načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Černí baroni na Kladensku -- aneb Jak to bylo doopravdy - A.J. Kolář

Černí baroni na Kladensku -- aneb Jak to bylo doopravdy

Elektronická kniha: Černí baroni na Kladensku -- aneb Jak to bylo doopravdy
Autor:

Příběh pétépáka – vysokoškoláka má být tak trochu protipólem známým “Černým baronům” M. Švandrlíka. Je zcela pravdivý a dokládá zkušenost většiny “černých” ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 130
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh pétépáka – vysokoškoláka má být tak trochu protipólem známým “Černým baronům” M. Švandrlíka. Je zcela pravdivý a dokládá zkušenost většiny “černých” vojáků, že jakkoliv těžká a nebezpečná byla práce v dolech, nijak si s ní nezadala šikana, kterou trpěli před vojnou a dlouhá léta po ní. Zkažené mládí, zničené životy a zmařené slibné kariéry pétépáků by měly navždy zůstat připomínkou toho, kam až může dospět nekontrolovatelná moc.

Související tituly dle názvu:
Černí baroni Černí baroni
Švandrlík Miloslav
Cena: 187 Kč
Černí baroni II. Černí baroni II.
Švandrlík Miloslav
Cena: 187 Kč
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Švandrlík Miloslav
Cena: 257 Kč
Černí baroni Černí baroni
Švadrlík Miloslav
Cena: 159 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

„Černí baroni“ na Kladensku

aneb

jak to bylo doopravdy

---------------------------------------------------------------------------------------

A. J. Kolář


3

Svým kamarádům vojákům-nevojákům,

kteří nebyli mými druhy ve zbrani, ale

byli mi víc, byli mými kamarády pod zemí.

Svým rodičům, mučedníkům doby.


4

Copyright © 2014 A. J. Kolář

ISBN 978-80-7486-165-9 (ePub)

ISBN 978-80-7486-166-6 (mobi)

ISBN 978-80-7486-167-3 (PDF)


5

Leden 2009

„Máte rád techniku,“ zeptal se mne lstivě kapitán, předseda odvodní

komise. Znělo to skoro jako nabídka pohodové vojny. Trochu jsem zaváhal,

než jsem řekl „mám“. „Tak napíšeme technický prapor.“ Do nějakého lejstra

napsal „PTP“ a já jsem byl odveden. Léta páně 1952, v jedné ze tříd

jindřichohradecké, tehdy Národní školy. Neměl jsem tenkrát ani tušení co ta

tři písmena znamenají. V mém okolí jsem se s ničím podobným nesetkal. A

nevěděl jsem tedy ani to, že je podle důvěrného nařízení zapisují do

evidenčního listu brance mimo jiným i všem synům rolníků, kteří vlastnili víc

než dvacet hektarů pozemků. Hned pod poznámku „kulak“, tak jako mně. Ale

nemělo to s technikou nic společného. Bylo tam jedno osudové „P“ navíc. O

mém vojenském zařazení, ale i celém dalším životě bylo rozhodnuto.

Rok po maturitě na jindřichohradeckém gymnáziu jsem strávil všelijak.

Třídní boj od Února 1948 sílil a já jako potomek kulaka a tudíž režimu

nepřátelský živel, jsem neměl v nové společnosti uvědomělých budovatelů

socialismu co dělat. Skoro doslova. Ke studiu na vysoké škole jsem nebyl pro

svůj neurozený původ, stejně jako pár dalších maturantů, okresní výběrovou

komisí doporučen. A bez doporučení vysoké školy nepřijímaly. Studenty

z vrstev, nepřátelských vládnoucímu režimu, už vůbec ne. Ani ty vynikající.

Přesto jsem se o to pokusil, na vlastní pěst. Dokonce dvakrát. A v obou

případech byl výsledek naprosto stejný: „...vám sdělujeme, že pro svůj třídní

původ nemůžete být ke studiu přijat“, stálo na cyklostylovaném papíře.

Příslušnost ke společenské třídě, nepřátelské novému režimu, nade mnou

visela od roku 1948 jako černý mrak. Byl jsem rád, že jsem mohl v červnu

1951 alespoň odmaturovat. Na poslední chvíli a jen zásluhou našeho ředitele.

Ač přesvědčený komunista, postavil se za mne v komisi, která vybírala

studenty, jimž bylo po ukončení oktávy dovoleno maturovat. Z mračen

třídního boje nade mnou už se nebezpečně blýskalo.

Dostal jsem se do beznadějné situace. Vyučený řemeslu jsem nebyl a

maturita na gymnáziu tenkrát při hledání zaměstnání spíš kazila kádrový

posudek, rozhodující dokument v žádosti o přijetí do pracovního poměru, než

aby pomohla. Pro život v nastupujícím socialismu byla jen přítěží. Byla

známkou příslušníka „vyšší společnosti“, buržoasie. Ale od osmačtyřicátého

roku vládla dělnická třída, vedená svým předvojem, Komunistickou stranou s

marxleninskou ideologií. Dělníci se v lidově demokratické společnosti stali

privilegovanou kastoui. Přímo symbolem tehdejší elity byla monterková blůza

a v zimě nedbale rozhalený vatovaný kabát s odznakem Komunistické strany

na klopě. Nechyběly žádnému budovateli socialismu, hledícímu odhodlaně do

šťastné budoucnosti z propagandistických plakátů té doby. Kdo se narodil do

dělnické rodiny, získal proletářskou urozenost a byl mu otevřený svět. I

vysoké školy. Osud lidí určoval třídní původ. Studenti neproletářského původu

byli příživníci, jak nám ještě na gymnáziu při politickém školení docela vážně

sdělil okresní funkcionář Svazu mládeže. Podle toho se s námi také zacházelo.


6

Sehnat v tu dobu zaměstnání byl pro maturanty s buržoasním původem

problém, nový režim buržoasii k smrti nenáviděl.

Všichni vlastníci většího majetku byli obviněni, že jej nabyli zločinným

vykořisťováním proletariátu a proto jim nepatří. A vlastnit dokonce výrobní

prostředky v jakékoliv formě bylo těžkým zločinem, protože i ty svou prací

vyrobili dělníci a kapitalisti je bezostyšně používali k jejich vykořisťování.

(Výrobním prostředkem byla i půda). S tím přišel už dávno Karel Marx ve

svém díle Kapitál a „vědecky“ to dokázal. Revolučním dělnickým masám,

vyzbrojeným marxismem, byl teď „vládou lidu“ svěřen historický úkol to pod

vedením Komunistické strany, svého předvoje, v průběhu právě začínající

socialistické revoluce rázně napravit. Zbavit kapitalisty majetku, za jejich

zločiny je potrestat a jako třídu zničit. A na věčné časy nastolit diktaturu

proletariátu podle vzoru Sovětského svazu. Nástrojem k tomu, který vedle

dalších podobných uzákonila Gottwaldova vláda, se stalo zestátnění nebo

znárodnění všeho majetku – s výjimkou osobního - a jeho převedení do

státních či národních podniků nebo družstev.

Po velkých podnicích, bankách a pojišťovnách v prvních poválečných

letech, docházelo po Únoru i na majetek těch posledních – živnostníků a

rolníků. Nám, jejich potomkům, z nichž se celkem logicky stali nepřátelé

nového režimu, doporučili pro začátek místo studia a v rámci převýchovy na

jakéhosi nového člověka, „práci ve výrobě.“ Dělat rukama. Nic jiného nám

stejně nezbývalo. Duševní práce se moc nenosila, spojeným proletářům všech

zemí hrubě nevoněla. Vyznávali dialektický materialismus. Mně tělesná práce

nevadila, na tvrdou dřinu jsem byl od dětství zvyklý z domova. Ale znamenalo

to i nadobro zapomenout na své představy o inženýrském stavitelství, mém

vysněném povolání. A tak po krátké brigádě na stavbě lipenské přehrady,

která byla tehdy pro maturanty skoro povinností, mi ze všeho vyšla práce na

našem hospodářství. Usoudil jsem, že bude pro rodinu moje pomoc

v hospodářství cennější než pro mne nekvalifikovaná práce kdoví kde a začal

jsem s otcem hospodařit. Papaláši na okresním sekretariátě Komunistické

strany dosáhli svého, na poli a ve chlévě jsem jim nemohl škodit. Kádrový

posudek, který měl svůj původ v slabomyslném blábolu tajemníka Místního

národního výboru v mé rodné obci a krutě ovlivnil celý můj další život, přinesl

první ovoce. Byl jednou z příčin mého nepřijetí na vysokou školu a několika

mých dalších životních katastrof.

S kádrovým posudkem stála a padala tenkrát budoucnost mnoha lidí.

Stačil jeden, mnohdy lživý, stvořený pomstychtivým a nenávistným člověkem,

provázející neúnavně jeho objekt celé roky, často až do smrti. A všude o něm

trousil špínu, zdůrazňoval jeho politickou nespolehlivost, nenávist

k Sovětskému Svazu a dělnické třídě, buržoasní původ a způsob života či

obdiv k západním demokraciím. S takovýmto posudkem (v některých bodech

pohříchu skutečně pravdivým), se nikdo nikdy nikam nedostal, nejvýš do

Jáchymova nebo jiných dolů. Nemilovat Sovětský svaz, náš vzor, nebo

dělnickou třídu, se krutě nevyplácelo. Posudek, nebyl – li kladný, škodil. A

můj zásadní posudek, životní souputník, bohužel kladný nebyl.


7

Oáza

V krutém a bolestném světě co zebe,

hledal jsem oázu. Našel jsem Tebe.

U Tebe neplatí zítra a včera,

je jenom krásné a dlouhé teď.

Hudba a něha, zář svíčky z šera,

jsou pro tu chvíli bezpečná zeď.

Ve zmatku světa našel jsem Tebe.

Najednou nevím, co tím chci říct.

Srdce mám plné, přetéká citem

a v hlavě prázdno, šílené nic.


8

Uplynul rok. Šťastnější spolužáci už měli za sebou dva semestry vysoké

školy, já s několika podobně neúspěšnými, rok ztraceného mladého života.

Tížilo nás vědomí, že nesmíme žít normální život, byli jsme vyobcovaní na

okraj společnosti. Na svůj neurozený třídní původ jsme naráželi na každém

kroku. Životní prostor nám vymezovaly mantinely „nesmíš“ a „musíš“ a patřily

nám jeho nejspodnější příčky. Kdo nebyl proletář, neuspěl. Pro mladého

člověka to byla osudová katastrofa, bez naděje na zlepšení. Maturita na

gymnáziu nebyla nijak zvlášť dobrým základem pro život. Naše touha po

vyšším vzdělání byla proto tím větší, čím více nám bylo odpíráno.

Koncem prázdnin přišel stejně postižený spolužák Česta s nápadem jak

bychom si mohli splnit svůj sen a zároveň se vyhnout vojenské službě, která

nám na podzim hrozila – studentům se odkládala. Po roce manuelní práce už

jsme se snad ztratili okresním dohlížitelům z očí, vyplníme přihlášky a pošleme

je přímo na vysokou! Mělo to ale háček, spíš hák. To doporučení. Jenže Česta

se dopídil sice nezaručených, ale zato nadějných informací, že v Bratislavě

berou dobré studenty i s nedělnickým původem a bez doporučení. A my jsme

dobří byli. V té době byla vysoká úroveň jindřichohradeckého gymnázia

pověstná. A rýsovala se tu i možnost ztratit se z očí našim okresním hlídačům.

Nenápadně jsme začali jednat.

Poslali jsme přihlášky a stal se skoro zázrak. Byli jsme tři a všechny nás

pozvali k dodatečným přijímačkám. A protože jsme při nich na bratislavské

poměry přímo zazářili, stali jsme se studenty Slovenské vysoké školy

technické. Já bohužel jen nakrátko. Bdělému tajemníkovi Místního národního

výboru v mé rodné obci, ostražitému hlídači komunistického pořádku, jsem

sice sešel z očí, ale ne z mysli. Když mě doma delší dobu neviděl, vytušil

zradu. Protože měl se mnou docela jiné plány, vypátral mě s pomocí našeho

Okresního národního výboru a jindřichohradeckého Okresního vojenského

velitelství i v Bratislavě a snadno docílil toho, že mě OVV nechalo po prověrce

branců ze školy vyhodit. Vyloučili mne s politováním, neradi ztráceli dobré

studenty. Ale přání dohlížitelů z našeho Okresního národního výboru a Okresní

vojenské správy, čili „želaniu tamojších súdruhov,“ jak řekl tajemník fakulty při

mém vylučování, nebylo možné nevyhovět. Důvod? „Tamojším súdruhom“ se

nelíbil můj třídní původ, byl jsem kulak. A tak mne tedy děkan Otto Dub po

delším špitání s tajemníkem fakulty ze školy vyloučil. Vyhověl přání, či přímo

příkazu „tamojších súdruhov“. Dal mi to i písemně. A mohl také uspokojivě

odpovědět na jejich dopis, který zřejmě úmyslně nechal po celou dobu

jednání ležet na stole tak, že jsem si jej mohl bez obtíží přečíst. Rozloučili se

se mnou vlídně, dokonce i s omluvou samotného děkana, že oni proti mně

sice nic nemají, „... ste výborný student, ale viete, tam u vás sú predsa len

inaké pomery...“.

Byly. Příslušné české orgány, které si už vládnoucí režim stačil

pohotově vybudovat, měly pro tyhle případy důkladně propracovanou, skoro

rasistickou metodiku, s dokonalým rozškatulkováním. Podle ní mne

marxisticky vědecky a zcela neomylně zařadily do vykořisťovatelské třídy

nepřátel socialismu, společenské skupiny kulacké, předurčené k likvidaci. A


9

těm se nesmělo dostat vyššího vzdělání, neboť by je bezpochyby použili proti

režimu jako zbraň. Na evidenčním listu brance, který jsem po létech dostal do

ruky, je to v příslušných kolonkách podtrženo a s vykřičníkem. Pod

závěrečným posudkem vojenské správy, kde chybí vedle výčtu nejhorších

charakterových vlastností a pomluv snad jen podezření z vraždy, je podepsán

jakýsi major Hroch. Ten posudek je opsán z původního dokumentu, jehož

autorem a tím i strůjcem mých životních katastrof, byl místní tajemník MNV v

mé rodné obci, Václav Chalupa. Spolu s několika dalšími, skoro doslova

opsanými ze stejného zdroje, mne provázel až do roku 1990, kdy jsem jej

dostal s ostatními kádrovými materiály do ruky.

Pozornosti Okresního vojenského velitelství v Jindřichově Hradci neušel

ani můj spolužák Česta. I na fakultu architektury, kterou studoval, došel při

prověrkách branců obdobný dopis čilého majora. Jenže to, co nepomohlo

mně, totiž skvělý prospěch a výborná znalost deskriptivní geometrie, zabralo u

Česty. Když dopis došel, už vedl jako nejlepší student kroužek deskriptivy. Ve

slovenských poměrech byly naše znalosti nevídané. Vedení fakulty se proto

obrátilo na rektorát s dotazem, zda má skutečně tak dobrého studenta

vyloučit. Protože se odpovědi nikdy nedočkalo, byl Česta zachráněn a

s úspěchem v Bratislavě vystudoval. Po skoro padesáti letech vše dosvědčil

archiv Slovenské technické univerzity.

Třetí spolužák z gymnázia, který s námi začínal studovat v Bratislavě

farmacii, unikl pozornosti hradeckých dohlížitelů způsobem pro mne dodnes

nevysvětlitelným. Ušel nejen pozornosti majora Hrocha (asi proto, že byl o rok

mladší a tedy jiný odvodní ročník), ale unikl i z drápů krajského soudu, který

odsoudil jeho otce do vězení pro účast na převádění osob do Rakouska. A to

byl případ, kdy z českých škol byli studenti vylučováni zcela nekompromisně.

U soudu zřejmě neseděl žádný major Hroch, nikdo naštěstí po dětech

odsouzených nepátral a můj spolužák tak bratislavskou farmaceutickou

fakultu vystudoval.

Situace na slovenských vysokých školách byla od českých zcela odlišná.

Když jsem při přijímacím pohovoru upozornil tajemníka fakulty na svůj kulacký

původ s tím, že na ČVUT mne proto nepřijali, s údivem řekl, že pro ně je

rozhodující prospěch a dobří studenti jsou vítáni i když mají rodiče třeba

padesátihektarový statek.


10

Toulavé srdce

Píšu Ti dopis, drahá má.

V myšlenkách k Tobě často se vracím.

Rozmlouvám s Tebou, přu se, ptám

proč svoje srdce pro Tebe ztrácím.

Píšu Ti dopis do oblak.

Měsíc a hvězdy o pomoc žádám,

aby Ti řekly co je v něm,

aby Ti daly, co do něj vkládám.

Aby Ti daly lásku mou,

toulavé srdce, žíznivé touhou.

Napoj je, prosím, dej mu klid,

než je zas vrátíš na cestu dlouhou.

Na tu mou cestu bloudění,

mrazivou, tvrdou, v kosti co zebe.

Dál bude hledat, toužit, snít.

Potká tam aspoň jedinkrát Tebe?


11

Kádrové posudky mi nekompromisně určovaly cestu životem, mezi

mantinely „nesmíš“ a „musíš“. Byly mým osudem, řídily mi život. Ještě v roce

1985 byly důvodem pro zamítnutí mého postupu v zaměstnání. Když jsem je

dostal později do rukou, vůbec jsem se svému tehdejšímu šéfovi nedivil.

Riskoval by vlastní kariéru, kdyby můj postup doporučil. To, co tajemník

Chalupa zplodil a co pak pětatřicet let v různých obdobách ničilo můj život,

bylo koncentrací chorobné závisti, nenávisti, výmyslů a zloby, vycházející z

pouček o třídním boji a uplatněné na každého člena naší rodiny, na otce a

mne zvlášť záštiplně. Byl zřejmě dobře vyškolen. A na posudcích, bohužel,

závisely osudy a životy lidí té doby.

Soudruh místní tajemník, hlídač ideové linie vládnoucí strany v obci a

donašeč „vyšších míst“ na okrese, jakých bylo tenkrát coby dozorců režimu na

venkově bohatě, byl neobyčejný debil. Hrdě o sobě prohlašoval, že on jde

vždy tvrdě „stranou linie“. Chtěl ovšem říci linií strany, samozřejmě

Komunistické. Při své debilitě absurdnost svých slov vůbec nechápal. Pocházel

z vedlejší vsi a naši rodinu dobře znal. Ruce mu šly od práce, jeho vlastní

hospodářství ho moc nebavilo. O to víc se staral o ty pracovitější. Našich

třiadvacet hektarů kamenitých polí a luk v malé vesnici na Vysočině mu bylo

trnem v oku. „Malý kulak taky kulak. Zavřít, vystěhovat, statek do JZD,“ bylo

jeho marxleninským krédem. Tuhle taktiku rozkulačování kulaků po stalinském

vzoru ovládal dokonale. Stala se jeho životním posláním. Vznešená teorie

Gottwaldovy strany o proletářské revoluci, zbavení vykořisťovatelských tříd

moci a socialistickém ráji byla pro něj sice španělskou vesnicí, ale on pro svůj

úkol žádnou teorii nepotřeboval. Hnala ho nenávist k těm úspěšnějším a

snaha zalíbit se „nahoře“. A také bezbřehá závist, byli o trochu majetnější než

on. Závist plodí nenávist. Vycítil příležitost trochu si bezpracně přilepšit.

S podporou místních komunistů, za řízení všemocné okresní trojky nejvyšších

stranických funkcionářů a vládců, kterým podlézavě sloužil a vyzbrojen nepříliš

úspěšným studiem obecné dvoutřídky, šel za svým cílem jako buldog.

Naneštěstí pro mne mu to šlo.

Trochu hůře mu šly počty. Když toho roku organizoval v naší obci

posklizňový výmlat, pilně po celý den obcházel všechna hospodářství a podle

popisných čísel zapisoval namlácené obilí. K večeru nahlásil na okres

požadavek na odvoz do výkupu. Přijela kolona aut. Naložili dvě, na třetí zbylo

jen pár pytlů. To bylo vše, co se ten den v obci namlátilo. „Kde máš, sakra, to

ostatní obilí,“ řval na tajemníka velitel kolony, šofér jak hora a ukazoval na

prázdné korby náklaďáků. Zpocený tajemník zíral tupě kolem sebe a v duchu

řešil problém kam asi ten kulak, kdo jiný, to obilí zašantročil. „Tady to mám

černý na bílým“, strkal šoférovi do ruky své záznamy. „Bože, to je vůl,“ zaúpěl

řidič a obrátil oči k nebi. „Von sečet i ty popisný čísla a ještě k tomu špatně!“

Tyhle počty tedy našemu tajemníkovi nevyšly. Zato mně to spočetl

dokonale, stal se ze mne nevolník. Se všemi znaky, přesně podlemarxismu

leninismu, jak nás to po Únoru 1948 učili ve škole. Byl jsem velmi nebezpečný

živel. Narodil jsem se do rodiny vykořisťovatelů, v nesprávné zemi a ve špatné

době. Takže se na mne jako na všechny z politických důvodů vyloučené


12

studenty vztahoval navíc i zákaz studia na všech vysokých školách v ČSR. A

zároveň jsem se octl ve skupině lidí, kteří směli vykonávat jen určité práce.

Náš okresní pracovní úřad, do jehož pravomoci jsem byl po vyloučení ze školy

přikázán, mi dal vybrat: práci na státním statku nebo v cihelně. Referent

úřadu přitom škodolibě nahlížel do průvodního dopisu z děkanátu fakulty a

očividně ho blažilo vědomí, že mohl opět srazit na kolena jednoho třídního

nepřítele. Vrátil jsem se raději domů a dál oral, sekl, vozil hnůj a poklízel

dobytek.

Zakázali mi nejen studovat. Po vyhození z fakulty jsem byl jako za

feudalismu připoután k práci na půdě, na našem statku. Kulak si musel

vytrpět své. „To by z toho vyklouzl lehce,“ vyjádřil se předseda KSČ v obci,

když jednali o tom jak mi zabránit pracovat jinde. Brzy jsem byl označen

dokonce za „nepostradatelnou pracovní sílu“ pro chod našeho hospodářství.

Nesměl jsem odtud odejít, ani studovat, nebo si najít jinou práci. Abych se

přesto někde náhodou neuchytil, to bděle ohlídal pracovní úřad. Bez jeho

schválení a „převodky,“ což byl souhlas se změnou zaměstnání, nesměly

tehdy podniky nikoho zaměstnat. Ani jsem se o to nepokusil. Byl jsem

skutečný nevolník, poznamenaný člověk bez budoucnosti. Strana a vláda se

mnou začaly jednat podle pravidel novodobého feudalismu.

A co bylo nejhorší, jako na vyvrhele a nepřítele socialismu se na mne

začali dívat i někteří lidé ze vsi a okolí, kteří uvěřili komunistické straně a vládě

a slibům šťastných zítřků, které nastanou, jen co se podaří zlikvidovat kulaky.

Jejich potupné pohledy ničily zbytky mého sebevědomí. O to víc, že jsem byl

jediný kulacký syn v okolí. Dávali mi najevo, že mezi ně nepatřím. Byl jsem po

padesáti letech také první maturant a dokonce vysokoškolák v obci. (Navíc i

ten předchozí pocházel z naší rodiny). Dostatečný důvod k závisti a tomu, aby

mi v posudku přiřkli povýšenecké chování. Za téhle situace jsem se lidí stranil

a vycházel z domu, jen když to bylo nezbytně nutné. Zvlášť deprimující bylo

pro mne jednání na úřadech, které jsem občas musel absolvovat. Na obci, na

okrese i u vojenské správy byli pro tyto případy úředníci zřejmě zvlášť

vyškolení a svůj pohrdavý přístup ke mně dávali velice okatě najevo. Jejich

zpravidla debilním a urážlivým vývodům a poznámkám nebylo možné

oponovat. Mne potom vždy napadala jediná myšlenka: má vůbec cenu takhle

žít?

Naše rodina se stala středem pozornosti některých zvlášť závistivých

sousedů. Většinou se škodolibě těšili na další ránu, kterou nás počastuje náš

patron z okresu. Rodiče i sestra zažívali a nesli stejně těžce útlak okolí jako já.

Uzavřeli jsme se do našeho mikrosvěta starostí o hospodářství a dřiny. Dřívější

výpomoci nám nakloněných sousedů, které jsme opláceli prací našeho

koňského potahu, pozvolna ustávaly pro jejich obavy z následků ze strany

mocipánů. Všechna práce byla na nás – nemocném otci, mně, matce a mladší

sestře. Celé týdny jsem při práci na polích, lukách nebo v lese nepromluvil

s nikým mimo rodinu. Naše usedlost byla tak trochu mimo ves, pole za

humny. Ale i tak jsem poznal, že se nám sousedé začínají stále více vyhýbat.

Ti z Národního výboru a výboru KSČ cílevědomě – s kulakem jednali jen


13

úředně, ti druzí, aby si neudělali u vrchnosti zle. Cítili jsme se v té společnosti

jako méněcenní a mimo domov raději nechodili. Stud za to, co na nás jako

kulaky nakydali všichni, kdo mohli, nám v tom bránil.

Ta osamělost se na mně podepsala. Když jsem jednou na podzim navštívil

Jindřichův Hradec, prostál jsem hodinu před Střelnicí a jen nevěřícně sledoval

rušný provoz. Najednou to byl pro mne zcela neznámý svět. Lidi, auta, děti,

jak se to zdálo dávno, co jsem tu žil a jak rychle jsem pod diktátem té hrozné

doby na normální život zapomněl! Uvadla i nevinná studentská láska. Známost

s kulakem jí zakázala matka, když se o mně doslechla. Bylo to ponižující. Je to

jedna z nejhorších vzpomínek z té doby a dodnes se mi vrací.

To už jsem věděl, že přijdou ještě horší časy. Katastrofa na začátku

života. Zavřel se pro mne svět, zato přede mnou se rozvírala opona doby

temna. Před ní i za ní zuřil naplno třídní boj. A já jsem byl kulak, jeden

z nejhorších třídních nepřátel komunistického režimu. Jedinou jistotou v mém

nezáviděníhodném životě se stala vojna. Blížila se neodvratně


14

Srpnové noci

Nemuč mne láskou, nebuď tak milá,

pod černý samet schovej svou tvář.

Tvář, která se mi do srdce vryla,

oči, co tají stříbrnou zář.

Nechtěj mou ruku, nehlaď mi vlasy,

já se Ti, drahá, nemohu dát.

Bráním se. Přesto líbám Tvé řasy,

vím, že se stane, co se má stát.

Umuč mne láskou, buď na mne milá,

něžnými prsty pohlaď mou dlaň.

Ať dlouho trvá ta hezká chvíle.

vždyť za ni platím tak krutou daň.


15

Naše rodina přežívala na rodovém statku, nevelkém, ale dobře

vybaveném a největším ve vsi, který už nám vlastně nepatřil. V krátké době

po únorovém puči z nás udělali překážku združstevňování vesnice. Byli jsme

zbytkem kapitalismu na venkově, zahnívajícím, se socialismem neslučitelným.

V první, velmi tvrdé vlně boje proti kulakům, pro lepší pochopení veřejnosti

nazývaným také česky „vesničtí boháči,“ označili tak i nás a to znamenalo

likvidaci. Byla to jen otázka času. Naše zavedené a dobře situované

hospodářství mělo posloužit jako jádro budoucího zemědělského družstva

v obci. Ale bez nás. Kulacké rodiny musely být podle marxleninské teorie

v průběhu třídního boje zničeny, zbaveny půdy i ostatního majetku, tradičních

vazeb na prostředí, ve kterém žily a vlivu na okolí. Osvědčeným postupem

bylo vyvlastnění majetku, uvěznění hospodáře a rozprášení rodiny po

republice. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků, na venkově hlavně

půdy, prý kulakům v minulosti umožňovalo vykořisťovat proletáře -

zemědělské dělníky a malorolníky, kteří pro ně občas pracovali a bohatnout

z jejich mozolů. To byl podle nového režimu neodpustitelný zločin a bylo

nutné jej potrestat. Půdu a jejich dědičné grunty vesnickým boháčům zabavit

a rodiny vystěhovat. Zničit je jako společenskou třídu, tu a tam některého

zavřít, rodiny rozehnat, aby už nikdy nemohli svými hluboce zakořeněnými

soukromokapitalistickými praktikami ovládat venkov, obohacovat se a brzdit

budování socialistické vesnice. K němu cíleně směřovala veškerá snaha

tehdejšího režimu. A důvod se vždycky našel.

V socialistickém řádu mělo být všechno společné, státní nebo družstevní.

Kolektivní. Po sovětském vzoru, podle učení velikánů Marxe, Engelse, Lenina a

Stalina. Podobně chtěl jen pár let předtím předělávat svět Hitler. Jemu k tomu

posloužily likvidační, nacistickou vědou posvěcené rasové zákony, jim

marxleninská teorie o třídním boji. Účel byl stejný: okrást vybrané nepřátele

režimu o majetek, po kterém noví vládci prahli a nutně jej potřebovali a

vyhladit je. Židy v Německu, a posléze v celé Evropě úplně, kulaky v Sovětech

podle potřeby. U nás platilo heslo Sovětský svaz náš vzor. Proto, když brzy po

„velkém“ znárodnění podniků, bank a pojišťoven došlo i na zemědělství, byl

vesnickým boháčům jako třídnímu nepříteli vyhlášen nesmiřitelný boj. Tito

svobodomyslní, úspěšní a vlivní hospodáři byli největší překážkou socializace

vesnice. Byli na vesnicích přirozenou a uznávanou autoritou. A také vlastníky

majetku, který byl pro uskutečnění záměrů nového režimu nezbytný, půdy.

Soukromé vlastnictví pozemků a dobře vybavených hospodářství dráždilo a

lákalo komunisty jako rudý hadr býka.

O všem dění na našem statku a o nás samotných už delší čas

rozhodoval někdo nám neznámý „na okrese,“ kde bylo jádro výkonného

aparátu Komunistické strany. Odtud vládla venkovu. Zákony a nařízení si

přizpůsobovala k denní potřebě. Deptal nás tíživý pocit bezmoci. Útisk kulaků

se den ode dne stupňoval. V novinách, rozhlase i v kinech byli lživě ostouzeni

a denně byl na programu alespoň jeden odstrašující případ toho škůdce a

vydřidušského nepřítele dělnické třídy. Brzy se toho dočkala i naše rodina –

v pomlouvačném článku v okresních novinách. Začala příprava likvidace naší


16

rodiny. Byl to nerovný zápas, všemocná totalita proti bezbranným lidem.

Nikdy jsme nevěděli, z které strany máme čekat další ránu.

Ale nešlo jen o ideologii, mělo to i svůj praktický dopad. Skoro celý

příjem nám zabavovali na pokuty, které byly trestem za nesplněné dodávky,

opakovaně předepisované v nesmyslné výši okresním plnomocníkem výkupu,

neomezeným pánem nad zemědělci. Nařídil nám nejen co a kdy musíme

povinně odevzdat státu, ale i co musíme v hospodářství pěstovat a chovat a

co si smíme milostivě ponechat pro svou obživu a chod hospodářství. Moc

toho nebylo, zrovna tak na přežití, ale nic víc nesmělo doma zůstat. Na trhu

bylo po válce málo potravin a jejich zatajování bylo závažným trestným činem

„rozvracení zásobování obyvatelstva“.

Pěstovali jsme plodiny a domácí zvířectvo do té doby u nás nevídané a

pro naše poměry nevhodné. Výnosy byly proto mizerné a stanovený předpis

dodávek nesplnitelný. Byla to jen záminka jak prokázat naši neschopnost

„plnit povinnosti vůči státu“ a statek nám vyvlastnit. Byl na to přijat i nový

zákon, známá „padesátka“. Doba smrděla feudalismem. A nad vším bděly

přísné kontroly, které nás občas přepadly, nelítostně prolezly celý dům a tvrdě

trestaly.

Sebrali nám už za války zavedené „šatenky“ a potravinové lístky. Jedině

na ně se v poválečném přídělovém hospodářství daly pořídit základní životní

potřeby. Byly na lístky nebo na zvláštní poukazy. Ale ty dostávali na vesnici

jen malí rolníci. My jsme, samozřejmě už jen to nejnutnější, mohli nakupovat

jen na volném trhu, za několikanásobné ceny. Každý halíř jsme třikrát obrátili,

než jsme něco koupili.

Náš majetek byl sepsán a připraven k převzetí státem. Zakázali nám

s ním jakkoliv nakládat. Někdo nám neznámý, kdo se skrýval za

komunistickou „stranu a vládu“, rozhodoval na okrese o našem osudu. Ten

tajemný „Někdo“ patřil zřejmě k nejvyšším činitelům Komunistické strany,

patrně okresní trojky, tří nejvyšších funkcionářů KSČ, řídících v té době

okresy. Jistě nebyl sám, a jistě si také uvědomoval, jaká zvěrstva působí a jak

je nenáviděný. Bál se odplaty a proto všechna jeho rozhodnutí vykonávali

nastrčení bezvýznamní poskoci v obci. Byl jen „Někdo.“ Ale věděl o nás vše,

náš tajemník byl spolehlivý donašeč.

Přes místní národní výbor přicházely z okresu příkazy co smíme, častěji

co nesmíme dělat. Denně jsme zoufale řešili otázky jak splnit nesplnitelné a

stále hlouběji upadali do beznaděje. Každým dnem jsme čekali, že nám statek

zabaví, otce uvězní a rodinu vystěhují přes půl republiky do polorozbořené

samoty, jak bylo tenkrát v Čechách běžné. Pár velkých hospodářů už to

postihlo i v našem okrese. Neplnění dodávek posloužilo okresnímu

prokurátorovi jako záminka pro rychlý soud. Bylo s několika dalšími prohřešky

prohlášeno za trestný čin rozvracení a sabotáže lidově demokratického zřízení

a tvrdě se trestalo, u kulaků vystěhováním rodin a zabavením majetku. Často

navíc uvězněním hospodáře a někdy i smrtí, to když zemědělec zvlášť urputně

bránil svůj statek proti komunistickému režimu. Zvěsti o tom, kde k tomu,

obvykle po veřejném procesu, došlo a kdo z rolníků byl takto krutě potrestán,


17

se bleskově šířily venkovem ještě předtím, než je s příslušným tendenčním

komentářem přinesl rozhlas, filmový týdeník a noviny. Sabotáž byla velice

mocným zaklínadlem třídního boje a oblíbeným bodem obžaloby v tehdejších

procesech proti kulakům. A soudy stály vždy a bez výhrad na straně

prokurátora.

Byli jsme nevolníky vládnoucího režimu, občany druhé kategorie. Platila

pro nás i jiná, nesrovnatelně horší pravidla a předpisy než pro menší

hospodáře, malé a střední rolníky. Ti byli vzati na milost a prohlášeni za

spojence dělnické třídy při prosazování diktatury proletariátu a počítalo se

s nimi jako s předními průkopníky kolektivizace vesnice při zakládání

jednotných zemědělských družstev. Dobře se jim vedlo, mohli využívat všech

výhod, které měla dělnická třída a ani jejich soukromé hospodaření na pár

hektarech pozemků nebylo zatím bezprostředně ohroženo. Mít malé

hospodářství bylo v té době terno.

Prvořadá byla likvidace kulaků. Tam, kde k ní už došlo, zaujímali malí

rolníci jejich místa. Převzali majetek a neznalí, nezkušení v řízení velkých

hospodářství je s všeobecně chatrnou pracovní morálkou vedli do záhuby, do

zemědělských družstev. V mnohých případech byli dokonce do čela družstva

postaveni místo rolníků dělníci. Bez sebemenšího vztahu k půdě, zato

bezmezně oddaní „rodné straně“. Pod patronací Komunistické strany tak

začal dříve kvetoucí venkov s postupující kolektivizací hrozivě upadat.

Diktatura proletariátu přinesla vesnici bídu, rozvrat a nenávist.

Znovu jsme prožívali obdobu válečných let, něco podobného nás

postihlo i tenkrát - otec byl uvězněn a statek nám byl vyvlastněn. Bez

náhrady se stal majetkem Velkoněmecké Říše. I tehdy kvůli sabotáži, v tomhle

případě jejího válečného hospodářství. Hrozil i koncentrák. Důvodem bylo

nesplnění předepsaných dodávek a zatajení zásob. Už fašistům se ta záminka

osvědčila! Jako za Protektorátu jsme i teď přežívali v neustálém strachu ze

zítřka. Duševní útrapy tak ještě umocňovaly každodenní dřinu na statku.

Peněžní reforma, ve skutečnosti totální znehodnocení měny za

prezidenta Zápotockého a vlády Viliama Širokého na jaře v třiapadesátém

roce, náš svízelný život ještě ztrpčila. Chyběly peníze, žili jsme ze dne na den.

Typičtí vesničtí boháči v období přechodu společnosti od lidové demokracie

k socialismu. A ani ve snu nás nenapadlo, že prožijeme ještě dlouhé utrpení,

než se náš osud zcela naplní. Třídní boj zdaleka nekončil.


18

Poslední večer

Směl jsem si s Vámi přiťuknout

a zapálit Vám Spartu.

Jen polibek jste odmítla.

Snad kvůli růži na rtu?

Směl jsem Vás hladit po ruce

a vidět Vaše oči.

Bylo jen to a celý svět

se mohl přestat točit.

Vlasy jsem Vám směl načechrat

a poslouchat Váš hlas. Čas, jako blázen ztřeštěný uháněl kolem nás. Ten večer stoupal do hlavy

a nebylo to vínem. Jen ten čas letěl, nepočkal.

A to mu neprominem.

19

Po dvouleté kariéře kulaka, jednom z nejhorších období mého života,

přerušeném jen semestrem studia na vysoké škole, jsem koncem října

v třiapadesátém roce narukoval. S černým dřevěným kufříkem se svým

jménem. Tahle součást tehdejší vojenské výbavy mne pak provázela déle než

dva roky. Dalo se na něm sedět, napsat dopis i ukrýt v něm pár osobních věcí.

Naspodu víka obvykle i fotku děvčete. Začala další osudová část mé cesty

životem.

V Jihlavě se nás sešlo něco kolem stovky. Po opatrném oťukání jsem

shledal, že jsme vlastně vybraná společnost. Vyhození studenti středních a

vysokých škol, hodně kulaků, živnostníci, továrníci a jejich potomci, faráři a

duchovní, „kopečkáři“, kterým se nezdařil útěk za železnou oponu, i pár

vojáků ze západních armád. Automaticky se tu octli synové vlastníků poněkud

většího majetku, který režim zrovna potřeboval a také jeho politických

odpůrců. Ale bylo tu i pár obyčejných dělníků. Většinou kvůli několika

kritickým slovům, která se nelíbila strážcům nového pořádku. A někdo ani

nevěděl proč. Prostě pozůstatky kapitalismu, jež bylo třeba zničit, protože

jejich názor na rodící se socialistický řád nebyl ten správně světový. Přitom to

byla, jak hlásal vševědoucí historický materialismus, jasná nutnost, kterou

jsme, ke své škodě, bohužel nepochopili. Jinak bychom se byli samozřejmě už

dávno sami uvědoměle historicky zničili.

Zvláštní skupinu tvořili věřící utiskovaných církví: baptisti, svědci

Jehovovi, adventisti. Pocházeli většinou z Ostravska. Okamžitě se mezi námi

našli a utvořili vlastní komunity. Sdružovala je Bible. Na nádvoří jihlavské

Modety jsme se také vzájemně utvrdili v tom, co jsme dříve jen tušili. Že cílem

naší cesty nejsou žádné technické útvary, ale doly. Ostravské nebo kladenské.

A že nás čeká docela jiná vojna, než jakou jsme dosud z doslechu znali.

Byli jsme velmi pestrá směsice. Dvacetiletí i starší muži, mnozí už se

zkušenostmi z komunistických kriminálů a táborů nucených prací, měli ale

jedno společné: všichni byli vládnoucí stranou ocejchováni jako její nepřátelé,

nebezpeční odpůrci socialismu. A těm se nesměla dostat do rukou zbraň, ani

na vojně. Co kdyby ji, nedej Stalin, obrátili jinam než na západ! Bylo také

třeba izolovat je od rodící se nové, pokrokové společnosti, aby jí nemohli

škodit. Odklidit je nejlépe někam daleko a hluboko, přece jen představovali

pro vládnoucí režim nebezpečnou sílu. A byla by to od něj neodpustitelná

třídní slabost nevyužít je přitom pracovně tam, kde to nová společnost nejvíc

potřebovala. Ideální místo? Přece doly!

Za tím účelem generál Čepička s Gottwaldem a Reicinem za přispění

sovětských poradců vymysleli na samém konci čtyřicátých let jednotky PTP –

Pomocné technické prapory. Polovojenské, v podstatě trestanecké útvary,

kam jsme teď všichni směřovali. Bez soudu, stačil povolávací rozkaz. Po

předchozí pestré paletě různých vojenských pracovních jednotek a báňských

oddílů, zřizovaných ze stejných důvodů už od roku čtyřicet osm, byly

víceméně jednotně organizované. A v táborech nucené práce při PTP nás měli

nejen izolovat od pokrokové společnosti a využít k těžké práci, ale s pomocí

vojenského drilu navíc také převychovat. To abychom zapomněli na své



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist