načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Červenka - Jo Nesbo

Červenka

Elektronická kniha: Červenka
Autor:

Třetí příběh norského kriminalisty Harry Holea, který je přeložen k tajné službě a dostane za úkol vyšetřit ilegální prodej zbraní. Ale kořeny případu zasahují nejen do širších sfér v současnosti ale i do daleké minulosti.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 577
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 2., tohoto překladu 1.
Název originálu: Rdstrupe
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3153-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Harry Hole projednou špatně odhadne situaci a způsobí nehodu agentovi ochranky amerického prezidenta. Za svůj čin je povýšen k tajné službě a uklizen do kanceláře. Je pověřen případem mezinárodního ilegálního prodeje zbraní, zdánlivě jednoduchým a nekomplikovaným. Jenže to by nebyl Harry Hole, aby nešťoural v důkazech víc, než je třeba, a neobjevil souvislosti, které objevit neměl. Zdá se, že stopy pašeráckého gangu vedou až k vlastní policii. A nejen to, jakési souvislosti lze vypátrat i do zákopů druhé světové války a do nacistického Německa. A pro koho je určena velice speciální ostřelovačská zbraň, která se v okolnostech případu také vynořila? Kdo má být střelcem a kdo obětí?

Toto je v pořadí třetí román cyklu s detektivem Harry Holem, předcházejí mu Netopýr a Švábi.

Popis / resumé

Detektivní román zachycuje průběh pátrání norské bezpečnostní služby po totožnosti muže, přípravujícího na jaře roku 2000 atentát na korunního prince. Problémový mladý kriminalista Harry Hole, hledající často uvolnění ze stresů náročné profese v alkoholu, je přeřazen z oddělení vražd v Oslu k bezpečnostní službě. Při rutinní analýze zpráv ho zaujmou dvě informace, mezi nimiž nalézá souvislost. V provincii Telemark je v lese objevena nábojnice ze speciální lovecké pušky, používané s menšími úpravami jako zbraň atentátníků. Při razii u ilegálního prodejce zbraní v Johannesburgu se o ní vyskytuje zmínka v soupisu dodávek a jako cílová země je uvedeno Norsko. Detektiv, ověřující si fakta přímo na místě, získá po výslechu svědků popis člověka, který pašovanou pušku převzal. Pomalu, obtížně a s pomocí své bývalé kolegyně, psychologa a především uznávaného profesora historie, odborníka na dějiny fašismu v Norsku, shromažďuje další údaje. Náročné pátrání ho dovede k pětici mužů, kteří v roce 1940 uvěřili ve vítězství Hitlera a rozhodli se bojovat po boku Němců. Po výcviku v Alsasku a byli nasazeni na východní frontu u Leningradu. Traumatizující zážitky poznamenaly psychiku jednoho z nich tak hluboce, že i téměř po šedesáti letech ovlivňují jeho jednání. Norský autor, střídající dějové i časové roviny, dokáže permanentně udržet čtenáře v napětí.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Červenka" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

fleet


Jo Nesbø

Červenka



JO NESBØ

červenka


Copyright © Jo Nesbø 2000

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková 2014

ISBN 978­80­7473­167­9 (PDF)


„Leč ponenáhlu si dodal odvahy, přiletěl přímo k němu avytáhl zobáčkem trnový osten, jenž se ukřižovanému zabodl do

čela.

Avšak přitom, co tak učinil, skanula kapka krve ukřižovaného ptáčku na hrdélko. Rozšířila se rychle a roztekla na strany a obarvila všechna útlá pírka na hrdélku.

Ale ukřižovaný otevřel rty a zašeptal ptáčkovi:

– Pro svou milosrdnost jsi získal toho, oč usiluje tvůj rod od stvoření světa.“

Selma Lagerlöfová

Legendy o Kristu



ČÁST I.

Prach jsi



11

Kapitola 1

Mýtná stanice v Alnabru,

1. listopadu 1999

Harrymu přeplachtil zorným polem šedý pták. Harry

bubnoval prsty na volant. Čas se vlekl. V televizizrovna včera kdosi mluvil o pomalém uplývání času. Takhle

to tedy vypadá, když se čas vleče. Stejně jako se vleče

na Štědrý večer, než přijde vánoční skřítek s nadílkou.

Nebo na elektrickém křesle, než zapnou proud.

Začal bubnovat ještě silněji.

Parkovali na otevřeném prostranství mýtné stanice za výběrčími budkami. Ellen maličko zvýšila hlasitost na autorádiu. Reportér hovořil slavnostním a nábožným hlasem:

„Letadlo přistálo před padesáti minutami a přesně v 6:38 vstoupil prezident na norskou půdu. Uvítal ho starosta okresu Ullensaker. Tady v Oslu panuje krásný podzimní den, vrcholná schůzka se tedy odehraje vpravých norských kulisách. Poslechněme si nyní, coprezident pronesl před půl hodinou při setkání s novináři.“

Byla to třetí repríza. Harry si znovu představiljásající novináře tlačící se před zábranami. Muže v šedivých oblecích na opačné straně zátarasů, kteří se jenvlažně snaží nevypadat jako agenti Secret Service, krčíneustále rameny a přitom očima skenují dav, podvanácté kontrolují, zda jim příposlech drží správně v uchu, upravují si sluneční brýle, znovu skenují dav, na okamžik spočinou pohledem na fotografovi s přílišdlouhým teleobjektivem, skenují dál, potřinácté kontrolují, zda jim příposlech drží správně v uchu. Kdosi pronesl v angličtině uvítání, rozhostilo se ticho a pak zachrastil mikrofon.

„First let me say I’m delighted to be here...,“ spustilprezident chraplavě počtvrté svou výraznou americkouangličtinou.

„Někde jsem četla, že jeden známý americký psycholog se domnívá, že prezident trpí MPD,“ prohlásila Ellen.

„MPD?“

„Multiple personality disorder, mnohočetná porucha osobnosti. Doktor Jekyll a pan Hyde. Ten psycholog tvrdil, že prezidentova normální osobnost neměla tušení, že ta druhá, to sexuální zvíře, souložila s těmiženami. A proto ho nemohl ani Senát odsoudit za to, že o tom pod přísahou lhal.“

„No ne,“ odtušil Harry a vzhlédl k vrtulníkukroužícímu vysoko nad nimi.

V rádiu se hlas s norským přízvukem zeptal:

„Pane prezidente, jedná se o první návštěvuúřadující americké hlavy státu v Norsku. Jaký to je pocit?“

Odmlka.

„Jsem velice rád, že jsem sem mohl opět zavítat. Za ještě důležitější považuji skutečnost, že se tu mohousetkat vedoucí představitelé státu Izrael a palestinského národa. Je to klíčová...“

„Pamatujete si něco ze své předchozí návštěvyNorska, pane prezidente?“

„Jistěže. Doufám, že v dnešních rozhovorechbudeme moci...“

„Jaký význam má Oslo a Norsko pro světový mír, pane prezidente?“

„Norsko hraje v tomto ohledu významnou roli.“

Hlas bez norského přízvuku:

„Jakých konkrétních výsledků lze podle názorupana prezidenta reálně dosáhnout?“

Záznam byl přerušen a slova se ujal hlas ze studia:

„Tak jsme to tedy slyšeli! Prezident se domnívá, že Norsko hraje významnou roli při... ehm, mírovýchjednáních na Blízkém východě. Právě teď hlava Spojených států míří...“

Harry zasténal a rádio vypnul. „Co se to s naší zemí děje, Ellen?“

Ellen pokrčila rameny.

„Minuli jsme stanoviště dvacet sedm,“ zapraskalo z vysílačky na palubní desce.

Harry pohlédl na Ellen.

„Všichni na svých místech?“ zeptal se. Ellen přikývla.

„Za chvíli to vypukne,“ pronesl. Ellen obrátila oči v sloup. Řekl to popáté od chvíle, kdy kolona vyjela z letiště Gardermoen. Z místa, kde parkovali, viděli prázdnou dálnici táhnoucí se od mýtné stanice směrem na Trosterud a Furuset. Modrý majáček na střeše selíně otáčel. Harry stáhl okénko a vystrčil ruku, abyodstranil zažloutlý list, který se zachytil pod stěračem.

„Červenka obecná,“ ukázala Ellen. „Takhle pozdě na podzim bývá k vidění vzácně.“

„Kde?“

„Tamhle. Na střeše té výběrčí budky.“

Harry se sklonil a vyhlédl čelním sklem ven.

„Aha. Tak tohle je červenka?“

„Přesně tak. Ale hádám, že bys ji nepoznal oddrozda cvrčaly, co?“

„Správně.“ Harry si zastínil oči. Začíná snad být krátkozraký?

„Červenka je zvláštní pták,“ pokračovala Ellen azašroubovala uzávěr termosky.

„O tom nepochybuju,“ odtušil Harry.

„Devadesát procent červenek odlétá na zimu na jih a jenom pár jich to prostě riskne a zůstává tady.“

„Prostě riskne?“

Ve vysílačce znovu zapraskalo a ozvalo se:

„Šedesát dvojka volá HQ. U silnice dvě stě metrů od sjezdu na Lørenskog parkuje neznámé vozidlo.“

Z velitelského stanoviště odpověděl hluboký hlas bergenským dialektem:

„Okamžik, šedesát dvojko. Prověříme to.“

Ticho.

„Zkontrolovali jste záchody?“ zeptal se Harry apokývl k čerpací stanici Esso.

„Ano. Na stanici nikdo není, ani obsluha. Svýjimkou vedoucího. Toho jsme zamkli v kanceláři.“

„Výběrčí budky jste taky prošli?“

„Prošli. Uklidni se, Harry, všechny body, které bylo potřeba zkontrolovat, jsou odškrtnuté. Jo, a tyčervenky, co tu zůstávají, doufají, že bude mírná zima, víš? Může jim to vyjít, ale když ne, tak umřou. Možná těnaadne, proč tedy pro všechny případy taky neodletí na jih. Jsou snad ty, co tu zůstávají, prostě jenom líné?“

Harry mrkl do zrcátka a po obou stranáchželezničního mostu uviděl hlídky. Černooděnci v přilbách a se samopaly MP5 přes rameno. Dokonce i odsud dokázal v řeči jejich těla rozpoznat napětí.

„Jde o to, že když je mírná zima, mají možnost vybrat si nejlepší místo pro hnízdění před návratemostatních,“ vysvětlila Ellen a přitom se snažila vecpat termosku do přeplněné přihrádky v palubní desce. „Je to vědomé riziko, chápeš? Buď se budeš mít jako prase v žitě, nebo na to pěkně dojedeš. Riskovat, nebo neriskovat? Pokud to riskneš, možná jedné noci spadneš zmrzlý z větve a roztaješ až na jaře. Jestliže se budeš bát, možná si po návratu nezašukáš. Je to vlastnějedno z takových těch věčných dilemat, která je nutnéneustále řešit.“

„Máš na sobě neprůstřelnou vestu s ocelovými pláty, viď?“ Harry otočil hlavu a upřel na Ellen pohled.

Ellen neodpověděla, jen zírala na dálnici a přitom pomalu zavrtěla hlavou.

„Tak máš, nebo nemáš?“

Místo odpovědi si klouby poklepala na hruď.

„Ty máš jenom tu lehkou?“

Přikývla.

„Krucinál, Ellen! Dal jsem rozkaz, že máš mítvyztuženou vestu, ne tady tuhle mikymauzovskou variantu.“

„Jestlipak víš, co používají lidi od Secret Service, co?“

„Nech mě hádat. Lehké vesty?“

„Přesně tak.“

„A víš, kdo mi je u prdele?“

„Nech mě hádat. Secret Service?“

„Přesně tak.“

Zasmála se. Harry se také pousmál. V rádiuzachrastilo.

„HQ volá šedesát dvojku. Secret Service tvrdí, že u výjezdu na Lørenskog parkuje jejich vozidlo.“

„Šedesát dvojka. Rozumím.“

„Tak to vidíš,“ udeřil Harry vztekle dlaní do volantu. „Žádná komunikace, ty Amíci si jedou úplně po svým. Co tam to auto dělá a proč nám to nedali vědět? Co?“

„Prověřují, jestli děláme pořádně svoji práci,“odpověděla Ellen.

„Jestli ji děláme podle jejich instrukcí.“

„V každém případě smíš maličko rozhodovat, tak si přestaň stěžovat. A nech toho bubnování.“

Harryho prsty poslušně přeskočily do klína. Ellen se usmála. Harry s dlouhým zasyčením vydechl: „Jojojo.“

Jeho prsty nahmataly rukojeť služebního revolveru, šestiranného Smith & Wessonu ráže .38. Na opasku měl ještě dva rychlonabíječe, v každém také šestnábojů. Pohladil revolver s vědomím toho, že přísně vzato nemá momentálně povolení nosit zbraň. Možná vážně začíná být krátkozraký, když po čtyřicetihodinovém zimním kurzu nesložil střelecké zkoušky. Přestože to nebylo nic neobvyklého, stalo se mu to poprvé a vůbec se mu to nelíbilo. Stačilo se sice přihlásit na dalšítermín, hodně lidí potřebovalo třeba čtyři pokusy nebo pět, jenže Harry to z nějakého důvodu stále odkládal.

Opět zapraskání. „Projeli stanoviště dvacet osm.“

„To bylo předposlední stanoviště, co spadá podpolicejní ředitelství kraje Romerike,“ okomentoval toHarry. „Další průjezdní stanoviště je Karihaugen a po něm už budou ta naše.“

„Proč to nemůžeme dělat tak jako jindy, prostě místo těch pitomých čísel jenom hlásit, kde se kolona právě nachází?“ posteskla si Ellen.

„Hádej.“

Unisono si odpověděli: „Secret Service!“ Arozesmáli se.

„Projeli stanoviště dvacet devět.“

Harry mrkl na hodinky.

„Fajn, za tři minuty je tu máme. Přepnu vysílačku na frekvenci osloského krajského ředitelství. Proveď poslední kontrolu.“

Vysílačka kvílela a pískala, Ellen se zatím sezavřenýma očima soustředila na hlášení ostatních hlídek přicházející v řadě za sebou. Vrátila mikrofon zpět.„Všichni jsou na místě a připravení.“

„Díky. Nasaď si helmu.“

„Cože? Fakt, Harry?“

„Slyšelas, co jsem řekl.“

„Nasaď si helmu sám!“

„Moje je moc malá.“

Nový hlas: „Projeli stanoviště jedna.“

„Kruci, občas jsi prostě tak... neprofesionální.“ Ellen si stáhla helmu do čela, upevnila si pásek pod bradou a zašklebila se do zpětného zrcátka.

„Taky tě miluju,“ pronesl Harry, přitom dalekohledem zkoumal silnici před nimi. „Už je vidím.“

Na nejvyšším bodě stoupání ke Karihaugenu se zablýskl kov. Harry prozatím viděl jen první auto vkoloně, věděl však, v jakém pořadí vozidla jedou: šestmotorek se speciálně vycvičenými policisty z norského útvaru pro ochranu ústavních činitelů, dva norské doprovodné vozy, jedno auto Secret Service, pak dva stejné automobily Cadillac Fleetwood, speciální vozidla, která si Secret Service přivezla z USA. V jednom z nich seděl prezident. Ve kterém, to bylo tajné. Nebo možná sedí v obou, pomyslel si Harry. Jeden pro Jekylla, druhý pro Hydea. Potom následovala větší auta: sanitka,komunikační vozidlo a několik automobilů Secret Service.

„Zdá se, že všechno probíhá v poklidu,“ pronesl Harry. Pomalu přejížděl dalekohledem zprava doleva. Ačkoli bylo chladné listopadové ráno, chvěl se nadasfaltem vzduch. Ellen už viděla obrysy prvního auta. Za půl minutykolona mine mýtnou stanici a ona s Harrym bude mít polovinu úkolu za sebou. Za dva dny, až tudy stejné vozy projedou v opačném směru, se budou moci vrátit k běžné policejní práci. Ellen dávala přednost styku s mrtvými osobami na oddělení vražd před vstáváním ve tři hodiny ráno a vysedáváním ve studeném volvu s nedůtklivým Harrym, kterého očividně tížilobřemeno svěřené odpovědnosti.

S výjimkou Harryho pravidelného dechu panovalo v autě ticho. Ellen zkontrolovala, zda indikátory na obou vysílačkách svítí. Kolona vozidel už téměřdosáhla úpatí kopce. Ellen se rozhodla, že si po práci zajde do baru Žízeň a opije se. Chodíval tam týpek, s nímž si občas vyměnila pohled, měl černé vlnité vlasy a hnědé, trochu nebezpečné oči. Vyzáblý. Vypadal tak trochu bohémsky, jako intelektuál. Možná...

„Co ksak...“

Harry si bleskově přitáhl mikrofon. „Ve třetí výběrčí budce zleva stojí nějaký člověk. Může ho někdoidentifikovat?“

Vysílačka odpověděla praskajícím tichem. Ellen zatím pohledem rychle přejížděla po řadě výběrčíchbudek. Támhle! Zahlédla mužova záda za hnědým sklem obslužné přepážky – pouhých čtyřicet padesát metrů od nich. V protisvětle se postava zřetelně rýsovala.Stejně jako krátká hlaveň se zaměřovačem vyčnívající dotyčnému přes rameno.

„Zbraň!“ zakřičela. „Má samopal!“

„Do prdele!“ Harry rozkopl dveře auta, chytil seoběma rukama za okraj střechy a vyhoupl se ven. Ellenzírala na kolonu aut. Nemohla být od muže dál nežnějakých pár set metrů. Harry strčil hlavu do vozu.

„Není to nikdo z našich, ale může to být někdo od Secret Service. Zavolej HQ.“ V ruce už držel revolver.

„Harry...

„Teď hned! A jestli HQ řekne, že je to někdo z jejich lidí, zatrub klaksonem.“

Harry se rozběhl k výběrčí budce a zádům v saku. Hlaveň vypadala jako hlaveň samopalu Uzi. Syrový ranní vzduch pálil Harryho v plicích.

„Policie!“ zařval. „Police!“

Žádná reakce, silné sklo přepážek bylo vyrobeno tak, aby nepropouštělo dovnitř dopravní hluk. Muž nyní otočil hlavu ke koloně a Harry zahlédl jeho tmavé sluneční brýle značky Ray Ban. Secret Service. Nebo někdo, kdo chce vypadat jako agent Secret Service.

Ještě dvacet metrů.

Jak by se dostal do zamčené budky, kdyby nepatřil k nim? Krucinál! Harry už slyšel motorky. K přepážce doběhnout nestihne.

Uvolnil pojistku a zamířil, přitom se modlil, aby klakson rozřízl ticho tohoto zvláštního rána na uzavřené dálnici, kde neměl nejmenší touhu se vůbecvyskytovat. Instrukce zněly jasně, některé myšlenky však vytěsnit nedokázal.

Lehká vesta. Nulová komunikace. Vystřel, není to tvoje chyba. Má rodinu?

Přímo za výběrčí budkou se objevila kolona a rychle se blížila. Za dvě vteřiny budou cadillacy na úrovnibudek. Levým koutkem zahlédl Harry pohyb, ze střechy se vznesl ptáček.

Riskovat, nebo neriskovat... jedno z takových těch věčných dilemat.

Uvědomil si, že vesta neznámého je u krkuvykrojená, a sklonil revolver o půl palce níž. Řev motorek byl ohlušující.

Kapitola 2

Oslo,

úterý 5. října 1999

„Právě tohle je ta velká zrada,“ pronesl hladce oholený

muž a pohlédl do rukopisu. Hlava, obočí, vypracovaná

předloktí, dokonce i mohutné ruce: všechno na něm

bylo čerstvě vyholené a čisté. Naklonil se blíž kmikrofonu.

„Po roce 1945 získali nepřátelé národního socialismu převahu a vyvinuli a prosadili své demokratické aekonomické principy. V důsledku toho neuplynul jediný den, kdy by se někde ve světě neválčilo. Dokonce i tady v Evropě jsme zažili války a etnické čistky. V zemích třetího světa hladovějí a umírají miliony lidí – a Evropě hrozí masový příliv uprchlíků s následným chaosem, nouzí a bojem o existenci.“

Muž se zarazil a rozhlédl se. V místnosti panovalo absolutní ticho, jen jeden z posluchačů v zadních řadách začal tleskat, nejprve opatrně. Protože v tom už rozjařeněji pokračoval, rozsvítila se pod mikrofonem varovně červená žárovčička, což znamenalo, ženahrávací zařízení získává zkreslený signál.

„Jen málo nás dělí od bezstarostného blahobytu a dne, kdy se budeme muset spolehnout sami na sebe a společnost kolem nás. Válka, ekonomická neboekologická katastrofa – a celá síť zákonů a předpisů, které nás tak rychle proměňují v pasivní sociální klienty, bude náhle pryč. Poslední velká zrada se odehrála 9. dubna 1940, kdy takzvaní představitelé našeho národa uprchli před nepřítelem, aby si zachránili kůži. A vzali si ssebou zásoby zlata, jimiž financovali svůj luxusní život v Londýně. Nyní tu máme dalšího nepřítele. A ti,kteří by měli hájit naše zájmy, nás opět zrazují. Dovolují nepříteli stavět v našich městech mešity, dovolují mu přepadat naše starší spoluobčany a mísit krev snašimi ženami. Povinností nás norských občanů je chránit svoji rasu a eliminovat zrádce ve vlastních řadách.“

Obrátil stránku, avšak zakašlání z pódia před ním ho přimělo se zarazit a vzhlédnout.

„Děkuji, myslím, že jsme slyšeli dost,“ prohlásil soudce a pohlédl přes brýle. „Má obžaloba naobžalovaného další dotazy?“

Do jednací síně číslo sedmnáct budovy osloského okresního soudu dopadaly zešikma sluneční paprsky a dodávaly holohlavému muži iluzorní svatozář. Muž měl na sobě bílou košili a úzkou kravatu,pravděpodobně na doporučení svého obhájce Johana Krohna, který se právě zakláněl na židli a pohupoval perem, jež svíral mezi ukazovákem a prostředníkem. Krohnovi seprakticky celá ta situace nelíbila. Nelíbilo se mu, jaký směr nabralo žalobcovo vyptávání, nelíbily se mu otevřené proklamace jeho klienta Sverreho Olsena ani skutečnost, že Olsenovi připadalo vhodné vyhrnout si rukávy košile tak, aby jak soudce, tak přísedící měli na očích pavučiny, jež měl vytetované na obou loktech, i řadu hákových křížů na levém předloktí. Pravé předloktí mu zdobil propletenec staroseverských symbolů a černým gotickým písmem vyvedený nápis VALKYRIA.Valkyria byl název jednoho z gangů, jenž tvořil součástneonacistické komunity a řádil v okolí sæterské křižovatky ve čtvrti Nordstrand.

Nejvíc však Johana Krohna zlobilo to, že něco na celém průběhu případu drhne, nemohl však přijít na to, co to je.

Žalobce, mužík jménem Herman Groth, si malíčkem, na němž měl navlečený prsten se znakem advokátní komory, naklonil mikrofon k sobě.

„Ještě několik otázek na závěr, pane soudce.“ Hlas měl měkký a tlumený. Žárovčička pod mikrofonem se rozsvítila zeleně.

„Když jste třetího ledna v devět hodin vešel doobčerstvení Dennis Kebab v Královnině ulici, učinil jste tak s jasným záměrem splnit svůj díl povinnosti při ochraně naší rasy, o níž jste předtím mluvil?“

Johan Krohn se vrhl k mikrofonu:

„Můj klient už odpověděl, že mezi ním avietnamským majitelem došlo k hádce.“ Žárovčička se rozsvítila červeně. „Byl vyprovokován,“ dodal Krohn.„Neexistuje nejmenší důvod naznačovat, že v tom byl úmysl.“

Groth zcela zavřel oči a opáčil:

„Je-li pravda to, co tvrdí váš obhájce, pane Olsene, pak jste tedy měl s sebou baseballovou pálku zcelanáhodou?“

„Měl ji k sebeobraně,“ přerušil žalobce Krohn aodevzdaně rozhodil pažemi. „Pane soudce, na tyto otázky už můj klient odpověděl.“

Soudce si mnul bradu a přitom pozoroval obhájce. Všichni věděli, že Johan Krohn mladší je vycházející hvězdou na právnickém nebi, uvědomoval si to i Krohn sám, a právě proto zřejmě musel soudce s jistým podrážděním přiznat:

„Souhlasím s obhajobou. Pokud obžaloba nemážádný nový úhel pohledu, budu nucen ji požádat, abychom pokročili dále.“

Groth pootevřel víčka tak, aby se mu pod zornicí a nad ní objevil jen úzký proužek duhovky. Přikývl. Nato zdvihl unaveným pohybem do vzduchu noviny.

„Tohle je deník Dagbladet z pětadvacátého ledna. V rozhovoru na straně osm říká jeden z názorových spřízněnců obžalovaného...“

„Protestuji...,“ spustil Krohn.

Groth vzdychl. „Dovolte mi to opravit na osobu mužského pohlaví vyjadřující rasistické názory.“

Soudce přikývl, současně však vrhl na Krohna varovný pohled. Groth pokračoval:

„Tato osoba mužského pohlaví komentuje přepadení Dennis Kebab tak, že k tomu, aby bylo Norsko opět naše, potřebujeme více rasistů, jako je Sverre Olsen. V rozhovoru se výraz ‚rasista‘ používá jako čestnéoznačení. Považuje se obžalovaný za rasistu?“

„Ano, jsem rasista,“ odpověděl Olsen, než ho Krohn stihl umlčet. „V tom významu, který já do toho slova vkládám.“

„A to je?“ usmál se Groth.

Krohn sevřel pod stolem pěsti a pohlédl k pódiu, na oba přísedící zaujímající místo po boku soudce. Tihle tři rozhodnou o budoucnosti jeho klienta v následujících letech a o Krohnově vlastním statusu v následujících měsících v Tostrupkjelleren, restauraci, kde se scházejí vlivní politici a novinářská obec. Dva běžní zástupci lidu, vybraní kvůli obecnému pocitu spravedlnosti.Dříve se jim říkalo „laičtí soudci“, ale pak se patrně zjistilo, že to vypadá, jako by ničemu nerozuměli. Přísedící po soudcově pravici byl mladý muž v levném, alepřijatelném obleku, který se sotva odvažoval pozvednout zrak. Mladá, poněkud podsaditá žena nalevo vypadala, jako by jen naoko sledovala, co se tu odehrává, a přitom snaživě vypínala vpřed spodní čelist, aby ze sálu nebyla vidět její počínající dvojitá brada. Průměrní Norové. Co takoví vědí o lidech jako Sverre Olsen? Co chtějí vědět?

Osm svědků vidělo Sverreho Olsena, jak vešel do rychlého občerstvení s baseballovou pálkou pod paží a jak s ní po krátké výměně nadávek vzal po hlavěmajitele Ho Daie, čtyřicetiletého Vietnamce, který uprchl do Norska na lodi v roce 1978. Praštil ho tak tvrdě, že Ho Dai už nikdy nebude chodit. Když Olsen spustil, Johan Krohn mladší již v duchu formuloval odvolání k apelačnímu soudu.

„Rasismus,“ začal číst Olsen, jakmile v papírechnašel, co hledal, „je věčný boj proti dědičným chorobám, degeneraci a vyhlazování a také sen a naděje nazdravější společnost nabízející lepší kvalitu života. Mísení ras je formou bilaterálních etnických čistek. Ve světě, kde máme v úmyslu zřizovat genové banky, abychom uchovali i toho nejmenšího broučka, je všeobecněakceptováno mísení a ničení lidských ras, které se vyvíjely po tisíciletí. V jednom článku v respektovanémamerickém časopise American Psychologist v roce 1972 varovalo padesát amerických a evropských vědců před zamlčováním argumentů mluvících pro teorii dědičnosti.“

Olsen se zarazil, pohledem přejel celou soudní síň a pozvedl pravý ukazovák. Předtím se již otočil kžalobci, takže Krohn zahlédl bledý vytetovaný nápis Sieg Heil na hladce vyholeném faldu mezi zátylkem akrkem – jakýsi němý výkřik a groteskní, zvláštní kontrast k chladné rétorice. V tichu, jež následovalo, rozpoznal Krohn podle hluku z chodby, že v jednací síni číslo osmnáct bylo líčení přerušeno kvůli přestávce na oběd. Vteřiny ubíhaly. Krohn si vzpomněl, jak se kdesi dočetl, že se Adolf Hitler během masových shromážděnídokázal odmlčet i na tři minuty. Když Olsen opět navázal, pokyvoval do taktu ukazováčkem, jako by jím chtěl do posluchačů nabušit každé slovo i každou větu.

„Ti z vás, kteří se snaží tvářit, jako by tu žádnýrasový boj neprobíhal, jsou buď slepí, anebo zrádci.“

Upil vody ze sklenky, kterou před něj postavil člen justiční stráže.

Žalobce zasáhl:

„A v tomto rasovém boji máte právo útočit pouze vy a vaši příznivci, jichž tu máme v sále značný počet?“

Bučení holých lebek na lavicích pro obecenstvo.

„My neútočíme, my se bráníme,“ ohradil se Olsen. „To je právo a povinnost každé rasy.“

Někdo z lavice pro obecenstvo zavolal cosi, co Olsen zachytil a s úsměvem to přetlumočil.

„I člověk jiné rasy může být v podstatě rasověuvědomělým národním socialistou.“

Smích a rozptýlený potlesk z publika. Soudce vyzval ke klidu a pak se tázavě zahleděl na žalobce.

„To je vše,“ ukončil výslech Groth.

„Přeje si obhájce položit nějaké další dotazy?“

Krohn zavrtěl hlavou.

„V tom případě prosím o předvolání prvního svědka obžaloby.“

Žalobce pokývl členovi justiční stráže, který otevřel dveře v zadní části soudní síně, vystrčil z nich hlavu a cosi pronesl. Na chodbě zarachotila židle, dveře se úplně otevřely a dovnitř naklusal vysoký muž. Krohn si povšiml, že má na sobě poněkud těsné sako, černédžíny a obří martensky. Jeho téměř vyholená lebka a štíhlé atletické tělo naznačovaly, že je mu jen něco málo přes třicet. Kvůli zarudlým očím s váčky a bledé pleti stenkými žilkami, které se sem tam slévaly v drobné červené delty, by mu však člověk hádal spíš něco k padesáti.

„Inspektor Harry Hole?“ zeptal se soudce, jakmile muž zaujal místo na svědecké lavici.

„Ano.“

„Jak vidím, nemáte tu uvedenou adresu trvaléhobydliště.“

„Je tajná.“ Hole ukázal palcem přes rameno.„Zkoušeli se mi dostat do bytu.“

Několikeré zabučení.

„Už jste někdy vypovídal, pane Hole? Tedy podpřísahou.“

„Ano.“

Krohnovi se zhoupla hlava vzad jako u takových těch plastových psíků, které vozí někteří automobilisté na zadním okně. Horečnatě začal listovat dokumenty.

„Vy pracujete na oddělení vražd jako vyšetřovatel, pane Hole,“ spustil Groth. „Proč jste dostal na starost tento případ?“

„Protože jsme to špatně vyhodnotili,“ odpověděl Harry.

„Jak to myslíte?“

„Nepočítali jsme s tím, že by Ho Dai mohl přežít. Má-li člověk roztříštěnou lebku a vyteče-li mu částečně její obsah, většinou nepřežije.“

Krohn zahlédl, jak se oba přísedící mimoděkzašklebili. To však nyní nehrálo roli. Našel papír s jejichjmény. A tady byla ta chyba.

Kapitola 3

Třída Karla Johana,

5. října 1999

„Umíráte.“

To slovo znělo starému muži v uších, ještě kdyžvyšel na schodiště a zastavil se, protože ho oslepilo ostré podzimní slunce. Zatímco se mu zorničky zvolnasmršťovaly, držel se pevně zábradlí a zhluboka a pomalu dýchal. Naslouchal kakofonii automobilů, tramvají, cvakajících semaforů. A hlasům – vzrušeným a veselým hlasům lidí spěchajících kolem na klapajícíchpodpatcích. A hudbě, slyšel někdy tolik hudby? Nic všaknedokázalo přehlušit zvuk toho slova: „Umíráte.“

Kolikrát stál tady na schodech před ordinacídoktora Buera? Čtyřicet let dvakrát do roka, takže to máme osmdesátkrát. Osmdesát běžných dní stejných, jako je tento, ale teprve teď si všiml, jaký ruch tu panuje na ulicích, jaký jásot, jaká lačná chuť do života. Byl říjen, jemu to však připadalo jako nějaký květnový den. Ten den, kdy byl vyhlášen mír. Přehání? Slyšel její hlas,viděl její siluetu vybíhající ze slunce, obrysy tvářemizející v aureole bílého světla.

„Umíráte.“

Všechna běloba získala barvu a proměnila se vtřídu Karla Johana. Sešel po schodech, zastavil se, rozhlížel se chvíli napravo a nalevo, jako by se nemohl rozhodnout, kterým směrem by se měl vydat, a pak se zamyslel. Vzápětí sebou trhl, jako by ho někdoprobudil, a vykročil ke královskému zámku. Kráčel váhavě, pohled sklopený, jeho vyzáblá postava se v přílišvelkém vlněném kabátě choulila.

„Rakovina se rozšířila,“ oznámil mu doktor Buer.

„Aha,“ odpověděl, podíval se na doktora azauvažoval, jestli se tohle vyučuje na medicíně – to snímání brýlí, má-li být řečeno něco závažného –, nebo jestli to prostě jen dělají krátkozrací lékaři proto, aby byliušetřeni pohledu na výraz v pacientových očích. Lékař se postupem času stále více podobal svému otci, doktoru Konradu Buerovi, tím, jak mu začínala ustupovatkštice, a také váčky pod očima mu dodávaly něco z otcovy ustarané aury.

„Kolik mi zbývá?“ zeptal se stařec hlasem člověka, kterého neslyšel přes padesát let. Byl to dutý hrubýhrdelní zvuk muže, jemuž hlasivky rozechvívá smrtelný strach.

„No, to záleží na...“

„Pane doktore, buďte tak laskav. Já už jsem kdysi hleděl smrti do tváře.“

Přidal na hlasitosti, zvolil slova, která donutila jeho hlas znít pevně, tak, jak chtěl, aby ho doktor Buerslyšel. Tak, jak ho sám chtěl slyšet.

Doktorův pohled sklouzl po desce stolu přesošlapanou parketovou podlahu a vyklouzl špinavým oknem ven. Tam se na chviličku schoval, než se vrátil a střetl se se starcovým pohledem. Lékařovy ruce našly hadřík a zuřivě se pustily do čištění brýlí.

„Vím, jak se...“

„Nevíte nic, pane doktore.“ Stařec si uvědomil, že se suše zasmál. „Neberte si to osobně, ale právě za to vám ručím, za to, že nevíte nic.“

Viděl, jak to doktora Buera zmátlo, a ve stejnémokamžiku si všiml, že kohoutek nad umyvadlem ve zdi na opačné straně místnosti kape, byl to nový zvuk, jako by stařec náhle a nepochopitelně získal smyslydvacetiletého jinocha.

Nato si doktor Buer nasadil brýle, zvedl papír, jako by na něm byla napsaná slova, která měl pronést,odkašlal si a pronesl:

„Umíráte.“ Zastavil se u shromážděného hloučku a poslouchal drnkání na kytaru a zpívající hlas, který všem ostatním kromě něj musel připadat starý. Už ho kdysi slyšel,určitě tak před čtvrt stoletím, jenže pro něj to bylo jako včera. Tak to bylo se vším – čím dále v minulosti se daná věc nacházela, tím bližší a zřetelnější mu připadala. Vybavoval si nyní to, na co si nevzpomněl celé roky, možná dokonce nikdy. Dříve si musel leccos vyhledávat ve svých válečných denících, nyní stačilo, aby zavřel oči a přehrál si to na sítnici jako film.

„V každém případě by vám měl zbývat rok života.“

Jedno jaro a jedno léto. Viděl každičký zažloutlý list na stromech na parkovém prostranství Studenterlunden, jako by dostal nové, silnější brýle. Stejnéstromy tu stály v roce 1945, nebo snad ne? Ty nebyly toho dne nijak zvlášť výrazné, nic nebylo výrazné.Usmívající se tváře, vzteklé tváře, výkřiky, které k němu sotva doléhaly, přibouchnuvší se dveře automobilu, možná mu do očí vhrkly slzy, protože když si teď vzpomínal na vlajky, s nimiž lidé běhali po ulicích, byly červené a rozmazané. Jejich výkřiky: Korunní princ se vrátil!

Kráčel do kopečka k zámku, kde se shromáždil dav lidí, kteří chtěli vidět střídání stráží. Ozvěna povelů královské gardy, bouchání pažeb a dusání podpatků se odráželo od světle žluté fasády zděné budovy. Videokamery bzučely a stařec zaslechl několik německých poznámek. Divadlu lehce shovívavě přihlížela mladájaonská dvojice objímající se kolem ramen. Zavřel oči, snažil se vnímat vůni uniforem a oleje na zbraně. Blbost, nic tady z toho nevoní tak, jak voněla jeho válka.

Otevřel oči. Co oni vědí, tihle černě odění vojáčci, kteří tu jako pimprlata jejich sociálně orientovanémonarchie provádějí symbolické úkony, jimž kvůli své nevinnosti nemůžou rozumět a kvůli svému mládí při nich nemůžou nic cítit. Znovu si vzpomněl na ten den, na mladé Nory navlečené ve vojenských uniformách neboli švéďáky, jak jim říkali kvůli tomu, že většina z nich absolvovala výcvik ve Švédsku. V jeho očíchbyli cínovými vojáčky, nevěděli, jak mají nosit uniformu, a už vůbec ne, jak by měli zacházet s válečnými zajatci. Byli ustrašení a brutální, v koutcích úst jim viselyšpačky cigaret a vojenské lodičky měli drze na stranu,svírali čerstvě nabyté střelné zbraně a snažili se překonat strach tím, že jejich pažbami dloubali zatčené do zad.

„Nacistický svině,“ nadávali jim, když je tloukli, jako by tím chtěli získat okamžité rozhřešení.

Stařec se nadechl, poválel v ústech ten teplýpodzimní den, ale v téže chvíli ho zachvátila bolest. Zapotácel se vzad. Voda na plicích. Za dvanáct měsíců, možná dřív, zánět způsobí, že voda, která se mu mezitím vplicích nashromáždí, se začne vylučovat. To je prý nejhorší.

„Umíráte.“

Vzápětí ho přepadl záchvat kašle, tak mocný, ženejblíže stojící bezděky poodstoupili.

31

Kapitola 4

Ministerstvo zahraničních věcí, Victoria Terrasse,

5. října 1999

Vrchní rada ministerstva zahraničních věcí BerntBrand

haug rázoval chodbou. Před třiceti vteřinami opustil

kancelář a za čtyřicet pět vteřin bude v zasedacímíst

nosti. Povytáhl ramena, cítil, že mu sako vyplňují víc

než dobře, uvědomoval si, jak mu zádové svalstvona

píná látku. Musculus latissimus dorsi – široký sval zá

dový. Bylo mu šedesát let, ale vypadal, že ještěnepře

kročil padesátku. Ne že by se o svůj zevnějšek nějak

zvlášť zajímal, byl si však vědom toho, že je pohledný

muž. Přitom pro to nepotřeboval dělat nic mocjiné

ho než pravidelně cvičit, a cvičení stejně miloval, plus

trávit v zimě pár chvilek v soláriu a pravidelně sivytr

hávat šediny ve svém postupně stále rozčepýřenějším

obočí.

„Ahoj, Lise!“ zavolal ve chvíli, kdy procházel kolem

kopírky, na mladou aspirantku, která sebou trhla astih

la za ním jen vyslat pousmání, než zahnul za roh. Lise

byla novopečená právnička a dcera jednoho jehospo

lužáka ze studií. Nastoupila k nim teprve před třemi

týdny. A od tohoto okamžiku bude vědět, že vrchnímu

radovi, úředníkovi s nejvyšší nepolitickou funkcí v této

budově, je známo, kdo je. Dostal by ji?Pravděpodob

ně. Ne že by k tomu muselo dojít. Nutně.

Ještě než došel k otevřeným dveřím, zaslechl bzučení hlasů. Pohlédl na hodinky. Pětasedmdesát vteřin. Pak už byl uvnitř, rychle se rozhlédl po zasedací místnosti a konstatoval, že všichni povolaní jsou přítomni.

„Á, tak to vy jste Bjarne Møller?“ zvolal a zeširoka se usmál. Přitom podal přes stůl ruku vysokémuhubenému muži sedícímu vedle vrchní policejní náčelnice Anne Størksenové.

„Vy jste šéf oddělení vražd, že, pane Møllere? Slyšel jsem, že při Holmenkollenské štafetě běháte čtvrtou, kopcovitou etapu.“

To byl jeden z jeho triků. Opatřit si o osobách, snimiž se setkává poprvé, nějakou drobnou informaci. Něco, co nestojí v jejich životopisech. Tak je vždycky znejistí. S tím, že uvedl Møllerovu přesnou funkci u policie, byl zvláště spokojený. Posadil se, mrkl nasvého starého kamaráda Kurta Meirika, šéfa tajné služby, a zkoumavě si prohlížel ostatní u stolu.

Prozatím nikdo nevěděl, kdo bude toto setkání řídit, protože teoreticky tu seděli rovnocenní zástupci zúřadu předsedy vlády, osloského krajského policejního ředitelství, vojenské zpravodajské služby, tajné služby, zásahové jednotky a jeho vlastního ministerstvazahraničních věcí. Schůzku svolal ÚPV, úřad předsedy vlády, nebylo však pochyb o tom, že pokud by na to přišlo, neslo by operační odpovědnost osloské krajské policejní ředitelství zastoupené vrchní policejní náčelnicí Anne Størksenovou a tajná služba zastoupená Kurtem Meirikem. Státní tajemník z úřadu předsedy vlády se tvářil, že by se řízení schůzky klidně ujal.

Brandhaug zavřel oči a naslouchal.

Uvítací formule dozněly, bzučení hlasů postupně utichlo, zavrzala noha od stolu. Ještě ne. Zašustilypaíry, zacvakaly propisky – na důležitých poradách, jako byla tato, s sebou mívala většina šéfů vlastnízapisovatele pro případ, že by se účastníci později začali vzájemně obviňovat z toho, kdo nese vinu za to, co se pokazilo. Kdosi si odkašlal, avšak zakašlání se ozvalo znesprávného kouta místnosti, a navíc to nebylo takovézakašlání, jako když si člověk odkašlává před zahájenímprojevu. Kdosi jiný se nadechl k promluvě.

„Začneme tedy,“ spustil Bernt Brandhaug a otevřel oči.

Hlavy se k němu otočily. Pokaždé to bylo stejné. Pootevřená ústa státního tajemníka, křivý úsměv Anne Størksenové, který dokládal, že je jí jasné, co se tuodehrálo, ale jinak samé prázdné tváře, jež na něj hleděly, aniž tušily, že bitva už je za nimi.

„Vítejte na první koordinační schůzce. Naším úkolem je dostat do Norska a z Norska čtyři nejdůležitější muže na světě v jakžtakž zachovalém stavu.“

Zdvořilé pochichtávání kolem stolu.

„V pondělí prvního listopadu přiletí předseda OOP Jásir Arafat, izraelský premiér Ehud Barak, ruskýpremiér Vladimir Putin a nakonec jako třešnička na dortu: přesně za oněch dvacet sedm dní se v šest hodin patnáct minut očekává na osloském letišti Gardermoen Airforce One s americkým prezidentem na palubě.“

Brandhaug objel pohledem obličeje všech přítomných u stolu. Zastavil se u nové tváře, u BjarnehoMøllera.

„Pokud ovšem nebude mlha,“ dodal, sklidil smích a spokojeně zaznamenal, že Møller na okamžikzapomněl na svou nervozitu a zasmál se také. Brandhaug mu úsměv oplatil a odhalil silné zuby, které mu poposledním kosmetickém ošetření u dentisty ještě kapánek zbělely.

„Prozatím nevíme přesně, kolik osob dorazí,“pokračoval Brandhaug. „V Austrálii měl prezident doprovod čítající dva tisíce lidí, v Kodani to bylo sedm set.“

Kolem stolu se ozvalo mumlání.

„Avšak podle mých zkušeností je realistický spíše odhad kolem sedmi stovek.“

Brandhaug to vyslovil s jistotou toho, že jeho „odhad“ se brzy potvrdí, protože před hodinou obdržel fax se seznamem sedmi set dvanácti osob, které mají přiletět.

„Někteří z vás určitě uvažují o tom, na co potřebuje prezident tolik lidí, když jde jen o dvoudenní vrcholnou schůzku. Odpověď je prostá. Stará dobrádemonstrace moci. Sedm stovek, pokud je tedy můj odhad správný, odpovídá přesně počtu lidí, které s sebou měl císař Fridrich III. při své cestě do Říma v roce 1468, když chtěl vysvětlit papeži, kdo je nejmocnější muž světa.“

Opět smích kolem stolu. Brandhaug mrkl na Anne Størksenovou. Našel tuhle větu v Aftenposten. Spráskl ruce.

„Nemusím vám vykládat, jak krátkých jesedmadvacet dní, nicméně znamená to, že od této chvíle budeme mít každý den v deset hodin v téhle místnostikoordinační schůzku. Až do chvíle, než bude ona čtveřicemimo dosah naší odpovědnosti, pustíte z rukou všechno ostatní. Nikdo si nebude brát dovolenou ani náhradní volno. Ani se nehodí marod. Nějaké otázky, nežpokročíme dál?“

„No, my si myslíme...,“ spustil státní tajemník.

„Týká se to i depresí,“ přerušil ho Brandhaug aBjarne Møller se mimoděk zasmál nahlas.

„No, my...,“ ozval se státní tajemník znovu.

„Kurte, buďte tak laskav,“ zvolal Brandhaug kMeirikovi.

„Co?“

Šéf tajné služby Kurt Meirik pozvedl plešatou hlavu a upřel na Brandhauga pohled.

„Chtěl jste nám sdělit něco o vyhodnocování hrozeb v tajné službě, ne?“ pronesl Brandhaug.

„Ach tak. Nakopíroval jsem to.“

Meirik pocházel z Tromsø a mluvil zvláštní,nekonsekventní směsí tromsøského dialektu akonzervativního bokmålu. Pokývl ženě sedící vedle něj. Brandhaug na ní spočinul pohledem. Byla nenalíčená a krátké hnědé vlasy měla zastřižené do rovna a sepnuté neslušivou sponou. Její kostým, modré vlněné cosi, byl přímo nudný. Ale přestože vraštila obličej do přehnaně seriózních záhybů, které tak často vídal uzaměstnaných žen, jež se bojí, že je ostatní nebudou brát vážně, líbilo se mu, co viděl. Oči měla hnědé a vlídné a vysoké lícní kosti jí dodávaly aristokratický, téměř nenorský vzhled. Už se s ní setkal, ale účes měla nový. Jak ona se to jenom jmenuje – má nějaké biblické jméno, snad Ráchel? Možná je čerstvě rozvedená, ten nový účes by na to poukazoval. Sklonila se k aktovce stojící mezi ní a Meirikem a Brandhaug pohledem okamžitě vyhledal výstřih její halenky, ten byl však zapnutý tak vysoko, že neodhaloval nic zajímavého. Má snad ta žena školou povinné děti? Protivilo by se jí pronajmout si přes den pokoj v nějakém hotelu v centru? Ochutnala už moc?

Brandhaug Meirika vyzval: „Jenom nám to stručně shrňte.“

„Dobrá.“

„Já bych chtěl jen předeslat jednu...,“ nedal se odbýt státní tajemník.

„Nechme domluvit pana Meirika a pak si tohomůžete napovídat, kolik budete chtít, ano, Bjørne?“

Brandhaug poprvé oslovil státního tajemníkakřestním jménem.

„Tajná služba situaci vyhodnotila tak, že existuje riziko atentátu nebo jiného ublížení na zdraví,“ začal Meirik.

Brandhaug se pousmál. Koutkem oka zahlédl, že vrchní policejní náčelnice učinila totéž. Chytrá dívčina, doktorka práv a vzorná úřednice. Možná by ji i jejího manžela mohl pozvat někdy večer na pstruha? Brandhaug s manželkou bydleli v prostorné srubové vile ležící na okraji Nordmarky v městské části Nordberg. Běžky si mohli nasazovat přímo před garáží. Bernt Brandhaug tu vilu miloval. Jeho ženě připadala příliš černá, tvrdívala, že v ní všechno to tmavé dřevo vyvolává strach z temnoty, a nelíbilo se jí ani to, že jsou obklopeni lesem. Ano, pozvání na večeři, to by šlo.Solidní vila z kulatin a vlastnoručně ulovený pstruh. To jsou ty správné signály.

„Dovolil bych si vám připomenout, že následkem atentátu zemřeli čtyři američtí prezidenti: AbrahamLincoln v roce 1865, James Garfield v roce 1881, John F. Kennedy roku 1963 a...“

Meirik se obrátil k oné ženě s vysokými lícnímikostmi, která mu nehlasně napověděla poslední jméno.

„A ano, William McKinley. V roce...“

„1901,“ dodal Brandhaug, vřele se usmál a podíval se na hodinky.

„Přesně tak. Ovšem atentátů se odehrálo v průběhu let mnohem více. Jak na Harryho Trumana, takGeralda Forda a Ronalda Reagana byly během jejichpůsobení v úřadu spáchány závažné atentáty.“

Brandhaug si odkašlal a poznamenal:

„Zapomínáte, že na současného prezidenta předněkolika lety také vystřelili. Nebo přinejmenším na jeho dům.“

„To souhlasí. Ovšem s tímto typem incidentunepočítáme, to by toho bylo příliš. Můžu vám říct, že žádný americký prezident za posledních dvacet let neodešel ze své funkce, aniž by nebylo odhaleno, že na něj bylo plánováno nejméně deset atentátů, atentátníci bylidoadeni a přitom se to vůbec nedostalo do médií.“

„Proč ne?“

Šéf oddělení vražd Bjarne Møller měl dojem, že si tu otázku pouze pomyslel, a když zaslechl svůj hlas, překvapilo ho to stejně jako ostatní. Polkl, jakmilezjistil, že se k němu otočily všechny hlavy, a snažil se upřít pohled na Meirika, nedokázal si však pomoci a stejně zrakem přeskakoval k Brandhaugovi. Vrchníministerský rada na něj povzbudivě zamrkal.

„Ano, jak víte, zpravidla se informace o odhalených atentátech drží v tajnosti,“ vysvětlil Meirik a sundal si brýle. Podobaly se brýlím Horsta Tapperta a byly toho typu, který bývá často k vidění v zásilkových katalozích, takové ty, co na slunci ztmavnou.

„Ukázalo se totiž, že atentáty jsou přinejmenšímstejně nakažlivé jako sebevraždy. A navíc si v naší branži nepřejeme, aby někdo odhalil naše pracovní metody.“

„Jaké plány máte, co se ostrahy týče?“ přerušil ho státní tajemník.

Žena s vysokými lícními kostmi podala Meirikovi list papíru, Meirik si opět nasadil brýle a začal číst:

„Ve čtvrtek dorazí osm mužů ze Secret Service azačneme procházet hotely a itinerář, zahájíme bezpečnostní prověrky všech, kteří se budou vyskytovat vprezidentově blízkosti, a budeme postupně školit norské policisty, jež pro tento úkol využijeme. Povolámeposily z krajů Romerike i Asker a Bærum.“

„A ty využijete k čemu?“ zeptal se státní tajemník.

„Především k ostraze. Budou hlídkovat okolo americké ambasády, u hotelu, ve kterém bude bydlet dorovod, budou střežit auta...“

„Zkrátka budou všude tam, kde se prezident nebude zdržovat?“

„Prezidenta si vezmeme na starost my sami a Secret Service.“

„Myslel jsem, že nerad hlídkujete, Kurte?“ pousmál se Brandhaug.

Ta připomínka vyvolala na tváři Kurta Meirika nucený úsměv. Během osloského summitu o nášlapných minách v roce 1998 odmítla norská tajná služba držet hlídky s odkazem na vlastní vyhodnoceníbezpečnostního rizika, které znělo „střední až nízké“. Druhý den konference upozornil cizinecký úřad ministerstvo zahraničí, že jistý Nor, kterého tajná služba schválila jako řidiče chorvatské delegace, je bosenský muslim. Přišel do Norska v sedmdesátých letech a už dávno bylnorským občanem. V roce 1993 však popravili Chorvati u Mostaru jeho rodiče a čtyři sourozence. Při domovní prohlídce se u muže našly dva ruční granáty a dopis na rozloučenou. Tisk se to samozřejmě nikdy nedohmátl, ale následná čistka dosáhla až na úroveň vlády a další kariéra Kurta Meirika visela na tenoučkém vlásku,dokud nezasáhl sám Bernt Brandhaug. Případ se ututlal poté, co dal výpověď vrchní komisař, který odpovídal za bezpečnostní prověrky. Brandhaug si užnepamatoval jeho jméno, avšak spolupráce s Meirikemfungovala od té doby bezvadně.

„Bjørne!“ vykřikl Brandhaug a opět spráskl ruce. „Teď jsme zvědaví na to, co jste nám chtěl povědět vy. Sem s tím!“

Brandhaug přejel pohledem po Meirikověspolupracovnici, rychle, avšak ne natolik, aby si nevšiml, že se na něj dívala. Tedy pohled měla upřený jeho směrem, avšak oči bezvýrazné a nepřítomné. Zvažoval, že by s ní navázal oční kontakt, aby si ověřil, jaký výraz jí do očí vstoupí, až zjistí, že jí pohled oplatil. Nakonec to však nechal být. Jmenuje se Ráchel, nebo snad ne?

Kapitola 5

Zámecký park,

5. října 1999

„Jste mrtvý?“

Stařec otevřel oči a zahlédl obrysy hlavy sklánějící se nad ním, obličej dotyčného však mizel v aureole bílého světla. Je to ona? Přišla si už pro něj?

„Jste mrtvý?“ zopakoval vysoký hlas.

Neodpověděl, protože nevěděl, jestli má otevřené oči nebo jestli se mu to jenom zdá. Nebo jestli je, jak se hlas ptal, mrtvý.

„Jak se jmenuješ?“

Hlava se pohnula a stařec místo ní zahlédl koruny stromů a modré nebe. Něco se mu zdálo. Něco veverších. „Německé bombardéry nad hlavami.“ Nordahl Grieg. O králi, který uprchl do Anglie. Jeho zorničky se začínaly opět přizpůsobovat světlu a stařec sivzpomněl, že se uvelebil na trávníku v zámeckém parku, aby si chvíli odpočinul. Musel usnout. Vedle něj seděl nyní na bobku kluk a zpod černé ofiny na něj hleděl hnědýma očima.

„Jmenuju se Ali,“ odpověděl kluk.

Pákistánec? Kluk měl výrazný pršák.

„Ali znamená ‚Bůh‘,“ vysvětlil kluk. „Co znamená vaše jméno?“

„Jmenuju se Daniel,“ odvětil stařec a usmál se. „To je biblické jméno. Znamená ‚Bůh je můj soudce‘.“

Kluk na něj pohlédl.

„Takže vy jste Daniel?“

„Ano.“

Kluk na něj dál hleděl a stařec upadl do rozpaků. Možná si chlapec myslí, že je bezdomovec, když tady leží na slunci úplně oblečený a přikrytý vlněnýmkabátem.

„Kde máš mámu?“ zeptal se, aby se vyhnulchlapcovu zkoumavému pohledu.

„Tamhle.“ Kluk se otočil a ukázal. O kus dál seděly na trávě dvě tmavé kypré ženy. Kolem nich se sesmíchem batolily čtyři děti.

„V tom případě jsem já vaším soudcem,“ proneslchlaec.

„Cože?“

„No, Ali znamená Bůh. A Bůh je Danielovýmsoudcem. A já se jmenuju Ali a vy se jmenujete...“

Stařec natáhl ruku a chytil Aliho za nos. Klukradostí vykvikl. Stařec spatřil, jak se obě ženy otočily, jedna z nich už začala vstávat. Pustil chlapcův nos.

„Tvoje máma, Ali,“ pokývl směrem k blížící se ženě.

„Mami!“ vykřikl kluk. „Hele, já jsem soudce tadytohohle pána.“

Žena na chlapce zavolala cosi urdsky. Stařec se na ženu usmál, ona se však jeho pohledu vyhnula a zírala strnule na syna, který ji nakonec poslechl a odšoural se k ní. Když se obraceli, přehlédla žena muže tak, jako by byl neviditelný. Měl chuť jí vysvětlit, že není žebrák, že pomáhal budovat tuhle společnost. Vkládal do ní všechno, věnoval jí všechno, dával jí všechno, až užnebylo co dávat, až už mohl jen uvolnit místo, ustoupit, vzdát to. Neměl však na to sílu, byl unavený a jentoužil po domově. Po odpočinku, pak se uvidí. Je načase, aby začal platit někdo jiný.

Na odchodu slyšel, jak za ním kluk cosi volá.

Kapitola 6

Policejní ředitelství, Grønland,

8. října 1999

Ellen Gjeltenová pozvedla zrak k muži, který se právě

vřítil do dveří.

„Dobré ráno, Harry.“

„Kurva!“

Harry odkopl odpadkový koš stojící vedle jehopsacího stolu, až se odrazil ode zdi vedle Ellenina místa a začal se kutálet po podlaze, přičemž se z něj sypal jeho obsah: nepovedené návrhy hlášení (ekeberská vražda), prázdná krabička od cigaret (značky Camel, soznačením z duty-free shopu, zelený kelímek od jogurtu značky Dobré ráno, deník Dagsavisen, útržek lístku do kina (Filmteateret, Strach a hnus v Las Vegas),nevyplněný sázkový kupon, slupka od banánu, hudební časois (MOJO, č. 69 ze srpna 1999 s fotografií Queen na obálce), lahev od coca-coly (plastová, půl litru) a žlutý lepicí lísteček s telefonním číslem, o kterém chvíliuvažoval, že na něj zavolá.

Ellen vzhlédla od počítače a prohlížela si obsah na podlaze.

„Harry, ty vyhazuješ MOJO?“ zeptala se.

„Kurva!“ zopakoval Harry, strhl ze sebe těsné sako a hodil ho napříč přes kancelář zaujímající něco přes dvacet metrů čtverečních, kterou sdílel se strážmistryní Ellen Gjeltenovou. Sako věšák sice trefilo, ale sklouzlo z něj na podlahu.

„Co se děje?“ zeptala se Ellen a natáhla ruku, aby rozkymácený věšák zastavila.

„Tohle jsem našel ve svojí poštovní přihrádce.“

Harry zamával papírem.

„Vypadá to jako rozsudek.“

„Přesně tak.“

„V tom případu Dennis Kebab?“

„Správně.“

„No a?“

„Sverre Olsen dostal tři a půl roku natvrdo.“

„Ty jo. Tak to bys měl být ve skvělé náladě, ne?“

„To jsem byl asi minutu. Než jsem si přečetl tohle.“

Harry zvedl fax.

„Co to je?“

„Když Krohnovi dneska ráno přišla kopie rozsudku, odpověděl tím, že nám poslal upozornění, že se odvolá kvůli procesním chybám.“

Ellen nasadila výraz, jako by měla v ústech něconechutného.

„Uf.“

„Chce nechat zrušit celý rozsudek. Nebudeš tomu, krucinál, věřit, ale ten vychcanej advokátek nás dostal na skládání přísahy.“

„Na čem že vás dostal?“

Harry si stoupl k oknu.

„Přísedící musí skládat přísahu jenom při svémprvním účinkování u soudu, jenomže k tomu musí dojít v soudní síni před zahájením projednávání případu. Krohn si všiml, že jeden z přísedících byl nový. A že ho soudce nenechal složit přísahu v soudní síni.“

„Říká se tomu slib.“

„To je fuk. Teď se v rozsudku ukázalo, že soudcevyřídil ten slib s onou přísedící ve vedlejší místnosti před zahájením projednávání. Vymlouval se na časovou tíseň a nové předpisy.“

Harry fax zmačkal a dlouhým obloukem ho hodil k Elleninu koši na papíry, minul ho však o půl metru.

„A výsledek?“ zeptala se Ellen a kopla fax zpátky na Harryho polovinu kanceláře.

„Celý rozsudek bude prohlášen za neplatný aSverre Olsen bude nejmíň půldruhého roku na svobodě, dokud se případ znovu neotevře. A jak bývá zvykem, bude pak trest mnohem mírnější kvůli potížím, které obžalovanému vznikly časovou prodlevou, a bla bla bla. Protože Sverre Olsen strávil osm měsíců ve vazbě, poukazuje zatraceně dost faktorů na to, že je už teď svobodný člověk.“

Harry nemluvil k Ellen, ta znala všechny podrobnosti onoho případu. Mluvil ke svému vlastnímuodrazu v okně, pronášel slova nahlas, aby slyšel, jestli pak dávají lepší smysl. Přejel si rukama po zpocené lebce, kde mu až donedávna trčely nakrátko ostříhané světlé vlasy. To, že se nechal zcela vyholit, mělo svou příčinu: minulý týden ho zase poznali. Přistoupil k němu jistý mladík s černou pletenou čepicí, botami Nike avolnými kalhotami tak velkými, až mu rozkrok visel mezikoleny, a zeptal se ho, jestli není „takovej ten norskejBruce Willis, co byl v Austrálii“. Jeho kamarádi se zatím v pozadí pochechtávali. Už to bylo tři – tři! – roky, co jeho snímek zdobil přední strany novin a co seztrapňoval v televizních show tím, že vykládal o sériovém vrahovi, kterého zastřelil v Sydney. Okamžitě si nechal vyholit hlavu. Ellen navrhovala plnovous.

„Nejhorší je, že bych mohl odpřisáhnout, že to tomu sviňákovi advokátovi došlo ještě před vynesením rozsudku, klidně to mohl říct a slib mohla ta přísedícísložit na místě. Jenže on si tam jenom mnul ruce a čekal.“

Ellen pokrčila rameny.

„To se stává. Od obhájce je to dobrá práce. Na oltář soudní spravedlnosti je nutné něco obětovat. Seber se, Harry.“

Pronesla to se směsí sarkasmu a střízlivého konstatování.

Harry přitiskl čelo na chladivé sklo. Další z těchneočekávaně teplých říjnových dní.

Uvažoval o tom, jak se Ellen, relativně novopečená policistka s bledou, panenkovsky sladkou tvářičkou, malými ústy a kulatýma očima, naučila tvářit tak drsně. Pocházela z měšťanské rodiny, podle svých vlastních slov byla rozmazlený jedináček, a dokonce studovala na švýcarské internátní dívčí škole. Kdoví, možnáprávě to bylo dost krušné dětství.

Harry zaklonil hlavu a vydechl. Nato si rozepnuljeden knoflíček u košile.

„Ještě, ještě,“ šeptala Ellen a přitom opatrně tleskala a podupávala do rytmu.

„V neonacistickém prostředí říkají tomu chlápkovi Batman.“

„Chápu. Bat jako baseballová pálka.“

„Ne tomu náckovi, tomu advokátovi.“

„Aha. Zajímavé. Znamená to, že je krásný, bohatý, naprostý šílenec, na břiše má pekáč buchet a v garáži pořádnej bourák?“

Harry se zasmál. „Ty bys mohla mít vlastní televizní show, Ellen. Ne, říkají mu tak kvůli tomu, že pokaždé, když vezme nějaký případ, ve kterém figuruje někdo z nich, vyhraje ho. Jinak mimochodem je ženatý.“

„To je jeho jediné mínus?“

„Jo – a pak to, že nás pokaždé dostane,“ odtušilHarry a nalil si kávu uvařenou z domácí směsi, kterou tu Ellen „zavedla“, když se téměř před dvěma roky dokanceláře nastěhovala. Nevýhoda byla, že Harryho chuťové buňky od té doby nesnášely obvyklé břečky.

„Soudce Nejvyššího soudu?“ zeptala se.

„Ještě než oslaví čtyřicítku.“

„Litr na to?“

„Beru.“

Zasmáli se a připili si papírovými pohárky.

„Nemohl bys mi teda ten časák dát?“ ukázala na MOJO.

„Na prostřední dvojstraně jsou fotky FreddiehoMercuryho v deseti nejhorších pózách. Nahý trup, vytrčený bok a vyceněné zuby. S plnou parádou. Užij si to.“

„Já mám Freddieho Mercuryho ráda. Měla jsem.“

„Já jsem neřekl, že ho rád nemám.“

Pochroumaná modrá kancelářská židle, která se dávno zasekla na nejnižší úrovni nastavení, vyjekla na protest, když se v ní Harry zamyšleně zaklonil. Ztelefonního přístroje před sebou odloupl žlutý lísteček s Elleniným rukopisem.

„Co je to?“

„Snad umíš číst, ne? Møller tě shání.“

Harry spěchal chodbou a přitom si představovalsevřená ústa a hluboké ustarané vrásky, které šéfovi naskočí mezi očima, až se doslechne, že Sverre Olsen je na svobodě.

Ve chvíli, kdy míjel kopírku, zdvihla prudce zrak mladá červenolící dívčina stojící u ní a usmála se na něj. Nestihl úsměv opětovat. Pravděpodobně jedna znových sekretářek. Její parfém byl sladký a těžký a jen ho podráždil. Mrkl na vteřinovku na hodinkách.

Tak už ho teď zase dráždí i parfémy. Co se to s ním vlastně stalo? Ellen tvrdila, že mu chybí přirozenáprůbojnost, díky níž se většina lidí vyškrábe zase vzhůru. Po návratu domů z Bangkoku byl natolik na dně, až zvažoval, že vzdá veškeré snahy vyplavat opět khladině. Všechno bylo studené a temné a všechny vjemy tak nějak duté. Jako by se nacházel hluboko pod vodou. Tak požehnané ticho tu panovalo. Když na něj lidé mluvili, podobala se jejich slova vzduchovým bublinám, které jim vycházely z úst a spěšně odplouvaly. Tak takové to je se utopit, říkal si a vyčkával. Jenže se nestalo nic. Bylo tu jen vakuum. To stačilo. Zvládl to.

Díky Ellen.

Zaskakovala za něj během prvních týdnů po návratu, kdy musel hodit ručník do ringu a jít domů. Hlídala ho, aby se tomu nepoddával, a když přišel pozdě dokanceláře, musel na ni vždycky dýchnout a ona ho prohlásila práce schopným nebo neschopným. Párkrát ho poslala domů, a jinak držela pusu. Trvalo to, avšak Harrynepotřeboval stihnout nic zvláštního. A Ellen toho prvního pátku, kdy mohli konstatovat, že Harry chodil do práce celý týden střízlivý, spokojeně přikývla.

Nakonec se jí přímo zeptal, proč si ona, která má za sebou policejní akademii a studium práv a před sebou všemožnou budoucnost, dobrovolně uvázala na krk tenhle balvan. Copak jí nedochází, že on nemůže její kariéře nijak prospět? Dělá jí snad problémy najít si normální, úspěšné přátele?

Vážně se na něj zahleděla a odpověděla, že to dělá jenom proto, že tak může parazitovat na jeho zkušenostech – že je nejzdatnější kriminalista, jakého naoddělení vražd mají. Byly to



Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.
Vystudoval ekonomii a obchodní administrativu a působil jako novinář na volné noze a burzovní makléř. Strávil několik měsíců v Austrálii, kam původně odjel odpočívat a napsat knihu o životě hudení kapely na cestách, a odkud se vrátil s téměř hotovým "Netopýrem".

Jeho nejznámější dílo, které mu přineslo celosvětovou popularitu, je soubor detektivních příběhů s osloským kriminalistou Harry Holem. Hlavní hrdina je drsný, autoritami pohrdající alkoholik, který se ve světě kriminálníků, vrahů a psychopatů pohybuje jako žralok ve vodě a v loužičce soukromého života se nekonečně plácá. Napínavé a propracované případy plné nečekaných zvratů čtenáře zavedou do Norska, Austrálie ale třeba i Bangkogu. Série čítá celkem deset samostatných knih - Netopýr (Flaggermusmannen, 1997), Švábi (Kakerlakkene, 1998), Červenka (Redstrupe, 2000), Nemesis (Sorgenfri, 2002), Pentagram (Marekors, 2003), Spasitel (Frelseren, 2005), Sněhulák (Snmannen, 2010), Levhart (Panserhjerte, 2011), Přízrak (Gjenferd, 2012) a Policie (Politi, 2013) (uvedeny jsou roky vydání v Norsku).
V roce 2008 vydal dílo Lovci hlav (Hodejegerne), detektivní román z prostředí vyšší společnosti v Norsku.
Jo Nesbo je rovněž autorem knih pro děti - Doktor Proktor a prdící prášek (Doktor Proktors prompepulver, 2007), Doktor Proktor a vana času (Doktor Proktors tidsbadekar, 2008), Doktor Proktor a konec světa. Možná... (Doktor Proktor og verdens undergang. Kanskje, 2010) a Doktor Proktor a velká loupež zlata (Doktor Proktor og det store gullrveriet, 2012). Tyto knihy věnoval Nesbo své dceři.
Po ukončení kriminální série o Harrym Hoelovi se Nesbo rozhodl pro unikátní projekt - pod pseudonymem Tom Johansen plánuje napsat trilogii ze sedmdesátých let. První část Krev na sněhu (Blod pä snö) již vyšla i v českém překladu v roce 2015 a práva na filmové zpracování koupilo studio Warner Bros. Druhá část Půlnoční slunce (Mere blod) vyšlo u nás na podzim stejného roku. Jedná se o krátké příběhy ze života lidí většinou z okraje společnosti, svým nábojem, přímočarostí a rozuzlením připomínající gangsterské film noir ze čtyřicátých let.

Jo Nesbo je vášnivý horolezec a na skalách zdolává trasy s lezeckým stupňem obtížnosti 7c (dle francouzské stupnice).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist