E-kniha: Černé lekníny - Michel Bussi

Černé lekníny

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Michel Bussi

Černé lekníny – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Praha 2017

MICHEL

BUSSI

ČERNÉ

LEKNÍNY

MICHEL

BUSSI

ČERNÉ

LEKNÍNY

Přeložila Dana Melanová

Na památku Jackyho Lucase

S Monetem nevidíme skutečný svět,

ale zachytíme jeho zdání.

F. Robert ‑Kempf, L’Aurore, 1908

Ne! Ne! Pro Moneta černou v žádném případě!

Černá není barva!

Georges Clemenceau,

nad rakví Clauda Moneta

Michel de Decker, Claude Monet, 2009

Na následujících stránkách jsou co možná nejvěrněji vylíčeny

popisy Giverny. Ta místa existují, ať už jde o hotel Baudy, ulici

de l’Epte, mlýn des Chennevières, školu, kostel svaté Radegundy

a hřbitov, ulici Clauda Moneta, Královu cestu, ostrov aux Or -

ties a samozřejmě o Monetův růžový dům nebo rybníks lekníny. Stejně tak existují sousední místa jako vernonské muzeum,

Muzeum umění v Rouenu a osada Cocherel.

Informace týkající se Clauda Moneta jsou autentické, pokud jde o jeho život, dílo či jeho dědice. Totéž platí o informacích, zmiňujících se o jiných impresionistických malířích, zejména o Theodoru Robinsonovi či Eugènu Murerovi.

Uvedené krádeže uměleckých děl jsou součástí skutečnéčerné kroniky...

Všechno ostatní jsem si vymyslel. V městečku žily tři ženy.

První byla zlomyslná, druhá prolhaná, třetí sobecká.

Jejich městečko neslo hezké jméno připomínající zahra ‑ du. Giverny.

První bydlela ve velkém mlýně na břehu potoka na Krá‑ lově cestě; druhá žila v  podkrovním bytě nad školou v  ulici Blanche ‑Hoschedé ‑Monet; třetí bydlela se svou matkou v do‑ mečku, kde se odlepovaly tapety ze stěn, v ulici du Château‑ ‑d’Eau.

Ty tři nebyly stejně staré. Vůbec ne. První bylo přes osm‑ desát a  byla vdova. Nebo skoro. Druhé bylo šestatřicet a  ni‑ kdy nepodvedla manžela. Zatím. Třetí mělo být brzy jedenáct a  všichni chlapci ze školy do ní byli zamilovaní. Ta první se stále oblékala do černého, druhá se líčila pro svého milence, třetí si splétala vlasy, aby jí poletovaly ve větru.

Pochopili jste. Všechny tři byly dost rozdílné. Přesto měly jeden společný bod, vlastně jisté tajemství: všechny tři snily o tom, že odtud odejdou. Ano, že odejdou z Giverny, z toho slavného městečka, jehož jméno vzbuzuje u mnohých lidí tak silnou touhu, že se sem vypraví třeba z druhého konce světa, jen aby se tu několik hodin procházeli.

Dobře víte proč. Kvůli impresionistickým malířům.

Ta první, nejstarší, měla jeden hezký obraz, druhá se hod‑ ně zajímala o umělce, třetí, nejmladší, uměla hezky malovat. Vlastně velmi hezky.

Je překvapující, když chce někdo opustit Giverny. Nezdá se vám? Všechny tři si myslely, že městečko je vězení, velká a krásná zahrada, ale zamřížovaná. Jako park nějakého útul ‑ ku. Taková iluzivní malba. Obraz, z jehož rámu nelze vystou‑ pit. Třetí, nejmladší, ve skutečnosti hledala otce. Jinde. Druhá hledala lásku. Ta první, nejstarší, věděla hodně o těch dvou.

Jednou se však přesto na třináct dní, jenom na třináct dní, otevřely mříže parku. Přesně řečeno od 13.  května do 25.  května roku 2010. Mříže Giverny se pro ně otevřely! Je‑ nom pro ně, aspoň si to myslely. Podle nelítostného pravidla však jen jedna z nich mohla uniknout. Ty druhé dvě musely zemřít. Bylo to tak.

Těch třináct dní uběhlo jako závorka v  jejich životě. Pří‑ liš krátká. Také krutá. Závorka se otevřela první den vraždou a  skončila poslední den další vraždou. Policisté se zajímali pouze o druhou ženu, o tu nejkrásnější; ta třetí, nejnevinnější, musela pátrat na vlastní pěst. První, nejméně nápadná, mohla klidně všechny pozorovat. A dokonce i zabíjet!

Trvalo to třináct dní. Čas úniku.

V jednom městečku žily tři ženy.

Třetí byla nejnadanější, druhá nejmazanější, první byla nejodhodlanější.

Které se podle vás podařilo uniknout?

Nejmladší z  nich se jmenovala Fanette Morellová; druhá Stéphanie Dupainová; první, nejstarší, jsem byla já.

OBRAZ PRVNÍ

Imprese

PRVNÍ DEN

13. května 2010

(Giverny)

Srocení

1

Světlá řeka se barví malými pramínky dorůžova jako prchavý

pastelový odstín proudu vody, v němž pereme štětec.

„Fuj, Neptune!“

O kousek dál se v říčním toku barva vytrácí, splývá se zele ‑ ní plevele, který visí z břehů, s okrovou barvou kořenů topolů a vrb. Už tvoří jenom vymytý bledý odstín...

Docela se mi to líbí.

Jenže tahle červená nepochází od malíře, který si smýval paletu v řece, ale z rozbité lebky Jérôma Morvala. Z lebky dů‑ kladně rozbité. Krev uniká z hluboké rány na temeni Morva‑ lovy hlavy, jasně viditelné, ponořené v potoku Epte a omýva‑ né jeho vodou.

Můj německý ovčák se přiblíží a čenichá. Znovu zakřičím, tentokrát rozhodněji:

„Fuj, Neptune! Nech toho!“

Nepochybuju, že brzy někdo mrtvolu najde. I když je tepr‑ ve šest hodin ráno, určitě tudy projde nějaký chodec nebo ma‑ líř, sportovec, který po ránu běhá, sběrač nedopalků... zkrátka někdo o tu mrtvolu zakopne.

Bojím se jít blíž. Opírám se o  hůl. Terén přede mnou je blátivý, v minulých dnech hodně pršelo, břehy potůčku jsou rozmáčené. Ve svých čtyřiaosmdesáti letech nejsem ve věku, kdy bych si mohla hrát na najádu, dokonce ani v tomhle pidi ‑ potůčku, který nemá ani metr na šířku a jehož polovina toku je odvrácená, aby napájela jezírko v Monetových zahradách. Ostatně zdá se, že už to tak ani není, že existuje podzemní vrt, který teď rybník s lekníny zásobuje.

„Ke mně, Neptune. Jdeme.“

Zvednu k němu hůl, jako bych mu chtěla zabránit, aby při‑ lepil čumák do rány zející v šedém saku Jérôma Morvala. Do druhé rány. Přímo v srdci.

„Hni sebou! Žádné courání.“

Naposledy se podívám na veřejnou prádelnu přímo před sebou a pokračuju po cestě. Nic proti tomu, je dokonale udr‑ žovaná. Stromy, které se rozrůstaly nejvíc do šířky, byly uříz‑ nuté u  kořene. Tráva v  příkopech je posekaná. Dlužno říct, že po této cestě denně projde pár tisícovek turistů. Musí tudy projet kočárek, invalida v  kolečkovém křesle, projít stařena s holí. Já!

„Fuj! Ke mně, Neptune!“

Zahnu o kousek dál, na místo, kde se potok Epte štěpí na dvě ramena uzavřená přehradou a vodopádem. Na druhé stra‑ ně tuším Monetovy zahrady, lekníny, japonský mostík, sklení‑ ky... Je to podivné, narodila jsem se tady v roce 1926, v témže roce, kdy zemřel Claude Monet. Skoro padesát let po Moneto‑ vě smrti byly zahrady uzavřené, zapomenuté, opuštěné. Dnes se situace radikálně změnila a rok co rok desítky tisíc Japonců, Američanů, Rusů či Australanů přeletí planetu jen proto, aby se mohly toulat po Giverny. Z Monetových zahrad se stal po‑ svátný chrám, Mekka, katedrála... Ostatně ty tisícovky pout‑ níků se tady již brzy objeví.

Podívám se na hodinky. Je šest hodin dvě minuty. Ještě pár hodin klidu.

Kráčím dál.

Mezi topoly a obrovitými devětsily se na mě upřeně a zlo ‑ myslným pohledem podrážděného souseda dívá socha Clau‑ da Moneta. Bradu má umělec zarostlou vousy a lebku mu za‑ krývá cosi, co se vzdáleně podobá slaměnému klobouku. Na podstavci ze slonoviny stojí, že socha byla odhalená v roce 2007. Dřevěná destička připevněná na boku sděluje, že se ma‑ líř kouká na „louku“. Jeho louka! Pozemky od potůčku Epte až k Seině, řady topolů, zalesněné, měkce zvlněné břehy. Kou‑ zelná místa, která maloval. Ta se nedají vymazat, zničit... Jsou olejem jednou provždy zvěčněná na plátnech!

Pravda je, že v šest ráno můžete mít na tomhle místě ještě iluze. Pozoruju před sebou panenský horizont tvořený obil‑ nými a kukuřičnými poli a záplavou vlčích máků. Ale nebudu vám lhát. Monetova louka je teď ve skutečnosti po celý den parkoviště. Dokonce čtyři parkoviště, abych byla přesná, která se rozkládají kolem betonového stvolu jako asfaltový leknín. Ve svém věku si takovou poznámku můžu dovolit. Sledovala jsem, jak se mi okolí rok od roku mění před očima. Monetova krajina je dnes jako dekorace z hypermarketu!

Neptune běží několik metrů za mnou a  pak se rozběhne přímo před sebe, bere to přes parkoviště, vyčurá se u dřevě‑ ného plotu, pokračuje k soutoku Epty a Seiny na konec louky, vtěsnané mezi dvě řeky a podivně nazvané ostrov aux Orties, ostrov Kopřiv.

Vzdychnu a kráčím dál po cestě. Ve svém věku už za ním běhat nebudu. Dívám se, jak se vzdaluje a  pak zase vrací, jako by mě provokoval. Váhám, jestli ho mám zavolat. Je brzy. Znovu zmizí v obilí. Neptune teď tráví čas procházek takhle. Že běhá sto metrů přede mnou! Všichni obyvatelé Giverny toho psa znají, ale jen málokteří vědí, že je můj, aspoň si to myslím.

Míjím parkoviště a  zamířím k  mlýnu des Chennevières. Tam bydlím. Raději se vracím teď, než tu budou davy. Mlýn des Chennevières je zdaleka nejkrásnější stavení v  blízkosti Monetových zahrad, jediné vybudované na břehu potůčku. Ovšem od chvíle, kdy přeměnili louku na pole plechu a pneu‑ matik, se tu cítím jako vymírající živočich v kleci, kterou si zvědavci chodí okukovat, prohlížet a fotografovat. Přes potok vedou od parkoviště do městečka pouze čtyři mosty, z nichž jeden překračuje potok přímo přede mnou. Až do šesti odpo ‑ ledne jsem tady jako obklíčená. Potom městečko zase ztich‑ ne, louka se vrací vrbám a Claude Monet může znovu zavřít bronzové oči a  nemusí kašlat do vousů, omámen výfukový‑ mi plyny.

Přede mnou vítr hýbe lesem klasů zelených jako voda, ob‑ čas řídce ozdobených červení vlčích máků. Kdyby někdo tu scénu pozoroval odnaproti z břehu potoku Epte, jistě by mu to připomnělo impresionistický obraz. Harmonie barev do‑ oranžova sladěných vycházejícím sluncem, s jedinou skvrnou smutku, jediným malým černým bodem na pozadí.

Temně oděnou stařenou. Mnou!

Jemná melancholická nota.

Ještě jednou zakřičím:

„Neptune!“

Zůstanu tady stát celou věčnost, vychutnávám prchavý oka‑ mžik klidu, nevím ještě, jak dlouho potrvá, nejméně něko‑ lik minut, než se objeví první běžec. Proběhne kolem mě se sluchátky v  uších. Tričko. Tenisky. Objevil se na louce jako anachronismus. Je první, kdo v tento den porušil obraz, dal‑ ší budou následovat. Lehce na něj kývnu, oplatí mi pozdrav a vzdálí se za bzučení elektronické cikády, které se line z jeho sluchátek. Vidím, že se obrací k Monetově bustě, malému vo‑ dopádu, přehradě. Hádám, že se vrátí podél potůčku, i on si dává pozor, aby se vyhnul blátu na kraji cesty.

Posadím se na lavici. Čekám na pokračování. Nevyhnu‑ telné.

Na louce přeměněné na parkoviště ještě nestojí žádný auto‑ bus, když tam dorazí policejní dodávka a  nepořádně zapar‑ kuje na kraji Královy cesty mezi prádelnou a mým mlýnem. Dvacet kroků od utopeného těla Jérôma Morvala.

Zvednu se.

Váhám, jestli mám naposledy zavolat na Neptuna. Nechám toho. Nakonec cestu domů zná. Mlýn des Chennevières je hned vedle. Naposledy se podívám směrem k policajtům, kte‑ ří vystupují z auta, a vzdálím se. Vracím se domů. Z věže mlý‑ na ve čtvrtém patře budu moct za oknem mnohem lépe po‑ zorovat všechno, co se děje v okolí.

A mnohem nenápadněji.

2

Inspektor Laurenç Sérénac začal ohraničovat perimetr kolem

mrtvého těla a upevňovat oranžovou pásku na větve stromů

nad potokem.

Scéna zločinu vzbuzovala oprávněné tušení, že vyšetřová‑ ní bude komplikované. Sérénac se uklidnil a  řekl si, že měl dobrý reflex, když zazvonil telefon na komisařství ve Verno‑ nu: vzal s sebou tři další kolegy. Strážník Louvel dostal za úkol držet v  uctivé vzdálenosti čumily, kteří se začínali shromaž‑ ďovat podél potoka. Je to nepochopitelné. Policejní vůz přece projížděl pustým městečkem, a v několika minutách to vypa‑ dalo, že všichni zdejší obyvatelé míří k místu vraždy. Nemu‑ sel chodit tři roky do policejní školy v  Toulouse, aby si tím byl jistý. Sérénac znovu pozoroval otevřenou ránu v  srdci, rozražené temeno hlavy a  hlavu ponořenou ve vodě. Stráž‑ ník Maury, podle všeho nejkovanější kriminalista vernonské‑ ho komisařství, právě opatrně prohlížel stopy kroků na zemi hned u mrtvoly a naléval rychletuhnoucí sádru, aby měl od‑ litky. To Sérénac mu nařídil, aby sejmul stopy ještě dřív, než půjde prohlédnout mrtvolu. Ten chlap je mrtvý, není třeba ho zachraňovat nebo oživovat. Místo činu nesmí být podupáno dřív, než bude všechno vyfotografováno a  uloženo v  plasto ‑ vých sáčcích.

Inspektor Sylvio Bénavides vyšel na most. Zase nabral dech. Několik Giverňanů se rozestoupilo a nechalo ho projít. Séré‑ nac ho požádal, aby doběhl až do Giverny s fotografií oběti, a  získal tak první informace; tedy o  totožnosti zavražděné‑ ho. Inspektor Sérénac nebyl na stanici ve Vernonu dlouho, ale rychle pochopil, že Sylvio Bénavides dělá dobře následu‑ jící věci: horlivě poslouchá rozkazy; skvěle organizuje; pečli‑ vě archivuje. Vlastně je dokonalý zástupce. Bénavides možná trpí lehkým nedostatkem vlastní iniciativy... Sérénac tušil, že u jeho zástupce jde spíše o příliš velkou nesmělost než o ne‑ dostatek schopností. Oddaný chlápek! No, oddaný... Odda‑ ný svému povolání policisty. Protože upřímně řečeno měl být Bénavides spíše jeho nadřízeným. Inspektor Laurenç Sérénac teprve nedávno vyšel z policejní školy v Toulouse... A ačkoli ho před čtyřmi měsíci nečekaně povýšili na velitele komisař‑ ství ve Vernonu dokonce bez hodnosti komisaře, můžou brát na severním toku Seiny vážně policajta, jemuž ještě není třicet, který mluví s darebáky z podsvětí i se svými kolegy s jižním přízvukem a na místě zločinu předvádí nemístný cynismus?

Není to tak jisté, myslí si Sérénac. Místní lidé jsou tak vy‑ stresovaní... A nejenom u policie. Všude! Ještě horší je to tady ve Vernonu, tom velkém pařížském předměstí převlečeném za Normandii. Znal mapu svého působiště: hranice s Ile ‑de‑ ‑France prochází Giverny, několik stovek metrů odsud, na druhém břehu hlavního toku řeky. Ale zde už žijí Normanďa‑ né, ne Pařížané! A trvají na tom. Jakýsi druh snobismu. Jeden chlápek mu zcela vážně řekl, že hranice Epte, toho směšného potůčku mezi Francií a královstvím anglo ‑normandským, vi‑ děla v dějinách mnohem víc mrtvých než Máza nebo Rýn...

Blbouni!

„Inspektore...“

„Říkej mi Laurenç, krucinál... Už jsem ti to povídal...“

Sylvio Bénavides váhal. Inspektor Sérénac to na něj vy ‑ jel před strážníky Louvelem a Maurym, asi patnácti čumily a mrtvolou koupající se v krvi. Jako by teď byla chvíle na dis‑ kusi o tykání.

„Ehm. Ano. Jo, šéfe... Myslím, že bychom mohli poma ‑ lu pokročit... Nebylo obtížné identifikovat oběť. Všichni ji tu znají. Podle všeho je to místní vlivná osoba. Jérôme Morval. Známý oční chirurg, ordinaci má na avenue Prudhon v Paříži v šestnáctém obvodu. Bydlí v jednom z nejkrásnějších domů tady v městečku, v ulici Clauda Moneta 71.“

„Bydlel...,“ upřesnil Sérénac.

Sylvio inkasoval ránu. Nasadil výraz chlápka, kterého prá‑ vě poslali na ruskou frontu. Úředníka z reality show, jejž pře‑ ložili na sever... Fízla posazeného do Normandie... Ten výraz vyvolá na Sérénakově tváři úsměv. To on by měl právo takhle se tvářit, ne jeho zástupce.

„O. K., Sylvio,“ řekl Sérénac. „Dobrá práce. Není třeba se teď stresovat. Jeho životopis si doladíme později...“

Sérénac sundal oranžovou pásku.

„Ludo, jak jsi na tom se stopami? Může se tam bez holinek?“

Ludovic Maury přisvědčil. Policista odešel s různými vzor‑ ky sádrových odlitků a Sérénac zabořil nohy do bláta na bře‑ hu potoka. Jednou rukou se zachytil o větev nejbližšího jasanu a druhou ukázal na nehybné tělo.

„Pojď sem, Sylvio. Koukni. Nepřipadá ti tenhle způsob vraž‑ dy poněkud nezvyklý?“

Bénavides se přiblížil. Louvel a Maury se k němu také obrá ‑ tili, jako by asistovali u přijímací zkoušky svého nadřízeného.

„Podívejte se na tu ránu, pánové, tady, přes sako. Morvala evidentně někdo zasáhl bodnou zbraní. Nožem nebo něčím podobným. Přímo do srdce. Zaschlá krev. Nemusíme čekat na názor soudních lékařů a můžeme sami vytvořit hypotézu, že tohle byla příčina smrti. Když se ale podíváme zblízka na sto ‑ py v blátě, zjistíme, že tělo sem táhli několik metrů až k vodě. Proč ta námaha? Proč přemisťovali mrtvolu? Potom vzal vrah kámen nebo jiný těžký předmět takového rozměru, a ještě na‑ víc mu rozbil hlavu na temeni a na spánku. Zase se ptám: z ja‑ kého podělaného důvodu?“

Louvel zvedl skoro nesměle ruku.

„Třeba Morval ještě nebyl mrtvý?“

„Nó,“ protáhl svým zpěvavým hlasem Sérénac. „Vzhledem k rozměru té bodné rány v srdci tomu moc nevěřím... A kdy‑ by Morval ještě žil, proč ho nebodl znovu na stejném místě? Proč ho přemístil a pak mu ještě rozbil hlavu?“

Sylvio Bénavides nic neříkal. Ludovic Maury pozoroval místo. Na břehu potůčku ležel kámen velký jako fotbalový míč a byl pokrytý krví. Odebral z jeho povrchu všechny mož‑ né vzorky. Pokusil se o odpověď:

„Protože tu ležel ten kámen. Vzal zbraň, kterou měl po ruce...“

Sérénakovi svítily oči.

„V tom s tebou nesouhlasím, Ludo. Podívejte se dobře na místo činu, chlapi. Je to ještě podivnější. Koukněte se na po ‑ tok, aspoň na dvacet metrů. Co vidíte?“

Inspektor Bénavides a dva strážníci sledovali břehy očima, nechápali, kam Sérénac míří.

„Není tady žádný jiný takový kámen!“ řekl triumfálně Sé‑ rénac. „Po celé délce řeky žádný podobný nenajdete. A když se na ten kámen podíváte trochu blíž, není pochyb, že i  ten sem někdo přinesl. Není na něm žádná přischlá hlína, tráva pod ním není slehlá... Co tady ten kámen dělá? Nepatří sem! Vrah ho sem taky přinesl, to přímo bije do očí...“

Strážník Louvel se pokoušel odtlačit Giverňany na pravý břeh potůčku, na němž leží městečko. Publikum však zřejmě Sérénaka vůbec nerušilo.

„Pánové,“ pokračoval inspektor, „když to shrnu, stojíme před takovýmto případem: Jérôma někdo probodne na cestě a ta rána je určitě smrtelná. Potom ho dotáhne k řece. O šest metrů dál. Protože je vrah perfekcionista, vyrazí do okolí hle ‑ dat kámen, který váží skoro dvacet kilo, vrátí se a rozdrtí Mor‑ valovi mozek... A to ještě není konec... Podívejte se na polo‑ hu těla v potoce: hlava je skoro celá ponořená. Připadá vám tahle pozice přirozená?“

„Právě jste to řekl, šéfe,“ odvětil Maury skoro podrážděně. „Vrah udeřil Morvala do hlavy na břehu. Potom oběť sklouz‑ ne do potoka...“

„To je náhodička,“ ironicky poznamenal inspektor Sé‑ rénac. „Jedna rána do lebky a  Morvalova hlava je pod vo‑ dou... Ne, hoši, vsadím se s  vámi, že to tak není. Vezměte šutr a majzněte Morvala do hlavy. Tady, na břehu. Ani jed‑ nou ku tisíci se hlava mrtvoly neoctne pod vodou, doko‑ nale ponořená do deseticentimetrové hloubky, na to vem‑ te jed... Pánové, myslím, že řešení je mnohem jednodušší. Máme co dělat s trojnásobnou vraždou spáchanou na jedné osobě. Za prvé tě bodnu. Zadruhé ti rozbiju hlavu. Zatřetí tě utopím...“

Na rtech se mu objevil úšklebek.

„Náš vrah byl velmi odhodlaný. Posedlý. A musel mít na Jé‑ rôma Morvala pořádný vztek.“

Laurenç Sérénac se s  úsměvem obrátil k  Sylviu Bénavi‑ desovi.

„Pro našeho očaře není zrovna příjemné, že ho chtěl ně‑ kdo zabít natřikrát, ale pořád je to lepší, než kdyby vrah jed‑ nou ranou zabil tři osoby, ne?“

Sérénac mrknul na inspektora Bénavidese, který byl stále rozpačitější.

„Nerad bych šířil paniku po městečku, ale nic na tomhle zločinu mi nepřipadá náhodné. Nevím proč, skoro mi to při‑ pomíná kompozici, obraz zinscenovaný na místě. Jako by každý detail byl vybraný. Tohle přesné konkrétní místo v Gi‑ verny. Sled událostí. Nůž, kámen, utopení...“

„Co takhle pomsta?“ zkusil to Bénavides. „Nebo rituál? To máte na mysli?“

„Nevím,“ odvětil Sérénac. „Uvidíme... V tuto chvíli se mi zdá, že to nedává žádný smysl, ale vrah v tom určitě smysl viděl...“

Louvel jemně dostrkal dav přihlížejících na most. Sylvio Bénavides pořád mlčel, byl soustředěný, jako by třídil proud Sérénakových slov na vážná a provokující.

Najednou vyběhl z topolového hájku na louce jakýsi hně‑ dý stín, prošel pod oranžovou páskou a přešlapoval v blátě na břehu. Strážník Maury se ho bez úspěchu snažil zadržet.

Německý ovčák!

Pes se radostně otíral o Sérénakovy džíny.

„Hele,“ poznamenal inspektor, „náš první spontánní svě‑ dek...“

Otočil se na Giverňany na mostě.

„Zná někdo toho psa?“

„Ano,“ odpověděl bez zaváhání dost starý chlápek v ma‑ lířském úboru, tedy v manšestrových kalhotách a tvídovém saku. „To je Neptune. Místní pes. Všichni ho tady potkávají. Běhá za dětmi. Za turisty. Vlastně tak nějak patří ke zdejšímu koloritu...“

„Pojď sem, ty psisko,“ sklonil se Sérénac k Neptunovi. „Tak ty jsi náš první svědek? Pověz mi, viděl jsi vraha? Znáš ho? Zajdeš za mnou kvůli výpovědi. A teď tady ještě máme něja‑ kou práci.“

Inspektor ulomil vrbovou větev a hodil ji o pár metrů dál. Neptune se okamžitě zapojil do hry. Odběhnul a vrátil se. Syl‑ vio Bénavides udiveně pozoroval chování svého nadřízeného.

Sérénac se konečně napřímil. Dopřál si dost času a  po‑ drobně sledoval okolí: cihlovou prádelnu s doškovou střechou přímo u  potůčku; most nad potokem a  hned za ním podiv ‑ né dvojrohé stavení s hrázděným zdivem, jemuž vévodí jaká‑ si čtyřpatrová věž, kde lze číst nápis vyrytý na zdi: Mlýn des ChenneviÈres. Nesmím nic zanedbat, řekl si v duchu, mu‑ sím obejít všechny případné svědky, i když byla vražda bez‑ pochyby spáchána v šest hodin ráno.

„Micheli, ať ti lidé ustoupí. Ludo, podej mi gumové ruka‑ vice, prohledám našemu očaři kapsy, holt si namočím nohy, když nechceme přemisťovat tělo.“

Sérénac si zul tenisky, sundal si ponožky, vyhrnul džíny do půli lýtek, navléknul si rukavice, které mu podal stráž‑ ník Maury, a bos sestoupil do potoka. Levou rukou udržoval v rovnováze Morvalovo tělo, zatímco druhou mu prohrabával kapsy. Vytáhl koženou náprsní tašku a podal ji Bénavidesovi. Jeho zástupce ji otevřel a ověřil doklady.

Není pochyb, jde o Jérôma Morvala.

Ruka stále prohledávala kapsy mrtvého. Kapesníky. Klíče od auta. Všechno přecházelo z ruky v rukavici do další ruky v rukavici a končilo v průhledných sáčcích.

„Kruci. Co to tady...“

Sérénakovy prsty vylovily z vnější kapsy saka mrtvého po‑ mačkanou tuhou kartičku. Inspektor sklopil oči. Jde o obyčej‑ nou pohlednici. Na ilustraci jsou Monetovy Lekníny, studie v  modré: reprodukce, jakých se po světě prodávají miliony. Sérénac obrátil pohlednici.

Text je krátký, vytištěný.

Všechno nejlepší k jedenáctým narozeninám.

Těsně pod těmito pěti slovy je tenký proužek papíru, který někdo vystřihl patrně z knihy a potom přilepil na pohlednici. Šest slov: Jen ať je uzákoněn zločin snění.

Kruci...

Potoční voda najednou zmrazila inspektorovi kotníky jako dvě ocelová pouta. Sérénac křiknul na čumily tísnící se napro ‑ ti kolem normandské prádelny, jako by tam čekali na autobus:

„Měl Morval nějaké děti? Třeba jedenáctileté?“

Malíř v manšestru a tvídu odpoví opět nejrychleji:

„Ne, pane komisaři. Určitě ne!“

Kruci...

Pohlednice k narozeninám přešla do rukou inspektora Bé ‑ navidese. Sérénac zvednul hlavu, pozoroval. Prádelna. Most. Mlýn. Probouzející se městečko Giverny. Monetovy zahrady, které člověk tuší o něco dál. Louka a topoly.

Mraky, které se zachycují o zalesněná úbočí.

Těch šest slov, která se zachycují o jeho myšlenky.

Jen ať je uzákoněn zločin snění.

Najednou je přesvědčený, že cosi v téhle krajině impresio‑ nistické pohlednice není na svém místě.

3

Z výšky věže mlýna des Chennevières se dívám na policajty. Ten

v džínách, šéf, má ještě nohy ve vodě, další tři stojí na břehu ob‑

klopeni pitomým davem, teď už je tam aspoň třicet osob, kte‑

rým z celé scény nic neujde, jako by byly v divadle. V pouličním

divadle. V přípotočním divadle, abych byla opravdu přesná.

Sama pro sebe se usměju. Je to idiotské, že, hrát si se slovíč‑ ky sama se sebou. A copak jsem já o něco méně pitomá než ti čumilové kolem, jen proto, že jsem na balkoně? A na lepším místě, to mi věřte. Můžu vidět a nebýt viděna.

Váhám. Směju se svému váhání. Nervózně.

Co mám dělat?

Policajti právě vytahují z bílé dodávky velké plastové pouz‑ dro, určitě tam vloží mrtvé tělo. V hlavě mě pořád trápí jedna otázka. Co mám dělat? Mám jít na policii? Mám říct poldům na komisařství ve Vernonu všechno, co vím?

Budou ti hoši ochotni uvěřit staré bláznivé bábě? Není lep‑ ším řešením mlčet a  čekat? Počkat několik dní, jen několik dní. Pozorovat, hrát si na malou myšku, sledovat, jak se udá ‑ losti vyvíjejí. Musím si ovšem promluvit s vdovou po Jérômu Morvalovi Patricií, ano, to musím zcela určitě udělat.

Ale mluvit s poldy, ne, to ne...

Dole u potoka se tři strážníci skloní a táhnou mrtvolu Jé‑ rôma Morvala až k pytli jako velký kus rozmrazeného masa, z  něhož odkapává voda a  krev. Chudáci! Je to námaha. Při‑ padají mi jako amatérští rybáři, kteří harpunou ulovili příliš velkou rybu. Čtvrtý polda je pořád ještě ve vodě a pozoruje je. Z místa, kde jsem, to vypadá, že se chechtá. No, podle toho, co můžu vidět, se aspoň usmívá.

Patrně si mutýruju mozek úplně zbytečně, protože jestli si promluvím s  Patricií Morvalovou, budou to vědět všich‑ ni. O to se vsadím. Hlavně poldové. Ta vdova je totiž strašně upovídaná... Ovšem já, která ještě vdova nejsem, toho moc nenamluvím.

Zavřu oči, možná na minutu. Sotva.

Rozhodla jsem se.

Ne, nepůjdu si promluvit s poldy! Přeměním se na černou neviditelnou myšku. Aspoň na několik dní. A  jestli mě pol‑ dové budou chtít najít, snadno mě najdou, ve svém věku už neběhám tak rychle. Stačí, když budou sledovat Neptuna... Otevřu oči a podívám se na svého psa. Leží v kapradí, něko‑ lik desítek metrů od policistů, ani jemu nic ze scény zločinu neunikne.

Ano, je rozhodnuto, počkám několik dní, aspoň než ovdo‑ vím. To je norma, ne? Minimum slušnosti. Potom bude po‑ řád dost času na to, abych zasáhla. Podle okolností... Kdy‑ si dávno jsem přečetla jednu neuvěřitelnou detektivku. Děj se odehrával v anglickém sídle nebo v něčem na ten způsob. Veškerá zápletka byla vysvětlená z pohledu kočky. Ano, slyšíte dobře, kočky! Kočka byla svědkem všeho a nikdo jí nevěnoval pozornost. To kočka svým způsobem vedla vyšetřování! Na‑ slouchala, pozorovala, slídila. Ten román byl dost praštěný na to, aby si člověk mohl myslet, že nakonec je vrahem ta kočka. Ale nebudu vám kazit radost, neřeknu vám, jak to dopadlo, přečtěte si tu knížku, jestli se vám naskytne příležitost... Ří ‑ kám to jen proto, abych vysvětlila, co mám v  úmyslu dělat: stát se svědkem toho případu, svědkem, kterého nikdo nepo‑ dezírá, stejně jako tu kočku z anglického sídla.

Znovu obrátím hlavu k řece.

Morvalova mrtvola skoro zmizela, pohltil ji plastový py‑ tel; vypadal jako přežraná anakonda; jenom kousek hlavy mu čouhá mezi dvěma vroubkovanými čelistmi zipu, který ješ‑ tě úplně nedotáhli. Tři poldové na břehu jako by si oddychli. Z výšky to vypadalo, že čekají jenom na pokyn svého šéfa, aby si zapálili cigaretu.

DRUHÝ DEN

14. května 2010

(Mlýn des Chennevières)

Tykání

4

Pěkně mě v nemocnici štvou se všemi těmi papíry. Jak to jde,

seřadím na stole v obýváku různobarevné formuláře. Předpi ‑

sy, potvrzení od pojišťovny, oddací list, potvrzení o  trvalém

bydlišti, všechna vyšetření. Vše nastrkám do obálek z  tuhé‑

ho papíru. Některé jsou do nemocnice. Ne všechny. Půjdu to

zvážit a pošlu z vernonské pošty. Srovnám přebytečné papíry

do bílé obálky. Nevyplnila jsem každý údaj, všemu jsem nepo‑

rozuměla, zeptám se ošetřovatelek. Teď už mě znají. Strávila

jsem tam včerejší odpoledne a hezkou část večera.

V pokoji číslo 126 jsem byla skoro vdova, která se obává o  svého umírajícího manžela; tedy aspoň podle konejšivých vět, které pronášeli lékaři a ošetřovatelky. A těch jejich lží!

Je s  ním konec, s  mým manželem. Jsem si toho vědoma. Kdyby tak věděli, jak je mi to jedno!

Jen ať už to skončí! To je všechno, co žádám.

Před odchodem přistoupím k zrcadlu ve zlaceném rámu nalevo od dveří v  předsíni. Dívám se na svůj pomačkaný, vrásčitý, chladný obličej. Mrtvý. Přes svázané vlasy si pře‑ hodím širokou černou šálu. Skoro čádor. Zdejší stařeny jsou odsouzené k závoji, nikdo je nechce vidět. Je to tak. Dokonce i v Giverny. Hlavně v Giverny, v městečku světla a barev. Sta‑ řeny jsou odsouzené do stínu, do černoty, do noci. Neužiteč‑ né. Neviditelné. Odcházejí. Zapomíná se na ně.

To mi vyhovuje!

Naposledy se otočím, než začnu sestupovat po schodech ze svého donjonu. Tak nejčastěji nazývají věž mlýna des Chenne‑ vières v Giverny. Donjon. Mimovolně si ověřím, že se nikde nic neválí, a současně se proklínám za svoji pitomost. Nikdy sem nikdo nevstoupí. Už nikdy sem nikdo nepřijde, a  přes‑ to mě sebemenší předmět, který není na svém místě, doká‑ že podráždit na nejvyšší míru. Je to jakýsi znak obsesivního chování, jak to říkají v reportážích. Tik, který už nerozčiluje nikoho kromě mne.

V nejtemnějším rohu místnosti mě dráždí jeden detail. Mám dojem, že obraz visí trochu nakřivo, ne úplně rovnoběž‑ ně s trámem. Pomalu přejdu místnost. Lehce se dotknu pravé‑ ho dolního rohu rámu a maličko ho posunu.

Moje Lekníny.

V černém.

Zavěsila jsem ten obraz na místo, kde si ho nikdo nemůže všimnout ze žádného okna, tedy pokud by vůbec někdo do ‑ hlédl do okna ve čtvrtém poschodí normandské věžičky.

Moje doupě...

Obraz visí v nejtemnějším rohu, ve slepém úhlu, to je nut‑ né poznamenat. V šeru jsou temné skvrny na šedivé vodě ješ‑ tě zlověstnější.

Květy smutku.

Nejsmutnější, jaké kdy byly namalovány.

Namáhavě sestoupím ze schodů. Vyjdu ven. Neptune čekal na dvoře mlýna. Odstrčím ho holí, aby mi neskočil na šaty; ten pes nikdy nepochopí, že stále obtížněji udržuju rovno‑ váhu. Dlouho zamykám tři těžké zámky, pak schovám svazek klíčů do tašky a ještě jednou zkontroluju, že je každý zámek dobře zamčený.

Konečně se otočím. Na dvoře mlýna ztrácí velká třešeň po ‑ slední květy. Podle všeho je to stoletá třešeň. Prý pamatuje ještě Moneta! Třešně jsou v  Giverny hodně oblíbené. Podél parkoviště Muzea amerického umění, z něhož se před rokem stalo Muzeum impresionismu, jich vysázeli celou alej. Podle toho, co jsem slyšela, jde o japonské třešně. Jsou menší, jako zakrslé stromy. Tyhle nové exotické stromy mi připadají vel‑ mi zvláštní, jako by jich v městečku nebylo už tak dost. Ale co chcete, tak to prostě je. Američtí turisté patrně milují růžové květy třešní na jaře. Kdyby se mě někdo zeptal na názor, řek‑ la bych, že s asfaltem parkoviště a auty pokrytými růžovými okvětními lístky to tu vypadá trochu jako ve světě barbín. Ale mne se nikdo na mínění nezeptá.

Tisknu si obálky na hruď, aby mi je Neptune nepotrhal. Na‑ máhavě stoupám ulicí du Colombier. Odpočinu si a vydýchám se ve stínu podloubí hotýlku zarostlého břečťanem. Autobus do Vernonu pojede až za dvě hodiny. Mám dost času, spous‑ tu času na to, abych si mohla hrát na drobnou černou myšku.

Zahnu do ulice Clauda Moneta. Proskurníky a  oranžové irisy prorůstají asfaltem stejně jako pýr podél kamenných fa‑ sád. To je značka Giverny. Pokračuju v chůzi tempem osmde‑ sátnice. Jako obvykle je Neptune daleko přede mnou. Nako‑ nec dorazím do hotelu Baudy. Okna nejslavnějšího podniku v Giverny jsou pokrytá plakáty výstav, galerií nebo festivalů. Tabulky skla mají úplně stejný rozměr jako plakáty. Je to po‑ zoruhodné, když se nad tím zamyslíte, vždycky jsem si klad‑ la otázku, jestli jde o náhodu, nebo zda přizpůsobili rozměr všech plakátů sklům v hotelu; taky mohl být architekt, co ho‑ tel Baudy navrhl, vizionář, který už v devatenáctém století při kreslení oken věděl, jaký bude standardní rozměr reklamních vývěsek v budoucnosti.

Ale předpokládám, že taková záhada vás moc nezají má... Několik desítek hostů už sedí u  stolů na kovových zele‑ ných židlích pod oranžovými slunečníky a hledá tady stejné po city jako kolonie amerických malířů, kteří se před více než stoletím usídlili v  tomto hotelu. I  to je zvláštní, když se nad tím zamyslíme. Američtí malíři přijížděli v  minu‑ lém století do malinkého normandského městečka a hledali tady klid  a  soustředění. Pravý opak toho, co najdete v  Gi‑ verny  dneska. Myslím, že dnešnímu Giverny vůbec nero‑ zumím.

Usadím se u  volného stolu a  objednám si černou kávu. Přinese mi ji nová servírka, sezonní brigádnice. Má krátkou sukni a vestičku v impresionistickém stylu se slézovými lek‑ níny na zádech.

Nosit slézové lekníny na zádech je taky divné, ne?

Já, jíž se Giverny během času měnilo před očima, mívám dnes dojem, že se z obce stal velký zábavní park. Možná spíš park dojmů. Myslím, že tu vynalezli nový pojem! Zůstávám tady a vzdychám jako nerudná stařena, která si jen pro sebe bručí a  hubuje a  už ničemu nerozumí. Podrobně si prohlí‑ žím směsici lidí kolem. Párek zamilovaných upírá dvoje oči do jediného zeleného průvodce. Tři děti se hašteří na písko‑ višti a jejich rodiče si určitě myslí, že by jim bylo mnohem líp u  bazénu než u  rybníku s  ropuchami. Povadlá Američanka se pokouší objednat si lutyšskou kávu hollywoodskou fran‑ couzštinou.

Jsou tady.

Oba sedí tři stoly ode mne. Patnáct metrů. Samozřejmě je poznám. Viděla jsem je z okna mlýna za záclonami. Inspek‑ tor, který se brodil ve vodě u mrtvoly Jérôma Morvala, a jeho nesmělý zástupce.

Pochopitelně se spíš dívají opačným směrem k té servírce. Ne směrem ke staré černé myši.

5

Za slunečními brýlemi inspektora Sérénaka měla fasáda hote ‑

lu Baudy skoro sépiovou barvu ve stylu Belle Époque a nohy

hezké servírky, která procházela uličkou mezi stoly, se barvily

do měděna jako zlatistý croissant.

„O. K., Sylvio. Ještě jednou mi pořádně propátráš okolí po‑ toka. Všechno už samozřejmě odešlo do laboratoře, odlitky stop, kámen, Morvalovo tělo... Ale možná jsme na něco zapo‑ mněli. Nevím, třeba v prádelně, na stromech, na mostě. Uvi‑ díš na místě. Obejdeš to a podíváš se po svědcích. Já nemám na vybranou, musím zajít za vdovou, za Patricií Morvalovou... Můžeš mi krátce něco povědět o tom Jérômu Morvalovi?“

„Ano, Laur... Jo, šéfe.“

Sylvio Bénavides vytáhnul zpod stolu desky. Sérénac sle‑ doval servírku očima.

„Hele, co si dáš? Pastis? Bílé?“

„Ne, ne. Nic.“

„Ani kafe?“

„Ne, ne. Nedělejte si...“

Bénavides se vykrucoval.

„Tak teda čaj...“

Laurenç Sérénac zvednul autoritativně ruku.

„Slečno? Jednou čaj a sklenici bílého. Jestli máte gaillac.“

Znovu se obrátil ke svému zástupci.

„Je fakt takovej problém mi tykat? Sylvio, kolik je mi? O  sedm, o  deset let víc než tobě? Máme stejnou hodnost. Nemusíš mi přece vykat jenom proto, že čtyři měsíce šéfu‑ ju komisařství ve Vernonu. Na jihu tykají komisařům i úpl‑ ná ucha...“

„Na severu musíme trochu počkat... To přijde, šéfe. Uvi‑ díte...“

„Určitě máš pravdu. Musím se tady aklimatizovat... i když mi, kurva, připadá hodně k smíchu, když mi můj zástupce říká šéfe.“

Sylvio si kroutil prsty, jako by nechtěl nadřízenému od ‑ porovat.

„Když dovolíte, nejsem si jistý, jestli je to otázka vztahu sever –jih. Abych vám to vysvětlil, můj otec je teď v  důcho‑ du, ale celý život stavěl domy mezi Portugalskem a  Francií, stavěl domy pro šéfy mladší, než byl on; oni mu tykali a  on jim vykal. Podle mě jde spíš o rozdíl mezi oblekem s kravatou a modráky, mezi pěstěnýma rukama a rukama plnýma mozo‑ lů, víte, co myslím?“

Laurenç Sérénac rozpažil a  roztáhnul postranice kožené bundy, pod níž měl šedivé triko.

„Sylvio, vidíš nějakou kravatu? Oba jsme inspektoři, kur‑ va...“

Upřímně se zasmál.

„Ale jak říkáš, tykání časem přijde samo... Jinak se ne‑ měň, mám rád to tvé portugalství druhé generace, co si hraje na skromnost. Tak co náš Morval?“

Sylvio sklopil hlavu a pozorně se začetl do poznámek.

„Jérôme Morval se narodil tady v městečku a udělal sluš‑ nou kariéru. Žil v  Giverny, ale jeho rodina se přestěhovala do Paříže, když byl ještě dítě. Otec Morval byl praktický lé‑ kař, ale neměl velké jmění. Jérôme Morval se dost mladý ože‑ nil s jistou Patricií Chéronovou. Ještě jim nebylo pětadvacet. Zbytek už je jenom samý úspěch. Mladý Jérôme vystuduje medicínu se zaměřením na oftalmologii, nejdříve si otevře praxi v Asnières ještě s pěti dalšími kolegy, když potom starý Morval zemře, sám si za jeho peníze koupí ordinaci očního chirurga v šestnáctém pařížském obvodu. Zjevně mu to tam jde dobře. Jak jsem pochopil, je vyhlášeným odborníkem na šedý zákal a jeho následky, a má tedy spíše starší klientelu. Před deseti lety se vrací zpátky do rodného hnízda, koupí si jeden z nejkrásnějších domů v Giverny mezi hotelem Baudy a kostelem...“

„Děti žádné?“

Servírka před ně položila objednané věci a odešla. Sérénac zarazil svého zástupce dříve, než stačil odpovědět.

„Pěkná holka, co? Pod sukní má hezký zlatý podstavce, že jo?“

Inspektor Bénavides váhal mezi unaveným povzdechem a rozpačitým úsměvem.

„Ano... Ne... Teda ještě k těm Morvalovým. Nikdy ne ‑ měli děti.“

„Fajn... Nepřátelé?“

„Morval vedl dost spořádaný život. Žádná politika. Žádné odpovědné funkce v nějakých spolcích nebo tak... Ani oprav‑ doví přátelé... Naopak, měl...“

Sérénac se prudce otočil.

„Hele! Ahoj, to jsi zase ty...“

Bénavides cítil, jak pod stůl vklouzlo cosi chlupatého. Ten‑ tokrát si upřímně vzdychnul. Sérénac natáhl ruku, Neptune se o ni otřel.

„Ahoj, Neptune! Můj zatím jediný svědku,“ šeptal Lau‑ renç.

Pes poznal svoje jméno. Přilepil se inspektorovi na nohu a  s  chutí lízal cukr ze Sylviova podšálku. Sérénac zvednul k psovi prst.

„Hodný pejsek, jo? Hezky budeme poslouchat inspektora Bénavidese. Takhle nemůže říct ani dvě věty. Tak co jsi poví ‑ dal, Sylvio?“

Sylvio se soustředil na své poznámky a pokračoval mono‑ tónně:

„Jérôme Morval měl dvě vášně. Jak se říká vášně sžírající, kterým zasvětil veškerý volný čas.“

Sérénac pořád hladil psa.

„Tak dál...“

„Tedy dvě vášně... Stručně řečeno, malířství a ženy. V ma ‑ lířství máme evidentně co dělat se skutečným sběratelem, dost nadaným amatérem, který dával samozřejmě přednost impre‑ sionismu. A podle toho, co mi řekli, s jednou jedinou touhou. Jérôme Morval snil o tom, že jednou získá Moneta! A to ne le‑ dajakého. Bažil po Leknínech. Tak tohle měl v hlavě náš očař...“

Sérénac šeptnul psovi do ucha:

„Ještě tohle... Taková maličkost, Moneta! I kdyby se v té jeho ordinaci vystřídaly všechny buržoazní paničky z šestnác‑ tého obvodu, myslím, že to daleko přesahovalo možnosti naše‑ ho hodného doktora Morvala... Dvě vášně, zmínil ses... Fajn, impresionistická plátna. A co ženské?“

„Jenom drby... řeči... I když Morval se s tím skrýval jen napůl. Jeho sousedé a kolegové mi hlavně povídali o jeho ženě Patricii. Vdala se mladá. Na manželovi byla finančně závislá. Rozvod nepřicházel v  úvahu. Musela zavírat oči, šéfe, jestli víte, co tím chci říct...“

Laurenç Sérénac dopil svoji sklenici bílého.

„Jestli tohle má být gaillac...,“ utrousil a ušklíbl se. „Vím, co chceš říct, milý Sylvio, a nakonec se mi ten felčar začíná lí‑ bit. Už jsi získal nějaká jména jeho milenek nebo paroháčů, kteří by mohli spáchat zločin?“

Sylvio postavil šálek na talířek. Neptune na něj zíral vlh‑ kým okem.

„Ještě ne... Ale Jérôme Morval měl, i co se milenek týče, svoji obsesi...“

„Fakt? Nějakou nedobytnou pevnost?“

„Dalo by se to tak říct... Držte se, šéfe, jde o místní učitel‑ ku. Nejkrásnější děvče odtud, jak se zdá; vzal si do hlavy, že si ji zařadí do sbírky.“

„No a?“

„No a nic víc o tom nevím. Jenom tohle jsem vytáhl z jeho kolegů, z jeho sekretářky a tří galeristů, s nimiž často jednal... To je Morvalova verze...“

„Ta učitelka je vdaná?“

„Ano. Za hodně žárlivého manžela, jak se zdá...“

Sérénac se obrátil k Neptunovi.

„Jde to dobře, starouši, co? Ten Sylvio je dobrý, viď? Vy ‑ padá trochu zakřiknutě, ale ve skutečnosti je to hotová maši‑ na na fakta.“

Vstal. Neptune se klidil na ulici.

„Sylvio, doufám, že sis nezapomněl holínky a síť, aby ses mohl čvachtat v Epte. Já mezitím půjdu vyslovit upřímnou soustrast Morvalově vdově... Je to v ulici Clauda Moneta 71, je to tak?“

„Ano. Nemůžete se splést. Giverny je malá obec postavená na úbočí stráně. Jsou tam jenom dvě dlouhé souběžné ulice, ulice Clauda Moneta, která prochází celým městečkem, a pak Králova cesta, což je vlastně hlavní silnice v údolí podél poto‑ ka. K nim přiléhá řada uliček, které se dost příkře šplhají mezi dvěma hlavními ulicemi, to je všechno.“

Servírčiny nohy přešly ulici Clauda Moneta a zamířily k ba‑ rovému pultu. Proskurníky olizovaly zdi hotelu Baudy, cihly a pálené tašky se vyjímaly jako pastelové plameny na poza‑ dí sluncem zalitého komína. Sérénakovi se ta scenerie líbila.

6

Sylvio nelhal, číslo 71 byl bezesporu nejkrásnější dům v celé

ulici. Žluté žaluzie, planá vinná réva, která porůstala polovinu

fasády, umně složené z kamene a hrázděného zdiva, obrovské

květináče za okny přetékaly rozkvetlými muškáty: dokonalá

impresionistická fasáda. Patricia Morvalová má určitě zelené

prsty, nebo aspoň velí malé armádě zkušených zahradníků.

Těch by mělo být v Giverny víc než dost.

Na dřevěném portálu visel na řetězu měděný zvon. Sérénac ho rozhýbal. Za několik vteřin se v dubových dveřích objevila Patricia Morvalová. Zjevně na něj čekala. Policista vešel do dveří, ona couvla, aby mohl projít.

Přesně tenhle moment považoval inspektor Sérénac při vyšetřování za velmi významný. První dojem. Těch několik vteřin čisté psychologie, které může zachytit naživo. Kdo sto‑ jí proti němu? Zoufalá milující žena, nebo suchá a lhostejná panička? Zamilovaná manželka zasažená osudem, nebo vese‑ lá vdova? Konečně bohatá. Svobodná. Užívající si pomstu za manželovy avantýry. Předstírá smutek, nebo ne? V tuto chví‑ li však nebylo snadné udělat si názor, oči Patricie Morvalové byly schované za velkými brýlemi z tmavého skla...

Sérénac vstoupil do předsíně. Vlastně to byl rozlehlý, úzký a  hluboký vestibul. Najednou se v  úžasu zastavil. Na dvou protilehlých stěnách v délce víc než pět metrů visely dva ob‑ rovské obrazy leknínů ve vzácné reprodukci červených a zla‑ tých tónů, žádná obloha, žádné vrbové větve. Podle toho, co Sérénac věděl, šlo určitě o reprodukci Monetova plátna z po‑ sledních let umělcova života, ze závěrečné série po roce 1920. Nebylo tak obtížné to vydedukovat, Monet sledoval jedno‑ duchou tvůrčí linii: sevřený pohled, vyloučení dekoru, kon‑ centrace na jediný bod v  jezeře, na pouhých několik metrů čtverečních. Sérénac kráčel kupředu touto zvláštní výzdobou. Chodba měla zcela určitě připomínat stěny Oranžerie, i když pět set metrů Leknínů vystavených v  této pařížské galerii je hodně daleko od předsíně manželů Morvalových.

Sérénac vstoupil do obýváku. Vnitřní zařízení bylo klasic‑ ké, trochu příliš přecpané nesourodými bibeloty. Návštěvní‑ kovu pozornost přitáhly pověšené obrazy. Desítka. Originály. Pokud Sérénac věděl, některá jména na nich začínají mít sluš‑ nou hodnotu uměleckou i  finanční. Jeden Grebonval, jeden Van Muylder, jeden Gabar... Morval měl zjevně dobrý vkus a smysl pro investice. Inspektor si říkal, že pokud jeho vdova dokáže udržet v  patřičné vzdálenosti supy přitahované vůní pláten, bude nadlouho zbavená starostí o živobytí.

Posadil se. Patricia nezůstala na místě. Nervózně přemisťo ‑ vala dokonale seřazené předměty. Její purpurový kostým kon‑ trastoval s  mléčnou a  dost matnou pletí. Sérénac by jí hádal tak čtyřicet, možná míň. Nebyla doopravdy hezká, ale v  její škrobenosti, jejím držení těla a upjatém chování byl jistý pů‑ vab. Spíše klasická než klasa, řekl by policista. Ne moc přitaž‑ livá, ale udržovaná žena.

„Inspektore, jste si absolutně jistý, že jde o vraždu?“

Vyslovila otázku pichlavým, trochu nepříjemným hlasem.

Navázala.

„Už mi to všechno vyprávěli. Není možné, že jde jenom o nehodu? Pád na kámen, Jérôme se utopí...“

„Proč ne, madam. Všechno je možné, musíme počkat na zprávu soudních lékařů. Ale momentálně nám připadá nej ‑ pravděpodobnější hypotéza vraždy. Daleko nejpravděpodob‑ nější...“

Patricia Morvalová otáčela a mačkala v prstech malou sošku Diany lovkyně, postavenou na příborníku. Bronzovou. Séré‑ nac se vrátil k rozhovoru. Pokládal otázky, Patricia Morvalová odpovídala skoro onomatopoicky, zřídka více než třemi slovy, často týmiž, sotva měnila intonaci. Hlas měla vysoký, ostrý.

„Žádný nepřítel?“

„Ne, ne ne.“

„Nevšimla jste si v posledních dnech něčeho zvláštního?“

„Ne, ne.“

„Váš dům se zdá obrovský; váš manžel bydlel tady?“

„Ano... Ano. Ano i ne...“

Sérénac jí tentokrát nedal na vybranou, nepochopil tu nuanci.

„Musíte mi o tom povědět víc, paní Morvalová.“

Patricia Morvalová pomalu oddělovala slabiky, jako by po‑ čítala.

„Jérôme tady v týdnu býval jen zřídka. Měl byt v Paříži ve‑ dle své ordinace na Suchetově bulváru v šestnáctém obvodu.“

Inspektor si poznamenal adresu a hned si v duchu řekl, že je to kousíček od muzea Marmottan. Určitě to není náhoda.

„Spal váš manžel často jinde?“

Ticho.

„Ano.“

Nervózní prsty Patricie Morvalové znovu rovnaly kytici čerstvě natrhaných květů ve vysoké váze s japonskými motivy. V mysli Laurençe Sérénaka se usídlila jedna neodbytná před ‑ stava: tyhle květy shnijí na stonku. Smrt tenhle obývák zne‑ hybní. Prach času pokryje harmonii barev.

„Neměli jste děti?“

„Ne.“

Chvíle mlčení.

„Ani váš manžel ne? Myslím tím... jenom on?“

Patricia Morvalová kompenzovala své váhání o oktávu vyš‑ ším tónem.

„Ne.“

Sérénac si dal na čas. Vytáhl fotokopii pohledniceLeknínů, kterou našli v kapse Jérôma Morvala, a podal ji vdově. Pa‑ tricia Morvalová byla donucena přečíst těch několik vytiště‑ ných slov: všechno nejlepší k jedenáctým narozeninám.

„Tuhle pohlednici jsme našli v  kapse vašeho manžela,“ upřesnil inspektor. „Možná máte příbuzné nebo přátele, kteří mají děti? Vyskytuje se ve vašem okolí jakékoli dítě, jemuž by váš manžel mohl poslat přání k narozeninám?“

„Ne, nevím o nikom. Opravdu ne.“

Sérénac přesto dopřál Patricii Morvalové chvilku času na přemýšlení, než řekl:

„A co tenhle citát?“

Jejich oči klouzaly po pohlednici a četly ta podivná násle‑ dující slova. Jen ať je uzákoněn zločin snění.

„Nemám ponětí! Lituju, inspektore...“

Vypadala upřímně nezaujatá. Sérénac položil pohlednici na stůl.

„Je to fotokopie, můžete si ji nechat, máme originál. Dám vám čas na přemýšlení... Třeba vás něco napadne...“

Patricia Morvalová se pohybovala po místnosti čím dál po ‑ maleji, jako moucha, která pochopila, že ze skleněné nádoby nemůže uniknout. Sérénac pokračoval:

„Měl váš manžel už dříve nějaké potíže, myslím tím v pro‑ fesním životě? Třeba nějaká nezdařená operace? Nespokojený pacient? Stížnost?“

Moucha byla najednou zase agresivní.

„Ne! Nikdy. Co tím naznačujete?“

„Nic. Nic. Ujišťuju vás.“

Sérénakův pohled se soustředil na obrazy na stěnách.

„Váš manžel měl jistou zálibu v  obrazech. Myslíte si, že mohl být zapleten, možná bez svého vědomí, do nějakého ne‑ zákonného obchodu?“

„Co máte na mysli?“

Vdovin hlas znovu stoupl do vysokých ostrých tónů, ješ‑ tě nepříjemnějších než předtím. To je klasika, pomyslel si inspektor. Patricia Morvalová vnitřně odmítá připustit si vraž‑ du. Když přijme fakt, že manžela zavraždili, musí se záro‑ veň smířit se skutečností, že ho někdo nenáviděl tak, až ho zabil...  Manžel se tedy do jisté míry rovněž nějak provi‑ nil. Sérénac se tohle všechno už naučil: na něm je, aby od‑ halil temnou stránku oběti, a přitom si proti sobě nepoštval vdovu.

„Nemyslím tím nic přesného. Ujišťuju vás, paní Morva‑ lová. Jen hledám nějakou stopu. Slyšel jsem o jeho... řekně‑ me... touze... Chtěl vlastnit Monetovo plátno... Je to...“

„Ano, přesně tak, inspektore. Byl to jeho sen. Jérôme byl uznávaný jako jeden z nejlepších znalců Clauda Moneta. Ano, toužil po tom. Mít jednoho Moneta. Tvrdě kvůli tomu praco‑ val. Byl nesmírně nadaný chirurg. Zasloužil si to. Opravdu byl zanícený sběratel. Ale nechtěl ledajaké plátno, inspekto‑ re. Šlo mu o Lekníny. Nevím, jestli tomu můžete rozumět, ale právě po tom toužil. Chtěl získat obraz, který Monet namalo‑ val tady, v jeho rodném Giverny.“

Sérénakův mozek využil vdoviny tirády a pracoval na plné obrátky. První dojem! Po několika minutách konverzace s Pat‑ ricií Morvalovou si začínal tvořit názor na povahu jejího smut‑ ku. Proti všemu očekávání se jeho dojem čím dál víc klonil k verzi vášnivé lásky, možná sice těžce zkoušené, ale přesto lás‑ ky k manželovi. Patricia nevypadala jako žena unavená vzta‑ hem s manželem, ani jako lhostejná opuštěná žena.

„Omlouvám se, že vás takhle trápím, paní Morvalová. Ale oba sledujeme stejný cíl, chceme odhalit vraha vašeho manže‑ la. Musím vám položit trochu... osobnější otázky.“

Patricia Morvalová jako by ztuhla v  póze Gabarova aktu na protější stěně.

„Váš manžel vám nebyl vždycky... věrný. Myslíte si, že...“

Sérénac si všiml Patriciina pohnutí. Jako by se její vnitřní slzy snažily uhasit požár v útrobách.

Přerušila ho:

„Poznali jsme se s manželem jako velmi mladí. Dlouho se mi dvořil, velmi dlouho, mně i jiným dívkám. Trvalo celá léta, než jsem mu podlehla. V mládí nepatřil k chlapcům, o nichž dívky sní. Nevím, jestli mi rozumíte. Byl příliš vážný, trochu nudný. Neuměl... neuměl jednat s druhým pohlavím. Tyhle věci se vycítí. Časem získal větší sebevědomí, také byl mno‑ hem přitažlivější, mnohem zajímavější. Myslím, inspektore, že je to hodně i moje zásluha. Také zbohatl. Ve zralém věku Jérôme ženám oplácel, že ho dříve nechtěly... Ženám, pane inspektore. Ne mně. Nevím, jestli mě dokážete pochopit.“

Doufám, pomyslel si Sérénac a současně si říkal, že potře‑ buje jména, fakta, data.

Později...

Patricia Morvalová naléhala:

„Očekávám od vás taktní chování, inspektore... Giver‑ ny je malé město, je tu sotva pár stovek obyvatel. Nezabí‑ jejte Jérôma podruhé. Nešpiňte ho. Nezaslouží si to. Jenom to ne.“

Laurenç Sérénac pokýval hlavou v uklidňujícím gestu.

Pr v ní dojmy... Už si vytvořil pevný názor. Ano, Patricia Morvalová svého Jérôma milovala. Ne, nezabila by ho pro peníze.

Ale z lásky, kdo ví...

Udeřil ho do očí poslední detail, květiny v japonské váze, ty ho přesvědčily: čas se v tomto domě zastavil. Hodiny se včera rozbily! V tomto obývacím pokoji ještě z každého čtverečního centimetru dýchají vášně Jérôma Morvala. Jen jeho. A všechno zůstane takhle navěky. Obrazy nikdy nikdo nesundá ze stěn. Knihy na policích v knihovně nikdy nikdo neotevře. Všechno zůstane nedotčené, jako pusté muzeum na počest muže, na nějž už všichni zapomněli. Milovníka umění, který po sobě nic nezanechal. Milovníka žen, jehož určitě žádná nebude oplaká‑ vat. S výjimkou vlastní ženy, kterou opustil.

Život strávený hromaděním reprodukcí. Bez potomků.

Světlo v  ulici Clauda Moneta uhodilo inspektora do ob‑ ličeje. Počkal necelé tři minuty a  na konci ulice se objevil Sylvio, neměl sice holínky, ale spodek kalhot byl špinavý od bláta. Sérénaka to pobavilo. Sylvio Bénavides je šik chlápek. Určitě je chytřejší, než vypadá, to jeho puntičkářství mate. Laurenç Sérénac za slunečními brýlemi dlouho a  podrobně studoval štíhlou postavu svého zástupce, jehož stín se pohy‑ boval na zdi domů. Sylvio nebyl v pravém slova smyslu hube‑ ný. Přesněji by sedělo vyjádření, že je úzký, protože paradoxně se mu pod kostkovanou košilí zapnutou až ke krku a zastrče‑ nou v kalhotách z béžového plátna rýsovalo rodící se bříško. Sylvio by vypadal širší z profilu než zpředu, říkal si pobaveně Laurenç. Válec! To neznamená, že by byl ošklivý, naopak. Vy‑ padal pružně jako mladý kmen stromu, hladký a štíhlý, který se ohne a nikdy nezlomí.

Sylvio se přiblížil s  úsměvem na rtech. Laurenç u  svého podřízeného vlastně nejvíc nesnášel, tedy pokud jde o fyzic ‑ kou stránku, ty jeho ulízané vlasy. Sylvio má mánii sčesávat si vlasy hladce dozadu nebo na stranu s pěšinkou a pak vypadá jako spořádaný seminarista. Stačil by jeden zásah kartáčem a vypadal by úplně jinak. Sylvio Bénavides se před ním zasta‑ vil a dal si ruce v bok.

„Tak co, šéfe... Co vdova?“

„Velmi vdova! Velmi velmi vdova. A tvoje expertiza?“

„Nic nového... Povídal jsem si s  několika sousedy, kteří v to ráno vraždy spali a nic nevědí. Co se jiných indicií týče, uvidíme. Všechno je ve zkumavkách a v plastových sáčcích... Vrátíme se na komisařství?“

Sérénac mrknul na hodinky. Bylo 16 hodin 30 minut.

„Ano... Teda, vrátíš se sám. Já mám ještě jednu schůzku a nechci na ni přijít pozdě...“

Před udiveným výrazem svého zástupce upřesnil:

„Nesmím zmeškat konec vyučování.“

Sylvio Bénavides se domníval, že pochopil.

„Hodláte hledat jedenáctileté dítě, které bude mít brzy na‑ rozeniny?“

Sérénac na Sylvia spiklenecky mrknul.

„I  tak by se to dalo říct... A  taky se trochu víc zblízka kouknu na ten impresionistický šperk, na tu učitelku, po které Jérôme Morval toužil stejně jako po Monetově plátnu.“

7

Čekám na autobus pod lipami na náměstíčku před radnicí

a před školou. Je to nejzastíněnější kout v městečku, jen něko‑

lik metrů nad ulicí Clauda Moneta. Jsem tu jaksi sama. Sku‑

tečně, tahle obec naprosto zpodivínštěla: stačí ujít po ulici jen

několik metrů a  uniknete davu lidí, frontám před muzei či

45

galeriemi malířství, na něž podnikají nájezdy turisté. Během

několika minut se octnete v  pustých uličkách venkovského

hnízda.

Zastávka autobusu je před školou, nebo skoro před ní. Děti si hrají na ško