načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Česká služka aneb Byla jsem au-pair - Petra Braunová

Česká služka aneb Byla jsem au-pair

Elektronická kniha: Česká služka aneb Byla jsem au-pair
Autor: Petra Braunová

Kniha, vycházející z osobní zkušenosti autorky, s nadsázkou vypráví příběh dívky, která po revoluci odjela dělat au-pair do Francie. Pro čtenářky od 14 let. V r.1989 po pádu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 134
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Albatros, 2011
ISBN: 978-80-000-2787-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha, vycházející z osobní zkušenosti autorky, s nadsázkou vypráví příběh dívky, která po revoluci odjela dělat au-pair do Francie. Pro čtenářky od 14 let. V r.1989 po pádu železné opony odjela autorka tohoto vyprávění do Francie, kde pracovala jako au-pair. Své někdy až bizarní zkušenosti z několika rodin popsala vtipnou a zajímavou formou v této knize. Příběh vezme pravděpodobně mnohým mladým dívkám iluze o práci au-pair. Snahou autorky však není odradit, ale naopak přiblížit jim to, co lze očekávat, pokud se rozhodnou odjet do zahraničí jako au-pair. Slovníček výslovnosti cizích jmen.

Popis nakladatele

Chcete se podívat do světa? A co se takhle na pár měsíců proměnit v au-pairku? Na podzim .
roku 1989 sedí ve vlaku do Paříže mladá dívka. Právě se stává, aniž by to sama tušila,
jednou z našich prvních au-pair. Ocitá se sama v úplně jiném světě a musí se o sebe
postarat, jak umí. Když se trochu rozkouká a otřepe z prvních šoků, projde několika
svéráznými rodinami ve Francii, poté i v Belgii. Tehdy perné, až neuvěřitelné a z dnešního
pohledu už veselé historky jí přinesou mnohé zkušenosti, naučí jí řešit problémy, a stát
se tak dospělou. Čtenářky, které o „kariéře“ au-pair neuvažují, se při čtení jen skvěle
pobaví, ty, které se takto do světa vydat chtějí, budou pak připravené už téměř na všechno!



Předmětná hesla
Braunová, Petra, 1967-
Dívky -- Česko -- 20. stol.
Au-pair -- Francie -- od 1989
Au-pair -- Belgie -- od 1989
Zařazeno v kategoriích
Petra Braunová - další tituly autora:
Jak se Vojta ztratil Jak se Vojta ztratil
Kuba nechce číst Kuba nechce číst
Nina -- životní příběh herečky Niny Divíškové Nina -- životní příběh herečky Niny Divíškové
Nela Malá, co nechtěla být malá Nela Malá, co nechtěla být malá
Sám v muzeu a výpravy strojem času Sám v muzeu a výpravy strojem času
 (e-book)
Kuba nechce číst Kuba nechce číst
 
K elektronické knize "Česká služka aneb Byla jsem au-pair" doporučujeme také:
 (e-book)
Tvá, navždy Tvá Tvá, navždy Tvá
 (e-book)
Blbnutí s Oscarem Blbnutí s Oscarem
 (e-book)
Ty proti mně Ty proti mně
 (e-book)
Kdybychom se neviděli Kdybychom se neviděli
 (e-book)
Pacientka doktora Ká Pacientka doktora Ká
 (e-book)
Doktor Proktor a konec světa. Možná... Doktor Proktor a konec světa. Možná...
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

česká služka.indb 1česká služka.indb 1 9.3.2011 9:47:439.3.2011 9:47:43


česká služka.indb 2česká služka.indb 2 9.3.2011 9:47:439.3.2011 9:47:43


česká služka.indb 3česká služka.indb 3 9.3.2011 9:47:439.3.2011 9:47:43


Aline, ať je jí dobře tam na nebesích.

© Petra Braunová, 2004

www.albatros.cz

www.petrabraunova.cz

ISBN 978-80-00-02787-6

česká služka.indb 4česká služka.indb 4 9.3.2011 9:47:449.3.2011 9:47:44


česká služka.indb 5česká služka.indb 5 9.3.2011 9:47:449.3.2011 9:47:44


6

DESATERO ČESKÉ SLUŽKY 1. Pamatuj na důležitý moment prvního setkání

s dítětem. Vždy – opakuji – vždy zvolej: „Ten

je krásný!“ nebo „Ta je krásná!“ A to i za před

pokladu, že dítko šilhá, má předkus nebo je to

celý otylý pihovatý tatínek včetně pleše. 2. Na rodiče se stále usmívej, a to i ve chvíli, kdy tě

jejich malý spratek soustavně kope do holeně. 3. Na dítě nikdy nekřič. Výjimku tvoří pouze situ

ace, kdy jsou současně splněny dvě podmínky:

žádný dospělý tě neslyší a dítě ještě neumí mlu -

vit. 4. Když už si nutně potřebuješ ulevit a dítě už umí

mluvit, zakřič česky. Čeština má totiž tu výhodu,

že ji malé děti absolutně nedokážou zopakovat

a jejich rodiče tak následně vyhledat ve slovní -

ku. Vždycky pak můžeš přiznat, žes křičela, ale

radostí. 5. Pokud rodiče dítěte odejdou na flám a ty hlídáš

jejich potomka v noci sama, nikdy se ráno ne

zmiňuj, že dítě v noci probrečelo nejmíň hodinu.

