načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: ČERWUIŠ aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu - Alberto Vojtěch Frič

ČERWUIŠ aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu

Elektronická kniha: ČERWUIŠ aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu
Autor:

  Autentický příběh se odehrává během roku 1908-9, kdy legendárního cestovatele A. V. Friče provázel z paraguayského Gran Chaka do Prahy indián divokého kmene Čamakoko. Po roce se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Titanic
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 233
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 3., upr. vyd.
Spolupracovali: upravila, k vydání připravila a poslední kapitolu napsala Yvonna Fričová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-866-5241-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cestovatel Frič přivezl do Prahy indiána z kmene Čamakoko, aby zjistil příčiny zhoubné nemoci, která decimovala paraguayské indiány. V podtextu komických příhod se skrývá smutek z odcizení člověka a přírody a ze ztráty přirozených lidských hodnot. Zdánlivě humorné příhody ze života jihoamerického indiána, který se na počátku století v Praze poprvé setkal s evropskou civilizací.

Popis nakladatele

  Autentický příběh se odehrává během roku 1908-9, kdy legendárního cestovatele A. V. Friče provázel z paraguayského Gran Chaka do Prahy indián divokého kmene Čamakoko. Po roce se oba do Jižní Ameriky vrátili a přivezli Čerwuišovým lidem lék na záhadnou nemoc, kvůli které celé dobrodružství začalo. Tragikomické historky naivního „divocha" v civilizaci se pojí s obecnými otázkami ztráty identity v moderní společnosti. Rámec vyprávění tvoří dobový kolorit provinční Prahy: přetvářka, pokrytectví a falešná morálka rádoby ctnostné měšťácké společnosti, pomluvy, senzacechtivost a škodolibé klepy, zahořklá konkurence, závist, malost a prospěchářství, úplatná žurnalistika, neschopná policie, korupce na radnici, vzájemná řevnivost a intriky intelektuálů, bezvýchodné večírky zlaté mládeže, nepochopení umělci... E-kniha je ilustrována množstvím původních fotografií, rozvíjejících a dokládajících příběh takřka filmovým způsobem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Alberto Vojtěch Frič - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čerwuiš

Alberto Vojtěch Frič

aneb Z Pacheka do Pacheka

oklikou přes střední Evropu

T I T A N I C



Čerwuiš

Alberto Vojtěch Frič

upravila Yvonna Fričová

aneb Z Pacheka do Pacheka

oklikou přes střední Evropu

T I T A N I C 2 0 1 1


© dědicové Alberto Vojtěcha Friče, 2011

© Yvonna Fričová, 2011

iSBN 978-80-86652-48-1


5

M í sTo PřEdMl u v y

Nechutná kapitola osobní,

kterou se čtenář musí

prokousat, aby chápal ostatní,

ale když to neudělá, nic se

nestane

KdYž jSem S Čerwuišem přijel na podzim roku 1908do pra

hy – mezi své – shledal jsem ke  svému podivu, že jsem doma

cizincem. Hůř než cizincem. Byl jsem na nepřátelském území.

moje chyba, že jsem na to zapomněl. Vždyť jsem se vracel „domů“

již po třetí a stejné zklamání jsem zažil i dvakrát před tím.

po první cestě (1901–2) se mi zdálo, že se celá evropa i sevše

mi svými obyvateli totálně změnila. Bylo to možné za pouhého

půldruhého roku? Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že to

já jsem se změnil a  že mi bude zatěžko tady žít – leda bych si

získal takové postavení, kdy bych nikoho nepotřeboval a mohl

žít úplně izolovaně. Tušil jsem ale, že nebudu moci bez té naší

hroudy být, že si mě bude vždycky přitahovat zpátky, i když už

nebudu umět mimikrovat jako dřív. Očekával jsem nepříjem

nosti a srážky dané změnou mých názorů, ale nečekal jsem, že

budou tak velké a tak bolestné.

poprvé jsem se navíc vrátil jako trosečník, jako ubohýnemoc

ný invalida, který se potřeboval doma vyléčit z  ran, které mu

dala tropická příroda za vyučenou. pravou nohu mi oloupal až

ke kosti jaguár, kterého jsem z dětinského furiantství chtěl vzít

„na nůž“, abych si dokázal, že už jsem pravý lovec. Zabil jsem

ho, ale málem jsem o  nohu přišel. ještě po roce rány hnisaly,

nemohl jsem ohýbat koleno a nosil jsem dřevěné dlahy. Abych

si mohl po nezdařeném prvním výletě do Ameriky koupitlod

ní lístek na zpáteční cestu do evropy, nosil jsem v brazilském

přístavu na hlavě šedesátikilové pytle s kávou, ale doma jsem už

na těžkou práci neměl sílu. moje krvinky požírala maličkástvo

řeníčka malárie, která se každý třetí den bláznivě rozmnožila

a  roztřepala mě zimnicí. Tělo na to reagovalo vysokou horeč

kou a ten boj mikroorganismů mě tak oslaboval, že jsem sotva


6

Alberto Vojtěch Frič (1882–1944)


7

stál na nohou. A i do takové trosky moji krajané kopali, ačkoliv

jsem nechtěl nic víc, než si přednáškami vydělat na skromné

živobytí, abych nemusel být rodičům na obtíž.

jakmile jsem se trochu zotavil, zajel jsem si do Belgie, nějaký

čas tam zahradničil a sehnal si kapitál na druhou cestu. „Všude

špatně, doma nejhůř,“ říkal jsem si během ní v Americe (1903

až 1905), ale za dva tři roky mě to zase začalo přitahovat nazpět.

Stýskalo se mi po vlasti, a opět jsem podcenil úhel odchylky mé

změny od způsobu myšlení, v kterém jsem byl vychován.

malý příklad. jednou jsem potkal v Brazílii procesí. Vepředu

šel obrovský černoch a nesl na tyčce vycpaného a hodněvype

lichaného holuba. Za ním šly družičky a houf věřícíchs příšer

ným zpěvem jakýchsi litanií. Vyfotografoval jsem si tu maška

rádu, ale musel jsem se hezky rychle schovat, protože po mně

házeli kamením. že by to bylo proto, že jsem měl nezvyklou

tropickou helmu, kterou jsem nesmekl? Nebo mají ti ubozíčer

noši předsudky vůči fotografování? Krátce po mém příjezdu

do prahy jsem se jednou ráno zrovna oblékal, že si půjdu ven

vyzkoušet nový fotoaparát, když tu jsem zaslechl z  ulice zpěv.

Otevřel jsem okno a  viděl jsem, že to je „Boží tělo“. Vzpomněl

jsem si na černošské procesí: dobrý námět pro fotografování!

Nebesa nesly samé ctnostné osobnosti jako například komisař

Fahoun, známý ochmelka, nebo řezník Sokol, který vynikal

v  hostinci u  Bachorů vyprávěním neslušných anekdot. udě

lal jsem několik snímků a zamával jim na pozdrav. druhý den

jsem dostal předvolání. udali mě za rušení náboženství – ne

smekl jsem svůj bílý argentinský klobouk. Nebýt toho, že můj

otec byl tehdy náměstkem starosty, byl bych prý dostal aspoň

týden vězení. Byl to jen důkaz, jak jsem se změnil. Vždyť to bylo

pár let, co jsem sám chodil se školou na taková procesía povin

ně nosil na ruce věneček z květin. Oni zůstali stejní, ale já už

k nim nepatřím.

při druhém návratu (1905) jsem už byl opatrnější. Vezl jsem

velké sbírky, které jsem hodlal darovat Náprstkovu muzeu. měl

jsem také nějaké peníze, abych mohl při šetrném životě sbírky

zpracovat. Napsal jsem rodičům, že se ještě zdržím v  Berlíně,

abych si prohlédl, co tam mají v  muzeu z  končin, které jsem

právě procestoval. Viděl jsem, že některé předměty mají ne

správně označené, a upozornil jsem na to dozorce. Ale asi jsem

mu byl podezřelý – z paraguaye do Buenos Aires jsem jelv mebr />

8

zipalubí a  jiskry z  komína mi propálily plášť, boty jsem měl

hrozně obnošené – a tak zavolal ředitele. přišel dr. Seler a také

dr. Karl von den Steinen, slavný Pima Karaíba, kterýprocesto

val řeku Xingú a s kterým jsem si dopisoval. pánové se zajímali

o mé výtky, vyptávali se, odkud to vím, a když se dozvěděli, kdo

jsem, vzpomněli si, že jsem k nim nedávno přeposlal odmítavý

telegram z prahy: „Nemáme pro Vaše sbírky místo. Náprstková“.

Chtěli vědět podrobnosti a nabízeli mi depozitář v Berlíně. já

jsem však už bedny odeslal rodičům do prahy.

„Však já už si v praze nějaké prostory pro své sbírky seženu.

Až to vybalím, pánové, můžete se přijet podívat, jestli to vůbec

stojí za to.“

Neřekli mi tenkrát, že jsou tak žhaví na obsah mých devě

tadvaceti beden proto, že se už byli v praze podívat na první

balík věcí, který jsem z  Ameriky poslal předem Náprstkovům

na ukázku a jako odměnu za jejich sto padesát korun, jedinou

subvenci, kterou jsem kdy v životě od někoho dostal.

V domě u Halánků se nakonec po mém návratu přece jenza

styděli a přidělili mi dva pokojíčky na zpracování sbírek.Cho

dil jsem hned ráno a zůstával často až do noci. protože jsemne

chtěl marnit čas chozením na oběd, nosila mi paní Náprstková

k večeru dva párky a rohlík. Kolikrát mi pak vyčetla„pohostin

ství Náprstkova domu“, i  když jsem se mu myslím odškodnil

tím, že jsem mu daroval trojskříň sbírkových předmětů.

Když pak přijeli oba pánové z Berlína a po nich i jiní cizinci,

nasáli naši vědátoři vítr a  přihřívali se na mém ohníčku. Byl

jsem dokonce vyzván k  několika přednáškám, které mně tro

chu finančně vypomohly, ale nechtělo se mi o ně dál s různými

intrikány bojovat.

roku 1906 jsem raději odjel do Brazílie, tentokrát podprapo

rem berlínského a  hamburského muzea. měl jsem smlouvou

zaručený honorář 35 tisíc marek na uskutečnění cestya získá

ní sbírek pro tyto ústavy. Byl jsem ve službách německé vědy,

a zapomněl jsem, že se od sluhů žádá loyalita. domníval jsem

se mylně, že i jako jejich zaměstnanec smím myslet a cítit,a do

konce též jednat jako člověk, a  přijal jsem úkol brazilské ligy

na ochranu indiánů, abych se pokusil vyjednat smír mezidivo

chy a osadníky v brazilském státě Santa Catarina.

po polovině 19. století tam založil německý vystěhovalec

dr. Blumenau kolonii, jíž dal své jméno. Na severozápad od ní


9

byla později založena kolonie Hansa a vzhledem k velmivýhod

ným podmínkám se obě rychle zalidnily německými osadníky.

Území, bohaté zvěří a  lesními plody, bylo původně obydleno

volnými indiány, jimž se říkalo, jak je v Brazílii běžné, bugres

čili divoši.

Noví osadníci nalezli v  Brazílii netušenou svobodu. pro ev

ropského svátečního střelce, drženého dosud na uzdě různými

zákazy a  příkazy, to bylo pravé eldorádo. Najednou směl stří

let, co chtěl a  kdy chtěl, nikdo mu v  tom nebránil, žádný zá

kon o lesním pychu, a tak jako nestřídmé dítě užíval té z nebe

spadlé možnosti. indiáni také nemají žádné zákonodárce nebo

hlídače, ale místo nich nastupuje náboženství a  pověra.indi

án věří, že když by zabil březí samici, zjeví se mu na kanci je

doucí ochránce divoké zvěře, lesní duch Káápóra, celý porostlý

chlupy, a bude zločinného lovce pronásledovat, dokud nezešílí.

Když by podťal z  lenosti ovocný strom, aby nemusel lézt pro

plody, předběhl by ho v lese duch Kurupíra, který má dozadu

obrácená chodidla, a  lovec, sledující jeho stopu, by zabloudil

a  zahynul. před takovými trestajícími duchy má indián více

strachu, než náš pytlák před četníky. Ale osadníci na žádnédu

chy nevěřili. Stříleli, co kde bylo živého.

jeden stařičký pamětník zakládání kolonie mi vypravoval, že

v  době, kdy v  pobřežních pralesích dozrávala semena palem,

přilétaly z  horských piniových lesů milióny bažantůjakutin

ga. já jsem za poslední půlrok viděl sotva tři. V  počátcích ko

lonie se lovci vracívali s plnými vozy mrtvých bažantů: stříleli

ze sportu bez rozdílu slípky i  kohouty a  pak je nechali shnít.

ptáci za několik let úplně vymizeli. Totéž se dělo s tapíry, kanci

a další zvěří. indiáni, kteří přicházeli o možnosti své přirozené

obživy, začali dělat výpady do kolonií: ohroženi hladem trestali

přemrštěnou nimrodskou vášeň osadníků.

indiánské nebezpečí nebylo zpočátku vážné: čas od času se

rudoši objevili a  pobavili se pohledem na prchající ustrašené

kolonisty. Zasmáli se, namířili šípy, někdy vystřelili do vzduchu

a šli opět svou cestou. později se poměry zhoršovaly. Tu nějaký

osadník na lovu narazil na divocha a ze strachu nebo ze sportu

ho zastřelil, onde se tak zachoval polekaný cestující. prolitou

krev indiáni mstili. považovali to za svou povinnost – skoro za

posvátný úkol. jejich hlavní zákon zní: oko za oko, zub za zub.

příbuzní zabitého indiána četli ve stopách kolem jeho mrtvobr />

10

ly právě tak dobře, jako my čteme v knihách. Vyhledali farmu

a  v  příhodném okamžiku vykonali krevní mstu. Vypalovali

usedlosti, ale nekradli. Bránili se svým přirozeným způsobem.

mstili se ovšem jen těm, kteří jim bez příčiny ubližovali.Osad

níci, kteří je nepronásledovali, mohli žít bez obav z přepadení.

Také obchodní cestující, kteří jim po cestě nechávali bezcenné

dárky, byli vítáni veselým pokřikem.

další události však indiány donutily přejít do ofenzivy.po

znenáhlu začali pozorovat, že vždycky, když běloch zabil je

jich druha, zohavil jeho mrtvolu, oloupil ji o  zbraně a ozdo

by, aby se mohl pochlubit. Začali tedy následovat civilizovaný

příklad: tak jako běloši chodili na lov tapírů do pralesa, za

čali indiáni chodit na lov krav na pastviny. železné nástroje

a další věci, které dříve z pomsty ničili, začali brát s sebou.Ta

kové zprávy se objevovaly tu i  onde, ale stále nešlo o  nic váž -

ného.

Teprve rostoucí ceny pozemků, na nichž nehrozilo indián

ské nebezpečí, přivedly spekulanty s půdou na myšlenkuvyčis

tit latifundie důkladně a jednou provždy. Bylo to lákavé a našli

se lidé, kteří se pro zlato neštítí kráčet přes mrtvoly. jako zá

minka posloužila jedna taková indiánská pomsta. Vláda vyslala

oddíl najatých žoldáků po stopě uprchlých viníků. podařilo se

najít jejich ležení a v úkrytu vyčkat noci – jako by sluncenemě

lo být svědkem toho, jak se civilizace měřila s divochy. Výprava

přivlekla zajaté ženy a  děti a  svazky trofejí, uloupených mrt

volám. Vrahové byli přijati jako rekové, pořádaly se na něsbír

ky, dávaly se hostiny a dary, v kostelích byly čteny oslavné mše.

Celá osada se hašteřila o ubohé válečné otroky, každý chtěl mít

doma takové dítě jako raritu i  bezplatnou pracovní sílu. děti

vozili a ukazovali za peníze, cpali do nich cukroví a zároveň je

častovali nejhoršími nadávkami a nenávistí.

Sláva a radovánky však netrvaly dlouho. Zajaté děti pomřely

a z pohraničního území přišla zpráva, že indiáni zase přepadli

„nevinné“ osadníky, povraždili jejich rodiny a, hrůza hrůzou

cí, odvlekli do lesa sekery, pily, nože, nůžky a  jeden slamník!

Ti vrahové, ti lupiči a zloději!

Kolonisté najali kárnou expedici. přivlečené „trofeje“mluvi

ly za vše – spousty krví potřísněných ozdob, jež ty lidské hye

ny strhaly z  mrtvol. Nebylo ani třeba naslouchat odpornému

vypravování zpitých vrahů, nebylo třeba vidět úpěnlivépohlebr />

11

dy vystavovaných dětí. Zvuk varhan, jenž doprovázel slavné

Te Deum, zpečetil vítězství nad rudochy...

prostudoval jsem tehdy z pověření ligy pro ochranu indiánů

celou situaci a podal vládě návrhy na založení rezervace a jakési

policie, která by zamezila obapolným vpádům. požadoval jsem

propustit zajaté ženy a  děti, aby se mohly vrátit ke svým pří

buzným, a potrestat všechny vrahy, zvláště ty najaté za peníze.

proti mým snahám o potrestání těch, kdo financovalia pro

váděli hony na indiány, mezi nimiž byli také německý konzul

Sahlinger a  františkánský klášter, se v  Blumenau zvedla vlna

veřejného odporu. mělo to pro mě citelnou finanční dohru:

moje smlouvy s  německými muzei nebyly dodrženy, ačkoli

sbírky jsem zaslal a jejich příjem byl potvrzen.

V  roce 1908 jsem přijel do Vídně, abych na mezinárodním

kongresu amerikanistů mluvil o  třech různých problémech:

o  Ameghinově teorii stěhování národů a  její aplikaci na stu

dia mytologie, o  svém pozorování vědě až dosud zcela nezná

mých indiánů bugres a poslední byl můj příspěvek k moderní

historii konkvisty. přestože jsem měl onu čerstvou zkušenost

s  německými osadníky, dal jsem si velký pozor, abych mluvil

výhradně o  „evropských přistěhovalcích“. jižní Ameriku kolo

nizovali a  kolonizují příslušníci různých evropských národů

a mně šlo o otázky čistě humánní.

Tím větší bylo moje překvapení, když povstal ředitelberlín

ského muzea dr. Seler a  na kongresu, i  později v  německých

novinách, mi vyčítal, že jsem český šovinista a Němcožrout. Aby

byly jeho útoky pádnější, zpochybňoval, ačkoliv je odborníkem

na mexiko a  jihoamerické etnologii rozumí dost málo, moje

příspěvky i  po odborné stránce. Vysvětloval jsem si to tím, že

zástupce německých muzeí je prostě překvapen mojí přítom

ností ve Vídni, protože si mě představoval daleko za sedmero

horami, a  hlavně za oceánem. Byl si zřejmě jistý, že se bez fi

nančních prostředků nedokážu vrátit do evropy. Když měuvi

děl v přednáškovém sále, byl asi tak rozčilený z představy všech

možných otázek, které mu budu klást, že přestřelil.

Obvinili mě pak i v tisku, že jsem celou humanitní brazilskou

akci úmyslně vyprovokoval z národnostní zášti proti Němcům.

mimo jiné jsem se dočetl, že pocházím z národně fanatickéro

diny, že jsem podvodník a že komolím i své jménoa nacionalis

ticky se podepisuji Frič a ne Fritsch.


12

je to pravda. jsem Čech a vždy jsem se ke svému původuhlá

sil. Německá muzea to věděla, když mě angažovala. Ovšemprav

dou je také to, že kdybych v Brazílii narazil místo německých

spekulantů s  půdou, kteří organizovali a  platili hromadné

vraždy, na Čechy, nečekal bych na zdlouhavou tamější sprave

dlnost a zakročil bych rázněji a přímo. Nesnesl bych, aby moji

krajané dělali ostudu mému národu.

Tak jsem se tedy vracel ze své třetí jihoamerické cesty.

proč píšu o  těchto nechutných věcech? protože mě celou

dobu s  Čerwuišem v evropě trápily pochybnosti, jak si po ná

vratu domů poradí on. jak on bude přijat, až se vrátí obtížen

novými poznatky mezi své naivní a nevědomé krajany a bude

jim vyprávět o  svých zážitcích? Bude bojovat proti předsud

kům? Narazí na nepřátelství a  intriky, budou ho kamenovat,

ukřižují ho, nebo se stane spasitelem? přizpůsobí se lépe než já

svému bývalému prostředí?

Zdá se mi, že osud změnil podivuhodně a nenávratně životy

nás obou.


13

K A P I To lA P RvNí

vymírající národ

pArNíK FOrTuNA jel zvolna proti línému proudu horního

toku río paraguay. postranní kolesa ledabyle klapala do kalné

vody, oheň pod kotli skomíral, stroje měly málo páry. proto se

jindy tak rychlý parník jen pomaloučku plazil.

Seděl jsem na palubě na kapitánském můstku a popíjel maté

s majitelem lodi, kterému jsem už před lety dal přezdívkukor

zár Vierchi. On i  jeho bratr, který vlastnil navlas stejnou loď,

byli opravdu pěkní lupiči. Zneužívali toho, že obstarávali na

horní paraguayi spojení se světem a  že bez jejich parníků, vo

zících zásoby, se neobešly ani vojenské posádky v  pevnostech

Fuerte Olimpo a  v pacheco neboli Bahía Negra, ani policejní

posádka šesti mužů v puerto Casado, natož obyčejní osadníci.

V těch končinách nad Concepciónem se nikdo práva nedovolal.

jezdily zde ještě jiné lodi, ale velmi nepravidelně. Oba kapitáni

Vierchiové znali dobře svou řeku, znali její víry i mělčiny,a pro

to, zatímco jiné lodi mívaly týdenní i delší zpoždění, jejichpar

...korzár Vierchi. (str. 13)


14

níky se objevovaly přesně podle jízdního řádu. proto jim každý

dával přednost, ačkoliv si na těch lodích cestující nebyl jistý

majetkem, ba ani životem, a takovou věc, jako je listovnítajem

ství svěřené pošty, považovali majitelé přímo za směšnou. Ni

kdo ovšem stížnostmi neriskoval, že Vierchiho lodě přestanou

v jeho přístavu zastavovat.

Také mně, jako každému jinému, prováděli kdysi všelijakáda

rebáctví, až jednou jsem si dovolil žertík já. Křižoval jsem tehdy

s těžce naloženým plachetním člunem řeku a právě uprostřed

jsem se dostal do bezvětří. Zrovna v tu chvíli od jihu přijížděl

proti proudu Vierchiho parník s novou vojenskou posádkou do

pacheka na palubě. Začal jsem se zplihlou plachtou ze všech sil

veslovat ke břehu, ale parník nabral týž směr, ačkoliv na volné

řece bylo místa dost. Vierchi se zkrátka rozhodl pobavit sebe

a své pasažéry tím, že mě zkoupe. jakmile mi to došlo, odložil

jsem veslo a svou dalekonosnou mauserovkou jsem střelilprá

vě vedle jeho hlavy do lodního zvonu na velitelském můstku.

Od těch dob přestal otevírat mé dopisy a vykrádat mé zásilky

a vycházeli jsme spolu dobře.

Tentokrát to bylo snad poprvé, co Vierchi nejel podle jízd

ního řádu. Spolehl se jako starý lakomec na paraguayské dře

vorubce, od nichž kupoval dřevo za babku, a vyrazils nedosta

tečnou zásobou. Ale přepočítal se. V žádném přístavu po cestě

nenarazil na dřevorubce, kteří by byli ochotní rozřezat své

vzácné kebračové kmeny na polena. Stěží sehnal palivo najíz

du od přístavu k přístavu, zpoždění se zvětšovalo a Vierchiho

nálada byla den ode dne černější.

„už abychom dorazili do puerto 14 de mayo, ten Francouz

mívá vždycky polen dost,“ prohodil nervózně.

„Na vašem místě bych na to tak nespoléhal, kapitáne,“ odvětil

jsem. „myslím, že byste měl zakotvit jižněji, tam, kde les doléhá

až k vodě. máte na palubě dost pasažérů, když každému z nich

půjčíte sekyru, tak vám za hodinku za dvě nasekají dříví, že

s ním vystačíte až do pacheka.“

„Anebo mi také utečou i  se sekyrami, cožpak neznáte tyhle

námezdné paraguayce? Ne, ne, chci se dostat až do indiánského

území, tam jim zmizet do lesa nedovolí strach.“

„jak myslíte, kapitáne,“ pokrčil jsem rameny. „Ale když už

mluvíme o indiánském území: mohl byste mi prokázat jednu

laskavost?“


15

„jestli to bude v mých silách?“

„je to jen maličkost. rád bych vyvěsil na přední stěžeň svou

vlajku. Chci se zdržet v pacheku jen krátce a chtěl bych se setkal

s  Čamakoky. jejich zvědové se potulují kolem řeky, a  jakmile

uvidí mou vlajku, dají kouřové signály ostatním a  já ušetřím

čas. Než my dorazíme do pacheka po vodě, Čamakokové tam po

souši dávno budou.“

V puerto 14 de mayo čekalo kapitána nové zklamání. Zásoby

polen žádné, a  co horšího, všichni indiáni toho rána nechali

práce a odešli k severu.

„To mám z toho, že jsem vám vyhověl s tím vaším praporem,“

soptil kapitán. „To je mi pěkná náhoda, že indiáni přerušili

práci zrovna před naším příjezdem!“

Nezbylo, než poslechnout moji radu a  přimět cestující, aby

na břehu pokáceli nějaké stromy a nařezali polena.

„S  touhle zásobou dorazíme pohodlně do puerto diana,“

chlácholil jsem kapitána. „don rodolfo vás tam zásobí dřevem,

...rozhodl se pobavit sebe a své pasažéry... (str. 14)


16

a  jestli ho nebude mít dostatek, přiměju Čamakoky, aby vám

ho nařezali víc, než budete potřebovat. Kvůli mně to udělají.

jen se teď musíme snažit, abychom tam byli dřív než oni.“

Fortuna vyjela plnou parou, řečiště je tam všude hluboké.

Chvíli před tím, než jsme dorazili do kotviště v dianě, hlásil

topič, že spálil poslední poleno.

Na břehu i v domě bylo jako po vymření. Teprve po chvíli se

objevila indiánka, se kterou don rodolfo žil a s níž mělrozto

milého chlapečka. Zcivilizovala se, byla vždy čistě a  po evrop

sku oblečená, jen španělština jí dělala potíže. don rodolfo spí,

nechce ho rušit. dříví není. Čamakokové jsou utábořenineda

leko, ale nepracují. Nemají sílu. Také v  jiných dřevorubnách

nepracují. Chtěli by, ale nemohou. Ani vojáci je nepřinutí.

mezitím se objevil pán domu, švýcar rudolf Häffliger:„S dří

vím je potíž. Všichni indiáni odtud na sever jsou nemocní.dě

lají se jim podivné vředy v konečníku a krvácením ztrácejí sílu.

Na jihu jsou prý ještě zdraví. proč jste se nezásobili u Francouze

v puerto 14 de mayo?“

„indiáni tam přerušili práci a táhnou sem. Kdy si myslíte, že

mohou dorazit?“

Häffligerova žena počítala, že nemohou být daleko. Věděla,

že je vede kazik (náčelník) Antonio, bratr kazika laryho,náčel

níka zdejších Čamakoko-iširů. Ti se začali pomalu trousitk na

šemu parníku ze sousedního tábora.

To však nebyli moji urostlí Čamakokové, jak jsem je znal, to

byly jejich stíny. přesto se mi podařilo přimět je, aby pochyta

li voly, připravili káry a podpálili trávu kolem dokola. indiáni

dobře znají smysl karantény, označené spálenou trávouv mís

tech, která neslibují lov. Nikdo nepálí nadarmo, a  když pálí,

pak to jistě něco znamená. Nemoc, kterou severní klany trpěly,

byla zřejmě přenosná. musel jsem udělat všechno pro to, aby

se nenakazili indiáni, kteří přicházeli na moje pozvání od jihu.

Několik mladých hochů jsem poslal do vnitrozemí, aby za

pálili signální ohně a svolali tak kdekoho. Od indiánů jsem se

dozvěděl, že nedaleko v lese jsou menší zásoby polen, a tak jsem

zorganizoval paraguayské cestující, aby je odvozili do přístavu.

Svůj stan jsem si postavil doprostřed vypálené trávy. ještěhor

ký popel je totiž nejlepší jako nouzový dezinfekční prostředek.

Kazik Antonio přišel první a sám, své lidi nechal dalekovza

du. Byl to můj dobrý přítel. před lety mu moje smečka psůzabr />

17

chránila život při lovu. Byli jsme tehdy oba ranění, pozname

nali jsme se navzájem svou krví, a tím jsme se navždy spřátelili.

Několika slovy jsem mu vysvětlil situaci na parníku a požá

dal ho o pomoc. pak jsem mu naznačil, že by bylo moudré,kdy

by se jeho lidé příliš nestýkali se svými nemocnými severními

krajany, a hlavně aby přivázali všechny své psy, kteří podle mě

přenášeli nákazu. Antonio o nemoci věděl, měl ke mně velkou

důvěru a uznával, že taková opatření jsou asi důležitá, alezáro

veň mi prozradil, že mezi jeho lidmi se už nemoc také objevila

a že přísná omezení by jen vyvolala paniku.

jak přicházely jednotlivé rodiny, hned se dávaly do práce,

jako by ani ten dlouhý pochod neměly za sebou. Antonio měl

mezi svými lidmi velkou kázeň. muži odcházeli se sekyrami do

lesa, ženy, vyzbrojené dlouhými šavlemi z  tvrdého dřeva, roz

bíjely mladé výhonky palem, aby získaly jejich jedlou „duši“,

nebo sháněly jinou rostlinnou potravu. Chlapci a  malé děti

na mně vyškemrali udice a věnovali se rybaření.

Ani ne za dvě hodiny po našem přistání přijížděla prvnívol

ská kára naložená poleny, brzo následovaly další a  do večera

byly všechny volné místnosti lodě naplněné dřívím. Fortuna

vyjela k severu.

prohlédl jsem mnoho nemocných i  skoro umírajících. Byla

to podivná nemoc. dech, tep srdce, teplota, výměna látek,

všechno bylo normální jako u docela zdravého člověka. A přece

mnozí umírali vysílením. Nemocní budili dojem lidí postiže

ných dlouhotrvajícím hladem. Ale všude kolem rostly palmy,

v řece bylo dostatek ryb a jednotlivé stany byly dostatečnězáso

bené na několik dní. Hlad neměli, jak dokazovala kulatá bříška

dětí. Nikdo také netrpěl bolestmi. příčinou vysílení byla zřej

mě ztráta krve. Krvácející vředy se vyskytovaly u dospělých, ale

i u docela malých dětí, ba i kojenců.

Neznámá nemoc. pokud se mi podařilo zjistit, trpěli jí vý

hradně indiáni. Nedoslechl jsem se, že by se byl nakazil nějaký

paraguayec. Nákaza tedy byla zřejmě podmíněna indiánským

způsobem života.

po západu slunce se rozhořely ohně v  křoví na pokraji lesa

a zazněly odtud zpěvy. Byly dvojího druhu: Z osady, kde zůstaly

ženy, doléhal zpěv smutku, teskné písně mrtvých, jimižoplaká

valy své zemřelé. Z větší hloubky lesa se ozývaly zpěvybojovní

ků. Tam byla porada stařešinů kmene. Tam jsem zašel.


18

před ležením mne očekával Antonio s balíkem obalenýmsí

tinovou rohoží. Znal jsem ten balík. při pochodech ho Antonio

nosil stále s sebou, nesvěřil ho ani své ženě. Byl to jehoslavnost

ní úbor, který oblékal jen při nejdůležitějších příležitostech,

kdy vystupoval nejen jako ehnit, náčelník, ale také jako ahmak,

dobrý kouzelník – léčitel. Hlavní částí úboru byl veliký ornát,

péřová ozdoba kryjící celou hlavu a splývající po zádech skoro

až ke kotníkům, široký tak, že bylo možné se do něj zahalit.Od

hadoval jsem, že to množství volavčích per, protkaných peřím

všech možných barev, váží dobře dvě kila.

„Patta Alberto, vezmi si můj oblek ahmaka. já svůj lid vyléčit

nedovedu.“

„mám obavu, patta Antonio, že to nedokážu také. Neznám

nemoc. Chci se jen pokusit hledat léky. Než je najdu, pokusím

se nemoc oslabit.“

„Znáš tedy víc než já, a  to jsem starý. Obleč se. dodáš tím

mému lidu důvěry. Budou spíše poslouchat, co poručíš.“

V  tom měl pravdu. důvěra je hlavní lék. Nevěřil jsem samo

zřejmě, že by mohla zastavit krvácení, ale poslušnost připrová

dění dezinfekce byla první podmínkou úspěchu.

Jak přicházely jednotlivé rodiny, hned se dávaly do práce... (str. 17)


19

Odložil jsem tedy šaty, natřel si tělo červenou šminkou,ová

zal se péřovými ozdobami a náramky z jeleních kopyt. do ruky

jsem si vzal kouzelnické žezlo a chřestačku a šel k ohňům.

Za svého dlouholetého pobytu mezi Čamakoky jsem bylmno

hokrát při poradě starců, ale ještě nikdy to nebyla takováslav

nost jako tentokrát. představoval jsem si, jak obrovské sály by

muselo mít muzeum, kde by se všechny ty nádherné předměty

daly vystavit! Ani ve snu jsem netušil, že moji přátelé mají ta

kové bohatství, které celá ta léta skrývali i  přede mnou. jen

Antonio se spokojil s jednoduchou čelenkou z peří černékach

ny a s péřovým střapcem, přivěšeným u bederního provazu na

boku. pokynul mi na volné místo vedle sebe. Bylo to čestnémís

to pro hosta – po jeho levé, slabší straně.

právě zpíval stařičký kouzelník. dětství prožil jako válečnýza

jatec u sousedního kmene Tumrahá a přiučil se tamějšímkouz

lům. Čarodějové Tumrahá nepoužívají léčivé rostliny, aleuzdra

vují hypnózou a sugescí. Často jsem obdivoval jeho úspěšné léčby.

Nyní byl však podezříván, že se přeměnil na konosahu, zlého

čaroděje, který přivolal nemoc. Stařec se bránil svým zpěvem:

„Nepřivolal jsem nemoc. Nic takového mne nenaučil můj

mistr. Ale slova jsou jako květiny plovoucí po vodě. Zdá se, že

rostou ze země, ale když na ně šlápnete, proboříte se do bahna.

Nikdo jim nevěří. jsem starý – na mém životě nesejde. můžete

mne zabít: Neuvidíte zlobu v mém oku. můžete spálit mé tělo,

aby se moje duše nemohla proměnit v jaguára a škodit mému

lidu. rád bych se sice shledal se svými předky – moje duše by

ráda lovila s jejich dušemi. Ale ať se raději moje duše promění

v páru, kterou duše mých předků nebudou vidět. Spokojím se

s tím, že je budu vidět já, a budu se těšit jejich radostmi. život

mé duše bude smutný, nikdy nebude moci s nikým promluvit,

nikomu nebude moci přispěchat na pomoc. myslím, že nejsem

vinen nemocí – ale sám to nevím. přesvědčte se. Zmizí-li nemoc,

až mne spálíte, pak jsem vinen.“

Ze všech stran se ozvalo tlumené: „Hum, bum, hum,“ jako

když bufá krokodýl na řece. řeč se všem líbila.

předstoupil mladý čaroděj Wedwé (morče). měl slavnou po

věst, přestože byl ještě chlapec. Cvičil svou vůli tak, že mnoho

dnů a  nocí skákal z  nohy na nohu, až se mu z  úst vyhrnula

krvavá pěna, a  když mu krev pokryla celá prsa, v  extázi léčil

– a  uzdravoval. jak? Čím? To nevím. Ale mnohokrát jsem byl


20

při jeho úžasných zákrocích přítomen. V pralesích jsem sese

tkal s  mnoha věcmi, které naše věda neumí vysvětlit. wedwé

zázračně léčil osm let. Zemřel na chrlení krve po jednom příliš

dlouhém cvičení.

„Starý čaroděj není vinen nemocí. Ani já jsem ji nezavinil,

i když se ve snu stýkám se zlými duchy nemocí a bojuji s nimi.

Nepřivolali jsme nemoc. Neumíme to. Není třeba dělat žádné

zkoušky, abyste se přesvědčili. Stačí, že oba nemocí trpíme.

proč bychom přivolávali nemoc sami na sebe? Ani já tuto ne

moc neznám a nedovedu bojovat s jejím duchem.“

Všichni se zadívali na mne. Teď jsem měl říci svůj názor já.

rozvířil jsem chřestačku a zazpíval svou píseň. Kdysi dávno

ji pro mě složil Antonio. Bylo to toho dne, kdy mi v bažiněza

stoupila cestu krokodýlí samice, chránící své hnízdo,a přinu

tila mě k boji o život. Neměl jsem jinou zbraň než nůž, alepo

dařilo se mi ji nejprve oslepit a pak zabít. Kdybych to neudělal,

zabila by ona mne. V očích indiánů to však bylo hrdinství a oni

se rozhodli přijmout mě do svého kmene. Vládce vody, niodčik,

krokodýl, se stal mým totemem.

Zpíval jsem „Huaté ditté niodčikté – ilheté, niodčikté – ilheté...“

a  všichni jsme si připomněli ty krásné doby, kdy jsem mezi

nimi žil. Odpověděli pak svým zpěvem a  teprve potom jsem

mohl promluvit k věci:

„Ani já dosud neznám nemoc a nemám proti ní lék. Vím jen,

že nemoc přinesla nějaká zvířata. Nevím která. pokusím se je

hledat. Nevím, jestli je najdu. Zkusím některé léky. Nevím,jest

li budou dobré. Najděte mezi nemocnými někoho, o  kom si

myslíte, že musí umřít. Na něm budu dělat pokusy. jestli se to

podaří, uzdravím jeho i  ostatní. Když se to nepodaří, nedávej

te mi vinu. Opatřím vám potravu, která vám dodá sílu, abyste

mohli nemoci vzdorovat. Neslibuji nic, ale pokusím se.poslech

nete-li mé rady, snad se mi to povede.

Nyní radím: vystěhujte se z křoví na volné prostranství, není

teď mnoho komárů a všichni máte moskytí sítě. je to tedymož

né. přestěhujte se na místo, kde předtím spálíte trávu, ještě na

horký popel. Spalte všechny nepotřebné věci. Vypalte hrnce

a plechovky, ve kterých vaše ženy vaří a nosí vodu. Každý den

se přestěhujte na čerstvě vypálené místo. Kolem vesnicezapal

te oheň. Viděl jsem vaše psy. jsou to jen stíny psů. Necháte-li je

přivázané, zajdou hlady, pustíte-li je, budou roznášet nemoc.


21

...když mu krev pokryla celá prsa, v extázi léčil – a uzdravoval. (str. 19)


22

možná, že by bylo lépe, kdybyste je pobili a spálili. Vím, že je to

pro vás těžké, ale snad to bude lepší pro vás i pro ně. Ale o tom

se rozhodne, až je zítra prohlédnu čarovným sklem. Zvířata,

která přinesla nemoc, jsou možná tak maličká, že nejsou vidět.

mohu je vidět jen tím sklem. To jsou mé rady. Zítra čekám vaše

rozhodnutí.“

Bylo už hodně po půlnoci, ale Häffliger na mě čekal.Tropic

ké noci jsou krásné, krásně se za nich beseduje a popíjí maté.

Häffliger byl rád, že jsem mu přivedl indiány. Nabídl mi, abych

u něj bydlel. dělal si naděje, že dokud u něj zůstanu, zůstanou

i indiáni a budou pro něj pracovat. Všechny dřevorubny v okolí

stály, a tak si představoval, že přijde snadno k výdělku. Využil

jsem jeho pozvání a  řekl mu, že bych chtěl zůstat tak dlouho,

dokud nepřijdu na kloub té podivné nemoci.

„Nevíte, kdo by měl tady v okolí na prodej několik krav nebo

volů?“

„Chcete si zařídit chov dobytka?“

„To ne, spíš jatka. Zkusím živit všechny indiány aspoň týden

výhradně polévkou a  hovězím masem. Změna jídelníčku a sil

ná strava jim snad trochu nahradí ztracenou krev.“

„mohl bych vám lacino prodat dva tučné voly. jeden sinalo

mil nohu, druhý pazneht. V  pevnosti mi za ně dávají směšně

málo, protože vědí, že je stejně musím zabít. Nechám vám je za

to, co mi nabízejí.“

„Vaše žena se nepřestala stýkat se svými příbuznými. přesto

se jí nemoc vyhnula. Není to tedy nemoc, která by přepadla

každého indiána. Bude to spíš v jejich způsobu života. Zítra mě

čeká spousta práce. Nejdřív musím zjistit, kdo je vlastně ne

mocný a komu se zatím nemoc vyhýbá. musím začít sledovat ty

zdravé, jestli onemocní, když změní své zvyky. Vy se vyptejte své

ženy, jak se chová, když jde do vesnice na návštěvu. jestli mezi

nimi sedí, co s nimi jí a tak.“

„To vám mohu říci sám, protože s  ní občas chodívám. Odci

zila se jim. Nesedne si nikdy jinak než do dřepu. Bojí se, aby

nedostala vši. pije s nimi maté, kouří s nimi dýmky, ale jejich

stravu nikdy nejí. Navykla si vařit po bělošsku. Sem mi indiáni

nechodí. příbuzný nepříbuzný, do baráku mi nesměj.“

O možnosti nákazy jsem se tím mnoho nedozvěděl. šel jsem

spát do svého stanu.


23

K A P I To lA dRuH Á

Čerwuiš Piošád Mendoza

už před VýCHOdem SluNCe stál u  mého stanu. Objevil ho

tam Häffliger, který mě šel vzbudit. ještě v  polospánku jsem

slyšel, jak říká:

„Kde se tu bereš, mendozo? už jsem tě dlouho neviděl.“

Když jsem vykoukl ze stanu, vysvětloval mně: „je to letrado

(doslova písmák, ale ve smyslu mazaný, říká se tak takéindián

ským tlumočníkům). A jaké si vybral vznešené jméno!mendo

za...“

indián se mračil, ale na Häffligerovo zesměšňování nijakne

reagoval. Obrátil se ke mně a obřadně se představil:

„Čerwuiš piošád mendoza.“

„proč máš tři jména?“ zeptal jsem se, ale Häffliger promluvil

zároveň se mnou:

„Snad si nejdeš vydělávat kácením dřeva? Tebe jsem nikdy

pracovat neviděl!“

mluvili jsme španělsky. Häffliger věděl, že indián rozumí, ale

ten jeho otázky ignoroval, a aby to ještě více zdůraznil,odpově

děl mi ve své řeči:

„můj lagret (otcův bratr) i můj iťét (bratr matčin) byliehnito

vé (náčelníci). proto nepracuji jako dřevorubec.“

„přivedl jsi na práci své lidi?“ ptal jsem se dál.

„Nemám lidi. můj rod vymřel. jsem sám. mám jen několik

mladých otroků a  jednu otrokyni Tumrahá, ulovil jsem je ve

válce. Ti zůstali ve vnitrozemí. jsem sám.“

„Co tu tedy chceš?“ vyjel na něj Häffliger. měl zájem jeno lev

né pracovní síly pro svou dřevorubnu. „přišel jsi vyžírat své

krajany?“

indián opět okatě Häffligera přehlížel a pokračoval v hovoru

se mnou:

„Kmen hledal někoho, koho bys buď vyléčil, nebo zabil, až

budeš pátrat po léku pro všechny. přihlásil jsem se sám. jsi teď

můj dij.“ (Tak nazývají váleční otroci své pány. pán má právo

otroka beztrestně zabít, ale nikdy jsem ještě o  takovém pří

padu neslyšel. Chová se ke svému otroku spíš jako adoptivní

otec.) „přišel jsem za tebou už v noci. Slyšel jsem, co sis povídal

s tímhle člověkem. Slyšel jsem, že jsi mluvil o velkýchkouzelníbr />

24

cích v Asunciónu a v Buenos Aires, kteří znají víc než ty. Když

mne nezabiješ ani nevyléčíš, pojedu s tebou k nim. Až najdou

lék, přivezu ho svým lidem.“

podíval jsem se na Häffligera: „Co je vám to platné, že netr

píte návštěvy příbuzných své ženy ve svém domě. příště spolu

budeme muset mluvit německy. Ten chlapík ležel celou noc

vedle nás a nevěděli jsme o tom ani my, ani váš pes!“

Když jsme mluvili řečí, které nerozuměl, dělal indián, žene

slyší. dával tím najevo, že mne uznává za „otce“ a sebe zaotro

ka, který se nesmí urazit. V divočině se dá mnohé říci beze slov.

„proč máš čelenku z peří černé kachny, odznak ahnače(učed

níka čaroděje)?“

„Chci se od tebe naučit léčit svůj lid.“

„dobrá, budeme spolu hledat lék.“

„půjdu napřed plavat do řeky. pak si mne prohlédni.“

„Ne, prohlédnu tě hned. Až budeš tigiči, udělej to na talíř

a přines mi to. pak teprve můžeš jít plavat.“

Vybalil jsem z bedny svou skromnou lékárničku a mikroskop.

Starý Antonio mi dělal asistenta. Opatrně omývalmikroskopic

ká sklíčka a zkumavky, vycítil, co kdy potřebuji, a byl mi stále

při ruce. mikroskop ho udivil, stejně jako dítě, které se jím dívá

poprvé, ale nedával to najevo.

Zjistil jsem, že vředy nebyly hnisavé, jen z  nich stále vyté

kala krev, jako z  rány. Ani v  krvi, ani ve výkalech jsem nena

šel mikroskopický život jiný než všude v tropické přírodě. šlo

zřejmě o bakteriální nákazu, a na tu můj cestovní mikroskop

nestačil. Zkoušel jsem rány všemožným způsobem dezinfikovat,

a to i dost drasticky lápisem a sublimátem. Čerwuiš ani nemrkl

okem. rány se však hojily za den samy i bez dezinfekce, ale přes

noc se objevily nové na jiných místech. Byl jsem se svýmivědo

mostmi v koncích. Styděl jsem se za svoji bezmoc.

jediné, co jsem ještě mohl udělat, bylo, že jsem vyškvařil

a  pročistil lůj z  poražených volů, smíchal ho s dezinfekční

mi prostředky a  navařil několik plechovek od petroleje jakési

pomády. Ta pomáhala alespoň do té míry, že se rány zavíraly

a přestávaly krvácet o několik hodin dříve než bez ní.

moje vlajka vztyčená na stožáru přístaviště přilákala jedno

ho dne mého přítele, vynikajícího lovce dona pabla. požádal


25

Už před východem slunce stál u mého stanu. (str. 23)


26

jsem ho o pomoc, protože jsem si byl jistý, že se na něho mohu

spolehnout. Zatímco budu pryč, bude dbát na indiány, abydo

držovali stanovený režim, a bude mi posílat zprávy. Věrný don

pablo mi to slíbil a  skutečně se mu podařilo dosáhnout toho,

že i po mém odjezdu indiáni plnili mé příkazy, denně sestěho

vali, denně pálili trávu na místech, kde se usídlili, a nemoc se

přestala rozšiřovat. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl,

že zastavení nákazy bylo způsobeno vybitím všech psů, kekte

rému se indiáni přece jen odhodlali, když je komáři přinutili

odejít z pobřeží daleko do vnitrozemí.

při přípravách na návrat domů jsem na Čerwuiše neměl

mnoho času. Občas se připomněl nějakým kouskem, který mě

a  Häffligera rozveselil. Svou nadcházející cestu pojal jako ob

jevitelskou. Na průzkum tajemných velkých vesnic bílých lidí

se chystal po svém. Několikrát jsem ho přistihl, jak se prohlí

ží nad vodním zrcadlem, vystrojený do částí mých odložených

šatů, a jak zkoumá, které by byly nejvhodnější pro pobytu ci

zích národů.

před naším odjezdem byla svolána velká porada starcůa bo

jovníků kmene Čamakoko, ale já na ni nebyl pozván. Bylo mi to

sice divné, ale nebylo kdy nad tím přemýšlet. mnohem později

jsem pochopil, že na té poradě dostával vyslanec kmene tajné

instrukce, jak prozkoumat všechna tajemství bělochů, aby,vrá

tí-li se živ, mohl poučit svůj lid.

Když se blížil parník Fortuna, byly v  přístavu pouze ženy,

nadmíru ochotné pomáhat při nakládání zavazadel nebo po

len, bude-li parník zase přibírat palivo. Ale Fortuna nepřistála.

Zůstala uprostřed řeky, kolesa se pohybovala zpět a Vierchi na

mě volal, abych se honem nalodil člunem, že má naspěch.Čer

wuiš přiběhl na poslední chvíli a  skočil do člunu. už jsem si

začínal myslet, že ztratil k výzkumné cestě odvahu.


27

K A P I To lA TřE Tí

Honba za léky

ZASe jSem Seděl na velitelském můstku Fortuny a  popíjel

maté s kapitánem Vierchim.

„Kam s sebou vláčíte toho umírajícího indiána? Budete z toho

mít jen nepříjemnosti.“

„jestli nenajdu cestou nějakého lékaře, pojede se mnou do

Asunciónu k doktoru Gasparinimu. Spoléhám na vás, že hopo

tom vezmete zpátky. Ale třeba narazím na dobrého lékaře už

v Concepciónu. Nevěděl byste o někom?“

„pokud já vím, jsou tam jen samí šarlatáni a opilci. Ale mohl

byste to zkusit na naší příští zastávce ve Fuerte Olimpo. mají

tam teď lékaře, nějakého Braziliána, ale prý moc moderního

a učeného člověka, až se jeden diví, že se vydal do takovédivo

činy. Budu tam vykládat traktor, co si objednal správce, takže

budete mít dost času.“

Vylodění traktoru nakonec trvalo celý den, zabořil se totiž

hned, jak vyjel, do deštěm rozmočené půdy. lékař mě pře

kvapil mikroskopem, lékárnou a  laboratoří, právě jako svými

vědomostmi i  zájmem o  neznámou nemoc – ale nebyl o  nic

moudřejší než já předtím. Snad tedy Concepción...

dorazili jsme tam za pár dní. Bylo to už tehdy poměrně velké

městečko a  kolem přístavu vyrostly domy v  evropském stylu,

krámy s  výkladními skříněmi i  pár hotelů. Tam snad seženu

nějaké informace.

Vyjednával jsem s  Čerwuišem, aby na mě hodinku počkal

před hotelem. Blížila se doba oběda a oblíbená jídelna budejis

tě nabitá. Vejít ve společnosti dlouhovlasého indiána mezipara

guayce, z nichž mnozí měli v žilách devadesát procentindián

ské krve, ale maskovali to tvrdým límcem a lakovanými střevíci,

by bylo stejně nevhodné, jako mluvit o  provaze v  oběšencově

domě. Čerwuiš mě ale ujišťoval, že dokáže jíst z talíře vidličkou

i nožem a vůbec že se bude umět ve společnosti bělochůpohy

bovat. Zatím to sice ještě nikdy nezkusil, ale díval se skulinou

ve zdi, jak obědvali důstojníci v pevnosti pacheco. pochyboval

jsem, zda se způsoby vojáků ze zastrčené pevnůstky hodí pro

moderní hotel, kde by asi neradi viděli házet kosti pod stůl pro

psy, a váhal jsem.


28

Vtom se ve dveřích objevil přitloustlý usměvavý človíček,ob

lečený ve svítivě bílých tropických šatech s  drahocenným pa

namáčkem na hlavě, a upřel na mě zkoumavý pohled:

„Ať se propadnu, jestli tohle není don Alberto a ten vedleně

jaký Čamakok!“

Byl to Conde de la place, můj dávný známý z  divočiny, tro

chu potrhlý mužík, který znovu a znovu a vždycky bezúspěšně

zkoušel v těch končinách podnikat.

„To se musí oslavit,“ hlaholil. „Zvu vás na oběd do hotelu!“

„počkejte, příteli, nemám, kde bych nechal svého indiána.

je  ještě trochu čukaro (divoký kůň), nevím, jak by se choval

mezi těmi lidmi. Bylo by asi lepší...“

„Ne, ne, ne, tady mám slovo já. jsem teď vážený obchodník

a  nikdo si nedovolí zahlížet na mé hosty,“ přerušil mě rázně

a táhl nás oba dovnitř.

právě se začalo podávat jídlo. žádný z  malých stolků nebyl

volný, a tak jsme museli přisednout k dlouhé tabuli uprostřed

rozlehlé jídelny. Většině hostů byla naše přítomnost krajněne

milá a vůbec se to nesnažili skrývat.

při polévce to dopadlo dobře. Čerwuiš, jak to odpozoroval

u  ostatních, si uvázal pod bradu ubrousek a  jedl vzorně lžící.

jeho úsilí zapůsobilo na ostatní tak, že se snažili vypadat ještě

důstojněji a  drželi lžíce se zdviženým malíčkem, což bylo ne

motorné a nepohodlné, ale indián i to hned odpozorovala na

podobil. Naštěstí si nikdo nevšiml toho, že těch několik zby

lých nudlí, které mu nakonec nešly na lžíci, vyškrábnul prstem

a hodil si je do úst. Každý byl totiž zabraný do starostí, jak se

odlišit od divocha a vypadat co nejvíc civilizovaně.

Horší ale bylo, když mu přinesli roštěnku. Byl jsem zvědav,

co bude dělat. Čerwuiš naklonil hlavu a podíval se na saláta fa

zole, jimiž bylo maso obložené. Hodil okem po ostatních, ale

nikdo nejedl, všichni pozorovali jeho. Vzal tedy vidličku a nůž,

nadzvedl oba malíky a  – vyházel všechnu zeleninu na ubrus

kolem talíře. Co s takovou zbytečnou okrasou? mají to ti běloši

podivné nápady! pak si ukrojil hezky velký kus masa, vzal do

levé ruky vidličku, maso nabodl, pravou rukou ho zase stáhl

a nacpal si ho do pusy. Naštěstí to bylo tak komické, že celý stůj

vybuchl smíchem a skandál byl zažehnán. další sousta užČer

wuiš krájel způsobně podle ostatních a dával si je do úst přímo

vidličkou, i když bylo vidět, že se bojí, aby se nepíchl.


29

místní lékaři nepřicházeli v úvahu. žádali nekřesťanského

noráře už jen za zeptání, kdy mohu nemocného přivést. Nedal

jsem jim nic a rozhodl jsem se, že vezmu Čerwuiše až doAsun

ciónu ke svému příteli Gasparinimu. Každý týden odtamtud

jezdí parníky na sever a na každém je mezi personálem někdo,

s kým se Čerwuiš domluví. Až bude vyléčený, posadí ho doktor

Gasparini na loď a  pošle domů. Začínal jsem být už poněkud

netrpělivý, protože se čím dál víc přibližoval termín amerika

nistického kongresu ve Vídni, kvůli kterému jsem se vracelz ji

hoamerického vnitrozemí do evropy.

Zařizoval jsem spoustu věcí kolem přepravy mých sbírek

a Čerwuišovi jsem se už nehodlal příliš věnovat. Těsně předod

jezdem mi však doktor Gasparini sdělil, že týdenní pozorování

nemocného nepřineslo žádný výsledek, a přemluvil mě, abych

Čerwuiše vzal s sebou do Buenos Aires, kde bude o jeho případ

mezi lékařskými odborníky jistě velký zájem.

Bylo to pro mne velké vydání; také kapitán luxusního par

níku měl námitky a zdráhal se vzít tak divoce vyhlížejícíhopa

sažéra, ale nakonec jsme se domluvili. Čerwuiš měl zakázaný

přístup na horní palubu, a tak jsem ho čtyři dny skoro neviděl.

Celou dobu seděl nebo spal v  podpalubí na bednách s  mými

sbírkami a hlídal je. Když se v přístavu nahrnuli na loď nosiči,

postavil se do bojovné pozice.

moje zavazadla byla v říčním i přímořském přístavuhlavní

ho města Argentiny dobře známá. Kolikrát už je přístavníděl

níci nakládali a  vykládali z  různých lodí! Ale tentokrát přišli

o výdělek. Čerwuiš na ně nikomu nedovolil sáhnout a já jsem

usoudil, že mu nakonec trochu pohybu po té dlouhé cestěne

uškodí.

Krátký pobyt je v Buenos Aires drahý. Nestojí za to najmout

si byt a hotely zasahovaly příliš hluboko do mé kapsy. mimoto

nastaly nečekané potíže. Navštívil jsem na farmakologickékli

nice svého přítele a uznávaného vědce dr. dominguese, abych

se s ním poradil o Čerwuišově nemoci. ještě než jsem mupro

zradil, že už je indián ve městě, naléhavě mě upozornil nane

zbytnost karantény. Znal jsem dobře tuto vyděračskouinstitu

ci, schovávající se pod pláštík vědy a veřejného blaha. je stejně

vyděračská a  stejně neúčinná ve všech zemích. Stála by celé

jmění. Kdo platí, může do města, kdyby měl třeba mor, za koho

musí platit lodní společnosti, posedí si v „pozorování“ třebaněbr />

30

kolik měsíců a má tak nejlepší naději, že se něčím nakazí. Bylo

mi jasné, že legální cestou se o  Čerwuišově léčení nedá vůbec

uvažovat. A  já měl tolik naspěch – v  přístavu už kotvila moje

loď Sofia Hohenberg a chystala se k návratu do evropy. Navíc

kapitán parníku, na kterém jsme do Buenos Aires připluli,odmítl Čerwuiše vzít zpátky bez mého doprovodu: „Snad jedině

v kleci.“ Nepochodil jsem ani u jiných majitelů lodí.

Zbývala mi jediná možnost: Odvézt Čerwuiše zpět dopacheka oklikou přes evropu.

Moje zavazadla byla v říčním i přímořském přístavu hlavního města

Argentiny dobře známá. (str. 29)


31

K A P I To lA Č TvR T Á

směr vídeň

u KApiTáNA rAKOuSKé lOdi Sofia Hohenberg jsem našelpo

chopení jak pro Čerwuiše, tak pro mé finanční poměry, které

tou dobou již nebyly nejskvělejší: „dáte na lodi náčelníka zapsat

jako svého sluhu. Zaplatíte mu tak jen mezipalubí, ale bude mít

přístup ke kajutám i na horní palubu. Kuchař se už o nějposta

rá. jen vás varuji – vyhněte se lodnímu lékaři. myslím, žepřed

tím mohl být tak nejvýš poskokem v nějaké lékárně, nedal bych

mu léčit ani psa. Zato dbá na předpisy. Nic si s ním nezačínejte

a budete mít od něj pokoj. Bojí se indiánů jako čert kříže, měl

strach vystoupit na pevninu dokonce i v Buenos Aires.“

Sofia Hohenberg se přes velkou louži plavila skoro celý mě

síc. Čerwuiš hned ze začátku prodělal mořskou nemoc, ale jak

se zdálo, udělala mu docela dobře, stejně jako pravidelná lod

ní strava. Kuchař, kterému vypomáhal, si ho oblíbil a  nějak

se s  ním domluvil i  ostatní personál. já jsem se o  něj příliš

nestaral. pilně jsem využíval té spousty času, abych zpracoval

fotografické desky ze svých cest. Čerwuiše jsem vídal jen časně

ráno, když mi do kabiny přinesl maté, a pak při ranníčtvrtho

dince cvičení a  zápasu. Tahle naše každodenní zábava mi při

nesla neočekávaný užitek: vypudila z kajuty zbývající třispolu

cestující. Byli to bohatí lidé, kteří si najali čtyřlůžkovou kajutu

jen ze spořivosti – já musel šetřit doopravdy. Ovšem už během

několika prvních dnů jim došly výhody vlastní kajuty, raději si

připlatili a přestěhovali se. já jsem si pak na třech uvolněných

lůžkách pěkně rozložil a alespoň předběžně utřídil své sbírky.

moře bylo klidné, jako bychom pluli po rybníku, občas nám

přinesla změnu procházka v  přístavu, když jsme zakotvili.

den utíkal za dnem. moje práce rychle postupovala. jen někdy,

když jsem byl unavený, sešel jsem se s Čerwuišem na zadnípa

lubě a poslouchal jeho vyprávění, jeho dojmy a plány. užněko

lik Čerwuišových krajanů se vezlo lodí, ale jen do Asunciónu,

kam je najali za dělníky; krásnou Tugle vzal jeden kapitánpla

chetnice až do montevidea, ale on, Čerwuiš, byl první Čama

kok, který viděl moře. A teď po něm dokonce pluje do dalekých

zemí. Co všechno už viděl, co všechno bude vyprávět! Ti, co byli

před ním mezi bělochy, vyprávěli samé lži – jen to, co slyšeli


32

od  jiných, co jim jiní nalhali. města viděli jen z  paluby lodi,

kdežto on...

poslouchal jsem na půl ucha, jeho tlachání mi dělalo jenzvu

kovou kulisu. Teď toho lituji, že jsem jeho myšlenky vícnesle

doval, ale měl jsem tehdy tolik svých starostí... myslel jsem na

to, co já budu vypravovat, jak já napravím lži těch, kteří přede

mnou viděli, ale také skoro jen z  paluby, z  oken hotelu ane

bo na stránkách bedekru kraje, ve kterých jsem žil a o kterých

toho tolik, tolik nalhali! Vezl jsem s sebou pravé pokladyfilozo

fie volných lidí, jejich krásnou mytologii, a byl jsem bezradný,

když jsem přemýšlel, jak propašovat ty čisté myšlenky do pře

kultivované, pokrytecké evropy, která přirozeným věcem dává

dvojsmyslné významy.

A čas letěl. Naše loď jela ještě pomaleji, než měla v programu.

Začínal jsem mít vážné obavy, že to do Vídně do zahájeníkon

gresu nestihnu. Ale nakonec se našlo řešení. Vrchní strojník,

dobrý inženýr driolli se nabídl, že v Terstu dohlídne, aby moje

zavazadla byla v pořádku odeslána do prahy, a tak jsem mohl

opustit loď nalehko už v janově a pokračovat vlakem.

Ve Vídni jsem pochopil, že s Čerwuišem budou potíže. do té

doby jsem si neuvědomil, jak se na lodi spravil. Krvácel sice

stále, snad dokonce víc než dřív, ale našel si způsob, jak ztrátu

krve nahradit: nejedl, ale v pravém slova smyslu žral... Na lodi

byl jedna ruka s  kuchařem i  s  veškerým lodním personálem,

a pěkně mi ho vykrmili. Starali se o něj jako o děťátko a ještě

na cestu vlakem mu nabalili zásoby potravin. To ale odporovalo

jeho vrozeným zvykům. indián sní, co má, hned, když to má.

Také Čerwuiš by byl jistě zhltnul všechno na posezení, i  když

byl sytý – ačkoliv indián není sytý nikdy – ale neměl na to čas.

V přístavu se staral o zavazadla a cestu vlakem prožíval hůř než

mořskou nemoc. Tak svoje zásoby přivezl netknuté až d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist