načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Češi, občanská společnost a evropské výzvy – Karel B. Müller

Češi, občanská společnost a evropské výzvy
-11%
sleva

Elektronická kniha: Češi, občanská společnost a evropské výzvy
Autor: Karel B. Müller

Vývoj a současný stav české i evropské občanské společnosti. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 294
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7865-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vývoj a současný stav české i evropské občanské společnosti.

Popis nakladatele

Existence občanské společnosti je dnes považována za nutný předpoklad udržitelnosti liberální demokracie. Češi mají za sebou čtvrt století svobodného vývoje. Jaké předpoklady existovaly pro rozvoj občanské společnosti v Česku po roce 1989? A jak si Češi vedou po pětadvaceti letech vlastního vládnutí? Česko se potýká s vysokou mírou mezilidské i institucionální nedůvěry, která podrývá jak spolehlivé fungování institucí, tak akceschopnost a sebedůvěru občanské veřejnosti. Jak překonávat krizi důvěry a posilovat občanské kompetence? Moderní demokracie jsou dnes navíc vystaveny četným rizikům, která jsou nad síly historicky zformovaných národních států. Češi se tak učí žít demokraticky v rámci svého národního státu a zároveň jsou vystaveni nutnosti demokracii praktikovat na celoevropské úrovni. Přežití demokracie v Evropě dnes předpokládá ustavení efektivních a veřejně odpovědných institucí také v nadnárodním rámci. Zvláště křehké demokracie střední Evropy jsou dnes existenčně závislé na schopnosti evropských občanů i států úzce spolupracovat. Jaké jsou předpoklady úspěšné demokratizace Evropské unie? Vzniká evropská občanská veřejnost, která umožní ustavení efektivních i veřejně odpovědných nadnárodních institucí? A jak si formování evropské občanské veřejnosti vůbec představovat? Na tyto a mnohé další závažné otázky hledá předkládaná publikace odpovědi.

(mezi nacionalismem a liberarismem aneb od etnické exkluze k aktivní hranici)
Další popis

Existuje v České republice občanská společnost? Představuje účinný nástroj prosazování svobody a záruku demokracie? Jak překonat krizi důvěry, která v nynějším českém prostředí představuje zásadní překážku rozvoje občanské společnosti? Moderní současnost, kterou nejzřetelněji ovlivňují procesy globalizace a evropské integrace, se vyznačuje také neúprosným růstem rizik a nejistot, jež zásadně ovlivňují nejen naše bezprostřední prožívání, ale také mnohé institucionální změny. Otázka občanské společnosti nabývá na závažnosti také proto, že je otázkou po způsobu redukce těchto rizik či jejich transformace do sociálně únosné a lidsky snesitelné podoby.


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Karel B. Müller - další tituly autora:
Politická sociologie Politická sociologie
Evropa a občanská společnost -- Projekt evropské identity Evropa a občanská společnost
 (e-book)
Lobbing v moderních demokraciích Lobbing v moderních demokraciích
Češi, občanská společnost a evropské výzvy Češi, občanská společnost a evropské výzvy
Dobré vládnutí ve veřejném nezájmu Dobré vládnutí ve veřejném nezájmu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Müller, Karel B.

Češi, občanská společnost a evropské výzvy: mezi nacionalismem

a liberalismem, aneb, Od etnické exkluze k aktivní hranici/Karel

B. Müller. – 1. vydání. – Praha: Stanislav Juhaňák – Triton, 2016 ISBN 978-80-7387-865-8 323.21 * 321.7:316.42 * [339.923+327](4) * 323.1:342.1 * 316.344.8(4) * [327+316.73](4) * (437.3) * (4) – Evropská unie – občanská společnost – Česko – občanská společnost – země Evropské unie – demokratizace – Česko – demokratizace – země Evropské unie – evropská integrace – národní stát – evropanství – evropeizace – monografi e 323 – Vnitropolitický vývoj, politický život [15]


Karel B. Müller

ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY

Mezi nacionalismem a liberalismem

aneb

Od etnické exkluze k aktivní hranici


JOSIE, LOLE A ZAKOVI



Karel B. Müller

Češi, občanská společnost a evropské výzvy

Mezi nacionalismem a liberalismem aneb Od etnické exkluze k aktivní hranici

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Text vznikl v rámci projektu „Lokální politické elity jako klíčoví aktéři demokratizace“

podpořeném Grantovou agenturou České republiky (GAČR 14-12579S).

Copyright © Karel B. Müller, 2016

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2016

Cover © Renata Brtnická, 2016

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-865-8


Obsah

Poděkování ............................................................................................................................ 9

Předmluva (Miloš Havelka) ................................................................................................... 11

Úvod .................................................................................................................................... 14

1 Kvalita demokracie v Česku aneb málo vědecký úvod do problematiky .................. 19

2 Občanská společnost ................................................................................................... 28

2.1 Empirická perspektiva ............................................................................................. 33

2.2 Spory o vymezení pojmu – generalisté, maximalisté, minimalisté ......................... 35

2.3 Normativní perspektiva ........................................................................................... 42

2.4 Komplementární (činnostně-strukturní) perspektiva .............................................. 46

2.5 Záruky funkcionálních dimenzí ve vztahu občanské společnosti a státu .................. 58

3 Občanská společnost v českých zemích: historické předpoklady,

formy a perspektivy ..................................................................................................... 65

3.1 Rakouské období ..................................................................................................... 65

3.1.1 Německé národní hnutí a německé Rakousko ................................................. 68

3.1.2 Světáci versus uvědomělí národovci ............................................................... 70

3.1.3 Rakousko v Evropě ......................................................................................... 73

3.1.4 Veřejnost, česká společnost a politika ............................................................. 75

3.1.5 Společnost bez vlastního státu a její politika ................................................... 91

3.1.6 Hospodářský nacionalismus, jeho formy a předpoklady aneb šestkrát málo ...... 107

3.1.7 Dílčí shrnutí a východiska ............................................................................. 130

3.2 První Československá republika ............................................................................. 133

3.2.1 Boj o stát ..................................................................................................... 138

3.2.2 Stát stran aneb z obrany do útoku ................................................................ 140

3.3 Komunistické období ............................................................................................. 150

3.4 Obnova demokracie a budování občanské společnosti po roce 1989 .................... 157

3.4.1 Občanská pasivita ....................................................................................... 162


3.4.2 Slabá veřejnost ............................................................................................ 165

3.4.3 Krize institucí ............................................................................................... 167

3.4.4 Krize důvěry ................................................................................................. 176

4 Důvěra a instituce ...................................................................................................... 183

4.1 Institucionální analýza: kulturní a funkcionální paradigma

(Giddens, Luhmann) .............................................................................................. 186

4.2 Diskuse mezi zastánci asociativního a institucionálního přístupu

(Putnam, Rothstein) .............................................................................................. 190

5 Modernita a identita ................................................................................................. 204

5.1 Časoprostorové rozpojení a krize paměti ................................................................ 208

5.2 Nacionalismus a politika identity .......................................................................... 213

6 Občanská společnost v Evropě .................................................................................. 218

6.1 Evropeizace národního státu ................................................................................. 219

6.2 Evropská občanská společnost a aktivní hranice .................................................... 224

6.2.1 Formy, sociální funkce a proměny hranice ..................................................... 226

6.2.2 Aktivní hranice, kolektivní identity a kulturní střetávání ............................... 228

6.2.3 Aktivní hranice a pozitivní identity ............................................................... 233

6.2.4 Sféra evropských veřejností .......................................................................... 235

6.2.5 Aktivní hranice a evropská veřejná sféra ....................................................... 239

6.2.6 Aktivní hranice, naši neznámí a veřejné učení –

směrem k demokratické integraci ................................................................. 243

6.2.7 Obsluhování aktivní hranice a analytické možnosti konceptu –

ilustrativní podpora ..................................................................................... 245

6.2.8 Dílčí shrnutí ................................................................................................. 250

Závěrečné shrnutí a hodnocení .......................................................................................... 253

Literatura a prameny ......................................................................................................... 275

Seznam schémat, tabulek a grafů ..................................................................................... 290

Jmenný rejstřík .................................................................................................................. 291

Věcný rejstřík ..................................................................................................................... 293


9

Poděkování

Kniha představuje jakési opus magnum, ve kterém shrnuji a propojuji úva

hy, koncepty a  argumenty, kterými jsem se zabýval v  posledních patnácti

letech, a není možné poděkovat všem kolegům, přátelům a studentům, bez

kterých by tato kniha nevznikla. Jmenovitě bych přeci jen rád zmínil histo

rika Eduarda Kubů, který mne navedl na zkoumání projevů ekonomického

nacionalismu jako významného prvku formování občanské společnosti

v  českých zemích. Tento počáteční impuls byl pro mne nesmírně důležitý

a přínosný. Vřelý dík patří také mé milé kolegyni Vlaďce Dvořákové, která

byla dlouholetou vedoucí mé domovské katedry politologie na VŠE a která

mi v průběhu let poskytovala neustálou podporu a tvůrčí i přátelské pracov

ní zázemí. Dále nemohu nezmínit svého otce Karla Müllera staršího, který

zůstává mým nejcennějším rádcem i diskutérem a který se autorsky podílel

na kapitole (4.1), jež se zabývá institucemi. Za kolegiální podporu a podnět

né rozhovory chci poděkovat také Miloši Havelkovi. Za pomoc při cizelování

fi nálního textu patří dík mé sympatické kolegyni Adéle Matějkové a mému

bratrovi Liboru Müllerovi. Nedocenitelnou pomoc při zpracovávání odka

zového aparátu mi poskytly vždy ochotné studenky Magda Fričová a Kami

la Hlaváčová. Velmi přínosná byla také píle pana redaktora Aleše Kysely,

který přišel mimo jiné s  nápadem doplnit fotografi e popiskami a  sám for

muloval řadu návrhů, které jsem v knize uplatnil. Děkuji také paní redaktor

ce Lence Svobodové za milou a  velmi  trpělivou (neboť zdánlivě nekončí

cí)  komunikaci nad rozpracovanou knihou.  Za fi nanční podporu děkuji

také Grantové agentuře České republiky.



11

Předmluva

Politolog střední generace Karel B. Müller, známý zejména svou úspěšnou

knihou Češi a  občanská společnost, ve své nové publikaci Češi, občanská

společnost a evropské výzvy (s orientujícím podtitulem Mezi nacionalismem

a liberalismem aneb Od etnické exkluze k aktivní hranici) rozvíjí některé své

starší analytické motivy, aktualizuje je s ohledem na zkušenosti české politi

ky posledních 25 let a  zároveň otevírá nové problémy, jež s  tím souvisejí.

Především dávný problém českého „nacionalistického liberalismu“, diskuto

vaný od konce předminulého století, jímž je dodnes přežívající „mladočes

ké“ propojování liberalismu s nacionalismem.

Problémy, které odtud pocházejí, vrhají svůj dlouhý stín na naši politic

kou současnost. Nejen v přeceňování možností „národního státu“ jako alter

nativy k evropské integraci, ale také v podceňování tlaků ekonomické globa

lizace, jimž národní státy nebudou s  to čelit. Zatímco v  XIX. století bylo

možné hovořit o  „předzjednané“ vzájemné závislosti politických a  ekono

mických elit opřené o  etnické a  kulturní sebeuzavírání do státních hranic,

o omezené konstrukce národních, kulturních a občanských identit a případ

ně o jejich politicky mobilizační zneužívání, v dnešní době se podobné před

poklady a souvislosti existence národních států rozpadají. Problémy vznika

jící z  nezávislosti kapitálu na národním prostředí, a  nadnárodní fl uktuace

kapitálu vůbec, jsou spojeny s daňovými úniky a převody zisků do daňových

rájů, s cestami investorů za levnou pracovní silou, nehledě na otázky život

ního prostředí, na migrace a etnické konfl ikty atd. Nic z toho už dnes není

možné řešit jen politickými prostředky národních států (zejména ne nacio

nalismem a  omezeně vykládaným liberalismem), nebo dokonce nějakými

mezistátními dílčími a rezortními dohodami, ale jen komplexně a systémo

vě prostřednictvím vytváření nadnárodních principů soužití a  spolupráce.

Evropská integrace zde není jen humanistickou a  demokratickou výzvou

porozumění, spolupráce a tolerance, jak jí kdysi chtěl rozumět v Nové Evro

pě T. G. Masaryk, ale reálnou nutností, jak pro podobné procesy vytvářet


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY 12 institucionální rámce, jak posouvat jejich řešení na vyšší úroveň a také kultivovat politickou kulturu národů; v tomto ohledu je i strategickou nutností vývoje tzv. národních zájmů směrem k  zájmům celoevropským. Při tom všem samozřejmě a  zároveň nutně roste význam společnosti jako zvláštní sféry mezi individuem a státem, potřeba občanského utváření společnosti, které už pro skotské osvícence (Adam Ferguson, Adam Smith, John Millar a  další .) bylo jednou ze zábran proti korupčnímu zneužívaní jen politicky a komerčně organizovaného soužití a budování umělých rozdílů mezi lidmi. Zájmy a potřeby občanské společnosti může stranická demokracie sice reprezentovat, ale vždy jen do určité míry.

Z  tohoto hlediska není oživení zájmu o  ideu občanské společnosti pouze efektem boje středoevropských disidentů (jako byli Václav Havel, Adam Michnik či György Konrád a další) a plodem jejich obrany lidských a občanských práv, ale také – což se v pozdějším vývoji potvrzuje – hledáním odpovědi na potřeby utváření politického života individuí a  skupin v  nově vzniklé situaci po rozpadu sovětského impéria. Z počátku se mnohým mohlo zdát, že se v  proklamacích občanské společnosti jedná jen o  vytváření prostoru pro nástup disidentů a disidentských hnutí jako nových aktérů politiky, kteří nemohli důvěřovat stávajícím politickým systémům stran a přežívajícím způsobům institucionálního chodu moci a kteří se ve svých programech změn potřebovali opřít o nejširší konsenzus veřejnosti. K „horizontové ideji“ občanské společnosti, jejíž realizace se nám vzdaluje v  míře, jíž se k  ní přibližujeme, proto nepatří jen řešení vztahů soukromé a veřejné sféry, ale také (nebo dokonce především) kontrola vztahů mezi hospodářstvím a politikou, způsobů politického panství, výkonů státní moci a reprezentace zájmů občanů v podmínkách integrativního chápání evropské spolupráce. Hodnoty a aktivity, objevující se v diskusích o veřejné sféře, nelze totiž chápat jen jako „soukromé“, ale jako výraz (často většinových) zájmů a potřeb širších skupin společnosti.

Pro výklad vzniku, povahy a významu tohoto nového kontextu českého politického života na počátku XXI. století a  jeho jednotlivých jevů autor znovu aktualizuje již poněkud vyčerpané a  často kontroverzně vykládané koncepty „demokracie“, „reprezentace“, „občanství“, „odpovědnost“, „identita“ atp. a redefi nuje posuny jejich funkcí i významu. A vedle toho zavádí celou řadu diferencujících a u nás méně známých analytických politologických termínů, jako např. rovnováha, globalizovaná modernita, nedokonalost, pravda jako veřejný zájem, aktivní hranice, občanský kód, pozitivní identity,


13

PŘEDMLUVA

veřejné učení, přes/hraniční utváření politické vůle atp., které mu umožňují nový a často nečekaný vhled do současných problémů politiky, života společnosti a utváření veřejného prostoru.

Ve svém pojmosloví i zaměření analýz se autor vyrovnává s reprezentacemi soudobé politologické (J. Rifk in, J. Alexander, E. Shils,), fi lozofi cké (CH. Tay- lor), sociologické (A. Giddens, N. Luhmann, U. Beck, K. Eder) i  klasické (A. de Tocqueville, E. Renan, M. Weber) literatury k problému, pečlivě diferencuje její analytické možnosti a odlišuje různé funkce europeizace politiky, demokracie společnosti i podob občanské společnosti (participační, ochrannou, legitimizační a integrační) a v závislosti na tom pak charakterizuje i jejich různá a u nás dosud komplexně a z nadhledu nediskutovaná pojetí.

Demokracie, občanská společnost a evropanství k sobě dnes patří způsobem téměř konstitutivním, což se samozřejmé zdá jen některým z nás. Jejich modernizační potenciál pro život společnosti i  rozvoj naší civilizace nelze nevidět. Význam knihy Karla B. Müllera podle mne spočívá v tom, že nabízí vysvětlení genetických i  systémových předpokladů podobných souvislostí, nutí diferencovat a tím i rozvíjet naše dosavadní přesvědčení a tak hlouběji rozumět naší přítomnosti.

Miloš Havelka


14

Úvod

Leitmotivem předložené publikace je porozumění předpokladům a  pod

mínkám udržitelnosti demokratického vládnutí v  Česku a  v  Evropě. Jsou

Češi „vakcinováni“ historickou zkušeností občanské společnosti? A  pokud

nedostatečně, jaké podmínky jsou nutné k tomu, aby Češi dokázali tuto zku

šenost rozvíjet a  dále posilovat? Jistá schizofrenie celé „postkomunistické“

střední Evropy spočívá v  potřebě budovat i  překonávat zároveň rámec de

mokratického národního státu. Snaha vytvářet demokratické instituce je

zároveň doprovázena transformací těchto institucí v  rámci nadnárodního

evropského vládnutí. Snaha o produktivní komplementaritu procesů demo

kratizace a evropeizace představuje jednu z hlavních výzev také pro součas

nou českou společnost. Domnívám se, že není smysluplné ani produktivní

zkoumat a uvažovat o procesech demokratizace bez ohledu na nadnárodní

kontext evropské integrace, nýbrž je třeba se pokoušet obě tyto poznávací

perspektivy analyticky, teoreticky i normativně propojovat. Otázky rozvíjení

občanské společnosti jsou relevantní jak v  souvislosti s  demokratizací ná

rodního státu, tak v souvislosti s budováním nadnárodního demokratické

ho a  institucionálního rámce. Alternativní název této knihy by proto také

mohl znít Pohled z Řípu na občanskou společnost čtvrt století po pádu komu

nismu Evropě. Snaha o propojení těchto dvou poznávacích perspektiv (de

mokratizace a evropeizace) rezonuje v řazení jednotlivých kapitol. Struktura

knihy je však koncipována také tak, aby bylo možné ke každé kapitole při

stupovat samostatně.

Předložená publikace se zabývá otázkami občanské společnosti a  nutně

vychází z  mé poznávací perspektivy jakožto autora. Jde v  jistém smyslu

o  souhrnný výkaz badatelských, pedagogických, občanských, politických

a v neposlední řadě i zcela osobních zkušeností, které jsem nabýval, rozvíjel

a tříbil zhruba v posledních patnácti letech. Práce však navazuje na mé ba

datelské počátky, které sahají do mých doktorandských studií ve druhé po

lovině devadesátých let. Můj zájem o otázky občanské společnosti však sahá


15

ÚVOD

až do první poloviny devadesátých let, kdy v  intelektuálních kruzích silně rezonoval sice ne příliš šťastně politizovaný, ale v mnohém přece jen přínosný „spor o občanskou společnost“, který v jistém smyslu kulminoval kolem přelomu tisíciletí v souvislosti s iniciativami Impuls 99 a Děkujeme, odejděte (Nekvapil 2003). Závěry mých dřívějších prací najde čtenář této publikace v teoreticky sevřenější a empiricky revidované i doplněné podobě, ale především koncepčně i  argumentačně těsněji svázané s  problematikou evropeizace, které se věnuji v  posledních letech. Je třeba také říci, že struktura práce vychází vstříc mým pedagogickým potřebám a zájmům, neb představuje průsečík neustále se proměňujícího kurzu o občanské společnosti, který se v  průběhu času uzpůsobuje měnícímu se politickému a  sociálnímu kontextu. Tento kurz jsem v  posledních deseti letech vyučoval na Vysoké škole ekonomické v Praze a v menším rozsahu také na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a na Metropolitní univerzitě Praha.

První, úvodní kapitola představuje (částečně ironizující) topografi ckou interpretační skeč na pomezí vizuální sociologie, antropologie, politologie a publicistiky. V jistém smyslu plní roli úvodního (či závěrečného – nechť si čtenář vybere) shrnutí zkoumané problematiky. Tato kapitola je refl exí mé příležitostné publikační aktivity a  snahy sdělovat badatelské poznatky (ve smyslu tzv. dvojí hermeneutiky) směrem k laické veřejnosti. Mezi poučenou laickou veřejnost je třeba počítat také studentstvo, proto jsem její zařazení považoval za vhodný (a snad osvěžující) doplněk.

Druhá kapitola, která se zabývá koncepční diskusí o občanské společnosti a ve které představuji své komplementární pojetí občanské společnosti, je v  jistém smyslu klíčovou kapitolou, neboť předjímá strukturu posuzování stavu občanské společnosti v polistopadovém Česku (poslední část třetí kapitoly) a strukturuje také kladení otázek týkajících se evropeizace občanské společnosti (šestá kapitola). Tato kapitola představuje revizi přístupu, který jsem poprvé načrtl v roce 2002 ve své disertační práci Češi a občanská společnost (Müller 2002), později koncepčně utáhl a publikoval v Sociologickém časopise (Müller 2003) a v upravené podobě opět předložil v British Journal of Politics and International Relations (Müller 2006).

Třetí kapitola se zabývá interpretací historických předpokladů a  formováním občanské společnosti v  českých zemích v  měnících se ústavněprávních (a geopolitických) podmínkách, včetně pokusu o posouzení toho, jak si občanská společnost vede pětadvacet let po ,sametové revoluci‘. Z  tohoto


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY 16 důvodu je třetí kapitola rozčleněna do čtyř částí (podkapitol), které se postupně zabývají obdobím po roce 1848, první republikou, obdobím „komunismu“ a obdobím po roce 1989. První tři historické části třetí kapitoly jsem poprvé publikoval v roce 2002 jako součást své disertační práce. Zde předložený text je upraven a  doplněn množstvím relevantních titulů, které mi pomohly detailněji rozpracovat jisté argumentační linie (například roli české „dynastické identity“ jako součásti nedostatečné parlamentní státotvornosti v období habsburského státu) i interpretace konkrétních událostí (například povahu tzv. moravského paktu). Poslední, čtvrtá část třetí kapitoly představuje refl exi současné situace; text stejné struktury, avšak bez zde předložené poznávací a  argumentační bohatosti je součástí mé publikace Politická sociologie, která vyšla poprvé v roce 2008 a podruhé v roce 2012.

Čtvrtá a  pátá kapitola tematizují a  interpretují dva problémové a  úzce provázané obecné okruhy otázek, které mají pro téma občanské společnosti zásadní význam; otázky role institucí a otázky proměn kolektivních identit, ke kterým dochází v důsledku modernizačních procesů. Obě tyto kapitoly, jejichž fragmenty jsou součástí mé habilitační práce Evropa a občanská společnost (Müller 2008), tvoří tematické a argumentační přemostění mezi problematikou demokratizace (postkomunistického Česka) na straně jedné a  problematikou evropeizace (demokratického Česka, ale nejen jeho) na straně druhé. Čtvrtá kapitola (kterou jsme napsali společně s  mým otcem Karlem Müllerem) se zabývá otázkami důvěry a ptá se, jakou roli hrají instituce v demokratické společnosti a jaké faktory nejvíce ovlivňují posilování a  oslabování mezilidské i  institucionální důvěry. Pátá kapitola se pokouší o interpretaci obecnějšího kontextu proměn kolektivních identit a politické legitimity, které probíhaly na pozadí modernizačních změn a tlaků. Tato interpretace nám nejen pomůže lépe porozumět kontextu utváření moderní české společnosti, ale také kontextu proměn kolektivních identit v  souvislosti s procesy evropeizace a globalizace.

Konečně poslední, šestá kapitola, jejíž struktura je odvozena ze zmiňovaného komplementárního pojetí občanské společnosti, se zabývá podmínkami a  formami evropeizace kolektivních identit, veřejné sféry a  národního státu i interpretací vzájemných rezonancí a vazeb těchto tří rovin evropeizace. Tato kapitola dále představuje koncept aktivní hranice jako klíčovou matici (nexus) evropeizace kolektivních identit a veřejných sfér, které považuji za klíčové dimenze evropské občanské společnosti. Koncept aktivní hranice


17

ÚVOD

jsem poprvé představil v březnu 2011 na semináři v Oberwiesenthalu, který pořádala Česko-saská vysokoškolská iniciativa (Müller 2013). Koncept jsem později předložil a diskutoval na řadě odborných konferencí i veřejných fór. Kapitola je upravenou verzí článku, který jsem předložil ve slovenské Sociológii (Müller 2014).

Pokud jde o metodologii předkládané publikace, je nutno uvést, že komplexnost předmětu nedovoluje omezit se na metodický postup jednoho jediného oboru. Takováto pluralita metod je dnes v sociálních vědách zcela běžná, ba samozřejmá a stejně tak i předkládaná práce kombinuje „individualizující“ idiografi cky orientovaný a „generalizující“ nomotetický přístup při práci s  teoretickým i  empirickým materiálem. Předkládaná práce je silně koncepčně a  normativně orientována, její těžiště tedy leží především v  sekundární literatuře, nikoli však výlučně. Především v historizující třetí kapitole jsem kromě sekundární literatury a příležitostně citovaných dobových tiskovin vycházel z  diskurzivní analýzy projevů (především ekonomického) nacionalismu v  dobovém tisku. Pracoval jsem s  kompletními ročníky Národních listů z let 1861, 1868, 1873, 1895 a s kompletními ročníky Naší doby z let 1894–1899, 1912 a 1913. Šlo především o monitoring, analýzu a vyhodnocení projevů etnicky motivovaného ekonomického protekcionismu (hesla Svůj k  svému) v  podmínkách integrující a  liberalizující se ekonomiky habsburského státu. Také v otázkách interpretace a hodnocení vývoje polistopadové občanské společnosti jsem vycházel z četných empirických šetření, která jsou vždy odkazována v textu samém.

Také v otázkách porozumění a hodnocení stavu současné občanské společnosti v  Česku jsem částečně vycházel z  primárních zdrojů, které jsem shromáždil metodou akčního výzkumu a zúčastněného pozorování. K tomu mi pomohlo moje čtyřleté angažmá místního zastupitele ve městě Černošice, kde jsem si mezi březnem 2010 a  říjnem 2014 vedl výzkumný deník. V  průběhu tohoto čtyřletého období jsem se jako zastupitel města účastnil více než třiceti (veřejných) jednání městského zastupitelstva, zhruba stejného počtu interních jednání politické platformy Věci černošické, která mne do volené funkce nominovala, více než deseti nejrůznějších jednání orgánů obce a veřejných slyšení se spoluobčany. Ve stejném období jsem se (z pozice představitele veřejné moci) účastnil více než dvou set méně či více formálních jednání (a rozhovorů) se spoluobčany Černošic o nejrůznějších otázkách obecního významu a více než tří desítek rozhovorů s představiteli


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY

18

veřejné moci z jiných místních samospráv. Musím přiznat, že tato zkušenost

mi nabídla nedocenitelnou teoretickou inspiraci i empirický materiál. Tuto

badatelskou zkušenost jsem měl také možnost prezentovat a diskutovat na

dvou konferencích Otevíráme radnice I a  Otevíráme radnice II, které

v  únoru 2014 a v březnu 2015 zorganizovala na Vysoké škole ekonomické

katedra politologie a Fond Otakara Motejla.

Konečně chci také otevřeně doznat, že nezanedbatelný vliv na formování

mého přístupu měla také moje rodinná zkušenost, která mi otevřela přístup

do kulturně „cizorodého“ britského kontextu, čímž mi poskytla další cenné

souřadnice pro možná hodnocení domácího českého prostředí. Nejen moje

manželka, ale také mé dvě děti mi nabídly velmi podmanivý a inspirativní

příklad i  osobní zkušenost nových Evropanů, kteří jsou bytostně spojeni

s  různorodými kulturními kontexty a  kteří integrálně a  niterně propojují

zkušenost, kterou v této publikaci nazývám aktivní hranicí. Je proto celkem

srozumitelné, že tuto knihu věnuji právě jim – Josie, Lole a Zakovi.


19

1 Kvalita demokracie v Česku aneb málo vědecký úvod do problematiky

Může být člověk nadlouho spokojený ve svém soukromí,

když má vážné výhrady vůči směřování „své“ společnos

ti a  vůbec nevěří těm, kteří spravují veřejný život? ...

A jak to, že Češi ,umí‘ soukromou existenci, ale selháva

jí ve svém veřejném prostoru?

Jaroslav Spurný

Uvede nás v naši dávnou přirozenost, vyléčí nás, a tak

nás učiní blaženými a šťastnými.

Platon

Sociální vědci opakovaně poukazují na to, že hlavní problém rozvoje demokracie v ČR je veřejné opovrhování institucemi. S tím nelze než souhlasit. Ve svobodné společnosti je nutné, aby veřejnost přijala instituce za své. Aby se občané cítili za jejich stav odpovědní, a pokud nejsou spokojeni s jejich stavem, aby dokazovali, že se umí pokoušet o nápravu.

Vztah veřejné důvěry a institucí se vyznačuje začarovaným kruhem sebe

/naplňujícího proroctví. Opovrhování politickými institucemi podlamuje občanské kompetence, jež jsou předpokladem veřejné „péče“ o kvalitu těchto institucí, což způsobuje, že politické instituce nefungují. To zpětně vede k opovrhování těmito institucemi. Naopak pocit odpovědnosti za politické instituce občanské kompetence předpokládá i posiluje a pracuje ve prospěch institucí, které jsou otevřené a odpovědné zájmům „svých“ občanů.

Apriorní veřejná nedůvěra vůči institucím tak posiluje represivitu insti

tucí, veřejná důvěra naopak posiluje u institucí jejich servisní funkci, která by měla spočívat v tom, že instituce občany ochraňují a ulehčují jim život.


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY 20 Stranou nechme důležitý argument, že apriorní nedůvěra neumožňuje občanům v  případě jejich nespokojenosti se stavem veřejných institucí svoji důvěru odebrat. Jak říká Giddens (2007), v  demokracii musí být občané schopni investovat důvěru ve veřejné instituce a pochopitelně jako každou jinou i tuto svoji investici s nějakou periodicitou prověřovat.

V případě české společnosti je však vhodnější než o opovrhování institucemi, které by mohlo být také výrazem občanského sebevědomí a autonomie, hovořit o  jakémsi macešském vztahu občanů k  politickým institucím a veřejným statkům vůbec. Jak si ukážeme dále, nedostatečný vztah občanů k veřejnému je totiž prosycen vypjatým etatismem, tedy pocitem závislosti na státu, a již zmiňovanými slabými občanskými kompetencemi. Nedostatečný vztah ke státu a slabé občanské sebe/vědomí jsou důsledkem dlouhodobého vývoje a můžeme je sledovat až k samým počátkům formování moderní české společnosti v průběhu 19. století.

Nedostatečný vztah k  veřejným statkům a  ke státu jako takovému lze s jistou mírou sarkasticky laděné nadsázky interpretovat na základě následujících fotografi í. Fotografi e zachycují topografi ckou situaci, kterou by bylo možné pomocí odborné terminologie charakterizovat jako proměny hranic veřejné a soukromé sféry v podmínkách každodennosti a svátečnosti od konce první světové války do současnosti. Vyobrazené místo, které se nachází na samém okraji velké Prahy v  městské části Lipence, jsem opakovaně míjel a  obdivoval v  jarních měsících roku 2010. Místo lze považovat za jakousi historickou a organicky vzniklou instalaci ve veřejném prostoru a je jedinečnou sondou do naší historie, politické kultury i odrazem vzájemné dynamiky státu a kultury. Je historickou ironií, že jsem toto místo míjel každé ráno při cestě do soukromé školky, neboť se naše v té době čtyřletá dcera nedostala (tak jako tisíce dalších) do systému veřejného předškolního vzdělávání, který – jak známo – v mnoha českých obcích kolabuje kombinací několika faktorů, které mají stejného jmenovatele: nedoceňování veřejného. Mezi jinými příčinami tohoto stavu by bylo třeba jmenovat nedostatečné plánování a vizionářství místních politických elit, které po roce 1989 vyšly z módy, dále dominanci neoliberální ideologie, konečně i  stálé přiškrcování veřejných rozpočtů.

Pomník, který vidíte na fotografi ích, byl v roce 1918 instalován místním Husovým evangelickým sborem u příležitosti vzniku samostatného Československa. Pomník má připomínat hodnotu samostatné státnosti, včetně


21

KVALITA DEMOKRACIE V ČESKU ANEB MÁLO/VĚDECKÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY

vzepětí i obětí vynaložených při naplňování tohoto národně emancipačního cíle. Tento den (28. říjen) je připomínán jako Den vzniku samostatného československého státu a od roku 1989 je státním svátkem. Ať už vznik Československa a  jeho vztah k  tradici české státnosti interpretujeme jakkoli, je neoddiskutovatelným faktem, že založení Československa bylo naprostou většinou Čechů vnímáno jako dovršení národního emancipačního hnutí v podobě národního státu Čechů a Slováků.

Prvním pozoruhodným faktem je skutečnost, že pomník připomíná skálu, tedy něco pevného, prvobytně neotřesitelného, ze země organicky povstávajícího. Symbolika slavnostního pomníku samostatné státnosti tak jasně odkazuje na obrozeneckou mytologii, jež je konstruována na předpokladu organického pojetí národa, který se jako jednolitý monolit vynořuje z temnoty dávnověku. Jak poeticky líčí vznik českého nacionalismu Gellner (2003), představa národního probuzení připomíná pohádku o české Šípkové Růžence, kterou políbil německý rytíř Siegfried a  již tak probudil z  jejího stoletého spánku; sic nežili spolu spokojeně až do smrti, avšak jejich manželství, které bylo plné napětí, vydrželo celkem dlouho. Rozpadlo se však za velmi dramatických okolností.

Je samo o sobě pozoruhodné i to, že pomník státnosti, který se nachází na křižovatce dojezdových cest, která připomíná vesnickou náves a nachází se uprostřed polí, je obehnán krásným dekorativním plůtkem. Plůtek, který je svým provedením blízký uměleckému kovářství, je symbolem ochrany hodnoty samostatné státnosti a koresponduje s tím, co historik Miroslav Hrocha (1999) nazývá defenzivním auto/stereotypem českého národa, který se emancipoval navzdory německému živlu i centralistické politice Vídně. Koneckonců u obou etnik žijících v českých zemích vyvolával etnický konfl ikt permanentní pocit ohrožení a psychózu strachu, která zakládala nejen stereotypní důraz na obranu, ale také na výše rituálně posilovanou jednotu, který neumožňoval, aby v sobě obě etnické společnosti nacházely dostatečné zdroje pro praktikování kritické i politické opozice.

Ochrana symbolu státnosti na fotografi ích silně koresponduje s absencí systematické a  trvalé péče o  hodnotu státnosti. Plůtek je zrezlý a  na obou stra nách pln vysokého pýru, kopřiv a pampelišek. V duchu sebe/ironizujícího dis kurzu, který není české mentalitě cizí, bychom však mohli namítat, že zanedba nost symbolu předválečnými generacemi vybojované státnosti spíše rafi novaně posiluje obrannou funkci plůtku. Narušitel si při jeho


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY 22 překonávání snadno roztrhne kalhoty a ostré hroty by mohly způsobit pohmoždění, případně krvácení se sekundárním rizikem otravy krve. Pokud ani toto narušitele nezastaví, svoji daň si vyberou nepříjemné žahavce od kopřiv a v poslední linii nastoupí klíšťová borelióza či neméně zrádná encefalitida.

Dekorativnost plůtku je iritujícím způsobem posílena torzem udržovaného živého plotu v pravém předním rohu i ostatní nahromaděnou veteší (viz foto níže). Co se torza živého plotu týče, jde o několik smrčin, nejspíše vyrýpnutých v  panském lese, které by si zasloužily doplnit, pokud bychom chtěli usilovat o celostní utváření veřejného prostoru. Torzo živého plotu tak připomíná dobře známou salámovou metodu, která se stále úspěšně uplatňuje při rozvoji veřejného prostoru a infrastruktury. Pokus o veřejnou estetiku doplňuje zhoustlý a  neodborně zastřihávaný šeřík v  pravém zadním rohu, který (při pravobočním pohledu) jakoby vyrůstá ze zahrádky bílé Lady. Jeho zdánlivě náhodné a alibisticky ochraňující osazení dokresluje komunistickou érou přehlíženou nepatřičnost ve vztahu k  symbolice šeříku; sovětské osvobození bylo pouze počátkem jiného a o něco delšího vazalství.

Daleko nejefektivnějším způsobem ochrany předrahé připomínky státnosti je však skutečnost, že pomník je ohrazen starým haraburdím jako

Téměř anonymní monolit v zajetí inteligibilního světa


23

KVALITA DEMOKRACIE V ČESKU ANEB MÁLO/VĚDECKÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY

husitskou vozovou hradbou a  narušitel si ho s  největší pravděpodobností

vůbec nevšimne. Z jedné strany pomník spolehlivě chrání vrak již zmiňova

ného automobilu sovětské výroby Lada, který – jak si pamatují starší roční

ky – patřil k prestižním vozům; šlo o silné a žíznivé vozidlo, které bylo draž

ší než škodovka. Vykapávající olej tak spolu s  kontaminací přilehlého

povrchu ještě umocňuje odpudivý a  obranný ráz pravého křídla pomníku

státnosti.

Svoji nezastupitelnou defenzivní úlohu hraje hned na přilehlém pravém

předním rohu pomníku rozbalené linoleum. Obranná funkce linolea je ne

docenitelná především v letních měsících, když se do něj silně opře sluníčko.

Linoleum měkne, komplikuje přístup k pomníku z pravoboční strany a za

nechává po narušiteli usvědčující šlápoty. PVC, které vymysleli soudruzi

z NDR, bývávalo v normalizačních dobách užitečným pomocníkem zvele

bování útulných chat a chaloupek. Také další haraburdí, které je trefnou při

pomínkou normalizace, statečně komplikuje přístup k  pomníku státnosti.

Hned vedle linolea je složeno množství prvotřídně vyschlých fošen, které

spolu s PVC symbolizují normalizační časy ochablé pracovní morálky, kdy

Lada ochranitelka


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY

24

se na pracovišti hodně kradlo. Přisvojování veřejných statků (neboť přece

vše patřilo všem) navíc mělo chvályhodné ideologické zdůvodnění. Pomá

halo totiž oslabovat státní ekonomiku a na ní založený a v době normalizace

všemi nenáviděný komunistický režim; vždyť kdo nekrade, okrádá rodinu.

V  pátek odpoledne, jemuž se přezdívalo malá sobota, se přisvojené statky

(linoleum a fošny) naložily na vozík. Co se nevešlo na vozík, dalo se na za

hrádku. Vozík se zapřáhl za Ladu a vše se převezlo na chalupu. Enkláva úni

ku, svobody a důvěrnosti, která představovala jakousi chalupářskou emi

graci, se potom dále zvelebovala pomocí takto redistribuovaných veřejných

statků.

Poučený pozorovatel již uhodne, co chrání pomník z druhé strany. Zrezi

vělý, avšak zjevně stále užívaný vozík, onen vrcholný reprezentant normali

začního a  materiálně zajištěného útěku do soukromí, znesnadňuje přístup

k  drahému pomníku státnosti z  pravé strany a  posiluje obrannou funkci

zrezivělého plůtku. Národní a pamětihodný pomník je vlastně centrem ve

řejné enklávy sloužící k hromadění soukromých věcí. Toto hromadění však

není hromaděním bez ladu a  skladu, nýbrž má jistou historickou logiku

Dekorativní kolonizace symbolu státnosti soukromým haraburdím


25

KVALITA DEMOKRACIE V ČESKU ANEB MÁLO/VĚDECKÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY

i systém. Odkaz na systémovost a modernizační vyspělost české společnosti

je podtržena osazením pomníku státnosti kontejnerem na svoz smíšeného

odpadu v  pravém zadním rohu (viz foto níže), který poněkud nerozvážně

láká kolemjdoucí s kapsami plných odpadků. Možná místní smýšlejí tak, že

řádný občan, který svoz komunálního odpadu respektuje a  následuje, ne

představuje pro pomník české státnosti vážné nebezpečí, neboť lne na rozdíl

od Vandalů a jiných nájezdných Germánů k rodné zemi a váží si krajiny, jak

lze vidět na příkladu velkorysého zvelebování krajiny velkoplošnými bill

boardy. O jisté míře sociální kontroly a mezilidské důvěry pak svědčí to, že

popelnice ani vozík nejsou k plůtku přivázány řetězem.

Ambivalence vztahu občanů k veřejnému prostoru je dále posílena kon

trastem této „pamětihodné skoro skládky“ s pompézní a opravenou selskou

bránou u přilehlého (soukromého) statku. Přilehlá vstupní brána, která pa

matuje bonapartismus, ostře kontrastuje s neomítnutou stěnou zřejmě nor

malizační přístavby, která je okrášlena zbytkovou hromadou písku a odlo

ženou míchačkou (zlaté české ručičky). Frontální pohled na tuto situaci

symbolizuje polo/moderní ráz české společnosti, který elegantně kombinuje

Brána soukromého statku povýšeně hledí na přehlíženou veřejnost


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY 26 upjatý tradicionalismus s neoliberální lhostejností (údajnou tolerancí) a který připouští kolonizaci veřejné sféry soukromými zájmy pochybného ražení. Tato znervózňující konstelace je však naštěstí vybalancovávána v pravý čas evokovanou představou o vlastní nadřazenosti, která umožňuje snášet tuto iritující absenci řádu bez neuróz a patologických závislostí. Nepořádek (absence řádu) „malého českého člověka“ je naštěstí kompenzován ve snaze nalézt funkční psycho-sociální ekvilibrium (Erikson 1974) sebevědomím „skvělého českého národa“ (Holý 2001).

Zarazí konečně také fakt, že pomník je orientován zády k  veřejné cestě a čelem k soukromému statku (stejně jako automobil Lada). Navíc přístup k pomníku z veřejné cesty je nenápadně znepříjemněn tlející posekanou trávou, která je důmyslně shrabána do kompostující se kopičky. Kopička je připomínkou jak rurální zakotvenosti české společnosti, tak agrární povahy první fáze průmyslové revoluce v českých zemích. Celý prostor je neúhledně posekán a  upraven tak, aby kolemjdoucí mohl obdivovat zarostlý pomník české státnosti z  úctyhodné vzdálenosti a  aby zároveň místním zajišťoval pohodlný přístup k nahromaděným věcem, případně jejich doplnění, a pochopitelně především přístup k  popelnici. Nápis na pomníku, který je již nyní značně omšelý, však brzy přestane být z úctyhodné vzdálenosti (zpoza linolea či přes vozík) čitelný, takže nebude lidem jasné, proč tam ten kus šutru vlastně dali. Možná už nyní mnozí tápou.

Zůstává otázkou dalšího pozorování a interpretace, jak se bude proměňovat genius loci tohoto komplexního a živého důkazu vztahu občanské společnosti a státu v českých podmínkách. Bylo by potěšitelné, kdyby v budoucnu došlo alespoň k  částečnému narovnání zde vyobrazené nerovnováhy mezi veřejným a svátečním na straně jedné a soukromým a všedním na straně druhé. Vyobrazená situace je zřejmým důkazem největší slabiny naší politické kultury. Liberální kultura formálních pravidel a důvěry v instituce je příliš řídká a nedokáže vzdorovat klientelistické kultuře neformálních vztahů, které kolonizují veřejné instituce. Češi prozatím neumějí svobodně utvářet, dodržovat a vynucovat formální (spravedlivá) pravidla občanského soužití a nedokážou zabezpečit, aby se politické instituce neohýbaly pod vlivem nejsilnějších soukromých zájmů.

Naše čtyřletá dcera si zprvu myslela, že jde o zkamenělou princeznu, jejíž zachránce proměnila zlá čarodějka v lino, fošny, vozík a starou Ladu. Nezbývá než doufat, že pohádková představa naší dcery bude mít také odpovídající


27

KVALITA DEMOKRACIE V ČESKU ANEB MÁLO/VĚDECKÝ ÚVOD DO PROBLEMATIKY

happy end. Německý rytíř Siegfried má se Šípkovou Růženkou i po vzájem

ném rozvodu korektní vztahy, avšak pocit závazku vůči němu by přece jen

mohl stále vzbuzovat rozpaky. Mohl by se však objevit například jeho brat

ranec, bruselský rytíř Willfryd, který by vysvobodil (tj. odklidil) neúspěšné

zachránce a zkamenělou princeznu by zase navrátil jejímu lidu. Ten ji však

musí sám a ze své vůle přijmout za svou, ale o tom dále.


28 2 Občanská společnost

V demokratických zemích je dovednost sdružovat se do

vedností základní: na jejím rozvoji závisí rozvoj všech

ostatních.

Alexis de Tocqueville

Myslet vždycky znamená přehánět.

José Ortega y Gasset

Historicko-fi lozofi cký exkurz Pojem občanské společnosti má empirickou i normativní rovinu. Je pojmem, kterým označujeme určitou sociální i  institucionální strukturu, která nám umožňuje – byť nedokonale – naplňovat jistá očekávání a hodnoty. Obě perspektivy se však nutně prolínají a  je zcela nemožné, podobně jako u  pojmu demokracie, je naprosto oddělit. Mnozí autoři tvrdí (Tester 1992: 9), podle mého soudu správně, že pojem moderní občanské společnosti je od svých osvíceneckých počátků pojmem s výrazně převažujícím normativním akcentem. Počínaje antikou až do konce 18. století představoval pojem občanské společnosti (civilis societas) synonymum pro politickou společnost či stát. Tento význam vtiskl pojmu Cicero v  1. století př. n. l. Pojem pak na dlouhá staletí z  politické teorie i  praxe zmizel a  začal být znovu používán až kolem roku 1400 (Weale 1995: 341). S  novou intenzitou se pak objevuje u  autorů, jako jsou Hobbes, Locke, Montesquieu, Ferguson či Smith. V  pojetí těchto pozdně novověkých koncepcí je pojem občanské společnosti používán jako protiklad ke stavu jisté necivilizovanosti, jež je vlastní hypotetickému přírodnímu stavu či despotickému způsobu vlády. Jeho opakem je stav, kde jsou vztahy mezi občany upraveny právem a  kde převládá slušnost a  občanské


29

OBČANSKÁ SPOLEČNOST

partnerství. Občanská společnost je zde charakterizována městským způsobem života, aktivním občanským životem a rozvojem obchodu. Pojem občanské společnosti je v této první fázi moderního myšlení obdarován zřetelným morálním nábojem. Také kapitalistické tržní prostředí je pojímáno jako sféra produkující osobní odpovědnost a sebekontrolu. S tímto pojetím se setkáme například u Adama Smithe. Trh je zde oslavován jako uklidňující a civilizující protiklad k militaristickým ctnostem aristokratického života (Alexander 1998: 8). I když výše jmenovaní autoři používají pojem občanské společnosti ještě v klasickém smyslu, v polemické diskusi s evropským absolutismem zde dochází k  založení klíčové distinkce mezi občanskou společností a  státem, jež nachází své konečné vyjádření v pozdějším politickém myšlení i praxi.

Moderní distinkce mezi občanskou společností a státem je dědictvím několik století trvajícího vývoje. Kanadský politický fi lozof Charles Taylor (1995) se domnívá, že již společenský a mocenský řád ve středověké Evropě v  sobě obsahoval klíčové předpoklady, které připravovaly půdu pro vznik občanské společnosti v moderním slova smyslu. Taylor vidí hlavní předpoklady v jisté anarchičnosti středověké Evropy, jež způsobovala, že se společnosti neidentifi kovaly se svojí politickou strukturou. Politické útvary se vyznačovaly rozdrobeností a organizační nestálostí, což bylo ještě zvýrazněno diarchií světské a duchovní autority, jež spolu někdy soutěžily, někdy spolupracovaly. Důležitý byl podle Taylora také vývoj zákonné představy osobních práv, jež byla součástí hierarchie feudálních vztahů a existence relativně nezávislých samovládných měst.

Středověká situace však byla překonána úspěšným pokusem zřídit nad většinou Evropy absolutní monarchie. Panovníci posílili svoji vojenskou, organizační i dohlížecí moc, jež se stala téměř nezpochybnitelnou. Příčiny tohoto vývoje nastiňuje Max Weber (1929: 35) ve své slavné přednášce Politika jako povolání. Vývoj v tomto směru podmiňovaly dle Webera čistě technické potřeby správy. V Evropě vznikalo odborné úřednictvo během půltisíciletého vývoje. Rozhodující krok byl podle Webera učiněn při správě knížecích fi nancí. Pod nátlakem bídy a tureckého ohrožení docházelo k nahrazování knížete úředníky v hospodářství, které nejméně snášelo diletantismus feudálního pána, jenž byl tehdy ještě především válečníkem. Také vývoj vojenské techniky vyvolal potřebu odborného důstojníka a nakonec také nárůst složitosti právních procesů přivedl na scénu školeného právníka. Během 16. století podle Webera natrvalo zvítězilo v těchto třech oborech odborné


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY 30 úřednictvo ve vyspělých státech Evropy. V době vzestupu královského absolutismu se panovníci pozvolna vzdávají své samovlády ve prospěch odborných úředníků, s jejichž pomocí vítězí nad stavy a bezprecedentně koncentrují politickou moc ve svém sídelním městě.

Identifi kace společnosti s  její politickou organizovaností se vrací, a  to v  té formě, která je nejpříznivější pro despotismus. Navíc se zdálo, že pouze tento způsob organizace státu může být vojensky účinný. Dominantním se stal koncept římského práva upřednostňující monarchiální sílu. Bodin a Hob bes vyvinuli koncept vlády, jenž zcela sesadil středověké chápání politické autority, reformace zase podkopávala myšlenku církve jako jednotné autority duchovní. Co přetrvává a objevuje se v nové formě, je sociálně smluvní doktrína (Hobbes, Rousseau, Locke), kdy se společnost na základě smlouvy svěřuje do rukou panovníka. Smlouva je nicméně zprvu chápána jako akt podřízení a  nastolení absolutní moci, proti které nemá společnost žádné odvolací prostředky.

V těchto podmínkách se rodí dvě klíčové myšlenkové tradice, které významným způsobem vytvářely a  formovaly politické myšlení a  které jsou jedním ze základů našich dnešních představ o občanské společnosti (Taylor 1995). Tyto dva nejvlivnější proudy novověkého myšlení, které se vyvíjejí v konfrontaci s evropským absolutismem, zakládají různost pohledů, pokud jde o současná pojetí konceptu občanské společnosti. Jeden z nich, který se odvíjí od již zmiňovaného Johna Locka, zakládá ideu nepolitické dimenze společnosti. Druhý proud, který je inspirován Charlesem Montesquieuem, defi nuje společnost politickou organizovaností, kde je ale tato organizovanost konstitučně rozptýlena mezi mnoho nezávislých zdrojů (check and balances). V těchto dvou fi lozofi ckých koncepcích nacházíme kořeny současných představ o občanské společnosti jakožto společnosti oddělené od státu.

Obě tyto koncepce jsou (ne bez paradoxů) refl ektovány začátkem 19. století v Hegelových Základech fi lozofi e práva. Mnozí se shodují v tom, že právě Hegel je prvním moderním myslitelem koncepce občanské společnosti chápané v diferenci vůči státu (Riedel 1982: 139). Hegel rozumí občanskou společností sféru mezi rodinou a státem (Hegel 1992: § 182, dodatek). Podstatný vliv lockovské tradice se u  Hegela projevil důrazem na samoregulující ekonomickou aktivitu, která hraje v  občanské společnosti centrální úlohu. Inspirace montesquieuánskou tradicí spočívá v tom, že Hegel do občanské společnosti začleňuje nezávislá tělesa, korporace (Hegel 1992: § 250–256). Korporace je jistým přechodem občanské společnosti ke státu. Jedinec,


31

OBČANSKÁ SPOLEČNOST

který v občanské společnosti sleduje pouze vlastní zájem a pouze nepřímo přispívá k blahu celé společnosti, se stává v korporaci členem vyššího společenského celku a přijímá méně egoistický účel tohoto celku za svůj. Zatímco v občanské společnosti pečuje o jiné pouze tak, že pečuje o sebe, v korporaci se mu stává obecnější, neegoistický účel společenského života vědomým účelem (Sobotka 1991: 70).

Na Hegela navazuje Karel Marx, který chápe občanskou společnost jako autonomní sféru ekonomických aktivit, odjímá jí však její morální rozměr a  chápe ji jako nástroj třídní nadvlády a  ekonomické dominance (Marx, Engels 1958). Toto pojetí později rozvedl významný italský společenský teoretik a  revolucionář Antonio Gramsci (1891–1937), který analyzuje občanskou společnost jako nástroj duchovní a kulturní hegemonie buržoazní společnosti, která manipuluje občanskou společností pomocí nejrůznějších institucí, jako jsou vzdělávací zařízení, média, církev či odbory, a  vštěpuje jí své vlastní hodnoty a přesvědčení (Gramsci 1998). V souvislosti s touto tradicí koncept občanské společnosti jako důležitý pojem ze sociálních věd mizí. Oživení zájmu o občanskou společnost K renesanci zájmu o zkoumání občanské společnosti i oživení tohoto konceptu samého dochází na přelomu 70. a 80. let minulého století, a to napříč sociálními vědami. Příčiny tohoto oživení představují do jisté míry historicky i analyticky provázané fenomény a lze je rozdělit do čtyř kategorií.

První příčinou byl boj proti totalitním (komunistickým) režimům ve střední a východní Evropě. Občanská společnost byla v pojetí středoevropských disidentů, jakými byli Václav Havel, Adam Michnik či György Konrád, pojímána především jako obrana lidských a  občanských práv a  platforma boje proti svévoli státní moci.

Druhou příčinou bylo následné zhroucení těchto režimů na přelomu 80. a 90. let. Tato diskuse již nebyla motivována strachem z rozpínavosti totalitní moci, ale především refl exí defi citu postkomunistických společností vybudovat v  krátkém čase demokracii srovnatelnou s  těmi na Západě (Dahrendorf 1991, Müller 2002, Sztompka 1998). „Spor o občanskou společnost“ se stává sporem o komplexní refl exi kulturních, sociálních a ekonomických předpokladů funkční demokracie, sporem o podmínkách rozvoje, či dokonce přežití demokracie, a to i na Západě samém (Keane 1998).


Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY 32

Třetí příčinou byl spor o krizi státu blahobytu. Na tu poukazovali mnozí autoři již v 80. letech (Off e 1984, Keane 1988), avšak po zhroucení komunistických režimů, které ukončilo bipolární rivalitu v Evropě, jež představovala významnou mobilizační sílu a tlumila naléhavost mnohých problémů, nabývá tato krize viditelnějších rozměrů (Powell 2000, Putnam 2000). Mnozí poukazují na to, že růst státních pravomocí jde na úkor schopností občanské společnosti starat se o různé záležitosti a řešit mnohé problémy a že v souvislosti s růstem sociálního státu po druhé světové válce dochází ke „kolonizaci“ občanské společnosti, tedy růstu její závislosti na státu. Toto „zpohodlnění“ občanské společnosti se mimo jiné projevuje poklesem spolkového života, rozpadem kultury dárcovství, vyhroceným individualismem, krizí rodinných hodnot, nárůstem politické apatie a pocitu odcizení mezi občany navzájem i  mezi občany a  státem. Současná krize (národního) sociálního státu, neschopného řešit v  době globalizace vážné ekonomické a  sociální problémy, se tak dle mnohých autorů projevuje také v  poklesu legitimity politických institucí, včetně politických stran (Peréz-Díaz 1998), což má za následek mimo jiné pokles daňové kázně.

Čtvrtou příčinou je reakce na nové formy sociální mobility a  kulturní diverzity a na rychlost a rozsáhlost technologických, ekonomických a kulturních změn, které s sebou přináší globalizace (Cohen 1999: 55). V souvislosti s  tím se do středu zájmů sociálních vědců dostávají otázky sociální i  politické integrace a  participace, které byly doposud považovány za cosi samozřejmého či přirozeného. Mnozí poukazují na to, že je stále těžší přetavit vážné sociální problémy v účinné kolektivní jednání. V moderních podmínkách, kdy hustota lidské populace znesnadňuje navazování vztahů důvěry mezi lidmi a komplikuje reprodukci morálních rámc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.