Dítě si nikdy nic nepamatuje a ty předejdeš hys

terickému výstupu jeho matky s poukazováním

na tvoji neschopnost. Vracejí-li se rodiče za úsvi

tu domů a dítě ještě pláče, bez mrknutí oka

tvrď: „Teď! Právě teď se vzbudil, drobeček!“ 6. Matku a otce dítěte neustále utvrzuj v tom, jak

je jejich miláček „chytrý a šikovný“. Bez ohledu

na to, že ustavičně převrací nočník, lžičkou se ne

6

česká služka.indb 6česká služka.indb 6 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


7

trefí do pusy a namalovaný pejsek vypadá ja ko

autobus. 7. Nikdy – opakuji – nikdy nahlas dítě nesrovnávej

s chytřejšími a šikovnějšími českými vrstevníky.

Nikdy dítě nenuť na nočník, pokud to není výslov

né přání jeho matky. Nehleď na to, že mu už bude

šest let. Není to tvoje dítě. (Platí i pro dudlík či

kojeneckou láhev.) 8. Když už po dvacáté čtvrté stavíš věž z kostek

a děcko ti ji znovu a znovu bourá, stav dál! Není

to promarněný čas. Je to tvoje placená práce. 9. Dítě nikdy nesmíš uhodit. Když se v hypermar

ketu válí po zemi, kope, ječí a svírá bakelitový

samopal za 50 eur, s klidem ho překřič slovy:

„Teď hned zavolám tatínkovi do práce a řeknu

mu, jak se neumíš chovat!“ Věz, že tato věta po

každé zabere. Nehledě na to, že mu rodiče dra

hou hračku posléze koupí. 10. Na provokativní otázku děťátka: „Ty u nás uklí

zíš, protože jsi chudá?“ odpověz: „Ne. Já u vás uklí

zím, protože je tvoje matka neschopná.“ Ovšem

jen za předpokladu, že už máš peníze v kapse a je

deš domů.

7

česká služka.indb 7česká služka.indb 7 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


8

Jak to všechno začalo

Revoluce byla ještě v plenkách, psal se rok 1989, začal podzim a všichni žasli, že to asi fakt ruplo. „Otevřou hranice,“ prorokoval táta. „Už brzy.“ Seděl shrbený u krabičky rozhlasu po drátě a rukama si nervózně hladil stará kolena. Vítězoslavně se díval na mámu. „Tak se toho přece jen dočkáme!“ zadrhnul se mu hlas. „Otevřou hranice!“ podíval se na mě. „A jakmile to udělají, seber si svejch pět švestek a hurá do světa. Dřív než je zase zavřou.“ Ležela jsem na gauči, chroupala jablko a listovala novinami. Že by? říkala jsem si. Že bych doopravdy uviděla zblízka Louvre, Eiffelovku, Moulin Rouge? Místa, o kterých mi táta vždycky nadšeně vyprávěl, místa, kde strávil svoje studentská léta, kde prožil úžasné, nezapomenutelné chvíle? Že by mi francouzština, kterou mi nacpal do hlavy, nakonec přece jen k něčemu byla? Máma vytáhla z trouby štrúdl. „Nic jí neslibuj! Tohle říkáš už dvacet let.“ – „Teď se ale nepletu.“ Táta mi zamával kusem štrúdlu před nosem. „Teď už můžeš začít klidně balit.“

Táta se opravdu nespletl. Železná opona padla, hranice byly dokořán. Dneska nudná historie, v ro ce 1989 zázrak. Táta vytáhnul svoje staré de níky, vysypal krabici plnou vánočních pohledů. Známky s půvabnou Marseillaisou zdobila razítka se vzrušujícím nápisem Paris. Tátovi přátelé psali pravidelně rok co rok stejné přání: Brzy přijeďte! „Třeba to psali jen tak, ze slušnosti!“ ozvala se sta

8

česká služka.indb 8česká služka.indb 8 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


9

rostlivě máma. „Dobře věděli, že nás nikam nepustěj.“ – „Nesmysl,“ ohnal se táta rukou. „Tady máš pár telefonních čísel, zavolej jim sama,“ podal mi seznam. „Já?“ vyděsila jsem se. Jediný, s kým jsem kdy měla možnost promluvit francouzsky, byl můj táta. A ten právě vytáčel telefonní číslo a nekompromisně mi podával sluchátko. Máma vedle mě nervózně ždímala utěrku. „Haló?“ protáhl po francouzsku příjemný baryton. „Dobrý den,“ zaráčkovala jsem poslušně francouzsky, táta vedle mě za stolem ani nedýchal. Přestože jsem si byla jistá, že základní fráze dozajista zvládám, chvíli jsem blekotala takové nesmysly, až se táta v hrůze plácl do čela. Ale Francouz na druhé straně se k mé úlevě zasmál a po pár kontrolních otázkách opravdu pochopil, kdo jsem a proč vo lám. „Ano, docela dobře si na vás, slečno, vzpomínám, když jsem vás viděl naposledy, poblinkala jste mi kravatu,“ culil se. „Bylo vám něco přes rok, jestli se nepletu.“ Zrudla jsem. Jeho návštěvu z roku 1968 jsem si skutečně nepamatovala. „To je úžasné, že voláte,“ pokračoval zvesela. „V Praze se teď dějí neuvěřitelné věci! Denně je s manželkou sledujeme! Vaší generaci začíná nový život!“

„Ano, ano... táta mi dal vaše číslo, abych...“ Táta s mámou mi viseli na rtech. „Výborně!“ přerušil mě ten cizí sympatický hlas, „doufám, že tentokrát sem skutečně dorazíte!“ chrlil na mě desítky dalších vět, kterým jsem – přiznám se – ne zcela rozuměla. „Vaši rodiče jsou v pořádku?“ zopakoval François.

Podala jsem sluchátko tátovi. Spustil svým ne

9

česká služka.indb 9česká služka.indb 9 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


10

napodobitelným žargonem získaným několikale - tým pobytem v koncentráku, který protrpěl spolu s Françoisem. Sice jsem okamžitě přestala francouzským slovíčkům rozumět, ale obsahu jsme s mámou porozuměly obě velmi dobře. Brzy se dojatému tátovi koulely po tváři slzy jako hrachy. Bylo nad slunce jasné, že mi nic nestojí v cestě. Za pár týdnů horečnatých příprav jsem seděla v rychlíku Prague – Strasbourg – Paris.

Odjezd

Sedíme s tátou v kupé mezinárodního rychlíku vedle sebe, já s pasem a vízem do Francie, táta s jízdenkou do Chebu. „Pozdravuj je,“ dojatě se dí vá z okna. „Možná se tam taky ještě vypravím.“ – „To víš, že jo,“ hladím jeho artrózou ohnutá záda. „Celej svět nám leží u nohou.“ – „Vám jo, vám jo,“ mumlá, když mi znovu a znovu kontroluje francouzské vízum. „Adresy máš?“ – „Všechny.“ – „Peníze taky?“ – „Taky.“ – „Máš dost kapesníků?“ na padá ho, když si zas a zas otírá oči. „Neboj, tati.“ Otvírám kabelu a poslušně mu ukazuji všechno, na co se ptá. „Brzy napiš,“ kývá hlavou. „Moc ne - utrácej.“ Kroutím hlavou. „Nebudu.“ Peníze, které mi tátovi přátelé poslali, nás pálí v rukou. „Kdybych měl, zaplatil bych ti to všechno sám,“ mračí se. Vím. Ale co si asi tak mohl ušetřit za léta, kdy musel přehazovat balíky na poště? „Teď budou shánět právníky všude,“ narážím na jeho původní

10

česká služka.indb 10česká služka.indb 10 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


11

povolání, které byl nucen kdysi pověsit na hřebík. Mlčky přikyvuje. Zenit už má dávno za sebou. Co s právníkem, kterému bude sedmdesát?

Na nástupišti se objevuje cedule Cheb. Vlak zastavuje. „Dej na sebe pozor!“ volá táta z peronu, pěstí si utírá oči. „Dám!“ mávám jeho zmenšující se postavičce. Ale bude to těžké, myslím si, když se vzápětí otočím a zjistím, že se na mém lehátku rozvaluje černočerný černoch. „Já v Paříži vystupovat!“ bíle se zubí od ucha k uchu. „Já taky...“ usedám na krajíček vedle něho a celou noc nezamhouřím oko. Woody, pokud se tak vůbec jmenoval, chtěl však opravdu jen jedno – natáhnout si svoje dlouhé hubené nohy do vodorovné polohy. Já, přitisknutá k němu bokem, jsem mu vůbec nepřekážela. Vycepovaná režimem „nesmíš“, jsem si netroufla lehnout na cizí, byť prozatím prázdné lehátko. To ta cesta pěkně začíná, říkala jsem si, když jsem pozorovala jeho mohutné černé chřípí. Spal ale jako dudek. V 6.42 přesně vjížděl vlak do kryté haly nádraží Gare de l’ Est.

Paříž

Stála jsem, pochopitelně už převlečená, učesaná, s kabelou a doklady pevně zavřenými, několikrát zkontrolovanými, s batohem přes rameno, a hleděla jsem z okna ven. Vlak zastavil. Woody, ležící naznak na lehátku, chrápal na celé kolo. Ti dva Němci, kteří v noci přistoupili ve Stuttgartu,

11

česká služka.indb 11česká služka.indb 11 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


12

na svých lehátkách pro změnu nejevili známky života. Jejich doklady a peněženky se volně válely na stolku pod oknem. „Vstávejte! Jsme v Paříži!“ zvolala jsem. Nikdo z nich se ani nepohnul. Jsme na místě! V hlavním městě Francie, perle nad řekou Seinou, ve městě umělců! Básníků, malířů, hudebních skladatelů! Jsme na Západě! křičela jsem v duchu. Pak jsem ale musela nad tím vším mávnout rukou. Pomalu mi docházelo, že pro ně, obyvatele západní Evropy už od narození, je tohle sdělení důležité asi jako do té doby pro mě fakt, že tramvaj právě dorazila do Holešovic.

Vystoupila jsem. Davy lidí, valící se k východu, mě málem smetly na zem. Vyděšeně jsem se rozhlížela. Mám vůbec šanci tu zahlédnout Michela, syna tátova přítele, jehož fotku jsem před odjezdem v Praze pečlivě prostudovala?

Setkání, které jsem si tisíckrát v hlavě přehrála, samozřejmě proběhlo naprosto jinak. Ostatně jako skoro všechno, co jsem od svého francouzského pobytu očekávala.

„Bonjour, mademoiselle,“ ozvalo se mi za zády. Ne já jeho, ale on v tom davu nakonec nepřehlédl mě, vyděšenou Češku, uprostřed toho mezinárodního babylonu. „Jmenuji se Michel. Michel Breton.“ A vůbec mu nevadilo, že nás dav smýká stranou. Pohladil mě po tváři a můj těžký batoh si hodil přes rameno. K jeho šedému kvalitnímu obleku se hodil asi tak jako k Popelce sněhule. „Mluvte, prosím, pomalu, nevím, jestli vám budu rozumět,“ odříkala jsem poučku, kterou se mnou cvičil táta z Prahy až do Chebu. Michel se srdečně zasmál

12

česká služka.indb 12česká služka.indb 12 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


13

a cosi zadrmolil. Zaskočeně jsem se pousmála. Hlavou se mi honily nesmyslné věty, jako například: Obvykle nemám moc času. Nebo ještě lépe: Jestlipak s vámi jezdí váš profesor na hory? Klepala se mi kolena jako při maturitě. Jak já to tady vůbec, propána, zvládnu, když nebudu nikomu roz - umět?

Vyšli jsme z nádraží. Jsem v Paříži! opakovala jsem si v duchu nadšeně a dychtivě jsem se rozhlížela kolem sebe. Nádražní stánek s ovocem a zeleninou u východu mi vyrazil dech. Stovky ananasů, kiwi, manga a banány! Byla jsem jako u vytržení. „Co to je?“ nedalo mi se nezeptat Michela a prstem jsem ukázala na zvláštní fialovou tlustou švestku. „To jsou fíky. Čerstvé fíky,“ podivil se. Ano, přikýv - la jsem jeho údivu. Čerstvé fíky jsem nikdy v životě neviděla. Než jsem se nadála, tři z nich za balené v sáčku mi s mrknutím vsunul do kapsy. Při pohledu na množství ozářených butiků, které lemovaly obě strany širokého bulváru, jsem docela oněměla. Kolemjdoucí Pařížané tiskli v podpaží metrové bagety.

„Jsi unavená,“ konstatoval Michel, když pozoroval, jak blednu. „Takhle brzy ráno vstávat je kru - té.“ Za pár vteřin jsme seděli v útulné kavárně. Přede mnou přistál voňavý šálek s čerstvou kávou a talíř s křupavými šátečky plněnými nugátem. Michel si okamžitě jeden nasoukal do úst. „Omlouvám se, že vás zdržuji od práce,“ hlesla jsem. „Mě?“ zasmál se plnými ústy. „Vždyť bude teprve osm!“ Zno - vu se tím pomyšlením otřásl. „V kanceláři musím být v deset.“ Za pět minut deset jsme vyšli z kavárny.

13

česká služka.indb 13česká služka.indb 13 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


14

„Dovezu tě ještě domů,“ pobídl mě k autu. „Můžu jet metrem,“ nabídla jsem se, ale vzápětí jsem dopadla na kožené sedadlo. Renault tiše zabzučel. Opřela jsem se a roztouženě sledovala chaotický provoz aut doprovázený neustálým houkáním klaksonů. „U vás se smí troubit?“ zeptala jsem se. „Ne,“ usmál se Michel a zatroubil. Stařenka o holi, přecházející napříč křižovatku, ani nezvedla hlavu. Pochopila jsem. Všichni ti lidé kolem mě jsou svobodní a žijí ve svobodné zemi.

Před zdobeným činžákem na Rue de la Turenne, hned na rohu náměstí Bastilly, mě vysadil. S mým batohem přes rameno mě doprovodil do svého bytu ve čtvrtém patře. „Klíče,“ natáhl ke mně s úsměvem dlaň. „Teď mě, prosím, omluv, uvidíme se večer.“ Stiskla jsem klíče v dlani. Na tváři jsem ucítila Michelovy polibky. „Doufám, že se nebudeš nudit.“ – „Kde je tady pošta? Měla bych zavolat domů,“ zčervenala jsem. Michel voněl tak zatraceně francouzsky! „Pošta?“ zatvářil se překvapeně. „Dítě, dítě! Chovej se tu jako doma!“ objal mě pevně. „Můj otec by bez pomoci tvého táty koncentrák nepřežil,“ pošeptal mi do ucha. „Zavolej si odsud,“ ukázal na starodávný přístroj v chodbě. „Díky,“ pípla jsem. Za vteřinu jsem osaměla.

Táta zvedl telefon ihned. Tak trochu mi připadalo, že u telefonního sluchátka číhal celou noc. „Co je? Kde jsi? Jsi tam?“ vyjekl a přetahoval se s mámou o sluchátko. „Je všechno v pořádku?“ Snažila jsem se je přerušit. „Jo! Všechno je v pohodě, tati!“ – „Dávej na sebe pozor!“ křičela máma, snad

14

česká služka.indb 14česká služka.indb 14 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


15

aby její hlas překonal tu vzdálenost tisíce kilometrů. „Zavěs, ať to nemáš drahý!“

Mlčky jsem prošla cizím bytem. Bankovky poházené po psacím stole, rozestlaná postel, na sto le zbytky od večeře. Zdálo se, že Michel se mojí maličkosti vůbec neděsil.

Přirození byli ostatně všichni Francouzi, s kterými jsem se během následujících dní setkala. Starý pan François a jeho žena Henriette, dojatí až k slzám. Michelova přítelkyně Aline, avantgardní umělkyně s dlouhým ohonem tmavých vla - sů, útlým tělem napasovaným do černých šatů, s úzkou gauloiskou přilepenou na rudých rtech. Alinina dcerka Johanna v sametových šatech a lakových střevíčkách, marně se snažící představit si, z jaké tramtárie vlastně pocházím. „Proč?“ pta la se na všechno, co jsem o zemi východního bloku líčila. „Fronta na banány?“ nechápala. A Michelův kolega Didier, elegantní gentleman s brýlemi na věčně přimhouřených očích.

Všichni mi blahopřáli k nabyté svobodě. „Ale jste si jistí, že je vyhráno?“ ptali se starostlivě.

Dmula jsem se pýchou. Všichni si mě předávali jako štafetu. Češka v Paříži! Svědek sametové revoluce! A umí francouzsky! slýchala jsem hrdě.

„Možná bys ráda pracovala,“ nadhodil jednoho večera Michel, když už jsme prolezli snad poslední kout Paříže. „Můj přítel někoho shání.“ – „Do firmy?“ nadzdvihla jsem nadšeně obočí. „Maturovala jsem s vyznamenáním. Umím psát na stroji všemi deseti!“ – „To snad nebude třeba,“ pousmál se blahosklonně Michel. „Jeho žena by potřebovala pomoct

15

česká služka.indb 15česká služka.indb 15 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


16

s děckem.“ Rázem mi spadl hřebínek. Zčervenala jsem a rychle uhnula pohledem. On mi nabízí místo chůvy!

„Samozřejmě to ber!“ křičel na mě za okamžik táta do telefonu. „Nad ničím neohrnuj nos! Nejsi žádná královna ze Sáby!“

Michel se z pohodlného sofa usmíval. „Nemáš se čeho bát. Forretierovi mají dítě jen jedno.“

Alexandra

Tak jsem tedy už následujícího dne stála, já, kte - rá děti do té doby viděla jen tak z rychlíku, před starodávným domem v Latinské čtvrti a nervózně tisk la zvonek. Podle telefonické domluvy s panem Forretierem jsem měla přijít v deset dopoledne, což právě potvrdily hodiny bijící na blízkém kostele. Ve chvíli, kdy už jsem myslela, že jsem cosi popletla, a chtěla odejít, vyklonila se z okna chundelatá hlava. „Už letím!“ vykřikla madame Forretierová a já na okamžik zatajila dech, protože dítě, které vzápětí vykouklo za ní, vylezlo na římsu a zvědavě se naklonilo. Z třetího patra mi zřejmě nebylo dobře vidět do obličeje. Dlouhá hubená ruka ho však stačila shrábnout včas.

Po chvíli se rozlétly zdobené venkovní dveře a Eleonora Forretierová se svou dvouletou dcerkou Alexandrou stály proti mně. „Jé, vy jste mladá!“ vykřikla Eleonora se strašným přízvukem. Dítě v její náruči bylo nádherné. Obrovské černé oči mrkaly

16

česká služka.indb 16česká služka.indb 16 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


17

černočernými dlouhými řasami, černé lesklé lokny se třepetaly kolem snědého obličejíku. Podle máminy rady jsem jí podala malou hadrovou panenku, aby hned ze začátku pochopila, že přicházím v míru. Alexandra zavýskla, popadla panenku a ta vzápětí vle - těla obloukem do kaluže. Eleonora se jen zasmála. „Ty mrško!“ pohrozila dceři vesele dlouhým prs - tem a vtáhla mě dovnitř, aniž by se pokusila panenku, která mě stála hříšných dvanáct franků, zachránit.

S povzdechem jsem za nimi stoupala po schodech. Snažila jsem se na dítě, které mi má být posléze svěřeno do péče, co nejvíce usmívat. Šlo to ale těžko. Děvčátko, kdykoli se jeho matka nedívala, na mě vyplázlo jazyk, tu a tam si směrem ke mně uplivlo.

„Alexandra je strašlivě hodná. Vůbec s ní nejsou problémy,“ švitořila na mě cestou Eleonora Forretierová. „Navíc ji hlídat skoro nepotřebuji,“ uzemnila mě. Zmateně jsem přemýšlela, co tu vů - bec dělám a zdali jsem Michelovi dobře porozuměla. „Víte, hrozně nerada svého miláčka opouštím...“

Eleonora už po sto padesáté za těch pár minut Alexandru popadla a zuřivě políbila na snědou tvářičku. Dceruška vždy líbezně zavřela očka, ob ličej se pokryl černými řasami. „Není sladká,“ vzdychla Eleonora. Není, chtělo se mi říct, když si vzápětí Alexandra zalezla pod stůl, kde se soustředěně deset minut šťourala v nose, a kdykoli jsem na ni pohlédla, zašklebila se.

Eleonora na mě chrlila miliony informací dopro

17

česká služka.indb 17česká služka.indb 17 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


18

vázených zvláštním hrdelním smíchem. S údivem jsem zjistila, že mluví francouzsky snad hůř než já. Výkřiky prokládala španělštinou, protože, jak vykládala, ta francouzština ji hnusně škrábe v krku. Dozvěděla jsem se, že pochází z Mexika, kam se chce brzy vrátit. Tuhle informaci mi pak neopomněla připomenout stokrát za den. „Viď, dušičko,“ dodávala skoro ke každé větě směrem k Alexandře, když mě zahrnovala dalšími a dalšími skutečnostmi. Za chvíli jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Takhle upovídanou ženskou svět neviděl! Na rozdíl od ní Alexandra skoro pořád mlčela, zřejmě naučená, že matka stejně všechno vždycky poví za ni. Alexandra opravdu skoro na nic nereagovala ani nevydávala žádné jiné zvuky kromě vysokého „ááá!“, které zavřískala vždy, když se nedařilo to, co měla v tu chvíli v úmyslu. Ale nikdy ji nic z toho, co vykládala její matka, nezajímalo. Měla svůj vlastní svět, který opouštěla jen málokdy.

Během prvních minut mé návštěvy si svým pronikavým „á“ vynutila otevřít lednici, otevřít tři jogurty, z nichž do každého jen píchla prstem, otevřít olejovky, k nimž jen přičichla, a otevřít lisovaný sá - ček se strouhaným parmezánem, který rozsypala po zemi. Eleonora jí pokaždé bez mrknutí oka vyhověla. Já okamžitě znervózněla, protože jsem nevěděla, jestli se neočekává, že hned vstanu a začnu tu spoušť uklízet.

Avšak ve chvíli, kdy už jsem se nevydržela dívat se na nenahraditelné ztráty, Eleonora vstala, aby mě provedla bytem. K mému údivu byly v každém

18

česká služka.indb 18česká služka.indb 18 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


19

ze čtyř pokojů samé pohovky a spousty barevných polštářů. Na první pohled vše působilo dojmem, že Forretierovi tráví veškerý volný čas vleže. Proto mě velmi překvapilo, když Eleonora v posledním pokoji plném oranžových polštářků na třech pohovkách vydechla: „Já a manžel milujeme sport. Oh, manžel je sportem úplně posedlý.“

Jediné, čím byli posedlí rozhodně oba, byl sex. Kdykoli jsem se v noci ve svém pokojíku probudila, bytem se rozléhaly roztoužené vzdechy, často splývající s výkřiky z videa. Já, vyrůstající v prostředí, kde se menstruaci raději říkalo „ty věci“, jsem i v té tmě rudla až na zádech.

Na druhou stranu měl ale pan Forretier moje po chopení. Eleonora byla vysoká, štíhlá a krásná. Černé kudrnaté vlasy jí vlály kolem hebkého snědého obličeje, dlouhé útlé ruce měla věčně od oblých ramen nahé, štíhlé prsty byly zakončené rudými, dokonale ostrými nehty. Oplývala mně do té doby neznámým temperamentem. Při řeči rozhazovala rukama, doširoka se smála a ukazovala světu na odiv krásné bílé zdravé zuby. Černé oči jí neustále rejdily ze strany na stranu, často mě bezdůvodně objímala a svou dcerku často vyhazovala do výšky a líbala.

Alexandru bezmezně milovala a obdivovala. Je pravda, že takové dítě, jaké měla, je možné vídat jen v módních časopisech. Na kráse jí snad ubíraly jen tu a tam nalepené žvýkačky ve vlasech či neustále umazané ruce od čehokoli, čeho se zmocnila, ať už to byla zubní pasta, červené víno, či černé olivy. Tak jak byla Alexandra krásná, tak byla zlo -

19

česká služka.indb 19česká služka.indb 19 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


20

bivá. Poprvé jsem měla možnost setkat se s dítě - tem, které absolutně neposlouchalo. Eleonora se tím ale vůbec neznepokojovala. Dál holčičku při sebemenší příležitosti, když se jí podařilo ji chytit, líbala, muchlala a tiskla tak, až ta malá lapala po dechu.

První týden u Forretierů jsem nemohla skoro vůbec usnout. Okamžiku, kdy zůstanu s Alexandrou sama, jsem se upřímně děsila. Uhlídat ji mi totiž přišlo nemožné. Navíc kategoricky odmítala ja koukoli snahu o sblížení. Kdykoli jsem se k ní při blížila, utekla, případně se, mrška, dala do bezdůvodného křiku, z kterého mi bylo až mdlo. Eleonora vždy v mžiku přiběhla, zkontrolovala situaci a ječící Alexandru ukonejšila ve své náruči. „Neplač, miláčku, maminka je tady!“ slýchala jsem tisíckrát za den.

Pak jsem ale pochopila, že Eleonora opravdu nehledá tolik chůvu, jako společnici. V Paříži skoro nikoho neznala, s manželem se seznámili na pláži kdesi v Mexiku, kde současně otěhotněla. Veškerý čas jí potom zabrala starost o miminko, které nechtěla dát z ruky. Uvítala, když nemusela být v bytě sama a mohla mi donekonečna vyprávět, jak se do sebe s manželem zamilovali a jak první, co mu řekla, bylo: „Nemysli si, že mě přefikneš.“ Když mi tu historku zopakovala pošesté, s údivem jsem zjistila, že se přestávám červenat.

„Odkud vlastně jsi?“ zeptala se mě k mému překvapení jednou po obědě. „Tohle jsem ještě nikdy nejedla!“ dodala, když už do sebe soukala pátý bramborák, který jsem na radu svojí mámy při

20

česká služka.indb 20česká služka.indb 20 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


21

pravila. Musím ale hned dodat, že mi za tím účelem

musela poslat struhadlo i majoránku. „Já jsem z Pra

hy!“ řekla jsem pyšně a trochu mě zamrzelo, že ji

to nezajímalo dřív. Tou dobou jsem už byla u For

retierů druhý měsíc. „Praha... aha,“ řekla. „To je

někde v Orientu?“ Málem jsem se udusila kouskem

česneku. „To je v Čechách! Československá repub

lika,“ napomohla jsem jí. „Teď u nás byla... něžná

revoluce.“ Zděšeně jsem si uvědomila, že se lehce

stydím. Eleonora na mě hleděla tak, jako kdyby

výraz „něžná revoluce“ znamenal, že u nás vyběhli

do ulic nazí muži a ženy dělat to, co se dělá vesměs

ve tmě za dveřmi ložnice. „Byl to takový... politický

převrat.“ – „Aha,“ přikývla zklamaně. „Nespadla

u vás v tom jednom městě... jak jen se jmenova

lo... ta zeď?“ – „Myslíte v Berlíně?“ – „Jo, asi jo,“

zakousla se do dalšího bramboráku. „Tak nějak se

to město jmenovalo. Sledovala jsem to v televizi!“

Odkašlala jsem si. „To bylo v Německu. My jsme

dál na východě.“ – „No vidíš! Vždyť to říkám!

V Orientu!“

Alexandru mi všehovšudy nechala hlídat jen tři

krát. Dlužno říct, že to pokaždé stálo za to. Když

se chystala svěřit mi svou malou neposedu poprvé,

nejprve o tom týden mluvila. Vzdychala, tiskla

Alexandru k sobě a pomalu s pláčem se jí omlou

vala, proč ji ona, hnusná mamice, musí nechat na

pospas mně, přivandrovalci odněkud z Východu.

Když už to zopakovala asi posté, měla jsem chuť

odejít, případně ji něčím praštit. Pochopitelně jsem

se neodvážila. Alexandra stejně z toho absolutně

nic nevnímala, oči jí šmejdily na všechny strany,

21

česká služka.indb 21česká služka.indb 21 9.3.2011 9:47:469.3.2011 9:47:46


22

a když ji matka konečně pustila na zem, odběhla do koupelny, kde rozsypala po podlaze tříkilové balení persilu.

Další týden mi Eleonora tisíckrát vysvětlovala, jak svou dcerunku přebaluje, jak jí opatrně umývá zadeček, jaký pozor musím dát při převlékání, abych jí nevykloubila nožičku či ručičku. Nepřišlo mi to tak těžké, zvlášť když Alexandra v rukou matky visela jako bezvládná loutka a nejspíš ji těšilo, jaká se kolem ní vede pozornost, protože se s přivřenýma očima blaženě usmívala. Eleonora ale nejspíš něco tušila, když věnovala tolik času tomuhle výkladu. Ano, v mých rukou se Alexandra posléze svíjela, kopala a kousala tak, že bylo divu, že jsem si ruku či nohu nevykloubila já.

Eleonora byla strachy bez sebe, přestože odcházeli s manželem až po deváté hodině večerní a Alexandra měla celou tu dobu vlastně jen spát. Nechápavě jsem se dívala, jak ve chvíli, kdy holčička konečně usnula, oni spustili veselý křik, pobíhali po bytě, oblékali se, telefonovali a s hlaholem v půl desáté práskli dveřmi. Tou ranou by se probudil i hluchej, řekla by moje máma. Řev, který se ozval z dětského pokojíku, nešel přejít jen tak. Musela jsem ji nakonec z postýlky vytáhnout, utřít mokrý obličej. Víc mi ale nedovolila, svíjela se a kopala tak, že jsem ji stěží udržela. Po půlhodině boje se lehce unavila a nechala si strčit do pusy láhev, kam jsem jí nalila teplý sladký čaj. K půlnoci konečně usnula.

„Čaj!“ vykřikla zničeně Eleonora, když se druhý den kolem poledního probudila a ptala se, jak se

22

česká služka.indb 22česká služka.indb 22 9.3.2011 9:47:479.3.2011 9:47:47


23

měl její malý drobeček, který mezitím z nudy nad tím, že matka celé dopoledne spí, nastrkal do videa několik cédéček. Pro jistotu jsem jí v tom nezabraňovala. „Čaj! Malé děti nesmějí pít čaj! To nevíš? Copak u vás (vyslovila to lehce pohrdlivě) děti pijí čaj?“ mávala mi rozčileně dětskou láhví před nosem. „Proč nesmí?“ pípla jsem. Eleonora se na vteřinu zarazila. „Protože... protože čaj je pro malé děti jedovatý! Nevyrostou! Budou docela bez krve!“ – „A co tedy mají děti pít?“ zašeptala jsem zdrceně, protože jsem marně vzpomínala, co vlastně Alexandra kromě mléka pije. „Co! Co!“ zvolala Eleonora a protočila panenky. „Kolu! Nebo sprajt! Copak toho není plná lednice?“

Lehce šokovaná jsem se uklidila do kuchyně. Hlavou mi poskakovaly vzpomínky na dětství, kdy jsem vypila hektolitry čaje s medem a citronem. Jiný kraj, jiný mrav! Letmo jsem se zahlédla v zr - cadle. Tváře mi jen hořely. Krev se mi v těle doslova vařila. Bez krve! Mami!

„Dala jí vypít čaj... celou láhev,“ vzlykala Eleonora do telefonu. Dokud neřekla „Manuelo“, trnula jsem, zda volá pohotovost či ještě lépe policii. „Ale... už se stejně nedá nic dělat,“ vysmrkala se a mávla nakonec rukou. „Malej José prej taky jednou vy pil čaj a nic se mu nestalo.“ Oddychla jsem si. Čekajíc na to, kdy si mám sbalit kufry, jsem mohla zůstat.

Po dalších čtrnácti dnech strávených u Forreti erů jsem se zčásti uklidnila. Alexandra, to malé šídlo, mi, zdálo se, nehrozila. Naopak jsem musela donekonečna vymýšlet různé veselé historky, kte

23

česká služka.indb 23česká služka.indb 23 9.3.2011 9:47:479.3.2011 9:47:47


24

rými bych zabavila Eleonoru. Robert Forretier, redaktor jednoho pařížského deníku, se vracel velmi pozdě, vesměs hodně unavený. Na večírky, kam občas odcházeli, si k mé úlevě brávali Alexandru s se bou. Mně pak zbyla celá noc na to poklidit věčně rozházený byt, umýt stohy nádobí, vyluxovat po koje a utřít prach na lesklé dřevěné kredenci z minulého století. Kdyby mi Forretierovi tak slušně neplatili, zřejmě bych jim s podobnou činností sekla. Mojí pracovní náplní totiž bylo, jen co Alexandra proloupla v šest hodin ráno oči, zapnout jí video, posléze dojít pro čerstvé pečivo, připravit snídani a pak až do oběda poslouchat Eleonořino španělsko-francouzské vyprávění o ní, její matce, jejích sestrách, jejích bratrech, o jejím bydlišti a Mexiku vůbec. Nevadilo jí, že rozumím každé páté slovo. Pochopila jsem, že jí bohatě stačí, když na ni kulím oči a tu a tam údivem zavzdychám.

Pak jsme vyráželi do města na oběd, na nákupy nebo za Robertem do zaměstnání. Nevím, proč na tom Eleonora tak bazírovala, když Robert byl většinou nesmírně roztržitý a nervózní z toho, jak malá Alexandra pobíhá po noblesní kanceláři, bere lidem z rukou tužky, ze stolů papíry, z kapes klíče a vše odhazuje neznámo kam. Eleonora po celou tu dobu vydržela bez mrknutí oka sedět, elegantně kouřit a tvářit se nesmírně intelektuálsky. Já, rudá jako rak, pobíhala za Alexandrou, chytala ji za baculaté snědé ručky a omlouvala se na všechny strany.

„Neocenitelná zkušenost! Pobyt v zahraničí! Vy

24

česká služka.indb 24česká služka.indb 24 9.3.2011 9:47:479.3.2011 9:47:47


25

drž!“ skandovali mi rodiče do telefonu. Netušili, že jediní, s kým mluvím pořádně francouzsky, je trafikantka na rohu, původem z Ukrajiny, a postarší pekař, který na mě každé ráno ve své útulné boulangerii v podloubí vybafne: „Deux baguettes, comme toujours?“

„Budeš muset dnes pohlídat Alexandru,“ probudila mě jednou ráno s děsem v očích Eleonora. „Musím na gynekologii a tam mají děti přístup zakázán,“ pronesla hrobovým hlasem, jako kdyby mi oznamovala propuknutí třetí světové války. „Všechno jsem připravila. Přijdu za tři hodiny.“ Nervózně sledovala, jak vstávám. „Slib mi,“ stiskla mi zápěstí, „že se už nic nestane!“ Nic se přece nestalo, chtěla jsem se ohradit, ale její tragický výraz mě včas zarazil. „Nebojte se,“ odpověděla jsem co možná nejveseleji, „malé děti nesmějí pít čaj, to už přece vím!“

V chodbě k sobě Alexandru tiskla, jako kdyby se měla vrátit až po novém roce. „Promiň, miláčku...“ zašeptala nakonec a zmizela na schodišti. Přiznám se, že při pohledu na toho drobečka stojí - cího uprostřed obrovského prázdného bytu jsem lehce znervózněla, i když zprvu nebylo proč. Alexandra první minutu skutečně jen stála, ručky volně spuštěné podél růžové noční košilky, sklopenou hlavu pokrytou prameny tmavých kučer opírající o hrudníček. Bosé palečky u nohou se smutně zatínaly do koberce. Herečka od pánaboha.

„Tak co budeme dělat, miláčku?“ přisedla jsem k ní na bobek a podala jí láhev teplého mléka, jak

25

česká služka.indb 25česká služka.indb 25 9.3.2011 9:47:479.3.2011 9:47:47


26

mi poručila Eleonora. „Hezky to vybumbej a...“

Alexandra popadla flašku a mrskla s ní na vyleš

těné piano. Pak se rychlostí blesku otočila a vy

běhla z pokoje. Mrzutě jsem se zvedla a po chvíli

hledání objevila láhev mléka za sametovým závě

sem u okna. Vydala jsem se ji přemluvit, aby mléko

vypila. Jakmile mě Alexandra sedící v kuchyni na

sporáku uviděla, v očích se jí zablesklo. V mžiku

zmizela v koupelně. „Vypij to mlíčko!“ S úsměvem,

který mi stahoval koutky úst, jsem vyrazila za

ní. Stála ve vaně a zkoušela odšroubovat sprchu.

„Hihi,“ vydala jakýsi zvuk a podávanou láhev vho

dila do koše na špinavé prádlo. Vzápětí mi pro

klouzla mezi nohama a ztratila se ve svém po ko

jíku.

„Dobře, dobře, budeme si hrát na schovávanou.“

Šla jsem za ní. „Ale nejdřív se aspoň napij!“ Ve

svém pokoji ležela Alexandra na zemi přikrytá

pláštěnkou a dělala, že spí. „Bezva.“ Sedla jsem si

vedle ní. „To je to nejlepší, co můžeš udělat.“ Ale

xandřiny dlouhatánské řasy se chvěly utajova

ným smíchem. Snažila jsem se jí vsunout dudlík

láhve mezi pevně stisknuté rty. Její drobounká

pusinka se změnila v nedobytnou pevnost. Hmož

dila jsem se s ní na její vkus asi nemile dlouho,

protože mě náhle pěkně rafla. „Au!“ zařvala jsem

za jejího chichotu. „Jsi malá protivná mrcha,“

řekla jsem hezky česky a rezignovaně jsem si vra

zila dudlík sama mezi zuby. Mléko bylo teplé,

sladké a zatraceně dobré. Vypila jsem ho za necelé

dvě minuty. Alexandra měla otevřené oči a obdiv

ně mě sledovala. Ve chvíli, kdy jsem dopila posled

26

česká služka.indb 26česká služka.indb 26 9.3.2011 9:47:479.3.2011 9:47:47


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




Petra Braunová

PETRA BRAUNOVÁ


31. 1. 1967

Narozená 31. 1. 1967 v Praze. Po studiu Střední ekonomické školy na Vinohradech a maturitě v roce 1985 pracovala jako: sekretářka, asistentka, průvodkyně Prahou, au-pairka, účetní, redaktorka, obchodní zástupce?.až se dobabrala k tomu nejcennějšímu - spisovatelce. Je rozvedená a se svými třemi dětmi - Oliverem (18), Máří (16) a Johanou (11) - bydlí v Praze.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist