načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Červená sestra – Mark Lawrence

Červená sestra

Elektronická kniha: Červená sestra
Autor: Mark Lawrence

Vědomosti o tom, jak a proč jejich předkové překonali vesmírné vzdálenosti, aby osídlili mrznoucí planetu pod skomírajícím sluncem, se dávno ztratily. V tenkém prstýnku země kolem rovníku, který ještě nepokryl ledovec, lidé žijí drsným, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  263
+
-
8,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 589
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Red sister ... přeložila Martina Šímová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7695-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vědomosti o tom, jak a proč jejich předkové překonali vesmírné vzdálenosti, aby osídlili mrznoucí planetu pod skomírajícím sluncem, se dávno ztratily. V tenkém prstýnku země kolem rovníku, který ještě nepokryl ledovec, lidé žijí drsným, středověkým životem. Mnozí hladoví tak, že se nerozpakují prodat vlastní dítě. Nona se dostává do kláštera Sladké Milosti jako tiché, zamračené a vyhladovělé dítě s temnou minulostí. V klášteře podstupuje výcvik s ostatními novickami, nachází mezi nimi kamarádky a objevuje svůj skrytý talent. Šušká se o Vyvolené, i když to proroctví je nejspíše vymyšlené, aby dalo lidem falešnou naději ve světě, který žádnou nemá.

Popis nakladatele

Klášter Sladké Milosti vychovává z dívek zabijáky. V hrstce z nich se projeví stará krev, která jim propůjčuje schopnosti, jež jsou od dob, co u břehů Abethu přistály čtyři kmeny, zřídka k vidění. Sladká Milost brousí nadání svých novicek, až je ostré jako břitva a právě tak smrtící: vzdělat Červenou sestru v umění pěsti a čepele trvá deset let.

Ale dokonce ani paní Čepele a Stínu si neuvědomují, do čeho se zapletly, když do svých síní přijaly Nonu Šedou, osmiletou dívku zbrocenou krví, křivě obviněnou z vraždy. Ona se však ve skutečnosti provinila něčím mnohem horším.

(první kniha Předkova)
Zařazeno v kategoriích
Mark Lawrence - další tituly autora:
 (e-book)
Trnový císař Trnový císař
 (e-book)
Trnový král Trnový král
 (e-book)
Trnový princ Trnový princ
 (e-book)
Bratři na cestách Bratři na cestách
Šedá sestra Šedá sestra
 (e-book)
Šedá sestra Šedá sestra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Červená sestra

PRVNÍ KNIHA PŘEDKOVA

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Mark Lawrence

Červená sestra – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Od Marka Lawrence dále vyšlo:

Roztříštěná říše

Trnový princ

Tr nov ý král

Trnový císař

Válka Červené královny

Princ bláznů

Lhářův klíč

Osheimské kolo

Bratři na cestách – povídky z Roztříštěné říše


Červená sestra

PRVNÍ KNIHA PŘEDKOVA

Mark Lawrence

TALPRESS


Copyright © 2017 by Mark Lawrence

Translation © 2019 by Martina Šímová

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo

jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-695-0 tištěná kniha

ISBN 978-80-7197-721-6 e-kniha


Pro Celyn, která je výřečná i beze slov.


7

Poznámka autora

Místo abych doprovodné informace uvedl v dodatcích, které byste dost možná objevili až po přečtení knihy (samotnému se mi to často stává), píšu je hned tady na začátku. Nejlepší ale bude je přeskočit a vrátit se k nim, jen když bude potřeba. Všechny následující informace obdržíte v samotném textu přirozeně s průběhem vyprávění. Lid Abethu pochází ze čtyř „kmenů.“ Jejich jména jsou ná­ sledující: Gerantové – proslulí svou úctyhodnou velikostí. Hunskové – známí pro svou rychlost. Tmavovlasý, tmavooký lid. Maržalové – výjimeční pro svou schopnost čerpat z nižší

magie. Quantalové – výjimeční pro svou schopnost kráčet Cestou

a ovládat vyšší magii. Pokud císař jmenuje hlavu jedné z velkých rodin říše lordem, příslušná rodina si ke svému jménu připojí koncovku – sis. Císař pochází z rodu Lansisů. Další významné rodiny jsou Tacsisové, Jotsisové, Memsisové, Galamsisové, Leensisové, Gersisové, Rolsisové a Chemsisové. V klášteře Sladké Milosti novicky před složením svaté přísahy povinně projdou čtyřmi třídami. Třídy jsou pojmenovány po čtyřech řádech jeptišek:

Červená třída – obvyklý věk novicek 9–12 let

Šedá třída – obvyklý věk novicek 13–14 let

Okultní třída – obvyklý věk novicek 15–16 let

Svatá třída – obvyklý věk novicek 17–19 let

Po složení svaté přísahy se z novicek stávají jeptišky. Vydávají se jednou z následujících cest: Předkova nevěsta (svatá sestra) – jeptiška, jejímž úkolem je ctít

Předka a uchovávat víru. Jde o nejběžnější poslání. Sestra válečnice (červená sestra) – jeptiška zběhlá v boji se

zbraní i beze zbraně; obvykle vykazuje stopy hunskické

krve. Sestra utajení (šedá sestra) – jeptiška s nadáním pro špionáž,

kradmé jednání a jedy. Často vykazuje stopy maržalské

krve a talent pro stínopřad. Sestra okultnice (svatá čarodějnice) – jeptiška způsobilá kráčet

Cestou a manipulovat s vlákny. Vždy nese stopy quantalské

krve. VYSTUPUJÍCÍ POSTAVY Jeptišky (podle postavení) Skla: abatyše kláštera Sladké Milosti, také známá jako Shella

Jammalová Růže: sestra představená, svatá sestra, vede sanatorium Kolesa: sestra představená, paní Duchovna, svatá sestra, vy­

učuje hodiny Duchovna Jablka: paní Stínu, šedá sestra, také známá jako Travička,

vyučuje hodiny Stínu Pánev: paní Cesty, svatá čarodějnice, vyučuje hodiny Cesty Norma: paní Akademie, svatá sestra, vyučuje hodiny Aka­

demie Lůje: paní Čepele, červená sestra, vyučuje hodiny Čepele Chryzantéma: svatá sestra, obecně známá jako sestra Košťa Křemena: červená sestra, paní šedé třídy Rendlička: šedá sestra Dubka: svatá sestra, paní červené třídy Skála: červená sestra Novicky Alata: mladší novicka Arabella Jotsisová: mladší novicka, quantalské a hunskické

krve Clera Ghomalová: mladší novicka, Nonina přítelkyně, hun­

skické krve Croy: mladší novicka Darla: mladší novicka, gerantské krve Ghena: mladší novicka, hunskické krve Hessa: mladší novicka, Nonina přítelkyně z Giljohnovy klece,

quantalské krve Jula: mladší novicka, Nonina přítelkyně, pilná žákyně Kariss: mladší novicka Katcha: mladší novicka Ketti: mladší novicka, hunskické krve Leeni: mladší novicka Mally: mladší novicka, prefektka šedé třídy Ruli: Nonina přítelkyně, maržalské krve Sarma: mladší novicka Sharlot: mladší novicka

Sheelar: mladší novicka

Suleri: starší novicka Ostatní Císař Krucikal: jeho palác se nachází ve městě Verita Sherzal: císařova sestra, její palác leží poblíž skýtrolské hra­

nice Velera: císařova sestra, její palác leží na pobřeží Velekněz Jákob: hlava církve Předka Archón Nevis: vysoce postavený kněz Archónka Anasta: vysoce postavená kněžka Archón Filo: vysoce postavený kněz Archón Kratton: vysoce postavený kněz Thuran Tacsis: lord, hlava rodiny Tacsisů Raymel Tacsis: dědic Thurana Tacsise, bojovník Kaltézy,

gerantské krve Lano Tacsis: Thuranův druhý syn, hunskické krve Akademik Rexxus Degon: starší Akademik Markus: dítě z Giljohnovy klece, maržalské krve Saída: dítě z Giljohnovy klece, gerantské krve Willum: dítě z Giljohnovy klece, maržalské krve Chara: dítě z Giljohnovy klece, maržalské krve Partnis Reeve: majitel Kaltézy, zápasnické arény Gretcha: bojovnice Kaltézy, gerantské krve Maya: kaltézská učednice, gerantské krve Regol: kaltézský učedník, hunskické krve Denam: kaltézský učedník, gerantské krve Tarkax: známý jako „Ledové kopí“, proslulý válečník z le­

dových kmenů Yisht: válečnice z ledových kmenů, ve službách Sherzal Zole: dívka z ledových kmenů, Sherzalina chráněnka Irvone Galamsis: soudce u Nejvyššího soudu

11

Sestra Sova: legendární červená sestra (zesnulá)

Sestra Oblaka: legendární červená sestra (zesnulá)

Safira: někdejší starší novicka, ve službách Sherzal

Malkin: kocour abatyše Skly

Argus: vězeňský strážný v Harritonu

Dava: vězeňský strážný v Harritonu

John Fallon: vězeňský strážný v Harritonu

Herber: hrobník

Jame Lender: vězeň popravený v Harritonu Červená třída

Prolog

Pokud chcete zabít jeptišku, je důležité mít s sebou dostatečně velké vojsko. Na sestru Trnu z kláštera Sladké Milosti si Lano Tacsis přivedl dvě stě mužů.

Z přední části kláštera je vidět severní i jižní led, ale ještě lepší výhled se vám naskytne, když přehlédnete náhorní plo­ šinu a úžiny za ní. Za jasného dne někdy spatříte i pobřeží a Marnské moře jako chabý náznak modré.

Kdysi dávno v určitém okamžiku předlouhých dějin jistý nyní zapomenutý lid na plošině vztyčil tisíc dvacet čtyři pi­ lířů, korintských obrů tlustších než tisíciletý dub a vyšších než vzrostlá jedle. Neuspořádaný kamenný les nahodile roz­ místěných sloupů pokrýval rovnou zemi od jednoho konce k druhému tak hustě, že žádné místo mezi dvěma pilíři ne­ přesáhlo dvacet metrů. Uprostřed tohoto kamenného hvozdu čekala sestra Trna; byla sama a svou pozornost upírala do svého nitra.

Lanovi muži se rozptýlili mezi sloupovím. Trna blížící se nepřátele neviděla ani neslyšela, ale znala jejich rozpoložení. O něco dříve sledovala, jak v řadách po třech nebo po čtyřech stoupají vzhůru z údolí Styx západní stezkou klikatící se jako had: byli to Pellarthové z ledové pustiny odění v kůži, zahalení kožešinou z bílého medvěda a sněžného vlka. Někteří měli kusy kroužkové zbroje, která se černala věkem, anebo zářila novotou, podle toho, jaké měli štěstí na kořist. Mnozí si nesli oštěpy a jeden z pěti měl krátký luk ze zahnutého rohu. Většinou byli vysocí, s plavými vlasy, vousy měli krátké nebo spletené do copánků, tváře a čela žen jako paprsky chladného slunce zdobily pruhy modré barvy.

Zde je okamžik.

Celý svět i mnohem víc urazily věčnost a překlenuly léta, aby dosáhly úderu tvého srdce. A pokud ho necháš, vesmír zadrží dech, vklíní se do této puklé vteřiny a pospíší si k další, dál a dál, až do nové věčnosti. Všechno, co je, odráží všechno, co bylo. Kořeny všeho, co kdy bude, projdou tímto okamžikem, který vlastníš. Tvým jediným úkolem je přimět ho, aby se pozastavil – aby si povšiml.

Trna se nepohnula, protože jen nehybní můžete skutečně objevit své nitro. Stála potichu, neboť jen tišší můžete doopravdy naslouchat. Stála a necítila strach, neboť jen nebo­ jácní poznají nebezpečí, v němž se ocitli.

Byla jí vlastní nehybnost lesa, zemitý neklid a vřící trpěli­ vost, všechny pomalé jako prastarý dub, mrštné jako borovice. Její nehybnost byla jako ledové stěny, které čelí průzračnému, hlubokému moři, modrá tajemství chovaná v chladu oproti pravdě světa, trpělivost miliardy navršených let oproti mož­ nosti náhlého pádu. Byla jako mrtvé nemluvně ležící nepohnu­ tě uvnitř kolébky a jako matka zasažená hrůzným zjištěním, které je prchavé a zároveň věčné.

Trna zachovávala ticho, které bylo staré dřív, než sama prvně spatřila světlo světa. Tichost děděnou z pokolení na pokolení, mír, který nás nabádá, abychom pozorovali jitro, nevyřčené spojenectví s vlnami a plamenem, jež nás připraví o veškerá slova a způsobí, že stojíme před vzdutou, bouřící vo­ dou, anebo čekáme, až se staneme svědky veselého ohnivého tance, který pohltí všechny a všechno. Její ticho bylo tichem odmítnutí, křivdy, již cítíme jako děti: tiché a nevědomé, jiz­ vy na tváři budoucích let. Bylo jí vlastní nevyřčené všechno první lásky, která bývá nemluvná a nevýřečná, neboť odmítá poskvrnit svěží, zlatavý cit něčím tak nehodným jako slova.

Trna čekala. Byla nebojácná jako křehké, pestrobarevné květiny otvírající se směrem k obloze. Tak statečná, jak mo­ hou být jen ti, co už prohráli.

Donesly se k ní hlasy: Pellarthové volali na své druhy, když se na prostoru rozrušeném bezpočtem kamenných pilířů jeden druhému ztratili z očí. Zemi rozechvívaly výkřiky a bezpočet těžkých kroků, které se odrážely od sloupoví a byly čím dál blíž, kolem se míhaly záblesky pochodní. Trna si pod brně­ ním z černé kůže protáhla ramena. Prsty obou rukou pevně obemkla ostrou vrhací hvězdici; srdce jí bilo jako na poplach, ale dech měla klidný.

„Na tomhle místě mě sledují mrtví,“ vydechla. Kdesi opo­ dál zazněl výkřik a mezerou mezi dvěma pilíři se mihla po­ stava. Mnoho postav. „Jsem zbraň ve službách Oblouku. Ti, kdo se mi postaví, poznají zoufalství.“ Její hlas sílil spolu s napětím, které vždy předchází boji, mravenčení okolo lící, stažené hrdlo, pocit, že se nachází hluboko uvnitř vlastního těla a zároveň vysoko nad svou hlavou.

Vtom se ukázal první z Pellarthů; když ji uviděl, s klopýtnu­ tím se zastavil. Byl to bezvousý mladík, ale oči pod železnou přilbicí měl tvrdé. Za ním se objevili další: jeden po druhém se trousili na bitevní pole, kde se měl odehrát souboj na život a na smrt.

Červená sestra naklonila hlavu a vzala je na vědomí.

Potom to začalo.

1

Žádné dítě doopravdy nevěří, že ho pověsí. I když stojí na šibenici, zápěstí mu rozdírají provazy a po tváři mu tančí stín popravčí smyčky, ví, že někdo předstoupí – matka či otec, které nevidělo celou věčnost, ale teď se vrátili, anebo král přinášející spravedlnost. Někdo. Hrstka dětí žije dost dlouho na to, aby skutečně pochopily svět, do něhož se narodily. Dospělí na tom možná nejsou o moc lépe, ale přinejmenším stihnou obdržet pár trpkých lekcí.

Saída stoupala po schodech šibenice, stejně jako tolikrát předtím šplhala po dřevěném žebříku do podkroví v Kalté­ ze, kde spávala spolu s ostatními: nejmladší děti uléhaly ke spánku mezi pytli, prachem a pavouky. Všichni dnes večer vystoupají po těch stejných příčkách a budou si o ní šeptat ve tmě. Zítra v noci šepot utichne a prázdné místo, které po ní v podkroví zůstane, zaplní nový chlapec nebo dívka.

„Nic jsem neprovedla,“ pronesla Saída hlasem postrádají­ cím naději. Její slzy vyschly. Ze západu směrem od Koridoru foukal ostrý, ledový vítr, rudé slunce zaplňovalo celou oblohu, ač nevydávalo žádný žár. Její poslední den?

Žalářník ji postrčil vpřed, nikoliv hrubě, spíš netečně. Ohlédla se na něj. Byl vysoký, starý a měl tuhou kůži, jako by mu ji vítr ošlehal na kost. Další krok, černá smyčka se zhoupla proti slunci. Vězeňské nádvoří zelo prázdnotou – z černých stínů v místě, kde vnější hradba skýtala jakés takés přístřeší, je sledovala hrstka starých žen se zplihlými šedými vlasy. Saída přemýšlela, co je sem přivedlo. Možná byly tak staré, že se bály smrti, a chtěly vidět, jak vypadá.

„Já to neudělala. Byla to Nona, dokonce se i přiznala.“ Ta slova vyřkla tolikrát, že se jejich význam postupně vytra­ til a zůstal jen prázdný zvuk. Ale byla to pravda. Všechno. I Nona to říkala.

Popravčí se sotva znatelně pousmál a sklonil se, aby zkontroloval pouta na jejích zápěstích. Svrběla ji a byla moc utažená; Raymel jí nalomil paži, a ta ji teď bolela, ale Saída neřek­ la ani slovo, jenom přelétala očima po nádvoří, po dveřích vedoucích k celám, po vnějších budovách, dokonce i po velkých vratech, která se otvírala do světa tam venku. Někdo přijde.

V Čepu, zavalité věži, kde žil správce, podle zvěstí obklope­ ný přepychem, jenž se vyrovnal bohatství kteréhokoliv pána, se s kovovým zaduněním otevřely dveře. Vyšel z nich strážný a zastínil si oči proti ostrému slunci. Byl to jen obyčejný voják: naděje, která Saídě zahořela v hrudi, opět pohasla.

Za strážným se zničehonic objevila menší, zavalitější po­ stava. Saída na ni upřela oči, znovu zadoufala. Na nádvoří vstoupila žena v rouchu jeptišky. Jediným znakem jejího úřadu byla hůl se zahnutým zlatým koncem, kterou svírala v ruce.

Popravčí pohlédl jejím směrem a jeho mírný úsměv nahra­ dilo hluboké zamračení. „Abatyše...“

„Tady dole ji vidím poprvý.“ Stisk starého žalářníka na Saídině rameni zesílil.

Saída otevřela ústa, ale na to, aby vyjádřila své myšlenky, byla příliš vyprahlá. Přišla si pro ni abatyše. Přišla, aby ji od­ vedla do kláštera Předka. Aby jí dala nové jméno a nové místo. Saídu to nepřekvapilo. Nikdy doopravdy nevěřila, že ji pověsí.

2

Pach vězení je upřímný. Vtipkování žalářníků, veřejný úsměv hlavního správce, dokonce i průčelí samotné budovy budou lhát znovu a znovu, ale zápach skýtá nepřikrášlenou pravdu: splašky a hniloba, nákaza a zoufalství. I tak vězení v Harri­ tonu nepáchlo stejně jako mnohá další. Šatlava určená pro odsouzené k smrti oběšením nedává vězňům dost času hnít. Chvilku si v ní pobudou, zakusí dlouhý pád na krátkém laně a pak smí po libosti nakrmit červy na hromadném pohřebišti zločinců vedle hřbitova pro žebráky ve Winsconu.

Když se Argus přidal ke zdejší stráži, puch ho zpočátku ob­ těžoval. Říká se, že vaše mysl si po chvíli zvykne na jakýkoliv zápach a přestane si ho všímat. To je pravda, a tak se to má s čímkoliv dalším, co se vám v životě přihodí. Za deset let si Argus zvykl, že lidem napíná krky, a to stejně snadno, jako si přivykl na smrdutý Harriton.

„Kdy odjíždíš?“ Davina posedlost rozvrhem druhých lidí Arguse nejprve zlobila, ale teď už na její otázky odpovídal, aniž by jim věnoval větší pozornost. „Se sedmým úderem zvonu.“

„Sedmým!“ zvolala malá žena pobouřeně, čímž dala najevo svou obvyklou nespokojenost s místním pracovním rozpisem. Zamířili k hlavní části vězení, neveřejnou šibenici nechali za zády. Pod propadlem se neviděný houpal Jame Lender, jehož tělem stále zmítaly záškuby. Teď už představoval hrobníkovu starost. Starý Herber se tu měl co nevidět ukázat se svou kár­ kou a oslem a odvézt si denní úrodu. Na kopec u Winsconu to bylo jen kousek, ale pro Herbera s pěti pasažéry a oslíkem, skoro stejně letitým jako jeho pán, se to mohlo stát dlouhou cestou. Jame byl naštěstí kost a kůže, což hrobníkovi trochu ulehčí, stejně jako skutečnost, že dvě ze zbývající čtveřice byly malé dívky.

Herber nejprve pokaždé vystoupal klikatými Řezačskými ulicemi až k Akademii, kde prodal ty části těl, po nichž byla poptávka. Do společné jámy na pohřebišti pro odsouzence pak přidal mnohem méně, než původně vezl – sbírku vlhkých cárů, pokud šly obchody toho dne dobře.

„... šestý zvon včera, pátý předevčírem.“ Dava nechala láteření, které ji udržovalo při životě už celé roky – přetrvá­ vající pocit křivdy, který jí dával kuráž srovnat odsouzence dvakrát větší než ona.

„Kdo je to?“ U dveří do cel určených pro nové vězně se objevila vysoká postava a zabušila na ně těžkou holí.

„Ten chlap z Kaltézy. Vždyť víš.“ Dava si luskla prsty před obličejem, jako by se pokoušela vylákat odpověď. „Te n s vá­ lečníky.“

„Partnis Reeve!“ zvolal Argus, když si vzpomněl na mužovo jméno. Ten se otočil. „Dlouho jsme se neviděli.“

Partnis byl častým návštěvníkem denního žaláře – běžně přicházel, aby své bojovníky dostal z potíží. Když provozujete stáj plnou zuřivých násilníků, musíte počítat s tím, že občas někomu rozbijí hlavu, i když to zrovna nemají v popisu práce. Partnisovi šampioni ale obvykle nekončili v Harritonu. Pro­ fesionální válečníci si většinou dokážou zachovat dostatečně chladnou hlavu a při potyčkách ve špeluňkách a hospodách se zarazí dřív, než někoho zabijí. To amatéři se utrhnou ze řetězu a protivníka kopou a mlátí, dokud z něj nezůstane jen krvavá kaše.

„Příteli!“ Partnis se otočil a se širokým úsměvem rozpřáhl paže. Ani se nepokusil vzpomenout si na Argusovo jméno. „Přišel jsem si pro svou malou.“

„Pro malou?“ Argus se zamračil. „Nevěděl jsem, že jsi rodinný typ.“

„Námezdní síla. Dělnice.“ Partnis mávl rukou. „Otevři bránu, brachu stará, buď té dobroty. Dnes se má houpat a já už jdu pozdě.“ Zamračil se, jako by si vzpomněl na řadu ne­ příjemných zpoždění.

Argus pomalu sáhl do kapsy pro těžký kovový klíč. „Nej­ spíš už jsi ji zmeškal, Partnisi. Slunce zapadá. Staroch Herber se svou rozvrzanou kárkou se už drkocá ulicemi, aby shrábl úrodu.“

„Oběma vržou kosti, co? Herberovi i jeho káře.“ Dava se vmísila do hovoru. Vždycky byla samý žert, ale nikdy ne vtipná.

„Poslal jsem běžce,“ řekl Partnis, „s pokyny, ať tu kaltéz­ skou holku nevěší, dokud –“

„S pokyny?“ Argus se zarazil s klíčem v zámku.

„Tak tedy s návrhem. S návrhem a stříbrňákem navrch.“

„Ach tak.“ Argus otočil klíčem a pustil ho dovnitř. Vedl svého návštěvníka nejrychlejší cestou přes stanoviště stráží, krátkou chodbou, kde nejnovější vězni, kteří dorazili ten den, mžourali úzkými okénky ve dveřích cel, a pak na nádvoří až k veřejné šibenici přímo pod správcovými okny.

Hlavní bránu už otevřeli, aby vpustili hrobníkův povoz. U schodů na popraviště čekala malá postava s jedním stráž­ ným po boku – od pohledu se zdálo, že je to John Fallon.

„Právě včas!“ zvolal Argus.

„Dobře.“ Partnis vyrazil vpřed, ale potom zaváhal. „Není to...“ Jeho hlas se vytratil, zkroutil rty do úšklebku a vyrazil ze sebe rozhořčené zavrčení.

Argus se podíval stejným směrem a spatřil, co ho tak po­ pudilo. Abatyše Sladké Milosti si razila cestu skromným hloučkem přihlížejících shromážděných u správcových scho­ dů. Zdálky byste si ji spletli s něčí matkou; malá, boubelatá a zahalená v černé, ale její berla svědčila o jejím úřadu.

„Nebesa, ta děsivá stará čarodějnice mi znovu přišla ukrást, co je moje.“ Partnis se napřímil a zároveň zrychlil krok, čímž zaostávajícího Arguse donutil k nedůstojnému poklusu. Dava, která mu kráčela po boku, musela běžet.

Partnis sice spěchal, ale i tak se k dívce dostal jen o vteřinu dříve než abatyše. „Kde je ta druhá?“ Rozhlížel se kolem, jako by za sebou žalářník schovával další vězeňkyni.

„Jaká druhá?“ John Fallon zamžoural Partnisovi přes rameno a pohlédl na blížící se jeptišku – roucho jí při chůzi poletovalo ve větru.

„Holka! Byly dvě. Dal jsem rozkaz – poslal jsem žádost, aby s nimi počkali.“

„Už se zhoupla spolu s ostatníma.“ Fallon kývl k hromadě u hlavní brány, která se tyčila do výšky. U brány se mezitím objevil hrobník.

„Zatracená práce!“ vyrazil Partnis dost hlasitě na to, aby se za ním otočilo celé nádvoří. Zvedl obě ruce, prsty rozta­ žené, ale potom je spustil podél těla. Zjevně ho to stálo velké přemáhání. „Chtěl jsem obě dvě.“

„Tu velkou si budete muset vyhádat s hrobařem,“ pozname­ nal Fallon. „A tudlectu,“ natáhl se po dívce vedle sebe, „zase se mnou. A pak s těmahle dvěma.“ Kývl k Davě s Argusem. „A se správcem.“

„K žádným dohadům nedojde.“ Abatyše se postavila mezi Fallona a Partnise. Oba ji výrazně převyšovali, ale její berla jim dosahovala až k očím. „To děvče si vezmu já.“

„To tedy ne!“ Partnis na ni pohlédl a zkrabatil čelo. „Se vší úctou k Předkovi a tak dále, ta dívka je moje; řádně jsem za ni zaplatil.“ Pohlédl zpátky k bráně a zakryté hromadě těl, u níž Herber mezitím zastavil svou kárku. „A kromě toho... jak víte, že je to ta, kterou chcete?“

Abatyše si odfrkla a obdařila Partnise mateřským úsměvem. „Jistěže je to ona. To je zřejmé od pohledu, Partnisi Reeve. Tohle dítě má v očích oheň.“ Zamračila se. „Viděla jsem i tu druhou. Byla vyděšená. Ztracená. Nikdy neměla přijít na tohle místo.“

„Saídu odvedli zpátky do cely...“ ozvala se ta dívka. „Řekli mi, že půjdu jako první.“

Argus na děvče pohlédl – drobná bytůstka v beztvarém plátěném hávu; nebyly to rozedrané pouliční hadry, ale šaty nevolníka. Mohlo jí být zhruba devět let. Argus už to nepo­ znal. Jeho dvě starší děti dávno odrostly a malé Sali bude pět až navěky. Tahle dívka byla prudká a odvážná; měla špinavý, hubený obličej a mračila se jako ďas. Pod divokou čupřinou krátkých tmavých vlasů se jí černaly bystré oči.

„Mohla to být ta druhá,“ řekl Partnis. „Byla to velká hol­ ka.“ Nemluvil moc přesvědčivě. Majitel zápasnické arény pozná oheň, když ho vidí.

„Kde je Saída?“ zeptala se dívka.

Zorničky abatyšiných očí se sotva znatelně rozšířily. Vy­ padala skoro dojatě, ale ten výraz vzápětí pominul, rychleji než stín ptačího křídla. Argus usoudil, že si ho jen představo­ val. O Abatyši Sladké Milosti říkali spoustu věcí, málokteré zpříma, ale „měkkou“ ji nenazval nikdo.

„Kde je moje kamarádka?“ naléhala dívka.

„To proto jsi tu zůstala?“ zeptala se abatyše. Z hábitu vy­ táhla omrzlé jablko; bylo temně rudé, skoro černé, chutnalo trpce a dřevnatě. Mezek by ho možná zhltnul, ale většina lidí by nad ním ohrnula nos.

„Zůstala?“ vyhrkla Dava, přestože otázka nepatřila jí. „Zů­ stala tu, protože jsme v zatraceným vězení, má spoutaný ruce a hlídají ji stráže!“

„Zůstala jsi tady, abys pomohla kamarádce?“

Dívka nic neřekla, jen na ženu dál zlobně zírala, jako by se na ni chtěla každou chvíli vrhnout.

„Chytej.“ Abatyše jí hodila jablko. Do vzduchu vystřelila útlá ruka. Jablko hlasitě plesklo o dlaň. Uvolněný provaz spadl na zem za dívčinými zády.

„Chytej.“ Abatyše prudce hodila dalším jablkem.

Děvče ho chytilo do druhé ruky.

„Chytej.“

Argus netušil, kde abatyše všechny ty plody schovává, ale vzápětí mu na tom přestalo záležet. Zíral na třetí jablko uvězněné mezi dvěma rukama, které už byly plné.

„Chytej.“ Abatyše hodila dalším jablkem, ale dívka upustila první tři a čtvrté si nechala přeletět přes rameno.

„Kde je Saída?“ zeptala se.

„Půjdeš se mnou, Nono Šedá,“ řekla abatyše s vlídným výrazem ve tváři. „O Saídě si promluvíme v klášteře.“

„Ta holka je moje.“ Partnis vyrazil směrem k děvčeti. „Dra­ hocenná dcera! A kromě toho skoro zabila zatraceného Ray­ mela Tacsise. Jeho rodina ji nikdy nenechá svobodně odejít. Ale jestli dokážu, že má svou cenu, možná mě nechají, abych ji nejdřív nasadil k pár soubojům.“

„Raymel je mrtvý. Zabila jsem ho. Já –“

„Drahocenná? Divím se, že jste ji nechal jít, Reeve.“ Aba­ tyše přerušila dívčiny protesty.

„Kdybych tam byl, nikdy by k tomu nedošlo!“ Partnis zaťal ruku v pěst, jako by toužil po šanci věci změnit. „Byl jsem na druhé straně města, když jsem se to doslechl. Přispěchám zpátky, všechno je vzhůru nohama... všude krev... čekají tam Tacsisovi muži... kdyby ji sem nedovlekla městská stráž, dávno by seděla v Thuranově soukromém žaláři. Thuran není z těch, kterým zabijete syna a oni nehnou prstem.“

„Právě proto mi ji vydáte.“ Abatyšin úsměv Argusovi při - pomněl jeho matku. Takhle se usmívala, když měla pravdu a oba to věděli. „Jestli Thuranův syn zemře, nemáte dost peněz, abyste odsud Nonu dostal, a i kdyby se vám podařilo získat propouštěcí rozkaz, ani vy, ani váš podnik nejste dost bytelní, abyste přestáli Thuranovu touhu po odplatě.“

Dívka se zkusila vmísit do hovoru. „Jak znáte moje jméno? Nikdy jsem ho –“

„Ale já a správce James se přátelíme déle, než jste vy na světě, pane Reeve.“ Abatyše dívku znovu přerušila. „A zaú­ točit na svatý klášter by si troufl jedině šílenec.“

„Neměla byste z ní dělat červenou sestru.“ Partnis přijal mrzutý tón člověka, který ví, že prohrál. „Není to správné. V Předka nevěří, ani co by se za nehet vešlo... je to vražed­ kyně. Podle toho, co jsem slyšel, to bylo zlé...“

„Víru jí můžu poskytnout. Zbytek už má, a přesně to čer­ vená sestra potřebuje.“ Abatyše natáhla k děvčeti baculatou ruku. „Pojď, Nono.“

Nona pohlédla na Johna Fallona, na Partnise Reeva, na popravčího i smyčku, která se houpala za ním. „Saída je moje přítelkyně. Jestli jí ublížíte, všechny vás zabiju.“

Pak mlčky popošla vpřed, přičemž si dávala pozor, aby ne­ stoupla na jediné ze spadaných jablek, a vzala abatyši za ruku.

Argus a ostatní se dívali, jak odchází. U brány se zastavily a jako černé stíny se rýsovaly proti rudému slunci. Děvče pus­ tilo abatyšinu ruku a udělalo tři kroky směrem k zakrytým tělům. Starý Herber stál nehnutě na místě; ten okamžik mu učaroval stejně jako ostatním. Nona se zastavila, oči upřené na mrtvoly. Dlouze a pomalu pohlédla na lidi pod šibenicí a pak zpátky na abatyši. O pár vteřin později obě zmizely za rohem.

„Označkovala si nás, teď je s náma amen,“ řekla Dava.

Pořád žertovala, ale jako obvykle se nikdo nezasmál.

3

Do Noniny vesnice kdysi zavítal kejklíř. Vesnička byla tak malá, že neměla náves, a dokonce ani jméno. Kejklíř přišel oděný v blátě a zašlém strakatém oblečku. Přišel sám – štíhlý mladík s tmavýma očima a rychlýma rukama. Ve vaku z pyt­ loviny si nesl míče z barvené kůže, kuželky s černými a bílými stuhami a nahrubo opracované nože.

„Pojďte a dívejte se, úžasný Amondo vás oblaží a okouzlí.“ Ta slova jako by mu nepatřila. Představil se hrstce vesničanů, kteří zrovna nedřeli na poli nebo v chýši, ale byli dost stateční na to, aby čelili trpkému vichru protkanému ledovou tříští vanoucímu z Koridoru. Položil mezi ně úctyhodný klobouk se širokou krempou, vytáhl z něj čtyři pruhované kužely a nechal je tančit ve vzduchu.

Amondo zůstal tři dny, přestože jeho obecenstvo se vytra­ tilo po první hodině toho samého večera. Je to smutné, ale ani sebelepší žonglér vás nemůže bavit donekonečna.

Nona se od něj však nehnula na krok. Sledovala každý jeho pohyb, každý hbitý vrh, toč i obrat. Zůstala dokonce i tehdy, když se zešeřilo a poslední děti jedno po druhém odešly domů. Potichu sledovala, jak kejklíř ukládá své náčiní do hrubého pytle.

„Moc toho nenamluvíš.“ Amondo jí hodil svrasklé jablko, které mu sedělo v klobouku spolu se dvěma zachovalejšími exempláři, dvěma houskami a kusem kennalského tvrdého kozího sýra. Někde mezi nimi zacinkaly měděná půlpence a čtvrťák.

Nona si přidržela jablko u ucha a naslouchala svým prstům škrábajícím o zvrásněnou slupku. „Děti mě nemají rády.“

„Ne?“

„Ne.“

Amondo čekal a v rukou si pohazoval vířícími míčky.

„Říkají, že jsem zlá.“

Amondo upustil jeden míč. Pak nechal spadnout i ostatní a povytáhl obočí.

„Podle matky je to proto, že mám tak černé vlasy a tak bledou pleť. Kůži jsem prý zdědila po ní a vlasy po tátovi.“ Ostatní děti byly opálené a měly pískově žluté vlasy tak jako jejich rodiče, ale Nonina matka pocházela z ledových pustin a klan jejího otce lovil na ledovcích – oba byli cizinci. „Máma říká, že jen nemají rády, když je někdo jiný.“

„Děti by neměly myslet na tak ošklivé věci.“ Kejklíř zvedl svůj pytel.

Nona se postavila. Dívala se na jablko ve své ruce, ale ve skutečnosti ho neviděla. Ta vzpomínka se jí vytrvale držela. Matka stojící v příšeří jejich chatrče si všimla krve na jejích rukou. Co to je? Ublížili ti? Nona sklopila oči a zavrtěla hla­ vou. Billem Kovář mi zkusil ublížit. Tohle měl uvnitř.

„Radši utíkej domů za mámou a tátou.“ Amondo se pomalu otočil; očima přitom přelétal po chýších, stromech a stodolách.

„Táta je mrtvý. Vzal si ho led.“

„Tak dobře.“ Usmál se, napůl smutně. „Bude lepší, když tě tam dovedu.“ Smetl si dlouhé vlasy z obličeje a natáhl k ní ruku. „Jsme přece přátelé, nebo ne?“

* * *


31

Nonina matka nechala Amonda přespat u nich ve stodole, i když ve skutečnosti šlo o pouhou boudu, v níž se s přícho­ dem sněhu schovávaly ovce. Řekla, že lidé budou mluvit, ale že jí na tom nesejde. Nona nechápala, proč by si s tím měla dělat starosti. Klevety byly přece jen hluk.

Tu noc, když Amondo odešel spát, za ním Nona přišla do stodoly. Obsah pytle rozložil před sebe na hliněnou podlahu, kam dveřmi dopadalo rudé světlo měsíce.

„Nauč mě žonglovat,“ řekla.

Vzhlédl od svých nožů a usmál se. Tmavé vlasy mu spadaly do obličeje, černé oči mu jen hrály. „Není to lehké. Kolik ti je?“

Nona pokrčila rameny. „Jsem malá.“ Ve vesnici roky nepo­ čítali. Byli jste nemluvně, pak vás počítali mezi malé, velké, staré, a nakonec mrtvé.

„Malá, to není moc.“ Stáhl rty do tenké čárky. „Mně je dvaadvacet. Takže jsem nejspíš velký.“ Usmál se, ale ve tváři se mu zračila spíš obava než radost, jako by svět velkým ne­ dával větší smysl a nenabízel o nic větší útěchu než malým. „Tak to pojďme zkusit.“

Amondo vybral tři z kožených míčů. V záři měsíce bylo obtížné rozeznat jejich skutečnou barvu, ale jak se stříbrný kotouč blížil svému ohnisku, vydával dost světla na to, abyste mohli házet a chytat. Amondo zívl a protáhl si ramena. Jeho paže se mihly vzduchem a míčky se vzápětí roztančily ve vzduchu, přičemž opisovaly oblouky, které se vzájemně prolínaly. „Tumáš.“ Znovu je pochytal. „Zkus to.“

Nona mu vzala míče z ruky. Málokteré z dětí dovedlo žonglovat se dvěma. Se třemi jako by se jí vysmíval. Amondo sledoval, jak je otáčí v rukou, osahává si je, zkouší jejich váhu.

Od kejklířova příjezdu z něho nespustila oči. Teď si před­ stavila vzorec, který míče opisovaly ve vzduchu, rytmus jeho rukou. Vrhla první míč do oblouku a donutila okolní svět, aby zpomalil. Potom vypustila druhý míč, který jí líně vyklouzl z ruky. O chvíli později už všechny tři tančily, jak ona pískala.

„Pozoruhodné!“ Amondo vyskočil na nohy. „Kdo tě to naučil?“

Nona se zamračila a skoro míče upustila. „Přece ty.“

„Nelži mi, děvče.“ Hodil jí čtvrtý míč z hnědé kůže s mod­ rou stuhou.

Nona ho zachytila, poslala do vzduchu, na chvíli zaváha­ la, když přizpůsobovala rytmus, ale o úder srdce později už metala čtyři míče jeden za druhým, takže jí létaly nad hlavou v dlouhých, líných obloucích.

Hněv v Amondově tváři ji zaskočil. Myslela, že bude mít radost – že si ji oblíbí. Vždyť říkal, že jsou přátelé, ale Nona přítele nikdy neměla a on to prohlásil jakoby nic... Myslela, že když mu ukáže, co umí, možná ta slova vyřkne znovu, a tak je nadobro stvrdí, učiní je skutečnými. Přítel. Schválně upustila jeden míč na zem a neohrabaně se natáhla po druhém.

„Naučil mě to jeden cirkusák,“ zalhala. Míče se odkutálely do temných koutů stodoly, kde žily krysy. „Cvičím. Každý den. S... kameny... s hladkými oblázky z potoka.“

Amondo potlačil svůj hněv a trpce se usmál. „Nikdo není rád, když si z něj dělají blázny, Nono. Dokonce ani blázni.“

„S kolika dokážeš žonglovat?“ zeptala se. I když byla malá, Nona věděla, že muži rádi mluví o sobě a svých úspěších.

„Dobrou noc, Nono.“

Když ji tak nevybíravě poslal pryč, Nona si pospíšila zpátky do chýše o dvou místnostech, kterou sdílela s matkou. Všu­ de kolem ní žhnulo světlo vrcholného měsíce, hřejivější než polední slunce.

* * *


33

„Rychleji, děvče!“ Abatyše zatáhla Nonu za paži, a tak ji vytrhla ze vzpomínek. Černé jablko jí připomnělo Amonda. Jeptiška se ohlédla přes rameno. O chvíli později znovu. „Rychle!“

„Proč?“ zeptala se Nona a popoběhla, aby abatyši stačila.

„Protože správce James za námi co nevidět pošle své muže. Mně vynadají, tebe pověsí. Tak poběž.“

„Vždyť jste říkala, že vy a správce James jste byli přátelé, ještě než se Partnis Reeve narodil!“

„Takže jsi přece jenom poslouchala.“ Abatyše ji zatáhla do úzké uličky, která stoupala tak prudce, že v ní byl každých pár metrů vestavěný schod či dva a střechy vysokých domů po stranách se zdvíhaly jedna nad druhou, aby jim stačily. Nona ucítila vůni kůže, která jí znovu připomněla Amondovy barevné míče; byla stejně silná jako pach krav – sytá, hluboká, ostrá a hnědá.

„Říkala jste, že jste se správcem přátelé,“ zopakovala Nona.

„Párkrát jsme se potkali,“ odpověděla abatyše. „Odpudi­ vý, mrňavý chlapík. Plešatí a šilhá a uvnitř je to ještě horší.“ Prošla kolem zboží vyloženého na schodech před ševcovským krámkem. Všechny domy působily dojmem ševcovství – za každým oknem seděli stařík nebo stařenka a s kladivem v ruce vytrvale obráběli podpatky bot či přistřihovali kůži.

„Lhala jste!“

„Když něco nazveš lží, dítě, ničemu tím nepomůžeš.“ Aba­ tyše se zhluboka nadechla; prudký výstup ji zmáhal. „Slova jsou jako kroky na dlouhé cestě: důležité je dostat se tam, kam potřebuješ. Můžeš hrát podle různých pravidel, dávat si pozor, kam šlapeš, ale dostaneš se tam rychleji, pokud si zvolíš nejjistější cestu.“

„Ale –“

„Lži jsou složité věci. Je lepší nedumat nad tím, jestli je něco pravda, nebo lež – zkrátka jednej dle potřeby... a buď vynalézavá!“

„Vy nejste jeptiška!“ Nona jí vytrhla ruku. „A nechala jste je zabít Saídu.“

„Kdybych zachránila ji, musela bych tam nechat tebe.“

Někde u ústí prudké uličky zazněly výkřiky.

„Rychle.“ Ulice přešla v širokou třídu s úzkým schodištěm. Abatyše k němu okamžitě zamířila, aniž se ohlížela zpátky.

„Ví, kam jdeme.“ Nona se toho za svůj krátký život něco nautíkala a naschovávala, takže chápala, že nezáleží na tom, jak rychle poběžíte, když vaši pronásledovatelé vědí, kde vás hledat.

Ulice tonula v záplavě lidí, ale abatyše si klestila cestu tím nejhustším davem. Nona spěchala za ní; byla tak blízko, že jí ženin hábit pleskal o kůži. Z přeplněných míst byla nervózní. V jejich vesnici ani na celém širém světě nebylo tolik lidu jako v téhle ulici. Skutečně různorodé shromáždění; někteří dospě­ lí byli stěží vyšší než Nona, jiní převyšovali dokonce i svalnaté obry, kteří bojovali v Kaltéze. Jedni tmaví s inkoustově černou kůží, další měli světlé, takřka bílé vlasy a byli tak bledí, že jim byla vidět každá žilka hrající všemi odstíny modré.

Uličkami vedoucími vzhůru na hlavní třídu, po níž spěcha­ ly, bylo vidět moře střech s taškami z pálené hlíny posetých nesčetnými komíny, z nichž stoupal kouř. Nona by si nikdy nedovedla představit, že by nějaké místo mohlo být tak velké a vešlo se na něj tolik lidí. Od té noci, co ji obchodník s dětmi spolu s ostatním zbožím zavezl do Verity, z ní neviděla téměř nic, jen zápasnickou arénu, shluk staveb, v nichž žili bojovníci, a cvičiště. Cestou povozem do Harritonu se tiskla k Saídě vedle sebe a z města zahlédla jen záblesky.

„Tudy.“ Abatyše jí položila ruku na rameno a nasměrovala ji ke schodům jakési stavby, která připomínala chrám obehnaný sloupovím. Křídla doširoka otevřených dveří pokrývalo sto bronzových kruhů.

Schody byly tak vysoké, že z nich Nonu při výstupu rozbo­ lely nohy. Na jejich vrchu čekala síň podobná jeskyni ozářená vysokými okny. Každé volné místo zabíraly stánky a lidé smlouvající o té či oné koupi. Zvuky čilého obchodování se odrážely od stěn a zesílené mramorovými klenbami se linuly ven, jako by je pronášel jediný hlas sloučený z mnoha jazyků. Prvních pár minut všechno splynulo v hlučnou barevnou šmouhu, zatímco se prodíraly davem. Nona se soustředila, aby rychle vyplnila vzniklé místo, které jim abatyše vybojovala, než si ho pro sebe ukradl někdo jiný. Konečně vklopýtaly do studené chodby a pak ven na tišší ulici za krytým tržištěm.

„Kdo jste?“ zeptala se Nona. Už tu ženu následovala dost dlouho. Vtom jí něco došlo. „Kde máte hůl?“

Abatyše se otočila, prsty jedné ruky zapletené ve šňůře fialových korálků, které jí visely kolem krku. „Jmenuji se Skla. Pro tebe abatyše Skla. A svou berlu jsem předala jed­ nomu překvapenému mladíkovi krátce poté, co jsme vyšly z Obuvní ulice. Doufám, že správcovi muži půjdou za ní spíš než za námi.“

„Skla není skutečné jméno. Sklo je věc. Jedno jsem viděla v pracovně Partnise Reeva.“ Bylo těžké a téměř neviditelné a drželo koridorské větry vně mistrova příbytku.

Abatyše Skla se odvrátila a znovu vyrazila vpřed. „Každá sestra přijme nové jméno, jakmile je hodna stát se Předkovou nevěstou. Vždycky jde o jméno věci nebo předmětu; vyčleňu­ jeme se tak vůči zbytku světa.“

„Aha.“ Většina obyvatel Noniny vesnice se modlila k be­ zejmenným bohům deště a slunce; stejně si počínali i všude jinde napříč Šedí, kde doprostřed polí rozmisťovali takzvané poslední snopy, aby si zajistili dobrou úrodu. Ale její matka a několik dalších mladších žen z vesnice chodilo do nového kostela v Bílém jezeře, kde zapálený mladý muž řečnil o bohu spasiteli, o Naději, jež k nám přichází právě v tuhle chvíli. Střecha kostela Naděje byla vždycky otevřená, aby mohli sledovat boží postup. Podle Nony vypadal stejně jako která­ koliv jiná hvězda, až na to, že byl bílý, zatímco skoro všechny ostatní žhnuly rudě a také jasněji. Zeptala se, zda jsou ostatní hvězdy také bohové, ale za svou otázku si vysloužila jen po­ hlavek. Kazatel Mickel řekl, že bílá hvězda představuje Naději a taky jediného Boha, který předtím, než si severní a jižní led podají ruce, přijde, aby zachránil oddané věřící.

Ve městech se však většina lidí modlila k Předkovi.

„Támhle. Vidíš?“

Nona pohlédla směrem, kterým ukazoval abatyšin prst. Na vysoké plošině za městskými hradbami se šikmé sluneční paprsky odrážely od kupolovité budovy vzdálené zhruba pět mil.

„Ano.“

„Tam máme namířeno.“ S těmi slovy abatyše vyrazila ulicí, přičemž obezřetně obešla horké koňské lejno, tak čerstvé, že ho metaři ještě nestihli odklidit.

„Vy jste o mně tam nahoře slyšela?“ zeptala se Nona. Zdálo se to stěží uvěřitelné.

Abatyše Skla se zasmála hřejivým, nakažlivým smíchem. „Ha ha! Ne. Měla jsem ve městě něco na práci. Jeden věřící mi pověděl tvůj příběh, a tak jsem si cestou do kláštera tro­ chu zašla.“

„Tak jak to, že znáte moje jméno? Moje skutečné jméno, ne to, co mi dal Partnis.“

„Dokázala bys chytit to čtvrté jablko?“ Abatyše odpověděla další otázkou.

„Kolik jablek chytnete vy, stařeno?“

„Tolik, kolik je potřeba.“ Abatyše Skla se na ni ohlédla. „No tak, pospěš si.“

Nona tušila, že toho moc neví, ale poznala, když ji někdo zkoušel, a nerada se nechala připravit o výhodu. Abatyše by na ni vrhala jedno jablko za druhým, dokud by nenašla její hranici – a pak by si to vědění schovala jako zapouzdřený nůž. Nona si pospíšila vpřed a neřekla ani slovo. Jak se blí­ žily k městským hradbám a stíny se začaly dloužit, ulice se postupně vyprazdňovaly.

Napravo i nalevo se rozbíhaly úzké uličky připravené Nonu zhltnout. Navzdory abatyšině vlídnému smíchu jí Nona ne­ důvěřovala. Vždyť se dívala, jak Saída umírá. Stále uvažovala o tom, že uteče. Žít v hloučku starých jeptišek na větrném kopci za městem bylo možná lepší než oprátka, ale ne o moc.

„Mistr Reeve říkal, že Raymel není mrtvý. To je lež.“

Abatyše si plynulým pohybem sundala čepec, a tak od­ halila krátké šedé vlasy i šíji náhle vystavenou na pospas nemilosrdnému větru. Rychle si přes ramena přehodila šál z prošívané vlny.

„Kde jste – vy jste ho ukradla!“ Nona se rozhlédla kolem, aby viděla, zda některý z kolemjdoucích sdílí její rozhořčení, ale chodců tu bylo poskrovnu, žádný nebyl poblíž a všichni si šli zadumaně a se sloněnými hlavami po svých. „Jste lhářka a zlodějka k tomu!“

„Svých zásad si cením.“ Abatyše se usmála. „Přesně proto mají svou cenu.“

„Zlodějka a lhářka.“ Nona se rozhodla utéct.

„A ty, dítě, si stěžuješ, protože muž, za jehož vraždu tě měli pověsit, není mrtvý.“ Abatyše Skla si utáhla šál a urovnala si ho na ramenou. „Možná bys mi mohla vysvětlit, co se v Kal­ téze stalo, a já ti zase povím, jak to Partnis Reeve skoro určitě myslel, když mluvil o Raymelu Tacsisovi.“

„Zabila jsem ho.“ Abatyše chtěla příběh, ale Nona zbytečně neplýtvala slovy. Začala mluvit tak pozdě, až si její matka myslela, že je hluchoněmá, a dokonce i dnes raději poslou­ chala, než mluvila.

„Jak? Proč? Popiš mi to.“ Abatyše Skla prudce zatočila a vtáhla Nonu do průchodu, tak úzkého, že kdyby byla jen o trochu baculatější, řádně by si v něm odřela boky.

„Do Kaltézy nás přivezli v kleci.“ Nona si vzpomněla na dlou­ hou cestu. V povozu byly už tři děti, když Giljohn, obchod ník s drobotinou, zastavil v jejich vesnici a místní lidé mu ji vydali. Šedý Stephen ji vyzvedl na povoz. Všichni, které znala, se dí­ vali, jak ji Giljohn strká do klece k ostatním. Místní děti, malé i velké, mlčky přihlížely, staré ženy si mezi sebou mumlaly, matčina přítelkyně Mari Potočná vzlykala; Martha Pekařová křičela krutá slova. Povoz znovu vyrazil na cestu následován deštěm kamenů a zaschlých hrud bláta. „Nelíbilo se mi to.“

Povoz se drkotal vpřed celé dny, potom týdny. Za dva mě­ síce urazili skoro tisíc mil, většinou po malých, křivolakých cestách klikatících se tam a zpátky jednotvárnou zemí. Šinuli se tam a zpět napříč Koridorem, na sever a na jih jako opilec, tak blízko ledu, že Nona občas viděla jeho namodralé stěny tyčící se vysoko nad stromy. Jedinou jistotou celé cesty byl neutuchající, nepřátelský vítr, který putoval krajinou a jako prsty cizince se ostrý a ledový prodíral trávou.

Den za dnem Giljohn vedl svůj povoz z jednoho města do druhého, z vesnice do vísky a odtud do osamělých chatrčí. Mnohé z vychrtlých dětí, kterých se místní vzdali, byly jen kost a kůže; jejich rodiče neměli vůli nebo peníze je nakrmit. Giljohn jim dával dvě jídla denně – ráno horkou, dobře oso­ lenou cibulačku z ječmene s kusem tvrdého černého chleba, který si máčeli v polévce, večer tuřínovou kaši s máslem. Jeho svěřenci vypadali den ode dne líp.

„Už jsem viděl víc masa na řezníkově zástěře.“ To řekl Giljohn Saídiným rodičům, když ji vyvedli z chatrče ven na déšť.

Saídin otec, shrbený, šedivý mužíček připomínající krysu, štípl dceru do paže. „Na svůj věk je velká. Silná. Má v sobě kapku gerantský krve.“

Její matka s obličejem jako syrovátka, hubená jako věchýtek a s očima zarudlýma od slz se natáhla, aby dívku pohladila po vlasech, ale ruka jí klesla dřív, než se jí dotkla.

„Čtyři pence a můj osel se dneska večer napase na vašem poli.“ Giljohn vždycky smlouval. Zdálo se, že to dělá čistě pro zábavu, protože Nona neviděla naditější peněženku, než byla ta jeho – přetékala pencemi a korunami, dokonce ukrývala i zlaťák, jenž do jejího života vnesl novou barvu. U nich ve vesnici měl mince jenom Šedý Stephen. A pak James Pekař, když jednou prodal všechen svůj chleba skupině kupců, kteří k nim zabloudili cestou do Panstva. Žádný z nich ale nikdy neměl zlato. Dokonce ani stříbro.

„Deset a do hodiny vyrazíte na cestu.“ Otec přišel s vlastní nabídkou.

Než přešla zmíněná hodina, Saída, se světlými vlasy spa­ danými přes skloněný obličej, se ocitla v kleci spolu s ostatní­ mi. Povoz se bez meškání pohnul vpřed, o dívku těžší a o pět pencí lehčí. Nona skrz mříže sledovala, jak otec dychtivě odpočítává peníze, jako by se mu v rukou mohly namnožit, zatímco jeho žena se choulí opodál. Matčino kvílení je ná­ sledovalo až na křižovatku.

„Kolik ti je?“ zeptal se Markus, tmavovlasý pořízek, který byl na svých deset let jaksepatří hrdý. Nony se zeptal na totéž, když se k nim prvně připojila. Řekla, že devět, protože chla­ pec zjevně potřeboval nějaké číslo.

„Osm.“ Saída popotáhla a otřela si nos do zabláceného rukávu.

„Osm? U Naděje! Myslel jsem, že je ti třináct!“ Markuse zjevně potěšilo, že si zachoval své prvenství, ale zároveň ho popudil Saídin vzrůst.

„Má v sobě gerantskou krev,“ namítla Chara, snědá dívka, jíž pod nakrátko zastřiženými vlasy prosvítala lebka.

Nona netušila, co je to gerantská krev, ale věděla, že pokud to máte, jste velcí.

Saída se k ní přisunula o něco blíž. Vyrůstala na farmě, a tak věděla, že se nevyplácí sedět blízko kol, leda byste chtěli přijít o zuby.

„Nesedej si k ní,“ varoval ji Markus. „Tahle je prokletá.“

„Přišla k nám zbrocená krví,“ řekla Chara. Ostatní přikývli.

Pak Markus dodal poslední a nejtvrdší verdikt. „Vydali ji zadarmo.“

Nona se s ním nemohla přít. Dokonce i za Hessu s chromou nohou zaplatil Giljohn uštípnutou penci. Pokrčila rameny a přitáhla si kolena blíž k hrudi.

Saída si odhrnula vlasy, hlasitě popotáhla, vzala Nonu ko­ lem ramen a silnou paží si ji přitáhla k sobě. Polekaná Nona se zkusila vymanit, ale proti síle větší dívky nic nezmohla. A tak si navzájem ležely v náručí, vůz pod nimi poskakoval, Saída plakala, a když ji konečně pustila, Nona zjistila, že i ona má oči plné slz. Netušila proč – třeba jí chyběl ten kus lidství, který zná odpověď na podobné otázky.

Věděla, že by měla promluvit, ale nedokázala najít vhod­ ná slova. Možná je zapomněla u nich ve vesnici, na podlaze matčiny chatrče. Místo ticha se však rozhodla říct věc, kterou předtím vyřkla jen jedinkrát – věc, která ji přivedla do téhle klece.

„Jsi moje přítelkyně.“

Velká dívka popotáhla, znovu si otřela nos a vzhlédla. Po špinavém obličeji se jí vzápětí rozlil široký, zářivý úsměv.

* * *

Giljohn je dobře krmil a odpovídal na otázky, alespoň když se ho zeptali poprvé – dotazy jako „Už tam jsme?“ a „Jak ještě daleko?“ si jako odpověď vysloužily jen kodrcání kol.

Klec sloužila dvěma účelům; oba jim vysvětlil jednou. Ob­ rátil k nim tvář pokrytou prošedivělým vousem a nechal mezka Čtyřnožku, ať si sám zvolí směr, kterým se bude ubírat.

„Děcka jsou jako kočky, jenom míň užitečný a míň chlu­ patý. Klec vás udrží na místě, jinak bych vás v jednom kuse někde naháněl. A taky...“ Zvedl prst a ukázal na bledou jizvu, která mu protínala levé obočí, oční důlek a lícní kost, „jsem chlap, kterýmu hnedle rupnou nervy, a pak toho dlouho lituje. Nakrkněte mě a zmydlím vás tímhle, anebo tímhle.“ Nejprve zvedl hůl, kterou poháněl Čtyřnožku, a pak širokou, mozolnatou dlaň. „Vzápětí zalituju hříchů, kterejch jsem se dopustil jak vůči Předkovi, tak svý šrajtofli.“ Tvář mu roztáhl úsměv plný žlutých zubů a černých děr. „Klec vás chrání před mojí vznětlivostí. Aspoň do doby, než mě namíchnete tak, že mi to vydrží až k jejím dveřím.“

Do klece se vešlo dvanáct dětí, a když byly malé, tak ještě víc. Giljohn se kodrcal západně podél Koridoru, za pěkného počasí si hvízdal, za nečasu se choulil na kozlíku a klel jako pohan.

„Zastavím, až budu mít prázdnou peněženku nebo plnej povoz.“ To opakoval po každém nákupu a Nona si přála, aby našel nějaké zlaté dítě, které by rodiče milovali a od Giljoh­ na si za něj vyžádali jeho poslední penci. Potom by se snad konečně dostali do města.

Někdy Veritu zahlédli v dálce – k obloze z ní stoupaly ne­ konečné proužky dýmu. O něco blíž začali rozeznávat matné náznaky věží tyčících se z mlžného oparu okolo města. Jednou byli tak blízko, že Nona viděla jak po hradbách pevnosti, kte­ rou císařové postavili kolem Oblouku, tančí šarlatové sluneční světlo. Pod ním se rozkládalo město obehnané tlustými zdmi, skryté před prudkým vichrem v závětří náhorní plošiny. Pak Giljohn zatočil a město znovu přešlo ve vzdálenou kouřovou šmouhu.

Jednoho chladného dne, kdy šarlatové slunce hořelo přes půlku oblohy a podivně kvílící vítr strkal své prsty skrz dře­ věné mříže klece, Nona Saídě svěřila, v co potají doufá.

„Giljohnovi na kráse nezáleží,“ odfrkla si Saída. „Hledá odrůdy.“

Nona jen zamrkala.

„Plemena. Vždyť víš. Každého, kdo má v sobě kapku té správné krve.“ Pohlédla na Nonu, která dál nechápavě valila oči. „Krev čtyř kmenů?“

Nona o nich slyšela – čtyři lidské kmeny, které přišly do světa z temnoty a pak smísily své rody, aby zrodily potomky, co by přestáli drsnost země, jíž si nárokovaly. „S matkou jsme chodily do kostela Naděje. O Předkovi tam neradi mluví.“

Saída zvedla ruce. „Na začátku byly čtyři kmeny.“ Od­ počítala je na prstech. „Gerantové. Když v sobě máš příliš gerantské krve, vyrosteš stejně jako oni.“ Poklepala si na široký hrudník. „Hunskové. Ti nejsou tak častí.“ Dotkla se Noniných vlasů. „Tmavý jako Hunsk, rychlý jako Hunsk.“ Jako by recitovala básničku. „Ti zbylí jsou ještě vzácnější. Maržúlové... a... a...“

„Quantalové,“ ozval se Markus z rohu klece. Odfrkl si a nafoukl hrudník, jako by byl starý mudrc. „A říká se Maržal ne Maržúl.“

Saída se na něj zamračila, pak se otočila zpátky a ztišila hlas na pouhý šepot. „Ti umí čarovat.“

Nona si sáhla na vlasy v místech, kde se jich předtím dotkla Saída. Podle drobotiny ve vesnici černé vlasy znamenaly, že je zlá. „Proč chce Giljohn takové děti?“

„Aby je prodal.“ Saída pokrčila rameny. „Ví, jaké rysy hledat. Pokud se nesplete, prodá nás za víc, než za kolik nás koupil. Máma říkala, že jestli takhle porostu dál, určitě si najdu práci. Říkala, že ve městě tě krmí masem a platí ti v penězích.“ Povzdechla si. „Stejně tam ale nechci.“ Giljohn volil cesty, které nikam nevedly, silnice tak vyježděné a zarostlé plevelem, že občas museli vylézt z klece a tlačit, aby nebohému Čtyřnožkovi pomohli – teprve potom se pohnu­ li z místa. Giljohn Markusovi pokaždé dovolil, aby mezka naváděl – chlapec to se zvířetem uměl. Děti měli Čtyřnožku v oblibě; sice páchl hůř než stará přikrývka a rád je kousal do nohou, ale táhl je neúnavně vpřed a jediná další bytost, k níž mohly směřovat své city, byl Giljohn. Několik se jich popralo o to, kdo zvířeti na sklonku dne přinese omrzlá ja­ blka a sladkou trávu. Ale Čtyřnožka z nich všech miloval jen Giljohna, který ho bičoval, a Markuse, jenž ho hladil mezi očima a šeptal mu přitom ty správné nesmysly.

Někdy pršelo nepřetržitě celé dny a v takových chvílích byl život v kleci nesnesitelný, i když Giljohn přes střechu a návě­ trnou stranu pokaždé přehodil kus staré kůže. Nejhorší bylo bláto, studená, nakyslá, mazlavá hmota, která se zachytávala o kola, takže pak museli všichni tlačit. Nona bahno nenávi­ děla: nebyla vysoká jako Saída, a tak zůstala často vězet ve studené, savé bažině, odkud ji pokaždé vysvobodil Giljohn, jakmile navedl povoz na pevnější zem.

Když ji postavil na zem před dveře do klece, Nona ze sebe okamžitě začala stírat bahno.

„Co je trochu bláta pro holku z farmy?“ ptal se Giljohn.

Nona se jen zamračila a dál se snažila očistit nejhorší nános. Odjakživa nenáviděla, když byla špinavá. Matka tvrdila, že jí jako urozená paní – každý kousek jídla drží opatrně, aby se náhodou neumazala.

„Není z farmy.“ Saída se jí zastala. „Nonina máma pletla koše.“

Giljohn se vrátil na kozlík. „Teď už není vůbec nic, což platí i pro vás ostatní, dokud vás neprodám. Jste jen hladový krky, co musím krmit.“

Po cestách, co nikam nevedly, dojeli za lidmi, kteří nic neměli. Giljohn se nikdy nezeptal, jestli by mu neprodali dítě. Zastavil u každé farmy, na jejímž kamenitém poli rostlo víc plevele než plodin, v místech, kde „neúroda“ byla příliš štědrým slovem, neboť naznačovala, že tam do obdělávání země alespoň vložili nějakou snahu. V takových místech občas námezdní farmář odložil pluh nebo kosu a přiblížil se k povozu, který zastavil u zdi, jež oddělovala jeho pozemek od ostatních.

Muž na povozu s klecí plnou dětí nemusí říkat, čím se živí. Rolník, který je kost a kůže a jeho oči mají barvu hla­ du, nemusí vysvětlovat, oč mu jde, když k takovému muži přistoupí. Za každým z našich nejohavnějších obchodů stojí nakonec hlad.

Občas farmář pomalu přešel pole, čímž překlenul vzdále­ nost mezi tím, co je správné a co špatné, a pak se zastavil – vychrtlá postava v pracovních šatech, s kusem slámy mezi zuby a očima zářícíma ve stinné tváři. Za takových okolností obvykle netrvalo dlouho a rolník k sobě shromáždil zástup špinavých dětí, od těch nejstarších, které se tvářily podezří­ vavě a přemýšlely, proč je zavolali, až po ty, které vyjeveně a s bezelstnýma očima v jedné ruce stále svíraly klacík na hraní a druhou si u těla přidržovaly povislé hadry.

Giljohn si ze všeho nejdřív vybral děti, u nichž tušil špetku gerantské krve. Bylo to snazší, pokud věděli, kolik je jim let, ale i s přibližným věkem dokázal najít rysy, které mu napo­ věděly, zda našel, co hledal. Často se díval na šíji, nebo jim ohýbal zápěstí proti kloubu, dokud sebou necukly. Tyhle děti si dal stranou. V druhém kole jim prohlédl oči, palcem jim nadzvedl víčka a zkontroloval bělmo. Nona si jeho ruce moc dobře pamatovala. Připadala si jako hruška, kterou sebrali ze stánku na trhu, promačkali ji, očichali a pak vrátili zpátky. Vesnice za ni nic nechtěla, ale Giljohn ji stejně důkladně pro­ věřil. Místo v kleci a jídlo z jeho hrnce jste si museli vysloužit.

Pokud u dítěte tušil hunskickou krev, promnul mu vlasy mezi palcem a ukazováčkem, jakoby zjišťoval, jak jsou drsné. Když si stále nebyl jistý, ozkoušel jejich rychlost tím, že za kusem látky, který vytáhl, upustil kámen, a pak předstíral, že je to hra, v níž jde o to, zachytit oblázek o kus níž dřív, než dopadne na zem. Skoro žádné z těchto dětí nebylo doopravdy rychlé: Giljohn tvrdil, že musí nejdřív dorůst, anebo jejich skutečnou rychlost odhalí až patřičný výcvik.

Nona odhadla, že je čeká zhruba deset zastávek, než na­ jdou někoho, kdo bude ochotný vyměnit syna nebo dceru za pár měďáků. Spočítala si, že Giljohn po prohlídce za některé z dětí nabídne peníze jen asi u jednoho z tuctu zastavení, a to obvykle jen tehdy, když jde o zvlášť velké dítě. Tvrdil, že i u těch nejvzrostlejších je málo pravděpodobné, že dorostou tak, aby učinily čest svému gerantskému dědictví.

Když vybral velké, tmavovlasé nebo neobyčejně rychlé děti, Giljohn se pokaždé znovu vrátil a provedl třetí, nejdůkladnější prohlídku. Pořád měl oči jako jestřáb, ale své nenechavé ruce držel při těle. Místo toho pokládal otázky.

„Zdálo se ti minulou noc něco?“ zeptal se například.

„Pověz mi... jaké barvy vidíš, když se zadíváš na vrcholnej měsíc?“

A když řekli, že měsíc je pokaždé rudý a že na vrcholný mě­ síc se dívat nejde, protože vás oslepí, odpověděl: „Ale kdyby to šlo a kdyby nebyl rudej, jakou by měl barvu?“

„Co vydává modrej zvuk?“ Na to se ptal často.

„Jak chutná bolest?“

„Vidíš, jak rostou stromy?“

A tak dále – občas se při otázkách nadchnul, jindy před­ stíral nudu a zíval si do dlaně. Všechno to byla jen hra. Zříd­ kakdy měla vítěze. Nakonec si Giljohn pokaždé přidřepl, aby jim viděl do očí. „Sleduj můj prst,“ řekl. A potom jím ve vzduchu opsal klesající přímku, tak blízko, že jim nehtem sko­ ro zavadil o nos. Prst se mu cestou dolů zachvěl, trhl s sebou, pozastavil se, nikdy neklesal stejně, ale vždycky podobně. Nona netušila, co v jejich očích hledá, ale bylo zřejmé, že to objevil jen zřídkakdy.

„Brachu stará, tudle práci dělám stejně dlouho, jako ty obděláváš tohle pole, a kolik myslíš, že se těch, který jsem za celou tu dobu přeprodal, dostalo do Akademie?“ ptával se. „Čtyry. Jen čtyry čistokrevný děcka... a stejně mi říkaj hledač mágů.“ Během dlouhých hodin po cestě z jedné pustiny do druhé děti seděly v poskakující kleci a sledovaly svět ubíhající kolem nich.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.