načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Česká sestra v arabském světě -- Multikulturní ošetřovatelství v praxi - Markéta Ryšlinková

Česká sestra v arabském světě -- Multikulturní ošetřovatelství v praxi

Elektronická kniha: Česká sestra v arabském světě
Autor:
Podnázev: Multikulturní ošetřovatelství v praxi

Ojedinělá publikace v nabídce knih s problematikou multikulturního ošetřovatelství. Je vhodným zdrojem informací nejen pro sestry, ale i pro studenty, kteří mají ve svém studiu zařazen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  186
+
-
6,2
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 123
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portéty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Biografie
Veřejné zdraví a hygiena
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2009
ISBN: 978-80-247-2856-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka získala pracovní smlouvu na JIP kardiochirurgického dětského oddělení nemocnice v Riyadhu, hlavním městě Saúdské Arábie. Popisuje ze svého "evropského" pohledu život Saúdú i zážitky cizince, zvláště ženy v tomto silně muslimském světě, ať už se jedná o pracovní záležitosti, vztahy, cestování nebo náboženství. Vyprávění doplnila fakty o Saúdské Arábii a základními arabskými slovíčky a frázemi. Vyprávění dojmů a poznatků získaných během dvouletého pracovního pobytu v Saúdské Arábii.

Popis nakladatele

Ojedinělá publikace v nabídce knih s problematikou multikulturního ošetřovatelství. Je vhodným zdrojem informací nejen pro sestry, ale i pro studenty, kteří mají ve svém studiu zařazen tento předmět. Publikace informuje o pracovních podmínkách personálu - multikuturního týmu, o komunikaci, náboženství, zvyklostech a zvláštnostech péče o pacienty v odlišné kultuře. Čtivou formou přibližuje situace pro naši kulturu zvláštní a často nepochopitelné. Zkušenosti ze Saúdské Arábie, ze špičkové nemocnice a ze spolupráce lékařů a sester různých národností přiblíží čtenářům tento vzdálený svět a pomůže zájemcům o práci v zahraničí získat informace potřebné k jejich rozhodnutí. (multikulturní ošetřovatelství v praxi)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

1. Rozhodnutí ....................................... 9

2. Odlet ............................................. 13

3. Začátky ........................................... 17

4. Pracovní proces ................................... 27

5. Život v Riyadhu ................................... 33

6. Česká sebranka ................................... 47

7. První dovolená .................................... 51

8. Ramadán ......................................... 55

9. Střípky ........................................... 65

10. Jeddah, poušť, Taif, Dammán ..................... 71

11. Saúdská duše ..................................... 85

12. Na závěr .......................................... 105

13. Fakta o Saúdské Arábii ............................ 109

14. Trochu arabštiny pro začátek ...................... 117

Kniha 1.indb 5Kniha 1.indb 5 27.11.2008 10:05:2427.11.2008 10:05:24


Mamince

za její podporu ve všem bláznivém, co mě kdy napadlo

Martinovi

za jeho trpělivost a lásku

Díky moc!

Markéta

Kniha 1.indb 6Kniha 1.indb 6 27.11.2008 10:05:2427.11.2008 10:05:24


7

Ten to spis nemá byt kulturním, náboženským nebo politickým

rozborem stále častěji, v různých souvislostech zmiňované Saúd

ské Arábie a jejích obyvatel, ale prostý příběh české zdravotní

sestřičky. Mockrát jsem se zlobila (zuřila, to je správné slovo) nad

nejrůznějšími články v novinách a časopisech, které u nás vyšly

o životě v této tak trochu temně působící zemi. Byly buď pře

kroucené, polovičaté nebo dokonce přímo nepravdivé, a to mám

na mysli i ty, které jejich autoři napsali po osobní návštěvě Riy

ad hu, po rozho vorech s námi. Všu de na světě ži jí lidé dobří a zlí,

chytří a hloupí.

Netvrdím ani, že

jiní lidé se stejnou

zkušeností jako já,

nemohou mít na

věc úplně ji ný názor

– jedno duše proto,

že třeba potkali za

svůj pobyt jiné lidi

a měli jiné zážit

ky. Chci vám nabídnout, jak saúdský ži vot po dvou le tech poby

tu v nejpřísnější a nej uzavřenější muslimské zemi vidím já. Mýma

očima.

Úvod

Kniha 1.indb 7Kniha 1.indb 7 27.11.2008 10:05:2427.11.2008 10:05:24


Kniha 1.indb 8Kniha 1.indb 8 27.11.2008 10:05:2527.11.2008 10:05:25


9

1

Přiznávám bez mučení, že Saúdská Arábie opravdu působí na

první pohled, i na první dotek, malinko strašidelně. Nějak to k ní

patří. Všechny ty hrozné příběhy, náboženský fanatismus, vraždy

ze cti... Je to samozřejmě pohled jednostranný, ale při rozhodová

ní, zda přijmout pracovní nabídku do nemocnice v hlavním městě

Riyadhu, mi to vůbec neusnadňoval. Obrovská zvědavost, oprav

dová touha nakouknout pod pokličku a přesvědčit se o pravdě

sama, spolu se strachem z neznáma, o kterém všichni tvrdí, že

je nebezpečné. Ale kdo může něco tvrdit o zemi, ve které nikdy

nebyl, o lidech, se kterými nikdy osobně nemluvil? Kdo nic neví,

musí všemu věřit a to jsem přesně nechtěla. Navíc pracovní výho

dy byly na české poměry ohromující, nejen, co se týče financí,

ale také délkou placené dovolené, možností dalšího vzdělávání,

cestování, pracovního postupu.

Nakonec mě už při pohovorech se zástupci budoucího zaměst

navatele přesvědčilo pozitivní vyprávění lidí, kteří v Saúdské Ará

bii několik let žili a opravdu nijak vyděšeně nevypadali. Vyděšená

jsem vlastně byla spíš já, když jsem při zmíněném pohovoru ze

Rozhodnutí

Kniha 1.indb 9Kniha 1.indb 9 27.11.2008 10:05:2527.11.2008 10:05:25


10

sebe celá rudá a opocená soukala nedostatečné znalosti anglických zdravotnických termínů. Říkala jsem si, že po ročním pobytu ve Skotsku a následně několikaměsíčním pobytu na Novém Zélandě, už můžu mluvit o čem chci, ale ukázalo se, že umět se prodat v cizím jazyce, udělat dojem profesionála a odborníka, to je něco jiného. Myslím, že to vypadalo, jako když mluví třeba chovatel zvířatek v ZOO o odborné práci na neonatologické JIP.

Nedoporučuji nikomu, aby jezdil pracovně do cizojazyčné země s představou, že se jazyk naučí až tam jaksi v procesu. Nemluvím o superodborných termínech v té dané oblasti, ale běžně komunikovat by člověk měl bez větších problémů. Nejen, že je to pak trochu ostuda, ale navíc při všem novém, co si musíte osvojit, kolik informací pochytit, kolika změnám se přizpůsobit, je nemožné se daný jazyk teprve učit za pochodu a neskončit v nervovém kolapsu nebo se zpáteční letenkou v ruce na letišti, one way only.

Takže od chvíle, kdy jsem v ruce držela předběžný pracovní kontrakt na pozici zdravotní sestry na dětskou kardiochirurgic kou JIP, a tím pádem se najednou možnost odjezdu opravdu vyrýsovala do skutečné podoby, nastal kolotoč. Kolotoč přemítání, vypočítávání výhod a nevýhod, vyslechnutí právě všech těch hrůzných příběhů, o kterých, jak se ukázalo, zřejme slyšeli všichni příbuzní, přátelé a známí. Přesvědčovala jsem sama sebe o tom, že se neznáma přece vůbec nebojím, že rodiče strach mít nemusí, že jim nebudu tolik chybět, mají přece svůj vlastní aktivní život. A hlavně, že můj dlouholetý partnerský vztah vydrží zkoušku odloučení i přesto, že to nevydržel žádný, o kterém vím.

Stojí mi to vůbec za to?? Nemám raději přestat konečně bláznit, nechtít pořád zkoušet víc a spokojit se s tím krásným, co mám, vzít si bydlení na stoletou hypotéku, neriskovat...? Nevím, jak to vysvětlit, nevím, proč někteří lidé chtějí a potřebují zkusit dojít někam, kam se všichni neodváží, proč jedni převezmou zodpovědnost všedního života snáz a jiní ne, proč jedni si musí

Kniha 1.indb 10Kniha 1.indb 10 27.11.2008 10:05:2527.11.2008 10:05:25


11

stále něco dokazovat a jiní jsou skromnější (je to skromnost?). Jedni chtějí znát hranice svých možností a schopností a jiné to nezajímá nebo jsou spokojeni s tím, co vědí a mají, jedni jsou nejšťastnější obklopeni tím, co dobře znají a mají rádi – to já také – ale prostě potřebuji tu pohodu občas něčím okořenit.

Budu mluvit upřímně za sebe, jaké jsem měla ke své cestě důvody: neochotu jít s davem, dělat věci určitým způsobem a jenom proto, že je tak dělají ostatní v mém okolí, chuť využít tu úžasnou možnost zkusit své štěstí, večnou nespokojenost v příliš stojatých vodách, zřejmě i trocha sobectví (dělám, co chci, po čem toužím, i když v jiných směrech bych byla sobcem hrozně nerada). Důležitý byl i fakt, že si můžu za lepší příjem za hranicemi pořídit po návratu vlastní bydlení a mám možnost cestovat. Říká se tomu: umět využít šanci. Někdo za svým cílem podstoupí dlouhou cestu a pro někoho je už samotná cesta cílem – a tak to cítím já.

V neposlední řadě hraje roli také rozhodně touha po dobrodružství, po poznání nového, po rozšiřování vlastních obzorů.

Kniha 1.indb 11Kniha 1.indb 11 27.11.2008 10:05:2527.11.2008 10:05:25


12

Nevadí mi, že jiní lidé třeba po stejných věcech netouží, každý

má právo své volby, ale co mě opravdu vždycky rozčilovalo,

bylo rázné zamítání té volby mojí. Není v ničem horší, ani lep

ší, a kdo má právo vytýkat a kritizovat druhého, že se pokou

ší dosáhnout toho, o čem sní? A doteď mě štve, když mluvím

s lidmi, kteří se na cestu zatím chystají a vyprávějí, jak je všich

ni odrazují a vyjadřují se, jaká že je to hloupost a nerozvážnost

odjíždět. Ale proč?

Teď si vzpomínám, že docela nedávno, po rozhovoru se saúd

skou maminkou mého malého pacienta, jsem se musela zamys

let nad jednou věcí. Čím víc toho o světě vím, o lidech mých

i ci zích, o různých názorech a pohledech na život, tím víc se do

toho všeho čím dál víc zamotávám, tím méně tomu rozumím,

nejsem s to některé myšlenky druhých pochopit. Celý ten roz

šířený obzor mě trochu pohlcuje a už zřejmě nemůžu díky těm

všem vyslechnutým příběhům, po nichž nepřestávám pátrat,

dohlédnout z jednoho konce na druhý a trochu se ztrácím... Tak

proto člověk odjíždí hledat sám sebe za rodnou hroudu? Aby se

úplně ztratil?

Kniha 1.indb 12Kniha 1.indb 12 27.11.2008 10:05:2527.11.2008 10:05:25


13

Můj odlet z Prahy byl... plačtivý. Těžko mi bylo, moc těžko. Ten

poslední večer, když jsme se s mým přítelem, Martinem, loučili, on

mě objal a já cítila, jak mi po krku stékají jeho slzy, myslela jsem, že

to nevydržím. Nechtěl mi to dělat ještě těžší, neříkal žádné melan

cholické projevy, ale úplně se zapřít nedokázal. Mně samotné bylo

strašně smutno a ještě jsem zavinila slzy někoho jiného, to se snad

ani neodpouští. Bulila jsem celou cestu až do Paříže, i letuška se mě

ptala, jestli snad může nějak pomoci. Jak asi?

Měla jsem už z Prahy odlétat se dvěma dalšími spolubojovní

ky, Luckou a Jakubem, kteří jeli pracovat do stejné nemocnice, ale

protože jsme seděli každý jinde a protože já bych přes ten hyste

rický pláč stejně nemohla komunikovat, našli jsme se až během

přestupu v Paříži. Moc mi pomohlo nebýt už na to sama. Zbytek

cesty do Riyadhu jsme si vyprávěli o svých životech, nynějších

představách a obavách z toho, co nás čeká a o důvodech cesty do

takové divné země. Ještě nad Saúdskou Arábií si začali lidé nasa

zovat černé a bílé hábity (tzv. abáji) a nám to připadalo tak tro

chu neskutečné a směšné, ale jen do chvíle, kdy nám s Luckou po

Odlet

2

Kniha 1.indb 13Kniha 1.indb 13 27.11.2008 10:05:2527.11.2008 10:05:25


14

přistání zabavili pasy a nepromluvili na nás jinak než arabsky. To nám tenkrát znělo strašně nepřátelsky, strašidelně a nebezpečně.

Nikdo nás nevaroval před skutečností, že jako svobodné ženy nesmíme přicestovat do země samotné a myslet si, že si můžeme jet kam chceme, ale že nás musí vyzvednout mužský zástupce zaměstnavatele, tedy někdo z nemocnice, kdo je za nás zodpovědný a odvézt nás na ubytovnu. Jenže onen zástupce tam ještě nebyl. My jsme vnímaly jen to, že nám kdosi vy trhl pas z ruky, náš jediný dokument, potvrzující že jsme, kdo jsme, a poslal nás do jakési komůrky za černou plachtou, aby nás mohl ženský personál letiště prohledat. K Jakubovi se takhle nechovali, na prohlídku nemusel, ale když jsme mu náhle zmizely z očí, asi byl taky trochu nesvůj.

Naštěstí, když jsme z té komůrky vylezly, náš zástupce po chví li dorazil. Zrovna se docela mračil a vůbec se nechoval moc přátelsky, všechno se nám zdálo být tak nevlídné! (Teď už toho pána z Travel Department známe dobře, on se tak prostě tváří vždycky, není to nic osobního, nepřátelský opravdu není.) S kufry nás pak odvedl někam k lavičce v letištní hale, ať si sedneme a počkáme, že musí ještě vyzvednout nějaké další nové lidi, kteří mají teprve přiletět.

Po chvíli jsme vymysleli, že by možná bylo dobré vyměnit si tady na letišti pár dolarů, kdyby bylo potřeba. Rozhodly jsme s Luckou hlídat kufry a Jakub šel na průzkum. Jenže se nevracel půl hodiny, nevracel se hodinu, neodpovídal na esemesky... seděly jsme tam s Luckou jako oukropečci a se vzrůstající úzkostí pozorovaly ty davy mužů v bílých hábitech a červeno-bílých šátcích a ženy zahalené v černém od hlavy po paty jak tiché stíny, postavy bez tváře. Později jsem mockrát přemýšlela nad tím, jaké to pro místní asi je – vidět nezahalenou ženu. Je to něco, co na ulici běžně nevídají. Takže by se to možná mohlo přirovnat k tomu, jako kdybychom u nás na ulici potkali lidi v plavkách nebo v pyžamech.

My obě v normálním oblečení jsme byly samozřejmě pod palbou pohledů každého kolemjdoucího člověka a tenkrát jsme z těch pohledů ještě měly strach. Říkaly jsme si: už je to tady, už

Kniha 1.indb 14Kniha 1.indb 14 27.11.2008 10:05:2627.11.2008 10:05:26


15

jsme tu napospas téhle zlé zemi, za chvíli nás odvezou někam do

harému, kam jsme se to jen dostaly? Vážně, alespoň já osobně

jsem měla myšlenky všelijaké.

Později jsme slyšeli i historky ostatních, například jeden za

městnavatel byl přesvědčen, že jeho svěřenkyně dorazí až další

den, a tak ji nepřišel vyzvednout na letiště vůbec nikdo. Nebožač

ku zavřeli někam do prostor na letišti, v cizí zemi, bez vysvětlení,

bez jídla, vody a signálu v mobilu. Až asi po pěti hodinách, když

začala troufalá Evropanka ječet, brečet a nadávat, jelikož měla

hlad, žízeň a nevěděla, co se děje a kde je a hlavně proč, Arabové

se zalekli (mimochodem, ženským slzám obecně těžko odoláva

jí), pustili ji ven, dokonce jí přes celé letiště vlastnoručně vláčeli

ty tunové kufry (a to je na Araba výkon!). Nakonec se všechno

Letiště v Riyadhu

Kniha 1.indb 15Kniha 1.indb 15 27.11.2008 10:05:2627.11.2008 10:05:26

+


16

vyřešilo. Asi vám není bez znalosti arabské kultury jasné, proč že to všechno dělají. Prostě proto, že svobodná žena bez mužského doprovodu je tu něčím nemyslitelným, neměla by se sama pohybovat po cizím městě, vlastně vůbec nikde.

Mockrát jsem se později hádala se svými arabskými kolegy a tvrdila jim, že ženy nejsou bezmocná stvoření neschopná vlastního uvažování. Vždycky mi odpovídali něco v tom smyslu, že nic takového nikdo nikdy neřekl, ale všechny tyhle procedury jsou tu proto, aby ženu ochránily. Samotná žena je přece slabá a na každém rohu na ni číhá velké nebezpečí, samozřejmě nejvíc od zlých mužů. Žena prostě sama ven chodit nemá a muž je za to zodpovědný. Ale proč mě má tedy ochraňovat muž, když ten má být podle všeho tím největším nebezpečím? Navíc o takové ochraně něco vysvětlujte vystresované Evropance, kterou zapomněl zaměstnavatel na letišti, a která by to jednoduše řešila zřejmě tak, že by se taxíkem dopravila na adresu, kterou byla vybavená a nahlásila se, že ráčila přijet dřív, než ji čekali. Případně by někomu zavolala, ale ani to jí z jejich telefonů nedovolili – co kdyby volala někomu nevhodnému (nebezpečnému)?

My jsme naštěstí ničím takovým projít nemusely. Jakub se po nějaké době, která se nám zdála jako věčnost, vynořil, a jemu v patách i náš zástupce s několika novými filipínskými sestřičkami. Naložil nás všechny do minibusu a už jsme se řítili čtyřproudou dálnicí lemovanou datlovými palmami. Všimla jsem si, že řidiči (některým mohlo být tak maximálně šestnáct let) neměli příliš velké tušení o pravidlech silničního provozu a rychlostních limitech. V koloně Lexusů, Mercedesů, BMW, Jeepů, GMC a Land roverů jsme směřovali k městu, které zářilo uprostřed dokonale placaté krajiny. Cestou městem jsme míjeli nepočítaně osvětlených mešit a ulice nabité obchodními centry a taxíky. Všude čisto, uměle pěstovaná udržovaná zeleň. Vůbec to nepřipomínalo mé představy o temném zlém městě stínů a nebezpečí. Vlastně, když teď nad tím přemýšlím, i kdyby tím temným městem bylo, já bych sem jela stejně.

Kniha 1.indb 16Kniha 1.indb 16 27.11.2008 10:05:2627.11.2008 10:05:26


17

Na ubytovnu jsme s Luckou dorazily před půlnocí, Jakuba jsme předtím vyložili v ubytovně pro rodiny a svobodné muže v samém centru města, my musely samozřejmě do hlídané ubytovny pro svobodné ženy.

K ubytování nemám v žádném případě výtku, máme prostorné byty, každá svou ložnici, v jedné z nich je i vlastní koupelna, o druhou se dělí zbylé dva pokoje. Obývák a kuchyň jsou společné pro všechny. V bytě jsou ještě dva další pokoje, ty se využívají jako odkladiště, a pak komůrka s počítačem a žehlícím prknem. Posledním prostorem je malinká prádelna s pračkou a záchodem navíc. Na střeše budovy je ještě další velká prádelna s pračkami a sušičkami a taky otevřený prostor s bazénem a zastřešeným posezením s krbem na barbeque. V suterénu je pak docela slušně vybavená posilovna. Ovšem budova je uzavřená, neskýtá žádnou možnost jít se projít třeba na zahrádku. Jakmile člověk vyběhne z hlavního vchodu, ocitne se v ulicích Riyadhu se vším, co k tomu patří.

Z tohoto objevu jsem byla trochu zklamaná, to se přiznávám, jelikož ostatní nemocnice a další organizace zaměstnávající Začátky

3

Kniha 1.indb 17Kniha 1.indb 17 27.11.2008 10:05:2627.11.2008 10:05:26


18

cizince, mají ubytovny obehnané většinou obrovskými zatravněnými prostory plnými palem a zeleně, které jsou uzavřené vysokou nepropustnou zdí, ukryté před zraky domorodců. Říká se tomu compoundy a jsou to taková malá města ve městě, některá z nich tak veliká, že pojmou golfová nebo fotbalová hřiště a jízdárny s koňmi, všechny pak mají bazény, tenisové a squashové kurty, obchůdky, restaurace, bary a diskotéky. Tam neplatí žádné abáji, žádná omezení, prostě „normální svět“.

Je to takový ústupek pro nás, cizince, abychom v téhle zemi mohli vůbec žít. Saúdové do těchto míst nemají většinou vstup povolen (pouze pokud mají nějakou vlivnou známost). Organizátoři různých „compoundových“ diskoték a veselic se snaží předstírat, že něco takového – v muslimském, a zejména saúdském, světě naprosto nepřípustného – se za zdmi compoundu vůbec nekoná. Vím, je to trochu směšné a taky vím o Saúdech, kteří se na takové večírky snaží dostat zuby nehty ve snaze seznámit se se západními ženami. Otevřeně by ovšem Saúdové podobnou zábavu ve své zemi a pro své lidi zavést nechtěli. Nikdy by nedovolili svým ženám bavit se tímto způsobem, to zde mohou jen muži, ale o tom všem až později.

Takže my s Luckou jsme byly přiděleny do bytu k jedné další české sestřičce Pavle, zvané Pája. Ta měla ale v čase našeho příjezdu zrovna noční službu, a tak nás uvítala dopisem a dobrůtkou v troubě. Další osazenstvo ubytovny tvořily především Filipínky, Malajsanky, Indky, Jihoafričanky, Australanky, Novozélanďanky, Severoevropané, Irky a Britky. Náš průvodce po ubytovně, Srílančan jménem Nasser, nás upozornil, že teď máme dva dny volno a v sobotu, tedy po víkendu (v arabských zemích jsou víkendové dny čtvrtek a pátek, prostě všechno je tu naruby), nás vyzvedne a začneme takzvanou orientaci.

Tu první noc jsme vůbec nemohly usnout, já i Lucka jsme pořád poletovaly po bytě, vybalovaly jsme si věci, psaly zprávy

Kniha 1.indb 18Kniha 1.indb 18 27.11.2008 10:05:2627.11.2008 10:05:26




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist