načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Češi i Němci -- Legendy, spory, realita - Emanuel Mandler

Češi i Němci -- Legendy, spory, realita

Elektronická kniha: Češi i Němci -- Legendy, spory, realita
Autor:

Druhý svazek "kotroverzní" edice Otazníky našich dějin obsahuje výběr autorových článků a komentářů od roku 1998 do roku 2001 (otištěny byly přdevším v Lidových novinách), které ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  80
+
-
2,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 175
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7090-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý svazek "kotroverzní" edice Otazníky našich dějin obsahuje výběr autorových článků a komentářů od roku 1998 do roku 2001 (otištěny byly přdevším v Lidových novinách), které jsou doplněny dosud nepublikovanými úvahami o aktuálních politických tématech. Otištěné texty mají ve značné míře polemický charakter, anebo jsou zaměřeny proti ustáleným a běžně přijímaným názorům. Polovina knihy je věnována česko-sudetoněmeckým vztahům, ale o našich vztazích k Němcům a otázce vyhnání vypovídají i další, například Mandlerův komentář k televizním Krkonošským pohádkám, který rozpoutal celou polemiku. Publikace byla do EP 2001 zařazena dodatečně. (legendy, spory, realita)

Předmětná hesla
Schustala, Gertrude, 1896-1983
* 1945-1948
Němci -- Odsun -- 1945-1948
Němci -- Československo
Morava severní (Česko) -- Dějiny -- 1945-1948
Zařazeno v kategoriích
Emanuel Mandler - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ČEŠI I NĚMCI

Legendy, spory, realita

Emanuel Mandler

Nakladatelství Libri

Praha 2001


© Emanuel Mandler, 2001

© Libri, 2001

ISBN 80-7277-090-X


OBSAH

Úvodem 8

I. ČESKÝ SVĚT – JEDNA POHÁDKA

U nás doma

(Každodennost naší společnosti)

Víme své: Co je to postkomunismus? 11

Helena Vondráčková za komunistů a dnes 12

Smutný únorový den 14

Každý ať se podřizuje vládní moci! 16

Společnost bezvěrců 17

Odpouštěj a bude ti odpuštěno 19 Pro děti pohádku (Socialistická pohádka a její smysl)

Víme své: Milovníci pohádek 21

Hrdinové naší mladosti 22

Z pohádky do pohádky, zvláště televizní 24

Dopis panu V.... 27 Kupředu levá! (K uvedení třídně pojaté agitky na ČT1)

Víme své: Skoro 2 miliony diváků... 30

Očkování proti stínům minulosti 32

Místní organizace o majoru Zemanovi 34 Vzkříšení české státnosti (O povaze českého státu)

Víme své: Kontinuita nám přináší blaho 38

Stane se Česko velmocí? 40

Rej Hitlerů v České republice 42

Porážka superpravice 44

Švejk a moderní válka 46

Lesk a bída májových svátků 48

Česká transformace – byla nebyla? 50 Mýty o disentu (Kritika českého disentu)

Víme své: Jak jsem byl disidentem 52

Odchod disentu do historie 64

Hledání vlastního národa 67

Obyvatelstvo jako možný nepřítel? 70 Opium lidu, nebo převodní páka? (O církvích a komunistickém režimu)

Víme své: Nebude nám chybět náboženství? 72

Vztah církve a státu: konečné řešení? 73

Řetěz spolupráce s autoritativním režimem 75

Jak to bylo s J. L. Hromádkou? 77

Česká společnost, církve a komunisté 80 II. K VYHNÁNÍ A O VYHNÁNÍ Úvodem: Úvaha takřka osobní 84 Jméno pro tragédie 20. století (Polemika o Kosovu a vyhnání)

Víme své: Hroby 91

Kosovo: etnická čistka je vždy ostudná 93

Etnické čistky jako paralelní jevy 94

Etnická čistka jakožto etnická čistka 96 Skutečnost a zdánlivá realita (O vztahu české společnosti k vyhnání)

Víme své: Co vše dokáže svoboda 99

Čítanka odsunových diskusí 100

ÚDV – konec antikomunismu? 117

Česko-německá vzájemnost v Jihlavě 2001 119 Věda a národní hanba po půl století (Odmítnutí nacionalistického pojetí)

Víme své: Jaké pojetí dějin zvolit pro lid? 122

Věda na zteč proti nepřátelům! 125

Bilance deformací a povrchnosti 126

Budeme česko-německou minulost ukrývat? 129

Hnutí skinheads a sudetští Němci 132 Osobnosti a pravda o vyhnání (České osobnosti a instituce k vyhnání)

Víme své: Osobnost a pravda – svět je krásný 135

Piruety v dobách války (Manfred Gratzl) 137

Jak naložíme se sudetoněmectvím? 140

Podařilo se vylikvidovat Němce... 144 Hovoříme o odsunu racionálně (1. část internetové diskuse)

Víme své: Národněsocialistické hnutí 147

Potřeba vstřícného gesta. Námitka 149

1. Těžko hájit odsun, o němž nic nevíme 150

2. Program národněsocialistické revoluce 153

3. Benešovy dekrety a realita represí 155 Hovoříme o odsunu racionálně (2. část internetové diskuse)

Víme své: Vítězně osvobozenecký mýtus 161

1. Logika diskuse: Odsuneme pohraniční hory? 163

2. Příliš mnoho věcí si namlouváme 166

3. K některým základním bodům (Panu P. S.) 170 Ediční poznámky k jednotlivým kapitolám 173

ÚVODEM

Větší část následujících textů tvoří politické články a komentáře zposlední doby, ponejvíc od roku 1998. V tomto smyslu navazují napředchozí publikaci Nebát se a nekrást?. Pouze navazují, protože tentokrát

jsem se zaměřil na spory, a už proto jsem musel zpracovat text poněkud

odlišně. Ne snad že by všechny kapitoly a části knihy na někoho útočily

(anebo bránily autora proti útokům někoho jiného); věřím, ženásledující kapitoly obsahují i věcný výklad. Do článků jsem zasahoval jentehdy, když nešlo o zásadní spory a když původní znění textu není již dnes

důležité.

O jaké spory jde? Jeden z nich prostupuje celou touto publikací a souvisí se stavem naší společnosti. Ta se po více než padesátiletémpanství autoritativních režimů teprve učí svobodně dýchat – chápatsvobodu ne snad jenom jako nutnost, ale jako hodnotu, bez níž degenerujeme a přes všechny divy techniky kráčíme zpět. Projevem tohoto stavu jsou také, ne-li především, ony velmi zastaralé konvence, kterých kupodivu dbá většina našich médií i množství odborných publikací, a to itakových, na jejichž stránkách by to člověk opravdu nečekal. Není to žádná maličkost, kterou by bylo možno odbýt poukazem na to, že konvence jsou všude na světě a že život bez nich by byl nemožný. Nejde mi totiž o konvence jako takové, ale o konvence společensky a politicky řídící, tedy takové, které podstatným způsobem ovlivňují jednáníinstitucí i jednotlivců. Jejich hlavní část jsem už v minulé publikaci nazval národní tiskovou konvencí, a jelikož jde o věc pro následující textydůležitou, dovolím si ji charakterizovat znovu.

Za národní tiskovou konvenci považuji tiché srozumění důležitéčásti společnosti o tom, o čem se má nebo smí veřejně pojednávat (a jakým způsobem) a o čem nikoli. Jde o strukturovaný systém norem, příkazů a zákazů, které lze podle logiky věci nejsnáze rozdělit do čtyř částí(větví). Část nacionalistická má především legitimovat xenofobní rys české společnosti a její duchovní izolaci v Evropě a ve světě a část konformní podporovat její jednotu, kdežto část jiráskovsko-nejedlovská zejména šíří a chrání mytické hodnoty národních dějin. Část plebejskypseudodemokratická pak zdůrazňuje vrozený demokratismus česképopulace a na tomto základě přezíravý přístup k církvím (zvláště kekatolické církvi), ke šlechtě, skutečné pravici (nikoli pouze proklamované) i k bohatším vrstvám společnosti.

Jak čtenář sezná, věnoval jsem a věnuji zvláštní pozornost oné stránce české národní existence, v níž se první tři ramena národnítiskové konvence stýkají: vyhnání Němců z českých zemí. Články akomentáře věnované česko-sudetoněmeckým stykům tvoří celou druhou část této publikace. Je tomu tak rovněž proto, že diskuse o tomtoožehavém tématu v tisku, v rozhlase a televizi je u nás dnes ne-linemožná, tedy skoro nemožná.

Mocný proud národní tiskové konvence přichází z minula. Je natolik všeobecný, že vytvořil a udržuje kolem nás (a v nás) fiktivní historickou skutečnost. Tak se potom stává, že mnohé z toho, co myslíme a děláme, nemá povahu faktickou, nýbrž zdánlivou. Tím se národní tiskovákonvence modifikuje a zdánlivá historická skutečnost prohlubuje. Nechci ovšem tvrdit, že žijeme ve světě, které je pouhým zdáním. Jednak sama národní tisková konvence, má-li být přesvědčivá, zahrnuje takéskutečné hodnoty (a jiné nevylučuje), jednak přes svou obsažnost nemůže zahrnovat celý náš minulý a současný život. Kromě toho: žijeme vesvobodě, a tak se i některé konvence pozvolna mění (viz nový, poměrněpříznivý vztah české politiky i veřejnosti k české šlechtě), jiné přibývají a některé – zůstávají tak, jak byly.

Celek národní tiskové konvence je společensky škodlivý anebezpečný. Zápolení s ní je obtížné. Je těžko definovatelná, komplikovaná ačástečně i proměnlivá. Chasníkovi, který se s ní dá do boje, hrozí, že místo toho, aby této hydře uťal hlavu, utne si ostudu. Doufám, že se mi to nestalo, i když netvrdím, že ve sporu s touto neobyčejně mocnouinstitucí zaznamenávají mé články a komentáře vždy vítězství.Koneckonců, nemůžeme vždy vyhrávat.

30. 6. 2001


10

I. ČESKÝ SVĚT – JEDNA POHÁDKA


11

U NÁS DOMA

(Každodennost naší společnosti)

VÍME SVÉ: CO JE TO POSTKOMUNISMUS

Až příliš známé jsou příhody, v nichž je hrdinou Václav Klaus a jeho

pýcha nad průběhem české transformace, sdělovaná domovu izahraničí. Jsou známé dokonce už i z komiksů. Méně a poněkud nerado sevzpomíná na to, že pýcha nad stavem naší společnosti nebyla výsadou ODS,

ale byla dosti všeobecná. A už vůbec (nebo skoro vůbec?) se neví, žedávno před listopadem 1989 Václav Havel připomínal Západu, jak jedůležité, aby nezapomněl, že v jistých ohledech je český disent před nimi, že

si tedy mají vzít něco z jeho jedinečných, neopakovatelných zkušeností.

To, co my, totiž oni ve svých zemích zažít nemohli.

Když nic jiného, alespoň v tomto posledním tvrzení se nemýlil. Poletech však můžeme dobře posoudit, jak se pýcha nevyplácí. Zakomunistického režimu disent nejen zápolil s režimem, ale také nasál nectnosti, z nichž mnohých se už nezbavil. Nelze však zapomínat na nectnosti,které jsme nasáli všichni, celá společnost. A také se jich nemůžeme zbavit. Když se tedy v první polovině 90. let vysoce postavený činitel českéhostátu (nemusím ho jmenovat) vyslovil v tom smyslu, že naše společnost už postkomunistická není a neměla by se tak nazývat, jen málokdo siuvědomil, jak zcela a úplně hovoří od věci. Dnes ale o postkomunistickém charakteru našeho státu a naší společnosti pochybuje málokdo.

To je dáno takovými každodenními příhodami, jaké rádo podávátelevizní zpravodajství: rostoucí kriminalita, krátery na silnicích,bankrotující podniky, zkorumpovaní policajti a ty nepřehledné stovky miliard, které chybí v rozpočtu a které my a naše děti budeme platit. Na otázku, co z toho je typicky postkomunistické, nedovedeme vlastně kloudněodovědět. Všude na světě roste kriminalita, v Německu (!) si stěžují na špatný stav silnic, v různých částech světa bankrotuje tolik včera ještě prosperujících podniků, že se člověk jen diví, a o zkorumpovanýchpolicajtech raději nemluvit. Takže charakterický pro postkomunismus je jen ten rozpočet?

Přirozeně nejde jen o rozpočet, ale chceme-li vědět, co jecharakteristické pro takovou postkomunistickou zemi, jako je Česko, lze od rozpočtu alespoň vzdáleně vyjít. A to například tímto způsobem: Komunistická moc se před listopadem 1989 řídila jako základním principemnehybností. V politice se pohupovala od sjezdu do sjezdu, v sociální politice dbala na to, aby pracující nezachvátila nespokojenost (což vyžadovalo plnou zaměstnanost, nějakým způsobem bezplatné zdravotnictví,důchody převyšující minimální mzdu, stavbu dalších paneláků), v oblasti vědy a techniky zaměření na chod stávajících zařízení, a to přirozeně platilo rovněž pro „management“ těchto zařízení. Humanitní vědy byly fakticky zlikvidovány, dějiny podřízeny nehybnosti, a tak zrušeny, z jazyka se stal nástroj pro udržování stávajícího, v zásadě neměnného provozu. „Pracující“ byl na jedné straně chován jako v bavlnce, byť i poněkud hrubé, ale péče o něho se nesměla podstatně zhoršovat(přestali vyrábět špekáčky, a pracujícím se to nelíbilo, a tak produkcišpekáčků obnovili); na druhé straně on sám nesměl podnikat nic, čím by zasahoval do politiky, hospodářství i dalších sfér společnosti.

Obyvatelstvo v jednotlivých satelitních zemích sovětského impéria bylo odkázáno samo na sebe. A tak lidé pomáhali sami sobě nejennejrůznějším přizpůsobením se podnikové či místní politice, ale zejména podvůdky a podvody, drobným i větším loupežením. Při vynalézavosti našeho lidu není divu, že se tyto praktiky naší zemi nejen nevyhnuly, nýbrž že tu naopak zdomácněly. Toto zdomácnění je jeden ze základů postkomunistické existence státu a společnosti, a to ve dvojím smyslu. Především, což je všeobecně známo, občan v demokratickém státěodmítá být aktivní tam, kde je jeho aktivita nutná k tomu, aby byl nahrazen dosavadní státní paternalismus. Naopak je aktivní, aniž dodržujepotřebná pravidla. Je zvyklý z minula obejít se sám (tzv. přikrádání, ale i loupežení); pravidla ̧ věc pro demokracii tak důležitou, jednak nezná, jednak pro ně nemá pochopení.

Takže česká postkomunistická společnost je společnost demokratická, ale její strukturu bychom nejspíš poznali pohledem se sociální lupou; kdyby byly zvětšeny rovněž chyby a nedostatky, to bychom se divili.Nemusíme se tím trápit, ale vytahovat teprve ne.

HELENA VONDRÁČKOVÁ ZA KOMUNISTŮ A DNES

Takřka deset let po sametovém převratu vzbudily výroky zpěvačkyHeleny Vondráčkové o jejím životě a tvorbě před listopadem 1989, opodisu anticharty a o soužití s normalizačním režimem poměrně velkou

a vzrušenou diskusi. Na diskuse tohoto druhu jsme si už u nás, jen co je

pravda, zvykli, a potud se tedy neděje nic zvláštního. Ale jinak je tomu,

zamyslíme-li se nad rozhovorem s Helenou Vondráčkovou jako nadsamostatným textem. Pravděpodobně nás udiví tím, jak po více neždeseti letech od pádu autoritativního režimu se paní Vondráčková vytáčí


13

nad jasnými otázkami (například podpis na tzv. Antichartě) i jak hořké

jsou výtky na její adresu týkající se neméně jasných záležitostí(například opět podpisu na tzv. antichartě).

Člověk by řekl, že za těch deset let se už mnohé řeklo, vysvětlilo, mnohé přijalo za těžko omluvitelné a jiné věci zase za omluvitelnécelkem přirozeným během světa. Lidé, kteří se provinili těsnou spoluprací s reálněsocialistickou mocí, mohli využít oněch dlouhých měsíců a let k tomu, aby přesvědčili své spoluobčany, že se mýlili, protože mýliti se je lidské; že jejich chtivost a hamižnost jsou jen zdánlivé (aspoň z jisté míry). Mohli se vyznamenat divy filantropie – atd. atd. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, kdyby jim kritici, žurnalisté, publicisté, redaktoři, ale i obrovská část publika ledacos odpustili, na ledacos zapomněli. Jak že by taková „normální“ komunikace v roce 2000 vypadala? Lze si todobře představit:

Žurnalista: Už jsme o tom hovořili. Ale přece jen, víte, mnoho z nás by rádo vědělo, co jste si vlastně myslela, když jste podpisovalaantichartu.

Umělkyně: Bohužel ne to, co si o tom myslím dnes. Dnes vím, že mi chyběl kus dospělosti a odvahy, ale kde ji v té době vzít, ať se člověk koukal, kam chtěl. A tak jsem si myslela, že když antichartunepodepíšu, bude definitivně konec, už si nezazpívám, nevystoupím naveřejnosti, v rozhlase ani v televizi. Myslela jsem si, že podpisem anticharty dělám pouze to, co musí udělat každý. (...)

Že taková fiktivní komunikace není přesná? Jistěže není, jde však především o to, pochopit zvláštnost dnešní situace. V jediném čísle LN (30. 10.) si můžeme přečíst dvojí opačné hodnocení HelenyVondráčkové. Jednak aplaus za to, že „po celá ta léta (pozn.: v době normalizace) posilovala mě a tisíce (...), když (...) zpívala Miláčku nebo Kde jsi včera byl, se ptám. Dávalo nám to sílu přežít ten odporný komunistickýrežim. I když jste nezpívala přímo o svobodě či odboji, ve Vašich písních byl duch svobody a síly!...“ (prof. Milan Machovec). A na druhé straně: „S údivem jsem si v Lidových novinách 14. října přečetla, že Helena Vondráčková nepodepsala ‚žádnou antichartu‘. Už to tak vypadá, že za nějaký čas si přečteme její suverénní tvrzení, že podepsala Chartu 77... Proč ne, když máme takové žurnalisty, kteří (...) tuto lež klidněotisknou.“ (Anna Fidlerová).

Polemika o Heleně Vondráčkové není ani první, ani poslední. A není také příliš obtížné přijít na logiku celé té záležitosti: když se základní věci nereflektují a neřeší hned (po převratu), získávají nové, falešné souvislosti a jsou nadále mnohem obtížnější. U nás se o takovézkomlikování hodně snažily hned po převratu vedoucí demokratické síly (například hromadným přejímáním „starých struktur“) a měly,bohužel, úspěch. Je však třeba vidět, že sama „historická“ realita nepřála tomu, abychom snadno rozpoznali, co bylo před listopadem dobré,špatné, ještě horší a ještě lepší. Velká část naší populace neměla kreálnému socialismu potřebný odstup. Poznala ho jenom v jeho upadající,pokleslé normalizační podobě, kdy se sice takřka nic nesmělo, ale příliš mnoho z toho se mohlo: mohlo se kupovat a vydělávat načerno, dostat se do zahraničí, sice s obtížemi, ale přece jen; existovalo nemocenské i důchodové zabezpečení (životní jistoty) atd. O to důležitější bylorozeznat hodnoty a nehodnoty, normální lidi a velké škůdce a ty, kterým šlo jen a jen o vlastní prospěch, rozeznat je okamžitě po převratu.

To se, jak víme nestalo. V důsledku toho vlastně jako společnost jsme na rozpacích, máme-li posoudit, zda Helena Vondráčková zpívalaproto, aby nám pomohla přežít komunismus, jestli je v jejích písních „duch svobody a síly“ (Machovec – otázka je, kde by se tam vzal); pro Helenu Vondráčkovou je však také obtížné a snad i nemožné nechat siodpouštět spolupráci s normalizačním režimem, na niž je dodnes hrdá. – V každém případě si můžeme být jisti, že obdobných diskusí a polemik bude ještě dost.

S tím se nedá nic dělat. Těžko se odpouští a na naší společnosti je to znát. Je zahleděná sama do sebe, tolerantní k sobě a intolerantní kjiným. Je-li tedy možné něco konkrétně odpustit, bylo by to jen dobře. – Třeba po třiadvaceti letech podpis na antichartě?

(listopad 2000)

SMUTNÝ ÚNOROVÝ DEN

Po 56 letech je už vše tak jasné, že komentátoři jsou schopni nejen

zhodnotit události předcházející únorovému převratu a události, které

se odehrály v komunistickém období, ale ještě posoudit „nás“ (Čechy,

národ). Srovnáme-li výsledky našeho národního života v temnýchdesetiletích, která předcházela listopadu 1989, například s Maďary,

Poláky a národy Jugoslávie, jako to učinil Martin C. Putna (Zeměponíženě smekala člověka, MF Dnes 24. 2. 2001), dojdeme snadno ksmutnému „pokrčení rameny“. Lze jen doporučit, aby se takové pokrčení

nepřehánělo.

Odsuzujeme-li národ za to, co bylo, máme vždy aspoň kus pravdy. Každý národ si s sebou nese uzlík větších i menších vin. Podstatné je, jak se s nimi vyrovná: kdo by řekl, že pro dnešní Německo budenacismus pouhou minulostí?

Pokud jde o odsudky Martina C. Putny, jsou postiženy mimo jiné tím, že autor vynechal četná důležitá fakta. Například vynechalbenešovsko-gottwaldovsko-stalinské dohody v letech 1943–44 a mylně se domnívá, „že jsme byli přiřčeni do sféry sovětského vlivu už rozhodnutím velmocí na Jaltě“ (nic takového se nestalo). „My“ jsme se však do sférysovětského vlivu „přiřkli“ sami, a to na základě souhlasu celého tehdejšíhoexilového politického spektra (pozdější Národní fronta). Jenže jaképak „my“? Musíme umět toto zájmeno rozlišit. Obyvatelstvo bylo po válce naladěno radikálně, nicméně to neznamená, že všechny tehdejšízločiny padají na vrub „lidu“. Byly dílem luzy, podporované vlastní vládou. Myslím hlavně na tzv. divoký odsun, při němž přišly o život desetitisíce Němců, a vůbec na vyhnání třímilionového německého etnika. Svyhnáním jako takovým ovšem obyvatelstvo souhlasilo a právě tak skonfiskací většiny československého průmyslu. Avšak tato a další revoluční opatření už ve svém celku plánovala česká politika včetně Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda za války. Tedy nikoli na „lidu“, na české politice spočívá základní odpovědnost za rozdmýchání krvavénárodněsocialistické revoluce, jejíž komunistickou etapou byl únor 1948.

Martin C. Putna žádá od oné části národa, která se nezúčastnilakomunistických zločinů „výčet činů, které proti valícímu se zlu podnikla“. Zejména zevšeobecnění národněsocialistické revoluční ideologie však způsobilo, že většina národa „valící se zlo“ (komunismus) podcenila, ba dokonce si je silně idealizovala. Považovala socialismus za ideální a demokratické společenské uspořádání. V této poloze se pak odvíjelvývoj Československa od počátku až do normalizačního konce a ještě dál. Proč to zakrývat?

Ale proč také vyřadit z „výčtu činů“ (což Martin C. Putna činí)skutečný, existující odpor národa proti nedemokratickému režimu, jak se projevil v roce 1968? Pravda, obyvatelstvo uvěřilo nepravým vůdcům – to je však až příliš časté a snad i normální. Na druhé straně požadovalo tak důsledně reformy, až to dovedlo zemi na práh demokratickérevoluce. A že „jsme“ se nebránili? Jak jinak se mělo obyvatelstvo bránit proti přívalu tanků a kanónů sovětské armády než nenásilnýmodporem, pasivní rezistencí? Bránilo se dobře, ale mělo v čele nemožnou reformní garnituru a bylo ve světě právě tak samo jako dvanáct let předtím Maďaři.

(Osobní poznámka: p. Putnovi chybí „odpor ducha“; z toho usuzuji, že za odpor ducha nepovažuje ani naši Tvář v polovině 60. let...)

Když již z tohoto odstupu přehlížíme komunistické období, nesmíme zapomenout na jeho dvě poslední, normalizační desetiletí. Běžně se totiž vytýká potlačenému a poníženému národu, že nedělal, co měl, a nepodporoval Chartu 77. Jenže Charta 77 se velmi lišila od dnešní legendy: byla trvalým svazkem opozičních intelektuálů s normalizací postiženými komunistickými funkcionáři. A tato opoziční institucedokázala ovlivnit bezprostředně polistopadovou politiku natolik, ževládla na základě koalice s poraženými komunisty.

Je spravedlivé spojovat vinu národa jen s tím, za co on, národ, nese odpovědnost. A to je ovšem otázka opravdové historické analýzy.

(únor 2001)

KAŽDÝ AŤ SE PODŘIZUJE VLÁDNÍ MOCI!

„Neboť není moci, leč od Boha (...), takže ten, kdo se staví protivládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.“ Napomenutí listu sv. Pavla Římanům

ovlivnila celý západní svět až dodnes víc, než si to uvědomujeme:„Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná

zle.“ Dokonce i velké revoluce 19. století a katastrofy století 20.dokázaly Pavlovo obecné pojetí pouze modifikovat, a to v tom smyslu, že moc

pochází v demokratickém státě od občanů, od lidu. Na základětisícileté evropské tradice není demokratický stát ani dnes hrozbou tomu, kdo

jedná dobře, a tak přečkal mocná hnutí anarchistů a s nimi soupeřící

i navzájem se doplňující proud marxismu (a leninismu). Je však a bude

neustále ohrožován radikální marxistickou charakteristikou „stát je

organizované násilí“. Toto hodnocení státní moci se marxismumimořádně zdařilo. Dokonce v době, kdy už sami získali státní moc, prosadili

ruští leninisté svou pravdu o státu. A vydatně: přesvědčili značnou část

světa, že tvrzení o organizovaném násilí – v tomto případě sovětském –

dokáže být jak se patří reálné. Nebyli, jak víme, sami. „Organizované

násilí“ ulpělo na životě minulého století a úspěšně s námi vkročilo do

století následujícího.

To je ovšem pouze jeden ze zdrojů nynějšího ničivéhoanarchistického hnutí, které se přelévá přes hranice států i přes oceány. Celkem se není čemu divit. Státní a veřejné instituce jsou všude nepřehledné, víra upadá, vládcové často hřeší proti povinnosti být spravedliví (raději to nerozvádějme), věda a technika přerostla mez, v níž ji mohou lidé ajejich instituce racionálně ovládat, a globálního je všude nadbytek.Nejde jenom o nadnárodní, nadstátní a „nadkontinentální“ hospodářské podniky a organizace, ale i o taková obecná dobra, jako je televize ainternet. A v této technicky a vědecky tak pokročilé době nejenže potisících umírají lidé hladem a nemocemi, ale ještě je to skoro každý den vidět na obrazovce. Jak to, že mocní a nejmocnější vládcovénezasáhnou? Je hodně lidí, kteří si učiní jediný závěr: svět je zvrhlý, zlý.

Do boje s tímto zvrhlým světem se tedy pustili nejen neorganizovaní či napůl organizovaní, ale i zcela organizovaní anarchisté. Policie se brání technikou a takřka stejnou techniku mají k dispozici anarchisté. Není to rovný boj. Když policista v regulérní pouliční bitvě zabijeanarchistu, přelétne tato zpráva jako havran celý svět a všichni oněmí nad tou brutalitou, kdežto ztráty policie jaksi „patří k věci“. Konfliktynabývají na rozsahu a intenzitě (viz letos Janov) a anarchisté se„globalizují“. Vyhlídky do budoucna to nejsou právě růžové. Zvrhlý svět se může jednou podivit a lomit rukama nad ideologií, která spojíanarchisty v jedno hnutí podobně, jako to učinil marxismus s radikálnělevicovými socialisty a pak... Potom by nespoutané násilí, které se dnes obrací proti zvrhlému světu, začalo svět vylepšovat, nově organizovat k obrazu svému.

Můžeme proti tomu něco dělat? V „planetárním měřítku“nemůžeme, v české kotlině určitě ano. Připomeňme alespoň to, co se vysloveně týká naší každodennosti. Přestože si to většinou neuvědomujeme, jsme neustále doprovázeni strachy pocházejícími z války – ale ne z války studené, nýbrž z té, která ničila Evropu předtím. Nemyslím tím, že by snad stát a společnost měly polevit v ostražitosti protiultranacionalistickým a skinheadským spolkům. Nebezpečí vzniká a obávám se, že už dávno vzniklo, když tato ostražitost překrývá a zakrývá hrozby, které jako by přicházely z druhé strany, a to je právě hrozba anarchismu. Ve státě, kde bude i nadále stoupat počet nezaměstnaných, nelze spoléhat na jakýsi vnitropolitický samopohyb, pokrytý pouze ostražitostí proti ultranacionalistům.

Je pozoruhodné, jak dlouho se v této zemi vystačí s Hitlerem:anarchisté budou i nadále vykřikovat protinacistická hesla a vystačí s tím, protože odpor proti nacismu je u nás stále živý. Hesla jsou v některých případech možná myšlena upřímně, ale co naplat, pro mnohéanarchisty není zas tak velký rozdíl mezi nacismem a globální civilizací.Nacismus je za námi, ale rozrůstá se krutý boj anarchistů s globálnícivilizací. Zde jim nestojí v cestě skini a o to víc záleží na státu a na celé společnosti, aby globální civilizaci ubránily. Vždyť je nejen globální, je to přece především civilizace. Teprve za předpokladu obrany starých dobrých evropských hodnot se civilizace může „vylepšovat“. A tento předpoklad je – alespoň vezmeme-li vážně sv. Pavla – nutné dodržovat: „Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.“

(červenec 2001)

SPOLEČNOST BEZVĚRCŮ

Z výsledků sčítání lidu jsme se dozvěděli, že ve srovnání s rokem 1991

žije dnes u nás o 10 tisíc obyvatel méně. To není příliš překvapivé,člobr />



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist