načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Černé křídlo – Ed McDonald

Černé křídlo

Elektronická kniha: Černé křídlo
Autor: Ed McDonald

Od ničivé apokalyptické války už uplynulo více než století, její katastrofické důsledky však obyvatelé země postižené pokřivenou magií stále silně pociťují. Nepřítel by rád ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  197
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 355
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Blackwing, The raven’s mark ... přeložil Ondřej Duha
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7678-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Od ničivé apokalyptické války už uplynulo více než století, její katastrofické důsledky však obyvatelé země postižené pokřivenou magií stále silně pociťují. Nepřítel by rád svou práci dokončil, naštěstí ho od útoku drží dále podivná výkonná zbraň zvaná Stroj. Lovec odměn Ryhalt Galharrow je pověřen zvláštním úkolem a při jeho plnění zjistí, že Hlubocí králové se znovu vydali do útoku a nezabrání jim v tom ani doposud účinný Šídlův Stroj. Naštěstí stojí po boku Ryhalta jistá urozená žena v masce, disponující neuvěřitelnou silou. Pavučiny spiknutí, nebezpečí i tajemství se pozvolna splétají dohromady, aby odhalily konečný šokující obraz.

Popis nakladatele

Strádání, rozlehlá zničená země pod popraskanou a kvílející oblohou, je tajuplný pozůstatek ničivé války s nesmrtelnými známými jako Hlubocí králové. Válka skončila skoro před stoletím a nepřítele odrazuje od útoku jen existence Stroje, strašné zbraně chránící hranice Strádání. Lovec odměn Ryhalt Galharrow dýchá prach Strádání už dvacet trpkých let. Když dostane rozkaz najít urozenou ženu v masce v hraniční pevnosti, ocitne se uprostřed útoku Hlubokých králů, který může naznačovat, že se už Stroje nebojí. Útok odrazí jen obdivuhodná síla ženy, kterou hledá, lady Ezabeth Tanzy. Ezabeth je stín z Galharrowovy ponuré minulosti a společně se proplétají pavučinou spiknutí, která hrozí ukončit křehký mír zajišťovaný Strojem. Galharrow není připravený na pravdu o krvi, kterou prolil, a bozích, jimž by měl sloužit…

Zařazeno v kategoriích
Ed McDonald - další tituly autora:
Černé křídlo Černé křídlo
Havraní pláč Havraní pláč
 (e-book)
Havraní pláč Havraní pláč
Havraní déšť Havraní déšť
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Černé křídlo

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Ed McDonald

Černé křídlo – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Ed McDonald

ČERNÉ

KŘÍDLO

Znamení havrana

K N I H A J E D N A

TALPRESS


Copyright © ECM Creative Ltd, 2017

Trans lat ion © 2018 by Ondře j Duha

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978-80-719-7678-3 tištěná kniha

ISBN 978-80-719-7700-1 e-kniha


1

Někdo je varoval, že přicházíme. Přívrženci po sobě nenechali nic než prázdný byt a několik svazků zakázané poezie. Nedojedené jídlo, zpřeházené zásuvky. Posbírali to málo, co dokázali pobrat, a uprchli na východ do Strádání. Když jsem ještě nosil uniformu, maršál mi řekl, že do Strádání dobrovolně vstoupí jen tři druhy lidí: zoufalí, hloupí a chamtiví. Přívrženci byli zoufalí až dost. Shromáždil jsem tucet hloupých, chamtivých lidí a vypravil se je pozabíjet.

Odjeli jsme z Valengradu jednoho odpoledne, které páchlo kanály, smutkem a koncem dalšího mizerného léta. Výdělek zdaleka nevyvážil riziko, ale lovem lidí jsem se živil a neměl jsem v úmyslu nechat kořist uprchnout příliš daleko. Polovina té chátry, kterou jsem posháněl, ještě ve Strádání nebyla; skoro si nadělali do kalhot, už když jsme vyjeli z úzké městské brány. Po první míli se ptali po tlachalecha dulčácích. Po dvou mílích se jeden z nich rozplakal. Moji ostřílení veteráni se mu vysmáli a připomněli mu, že budeme před setměním zpátky.

O tři dny později byli ti pitomci pořád před námi. Nikdo se už nesmál.

„Zamířili k Prašný rokli,“ řekl Tnota. Hrál si s ciferníky na svém astrolábu a pak ho zvedl, aby změřil vzdálenost mezi lunami. „Povídal jsem, že to udělaj. No neříkal jsem to, kapitáne?“

„Jasně že říkal.“ A měl pravdu. Stopy v písku to potvrzovaly.

5


„Přesně tak.“ Tnota se na mě usmál a ukázal hořčicově žluté zuby v obličeji hnědém jako melasa. „Pamatuju si to. Přišel jsi s těmi lejstry do baru a já povídám: ‚Vsadím se, že zamířej k rokli.‘ Hádám, že jsem si tím zasloužil prémii.“

„I kdyby byla tahle fuška placená tak dobře, abych ti mohl vyplatit prémii, což není, stejně bys žádnou nedostal,“ odbyl jsem ho.

„Moje vina to není. Já fušky nevybírám,“ ohradil se Tnota.

„To je dneska poprvé, co jsi měl pravdu. TeP sklapni a vypočítej nám kurz.“

Tnota zvedl skleněnou čočku k obloze barvy týden staré modřiny. Špinavě zlaté, nazelenalé, tmavě fialově a ošklivé červenohnědé skvrny se mísily dohromady na malířské paletě z rozlitých tekutin a popraskaných cév. Počítal na prstech, sledoval neviditelné linie od jedné luny k další. Trhliny v obloze byly tiché, mezi hradbami neklidných mraků pronikal sotva šepot.

Všechno ve Strádání je rozbité. Všechno je špatně. Čím dřív zastřelíme ty parchanty a vydáme se zpátky na západ, tím budu spokojenější.

Projížděli jsme nerovnou krajinou ze štěrku, písku a kamení černého a rudého a suššího než sůl. Ze Strádání něco vzlíná. Je to neustále přítomné jako vzduch, ale na rozdíl od něj spíš nepřátelské. Vsakuje se to do vás a proniká i do dásní, takže nakonec cítíte chuR toho jedu v ústech. Jenom jsem doufal, že to brzo skončí.

Po třech dnech cesty do nitra Strádání, kdy jsme jeli na jihovýchod po černém písku, jsme našli ostatky jejich ukradeného koně. AR už mu utrhlo nohy cokoliv, přívrženci, které jsme pronásledovali, se zachovali chytře. Ponechali koně jeho osudu a utekli. Přineslo jim to však jen dočasnou úlevu, protože teP už nám nemohli uniknout. Z držení těla mužů sedících na koních jsem vyčetl úlevu. Věděli jsme, že do večera budeme mít na sedlech pověšených několik pytlů s hlavami a budeme se vracet k tomu, co se v Pohraničí vydává za civilizaci.

6


Vytáhl jsem z kabátu čutoru a zatřepal jí. Neudělal jsem to poprvé. Byla stále prázdná jako při posledních třech příležitostech. Protože nám došlo brandy, měli jsme k pití jenom slabé pivo, a nebylo ho moc. Strádáníjepro skupiny po zuby ozbrojených vojáků nebezpečné. Fakt, že nám dvojice nevycvičených, nepřipravených civilistů dokázala unikat celé tři dny, mě hodně znervózňoval. Další důvod skoncovat s tím co nejrychleji.

Stopa vepsaná do písku se dala snadno sledovat. Před námi ležela Prašná rokle, úzká prasklina v zemi. Tato sečná rána ve tvaru blesku protínala krajinu plnou přesýpajících se dun, žíravého písku a ostrého kamení a odrážela trhliny v obloze. Jedna z nebeských prasklin začala vydávat pronikavé zvučné kvílení, které přimělo moji jednotku nevojáků sáhnout po kouzelných kamenech a amuletech. Žoldáci mohou mít kuráž, ale jsou také pověrčivější než kněz o svátečním dnu jeho boha. Chtěli se dostat ze Strádání stejně jako já. Byli z něj nervózní a nervózní vojáci zkazí i tu nejjednodušší práci. Velkorysý člověk by moji jednotku nazval bandou hrdlořezů. Velkorysí lidé bývají často idioti.

„Nenn, pojP sem,“ zavolal jsem, když jsme se přiblížili ke svahu klesajícímu do tmy. Žvýkala černou smolu, pohybovala čelistmi a zuby měla černé jako dehet. Na téhle straně pekel není protivnější zvuk. „Musíš žvýkat to svinstvo?“

„Všechny dámy ho žvýkaj,“ pokrčila rameny.

„To, že má nějaká vévodkyně pusu plnou shnilých zubů, ještě neznamená, že ji musíš napodobovat jako její patolízalský přítelkyně.“

„Nemůžeš mi vyčítat, že se řídím módou, kapitáne. Musím dbát na svůj vzhled.“

Proč si Nenn myslela, že by se jí měl někdo koukat na zuby, když byla hloupá jako jelito, jsem nechápal stejně jako ten módní trend. Ze zkušenosti jsem však věděl, že říkat jí, aby s tím přestala, by bylostejnězbytečnéjako přesvědčovat Tnotu, aby tu svoji chloubu nechal v kalhotách.

Ale i tak jsem se na ni zamračil.

7


„Máš pro mě práci, kapitáne?“ zeptala se Nenn. Odmlčela se a vyplivla půlku žvance černé smoly do písku.

„Půjdeme dolů. Jenom ty a já.“

„Jenom vy a já?“ Dřevěný nos, který měla připnutý na obličeji, se nenakrčil, ale mezi očima se jí objevily vrásky.

„Jsou jenom dva a nejsou ani ozbrojení. Myslíš si snad, že to nezvládneme?“

„Nejde o to, že bych se bála,“ řekla Nenn. Vyplivla zbytek smoly na druhou stranu. „Ale může tam být cokoliv. Třeba kvíci. Nebo dulčáci.“

„A taky by tam mohl být velký hrnec zlata. Ale na dulčáky jsme stejně moc daleko na jih.“

„A na kvíky?“

„Koukej se dát do rychtyku. Jdeme dolů. Potřebujeme obě hlavy nepoškozený, jinak nám za ně nezaplatí, a víš, co jsou tihle chlapi zač. Nemůžu se spolehnout, že se nenechají unést, a soudy se chytí každý záminky, proč nevyplatit odměnu. Pamatuješ, co se stalo ve Snosku?“

TeP se zamračila Nenn.

„Jo. Pamatuju.“ Snosk byl pro nás všechny noční můra. Přijít o odměnu za odvedenou práci kvůli formalitě nepotěší nikoho. Dodnes bych se hádal, že se dá rozpoznat každý obličej, když se ty kousky správně poskládají.

„Dobře. Tak měj rozum a připrav se.“

Sesedl jsem. Nohy jsem měl ztuhlé ze sedla a tu bolest v kříži jsem ještě před deseti lety neznal. Už jsem netrávil v sedle dost času. Změkl jsem. Změkl, ne zestárl, aspoň jsem si to namlouval. Tnota taky seskočil z koně, aby mi pomohl připravit se. Byl ještě starší než já, a i když jsem se nemohl spolehnout, že neprožene někomu meč obličejem, tak jenom proto, že byl v boji stejně k ničemu jako vosková přilba. Spíš by zranil sebe než někoho jiného a já tam dole potřeboval někoho tak drsného jako Nenn. Tnota mi zkontroloval řemínky hrudního pancíře a dal mi nový doutnák do muškety, zatímco jsem si vybíral zbraně ze svého arzenálu na sedle a připínal si je na opasek.

8


Zvolil jsem krátký meč a dýku s dlouhým ostřím. Dole v rokli se nedalo rozmáchnout víc než na délku paže. Už jsem tam jednou byl, před pár lety. Nebyla moc široká. Spíš žlab než úžlabina.

Nenn vypadala v začernalé oceli náležitě divoce. Tnota nám křesadlem zapálil doutnáky, aby byly naše muškety připravené plivat olovo. Kule dokáže nadělat pořádně velkou paseku, ale jak připomněla Nenn, mohli by tam být kvíci. Tam dole v útrobách zkyslé země mohlo být cokoliv.

Čím dřív usekneme těm přívržencům hlavy a vyrazíme zpátky k městu, tím líp.

„Z rokle se dá vylézt jenom na třech místech,“ řekl jsem. „Pamatuješ si, kde jsou ta ostatní?“

Tnota přikývl a ukázal mi dvě další, jedno asi míli daleko, další půl míle východně od něj.

„Dobře. Jestli je vypudíme ven, uštvěte je a počkejte na nás.“

„Jasná věc.“

„Tnota má velení,“ zavolal jsem na mládence, kteří skoro vypadali,jakokdyždávajípozor.Nedokázal jsem si vybavit, v kterém kanálu jsem mohl vyšRourat tak ubohé krysy. Byl jsem bez brandy, dvacet mil hluboko ve Strádání a s tlupou téhle verbeže. Někde v mém životě se muselo něco zatraceně zvrtnout.

Do průrvy klesal svah s volnými kameny a starodávnými zkamenělými kořeny stromů. Po takovém se špatně sestupuje, když musíte nést zbraň a stěny jsou jenom sedm stop od sebe. Světla tam bylo málo, sotva tolik, aby se dalo rozeznat, kam položit nohu. Bylo těžké neuvolňovat malé laviny štěrku, které se sypaly dolů do tmy, ale snažili jsme se postupovat co nejtišeji. Prašná rokle byla hluboká. To byl nejspíš jeden z důvodů, proč ji nepřítel používal jako místo schůzek pro své špehy a přívržence. Naše hlídky se nevydávaly tak hluboko do Strádání moc často, vlastně skoro nikdy neopouštěly Pohraničí, ale pokud ano, rozhodně se nepokoušely slídit dole v té tmě. Na to měli dokonce i důstojníci dost rozumu.

Vzduch byl chladný a suchý, prostý jakékoliv vlhkosti. Okolo

9


nás trčely ze skály kořeny. Kdysi tam rostl tisíc let starý les, ještě předtím, než vzniklo Strádání. TeP z něj zbývaly jen kořeny, suché a šedé jako staré kosti. Ve Strádání nebyla žádná voda a občasné olejovitě černé tůně ničemu k růstu nepomáhaly.

„Mám něco na srdci,“ řekl jsem.

„Chceš se vyzpovídat? Dal ses snad najednou na víru?“ odfrkla si Nenn.

„To těžko.“

„Chtěl jsi se mnou být sám potmě?“

„Tím bych překvapil sám sebe.“ Hledal jsem si cestu okolo balvanu, moc jsem se o něj opřel a on se rozdrobil jako křída. Ve Strádání nic nevydrží. „Soud platí víc, než jsem říkal. Ne o moc, ale o dost, abych se nad tím zamyslel.“

„Lhal jsi o odměně?“

„Jasně. Pokaždý lžu o odměně.“

„Hajzle.“

„Jo. Ale k věci. Napadlo mě, že ty, co honíme, možná nejsou jenom obyčejný přívrženci.“

„Špehové?“

„Ne. Co když je ta ženská Nevěsta?“

„Ve Valengradu žádný Nevěsty nejsou,“ zavrhla to Nenn trochu moc rychle, než aby to znělo přesvědčivě. Jak jsme sestupovali, skrz změR kořenů pronikalo dolů čím dál míň světla. Nenn foukala na svůj doutnák, takže jeho konec žhnul a čoudil. Ta záře jí barvila obličej do ruda, takže vypadala jako Pábel. Pach hořícího doutnáku byl v té tmě uklidňující, jako kouř ze dřeva, jenom hořčejší, štiplavější.

„Chtějí, abychom tomu věřili,“ řekl jsem. „Citadela jednu našla vloni. Velkou skoro jako dům. Ten barák kolem ní spálili a tvrdili, že to byl jenom požár.“

Nenn se pokusila odfrknout. Nikdy se toho zlozvyku nezbavila. Bez opravdového nosu, kterým by frknutí mohlo projít, to znělo opravdu divně.

„Kecy. Byla to jenom nějaká tlustá stará děvka, která naštvala špatnýho důstojníka. Lampasáci chytnou rapla, když je od

10


mítne nějaká podřadná rajda. Tenhle ze vzteku podpálil bordel a pak si vymyslel výmluvu.“

Nenn měla ve zvyku věřit jenom tomu, čemu chtěla, a ani unci pravdy navíc.

„To je jedno. Jestli je tam dole Nevěsta, nechci, aby se k ní moji chlapi přiblížili. Víš, co by se mohlo stát.“

„A pročsimyslíš,žeodolášNevěstělípnežoni?“opáčilaNenn. Ztišil jsem hlas. Podle křivolakých stěn strže se zvuky nenesly moc daleko, ale neškodilo být opatrný.

„Nemyslím si to. Jenom ti věřím, že mě budeš ignorovat a ustřelíš jí hlavu.“

„Neříkal jsi snad, že jí nesmíme rozmlátit ksicht?“

Změřil jsem si ji vážným pohledem, který v tom šeru přišel úplně vniveč.

„Jestli je to Nevěsta, ustřelíš jí hlavu. Jasný?“

„Jasný, kapitáne Galharrowe, pane, ustřelím jí hlavu, pane. Ale bude to zatracená škoda, když jsme se tak nadřeli.“

„Lepší než ta druhá možnost. A když budou označený, dostaneme zaplaceno stejně.“

Uklouzl jsem na štěrku a Nenn ke mně natáhla ruku, aby mě podepřela. Kamení rachotilo dolů po úzkém svahu. Oba jsme strnuli. Jestli byli pořád tam dole, museli jsme být opatrnější. Mluvení rozptylovalo. Bylo načase sklapnout a vzít rozum do hrsti. Ve skále před námi byla zatáčka a já přiložil pažbu muškety k rameni, než jsem proklouzl za roh. Jenom další úžlabina. Plížili jsme se dál.

Kouř z doutnáku se líně vinul za mnou v nehybném vzduchu. Doufal jsem, že se díky bezvětří nedostane před nás a nevaruje ji. Ten pach se nedá s ničím splést. Jestli byla Nevěsta, bylo pro nás nejlepší zaskočit ji nepřipravenou.

„Podívej,“ zašeptala Nenn. „Světlo.“

Zpoza další zákruty se linula bledá, umělá fosová záře. Kradl jsem se kupředu a pokládal nohy na pevnou skálu tak lehce, jak to jenom muž mé velikosti zvládne. Měl jsem dávat větší pozor na hodinách tance. Nenn se pohybovala mrštněji a něčím mi

11


připomínala toulavé kočky ve městě, vyhublé a syčící. Zahnula za skalní stěnou se zbraní připravenou k výstřelu.

Zpola jsem očekával, že vystřelí, ale zastavila se a já proklouzl za roh těsně za ní. Strž se rozšířila, ne o moc, ale patnáct stop vypadá jako spousta místa, když se mačkáte hluboko v zemi. Přívrženci tam rozbili malý tábor. Vedle hromádky klacků, ze kterých se jim nepodařilo rozdělat oheň, ležela kupa potrhaných přikrývek. Vedle se válela prázdná čutora. Světlo vycházelo z malé lucerny, jejíž fosová koule jen slabě zářila. Bateriová cívka byla skoro vybitá.

Naše kořist seděla opřená zády o stěnu. Oba byli mrtví. O tom nebylo pochyb. Oči vypoulené v důlcích, brady spadlé. Podpírali se navzájem jako dvě strašidelné loutky připravené na představení. Žena by zaživa vypadala obyčejně. Ve středním věku, s hnědými kudrnatými vlasy pod bílou čapkou a vějířky vrásek vedle modrých očí. TeP však byla mrtvá a obličej i šaty měla potřísněné zaschlou krví. Vytekla jí z nosu, uší, úst. On zemřel stejně.Uniformuměl zašpiněnou něčím horším než prachem a potem Strádání.

Kdyby žili, nepodíval bych se ani na jednoho z nich dvakrát. Z mrtvých jsem však nemohl odtrhnout oči.

Můj neklid zesílil, stoupl ze žaludku do hrudi. Žádné viditelné rány, jenom spousta krve. Nic takového jsem už dlouho neviděl. Ty věci ve Strádání jsou kruté, ale zabíjejí jako zvířata. Tahle smrt byla krvavá, ale úhledná. Skoro jako by tam seděli a čekali na ni.

„Něco je dostalo,“ poznamenala Nenn. Umí moc dobře vystihnout to, co je zjevné na první pohled, moje Nenn.

„To teda. A mohlo by to číhat někde poblíž.“ Nevěděl jsem, co to sakra bylo, ale udělalo to naši práci za nás. Vdechl jsem kouř z doutnáku a ten štiplavý pach mě trochu uklidnil.

„Už je to dávno pryč. Ta krev uschla už před spoustou hodin.“

Nenn sklonila pušku. Posadila se na velký kámen a prohlédla si mrtvoly s výrazem, který jsem na tom, co zbylo z jejího obličeje, moc často nevídal. Nepoznal jsem, co si myslí. Ptát

12


jsem se nechtěl. Našel jsem malou brašnu a prohrabal její obsah. Tak trochu jsem doufal, že tam najdu něco, co bych mohl prodat maršálovi nebo soudu, aby se mi to celé víc vyplatilo. Moc toho s sebou neměli. Pár sklenic nasolených ryb a mincí, které by nestačily ani na slušnou sázku. Žádné tajné dopisy, plány nepřátelských tunelů ani seznamy přívrženců a špehů ve Valengradu. Ona byla Talent, dělnice v továrně na fos. On poručík sloužící u dělostřelectva. AR už je k opuštění lidstva a útěku do Strádání vedl jakýkoliv důvod, vzali si ho s sebou do hrobu. Ve kterém jsme vlastně zrovna stáli.

Jaká škoda. Škoda mého času, škoda peněz, které mi soud zaplatí, škoda jejich pitomých životů. Nevzali si s sebou ani tolik vody, aby se dostali doprostřed Strádání, natož do říše za ním. Jedna škoda větší než druhá.

Nejvyšší čas čapnout hlavy a vypadnout odtamtud.

Strnul jsem, když jsem zahlédl něco ve štěrku a písku na zemi. Chvilku jsem na to zíral, neschopný se pohnout. Poslouchal jsem.

„Musíme odsud zmizet.“

„Co se děje?“ Nenn jim prohledávala kapsy.

„Musíme jít.“

Nenn postřehla strach v mém hlasu. Ohlédla se a spatřila tu stopu. Byla tak malá. Neměla nás tolik vyděsit. Vytřeštila na mě oči.

„Ufikni jim hlavy,“ zašeptal jsem. „Rychle. Kurevským fofrem.“

Na světě je spousta hnusných potvor. Část z nich jsou lidé a část žije ve Strádání. Ty nejhorší pocházejí z míst za Strádáním, daleko na východě. Věděl jsem, že tu stopu podobnou dětské mohla stvořit náhoda, třeba to byla jenom šmouha v písku. Ale mohlo ji tam nechat Zlatíčko.

Zrychlil se mi dech. Po krku mi stékal pot. Snažil jsem se zachytit sebeslabší zvuk a mušketu jsem držel zvednutou. Pevně jsem ji svíral a snažil se přinutit prsty, aby se netřásly.

„No tak, no tak,“ sykl jsem.

13


Nenn je velice výkonná a po třech dnech dýchaní prachu ve Strádání se nehodlala vzdát svojí odměny. Tasila meč a pustila se do řezničiny. Ohmatal jsem hlaveň zbraně a zkontroloval, jestli je zápalka na správném místě, aby zasáhla pánvičku. V tichu strže se zdál být klid. Nenn začala řezat a sekat, její ruce pracovaly obratně a rychle. Znovu jsem se rozhlédl, ale byl tam jenom ten jeden otisk nohy. Velký jako polovina dospělého. Oba přívrženci měli nohy větší.

„Tohle není fofr,“ sykl jsem.

„Mám to,“ řekla Nenn. Trhnutím oddělila svou kořist visící na šlachách. Bude se muset vykoupat. „Vždycky jsou těžší, než vypadají,“ poznamenala. Zvedla hlavy, abych si je prohlédl. Nic na nich nechybělo.

„Nemávej s nimi tak. Projev trochu úcty.“

„Úcty k přívržencům? Leda prd,“ odsekla Nenn. Plivla na bezhlavé tělo mrtvého muže. „Myslí, že být člověk je takovej problém, když si tolik přejou přidat se k armádě rabů? Jestli chtějí tohle, budu se k nim chovat nelidsky.“

„To stačí. Jdeme.“

Zabalili jsme hlavy do jedné z těch starých dek. Krev možná stihla uschnout, ale to neznamenalo, že se to, co je odkráglovalo, dostalo daleko. Košili pod pancířem jsem měl nasáklou potem.

Vraceli jsme se ve vlastních stopách k ústí rokle a zakopávali o volné kameny. Snaha dělat co nejméně hluku nešla dohromady s touhou odtamtud zmizet. Hlavy poskakovaly v provizorním vaku na mém opasku. Nenn měla pravdu, byly těžké, ale i tak jsme se rychle prodírali sutí a vyschlými kořeny. Celou dobu jsem se snažil koukat za sebe stejně často jako dopředu. Bušilo mi srdce a ve vnitřnostech mi začínalo bublat. Nemohl jsem se zbavit představy, že až vylezeme nahoru, najdeme tam svoje společníky rozsekané na kusy. Připomínal jsem si, že ta krev byla zaschlá. Zabiják odvedl svou práci a zmizel.

Moje obavy se nepotvrdily. Moji tupí vojáci zajásali, když jsme vylezli ven s krvavým pytlem v závěsu.

14


„Šlo to hladce?“ zeptal se Tnota. Neodpověděl jsem mu.

„Jedeme,“ zavolal jsem. „Do sedel, pohněte těmi svými špinavými zadky! Rychle! Kdo nebude za půl minuty v sedle, toho tady necháme.“

Dobrá nálada se vypařila. Byla to banda ubožáků, ale nepřeslechli naléhavost v mém hlase. Nenn do sedla přímo vylétla. Moji muži nevěděli, co nás tak vyděsilo, ale na nic se neptali.

„Myslíš, že se do večera dostaneme na pohraniční stanici?“ zeptal jsem se Tnoty.

„Pochybuju. Je těžký určit kurz a jsme nejmíň šestnáct standardních mil daleko. Začíná vycházet rudá luna a ta ruší normální linie. Jestli chceš vyrazit na západ, budu potřebovat aspoň hodinu, abych naplánoval dobrej kurz.“

„To bude muset počkat.“

Šel jsem jim příkladem, strčil jsem nohy do třmenů a patami pobídl koně do cvalu. Mrskal jsem zvíře otěžemi, upíral pohled na západ a nezpomalil, dokud Prašná rokle nezmizela z dohledu. Ale i pak jsem udržoval ostré tempo, dokud nebyli koně skoro vyčerpaní.

„Kapitáne, musíme zastavit, nebo ztratím všechny orientační body k určenípolohy,“ naléhal Tnota. „Ztratíme se tady a dobře víš, co se stane pak. Musíme zastavit.“

Neochotně jsem dovolil zpomalit koně do kroku a po půl míli jsem zavelel zastavit.

„Pospěš si,“ řekl jsem. „Nejrychlejší kurz domů.“

Najít cestu ve Strádání není nikdy snadné. Bez dobrého navigátora můžete cestovat tři dny stejným směrem a ocitnout se na místě, odkud jste vyrazili. Další důvod, proč jsem nechtěl riskovat a vzít Tnotu dolů do rokle. Jedinou konstantou ve Strádání jsou ty tři luny: rudá, zlatá a modrá. Jsou asi příliš daleko, než aby je mohla ovládnout všechna ta jedovatá magie vyvěrající ze země.

Došel jsem se vyčurat k blízké skále. Když jsem si zavazoval kalhoty, začala mě brnět vnitřní strana levého předloktí. Utáhl jsem si opasek a snažil se přesvědčit sám sebe, že se mi to jenom

15


zdá. Ale ne. Rozhodně se zahřívala. Už byla horká. Sakra. Na tohle nebyl správný čas ani místo.

Uběhlo už pět let od chvíle, kdy se mi naposledy ozval Havraní spár. Skoro jsem si začínal myslet, že na mě ten starý parchant úplně zapomněl, ale teP, když se mě rozhodl kontaktovat, jsem si uvědomil, jak bláhová naděje to byla. Byl jsem jen jedna z jeho hracích figurek. Jenom čekal, až přijde pravý čas mnou táhnout.

Zašel jsem za dunu a vyhrnul si rukáv. Moje paže zdobila spousta inkoustu, vzpomínek v zelené, černé a modré. Malá lebka za každého přítele, kterého jsem ztratil v Pohraničí. Kurevsky moc lebek. Už jsem si ani nepamatoval, za koho spousta z nich je, ale z lebek to horko nevycházelo. Na vnitřní straně předloktí vynikal mezi hrubým vojenským tetováním krásně propracovaný havran. Inkoust bublal a začínal prskat, jak pálil čím dál víc. Vytrhl jsem z kalhot opasek a obtočil ho kolem nadloktí jako škrtidlo. Ze zkušenosti jsem věděl, že to bude potřeba.

„No tak dobře,“ procedil jsem mezi zuby. „Skoncujeme s tím.“

Kůže se napínala nahoru, jak se jí něco snažilo proniknout. Celá paže se mi roztřásla a ten tlak bolel víc než žár. Z kůže se kouřilo, zatímco rudla a žhnula. Kroutil jsem se, skřípal zuby a pevně zavíral oči, jak se mi kůže napínala k prasknutí. Potom jsem cítil, jak se roztrhla, a havran se ze mě prodral ven. Kurevsky velký pták, ten havran. Vysoukal se z rozervané kůže, lepkavý a krvavý jako novorozeně, seskočil na skálu a zvedl ke mně černé oči.

Zatnul jsem zuby, abych nekřičel bolestí. Nemělo smysl projevit slabost. Havraní spár by mě stejně nepolitoval.

Sklonil jsem k ptákovi hlavu. Bezejmenní nejsou bohové, ale od smrtelníků se liší dost na to, aby na tom rozdílu nezáleželo, a bohové i Bezejmenní nás rádi vidí na kolenou. Mluvit bylo zbytečné. Havraní spár stejně nikdy neposlouchal, co říkám. Netušil jsem, jestli slyší skrz toho ptáka, nebo zda jen přišel říct, co má na srdci. Havran otevřel zobák a já uslyšel jeho hlas,

16


chrapot plný štěrku a hlenů. Znělo to, jako by od začátku války každý den vykouřil dýmku bělolistu.

„GALHARROWE,“ zaskřehotal na mě. Vztekle. „JEĎ NA STANICI DVANÁCT. POSTAREJ SE, ABY PŘEŽILA. NEPOKAZ TO.“

Ulepený rudý havran naklonil hlavu ke straně a pak pohlédl na zem, jako když obyčejný pták hledá červy. Možná po předání vzkazu ani nic jiného nebyl. Po chvilce sebou trhl, strnul, z očí mu vyšlehly plameny, ze zobáku se vyvalil kouř a svalil se mrtvý na zem. Utřel jsem si z předloktí krev. Rána zmizela, ale bolest trvala. Vytetovaný havran byl zpátky na svém místě, vybledlý jako starý inkoust. Až přijde znova jeho čas, objeví se ostře a jasně.

„Změna plánu,“ řekl jsem, když jsem se vrátil ke své skupině. „Jedeme na Stanici dvanáct.“

Vysloužil jsem si několik překvapených pohledů, ale nikdo nic nenamítal. Jenom dobře. Ohánět se vyšší šarží není zrovna jednoduché, když nevíte, proč jste takový rozkaz vůbec vydali.

Tnota vzhlédl k lunám. Ledově modrá Clada se už sklonila k obzoru. Jasné bronzové praskliny roztínaly oblohu na různě zabarvené části. Tnota si olízl prst, zkontroloval směr větru, pak si klekl a přejel prsty po štěrku.

„Dvanáctka není nejbližší stanice, kapitáne,“ řekl. „Před soumrakem se tam nedostaneme. Mohl bych nás dostat ze Strádání a pak bychom pokračovali na jih po zásobovací stezce.“

„To je nejrychlejší cesta?“

„Nejrychlejší je přímá. Ale jak jsem řekl, nedostali bychom se ze Strádání do tmy.“

„Tak nejrychlejší kurz, Tnoto. Dostaneš větší podíl, když budu mít v ruce korbel piva dřív, než se setmí.“

Tnota se zazubil. Stihneme to.

17


2

Koně byli vyčerpaní, ale nezdálo se mi, že by byl některý z nich na padnutí. Chtěli se dostat z té nepřirozené tundry stejně jako jejich jezdci. Koně jsou chytrá zvířata.

Když jsme se přiblížili ke Stanici dvanáct, dvě luny už klesly každá za svůj obzor a noční oblohu ozařoval jen tenký safírový srpek Clady. Tnota zvolil neobvyklou, riskantní trasu mezi dunami s dlouhou, šlehající trávou, ale zvládli jsme to se zdravými údy. Ten starý páprda v sobě sice neměl ani za mák násilí, ale kdyby nebyl takový zvrhlík, mohl by navigovat klidně i pro maršála. Nechali jsme za sebou hrozivé vrčení skvrnité oblohy, opustili její bílo-bronzové šrámy a ocitli se v přirozenější noci západně od Strádání.

Stanice zářila matným fosovým světlem dvou pátracích luceren, jejich paprsky líně přejížděly po příjezdové cestě. Jeden nás zachytil a sledoval nás, když jsme se blížili. Přes opevnění vyhlédl osamělý, nezaujatý obličej. Pevnost vypadala stejně jako čtyři tucty jejích sester rozmístěných po délce Pohraničí. Vysoké kamennézdi,velkáděla,prapory, úzká okna, pach hnoje. Stanice jako každá jiná.

„Šaškovská čepice,“ pronesla Nenn, když jsme přijeli blíž. Tázavě jsem na ni pohlédl. Ukázala nahoru. „Tu mi vždycky připomenou paže vysílačů. Vypadají jako ty čtyři rohy trčící z šaškovský čepice.“ Sledoval jsem její prst ukazující nahoru.

18


Z vrcholku hlavní věže vycházela čtyři dlouhá kovová ramena, klenuté pavoučí nohy z černého železa, ozářená zdola slabým žlutým fosovým světlem. Na koncích měla černé železné koule, duté zvony rýsující se proti zarudlé obloze.

„Nemyslím, že vysílače vypravujou dobrý vtipy,“ poznamenal jsem.

„S tím nemůžu souhlasit.“ Nenn se usmála. Její oči zářily se stejnou intenzitou jako oči kočky zarývající drápy do myši. „Na všech těch rabech, co přišli k Pohraničí a proměnili se v prach, je něco srandovního. Nedá to brát jako vtip?“

„Ne,“ odsekl jsem. „Znamená to jenom, že máš divnej smysl pro humor. TeP sklapni, musím vymyslet, co povím veliteli stanice. A přestaň už žvýkat to svinstvo, krucinál.“

Nenn mě ignorovala a dál mlela svou přes žvanec černé smoly. Když s někým jezdíte tak dlouho jako my, častěji opilí než střízliví, musíte se naučit snášet jistou míru neposlušnosti. Někteří lidé mylně odhadovali, že jsme milenci, jako by se jizvy přitahovaly navzájem. Tvrdila, že je v posteli jako dračice, ale já bych se nikdy nevyrovnal s jejím pliváním ani naprostým nedostatkem dobrých způsobů. S tím dřevěným nosem v obličeji by ji žádný malíř nepožádal, aby mu seděla modelem, ale ani z mého portrétu by dámy u dvora asi moc nezvlhly. Dýchal jsem prach tuctu písečných bouří, vypil víc kořalky než většina lidí vody, a kdyby mi chtěl někdo polichotit tím, že mám čelist jako kovadlinu, myslel by to tak, že snesla spoustu ran. Asi jsem chápal, proč si lidé myslí, že bychom tvořili pěkný pár.

Museli jsme celou pevnost objet k západní hradbě. Do Strádání žádná brána nevede. Stanice v Pohraničí existují proto, aby udržely východ na východě, střeží nás před věcmi, které bývaly lidmi. Jenom duchové vědí, co je z nich teP.

Seržant stráže si nás prohlédl okénkem v bráně o velikosti hlavy. Zívl a dýchl na nás vinný odér, ale pečeR, kterou jsem mu ukázal, mu zahnala drzý výraz z tváře. Reliéf vyražený na tom želeném kotouči mu pověděl, že jsem z Černého křídla. Státní vojáci neměli Černé křídlo ve velké lásce. Někteří v nás nevi

19


děli víc než lovce hlav bažící po odměně a slýchali příběhy o nevinných lidech, obviněných a dovlečených k výslechu. Vadilo jim, že se nemusíme řídit žádnými řády, nemáme uniformy, jejichž knoflíky bychom museli leštit, a nepodléháme drilu. Odplivovali si a nazývali nás krysami, když si mysleli, že je neslyšíme. Ale hlavně se báli, že Černé křídlo jednou obrátí své obviňující, bezduché očijejichsměrem.Každýmácoskrývat.

„Nevíte, jestli je tady nějaká vysoce postavená žena? Důstojnice? Šlechtična?“ zeptal jsem se.

„Pardon, pane, moc se omlouvám. Právě jsem nastoupil na hlídku. Ale na dvoře stojí pár draze vypadajících kočárů. Asi patří smetánce.“

Zamračil jsem se na něho. Uniformu měl pomačkanou, jako by ji na sebe hodil ve spěchu. Neměl dokonce ani zapnutý opasek. Od doby, co jsem tudy projížděl naposledy, to šlo s místní posádkou hodně z kopce. Bývalý důstojník ukrytý ve mně přerostl léta pohrdání a vyštěkl na něho: „Když střežíte bránu pohraniční stanice, neměl byste vědět, kdo je uvnitř, seržante?“

Vrhl na mě trpký pohled. Moje pečeR mu sdělila, že nás musí pustit dál, ale nehodlal přijímat moje rozkazy a nechat se ode mě buzerovat. Ne pokud bych na něho nemohl vytáhnout nějakou špínu, jenže já na něj nic nevěděl. Provinilí jsou mnohem poddajnější.

„Poslouchejte, člověče. Naše děcko se celou noc dusilo v záchvatech kašle. Možná nevydrží do konce týdne a moje žena je zoufalstvím bez sebe. Chcete mi přidělávat starosti? Běžte si stěžovat sloužícímu kapitánovi.“ Promluvil přese mě na moje muže: „PojPte dovnitř. Jídelna mužstva je za vrátnicí. Vyhněte se červenýmu pivu. Pár z nás po něm mělo běhavku.“

Ještě jsem se u něho zdržel, ale rozhodl jsem se nezmínit o tom, že děti do pohraniční stanice nesmějí. Nejspíš by to ničemu nepomohlo.

„Ukažte mi seznam posledních příchozích.“

Seržant ve službě pokrčil rameny, objal se pažemi, jako by naznačoval, že pouštím do pevnosti studený vzduch a on mu

20


sí zavřít bránu. Vzal jsem si knihu se záznamy a prolistoval ji. AR v kočárech přijel kdokoliv, nebyl v ní zapsaný. Zápisy byly přinejmenším stručné. Přelétl jsem pohledem podpisy posledních příchozích. Nehledal jsem jen dámu Havraního spáru. Myslel jsem si, že poznám Maldonův podpis podle jeho hrozného rukopisu, když ho uvidím, ale v posledních dvou měsících tam byly zapsané jen zásobovací karavany, střídání strážních jednotek a občas nějaká ta děvka.

Gleck Maldon býval můj dobrý přítel a mocný spojenec, než mu magie vlezla na mozek. Dobrý chlap, pokud se to dá říct o někom, kdo se živí zabíjením. Za ta léta mě mockrát vytáhl z bryndy. Pak začal výt na měsíc, tak ho zamkli do blázince, ale Spřádač Maldonova formátu nepovažuje zdi za velkou překážku. Dostal se na svobodu a od té doby byl volný. A nebezpečný. Nebylo pravděpodobné, že bych ho v té knize našel, ale radši jsem se seržanta ještě zeptal.

„Neviděl jste tudy projít vysokýho muže okolo padesátky? Hnědý vlasy prošedivělý na spáncích?“

„Nemůžu říct, že bych si někoho takovýho pamatoval. Jak se jmenoval?“

„Gleck Maldon. Spřádač z Valengradu. Mohl mluvit trochu jako blázen.“

Seržant zavrtěl hlavou a vzal si knihu zpátky, jako by se bál, že mu ji ukradnu.

„Žádný kouzelník se tady už dlouho neobjevil.“

Poděkoval jsem mu, i když nebylo za co. Nebyl důvod, proč by se Maldon vydal tímhle směrem, kromě toho, že to bylo na jih, jih je směr a každý směr je lepší než být tam, kde být měl: zamčený v blázinci ve Valengradu. Vyhnal jsem Maldona z hlavy. Schoval se pod zem. Unikl mi.

Vrata se za mnou zabouchla a seržant začal točit těžkou klikou, zatímco padací mříž pomalu klesala. Nikdy se mi nelíbilo být někde zavřený.

„Nechceš mi koupit takovouhle parádní káru, kapitáne?“ usmála se Nenn a odvedla moji pozornost ke stájím. Všimla si

21


odpruženého kočáru, takového, v jakém se obvykle vozí dámy od dvora, jaké by se při pohledu na můj portrét otřásly hrůzou. Jeho kola byla stavěná na kvalitní dlažbu městských bulvárů a vypadalo to, že budou po drkotání na mizerných příhraničních cestách potřebovat údržbu. Majitelka takového modrého kočáru s pozlacenými částmi musela patřit ke skutečné smetánce. Nejspíš to byla ta lady, za kterou mě poslal Havraní spár.

„Až začneš poslouchat moje rozkazy, začnu ti kupovat hezký věci,“ řekl jsem své spolubojovnici.

„Ráda bych věděla, co přivedlo smetánku sem na Stanici dvanáct,“ poznamenala Nenn. „Pro šlechtu to tady není.“

„Tady to není pro nikoho,“ řekl jsem. „Jídlo stojí za prd, postele jsou ještě horší, a jakmile se podíváš na východ, skutečnost začne vypadat divně. Problém je v tom, že čím výš se narodíš, tím míň rozumu dostaneš do vínku. Nějaká bláznivá ženská nejspíš stojí o povýšení a chce vidět život v pohraničí. Jeden dlouhý pohled přes Pohraničí do Strádání by měl stačit, aby se pakovala zpátky tam, odkud přišla.“

Nenn se vždycky líbilo, když jsem pomlouval elity. Neměl jsem pro ně moc laskavých slov. Moje zkušenosti s vládnoucí třídou nejsou o moc lepší než její.

Dal jsem svým lidem na noc rozchod. Najdou nějaký otevřený sud a zabijí večer falešným zpěvem a prohráváním peněz mezi sebou. Dokud se nezapletou do rvaček nebo něco neukradnou, bylo mi to jedno. Odešli spláchnout třasy ze Strádání. Rozklepat se bylo normální, když jste se dostali zpod té roztrhané oblohy. Myslel jsem si, že třasy pomáhaly dostat z těla magii, kterou jsme nasákli, ale to byla jenom domněnka. Asi nehrozilo, že by nám Bezejmenní někdy prozradili, proč na nás jejich magie takhle působí, a nehrozilo ani, že bych sebral kuráž se na to zeptat.

Za Strádání mohl Havraní spár, pokud má vůbec smysl házet vinu na někoho, jako je on. Na jeho a ostatní Bezejmenné neměly výčitky nás, fňukajících smrtelníků žádný vliv. Někteří lidé kolem nich vytvářeli kulty, jako by to byli bohové, ale

22


pokud je Havraní spár bůh, nestojí stvoření ani za zlámanou grešli. Dvě století Bezejmenní bojovali s Hlubokými králi a jejich říší, Starou Dhojarou, a co ta doba přinesla? Spoustu pláče, spoustu kostí zežloutlých pod pískem Strádání. Nedosáhli jsme ani míru, jenom patové situace – a v centrálních státech dokonce ani nepochopili, že jedinou ochranu před Hlubokými králi a jejich říší poskytuje jenom Stroj a pohraniční stanice. Nevědí, jak blízko stojíme k šibenici, jak těsně se nám smyčka stahuje kolem krku. Ale můj pán se s porážkou nesmíří, ani kdyby musel obětovat i toho posledního muže, ženu a dítě v Dortmarku. Což by udělal. Dokázal to, když vypálil do světa Strádání jako poslední ochranný val.

Do cesty se mi stavěla malá armáda správců, úředníků a služebnictva a ti všichni mi stále opakovali, že je velitel zaneprázdněný. Nevšímal jsem si jejich protestů a prodíral se mezi těmi prskajícími poskoky. Havraní spár se do té věci vložil osobně, a proto byla naléhavá. Bezejmenní nepromarní ani kapku své moci, pokud pro to nemají dobrý důvod. Je pro ně důležitější než zlato. Už jsem se skoro dostal do velitelovy komnaty, když mi zastoupilo cestu několik vojáků, kteří mi pohrozili, že skončím v řetězech. Chvilku jsem jim spílal. Neulevilo se mi tím, ani jsem je nepřesvědčil, aby mě nechali projít.

Černé křídlo je malá organizace, pokud se tak dá vůbec nazvat. Není mezi námi žádná koordinace, nemáme společné poslání. Znal jsem jména sedmi dalších, ale tři z nich byla falešná a neměl jsem tušení, kde kterýkoliv z nich je. Byli jsme prodloužené ruce Havraního spáru, jeho oči a svaly. Stáli jsme zároveň mimo armádu a pod ní, agenti vykonávající tiché rozkazy Bezejmenných – pokud se je vůbec obtěžovali vydat. Měl jsem už za sebou pět let bez skutečného rozkazu. Mohl jsem pracovat na vlastní pěst s prostředky, které se mi podařilo poshánět. Muži,které jsem vzaldoStrádání,bylinajatíbojovníci,jen oněco lepší než žoldáci. Nebo spíš horší. Ti úředníci se měli přetrhnout, aby splnili každé moje přání, ale během dlouhé nepřítomnosti Havraního spáru strach z Černého křídla vyprchal.

23


TeP byl zpátky. Jejich strach se vrátí.

„Co sakra dělá, že to nemůže počkat?“ obořil jsem se na ně.

„Vidíte ty kočáry venku?“ nenechal se zastrašit jeden kapitán v uniformě tak čisté, až to vypadalo, že nikdy nevychází ven. „Velitel má u sebe nějakou hroznou ženskou, která mu už dvě hodiny dělá ze života peklo. Je to urozená Spřádačka, sestra jednoho hraběte. Má kontakty na vládkyni Herono.“ Změřil si mě kritickým pohledem. Možná jsem měl na ramenou tmavá křídla, ale byla ukrytá pod prachem z třídenní cesty. Přinesl jsem domů hodně špíny a zaschlého potu a dech mi nejspíš páchl po kořenu lékořice, který jsem tam žvýkal. Souhlasil, že pro mě někoho pošle, až velitel s tou dámou skončí. Taky navrhl, abych se vykoupal, než před něho předstoupím. Poradil jsem mu, aby vzal svůj návrh a strčil si ho někam.

Urážky byly však k ničemu a neviděl jsem žádný způsob kromě rozbíjení hlav, jak se k veliteli dostat, a dokonce ani rozkazy Havraního spáru mě neopravňovaly mlátit lidi, když se naštvu. Dokud byla ta záhadná žena Havraního spáru uvnitř s velitelem, byla aspoň v bezpečí.

„Kdo je ta šlechtična?“ zeptal jsem se.

„Nikdy dřív jsem se s ním nepotkal.“ Kapitán si se mnou nechtěl zadat, ale vychutnával si, že ví víc než já. Pokrčil rameny. „Myslím, že představila jako lady Tanza.“

To jméno mi vyrazilo dech jako rána palicí do hrudi. Skoro jsem se zapotácel. Ztěžka jsem polkl a snažil se srovnat si myšlenky.

„Ezabeth Tanza? Žena asi v mým věku, tmavý vlasy?“

„Tak se jmenuje. Nemám tušení, jak vypadá. Nosí závoj, jak to dělají na jihu.“

Začal mě dostávat třas ze Strádání. Namlouval jsem si, že je to rozhodně jen třas a nic jiného. Požádal jsem jednoho sluhu o lékořici – na zahnání třasu je lepší než pivo – a cestou na střechu jsem žvýkal její kořen. Lékořice, půl láhve brandy a chladný noční vzduch – nad tuhle kombinaci není.

Zamířil jsem nahoru, protože to je vždycky nejlepší, když si

24


chcete vyčistit hlavu. Skleněné trubice v horních patrech svítily jen napůl a na schodištích a v chodbách ležely ponuré stíny. Nějaký vládce kašlal na své povinnosti. V poslední době utráceli své stříbro za hedvábí, vinice a mramorové paláce a kupovali odpustky pro své konkubíny, místo aby se starali o stanice, za které byli zodpovědní. Měli krátkou paměR. Daleko od Pohraničí se snadno zapomínalo, že touha nepřítele nás rozdrtit nepolevila jenom proto, že jsme na svou obranu získali Šídlův Stroj. Nikdy jsme Hluboké krále neporazili, ani zdaleka. Byli hurikán, kterému jsme vzdorovali slunečníkem. Osmdesát let patové situace pro ně nic neznamenalo, byli prastaří dávno před tím, než se jejich oči obrátily k naší zemi.

Minul jsem široký oblouk dvoukřídlých dveří, přes které byly natažené těžké černé železné řetězy zajištěné ještě těžšími zámky. Staré velitelské instinkty mě přinutily zastavit. Tohle byla řídicí komnata, z níž se daly spustit klenuté vysílače Šídlova Stroje – ty, které Nenn připomínaly rohy šaškovské čepice. Na řetězech ležela tenká vrstva prachu. Už nějakou dobu dovnitř nikdo nevstoupil, aby ten mechanismus promazal. Šídlův Stroj by byl naší jedinou skutečnou obranou v případě, že by na nás zaútočila armáda rabů nebo jejich pánové. To vědělo každé malé dítě.

V dobách mého pra-pradědečka, kdy dhojarské legie a Hlubocí králové vítězně pochodovali k posledním devíti svobodným městům, vypustil Havraní spár Srdce prázdnoty. Byla to zbraň nebo událost. Možná zaříkadlo, aR se propadnu, jestli to vím. Některé věci nikdy nepochopíte. AR to bylo cokoliv, bylo to děsivé. Zbraň, jakou svět do té doby neviděl, a, díky duchům, od té doby taky ne. Použil Srdce prázdnoty, aby výbuchem stvořil Strádání.

Rozerval oblohu a zadusil zem jedovatým prachem. Kopce hořely, pole se vařila, řeky vysychaly. Města Adrogorsk a Clear byla naše a v ječivém okamžiku se změnila z center učení a kultury ve vedlejší ztráty ve smršti vypuštěné síly. Tála a planula, jejich obyvatelé se svíjeli a umírali. Hlubocí králové za

25


vrávorali, zranění tím útokem, ale nebyli poraženi. Když znovu sebrali své síly, válka pokračovala přes území, které se stalo Strádáním, Hlubocí králové vrhali své nesčetné armády proti našim tenčícím se řadám. Nemohli jsme vydržet. Ale životy jedné generace mladých mužů a žen poskytly čas dalšímu z Bezejmenných, Šídlovi, který vztyčil podél Pohraničí svůj Stroj. Tento Stroj zničil krále Niviase a podruhé odrazil armádu rabů. Nastala patová situace. Bylo to cosi jako mír, zajištěný Strojem a stanicemi: předsunutými řídicími body, z nichž naši bdělí velitelé mohli Stroj aktivovat v případě, že by k nám Hlubocí králové někdy vyslali své síly. Zkusili to jenom jednou, dlouho před tím, než jsem se narodil. Stroj explozemi vyhloubil po celém Strádání nové krátery. Znovu se o to už nepokusili. A teP byl zaprášený. Zapomenutý. Velitel stanice byl hlupák, když k němu zamezil přístup. To že se vlčí smečka bojí vašeho praku, ještě neznamená, že s sebou přestanete nosit kameny.

Správce mě naštval už tím, že se se mnou okamžitě nesetkal, a moje nálada se každým okamžikem horšila. Rozhodl jsem se nahlásit jeho nedbalost maršálovi, jakmile se vrátím do Valengradu. Lidé nestojí o udavače, ale ještě méně stojí o to, aby jejich města zaplavila armáda rabů. Velitel stanice byl idiot. Byla to malicherná pomsta za to, že mě nechal čekat, ale přistihl jsem se, že čím jsem starší, tím jsem malichernější a míň mi záleží na tom, co si o mně lidi myslí.

Dýchal jsem noční vzduch na hradbách, lokal pálivé doušky z láhve a litoval, že jsem nezaplatil víc peněz za lepší kořalku. Slunce už zapadlo a bleděmodré světlo Clady udržovalo noc chladnou a šerou. Ze Strádání občas dolehl úder nebo zapraskání, jak se země posunovala a sténala. Slábnoucí světlo odhalovalo okraje velkých kráterů, svědectví o ničivé síle, kterou by Stroj vypustil na armádu dost hloupou na to, aby se přiblížila k Pohraničí. Právě tady, podél téhle linie pevností, skončila před stovkou let válka patem. Poslední výbuchy, které ten pat vytvořily, zanechaly v zemi hluboké jizvy. Nikdo a nic se v otráveném území Strádání nepohnulo.

26


Jsitam někde,Glecku? pomyslel jsem si. Někdetam venku? Opravdusestakpomátl? Moje chytřejší já, to, které mě dostalo živého z Adrogorsku a drželo mi hlavu na ramenou po dvě desetiletí toulek po Strádání, mi povědělo, že mluvím k mrtvému muži. Gleck Maldon se odcizil, možná zešílel. Spřádačům se to někdy stávalo. Býval to dobrý člověk, jako většina čarodějů. Nevydal se na sever ani na západ. Jih vypadal čím dál nepravděpodobněji. Pohlédl jsem dolů na přehlídku vytetovaných lebek na své levé paži a vybral volné místo, kde bude ta jeho.

Kurevská Ezabeth Tanza. Nechtěl jsem o ni zavadit ani jedinou vzpomínkou. Uplynuly desítky let od chvíle, kdy jsem poprvé usedl ke stolu naproti ní. Od té doby jsem se tu vzpomínku snažil vyhnat z hlavy. Měl jsem za sebou dvě desetiletí, manželku, děti a léta plížení se tou přízračnou pustinou a stále na mě její jméno působilo jako kopanec do koulí. Nepochyboval jsem, že ji budu muset doprovodit do Valengradu. Kdybych si myslel, že v sobě Havraní spár má nějaké lidské emoce, napadlo by mě, že je to nějaký kurevsky hnusný vtip.

Z jídelny mužstva se ozvala pijácká píseň. Vojáci mimo službu zpívali o námořníkovi, který se utopil a nechal po sobě svoji milou. Byli jsme hodně daleko od moře.

Zapálil jsem si silný doutník, potáhl a vyfoukl oblak kouře. Napil se. Žvýkl do kořene lékořice. Zapomněl jsem. Zbyla jen vzdálená, trpká vzpomínka na něco, co se nikdy nestalo. Od té doby jsem o ní neslyšel jedinou zmínku. Nejspíš měla manžela. Děti. Netušil jsem, co dělá na pohraniční stanici. Ani jsem se to nesnažil uhodnout.

Smutným faktem bylo, že mě nejspíš ani nepozná. Dvacet let. Jiné jméno. Zlomený nos, jizvy na tvářích, na bradě. Určitě by nečekala, že se ten v krajkách oděný chlapec nakonec bude živit tímhle hnusem. Ohodil jsem nedopalek doutníku přes cimbuří a znova si lokl.

Podíval jsem se dolů do dvora. Seržant u brány zíval a protahoval se. Poslední zbytek tepla letního večera už unikl naho

27


ru a on měl přes ramena přehozenou deku. Zpěv zesílil a byl ještě falešnější, pokud to vůbec ještě šlo. Strážce brány se posadil na stoličku a otřásl se. Osamělá, nudná služba za chladné noci. Kdybych byl na jeho místě, opil bych se. Nebo usnul. Nejspíš obojí.

Z hlavní věže vyšel malý kluk a valil ke strážci brány nějaký soudek. Napadlo mě, jestli to není ten umírající. Na smrt nevypadal, když byl dost silný, aby mohl kutálet od pohledu těžký sud. Přítomnost dítěte byla další věc, kterou jsem musel nahlásit. Pohraniční stanice měly být vojenské posty, ale v průběhu let se kázeň uvolnila. Nejdřív začali pouštět dovnitř děvky, pak se z těch děvek staly manželky, a děvky i manželky rodily děti, až se z Šídlových stanic nakonec staly malé osady. Bylo to opravdu tak dávno, co jsme vyhnali armádu rabů ze Strádání? Mně to tak dlouho nepřipadalo.

Seržant se postavil a pohlédl na dítě, které se zastavilo několik kroků od něho. Trochu ztuhl. Dítě promluvilo a ukázalo na sud. Strážný jako by se otřásl, pak vzal sud, zvedl ho a postavil k padací mříži. Ve slabém světle trubic nad bránou jsem viděl, jak seržantův obličej zaplavila rudá barva, krev proudící z nosu, očí, uší. Otevřel sud kladivem a na nohy se mu vysypal černý písek. Spadla mu čelist a krev mu kapala na prsa a dolů do střelného prachu.

Pochopil jsem a po zádech mi přeběhl mráz. To dítě – Zlatíčko – utíkalo. Také jsem se rozběhl, právě když seržant sáhl nahoru a rozbil světelnou trubici. Zasypala ho sprška jasných jisker. Viděl jsem, jak líně klesají, bílé a krásné.

Přitiskl jsem si dlaně na uši.

Brána vybuchla.

28


3

I přes ruce byl ten výbuch ohlušující. Tlaková vlna dolétla až na hradby a narazila do mě, až jsem se zapotácel. Nezměrnost toho zvuku přetrvávala jako stín něčeho strašného přecházejícího do mlčení.

Několik okamžiků se na hradbách nikdo nepohnul, a pak jsme se všichni vrhli do akce, jako bychom se probrali k životu.

Jeden strážný doběhl ke klice alarmu na zdi a začal jí točit. Kolem létaly šupinky rzi, jak s ní bojoval, ale pak zasyčel fos a po celé Stanici dvanáct se rozhoukaly sirény. Jeho společník utíkal ke schodům a zbraň nechal za sebou. Došel jsem k mušketě a zvedl ji.

„Prach a kule?“ křikl jsem na vojáka točícího klikou. Všechno znělo tlumeně, vzdáleně. Voják byl zelenobílý v obličeji, moc mladý na to, aby byl vůbec v armádě. Na chvilku nechal točení, aby si mohl odepnout bandalír a hodit mi ho.

Dole jsem viděl toho malého parchanta, jak vyšel ven prohlédnout si svoje dílo. Vypadal jako desetiletý kluk, ale musel být mnohem starší. Zašklebil se na pokroucenou mříž a kusy rozštípaného dřeva visící z ohnutých pantů. Ve světle plamenů vypadala jeho tvář Pábelsky.

Rychle jsem nabil. Roztrhl jsem dávku prachu a nasypal černou drR na pánvičku. Vhodil jsem do hlavně muškety kuli, nasypal prach, udělal z papíru zátku a nacpal ji dovnitř. Rozbil

29


jsem světelnou trubici a o žár uvnitř zažehl doutnák. Nabíjení trvalo moc dlouho. Pomalý proces. Kluk byl pryč. To ale neznamenalo, že nebylo na koho vystřelit.

Branou se dovnitř valili rabové oblečení do války, prázdné oči a obličeje bez nosů, kopí namířená a štíty zvednuté. Kapitán v jejich čele označený šarlatovou skvrnou zpomalil, když se prodrali plameny a kouřem. Očekávali nějaký odpor. Byla to přece pohraniční stanice. Měli ji bránit vojáci. Místo toho zdolali bránu bez boje. I přes jeho bezvýraznou tvář z něj vyzařoval zmatek.

Očekávali boj. Měli ho mít.

Namířil jsem dolů s úmyslem zasáhnout tu věc do hlavy, ale věděl jsem, že zpětný ráz zvedne hlaveň. Zatajil jsem dech, pomodlil se a stiskl spoušR.

Zbraň vystřelila s dračím řevem a dýmem. Rozehnal jsem ho rukou, abych viděl, co se mi podařilo. Mířil jsem dobře; velitel rabů se zapotácel s jednou dírou v hrudi a druhou, velkou jako pěst, v zádech. Žebra se vylomila ven a úlomky rudých kostí zasypaly nádvoří. Je pravda, že se mušketa pomalu nabíjí, ale umí udělat pořádnou díru. Rab se pár kroků zapotácel a zhroutil se na zeP. Ti, kteří ho následovali, vzhlédli ke mně a pozvedli kuše. Nahoru zasvištěl půltucet šípů, a já sebou praštil na kamenný chodník na hradbách. Prolétly mi nad hlavou, ale zelenobílý strážný padl se zaječením k zemi se šípem v noze.

Z hlavní věže se vynořili tři naši vojáci a rozběhli se proti rabům v bráně. V půli cesty se však zastavili a pádili zpátky, odkud přišli.

„Do zkurvených pekel.“ Co to bylo za vojáky? „Do zkurvených pekel!“ Lhostejnost vypilovaná lety lenošení způsobila, že posádka ani nesloužila na směny a nebyl tam nikdo, kdo by se postavil válečníkům, kteří se začali valit bránou, tmavým postavám odhazujícím pláště a tasícím meče. Hrozilo, že moje odvaha ustoupí před zvedající se vlnou paniky. Usilovně jsem se snažil držet krok před tou záplavou: kdybych ji nechal, stáhla by mě pod sebe. Kolik jich tam bylo? Napadali každého,

30


koho viděli, nerozlišovali mezi vojáky a civilisty. Otřeseného mladíka držícího kleště používané při odlévaní kulí, ženu nesoucí kbelíky a snažící se couvnout ke zdi. Zaječela a hodila jeden po blížícím se rabovi. Válečník ho odrazil stranou a všichni se valili dál, vlhli a rudli a obraceli se k hlavní věži. Rabové čistili nádvoří.

„Duchové dobra, duchové milosrdenství, slitujte se nad našimi ubohými dušemi,“ mektal strážný. Hodil jsem mu jeho mušketu a vyrazil ke dveřím vedoucím do věže.

„Běžte! Musíte získat zpátky věž u brány,“ křikl jsem na zmatené strážné na hradbách, kteří se třesoucíma rukama snažili nabít zbraně. Nepočkal jsem, abych se přesvědčil, jestli mě poslechli, a vstoupil jsem do hlavní věže. Všechnu výstroj jsem nechal u svých zavazadel, ale tohle byla pevnost a hradní pánové si rádi věší zbraně na zdi. Popadl jsem starý meč s křížovou záštitou a zkusil prstem ostří. Moc ostré nebylo.

Ale stačilo to.

Z další zdi o kus dál v chodbě jsem strhl kruhový štít potažený kůží a rozhlížel jsem se po schodišti. Dole se ozýval křik a slabé zvonění ostří narážejících na sebe.

Věděl jsem, že jestli Stanice dvanáct padne, ztratíme ovládání Šídlova Stroje, ale udržoval jsem si náskok před panikou, jako by mě hrůza měla zachvátit v nějakou vhodnější chvíli. Představoval jsem si nepřátelské legie, desetitisíce stvoření s šedými obličeji a propadlýma očima, proudící přes Strádání ke dvanácté stanici. Na otevřeném prostranství jsme se armádě rabů postavit nemohli. Byl to jen strach z Šídlova Stroje, co je drželo zpátky. Ztratíme Stanici dvanáct a prohrajeme válku.

Tohle mělo být nemožné. Nemyslitelné.

Někdo tam dole přišel o úd; tenhle řev jsem už slyšel. Bral jsem schody po třech, utíkal moc rychle a narážel do zdí, až mě nakonec točité schodiště vyplivlo do chodby, kde vypukla pekla.

Na podlaze leželidvamrtvímuži, jeden náš, jeden jejich, každý plný ran, které si navzájem způsobili noži. Poté, co nepřítel

31


obsadil nádvoří, prosekával si krvavou cestu do vyšších pater. Dva z nich, s šedými, slizkými tvářemi bez nosů, zpracovávali krátkými meči muže, kterého přitlačili ke zdi. Byl už vyřízený a oni si ho jenom vychutnávali. Rabové nikdy neprojevují žádné emoce, ale v tom, jak ho znovu a znovu bodali, bylo divoké nadšení. Už jsem chtěl vklouznout do boční chodby a zkusit je nějak obejít, když se za nimi vynořila Nenn. Kapala z ní něčí krev a vyceněné zuby pod dřevěným nosem hezky ladily s divokým výrazem v jejích očích. Moje Nenn je bojovník do morku kostí, nejkrvelačnější a nejdrsnější žena na téhle straně pekel. V pravé ruce držela meč, v levé dýku, a pokud se ji válečníci armády rabů odvážili podcenit, mohli přehodnotit svůj úsudek, když odrazila výpad toho prvního a rozsekla mu hlavu. Přeživší rab se pokusil o souboj, ale přistoupil jsem k němu zezadu a on náhle zjistil, že je plný děr. Bezvládně sklouzl z mého vypůjčeného meče.

„Co se to kurva děje?“ zeptala se Nenn.

„Jsme po krk ve sračkách, to se děje,“ řekl jsem. „Kde jsou ostatní? Kde je Tnota?“

„Oddělili jsme se,“ řekla Nenn. Ztěžka dýchala, tvář rudou úsilím a kluzkou potem. „Já vyběhla do schodů. Myslím, že on zapadnul zpátky do špajzky.“

„Podařilo se ti je spočítat?“

„Podle toho, co jsem viděla, by jich venku mohla být tak tisícovka.“

Otřel jsem si z rukou rabovu krev a přejel si jazykem po zubech. Potřásl jsem hlavou.

„Tolik by se jich sem nepozorovaně nedostalo. Odhaduju to na něco mezipadesátkou a stovkou.Ještě jsme neprohráli. PojP.“

Posádka stanice byla roztroušená po chodbách, polovina vojáků opilá, polovina nezkušená, všichni vyděšení a bez rozkazů úplně zmatení. Většina z nich nejspíš nikdy neviděla raby takhle zblízka. A je fakt, že to žádní fešáci nebyli.

„Musíme dolů. Připojit se k posádce,“ řekl jsem bez velkého nadšení. Nerad bojuju, když za to nejsem placený, ale kdyby

32


Dvanáctka padla, byli bychom všichni v háji. Nenn rezolutně zavrtěla hlavou, chopila se těžkých dveří na schodišti, zabouchla je a zajistila zaprášenou závorou. Všechna schodiště v hradech se dají takhle zavřít, pokud je postavil někdo chytrý. A tenhle stavitel chytrý byl.

„Tamtudy ne. Dole v kuchyni jich je deset nebo víc. Nebo aspoň bylo. Co tady kurva dělají?“

„Snaží se převzít kontrolu na Šídlovým Strojem,“ řekl jsem. „Co jinýho?“

„S padesáti chlapy? Nikdy by stanici neudrželi. Nejsem generál, kapitáne, ale tohle je jasný i mně.“

Za dveřmi se ozval dupot nohou stoupajících po schodech. Nedalo se poznat, jestli jde o spojence nebo nepřátele. Nikdo už neřval, což nevěstilo nic dobrého.

„,Proč‘ si necháme na pak. TeP se budeme snažit nenechat se odkráglovat.“ Vraceli jsme se v mých stopách, ale na dalším úseku schodů jsem uslyšel hlasy, mlaskavé blábolení v jazyce staré Dhojary. Zavřeli a zabarikádovali jsme i tyhle dveře a zkusili třetí trasu.

„Docházejí nám možnosti, kapitáne,“ poznamenala Nenn. To jsem už věděl taky, proto jsem ji ignoroval.

„Musíme se odsud dostat,“ řekl jsem.

„Dolů teP nepůjdeme?“

Zaváhal jsem. Tep mi bušil v napůl hluchých uších. Nepřítel držel bránu, postupoval nahoru pevností a cestou zabíjel každého, kdo se mu postavil do cesty. Byl jsem oddělený od svých chlapů, kteří už stejně mohli být po smrti.

„Jestli budeme mrtví, nedostaneme zaplaceno,“ řekl jsem.

Zahnuli jsme za roh a stanuli tváří v tvář skupince rabů, kteří se vynořili ze schodiště. Byli čtyři a my jenom dva. Špatné počty. Nebojuju proti přesile ani v předem prohrané bitvě. Dal bych se na útěk, kdyby první z nich nezaútočil přímo na mě.

Nebylo to tak dávno, co ho Hlubocí králové změnili. Všichni rabové byli dřív lidé a na tomhle se to stále dalo poznat. Figura rolníka, prázdné oči očarovaného. Když se ke mně rozběhl,

33


vlály za ním cáry nedělních šatů na předloktích a lýtkách. Sek, prásk, hotovo. Dvě vteřiny brutality a jeho příběh skončil. Nečekal jsem, až si uvědomí, že je mrtvý, a sekl jsem ho ještě dvakrát, když šel k zemi. Ustoupil jsem, přikrčil se a zvedl štít mezi sebe a ostatní, ale ti neútočili. Nenn hrdelně zavrčela a pak jsem uviděl postavu za nimi.

Toho chlapce. Obyčejného kluka, hubeného a malého natolik, aby mu mohlo být deset. Nenn vykřikla a ten zvuk jejího zoufalství byl mnohem hroznější než násilí, kterého jsem se právě dopustil na tom cukajícím se, umírajícím rabovi. Obrátil jsem se k útěku, ale něco proniklo do mé mysli a vysávalo mi to sílu z nohou. Padl jsem na kolena. Led, který vycházel z toho kluka, se začal zavrtávat do mé bytosti jako svíjející se červ. Vstoupil do mé mysli i vůle a zmocnil by se i mé duše, kdybych nějakou měl. Za očima mi začal sílit tlak, z nosu vytryskla krev a já už zatraceně dobře věděl, kdo oddělal ty dva ubohé parchanty, které jsme našli ve Strádání.

Zařval jsem, když se začal přehrabovat v mé mysli, ledoví červi se mi zarývali do vzpomínek. Zkroutil jsem se bolestí a vyvrhl na podlahu kaluž hnědých zvratků.

V té situaci to bylo absurdní, ale přišlo mi toho brandy líto.

Černé zlo vyrůstající z hlubokého, temného chladu pod oceány mě ovíjelo, vsakovalo se mi do morku kostí. Jako loutka na černých lankách toho dítěte jsem zvedl obličej k svému pánovi o polovinu menšímu než já. Zlatíčko. Nakrátko ostříhané vlasy, naducané dětské tváře, na sobě o dvě čísla větší krátký kabátec a tříčtvrteční kalhoty s dírami na kolenou jako nějaký chudý princ. Hrůzná zloba okolo jeho ú



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist