načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Černý jezdec - Salma Blanco

Černý jezdec
-4%
sleva

Elektronická kniha: Černý jezdec
Autor:

Celý kraj je sužován řáděním bandy Velkého šéfa. Mezi lidmi vládne strach a nedůvěra. Přepadání, loupeže, zabíjení jsou na denním pořádku. Až do dne, kdy se objeví Černý ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061632
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Celý kraj je sužován řáděním bandy Velkého šéfa. Mezi lidmi vládne strach a nedůvěra. Přepadání, loupeže, zabíjení jsou na denním pořádku. Až do dne, kdy se objeví Černý jezdec. Maskovaný střelec, tajemný mstitel, doprovázený pouze velkým vlkem, se zprvu sám pouští do nerovného boje. Podaří se mu získat na svou stranu vystrašené usedlíky a sjednotit je v boji proti banditům? A kdo se to vlastně skrývá pod černou maskou? Klasický westernový příběh v rodokapsovém stylu pro milovníky dobrodružství. Příběh velké pomsty, lásky a přátelství.

Související tituly dle názvu:
Černý jezdec Černý jezdec
Blanco Salma
Cena: 70 Kč
Osud je černý jezdec Osud je černý jezdec
Eliotová George
Cena: 135 Kč
Divoký jezdec na černém sarančeti Divoký jezdec na černém sarančeti
Kukaň Jiří
Cena: 124 Kč
Klub Tygrů – Bezhlavý jezdec Klub Tygrů – Bezhlavý jezdec
CBrezina Thomas
Cena: 152 Kč
Polský jezdec Polský jezdec
Molina Antonio Munoz
Cena: 375 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Černý jezdec Salma Blanco únoru 2016 jako 25.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN: epub: ISBN 978-80-88061-61-8 mobi: ISBN 978-80-88061-62-5 pdf: ISBN 978-80-88061-63-2

3

Úvod

Byl jsem oby čejný greenhorn, když mne má nepokojná krev poprvé zavedla na vytoužený Divoký Západ. Táhlo mi na devatenáctý rok a cowboy s párem colt ů u pasu a dobrým kon ěm pod sedlem, pro mne p ředstavoval dokonalý symbol ideálního života. Mým snem však nebyl malý útulný ran č se stáde čkem dobytka a hodnou, milou ženuškou. Toužil jsem stát se pravým zálesákem, stopa řem, prost ě – mužem Západu.

Ve chvíli, kdy mi v kapse zachrastilo pár našet řených dolar ů, zabalil jsem sv ůj skromný majete ček a dal vale naší špinavé dí ře, kde jsme já, matka, ot čím a pět sourozenc ů bydleli. Možná to bylo ode mne hrubé, opustit matku a pět malých, v ěč ně hladových krk ů, které matka musela sama živit. Od rána do noci d řela v prádeln ě a těch pár cent ů zdaleka nesta čilo uživit celou rodinu. Ot čím, jako bývalý námo řník, u žádné práce dlouho nevydržel a co si vyd ělal, propil, nebo prohrál v kartách.

Už jsem ale nemohl dál žít jako oni a proto jsem jednoho dne zmizel, bez jediného sl ůvka rozlou čení.

Moje první m ěsíce na Západ ě nebyly zrovna nejr ůžov ější. Dolárky se brzo rozkutálely a mě nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po n ějaké práci.

V m ěste čku, kde jsem se prozatím ubytoval, však pro mne nic po řádného nebylo. Našt ěstí hostinský m ěl pochopení, a protože pot řeboval n ěkoho k ruce, nechal mne dál bydlet v malém kumbále v podkroví. Mou novou povinností se tak stal úklid lokálu, zajišt ění zásob d řeva a po ve čerech roznášení jídla a pití.

Práce v baru nebyla špatná. Musím se ale také p řiznat, že nejednou jsem byl zmožen alkoholem víc, než naši hosté. Rád jsem poslouchal historky o poty čkách s Indiány a tvá ře mi jen ho řely, sotva jsem n ěco zaslechl o pistolnících, zlatokopech nebo traperech. Teprve tady jsem si za čal pomalu uv ědomovat, že Západ není jenom romantika a sn ění, ale i drsná realita. A nad ěje na p řežití je jen pro toho rychlejšího, siln ějšího a krut ějšího.

Ob čas mi n ěkterý z host ů nechal n ějaký ten cent spropitného, nebo se mi poda řilo p řivyd ělat si pár drobných h řebelcováním koní. Každý centík putoval pod m ůj chatrný slamník a já snil, že už si brzo koupím kon ě a pušku.

Jednou p řijela do m ěste čka parta zlatokop ů, aby nakoupili pot řebné zásoby na další cestu za zlatem. Jakmile se to ke mn ě doneslo, vyhledal jsem jejich vůdce a dlouho jej p řemlouval, aby mne vzali s sebou. Zprvu na moje naléhání odpovídal jen nasupeným bru čením, ale potom se mi ho p řece jenom poda řilo obm ěkčit.

S nahluchlou kobylou pod zadkem – jediným kon ěm, kterého se mi poda řilo sehnat, a s dlouhou kentucky ráže 45 v pouzd ře u sedla, jsem se rázem ocitl na vrcholu blaha.

Když jsem se poprvé vyškrábal do sedla, mohli se mí noví známí zlatokopové, uválet smíchy. Musel na m ě být opravdu sm ěšný pohled, ale tenkrát jsem se málem urazil.

S touhle partou jsme spole čně jezdili asi rok. Mým nejlepším u čitelem života v divo čin ě byl práv ě ten nevrlý, v ěč ně nabru čený v ůdce zlatokopecké bandy. Pozd ěji jsme se osamostatnili a jezdili jenom spolu. U čil m ě hledat zlato, zacházet se zbraní a lasem, jezdit na koni a um ět se spolehnout sám na sebe za každé situace. Velmi nerad jsem se s ním lou čil, když se rozhodl vrátit se se svým pracn ě nabytým majetkem zp ět na Východ, k dětem.

Zůstal jsem sám a celý Západ ležel p řede mnou. Už dávno jsem nejezdil na té hluché herce, te ď mi pat řil nádherný ryzák. Byl to skv ělý k ůň a nelitoval jsem námahy vynaložené na jeho získání a ocho čení.

Už tomu bylo p ět let, co jsem nevid ěl svou matku a sourozence. Tém ěř veškeré nalezené zlato jsem po svém partnerovi a učiteli poslal dom ů

6

s jistotou, že bude spolehliv ě doru čeno. Z ůstalo mi jen pár malých nugget ů,

pro nejnutn ější výdaje. Nepot řeboval jsem víc a potom – vždycky byla

možnost, najít další.

A tak nastala chvíle, abych vyrazil sám, se svým kon ěm, vst říc nekone čným

pláním prérie, horkému písku poušt ě a věč ně tajemným horám na obzoru.

1. kapitola

Potuloval jsem se pustou krajinou kolem Rio Grande a nem ěl zrovna moc co na práci. Za mnou z ůstalo Santa Fe a já te ď p římo nadšen ě vítal klid a čistý vzduch kolem. Zamiloval jsem se do toulání a nic na sv ětě bych nevym ěnil za neproniknutelné, nekone čné lesy, fantastické skály, propasti a hluboké rokle, dravé horské byst řiny, tmavozelená oka jezer, zv ěř , zp ěv pták ů v korunách strom ů nebo h řmění hrom ů a hukot v ětru ve v ětvích. Nedokázal bych žít bez toho všeho, i když, p řiznám se, často se mi zastesklo po domov ě, po matce a sourozencích. Ale čím delší dobu jsem tady prožil, uprost řed nekone čné volné zem ě, uv ědomoval jsem si, že pro mne už není nikde jinde domov, než tady.

Cesta mne dovedla k horám a nekone čná jednotvárná prérie z ůstala daleko za mnou. Pozd ě k ve čeru jsem zastavil kon ě v malebném údolí, z jedné strany chrán ěném strmou rozpukanou st ěnou skalního masivu a z dalších stran hustým hvozdem. Po celém údolí čku rostly v malých skupinkách hrdé mohutné borovice a smolná v ůně prosycovala okolí. Nevím pro č, ale tyhle borovice mi u čarovaly. Snad to bylo jejich drsnou krásou, bizarními tvary kmen ů a větví a vznešenou hrdostí.

Z nadšeného sn ění mne vyrušilo až d ůrazné zaržání mého kon ě, který nem ěl smysl pro krásy okolí, když ho tížilo sedlo a dřely popruhy. Teprve, když jsem ho zbavil jeho b řím ě, se spokojeným zaržáním se rozeb ěhl do údolí, na sv ěží mladou travi čku. a já se taky za čal rozhlížet po n ěč em k zakousnutí.

Na noc jsem se uložil, jako už tolikrát, poblíž uhasínajícího ohništ ě, zamotaný do teplé houn ě. Jindy bych usnul tém ěř okamžit ě, unaven celodenním putováním, ale dnes ne a ne spát. Poslední jiskérky ohn ě poblikávaly tmou, vzduch von ěl a na nebi jasn ě zá řily hv ězdy.

Opodál zašramotilo v houští v suchém listí n ějaké zví řátko vydávající se na no ční lov. Můj k ůň n ěkolikrát spokojen ě odfrkl a jinak nic nerušilo no ční ticho.

Oči se mi již p řivíraly únavou, když náhle pro řízl no ční tmu ostrý hr ůzný zvuk, jenž mne rázem vymrštil na nohy.

Docela blízko, zhruba t ři až p ět mil vzdušnou čarou od mého tábo řišt ě, se zvuk ozval poprvé. Podobalo se to vl čímu vytí, svolávání sme čky k lovu, ale něco v tom hlase bylo d ěsivého a nadp řirozeného. N ěco, jako hlas z onoho sv ěta.

Dlouho jsem se nemohl vzpamatovat, a č znova zavládlo ticho. Ležel jsem s očima up řenýma do tmy a spánek mne úpln ě p řešel.

Usnul jsem až hodn ě pozd ě. Probudilo mne p říjemné teplo slune čních paprsk ů a jásavé št ěbetání pták ů. P říroda byla již dávno vzh ůru a každi čký živý tvor si shán ěl n ěco k sn ědku. Borovice pronikav ě von ěly smolou a potok v údolí spokojen ě zur čel po kamení. Nic nenasv ědčovalo tomu, že ona no ční příhoda nebyla pouhým snem.

Po vydatné snídani jsem zabalil své v ěci, osedlal kon ě a vydal se na další cestu. a protože moje zv ědavost byla siln ější než rozum, jel jsem stejným sm ěrem, odkud se v noci ozývalo to hr ůzné vytí. Nevím, co jsem tím sledoval, vždy ť to zví ře – bylo-li to zví ře – muselo být již desítky mil daleko.

Pozorn ě jsem sledoval své okolí, nespat řím-li n ěco podez řelého. a moje pozornost se mi vyplatila. Lehký vánek ke mn ě donesl slabý závan kou ře z ohništ ě a i m ůj k ůň dával neklamnými znaky jasn ě najevo, že p řed námi někdo je. Opatrnost, která je v divo čin ě k životu nezbytná, mne p řinutila sesko čit z kon ě, ponechat ho v úkrytu v hustém porostu a zjistit, s kým mám tu čest.

Co nejtišeji jsem se plížil mezi stromy k tábo řišti. Málem mne p řekvapila hlídka, nehybn ě stojící na okraji malé mýtiny. Našt ěstí pro mne byl muž oto čen tvá ří k táboru a něco pok řikoval tlumeným hlasem na dalšího muže, který ho z řejm ě šel vyst řídat. Z ůstal jsem ležet bez hnutí na zemi, ukrytý za ke řem, a čekal, až hlídka poodejde dál. Kone čně se tak stalo a já mohl pokra čovat v cest ě. Poda řilo se mi p řiplížit se až k samému táboru a skryt za velkým hustým k řovím, si nepozorovan ě prohlédnout celé ležení. Na volném prostranství ho řel ohe ň, nad nímž byl zav ěšený kotlík. V ůně kávy se nesla až ke mn ě. u ohn ě sed ěli dva muži a kousek opodál ležel t řetí. Dalo se předpokládat, že jich tady je víc a že ostatní drží hlídku nebo jsou na lovu. a skute čně – z lesa po mé pravé straně se vyno řili další dva a zamí řili k ohni. Obsloužili se z kotlíku a poodešli stranou, sm ěrem ke mn ě. Chvíli sed ěli ml čky, žvýkali placky a zapíjeli je kávou. Byli p říliš blízko, a proto jsem se neodvažoval ani pohnout. Ležel jsem dál bez jediného pohybu a čekal. Zatím nebylo možné ud ělat si úsudek o tom, koho mám p řed sebou. Nevypadali na zlatokopy, ani na lovce. Neuniklo mi, že jsou všichni d ůkladn ě ozbrojeni a zárove ň n ěco v jejich výrazech nebo chování nazna čovalo, že mají z něč eho strach.

Kone čně jeden z těch dvou promluvil.

„M ěli bysme odtud co nejrychlejc vypadnout. Nelíbí se mi tady.“

„A co Henry? Víš p řece, že se máme sejít tady. Henry to tak vymyslel a tak to bude.“

„Já vím, ale... Sakra!“

„Miqueli, m ě taky nejni zrovna nejp říjemn ějc, ale musíme čekat. Zejtra ráno by m ěl už snad dorazit posel od Henryho a pak uvidíme co dál.“

„Jen aby nebylo pozd ě. Nejradši bych se sebral už dneska a vypa řil se odtud. Tenhle kraj je prokletej a vod tý doby, co se tady vobjevil von, to jde s náma špatn ě.“

„Taky bych rad ěj zm ěnil rajón. Mám pocit, že se to táhne za náma jako nějakej p řízrak.“

„Jo a pomalu nás likviduje. Už t ři mrtví za poslední tejden! a každou noc ten jeho p říšernej koncert. To je prost ě k zešílení!“

„Sakra, ml č už! Až tenhle kšeft skon čí, taky zmizíme. Byl bych nejrad ěj, aby zejtra p řijel sám Henry a hned si to zboží vodvezl.“

„Ty nevíš, kdo p řijede?“

„Ne. Má se jen vohlásit jako «P řítel v nouzi», řikal Henry.“

„Hm. Stejn ě je to divný. Ani po řádn ě nevíme, kdo všechno v band ě je. Poznáváme se jen díky domluvenejm hesl ům. a pokyny k akcím dycky jen v Doup ěti. To nechápu. Pro č to Henry tak komplikuje?“

„To je jeho v ěc, von je šéf. Ostatn ě, je to možná tak lep čí. Dyby n ěkoho z nás dostali a von náhodou žvanil, stejn ě toho moc neprozradí. To má Henry vymyšlený dob ře. Ale už vo tom nemel. B ěž rad ěj nakrmit mladýho Burtna, ať nám nezhebne. Nebo z nás pak Henry stáhne k ůži zaživa. Už takhle vypadá Burton d ěsn ě.“

„Nem ěl se tak bránit, kdo mu za to m ůže. Dyby záleželo na mn ě, tak ho nakrmím olovem a mizím vodtu ď. Tenhle kšeft mi moc nevoní, Bille a ty víš, že já zrovna vybíravej nejsem.“

Miquel vstal a odešel k ohništi. Jeho spole čník se natáhl na záda a zav řel o či. Podle pravidelného chrápání jsem poznal, že skoro okamžit ě usnul. Miquel se zatím s hrne čkem v jedné a kusem placky v druhé ruce vydal ke skupin ě strom ů, vybíhající z lesa po mé levé stran ě a zasahující až do poloviny palouku.

Teprve nyní moji pozornost p řitáhla postava, p řipoutaná k jednomu stromu. Byl to mladý muž, zhruba v mém v ěku, pokud se dalo soudit, urostlé postavy, s delšími tmavohn ědými vlasy a celkem p říjemnou tvá ří. Te ď ovšem poznamenanou prožitým utrpením a bolestí. Pod jeho rozervanou ušpin ěnou košilí prosvítal obvaz, obepínající pravé rameno a paži. Celou hru ď m ěl zjizvenou krvavými šrámy, pokrytými prachem. Když se k němu Miquel přiblížil, zvedl zajatec s velkým úsilím hlavu a pohlédl na svého v ěznitele.

Nemohl jsem na tu dálku slyšet, co mu Miquel říká, ale neušlo mi, že zajatec vrtí odmítav ě hlavou. Miquel se k němu sklonil a násilím se ho pokusil přim ět vypít obsah plechá čku. Zajatec mu však okamžit ě nápoj vyplivl do tvá ře. Miquel se rozzu řil, vztekle vychrstl obsah hrnku spoutanému muži do obli čeje a ješt ě ho tvrd ě nakopl pod koleno.

Jen se nejv ětším ovládáním se mi poda řilo potla čit zlostné syknutí, jež se mi bezd ěky dralo z úst.

To, co jsem vid ěl a slyšel, mi dokonale sta čilo k tomu, abych si o celé v ěci ud ělal obrázek. M ůj pohled ješt ě jednou zalet ěl k bezvládné postav ě u stromu, a co nejtišeji jsem se odplazil stejnou cestou pry č.

Teprve u svého kon ě jsem si oddechl, vyhoupl se tiše do sedla a rozjel se do bezpe čí, kde bych mohl v klidu vymyslet plán, jak osvobodit neznámého z rukou t ěch lotr ů. o tom, že ho vysvobodit musím, nebylo ani pochyby.

2. kapitola

„St ůj! a ruce hezky nad hlavu!“ ozvalo se za mnou rázným hlasem. Mali čko jsem se pooto čil, ruce stále na hrušce sedla. Mezi lopatkami mne okamžit ě tvrd ě dloubla hlave ň cizí pušky.

„Jedu na pomoc p říteli v nouzi.“

Hlave ň pušky se po mých slovech ihned sklonila a muž mne p řátelšt ějším tónem hlasu pobídl kup ředu. Vyjel jsem z lesa na mýtinku a sesko čil z kon ě. Rázn ě jsem si to zamí řil k ohni, kde se povalovalo asi p ět muž ů. Jakmile mne zahlédli, vstali a čekali, až k nim p řijdu. Jejich tvá ře nevyjad řovaly p říliš nadšení, ale jen co jsem řekl znova heslo, objevilo se v nich uleh čení.

Posadili jsme se zpátky k ohni a já se rozhlédl kolem sebe. První promluvil Bill.

„Čekali jsme t ě až zítra.“

„V ěc sp ěchá. Musím p řevzít zboží a jet neprodlen ě dál.“

„A co máme d ělat my?“

„Zmizet. Beze stopy.“

„Kam?“

Opovržliv ě jsem se na n ěho podíval, ale neodpov ěděl jsem. Ostatn ě, co bych mu také m ěl říct, abych nevzbudil podez ření? Pustil jsem se do p ěkn ě riskantní hry a sebemenší chybný krok mne mohl stát život. Vsadil jsem na nad řazenou aroganci, abych tím v nich vyvolal pocit, že jsem n ěco víc, než oni. Pokud budou dostate čně hloupí, uv ěř í mi. Pokud ne, jsem v háji.

„A co dál?“ zeptal se znova Bill.

„Henry vám dá v čas další úkol, nem ěj strach.“

„Jak to, že t ě poslal pro zboží samotnýho? Kdo vlastn ě seš?“

„Nebu ď moc zv ědavej, nemuselo by se ti to vyplatit. Šéf moc dob ře ví, co dělá.“

„To jako Henry? Nebo... velkej šéf?“ Bill vyt řeštil o či.

Znova jsem ho obda řil opovržlivým pohledem. Vid ěl jsem, jak p řekvapen ě zalapal po dechu a díval se na mne málem s posvátnou úctou a hr ůzou zárove ň. Ten jejich šéf musí být velké zví ře a setkat se p římo s ním osobn ě nebude tak snadné.

„Nemám čas se tady s váma vybavovat. P řipravte mi zboží a zmizte odtud,“ vstal jsem od ohništ ě a zamí řil ke svému koni. Už abych byl odtud co nejdál!

V tábo ře zavládl čilý ruch. Všem se asi ulevilo, že tuto noc již mohou být daleko z tohoto místa, jež jim z nějakého d ůvodu nahán ělo strach.

Během čtvrt hodiny byl tábor jako vymetený, ohništ ě udusáno a zaházeno drny a všichni muži v sedlech svých koní, p řipraveni vyrazit na cestu. Moje „zboží“ sed ělo se spoutanýma rukama a roubíkem v ústech v sedle dlouhonohého siváka. Jeho zbran ě a další v ěci jsem m ěl já. Zatím klapalo všechno podle plánu.

Pokynul jsem Billovi.

„Je ďte.“

Kavalkáda jezdc ů v mžiku vyrazila z tábo řišt ě a zmizela mezi stromy. Chvíli jsem ješt ě vy čkával a potom, s uzdou siváka v ruce, jsem vyrazil po jejich stop ě. Bylo nutné se p řesv ědčit, že opravdu odjíždí pry č a nehodlají mne stopovat. Jejich cesta vedla p římo na západ. Znamená to, že o mn ě nepochybují. M ůj jednoduchý trik vyšel.

S úlevou jsem oto čil kon ě a vracel se stejnou cestou zp ět. Nyní se musím dostat do svého úkrytu, kde jsem nechal všechno své prospektorské nádobí čko. a také mne čekal ješt ě jeden úkol – přesv ědčit zajatce, že nejsem ten, za koho jsem se vydával. Proto ihned, jakmile jsme oto čili kon ě, vyjmul jsem mladému muži roubík z úst a rozvázal mu pouta. Hled ěl na mne pohledem plným p řekvapení a ned ůvěry a s úlevou si t řel pohmožd ěná záp ěstí.

„Kdo jste?“ zeptal se, když jsem mu podal jeho vá ček s pen ězi. Zbran ě jsem si rad ěji ješt ě ponechal, p řece jen, dokud ho nep řesv ědčím, že stojím na jeho stran ě, je hloupost riskovat.

„Rozhodn ě ne ten, za koho m ě považují oni,“ kývl jsem s úsm ěvem ve sm ěru, kam odjeli banditi.

„Jak vám mám v ěř it?“ Obez řetn ě mne pozoroval.

„Nemusíte. Podstatný je, že jste volný.“

„A moje zbran ě?“

„Jsou vaše. Pokud mi v ěř íte a nebudete je chtít použít proti mn ě.“

Chvíli p řemýšlel.

„Asi nemám jinou možnost, že?“

Pokr čil jsem rameny. Ješt ě chvíli váhal, pozoroval mne a potom p řikývl.

„Well, budu vám v ěř it. Co máte v plánu dál?“

„Zajet si pro své v ěci a pronto odtud zmizet.“

„S tím souhlasím. Řeknete mi ješt ě, kdo jste?“

„P řítel. To vám musí zatím sta čit. Te ď není čas na vysv ětlování. Musíme odtud vypadnout. Kdyby je náhodou napadlo se vrátit, nebylo by nám moc příjemn ě. a nezapome ňte, že má p řijet pravý posel od jejich šéfa. Proto, pokud vás zajímá, kdo jsem, je ďte kousek se mnou a já vám to povyprávím.“

Můj spole čník váhav ě p řikývl a potom jsme se již na svých koních hnali pryč od tohoto místa.

Úmysln ě jsme vybírali co nejnesch ůdn ější cestu, jen aby po nás z ůstalo co nejmén ě stop. Dlouhou dobu jsme jeli korytem říčky a až pozd ě odpoledne dorazili do mé skrýše.

Odstrojil jsem kon ě a hned se pustil do p řípravy n ěč eho k sn ědku. M ůj spole čník mne po celou dobu ml čky pozoroval. Bylo na n ěm vid ět vy čerpání, ale snažil se je p řemáhat.

Až teprve když jsme oba sed ěli se šálkem horké kávy a dojídali zbytky králíka od v čerejška, jsem kone čně za čal vypráv ět.

„Je možné, že mi neuv ěř íte, ale p řesto vám řeknu vše tak, jak to bylo. Potom se m ůžete rozhodnout, zda mluvím pravdu nebo ne.“ Po tomto úvodu jsem se pustil do podrobného lí čení, od vyslechnutého rozhovoru dnes ráno, až po sv ůj šílený plán.

„A jak vidíte – vyšlo to,“ uzav řel jsem své vypráv ění.

Můj spole čník sed ěl ml čky se sklopenou hlavou a přemýšlel. Teprve po chvíli mi pohlédl do tvá ře.

„P řišel jste vlastn ě v poslední chvíli. Zvláštní, nem ůžu tomu uv ěř it. Ledaže – neslyšel jste n ěkdy o Vlkovi?“

Zavrt ěl jsem hlavou.

„O vlkovi? To má být co?“

„Spíš kdo,“ poznamenal tiše.„Poslední t ři noci, co jsem u nich byl, se vždycky ozval. a každé ráno našli jednoho muže mrtvého. Se šípem v srdci. a kolem nebylo nic jiného, než stopy obrovského vlka. Proto byli všichni tak nervózní a rychle zmizeli z toho prokletého místa. Myslel jsem – jestli o tom něco nevíte.“

Pomalu jsem zavrt ěl hlavou a ucítil, jak mi po zádech p řebíhá mráz.

„Tu noc jsem to taky slyšel. Vytí, jakoby z onoho sv ěta. a ráno, když jsem jel tím sm ěrem, narazil jsem na tu tlupu.“

Můj spole čník na mne stále hled ěl vážným, zkoumavým pohledem.

„Takže – ať už je Vlk kdokoliv, vlastn ě mi zachránil život tím, že vás přivolal.“

„A víc o něm vážn ě nikdo nic neví?“ zeptal jsem se.

„Nikdo nic p řesného. Je to jen pár m ěsíc ů, co se tady objevil, ale za ten čas už si stihl získat srdce všech oby čejných lidí v kraji a znep říjemnit spánek mnoha lump ům. Je vždycky tam, kde se d ěje n ějaké bezpráví. Ti, kdo ho mohli zahlédnout, ho popisují jako obrovský p řízrak černého jezdce v kápi, na černém koni a vedle vždy b ěží velký černý vlk. Proto se mu říká Vlk anebo také Pán vlk ů, nebo Černý jezdec. Kdo je to a kde žije, to nikdo neví, zrovna tak, jako pro č skrývá svou tvá ř pod maskou.“

Odml čel se a dlouhou dobu bylo ticho. Oba jsme se zabrali do svých myšlenek a na okamžik zapomn ěli na celý sv ět.

Příb ěh tajemného jezdce mne za čal zajímat a rozhodl jsem se v tomto kraji nějaký čas z ůstat.

3. kapitola

Za ten ve čer jsme se s Jeffem tak sp řátelili, že jsme se rozhodli pokra čovat v cestě spole čně. Jeff uvítal moje rozhodnutí z ůstat v tomto kraji a pozval mne na jejich usedlost. Noc jsme ješt ě strávili v mém tábo řišti a brzo ráno jsme m ěli vyrazit na dvoudenní cestu k domovu.

Zdálo se mi, že jsem zrovna usnul, když mne probudilo rázné zacloumání.

„Bobby, vstávejte, n ěco se d ěje! Slyšíte?“

Kolem byla ješt ě tma, ale nebe na východ ě již za čínalo zvolna blednout. Jeff stál nade mnou a pozorn ě naslouchal. Zvedl jsem hlavu a kone čně to uslyšel také. Vzdálené vl čí vytí!

„Vlk!“ vydechl Jeff.

Vyskočil jsem rychlena nohy. Ten hr ůzný zvuk – to nebyl oby čejný vlk. To byl – sám Pán vlk ů! Náš starý známý Černý jezdec. Vytí se nyní p řiblížilo a mě znovu vstávaly vlasy na hlav ě.

Kon ě se plašili a nepokojn ě ržáli. Ani jim se ten zvuk nezamlouval. Vytí odum řelo v kvílivém stenu a op ět se rozhostilo ticho.

„Další mrtvý,“ tiše poznamenal Jeff.

„Myslíte?“

Přikývl. „Bill má zase o jednoho kumpána mí ň.“

Už nem ělo smysl jít znovu spát, proto jsme rozd ělali ohe ň a po krátké snídani vyrazili na cestu. Mezitím se úplně rozedn ělo a krásné ráno slibovalo krásný den. Obloha byla jasná, bez jediného mrá čku a my m ěli p řed sebou dlouhou cestu.

Projížd ěli jsme skalnatým zalesn ěným krajem plným zv ěř e. Byl to zde pravý ráj pro lovce kožešin a já už se t ěšil, až si vyrazím na lov. Jeff mne nalákal na horského lva – pumu, který se zde často vyskytuje.

Jaké vábivé vyhlídky do budoucna!

Vyjeli jsme zrovna z úzké sout ěsky a před námi se objevilo rozlehlé údolí, když Jeff ne čekan ě prudce zastavil kon ě a ukázal vpravo. Ihned jsem pohlédl nazna čeným sm ěrem a doslova zkoprn ěl úžasem. Zhruba p ůl míle p řed námi, na skalní římse rozlehlého skalního masivu, uzavírajícího na této stran ě údolí, jsme zcela z řeteln ě spat řili – Černého jezdce.

Sed ěl bez pohybu v sedle svého kon ě a hled ěl p římo na nás! Vedle kon ě stejn ě nehnut ě číhal i velký, černý vlk.

Sotvaže p řešla první vlnu p řekvapení, rázn ě jsem pobídl kon ě a vyrazil vp řed.

Překonal jsem již polovinu vzdálenosti a jezdec se stále nepohnul. O čima jsem vyhledával úzkou stezku vedoucí vzh ůru a zamí řil k ní. Černý jezdec mi zmizel z očí za korunami strom ů, obklopujících patu skály. Zaslechl jsem za sebou dusot kopyt a krátké ohlédnutí mi potvrdilo, že ani Jeff se neubránil a vyrazil za mnou.

Vzh ůru po p říkré st ěně srázu vedla krkolomná nebezpe čná stezka. Na okamžik jsem zaváhal, ale to již byl t ěsn ě za mnou Jeff, p ředstihl mne a jako první se pustil vzh ůru. Vystoupali jsme až na skalní římsu vysoko nad vrcholky strom ů, ale nikoho jsme tam již nezastihli. Jenom tichý smích a slábnoucí dusot kopyt až na vrcholku skály nad námi byl d ůkazem, že zde skute čně p řed chvílí n ěkdo byl.

Skalní římsa pokra čovala dál sotva znatelnou stezkou, vhodnou snad jen pro kamzíky. Nezbylo nám, než opatrn ě oto čit kon ě a vrátit se zp ět.

Cítil jsem zklamání, ale jak Jeff řekl, byl v ůbec zázrak, že jsme ho spat řili.

„P řesto bych s ním rád promluvil,“ poznamenal jsem s pohledem up řeným na osam ělou římsu.

„Zná tyhle skály až p říliš dob ře. Žádný pronásledovatel ho nikdy nem ůže dostihnout, Bobby. Dokud nebude on sám chtít.“

Ano. Jeff m ěl pravdu. Dokud nebude Černý jezdec sám chtít, nikdo nespat ří jeho tvá ř. a jakékoliv pátrání po n ěm nemá smysl.

Naše další cesta probíhala bez vyrušení a odpoledne druhého dne jsme dorazili na usedlost Jeffova otce.

Sotva jsme vyjeli z hustého lesa, objevilo se p řed námi malebné údolí. Řeka lemovaná olšemi a topoly se klikatila po jeho dn ě a přetínala údolí na dv ě nestejné části. a práv ě na prot ější vzdálen ější stran ě na malém návrší se rozkládaly budovy usedlostí. Byla to vlastn ě malá pevnost. Hlavní jednopatrový d ům s ochozem uprost řed, vedle další nízký domek, stáje, stodoly, sýpky a skladišt ě a to vše ukryto za masívní palisádou z kůlu. Obyvatelé této usedlosti nemuseli mít v žádném p řípad ě obavy z nep řátelského útoku. Za svojí kolovou hradbou byli tém ěř v bezpe čí.

Nyní byla vrata v palisádové hradb ě uzav řena a ohrady na volných prostorách venku zely prázdnotou.

Zamí řili jsme na vyježd ěnou cestu, kopyta koní zadun ěla po trámovém most ě a volným prostranstvím jsme se hnali p římo k brán ě. Ta se v posledním okamžiku doširoka rozev řela a my vjeli na prostorný dv ůr. Hned k nám s halasem p řib ěhli t ři muži a přátelsky se vítali s Jeffem.

„Otec je uvnit ř?“ ihned se informoval Jeff, jen co sesko čil z kon ě. Odpov ědí mu bylo trojí p řikývnutí a Jeff navíc ne čekal. Ješt ě kývl na mne a vykro čil k domu. P ředal jsem jako on uzdu svého kon ě jednomu z muž ů a zamí řil za Jeffem.

Překonali jsme sotva polovinu vzdálenosti, když se t ěžké dve ře rozlétly a v nich stál mohutný muž s prošediv ělými vlasy a up římnou, trochu drsnou tvá ří. Jeff ův otec. Ml čky si padli se synem do náru če. Až mne udivila ta důvěrnost vztahu otce a syna. Já jsem na svého otce neměl p říliš dobré vzpomínky, a proto jsem vždy tak trochu závid ěl t ěm, kte ří na tom byli lépe.

Kone čně se Jeff vymanil z otcova objetí a ukázal na mne:

„Ot če, Bobbymu vd ěč ím za to, že jsem tady.“

Po t ěchto prostých slovech se i mn ě dostalo srde čného objetí Jeffova otce.

"Poj ďte dále mládenci," promluvil kone čně Burton starší, když mne pustil ze sev ření a postr čil nás do domu. "Musíte mi všechno rychle vypráv ět! Usa ďte se a já jsem hned u vás."

Chodbou jsme vešli do velkého pokoje, jenž sloužil jako obývací pokoj a jídelna zárove ň. Usadili jsme se v křeslech a vy čkávali na pána domu. Mezitím jsem m ěl čas trochu si prohlédnout interiér místností. Jak už jsem se zmínil, vstup do pokoje byl dve řmi z chodby. z pokoje pak vedly dvoje další dve ře – jak jsem mohl zjistit pozd ěji, jedny do kuchyn ě a jedny do pracovny pana Burtona. Pohodlné d řev ěné schodišt ě stoupalo vzh ůru k jednotlivým ložnicím v pat ře.

Pokoj byl za řízen prost ě, ale ú čeln ě. v části blíže ke kuchyni stál velký jídelní st ůl, kde se rodina scházela v dob ě jídla. P římo proti dve řím do chodby dominoval celé místnosti obrovský kamenný krb. Nad ním a tém ěř na celé st ěně vedle krbu visely r ůzné zbran ě – pušky, pistole, lovecké tesáky a dokonce i indiánské luky, šípy a tomahavky.

Kolem krbu byla rozestav ěna k řesla, v nichž jsme nyní s Jeffem sed ěli a u st ěny stála pohovka a vedle ní nízký stolek. z nábytku se zde dále nacházely různé sk říňky, truhlice pod okny a komoda. Vše prosté, jednoduché, tém ěř až

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist