načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Červená četa -- Čtrnáctihodinový boj o základnu Keating proti tálibánské přesile - Clinton Romesha

Červená četa -- Čtrnáctihodinový boj o základnu Keating proti tálibánské přesile
-11%
sleva

Elektronická kniha: Červená četa -- Čtrnáctihodinový boj o základnu Keating proti tálibánské přesile
Autor:

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření předsunuté bojové základny Keating. Byla nejodlehlejší a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179 Kč 159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 325
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), mapy, portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Red platoon přeložil Daniel Dominik
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-8882-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření předsunuté bojové základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kunar v naději, že zabrání volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit.

Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci odpověděli střelbou z ručních zbraní a granátometů. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu dvou lotyšských vojenských poradců zapojit je do obrany všichni ze svých stanovišť uprchli.

 Po překonání obranného perimetru začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Bráněné území postupně zvětšovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15.

Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji bombardoval bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo, které tam po spěšném odchodu posádky zůstalo.

Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.

(čtrnáctihodinový boj o základnu Keating proti tálibánské přesile)

Předmětná hesla
Romesha, Clinton, 1981-
* 2009 * 20.-21. století * 21. století
Vojáci -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Speciální jednotky (vojenství) -- Spojené státy americké -- 21. století
Speciální operace (vojenství) -- Spojené státy americké -- 21. století
Válka v Afghánistánu (2001-)
Zařazeno v kategoriích
Clinton Romesha - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Red Platoon: A True Story of American Valor

Copyright © 2016 by Clint L. Romesha LLC

Translation © 2017 Daniel Dominik


2017

Čtrnáctihodinový boj o základnu Keating proti tálibánské přesile


Red Platoon: A True Story of American Valor

Copyright © 2016 by Clint L. Romesha LLC

Translation © 2017 Daniel Dominik

ISBN VJL


2017

Čtrnáctihodinový boj o základnu Keating proti tálibánské přesile


5

ÚVOD

Lepší už to nebude

5.45 hodin, ubikace Červené čety

Bojová základna Keating

Provincie Núristán, Afghánistán

Zach Koppes ležel napůl vzhůru na kavalci s uchem natočeným kradiostanici, která byla odložená na sousedním kavalci o kus dál v chodbě. Ve tmě před úsvitem očekával „zavolání“, velice nemilou výzvu, která obvykle přišla jen pár minut předtím, než měl nastoupit časnou ranní strážní službu.

A samozřejmě se jako podle hodinek ozvalo:

„Haló, ehm, ehm... můžete někdo říct mému střídači, aby sempřišel?“ ozval se na bojové rádiové síti statickou elektřinou zkreslený hlas, „fakticky se potřebuju vysrat.“

Koppes si povzdechl.

Každé ráno to bylo stejné. Josh Hardt, jeden ze čtyř velitelů týmů Červené čety, který Koppese převyšoval o celý hodnostní stupeň a o téměř pět let delší službu, to jaksi nikdy nedokázal vydržet až do konce ranní služby, aniž by ulevil sopečnému přívalu ve vnitřnostech. Proto tenpožadavek, jenž byl v podstatě rozkazem pro kohokoliv, kdo ho mělvystřídat, aby vstal dřív a přiklusal na východní stranu základny kobrněnému humvee označovanému jako LRAS1. Hardt tak dostal možnost podniknout výpad k latrínám, které stály o sto metrů dál na západ.

Koppesovi jaksi připadalo, že je to stále on a nikdy nikdo jiný, komu je to volání určeno. Ale jak si připomněl, když se zvedal z kavalce a nasazoval si výstroj, dnešní den byl jiný z několika důležitých důvodů, z nichž jeden ležel na posteli hned vedle něj.

Červená četa


Když skončil s navlékáním výstroje, sáhl po novém čísle časopisu, které si plánoval přečíst ve střelecké věži humvee. Svinul ho do co nejtenčí roličky a chystal se ho zasunout na místo, kde ho nikdo neuvidí. Není třeba dodávat, že člověk nemůže jen tak nakráčet ke strážnímu stanovišti a pleskat si časopisem do dlaně. Tohle bylo porušení předpisů, za které byste si vysloužili sprďáka od nadpraporčíka Rona Burtona, jenž byl zarytým puntičkářem, pokud šlo i o ta nejzbytečnější pravidla. Ale Koppes měl v neprůstřelné vestě tvořené keramickými destičkami, kterou jsme nosili jako ochranu krku a těla, malou schovávačku, jíž říkal „důvěrná zóna“.

Nenáviděli jsme ty destičky pro jejich váhu a proto, jak se dokázaly rozpálit horkem. Přesto měly pár výhod, z nichž hlavní byla schopnost zabránit kulce z AK-47 změnit obsah vašeho hrudníku v psí žrádlo. Navíc v ní byl přímo vpředu volný prostor, do kterého, jak Koppes zjistil, jste mohli nacpat časopis, díky němuž jste vydrželi na hlídce až do konce.

Tento systém fungoval natolik dobře, že si Koppes během našeho zdejšího pětiměsíčního pobytu občas bral s sebou do humvee starévýtisky Playboye. Jeho kámoš Chris Jones jich měl doma úctyhodnou hromadu a starší brácha mu je posílal v balíčcích z domova. Byly v nich obrázky žen jako Carmen Electra, Bo Derek a Madonna. Po dlouhých diskuzích se Jones s dalšími kluky shodli, že je to přesvědčivý důkaz o tom, že holky z prostřední stránky z nepředstavitelně vzdálené éry osmdesátých let jsou v podstatě kočky k nakousnutí.

Ovšem ráno 3. října měl Koppes něco ještě lepšího než archivní měkké porno. Předchozí den odpoledne dovezl jeden z Chinooků zásoby a nějakým zázrakem jsme dostali poštu. V ní bylo téměř aktuální vydání časopisu SportsPro s Peytonem Manningem na obálce, které nabízelo úplný přehled stovky nejlepších hráčů Národní fotbalové ligy za rok 2009.

Jistě, byli jsme sedm tisíc kilometrů od nejbližšího sportbaru a ano, budeme tu trčet ještě dlouho po skončení play-off a Superbowlu. Ale Koppes stejně jako my všichni ostatní věděl, že až bude moci konečně jet domů, může tu cestu absolvovat v kovové rakvi, pokryté americkou vlajkou. Takže vyhlídka na listování statistikami a hodnoceními týmů a možnost přenést se v duchu za černé stěny pohoří Hindúkuš, které rámovalo náš svět, omezovalo náš pohyb a nabízelo perfektní výhodnou

Clinton Romesha

6


pozici našim nepřátelům, aby nás mohli odtud vykouřit - pouhámyšlenka na podniknutí takového imaginárního výletu, jakkoliv krátkého -

ho uvedla do výjimečně pozitivní nálady. Proto zastrčil časopis do

vesty a šinul se ven k humvee, což byla vzdálenost nanejvýš padesát

kroků dlouhá. Cestou si Koppes mumlal frázi, kterou jsme v takových

chvílích všichni rádi vzývali. Mantru, jejíž stručnost a prozíravostshrnovala mnoho dvousečných paradoxů, jež dominovaly myšlenkámkaždého amerického vojáka, který se nacházel uvnitř nejvzdálenějšího,

nejrizikovějšího a takticky naprosto zoufale umístěného bojovéhopostavení v celém Afghánistánu.

Lepší už to nebude.

Nahoře v trámoví našich překližkových ubikací, jen tři kóje odKopesova kavalce, bylo prkénko, na které jeden z předchozích obyvatel, voják z jednotky, která tu byla nasazena před námi, vyryl krátkou zprávu, aby si připomněl, jak život v Afghánistánu funguje.

Mně i ostatním klukům z Červené čety se tak líbilo, co bylo na té desce napsáno, že jsme to koncem prvního týdne okamžitě přijali jako naše neformální motto. Přesně to symbolizovalo naše pocity z toho, že nás odšoupli na špatný konec země. Na tak absurdně vzdálený, takšíleně nehostinný vůči naší přítomnosti, že někteří generálové a politici, kteří byli zodpovědní za to, že nás sem strčili, tomu místu říkaliodvrácená strana měsíce.

Ta slova byla tak přesvědčivá, že kdykoliv nešlo něco podle plánu, kdykoliv jsme se třeba dozvěděli, že nás čeká další týden bez teplého jídla, protože generátor opět dostal zásah RPG, nebo že pošta z domova za poslední měsíc stále nepřišla, protože piloti Chinooků odmítaliriskovat sestřelení kvůli čemukoliv jinému než přepravě nejdůležitějších zásob. Pokaždé, když dorazila nejnovější zpráva o tom, co se podělalo, usmáli jsme se na sebe, zvedli obočí a opakovali:

„Lepší už to nebude.“

Ta fráze pro nás znamenala jednu z důležitých pravd, možná tunejdůležitější pravdu o tom, proč nás poslali na základnu, jejíž strategická a taktická zranitelnost byla tak naprosto zřejmá každému vojákovi, který sem kdy vstoupil, že se samotný název Keating stal dvojsmyslným vtipem. Byla typickým příkladem zvláštního armádního talentu pro vytváření situací, kdy všechno hraje proti vám, ale tvrdohlavě v tom pokračujete, a když to pak vybouchne, není vám to ani trochu trapné.

7

Červená četa


Nedostatky Keatingu nás pochopitelně nemohly vyvést z rovnováhy, protože jako vojáci jsme se neměli starat o záležitosti, které dalece přesahovaly náš žold, a tím spíše si vytvářet názory na obecnějšízáležitosti jako proč tu vůbec jsme a co tu vlastně máme dokázat. Náš hlavní úkol byl naprosto jasný a jednoduchý. Udržovat se vzájemně naživu a zadržovat nepřítele na druhé straně drátěných zátarasů. Ale tu a tam někdo z mých chlapů neodolal nutkání přemítat o celé misi a ptát se jaký má proboha smysl držet bojovou základnu, která tak očividně porušovala základní a nadčasové principy válčení.

Na tyto otázky obvykle nejrázněji a nejvzdorovitěji odpovídal Josh Kirk, jeden z dalších rotmistrů a pravděpodobně největší tvrďák v celé četě. Kirk vyrostl na vzdálené venkovské usedlosti v Idahu nedaleko Ruby Ridge a z žádného střetu nikdy neustupoval bez ohledu na to, jak byl malý nebo velký.

„Chcete vědět, proč tu jsme?“ zeptal se nás jednou večer, kdyžstahoval plastový obal ze své večeře, vegetariánské omelety, konzervované potravinové dávky, která byla ze všech jídel na menu nejméně oblíbená, protože vypadala jako cihla vyrobená ze slisovaných zvratků.

„Naším posláním na Keatingu,“ prohlásil, „je proměnit tytopotravinové dávky v hovna.“

Opravdová krása motta „lepší už to nebude“ spočívala v tom, že mělo dvě strany a mohlo fungovat jako mince. Na jednu stranu nejen vyjadřovalo, ale svým způsobem oslavovalo to, na co Kirk narážel, tedy že se hrozivost Keatingu zveličovala, a svou nesmyslností azbytečností se současně podceňovala. A v muži, který byl schopen sementálně vyrovnat s tím, že ho strčili na takové místo, mohlo vyvolatperverzní, ale vášnivý pocit pýchy.

Na druhou stranu, pokud jste tu frázi vzali a v duchu si ji otočili, viděli jste, že může znamenat něco úplně jiného. Tento nový význam souvisel s urputným smyslem pro rozhodnost, jaký si mladí muži,obzvláště ti, kdo mají povoleno držet mimořádně účinné zbraně, občas osvojují, když se octnou v situaci, která je absolutně a nenapravitelně v háji.

Hlavním důvodem, proč nemohl být život na Keatingu lepší, bylo pochopitelně to, že bylo tak nenapravitelně beznadějné s tím začít. Ale při jednom z těch podivných malých řízení osudu, toho typu ironie, který dokáže skutečně ocenit jen skupina maníků sloužících v pěšíbojové jednotce, jsme byli přesvědčeni, že na náš zdejší turnus, zapřed>8

Clinton Romesha


pokladu, že tu zatracenou věc přežijeme, budeme všichni vzpomínat

jako na nejpamátnější okamžiky našich životů.

Moje kluky dráždilo hlavně to, že nadpraporčík Burton z Červené čety, který měl z naší posádky v Keatingu nejvyšší hodnost v mužstvu, nebyl ochoten se pokusit cokoliv z toho pochopit. Burton, jenž byl velkým obdivovatelem armádních pravidel, která obvykle fungují na domovské základně, ale nedávají absolutně žádný smysl v palebné zóně, usoudil, že naše hláška je výrazem „mizerné morálky“. Takže kdykoliv slyšel někoho z nás ta slova opakovat, umínil si jít k němu a říct mu, ať kurva drží hubu.

Ovšem Burton nikdy nepochopil, že na místě jako Keating jenarosto nemožné si takový zákaz vynucovat. Koncem prvního týdne našeho zdejšího pobytu si základna už implantovala „lepší už tonebude“ do tmavých úrodných vrstev naší mysli, kde slova zakořeňují, a raší z nich víra a přesvědčení. Vykořenit je z nás by bylo stejné jako snažit se vykořenit Tálibánce ze svahů a hřebenů Hindúkuše, které základnu obklopovaly. A to by bylo stejné jako pokoušet sevytrhnout každý kus trní a malou jedovatou květinku rostoucí na svazích Hindúkuše.

9

Červená četa

Lepší už to nebude


Pokud šlo o nás, na Keatingu už to lepší nebude, ale lepší to ani být nemohlo, protože jsme se již ze všech sil snažili, aby to tam bylonejlepší.

To bylo něco, co jsme měli všichni náležitě zaběhnuté a dobrýmpříkladem, jak to fungovalo, bylo to, co Koppes dělal, když procházel k obrněnému vozu s časopisem, aby vystřídal Hardta.

* * *

Obrněné humvee, ke kterému Koppes mířil, bylo jedním ze čtyřtakových vozidel rozmístěných kolem perimetru základny, který sloužil jako součást naší primární obrany. Přímo nad kabinou mělo umístěnou ocelovou věž, která byla vybavena granátometem Mark 19, což byl v podstatě kulomet střílející místo kulek granáty ráže 40 mm. Pokud se zbraň naplno využila, dokázala vypumpovat téměř tři stovky granátů za minutu, a to byla ohromná palebná síla. Za necelé tři minuty by měl Mark 19 udělat z dvoupodlažní budovy hromadu sutin.

Koppes nic takového na vlastní oči ještě neviděl. Ale ta drobnáinformace mu dodávala určitý pocit klidu pokaždé, když se soukal do humvee a byl nucen uvažovat o mnoha jeho evidentních zranitelnostech počínaje faktem, že když se skrčil za granátomet, měl nohy, paže a trup kryté, ale hlavu a ramena naprosto nechráněné. Stejně znepokojující bylo, že se věž mohla otáčet jen v úhlu 110 stupňů. To muznemožňovalo pálit na kohokoliv, kdo se na něj snažil vystřelit zezadu.

Nebylo to ideální jako na Keatingu téměř všechno, a proto jsme plánovali nahradit obrněné vozy řádně opevněnými strážními věžemi. Realizace těchto plánů se nedávno pozastavila poté, co nám řekli, abychom základnu rozebrali a z této části Núristánu zatraceně rychle vypadli. Operace měla vlastně začít během dvaasedmdesáti hodin, a přesto o tom většina chlapů s nižší hodností na úrovni Koppese zatím nevěděla.

Ve chvíli, kdy Koppes dorazil k boku vozu, Hardt sešplhal z věže s úmyslem zamířit co nejrychleji k latrínám. Zastavil se jen na tak dlouho, aby Koppese informoval o nejnovějších zpravodajskýchinformacích.

Podle malé sítě afghánských informátorů, která měla dodávat dů - stojníkům Keatingu zprávy o vývoji v okolí, se ve vesnici Urmul, malé

10

Clinton Romesha


osadě, která ležela necelých sto metrů západně od základny na druhém

břehu řeky Dareh-je Kuštáz, shromažďovala skupina Tálibánců.

Tohle se dalo stěží považovat za novinku. Od našeho příjezdu před čtyřmi měsíci se zdálo, že jsme podobná varování dostávali každé tři až čtyři dny. Probíhalo to pokaždé stejně. Podle zprávy se měloseskuovat padesát až sedmdesát nepřátelských bojovníků k velkému útoku. Když k napadení konečně došlo, ukázalo se, že ho podniklo čtyři až pět povstalců nebo ještě častěji jen jeden až dva střelci. Nakonec jsme se začali na tato varování dívat skepticky.

