načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Červená lucerna - Graham Masterton

Červená lucerna

Elektronická kniha: Červená lucerna
Autor:

Třetí díl ze série o komisařce Katie Maguirové. Má komisařka Katie Maguirová hledat vraha, když si zavražděný trest zasloužil? Na zakrvácené matraci ve ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 396
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Red light ... přeložila Radka Klimičková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1570-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Komisařka Maguirová z irského Corku řeší několikanásobnou vraždu v prostředí obchodníků s bílým masem. Ve městě jsou brutálně vražděni muži z podsvětí, kteří prodávají a zneužívají dívky. Ačkoli zavraždění jsou odporné lidské typy, přesto musí komisařka Katie Maguirová s celým týmem vraha vypátrat. Katie je pohlcena svým náročným a neveselým povoláním a přitom řeší i své osobní problémy. Krutě realistický, kriminálně-thrillerový román ukazuje lidské osudy téměř výhradně z té odvrácené, temné strany.

Popis nakladatele

Třetí díl ze série o komisařce Katie Maguirové. Má komisařka Katie Maguirová hledat vraha, když si zavražděný trest zasloužil? Na zakrvácené matraci ve špinavém bytě v Corku leží mrtvý muž. Někdo na něj zblízka vystřelil a zohyzdil tak jeho tvář k nepoznání. Katie Maguirová však brzy zjistí, o koho se jedná: je to Mawakiya, nigerijský pasák, který pracoval pro šéfa obchodu s bílým masem Michaela Gerretyho, jehož se Katie roky neúspěšně snažila dostat do vězení. Ví, že její povinností je dopadnout vraha. Ale Mawakiya byl zlý člověk, který prodával mladé dívky. Město je bezpečnější, když je mrtvý. Pak je ovšem zavražděn další pasák a Katie se musí rozhodnout: Je toto konání samozvaných strážců spravedlnosti přípustné? A jak je zastavit? ----- Rozený vypravěč s jedinečnou schopností proměňovat všední věci v děsivou noční můru . - New York Journal of Books Výborně napsaný příběh s uvěřitelnými postavami dělá z románu knihu, kterou si nesmíte nechat ujít. -  Celticlady’s Reviews Červená lucerna  není povrchní krimi román, jejž přečtete za pár hodin. Je to příběh, který budete číst s lehkostí, a přitom v něm najdete něco víc. Čtenář se snadno ztotožní s hrdiny, bude opovrhovat padouchy a věřit, že se to všechno může stát i ve skutečném životě.

Další popis

Má komisařka Katie Maguirová hledat vraha, když si zavražděný trest zasloužil? Na zakrvácené matraci ve špinavém bytě v Corku leží mrtvý muž. Jeho tvář je k nepoznání - sedm střel mu roztříštilo chrupavky i kosti. Přesto Katie Maguirová brzy zjistí, o koho se jedná: je to Mawakiya, nigerijský pasák splupracující s rumunským překupníkem s bílým masem Mâniem Dumitrescem, které se roky neúspěšně snažila dostat do vězení. Katie ví, že její prací je dopadnout vraha. Ale Mawakiya byl zlý člověk, který prodával mladé dívky do Irska za účelem prostituce. Teď, když je mrtvý, je ve městě bezpečněji. Poté, co je zavražděn další pasák, se však Katie musí rozhodnout. Je toto konání samozvaných strážců spravedlnosti přípustné? A jak je zastavit, aby se to nevymklo kontrole?



Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23



červená lucerna

Graham Masterton



Brno 2016


Red Light

Copyright © 2014 by Graham Masterton

Translation © Radka Klimičková, 2016

Cover design © www.blacksheep-uk.com

Cover picture © Corbis

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-752-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-753-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-754-7 (Formát MobiPocket)


Pro Dawn Harrisovou s láskou a nadějí



Coiméad fearg ar bhean a bhfuil foighne.

Střez se hněvu trpělivé ženy.

Irské přísloví



11

1

Ciaran otevřel vstupní dveře a oba muže udeřil do nosu silný

zápach. Puch byl tak sladký a těžký, že ucouvli zpět nachod

ník. Ciaranův potenciální zákazník vytáhl z kapsy pršipláště

zmuchlaný kapesník a přitiskl si ho přes nos a ústa.

„Šmarjápanno, tam je ale smrad,“ řekl tlumeným hlasem

a píchl prstem směrem do ztemnělé haly.

Ciaran hlesl: „To je krutý, co? Ježišmarjá, to je zlý.“

„Nepronajmu si místo, co takhle smrdí, to ti povídám. Zá

kazníci se mi tu pozvracej’, dřív než se najedí.“

Ciaran se podíval na zašlý červeno-zelený nápis nadobcho

dem. „Já vám povím, co to asi je,“ řekl a  odkašlal si. Snažil

se znít rozhodně. „Poslední nájemníci tady prodávali maďar

ské speciality. Koukněte na ten nápis. Maďarské lahůdky. Řekl

bych, že něco nechali v  mrazáku, když se odsud stěhovali,

a Bord Gáis asi před měsícem vypnuli proud. Budou tozkaže

né klobásy nebo něco takového, vsaďte se.“

„Mně je jedno, co to je, chlapče,“ odpověděl muž. „Nepůjdu

se tam ani kouknout, dokud se toho smradu nezbavíte.“

Ciaran řekl: „Dobře, pane Rooney, jasný. Úplně vámrozu

mím. Postaráme se o to, žádný problém. Ale co si myslíteo té

hle lokalitě?“

Jeho klient se rozhlédl. Byl to malý, asi pětapadesátiletý

muž s  širokým hrudníkem,  hustými kudrnatými šedinami,

hluboko zasazenýma očima a  stříbrným strništěm na bradě.

Šedý pršiplášť měl přepásaný, takže v něm vypadal jako sud

od piva.


12

„Lokalita je přesně to, co jsem hledal. Budu dělat kebaby,

kari, ryby s hranolkama a tak.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval

se na ulici vedoucí strmě dolů k centru města. Potom se otočil.

„Ježíši, můžeš ty zatracený dveře zavřít?“

„Dobře,“ odvětil Ciaran, ale když se natahoval po klice, spadl

mu svazek klíčů na rohožku. Ciaran byl dvaadvacetiletýmla

dík, hubený a  nemotorný, s  krátkými zrzavými vlasy, no

sem jako skoba a  naběhlým červeným vřídkem na bradě.

Byl vždycky neohrabaný a teď i pořádně nervózní vzhledem

k tomu, že v Lisneyho realitní kanceláři pracoval teprvedru

hý týden a  tohle byl třetí klient, kterého vzal na obhlídku

sám. Vůbec mu nepomohlo, že chodba u tohoto obchodu tak

strašně páchne. Sevřel se mu žaludek a  v  ústech ucítil kyse

lou pachuť.

„Poslyšte, pane Rooney, přísahám, že to tady pro vás dáme

do zítra dohromady. Je to skvělá nabídka. Měl byste obchod

a kuchyň, sklad ve sklepě a vzadu sociální zařízení, tovšech

no jen za dvanáct tisíc eur ročně. Vím, že nějaké obchody

k pronájmu jsou i v centru města, ale za tuhle cenu jich moc

nebude.“

Ciaranův šéf, pan Blathnaid, mu řekl, že majitelé tohoto

domu museli kvůli krizi snížit nájem už o dva tisíce eur,a po

kud brzy nenajdou nájemníka, budou nuceni cenu ještě snížit.

Na Lower Shandon Street přežívalo malých obchůdků stále

dost. Nalevo odsud bylo řeznictví Denise Nolana s klobása

mi a vepřovým masem ve výloze, napravo Hennessyho trafika

a naproti ní africká restaurace Orosin. Ale o kousek výš už byly

výlohy obchodů zatažené a ty podniky, které ještě udržovaly

provoz, měly co dělat, aby nezavřely.

„A co to místo na Ballyhooly Road?“ odfrkl si pan Rooney.

„To je pořád k mání?“


13

„Budu k vám upřímný, pane Rooney, nic lepšího než tady

neseženete. A jestli vám jde o kebaby a kari, tady máte tunej

vhodnější etnickou klientelu.“

„No jo, to se taky o Shandon Street říká. Jako pintaGuinnes

su — dole černý, uprostřed černý a nahoře bílý.“

Ciaran neodpověděl, Lisney mu dal přísné pokynyo poli

tické korektnosti. Bezpečnostní zámek byl navíc zaseknutý

a Ciaran měl potíže s klíčem. Stále s ním bojoval, když zaslechl

zvláštní kvílení. Zvuk byl vysoký jako ženský nebo dětský hlas.

Že by kočka? Ale ať už to bylo cokoli, přicházelo to z budovy.

„No tak, pospěš si s tím,“ ozval se pan Rooney s pohledem

upřeným na hodinky. „Nemám moc času. Ve dvanáct musím

být v Ballincolligu.“

Ciaran přitiskl ucho ke dveřím a napjatě poslouchal.„Mů

žete být chvíli zticha?“ zašeptal a zvedl ruku.

„Cos to říkal?“ opáčil Rooney popuzeně.

„Omlouvám se. Můžete být chvíli zticha, prosím? Mám pocit,

že někoho slyším.“

„No tak, chlapče. Čeká mě hodně práce a už tak mámzpož

dění.“

„Ne, ne, poslouchejte! Už to slyším zas! Zní to jako pláč!“

Pan Rooney nesouhlasně mlaskl, obrátil oči v sloupa vrá

til se ke vstupním dveřím. V  tu chvíli ulicí zarachotilo staré

špinavé dodávkové auto naložené trámy a starými pračkami.

Z dlouhého výfuku se valil dým a z oken cigaretový kouř.

„Já nic neslyším,“ řekl pan Rooney. „Máš moc bujnou fan

tazii, chlapče.“

Jak se dodávka lopotila do kopce k Church Street, rámus

z  děravého výfuku odezníval a  odněkud z  budovy se znovu

ozval zoufalý výkřik plný bolesti. Byl tak táhlý, že zněl téměř

jako operní zpěv, a tentokrát jej zaslechli oba.


14

„Neříkal jsi, že tady nikdo nebydlí?“ ozval se pan Rooneypo

puzeně, téměř jako by Ciarana obviňoval z porušení smlouvy.

„Neměl by tu nikdo být. Horní dvě patra jsou pronajatadvě

ma různým nájemníkům, ale nikdo tam teď není, tedy pokud

vím.“

„Ty toho asi moc nevíš, co? Zřejmě se budeme musetpodí

vat, co se tam děje.“

„Asi bych měl nejdřív zavolat do kanceláře,“ zdráhal seCia

ran.

„Jo? A co s tím asi tak udělají? To už by bylo lepší zavolat

policajty.“

Ciaran na chvíli zaváhal, poté otočil klíčem v zámkua ote

vřel vstupní dveře. Zápach se tentokrát zdál ještě horší. Byl tak

silný, že Ciaranovi připadalo, jako by vytvářel oranžový opar.

Bylo to ale jen světlo, které do haly pronikalo vitrážovýmok

nem nad schody.

Puch byl tak hutný, že se Ciaran téměř zalkl. Naplnil mu nos,

hrdlo i plíce. Vzpomněl si, jak jednou u tety Kathleen na chatě

v Clash pošla pod podlahou krysa. Tohle bylo stokrát silnější.

V  úzké chodbě s  reliéfními tapetami přetřenými hořčico

vě žlutou barvou bylo na podlaze  ošlapané zelené linoleum.

Dveře po levé straně vedly do obchodu. Chvíli vzdorovaly, ale

Ciaran se do nich tvrdě opřel ramenem, až se s chvěnímote

vřely. V obchodě panovala tma kvůli kovovým bezpečnostním

žaluziím na oknech. Kolmo k sobě stály dvě prosklené výkladní

skříně se zaprášenými skly, obě prázdné. Uprostřed místnosti

ležela převržená dřevěná židle a z protější zdi se odchlipoval

roztržený plakát budapešťského hradu. Kromě něj tu však nic

nepřipomínalo, že zde býval obchod s  maďarskými delikate

sami. Ciaran si uvědomil, že s těmi klobásami se pletl. Zápach

uvnitř nebyl zdaleka tak silný jako v chodbě.


15

„Z tohohle by bylo parádní občerstvení, kdyby se ti podařilo

zbavit se toho smradu,“ řekl pan Rooney a rozhlížel se kolem

sebe. Chtěl ještě něco dodat, ale ozval se další slabý, vysoký

výkřik, skoro zaječení. Znělo to, jako by přicházel z místnosti

nad nimi, a Ciaranovi se zdálo, že odtamtud slyší i pohyb, něčí

podrážky dupající po podlaze.

Ani jeden z  nich nic neřekl, ale pan Rooney se vrátil do

chodby a dýchavičně vyrazil nahoru po schodech. Přitahoval

se k  vratkému zábradlí, aby se mu lépe šlo. Ciaran ho násle

doval a připadal si jako dítě. Vždyť je přece zástupce realitní

kanceláře, tak by měl rozhodovat on.

Vyšli do prvního patra. Obličeje měli ve světlez vitrážové

ho okna skvrnité, jako by oba trpěli nějakou nevyléčitelnou

kožní chorobou. Vlevo od nich byly dveře natřené odlupující

se hnědou barvou a před nimi ještě jedny dveře, napůlotevře

né. Ciaran zahlédl rezavé umyvadlo a starodávnou plechovou

vanu s velkým kapajícím kohoutkem.

„Je tam někdo?“ zavolal pan Rooney. „Říkám: Je tam někdo?“

Sípavě se nadechl, ale než mohl zakřičet potřetí, přepadl ho

záchvat kašle a musel se udeřit do hrudníku, aby ho zklidnil.

„Ježíši. Člověk by neřek’, že jsem přestal kouřit.“

„Myslím, že se to ozývalo odtamtud, ten pláč,“ opáčil Ciaran

a kývl na dveře vlevo.

„No tak jdi, hochu,“ zachraptěl pan Rooney a potlačil další

zakašlání. „Nemáme na to celý den.“

Ciaran vzal za plastovou kliku a opatrně dveře otevřel.Zá

věsy byly zatažené, takže neviděl, jestli v pokoji někdo je.I kdy

by z této místnosti nešel výkřik, zápach určitě ano. Ciaranovi

se zvedl žaludek, a než dveře otevřel ještě víc, na chvíli zaváhal.

Bál se, že bude muset běžet do koupelny a vyzvracet se.

„Haló?“ zavolal opatrně. „Je tady někdo?“


16

Zaslechl, jak uvnitř bzučí mouchy. A potom uslyšelzafňu

kání a další sten, tentokrát hlubší a klesavý, jakoby vystrašený.

Ciaran se nadechl, aby se uklidnil, ale hned toho litoval,pro

tože do sebe nasál ten příšerný zápach. Natáhl se k vypínači

a  stiskl ho, ale nic se nestalo. Jak sám řekl panu Rooneymu,

elektrárny musely vypnout proud.

„No tak, prokrista,“ zavrčel Rooney. Protáhl se kolem Cia

rana a přešel k oknu. Roztáhl těžké tmavě zelené závěsy a do

místnosti se vedralo jasné denní světlo. Kolem létal nebo lezl

po oknech alespoň tucet masařek.

To, co uviděli, je přimrazilo na místě. Ciaran měl pocit, jako

kdyby mu všechna krev z těla natekla do nohou. Stáliv garso

niéře s tmavě červenou pohovkou podél zdi. Jediný další kus

nábytku bylo špinavé béžové křeslo, týkový konferenční stolek

ve tvaru malířské palety a  laciná dýhová skříň. V  rohu míst

nosti vedle okna byl malý trojúhelníkový dřez a polices mikro

vlnnou troubou a olivově zelenou varnou konvicí z plastu.

Na zdi nad pohovkou visel zašlý obrázek svatého Patrika

s bílými vousy, laskavým úsměvem a masou hadů kolem nohou,

kteří se plazili do moře. Na gauči ležel nahý černoch a vedle

něj na zemi klečela mladá černoška s vyvalenýma očima,oble

čená jenom ve fialové saténové podprsence. Byla tak vyzáblá,

že její ruce a  nohy vypadaly jako černé pohrabáče, a  břicho

měla celé vrásčité.

Znovu zakvílela a zakryla si rukou obličej. „Ba a cutar da ni!“

vyjekla hlasem tak vysokým a tenkým, že to znělo jakozapís

kání. „Ba a cutar da ni!“

Pohled na mužovo tělo a zápach z něj Ciaranem a panem

Rooneym tak otřásly, že asi čtvrt minuty ani jeden z nichne

nacházel slova. Jediné, na co se pan Rooney zmohl, když se mu

vrátila řeč, bylo: „Šmarjápanno. Do prdele, ten teda vypadá!“


17

Muž měl obě ruce odříznuté v  zápěstích a  pokrývka pod

nimi se černala zaschlou krví. Pahýly se hemžily červy, kteří

se kroutili a škubali sebou ve snaze dostat se k rozkládající se

tkáni. Daleko hůř ale vypadal mužův obličej  — nebo to, co

z něj zbývalo. Dolní čelist s upravenou černou bradkou byla

netknutá, ale nad ní se rozkládal jen obrovský nachový květ

s okvětními lístky masa. Celý květ se tetelil červy a slétaly se

na něj masařky, pilně kladoucí další vajíčka.

Ještě víc červů a much se muži hemžilo mezi nohama. Byla

jich celá hejna, takže to vypadalo, jako by na sobě mělobrov

skou hýbající se plenu.

„Zavolej policajty, chlapče,“ ozval se znovu pan Rooneyza

střeným hlasem, ale Ciaran už na mobilu vyťukával číslo sto

dvanáct.

Pan Rooney vztáhl k dívce obě ruce. „Pojď sem, holka, my ti

nic neuděláme. Co tady proboha děláš s tím mrtvým chlapem?“

„Vy ne zabít,“ zakňourala dívka. „Prosím, vy ne zabít.“

„My tě nezabijeme. Proč bychom měli?“

„Prosím, vy ne zabít.“

„Samozřejmě že tě nezabijeme. Pojď sem, musíš odsud pryč.“

„Lower Shandon Street,“ hlásil Ciaran do telefonu. „Nadob

chodem je cedule s nápisem Maďarské lahůdky. Je tady tělo,

černoch bez hlavy. A  nějaká dívka, je naživu, ale řekl bych,

že potřebuje pomoc. Taky černoška. Přesně tak. Ne, myslím, že

není zraněná. Ano. Ciaran O’Malley. Ano.“

Otočil se k panu Rooneymu a ohlásil: „Policajti jsou naces

tě. Prý nemáme na nic sahat a hýbat s tělem.“

„No jasně, to jsem rozhodně chtěl,“ odfrkl si pan Rooney.

„Zvednu ho a můžeme si v tomhle podělaným pokoji zatancovat.“

„Asi odsud budu muset ven,“ hlesl Ciaran. Dal si ruku před

obličej, aby se mu pohled nevracel na tělo ležící na pohovce.


18

„Už ten zápach nevydržím. Ani ty červy.“ Jen co to vyslovil,

zvedl se mu žaludek a v krku ucítil zvratky. Do očí se muve

draly slzy.

Pan Rooney si rozepnul kabát a vysoukal se z něj. Podal ho

dívce a řekl: „Tady máš, malá. Oblíkni si to. Aspoň tu nebudeš

nahatá.“

Dívka se znaveně opřela o křeslo a podařilo se jí vstát. Byla

tak vyhublá, že její pánev připomínala lopatku pluhu. Než jí

pan Rooney přehodil kabát přes kostnatá ramena, všiml siCia

ran na dívčiných zádech mnoha hrbolatých úhlopříčných jizev.

Jako by ji někdo bil nebo pálil. Nebo obojí.

Odešli z pokoje a nemotorně scházeli do přízemí. Jakmile

sestoupili do haly, dívka se zastavila. „Ba za ta komo, yana ta?

Yarinyar?“

„Nemám tucha, o čem to mluvíš, holka,“ opáčil pan Rooney.

Ačkoli byla dívka bosa, vyvedl ji ven na ulici. Podíval se přes

její rameno na Ciarana. „Zavři ty dveře, chlapče, než se mi ze

žaludku vrátí snídaně.“

Začalo pršet, ne silně, ale dost na to, aby se silnice lesk

la a podél obrubníků tekly dešťové potůčky. Dívka se kolem

sebe rozhlížela, jako by čekala, že se každou chvíli někdoob

jeví a napadne ji. Ve dveřích sázkové kanceláře přes ulici stál

černoch ve špinavé červené mikině s kapucí a kouřil. Ciaran si

všiml, že ženu jeho přítomnost zneklidnila, protože se k muži

otočila zády a  zvedla límec Rooneyho kabátu, aby jí nebylo

vidět do tváře.

„Policajti tady budou co nevidět,“ řekl pan Rooney. Položil

dívce ruku na rameno ve snaze ji uklidnit, ale ucukla.

„Jak se jmenuješ, holka?“ zeptal se jí. „Jak ti říkají? Rozumíš

trochu anglicky, ne?“

Děvče přikývlo. „Ano. Rozumí. Ta žena se nevrátit?“


19

„Jaká žena?“

Dívka ukázala nahoru k  pokoji, kde leželo tělo. „Ta žena

zabít Mawakiya.“

Ciaran se podíval na pana Rooneyho. Ten zvedl husté šedé

obočí.

„Toho tvého chlapíka dostala ženská?“ zeptal se.

„S bindiga. Pistole. Ano. Dvakrát do hlavy.“

„Tak to mě nepřekvapuje, vzhledem k tomu, jak na tom je.

Jeho obličej vypadá jak pizza.“

„Zastřelili ho?“ zeptal se Ciaran. „Je neskutečné, že to ni

kdo neslyšel.“

„Tak to mě ani trochu nepřekvapuje,“ poznamenal pan

Rooney. „V  tomhle městě v  dnešní době nikdo nic neslyší  —

teda aspoň ti, kteří vědí, co je pro ně nejlepší.“

„Znáš tu ženu?“ vyzvídal Ciaran.

Dívka zavrtěla hlavou. „Neznám. Ale ona mi říct, nehýbat

se. Nehýbat! Jestli vylezeš ven, budu na tebe čekat. Udělám ti

to, co Mawakiyovi.“

„Tak proto jsi tam zůstala?“

Dívka přikývla. O chvilku později se jí roztřásla bradaa za

čala vzlykat. „Já tak bála se. Bála se. Ona mi říct, jestli vylezeš

ven, zabiju tě jako Mawakiyu. To ti slibuju.“

„Ježíši,“ hlesl pan Rooney. „Takže proto jsi tam zůstala. Kdy

se to stalo? Jak dlouho jsi tam byla?“

Dívka zvedla tři dlouhé prsty se stříbrnými prsteny.Polá

mané nehty se jí leskly fialovým lakem.

„Tři dny? Ježíši. A celou tu dobu ten chlap smrděl víc a víc

a tys neměla nic k jídlu ani k pití.“

„Já mít vodu. Já mít sušenky.“

„No stejně, když tam leží chlapík s ustřelenou hlavou, tak

ti to na chuti k jídlu zrovna nepřidá. Chtěl jsem si dneska dát


20

uzené se zelím U Bílého koně v Ballincolligu, ale řekl bych, že

teď nějakou dobu nic jíst nebudu.“

„A  jak se jmenuješ?“ vyptával se Ciaran. „Odkud jsi? Jak

dlouho jsi tady v Corku?“

Dívka na něj hleděla přes zvednutý límec kabátu pana

Rooney ho. Řasy měla slepené žlutým hnisem a  její levé oko

bylo nateklé. Neodpověděla, ale dál na něj zírala, jako by mu

nevěřila. Jako by už nemohla věřit jemu ani žádnému muži —

už nikdy.

„Ty mi ani neřekneš, jak se jmenuješ?“ vyčetl jí Ciaran.

„A ko lik je ti let? To mi můžeš říct, ne? Nebo to nevíš?“

Zvedla obě ruce s  nataženými prsty a  potom jen pravou

ruku se dvěma prsty pokrčenými.

Ciaran se na ni užasle podíval a ona gesto zopakovala. Obě

ruce, deset prstů, potom jedna ruka, tři prsty.

„Matko boží,“ vzdychl pan Rooney. „Je jí jenom třináct.“

V tu chvíli se nad kopci na jihozápadě zablesklo a dívka si

přitiskla dlaň k ústům, jako by právě strašlivě zalhala.


21

2

Katie vstoupila do výslechové místnosti. Bylo tam šero, ale ne

takové, aby musela rozsvítit. Na jedné z  židlí značky Parker

Knoll, které stály v hloučku napravo, seděla žena ve středních

letech v červeném tvídovém kostýmku. Měla obarvené zrzavé

vlasy, ohnivě rudé tváře a kolem rtů tenkou tmavou linku.

Když Katie vešla, začala se žena zvedat ze židle, ale Katie jí

gestem naznačila, že má zůstat sedět.

„Mary ó Floinnová, komisařko,“ zašeptala žena dramaticky.

„To jsem byla já, s kým jste mluvila po telefonu.“

Katie přikývla. Víc ji zajímala dívka, která stála u vysokého

okna a dívala se ven. Okno bylo pokropené drobnými kapkami

deště a břidlicové střechy domů za ním se mokře leskly.Ven

ku nějaký muž v khaki větrovce přehozené přes hlavu skládal

s cigaretou v zubech cihly. Katie si nebyla jistá, jestli se dívka

dívá na něho, nebo jen někam do dáli.

Ze záznamů, které dostala od Irského centra pro pomoc

imigrantům, věděla, že dívce je osm let, ale nevypadala na víc

než na pět. Hnědé vlasy měla neupravené a rozcuchané a Katie

v jejich pramenech zahlédla tmavé strupy. Holčička byla velmi

hubená. Její vyzáblost jen podporovaly dlouhé šedé bavlněné

šaty, které měla na sobě. Byly čisté a vyžehlené, vepředunabí

rané, ale alespoň o dvě čísla větší.

Katie přešla k oknu a postavila se vedle ní. Dívka se na ni

ani nepodívala, dál zírala z  okna. Měla vysoké čelo, ostře ře

zané lícní kosti a obrovské hnědé oči. Připomínala Katiejed

nu vílu z pohádkových knih, které jí matka čítávala, až na to,


22

že holčička měla na levé tváři a  kolem úst žlutavé modřiny

a fia lové zhmožděniny kolem krku, které vypadaly jako otlaky

od prstů.

„Corino?“ ozvala se Katie tiše.

Dívka se na ni podívala, ale hned se otočila zpátky.

„Corino, já jsem Katie. Dali ti něco k jídlu?“

„K obědu měla rybí prsty,“ vložila se do toho Maryó Floin

nová. „Snědla ale jenom jeden. Měla jsem pocit, že nikdyne

dostala víc než jeden a  bála se, co by se stalo, kdyby si jich

dala víc.“

Katie se na Corinu dlouho dívala. Nemohla si vzpomenout,

kdy naposledy cítila takovou bolest. Musela se odvrátit,pro

tože ucítila tocht, knedlík v krku, a v očích slzy.

Po chvíli ale polkla, usmála se a  řekla: „Corino, co kdyby

chom si spolu sedly tamhle a popovídaly si?“

Přešla k  ošoupané vínové sedačce na druhé straně míst

nosti a posadila se. Corina zaváhala, ale poté poslušně přišla

a usedla vedle ní, s hlavou svěšenou a pohledem upřeným na

koberec.

„Nedala by sis čokoládu?“ zeptala se jí Katie.

Corina zavrtěla hlavou.

„Jsi si jistá? Už jsi obědvala, takže ji teď můžeš.“

Mary ó Floinnová znovu dramaticky zašeptala:„S čokolá

dou je trochu problém, komisařko.“

„Co tím myslíte, trochu problém?“

„Vzala si čtvereček čokolády z lednice, jenom malý kousíček,

ale Mânios ji uhodil, až spadla a praštila se do hlavy o betonový

schod. Pak ji skoro uškrtil. Takže, jak určitě chápete, je trochu

ostražitá, když přijde na čokoládu.“

„Aha,“ řekla Katie. Usmála se na Corinu, ale uvnitř pocítila

vztek, jaký dosud snad nezažila. Už se viděla, jak se vykrade


23

z místnosti, najde Mâniose Dumitresca v nějakém baru, kde

dnes odpoledne sedí, asi ve Zbytečném čase, vytáhne svou

osmatřicítku a bez váhání ho střelí mezi oči.

Rozepnula přezku na tašce a vyndala tyčinku Milky Way,

kterou si koupila v trafice cestou do práce. „Rozdělíme se, ano?

Půlku ty a půlku já.“

Corina se na ni dívala svýma oduševnělýma hnědýmaoči

ma. Potom konečně přikývla.

Seděly vedle sebe a žvýkaly čokoládovou tyčinku. Katie se

zeptala: „Víš, kdy ses narodila?“

Dívka znovu zavrtěla hlavou.

„Víš, kde teď jsi?“

Děvče přikývlo.

„A to je kde, Corino?“

Holčička zavřela oči a  ochraptělým hlasem zarecitovala:

„Saint Martha’s Avenue číslo 37, Gurranabraher, Cork. Telefon

021 4979951.“

„Dumitrescovi se aspoň postarali o  to, že ji neztratí,“ po

znamenala Katie. Chvíli počkala, než děvče sní svůj díl tyčinky

a otře si ústa do šatů. Potom se zeptala: „Jak se jmenuje tvoje

matka, beruško?“

„Marcela.“

„Marcela je ta žena, u které žiješ. Myslím tvoje vlastnímat

ka.“

Corina se zamračila, jako by nerozuměla otázce. Katie se

podívala na Mary ó Floinnovou, která pokrčila rameny a velmi

tiše zašeptala: „Ona věří tomu, že Marcela je její pravá matka,

komisařko. Nezapomeňte, že jí byly jenom tři, když ji Dumi

trescovi adoptovali. Kontaktovali jsme sociální úřad v Buku

rešti, ale doufali jsme, že vyzvete rumunskou policii, aby našla

její opravdovou rodinu.“


24

„Aha, jistě, to uděláme,“ řekla Katie. „Mají stejně jako my

zvláštní oddělení, které se věnuje boji proti  obchodování

s  lidmi. Také bych si s  Corinou ráda domluvila nějaké seze

ní, až budete mít pocit, že je na to připravená. Nemůžeme to

ale odkládat dlouho. Jak píšete v  téhle zprávě, Dumitresco

vi mají doklady o  adopci a  už podali stížnost, aby ji dostali

zpátky.“

„Soud ale nedovolí, aby se k nim vrátila, že ne? Jen se na

ni podívejte.“

Katie pokrčila rameny. „To já nevím, Mary. Pokud proti nim

neseženeme nějaké opravdu silné důkazy, tak toho moc ne

naděláme. Ostatně... Vy jste odborníci na práva přistěhoval

ců. Jestli se Corina Dumitrescovým znovu dostane do rukou,

mohli by zvednout kotvy a vyrazit do Anglie nebo zpátky do

Rumunska. Nebo kamkoli jinam. A my už ji neuvidíme.“

„Jen to ne,“ zhrozila se Mary ó Floinnová. „Společnost pro

prevenci týrání dětí ji prozatím ubytovala u jedněch skvělých

pěstounů v  Douglasu, u  pana a  paní Brennanových. Až tu

skončíme, odvezu ji tam. Za dva tři dny by měla být schopná

s vámi mluvit, možná dřív. Potřebuje se jen zbavit strachu, že

bude bita, když vám řekne, co jí Dumitrescovi dělali. Já vám

zatím dám jméno té sousedky, která nás poprvé zavolala.Ne

vím, jestli bude schopná svědčit u soudu, ale mohla by vám dát

nějaká vodítka k dalším svědkům.“

Katie vzala Corinu za ruku a stiskla ji. Usmála se. „Zase se

uvidíme, Corino, ano? Jedni moc milí lidé se o tebe postarají.

Budeš spát ve své vlastní posteli, nebudeš už muset vařit,uklí

zet ani měnit dětem plínky. Marcelu ani Mâniose nenecháme,

aby tě bili. Teď jsi v bezpečí.“

Nevěděla jistě, jestli Corina rozuměla všemu, co slyšela, ale

pak se na ni dívenka podívala a  široce se usmála. Katie se


25

cítila ještě hůř, když si všimla, že má všechny zuby zkažené

až k dásním.

Zatímco si Corina oblékala tmavě červenou nepromoka

vou bundu, vyměnila si Katie na chodbě několik tichých slov

s Mary ó Floinnovou.

„Bod pro vás, Mary, prokázala jste velkou odvahu,“ řekla

uznale. „Většina lidí se neodváží Dumitrescovým zkřížit cestu.

Mâniose Dumitresca jsme měli před soudem za posledníčty

ři roky třikrát pro obvinění z napadení a vydírání, a po kaž dé

když svědkům vyhrožoval bitím nebo pořezáním, všichni se

najednou rozhodli ztratit paměť.“

Mary ó Floinnová se usmála. „Nemyslete si, že myv Cen

tru pro pomoc imigrantům nemáme strach. Dumitrescovi už

nám několikrát volali a  bylo to hodně nepříjemné. Ne že by

vyhrožovali otevřeně. Jsou krutí, ale ne hloupí. A tohle pro nás

samozřejmě není běžný případ. Většinou se snažíme romské

rodiny udržet pohromadě, ne je rozdělovat. Ale máte pravdu —

všechno asi záleží na tom, co se vám podaří z malé Corinydo

stat a jaké seženete svědecké výpovědi.“

Odmlčela se a dodala: „Mimochodem, komisařko, nečekala

jsem, že sem přijdete osobně. Hodně si toho vážím.“

Katie se na ni pousmála. „Myslela jsem, že pošlu stráž

mistryni ó Nuallánovou — už jste se potkaly, že? Chtěla jsem

ale Corinu vidět. Jsem na takové jako Dumitrescovi alergická,

ale rozhodla jsem se připomenout si proč a jak moc. Mânios

je vtělený ďábel, jinak to říct nejde, a  ta jeho matka, to je

čarodějnice!“

Ohlédla se do výslechové místnosti a  uviděla Corinu, jak

sedí sama na pohovce s hlavou skloněnou a hraje si s vlastními

prsty. Detektiv O’Donovan Katie ohlásil, že když minulý pátek

Corinu odvezli z  domu Dumitrescových, policisté zjistili, že


26

dívka nemá žádné náhradní svršky, jen špinavé tričkoa šort

ky, do kterých byla zrovna oblečená. Neměla ani žádné boty

kromě obnošených gumových trepek, jež jí byly o  dvě čísla

menší, a  žádné hračky. Knížky ani nepotřebovala, protože ji

nikdy neposlali do školy a neuměla číst ani psát. Rumunsky

dokonce nedokázala ani napočítat do desíti.

Katie sešla po prudkých betonových schodech z Ferry Lane

na nábřeží Pope’s Quay, odkud byl výhled na řeku Lee, naje

jímž břehu nechala zaparkovanou svou modrou fiestu. Slunce

svítilo a lesk vlhkých chodníků a vozovky byl téměř oslepující.

Usedla na místo řidiče, sklopila stínítko a podívala se na svůj

odraz v  zrcadle. V  posledních týdnech bylo počasí nezvykle

chladné, a Katie popraskaly rty. Zdálo se jí, že vypadáunave

ně, a krátké vlasy v barvě mědi měla rozcuchané. Někdypře

mýšlela nad tím, co na ní John vlastně vidí. Vždycky jí říkal, že

v sobě má něco skřítkovského — „malá, zelené oči, nemožně

hezká“. „Nemyslel jsi hezky nemožná?“ odpovídala mu pokaždé.

Přetřela si rty balzámem a uhladila si účes. Rozhodla se, že

do salonu Advantage už příště na stříhání nepůjde, ačkoli to asi

není chyba kadeřnice, že jí vlasy tak trčí. Ta nebožačka se ji

snažila ostříhat rovně, ale Katie neustále telefonovala. A když

telefonuje, je vždycky rozrušená nebo naštvaná a  nevydrží

na místě.

Není divu, že jí zesnulá matka říkala „skřítek neposeda“.


27

3

Najednou její telefon začal hrát refrén písně „The Wild Rover“

od skupiny Dubliners: A  už ne, ne, nikdy  — ne, nikdy, nikdy

víc...

Vytáhla mobil z kapsy bundy a přijala hovor. „Ano, Liame?

Co se děje? Mluvil jste s Gerretym?“

Byl to inspektor Liam Fennessy. Měl se ráno sejít s Mi

chae lem Gerretym a jeho právníkem, aby probrali třicet devět

obvinění vznesených proti Gerretymu za to, že provozujenej

výdělečnější sexuální služby ve městě, webové stránky s ná

zvem Fantastické dívky z Corku. Byl to spletitý případ a vlekl

se už celé měsíce.

„Gerrety se neukázal,“ ohlásil inspektor Fennessy. „Žádné

velké překvapení, řekl bych. Jeho právník přišel s  chatrnou

výmluvou. Prý je na tom jeho matka špatně. Ale proto vám

nevolám. V bytě nad obchodem v Lower Shandon Street našli

mrtvého chlapa. Horgan už tam je a ó Nuallánová je na cestě.

Horgan říkal, že tam ten chlap leží aspoň tři dny, ale mohl by

to být klidně i  týden. Má obě ruce amputované v  zápěstích

a  zdá se, že ho z  bezprostřední blízkosti střelili do obličeje

brokovnicí.“

„Ježíši.“

„Přesně to jsem řekl taky. Černoch, podle všeho. Máme jeho

jméno, protože tam s ním byla nějaká mladá žena. Ale tojmé

no mi nic neříká. Ta dívka tvrdí, že byla u toho, když hozastře

lili, ale byla vyděšená a bála se odtamtud odejít. Ta vražedkyně

jí zjevně pohrozila, že ustřelí hlavu i jí, když odejde.“


28

„Ještě jednou... Říkal jste, že vraždila žena?“

„Přesně. Ta holka to řekla dvěma mužům, co ji našli. Prý to rozhodně byla žena.“

„A ona ji zná?“

„Oni si myslí, že ne. Nebyli si jistí.“

„A řekla jim, jak ta žena vypadala? Poznala by ji, kdyby ji

znovu viděla?“

„To nevíme. Prozradila jim jenom tohle a zmlkla. Nedostali

z ní pak ani slovo.“

„Lower Shandon Street kolik?“

„Myslím, že nebudete mít potíže to najít, komisařko. Máme

tam tři auta, bílou dodávku a další jsou na cestě. Taky by tam

měli každou chvíli dorazit z technického. Horgan říká, že už

teď je na místě pořádný dav.“

„Dobře, Liame, jedu rovnou tam. A co vy?“

„Musím ještě projít všechny výpovědi z tohoringaskiddského drogového případu. Zítra ráno je soud. Právník Michaela

Gerretyho říkal, že možná bude mít čas zítra odpoledne, ale

pochybuju, že se s ním stihnu sejít. Budu to muset posunout

na pátek, jestli to půjde.“

„Nedělejte si starosti, zajdu tam já. Je nejvyšší čas, abych

si s  panem Gerretym popovídala v  ne zrovna přátelském

duchu.“

„Parchant jeden. Vím úplně přesně, proč Dermota tolik štve.“

„Kroťte se, Liame. Nechte mi jeho složku na stole a Shelagh mi domluví schůzku.“

„Dobře, komisařko. Přijedu za vámi později.“

Katie nastartovala auto, vycouvala z  parkovacího stání

před starou budovou Cork Button Company a po nábřežízamířila do Lower Shandon Street. Ještě před chvílí litovala, že

doma něco nesnědla, než odjela do práce. Vždy když si nedala


29

snídani, začala se kolem jedenácté hodiny hlásit únavaa po

dráždění, zvlášť v týdnu před menstruací. Po tom, co slyšela

od inspektora Fennessyho, ale byla ráda, že snídani vynechala.

Jen málo věcí je nepříjemnějších než vlažná káva a napůlstrá

vené müsli, které se nosem derou ven.

Inspektor Fennessy měl pravdu — v Lower Shandon Street

už stála tři policejní auta, žlutý sanitní vůz, bílá dodávkaMer

cedes Vario z technického oddělení, reportéři z RTÉ, dvěpoli

cejní motorky a alespoň sedmdesát či osmdesát přihlížejících.

Mnoho z nich bylo černochů a Asiatů. Postávali na chodníku

naproti maďarskému lahůdkářství, jako kdyby očekávali, že se

dostaví nějaká celebrita.

Policista na motocyklu Katie mávnutím pustil dál a ukázal

na místo, kde bylo možné zaparkovat se dvěma koly nachod

níku, před O’Donnelyho účetní kanceláří. Před lahůdkář stvím

stál Horgan a  mluvil s  Danem Keanem z Examineru a repor

térkou v bundě s lemováním ze stříbrné kožešiny, kterouKa

tie neznala. Horgan okamžitě přispěchal ke komisařčinu autu

a  otevřel jí dveře. Katie si všimla, že mu na krku visí modrá

chirurgická rouška.

„Pane jo, vy jste si teda pospíšila, komisařko. Doufám, že

jste nepřekročila povolenou rychlost.“

Katie poznámku přešla. Byla na příšerný smysl pro humor

detektiva Horgana zvyklá. Měl modré oči, sympatický obličej

a  kvůli načesaným blonďatým vlasům vypadal jako člen ně

jaké druhořadé chlapecké kapely. Měl sice v oblibě infantilní

vtípky, ale stával se z něj velmi bystrý a vytrvalý detektiv,kte

ré ho téměř nebylo možné odbýt rozčílenými výmluvami nebo

narychlo vymyšleným alibi.

„Tak co se tu děje?“ zeptala se ho Katie, když spolu kráčeli

k obchodu.


30

Detektiv Horgan ukázal prstem na Ciarana O’Malleyho

a jeho klienta, pana Rooneyho, kteří postávali pod markýzou

u vedlejšího domu a vypadali, že chtějí co nejdříve zmizet. „Ten

mladík dělá pro Lisneyho a ukazoval tomu staršímu chlapíkovi

obchod, který je k pronájmu jako bistro. Prý otevřeli vstupní

dveře a ten puch je skoro omráčil.“

„A tělo je kde?“

„Nahoře, v prvním patře.“ Horgan ukázal na okno nad cedulí

s nápisem Maďarské lahůdky. Katie vzhlédla a uviděla modrá

světýlka laserů, která se proháněla po stropě, a  potom také

na okamžik jednoho z  policejních techniků v  bílém obleku

z tyveku.

„Musím vám říct, komisařko, že to tam bzučí jako sbor

v kostele svaté Marie. Uděláte dobře, když si pod nosnamaže

te mentolovou mast.“

„Inspektor Fennessy se zmínil, že tam byla nějaká dív

ka.“

„Ano, to je pravda. Našli ji, jak sedí na podlaze u těla,prak

ticky nahatá. Teď je v sanitce. Mluvil jsem s jednímzdravot

níkem a zdá se, že není zraněná, je ale strašlivě podvyživená.

Poslední tři dny se živila vodou z  kohoutku a  malinovými

sušenkami. Za chvilku ji odvezou do fakultní nemocnice na

prohlídku.“

„Dobře, ale nejdřív se na ni podívám,“ řekla Katie. „Už jste

vyslechli ty dva muže?“

„Jo, vyslechl jsem je oba. Teda ne že by mi toho moc řekli.

Když našli tělo, říkala ta holka něco v jazyce, kterémunerozu

měli. Ten starší chlap tvrdí, že to znělo africky.“

„Africky? Jak africky?“

„Tím si nebyl moc jistý. Ale znělo to prý jako řeč, kterou

mluví černoši.“


31

„Detektive, takhle z hlavy nevím, kolika jazyky se v Africe

mluví, každopádně jich mají víc než jeden. Jenom v Corku se

mluví více než dvaceti jazyky, proboha. Nebo to tak aspoň zní.“

Detektiv Horgan dodal: „Rozuměl ale jméno oběti nebo si

aspoň myslí, že je to jeho jméno. Ta holka ho prý dvakrát nebo

třikrát zopakovala. Ma-wa-kí-ja.“

„Ma-wa-kí-ja? Je si tím jistý?“

Horgan přikývl a pozvedl ruku s mobilním telefonem.„Ne

chal jsem ho to zopakovat a nahrál jsem si to. Ten mladíksou

hlasil, že tak nějak to znělo.“

„Dobře,“ odvětila Katie. „Klidně jim řekněte, že už můžou

jít. Oba vypadají, že toho mají za jeden den dost. Zkusil jste si

s tou dívkou promluvit sám?“

„Zkusil, ale nechtěla mi říct ani slovo. Ti dva chlapíci říkali,

že poslední, co z ní dostali, byl její věk. Zeptali se, kolik jí je,

a  ona jim ukázala třináct prstů. Teda  — jako že jim pomocí

prstů ukázala třináct. Deset a pak tři.“

Tohle byla jedna z těch chvil, kdy si Katie nebyla jistá,jest

li si detektiv Horgan dělá legraci, nebo ne, ale nechala to být.

Obešla sanitku a zaklepala na zadní dveře. Po chvíli se otevřely

a objevila se mladá zdravotnice v jasně zeleno-žluté uniformě.

Měla bledý obličej a vlasy ostříhané tak nakrátko, že vypadala,

jako by podstoupila chemoterapii.

„Komisařka Maguirová,“ představila se Katie a  zvedla slu

žební průkaz. „Jestli je to možné, ráda bych si popovídala s vaší

pacientkou, než ji odvezete do nemocnice. Předpokládám, že

ji vezete tam.“

„Ano, přesně tak,“ opáčila zdravotnice.

„V jakém je stavu? Myslím obecně.“

„Měřili jsme jí pulz a krevní tlak a zjišťovali jsme, jestline

utrpěla nějaké zjevné zranění. Je dehydrovaná a  má aspoň


32

dvanáct kilo podváhu. Kromě toho se zdá, že má dvě zlomená

žebra, spoustu podlitin a mnoho starších jizev.“

Katie vylezla do sanitního vozu a posadila se vedle dívky

ležící na pojízdné posteli. Dívka na ni zírala a v rukou svírala

světle modrou deku, kterou přes ni přehodili, jako by se bála

ji pustit. Vlasy měla špinavé a  zacuchané a  kolem rtů jí hni

saly opary. Zjevně se dost dlouhou dobu nemyla, protože byla

cítit potem a močí.

„Ahoj, zlatíčko,“ usmála se na ni Katie. „Jak se cítíš?“

Dívka neřekla ani slovo, ale přitáhla si deku až podbra

du.

„Tahle hodná paní tě odveze do nemocnice,“ vysvětlovala

jí Katie. „Sestřičky tě tam vykoupou, umyjí ti vlasy a  dají ti

něco k jídlu a k pití. Věř mi, hned se budeš cítit stokrát líp.“

„Vůbec nemluví,“ ozvala se zdravotnice. „Nechce miprozra

dit ani své jméno.“

„Víte, to není neobvyklé,“ odvětila Katie. „Pochybuju, žejí ně

kdo říkal něco jiného než lži a výhružky od té doby, co ji od vezli

z domova, ať už je to kdekoli. A určitě ji vždycky zbili, když

neudělala, co po ní chtěli. Proč by si měla myslet, že se k ní

budeme chovat jinak?“

Chvilku přemýšlela, jestli se má dívky zeptat na „Ma-wa

-kí-ju“, nakonec se to ale rozhodla nedělat. Bylo zjevné, že je

děvče hluboce traumatizované. Katie ze zkušenosti věděla,

že svědkové jsou v  takovém stavu téměř vždy nespolehliví.

I kdyby dívku přiměla k tomu, aby s ní mluvila, musela bypro

mrhat hodiny cenné policejní práce zjišťováním, co z toho se

skutečně stalo a co byla jenom dívčina noční můra.

„Přijedu se za tebou podívat, až se trochu zabydlíšv nemoc

nici,“ řekla s úsměvem. Dívka na ni dál jenom zírala a přitáhla

si deku tak vysoko, že jí byly vidět pouze oči.


33

Když ale Katie seskočila ze sanitky na chodník, dívka přece

jen promluvila. Hlas měla tak zastřený, že ji Katie téměřnesly

šela. Venku byl ruch, občas se ozvalo zakvílení policejní sirény

a ze všech stran sem doléhaly útržky rozhovorů.

„Zopakuj mi to, zlatíčko, prosím tě,“ požádala ji Katie.

Dívka trochu popustila deku, dvakrát nebo třikrát se na

dechla a zašeptala: „Rama Mala’ika!“

„Promiň, holčičko, nerozumím ti. Co to znamená? Tak se

jmenuješ? Rama Ma-la-jí-ka?“

Čekala na odpověď, ale děvče už nepromluvilo. Katiese po

dívala na zdravotnici a pokrčila rameny.

„Můžeme ji odvézt?“ zeptala se ošetřovatelka.

„Ano, samozřejmě. Mockrát děkuju.“

Začínalo pršet, a  tak Katie rychle přeběhla k lahůdkář

ství a vešla dovnitř. Čekal na ni detektiv Horgan a dorazila už

i  strážmistryně ó  Nuallánová. Oba stáli v  obchodě a  bavili

se s technikem, kterého Katie zahlédla v okně horního pokoje.

Kyna ó Nuallánová se stala členkou Katiina týmu až před

měsícem. Přijela z Dublinu, aby nahradila strážmistraJimmy

ho O’Rourka, který byl zastřelen ve službě. Byla to štíhlá,vy

soká mladá žena s ostrými rysy, výraznou bradou, úhledným

blonďatým drdolem a  téměř bezbarvýma očima. Detektiv

O’Do novan prohlásil, že by se mu líbila, ale že z ní mávždyc

ky pocit, jako by řekl něco nevhodného, ještě než otevře pusu.

To byl také jeden z mnoha důvodů, proč si ji Katie vybrala,

tedy kromě toho, že je Kyna žena. Strážmistryně měla svůjzpů

sob vyslýchání svědků  — pokyvovala hlavou, nepřerušovala

je, ale jedno obočí měla neustále zdvižené, jako by jim nevěřila

ani slovo. Tak je často přiměla k tomu, aby se ji snažili ještě víc

přesvědčit, že mluví pravdu. A to byl vzácný dar. Horgan už ji

překřtil na strážmistryni Polygrafovou.


34

„Přijela jsem tak rychle, jak to jen bylo možné, komisařko,“

oznámila strážmistryně Katie. „S  radním Parrym už to mám

skoro vyřízené. Kompletní zprávu budete mít v pátek, jakmile

si promluvím s  bratry Creminovými. Pořád zjišťuju, kam šla

platba pro ty developery z  Dannybrook, ale já na to přijdu.“

Katie se otočila k technikovi. Bylo mu kolem čtyřiceti, měl

šedé vlasy a Katie vždycky připadal otrávený — působil na ni

jako člověk, který každý večer přijde domů a chce se u talíře

špaget dívat na televizi, ale v  duchu vidí místo těstovin jen

lesknoucí se střeva a místo vůně jídla cítí jen mentolovoumas

tičku Vicks VapoRub.

„Tak se podíváme na toho nešťastného chlapíka. Jak dlouho

si myslíte, že je po smrti?“

Technik jí dal zdravotnickou roušku a další podávalstráž

mistryni ó  Nuallánové. Pozvedl kelímek s  mastičkou Vicks,

ale Katie zavrtěla hlavou. Vyndala z tašky parfém Miracle od

Lancôme, postříkala jím vnitřní stranu roušky a  zavázala si

ji kolem krku. Většina techniků a soudních lékařů používala

Vicks, ale přípravek kromě maskování pachu rozkladu také

rozšiřoval nosní průchody a Katie se pak zdálo, že se jí zápach

v plicích drží déle. Nechtěla večer ležet v posteli a pořád kolem

sebe cítit pach smrti.

„Soudě podle Calliphora vomitoria bych řekl tak tři a  půl

dne,“ odvětil technik. „Nebylo moc teplo, ale je to dost dlouho

na to, aby moucha nakladla vajíčka, vyklubaly se larvy a první

várka dorostla do dospělosti. Koneckonců měly spoustu jídla.

Maso a výkaly, jejich oblíbené menu.“

Kráčeli po schodišti. Technik šel jako první a Katie honá

sledovala.

„Kontaktoval jsem Lisneyho kancelář,“ ozval se detektiv

Horgan, když vystoupali do prvního patra. „Celá tahlenemobr />

35

vitost je prázdná asi měsíc. V  přízemí bylo maďarské lahůd

kářství a Clancy teď shání majitele, aby zjistil, jestli se vrátili

do Maďarska. Oba byty nahoře si pronajala nějaká společnost

Merrow Holdings z Limericku.“

„Máte tušení, kdo za tím stojí?“ zeptala se Katie. Parfém

na roušce byl tak silný, že dvakrát kýchla. Začalo jí téct z nosu,

ale věděla, že teď už by nebylo dobré roušku sundávat, a tak

jenom popotáhla.

„Za společností Merrow Holdings? Zatím ne. Ale v Lisneyho

kanceláři říkali, že mi dají vědět, než dnes zavřou.“

Technik je dovedl do garsoniéry. Wolframové žárovkysví

tily tak jasně, že celá místnost vypadala, jako by ji připravi

li na vysílání ranní televizní show. Mladý asistent technika byl

na zemi na kolenou a s baterkou s modrým filtrem pátral po

skvrnách od krve nebo po vláknech, které mohly utkvětv pod

lahových lištách. Když vešli do pokoje, dřepl si na bobek. Na

čele měl tak výrazně začervenalé akné, že to na Katie vždycky

dělalo dojem, jako by dostal ránu plynovou pistolí. Ale vesrov

nání s obličejem muže na pohovce byl ten jeho jen lehounce

tečkovaný.

Katie se postavila vedle gauče a  dlouho se na tělo dívala.

Muž měl velmi tmavou kůži popelavého odstínu. Katie hood

hadovala na Somálce nebo Nigerijce, protože právě tytonárod

nosti tvořily velkou část corkské černošské populace. Viděla,

že byl z  bezprostřední blízkosti dvakrát střelen do obličeje

brokovnicí  — možná dvouhlavňovou brokovnicí  —, jednou

do pravé tváře a  podruhé do levého oka. Nad bradou, které

vévodila precizně zastřižená bradka, nebylo nic než vydutý

labyrint lebky. Technici z místnosti odstranili dospělémasař

ky, ale v obličeji oběti se stále plazilo několik červů jakoprů

zkumníci jeskyní.


36

Muž byl velmi hubený, ale břicho měl nafouklé plynyz roz

kládajících se střev. Na kostnatém pravém rameni mělvyteto

vanou černou vdovu na pavučině a na ochablém penisu něco

jako hlavu chřestýše, kterému dokonce z tlamy po straněvylé

zal rozeklaný jazyk. Had se muži vlnil kudrnatým ochlupením,

až se mu nakonec stočil kolem pasu a chřestící špičkou ocasu

končil na hrudní kosti.

Na každém koleni se muži skvěla jedna hnědá hvězda.

Katie se předklonila a podrobněji pozorovala jeho obličej.

„Má hodně růžové rty,“ poznamenala. Technik popošel k tělu,

aby se podíval zblízka.

„To ano. Řekl bych, že to má vytetované. Je to teď mezi

mladými Nigerijci taková móda. Myslí si, že tak budouatrak

tivnější pro dívky.“

„Cože? S jasně růžovými rty?“

„Přesně tak. Jeden můj kamarád dělá v Tattoo Zoo na South

Main Street. Tuhle mi o nich povídal, o těch Nigerijcích. Taky

si rádi nechávají potetovat penisy. Jako tenhle chlapík.“

„A co jeho ruce?“ zeptala se Katie a podívala se na pahýly

obou horních končetin. Kosti vyčuhující z levé paže bylyne

přesně přeříznuty v  pravém úhlu, zatímco na levé ruce byly

odděleny čistým šikmým řezem.

„Jeho ruce? No, obě chybí,“ hlesl technik. „Pár policajtů je

hledalo po celém domě od sklepa až po střechu, ale není po

nich ani stopy. Váš muž si je musel odnést jako trofej.“

„Podle svědků to byla žena.“

Technik se podíval na obrovskou díru v mužově hlavě. „Žena?

Prokrista! Ta teda musela mít vztek. Ale povím vám, co jeza

jímavé. Ať už to udělal kdokoli, toho chlapíka zastřelili, když

ležel. Přímo tady, in situ.“

„Vypálila tady obě rány?“


37

Technik přikývl. „Obě. Skrz hlavu přímo do polštářů.“

„Ale použila brokovnici... A i kdyby byla ta zbraňupilova

ná...“

„Přesně tak, komisařko. Musela by stát na gauči nad ním,

mířit zbraní přímo do obličeje. Zvlášť když to byla žena,pravdě

podobně ne tak vysoká jako muž.“

„Nějaké otisky bot?“

„To je na tom to zajímavé  — nic jsme nenašli. Žádné pro

hlubně v pokrývkách, žádné šmouhy od bot, nic.“

Katie pomalu zvedla obě ruce, jako by v  kostele zvedala

krucifix. „Možná stála přímo tady, držela zbraň vertikálně

s  hlavní dolů a  pažbou ve vzduchu. Pak by mohla stisknout

spoušť palcem.“

„Je to možné. Tyhle brokovnice ale mají poměrně velký

zpětný ráz. Průměrná dvanáctka má zpětný ráz až dvacet sedm

joulů — nebo i víc, to záleží na typu střeliva. To je, jako by vás

praštil boxer střední váhy.“

Katie se rozhlédla po pokoji. „Aha,“ řekla. „Nějaké dalšífo

renzní důkazy, které bych měla vidět?“

„Tamhle je přes tisíc kapek krve, komisařko, dále útržkytká

ně, úlomky kostí a mozková tkáň. Je tu taky moč a exkrementy

a nějaké vlasy, pravděpodobně od té dívky, která se tuschová

vala. Až zvedneme tělo, budeme vědět víc, ale zatím jsmepro

zkoumali všechny odkryté části pohovky a deky a našli jsme

na nich početné skvrny od semene.“

„Početné? Jak početné?“

„Je jich moc na to, abych vám řekl nějaký odhad, ale tipuju,

že jich budou stovky.“

„Člověk nemusí být génius, aby mu došlo, co se tu dělo,“za

vrtěla hlavou Katie. Přešla k  oknu a  podívala se dolů na uli

ci, kde se mezitím shromáždil dav. „Bože, copak lidi nemají


38

nic lepšího na práci? Copak nevědí, že za chvíli začínávečer

níček?“

Otočila se. „A co dveře?“ zeptala se technika.

„Koukněte na to, ten zámek není nic moc, je to nejlevnější

typ od značky Hickey’s, ale nebyl otevřený násilím a je v něm

pořád klíč.“

„Dobře, to by snad mohlo pomoct,“ váhavě odvětila Katie.

„Ale nemá cenu sestavovat nějaký scénář jenom na základě

toho, co tu máme. Nemůžeme z  toho poznat, jestli pachatel

vešel do místnosti a překvapil oběť i dívku, jestli je sempacha

tel oba přivedl odjinud, nebo jestli tu ta dívka a pachatel byli

první a oběť je tu přistihla.

Podle těch dvou mužů, co ji našli, ta dívka oběť znala, nebo

alespoň věděla, jak se jmenuje, ale nevíme, jestli znalai pacha

tele. To nás teď zajímá nejvíc. Čím dřív identifikujeme oběť,

tím dřív budeme mít představu, proč byl ten muž zabit a kdo

to mohl udělat.“

Strážmistryně ó Nuallánová si něco zapisovala do notýsku.

„Zajdu do Tattoo Zoo a vyžádám si seznam klientů afrického

původu, kteří si nechali v  poslední době zvýraznit rty, a ze

ptám se, jestli měl některý z  nich také potetované genitálie.

Tím začnu.“

„Kdybyste v  tomhle salonu neuspěla, vím o  pár dalších,“

ozval se detektiv Horgan. „Body and Soul na Rahilly Street

a Magic’s na Robert Street. Jo a taky je tu Dark Arts na Maylor

Street... Vím, že tam chodí hodně Nigerijců.“

„Ve slově Nigerijec se sice píše ‚ni‘, Horgane, ale vyslovuje

se to tvrdě, ‚ny‘.“

„Promiňte, komisařko,“ povytáhl Horgan obočís předstíra

ným údivem. „Nerad bych byl obviněn z neúmyslného rasismu.

Ani úmyslného, ať už to znamená cokoli.“


39

„Zmlkněte, Horgane. A začněte klepat na dveře — na obou

stranách ulice. Chceme vědět, jestli místní viděli někohodo té

hle budovy vcházet nebo z ní vycházet a jestli neslyšeli něco

neobvyklého — cokoliv, nemuselo to nutně znít jako dvavý

střely. A taky jestli někdo neslyšel hádku, křik nebo jekot.“

„Ano, komisařko.“

Technik se za rouškou syčivě nadechl. „Budeme tadymini

málně ještě tak tři hodiny, pravděpodobně déle. Dám vámvě

dět, až oběť odvezeme do laborky.“

„Děkuju,“ řekla Katie. „Měla bych kontaktovat státníhopato

loga. Ach jo, jestli to bude Reidy, tak bude z tohohle případu

pořádně otrávený. Hrozně ho štve, když je příčina smrti takhle

jasná.“


40

4

Když znovu vyšla na ulici, už na ni čekal Dan Keanez Exami

neru a reportérka ve stříbrné bundě s šedým kožešinovýmle

mem. Danovi jako obvykle visela z koutku úst cigareta, která

kmitala, když mluvil, a obličej měl ještě zarudlejší než běžně.

„Jak se vede, Dane?“ pozdravila ho. „Slyšela jsem, žepůjde

te do důchodu.“

„To si nemůžu dovolit, komisařko. Ne vzhledem k tomu, co

dneska stojí cigarety.“

„Vždycky s tím můžete přestat.“

„No jasně, to bych taky mohl rovnou přestat dýchat.“

„Nepředstavíte mě?“

„Jistě, promiňte. Tohle je naše krásná Branna, komisařko.

Právě nastoupila do Echa, ale řekl bych, že nemá ani zpola

tušení, k čemu se to vlastně upsala. Komisařko Maguirová,se

znamte se s Brannou MacSuibhneovou. Branno, holčičko, tohle

je respektovaná a hrůzostrašná komisařka Maguirová.“

Branna jí podávala ruku, ale Katie si zrovna rozvazovala

roušku, takže ji nepřijala. „Dejte si pozor,“ řekla jí a kývla na

Dana, „a berte všechno, co tenhle pán říká, s velkou rezervou.“

Branna MacSuibhneová byla výrazně mladší, než na první

pohled vypadala. Možná to bylo natupírovanými blond vlasy,

které měla sčesané po obou stranách hlavy jako buvolí rohy,

nebo hustou černou řasenkou, jíž si zvýraznila oči.V bacula

té tváři srdcovitého tvaru byla velice hezká, i když její brada

působila nevýrazně. Katie usoudila, že jí nemůže být víc než

devatenáct.


41

„Už víme, kdo šel zaklepat na nebeskou bránu?“ optal se

Dan a  kývl hlavou směrem k  oknu v  patře. Branna vytáhla

z kapsy bundy zbrusu nový zápisník a postavila se blízkoko

legy, v ruce připravenou čerstvě ořezanou tužku.

Přidala se k  nim i  Fionnuala Sweenyová se zrzavými lok

nami a ve své tradiční zelené větrovce. Její neoholenýkame

raman jí postával za zády a neustále pokašlával. Fionnualapo

zvedla mikrofon s nápisem RTÉ a sladce se usmála.

Katie si najednou uvědomila, jak moc má rozcuchané vlasy,

a dvakrát třikrát si přes ně přejela rukou, aby je trochuupravi

la. Fionnuala na ni mrkla a stále se usmívala, jako by ji chtěla

ujistit, že vypadá skvěle a že si s tím nemá dělat starosti.

Komisařka si odkašlala a začala: „Oběť — oběť je mužafric

kého původu nespecifikovaného stáří, kterého smrtelnězrani

ly dvě rány brokovnicí. Musíme ale počkat na soudního lékaře,

aby určil přesnou příčinu smrti.“

„Sakra, ustřelili mu přece hlavu,“ zahuhlal Dan a  vyfoukl

koutkem úst kouř. „To by pro většinu lidí mohla být přesná

příčina smrti, nemyslíte?“

„Co my víme, mohl být třeba mrtvý, než ho střelili,“odtuši

la Katie klidně. „Takže, jak říkám, čekáme na soudního lékaře.“

„S tělem byla v místnosti zamčená dívka,“ ozvala seFionnu

ala. „Víte, kdo to byl? Je podezřelá?“

„V bytě jsme kromě oběti nalezli ženu afrického původu.Ne

byla tam zamčená, ale vypadá to, že v pokoji byla od té doby,

co muž zemřel.“

„A jak dlouho to bylo?“

„Nevíme to jistě, ale minimálně sedmdesát dva hodin,mož

ná déle.“

„Když tam nebyla zamčená, proč se nepokusila dostat ven?

Tělo už se muselo rozkládat!“


42

„Opět — to nevíme jistě.“

„Když říkáte afrického původu, jakou národnost máte na

mysli?“ zeptal se Dan. „Nigerijka? Senegalka? Somálka?“

„To jsme zatím neurčili. Je hluboce traumatizovaná, jak si

jistě dokážete představit, a  zatím jsme ji neměli příležitost

vyslechnout. Jakmile se na to bude cítit, pustíme se do toho.“

„Byla svědkem vraždy?“ zeptala se Branna.

Katie si pomyslela: To je dobrá otázka, holka. „Tonemůže

me s jistotou říci, dokud si s ní nepromluvíme,“ řekla nakonec.

Odmlčela se a poté se podívala přímo na Fionnualinakame

ramana. „Jestli jste v minulých třech nebo čtyřech dnech naLo

wer Shandon Street zaslechli nebo viděli něco neobvyklého,pro

sím neváhejte a kontaktujte nás. Stačí vytočit 021 452 2000. Vaši



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist