načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Česká inteligence -- Od Jaroslava Golla po Magora - Pavel Kosatík

  > > > Česká inteligence  

Elektronická kniha: Česká inteligence -- Od Jaroslava Golla po Magora
Autor:

Jedenašedesát portrétů českých intelektuálů dvacátého století, „od Jaroslava Golla po Magora“ vycházelo od dubna 2009 do července 2010 na pokračování v týdeníku Respekt. Cílem ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  234
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  249 Kč
6%
naše sleva
7,8
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Dita Hradecká
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 339
Rozměr: 28 cm
Úprava: ilustrace (některé barev.), portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-2373-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedenašedesát portrétů českých intelektuálů dvacátého století, „od Jaroslava Golla po Magora“ vycházelo od dubna 2009 do července 2010 na pokračování v týdeníku Respekt. Cílem bylo přiblížit významné Čechy, kteří získali společenský vliv, ačkoli nedisponovali politickou mocí. Nesloužily jim stranické aparáty, nasazovali sebe sama. Podle mínění autora takových lidí u nás nikdy nebylo tak málo jako dnes – a je otázka, jak společnost do tohoto stavu dospěla, jak krok za krokem tak hluboko sestoupila. Příběh české inteligence chce na tuto otázku najít alespoň část odpovědi.
Předmluva Erik Tabery Z recenzí čtenářů: "Kdykoliv jsem sáhla po knize Pavla Kosatíka, nikdy jsem nesáhla vedle. Tato kniha nanabízí nějaké suché životopisy, ale šťavnaté zajímavosti, skrz které toho kterého ,inteligenta' zhruba poznáme. Ve mně čtení podnítilo chuť přečíst si o některých osobnostech knihy další.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






ČESKÁ
INTELIGENCE
Od Jaroslava Golla po Magora
Pavel Kosatík





ČESKÁ INTELIGENCE
Od Jaroslava Golla po Magora
Pavel Kosatík
Text © 2011 Pavel Kosatík
Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016
Obálka © Martin Lexa, BOOM DTP
Foto na obálce © Petr Kotyk
2. vydání © 2016 Dita Hradecká, Lublaňská 9, 120 00 Praha 2
http://www.kosatik.eu
ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-88198-06-2
ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-88198-07-9
ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-88198-08-6
Konverze do elektronických formátů:
webdesignér Lukáš Vik
http://www.lukasvik.cz





Obsah
Zakladatel školy – Jaroslav Goll
Něžný válečník – Otakar Hostinský
Proti všem – T. G. Masaryk
Pravidla citu – František Mareš
Kolečko ve stroji – František Krejčí
Holubice v politice – František Drtina
Kritik charakterní – F. X. Šalda
Sedlák v historii – Josef Pekař
Ven ze struktur – Josef Florian
Myšlení bez konce – Emanuel Rádl
Být ladičkou dějin – Josef Šusta
Nejsme jako oni – Františka Plamínková
Toužení s Bouřlivákem – S. K. Neumann
Slasti sebezapření – Kamil Krofta
Profesor svůdce – Zdeněk Nejedlý
Nekorektní cestou – Jakub Deml
Co je odvaha – Ladislav Klíma
Kde leží Rhodos – Karel Horký
Normativní právník – František Weyr
Potíže s mravy – Inocenc Arnošt Bláha
Štěstí být amatérem – Emanuel Chalupný
Ve jménu tradice – Arne Novák





Být starším bratrem – Albert Pražák
Vlastním pánem – Jan Slavík
Na cestě k pokání – Jaroslav Durych
Socialista mimo dav – Josef Macek
Kam jde vývoj? – J. L. Hromádka
Ve světě bez titánů – Karel Čapek
Za sklem – Jan Mukařovský
Květina ve stínu – Albína Dratvová
Na rozhraní režimů – J. L. Fischer
Báseň a fakta – Ferdinand Peroutka
Mýlit se bez lhaní – Bedřich Václavek
Být dogmatikem – Silvestr M. Braito
Konec tradic v Čechách – Bedřich Fučík
Barokním kavalírem v Čechách – Zdeněk Kalista
Pan Avantgarda – Karel Teige
Vězení jako osud – Růžena Vacková
Pryč od iluzí – Záviš Kalandra
Paní profesorka – Božena Komárková
Všechno je dovoleno – Julius Fučík
Nedat se vytlačit – Stanislav Budín
Proti Čecháčkům – Václav Černý
Filosof pozitivní – Jan Patočka
Účastnit se a ručit – Josef Šafařík
Dělat to jinak – Jindřich Chalupecký





Knížecí dějiny – Karel VI. Schwarzenberg
Řečí proti zpěvu – Jiří Kolář
Po třetí cestě – Ota Šik
Opřený o propast – Jan Grossman
Dialog je princip – Milan Machovec
Zlobivé dítě – Ivan Sviták
Hledání tradice – Karel Kosík
Nechci se dohodnout – Ludvík Vaculík
Násilník tlustých čar – Milan Kundera
Ve jménu vzpoury – Egon Bondy
Psaním proti Husákovi – Milan Šimečka
Velké trápení – Jan Zábrana
Víc než jen zájmy – Jiřina Šiklová
Moc bezmocného – Václav Havel
V útoku – Ivan Martin Jirous





Předmluva
Pavel Kosatík je ten typ autora, u kterého se už
při dočítání jedné knihy těšíte na tu další. Vždy
máte záruku, že si vybere zajímavé téma, a co víc,
že dokáže najít nový úhel pohledu, který nezvolil
nikdo před ním.
V  Česku se bohužel dlouhá léta nepěstovalo
psaní, takže je mnohdy zdát, že autoři píší buď
pro grantové agentury, anebo pro kolegy vědce.
Čtenář se pak souží u nudného textu, který je
navíc rozdroben poznámkovým aparátem. Pavel
Kosatík ale naši moderní historii vypravuje
způsobem, který vás neutahá a nutí přemýšlet.
Riskuje, když nezůstává jen u konstatování
omšelých pravd, pátrá po tom, co je kousek za
tím, co se obecně traduje. Mistrem je zejména
v  životopisných dílech, v  nichž osobnosti české
historie dokáže vykreslit tak plasticky, že jsou
z nich skutečné lidské bytosti a ne mrtvá jména
z minulosti.
Společný zájem o jednu z  těchto „bytostí“,
novináře Ferdinanda Peroutku, nás před lety
poprvé svedl dohromady. Pavel napsal pro





týdeník Respekt hned několik zajímavých textů
o české historii, ale já nabýval stále silnějšího
přesvědčení, že by měl připravit něco na
pokračování, například seriál, který by vycházel
alespoň rok, aby měl prostor zachytit nějaký
fenomén.
Na podzim roku 2008 jsme se jednoho rána
sešli v  rohu pražské kavárny Louvre, kde jsme
debatovali o řadě témat, kterým by se měla
věnovat pozornost.
Nakonec vznikl nápad připravit na
pokračování portréty lidí, kteří ve 20. století
ovlivnili zdejší společnost nějakou zásadní
myšlenkou. Je pozoruhodné, že ačkoli bylo
Československo poměrně malé, žila tu řada velmi
inspirativních osobností, které nás zejména
v první polovině století dokázaly udržet v rytmu
světového myšlení. Mnohdy šlo z  pohledu
většinové společnosti o outsidery či posléze
polozapomenuté myslitele, jiní šli proti proudu
anebo mířili do temných vod. Každý z  nich tu
ale zanechal nějakou stopu ať už v podobě díla či
následovníků.





Na další schůzce Pavel představu seriálu
konkretizoval. Zapsal jsem si jeho tehdejší slova a
myslím, že jsou velmi přesná: „Člověka, který nás
zajímá, si nepřesně definuju slovem ,intelektuál`,
tj. půjdeme po stopách duchovního vlivu, a to i
u osob, které se zároveň vyskytovaly v politice.“
Od dubna 2009 do července 2010 tak
v  Respektu vycházel seriál, který nevyprávěl
osudy známých osobností, ale jejich myšlenky a
odezvu na ně. Ať už to nahlédnete z  jakéhokoli
úhlu, uvědomíte si, že tato země byla mimořádně
bohatá na ideje a jejich nositele. Důvodem bylo
i to, že českoslovenští intelektuálové udržovali
velmi úzké styky se svými souputníky za
hranicemi. Zatímco ještě v 19. století k nám řada
inspiračních proudů přicházela se zpožděním,
v  první polovině 20. století jsme byli takříkajíc
u toho.
Seriál byl svým zaměřením na myšlenkový
odkaz ojedinělý, a proto okamžitě vyvolal značný
ohlas u čtenářů Respektu. Stojí jistě za zmínku,
že největší uznání si získaly texty o známých,
dnes by se řeklo provařených lidech, jako je
například T. G. Masaryk nebo Karel čapek. O





druhém jmenovaném například Pavel Kosatík
píše: „Člověk u mladého a předrepublikánského
Čapka nebyl dobrý, ale po roce 1918 se jím rychle
stal. Po vzniku státu, když se objevila šance
být prospěšný způsobem, který si do té doby
nedokázal představit, se Čapek rozhodl, že bude
věci dělat jinak. Když u Masaryka uviděl, jak
humanitní program může zafungovat v politické
praxi, jistě se mu ulevilo, že něco takového
existuje.“
Seriál vycházel chronologicky a z  logiky
věci poslední díly vyvolávaly více emotivních
reakcí, protože se týkaly buď osobností nedávno
zesnulých či současných. Z  dopisů čtenářů byla
většinou znát snaha ochránit nějaký vnitřní
obraz, který si o myslitelích vytvořili.
Mnohé možná napadne, že mu v  této knize
chybí ta či ona osobnost. Není ale v silách jednoho
seriálu a publikace zachytit všechny myslitele. Je
to nicméně velmi dobře vybraný průřez českou
historií. Zároveň inspiruje k  úvaze, zda dnešní
diskuse a soutěž myšlenek není trochu sterilní,
a zda příliš nepodléháme potřebě určovat, kdo
koho v  polemice porazil? Jako by nemohla být





potěcha už jen z  toho, že můžeme svobodně
mluvit i naslouchat.“
Erik Tabery
Šéfredaktor týdeníku Respekt





Zakladatel školy
Jaroslav Goll (1846–1929)
Uložil si do života přísnost. Jeví se to až jako
biografický paradox: člověk, který v mládí chtěl
být básníkem a umělcem, si nakonec vybral
práci, při které si múzy zakázal. A přitom ještě
v  osmadvaceti, těsně před habilitací na pražské
univerzitě v  oboru všeobecných dějin, vydal
sbírku básní – pro kterou se nedávno dostal
i do Wernischova souboru „zapomínaných,
opomíjených a opovrhovaných“ poetů Zapadlo
slunce za dnem, který nebyl. Literatury a umění
se nevzdal ani v  pozdějším životě. Znal se
s mnoha umělci: jezdil za Bedřichem Smetanou,
dožívajícím v jabkenické myslivně, i za Antonínem
Slavíčkem, krajinařícím v Kameničkách. V šířce
a univerzálnosti kulturního rozhledu prý ho
překonal až o čtvrtstoletí později Šalda.
Proč se Jaroslav Goll svých mladických
srdečních záležitostí vzdal? Nejprve asi z nezbytí:
literaturu ani umění v jeho době nešlo studovat
na univerzitě – a tak vzal, co „zbylo“, historii.
A měl štěstí: jeho učitelé, hlavně ti, se kterými





se setkal na studiích v  Německu, ho navedli na
takový typ odborné dráhy, jaký by v Praze v jeho
době nebyl možný.
Když Jaroslav Goll studoval, byl na vrcholu
slávy „otec národa“ František Palacký. Češi
v  něm oslavovali člověka, který jim prozradil,
kým vlastně jsou: odvyprávěl jim verzi jejich
dějin, pro ně nejenže přijatelnou, ale i lichotivou.
Palacký věřil, že jak se zvolna točí kolo dějin,
předstupují národy jeden po druhém, aby vyplnily
historickou roli, osudem jim předurčenou. I Češi
jsou povoláni ke splnění specifických úkolů,
i jejich dějiny mají svůj zvláštní, od ostatních
národů odlišný smysl. Historik má tento smysl
pojmenovat: ukázat současníkům, pro co po
staletí pracovaly generace předků, tak aby se
dalo pokračovat dál do budoucnosti. Palacký
chtěl svými spisy národ sjednotit: Dobře bude,
až si všichni Češi budou myslet o své minulosti
(a nejenom o ní) totéž.
Celonárodní obdiv k  Palackému se spíš než
z  úcty k  jeho myšlenkám zrodil z  role, kterou
„otec národa“ dobrovolně přijal: byl to prorok.
Otázkou však zůstávalo, jak onen dějinný





„smysl“, o němž psal, doložit – a dokázat, že
nejde jen o projekci současných potřeb do
minulosti. Co třeba když ono proslulé Palackého
česko-německé „stýkání a potýkání“ není až
takovým historickým unikátem, ale nahlíženo
z  evropského pohledu pojmenovává problém,
který řeší i ostatní národy?
Pohled na staré Palackého teze novýma
evropskýma očima nabídl Gollovi velké téma.
Měl štěstí, že byl na tuto práci dobře vybaven.
Německy mluvil a psal stejně dobře jako česky,
překládal z  polštiny, francouzštiny, italštiny,
uměl anglicky, a když zatoužil povzbudit svůj
ostrovtip, pustil do sanskrtu. Ale především
získal v Německu učitele, kteří v duchu Leopolda
von Ranka uvěřili, že smyslem historie je něco
úplně jiného než tvořit účelové syntézy pro
potřeby té či oné národní komunity. Z pramenů
je třeba získat mnohem víc než jenom literárně
opentlenou parafrázi. Co dosud podle svého
gusta vypravuje každý autor jinak, má společný
kořen, kdesi musí ležet ukryta „historie, jaká
opravdu byla“. A uloží-li si badatel přísnost,
dospěje právě k ní, ať vyjde odkudkoli. Je prostě





třeba počínat si podobně kriticky a věcně jako
přírodovědec při katalogizaci neznámého druhu.
Jen tak lze i v historii dojít ke stejně spolehlivým
závěrům, jakými se pyšní například biologie.
V  polovině 70. let 19. století se z  ciziny do
provinciální Prahy vrátil přesvědčený Evropan,
s  kontakty v  mnoha zemích. „Zde jsem poznal,
jak jsem malý,“ stěžoval si ještě zpoza hranic,
ale byla to „malost“, která nabíjela energií.
Jako docent a brzy profesor pražské univerzity
v  oboru všeobecných dějin získal Jaroslav Goll
víc prostoru, než kdyby své poznání jen vkládal
do knih. Mohl začít formovat své žáky.
Až dosud se historie na pražské univerzitě (v
roce 1882 se od německé oddělila česká část, na
níž Goll působil) učila jenom na přednáškách.
Ty se četly. Úkolem studentů bylo zapisovat a
zapsané reprodukovat. Za vrchol vzdělání se
pokládalo, dokázal-li student imitovat učitele.
Jestli mimo to rozpozná i své vlastní, individuální
kvality, kterými poznání učitele dál rozšíří,
záleželo jen na něm. Goll však přišel, uviděl
– a učil: O všem, co čtete, musíte pochybovat.
Mimo poznávání už nesmíte sledovat žádný jiný





osobní zájem. Abyste za specificky české omylem
nepokládali to, co se děje i jinde ve světě, musíte
znát evropskou historiografii a hlavně její teorii.
Výsledky svého poznání nepoložíte na oltář
vlasti, ale cílem vaší práce je, abyste se při ní vy
sami proměnili. Pokud se vám to podaří, mohou
se, každý sám v sobě, proměnit i vaši čtenáři.
Nedůvěra k názorovým syntézám se podepsala
na zvěcnění jeho kdysi básnického stylu. Člověk
podle Golla může skutečně do hloubky poznat
jen úzké výseče skutečnosti. Kdo píše syntézy,
prozrazuje, že popustil uzdu svému subjektivismu
– a protože co je subjektivní, to není vědecké,
musí správná cesta vést jinudy. Někdejší básník
si nyní naložil tolik faktografie, až ho čtenáři
začali obviňovat z  nedostatku vypravěčského
talentu. Goll však netoužil vyprávět – chtěl
věci projasnit způsobem, který zůstane platný i
v  příštích generacích. Za syntetika v  jeho době
platil například Ernest Denis, jehož historické
fresky Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé
Hoře se četly jako pokračování Palackého tam,
kde „otec národa“ skončil. Takovou univerzální
ambici však Gollovy spisy včetně těch největších





( Jednota bratrská v  XV. století, Čechy a Prusy ve
středověku, Válka o země Koruny české) neměly.
Vlastně se vůbec neobracely k  širšímu publiku,
k „národu“, ale k  úzké vrstvě odborníků – a
odpovídaly nikoli na otázku, „co společně dělat“,
ale „jak má každý z nás myslet“.
I nehistorici zaregistrovali účinnost Gollovy
metody nejpozději v  roce 1886, kdy propukl
spor o Rukopisy. Zahájili ho Gollovi univerzitní
kolegové Jan Gebauer s  T. G. Masarykem,
přidal se Otakar Hostinský. „Smrtící“ ránu
obhájcům pravosti však dala až Gollova brožura
obsahující historický rozbor trojice rukopisných
básní. Jejich precizní četbou Goll zjistil, že
byly inspirovány Hájkovou kronikou a dalšími
novodobými prameny – a že o „naše nejstarší
literární památky“ nejde. K  podobně drtivému
závěru nešlo dojít syntetickým vyprávěním, ale
právě jen konkrétní gollovskou analýzou.
Jeho vrcholné univerzitní období, zlatá éra
Gollova historického semináře, trvalo přibližně
čtvrt století (1880-1905). Nebyl v té době jediný
učitel, který se na pražském vysokém učení
staral o své žáky – vlastní „školy“ tam měli i T. G.





Masaryk, Antonín Rezek nebo Josef Kalousek.
Pokud se o „škole“ mluvilo a dodnes mluví
především v  souvislosti s  Gollem, rozhodla o
tom patrně zpětná vazba jeho žáků. Typický
v tom byl nejproslulejší z nich Josef Pekař. Goll
k  němu choval až otcovsky něžné city, přijal
ho do rodiny na místo svého zemřelého syna,
v  četných dopisech ho oslovoval „milý, hodný
hochu“ a snil o tom, že si Pekař vezme jeho dceru
a zpečetí tím jejich lidské a odborné přátelství
také „dynasticky“. Jména Gollových žáků (od
Josefa Šusty, Kamila Krofty, Maxe Dvořáka a
Zdeňka Nejedlého až k  Janu Slavíkovi nebo
Karlu Kazbundovi) vytyčila názorový půdorys,
na kterém se česká historiografie pohybovala
po celé další půlstoletí. Především se však tímto
způsobem konečně zrodila česká historická
komunita: povědomí o otci zakladateli spojovalo
její členy i v  dobách, když už dávno každý šli
vlastní cestou. Setkávat se mohli například
na stránkách Českého časopisu historického,
čtvrtletníku, který pro ně Goll založil a přes
dvacet let vedl způsobem, který dodnes nebyl
překonán.





Většina Gollových žáků svého učitele
podpořila také v  mnohaletém zápase s  jeho
největším duchovním rivalem T. G. Masarykem.
Kdysi začínali spolu; Goll osobně jel v roce 1882
Masaryka do Vídně přesvědčit, aby přesídlil do
Prahy. Podpořil ho v  rukopisných bojích, jako
jediný se ho s  profesorem Františkem Drtinou
zastal před studenty za hilsneriády atd. Začal se
s ním rozcházet od poloviny 90. let 19. století, kdy
Masaryk začal vydávat politické spisy, jako byla
hlavně Česká otázka: převzal v  nich Palackého
tezi o smyslu dějin a vytyčil historickou osu od
českobratrství přes osvícenství až ke své vlastní
realistické straně. Goll mu tuto v jeho očích zradu
vědy ve prospěch vratce účelové politiky do
smrti neodpustil. „Spor o smysl českých dějin“,
rozpoutaný nato žáky obou profesorů, trval
desítky let a stal se největší duchovní polemikou
v novodobých českých dějinách.
Pokud by Goll sám byl nucen zformulovat,
v čem spatřuje „smysl“ českých dějin, patrně by
napsal, že v myšlenkovém sbližování českých zemí
se Západem, v jejich postupném poevropšťování.
Nikdy by však neuložil tento úkol abstraktní





komunitě, ale vždy konkrétnímu člověku. Osud,
který si tak rád zahrává, však Golla nakonec
právě v ústředním bodě jeho nauky zradil. Zvyklý
pracovat s  tím, co je, a neochotný spekulovat,
co býti má, stal se v  politice vyznavačem statu
quo. Zůstal prorakouským legalistou i v  době,
kdy se stát – za války – legalismu vzdal, což
Masaryk vyřešil svým riskantním „bouracím“
angažmá v exilu. Když čeští spisovatelé v  roce
1917 podepisovali protirakouský manifest, Goll
nejenže se nepřidal, ale v  německých novinách
dokonce vystoupil proti nim. Jeho požadavek
nesloužit žádnému programu a poznávat jenom
pro poznání samo se ve válečných podmínkách
jevil jako zrada. Tím si Goll řekl o společenskou
izolaci, která se u něj dostavila hned po říjnovém
převratu – a trvala celých deset let, až do konce
jeho života.
Goll nemá a nebude mít sochu, lidem
žijícím bez piedestalu se pomníky nestavějí.
Jím nastolená otázka vztahu subjektivity a
objektivity při (nejen) historickém poznávání
se však připomíná neustále. Aby toto poznávání
mělo smysl, musí směřovat k  závěrům, které





jsou ověřitelné a obecně platné. Zároveň však
dnes už lépe než v Gollově době víme, že mnohé
poznání jinak než subjektivně vyjádřit nejde.
Kromě nenapadnutelných zjištění typu „1 + 1
= 2“ imponují také ta, kde autor říká: „Nemohl
jsem jinak.“
Ke čtení:
Jaroslav Marek: Jaroslav Goll, Praha 1991
Jaroslav Goll a jeho žáci (sborník, České Budějovice 2005)
Listy úcty a přátelství – Vzájemná korespondence Jaroslava
Golla a Josefa Pekaře, Praha 1941





Něžný válečník
Otakar Hostinský (1847–1910)
V  dnešním povědomí platí pár posledních
desetiletí před první světovou válkou za dobu
skoro idylickou. Žilo se pomaleji než dnes a
hlavně podle pravidel: nemusel s  nimi každý
souhlasit, ale podstatné bylo, že když se už
se mu to přihodilo, nechal si to obyčejně pro
sebe. Temná tušení, nikoli však otřesy, které
by vyvracely hodnoty ze základů. Po každé
nepříjemnosti se prach usadil a pokračovalo se
dál.
Stačí však nahlédnout do dobových textů,
aby si člověk uvědomil, jak odstup klame. Co
tehdejší lidé nestačili provést na bitevních
polích, doháněli pilně na papíře – a tak dobový
tisk přetéká „boji“ všeho druhu, vedenými
s obdobnou razancí, jaké je potřeba při zteči na
bodák. I navenek tak mírumilovný člověk, jakým
byl Otakar Hostinský, svedl za svůj život větší
počet „bojů“ než nejzuřivější polemik současné
doby. „Jemný až k  něžnosti, neschopný zla,
křivdy, zloby,“ chválil svého učitele nejoddanější





z  jeho žáků. A jiný, skladatel, dodával, že
v  souvislosti s  Hostinským se mu vybavovala
postava apoštola Jana, miláčka Páně. Jistě – ale
i válečníka.
Hostinský navenek nevyhledával politické
bitvy jako jeho univerzitní kolega Masaryk: do
jeho politické strany nejenže nevstoupil, ale
nesnesl ani pohled na přítelovu každodenní
partajní lopotu, a tak se s  ním i lidsky rozešel.
Vztah k  politice snad určila epizoda z  mládí:
když tehdy psával hudební recenze do
mladočeských Národních listů, vedení novin
jednou bez jeho vědomí zařadilo text útočící
na šéfy právě otevřeného Národního divadla.
Hostinský s  novinami skončil spolupráci a od
té doby se snažil prosazovat na univerzitní půdě
a v  odborném tisku. Jeho „politický“ vliv tím
přesto rostl, možná i způsoby, jež Hostinský
vždycky nepředpokládal.
V  českém univerzitním povědomí platí za
jednoho z  posledních polyhistorů, člověka
doznívající osvícenské všestrannosti. Položil
základy české estetice a dějinám hudby, ale
zabýval se i mnoha jinými obory, filosofií umění





počínaje a uměleckým průmyslem konče.
Vyučoval je na několika vysokých školách
(jenom na pražské univerzitě přes třicet let) a
„obrozensky“ pilně o nich jezdil přednášet po
českém venkově. V mnoha oborech napsal práce,
jimž je dodnes připisován průkopnický význam.
Mimoto po celý život popouštěl uzdu svým
zájmům uměleckým; zbylo po něm i několik
operních libret, třeba k Fibichově opeře Nevěsta
messinská.
Začínal jako kritik. Pětadvacet let před
Hubertem Gordonem Schauerem, který dodal
kritické práci závaznost a názorovou razanci,
mělo profesní označení jiný význam. Zatímco
dnes chceme, aby kritik vyjádřil, kým novým
se při konfrontaci s dílem stal, v 60. a 70. letech
19. století se hlavně dešifrovalo, jestli kritické
psaní slouží dobré věci. Stále převažoval názor,
že kritika má autorovi pomáhat a obecenstvo
poučovat, což pochopitelně představovalo široký
terén, v kterém docházelo k  neuvěřitelným
kreacím.
Ve snaze vnuknout systému pravidla se
Hostinský rozhodl stát vyznavačem kritiky tzv.





vědecké: jejím pisatelem se v jeho oborech, třeba
v hudbě, stane člověk znalý umělecké teorie, což
mu umožní povznést se nad osobní hlediska a
prezentovat vždy jen objektivní výsledek. Od
této chvíle z  Hostinského textů vymizelo slovo
„já“. Jeho vůle k  objektivitě se však projevovala
i jinak: kdykoli došel k  názoru, že by mohl být
třeba jen podezříván, že osobně tomu či onomu
straní (například při psaní posudků na práce
univerzitních kolegů při habilitacích), stáhl se a
nechal posudek napsat někomu jinému.
Přírodovědecká objektivita se Hostinskému
stala vodítkem, jak uměleckou kritiku dělat.
Napsal několik studií, z nichž je patrné, jak se jeho
metodologie vyvíjela – v  jedné se třeba pokusil
aplikovat Darwinovo učení o přírodním výběru
a boji o život i na dramatické umění, podle něj též
„epizodu boje proti všem“. Přál si vymést z umění
metafyziku a všechno pojmenovat, definovat.
Neuznával inspiraci. Nápad dostane i diletant,
určující je ale pilnost, s kterou pracovitý tvůrce
dodá své ideji tvar. Takto Hostinský definoval
například vznik hudby: člověk pracoval, obráběl
předměty, které při tom vyluzovaly různé zvuky;





výrobce je nakonec seřadil způsobem, který
vzbuzoval jeho libost. Kdyby však původní práce
nebylo, hudba by se nezrodila.
Tím, že zvládl pojmenování základů
umělecké tvorby, přesvědčil sám sebe, že má
právo prostředkovat mezi umělci a společností
a vysvětlovat lidem, o co v  umění jde. Práce je
vážná činnost, i ta Hostinského (spočívající
v  neustálé klasifikaci) byla. Snad proto se do
jeho díla dostalo tolik vážnosti, která je pak už
nikdy neopustila. Raději než o tvůrčí radosti psal
o utrpení, odříkání a železné vůli. Co by říkal
například lehkosti, s  jakou psal své bohémské
povídky jeho mladší současník Jaroslav Hašek?
Dnes, kdy se hudba považuje za pododrůdu
zábavy, nemusí být zřejmé, že Hostinský volbou
hudební vědy jako životní náplně volil jeden
z  nejvlivnějších oborů, jaký v  českých zemích
v  jeho době existoval. Především stále platilo,
že „v hudbě život Čechů“, na stavbu Národního
divadla se vybíralo po troníčcích, a co bylo
nejdůležitější, „doba“ přímo před očima tvořila
úplně jiného reprezentanta české hudby, než jaký
v ní vládl dřív. Za časů Stamice a Myslivečka jím





byl napůl komponista, napůl virtuos, udivující
Evropu uváděním svých vlastních skladeb.
V druhé polovině 19. století se však v celé Evropě
zrodil skladatel – mluvčí národní společnosti.
Prototypem tohoto typu komponisty byl
Richard Wagner. Čechům přímo na očích: jeho
díla, v  Praze často uváděná, je neodpuzovala
jazykovou bariérou, která občas poškozovala
tvorbu italských skladatelů. Šokoval svět
radikálně zreformovaným pojetím opery.
Dřív, typicky například u Mozarta, byla opera
prostorem pro exhibici nádherných hlasů, árií
střídaných s  recitativy. Jak se však ukázalo,
stejná krása, která přiváděla ženy k  mdlobám,
mohla nudit mozek intelektuála – a Wagner
takovému názoru přitakal. Vyhnal z  opery
koncertující pěvce a místo nich téměř vědeckou
metodou zkonstruoval hudbu, kterou sám
uměl analyzovat, rozebrat na atomy a pak
znovu složit. Byl to stejný ideál, podle jakého
chtěl Hostinský zorganizovat a utřídit celý svět.
Vládu nad operou převzala místo zpěvu hudba,
krásné hlasy byly nahrazeny orchestrací, opera
se přiblížila symfonii. Rozhodující krok Wagner





učinil, když začal místo oper mluvit o hudebním
dramatu. Hostinský později často citoval jeho
větu: „Prostředkem výrazu je hudba, účelem
jeho však drama.“
Zrodil se tím nový hudební svět. Zatímco
stará opera se mohla prostě líbit, Wagnerovu
světu bylo třeba rozumět, potřeboval tedy
vykladače. Starší hudba lidi spojovala, ta nová
náhle jedny postavila do závislosti na druhých.
Wagner jim navíc nabízel komplexní zážitek,
de facto kolektivní dílo, ve kterém měla hudba
jen jednu z  rolí. Tím spíš nabyla na významu
role erudovaného kritika, který jediný je snad
schopen celý ten příval umělecké informace
lidem tlumočit.
Hostinský tuto roli přijal, i když si Wagnerovu
hudební teorii trochu přizpůsobil. Skladatel,
ztělesňují mez, kam může hudba dospět, mu
byl zároveň i německým národním vůdcem,
mužem formujícím záchvěvy německé duše. Jak
něco podobného přenést do českých podmínek?
Aplikace jeho hudební teorie se Hostinský nebál:
ta byla moderní, ne-nacionální. Jak do ní však
dostat český obsah? První, co se nabízelo, tedy





inspirace venkovem, národní písní, Hostinský
odmítl: český folklór byl naivní, lyrický, pro
stavbu závažného hudebního dramatu nevhodný.
Národní génius se však uplatňuje i v české řeči –
a z  její melodie, rozhodl Hostinský, by národní
hudba mohla jít s  Wagnerem i bez Wagnera
– moderní i bytostně česká. Z  této pozice
Hostinský vystoupil v  roce 1868 na obranu
Bedřicha Smetany, obviněného po premiéře
Dalibora z wagneriánského „němčení“: skladatel
je wagneriánem pouze svou moderností, vychází
však z  českého jazyka a je českým národním
tvůrcem.
Z  časového odstupu se staré smetanovské
boje mohou jevit jako nepodstatné. Dnes přece
nezáleží na tom, jak lidé před sto a více lety
hodnotili Wagnera, Smetanu nebo Dvořáka.
Dějiny samy rozhodly spor tak, že ponechaly
naživu dílo všech tří a kdo chce srovnávat, ten
prostě může zajít do obchodu a nakoupit cédéčka.
Předmětem „bojů“ však nebyla konkrétní
jména a něčí sympatie k nim, ale za nimi skryté
umělecké a světonázorové koncepce.





Se svou představou, že svět lze beze zbytku
klasifikovat, si Hostinský v  podstatě logicky
osvojil představu pokroku v  dějinách i kultuře.
Novější umění překonává to staré, kdo jednou
uviděl perspektivní obraz, ten nemá důvod jet do
Altamiry. Bylo to jiné hledisko než dnešní, kdy
se obyčejně domníváme, že každá doba si hledá
vlastní výraz k vyjádření téže lidské prapodstaty.
Ale Hostinského představa byla lichotivá:
nejenže říkala, že ubývá primitivů a všechno se
postupně kultivuje, ale dávala člověku do ruky i
moc takový proces ovládnout. Že někdo dokáže
vyložit Brahmsovu symfonii, lze vyložit různě,
mezi výklady by však neměl chybět ten, který
říká, že kdo rozumí, může poroučet.
Snad odtud se zrodil autoritativní tón
Hostinského vyjadřování, později mnohonásobně
zesílený v tvorbě jeho žáků. Nebyl marxistou, ale
přihodilo se mu totéž, co o pár desetiletí později
jim. Dospěl k závěru, že poznal zákonitosti svého
oboru, a momentální stav v něm dosažený učinil
měřítkem předpokládaného vývoje. Když potom
nečekaně přišel skladatel jiného typu, Antonín
Dvořák, uplatnil na něj Hostinský jako vždy





wagnerovská měřítka. Skladatel samozřejmě
nevyhověl, přesněji řečeno obstál jen okrajovými
operními díly – a tak se i dostal do knih
Hostinského pokračovatelů: jako zmrzačený
chudáček neschopný vyrovnat se soupeři, jemuž
se ve skutečnosti nikdy vyrovnat nechtěl.
K  jednomu z  mnoha smutných pravidel
pozdějšího marxistického myšlení mělo patřit
právě toto: nevidět, o co nového tvůrci jde, nutit
ho, aby vyhověl předem abstraktně nastaveným
kritériím – a pokud jim nevyhoví, tak ho zničit.
Způsob, jakým Hostinského teorie později
zkarikoval jeho první žák Zdeněk Nejedlý a jak
podle nich naložil právě s  Dvořákem, se to zdá
potvrzovat.
Ke čtení:
Otakar Hostinský: O umění, Praha 1956
Miloš Jůzl: Otakar Hostinský, Praha 1980
Marta Ottlová, Milan Pospíšil: Bedřich Smetana a jeho doba,
Praha 1997





Proti všem
T. G. Masaryk (1850–1937)
Z Vídně, kde do té doby působil na univerzitě,
se v  roce 1882 blížil Praze pomalu a nerad.
Později přiznal, že se bál českého prostředí,
takže současně s pozváním z Prahy vážil kariéru
v Černovicích v Bukovině, odkud ho z vysokého
učení také pozvali. Nakonec prý rozhodla
úcta k  české reformační tradici: u pokřtěného
moravského katolíka pozoruhodný plod
v  té době ani ne pět let trvajícího manželství
s  americkou unitářkou. A tak přišel, rychle
dohnal jazykové manko (do té doby byla jeho
hlavní řečí v  životě i vědě němčina) a zahájil
sbližovací konzultace s pány kolegy z univerzity,
nejdřív při legendárních schůzkách v  hotelu de
Saxe a časem i u sebe doma.
Přišel učit filosofii, očekávali tedy, že po
vzoru soudobé nauky německé vytvoří vlastní
systém, výklad světa. V  tom smyslu je zklamal.
Po třech letech vydal Základny konkrétní logiky,
ve kterých sice invenčně, ale bez metafyzické
hlubokomyslnosti zmapoval soudobý





myšlenkový terén. Bylo zřejmé, že filosofie není
jeho cílem, ale prostředkem k jinému a oborově
mnohem širšímu poznávání. Filosofií bylo
tolik jako dobrých filosofů, bylo možné prožít
celý život ve jménu Kanta či Schopenhauera,
Masaryk však žádal půdu pod nohama, která by
mu umožnila rozlet univerzální. Podstatně víc
času ve svých přednáškách věnoval sociologii
– novému oboru, který sliboval právě to: čísla,
tvrdá fakta a souvislosti, které jde nahmatat
– a hlavně, od který lze jít dál. Od té doby se
jeho „filosofování“ dálo ve znamení neustálých
odskoků do jiných oborů: k náboženství, historii,
literatuře. Byl v tom znak nové doby, kdy myslitel,
tvůrce, už nevnucuje vlastní intelektuální
panství, ale bere na vědomí, že je to vnější svět,
kdo mu diktuje. Méně je více. Pod vlivem tohoto
poznání opsala časem literatura vývoj od románu
k  deníku, v  malířství od popisného realismu k 
subjektivnějšímu modernismu, ve filosofii od
hegeliánských superkoncepcí k  pracím stále
„příležitostnějšího“ charakteru.
Na tuto proměnu tlačil svět, ale i Masaryk sám
o ni vědomě stál. Nešlo mu o vědu pro vědu, ale





o poznávání zakládající věcně správný a mravný
světonázor. Ukázal to už jeho první známý spis
Sebevražda, plný statistik a policejních čísel,
avšak směřující k  něčemu, co už exaktní věda
nebyla – totiž k odpovědi na otázku, jak správně
a aktivně žít, jak svět vykládat a učit to jiné. Mít
myšlenku a dát jí výraz v  odborném spise pro
něho nebylo nic: podstatná práce začínala, když
měl podle této myšlenky jednat a žít.
Jeho přeskakování od tématu k tématu nebylo
eklekticismem. Vyčítali mu, že je příliš rychlý,
nepostojí, nic do hloubky nevysvětlí. Připomínal
v  tom moderního malíře, který pochopil, že
důležitější než namalovat do obrazu „všechno“ je
vystihnout náznak podstatného. I Masaryk své
myšlenky často jenom skicoval a chvátal dál –
ale kdyby ze svého nesmírného tvůrčího chvatu
slevil, možná by neudržel povědomí kontextu,
přehled o tolika oborech najednou, z  něhož se
dobíral svých syntéz. Být specialistou v  jednom
oboru (sociologii), jeho exaktní metodu pak
využít v přemýšlení o celém světě. A se získanými
znalostmi jednat: objev se transmutoval v  čin a
ten zas v nové poznávání. Každý nápad spěchal





k  ověření, které opět dodávalo další nápady.
Teorie prolnutá s  praxí způsobem, který se
asi nedá beze zbytku naučit, ale s  kterým je
potřeba se narodit. Jeho výsledkem byl životní
optimismus, u Masaryka patrně nezničitelný,
plynule se proměňující v idealismus.
Chvat však zůstával jeho údělem. Projevoval se
na všech úrovních jeho života: schůzky s kolegy
vyhledával, neplýtval však časem. I se slovutnými
profesory komunikoval prostřednictvím
kartiček, na nichž bylo předtištěno všechno, co
předtisknout šlo. A když už se rozhodl oslovit
někoho milým přítelem, načrtl perem zkratku
„M. př.“. Dojatý koryfej se pak zatetelil blahem:
ta tři písmena jsem já.
Nabíral si stále nové úkoly. Po příchodu do
Prahy založil Athenaeum, vědeckou revui, jaká
se od člověka jeho typu snad i očekávala. Po ní
však přišla Naše doba, koncipovaná už osvětově
a politicky a obracející se k  podstatně širšímu
publiku, a Čas, který se dokonce vyvinul v orgán
jeho vlastní politické strany. Proti převažujícímu
tvrzení, že věda si má udržovat „objektivní“ odstup
od skutečnosti a nevstupovat do každodenních





konfliktů, Masaryk položil polemickou otázku:
A jak chcete mít dobrou každodenní politiku,
když jí (vědeckou) kritičnost předem zakážete?
Ze světa novin, kde už za jeho časů vanuly
divoké větry, vnesl jejich poryvy do vědeckého
zápolí. V  českém názorovém světě v  jeho době
existovala dvojí pravda: vedle té veřejné, hlasité
a tištěné ještě šeptaná pravda privátní, de facto
pravda drbu – a tím silnější. Že někdo něco říkal
a nějak při tom argumentoval, byla jedna věc;
v názoru na něj však rozhodovalo to, co si druzí
šeptali například o jeho hmotných poměrech a
potřebách. Do toho Masaryk vstoupil jako slon
do porcelánu. Že je něčí kniha triviální nebo
sprostá, psal bez ohledu na to, jakou měl dotyčný
pozici a jestli měl zrovna zažádáno o profesuru
nebo ne. Kolegové, zvyklí na zavedené poměry,
vnímali výsledek Masarykova psaní tak, že
zkomplikoval cizí existenci, a stále rozzlobeněji
se ptali: Ve jménu čeho? Oč Masarykovi jde?
Nejdřív předpokládali, tak jak byli zvyklí, že
jeho jednání má nějaký skrytý smysl. Když ho
nenašli, došli k  závěru, že je prostě kverulant,
násilník bez programu, snad dokonce blázen:





neuznává pravidla a boří vše, čemu našinec
připisuje smysl. Kde jiní považovali za jedinou
možnost milosrdnou lež, tam kladl odpor svou
protivnou pravdou. „Moudřejší ustoupí“ pro
něj neplatilo: ať ustoupí prostě ten, kdo prohrál
při výměně názorů, přišel se slabším tvrzením.
Člověk přesvědčený o své věcné a hlavně mravní
pravdě má naopak udělat vše pro to, aby ji
prosadil, bez ohledu na následky.
Zacházel tak i se svými nejbližšími kolegy,
čímž je dováděl k  nepříčetnosti. Do proslulého
rukopisného sporu nastoupil po dohodě
s patronem univerzitní filologie Janem Kvíčalou.
Když se spor změnil v aféru, dal od něho Kvíčala
ruce pryč – Masaryk však tak dlouho veřejně
opakoval, že jeho postup „tam a zpátky“ je
vědecky nehajitelný, až ho znemožnil před celým
univerzitním světem.
Ale k  čemu je to dobré? ptali se znovu
Masarykovi teď už protivníci. Když se něco
podniká, musí to přece být k něčemu dobré! Ale
když jediným výsledkem je pád autority, není
takové boření samoúčelné? Došli k  názoru, že
Masaryk je vlastně takový český Robespierre:





obecný škůdce, který si nemůže pomoci, neboť má
prostě destruktivní povahu. Začali mu připisovat
dokonce i věci, za které nemohl. Když Hubert
Gordon Schauer anonymně otiskl proslulý a
kontroverzní esej Naše dvě otázky, v  kterém
zpochybnil obrození, byl za autora považován
Masaryk – mělo se za to, že tak neuctivě neumí
psát nikdo jiný. Mnozí z  jeho kolegů svou
nelásku k  němu potom přestali skrývat – a
postupně s  ním zavedli několik disciplinárních
řízení, při kterých požadovali, aby byl pro své
nekolegiálnosti vyhnán z  univerzity. Přežil se
štěstím.
Vyčítali mu, že příliš rychle spotřebovává
spolupracovníky – a z  těch blízkých a
dlouhodobých mu před první světovou válkou
skutečně zbyl jediný, básník Machar (a i s  ním
se Masaryk nakonec, už jako prezident rozešel,
byť šlo o rozchod „politický“, a tedy jiného typu).
Z  bývalých přátel psal o Masarykovi nejostřeji
sociolog Emanuel Chalupný: je to ctižádostivý,
samolibý démon, který používá lidi jako
nástroje. „Stále mluví o krizích, vyvolává krize,
sám je ztělesněná krize... Slepá síla bez ušlechtilé





kázně, negace bez organické schopnosti tvůrčí.
Postavte ho do kteréhokoli oboru, všude projeví
pozoruhodné postřehy, ale nikde neprovede
dokonalé dílo.“ Pokud k takovému závěru dospěli
i ti, kdo dřív kráčeli s ním, nebylo na obviněních
z Masarykova robespierrovství něco pravdy?
I kdyby byl jenom oním bořitelem, za jakého
byl pokládán, byl by po sobě zanechal dílo:
tisíce lidí naučil kriticky myslet. Jeho vlastní
myšlení, v  principu tvůrčí a ke světu obrácené,
však přinášelo pozitiva i v bezpočtu konkrétních
záležitostí, kterým se věnoval – a netřeba při
tom myslet rovnou na stát, o nějž „se zasloužil“.
Vytýkali mu, že za ním zůstává spálená země,
ale zatímco po jeho kriticích často zbyly jenom
tyto výtky, Masaryk jen svými kritickými texty
nekončil. Když nejdřív slovy rozmetal například
úroveň české vysokoškolské vzdělanosti, přišel
s  ideou pozdějšího Ottova slovníku. Zvlášť
poučně působí v  tom směru jeho projevy
pronášené ve vídeňském parlamentu. Boření
v nich nebylo tím jediným ani posledním, na co
se omezovaly.





Pravdě neodpovídalo ani další časté obvinění,
že je totiž „svůdcem mládeže“ a jako krysař vede
mladou generaci do propasti nihilismu. Mnohým
mladým, včetně jeho studentů, na něm vadil
pravý opak: že myslet s ním bylo příliš obtížné.
A připomněli mu ten diskomfort za hilsneriády,
kdy ho, složitého, vykřičeli ven z  posluchárny.
Mohl ovlivnit jen ty, kdo byli schopni myslet bez
předsudků jako on – ale právě takové lidi nelze
„svést“, protože se řídí vlastním vědomým egem,
nikoli pocitovou závislostí na někom druhém.
Nenabízel studentům hotové pravdy, ale tím
je nutil pěstovat svou nezávislost (tedy opět
opak „svodu“). Uznávali ho proto i ti, kdo jeho
metody jinak nepřijímali bezvýhradně. Student
a později věhlasný český právník František Weyr
vzpomínal, že vlastně nechápal, proč Masaryk
juristům přednáší zrovna o Dostojevském. Ale
za hilsneriády se postavil za něj, protože prý
prostě pochopil, že Masaryk je slušný člověk.
Začal jako odborník specialista, ale když před
první světovou válkou končil, byl daleko na cestě
k  uchopení témat svou podstatou všelidských.
Byl člověkem knih, ale teorie mu nesvazovala





ruce, naopak ji uměl dát do služeb tomu, na co
myslel vždycky nejvíc: praxi. Člověk musí napřed
kriticky poznávat, aby pak mohl idealisticky
jednat – to platí pro jednotlivce i pro skupiny lidí,
včetně národů. To říkal a psal navzdory tomu,
že až do odchodu za hranice na začátku světové
války doma jako celonárodní mluvčí přijímaný
nebyl. Ale venku ho čekalo ještě jedno dílo, které
povědomí o něm změnilo.
Ke čtení:
Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk, Praha 1968
Jaroslav Opat: Filozof a politik T. G. Masaryk 1882-1893,
Praha 1990
Stanislav Polák: T. G. Masaryk – Za ideálem a pravdou I–IV,
Praha 2000–2006





Pravidla citu
František Mareš (1857–1942)
Kdyby v  roce 1918 nebyla vznikla republika,
dožil by patrně v klidu jako univerzitní profesor
pod penzí. Ve vile v  Hluboké nad Vltavou by
se obklopil vnoučaty, vzpomínal na časy, kdy
býval rektorem Karlovy univerzity, a vždycky
jednou za deset let, o kulatinách, by si z  novin
vystřihl zdravice svých žáků. Ale přišel převrat,
který Mareš pochopil jako událost, která obrátila
vzájemný poměr Čechů a Němců v srdci Evropy:
vznikl nový panský národ, který má právo zařídit
se ve svém státě podle svého. Mareš zdaleka nebyl
mezi Čechy sám, kdo měl pro sudetské Němce,
bouřící se proti takovému stavu, odpověď: Mlčte,
jako jsme doposud mlčeli my - teď vás je málo.
Jeho kariéra vědce ukazuje, jak se z poznávání
rodí světonázor a z  něj případně i ochota k
politickému angažmá. Získal si obecné uznání
jako lékař-fyziolog, od roku 1906 publikoval
na pokračování spis (Fyziologie), který položil
základy oboru, v  necelých čtyřiceti letech se
stal profesorem. Bylo to v  době, kdy vrcholilo





vítězné tažení pozitivismu ve vědě. Všechno se
dá poznat, všechno vysvětlit, což platí také pro
vědu o živých organismech, tvrdilo se. Atom
k  atomu se tiskne, buňka k  buňce vine: tímto
způsobem se život organizuje od jednoduchých
forem k  nejobtížnějším – a kdo zná toto pravidlo,
ten může organismy také dešifrovat. Třeba
lidské štěstí je podle této představy výsledkem
chemických procesů probíhajících v  mozku: až
budou rozpoznány, půjde štěstí dávkovat. Dobro
i zlo má také v  člověku své souřadnice, které,
jednou nalezeny, dovolí člověka řídit: zločinecké
sklony budou vymazány a pudy k dobročinnosti
posíleny. Na zemi bude fajn.
Mareše taková představa, přerůstající v jakési
dobové paradigma, urážela svou prostotou.
Základ byl zřejmě v jeho počátečním katolickém
přesvědčení: co není spolehlivě zjištěno, to podle
pozitivistů neexistuje, ale přitom to nejlepší
v  člověku se opírá právě o takto „neexistující“
pojmy. Bůh, duše, svědomí – nikdo si na ně
nikdy nesáhl, ale svět na nich stojí, protože v ně
věří. A tak podle Mareše to, co lidem o světě říká
věda, není vlastně důležité. Poznání má význam,





pravda o světě však říká něco úplně jiného: nikoli
to, co je, ale to, co být má. A k  poznání takové
pravdy člověka nevede rozum, ale cit.
Podobně to psal už o sto let dříve Kant, ale dost
nespokojenců s  nalinkovaným pozitivistickým
myšlením Mareš našel také ve vlastní generaci,
v čele s Francouzem Henrim Bergsonem a s jeho
učením o životní síle, rozumem nepostižitelné,
a intuici jako jediném způsobu, jak tuto sílu
odhalit. S Marešovým citem, který měl podobnou
úlohu, byl ale problém. Pravdy pozitivistických
nauk se někomu mohly jevit jako triviální,
dalo se však na nich shodnout a lidé si jejich
prostřednictvím mohli rozumět. Kdo chtěl
zjistit, je-li pravda například to, že voda vře
při sto stupních Celsia, ten to mohl vyzkoušet,
čímž další tázání obvykle skončilo. Když však
jiný člověk řekl spolu s Marešem „já cítím“, byla
shoda obtížnější, protože každé takové sdělení
vězelo v  kazajce subjektivity. Navíc se ukázalo,
že „nová citlivost“ dvacátého století s sebou dost
často nese přesvědčení, že s druhými lidmi není
potřeba se bavit. Kdo cítí, říkala nová logika,
ten nemusí ostatní přesvědčit, ale může je třeba





nadchnout. Takto „cítili“ Mussolini i Hitler,
kteří došli k závěru, že zajímavější než myšlenka
je výkřik. Když se řekne „Bijte je“, lidé se často
shodnou také, a rychleji, než když se zdržují
přemýšlením.
Strany, které si nejsou jisty duchovní potencí,
prahnou po profesorech. Vysunutý extremisty
do popředí, zvlášť když navíc dobře vypadá,
sděluje takový muž svou fyzickou přítomností
davu: Duch jde s  námi. Hodně o tom věděl
Zdeněk Nejedlý, plnící tuto roli na opačném
politickém křídle než Mareš. Fyziologovi s ostře
řezanou „profesorskou“ bradkou učinil po
převratu nabídku Karel Kramář, šéf národních
demokratů. Mělo jít o nejčeštější z  českých
stran, odolnou vůči všem svodům levičáckého
internacionalismu. Kdyby to chtěli a dokázali,
mohli tenkrát v roce 1918 začít vytvářet ve střední
Evropě malou Ameriku, tolik nových svobod se
jim zčistajasna nabízelo. Ale oni, ovládaní vlastní
minulostí, si ze všech svobod vybrali tu, která
jim měla zajistit, že budou „ve svém domě pány“.
Mareš se stal v  nové republice za svou
nacionalistickou stranu nejprve poslancem





a potom senátorem. Základním pojmem, se
kterým strana pracovala, byl „národ“, podle
Mareše výsledek dlouhodobého působení životní
síly, která tak zformovala nejdokonalejší způsob
lidské organizace, jaký si dokážeme představit.
Do představy národa jako by se mu promítla i
jeho původní představa Boha: začal o národu
mluvit a psát jako o bytosti, nadané zvláštními
mystickými úkoly. Jedním z  těch hlavních bylo
vytvořit stát a jeho prostřednictvím dál vládnout.
Co bude pak, až všechny národy vytvoří své
vlastní státy, Mareš neřešil, otázku, proč by měly
národy existovat věčně (když už tady nebyly
odjakživa), si nepoložil. V éře národů se mu
„věčnost“ stala projekcí jeho současnosti.
Znovu: kdyby po něm zbyly jenom jeho
spisy, platil by dodnes za inspirujícího myslitele,
v  kladech i záporech. Jako člověk s  politickými
ambicemi se však Mareš pokoušel i o činy.
Vesměs za jeho napsanými texty klopýtaly.
Jako zákonodárce prosadil v  roce 1920 jediný
významnější předpis, a sice zákon ukládající
pražské německé univerzitě, aby své nyní mocné
české sestře vydala historické budovy, archiv





a insignie. Němci odmítli, české úřady celkem
moudře rozhodly spor nejitřit, a tak zákon
„spal“ až do listopadu 1934, kdy v centru Prahy
propukly srážky mezi českými a německými
studenty. Chování budoucích českých advokátů,
lékařů a učitelů překvapilo pozorovatele svou
stupidností: volali kromě jiného „Němci z vlády“
v  době, kdy už v  Německu poroučel Hitler a
kdy na chování sudetských Němců závisela
budoucnost státu. Česká mládež zaútočila na
všechny Němce bez rozdílu (tedy i na uprchlíky
před Hitlerem, o kterých se rozšířila zvěst, že
seberou Čechům práci). Terčem útoků se stali
také židé, ale čeští studenti se pokusili například
i o dobytí Osvobozeného divadla. „Zdá se, že to
je najednou trochu mnoho proti,“ napsal tehdy
Karel Čapek. „Je to asi tak chytré, jako kdyby se
někdo zároveň a zásadně ohrazoval proti utěrce
i proti prachu.“
Ale tak nějak to vyplývalo z Marešova „citu“,
který učinil myšlení druhořadým. „Němci ven“:
to se nedalo nazvat myšlenkou, ale lidi se při
tom dali dohromady. Mareš na závěr bojů o
insignie dokonce zažil zvláštní osobní satisfakci:





studenti, kteří si jejich vydání na Němcích
vymohli, uspořádali shromáždění, na kterém
jimi profesora dekorovali.
Nejlépe ho dodnes definují problémy, kterým
věnoval čas, jimiž se zabýval. Rozčilovali ho židé.
S  jeho nehynoucí potřebou mravního patosu
muselo být až nesnesitelné, když za každým
druhým bukem seděl nějaký Einstein nebo
Freud a relativisticky namítal: Ale vždyť to, jak se
svět jeví, nikdy beze zbytku nefunguje, vždycky
je to všechno ještě jinak. Mareš uváděl, že není
antisemita, ale že prostě nesnese, když židé, ti
sobečtí individualisté, kazí pokusy o bohabojně
soudržný národní kolektiv.
Zatímco za svůj antisemitismus se Mareš
styděl a skrýval ho do intelektuálských obezliček,
svým otevřeným odporem proti prezidentu
Masarykovi se netajil. Byli jako oheň a voda:
pro „cit“, který byl u Mareše principem všeho,
Masaryk neměl pochopení. Všechno hned
pojmenovával, řešil: je třeba poznávat, pracovat,
odpírat zlému, takže se do toho dejme, pozor, teď.
To Mareš vždycky toužil ještě chvíli snít – třeba o
Češích, kterým se budou prsa dmout nadšením,





kdykoli budou mít pro národ něco vykonat, a
budou kráčet celý život v  desetistupech, pokud
nebudou rovnou tančit. Vyčítal Masarykovi,
Benešovi a Hradu, že se zaklínají realismem,
ale sázejí na nespolehlivé spojence, Anglii a
Francii. Sám však nabízel – Polsko. Ve skutečnou
obsesi s


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.