Což neznamená, že bychom naše přepadení neočekávali. Během léta a začátku podzimu na nás zaútočili v průměru čtyřikrát týdně. Aleinformace o hrozícím velkém útoku už nedokázala u mužů na hlídce vyvolat větší pozornost. Takže když mu Hardt podal hlášení, Koppes prostěpřikývl, usadil se do věže a soustředil se na bezprostřednější věci.

Vojákovi s Koppesovou hodností a postavením poskytoval život na Keatingu jen ojedinělá potěšení, takže bylo důležité vychutnat sipříadné odchylky od rutiny bez ohledu na to, jak velké byly. Nové vydání časopisu SportsPro mezi ně rozhodně patřilo. Sám časopis by Koppesovi rozhodně stačil na celé dopoledne. Ale byl tu ještě bonus, protože dnes byla sobota, a to znamenalo, že všech padesát amerických vojáků na Keatingu mělo dostat ne jedno, ale dvě teplá jídla. Šlo o událost, jejíž důležitost se jen stěží dala přeceňovat.

Od chvíle, kdy jsme poprvé přijeli na základnu, jsme dostávali asi jedno teplé jídlo týdně, a po zbytek času jsme přežívali na studených potravinových dávkách. Hojně jsme je doplňovali sladkými plněnými koláčky s polevou a čokoládovým pudingem, který měl tak dlouho po lhůtě spotřeby, že jsme si říkali, jestli se tak armáda nepokouší pomáhat Tálibáncům.

Za těchto podmínek byla dvě teplá jídla denně téměř mimoKoppesovu představivost, obzvláště pokud vezmeme v úvahu, že k snídani měla být vajíčka a kukuřičná kaše. A co víc, pokud bude mít Thomas, náš kuchař, štědrou náladu, možná bude i nějaká slanina. Ale ani tonebyla celá historka.

Podle Koppese bylo na tom všem nejlepší, že pokud jste byli na hlídce, když Thomas začal v jídelně podávat snídani, chlap, kterého jste právě vystřídali, vám musel dojít pro jídlo, přinést ho k vozidlu a tam vám ho v podstatě naservírovat.

11

Červená četa


Pro Koppese, jehož jméno se vyslovovalo jako slovo „copacetic“ (úžasný), byla souhra těchto událostí nejlepším zážitkem na světě.Nejenže měl časopis se stovkou nejlepších hráčů amerického fotbalu, ale navíc mu osobně donesou teplou snídani, jako by s humvee zajel do drive-inu.

Jeho ranní baštu mu samozřejmě přinese maník, který právě položil ranní kabel. Ale vadilo to někomu? Odpovědí muže jako byl Koppes, který částečně díky mottu, jež jsme všichni přijali, byl schopen dívat se téměř na vše z té světlejší stránky bez ohledu na to, jak mizerné to mohlo být – bylo rozhodné „ne“; tohle mu ani trochu nevadilo.

Víš co, Hardte? řekl si, když se usadil za granátomet a jeho rotmistr uháněl k latrínám. Běž si na hajzlík a udělej tam, co potřebuješ.

Všechno je tady absolutně v pohodě.

Jak se Koppes usazoval na místo v obrněném voze, jiný voják,specialista jménem Stephen Mace, počítal poslední minuty do konce své čtyřhodinové hlídky v jednom z dalších obrněných vozů, který byl umístěn na opačné straně základny asi sto metrů na západ. Toto humvee, označované jako LRAS2, bylo nejvzdálenějším a nejvíce odkrytým obranným postavením na celé základně. Stálo jen asi čtyřicet metrů od řeky Dareh-je Kuštáz a předkem přímo proti shluku asi tří desítekhliněnou zdí obehnaných budov, které tvořily vesnici Urmul.

Mace, Koppesův nejlepší přítel, čekal, až ho vystřídá rotmistr Brad Larson, který byl shodou okolností mým nejlepším přítelem. A stejně jako Koppes s Hardtem měli Mace a Larson malý rituál, který obvykle prováděli, když se střídali ve službě.

Přestože měl Mace na Keatingu jednu z nejnižších hodností, byl také jedním z nejzábavnějších týpků uvnitř drátů. Vyzbrojen jako břitva ostrým důvtipem a strašně nevhodným smyslem pro humor, vydával ze sebe nepřetržitý proud vtipů vykládaných spatra a chytrýchpoznámek, které vždy odvedly vaše myšlenky od okolní mizérie, i když třeba jen na vteřinu nebo dvě. V krátkosti, Mace byl ten typ chlápka, kterého má každý rád blízko sebe. A měřítkem této oblíbenosti bylo, že dokonce i Larson, lakonický a rezervovaný chlap z Nebrasky, který jen zřídka prohodil s někým včetně mne pár slov, dobrovolně vstával o pár minut dříve a došoural se k obrněnému vozu, jen aby se posadil na přednísedadlo humvee a poslechl si Maceho kecy.

