načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Češi patří k Vídni -- Aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách – Jiří Kamen

Češi patří k Vídni -- Aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách

Elektronická kniha: Češi patří k Vídni
Autor: Jiří Kamen
Podnázev: Aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách

Kapitoly mapující sílu českého vlivu v rakouské metropoli. Knížka sleduje utváření české komunity ve Vídni od dob existence habsburské monarchie i život zdejší menšiny, jejichž ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  145
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 249
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Sociologie kultury. Kulturní život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Mladá fronta, 2014
ISBN: 978-80-204-3473-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kapitoly mapující sílu českého vlivu v rakouské metropoli. Knížka sleduje utváření české komunity ve Vídni od dob existence habsburské monarchie i život zdejší menšiny, jejichž příslušníci působili v roli sloužících nebo řemeslníků. Snaží se také zachytit postoje rakouských obyvatel Vídně k českým přistěhovalcům a předsudky, které vůči nim chovali. Zároveň pojednává o Češích, kteří strávili část života ve Vídni nebo k tomuto městu cítili nějaký vztah (např. A. Musil, K. Kramář, O. Nedbal, J. Radecký, P. Kohout atd.).

Popis nakladatele

Kde by byla Vídeň bez Čechů? Tuto otázku si klade spisovatel a rozhlasový redaktor Jiří Kamen v knize pojednávající o málem nezměrném vlivu českého živlu na rakouskou metropoli. V pestrém kaleidoskopu se střídají příběhy vážné i komické, vedle Masaryka se mihne černoch Soliman z loga Meinlovy kávy či čokolády Kofila, vedle Švejka odbojářský spolek "červená fusekle", moravský obr Drásal nás překvapí stejně jako vyprávění Pavla Kohouta o úprku koní z hořícího Hofburku… Dozvíme se také, kde se ve Walhalle německých hrdinů vzal Žižka, jak se Čechům ve Vídni nadávalo, nebo že Sigmund Freud sbíral houby českým způsobem a že na rubu vídeňského úmrtního oznámaní si přečtete recept na štrúdl. Třicet tři poučných i zábavných kapitol nás přesvědčí, že Vídeň vlastně byla a je taková malá Praha…

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Kamen - další tituly autora:
Hugo Hugo
Češi patří k Vídni -- aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách Češi patří k Vídni
Přišel befel od císaře pána -- Polní pošta - příběhy Čechů za první světové války Přišel befel od císaře pána -- Polní pošta
Elvis ze Záluží Elvis ze Záluží
 (e-book)
Báječný svět hub Báječný svět hub
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Autor i nakladatelství děkují za laskavou finanční podporu

při vydání této knihy společnostem BiB architects s.r.o.,

Pražská informační služba — Prague City Tourism

a Österreich Werbung Praha.

Copyright © Jiří Kamen, 2014


ÚVODNÍ KAPITOLA

— KACÍŘSKÝ ČECH

VSTUPUJE DO VÍDNĚ S GOLEMEM

ZA MILÝM AUGUSTINEM

Jste naši krejčí, ševci, hrajete nám na housle a trubky, vozíte nás

v kočárech, jsou mezi vámi nejšikovnější šikovatelé... A vaše chůvy

svými plnými prsy krmí naše děti, abychom my mohli dále vést svůj

snivý a nedochvilný život plný malých radostí a požitků.

OTTO FRIEDLÄNDER

Pobyt ve Vídni je jako zapomnění, nechat se pomalounku, den za

dnem pohlcovat velkým mořem. Ony mizerné kulturní články, o nichž

prý jste se doslechl, jsem psala hlavně proto, abych se neutopila.

MILENA JESENSKÁ

K Praze a Vídni patří mytologické postavy, Praha má Golema a Ví

deň Milého Augustina, poznamenává ve „své“ kapitole této knížky

spisovatel Pavel Kohout. Golem — tajemný uměle vytvořený hlině

ný panák, jehož skutky si v Praze nemůže být nikdo jistý. Franz Wer

fel o tom městě prohlásil, že pro člověka, který není Čechem, nemá

žádnou skutečnost, a je mu tudíž jen prostorem k snění bez prožitku.

Ochromující ghetto v ponurém městě, z něhož podle Werfela vzejde

leda falešná aktivita, versus město, ve kterém je všechno hra, město,

kde nic nemá následků, kde divadlo udává tón všem módám, i módě

duše, jak se domnívá Hermann Bahr. Z mytologie tohoto města se

rekrutuje lehkomyslný muzikant, který přežije svůj předčasný po

hřeb v čase morové rány. Dva pohřby, jeden předstíraný a druhý

takříkajíc doopravdy, odnímají smrti schopnost katarze a naopak

jí přidávají náladu frašky; oba patří k vídeňské tradici, na kterou


navázal i scenárista vídeňského filmu Třetí muž spisovatel Graham

Greene.

Dvě klišé proti sobě: Golem a Milý Augustin. Život a dílo spi

sovatele Gustava Meyrinka lze považovat za ztělesnění obou klišé:

narodil se ve Vídni, žil v Praze, napsal román o Golemovi, vyzvedl

ho z hlíny do nehmotné, fantaskní podoby, vrátil se do Vídně, kde

vedl časopis Lieber Augustin.

Pražské a vídeňské se řetězí do komiksových seriálů: rakouský

malíř s českými kořeny Oskar Kokoschka, tehdy podle nacistické

ho estetického kánonu označovaný za zvrhlého umělce, ve třicátých

letech žije v Praze. Kokoschka se přátelí s českým malířem Emi

lem Fillou a oceňuje na jeho obraze Golem humornou nadsázku,

schopnost udělat si legraci z modly. Srovnává Fillu s Jaroslavem

Haškem.

Ano, Vídeň a Praha vytvářejí podivuhodnou síť cest, jedno

směrných stezek, zkratek a objížděk, spojení, která se překrývají. Z té

sítě jsem si vybral směr z Čech a Moravy — především Prahy a ob

čas z Brna — do Vídně. Postavy, ale i sochy a takříkajíc nehmotné

entity, tedy příběhy a vášně, které v knize putují tímto směrem, jsem

vybíral dle své přízně a bez ohledu na jejich národnostní původ

a jazyk. Občas přidávám pohled zpět, z Vídně směrem ku Praze, to

kvůli sebereflexi, neboť „vidění“ odjinud rozšiřuje sebepoznání.

OD POSUVNÉHO HASIČSKÉHO ŽEBŘÍKU

KE ZLOMOVÝM UDÁLOSTEM 20. STOLETÍ

Praha bývala říšskou rezidencí ještě předtím, než se jí stala Vídeň,

a nějakou dobu plnila tuto funkci obě města souběžně. Pak se ovšem

Praha stala na dlouhý čas pouhým hlavním a sídelním městem Čes

kého království.

Ještě v posledních dvaceti letech 19. století Vídeň s Prahou vzorně

spolupracovala. Starostové se oslovovali „vysoce vážený pane ko

lego“. Městské správy si vyměňovaly informace třeba o postupu, jak

k centru připojit předměstí, nebo o posuvných žebřících hasičského


sboru. Po požáru vídeňského Ringtheatru (1881) zorganizovala

Praha po Čechách finanční sbírku na pomoc obětem. Vídeň zase po

mohla Praze po požáru Národního divadla.

České a německé politické reprezentace s gustem využily napětí

mezi radnicemi ve svém souboji. K česko-německému rozkolu při

spěly i nepokoje způsobené vládními pokusy o zavedení jazykových

zákonů a protičeské postoje vídeňského starosty Luegera, obávají

cího se přívalu českých přistěhovalců, který podle něj může smést

německou Vídeň.

Hlavní příčinou sváru ovšem bylo postavení české menšiny ve

Vídni a v Dolním Rakousku. Vídeň bývala současníky považována

za „největší české město“ — na konci 19. století žilo ve Vídni při

bližně sto tisíc našich krajanů. Některé neoficiální prameny uvádě

ly dokonce až půl milionu Čechů. Prvními „osadníky“ české Vídně

byli služebníci a muzikanti doprovázející šlechtice z Čech a Moravy

na jejich misi k císařskému dvoru. Zhruba od půlky 19. století přední

pozice v hlavním proudu Čechů putujících do rakouské metropole

zaujali řemeslníci (především krejčí a ševci), služebné, kuchařky,

cukráři, cihláři, lékaři a učitelé. Pražských učitelů si ve Vídni hodně

cenili, neboť jejich němčina se vyznačovala čistotou, nezasažeností

dialektem, jak se to v uzavřené enklávě bez živých kontaktů a libují

cí si ve své strnulosti s jazyky stává.

V říšském rezidenčním městě se daly získat kontakty, možnosti

kariéry tam byly mnohem nadějnější než v Praze. Nejlepší školy

v mocnářství lákaly do metropole i studenty. Ve Vídni Češi zaklá

dali své školy, krajanské spolky. Důležitou úlohu sehrál vídeňský

Sokol. Někteří krajané ale změnili svou identitu. Být Čechem ve

Vídni často nepřinášelo nic pozitivního. Rodilí Vídeňané měli legra

ci z němčiny s českým akcentem, svým oblečením i chováním vyvo

lávali Češi dojem křupanů z venkova, kterými skutečně byli. Takří

kajíc bezděčná komika lidí přicházejících z Čech a Moravy se stala

vděčným objektem vídeňských žertéřů, zpočátku bez nacionalis

tického podtextu. Což ovšem neznamená, že vídeňské žertování na

český účet nebylo drsné, oblíbeným číslem byla třeba etuda na téma


šoku z existence jazyka — čeština byla ve Vídni dlouho považována

za soubor zvuků, kterými se dorozumívají kočí. Ani naše „kacířská“

minulost u katolických Vídeňanů nepředstavovala přednost. Z ně

mecky mluvících Vídeňanů málokdo věděl, kdo to byl Mistr Jan Hus,

přesto se ve vídeňské němčině říkalo „jemanden aufhussen“, což ani

není třeba překládat. Nejvděčnějším publikem vídeňských komiků,

kteří si brali na paškál legrační lidičky ze severu, byli poněmčení

Češi. Být papežštější než papež, to patří k české nátuře, které se jen

tak nezbavíte ani v nové identitě.

O intenzitě přistěhovalecké vlny z Čech dodnes svědčí vídeňský

telefonní seznam s hojným výskytem jmen českého původu.

Nejspíš na přelomu 19. a 20. století, v čase sílícího naciona

lismu, který ovládl Prahu i Vídeň, se rodila česká rezervovanost

vůči emigrantům vracejícím se do vlasti. Češi působící delší dobu

ve Vídni byli v Praze přijímáni s rozpaky, jako nebezpečné, ne

spolehlivé osoby. Mnohdy takové vídeňské Čechy pak nechtěli ani

ve Vídni, ani v Praze.

Ale i rakouští badatelé připouštějí, že „... vídeňští Češi měli

rozhodující vliv nejen na lidovou kulturu, nýbrž i na mentalitu, řeč

a celkový výraz, gestus města.“

O různých podobách působení Čechů ve Vídni, někdy překvapu

jících, je tato kniha.

V minulém století Praha a Vídeň navázaly na časy, kdy se sta

rostové obou měst oslovovali „vysoce vážený pane kolego“. Ve

třicátých letech Praha byla aspoň na čas bezpečným místem pro

Vídeňany, kteří prchali před nacismem. Po komunistickém puči

v únoru 1948 a po sovětské okupaci v roce 1968 využili vídeňskou

pohostinnost a svobodu zase Češi.



1

PODOBY OBRAZU CÍSAŘE PÁNA

„Vizte, jak se vyšvihl na koně, on, stařec 77letý!“

NÁRODNÍ LISTY

Tento syn českého národa dobrovolně, nedbaje své neduživosti, dal

se odvésti na vojnu, aby dal svůj život i statky za svého císaře.

JAROSLAV HAŠEK: OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA

ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY

Rakouská historička Brigitte Hamannová, autorka několika mo

nografií o významných Habsburcích, třeba o korunním princi Ru

dolfovi nebo císařovně Alžbětě, na otázku, zda uvažuje o napsání

knihy o císaři Františku Josefovi I., odpověděla: „Myslíte o tom

nudném patronovi? Ne.“ Českého historika Jiřího Raka postava

předposledního rakousko-uherského císaře nenudí. V obsáhlé knize

Zachovej nám, Hospodine. Češi v Rakouském císařství 1804—1918,

sledující vztah Čechů k panovnickému domu, se její autor obšírně

věnuje dlouhé vládě Františka Josefa. O žádný akční příběh jistě

nejde, ve sledu událostí plynoucích v duchu mírného pokroku v me

zích zákona dochází ke zvratu až v závěru: císař a jeho národy vstu

pují do velké války. Přitom bilance vlády Františka Josefa není tak

špatná, říše i ve své nudné existenci dokázala vstřebat územní ztráty,

porážku v bitvě s Prusy u Hradce Králové, tragická úmrtí členů cí

sařské rodiny: mexického císaře Maxmiliána, následníka trůnu Ru

dolfa a císařovny Alžběty, i atak moderního světa, který ji přiměl

k vybudování železniční sítě. Osu Rakovy knihy představují citace

z českých novinových článků a různých příležitostných tisků oslavu

jících císařské návštěvy Prahy, císařská jubilea a svatby. Už po pře

čtení několika úvodních stran knihy vás napadne, že pro vyjádření

českého vztahu k císaři pojem loajalita nedostačuje, obyvatelstvo


v Království českém monarchu zbožňuje. Na nádražích, kam císař

přijížděl, postavili císařský pavilon, tak trochu ve stylu hollywood

ských dekorací, uvítací řeč držel starosta, poté představil zastupi

telstvo a důstojnický sbor — mezi vojáky se císař cítil nejlépe —,

následovala přehlídka čestných jednotek, veteránů, hrála se císařská

hymna. „Těšíme se z toho, pánové, že krásné město Praha takové

city k nám chová,“ prohlašuje dojatý panovník. Totéž říká i ve Vídni

nebo v Křečhoři. Ale mohl svým národům říkat něco jiného?

Císařský průvod míří na Hradčany. Prochází slavobránami.

Z oken létají květiny a konfety. Všude prapory, obří transparenty,

špalíry řemeslnických cechů, kapely koncertují, sbory zpívají, prů

vod se zastavuje u skupiny dítek, recitující holčička dostane od cí

saře zlatý dukát, dojetí: pláče císař i věrní Čechové; to je hezké, to

jsem nečekal, šeptá česky panovník mezi slzami. Střelba z hmoždířů,

sázení císařských lip. Příchod krojovaných vesničanů, císař projevu

je lítost, že zájem o kroje upadá a Češi nechodí ve svých rázovitých

krojích stále. Průběžně se připomíná česká věrnost panovnickému

domu. Do jedoucího kočáru házejí lidé papírky se svými přáními.

Císař kyne z balkonu a shromážděný lid provolává slávu nebo vy

sílá prosbu k Bohu, aby ještě dlouhá léta chránil Jeho Veličenstvo.

Příležitostní veršotepci ho srovnávají s Otcem vlasti, Karlem IV.,

další se radují, že v habsburských žilách koluje i přemyslovská krev,

v blouznivém záchvatu inspirace pár básnických osamělců spatřuje

v císaři husitského vojevůdce.

NADĚJNÝ MLADÍK A ROZŠAFNÝ STAŘEC

Císař František Josef nastoupil na trůn v pevnostním městě Olo

mouci v roce 1848. Vídeň, v ten čas rozjitřená revolucí, tak přišla

o velkou podívanou, kterou obřady císařské korunovace nabízejí. Na

trůn nastoupil hezký, pečlivě vyholený osmnáctiletý mladík (nebo

se ještě neholí?) s jemnou pletí a konzervativními sklony. Říše v ne

jistém čase mění svůj symbol: nevýrazného, v Čechách velmi oblí

beného Ferdinanda Dobrotivého, který se dal korunovat na českého


krále, střídá ambiciózní mladík. K portrétování se František Josef

dostavuje ve vojenském stejnokroji, jindy se zahalí do teatrálně

nařaseného řádového roucha zlatého rouna. Ferdinandova abdikace

Čechy netěší, ale i s novým císařem jistě budou vycházet také dobře

a náležitě oslaví jeho korunovaci svatováclavskou korunou. Jenže

František Josef se k tomuto obřadu nechystá. Jen slibuje, ale neko

ná. Češi si to vysvětlují jednoduše: císař se obklopuje bídnými rádci,

kteří mu radí špatně, tedy protičesky. Bez nich by se stal českým

králem bez zaváhání.

Císařova podoba se mění s postupujícím věkem. Ubývají mu vla

sy, vous mohutní a císařův obraz získává definitivní podobu: lehce

nakadeřené chuchvalce bílých vousů rozdělených do dvou pramenů

lemují zasmušile rezervovanou tvář starce s pomněnkovýma očima.

V této podobě vstupuje do posledních čtyř desetiletí své vlády a stává

se ikonou, která ještě dnes reprezentuje starou monarchii. Císařovy

charakteristické licousy napodobovalo jeho přičinlivé úřednictvo po

celém mocnářství, podle Werfela i domovníci v počestných měš

ťanských domech si pěstovali císařskou vizáž. Rakouská identita

tehdy spočívala na bedrech vysoké byrokracie, důstojníků vyšších

hodností, církevní hierarchie a domovníků, kteří už svým císařským

vzezřením dávali najevo, že jsou oporou habsburského trůnu. Na

konci 19. století se vyprávěl ve Vídni vtip, že Rakušané jsou ná

rodem dvorních radů.

STARÝ MOCNÁŘ

Loajální novináři ve Vídni i v Praze oceňují u stařičkého císaře bez

příkladnou svěžest těla a ducha, vždy je dokáže nadchnout staříkův

svižný krok, vojenské držení těla nebo jeho stejnoměrně, zřetelně,

v jednom tahu vyvedený podpis. Císaři se na jeho vizitacích všech

no líbí, poněvadž nechce žádný ze svých národů zarmoutit. Doba

pokročila, stále větší respekt získávají Munchovy a van Goghovy

obrazy, ve Vídni staví Loos, a tak císař staromilec občas třeba před

secesním domem — ani secesi nemá rád — prohodí „moderní, ale


hezké“. Podnikaví jednotlivci při císařské návštěvě Prahy pronají

mají okna, na trase průvodu staví před domy improvizované tribu

ny, publikum sedí i na střechách. Večer procházejí ulicemi lampio

nové průvody, oblohu nad městem rozsvěcují ohňostroje. A inzerát

módního obchodu Marie Černé nabízí „k císařovu pobytu do Prahy

přijíždějícím dámám levné, ale elegantní blusy, župany a spodní

sukně“. Ano, nakupování prádla bylo v Rakousku milou činností:

malíř František Kupka v dopise doporučoval básníku Macharovi, aby si do francouzské metropole přivezl z říše dostatek podvlékaček,

protože v Paříži jsou dražší.

V Praze a Vídni se prohlubuje česko-německý národnostní

konflikt. Pražské noviny píší, že Češi osvědčují své dynastické

smýšlení důrazněji než čeští Němci. Císař tatíček drží své národy

pohromadě, neeufemisticky řečeno: v patu. Vyzývá Čechy a Němce ke spolupráci. I básník J. S. Machar, považovaný za nepřítele mo

narchie, napsal: „Populární a milovanou jest osoba mocnářova po celé monarchii. Jeho stáří, jeho povaha, jeho ranami těžce zkoušený život učinily jej takřka idolem celé říše. Jsem jist, že nejopozičnější kraje, ba zem, která by se nalézala ve stavu vyslovené revolty, byla

by okamžitě pacifikována pouhým jeho příchodem. A ne v čele voj

ska a pušek. Dvorní kočár, na boku furýr s bílým peřím na klobou

ku a v kočáře císař v generálské uniformě, se svým aristokratickým, a přece vlídným pohledem — kdekdo obnaží lebku a bude křičet:

Sláva císaři!“

ŠAVLE S DĚTIČKAMI

Během války se český postoj k císaři rychle mění. Útrapy války na

frontách i v zázemí, obavy z poválečného vývoje v případě rakous

kého vítězství, Masarykova činnost v zahraničí, Kramářovo a Raší

novo odsouzení k trestu smrti ve Vídni sehrají své. Češi přijmou

velkou válku za svou až v jejím závěru, kdy jim konečně dojde, že

i z válečného běsnění mohou šikovní politici vyždímat něco pří

nosného, v našem případě samostatný stát.

Malíř František Kupka, Macharův přítel, který už před koncem

19. století Vídeň opustil a žil v Paříži, na jedné válečné karikatuře

zpodobnil Františka Josefa jako orientálního despotu se šavlí s na

bodnutými dětskými tělíčky. Machar si po válce proti už mrtvému cí

saři přisadil v básni Franz Joseph: „Snad myšlenka ti o Hradčanech

blyskne / zoufalým nitrem... ticho je v těch jizbách / nad dumnou

Prahou...// Leč řev té Vídně, tvojí Vídně, / ti nohy podtrhne, padneš

v bláto dlažby / a Hrůza přiskočí a vypije ti / v ráz bídnou duši...“

Macharovu poezii dnes skoro nikdo nečte. Kupku svět obdivuje jako

průkopníka abstrakce, ne jako karikaturistu. A tak v Čechách je nej

známějším císařem Františkem Josefem ten Haškův z románového

Švejka. Na své budějovické anabázi potkává Švejk prorocky nala

děného starého ovčáka: „A von tu vojnu náš císař pán nevyhraje.

To není žádný nadšení do války, poněvadž von, jak říká pan učitel

ze Strakonic, se nedal korunovat. Ať si maže teď, jak se říká, komu

chce med kolem huby. Když jsi, lumpe starej, slíbil, že se dáš koru

novat, tak jsi měl držet slovo.“

JEDNA MINUTA VÍDEŇSKÉHO TICHA

A KOCOUR VE SKLADU

Helmut Qualtinger byl nejpopulárnějším vídeňským kabaretié rem

po druhé světové válce. Psal texty, hrál a zpíval. Komentoval rakous

kou současnost i rakouské angažmá v nacistickém úsilí o ovládnutí

světa. Čechům by jeho postava a humor připomínaly Jana Wericha.

Vídeňskému publiku předčítal německé překlady povídek Bohumi

la Hrabala a Haškova Švejka. Qualtinger představil Vídni dva nej

větší české vypravěče, v jejichž prózách zaujímá Rakousko-Uhersko,

a tudíž i jeho metropole významné místo. O Haškově Vídni píšu na

jiných místech. Hrabalovo dílo prostupuje postava strýce Pepina, je

hož předobrazem byl skutečný Hrabalův strýc. „... prizmatem jeho

vyprávění anektoval Hrabal do své prózy obrazy starého Rakous

ka-Uherska, bohatě kolorované ve stylu Haškových humoresek,“ na

psal Jiří Pelán. Legrační historky, které Pepin chrlil v kompozicích

jakoby převzatých z moderních románů, Hrabal pojmenoval jako

pražské dada. Pražské dada, to je také Švejk, Werichovo a Vos

kovcovo Osvobozené divadlo a česká nostalgie po císařské Vídni.

V šedesátých letech se předčítáním Hrabalových a Haškových textů

vídeňským kabaretiérem kruh takříkajíc uzavřel.

Záznam Qualtingerova čtení z Haškova románu jsem slyšel. Jeho

rakouští posluchači reagovali jako Češi, dokonce se smáli Švejkovu

mazání revmatického kolena opodeldokem. Ale když Qualtinger do

četl pasáž o tom, jak hostinský Palivec uklidil císařův portrét ze stě

ny hospody U Kalicha, protože na něj sraly mouchy, v sále nastalo

ticho jako v kostele. Nekonečně dlouhou jednu minutu trvalo, než se

publikum vzpamatovalo a vrátilo se do původního smíchového ryt

mu, kterým na čtení Švejka obvykle reaguje nerakouské publikum.

O portrétu císaře pána, který visel v každé úřadovně celé říše, ve

Vídni, v Praze, v zapomenutých okresech na východě Haliče, napsal

Hašek povídku už v čase svého legionářského angažmá. Protagonis

ta jeho Povídky o obrazu císaře Františka Josefa I., Vídni loajální

papírník Petiška, který o císařských narozeninách vyvěšuje na do

mek černožlutý prapor a dodává do důstojnického kasina lampiony,

má na skladě dvě tisícovky císařových portrétů. Obrazy s mocná

řem nejdou na odbyt. Papírník se domnívá, že válka zvýší obrat

císařových podobizen. Ale ani válečné události poptávku po ob

razech neposílí. Petiška začne vymýšlet reklamní slogany. Loajální

papírník však dopadne jako opatrný hostinský Palivec ve Švejkovi.

Za slogan Tento stařičký mocnář je na prodej místo 15 K nyní jen

za dvě koruny ho vojenský soud odsoudí na třináct měsíců těžkého

žaláře. Císařovy portréty v povídce ale neznečistí mouchy, ve skladu

je označkuje kocour. Nešťastný Petiška vynese zapáchající portréty

na zahradu, kde v kocourově aktivitě pokračují slepice a psi. Hašek

následoval osud svého hrdiny a byl ve Vídni kvůli této povídce, kte

rá vyšla v legionářském časopise v Rusku, považován za velezrádce.

ZNEUCTĚNÍ PORTRÉTU CÍSAŘE PÁNA

PODLE JOSEPHA ROTHA

Nevím, jestli Joseph Roth někdy četl Švejka. Možná ano. Ve svém

nejproslulejším románu Pochod Radeckého z třicátých let popisuje

na příběhu tří generací rodiny Trottů úpadek a pád dunajské mo

narchie. Joseph Trotta, potomek chudých slovinských rolníků ze

Sipolje, zachrání v bitvě u Solferina život mladému císaři Františku

Josefovi a je povýšen do šlechtického stavu. Jeho vnuk bojuje za

císaře v první světové válce. V pražském (!) bordelu, v jehož „rů

žovém pološeru zářila bílá napudrovaná těla, blyštěly se zlaté hvěz

dičky, třpytily se stříbrné šavle...“ a „dvojice za dvojicí vstávala

a odcházela...“, popojde k hodinám a zase o krok ucouvne, protože

si všimne divné věci: „Z bronzového rámu, znečištěného od much,

zíral nejvyšší vojevůdce, zmenšený — známá, všudypřítomná podo

bizna Jeho Veličenstva ve sněhobílém úboru s krvavě rudou šerpou

a Řádem zlatého rouna... Chytil rámeček, odklopil papírovou zadní

stěnu a vytáhl obraz z rámu. Složil jej nadvakrát, pak ještě jednou

a strčil jej do kapsy. Obrátil se. Za ním stál plukovní lékař. Prstem

ukazoval na kapsu, do které Karel Josef schoval císařovu podobiznu.

I jeho děd ho zachránil, pomyslil si doktor Demant.“

..................................................................

DŘÍV NEŽ KAFKŮV ŘEHOŘ SAMSA

SE V BROUKA PROMĚNIL CÍSAŘ

Hospoda Durkoviče milého U Sedmi švábů, zvenčí neú

hledná, zato uvnitř překvapujíc, a tam v přepažené jizbě

proti vchodu z nálivny visel obraz se „šesti šváby, kteří se

držejí píky a úzkostlivě s ní napadají zajíce, an se byl jim

vstříc na zadní nohy postavil“. Toto podobenství bývalo

rouškou zastřené, a kdo chtěl zvěděti toto tajemství, teh

dy odhrnul záclonu a ptal se, proč jest jenom šest švábů,

když hostinec naznačen „K sedmi švábům“. Odpověď:

Poněvadž ten sedmý se na ně dívá, jak zrcadlo dosvěd

čuje, které viselo hned nad obrazem. A také protější stěna

až přes obdélní nálivnu se honosila s mocnářem v životní

velikosti, an každému se v zrcadle odrážel a mohl být za

sedmého švába uznán.

ALOIS BEER: NA VANDRU

..................................................................

PROTIALKOHOLNÍ CÍSAŘSKÝ PORTRÉT

Peripetie osudů císařského portrétu nabývají až surrealistický roz

měr, stávají se paralelní „stopou“ příběhu celého kakánského císař

ství, jak Robert Musil v románu Muž bez vlastností ironicky poj

menovává dunajskou monarchii. Následující popis císařovy hlavy

v rukopisných vzpomínkách Kateřiny Jakubíčkové z jihomorav

ských Kozojídek by mohl jako návod k namalování obrazu použít

belgický surrealista René Magritte.

„Jednou, to bylo ve třetí třídě na začátku školního roku, dostali

jsme do všech tříd obrazy císaře pána, nové, barvotiskové. Asi že na

těch starých byl moc mladý a byly zašlé, jak potom měl mít u nás dě

cek tu pravou vážnost a úctu! Starý Fajkus dole, na chodbě do dvora,

natíral zlatem staré rámy, do uschlých vkládal nové obrazy. Čučely

jsme, my děcka, na tu vznešenou práci tak, že někteří zapomněli jít

na stranu. Tak stoupám do schodů, plné oči zlata a živých barev cí

sařského Majestátu bělučkých licousů a vlásků na hlavě. Na nic jsem

nemyslela, ne tak na něco zlého. Najednou, jak když mně dá po hubě.

Hlava císařa pána.

Na zdi chodby byly připevněny obrazy protialkoholní akce. Byly na

nich různé vnitřnosti, jak vypadají u zdravého člověka a jak u alko

holika. A to srdce pijáka, zduřelé, na některých místech obrostlé bě

loučkým tukem nebo čím, špička srdce, to je brada, jakési zduřeniny,

to je nos; vletěla jsem do třídy, nemohla to vydržet Poďte se na neco

podívat! Všichni vyběhli, já stála u plakátu a ukazovala: To sú fúsy,

to je brada, to sú líca a tak mě na místě činu překvapil pan učitel.

Nastalo vyšetřování. Nepřejte si vidět chmurný pohled pana učitele,

jímž mne zmrazil. Už jsi dochodila do školy. Odtud musíš pryč, sám

se o to přičiním, co budu mít sil. A na žádnou jinou školu v Rakous

ku-Uhersku se nedostaneš. Sama sis to zavinila. Lituji tvé rodiče.

Zpravil jsem o tom pana řídícího a on zařídí ostatní. Hoši, ty a ty,

zaveďte ji do kabinetu, aby vám neutekla, jste za ni odpovědni. Pan

řídící nechť rozhodne, co s ní udělá.“

Příběh skončí šťastně, pan řídící se zasměje a holčičku angažu

je — v duchu nadrealistického ladění této kapitolky — do školního

pěveckého sboru.

FRANZ JOSEF DNES VE VÍDNI A PRAZE

V současné Vídni symbol dunajské monarchie, nudný, stařičký a „za

licousovaný“ císař František Josef osvědčuje svou nesmrtelnost jako

symbol turistického průmyslu. Jeho podobizna zdobí stovky suvený

rů. Bez Františka Josefa si ani současnou Vídeň nelze představit.

V Čechách jeho odkaz přežívá méně zřetelně, ale o to důstojněji:

čeští prezidenti od Masaryka po Zemana, možná nevědomě, se sty

lizují do císařovy tatíčkovské role. S dojetím přijímají oslavné holdy,

mají svůj hrad a zámek, orchestr, stráž, fanfáry, prapor s nápisem

Pravda vítězí, prezidentské milosti, vánoční a novoroční projevy,

přijímají vyslance cizích zemí a vysílají do zahraničí ty své. Prezi

denti po roce 1989 na rozdíl od Masaryka už nevládnou na stará

kolena tak svižným krokem a ani svým národům, ale o to víc dbají

na to, aby mravně polepšili ten jeden, co jim zbyl.

2

LOOS A KOKOSCHKA,

VÍDEŇŠTÍ DANDYOVÉ

Tenkrát jsme v pařížském ateliéru Zrzavého slavili silvestrovskou

noc s Bohuslavem Martinů... Kolem půlnoci se ozvalo zaklepání na

dveře a nevešel nikdo jiný než velký, starý, veleznámý a velectěný

Adolf Loos. Držel v náručí celou várku lahví šampaňského, které se

při uvítání kutálely po podlaze...

JOHANNES URZIDIL: ŽIVOT S ČESKÝMI MALÍŘI

Vůní kadidla, kterou jsem v posledních školních letech nasával

spolu s kouzlem klasické hudby a barokního umění s velkou rozkoší,

mne duchovní prostor katolicismu nepřestal fascinovat ani později,

přestože od církve jako instituce jsem se distancoval.

OSKAR KOKOSCHKA

LOOS, PO MATCE ČECH

Pro nejkrásnější tanečnici světa — Josephinu Bakerovou — z pouhé

ho nadšení, bez objednávky a bez naděje na realizaci Adolf Loos,

vídeňský dandy a konzervativní revolucionář s československým

pasem, projektoval „tančící dům“ s bazénem v interiéru. Bake

rová o Loosovi na oplátku prohlásila, že je nejlepším tanečníkem

charlestonu v Paříži. Svůj slavný dům ve Vídni postavil na Michal

ském náměstí naproti císařskému Hofburgu pro firmu s pánskými

oděvy Goldman & Salatsch. Dům, který je dnes považován za první

moderní stavbu v rakouské metropoli, byl tehdy označen za „sýpku“

a císař měl o něm prohlásit, že je to barák bez obočí. Architektonická

jednoduchost a „nezdobnost“ se tenkrát jevily skandálně. Uvedení

plochých střech do moderní architektury Loosovi ve Vídni vyneslo

přezdívku alžírský pirát.

Adolf Loos, po matce Čech a po otci Němec, vyrůstal v Brně

v atmosféře kamenické dílny. V Brně a na jižní Moravě nalezneme

několik soch kameníka Adolfa Loose otce, který se specializoval

na hřbitovní náhrobky a pomníky. Například Miroslav u Znojma si

v Loosově dílně objednala pomník padlým v první světové válce.

Kameníkův syn dlouho po otcově smrti ve svém textu možná sebei

ronicky poznamená, že architektura není umění, s výjimkou pomní

ků a hřbitovních náhrobků.

„Dojista soukromý život Loosův by byl skvělým literárním ná

mětem,“ napsal český architekt Karel Lhota, „život plný rychlých

změn a tragických událostí, z nichž pozvolné umírání ochablého

organismu bylo tou nejtragičtější. Věčný bohém, sám bez prostřed

ků, uskutečnil první Schönbergovy koncerty ve Vídni, ujal se Petra

Altenberga v době, kdy se ještě vůbec netušilo, jaký je to básník,

a dlouhý čas byl jediným zákazníkem Kokoschkovým.“

KOKOSCHKA, PO OTCI ČECH

Oskara Kokoschku nadchla souvislost jeho jména s českým názvem

byliny Capsella bursa-pastoris — kokoška pastuší tobolka, na kte

rou ho při portrétování upozornil prezident Masaryk. Malíře potěšilo,

že si plevelná rostlina svůj životní prostor dokáže vybojovat i na ru

mišti, v koutě sportovního hřiště, umí se protáhnout skulinou v dlaž

bě. Kokoschka, po otci Čech a po matce Rakušan, se narodil nedale

ko Vídně. Jeho předkům, uměleckým kovářům v Praze, patřil dům

U Ježíška ve Spálené ulici, který později proslavila vinárna, mezi

jejíž štamgasty patřila řada významných českých umělců včetně

Dvořáka a Smetany. Quido Mánes namaloval portrét dědečka Oska

ra Kokoschky. Obraz nazvaný Zlatník visí v pražské Národní galerii.

Ferdinand I. Dobrotivý si u malířova dědečka objednal tabatěrku na

šňupací tabák. Kokoschkův otec, také umělecký kovář, se z důvodů

větších pracovních příležitostí přestěhoval s rodinou do Vídně.

Kokoschkovy expresionistické obrazy, jeho inscenace vlastní

divadelní hry Vrah, naděje žen, bouřlivý vztah s Almou, vdovou po

Gustavu Mahlerovi, či umělcova vyholená hlava pobuřovaly nejen

spořádané občany rakouské metropole, ale i některé takzvané aka

demické umělce a následník trůnu by ho byl dal nejraději spráskat.

Kokoschku vyloučí z Uměleckoprůmyslové školy. Malíř se ocitá na

periferii zájmu.

„Zájem určitých vídeňských společenských kruhů o moji malbu

však vzbudila teprve osobnost Adolfa Loose. Seznámení s ním bě

hem Kunstschau roku 1908 mělo rozhodující význam nejen pro moji uměleckou dráhu, ale i můj život... Provázel mne nebem i peklem

života jako věrný průvodce,“ vzpomíná Kokoschka v Mém životě.

ORNAMENT, CÍSAŘOVY A HERZLOVY VOUSY

Loosův esej Ornament a zločin patří k nejdůležitějším textům v dě

jinách umění. Autor v něm píše o tom, že skon ornamentu pomohl

vývoji všech umění. Podle Loose nemohl Beethovenovy symfonie

komponovat člověk oblečený v atlasu, aksamitu a krajkách.

Na přelomu 19. a 20. století některým vídeňským umělcům při

padalo, že svět včerejška drží při životě ornamenty a císařovy vousy. Karl Kraus si nebyl jistý, jestli císařovy vousy zakrývají obličej,

nebo prázdno. Nedůvěřoval fasádám na budovách ani v přenesených

významech. Chtěl vymetat ulice, zbavit tváře vousů a holit ornamen

ty na domech. Rád by pro své umění i život nastolil stav vymyd

lené „tabula rasa“. Loosův „funkcionalistický“ interiér amerického

baru v centru Vídně i dům naproti Hofburgu odpovídají Krausovým

představám o nové podobě světa. Kokoschka se nechal ostříhat dohola, přesněji řečeno na tváři i na hlavě měl asi dvoudenní strniště, s jakým jsou často foceni zločinci. Ruský básník Vladimir Majakovskij, autor sbírky Oblak v kalhotách, asi netušil, že ve své provokativní „vězeňské“ vyholenosti měl předchůdce ve Vídni. Ale nic

není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá: Theodor Herzl, žid z Budapešti, žijící mezi Vídní a Paříží, v čase „stříhání“ císařových

licousů a holení ornamentů v Krausových a Loosových dílech a vla

sů na Kokoschkově hlavě doprovodí svoji ideu znovuzrození Izraele

„spuštěním“ starozákonně dlouhého vousu. Také prorok a malíř Karl

Wilhelm Diefenbach v Hütteldorfu preferoval biblickou vizáž.

O Diefenbachovi se zmíním v poslední kapitole knihy.

ŠATY OD KNIŽETE A EBENSTEINA:

DVA DANDYOVÉ Z VÍDNĚ

Adolf Loos byl dandy. Dbal na své oblečení. Dával přednost korekt

nímu oděvu, bezchybně vyžehleným šatům. Moderní člověk podle

něj nesmí vypadat pitoreskně. Za svůj vzor považoval anglického

gentlemana. Loos nikdy neměl dost peněz. A tak přepychové obleky

z obchodu s luxusním pánským zbožím Kniže & Comp získával tak,

že pro firmu vypracoval architektonické návrhy za honorář v podobě

doživotního dodávání na míru šitých šatů zdarma. Kokoschka násle

doval svého mentora: portrétuje dvorního krejčího, komerčního radu,

noblesního pána a předsedu jednoty pánských krejčí pana Ebenstei

na, jehož salon šil pro stařičkého císaře Franze Josefa. Ebenstein

posílá malíři obleky šité na míru jako svým nejvznešenějším zá

kazníkům. „Namaloval jsem za to jeho portrét, na němž jsem ho

zobrazil tak konzervativně, jak by to nedokázal ani dvorní fotograf,“

napsal Kokoschka.

Přiznám se, že mi není úplně jasné, jak se slučuje Kokoschkova

a Loosova posedlost v holení ornamentů a císařských vousů s jejich

nadstandardně dobrými vztahy s dodavateli šatů pro císařský dvůr.

Svým způsobem oba přijali roli manekýnů dvorských krejčí.

Loos narukoval do velké války jako důstojník v záloze. Do ka

sáren se dostavil v uniformě, kterou pro něj ušila firma Goldman

a Salatsch, se širokým límcem místo stojáčku a v ovinovačkách

místo rourovitých holínek. Podle Loose kvůli těmto botám Němci,

bez ohledu na svou strategii, prohráli válku, protože se armádě za

pařily nohy. U stejné firmy — za honorář v podobě portrétu majite

lova vnuka — se do války oblékl i Kokoschka: světle modrý kabát

s bílými výložkami, červené jezdecké boty a zlatá helma. Dokonalý

cíl pro ruské střelce!

PÍŠÍCÍ ARCHITEKT A PÍŠÍCÍ MALÍŘ

„Adolf Loos nebyl jenom architekt, byl také vynikající řečník a ese

jista. Jeho přednášky byly ve své době pojmem, stejně jako ty Krau

sovy,“ prohlásil historik architektury a správce Loosovy pozůsta

losti ve vídeňské Albertině Markus Kristan. Loos ve svých esejích

psal nejen o kulturně-filozofických otázkách, ale i o životním stylu,

dámské módě, o chůzi, sezení, stání, ležení, spaní, šatech. Markus

Kristan připravil publikaci, ve které komentuje Loosovy úvahy

o jídle a stolování, skvěle napsané eseje, jejichž skurilnost Loos pře

bíjí vtipem a ironií. Ve vídeňských kavárnách vedli Kraus s Loo sem

nekonečné rozhovory o umění a životě. Kraus ve svém časopise Die

Fackel (Pochodeň) vášnivě obhajoval Loosovu architekturu.

Dodejme, že také Kokoschka nebyl jenom malíř, jeho eseje, vzpo

mínky a dramata se vyznačují originálním rukopisem a brilantními

„kokoschkovskými“ formulacemi.

LOOS V PRAZE

Ve svém mistrovském díle, v Müllerově vile v pražských Dejvicích,

slavil Adolf Loos v prosinci roku 1930 šedesáté narozeniny. Dostavi

li se jeho blízcí přátelé Sidonie Nádherná s Karlem Krausem, který

bavil společnost vídeňskými anekdotami. Básník J. S. Machar podle

svědectví Loosovy poslední ženy Claire Beckové vyprávěl historky

o Masarykovi. Právě na narozeninové oslavě se Loos dozvídá, že mu

československý prezident daroval deset tisíc korun a udělil čestný

státní důchod, a vyřešil tak nedobrou finanční situaci stárnoucího,

těžce nemocného architekta. Na oslavě chybí Oskar Kokoschka, kte

rý putuje po severní Africe a se zběsilostí sobě vlastní maluje pouštní

obrazy. Do Prahy přijede až po Loosově smrti a bude portrétovat

Masaryka. „Kdybych byla Kokoschkou, chtěla bych do Müllerovy

vily namalovat dvanáct obrazů,“ napsala do listu Prager Tagblatt

dánská spisovatelka Karin Michaelisová. Později Kokoschka na

maloval šestnáct pražských vedut, ne ovšem pro majitele Müllerovy

vily.

Dochoval se dopis, který Machar psal Claire Beckové před

oslavou Loosových narozenin.

Madam,

zkusil jsem to, ale bezúspěšně. Doufám, že dr. Markalous bude mít

větší štěstí. Doba je hrozná, ve všem se projevuje krize. Nevím, zda

pan dr. Masaryk chtěl něco udělat — naše čtyřicetileté přátelství se

rozbilo na kusy.

Tristní dopis, že ano? Ale...

S. Machar

Editor „loosovských“ vzpomínek Claire Beckové si s obsahem Ma

charova dopisu neví rady. Domnívám se, že šlo o přiznání čestné

ho důchodu Loosovi. Machar zřejmě v důsledku chladných vztahů

s Masarykem do jednání ani nevstoupil. Roli vyjednavače převzal

Loosův velký obdivovatel, estetik Bohumil Markalous; čtenáři znají

jeho beletristické práce, které podepisoval jako Jaromír John.

Loos miloval pražskou dlažbu, nikde na světě neviděl tak krásné

a originální dláždění. Snil o hotelu, který chtěl postavit na petřín

ském kopci. Navrhoval, aby Československá armáda zavedla do

svého jídelníčku zdravý pokrm — ovesnou kaši připravovanou po

anglickém způsobu, se smetanou a chřupavým cukrem (chřupavost

zdůrazňoval), jenže československým vojákům ovesná kaše ne

chutnala.

V časech monarchie Vídeň a Prahu spojovaly šlechtické paláce.

Čeští šlechtici si vedle pražských paláců stavěli sídla také ve Vídni,

aby byli blíže dvoru. Mít bydlení v obou městech byla pro ně tehdy

společenská nutnost. Na tuto tradici svým způsobem navázal Adolf

Loos: jednu z jeho dvou nejvýznamnějších staveb nalezneme ve

Vídni naproti Hofburgu, druhou v pražských Dejvicích s výhledem

na Pražský hrad.

„Žil jsem ve Vídni a nikdy jsem nezažil od ní vděku za svou

činnost,“ napsal Adolf Loos. „To u vás vedlo se mi lépe: ví se o mně

a starají se o mne. A nevděčný jsem já sám: přece je Vídeň pro mne

něčím výjimečným a milým — to proto, že jsem se tu cítil vždy

jako pravý revolucionář. Česká povaha je zvláštní, málo iniciativy

a mnoho rozumu a píle...“

KOKOSCHKA V PRAZE

Kokoschka, do roku 1947 československý občan, přijíždí do Prahy

v polovině třicátých let. V nacistickém Německu ho označili za

zvrhlého umělce. V Praze žije čtyři roky. Seznamuje se se studentkou

Oldou, dcerou sběratele umění Karla Palkovského, se kterou se po

odchodu z Čech v Londýně ožení. V metropoli nad Vltavou se za

jímá o Židy: „Pražští Židé byli zvláštní druh lidí, mystikové; vy

kládali kabalu a věřili v Golema... Celá nová rakouská literatura je

výhradně dílem pražských a brněnských Židů.“ Na Havelském trhu

malíř nakupuje kopřivy, které doma rozložil na podlaze a nahý se

v nich válel. Kopřivami Kokoschka léčil revma. Vzhledem k požeh

nanému věku, kterého se dožil, můžeme léčbu pražskými kopřivami

považovat za zdařilou. Portrétuje prezidenta T. G. Masaryka, kte

rého si velmi váží. Při práci s ním rozmlouvá o Komenském, kte

rého do obrazu přimaluje, jak ukazuje na tabuli smyslové orgány,

brány lidského vnímání. O Komenského se Kokoschka zajímal celý

život. Jako dítě dostal od svého otce několikajazyčné vydání jeho

základního díla Svět v obrazech (Orbis pictus), ilustrovaného slabi

káře z roku 1654. Kokoschka psal hru o setkání Komenského s Rem

brandtem, chtěl v duchu Komenského učení reformovat rakouské

školství. O Komenského dílo se tehdy zajímala řada rakouských

a německých umělců, jeho Labyrint světa a ráj srdce znal i Franz

Kafka.

V duchu učení českého myslitele Komenského vytvářel

Kokoschka celý život svým malířským dílem vlastní podobu „světa

v obrazech“.

ZÁVĚR S PEČENOU SLEPICÍ

Během druhé světové války maluje Kokoschka politický obraz Rudé vejce 1939 —1940: pečená slepice připravená k jídlu — Českoslo

vensko — odlétá a snáší na talíř rudé vejce. V pozadí hoří Praha;

u stolu sedí Mussolini a Hitler v papírové vojenské helmě, pod

stolem kočka s napoleonským kloboukem a kokardou a za ní ang

lický lev, jehož ocas je zatočen do tvaru znaku libry, na podstavci

s nápisem In pace Munich.

3

VZNÁŠÍME SE NAD MĚSTEM.

NA NÁVŠTĚVĚ U PAVLA KOHOUTA

A JELENY MAŠÍNOVÉ

Nápisy na náhrobních kamenech hřbitova sv. Marxe vynahradí

celou rakouskou literaturu od Grillparzera.

THOMAS BERNHARD

„Původně zde byl fotoateliér. Když jsme sem přišli poprvé, byla tady

bíle natřená okna. Adresa? Asi jedna z nejlepších ve Vídni, na rohu

Graben a Kohlmarktu. Byt byl malý, ale brzy jsme zjistili, co všech

no s ním lze udělat. Začalo to tím, že jsme vylezli na střechu a našli

tam záhon, který patřil domovnici. Střecha by se mohla stát letní

součástí bytu, napadlo nás. Majitel domu nám střechu se záhonem

pronajal. Udělali jsme poschodí navíc, zvýšili jsme trochu střechu.

Je to naše vyhlídková terasa a naše soukromé heurige. Přejeme si

dobré léto a příznivý podzim, abychom tady mohli sedět každý ve

čer. Sedíme mezi komíny a vznášíme se nad městem.“

Po Pavlu Kohoutovi se ujímá průvodcovské role jeho manželka

Jelena Mašínová.

„Přímo před sebou máme kostel sv. Petra, támhle ty menší věže

patří jezuitskému kostelu, dál jsou dominikáni, fenomenální do

minanta Svatého Štěpána. Vidíte tu skleněnou věžičku? Je na

Anker-Hausu od architekta Otto Wagnera. Dnes večer se tam bohu

žel nesvítí, ve věžičce má svůj ateliér malíř Hundertwasser...“

Ani mě tolik neudivilo, že tento architekt nepravoúhlých květi

nových domů a malíř spirál bydlí v „povznášejícím“ prostoru. U Ko

houtů jsem byl v polovině devadesátých let, to Hundertwasser ještě

žil.

„Kostel sv. Karla poznáte podle minaretů, které stojí u něj...“

Kostel byl postaven po vítězství nad Turky u Vídně, minarety

představují jakýsi vítězný monument, z ukořistěných tureckých děl

vítězové odlili největší vídeňský zvon Pummerin ve svatoštěpán

ském dómu. A co zvuky, jak tady na střeše slyšíte město? Obligátní

otázka, která člověka z rozhlasu napadne skoro vždycky.

„Zvony kostelů a koňská kopyta na dlažbě,“ pohotově odpovídá

Jelena, příležitostná autorka rozhlasových her. „Vidíme odtud je

denáct věží a kupolí, kostel sv. Augustina, tam se ženili Habsburkové,

až na Franze Josefa a Alžbětu, ti se brali v kostele sv. Michala vedle

Hofburgu, protože kostel sv. Augustina zrovna opravovali,“ pokra

čuje v popisu panoramatického výhledu ze střechy. „Za Hofburgem

stojí Votivní kostel, postavený jako poděkování za to, že mladý císař

přežil atentát.“

PŘÍJEMNÉ MĚSTO,

KDE SE JEN TAK NEPROSADÍTE

Oba hostitelé se shodují na tom, že Vídeň je příjemné město

k životu, nikdo nikam nepospíchá, Rakušané nejsou spěchaví lidé.

K podobnému poznatku dospěl na začátku minulého století František

Weyr (český právník a státovědec, více o něm v kapitole Šlo české

povidlo na vandr): „Zdálo se mně vždy, že jsou města, která se hodí

spíše k trvalému přebývání, a taková, která skýtají zvýšený požitek

turistům všeho druhu. Do první skupiny čítám Vídeň (aspoň tu, jaká

bývala před první světovou válkou), do druhé Prahu, Norimberk

a jiná. Četl jsem kdysi za Rakouska v nějakém novinářském feuille

tonu, že Praha dělá na Vídeňana dojem města tragického, a myslím,

že tím pisatel vystihl dobře skutečnost: bylo tam vždy více tragiky

a romantiky než ve Vídni a i život tam byl těžší a těžkopádnější.

Leckterý Vídeňan by asi řekl, že z pouhých krásných pohledů a vy

hlídek a historických vzpomínek nelze vesele a pohodlně žíti; jsou

spíše pro turisty.“

„Ve Vídni se člověk těžko prosazuje,“ říká Pavel Kohout, který

sem ovšem přišel nuceně, do exilu a jako autor, kterého v Rakousku znali, a tudíž ve výhodnější pozici než jiní, začínající autoři nebo známí jen doma. Vídeň podle Kohouta uzná autora, až když ho uzná zbytek světa. V tomto ohledu není náhodou, že Mozart má ve Vídni

dva hroby, první, kam ho hodili a zasypali s neznámými spolutrpiteli,

a pak druhý, do něhož Mozarta slavnostně převezli, když se ukázalo,

že to je génius... „To jsou dvě stránky tohoto města a myslím si, že

i Praha je na tom stejně, těch tři sta let ve společném státě přebíjí

těch bezmála sto let pauzy, i když ta pauza přinesla Rakousku ob

rovské výhody... V Rakousku většina lidí pracuje, aby to bylo vidět,

v Německu, aby byl uznán a poznán váš status, k příslušné katego

rii patří určité auto, byt... V Rakousku většina pracuje proto, aby si v sedmnáct hodin, když padla, sedla někam do hospody, kterých

jsou tady tisíce. Rakušané se zpravidla neopijí, mluví volně a živě,

a navíc tak potichu, že si ve společnosti můžete se sousedem bez

problémů vyprávět.

Do Prahy jezdíme, když chceme, aby se v našem životě odehrál

pohyb, abychom byli v jakémsi proudu, aby se něco dělo. Do Vídně se vracíme proto, aby se tam nedělo nic. Sedneme si do některé ze zdejších restaurací a relaxujeme. To je náš rozdílný přístup k oběma

městům.“

K oblíbeným podnikům Jeleny Mašínové a Pavla Kohouta patří

restaurace U Černého velblouda nedaleko jejich domu. Můžete si tam dát skvělý Tafelspitz, vařenou hovězí špičku s bramborem

a jablečným křenem. Vídeňskou specialitu, kterou měl rád císař

František Josef. Interiér Černého velblouda českým pamětníkům

připomíná pražskou Mělnickou vinárnu na Národní třídě v časech, než byla „přebudována“ na luxusní zařízení. Restaurace U Černého

velblouda byla založena roku 1618, tedy dva roky před bitvou na

Bílé hoře. Dějiny vás ve Vídni dostihnou i na nečekaných místech,

stejně jako v Praze.

Na střeše s výhledem na Hundertwasserův ateliér následovala

přednáška o heurige.

..................................................................

Heurige má v Rakousku dva významy — znamená jednak

letošní, nové víno, ale také místo, kde se tento nápoj po

dává. Císař Josef II. zrušil nevolnictví, vydal toleranční

patent a v roce 1784 se císařským dekretem postaral

o hospody. Šlo o nařízení, podle kterého tehdejší vinaři

žijící za městem museli ve svých hospůdkách prodávat

jenom vlastní produkty, své víno, své hovězí, svoje vep

řové. Když jim domácí víno došlo, museli heurige zavřít.

Víno nesměli nakupovat jinde. Vináren heurige, většinou

se zahrádkami, se ve Vídni a kolem města nalézá kolem

patnácti stovek. Dnes nařízení Josefa II. neplatí do všech

důsledků, v heurige se prodává i minerálka, káva, vepřové

z jatek, tedy to, co majitel nevypěstoval na své zahrádce

nebo nevykrmil ve svém chlívku.

..................................................................

VDĚČNÍ VÍDEŇŠTÍ KREJČÍ

NA HŘBITOVĚ SVATÉHO MARXE

„V Praze jsme na Štědrý den chodili na Vyšehrad, Pavel tam má

rodiče a já babičku, navíc jsme tam zapalovali svíčky na hrobech

svých oblíbených spisovatelů a básníků,“ vypráví Jelena Mašínová.

„Dávali jsme svíčku na hrob Svatopluka Čecha, připadal nám takový

opuštěný... Na emigraci se nedá dopředu připravit, navíc jsme si

mysleli, že se vrátíme.“

„My jsme se vrátili, ale oni nás vynesli nazpátek do Rakouska.

V emigraci nemáte přátele ani hroby svých blízkých,“ poznamenává

Pavel Kohout.

„Hledali jsme ve Vídni „svůj“ štědrovečerní hřbitov. Centrální hřbi

tov nám připadal takový odosobněný. Někdo nám řekl o krásném bie

dermeierovském hřbitově sv. Marxe z časů císaře Josefa II. Přišli jsme

tam večer, nikde žádná svíčka, vlastně už jsou tam jenom náhrobky,

hřbitov je zrušený, nikdo tam neleží. Najednou jsme v dálce zahlédli

malé světýlko, vypravili jsme se za ním. Došli jsme ke krásnému hro

bu. Byly tam tři svíčky a ohromné věnce se stuhami, na kterých bylo

napsáno: Našemu milému vynálezci šicího stroje jeho věrní vídeňští

krejčí. Od té doby je to náš hrob, ke kterému chodíme ve Vídni za

pálit svíčku. Vynálezce vystřídal vyšehradského Svatopluka Čecha.“

Ten vídeňský vynálezce šicího stroje se jmenoval Josef Mader

sperger. Jenže se svým šicím strojem s řetízkovým stehem a jednou

nití se neprosadil. V Rakousku nechápali epochálnost objevu. Při

tom existovala poptávka po takovém stroji: evropské armády se roz

růstaly, z čehož plynula potřeba spousty nových uniforem. Šicí stroj

téměř paralelně vynalezlo několik dalších nadšenců v zahraničí. Svět

dobyly až šicí stroje Američana Isaaca Singera, původně kočovné

ho herce s židovskými kořeny v Německu, který ale nevynalézal, jen

zdokonalil práci svých předchůdců. A uměl se prosadit. Singrovky

dodnes ovládají svět.

V 19. století českých krejčí ve Vídni kvapem přibývalo. Postupně

krejčí českého původu císařskou metropoli ovládli. Dodnes slavná fir

ma z Graben Knize and Comp svědčí o českém krejčovském boomu

ve Vídni. Takže je víc než pravděpodobné, že ti krejčí, kteří nosí na

Marxův hřbitov věnce, pocházejí z Čech. Pavel Kohout a jeho žena

si cestou k hrobu vynálezce šicího stroje „podvědomě“ našli svou

českou stezku ve Vídni.

Krejčí hrají v životě českých spisovatelů důležitou roli. Bohumil

Hrabal měl doma na zdi pověšenou reklamní tabuli na singrovky se

švadlenou šlapající do pedálu šicího stroje nadčasově krásnýma noha

ma. Nevím, jestli Hrabal znal zjištění Trockého nebo autora románu

Tma o polednách Arthura Koestlera o mimořádném sklonu krejčích

k radikálním, revolučním řešením. O nadání krejčích k subverzivní

činnosti psal i český národopisec Čeněk Zíbrt, podle kterého se během

19. století stalo mnoho pražských krejčích tanečními mistry a svou

radikalitu „vytančilo“. Poptávka po tanci tehdy převyšovala zájem

o nové šaty. Kruh se uzavírá Tanečními hodinami pro starší a pokro

čilé Bohumila Hrabala.

Ve Vídni se také občas vypravím na hřbitov sv. Marxe, jdu k „první

mu“ Mozartovu hrobu, ne k hrobu vynálezce šicího stroje, asi proto,

že jsem nikdy nebyl emigrant a znám subverzivní povahu krejčích.

Na hřbitově sv. Marxe nalezneme i pomník krejčího Františka Mo

ravce. Po napoleonských válkách se mladý krejčovský tovaryš, ro

dák z Roudnice, vypravil na zkušenou do Vídně, kde si počínal velmi

zdatně a oženil se s dcerou zámožného krejčího. Vídeňskou idylu na

rušila nemoc, Moravec začal ztrácet zrak. Musel tudíž změnit povo

lání, vsadil na lázeňskou kariéru. Na břehu dunajského kanálu postavil

parní lázně (od roku 1838 Sofiiny lázně, později Sofiiny sály). Morav

cův podnikatelský záměr měl úspěch. Vídeňští lékaři do jeho parních

lázní posílali své pacienty. Dunajská metropole je totiž městem revma

tiků. K rozvoji nemoci prý napomáhá větrná situace města: ledový ma

ďarský vítr se v něm střídá se suchým alpským fönem a od západu vane

teplý vítr. Parní lázně slepého krejčího navštěvovala i matka budou

cího císaře Františka Josefa velkokněžna Sofie. Franz Morawetz neu

měl usínat na vavřínech, budovu přestavěl, v lázních se nejen koupalo,

ale i tančilo. Velký bazén zakryli fošnami, dřevěná podlaha umožnila

nejen tanec, ale přispěla i ke zvýšení akustické kvality prostoru, jehož

pro své koncerty pak využil i Johann Strauss otec. V roce 1912 se v

Sofiiných sálech přednášel Karl May na téma Vzhůru do říše ušlechti

lých lidí, o přednášce se zmiňujeme v jiných částech knihy. Pak příběh

parních lázní českého krejčího nabral tragický směr. V šestadvacátém

roce tady založili rakouskou NSDAP. A po anšlusu v Sofiiných sálech

sestavovali transporty vídeňských Židů na cestu, z níž nebude návratu.

KAPUCÍNSKÁ KRYPTA A KRABICE NA BOTY

Jedním z nejsilnějších vídeňských zážitků Jeleny Mašínové a Pavla

Kohouta byl pohřeb bývalé císařovny Zity v roce 1989. Habsbur

kové, kteří se nezřekli nároku na trůn, nesměli dlouhá léta vkročit

na půdu Rakouské republiky, byli považováni za její nepřátele. Ten

to zákaz v Zitině kauze zlomil kancléř Bruno Kreisky. Usoudil, že

Zita, i když se nevzdala trůnu, má právo být pohřbena v zemi, odkud

pochází, a že v té souvislosti jde o naplnění odkazu kulturního dědic

tví, a ne o ohrožení republiky.

„Déšť násobil důstojnost obřadu. Průvod evropské šlechty kráčel uli

cemi Vídně za ostatky císařovny v kočáře, který vezl k hrobu také císaře

Franze Josefa. Průvod došel k malé budově kapucínského kostela, ob

rovské pohřební prostory jsou v podzemí. Ceremo niář bouchá na vrata

krypty a žádá vstup pro císařovnu habsburskou, vyjmenuje všechny cí

sařovniny tituly, mnich, který stojí za dveřmi, otevře okénko a řekne ne

znám, zavře okénko, rituál se opakuje se stejným výsledkem, až teprve

když ceremoniář řekne: já hříšnice Zita Habsburská žádám o vstup, dve

ře se otevřou... Křesťanský pohřební obřad nás dojal, blízkost života

a smrti, nicotnost přítomnosti v setkání s věčností. Vnímali jsme ho

jako jeden krásný básnický obraz...“

Po Pavlu Kohoutovi se ujímá slova Jelena Mašínová. „Všechny ná

vštěvy vodím do kapucínské krypty. Nikde na světě jsem totiž nevidě

la, aby asi od 15. století byli všichni členové císařského a královského

rodu, až na pár výjimek, pohřbeni v jedné hrobce.“

Vybavuji si pompéznost podzemního shromáždění habsburských sar

kofágů okázale zdobených funerálními plastikami, uměním jakoby trys

kajícím ze záhrobního prostoru, jehož energie se navzdory představám

architekta Loose vyžívá v barokně zvlněném ornamentu.

„Při jedné návštěvě,“ pokračovala Jelena Mašínová, „zcizil dů

stojnost prostoru smrti výjev jako převzatý z vídeňské frašky: na ob

rovském sarkofágu císařovny Marie Terezie byl odšroubován nápis.

Zřejmě byl v opravě a místo něj na sarkofágu leželo víko od krabice

na boty. Na víku bylo napsáno ne příliš ozdobným písmem — Ma

rie Terezie.“

Krabice na boty sehrávají podle všeho důležitou roli v přepravě po

svátných předmětů a relikvií, neboť v čase nebezpečí pruské okupace

po prohrané bitvě u Hradce Králové odvážel otec Zdenky Braune

rové, pražský magistrátní úředník, posvátný jazyk Jana Nepomucké

ho z Prahy do Salcburku také v krabici od bot.

Ve vídeňské literatuře, například v prózách Josepha Rotha, se objevu

je ambivalence života a smrti. „Je cítit i v pražské literatuře,“ reagoval

na moji poznámku Pavel Kohout. „Česko-německo-židovská literatura

je blízká rakouské literatuře, připadá mi, že obě literatury vytvářejí je

den existenciální prostor. Když srovnávám ra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist