načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Černé lži, rudá krev - Kjell Eriksson

  > > > > Černé lži, rudá krev  

Elektronická kniha: Černé lži, rudá krev
Autor:

Ann Lindellová je skvělá kriminalistka, ale osobní život už tak dobře nezvládá. Žije jako svobodná matka se sedmiletým Erikem a trpí pocitem osamělosti. Pak se však seznámí s ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 325
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Svarta lögner, rött blod
Spolupracovali: přeložila Eva Nováčková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-6590-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ann Lindellová je skvělá kriminalistka, ale osobní život už tak dobře nezvládá. Žije jako svobodná matka se sedmiletým Erikem a trpí pocitem osamělosti. Pak se však seznámí s novinářem Brantem a zamiluje se do něj. Jenže po několika týdnech Brant záhadně zmizí a Ann je zoufalá, že ho ztratí. Nadto je novinář podezřelý z vraždy, kterou vyšetřují Annini kolegové. Ann sama řeší zmizení šestnáctileté dívky a věnuje tomu veškeré síly, obzvlášť když se dozví, že dívka byla znásilněná a zavražděná.

Zařazeno v kategoriích
Kjell Eriksson - další tituly autora:
Kruté hvězdy Kruté hvězdy
Eriksson, Kjell
Cena: 228 Kč
Černé lži, rudá krev Černé lži, rudá krev
Eriksson, Kjell
Cena: 228 Kč
Princezna z  Burundi Princezna z Burundi
Eriksson, Kjell
Cena: 140 Kč
Kruté hvězdy Kruté hvězdy
Eriksson, Kjell
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






MOTTO










KJELL ERIKSSON
Praha 2011
CERNÉ LŽI,
RUDÁ KREV
è





Přeložila Eva Nováčková
Copyright © 2008 by Kjell Eriksson
Published by agreement with Ordfronts Förlag,
Stockholm and Leonhardt & H øier Literary Agency A/S, Copenhagen.
Translation © Eva Nováčková, 2011
Veškerá práva vyhrazena
ISBN 978-80-7246-590-3





5
1.
„To ty jsi jiný,“ řekla Ann Lindellová.
Ošoupaná fráze, obnošené slovo, to jistě, ale jiné nebylo.
„To je dobře?“
Anders Brant ležel se zavřenýma očima, jednu ruku měl
položenou přes břicho, druhou si zezadu podpíral krk.
Pozorovala ho. Tmavé, potem slepené vlasy na spáncích, chvějící
se víčka, která v ranním světle nabrala rudofialový odstín,
zarostlá brada – „to je za trest, pořád se musím holit,“ řekl
jednou, když ji poškrábal.
Nebyl to žádný silák. Jen o trochu vyšší než ona, s
chlapeckým tělem, které ho dělalo mladším než na
čtyřiačtyřicet, jež mu bude v srpnu. Od pupíku dolů se mu klikatil
tmavý kudrnatý proužek, podobající se otazníku.
Obličej měl těžký a trochu nezřetelný, kromě okamžiků,
kdy se usmíval. To byl plný života. Možná že to byla jakási
lehkost, která vzbudila její zájem. Když ho pak poznala víc,
obraz se zkomplikoval. Právě v tom byl jiný. Často
bezstarostný a trochu uličnický, ale současně v něm byl žár, jenž
mu občas pronikl do pohledu a přiměl jeho ruce
gestikulovat. V takových chvílích bezstarostný nebyl. Pozorovala
jeho uvolněnost a napadlo ji, že jí svým založením trochu
připomíná Sammyho Nilssona, kolegu, jemuž jedinému se
dokázala svěřit a diskutovat s ním i o jiných věcech než jen
pracovních.
„Nevím,“ odpověděla hlasem osudovějším, než by si
přála, a připadala si trapně.
Ale asi to pochopil: zamilovala se. Dosud ani jeden z nich
nic takového nenaznačil.





6
Kjell Eriksson
Bylo to dobře? Byl úplně jiný než všichni muži, které v
životě poznala. Moc jich vlastně nebylo. Se dvěma měla delší
vztah, s Rolfem a Edvardem, a pak několik kratších
románků, ale těch několik dosavadních týdnů s Andersem Brantem
s ní pořádně zamávalo.
Poprvé po dlouhé době si připadala žádoucí. Netajil se
tím, jak po ní touží, dokázal jí zavolat do práce a šeptat do
sluchátka takové věci, až oněměla, a když se pak setkali,
přitáhl si ji k sobě silnýma rukama navzdory svému
křehkému tělu. Někdy se bránila, bála se, aby je nepřekvapil Erik,
a z počátku se děsila i rekcí vlastního těla, jako by dělali
něco nedovoleného.
„Objímat se není nebezpečné,“ říkával, „uvolni se.“
Obskakoval ji a povídal si s ní. Nikdy její byt nebyl
naplněn tolika slovy. Nemluvil o tom, co bylo nebo bude,
ale o tom, co je právě teď. Neochotný říct cokoli o svém
dřívějším životě a nikdy ani slovo o svých plánech nebo
snech.
Ann o jeho rodině věděla jen tolik, že byl nejstarší ze čtyř
dětí a že jeho matka bydlí někde v jižním Švédsku. Otec
před lety zmizel a nebylo jasné, jestli žije. Když se ho na to
zeptala, zamumlal jen něco v tom smyslu, že „ten chlap byl
děsně otravný“.
Máloco ho překvapilo. Fakta o jejím životě vzal na
vědomí, ale bez projevení hlubšího zájmu, a její zážitky
nespojoval se vzpomínkami z vlastního života.
Nejaktivnější byl, když se spolu dívali na večerní
televizní zprávy. Ty ho dokázaly vzrušit nebo ho přiměly k
cynickému výsměchu. Jeho kolegové novináři, kteří po dle něho
neodváděli pořádnou práci, si vysloužili posměšné, někdy
nenávistné komentáře.
Navzdory svérázné lhostejnosti k privátním záležitostem
byl ale u ní, nikdy ji nenudil a nikdy si nepřipadala
přehlížená. Bez zábran vklouzl do jejího života. Líbilo se jí to.





7
Černé lži, rudá krev
Kontrast oproti jejímu, tolik let pravidelně nalinkovanému
životu, by byl příliš velký, kdyby ji dobýval přehnaným
vyznáním lásky a stavěním vzdušných zámků.
Zdálo se přirozené, že budou stále spolu.
Občas si u něho povšimla jakéhosi neklidu. Zmlkl a
přestal se koncentrovat, v takové chvíli ji málem odmítal, i když
ani slovem nenaznačil podráždění. Několikrát ji nechal jen
tak sedět na gauči nebo u kuchyňského stolu a vyšel na
balkon. Jen tam ho viděla kouřit, úzké doutníky si
vychutnával s přivřenýma očima, opřený do proutěného křesla, které
jí kdysi daroval Edvard. Chápala, že v takových chvílích si
přál být sám.
Po kouření si vždycky vyčistil zuby, to se jí také líbilo.
„Musím odjet,“ ozval se. „Budu pryč asi týden nebo dva.“
Vyskočil z postele, rychle se oblékl a byl pryč.
2.
Místo bylo stejně mizerné jako nejspíš i život toho mrtvého.
Nepříjemné, studené, větrné, bez nejmenšího půvabu.
Traviny, které se snažily prorůst hrubým štěrkem, vykazovaly
nedostatek chlorofylu, byly suché a bídné. Bohem
zapomenutý kraj, rostlinné Guantánamo.
Ola Haver si byl jistý, že i ti dělníci, co tu před časem
pracovali, armovali, odlévali a štěrkovali, zapomněli, že tu
někdy byli. Nebylo nic, na co tady mohli být hrdí.
Jeho otec jednou takovou myšlenku vyslovil, když spolu
projížděli kolem viaduktu a jeho křížení s polní cestou. Otec
tehdy bez důvodu přibrzdil a zastavil na kraji silnice.
„Je to podělané místo,“ odfrkl si a s opovržením hleděl
na kamenitý násep.





8
Kjell Eriksson
Vyprávěl mu pak, že tu před mnoha lety pracoval na
stavbě viaduktu, ale pak na to raději chtěl zapomenout. To bylo
poprvé, co ho Ola Haver slyšel mluvit negativně o
nějaké práci. Jindy býval otec vždycky hrdý na všechny domy
a stavby, na nichž pracoval.
Právě na takovém místě ležel u Haverových nohou ten
ubožák. Otočený na břicho, s rozbitou lebkou a rozhozenými
údy, jako by byl vyhozen do vzduchu a okamžitě brutálně
sražen k zemi. Jako člověk, kterému se neotevřel padák.
Ola Haver ho pozoroval a přemýšlel. Proč právě zde?
Kdy a jak? Snažil se z mrtvého něco vyčíst. Ruce ve
štěrku, odřené klouby, mastné vlasy zcuchané v týle, šněrovací
boty nedbale zavázané barevnými tkaničkami, flekaté
kalhoty. V půlce obličeje, která byla podivně otočená nahoru, četl
zoufalství. Haver si říkal, že ta nepřirozená poloha byla
způsobena tím, že se mrtvý v posledním okamžiku života
snažil natočit hlavu tak, aby pohlédl k nebi. Byl věřící? Taková
iracionální myšlenka mu přišla na mysl a přál si, aby tomu
tak skutečně bylo. Dívat se k nebi. I pokud ten mrtvý byl
nenapravitelný hříšník, Bůh se jistě slitoval nad mužem, který
takto hanebně zemřel, o tom byl Haver přesvědčen.
Jak byl asi starý? Odhadem kolem pětačtyřiceti. V jeho
kapsách nenašli peněženku ani nějaký doklad, který by mohl
určit jeho identitu.
A proč právě tady? Možná proto, že i jeho život vypadal
podobně. Bydlel snad nedaleko? Asi o sto metrů dál stála
nějaká stavební bouda, třeba to bylo jeho bydliště?
A kdy? Odhadoval, že mrtvý tu leží už aspoň čtyřiadvacet
hodin. Potvrdí jim to ve zprávě.
Nad tím místem se mu jako temný stín zjevoval přelud
jeho otce. Často, podle svého názoru až příliš často, na něho
a jeho nečekanou smrt myslel. Skoro nikdy o něm nemluvil,
ale trápilo ho pomyšlení, že teď už sám žil déle než otec.





9
Černé lži, rudá krev
V pozadí zaslechl hovor techniků. Morgansson byl ten
hlučnější. Johannesson toho jako obvykle moc nenamluvil.
Haver stál příliš daleko, aby rozuměl tomu, o čem si
povídají.
Allan Fredriksson se tu zdánlivě bezcílně potuloval.
Možná hledá nějaké vzácné byliny, pomyslel si trochu popuzeně.
Kolega se vyznačoval bezmezným zájmem o přírodu.
Dokonce i na místě vraždy odhadoval, registroval,
systematizoval a přicházel s nepochopitelnými komentáři o životě
rostlin a živočichů. Uvnitř místností nebo ve veřejných lokálech
vypadal nesvůj. Nejlépe mu bylo venku, třeba i na takovém
odlehlém ošklivém místě. Rostlinám a hmyzu to bylo
jedno. Vždycky se mohly něčeho chytit a Fredriksson zřejmě
také.
Ola Haver čím dál víc nenáviděl Fredrikssonovu
schopnost přenést se přes to hluboce nelidské v každém zločinu,
který vyšetřovali, a tiše pozorovat přírodu. To přece nebylo
normální. Smrt byla pro Olu Havera tak významnou
událostí, že ji nic nesmělo narušit. Pokaždé když stál před
mrtvým tělem, myslel na svého otce. Fredriksson naopak
mluvil o pučícím životě, datlech, bezpočetných insektech nebo
o tom, na čem právě jeho oko spočinulo. Haver propadal
depresi, zatímco Fredriksson ožil.
Třeba mu jen závidím? napadlo Havera, když pozoroval
Fredrikssonovu sehnutou postavu. Jak vítr nabýval na síle,
ko legův tenký rozepnutý plášť poletoval kolem jeho
hubené po stavy.
Třeba bylo naopak povzbudivé, že Fredriksson nacházel
život a jeho budoucnost i v nejhnusnějším prostředí?
Haver měl špatné svědomí. Kdo jsem, abych ho mohl soudit?
Fredriksson není ani lepší, ani horší policista než my
všichni ostatní, proč tedy odsuzovat jeho zájem o přírodu? Je to
nejspíš jeho způsob, jak pochopit skutečnost a udělat si ji
snesitelnější.





10
Kjell Eriksson
Koutkem oka zahlédl, že se blíží Johannesson. Tento
technik byl na jejich oddělení teprve půl roku. Váhavě zpomalil.
Ola Haver se nevědomky otřásl a rychle škubl rameny, jako
by z nich chtěl shodit něco nepříjemného.
„Jak je?“ zeptal se Johannesson.
Haver neodpověděl a místo toho se zeptal: „Našli jste
něco?“
Technik nejistě pohnul rukou. „Myslím si, že je to místo
činu. Dva údery. Ten děda se složil hned po prvním a pak
dostal ještě ránu zezadu do hlavy. Ale to nejspíš potvrdí
patolog.“
„Děda,“ opakoval si Haver. Ten zavražděný byl nejspíš
mladší než já.
„Měl papírek v zadní kapse,“ řekl Johannesson.
„Papírek?“
„Ano, to je jediné, co jsme našli.“
Tak se sakra vymáčkni, říkal si netrpělivě Haver. Za
sebou zaslechl zakašlat Fredrikssona. Už ráno si stěžoval, že
se necítí dobře.
„Je to číslo telefonu,“ dodal Johannesson.
Haver se zahleděl na auta na silnici nedaleko místa, kde
byl zavražděný nalezen. Doprava houstla. Ti o ničem
nevědí, říkal si. Ti všichni, kteří spěchají do práce, žijí ve šťastné
nevědomosti, že smrt je blízko.
„Telefon?“
Technik zvedl igelitový sáček s lístečkem. „Aspoň si
myslím, že je to číslo telefonu. Chceš si ho napsat?“
Haver přikývl a vytáhl si papír a tužku. Šest čísel, z toho
tři čtyřky. Jako triss v pokru, napadlo ho. Komu asi volal?
Nebo chtěl volat?
Blížil se Fredriksson. Johannesson se na něj nečekaně
usmál.
„Zajdu do té boudy,“ ukázal Haver.
Ze silnice zaslechli troubení nákladního auta.





11
Černé lži, rudá krev
son otočil hlavu a pozoroval intenzivní proud vozidel.
Pokud chtěl něco říct, už si to rozmyslel a s bezvýrazným
pohledem se vrátil k mrtvému.
Haver odkráčel dřív, než Fredriksson došel.
Umřel jsi na místě s výhledem, napadlo Havera a přelétl
pohledem scenerii činu, který večerníky budou určitě
popisovat jako vraždu bezdomovce nebo tak nějak podobně.
Stavební maringotka měla prázdné pneumatiky, ale jinak
byla ve slušném stavu. Kabina řidiče vypadala nově, s
místem pro čtyři sedící. Žlutý „spací“ vagon značky Valla byl
vklíněn mezi dva mohutné smrky, které reprezentovaly to,
co se před nemnoha lety mohlo označovat jako venkovská
krajina nebo snad oblast mezi městem a venkovem. Teď už
město expandovalo, zahryzlo se do kraje a spolklo býva lý
lesík, který byl nahrazen silnicemi a zemí nikoho. Dveře do
obytného prostoru byly zavřené. Haver si natáhl rukavice,
stiskl jedním prstem kliku a dveře se ochotně otevřely.
Vlevo bylo něco jako šatna, ale skříňky byly vylámané. Podél
jedné stěny stálo provizorní lůžko bez povlečení, se šedou
dekou shrnutou v nohách. Na opačné straně bylo několik
plastových beden s víky a velká skříň na nářadí. Na hřebíku
visela helma. Tu měl mít nasazenou, napadlo ho.
Vzal si návleky na boty a postavil se do dveří, aby dobře
viděl. Prostor přelétl snadno, podlahová plocha měla asi
deset čtverečních metrů.
Nepochybně šlo o nebožtíkovo bydliště. Pokud ne,
rozhodně s ním nějakým způsobem souviselo. Provizorní
útočiště bezdomovce.
Vpravo v místnosti stál k zemi připevněný stůl a čtyři
židle. Deska stolu byla přeplněna nejrůznějším harampádím.
Leželo tu ruční nářadí, klubko drátu. Balíček suchého
pečiva, sloupek špinavých papírových talířů, ale žádné lahve ani
plechovky, konstatoval dost překvapeně.
Opustil boudu a vrátil se k technikům.





12
Kjell Eriksson
„Pak se tam také podívejte,“ řekl. Morgansson přikývl.
Fredriksson pořád popocházel kolem, ale když zahlédl,
že se Haver vrátil, přišel blíž.
Haver naposledy pohlédl na mrtvého, pak se otočil a šel
ke svému autu. Vřelo v něm roztrpčení. Nikdo, a na
prvním místě Fredriksson, ať se neopováží něco namítat. To
by se opravdu naštval a řekl by mu něco, čeho by
později litoval. Stačilo už, že tu kolegu ponechá svému osudu
bez auta.
Jeho otec, silný stavební dělník, před ním tehdy zemřel.
Beze slova padl, držel se za krk a udusil se k smrti po
vosím bodnutí.
Zavraždil ho hmyz. Sevřel si pěst na srdci, aby zabránil
vnitřní explozi.
Až u vozu zalitoval, ale přesto nastartoval, zařadil
rychlost a rozjel se. Ať si Fredriksson poradí, jak chce, třeba ať
odjede s techniky, říkal si vztekle.
3.
Uvědomila si bolest. Plácl ji snad? Nestydatě nadzvedla
zadeček. Jeho ruce stále těžce ležely kolem jejích boků.
Zhluboka se nadechla a vydechla, sklopila pohled a
nechala ho dál odpočívat. Pomalu otočila hlavou a popotáhla.
Olizoval ji v podpaží. Nejdříve to bylo nezvyklé, skoro
nepříjemné, ale brzy převládlo uspokojení. Tak to všechno
začalo, jeho jazykem...
„... dva údery do hlavy... zranění...“
Hlas Allana Fredrikssona v pozadí se vetřel do jejích
nejasných myšlenek. Zvedla hlavu a zadívala se na kolegu na
druhé straně stolu. Setkal se s jejím pohledem a na okamžik





13
Černé lži, rudá krev
se odmlčel, než znovu pokračoval: „... místo nálezu je
identické s místem vraždy.“
Ottosson popotáhl a vytáhl obrovský kapesník.
Mohutné smrkání Fredrikssona vyrušilo a vzhlédl od svých
poznámek.
„Zkus to s echinaceou,“ doporučil. Ottosson potřásl hlavou
a pečlivě kapesník složil. „Je to na draka.“ Použil sk ånský
výraz. Je snad ze Skåne? Nejspíš ne. Vzpomínala si, že
tento kraj podceňoval, podle něho byli tamní obyvatelé
provinciální a těžkopádní, což se docela určitě nehodilo k Andersi
Brantovi.
Byl chytrý, to poznala hodně rychle, jenomže právě teď
nemyslela na jeho hlavu. Chytrý nebo ne – byl to ten
nejbáječnější milenec, jakého v životě poznala. Vedle něho se
cítila atraktivní a žádoucí. Viděl její tělo jako nikdy nikdo jiný.
„Je mi už přes čtyřicet,“ protestovala, ale na to se jen
pousmál a hladil ji po zádech až k zaoblenému zadečku.
„Smrtelná křivka,“ poznamenal a jel rukou dál. Rozevřela nohy,
ale on pokračoval přes stehna do podkolenní jamky.
Milování protahoval, občas mluvil o tantrickém sexu,
o němž ona nikdy nic neslyšela, jindy zase byl nesmírně
vášnivý. Vždycky pozorný k jejím pocitům a přáním,
krátce řečeno – dokonalý milenec, jak to jednou zhodnotila
Görel.
Scházeli se tři týdny, vždycky u ní doma. Říkal jí, že je
to tak nejpraktičtější, že má malý byt, který nezvládá
uklízet. Také si myslela, že je to tak nejlepší. Nemusela
zajišťovat hlídání pro Erika. Erik si muže, který přicházel a
odcházel, nijak valně nevšímal. Anders mizel vždycky ráno, než
se chlapec probudil, a Ann si nebyla jistá, jestli vůbec ví, že
u nich přespává. Jednou večer společně hráli stolní hru a
následující ráno se Erik zeptal, kam ten chlápek odešel.
Během posledních dvanácti hodin se milovali třikrát –
to bylo víc než za poslední dva roky dohromady, dokud ho





14
Kjell Eriksson
nepotkala. Zašilhala po hodinách. Od chvíle, kdy z ní
vyklouzl, uplynulo jen něco málo přes hodinu.
Cítila svůj klín. Olizoval ji jako nikdo jiný, podél páteře
až ke kostrči a dál, rozvíral jí zadeček a vsouval mezi
půlky teplý jazyk. Špičkou jazyka pak na ní opatrně kreslil
nějaký vzor.
„... to si myslím já.“
Fredriksson se odmlčel.
Ann sáhla po tužce, ležící na stole před ní.
„Nemáš horečku?“ zeptal se Fredriksson.
„Ne, ne...,“ ujišťovala ho.
„Jsi celá rozpálená.“
Rozesmála se. Slyšela, jak to pubertálně a nervózně zní.
Kolegové kolem stolu se na ni zadívali. Haver zadumaně,
Beatrice trochu s nadhledem, Ottosson se starostlivou
vráskou mezi očima. Fredriksson vypadal nechápavě, zatímco
Sammy Nilsson se usmál a naznačil velké V.
„Jsem jen trochu...“
„Trochu co?“ zeptal se Ola Haver.
On to ví, napadlo Ann. Jejich pohledy se setkaly, než se
podívala jinam. Silou vůle se snažila k tělu znovu připojit
volně se vznášející končetiny a myšlenky.
Teprve teď si vzpomněla, že včera večer odmítla
pozvání Havera a jeho manželky Rebeky. Každé léto pořádali
malý mejdan s grilováním. Většinou se účastnila, ale letos
jen zdvořile odmítla. Docela jistě debatovali o tom, jaký
měla důvod.
Pohlédla na Fredrikssona. „Co víme o okruhu jeho
známých?“
„Přeskočilo ti, Ann? Allan přece právě řekl, že se ho
prozatím nepodařilo identifikovat.“
Zastyděla se po Sammyho slovech a zabořila oči do stolu.
„Byla jsem na okamžik trochu mimo,“ ozvala se tiše.
„A kdepak?“ zeptala se Beatrice Anderssonová.





15
Černé lži, rudá krev
Olizoval mě v podpaží, pomyslela si. Usmála se a
zvedla oči.
„Byla jsem na jednom místě, kde jsi nikdy nebyla,“ řekla
po několika vteřinách s úsměvem. „Prosím, na okamžik mě
omluvte, musím si vyřídit naléhavý hovor.“
Zvedla se a sáhla po poznámkovém bloku a tužce. Je to
na mně vidět, říkala si, když vyběhla z místnosti a cítila
jejich pohledy.
Naléhavé, mumlala si tiše pro sebe a usmívala se.
Po svém panickém úprku ze zasedací místnosti se
zabarikádovala ve své kanceláři. Vyvěsila telefon a posadila se, ale
ne k psacímu stolu, nýbrž na židli pro návštěvy, která stála
podél krátké stěny mezi dvěma obrovskými skříněmi na
spisy. Kdyby někdo nakoukl dovnitř, myslel by si, že odešla.
Ostatně ona se tak i cítila.
Uspokojení z rána se pozvolna měnilo v pocit slabého
znepokojení. Byla celá bolavá, ale především zmatená. Musí
se upínat k tomu, co se stalo. Už hodně dlouho se
nezaobírala city, jako je láska a naděje. Stesk a touhu se naučila
docela dobře zvládat. Ale tohle? Copak to může srovnávat s
Rolfem nebo Edvardem, dvěma starými životy? Dá se startovat
od nuly? ptala se sama sebe a odpověď okamžitě věděla.
Setkali se před dvěma měsíci u Görel a už tehdy ji
zajímal. Tušila, že Göreliným záměrem bylo dát je dohromady.
O něco takového se pokoušela i dříve a žertem si stěžovala
na Anninu nedostatečnou angažovanost.
Měl upřímný obličej a to se jí líbilo, namlouvala si, že
to odpovídá jeho nitru. Takového muže si přála, muže,
který mluvil o tom, co si myslel a cítil, bez předsudků.
Toužila i po bolestné čestnosti. Žádné háčky, žádné nevyslovené
podmínky, žádná snaha zalíbit se.
Pak o něm neslyšela, i když slíbil, že jí zavolá. Jak dny
a týdny plynuly, postupně rezignovala. O měsíc později se





16
Kjell Eriksson
ozval. Dohodli se, že si zajdou na večeři, což byl
nejcivilizovanější společný program dvou lidí, jak to tehdy řekl.
Navrhl italskou restauraci nahoře v ulici Svatého Olofa a ona
souhlasila. Zařídila si, aby Erik přespal u svého kamará da
ze školky. Anders Brant se pro ni měl zastavit, přišel o půl
hodiny dříve. Byla ještě ve spodním prádle. Podívala se
ven kukátkem ve dveřích, hodila na sebe ušpiněný župan
a otevřela.
Do restaurace nedošli. O deset minut později, co vstoupil
do jejího bytu, spolu leželi v posteli.
Tak to šlo další tři týdny. Náruživé milování, jinak to
nedovedla pojmenovat. Byl nesmírně něžný. Nezvyklá na
takovou pozornost, jeho ruce, jazyk, penis, byla z počátku
trochu zmatená, někdy jí připadalo, že toho krásného je až
příliš.
Dnešní ráno ale vyskočil z postele, sáhl si do klína, kde
musel být také celý bolavý, a řekl, že musí na týden nebo
dva odjet. Zeptala se ho, kam pojede, ale rozumnou
odpověď jí nedal. A to byla vyšetřovatelka! Zmátla mě postel,
říkala si hořce, pořád ještě malátná a v opojení.
Pocítila strach. Vrátí se k ní? Snažila se uklidnit a otázku
si obrátit: Proč by se k ní neměl vrátit? Zdálo se, že je s ní
šťastný. Přišel k ní dobrovolně, často a rád trávil čas v jejím
domově a v její posteli.
O hodinu později někdo opatrně zaklepal na dveře. Byla si
jistá, že je to jejich šéf Ottosson. Pomalu otevřel dveře a
nahlédl dovnitř. Našel ji mezi dvěma těžkými skříněmi.
„Jak se cítíš? Vypadáš trochu unaveně,“ zeptal se
neobyčejně přímo, aniž by okomentoval to, kde sedí.
Poznala, že se snaží mluvit uvolněně, navzdory vrásce
mezi obočím.
Ann popotáhla židli do místnosti a posadila se za psací
stůl. Ottosson si sedl naproti ní.





17
Černé lži, rudá krev
„Zahřátá,“ řekl a jí vteřinu trvalo, než pochopila, že
mluví o židli.
„Něco mě napadlo,“ řekla. „Měli bychom se přeptat v
Jeskyni, tam by mohli tušit, o koho jde.“
„Ola a Beatrice tam už jeli,“ řekl s úsměvem.
„Jeskyně“ byla pro mnoho bezdomovců středobodem
jejich bytí. Činnost tam provozovalo několik zapálených duší
a byli jakžtakž sponzorováni městem a soukromými
osobami. Bídné existence, o něž nikdo nestál a nechtěl za ně mít
zodpovědnost, dokonce ani o nich cokoli vědět, tam
dostanou trochu jídla, oblečení a péče.
Ann Lindellová přikývla a také se na něho usmála.
Ottossonova vráska se trochu vyhladila.
„Grilovali jste včera?“
„Ola to odsunul, takže budeš mít šanci přijít.“
Věděla, že uvažuje nad tím, co jí včera večer zabránilo
zúčastnit se tradičního setkání. Možná si myslel, že to byla
jakási forma demonstrace, přání sdělit jim, že si s ostatními
v jejich skupině tak úplně nerozumí.
„Skvělé,“ řekla bez většího nadšení.
Ottosson bubnoval prsty do boční strany židle.
„Co si o tom myslíš ty?“ zeptala se.
Ottosson se opřel dozadu. Prsty se zklidnily. „Jako
obvykle. Jeden alkoholik v opilosti srazí druhého.“
„Ale on přece neměl v krvi žádný alkohol.“
Zrudla v obličeji. Co když si popletla i tohle?
„Ne, ale vrah třeba ano.“
„A co to číslo telefonu?“
„Nikdo to nebere. Berglund to už zkoušel.“
„Komu patří?“
„Nějakému Andersi Brantovi, je to novinář.“
Ann Lindellová na Ottossona vyděšeně zírala. Otevřela
ústa, ale přes rty jí nepřešlo žádné slovo. Zvedla se, jako by
chtěla říct: To ne!





18
Kjell Eriksson
„Ty ho znáš?“
Uprostřed zmatku, který cítila, musela ocenit, jak dobře
ji šéf zná.
„Řekni mi o tom,“ vyzval ji. „Dělal s tebou nějaký
rozhovor?“
Ann zavrtěla hlavou. „Ne, jen jsme se potkali.“
„Jaký je?“
„Ani moc nevím,“ odpověděla.
Ottosson ji pozoroval. „Co myslíš, může existovat nějaké
spojení mezi tím zavražděným a Brantem?“
„To netuším.“
„Ale přece ho znáš.“
„Neznám ho.“
„Ale něco...?“
„Neslyšíš, co říkám? Neznám ho!“
Opřela se do židle, aby mohla vstát, ale s povzdechem
klesla zpátky.
Ottosson zvedl ruce v odmítavém gestu. Stalo se to už
i dříve, okamžik nedorozumění v jejich důvěrném vztahu.
Žádné velké kolize, jejich neshoda nikdy netrvala dlouho
a spolupráci neotrávila. Nedojde k tomu ani tentokrát, tím
si byla Ann jistá.
Ottosson se na ni usmál. Starostlivá vráska zmizela. Jako
by si ji přál vylákat z jejích hranic, přimět ji, aby se
odhalila, prozradila to, co by věc vysvětlilo. Znal ji až příliš
dobře. Vyhýbal se konfliktům, ale měl dost rozumu na to, aby
chápal, že se v jindy tak rezervované kolegyni někdy může
uvolnit vztek. Z jejího ledovce se může kousek odtrhnout
a pomalu zmizet v moři, než se rozplyne úplně. Jeho taktiku
znala, i svou slabost vůči němu.
Tentokrát se ti svěřovat nebudu, říkala si, ale vzchopila
se ke krátkému zasmání, gestu a grimase, které mohly
znamenat vysvětlení, možná omluvu, sebepoznání: ano, taková
prostě jsem, a ty mě tak musíš brát.





19
Černé lži, rudá krev
„Mám přece na starosti jiný případ,“ řekla a on její
vybídnutí přijal.
„Dobře,“ kývl, „takže ty ho neznáš, ale časem to snad
změníme. Sammy na tom bude pracovat. A jak pokračuješ
s děvčetem?“
„Nechápu to.“
V dubnu ze svého domova v Berth åze zmizela
šestnáctiletá dívka. Ann Lindellová věnovala obrovské množství
práce zjišťování, co se stalo, ale nic neobjevila, nenašla nikoho,
kdo by byl schopný vysvětlit, proč se Klara Lovisa
Bolinderová propadla do země.
Každý rok z domova odejde určité množství Švédů.
Většinou dobrovolně opustí všední život, rodinu a práci. Občas
si vyšetřovatelé pomyslí, že to udělali z celkem
pochopitelných důvodů.
Zmizení Klary Lovisy bylo naproti tomu naprostá
záhada. Ann se zadívala na fotografii mladé dívky z doby jen
několik týdnů před zmizením. Byla na ní smějící se
plavovláska s rovnými dlouhými vlasy, modrýma očima a klasickým
nosíkem, který naznačoval, že by mohla mít v žilách trochu
románské krve. Usmívala se do fotoaparátu. Důvěřivý
pohled, na fotografa spoléhala.
Takového děvčete by si každý všiml, říkala si Ann od
první chvíle. Její rodina i přátelé to potvrzovali. O to
podivnější bylo, že ji absolutně nikdo neviděl poté, co 28.
dubna 2007 odešla z domu, aby si zajela do města koupit jarní
bundu.
„Chci ji najít,“ dodala tiše.
Ottosson přikývl. Naklonil se dopředu a položil dlaň na
její ruku.
Oba věděli, že pravděpodobnost nalezení Klary Lovisy
živé se rovná nule.





20
Kjell Eriksson
4.
Návštěva Jeskyně objasnila identitu zavražděného.
Dozvěděli se jméno bývalé manželky a několika dalších osob,
které se daly označit za jeho přátele, přinejmenším známé.
Vedoucí azylu pro bezdomovce Camilla Olofssonová se
na fotografii dlouze zahleděla.
„Bosse byl prozíravý muž,“ řekla nakonec, ale Ola
Haver ani Beatrice Anderssonová její slova moc vážně nebrali.
Byla to obvyklá reakce, málo lidí mělo chuť o mrtvém
mluvit špatně. Místo toho na světlo vytahovali jeho pozitivní
vlastnosti.
„Byl prozíravý,“ opakovala vedoucí. „Každému pomáhal.
A také byl zručný, nic nenechal v nepořádku. Vzpomínám
si..., ale to už je jedno.“
Ola Haver odstoupil stranou a Beatrice se k ní o krok
přiblížila.
„Nikdo si nezaslouží takovou smrt,“ řekla.
Camilla Olofssonová se stisknutými rty přitakala.
„Mohla byste nám pomoct? Potřebovali bychom seznam
lidí, kteří by nám o něm mohli něco říct, jaký byl, s kým se
stýkal, jaké měl plány.“
„Plány,“ řekla bezvýrazně a upřela pohled do dálky. „V
poslední době byl veselejší,“ poznamenala nakonec. „Chci říct,
že byl pozitivnější. Když sem asi před dvěma lety přišel,
nebyl na tom dobře. Život jako na houpačce.“
„Ale teď tedy byl veselejší,“ konstatovala Beatrice.
„Vysvětlil to nějak...?“
„Ne. Bosse toho nikdy moc nenamluvil. Byl uzavřený do
sebe. Snažil se, to bylo vidět, ale bylo to těžké. Po





21
Černé lži, rudá krev
du se už nikdy nedal dohromady. A pak ovšem také to
zranění...“
„Jaké zranění?“
„Já o tom nic moc nevím, ale zřejmě upadl v práci,
pracoval snad ve stavebnictví. Zranil si paži a rameno. Občas
jsem si všimla, že ho to bolí.“
„Znáte jméno jeho bývalé manželky?“
„Je to Gunilla Langeová. Mám dojem, že bydlí u
Černého potoka. Můj bratr tam také bydlí, párkrát jsem ji
zahlédla v hospodě. Několikrát přišla i sem, přinesla nějaké věci
a tak. Mám ji docela ráda. Myslím si, že se o Bosseho
zajímala. Kolikrát se ptala, jak se mu daří. Byl asi příliš hrdý
na to, aby od ní přijal nějakou pomoc, tak sem aspoň nosila
oblečení. Možná to bylo jeho vlastní staré, nevím.“
„Nemluvil o nějaké práci nebo o bydlišti?“
Camilla Olofssonová na ni pohlédla. „Práce a bydlení,“
ušklíbla se. „Vy si prostě neumíte představit, jaký život mají
lidé tady.“
„Ne, to opravdu nevím,“ souhlasila Beatrice, „ale vy to
víte. A proto s vámi mluvíme.“
„Zatraceně, člověk musí asi umřít, aby se o něho někdo
začal zajímat,“ poznamenala Camilla.
Dostali seznam několika lidí, pěti mužů a jedné ženy.
Podle Camilly Olofssonové se většina z nich nejspíš během
dne v Jeskyni objeví.
Beatrice zavolala Berglundovi, který slíbil, že v
Jeskyni zůstane několik hodin, aby mohli navázat kontakt s těmi,
kdo by o Gränsbergovi mohli podat nějaké informace z
poslední doby.
Truchlím po něm? Tiše si pro sebe tu otázku několikrát
zopakovala, když policisté odešli. Povídali si s ní jistě aspoň
dvě hodiny, pak si s ní potřásli rukou a rozloučili se. Ta žena
byla moc milá, pochválila jí záclonky a zeptala se, jestli si





22
Kjell Eriksson
je šila sama. Všichni takoví nebyli. Ten druhý uhýbal
pohledem, jako by se styděl nebo se jí bál.
Ano, je mi ho moc líto, rozhodla nakonec. Je mi líto
života, jaký jsme spolu mohli mít. Byli manželé šestnáct let. Dvě
části jako ve fotbalovém zápase. Dvanáct let bylo pěkných.
Pak přišlo to neštěstí.
Děti neměli a to jí bylo moc líto. Možná i jemu, určitě,
protože děti měl rád. Nemluvili o tom. Za bezdětnost
mohli oba, proč o tom žvanit? Věděla, že to nemělo smysl. Po
potratu, který podstoupila v devatenácti letech, po
nepodařeném zásahu brala svou neplodnost jako trest. Měli svoji
šanci a promarnili ji.
Bylo by to s dítětem jiné? Sotva. Dítě bylo láska, ale ne
život, řekla jednou její přítelkyně a ta fráze jí uvízla v hlavě.
Jejich život, především Bosseho, šel cestou, kterou
nemohli předvídat. Byl to vždycky hrdý muž a to bylo jeho
neštěstí. Hrdost je dobrá, dokud má člověk důvod ji cítit,
ale jinak?
Vyprávěla policistům o jeho práci, o letech, kdy se domů
vracel střízlivý, plný života a hrdosti. Těžce pracoval a dobře
vydělával. Ale potom: jediný nerv v jeho těle povolil a
způsobil, že nemohl dál ve stavebnictví pracovat. Nemohl hýbat
paží. Bolelo to. Byl nepoužitelný.
„A jak to bylo dál?“ zeptal se jí ten policista a poprvé
projevil zájem o Bosseho osud.
Vyprávěla jim o neštěstí, které navždy poznamenalo jeho
život a tím i jejich společný. Na nikoho si nemohl stěžovat,
byla to jeho vlastní chyba, jeho vlastní horlivost, jež ho
odsoudila k nečinnosti. Proklínal svou nešikovnost, vždycky
se už pak označoval za amatéra.
Jako tolik ostatních se uchýlil k pálence. Vždycky mluvil
o „pálence“, nikdy o alkoholu, nebo ještě specifičtěji o
vodce, džinu nebo whisky. Musel mít pálenku. Domnívala se,
že to zní příliš syrově, ale tak to zřejmě chtěl. V jeho návyku





23
Černé lži, rudá krev
nebylo nic sofistikovaného, nic požitkářského. Pálenka mu
přinášela zapomnění. Byla v ní nenávist, odklon od života.
Zvedla se, popošla k oknu a zahleděla se přes dvůr. Vzadu
prosvítala nová budova policie. Neměli k ní se svou zprávou
daleko. Jak mohl člověk pracovat jako policista? V domě
plném zločinu, nenávisti, lži, viny a smutku. Ráda by se jich
zeptala, jak to dokážou, ale předpokládala, že na to žádná
dobrá odpověď není.
Hodiny v obývacím pokoji odbily jednu. Za chvíli se
vrátí Bernt, dnes přijde dříve, protože si později
odpoledne musí jít něco zařídit. Budou mít zapečený bramborový
nákyp s plátkem masa. Řekne mu o tom, že Bosse zemřel.
Bernt se moc vyptávat nebude. Věděla, že se mu uleví,
možná bude mít dokonce i radost. Žárlil na toho, kdo byl v
jejím životě důležitý v době, než se spolu poznali, byla to
taková opožděná žárlivost, kterou nikdy nepochopila. Bernt
byl přece také dříve ženatý a o své bývalé manželce klidně
mluvil.
Určitě by ji nechtěl vidět plakat a poslouchat její
vyprávění. Udělá to, jak si přeje. Vypláče se teď, potom už ne, říkala
si. A ona plakala nad Bosseho zmařeným životem. A možná
dokonce i nad tím svým, nebyla si jistá. Neměla velké
požadavky, ale věděla, že se dá žít i jinak.
Z trouby se linula vůně. Vytáhla z lednice špalíček
uzeného a začala ho krájet na plátky. Přál si tenké plátky, lehce
opečené. Najednou se uprostřed pohybu zastavila. Policisté
chtěli, aby přišla svého bývalého muže identifikovat.
„Stála jste mu nejblíže,“ řekla ta žena.
Ano, bylo to tak, říkala si. Já a on jsme si stáli nejblíže.
Policisté pro ni přijedou ve tři hodiny.
Kolik plátků bude chtít? Pohled na maso se jí ošklivil.
Odložila nůž. Jak zemřel? Na to se jich nezeptala. Co jestli
se spletli a ten mrtvý je někdo úplně jiný?
* * *





24
Kjell Eriksson
Po návštěvě u Gunilly Langeové se Ola Haver a Beatrice
Anderssonová rozhodli jako první ze seznamu vyhledat tu
ženu, protože ona jediná měla pevnou adresu. Bydlela v
Erbovní ulici v Tunabacku.
Ingegerd Melanderová byla opilá. Ne tak moc, ale dost
na to, aby to bylo Olemu Haverovi nepříjemné. Bylo přece
uprostřed dne. Okamžitě k ní pocítil antipatii, hleděl na její
ztrhané rysy, na tvářích měla vrásky jako půlměsíce, které
se prohlubovaly, když se snažila zakrýt svou podnapilost.
Efekt byl právě opačný.
Vlasy měla stažené do ohonu, což jí trochu dopomohlo
k dívčímu zjevu. Haver i přes její zpustošený obličej vytušil,
že to kdysi byla skutečně atraktivní žena.
„Chci jít právě na nákup,“ řekla bezdůvodně, když se jí
představili.
„Přicházíme od Bosseho Gränsberga,“ ozval se Ola.
Ingegerd po nich zašilhala.
„Mohli bychom si s vámi trochu popovídat?“
Ingegerd Melanderová lehce potřásla hlavou a její
zmatenost ještě vzrostla, ale ustoupila stranou, aby mohli vejít.
Posadili se ke kuchyňskému stolu. O záclonkách se
tentokrát Beatrice nezmínila, protože tu žádné nebyly. Jinak byla
ale kuchyň až sterilně čistá. Ani jeden kus nádobí se
nepovaloval na kuchyňské lince nebo na stole, na okně nestál
jediný květináč. Jediné, co naznačovalo nějakou lidskou
aktivitu, souviselo s nástěnným kalendářem od Kjella Petterssona
nazvaným Klempířství. Ola si všiml, že včerejší datum je
v červeném rámečku.
„Máme špatné zprávy,“ řekla Beatrice.
„Ty jsou pokaždé, když jde o Bosseho,“ mínila žena.
„Ale my jsme k vám kvůli němu přece ještě nepřišli, ne?“
Žena zavrtěla hlavou.
„Co udělal?“
„Pokud víme, tak nic,“ řekl Ola. „Je mrtvý.“





25
Černé lži, rudá krev
V tu chvíli nenáviděl sebe i svou práci. Stěží přemáhal
nutkání vyběhnout ven z bytu. Žena se zhroutila jako po
zásahu elektrickým proudem a svalila se na kuchyňský stůl.
Nafukovací panenka, kterou někdo propíchl špendlíkem.
V téže chvíli se otevřely dveře do bytu a zaslechli někoho
volat: „Haló tam!“
Beatrice se naklonila přes stůl a položila ruku na ženino
třesoucí se rameno. Ola Haver se zvedl. Do kuchyně vešel
muž, který mu byl silně povědomý.
„Zatraceně, co tu děláte?“
V jeho pohledu četl směsici překvapení, nedůvěry a vzteku.
„Jmenuji se Ola Haver a jsem policista.“
„To vidím!“
„Máme špatnou zprávu.“
„Jako vždycky,“ řekl muž. Zadíval se přes jeho rameno.
„Co jste udělali Ingegerd?“
„Bosse Gränsberg je mrtvý,“ řekl Haver.
„Cože?“
Haver přikývl.
„Zatraceně! A proč? Vzal si život?“
„Ne, vzal mu ho někdo jiný.“
Ola Haver měl tu scénu před očima: Bosseho Gränsberga
ležícího ve štěrku.
Ingegerd Melanderová se najednou narovnala, napůl se
zvedla, jednou rukou se těžce opřela o stůl, druhou
ukazovala na muže. Ruka se jí třásla. Vlastně celé tělo se jí
otřásalo.
Proud slin jí vytékal z koutku úst. V obličeji byla rudá
a tváře měla mokré od slz. To je nenávist, pomyslel si Ola.
Takhle vypadá nenávist. Něco chtěla zakřičet, ale z nitra jí
vyšel jen nějaký zvuk. Ruka jí klesla.
„Tak proto,“ mumlala.
„A co?“
„Včera jsem měla čtyřicáté narozeniny.“





26
Kjell Eriksson
Ola Haver pohlédl na kalendář. Žena klesla zpět na židli.
Haver muži naznačil, aby s ním šel do pokoje.
„Co se tu sakra děje?“
„Vražda. Bosse byl zavražděn.“
„Já to vůbec nechápu,“ řekl muž.
„Jak se jmenujete?“
„Johnny Andersson. A proč?“
To je ale zabedněnec, říkal si Haver. Jméno si pamatoval
ze seznamu, který dostali v Jeskyni od Camilly Olofssonové.
„Bosseho jste znal. Co myslíte, že se stalo?“
„Já? Co já si myslím?“
„Kdy jste ho viděl naposledy?“
Johnny Andersson najednou vypadal vylekaně.
„Snad si nemyslíte...?“
„Odpovězte mi na otázku,“ řekl Haver a nedokázal
potlačit únavu a rozčilení.
Z kuchyně zaslechli hlasité vzlykání.
„Před pár dny,“ řekl Johnny mrzutě. „Přece sem jen tak
nemůžete přijít jako nějaké zatracené gestapo...“
„Kde a kdy?“
„Potkali jsme se ve městě. Nejspíš to bylo v neděli.“
„Kdy?“
„Dopoledne.“
„Co jste dělali?“
„Jen jsme se náhodou potkali. U svatého Pera.“
Haver přikývl. Na malém náměstí v centru města se s
Rebekou často setkávali, když něco potřebovali společně
zařídit. Sejdeme se u fontány, říkávala.
„Jak vypadal?“
„Ech..., normálně. Jako vždycky..., trochu sehnutý.“
„Sehnutý?“
„Vždycky se trochu přikrčil, aby vypadal menší, než byl.“
„Měřil metr osmdesát šest,“ bezdůvodně potvrdil Ola
Haver.





27
Černé lži, rudá krev
„Ano? Tolik?“
Zdálo se, že muž přemýšlí nad tím, že mezi ním a
mrtvým byl nejméně deseticentimetrový rozdíl.
„Nevypadal neklidně, rozčileně, smutně nebo tak něco?“
„Ne, ale pokud jde... šlo o Bosseho, nedával nic najevo.“
„Ještě něco,“ řekl Haver a snížil hlas. „Měli Bosse a,“
kývl hlavou ke kuchyni, „měli spolu něco?“
Johnny Andersson pohlédl stranou. Teď bude lhát,
pomyslel si Haver.
„Jo, dříve.“
„Kdy dříve?“
„Někdy před pár měsíci.“
„Pak to skončilo?“
Johnny přikývl. Haver už si nebyl tak jistý, že mu lhal.
Možná proto, že to šlo snadno zjistit. Patrně má sám
Johnny o Ingegerd zájem. Něco v jeho postoji to potvrzovalo,
možná ještě víc radostné zavolání, když bez zazvonění
vešel do bytu.
„Kdo to ukončil?“
„Ingegerd.“
„Jinými slovy, Bosse byl nešťastný. Měl nějakého soka?“
Johnny zavrtěl hlavou.
„O žádném nevím.“
Teď lhal, pomyslel si Haver.
Když oba policisté opustili Erbovní ulici, cítili se dost
sklíčeně. Nálada se jim trochu zvedla až u křižovatky s
Luthagskou silnicí.
„Někdy je to dobré, když jsme dva,“ ozvala se nakonec
Beatrice Anderssonová.
Haver přikývl. Beatrice zahnula doprava.
„Bosse a Ingegerd spolu dřív chodili,“ poznamenal Haver.
„Ano, vypravovala mi to. Doufala, že jí přijde popřát k
narozeninám.“





28
Kjell Eriksson
„Proč to skončila?“
„Tvrdila, že moc flámoval. Zvláštní ale je, aspoň
Ingegerd si to myslí, že od té doby, co se s ním rozešla, Bosse
nepil. Byl pořád úplně střízlivý.“
„Třeba se chtěl polepšit a začít dělat všechno správně,“
odpověděl a uvědomil si, že použil příliš lehkomyslný,
skoro až posměšný tón.
Beatrice na něho pohlédla. „Jaké to teď máš doma?“
zeptala se trochu necitlivě.
„O čem mluvíš?“
„Ty se chceš také polepšit a dělat všechno správně?“
Haver se na ni podíval a vztekle sevřel pěsti.
„Klidně to přiznej,“ pokračovala Beatrice. „Mám oči a uši.
Za moc to u vás nestojí.“
„A co ty s tím máš sakra společného?“
„Ovlivňuje to tvou práci.“
Když jim naskočila zelená u Sysslomanské ulice, rychle
vyrazila a předjela ostatní řidiče.
„A také moji,“ dodala.
„Vlez mi na záda,“ řekl.
Beatrice prudce zahnula doleva do Rackabergské ulice a na
místě zastavila, až Haver prudce poskočil dopředu a uvěznil
ho bezpečnostní pás.
„Poslyš,“ obrátila se ke kolegovi. „Musíš se trochu
vzchopit. Pracujeme spolu a jsme na sobě závislí. Vydržím dost,
ale když vidím, jak se pak chováš k lidem, s nimiž se v práci
setkáváme, zacházíš už moc daleko. Pochop, teď nejsi vůbec
dobrý policista.“
Haver zíral dopředu. Nejraději by z auta vystoupil.
„Přece se dobře známe, spoustu let spolu pracujeme a snad
s tebou můžu mluvit na rovinu. Nejsi žádný začátečník, jsi
zkušený a schopný kriminalista. Chovej se podle toho.“
Drž hubu, říkal si, ale nahlas nic nekomentoval. Beatrice
jeho kamenný obličej neumlčel.





29
Černé lži, rudá krev
„Jdi na nemocenskou, jestli se cítíš blbě. Někam si zajeď.
Dělej něco, co by tě bavilo. V nejhorším se rozveď.“
Zařadila rychlost a vůz se rozjel do kopečka. Původně se
chtěli podívat ještě na jednu adresu na Kamenné ohra dě, kde
bydlel dřívější parťák Bosseho Gränsberga. Muž, o němž
Gunilla Langeová řekla, že je už dlouho nemocný a o
kterém Bosse mluvil. Podle bývalé manželky se spolu minulý
měsíc několikrát setkali.
Ale jako by se mlčky domluvili, v hrobovém tichu se
vrátili zpět na policii.
5.
Jakmile Ottosson odešel, vytáhla Ann telefonní seznam a
našla si číslo na Anderse Branta.
Se stoupajícím rozčilením ho vyťukala. Přála si, aby zvedl
sluchátko a vysvětlil jí, jak všechno spolu souvisí, ale po
půltuctu zazvonění se zapnul jen záznamník: „Dovolali jste
se k Andersi Brantovi, ale v této chvíli nemohu odpovědět.
Zanechte mi prosím vzkaz.“
Anders Brant, muž, který jí přinesl tolik potěšení jako
nikdo dříve, ji přiměl doufat. Když zaslechla jeho hlas v
záznamníku, vybavila si náznak nepříjemného pocitu z rána,
napětí. On přece neřekl, že není doma, jen že nemůže
odpovědět.
Nikdy dříve mu nevolala. Neměla ani číslo jeho mobilu.
Kontakt navázal vždycky on a dosud na tom nic divného
neviděla. O to podivnější to bylo teď.
Telefon nebral a co víc – byl zapleten do vraždy.
Rychle někam vyrazil. Zkusila mu zavolat znovu, ale stejný
výsledek. Na vteřinu zaváhala, jestli mu nemá nechat nějaký





30
Kjell Eriksson
vzkaz, ale neudělala to. Třeba by si ho mohl poslechnout
i někdo jiný.
Kdo vlastně je? Řekl, že novinář, nyní na volné noze, poté
co odešel z časopisu, jehož jméno nikdy neslyšela, natož
aby ho četla. Vysvětlil, že jde o kulturní tisk, který jeho
vkusu neseděl. Zmínil se o „jedné čarodějnici z redakce“, se
kterou si nerozuměl.
O čem psal? To vůbec netušila. Nejspíš nějaké kulturní
recenze. Ann věděla, že v tomto ohledu je na zcela neznámé
půdě, a to bylo důvodem k tomu, že neprojevila větší
zvědavost. Nechtěla přiznat, jak je v této oblasti neznalá. Oni
spolu dokonce ani moc nemluvili, většinou se jen milovali,
ale Ann proti tomu nic nenamítala. Byla nenasytná.
A teď někam odjel. Netušila kam a cítila, že to jen tak
nezjistí. Týden, možná dva, řekl. Hádala, že to mělo něco
společného s prací. Byl ve Švédsku, nebo odjel do ciziny?
Třeba by něco věděla Görel? Netušila ani, odkud se znají. Právě
ji by si člověk s kulturními časopisy nespojoval.
Vyťukala informace a získala číslo jeho mobilu. Měl ho
ale vypnutý a nahraný mužský hlas ji informoval o hlasové
schránce.
Anders Brant se stal velkým otazníkem. Snažila se
vymyslet si důvod, proč měl zavražděný muž lístek s jeho
číslem, jestli to souviselo s prací. Ale co zajímavého by mohl
Bosse Gränsberg sdělit novináři píšícímu kulturní
recenze? Třeba se poznali už dříve, nebo snad dokonce byli
příbuzní?
Šlo o hodně otázek. Rozhodla se, že si promluví se
Sammy Nillssonem a pak také s Görel. To ale musí počkat až
do večera. Volat jí do práce bylo vždycky dost obtížné a ne
moc žádoucí.
Ann najednou napadlo, že Görel o sobě nedala vědět od
té doby, co se Brant zabydlel v její posteli. Věděla, že jsou
spolu? Přece ji to muselo zajímat, ale pokud jí Brant nic





31
Černé lži, rudá krev
řekl, určitě se domnívá, že její kuplířský pokus nevyšel. Tu
a tam zavolala, ale v posledních týdnech se odmlčela a Ann
vůbec nenapadlo, že by se jí měla ozvat. Měla jsem moc jiné
práce, říkala si a musela se sama pro sebe usmát, spokojená
se zážitky posledních týdnů. Nechtěla ani pomyslet, že by
to už mohla být minulost. To určitě ne! Ale proč ten vtíravý
nepříjemný pocit, úplně živý, že všechno pominulo? Že
několik týdnů kopala na cizím hřišti? Že šlo jen o
příležitostné návštěvy?
Ann se s hlubokým povzdechem zvedla. Nikdy, říkala si,
nikdy nic nemůže být úplně dobré, nekomplikované.
Ani Sammy Nilsson nebral telefon. To podle její
zkušenosti mohlo znamenat dvojí: buďto mluvil s nějakým
„zákazníkem“, jak se tvrdohlavě vyjadřoval, nebo byl trénovat.
S pomyšlením na okolnosti připustila spíš první možnost.
Nechala mu vzkaz a požádala ho, aby jí co nejdříve zavolal.
Potom se posadila k počítači a začala googlovat. Do
vyhledávače napsala Anders Brant a po několika vteřinách se
obrazovka zaplnila informacemi. Celkem šlo o dva tisíce
pět set dvacet dva výsledků, i když mnoho jich pocházelo
ze stejného zdroje. V prvním šlo o krátký článek
publikovaný v časopise Ochrana přírody a pojednával o biologickém
palivu. Pak našla několik delších reportáží točících se kolem
Putina a Ruska, otištěných v časopise, o němž nikdy
neslyšela, následovaly diskuzní příspěvky na stejné téma v
celostátních novinách Dagens Nyheter.
Prolétla text. Objevovala jiného Anderse Branta, než byl
ten, kterého znala ona. Jeho projev byl polemický, přesto
klidný. Podle ní se skvěle vyjadřoval, byla na něj hrdá.
Tentýž den jsme se spolu milovali, napadlo ji. Dagens Nyheter
jeho článek uvedl na diskuzní straně, zatímco on do mě
zavedl něco jiného, usmála se, i přes velký neklid, který cítila.
Zazvonil telefon a na displeji viděla, že volá Sammy
Nilsson.





32
Kjell Eriksson
„Skvělé,“ řekla. „Uvažuju o tom Brantovi.“
„To já také,“ řekl Sammy. „Jsem právě u jeho bytu.“
Ann zrudla.
„Kde bydlí?“
„U Černého potoka. Nikdo ale není doma. Mluvil jsem
s několika sousedy a jeden z nich ho dopoledne viděl odejít
z domova s cestovní taškou. Domů ho kolem osmé ráno
přivezl taxík. To je dobře, že si ženské všímají. I když faktem
je, že si ho v tomto případě všiml muž, pan Nilsson,
jmenovec opice z Pipi Dlouhé punčochy.“
„Cestovní taška,“ řekla s nevolí a nedokázala zadržet své
zklamání. Přece jí řekl, že musí odcestovat.
Na okamžik zvažovala, jestli mu má povědět o jejich
vztahu. Sammy by se kvůli tomu nenaštval a nic by jí nevyčítal.
Naopak, jistě by si pomyslel, že to je napínavé. Poblahopřál
by jí a ujistil ji, že na tom není nic špatného. Nemysli na to,
řekl by jí, ty přece na tom případu nepracuješ. Branta
najdeme, vyslechneme ho a z vyšetřování vyloučíme.
V okamžiku, kdy měla slova připravená k vyplivnutí,
protože právě tak to přece bylo, musí ze sebe Branta
vyplivnout, aby se zbavila té hořké chuti v ústech, Sammy
pokračoval.
„Trochu nám to zkomplikoval. Nesl si také menší tašku,
v níž podle souseda měl počítač.“
„Je to přece novinář,“ poznamenala.
Sammy se zasmál. „To víme. A jak se daří tobě?“
„Skvěle,“ odpověděla.
Brant si musel zavolat taxi, když od ní odešel, napadlo ji.
Teď už to byl Brant, ne Anders.
„A potom, o půl hodiny později odjel dalším taxíkem,“
pokračoval Sammy.
„Ví se, kam odjel?“
„Zjistíme to. Odjel vozem společnosti Uppsala Taxi. Všiml
si toho ten opičák.“





33
Černé lži, rudá krev
Ann se nadechla a snažila se přijít na něco chytrého, co
by mohla říct.
„Aha?“ dostala ze sebe.
„O čem uvažuješ? Máš něco dalšího, co by se ho týkalo?“
„Ne, byla jsem jen zvědavá. Věděla jsem, že se tím budeš
zabývat. Ottosson se o tom zmínil.“
Sammy Nilsson mlčel. Možná čekal, že mu řekne víc.
A proč řekl „opičák“? Sammy sám se přece také jmenuje
Nilsson.
„Zavoláme si,“ řekla nakonec, když už bylo ticho příliš
dlouhé.
„Jsme domluveni. Ahoj.“
Po rozhovoru Ann dlouhou dobu jen tak zamyšleně
seděla a přemýšlela, jestli má zajít za Ottossonem a říct mu
o tom, co se neodhodlala povědět Sammymu. Ale nakonec
se rozhodla, že to nechá být. Na monitoru svítilo jeho jméno
a ona počítač vypnula. Zatracený chlap, ulevila si.
Bezmyšlenkovitě vytáhla složku, obsahující poslední
záznamy o Klaře Lovise. Úplně nahoře ležela její fotografie
a Ann si ji jako obvykle pozorně prohlédla, než zalistovala
dál a našla poslední poznámky ze včerejška.
Jeden muž ze Skärfältenu, Yngve Sandman, necelých
deset kilometrů od města viděl mladou dívku ve
společnosti nějakého muže. Popis souhlasil a svědek dokonce
správně popsal barvu její bundy a kalhot. Kráčeli spolu po cestě
směrem k Uppsallské šíji.
Den po dívčině zmizení, když o tom informovala média,
dotyčný zavolal na policii, ale nikdo ho pak nevyslechl.
Včera se ozval znovu, byl trochu roztrpčený, ale hlavně
překvapený, že nikdo nereagoval, a tak ho z ústředny
přepojili k ní.
„Já mám také dceru,“ řekl.
Ann mu nedokázala vysvětlit, proč se nikdo od policie
neozval.





34
Kjell Eriksson
Lajdáctví, říkala si, ale přirozeně to nahlas neřekla. Při
každém zmizení, především pokud se týká mladých žen, se
zvedne povodeň tipů a upozornění. Zpravidla jde o slepé
stopy. Mužovo zavolání zřejmě zapadlo do této hromady.
Ann Lindellová si informace od něj pročetla a slíbila mu,
že se během jednoho nebo dvou dnů ozve. Uplynulo už
skoro čtyřiadvacet hodin a ona mu znovu zavolala. Domluvili
se, že za ním rovnou zajede.
„Tady to bylo,“ ukázal Yngve Sandman. „Přijížděl jsem na
mopedu a na druhé straně šli oni.“
Ann na něho pohlédla. „Takže šli po špatné straně,“
konstatovala, jako by to bylo podstatné. „Vy jezdíte na mopedu?“
„Ano. Mám veterány a projížděl jsem starý puch. Je
star ší než já. Oni šli pomalu, a tak jsem měl čas si je
prohlédnout.“
„Vyprávějte mi, jak vypadali, prostě povězte mi všechno,
na co si vzpomenete.“
„Šli po kraji silnice. Ne moc rychle, nezdálo se, že by
spěchali. Neviděl jsem ale, že by spolu mluvili, aspoň ne
v té chvíli, kdy jsem je míjel.“
„Jak na vás dívka působila?“
Yngve Sandman pokrčil rameny.
„Jak bych to řekl? Říkal jsem si, že je hezká.“
Ann přikývla.
„Měl jste pocit, že se znají? Nezdálo se vám, že by z něho
měla strach?“
„Vypadali jako dva kamarádi, kteří spolu jdou. Ale
člověk může mít nahnáno i z kamaráda, ne?“
„Co měli na sobě?“
„To jsem říkal už v dubnu a naposledy znovu včera.“
„Zkuste to ještě jednou.“
„Ona měla tmavě zelené kalhoty, vypadaly skoro jako
vojenské, s několika kapsami na stehnech, a světle modrou





35
Černé lži, rudá krev
bundu. Řekl bych, že dost krátkou na to, jaká ten den byla
zima. Na boty si nepamatuju, kdybych musel hádat, tak snad
černé, možná nějaké kozačky.“
Pan Sandman hádá naprosto správně, říkala si Ann. Klara
Lovisa měla v den, kdy zmizela, vysoké černé boty.
„A on?“
„Modré džíny a bundu s kapucí, kterou měl zvednutou.
Nějakou tmavou, možná modrou. Asi sportovní.“
„Jak vypadal?“
Obloha se zatáhla a oba pohlédli nahoru. Tmavý mrak se
hnal po nebi a na malou chvíli zastínil slunce.
„Kolem pětadvaceti, možná méně,“ pokračoval Sandman,
když slunce znovu vykouklo. „Světlé vlasy, ale kapuce mu
většinu hlavy zakrývala.“
„Brýle?“
Muž zavrtěl hlavou. Zahleděl se do dálky.
„Měl jsem pocit, že se trochu kymácí, ale to mohlo být
tím, že šel zčásti v příkopu, jestli chápete, co myslím.“
„Kulhal?“
„To přímo ne, ale nějakým způsobem...“
Chvíli stáli mlčky. „Také mám dceru,“ řekl. „A kdyby
zmizela...“
„Ano...,“ přikývla.
„Měla nějaké sourozence?“
„Ne.“
Zavrtěl hlavou a chvíli stál mlčky.
„Jel jste zpět stejnou cestou?“
„Ano, otočil jsem to u dvaasedmdesátého kilometru. Ale
chvíli jsem tam stál, protože jsem potřeboval moped seřídit.
Motor trochu klepal, napínal jsem brzdové lanko.“
„Za jak dlouho jste se vracel?“
„Asi za deset minut, možná čtvrt hodiny.“
„Už jste je neviděl?“
„Nebyla tam ani noha.“





36
Kjell Eriksson
„Kolik bylo asi hodin, když jste je potkal?“
„Asi půl dvanácté.“
Klara Lovisa odešla z domova v sobotu 28. dubna o
hodinu dřív. Ann se rozhlédla kolem sebe. Pole, několik domků,
úzká polní cesta směřující do údolí. Tou cestou jela jistě už
aspoň desetkrát. Co tu Klara Lovisa dělala? Jaká je
pravděpodobnost, že to byla právě ona, koho Yngve Sandman
viděl? A kdo byl ten mladý muž?
Dívka oficiálně neměla žádného přítele. Její kamarádky
mluvily o nějakém Andreasovi, s nímž se kamarádila od
sedmičky, ale toho z vyšetřování dávno


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist