vydání encykliky Aeterni Patris, 1879) především o nalézání nových poznatků v díle sv. Tomáše, o jeho novou interpretaci, nebo o jeho revizi. Také na tuto otázku hledá naše dílo odpověď. Rozhodli jsme se po vzoru amerického dominikána R. E. Brennana (1941, 1957), který je špičkovým představitelem tomistické psychologie 20. století, užívat pojmu tomismus, z důvodů, které uvádíme v jedné z podkapitol této práce. Jiným termínem, který je někdy významově ztotožňován s tomistickou psychologií, je neoscholastická psychologie (W. L. Kelly, 1961).

Obsahem našeho díla je popis a analýza vývoje české tomisticképsychologie od konce 19. století, od data vydání výše zmíněné encykliky Aeterni Patris. Pokoušíme se zde ovšem také o stručný nástin, tomistické psychologie, omezený na základní fi losofi cko-teoretické otázky, především na evropském kontinentě, který je nutný pro srovnání s vývojem u nás asoučasně je měřítkem srovnávání vývoje české a světové tomistické psychologie. V našem díle je uvedena i řada psychologů, kteří svá díla vytvářeli v duchu tomistické psychologie, ale přímo se k ní nehlásili. Domníváme se však, že sem pro výše uvedený znak a pro svou příslušnost k římsko-katolické církvi patří.

V rámci tohoto historického nástinu, který je obsahem první části práce, se pokoušíme formulovat fi losofi cké a epistemologické problémy současného tomismu, jako je například stále diskutovaný vztah mezi empirickou a filosofi ckou psychologií, ale také již méně tematizovaný problém vztahu

12

logie a teologie, jakož i několik, rovněž stále aktuálních problémů tomistické psychologie, jako jsou problém duše a svobodné vůle, které v současnosti

vystupují v nových souvislostech vědecko-empirických i fi losofi ckých. Konečně se ve třetí části pokoušíme o aplikaci poznatků tomistické psychologie

na pastorační a psychoterapeutickou praxi. Snažíme se tak o vytvoření jednoty historického a aktuálního, jakož i teoreticko-fi losofi ckého a praktického

přístupu k předmětnému tématu. Tyto snahy jsou, kromě jiného, zacíleny

na potvrzení životaschopnosti tomistické psychologie: 1. jako nezbytné jednoty vědeckého empirismu a fi losofi e a 2. nezbytné jednoty vědecko-fi losofického systému poznatků a jeho aplikace v praxi. Cílem je tu přispět k osvětlení

původu a současně možností překonání duchovní krize současnosti, kterázachvátila jak svět vědy a fi losofi e, tak i každodenní lidský život.

Základním aspektem strukturování této práce, která je dílem kolektivním, vznikajícím z potřeb doby i z osobních potřeb autorů, je: připomenout jak zapadlou slávu české tomistické psychologie a její vrchol v dílech českých dominikánů, tak i nutnost návratu ke kladení fi losofi ckých, resp. metafyzických otázek a hledání odpovědí v konfrontaci s některými trendy současnosti, které usilují o návrat k eliminaci fi losofi ckých otázek psychologie a života vůbec a k mělkému ateismu, který je kontrapozicí fi losofi cké psychologie ve smyslu tomistické metafyziky. Soudíme, že: – tomistická psychologie jako jednota vědecké empirie a fi losofi ckéhodomýšlení zjištěných fakt v rámci tomistické antropologie (tj. pojetílidského bytí vůbec) podává ucelený obraz člověka nejen v rovině psycho-fyzického a socio-kulturního historického pohledu zjištěných poznatků,

ale také v rovině metafyzického a teologického pohledu na lidskýduševní život. S tím spojeným problémem však je, zda tomistická psychologie

ve své klasické podobě z přelomu 19. a 20. století je dostatečně životaschopná, či vyžaduje revizi svých metafyzických základů. – tomistická psychologie přináší podstatné poznatky pro duchovní ipraktický život, zejména v oblasti lidského soužití a tyto poznatky mohou

být využity v pastorační a psychoterapeutické praxi a v novém pohledu

na obsah a formy křesťanské spirituality, která dává odpověď na mnohé

problémy lidského života a přináší mu hodnoty, které dávají lidskému

životu plnější smysl ve srovnání s jeho nežádoucími sklony, ale která je

v nemálo případech nahrazována destruktivním vlivempseudo-náboženských sekt. Tomistická psychologie tak může být široce aplikována v řadě

oblastí společenské praxe, například různých psychologických, pedagogických a jiných poraden a tak se může stát, vedle již zmíněné činnosti

13

pastorační, i jednou z forem psychagogiky (vedení člověka psychologickými prostředky) a psychoterapie (léčby psychologickými prostředky),

resp. psychiatrie. – tomistická psychologie musí nutně zaujmout kritický postoj ke všem

vlivným směrům, které jsou v opozici s jejími cíli a ke všem aktuálním

fi losofickosychologickým otázkám, které jsou těžištěm empiricko-filosofi cké psychologie, ale i světonázorového utváření vůbec. Tak se nutně

dostává do kontroverzního postavení s dnes velmi vlivným a v podstatě již institucionalizovaným evolucionismem a řadou směrů v dnes stále

více se prosazujícím oboru „fi losofi e mysli“. V tomto směru tomistická

psychologie navazuje na svou dynamickou minulost, kdy se střetávala

s různými druhy pozitivismu, psychologického naturalismu a dalšími

směry, redukujícími duševní život člověka na činnost mozku, v lepším

případě na zpracovávání informací a chování.

Naše práce budiž v tomto smyslu nejen připomínkou významné minulosti české tomistické psychologie, ale také pobídkou k jejímu obnovení po mnoha letech vynuceného odmlčení se. Nechceme lpět na dogmatu „věčné fi losofi e“, tvořící také základy v tomistickém duchu pěstované psychologie, ale chceme podnítit zájem o problémy duševního života člověka, přesahující úzké obzory vědeckého empirismu.

Milan Nakonečný, Tomáš Machula, Jan Samohýl

Poznámka:

Jednotlivé části této knihy byly co do technického zpracování upraveny

s respektem k autorskému stylu jejích tvůrců.

.