E-kniha: Česká demokracie po roce 1989 -- Institucionální základy českého politického systému – Jan Bureš; Jakub Charvát; Petr Just; Martin Štefek

ČESKÁ

DEMOKRACIE

Jan Bureš

Jakub Charvát

Petr Just

Martin Štefek

PO ROCE 1989

Institucionální základy

českého politického systému

Renomovaní čeští autoři zpracovávají odborné politologické analýzy prvního dvacetiletí politického vývoje v České republice. Čtenářům předkládají především syntézu mnoha dílčích studií a prací zabývajících se politickými a ústavněprávními aspekty transformace české společnosti po roce 1989. Využijme proto jedinečné šance podívat se na politické dění v naší zemi za posledních dvacet let s odstupem času a s příslušným nadhledem. Tuto ojedinělou monografi i jistě ocení nejen vysokoškolští studenti, ale i široká veřejnost.

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401

fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

ČESKÁ DEMOKRACIE

PO ROCE 1989

Jan Bureš, Jakub Charvát

Petr Just, Martin Štefek

ČESKÁ

DEMOKRACIE

Jan Bureš

Jakub Charvát

Petr Just

Martin Štefek

PO ROCE 1989

Institucionální základy českého politického systému PhDr. Jan Bureš, Ph.D. Mgr. Jakub Charvát PhDr. Petr Just, Ph.D. Mgr. Martin Štefek ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989 Institucionální základy českého politického systému TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5062. publikaci Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 528 Vydání 1., 2012 Recenzovali: prof. Dr. Miroslav Novák doc. PhDr. Adriana Mikulčíková, Ph.D. Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o. České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2012 ISBN 978-80-247-4283-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8270-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8273-7 (ve formátu EPUB) Tato publikace vychází s finanční podporou Grantové agentury ČR v rámci řešení projektu reg. č. 407/09/1023 „Budování české demokracie v letech 1989–2009. Tato publikace vychází ve spolupráci s Metropolitní univerzitou Praha, o.p.s.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

5

Obsah

Úvod 7

1. Konec starého režimu a příčiny jeho pádu 13

1.1 Příčiny krize komunistického systému a její projevy 13

1.2 Demotivační povaha režimu 17

1.3 Stav politické elity komunistického režimu na konci osmdesátých let 20

1.4 Opoziční hnutí v Československu v osmdesátých letech 25

1.5 Reakce režimu na narůstající opoziční nálady 30

1.6 Pozdní fáze komunistického režimu z teoretické perspektivy 36

2. Přechod k demokracii v Československu 1989–1992 41

2.1 Pád starého režimu (listopad až prosinec 1989) 41

2.2 Základy budování demokratického systému (leden až červen 1990) 58

2.3 Jak naložit s minulým i současným komunismem? 88

2.4 Revoluční horečka: Reformovat musíme všechno a hned! 107

2.5 První svobodné volby v červnu 1990 108

2.6 Druhá revoluce. Od voleb 1990 do rozpadu OF v únoru 1991 114

2.7 Hledání tváře nové demokracie: 1991–1992 127

2.8 Volby 1992 137

2.9 Rozdělení Československa 141

2.10 Přechod k demokracii v Československu z teoretické perspektivy 146

3. Vývoj ústavních institucí politického systému ČR 153

3.1 Moc zákonodárná 153

3.2 Moc výkonná 165

3.3 Soudní moc 174

3.4 Krajská úroveň vládnutí 175

ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989

6

4. Volby a volební systémy v České republice 181

4.1 Stručný úvod do teorií volebních systémů 185

4.2 Volební systém pro Federální shromáždění a Českou národní radu 203

4.3 Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny 209

4.4 Volby druhého řádu v České republice 215

5. Vývoj hlavních politických stran a stranického systému v České

republice 231

5.1 Kořeny českého stranického systému – kontinuita či diskontinuita? 233

5.2 Dílčí etapy vývoje hlavních politických stran a jejich systému 235

5.3 Český stranický systém v teoretické perspektivě 347

5.4 Shrnutí 374

6. Praxe demokratického vládnutí a vývoj vládních koalic v ČR 379

6.1 Teorie koalic 381

6.2 Volební období 1992–1996 390

6.3 Volební období 1996–1998 394

6.4 Volební období 1998–2002 403

6.5 Volební období 2002–2006 408

6.6 Volební období 2006–2010 417

6.7 Volební období po sněmovních volbách 2010 424

7. Politická kultura v České republice 427

7.1 Politická kultura a behaviorální politická věda 430

7.2 Kritika konceptu občanské kultury 435

7.3 Politická kultura České republiky 442

7.4 Shrnutí 460

Závěrem 465

Seznam zkratek 471

Summary 475

O autorech 481

Prameny a literatura 483

Noviny, časopisy 514

Příslušné zákony 514

Elektronické zdroje 517

Primární dokumenty 518

Věcný rejstřík 523

Úvod

Jan Bureš, Jakub Charvát, Petr Just, Martin Štefek

Listopadové události roku 1989 odstartovaly nelehký a dlouhotrvající proces

demokratizace československého, respektive českého politického i společen­

ského systému. Tedy proces, v rámci něhož bylo potřeba odstranit instituce

a vzorce chování z předchozího nedemokratického období a nahradit je nový­

mi, lépe odpovídajícími novým podmínkám (demokratického) společenského

uspořádání. V některých svých aspektech se demokratická transformace

podařila v České republice úspěšně, v některých (prozatím) méně úspěšně.

Nicméně na složitost celého demokratizačního procesu upozorňoval již

na začátku devadesátých let Ralf Dahrendorf, který na jedné straně jako

by připouštěl relativně nízkou náročnost transformace institucionální,

a do jisté míry i ekonomické, ale na druhé straně upozorňoval na dlouhé

trvání transformace společenské. Zatímco proces institucionální (ústavní)

reformy měl podle Dahrendorfa trvat nejméně šest měsíců a ekonomika se

měla stabilizovat nejméně šest let, transformace společenských základů

v podobě proměny společenských hodnot a vzorců chování bude – podle

Dahrendorfa – potřebovat k ustálení demokratických vzorců nejméně šedesát

let (Dahrendorf 1991: 92).

Ačkoli tato Dahrendorfova myšlenka není v politologii zcela nová

1

, zdůraz­

nění této skutečnosti v kontextu probíhající demokratické tranzice v zemích

střední Evropy má své opodstatnění. (Nejen) česká společnost vstupovala

do procesu demokratizace s vysokými očekáváními, která měla změna re­

žimu přinést. Navíc většina společnosti očekávala, že tyto změny nastanou

okamžitě nebo velmi rychle; ty se ale nekonaly, respektive k nim docházelo

1 Logika kulturního zpoždění (cultural lag), tedy předpokladu, že strukturální změna (ať již postupná,

či rychlá a radikální) postupuje rychleji než adaptace postojů jedinců (podr. Skovajsa 2006: 49), se objevuje již v dřívějších textech např. Gabriela Almonda, ačkoli Almond nehovoří přímo o „kulturním zpoždění“.

ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989

8

(a v některých aspektech stále dochází) postupně. Ale (očekávané) okamžité změny – s ohledem na premisu kulturního zpoždění (podr. Skovajsa 2006: 49) – se ani realizovat nemohly. Ještě dlouho po listopadových událostech zůstává (a ještě nějaký čas zůstane) v české společnosti zakořeněna pozdně­ ­normalizační politická kultura a její projevy (více viz kapitolu 7).

Česká společnost má za sebou více než dvacet let vývoje v podmínkách demokratického politického režimu, v důsledku čehož se nabízí prostor pro analýzu procesu demokratizace a následného vývoje v Československu a v České republice po roce 1989. A to obzvláště v situaci, kdy sice existuje řada dílčích studií, které se věnují jednotlivým problémům vývoje českého politického systému po roce 1989, kdy ale současně podrobnější, souhrnná a ucelená politologická kvalitativní analýza vývoje prvních dvaceti let české demokracie zatím (stále) chybí.

2

Navíc nelze než souhlasit s Karlem Vodičkou

a Ladislavem Cabadou, že monografie (a diskuse) k politickému systému představují nezbytný předpoklad pro sebereflexi každé moderní společnosti (Vodička, Cabada 2011: 13). Kolektivní monografie Česká demokracie po roce 1989 vznikla s ambicí právě tento zatím nevyplněný prostor zaplnit.

Předkládaná monografie je určena především studentům politologie, moderních dějin, sociologie, humanitních či mediálních studií a dále oborů právnických či pedagogických. Současně práce Česká demokracie po roce 1989 představuje přehledný zdroj praktických, cenných a užitečných infor­ mací pro učitele, novináře a další pracovníky médií, politické komentátory, politické analytiky a pracovníky státní a veřejné správy, kteří mohou tyto informace při své každodenní práci využít. V neposlední řadě nabízí před­ kládaná analýza množství zajímavých informací pro laickou veřejnost, jež se zajímá o problematiku českého politického systému a jeho polistopadového vývoje.

Při zpracovávání textu byla využita řada dílčích, již existujících odborných politologických a sociologických textů a analýz české i zahraniční prove nience, které se zabývají problematikou zkoumanou v předkládané publikaci. Česká demokracie po roce 1989 ovšem nepředstavuje pouhou syntézu těchto od­ borných textů, nýbrž na několika místech s existujícími odbornými pracemi polemizuje, případně je rozšiřuje o nové poznatky.

Kniha je strukturována logicky a tematicky, přičemž každé téma před­ stavuje jednu samostatnou kapitolu. Jednotlivé kapitoly jsou zpracovány s ohledem na chronologický vývoj sledované problematiky. Celá práce je pak tvořena několika většími podcelky, rozdělenými do jednotlivých kapitol.

2 Snad s čestnou výjimkou Vodičkovy a Cabadovy přehledové monografie Politický systém České repub‑

liky.

Úvod

9

Prvním takovýmto podcelkem je problematika konce starého režimu a období přechodu k demokracii v Československu, zejména s ohledem na problema­ tiku institucionální transformace politického systému. Této problematice se věnují první dvě kapitoly. Na ně navazují dvě kapitoly, které se zaměřují na problematiku institucionálního nastavení českého politického systému. A to jednak v podobě kapitoly o hlavních českých ústavních institucích, jednak v podobě kapitoly o volebních systémech užívaných v České republice, které sice nejsou institucemi ústavními, nicméně s ústavními institucemi vytvářejí ústavní rámec, který vymezuje „pravidla hry“ pro demokratický proces vládnutí v České republice. Následující dvě kapitoly analyzují dopad těchto demokratických „pravidel hry“ v politické praxi, tedy na jednotlivé aktéry procesu vládnutí. Nejprve pátá kapitola představuje vývoj hlavních politických stran a stranického systému v České republice, šestá kapitola se pak zaměřuje na problematiku vzniku, podoby a fungování jednotlivých vlád a vládních koalic v České republice. Poslední, sedmá kapitola pak představuje analýzu vývoje české politické kultury po roce 1989 a některá „dědictví“, která si současná politická kultura přináší z období předchozího, nedemokratického.

Předkládaná kolektivní monografie je společným dílem týmu vědeckých pracovníků, jejichž výzkum byl realizován díky podpoře Grantové agentury České republiky v rámci standardního projektu Budování české demokracie v letech 1989–2009 (GAČR 407/09/1023) a s významnou materiální a du­ chovní podporou Metropolitní univerzity Praha. V rámci zpracování tohoto grantu publikovali členové řešitelského týmu více než dvacet dílčích studií, v nichž si postupně teoreticky i prakticky ověřovali platnost jednotlivých tezí i závěrů.

V první kapitole se Jan Bureš zamýšlí nad příčinami konce starého režimu a událostmi, které předcházely procesu demokratické tranzice. Analyzuje povahu režimu, jeho krizové projevy a změny, k nimž došlo v rámci politické elity, opozice i celé společnosti ve druhé polovině osmdesátých let. V závěru této části pak Bureš zasazuje charakteristiku poslední fáze československého komunistického režimu do rámce teorií nedemokratických režimů, přičemž vychází zejména z prací J. Linze, A. Stepana, H. Kitschelta, V. Dvořákové, J. Kunce či S. Szomolányiové.

Na tuto část navazující druhá kapitola představuje proces přechodu české společnosti k demokracii, zejména z hlediska institucionální transformace politického systému. Kapitola se zaměřuje na období let 1989–1992 a končí okamžikem rozpadu společného československého státu. V této své analýze Jan Bureš využívá jednak poznatků z teorií přechodů k demokracii, které mu poskytují základní obecný rámec pro analýzu, jednak představuje hlavní

ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989

10

zlomové okamžiky přechodu české/československé společnosti k demokracii. Kombinace teoretického tranzitologického rámce a historicko ­deskriptivního přístupu užitého pro představení hlavních událostí tohoto procesu pak Burešovi poskytuje prostor pro závěrečnou politologickou analýzu česko­ slovenského přechodu k demokracii jako takového.

Ve třetí kapitole představuje Petr Just institucionální rámec českého politického systému tak, jak jej vymezuje Ústava ČR platná od 1. ledna 1993, a jeho vývoj od roku 1993 do konce roku 2010. Petr Just popisuje hlavní české ústavní instituce z hlediska jejich postavení v rámci politické­ ho systému a z hlediska jejich pravomocí. Tento deskriptivní výklad je pak doplněn o několik postřehů ze samotné praxe vládnutí v České republice.

Čtvrtá kapitola zpracovaná Jakubem Charvátem se zaměřuje na představení voleb a volebních systémů užívaných v Československu a České republice po roce 1989. Po teoretickém úvodu, v němž je stručně představena problema­ tika volebních systémů, následují volební pravidla pro jednotlivé instituce volené v Československu a České republice po roce 1989. Vedle problematiky volebních systémů užívaných pro hlavní (celostátní) zastupitelské orgány v ČSFR a České republice (Sněmovna lidu a Sněmovna národů Federálního shromáždění, Česká národní rada a od 1. ledna 1993 pak Poslanecká sně­ movna Parlamentu České republiky) se Jakub Charvát zaměřuje i na před­ stavení volebních pravidel užívaných v České republice pro takzvané volby druhého řádu – jak na celostátní úrovni (od roku 1996 senátní volby), na nižších úrovních samosprávy (obecní volby a od roku 2000 volby krajské), tak samozřejmě i na úrovni nadnárodní (volby do Evropského parlamentu konané v ČR od roku 2004).

V páté kapitole se Jakub Charvát věnuje představení problematiky vývoje hlavních politických stran v České republice a jejich systému. Pátou kapitolu je možné rozdělit do dvou vzájemně navazujících podcelků. V první části páté kapitoly je představen vývoj hlavních politických stran v České republice, přičemž pro potřeby tohoto výkladu je zmíněný vývoj rozdělen do několika fází. Tato deskriptivní analýza pak vytváří prostor pro podrobnější politolo­ gickou analýzu české stranicko ­politické soustavy jako celku, ke které jsou využity některé koncepty, s nimiž se setkáváme v teorii stranických systémů a jež se běžně (v západní politické vědě) užívají pro analýzu stranických sys­ témů (koncept cleavages v teorii stranických systémů, Sartoriho typologie stranických systémů apod.).

Šestá kapitola zpracovaná Petrem Justem představuje proces vládnutí v České republice. S využitím poznatků z teorií koalic – ať již v podobě klasic­ kých, nebo inovativních přístupů (např. Mesežnikův koncept apod.) – vytváří

Úvod

11

Petr Just obecný rámec, který mu posléze poslouží k analýze problematiky vzniku, podoby, fungování a (ne)stability vládních koalic v České republice.

V sedmé kapitole předkládané práce doplňuje Martin Štefek předchozí poznatky o vývoji české demokracie po roce 1989 o neméně důležitou dimenzi politického systému, o problematiku politické kultury. V první části svého textu se vyrovnává s problémem nejednoznačnosti pojmu politická kultura ve společenských vědách a představuje filozoficko ­teoretický rámec, v němž se bude ve své analýze politické kultury v České republice a jejího vývoje pohybovat. Východiskem se mu přitom stává mainstreamový politologický koncept G. A. Almonda a S. Verby, jenž má – přes mnohá omezení – vysokou explanační hodnotu. S jeho pomocí, ale i s využitím jeho kritik, představuje politickou kulturu v České republice a mnohá dědictví, která si s sebou přináší z předchozího, nedemokratického období.

Autoři předkládané publikace by na tomto místě rádi poděkovali vedení Metropolitní univerzity Praha za vytvoření příznivých podmínek pro vě­ deckou práci (nejen) na předkládané publikaci. Za velmi cenné připomínky bychom rádi poděkovali také recenzentům naší práce prof. Dr. Miroslavu Novákovi a doc. PhDr. Adrianě Mikulčíkové, Ph.D. Poděkování rovněž náleží všem našim nejbližším za jejich trpělivost a podporu, které nám v průběhu zpracovávání předkládaného textu poskytovali. Bez potřebného zázemí, jež nám po celou dobu práce na textu Česká demokracie po roce 1989 vytvářeli, by tato publikace vznikala jen velmi obtížně.

1. Konec starého režimu

a příčiny jeho pádu

Jan Bureš

Příčiny pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989 nelze pochopit

bez analýzy charakteru tohoto systému v jeho závěrečné fázi a bez odpo­

vědí na otázku po příčinách nespokojenosti občanů s tímto režimem. Tato

nespokojenost, byť většinou veřejnosti v osmdesátých letech více či méně

skrývaná, vyvřela na povrch v okamžiku, když režim překročil meze, které

mu občané v Československu na konci osmdesátých let ještě vymezili – když

na projev nespokojenosti studentů vysokých škol na řádně povolené demon­

straci 17. listopadu 1989 reagoval brutálním užitím násilí. Politické změny,

k nimž došlo na podzim roku 1989, byly vyústěním rozsáhlého pohybu, který

je možno v české/slovenské společnosti pozorovat přibližně od konce roku

1987, a to jak ve sféře státní moci, tak ve sféře opozičních iniciativ a aktivit.

1.1 Příčiny krize komunistického systému a její

projevy

Československý komunistický režim se, stejně jako jeho ostatní středoevropští

partneři, ocital v polovině osmdesátých let v hluboké krizi.

3

Mezi nejzávaž­

nější krizové faktory a tím pádem hlavní příčiny nespokojenosti občanů

s komunistickým režimem v polovině osmdesátých let patřily:

„ absence politických a občanských práv a svobod, vedoucí k apatii, ne­

zájmu a přetvářce obyvatelstva;

3 Tato část studie se opírá zejména o práce následujících autorů: Brod a kol. (1999), Holý (2001), Mě­

chýř (1999a), Možný (1991), Rataj, Houda (2010), Šafaříková a kol. (1996), Vykoukal, Litera, Tejchman (2000), Vaněk (1995, 2005, 2006).

ČESKÁ DEMOKRACIE PO ROCE 1989

14

„ frustrace z nemožnosti změny režimu v důsledku ztráty národní samo­

statnosti a v důsledku existence studené války; „ nemotivační charakter základních stavebních prvků komunistického

systému a jeho antimeritokratická podstata (státní vlastnictví výrobních

prostředků, centrální plánování, kádrová politika neodrážející schopnosti

a znalosti); „ absence ekonomických svobod znemožňujících oficiální realizaci soukro­

mých ekonomických aktivit občanů; „ byrokraticko ­autoritářský styl řízení země úzkou stranickou elitou, jejíž

nekompetentnost byla předmětem všeobecného opovržení a posměchu; „ všeobecně rozbujelý systém korupce a nepotismu; „ neefektivní byrokratické metody řízení hospodářství, technologická zao­

stalost, energetická náročnost a z toho vyplývající stagnace a postupný

úpadek ekonomiky a následná neschopnost uspokojovat zvyšující se

materiální potřeby obyvatelstva; „ devastace životního prostředí a z ní vyplývající zdravotně ­sociální, de­

mografické a psychologické důsledky; „ zhoršující se kvalita a dostupnost lékařské péče; „ problematické kvazifederální uspořádání státu. Náklady, které s sebou přinášela pookupační snaha normalizačního režimu alespoň materiálně vykompenzovat občanům absenci politických a občan­ ských svobod, začaly v osmdesátých letech výrazně převyšovat možnosti stále více zaostávající československé ekonomiky. Vysoká energetická náročnost výroby, nízká produktivita práce, slabá konkurenceschopnost českosloven­ ských výrobků na zahraničních trzích, levné nájmy, energie, vysoké dotace cen potravin, rozsáhlé výdaje na sociální politiku (vysoké dětské přídavky, relativně vysoké důchody) a masivní investice do dopravní infrastruktury (dálnice, pražské metro) vedly při stále výraznějším nedostatku finančních prostředků, potřebných na modernizaci průmyslu i zemědělství, k hlubokému propadu československého hospodářství a k jeho neschopnosti zajišťovat zásobování občanů již i předměty zcela běžné osobní spotřeby. Ostatně nejvyšší představitelé režimu si těchto skutečností byli dlouhodobě vědomi (srv. Rataj, Houda 2010: 400; Štrougal 2009; Jakeš 1996).

Režimu se velkorysou sociální politikou v sedmdesátých letech podařilo

vytěsnit většinu občanů mimo zájem o politiku a vůbec věci veřejné. Historiky byl tento fenomén nazván „nepsanou společenskou smlouvou“ (srv. např. Měchýř 1999: 38; Otáhal 2002), ač bylo zřejmé, že občané byli k dodržo­ vání této „dohody“ režimem nedobrovolně přinuceni. Z bohužel (vzhledem k výrazně lepšímu stavu a výsledkům bádání o komunistické minulosti např.

Konec starého režimu a příčiny jeho pádu

15

v Polsku či Německu) stále jen nečetných nových vědeckých prací a studií

o době normalizace v Československu stále zřetelněji vyplývá, že hledání

příčin nespokojenosti občanů s režimem a jeho následného pádu v roce

1989 představuje velmi komplexní problém, který je ze sociologického,

politologického, ale i psychologického hlediska mnohem složitější, než se

v běžných veřejných diskusích přiznává. Ačkoli zde existovaly výše nastíněné

objektivní projevy krize, až do listopadu 1989 nebyly důvodem k propuknutí

masových protestů, stávkového hnutí či podobných radikálních projevů

nespokojenosti. Nejenom výzkumy, které si režim (samozřejmě za podmínek

absence svobodné diskuse či kritiky) nechával zpracovávat (Vaněk 1994),

absence masových veřejných protestů proti režimu, ale i fakticky mizivá

podpora veřejnosti předlistopadových aktivit protirežimní opozice (a nakonec

i velmi opatrné vymezení se opozice vůči režimu) ukazuje, že většina veřej­

nosti nevnímala předlistopadový režim zásadně odmítavě. Společnost i přes

nemožnost svobodného uplatňování občanských a politických práv, právě

kvůli silné garanci sociálních jistot a relativně (ve vztahu k situaci ve většině

ostatních komunistických zemí i skutečně) vysoké životní úrovni neodmítala

socialistické zřízení (srv. Rataj, Houda 2010: 402; Šimečka 1990; Kopeček

2010: 11). Jestliže však většina občanů proti režimu veřejně neprotestovala,

znamenalo to z jejich strany tichou a pasivní toleranci, která vzala za své

v okamžiku, kdy režim přestával plnit i základní podmínky výše zmíněného

sociálního kontraktu. To jasně ukazoval také výrazný nárůst nespokojenosti

s režimem na konci osmdesátých let, zejména v Praze (Kopeček 2010: 18–19).

Varovné a závažně krizové jevy se však odehrávaly na makroekonomické

úrovni. Ačkoli československý stát až do roku 1989 oficiálně hospodařil

s vyrovnanými či přebytkovými rozpočty, výrazně narůstal vnitřní dluh

v podobě všeobecné zastaralosti výrobních technologií, jež spolu se zcela

běžným falšováním mikroekonomických statistik, nepružným centrálním

řízením ekonomiky a zastavením růstu HDP vedl ke stále častěji i veřejně se

projevujícím krizovým momentům v podobě nedostatku základního spotřeb­

ního zboží (Rataj, Houda 2010: 403). Faktem ovšem na druhé straně také

zůstává, že Československo, na rozdíl od tehdejšího Maďarska či Polska, stále

hospodařilo s formálně vyrovnaným rozpočtem a neupadlo do spirály dluhů,

jež byla v těchto dvou sousedních zemích vyvolána masivními půjčkami na

Západě (Kopeček 2010: 11). Ve druhé polovině osmdesátých let také trvale

stoupal zahraniční dluh, který činil cca 80 miliard dolarů. K dalším proje­

vům krizového stavu hospodářství patřila pokračující dominance těžkého

průmyslu, rostoucí objem neprodejných zásob, růst spotřeby a neschopnost

investovat do modernizace výroby (Vykoukal, Litera, Tejchman 2000: 591).

Nutno ovšem podotknout, že úpadek ekonomiky se v Československu až do