12

Clinton Romesha


To, o čem ti dva mluvili, pokrývalo široké spektrum záležitostí. Mohlo to být cokoliv na stupnici od vášnivé debaty o tom, jaké zvíře by nejraději střelili na safari v Africe, až po detailní popisy sexy učitelek, které měli na základní škole. Ale na tématu jejich rozhovorů záleželo méně než na tom, že měli rádi společnost toho druhého. Šlo to takdaleko, že někdy prostě mlčky seděli v obrněném voze a zírali ven čelním sklem, zatímco Mace potahoval z lehké marlborky a Larson lovil zplechovky žvýkací tabák.

Ovšem svou obvyklou rutinu to konkrétní ráno přeskočili, protože Larson měl na práci něco, co musel udělat hned. Místo aby vyšplhal přímo do humvee, prošel kolem řidičových dveří k předku vozu. Odložil na kapotu přilbu a zbraň, rozkročil se, rozepnul si poklopec, stál tam s odhalenou hlavou čelem k západu a vypouštěl dlouhý ranní proud.

Technicky vzato to měl Larson udělat u pisoárů, řady čtyř trubek z PVC o průměru deseti centimetrů zapuštěných víc než metr do země hned před návěsem se sprchami. Cestou k obrněnému vozu šel přímo kolem nich. Normálně by se tam zastavil. Ale trubky páchly hůř než cokoliv jiného v táboře. Z nějakého důvodu se rozhodl, že pach zatuchlé moči není to, co by chtěl zrovna v tu chvíli vdechovat.

Mezitím, když Mace viděl, k čemu se Larson chystá, vylezl zobrněného vozu a zamířil na východ přes základnu směrem k ubikacím, kde zbytek naší čety stále spal zdravým spánkem na kavalcích.

Když si šel Larson vyřešit svůj problém a zíral na scenérii před sebou, bylo 5.50 ráno a právě začínalo svítat. První sluneční paprsky zbarvily hliněné zdi Urmulu do zlatorůžova a jeho pohled upoutala nejvyšší stavba ve vesnici, což byla mešita.

Na rozdíl od mešit, které zdobily větší a více prosperující města v Afghánistánu, neměla ta v Urmulu ani jemně se zužující věžičku, ani cibulovitou kupoli. Byla to čtvercová věž, hrubá a skromná, kteráodrážela nejen drsnost a přísnost, ale i skromnost tohoto nemožněvzdáleného a odříznutého koutu Afghánistánu.

Nedaleko od sebe viděl Larson řeku, jak se zpěněná a průzračná valí pod jednoobloukovým betonovým mostkem vedoucím na malýostrůvek, sloužící jako přistávací zóna pro obří vrtulníky Chinook ve tvaru kovadliny, které byly životně důležitým spojením Keatingu s okolním světem. Přepravovaly cokoliv od nafty přes munici až k bednám slimonádami Dr. Pepper a plastovými lahvemi s pitnou vodou.

13

Červená četa


Na vzdálenější straně řeky skrývala hustá vrstva vegetace opice, ptáky a jiná divoká stvoření, která obývala stěny nemožně úzkého údolí, do něhož byl Keating zasazen. Larson viděl, jak se nad vším tím tyčí hory, které v tomto místě dominovaly a určovaly naše životy.

Jejich štíty vystupovaly přímo z říčního údolí, hladké a strmé. V dálce, vysoko nad těmi štíty, viděl sněhem pokryté vrcholy, které se nyní třpy tily oranžovým odstínem svítání na pozadí nebe, jež získalo sytou a neproniknutelnou kobaltovou barvu. V jiném čase a na jiném místě by byl výhled, jenž se prostíral před Larsonem, prostě skvělý. Ale zde se nesmíte nechat takovými věcmi zlákat k zapomenutí, že jsme ve válce a muži, proti nimž jsme sem přišli bojovat, vojáci, kteří z hloubky duše toužili co nejvíc z nás zabít, jsou skrytí v té kráse.

* * *

Když teď na ten okamžik vzpomínám, pokusil jsem se představit si tu scenérii z pohledu tří stovek tálibánských bojovníků, kteří se během noci přesunuli do pozic, donutili civilisty v celé oblasti opustit svédomovy a připravili si v domech a na svazích kopců palebná postavení mířící do všech světových stran. Teď odpočítávali poslední vteřiny do zahájení koordinovaného útoku na nás palbou RPG, minometů,kulometů, bezzákluzových děl a ručních zbraní ze všech směrů.

Počtem bojovníků, které tam shromáždili, měli proti nám přesilu v poměru šest k jednomu, a útok, který se chystali podniknout, bude hodnocen jako největší, nejurputnější a nejsofistikovanější útok v této části Afghánistánu, které americké nejvyšší velení říkalo Východní sektor.

I když to všechno může znít impozantně, možná je na tom ještěpozoruhodnější významnost naší kolektivní ignorance tohoto okamžiku.

Brad Larson neměl vůbec tušení, že zatímco tam stál s vystrčeným pinďourem a mimoděk registroval cákání moči do hlíny těsně před špičkami svých bot, mělo jeho hlavu v nitkovém kříži zaměřovačenejméně deset odstřelovačů, všichni vyzbrojení ruskou puškou Dragunov a s úmyslem prohnat mu hlavu kulkou ráže 7,62 mm.

Zach Koppes ani náznakem netušil, že nebude žádná donáška teplé snídaně, že svůj časopis nikdy neotevře a že během pár vteřin zůstane odříznut uvnitř svého humvee. Bude se bránit desítkám povstalců,za>14


tímco tři desítky afghánských vojáků, kteří měli být našimi spojenci

a partnery, opustí své pozice a uprchnou a způsobí tím naprostý kolaps

východního obranného perimetru Keatingu.

Josh Hardt neměl nejmenší tušení, že tito povstalci během hodiny proniknou za drátěné zábrany, zmocní se našeho skladu munice, zapálí většinu ze čtyř budov a nakonec na něj namíří RPG s úmyslem vystřelit mu mozek z hlavy.

Pokud jde o mne, když ubíhaly ty poslední vteřiny předtím, nežTálibánci rozpoutali peklo, ležel jsem natažený v posteli a tvrdě spal. Vůbec jsem tak nevnímal možnost, že během třiceti minut budou všichni uprostřed obležené základny stále žijící ustupovat na místo,jemuž se bude později říkat „Alamo“ a připravovat se k poslednímuodoru v jediných dvou budovách, které ještě nebyly v plamenech, zatímco deset našich kamarádů zůstane vězet mimo bojovou linii.

To mě přivádí zpět k našemu krátkému mottu, které nás takposilovalo.

Lepší už to nebude.

Na Keatingu bylo to ráno padesát Američanů včetně mužů, kteří byli součástí Červené čety. Částečně díky těmto slovům jsme nejen pochopili, ale s naprostou smířeností také přijali danou situaci - jak jsou naše linie neudržitelné, jak nemožné bude efektivně bránit nášperimetr, a jak daleko jsme od nejbližší pomoci. Ve skutečnosti nemělnikdo z nás ani matnou představu o tom, jaké čiré běsnění se nám chystá dopadnout na hlavy.

To, co následuje, není příběh jednoho muže, nýbrž celé čety. Je to příběh, na kterém stále lpí hrůza a prach. Jde o ságu, jejíž postavy jsou svým způsobem malé i velké, jsou méně hrdinské, než by si člověk mohl přát, a zároveň více lidské, než mohou napovídat návrhy navyznamenání, které po této bitvě následovaly.

Muži z Červené čety nebyli žádná parta zpěváků ve sboru. Nebyli jsme ani superhrdinové s železnou vůlí a ocelovým pohledem, kteří se objevovali v tolika vyprávěních, jež se objevila v posledním desetiletí války. Nebyli jsme eskadrou tvrďáků ze speciálních jednotek, kteří se proháněli na koňských hřbetech po pláních severního Afghánistánu, aby dobyli město Mazáre-e Šaríf v týdnech po 11. září (viz kniha Horse Soldiers, česky Bitva o pevnost Qala-e Džangi - Omnibooks

15

Červená četa




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist