načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Česká čtyřka aneb Všechno mělo být jinak - Ivan Krejčí

Česká čtyřka aneb Všechno mělo být jinak

Elektronická kniha: Česká čtyřka aneb Všechno mělo být jinak
Autor:

aby toho neměl málo, i lásku ke stejnému pohlaví. Nic z toho si nepřál, naopak vždy toužil žít stejně jako ostatní heterosexuálové: najít si ženu, založit rodinu, vychovat děti… I ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 557
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace Lubomír Lichý
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5598-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Humorně laděný román o mladíkovi, kterému osud nadělil jedno varle, zadrhávání v řeči, a aby toho neměl málo, i lásku ke stejnému pohlaví. Nic z toho si nepřál, naopak vždy toužil žít stejně jako ostatní: najít si ženu, založit rodinu, vychovat děti... I když mu to nevyšlo s ženou, ostatních ideálů se nevzdal a šel za svým cílem s buldočím zaujetím. Příhody humorné i smutné ho provázejí životem při hledání životního partnera i při snaze o zplození vlastního potomka. Současně je však jeho životní pouť barvitější, zaplněná řadou dalších žen a mužů, neboť člověk nemyslí jen na sex. Příběh, který nám ostatním připomene, že i dva muži či dvě ženy v našem sousedství žijí stejně plnohodnotný život jako my ostatní.

Popis nakladatele

aby toho neměl málo, i lásku ke stejnému pohlaví. Nic z toho si nepřál, naopak vždy toužil žít stejně jako ostatní heterosexuálové: najít si ženu, založit rodinu, vychovat děti… I když mu to nevyšlo s ženou, ostatních ideálů se nevzdal a šel za svým cílem s buldočím zaujetím. Příhody humorné i smutné ho provázejí životem při hledání životního partnera i při snaze o zplození vlastního potomka. Současně je však jeho životní pouť barvitější, zaplněná řadou dalších žen a mužů, neboť člověk nemyslí jen na sex. Příběh, který nám ostatním připomene, že i dva muži či dvě ženy v našem sousedství žijí stejně plnohodnotný život jako my ostatní.

Zařazeno v kategoriích
Ivan Krejčí - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Česká čtyřka aneb

Všechno mělo být jinak

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Ivan Krejčí

Česká čtyřka aneb Všechno mělo být jinak – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


3

Ilustrace Lubomír Lichý

Ivan Krejčí

ČESKÁ ČTYŘKA

aneb

Všechno mělo být jinak


4


5

Toto je příběh o hledání lásky, která je pro všechny lidi stejná,

i když se občas některé páry namíchají jinak, než je běžným zvykem.

Taky příběh o přátelství heteráka s gayem.

A o touze po dítěti, která dokáže i bořit.

O vůli překonávat překážky a neztratit přitom humor.

Je to nahlédnutí do života mužů a žen, kteří se milují odlišně od většiny,

ale všechno ostatní – jejich radosti i starosti – si s těmi většinovými

v ničem nezadá.

IK


6


7

ÚVOD

„Nemůžete být všichni dokonalí,“ zabrblal Bůh a posadil se ke stolu s ruletou. „Tak, kde jsme skončili?“

Svatý Petr se zadíval do svých papírů.

„Kratší noha... ta už byla, jedno oko taky, hluchota... Tady: jedno varle.“

„Tak to roztoč!“ rozkázal Bůh. „A koukej, ať to nepadne na holku!“

Svatý Petr roztočil ruletu a Bůh vhodil kuličku. Kulička dováděla anadskakovala, až nakonec zpomalila a překulila se na číslo 15 698.

„Marek Hůlka z Týniště,“ zahlásil svatý Petr.

„Tak máš jen jedno, no...,“ zabručel Bůh, „i s tím si s holkama užiješ... Ostatně, zdá se, že už chcete jenom souložit a spermie ani nepotřebujete... Co dál?“

Kumpán mu to nahlásil a znovu roztočil ruletu. Božská kulička skákala radostí ještě o něco déle, až se uvelebila na čísle 15 698.

„Marek Hůlka...“ Svatý Petr zrozpačitěl. „To je divný...“

„To není divný,“ řekl přísně Bůh, „to je špatný! Dáváme po jednom. Ať už se to neopakuje! Roztoč to pořádně!“

„A ty to konečně pořádně hoď,“ zabrblal si pod vousy děda.

„Já tě slyším!“ zahřímal Bůh, a když se dozvěděl, o jaké postižení se hraje tentokrát, mrsknul kuličkou ještě razantněji.

Seděli oba u stolu a kroutili hlavami notně dlouho, než se kulička usadila.

„Nic mi neříkej!“ zařval Bůh. „Jedno číslo si umím zapamatovat. Jak to točíš, nemehlo?“

„A jak ty házíš?“ bránil se druhý stařec.

„To je hrozný, tohleto... Okamžitě to číslo zalep, než toho kluka zničíme úplně!“ hřímal Bůh a z očí mu lítaly blesky. „Tedy, to setkání s ním jednou u nebeský brány ti nezávidím,“ zahrozil pomstychtivě božským ukazováčkem, „ten ti tospočítá! A já mu hned odpustím... Co teď s ním?“ poškrábal se rozpačitě ve vousech. „Jak jen to... To přece nemůžu takhle nechat... Už vím! Bude z něho kus krásnýho chlapa! Aspoň o něho bude zájem a nebude přemýšlet... jak jsme ho společně doničili. Tak pokračujeme! A každé číslo hned zalepíš, rozumíš?“

„Však von ti to kluk taky nedaruje,“ zabrblal si svatý Petr pro sebe a znovu roztočil osudí.

Uprostřed noci se náhle Marek posadil na posteli.

„To jste to nemohli zalepit hned po tý jedný kouli, pazdráti hnusný? To vám nestačilo? To jste toho na mě museli navalit tolik, dědci senilní?“ zahrozilnebesům a padl zase zpátky na záda.

Možná pod dojmem tohoto snu, ale zcela jistě pod tíhou reality se pak jeho celoživotní poměr k Bohu dal s mírnou nadsázkou nazvat jako... rozporuplný.

8

INTRODUKCE

Pojem ŠVÉDSKÁ TROJKA se hojně používal v 60. letech 20. století

k označení nevázaných sexuálních hrátek jednoho muže se dvěma ženami.

ČESKÁ ČTYŘKA naproti tomu vznikla v 21. století jako nouzové řešení

k plození dětí a sex byl při ní mučivou povinností.

1/ MAREK

„Tati, kolik má vlastně normální mužskej koulí?“

Aniž to tušil, odstartoval toutootázkou pětiletý kluk sérii trablů, které mu osud postupně přichystal a s nimiž se potýkal celý život. Otázku položilneřipravenému tátovi Marek při večeři. Otec Václav (29) vrhnul krátký pohled na maminku a dlouze si povzdechl. Dávno věděl, že jednou k nepříjemnému dotazu dojde, ale jako normální chlap doufal, že se to vyřeší bez jeho účasti.

„Jaks na to přišel?“

„Hráli jsme s klukama fotbal a já jsem napálil míč Petrovi přímo mezi nohy. Von ležel na zemi, držel si to rukama a řval, že přišel vo kule. Vo kule. Ne vo kuli.“

Otec znovu pohledem vybídl k aktivitě svou ženu, ale ta se zarytě nimrala v jídle.

„No víš,“ začal váhavě, „normálně má každý dvě... Když jsme u tebe zjistili, že máš v pytlíku jen jednu, zašli jsme k doktorovi. Ten nás pak poslal donemocnice, to ti byly...“

„Dva roky,“ doplnila maminka Anežka (27).

„...na operaci. Uspali tě a hledali tu kuličku v tříslech. To je tam kousek nad pinďourem. Jenže žádnou nenašli, tak řekli bohužel, je nám líto, neurodila se, to se někdy stává.“

„Aha,“ řekl Marek zaraženě. „Takže JÁ jsem vadnej.“

„No,“ povzdechl si otec souhlasně, ale jakmile zahlédl blesky v manželčiných očích, rychle dodal: „Ale úsudek máš bystrej... na svůj věk...“

„Ježíšikriste!“ vybuchla maminka. Kdyby mohla zrakem vraždit, v tu chvíli by byla vdovou. „Nejsi vadný! Lékaři tehdy také dodali, že ti to v životě vadit nebude. Že ta jedna kulička zcela nahradí i tu druhou a že když budeš chtít, tak až vyrosteš, tak ti do pytlíčku tu druhou dají.“

„Hm... A k čemu je vlastně máme, kromě toho, že to bolí, když nás někdo nakopne?“

Otce v tu ránu napadla báječná útěcha, že jedna koule znamená i výhodupoloviční bolesti, ale maminka už nebyla ochotná poslouchat svérázný výklad svého muže a chopila se vysvětlování sama.

„Muži je potřebují, když jsou dospělí a chtějí mít děti, víš? A to ti půjde i sjednou. A do té doby si s tím nedělej starosti.“

„A věnuj se jídlu, ať to nemáš studený!“ dodal otec s ulehčením, že má ožehavé téma z krku.

Byla to první rána, i když její dosah si plně uvědomil až později. Ale další na sebe nenechaly dlouho čekat.

Dveře chalupy se otevřely a dovnitř vstoupil starší muž podpíraný mladším. Starší ztěžka dopadl na židli a zhluboka dýchal, zatímco mladší odhrnoval peřinu na staré dubové posteli u okna.

„To jsem rád, že jsem z toho špitálu pryč,“ ulevil si starý.

„Aspoň tě tam důkladně vyšetřili...“

„Jo – a řekli mi to, co vím už pár měsíců: že umřu...“

Ukázal na kus nábytku, který jako by do velké místnosti nepatřil.

„To seš hodnej, žes mi sem přestěhoval postel,“ řekl starý. „Budu se do konce dívat na řeku... Léthé... Nebo Styx? Špatně jsem se učil... Jenom nevím, jak tady sám...,“ nadhodil poněkud farizejsky.

Bože, ty budeš lidi nasírat až do smrti, pomyslel si syn zoufale, ale udržel nervy na uzdě.

„Nebudeš tu sám, táto,“ řekl rychle. „Zůstanu tu s tebou, i když líp by o tebe bylo postaráno v hospici. Tam je doktor, ošetřovatelky, kněz... Můžu tě tam odvézt hned, když řekneš ano.“

Starý zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, ne, v žádným případě... Já nechci kolem sebe nový lidi... aby mě na něco připravovali... Já se nechci zpovídat... jen snad... si povídat. A chci umřít tady.“

„Ale to může trvat dlouho a budeš potřebovat péči...“

„Já vím, já vím... Jak dlouho tu můžeš zůstat?“

„Vzal jsem si dovolenou... tři týdny...“

„To seš hodnej... Darovat tátovi tři týdny života... komu se to poštěstí? Neboj, já to stihnu dřív... Už moc nejím, tak těch pár podělanejch plen vyneseš... Určitě míň než já tvejch...“

„O to přece nejde...“

„A dokonce mám u sebe doktora... Ne, ne... V tomhle stavu člověk potřebuje... někdo Boha... s tím já celej život bojoval... Někdo lidský pohlazení...“ Odmlčel se. „Já potřebuju... tebe.“

Adam sundal otci sako a pověsil ho na věšák. Pak mu rozepnul knoflíčky u košile a vysvobodil ho z košile i nátělníku. Objevila se vychrtlá propadlá hruď. Syn těžce polknul a dal se do sundávání kalhot a spodků. Náhle před ním stál nahý, scvrklý stařec, jemuž rakovina přidala dalších dvacet let navíc. Bože můj, s hrůzou přemítal syn při pohledu na lidskou trosku před ním, kam se poděl ten silný táta, připravený mě chránit třeba i proti mé vůli, kde zůstalo jeho krásné tělo, jeho pevné nohy, jasný pohled... Mlčky natahoval otci kalhoty od pyžama.

„Musíš mi dát plenu,“ zašeptal otec. „To víš, už to přestává fungovat...“

Určitě mu to je trapné, napadlo syna. Proč nemůže být konec důstojný...

Oblékl mu i kabátek od pyžama a uložil ho do postele. Pak mu uvařil čaj a sedl si k němu. Pohladil ho po ruce.

„Táto, povídej mi... jako když jsem byl malý... Jaký byl ten tvůj život? Šťastný? Nešťastný?“

Stařec se v posteli nesouhlasně ošil.

„Šťastný, nešťastný... Prožil jsem šťastný život... to může říct jen člověkzblblej z televizní kamery a mikrofonu před hubou. Anebo trouba, kterej jedním vrzem vymaže tisíce drobných příhod ze svýho života... Život je ohromnámozaika, ve který je nejvíc kamínků šedivejch, nevýraznejch, ale přesto v různejch vodstínech... A jsou tam kamínky pestrobarevný, veselý a příjemný a milý... a taky kamínky černý... A mezi tím vším se blejská pár drahokamů vohromnýho štěstí...“

„Já vlastně o tvém životě moc nevím...“

„Protože normální člověk vo svým životě netroubí do světa... A potom... ty ses nezajímal... Kdyžs pochopil, vo co de, tak ses za mě styděl...“

„Nestyděl!“

„Ale jo, styděl... a běžels žalovat mámě na hřbitov... No... Máme na sebe pár posledních dní. Možná bysme si mohli naposled říkat pravdu. Já si tu tvouvezmu do hrobu a ty mě konečně pochopíš. Možná...“

Adam se k němu naklonil a zadíval se mu do očí.

„Řekni mi o sobě všechno, prosím,“ řekl naléhavě. „Chci tě konečně poznat.“

Proč se otec se synem poznají pár dní předtím, než se definitivně rozejdou? pomyslel si otec hořce.

„Všechny zásadní rány osudu na mě dopadly v dětství a v pubertě... Když si vezmu, že v těchhle letech se formuje osobnost člověka, tak se zpětně divím, že ze mě nevyrost masovej vrah...“

Týniště – městečko s něco přes pěti tisíci obyvateli, které kdysinevystavěli na soutoku dvou říček, jak bývalo jinde zvykem, ale v uctivé vzdálenosti od něho. Každoročně na jaře zaplavené louky jim dodnes dávají za pravdu.Náměstí s kostelem, národním výborem, městskou poliklinikou, poštou a hotelem bylo v sedmdesátých letech dvacátého století dějištěm prvomájových oslav pod heslem Proletáři všech zemí, spojte se! a pravidelných pátečních trhů bez hesel. Do vilové čtvrti posadili místní komunističtí vládci pár paneláků a další sídliště vyrostlo u lesa.

Obyvatelé nacházeli obživu ve velkém strojírenském závodě a v řadě menších – výrobou hudebních nástrojů počínaje a koželužnou konče. Žili své životy se starostmi všedního socialistického dne: jak sehnat toaletní papír nebo zápalky, dámské vložky, vepřovou kýtu na sváteční oběd nebo občas banány pro děti – a těšili se na šťastnou komunistickou budoucnost, kterou jim vládci slibovali. Proto je jednou za čtyři roky zvolili znovu – se stoprocentní účastí u voleb, tu už si komunisti ohlídali. Říkalo se tomu volby, ale nebylo z koho vybírat, všechno bylo předem dané, takže se tou smutnou parodií zabývat nebudeme. Ale žili na zdravém vzduchu. Auta byla většinou jen pro podniky, a tak veškeré přesuny domorodci uskutečňovali na jízdních kolech – v létě, v zimě, v dešti s deštníkem nad hlavou, jindy s cigárem v ruce, s dítětem na sedačce, se psem na vodítku.

V tomhle prostředí se v jednom z rodinných domků narodil roku 1977 Marek Hůlka. Prožil zde bezstarostné dětství, v létě s mičudou u nohy, v zimě na bruslích nebo na běžkách, občas s pionýrským šátkem kolem krku.Bezstarostné dětství však skončilo s poznáním, že část jeho těla, která v budoucnosti zřejmě nebude bezvýznamná, neodpovídá normě.

Netrvalo dlouho a přišla druhá rána osudu.

„Těšíš se do školy, Marečku?“

Babička bydlela v malé chaloupce nedaleko nádraží hned vedle silnice aželezniční trati a Marek u ní byl během deseti minut chůze.

„Ale já nevím, babi,“ odpověděl otráveně. „Prej se tam sedí v lavicích a musí se poslouchat... Já bych radši byl na hřišti.“

„To ti věřím,“ zasmála se babička. „Jenže ve škole tě naučí spoustu věcí, které musíš znát, abys byl úspěšný v životě, víš? S hloupým klukem se žádné děvče bavit nebude... A na tom tvým hřišti se naučíš leda tak sprosťárny od kluků.“

„Ty už umím.“

„No tak vidíš,“ řekla babička přísně. „Nejvyšší čas, aby ses začal učit něco kloudného.“

Maminka si vzala v práci týden dovolenou, aby pomohla synkovi s adaptací na novou životní etapu, neboť správně tušila, že první náraz disciplíny můžejejich přírodnímu potomkovi přivodit šok. S babičkou byla domluvena, že po škole bude chlapec chodit k ní.

Třetí den přišel kluk ze školy se slzami v očích.

„Copak se stalo?“ zeptala se maminka znepokojeně.

„Děti se mi smějou,“ popotáhl nosem a koutky úst mu klesly.

„A to proč?“

„Že prej koktám.“

„COŽE?“

Vrhnul se jí kolem krku, slzy mu stříkaly z očí a vzlykal.

„Žerej-kok-tám...“

Maminka odtáhla střapatou hlavičku, dívala se mu do očí a řekla: „Ale tohle přece vzlykáš, to není žádné koktání...“

„Nojo – teď! Ale ve škole přitom neřvu...“

Maminka mu utírala kapesníkem slzičky.

„Počkej, uklidni se... Co to je za nesmysl? Vždyť se spolu normálně bavíme... Já jsem tě nikdy neslyšela koktat!“

Uzlíček neštěstí si dlouze povzdechl.

„Když mě paní učitelka vyvolá, tak se mi to někde tady,“ ukázal na krk a pusu, „zadrhne a nechce to ven...“

Tohle prohlášení malého žáčka maminku znepokojilo. Protože však bylaženou činu, sebrala se a vyrazila do školy. Učitelka prvňáčků byla příjemná starší dáma s obdivuhodnou trpělivostí, která bohužel Markova slova potvrdila.

„Paní učitelko,“ vyrazila ze sebe maminka zoufale, „ten kluk nikdy v životě nezakoktal!“

Teď bylo na učitelce, aby nasadila překvapený výraz.

„Jste si tím jistá?“

„Bože, jsem jeho matka... Vím o něm všechno.“

Učitelka zavrtěla hlavou.

„Tak to je divné... Možná to bude tím přechodem do kolektivu... Víte, každé dítě to zvládá individuálně... Byly zvyklé na volnost, měly svůj okruh kamarádů a najednou je všechno jinak, mají povinnosti, občas musí mluvit předspolužáky... To všechno na něho mohlo zapůsobit, že je možná trochu přecitlivělý. Dám pozor, aby se mu děti nesmály, a uvidíme za pár dní... Já myslím, že se to spraví samo...“

Jenže se to nespravilo. A co víc – netrvalo dlouho a Marek začal koktat i doma.

Nastal několik roků trvající boj s vadou řeči. Střídavě maminka, tatínek i babička doprovázeli chlapce na různá lékařská pracoviště, od praktického doktora přes psychologa až k odborníkům na logopedii. Kluk se učil dechovým cvičením, četl nahlas, zpíval si pro sebe, postupně, jak se mu rozšiřovala slovní zásoba, se zkoušel i vyhýbat těm nejnebezpečnějším slovům, ale po letechmuseli všichni zúčastnění smutně konstatovat, že veškeré úsilí žádné „slyšitelné“ zlepšení nepřineslo.

Nicméně, přes to všechno se Marek celou tu dobu učil s vadou žít. Hrál fotbal za týnišťské žáky a dorostence, jako novopečeného studenta ho přijali k dobrovolným hasičům. V obou mužských kolektivech nikoho nezajímal jeho slovní projev, ale především jestli dobře přihraje či dá gól anebo jestli dokáže spolupracovat při hašení požáru. A protože těch se po většinu rokunedostávalo, tak při nácviku nebo při výjezdu k autonehodám. Při obou činnostech se používá ohraničená slovní zásoba – odborné okruhy jsou sice různé, ale škála sprosťáren je totožná – a Marek se naučil používat výrazy, které mu nedělaly potíže. Ovšem s několika výjimkami: jedno z nejpopulárnějších zaklení znělo z jeho úst „Dopiiče!“

Postupně se chlapec dopracoval ke zjištění, že s vadou řeči se dá žít tím lépe, čím víc toho člověk umí a dokáže to prodat svému okolí.

Vstřelený gól soupeři nebo úspěch hasičského družstva na závodech je sice fajn, ale jak mladý muž nabírá na rozumu, dopadají na jeho bedra křivdy osudu čím dál silněji.

„Babi, proč nemůžu bejt jako vo-vo-vostatní?“

Babička zalapala po dechu.

„Ale vždyť jsi jako ostatní, Marečku,“ řekla laskavě. „Jsi přece normální kolika... deseti... jede... dvanáctiletý kluk...“

„Dobře víš, že nejsem,“ vyhrknul vnuk hořce.

„Ale božínku,“ řekla babička rychle, „to, že máš jednu... hm, kuličku, to přece nikdo nevidí...“

„Ale slyší, babi, slyší!“ vykřikl kluk zdrceně. „Dyť ko-ko-koktám!“

„Aha!“

Babička se v panice snažila sebrat myšlenky.

„Podívej... Je to vůle Pána Boha a proti té my lidé nic nezmůžeme...“

Babiččin malý syn zahynul před dávnými lety pod koly opilého automobilisty a babička, aby z toho nepřišla o rozum, se spojila s Bohem. Útěchu nacházela v křesťanském učení a v kostele.

„Ale za co mě trestá ten Pán Bůh?“ zvolal vnuk zoufale. „Dyť jsem mu nic ne-ne-neproved!“

Babička si povzdechla.

„Ani můj František nevinný... Ale cesty Páně jsou nevyzpytatelné a my nikdy nedohlédneme na jejich konec... Někdy se ti něco právě teď jeví jako katastrofa, a po letech zjistíš, že to třeba byla jen nepatrná epizoda v tvém životě. A tak to jistě bude i s touhle tvou malou lapálií...“

„MALOU?“

„Ano, malou!“ řekla babička přísně. „Protože ses taky mohl narodit němý! A kdybys chtěl někomu něco sdělit, musel bys ho plácnout po rameni, aby se k tobě otočil, a potom bys mu šermoval rukama před obličejem a on by tě stejně nepochopil. Nebylo by to horší?“

Chlapec chvíli přemýšlel.

„Všichni se mi posmívají,“ povzdechl si posléze.

„Všichni určitě ne,“ zavrtěla hlavou babička. „Posmívá se ti pár hlupáků, kteří nestojí za to, aby ses s nimi zaobíral. Soustřeď se na ty, kteří za to stojí. A hlavně si pamatuj: když budeš mít myšlenky, které budou lidi zajímat, a dokážeš je jasně zformulovat, aby měly hlavu a patu... pak tě budou lidi poslouchat, i když budeš koktat.“

Pohladila vnuka po vlasech.

„Víš, v minulosti bylo hodně slavných lidí, kteří koktali, ale právě proto, že měli zajímavé myšlenky, si je lidstvo pamatuje po staletí...“

„No, kdopak třeba?“ zeptal se vnuk sklesle.

„Třeba... Nejslavnější byl řečník Démosthénes, o něm jsem se učila ve škole. Měl vadu řeči, tak chodil k moři a překřikoval příboj tak dlouho, až se jí zbavil. Dokonce si prý strkal do pusy kamínky a pak se snažil čistě vyslovovat... A aby toho neměl málo, jako ty...“

„Měl taky jenom jednu kouli?“ zeptal se vnuk s nadějí v hlase.

„...ještě mu samovolně škubalo rameno. Tak si nad ně zavěsil meč a pokaždé, když cukl s ramenem, tak se bodl. Ten člověk se svým neštěstím bojoval!“

Marek ji poslouchal a nakonec si zhluboka povzdechl.

„Nojo,“ řekl rezignovaně, „příboj tu nenajdu... apo-poověsit si meč nad svou jedinou kouli, tak riskuju, že sebou škubnu a...“

Tím ovšem už babičku dopálil.

„Víš co?“ řekla zostra. „Začátek tvé cesty je v tom, že se přestaneš litovat!“

Což bylo ale přesně to, čeho se Marek nemínil vzdát.

Marek dokončil základní školu v městečku, a protože nebyl hloupý, bez problému udělal přijímačky na stavební průmyslovku v nedalekém Hradci. Rozlehlý areál školy ve velkém městě ho nejdřív překvapil, ale brzy se s novým prostředím i spolužáky sžil. A byl příjemně překvapený, že se mu nikdo z nich kvůli koktání neposmívá. Ovšem to neznamenalo, že i zde nemusel řešit spletité situace, které mu jeho vada připravovala.

„Paní profesorko, já tu báseň umím,“ ohlásil pevně v hodině literaturyprvního ročníku, „ale když se ji tupo-pookusím přednášet, tak se básník z toho poo-...“

„Posere blahem,“ doplnil jasným hlasem jeho soused v první lavici Vondráček a třída vybuchla smíchem.

„Hůlko...,“ pronesla profesorka výhružným tónem, což se Marka dotklo.

„Spíš Vo-vo-vondráčku, paní profesorko,“ opravil ji. Ale sotva zahlédl blesky v jejích očích, dodal spěšně: „Chtěl jsem říct, že by se básník z tohopo-po-pominul... kdybych ten jeho skvost tady ko-ko-koktal. Ale můžu ho napsat na tabuli.“

„Víš co?“ rezignovala profesorka, „sedni si do lavice.“

„Ale já to opravdu umím!“

„Podívej, já ti opravdu věřím. A známkovat tě nebudu.“

Marek se vrátil do lavice, zhrzený, že nemůže podat důkaz o svýchvědomostech.

„Hele,“ obrátil se k němu šeptem Vondráček, „dostal jsem skvělej nápad. Secvičíme se a příště to přednesem jako dueto: ty budeš přednášet a já vždycky doplním to slovo, který ty bys vykoktal...“

„Ty seš ale vůl,“ zasyčel na něho spolužák. „Di s tím dopiiče!“

„No vidíš,“ zašeptal Vondráček procítěně, „to je právě vono: já bych za tebe řek krásně do píče!“

Profesorka Hynková byla nádherný exemplář smyslné ženy po třicítce, vysoká samice obalená pružnou tělesnou tkání, která v upnutém oblečení vynikala při její chůzi po školní chodbě. Pozornost lačných prváků přitahovala plná ňadra, vyzývavě se pohupující ve velkém výstřihu, zatímco zkušenější čtvrťácioceňovali i velký pevný zadek v těsné sukni a pevná stehna, která mohli občaszahlédnout při vyučování i zblízka. Neboť profesorka při výkladu s oblibou usedala na kraj katedry. Když do jejich třídy vstoupila poprvé, vytřeštil na ni Marek oči stejně jako ostatní, jenom na rozdíl od nich z jiného důvodu.

To je přece Judita Čuprová ze Zvonokos, pomyslel si ohromeně, co dělá na stavební průmyslovce v Čechách? Neboť přesně tak si smyslnou krásku při četbě knihy Gabriela Chevalliera představoval. Seděl vepředu u střední uličky blízko katedry a časem si tak mohl udělat přehled o její kolekci spodního prádla. Ale to bylo vše. Pohled na živočišnou krasavici uspokojoval jeho estetické cítění, zatímco v nevybouřeném Vondráčkovi rozdmýchával pocity zcela jiné, což Marka mátlo. Nejasně tušil, že na správné cestě je Vondráček.

Spolužáci Markovi jeho pozorovatelnu záviděli a Vondráček se zuřivědožadoval, aby si s ním místo při češtině vyměnil. Marek však chladně odolával. Mírný zájem projevil, když Vondráček hodil do placu půl měsíčního kapesného, ale laskavě svolil, až když se vytasil s kapesným za celý měsíc.

„A dopředu,“ vybafl na něho v nejasné předtuše možných potíží.

„Vyděrači,“ ucedil spolužák a položil na lavici peníze.

Markova intuice se ukázala být správná. Když se v následující hodiněprofesorka rozhlédla po třídě, zaostřila zrak na první lavici.

„Vondráčku,“ zahájila a výhružný tón v jejím hlasu se nedal přeslechnout, „proč nejsi na svém místě?“

Oslovený zalapal po dechu a Marek se pokusil zachránit svou investici.

„Von špatně slyší, paní profesorko, tak jsem hopu-puustil...“

„Špatně slyší... Hlavně, že dobře vidí! Já klidně přidám na hlasu,“ zahřímala profesorka, „a ty, Vondráčku, mazej na své místo!“

Za posměchu škodolibých spolužáků obešel zdrcený student lavici a Marek si přesedl zpátky na své místo.

„To máš těžký,“ naklonil se k Vondráčkovu uchu, „vona se chce dívat nakrásnýho kluka...“

Nebyla to ta nejlepší útěcha.

„Tak já ti ten tvůj ksicht zmaluju tak, že tě příště přesadí dozadu,“ zašeptal zuřivě spolužák.

Ve třídě měli pět dívek, ale po celou čtyřletou dobu studia k žádnémusexuálnímu pnutí ve třídě nedošlo. Až do maturity v ní vládl kamarádský duch. A co se týče Marka, toho nejvíc zaujal blonďatý spolužák Luděk z vedlejší třídy. Zprvu nevědomky, později trochu zmateně si Marek uvědomoval, že je rád, když ho vidí a může s ním prohodit pár slov. A pak se jednou na bramborové brigádě setkali u keříku při společném močení.

„Hele, ukaž mi ho,“ řekl náhle Luděk a Marek se k němu překvapeně obrátil.

„No, dobrej,“ pochválil ho spolužák, „takovej vopálenej...“

„A ten tvůj?“ využil zvědavě příležitost Marek.

Luděk k němu vystrčil svůj nástroj.

„Páni, ten je bílej,“ překvapeně vykulil oči Marek.

Luděk se zasmál.

„Von je vylouhovanej v chlóru, víš? Já hraju vodní pólo.“

Tím to skončilo. Oklepali své údy a rozešli se dál sbírat brambory. Ale vprůběhu života se Markovi tahle scénu mnohokrát vybavila.

Samozřejmě že mu život občas krutou realitu připomněl. O prázdninách mezi druhým a třetím ročníkem byli na letní praxi v jedné východočeské vesnici, kde pomáhali dostavět kravín. Jednou večer si pár studentů vyšlo do místní hospody. Popíjeli svá piva, stejně jako parta místních mladíků u vedlejšího stolu. Těm se kluci z města zajídali už delší čas a čekali na jakoukoliv záminku, aby mohli ukázat, kdo je ve vsi pánem.

Pravda, studenti jim to usnadnili. První rozbušku hodil do placu neposedný Vondráček, když se jal vehementně vandrovat do místní krasavice Maruš.Přesídlil k jejímu stolu a se sladkou vidinou sexu před očima jí objednával panáka za panákem. Chasníci začali přemýšlet, kde a jak ho zbijou, když od vedlejšího stolu zaslechli procítěnou úvahu podroušeného studenta Chlubny o „vesnických buranech, který rozuměj kydání hnoje, ale serou se do stavitelství“, což byla pozdní reakce na dopolední urážku jeho zednického umění z úst místníhozootechnika.

U vedlejšího stolu se vymrštil pořízek Venca.

„Cos to řek vo vesnických buranech, ty dacane?“ zařval na celou hospodu. „Chceš do držky?“

„Von tím ne-ne-nemyslel vás,“ snažil se situaci zachránit Marek.

„Hele, ty drž hubu, ty ko-ko-ko-koktale!“ obořil se Venca na Marka. „A běž ko-ko-ko-kokrhat někam na smetiště!“

Za své pohotové využití protivníkovy slabiny sklidil bouřlivý potlesk kamarádů. Marek zčervenal ponížením.

„Já jen ko-ko-koktám, vole,“ opáčil důrazně, „ale ty seš ko-ko-kokot! A ko-ko-kolosální!“

Třídní filozof Rubáček sledoval jeho projev okouzleně. Von si to ten vůl ani trochu neusnadní, žasnul v duchu. Moh by mu snadno říct, že je čurák a velkej, což by bylo významově totožný, ale von, bojovník, se vytasí s ko-ko...

Svým prohlášením Marek odpálil nálož. Chasníci vylítli a vrhli se na studenty. Ti pod nečekaným náporem nejprve klesli k zemi, ale vzápětí jim trochu pomohl hostinský, když všechny bojovníky bez rozdílu původu vykopal na náves, aby mu nepoškodili zařízení lokálu.

Vondráček se malátně zdvihl, když se klubko rváčů řítilo kolem něho, ale Maruš ho stáhla na židli.

„Nech je, vole,“ řekla mu těžkým jazykem, „třeba mu tu hubu spraví, žepřestane koktat.“

A Vondráček uznal, že by na tom něco mohlo být.

Bitka na návsi skončila nerozhodně. Když se aktéři unavili, dali se nastrategický ústup za vykřikování výhružek do budoucna. Zválení a potrhaní studenti se posbírali z prachu a vydali se vlahou nocí k noclehárně. Po pár krocích si všiml Koblasa, že nejsou všichni.

„Počkejte, kluci... Marek tu není.“

Chvíli se dohadovali co dál, ale pak usoudili, že nejspíš chtěl jít domů sám. Jen Koblasovi to nedalo a vrátil se. Spolužáka objevil kousek od návsi sedícího pod rozlehlým dubem. Košili měl roztrženou a z nosu mu tekla krev.

„Co tu děláš?“ zeptal se Koblasa. „Proč nejdeš s náma domů?“

Marek popotáhl nosem.

„Sedím tu. A lituju se.“

„Seš vadnej?“

„Jo. Proto se lituju.“

„Ale ne... tak jsem to nemyslel,“ řekl Koblasa, ale Marek ho nevnímal.

„Sotva tu svou hubu vo-vo-votevřu, je malér. Přestanu mluvit. Budu jen psát.“

Koblasa si sedl vedle něho.

„Ty a němej, jo? Dovol, abych se zasmál. Dyť bys to nevydržel...“

Přiblížil svůj obličej k Markovu, aby mu dobře viděl do očí.

„A taky by to byla škoda,“ dodal tiše, „protože jseš báječnej kluk. A to tvoje koktání by nám už chybělo.“

Tehdy si Marek jasně uvědomil, že každý protivník hledá slabiny nepřítele a že na to musí být připraven. A nenechat se tím zlomit. Protože svou mužskou okrasu nikde na odiv nevystavoval, jednalo se o jeho koktání. Zatím.

Ale na obzoru se už pomalu vynořovala temná mračna, jež měla na jeho bedra přinést můru daleko strašnější, můru, které se nezbaví po celý život.

Mladší muž se pozorně zadíval na starého.

„To je zvláštní... Vždyť ty už vůbec nezadrháváš!“

Otec se smutně usmál.

„Možná je to tím, jak už mi dochází síla. Asi je to symbolický... na začátku svýho života jsem nekoktal... a pak zas ke konci...“

Někdy kolem dvanáctého roku se Marek začal víc zajímat o své pohlaví. Což o to, svou jednu kuličku už měl prozkoumánu víc než dost, ale o život se začínal hlásit i jeho dosud ladem ležící úd. Probouzel se s tuhým, a než se mohl vydat do koupelny, musel chvíli zůstat ve dřepu. Ale časem i s tuhým uléhal; pak se obrátil na břicho a usilovným třením o prostěradlo si působil příjemno. Nakonec se od kluků dozvěděl o masturbaci, která ho jako věrná družka začala provázet životem.

„Je to dobrý hned po ránu,“ poradil mu Pepan Vladařů. „Jednak seš užpřipravenej a jednak se ti nepostaví třeba při vyučování.“

Což však neplatilo pro všechny hochy, jak tu a tam Marek zjistil pohledem po třídě. Spolužáci občas přinesli do školy nějaký lechtivý časopis, a tak oduševní inspiraci při masturbaci neměl Marek nouzi. Dost dlouho ho anineznepokojovalo, že si ke svému vzrušení nevybírá erotické obrazy žen, ale jeho zájem přitahují mužské orgány. Normální poměřování, myslel si tehdy, budu mít taky takovej? Konečně, i populárně naučné materiály mluvily o nevyhraněnémpoměru k pohlaví v letech dospívání...

Kamarádil s dívkami stejně jako s kluky. Ale s přibývajícími roky si začal uvědomovat, že se spíš ohlédne za pěkným klukem než za sličnou děvou. To ho znepokojilo. Na plovárně pozoroval korzující páry, ale jeho pohled pokaždé sklouznul k pánským plavkám. Vyvolalo to v něm neklid a zmatek. Takhle to přece nesmí být, uvažoval nešťastně, tohle nechci... V panickém strachu, že sklouzne do propasti, začal nadbíhat dívkám, ale tak nemotorně a křečovitě, že ty se mu rychle pakovaly z cesty. Měl jedno varle, koktal a nad sebou měl hrozbu, kterou ani nechtěl pojmenovat. Začínal propadat depresi.

V polovině června 1994 uspořádali týnišťští hasiči lidovou veselici. Kdysi bývala na prvního máje, ale v nové době nějak vymizela a také usoudili, žečervnové datum je vhodnější: skýtá větší naději na pěkné počasí a náhodné párečky tak mají lepší příležitost odskočit si do blízkých křovisek vybít nashromážděnou energii. V sokolovně se dalo tancovat, na okraji hřiště pak opékali sele a pořádali další kratochvíle.

Bylo už dost pozdě, když Marek dorazil ke keřům na okraji fotbalového hřiště, rozepnul poklopec u kalhot a s rozkoší vychutnával pocit úlevy, jak se nahromaděná piva dostávala z jeho útrob na světlo boží. Pak oklepal, zasunul a vrávoravým krokem se vracel do sálu. V půli cesty ke vchodu se srazil sMiluškou Jandovou. Taky už měla svou hladinku alkoholu v krvi.

„Ahoj, krasavče,“ přivítala ho rozverně a roztáhla ruce, aby ho polapila.

„Ahoj, kra-sa-vi-ce,“ objal ji a přitiskl svou tvář na její. Musím to zkusit, musím to už s některou zkusit, bušilo mu ve spáncích.

Visela na něm a jazykem škádlila jeho levé ucho.

„Vždycky jsem si představovala, že budeš první, kterej mi to udělá,“ šeptala smyslně. „Ale tys vo mě nikdy ani pohledem nezavadil. Natož něčím jiným...“

„Tak jo,“ opáčil Marek dychtivě. „Dneska bych za-za-zavadil, jestli chceš... Už něco jinýho zdvíhám...“

Odtáhla se, dívala se mu do očí a zklamaně vrtěla hlavou.

„Už nebudeš první...“

„To nevadí, druhej taky dobrej,“ zaškemral.

„Ani druhej,“ řekla zlomeně.

Marek nemínil donekonečna počítat milence Milušky, která, jak viděl,neztrácela zbytečně čas.

„Mně je jedno, ko-ko-kolikátej budu,“ zachroptěl roztouženě, „ale ty musíš být má první...“

Jako z harlekýnky! To Milušku vykolejilo.

„Páni,“ vydechla užasle, „a já myslela, žes tady vobskákal všechny kamarádky – až na mě. A ty zatím...“

„...jsem se na tebe šetřil.“

Taková obětavost Milušku dojala. Zakymácela se a strhla chlapce na sebe. Rukou si přitáhla jeho hlavu a nos mu zarazila do svých plně vyvinutých ňader.

„Vochutnej mý kozy,“ zašeptala, „a pak tě naučím milovat, ty můj prvňáčku... Panice jsem ještě neměla.“

Marek ji vzal za ruku a táhl ji do nedalekých křovisek.

„Nejdřív dej džíny na zem,“ poručila Miluška. „A vyndej z nich pásek – nechci mít přezku v zádech. Nebo někde jinde,“ zachichotala se.

Mládenec ze sebe strhal oděv, nervózně vytáhl pásek z kalhot a rozprostřel je na zem. Miluška na ně klesla a roztáhla nohy.

„Něco ze mě sundej a něco si ty nandej,“ řekla roztomile.

Marek sáhl do kapsy košile pro kondom. Rozčileně zuby trhal obal a zmozku zoufale vysílal rozkazy někam dolů: Postav se mi! Tak se, k čertu, postav! Až náhle...

„To snad ne!“ zaúpěl hystericky. „Já jsem ho rozkousal!“

„To nevadí,“ utěšila ho Miluška. „Já jsem zdravá a ty seš prvňák... Ale natrénuj to, budeš to potřebovat...“

Přes dívčinu psychickou a vzápětí i fyzickou pomoc jeho úd stálenevykazoval onu míru tuhosti, kterou vyžaduje úspěšná soulož. Serval Milušce z těla kalhotky a osvobodil její bujné vnady z podprsenky. Miluška vrněla blahem, ale ani pohled na její svůdně rozvalené balóny mladého muže blíže vytčenému cíli nepostrčil. Ztuhni, bože, ztuhni!, dovolával se zoufale Boha, když nepomohly mocnosti pekelné, ale marně. Bůh možná ztuhnul nad troufalým přánímzoufalce, leč nepomohl. Marek zavřel oči a na promítacím plátně jeho duševního zraku se zjevili souložící muži. Ve smyslných polohách užívali sexu, který panic hltal v pornografické literatuře, pomohla i domluva údu pravou rukou... a náhlepocítil, že je na dobré cestě. Nedočkavě zalehl dívku a zasunul.

„Ty divochu,“ zašeptala Miluška a vyšla mu vstříc.

A Marek bušil jako o život. Jsem vítěz, jsem king! křičelo jeho vnitřní já, ale v zavřených očích mu stále skotačili nazí muži v panickém strachu, že vyměkne a k vrcholu nedojde. Avšak dorazil, a dost rychle.

„A nezapomeň včas vytáhnout,“ lapala Miluška po dechu, jak ji bucharmladého samce postrkoval po trávníku.

Varování přišlo v poslední chvíli. Marek začal hekat, rychle se vysvobodil z dívčina těla a přetočil se na bok. Vzápětí Miluška zaslechla rachot kapekdopadajících na blatouchové listy.

„Vy hasiči máte ale stříkačky,“ řekla uznale, zatímco Marek ležel na zádech a zhluboka oddechoval. „A jste takoví rychlí,“ pokračovala, ale už bezviditelného nadšení. „Asi jak spěcháte..., aby vám to neshořelo dřív... než si trochu zastříkáte...“

Rukou mu čechrala vlasy a chlapec jí to mechanicky oplácel.

Adam shlížel na ležícího otce s úžasem.

„Tak tys přišel o panictví v sedmnácti a s holkou?“

„Jo. Zoufale jsem si přál být normální a zkoušel jsem všechno... A co ty?“

Adam v úžasu vytřeštil oči.

„Copak ty si to nepamatuješ? No prosím, a já myslel, že díky tomu dárku na to nezapomeneš do smrti,“ dodal zklamaně. „Já ještě na gymplu... v septimě, nebylo mi ani sedmnáct. Měli jsme tehdy ve škole nějakou párty a pak se násněkolik přesunulo ke spolužačce, která měla volný byt. Popíjeli jsme a jedna holka po mně vyjela, tak jsem spolupracoval, až jsme se dostali do postele...“

„Počkej, a tys měl kondom?“

„Jo, vždyťs mi je dával k Vánocům a pak mi je cpal do kapes. “

„A jaký to bylo?“

„Takový... neumělý. Což o to, o ztopoření jsem starost neměl: jak jsem ji svlíkal a hladil všude... páni, byl jsem všude poprvé, tak mi stál jak bajonet ze švédský oceli, ale potom, když jsem se do ní dobýval a narazil – byla panna, tak to bylotakový... no, nic moc. Nakonec jsme prali prostěradlo. A ty? Pak už s holkou nic?“

„Ne. Nadlouho nic.“

Pocit hrdosti z toho, že v sedmnácti letech konečně přišel o panictví, netrval dlouho. Vzápětí ho vystřídal úděs ze zjištění, že milovat se s ženou dokáže, jen když přitom bude myslet na muže. Takhle mám žít? přemítal úzkostně. Najít si ženu, slíbit jí lásku a věrnost a při každým milování úporně myslet na někoho jinýho, zplodit děti, abych se zařadil... a pak jednou stejně podlehnout svýmpudům, protože přetvařovat se celej život nesvedu, opustit rodinu... zostudit ji i sebe a začínat znovu... kde?... s kým?... jak?...

Jednou míjel na chodbě školy dva kluky a zaslechl, jak jeden říká druhému „do sadů bych, vole, večer nešel – scházej se tam teplouši.“ Chtěl na tu větuzaomenout, ale ona se vracela se stále větší naléhavostí. Nakonec podlehl;jednoho říjnového dne nechal ujet svůj vlak a vydal se do ztemnělých sadů. Procházel jimi nazdařbůh, ale kromě jednoho zachumlaného pospíchajícího chodce nikoho nepotkal. Zklamaně a s pocitem hanby se vydal na nádraží.

Jenže semínko bylo zaseto. Za týden ohlásil rodičům až noční příjezd,vymluvil se na třídní mejdan, pár hodin proseděl v hospodě u piva a do sadů vyrazil až po deváté hodině. Procházel po stezkách, když zahlédl mihnoucí se stín. A za chvíli další. Rozbušilo se mu srdce. Ale stín, který zmizel za hustým křoví, ho magicky přitahoval. Pomalu se vydal za ním a narazil na chlápka mezi třicítkou a čtyřicítkou, který si ho pečlivě prohlédl. Pomalu k němu přistoupil a rukou zkušeně prozkoumal jeho rozkrok. Takhle to asi chodilo na trhu s otroky, napadlo při tom Marka zmateně. Jeho ústrojí bylo shledáno přijatelným, protože chlapík mu rozepnul zip u bundy a současně si ho přitáhl na tělo. Marek ucítil slabý zápach alkoholu. Začínal být jako v transu. Rozepnul bundu svého protějšku a ruce vnořil pod jeho košili. Ucítil teplé mužské tělo... a byl ztracen. Jenžechlápkovi šlo jen a jen o vlastní ukojení. Po krátkých hrátkách stlačil Markovu hlavu ke svému rozkroku... Když byl hotov, natáhl si kalhoty a beze slova odešel.

Markovi se třásly nohy a musel se opřít o strom. Byl rozdrážděný a v šoku. Ale potom se z úkrytu křovisek vynořil další muž, který je předtím šmíroval, poklekl před neukojeným chlapcem a stáhl mu kalhoty. Pomohl mu dospět k orgasmu a pak... Marek si spěšně natáhl kalhoty a beze slova odešel.

Za oknem nočního vlaku se míhala spoře osvětlená lidská sídla, na která se snášelo podzimní listí. Tak tohle má být můj život? zmateně přemítal mladík při vzpomínce na sexuální dobrodružství. Takhle budu chodit žebrat o trochu sexu? Bez lásky?

Byl rozhodnutý do sadů už nikdy nevkročit. Jenže sotva probuzený sexuální apetit mladého samce je jak rozbouřený potok, v který se promění mírumilovný potůček po jarní průtrži mračen. Za týden se vydal do sadů rovnou po školním vyučování. Bez váhání prošel křovím na známé místo a čekal. Listopadovýpodvečer byl temný a na plácek dosahovalo jen sporé světlo jedné z lamp. Marek stál u keře, ruce v rozkroku. A náhle do toho světla vstoupil muž. Teprve když muž přišel až k němu a v úsměvu ukázal svůj zkažený chrup, Marek zděšeně zjistil, že muž je starý. Muž se stále usmíval, když spustil kalhoty a v matném světle se objevil jeho povadlý úd. Marek chtěl zařvat hrůzou, ale krk se mu stáhl a on nebyl schopen ze sebe dostat ani hlásku. Díval se na své stáří.

V náhlém popudu se obrátil, prorazil křoví a dal se na útěk. Utíkal celou cestu až na nádraží. Teprve ve vlaku si začal srovnávat myšlenky. Nejsem normální. Nikdy nebudu jako mí kamarádi. Nebudu mít rodinu, děti... Jsem gay, homosexuál, buzerant, teplouš. Teplouš na maloměstě. Táta se propadne hanbou, protožekamarádi se mu budou posmívat. Máma přestane vycházet z domu, protože nesnese poznámky sousedek. Ostuda po celým městě. Oba mě zavrhnou. Kamarádi se mě budou štítit. A já? Já se budu toulat po parcích a budu škemrat o sex. Dokud jsem mladej, bude o mě možná zájem. A potom? V tmavém okně vlaku se mu zjevila tvář starce. V té tváři se rozplývala poslední kapka naděje, že ho ještě někdypolaská ruka mladého muže. Starej opuštěnej buzerant. To mě čeká.

Vlak zastavil v Týništi. Rozrušený Marek vystoupil a vydal se na cestu kdomovu. Jenže hned u východu z nádraží ho dohonila Eliška Bártů. Výjimečně se též zdržela ve městě.

„Mně neutečeš!“ zašeptala mu zezadu do ucha a zahákla se mu za paži.

„Ahoj,“ trhnul sebou překvapeně. Nebyl dvakrát nadšený, ale aspoň mu na chvíli zahnala neradostné myšlenky.

„Že mě doprovodíš na náměstí?“ zaškemrala se svůdným úsměvem. „Už je tma a s takovým chlapem se aspoň nebudu bát.“

Krásná a chytrá Eliška chodila s Markem na základku a nyní, podobně jako on na průmyslovku, dojížděla do Hradce na gymnázium. Občas s ní ve vlaku prohodil pár slov, stejně jako s ostatními kamarády.

„Marku,“ zahájila bez otálení konverzaci, „můžu se tě na něco zeptat, aniž bys... aniž by ses naštval?“

„Jo.“

„Všichni kluci běhají za holkama jak vzteklí, jen aby náhodou nezůstali na ocet. Jenom tebe jsem nikdy neviděla... Proč si třeba nevšimneš mě?“

Markovi se roztřásly vnitřnosti. Ježíšikriste, pomyslel si zmučeně, vono nestačí, že před nima kličkuju jak zajíc... teď po mně jedna skočí a bez skrupulí zatne drápy... Zastavil se a díval se dívce do očí. Těžko skrýval naštvání.

„Jsem nesmělej. Neumím to s ho-ho-holkama,“ řekl důrazně. „A ty seš v rajónu jednička. Naháněj tě všichni kluci a ty si můžeš vy-vy-vybírat.“

Chtěl pokračovat v cestě, ale tentokrát si ho přidržela Eliška.

„A co kdybych si chtěla vybrat toho nejhezčího a nejsprávnějšího kluka,“ řekla vážně, „i když to s holkama neumí. Nebo právě proto.“

„Eliško...,“ vydechl překvapeně. Dál nevěděl, co má říct, a jen se jí zoufale díval do očí.

Začervenala se.

„Nezlob se,“ sklopila hlavu, „pořád se má za to, že aktivní má být muž, jenže... i mně se zdálo, že jsi trochu... nesmělý.“

Marek mlčel a dívka ho vybídla k další chůzi. Až po chvíli se její partner vzpamatoval.

„Ty ses mi vždycky líbila, Eliško,“ řekl vřele a pohladil ji po ruce. „Jenže to moje blbý ko-ko-koktání...“ Na něco to musím hodit, víš? „S klukama jsem si to uměl vy-vy-vyřídit, když se smáli, ale s holkama... Tak jsem na ně přestal myslet.“

Chvíli kráčeli mlčky, až se ozvala dívka.

„A nechceš to teda zkusit... když máš příležitost?“

Vůbec nepřemýšlel.

„Chci,“ vyhrknul spontánně. „Moc bych chtěl... s tebou...“ Co to děláš, pitomče? ozvalo se jeho vnitřní JÁ zděšeně, do čeho se to řítíš? Odpálkuj ji, dokud je čas, než si zaděláš na další malér! Ale Marek nedbal. V panice si vybral nejlehčířešení, které bylo po ruce. Eliška se zastavila a zkoumavě si ho prohlížela.

„Dobře,“ řekla nakonec, „tak mi zítra drž místo ve vlaku, ano?“

Přistoupila k němu a zlehka, jako vánek, ho políbila na rty. Odtáhla se a dívala se mu do očí. Teď jsem na řadě já... dokázat, jak to myslím vážně... Naklonil se k ní a přisál své rty na její. Zlehka je přejížděl jazykem, až dívka povolila a dovolila mu vniknout dovnitř. Hledal její jazyk... a s hrůzou si uvědomoval, že necítí nic... vůbec nic. Líbal ji a propadal beznaději. Vybavil si vášnivé líbání s náhodným milencem v parku, které hrozilo protržením jeho kalhot, a bylo mu jasné, že i kdyby se snažil sebevíc, Eliščiny naděje nenaplní, a nejenom to – nikdy nenaplní naděje žádné ženy. Povolil stisk a odtáhl se.

„Tak zítra,“ špitla Eliška. „Už to dojdu. Ahoj.“ A zmizela v postranní uličce před náměstím.

Jako ve snu došel Marek na liduprázdné náměstí a sklesl na lavičku. Sbíral rozběhnuté myšlenky a postupně mu začínalo docházet, na co si zadělal. Začnu se přetvařovat, budu jí dokazovat svou lásku, krůček po krůčku budu směřovat k manželství, abych žil stejnej život jako všichni okolo... budu poslouchat řeči o dětech, o vnoučatech... pak se zatnu a nějaké zplodím... a každý pohled namladýho kluka mi bude rvát srdce... Ne, ne... já jsem přece jinde... Panebože, ale kde vlastně jsem? Zvrátil hlavu k obloze a vysoko nad sebou uviděl na jedné straně krásnou tvář Elišky a proti ní zkrabatělou tvář starce z hradeckých sadů. A nad nimi na něho chladně shlížel Bůh.

Poznání, které se nejprve jako bouřkové mraky několik let pozvolna nořilo zpoza obzoru a poté se jako těžká černá nestvůra hrozivě rozprostřelo nadMarkovou hlavou, konečně udeřilo jako blesk. Ne, to nedopustím. Nechci žít takovej život... A nebudu čekat, až se to tu na mě provalí. Zabiju se, rozhodl se rázně, tohle už je moc... Na víc už nemám sílu. Bůh je mým svědkem, že jsem se snažil bojovat, ale to jde jen po určitou mez. BŮH!

V rohu náměstí, spoře osvětleném několika pouličními lampami, uviděl kostel. Pohlédl na jeho kříž a pak zvrátil hlavu k nebesům. Lidské tváře zmizely, ale zdálo se mu, že mezi mihotavým svitem bledých hvězd na něho posměšně shlíží Bůh.

„Ale nejdřív si to vy-vy-vyřídím s tebou, parchante hnusnej!“ zařval z plných plic. „Ať se pak třeba budu smažit v pekle!“

Bylo před šestou večerní na konci listopadu a ve vzduchu už byla cítitnastuující zima. Marek vzal za kliku dveří, otevřel je a vřítil se do liduprázdného svatostánku. Zaujat jen sám sebou, vůbec se nepodivil, že v doběvykrádačů svatostánků je chrám volně přístupný. Neohlížel se napravo ani nalevo a střední uličkou mezi dřevěnými lavicemi skoro běžel k oltáři. Před ním sklesl na kolena.

„Co jsem ti udělal?“ křičel vyčítavě s pohledem upřeným na monstranciuprostřed. „Čím strašným jsem se provinil jako ne-ne-nemluvně, žes mi dal jen jednu kouli? Čím jsem tě urazil jako kluk, žes na mě seslal ko-ko-koktání?“

Nešťastný jinoch bušil oběma rukama do dlažby chrámu.

„Ale to vobojí ti ještě nestačilo... ty jsi ze mě musel udělat bu-bu-buzeranta! Vyřadit mě z lidský společnosti! Proč mě nenávidíš?“ kvílel Marek a jeho řev stoupal pod chrámovou klenbu, odrazil se od ní a prostorem pronikal až kposledním lavicím.

Bůh neodpověděl.

„Já se zabiju, alepa-paamatuj si dobře,“ zavzlykal Marek, „mým vrahem seš TY!“

Pak se rozbrečel. Vyl jako raněné zvíře, které za chvíli dobije ruka lovce. Řval bez zábran, poněvadž věděl, že to je naposledy a že se už nemusí před nikým přetvařovat. A tak ani neslyšel otočení klíče v zámku dveří... A vyváděl by dál, kdyby náhle neucítil na své hlavě ruku, která ho pohladila, a neuslyšel melodický mužský hlas.

„Vyplač se, synu, ze svého bolu, ale nespílej našemu Pánu... On dobře ví, co činí... Sesílá na nás, nedokonalé lidské tvory, zkoušky, někdy hodně těžké... ale my nesmíme podléhat malomyslnosti. Důvěřuj svému Bohu...“

Marek vzhlédl uslzenýma očima. Před sebou rozmazaně viděl mladého muže v černé sutaně. Ten si klekl vedle něho a do rukou vzal jeho hlavu. Sám měl před sebou zkoušku nejtěžší. Kolikrát ve svých snech hleděl do očí mladého chlapce, kolikrát líbal jeho rty a hladil nahé tělo... a kolikrát potom zoufale bičoval své tělo, poléval je studenou vodou a prosil Boha o odpuštění hříšných představ. Teď měl hlavu vysněného jinocha ve svých rukou. V dlaních cítil teplo jeho kůže a tep jeho srdce... Pane můj na nebesích, vyslal zmučeně svůj němý vzkaz kamsi ke kostelní klenbě, ani já už nemůžu dál... Každý večer přemáhám svou mysl i své hříšné tělo, ale už nemůžu... Nemůžu mít v rukou hlavu toho krásného mladíka a říkat mu naučené fráze, zatímco celá má bytost touží se s ním milovat... Vím, řítím se do pekla, ale nemůžu jinak... Už nemám sílu...

„Dovol mi smýt tvé slzy, jako náš Pán omyl nohy svým učedníkům při poslední večeři,“ uslyšel Marek sametový mužský hlas.

Zachvěl se a fascinovaně nastavil tvář. Druhá tvář se přiblížila k jeho a za chvíli Marek ucítil horké mužské rty, které jemně vysávaly pramínek slané tekutiny pod jeho okem. Chlapec měl zavřené oči a držel, protože mu to bylo příjemné. Postupně v něm narůstalo cosi... cosi nedefinovatelného, ale...

Bože, já ti tak spílal a tys mi poslal anděla, pomyslel si zmateně, a snad mýho vyznání...

Pootočil hlavu, aby kněz mohl slíbat slanou stružku pod druhým okem. Khorkým rtům se přidal jemný jazyk a obou mužů se zmocňovalo vzrušení. Marek rukama uchopil hlavu anděla, nepatrně ji pootočil a přitahoval k sobě, až se jejich rty spojily. Pak ho začal pomalu a jemně líbat. Sjel rukama na jeho záda, sevřel pevně tělo mladého muže a pomalu ho stáhl za sebou na dlažbu.

„Otče...“

Ještě zadýchaný přerušil Marek velebné ticho chrámu. Jejich milování bylo, jako když se ve vesmíru srazí dvě komety a v náhlém výbuchu vášně vyvrhnou svá nitra do nekonečna. Páni, překvapeně si uvědomil Marek, voba jsme dosáhli vrcholu a rukama jsme na ně nesáhli...

„Neříkej mi prosím otče... Tohle žádný otec se synem nedělá...“

„Ale vy jste mi řekl synu,“ připomněl trochu vyčítavě Marek.

„Ano,“ řekl nešťastně kněz Pavel (32), „to jsem si ještě myslel, že ti poskytnu duchovní útěchu. A ne že spolu skončíme v těžkém hříchu.“

Hřích? V Markovi se něco vzepřelo. Proč by to, co smíšené dvojice dělají s požehnáním, pro ně mělo být hříchem?

„To není pravda,“ zaprotestoval vášnivě. „My jsme spolu nespáchali žádnej hřích! My jsme se přece čistě mi-mi-milovali... Tak čistě jako možná málokterý he-he-heteráci... A VON to viděl... VON si to přál, rozumíš?“ skoro křičel Marek do tváře muži, který ležel pod ním nahý na schumlané černé sutaně. „Já jsem se chtěl zabít! TO by byl hřích! A tvýmu Bohu jsem před tím přišel vy-vy-vynadat za všechny rány, který mi nadělil. A von uznal, že už to přehnal, a seslal mi do náruče krásnýho anděla... Rozumíš?“ zatřásl Marek chlapíkem pod sebou a s otcem si přestal lámat hlavu. „Tebe mi seslal Bůh, abys mi zachránil život, a tys mi ho zachránil... A nesmíš si vy-vy-vymejšlet hříchy...“

Poprvé po milování se chlapík usmál.

„Máš pravdu,“ řekl svým měkkým hlasem. „Jsem rád, že si mě Bůh vybral ktakovému důležitému úkolu a že jsem mohl být jeho nástrojem k tvému prozření.“

„Nádherným nástrojem,“ řekl Marek okouzleně a políbil muže na ústa. „Teprve dnes jsempo-pooznal lásku...“

Muž pod ním se zavrtěl.

„Jestli mě hned nepropustíš, nastydnu od podlahy a budeš mě léčit...“

Mlčky se oblékli a kněz Marka doprovodil ke vchodu. Odemkl a Marek se k němu obrátil s prosebným výrazem ve tváři. Kněz chvíli váhal, a pak tiše řekl: „Už se nikdy nesmíme setkat.“

Chlapec sebou trhnul, jako by mu vrazil nůž do boku.

„To ne,“ řekl prudce. „Ty mě musíš vy-vy-vyslechnout. Já nikoho nemám. Kdybych se zabil, tak to bylo jednoduchý. Ale tys mě vrátil do života... To bude strašně těžký... S tím mi musíšpo-pooradit...“

Mladého kněze se zmocnilo strašné zoufalství. Proč já? křičelo jeho nitro. Pročs na mě seslal takovou pohromu, které nejsem schopen vzdorovat? Vždyť já ti chtěl oddaně sloužit a zatím se s tímhle klukem neodvratně řítím do plamenů pekelných. To je tvá vůle, Pane?

Zadíval se do stupňujícího se zoufalství v chlapcově tváři, hluboce povzdechl a řekl: „Tak ano, přijď zítra večer na faru.“

Sotva se ráno probudil, naskočil Markovi do očí film z minulého večera.Příšeří chrámu, zoufalství, vysvobození, milování s andělem... Jako ve snu absolvoval ranní hygienu, něco pojedl, naházel učení do batohu a vydal se na cestu do školy. Tvrdě procitl až při pohledu na budovu nádraží před sebou: Eliška! Zděšeně se zastavil. Co dělat? Přece v tom nemůžu pokračovat... sedět vedle ní, držet ji za ruku... Ale ve vlaku jí nemůžu říct, že to byl omyl... Chvíli nerozhodně přemítal, až se otočil a pomalým krokem se velkou oklikou vydal na náměstí, aby počkal na autobus.

Eliška prošla celý vlak, a když ho nenašla, pochopila, že ten nesmělý chlapec před ní zbaběle prchnul. Píchlo ji u srdce, ale především proto, že se tak ponížila, když mu nabídla svou lásku. Tohle už nikdy nesmíš udělat, náno hloupá, umínila si v duchu.

Ten den chytil student ve škole dvě pětky, protože se během vyučováníduchem zmítal mezi vzpomínkou na skutečného milence a hrozbou začínajícího vztahu s budoucí milenkou. Kromě toho se styděl, že před Eliškou utekl. Aprotože nechtěl před sebou valit další nepříjemný balvan, s těžkým srdcem se navečer vydal k dívčině bydlišti. Zazvonil, v patře se otevřelo okno a v něm se zjevila studentka. Odmítavě zakroutila hlavou a chystala se zavřít, když Marek sepjal ruce a zaprosil. Okno se zavřelo, ale zanedlouho se otevřely vchodové dveře. Eliška se opřela o zárubeň a chladně na něho zírala.

„Eliško, vodpusť... já jsem hroznej,“ zoufalství v jeho tváři bylonepřehlédnutelné, „ale já vo-vo-vopravdu nemůžu... Jednou ti to vy-vy-vysvětlím...“

Pořád na ni nešťastně zíral, když se Eliška stáhla a třískla dveřmi. Marek sebou trhnul, ale výrazně se mu ulevilo.

Jakmile se ten večer ocitli tváří v tvář, oba pochopili, že z rad do života nebude nic. Milovali se něžně a s vášní, poznávali svá těla a přes ně své duše, pro oba to bylo nové. Milovali se dlouhé hodiny, mezitím oddechovali a sbírali síly... Aniž by si něco sdělili, oba nejasně tušili stín Damoklova meče, výhružně visícího nad nimi... Milovali se tragickou láskou tisíců milenců před nimi, láskou Encolpia a Ascylta, Tristana a Isoldy, Romea a Julie, milenců ze všech koutů světa a všech století lidských dějin.

„Už musíš jít,“ zašeptal kněz ráno, „bude svítat...“

„Ale ne, ještě nesvítá,“ odpověděl Marek s úzkostí v hlase, „to byl hlas slavíka, cos slyšel, ne skřivana...“

Bylo nad slunce jasnější, že oba ptáčci by v mrazivém podzimním ránu umrzli, sotva by pípli, ale milenec Pavel přistoupil na hru.

„Byl to skřivánek, ranní hlasatel, který nás odloučí, věř mi...“

„Zastřelím toho ptáka,“ zašeptal Marek a natáhl obě ruce k milenci, „kterej mě chce připravit...“ vo tvýho ptáka nedořekl, zabrzdil na poslední chvíli.

Milovali se, jako by měl přijít konec světa. Protože aspoň jeden z nich věděl, že už ho nikdy víc něco tak krásného v životě nepotká.

Teprve při dalších dvou setkáních se dostali i k vážným hovorům – i když se odehrávaly v posteli po jednom milování, ale současně jako předehra dalšího.

„Řekni mi, Pavlíku,“ pohladil Marek jeho prsa, „proč krásnej chlap jako ty vo-vo-vopustí tenhle svět a zaslíbí se Bohu? Ne-ne-nepochopím...“

„Přesto je to prosté,“ povzdechl kněz. „Vyrůstal jsem na moravské dědině a tam je křesťanství silné. Od dětství jsem měl Boha na očích, protože jsmepravidelně chodili do kostela, pak jsem ministroval... Žil jsem s Bohem i v rodině. A současně... Od dětství jsem slýchával, že láska ke stejnému pohlaví je těžký hřích. A když jsem v dospělosti zjistil, že tíhnu ke stejnému pohlaví... Bylo to hrozné zjištění – vždyť to znáš... Prostě jsem si řekl, že nechci žít v hříchu. Že potlačím své pudy a dám se do služby Bohu...“

„A daří se ti to? Seš šťastnej?“

„Zvládal jsem to, i když v poslední době se značným vypětím... než jsi přišel ty a převrátil mi život naruby.“

„Počkej... Co to je zvládal? Co to je zvládat, když se tipo-poostaví?“

Pavel mlčel. Marek se na něho převalil a zblízka mu hleděl do očí.

„Slíbili sme si, že si řekneme všechno,“ připomněl tiše. „Seš tu jen ty a já.“

„A Bůh.“

„Možná... Ale před ním se stejně neschováš.“

Pavel zavřel oči.

„Občas je to šílené. Svíjím se v posteli a nemůžu spát. Nic nepomáhá...Nakonec to ze sebe musím dostat... A pak se modlím za odpuštění...“

Při jeho mučivé zpovědi narůstal v Markovi hněv.

„Ale co už je no-no-normál-nějšího než tohle?“ vykřikl dopáleně. „Dyť to musí z každýho chlapa ven! Jinak mu to vleze na mozek!“

Nemohl to vydýchat.

„Jestli je vo-vo-vopravdu Bůh, tak tohle není jeho dílo,“ prohlásil rezolutně. „Jestli sme všichni jeho děti, tak nás miluje takový, jaký nás stvořil, rozumíš? Teď, v týhle chvíli se na nás dívá a má z nás radost, protože se mi-mi-milujeme čistou láskou. A je mu fuk, že jsme chlapi... Ne, počkej,“ zakryl rukou Pavlovi ústa, když postřehl jeho chabý pokus o protest, „musím to do-do-dokončit. Kdo ti řek, že naše milování je hřích? Bůh? Ne! Mlátí ti to do hlavy církevní páni!Někdy dávno v minulosti se náčelníkem křesťanů stal nějakej i-i-impotentní stařec, kterýmu se nikdynepoostavil, a ten ze závisti vy-vy-vyhlásil strašný pravidla. Nesmyslný... Aby se kněz nemiloval ani s ženou jako vo-vo-vostatní muži... Proč? TOHLE Bůh určitě nechtěl. Na tohle moh přijít jen zvrácenej zločinec! A vy dole mu to po staletí žerete!“

Tím závěrem už dopálil i svatého muže pod sebou. Rázně se vztyčil a Marek, který to ve svém zápalu nečekal, přistál tvrdě na podlaze ložnice.

„Auvajs!“

„Poslouchej, ty samozvaný kazateli,“ řekl kněz přísně, „přišels mi sem kázat nové teorie o katolicismu, nebos náhodou toužil po duchovní útěše?“

Marek se mu zoufale zad



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist