načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Černé lekníny - Michel Bussi

Kniha: Černé lekníny
Autor:

I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské městečko Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den ...
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava; Brno
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  296
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2017-07-25
Počet stran: 384
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 382 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Dana Melanová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-30
ISBN: 9788026708957
EAN: 9788026708957
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské městečko Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Kdo zabil školáka, starého malíře a úspěšného očního lékaře? Kam zmizely obrazy z Monetova domu, zejména Černé lekníny, o nichž se povídá, že je slavný malíř namaloval těsně před smrtí? Policistům znesnadňuje vyšetřování mnoho matoucích stop, zamlčovaných faktů, ale také láska a ničivá vášeň. Uprostřed dění, v němž se prolíná přítomnost s minulostí, jsou tři ženy: velice talentovaná jedenáctiletá dívka, nebezpečně svůdná učitelka a stará vdova, která všechno pozoruje z věže svého mlýna. Pouze ony znají pravdu. Co všechno skrývají? Nový román druhého nejprodávanějšího francouzského autora současnosti, držitele šestnácti literárních cen a autora bestselleru Vážka. „Dílo génia ladící k Monetovu mistrovskému kousku… Zkrátka uchvacující.“ – Daily Express „Francouzský bestseller – oslnivé, nečekané a děsivé mistrovské dílo.“ – Daily Mail

Kniha je zařazena v kategoriích
Michel Bussi - další tituly autora:
Vážka Vážka
Bussi, Michel
Cena: 339 Kč
Vážka Vážka
Bussi, Michel
Cena: 187 Kč
Maminka neříká pravdu Maminka neříká pravdu
Bussi, Michel
Cena: 296 Kč
Mama klame Mama klame
Bussi, Michel
Cena: 234 Kč
Černé lekníny Černé lekníny
Bussi, Michel
Cena: 187 Kč
Čierne lekná Čierne lekná
Bussi, Michel
Cena: 228 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Černé lekníny" mají také často zájem o tyto tituly:
Vzpoura goliardů Vzpoura goliardů
Vondruška, Vlastimil
Cena: 239 Kč
Do vody Do vody
Hawkins, Paula
Cena: 303 Kč
Syndrom E Syndrom E
Thilliez, Franck
Cena: 296 Kč
Katakomby -- Ústav pro duševně choré Katakomby
Rouxová, Madeleine
Cena: 312 Kč
Cizinec Cizinec
Roberts, Nora
Cena: 276 Kč
Ví o tobě Ví o tobě
Pinborough, Sarah
Cena: 257 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11
V městečku žily tři ženy.
První byla zlomyslná, druhá prolhaná, třetí sobecká.
Jejich městečko neslo hezké jméno připomínající
zahradu. Giverny.
První bydlela ve velkém mlýně na břehu potoka na
Králově cestě; druhá žila v  podkrovním bytě nad školou v  ulici
Blanche -Hoschedé -Monet; třetí bydlela se svou matkou
v domečku, kde se odlepovaly tapety ze stěn, v ulici du
Château-d’Eau.
Ty tři nebyly stejně staré. Vůbec ne. První bylo přes
osmdesát a  byla vdova. Nebo skoro. Druhé bylo šestatřicet a 
nikdy nepodvedla manžela. Zatím. Třetí mělo být brzy jedenáct
a  všichni chlapci ze školy do ní byli zamilovaní. Ta první se
stále oblékala do černého, druhá se líčila pro svého milence,
třetí si splétala vlasy, aby jí poletovaly ve větru.
Pochopili jste. Všechny tři byly dost rozdílné. Přesto měly
jeden společný bod, vlastně jisté tajemství: všechny tři snily
o tom, že odtud odejdou. Ano, že odejdou z Giverny, z toho
slavného městečka, jehož jméno vzbuzuje u mnohých lidí tak
silnou touhu, že se sem vypraví třeba z druhého konce světa,
jen aby se tu několik hodin procházeli.
Dobře víte proč. Kvůli impresionistickým malířům.
Ta první, nejstarší, měla jeden hezký obraz, druhá se
hodně zajímala o umělce, třetí, n ejmladší, uměla hezky malovat.
Vlastně velmi hezky.
Je překvapující, když chce někdo opustit Giverny. Nezdá
se vám? Všechny tři si myslely, že městečko je vězení, velká
a krásná zahrada, ale zamřížovaná. Jako park nějakého
útulku. Taková iluzivní malba. Obraz, z jehož rámu nelze
vystoupit. Třetí, nejmladší, ve skutečnosti hledala otce. Jinde. Druhá
hledala lásku. Ta první, nejstarší, věděla hodně o těch dvou.
Jednou se však přesto na třináct dní, jenom na třináct
dní, otevřely mříže parku. Přesně řečeno od 13.  května do
25.  května roku 2010. Mříže Giverny se pro ně otevřely!
Jenom pro ně, aspoň si to myslely. Podle nelítostného pravidla
však jen jedna z nich mohla uniknout. Ty druhé dvě musely
zemřít. Bylo to tak.
Těch třináct dní uběhlo jako závorka v  jejich životě.
Příliš krátká. Také krutá. Závorka se otevřela první den vraždou
a  skončila poslední den další vraždou. Policisté se zajímali
pouze o druhou ženu, o tu nejkrásnější; ta třetí, nejnevinnější,
musela pátrat na vlastní pěst. První, nejméně nápadná, mohla
klidně všechny pozorovat. A dokonce i zabíjet!
Trvalo to třináct dní. Čas úniku.
V jednom městečku žily tři ženy.
Třetí byla nejnadanější, druhá nejmazanější, první byla
nejodhodlanější.
Které se podle vás podařilo uniknout?
Nejmladší z  nich se jmenovala Fanette Morellová; druhá
Stéphanie Dupainová; první, nejstarší, jsem byla já.





OBRAZ PRVNÍ
Imprese










15
PRVNÍ DEN
13. května 2010
(Giverny)
Srocení
1
Světlá řeka se barví malými pramínky dorůžova jako prchavý
pastelový odstín proudu vody, v němž pereme štětec.
„Fuj, Neptune!“
O kousek dál se v říčním toku barva vytrácí, splývá se
zelení plevele, který visí z břehů, s okrovou barvou kořenů topolů
a vrb. Už tvoří jenom vymytý bledý odstín...
Docela se mi to líbí.
Jenže tahle červená nepochází od malíře, který si smýval
paletu v řece, ale z rozbité lebky Jérôma Morvala. Z lebky
důkladně rozbité. Krev uniká z hluboké rány na temeni
Morvalovy hlavy, jasně viditelné, ponořené v potoku Epte
a omývané jeho vodou.
Můj německý ovčák se přiblíží a čenichá. Znovu zakřičím,
tentokrát rozhodněji:
„Fuj, Neptune! Nech toho!“
Nepochybuju, že brzy někdo mrtvolu najde. I když je te
prve šest hodin ráno, určitě tudy projde nějaký chodec nebo
malíř, sportovec, který po ránu běhá, sběrač nedopalků... zkrátka
někdo o tu mrtvolu zakopne.





16
Bojím se jít blíž. Opírám se o  hůl. Terén přede mnou je
blátivý, v minulých dnech hodně pršelo, břehy potůčku jsou
rozmáčené. Ve svých čtyřiaosmdesáti letech nejsem ve věku,
kdy bych si mohla hrát na najádu, dokonce ani v tomhle
pidipotůčku, který nemá ani metr na šířku a jehož polovina toku
je odvrácená, aby napájela jezírko v Monetových zahradách.
Ostatně zdá se, že už to tak ani není, že existuje podzemní vrt,
který teď rybník s lekníny zásobuje.
„Ke mně, Neptune. Jdeme.“
Zvednu k němu hůl, jako bych mu chtěla zabránit, aby
přilepil čumák do rány zející v šedém saku Jérôma Morvala. Do
druhé rány. Přímo v srdci.
„Hni sebou! Žádné courání.“
Naposledy se podívám na veřejnou prádelnu přímo před
sebou a pokračuju po cestě. Nic proti tomu, je dokonale
udržovaná. Stromy, které se rozrůstaly nejvíc do šířky, byly
uříznuté u  kořene. Tráva v  příkopech je posekaná. Dlužno říct,
že po této cestě denně projde pár tisícovek turistů. Musí tudy
projet kočárek, invalida v  kolečkovém křesle, projít stařena
s holí. Já!
„Fuj! Ke mně, Neptune!“
Zahnu o kousek dál, na místo, kde se potok Epte štěpí na
dvě ramena uzavřená přehradou a vodopádem. Na dru hé
straně tuším Monetovy zahrady, lekníny, japonský mostík,
skleníky... Je to podivné, narodila jsem se tady v roce 1926, v témže
roce, kdy zemřel Claude Monet. Skoro padesát let po
Monetově smrti byly zahrady uzavřené, zapomenuté, opuštěné. Dnes
se situace radikálně změnila a rok co rok desítky tisíc Japonců,
Američanů, Rusů či Australanů přeletí planetu jen proto, aby
se mohly toulat po Giverny. Z Monetových zahrad se stal
posvátný chrám, Mekka, katedrála... Ostatně ty tisícovky
poutníků se tady již brzy objeví.
Podívám se na hodinky. Je šest hodin dvě minuty. Ještě pár
hodin klidu.





17
Kráčím dál.
Mezi topoly a obrovitými devětsily se na mě upřeně
a zlomyslným pohledem podrážděného souseda dívá socha
Clauda Moneta. Bradu má umělec zarostlou vousy a lebku mu
zakrývá cosi, co se vzdáleně podobá slaměnému klobouku. Na
podstavci ze slonoviny stojí, že socha byla odhalená v roce
2007. Dřevěná destička připevněná na boku sděluje, že se
malíř kouká na „louku“. Jeho louka! Pozemky od potůčku Epte
až k Seině, řady topolů, zalesněné, měkce zvlněné břehy.
Kouzelná místa, která maloval. Ta se nedají vymazat, zničit... Jsou
olejem jednou provždy zvěčněná na plátnech!
Pravda je, že v šest ráno můžete mít na tomhle místě ještě
iluze. Pozoruju před sebou panenský horizont tvořený
obilnými a kukuřičnými poli a záplavou vlčích máků. Ale nebudu
vám lhát. Monetova louka je teď ve skutečnosti po celý den
parkoviště. Dokonce čtyři parkoviště, abych byla přesná, která
se rozkládají kolem betonového stvolu jako asfaltový leknín.
Ve svém věku si takovou poznámku můžu dovolit. Sledovala
jsem, jak se mi okolí rok od roku mění před očima. Monetova
krajina je dnes jako dekorace z hypermarketu!
Neptune běží několik metrů za mnou a  pak se rozběhne
přímo před sebe, bere to přes parkoviště, vyčurá se
u dřevěného plotu, pokračuje k soutoku Epty a Seiny na konec louky,
vtěsnané mezi dvě řeky a podivně nazvané ostrov aux Orties,
ostrov Kopřiv.
Vzdychnu a kráčím dál po cestě. Ve svém věku už za ním
běhat nebudu. Dívám se, jak se vzdaluje a  pak zase vrací,
jako by mě provokoval. Váhám, jestli ho mám zavolat. Je brzy.
Znovu zmizí v obilí. Neptune teď tráví čas procházek takhle.
Že běhá sto metrů přede mnou! Všichni obyvatelé Giverny
toho psa znají, ale jen málokteří vědí, že je můj, aspoň si to
myslím.
Míjím parkoviště a  zamířím k  mlýnu des Chennevières.
Tam bydlím. Raději se vracím teď, než tu budou davy. Mlýn





18
des Chennevières je zdaleka n ejkrásnější stavení v  blízkosti
Monetových zahrad, jediné vybudované na břehu potůčku.
Ovšem od chvíle, kdy přeměnili louku na pole plechu
a pneumatik, se tu cítím jako vymírající živočich v kleci, kterou si
zvědavci chodí okukovat, prohlížet a fotografovat. Přes potok
vedou od parkoviště do městečka pouze čtyři mosty, z nichž
jeden překračuje potok přímo přede mnou. Až do šesti
odpoledne jsem tady jako obklíčená. Potom městečko zase
ztichne, louka se vrací vrbám a Claude Monet může znovu zavřít
bronzové oči a  nemusí kašlat do vousů, omámen
výfukovými plyny.
Přede mnou vítr hýbe lesem klasů zelených jako voda,
občas řídce ozdobených červení vlčích máků. Kdyby někdo tu
scénu pozoroval odnaproti z břehu potoku Epte, jistě by mu
to připomnělo impresionistický obraz. Harmonie barev
dooranžova sladěných vycházejícím sluncem, s jedinou skvrnou
smutku, jediným malým černým bodem na pozadí.
Temně oděnou stařenou. Mnou!
Jemná melancholická nota.
Ještě jednou zakřičím:
„Neptune!“
Zůstanu tady stát celou věčnost, vychutnávám prchavý
okamžik klidu, nevím ještě, jak dlouho potrvá, nejméně
několik minut, než se objeví první běžec. Proběhne kolem mě se
sluchátky v  uších. Tričko. Tenisky. Objevil se na louce jako
anachronismus. Je první, kdo v tento den porušil obraz,
další budou následovat. Lehce na něj kývnu, oplatí mi pozdrav
a vzdálí se za bzučení elektronické cikády, které se line z jeho
sluchátek. Vidím, že se obrací k Monetově bustě, malému
vodopádu, přehradě. Hádám, že se vrátí podél potůčku, i on si
dává pozor, aby se vyhnul blátu na kraji cesty.
Posadím se na lavici. Čekám na pokračování.
Nevyhnutelné.





19
Na louce přeměněné na parkoviště ještě nestojí žádný
autobus, když tam dorazí policejní dodávka a  nepořádně
zaparkuje na kraji Královy cesty mezi prádelnou a mým mlýnem.
Dvacet kroků od utopeného těla Jérôma Morvala.
Zvednu se.
Váhám, jestli mám naposledy zavolat na Neptuna. Nechám
toho. Nakonec cestu domů zná. Mlýn des Chennevières je
hned vedle. Naposledy se podívám směrem k policajtům,
kteří vystupují z auta, a vzdálím se. Vracím se domů. Z věže
mlýna ve čtvrtém patře budu moct za oknem mnohem lépe
pozorovat všechno, co se děje v okolí.
A mnohem nenápadněji.
2
Inspektor Laurenç Sérénac začal ohraničovat perimetr kolem
mrtvého těla a upevňovat oranžovou pásku na větve stromů
nad potokem.
Scéna zločinu vzbuzovala oprávněné tušení, že
vyšetřování bude komplikované. Sérénac se uklidnil a  řekl si, že měl
dobrý refl ex, když zazvonil telefon na komisařství ve
Vernonu: vzal s sebou tři další kolegy. Strážník Louvel dostal za úkol
držet v uctivé vzdálenosti čumily, kteří se začínali
shromažďovat podél potoka. Je to nepochopitelné. Policejní vůz přece
projížděl pustým městečkem, a v několika minutách to
vypadalo, že všichni zdejší obyvatelé míří k místu vraždy.
Nemusel chodit tři roky do policejní školy v  Toulouse, aby si tím
byl jistý. Sérénac znovu pozoroval otevřenou ránu v  srdci,
rozražené temeno hlavy a  hlavu ponořenou ve vodě.
Strážník Maury, podle všeho nejkovanější kriminalista
vernonského komisařství, právě opatrně prohlížel stopy kroků na zemi
hned u mrtvoly a naléval rychletuhnoucí sádru, aby měl
odlitky. To Sérénac mu nařídil, aby sejmul stopy ještě dřív, než





20
půjde prohlédnout mrtvolu. Ten chlap je mrtvý, není třeba ho
zachraňovat nebo oživovat. Místo činu nesmí být podupáno
dřív, než bude všechno vyfotografováno a  uloženo v 
plastových sáčcích.
Inspektor Sylvio Bénavides vyšel na most. Zase nabral dech.
Několik Giverňanů se rozestoupilo a nechalo ho projít.
Sérén ac ho požádal, aby doběhl až do Giverny s fotografi í oběti,
a  získal tak první informace; tedy o  totožnosti
zavražděného. Inspektor Sérénac nebyl na stanici ve Vernonu dlouho,
ale rychle pochopil, že Sylvio Bénavides dělá dobře
následující věci: horlivě poslouchá rozkazy; skvěle organizuje;
pečlivě archivuje. Vlastně je dokonalý zástupce. Bénavides možná
trpí lehkým nedostatkem vlastní iniciativy... Sérénac tušil, že
u jeho zástupce jde spíše o příliš velkou nesmělost než
o nedostatek schopností. Oddaný chlápek! No, oddaný...
Oddaný svému povolání policisty. Protože upřímně řečeno měl být
Bénavides spíše jeho nadřízeným. Inspektor Laurenç Sérénac
teprve nedávno vyšel z policejní školy v Toulouse... A ačkoli
ho před čtyřmi měsíci nečekaně povýšili na velitele
komisařství ve Vernonu dokonce bez hodnosti komisaře, můžou brát
na severním toku Seiny vážně policajta, jemuž ještě není třicet,
který mluví s darebáky z podsvětí i se svými kolegy s jižním
přízvukem a na místě zločinu předvádí nemístný cynismus?
Není to tak jisté, myslí si Sérénac. Místní lidé jsou tak
vystresovaní... A nejenom u policie. Všude! Ještě horší je to tady
ve Vernonu, tom velkém pařížském předměstí převlečeném
za Normandii. Znal mapu svého působiště: hranice s Ile
-de-France prochází Giverny, několik stovek metrů odsud, na
druhém břehu hlavního toku řeky. Ale zde už žijí
Normanďané, ne Pařížané! A trvají na tom. Jakýsi druh snobismu. Jeden
chlápek mu zcela vážně řekl, že hranice Epte, toho směšného
potůčku mezi Francií a královstvím anglo -normandským,
viděla v dějinách mnohem víc mrtvých než Máza nebo Rýn...






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist