načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Černá zem - Timothy Snyder

Elektronická kniha: Černá zem
Autor:

Kdo přišel s myšlenkou "konečného řešení židovské otázky" a jak vznikly politické a společenské podmínky k jejímu uskutečnění? Kdo zabíjel a kdo byl přímým spolupachatelem? Kdo ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 399
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran : mapy
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložil Martin Pokorný
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2655-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo přišel s myšlenkou "konečného řešení židovské otázky" a jak vznikly politické a společenské podmínky k jejímu uskutečnění? Kdo zabíjel a kdo byl přímým spolupachatelem? Kdo naopak pomáhal a zachraňoval? A kdo určoval, která jména mají zůstat v historické paměti a která z ní naopak mají zmizet? Timothy Snyder odpovídá na tyto otázky v souborné historické analýze, která v mnoha důležitých bodech polemizuje se standardními výklady holokaustu a podstatným způsobem mění zažité chápání této klíčové události moderních dějin: hovoří například o "paradoxu Osvětimi" jakožto symbolu, který přes všechnu svou hrůznost současně umožňuje na mnoho otřesných souvislostí válečného dění zapomenout. Hromadné vyvraždění evropských Židů se v jeho rozboru ukazuje jako skrytý základ mnoha prvků poválečného politického a společenského uspořádání východní Evropy a také jako trvalá hrozba, vyvstávající tehdy, snažíme-li se politické otázky násilně zjednodušovat a podřizovat jednotícím klíčům.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Timothy Snyder - další tituly autora:
Krvavé země -- Evropa mezi Hitlerem a Stalinem Krvavé země
Snyder, Timothy
Cena: 433 Kč
Intelektuál ve dvacátém  století -- Rozhovor Timothyho Snydera s  Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století
Snyder, Timothy
Cena: 353 Kč
Krvavé země -- Evropa mezi Hitlerem a Stalinem Krvavé země
Snyder, Timothy
Cena: 187 Kč
Černá zem -- Holokaust - historie a varování Černá zem
Snyder, Timothy
Cena: 353 Kč
Čierna zem Čierna zem
Snyder, Timothy
Cena: 579 Kč
Tyranie: 20 lekcí z 20. století Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Snyder, Timothy
Cena: 149 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1
Timothy Snyder
Č ERNÁ ZEM





2
če R ná zem
Timothy Snyder





3
čeR ná zem
Timothy Snyder
HOLOKAUST
HISTORIE
A VAROVÁNÍ
NAKLADATELSTVÍ PASEKA
PRAHA – LITOMYŠL
a
PROSTOR
PRAHA
2015





4
P ŘELOŽIL MARTIN POKORNÝ
BLACK EARTH: THE HOLOCAUST AS HISTORY AND WARNING
Copyright © 2015 by Timothy Snyder
All rights reserved.
First published in the United States by Tim Duggan Books, an imprint of
the Crown Publishing Group, a division of Penguin Random House LLC, New York.
Translation © Martin Pokorný, 2015
Cover photo © Centralnyj deržavnyj kinofotofonoarchiv Ukrainy imeni G. S. Pšenyčnogo, 2015
ISBN 978-80-7260-322-0 (váz.: PROSTOR)
ISBN 978-80-7432-655-4 (váz.: Nakladatelství Paseka)
ISBN 978-80-7432-689-9 (mobi)
ISBN 978-80-7432-690-5 (epub)
ISBN 978-80-7432-691-2 (pdf)





5
Im Kampf zwischen Dir und der Welt,
sekundiere der Welt.
V  souboji mezi tebou a světem
sekunduj světu.
Franz Kafka, 1917
Ten jest z ojczyzny mojej.
Jest człowiekiem.
Je z mé vlasti.
Je člověkem.
Antoni Słonimski, 1943
Schwarze Milch der Frühe wir trinken sie abends
wir trinken sie mittags und morgens wir trinken sie nachts
wir trinken und trinken
Černé mléko jitra večer je pijem
pijem je v poledne ráno a pijem je v noci
pijem a pijem*
Paul Celan, 1944
לכל איש יש שם
שנתנו לו המזלות
ונתנו לו שכניו
Každý člověk má jméno
dané hvězdami,
dané bližními.
Zelda Miškovská, 1974
Verše Paula Celana přeložil Radek Malý.





7
OB SAH
Prolog 9
ÚVOD: HITLERŮV SVĚT 11
1 ŽIVOTNÍ PROSTOR 21
2 BERLÍN, VARŠAVA, MOSKVA 37
3 PŘÍSLIB PALESTINY 61
4 NIČITELÉ STÁTŮ 79
5 DVOJÍ OKUPACE 111
6 VĚTŠÍ ZLO 133
7 NĚMCI, POLÁCI, SOVĚTI, ŽIDÉ 161
8 PARADOX OSVĚTIMI 185
9 SUVERENITA A PŘEŽITÍ 201
10 ZACHRÁNCI ZE ŠEDÉ ZÓNY 221
11 NA STRANĚ BOHA A ČLOVĚKA 239
12 NĚKOLIK SPRAVEDLIVÝCH 261
ZÁVĚR: NÁŠ SVĚT 279
Poděkování 301
Jazyková a terminologická poznámka 305
Poznámky 307
Seznam nejdůležitějších zkratek 347
Bibliografie 348
Rejstřík 389





9
PR OLOG
V šestém vídeňském okrsku s jeho pěknými ulicemi jsou dějiny holokaustu
zapuštěny v dlažbě. Před budovami, kde kdysi žili a pracovali Židé, jsou do
chodníků, jež museli Židé kdysi drhnout holýma rukama, zasazeny malé čtvercové
pamětní desky z mosazi se jmény, datem deportace a místem úmrtí.
Pro dospělého jsou spojnicí mezi současností a minulostí slova a čísla.
Dítě vnímá odlišně. Dítě vyjde od věcí, jež má před sebou.
Chlapec, který v šestém okrsku bydlí, každodenně pozoruje, jak na
opačné straně dům od domu postupuje parta dělníků. Pozoruje je, jak rozkopávají
chodník – podobně jako kdyby chtěli opravit vodovod nebo položit kabel.
Jednou ráno při čekání na autobus cestou do mateřské školky uvidí dělníky
přímo proti sobě, jak nabírají a rozlévají zahřátý asfalt. Pamětní desky pro něj
představují tajuplné předměty, s nimiž se manipuluje v rukavicích a které
odrážejí matné paprsky slabého slunce.
„Was machen sie da, Papa?“ – „Co to tam dělají, tati?“ Chlapcův otec mlčí.
Zahledí se směrem, odkud má přijet autobus. Zaváhá, nadechne se
k odpovědi: „Sie bauen...“ – „Stavějí...“ Zarazí se. Je to těžké.
Pak přijede autobus, zacloní jim výhled a v závanu oleje i proudícího
vzduchu otevře automatické dveře do normálního dne.
Před sedmasedmdesáti lety, v březnu 1938, Židé na všech vídeňských ulicích
sdírali z chodníku slovo „Rakousko“ a vymazávali tak zemi, která po
Hitlerově příjezdu s jeho vojsky přestala existovat. Dnes jsou na stejných chodnících
jména týchž Židů výčitkou obnovenému Rakousku, které – jako celá Evropa
– neví, jak se přesně postavit ke své minulosti.
Proč byli vídeňští Židé pronásledováni právě v době, kdy Rakousko mizelo
z mapy? Proč pak byli odesláni na smrt o tisíc kilometrů dál, do Běloruska,
když přitom samo Rakousko očividně nenávidělo Židy hodně? Jak se může
stát, že na národ dlouhodobě usazený ve městě, v zemi či na kontinentu
náhle dolehne smrtící násilí? Proč se mezi sebou zabíjejí lidé, kteří se neznají?
A proč se zabíjejí lidé, kteří se znají dobře?
Ve Vídni – stejně jako takřka ve všech velkých městech střední a západní
Evropy – Židé představovali významnou součást života města. Ve východní
Evropě (tedy v regionech na sever, jih a východ od Vídně) Židé více než pět set
let tvořili významný podíl městského i venkovského obyvatelstva – a pak jich
náhle za necelých pět let bylo více než pět milionů povražděno.





10
O bvyklé představy tu selhávají. Holokaust si oprávněně spojujeme s nacistickou
ideologií, ale zapomínáme přitom, že mnoho vrahů nebyli nacisté ani Němci.
Uvažujeme především o německých Židech, ačkoli většina Židů zabitých
během holokaustu žila mimo německé území. Myslíme na koncentrační tábory,
ale v těch se většina povražděných Židů nikdy neocitla. Za viníka
prohlašujeme stát, ačkoli k vraždění mohlo dojít jen tam, kde se státní instituce
zhroutily. Přičítáme vinu vědě, a z podstatné části tak přejímáme Hitlerovo
stanovisko. Přičítáme vinu celým národům, a dopouštíme se tak zjednodušení, jakých
využívali nacisté. Připomínáme si oběti, ale nedokážeme odlišit připomínku
od pochopení. Soustava památníků ve vídeňském šestém okrsku nese název
Pamatování pro budoucnost. Máme dnes – po holokaustu – věřit, že nás
očekává předvídatelná budoucnost? Náš svět obývají nejenom vzpomenuté
oběti, ale i zapomenutí pachatelé. Svět se mění a probouzí obavy, jež byly
mocné v Hitlerově době a Hitler na ně reagoval. Historie holokaustu neskončila.
Jeho precedent je tu už dlouho, a stále jsme si z něj nevzali patřičné poučení.
Máme-li masové vraždění evropských Židů náležitě zachytit, musí jít
o popis z hlediska celé planety: Hitler uvažoval z hlediska ekosystémů a Židy
považoval za ránu na těle přírody. Musí zahrnovat kolonie: Hitler usiloval
o vyhlazovací válku v sousedních zemích obývaných Židy. Musí být mezinárodní:
Němci a další nevraždili Židy v Německu, ale v jiných zemích. Musí být
uspořádán chronologicky, neboť po Hitlerově nástupu k moci (což je jen část
celého příběhu) následovalo dobytí Rakouska, Československa a Polska a tyto
výboje změnily podobu konečného řešení. Musí být v jistém zvláštním smyslu
politický: německé ničení sousedních států totiž vytvořilo (zvláště
v okupovaném Sovětském svazu) zóny, kde bylo možné provést výzkum technik
vyhlazování. Musí sledovat několik hledisek současně a neomezovat se na
perspektivu samotných nacistů, ale z oblastí zabíjení musí využívat zprávy od všech
skupin, židovských i nežidovských; zde nejde jen o spravedlnost, ale
o možnost porozumění. A uvedený popis musí také být humánní: vedle vražedných
snah zachycovat i snahy o přežití, popsat Židy, jak se snažili žít, i ty nečetné
druhé, kteří se jim snažili pomoci, a akceptovat nutnou složitost jednotlivců
a jejich setkání.
Historie holokaustu musí být současná a dovolit nám prožít, co vlastně
z Hitlerovy éry zůstává v našich duších a existencích. Hitlerův pohled na svět
nebyl jedinou příčinou holokaustu, avšak jeho skrytá soudržnost vedla ke
zrodu nových typů destruktivní politiky a k odhalení nových rozměrů schopnosti
masového vraždění. Nikdy už nedojde k tomu, že by se ideologie a okolnosti
spojily přesně tak jako v roce 1941, avšak něco podobného by se stát mohlo.
Součástí snahy o porozumění minulosti je proto úsilí porozumět nám samým.
Holokaust není jen historie, ale i varování.





11
úvod
H ITLERŮV SVĚT





12
O  budoucnosti – věřil Hitler – nelze nic přesného vědět, jedině lze znát
hranice naší planety, „povrch přesně vymezené koule“.
1
P řírodní zdroje jsou vzácné
a existence spočívá v boji o půdu. Neměnná struktura života tkví v rozdělení
živočichů do druhů, odsouzených ke „vnitřnímu odloučení“ a nekonečnému
boji na život a na smrt.
2
Lidské rasy byly podle Hitlerova přesvědčení stejné
jako druhy. Nejvyšší rasy se stále ještě vyvíjejí z nižších, což znamená, že
křížení je možné, ale představuje hřích. Rasy by si měly počínat jako druhy:
pářit se jen mezi sebou a usilovat o vybití těch odlišných. Hitler to chápal jako
zákon – zákon rasového boje, stejně spolehlivý jako gravitační zákon. Tento
boj nikdy neskončí a nemá žádný spolehlivý výsledek. Rasa může dosáhnout
triumfu a rozkvětu – anebo může skončit vyhladověním a vyhlazením.
3
V Hitlerově světě je jediným zákonem zákon džungle. Lidé mají potlačit
jakékoli sklony k milosrdenství a naopak maximalizovat loupežnou chtivost.
Tím se Hitler rozešel s tradicemi politického myšlení, podle nichž se člověk od
přírody liší schopností představovat si nové způsoby sdružování a uvést je ve
skutek. Političtí myslitelé se s východiskem v tomto předpokladu snažili popsat
nejenom možné podoby společnosti, ale i nejspravedlivější společnost. Podle
Hitlera však jedinou, brutální a nepřekonatelnou pravdu představuje příroda
a celá historie odlišných představ je pouhou iluzí. Jak tvrdil významný
nacistický právní teoretik Carl Schmitt, politika nevychází z historie či z pojmů,
ale z vědomí nepřátelství. Rasoví nepřátelé nám jsou dáni od přírody a naším
úkolem je bojovat, zabíjet a zemřít.
4
„Příroda nezná žádné politické hranice,“ napsal Hitler. „Rozmisťuje na Zemi
různé formy života a pak je ponechává volně ve hře o moc.“
5
Jeliko ž politika
je totéž co přirozenost a přirozenost je totéž co boj, není tedy možné žádné





13
politické my šlení. Ke krajní formulaci tu dospělo klišé z 19. století, že lidskou
činnost lze pochopit biologicky. Během závěrečných dvaceti let 19. století
přišli seriózní autoři i popularizátoři pod vlivem Darwinova pojmu přírodního
výběru s názorem, že tento průlomový biologický objev vyřešil všechny odvěké
otázky politického myšlení. V době Hitlerova mládí byly všechny významnější
formy politiky ovlivněny interpretací Darwina, která v soutěži shledávala
společenské dobro. Podle britského obhájce kapitalismu Herberta Spencera je trh
podobný ekosféře, v níž přežívají ti nejsilnější a nejlepší, a nezkrotná soutěž
čili konkurence přináší užitek, který omlouvá její bezprostřední negativa. Ale
biologické analogie přijali i oponenti kapitalismu, především socialisté
sdružení ve Druhé internacionále: třídní boj začali chápat „přírodovědně“ a člověka
považovat jen za zvíře mezi zvířaty, nikoli za bytost obdařenou zvláštním
tvůrčím potenciálem a specificky lidskou podstatou. V dané době hlavní
marxistický teoretik Karl Kautsky pedantsky zdůrazňoval, že lidé jsou živočichové.
6
Všichni tito liberálové a socialisté však byli – byť třeba nevědomky –
omezováni pouty zvyků a institucí a mentální návyky získané společenskou
zkušeností jim bránily dospět ke zcela radikálním závěrům. Hospodářský růst či
společenská spravedlnost pro ně představovaly etickou hodnotu a lákala je
představa, že uskutečnění této hodnoty zajistí přirozená soutěž. Hitler dal
své knize název Mein Kampf (Můj boj). Od těchto dvou slov přes dva dlouhé
svazky po dvě desítky let politického života projevoval bezmezný narcismus,
nelítostnou konzistenci a extatický nihilismus, jakého ostatní nebyli schopni.
Nekonečný zápas ras nepředstavoval jen jednu složku života, ale samu jeho
podstatu – a tímto konstatováním se nevyhlašuje žádná teorie, jen
pozorujeme skutečný stav světa. Boj, to je sám život, ne prostředek v zájmu nějakého
cíle, obhajitelný ohledy na blahobyt (v kapitalismu) nebo spravedlnost
(v socialismu), které údajně přinese. Vůbec zde nešlo o to, že žádoucí cíl
ospravedlňje krvavé prostředky. Žádný cíl není. Skutečná je rasa: jedinci a třídy
představují pomíjivé a pomýlené konstrukce. Boj není metafora ani analogie, nýbrž
hmatatelná a celá pravda. Slabým mají vládnout silní, protože „svět tu není
pro zbabělé národy“. A nic dalšího není třeba vědět.
7
Hitlerův pohled na svět zcela zavrhl náboženské i sekulární tradice, přitom
na nich ale závisel. Hitler nebyl originální myslitel, našel však jisté řešení
panující myšlenkové krize a krize víry – jež, jako mnozí před ním, spojoval. Nešlo
mu ale o nalezení povznášející syntézy, která by zachránila ducha i duši, ale
o vyvolání svůdné kolize, při níž obojí zanikne. Hitlerovo pojetí rasového boje
se odvolávalo na vědu, sám Hitler však tvrdil, že v tomto zápase jde
o „vezdejší chléb“ či „denní chléb“ – a evokoval tak svrchovaně známý křesťanský text,
ovšem s hluboce posunutým významem. „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes,“
prosí se při odříkávání otčenáše. Svět, k němuž se obrací tato modlitba, má
svůj metafyzický rozměr, podléhá řádu, jenž přesahuje naši Zemi, a vztahuje
se k měřítkům dobra, která přecházejí z jedné sféry do druhé. Při pronášení





14
ot čenáše lidé Boha prosí: „... odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme
našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ V Hitlerově
„boji o přirozená bohatství“ nebylo hříchem chopit se všeho, co je dostupné,
a nechat přežít ostatní bylo naopak zločinem. Milosrdenství se podle Hitlera
příčí světovému řádu, protože umožňuje množení slabých. Lidé musí
odmítnout biblická přikázání. „Pokud přijmu nějaké Boží přikázání,“ napsal, „tedy
toto: ,Zachovej svůj druh.‘“
8
Hitler využíval metafory a obrazy dobře známé z křesťanství:
9
Boha, mod -
litby, prvotní hřích, přikázání, proroky, vyvolený lid, mesiáše, a dokonce
i známé trojí dělení času na ráj, vyhnání a vykoupení. Žijeme v bídě a musíme se
vynasnažit o očistu sebe i světa, abychom se mohli vrátit do ráje.
Ztotožněním ráje s bitvou druhu – a nikoli se svorností všeho stvoření – došlo ke
spojení křesťanské touhy s biologickým realismem (jak se mohl jevit). Válka všech
proti všem pak není bezúčelným běsem, ale naopak jediným smyslem, který
lze v tomto světě najít. Hojnost přírody je – stejně jako v knize Genesis –
určena člověku; má ale náležet pouze těm lidem, kteří se drží zákona přírody
a bojují za ni. V Genesi i v Mein Kampfu je příroda zdrojem určeným
k lidskému využití – avšak nikoli všemi lidmi, jen vítěznými rasami. Eden se ze
zahrady mění v zákopy. Poznání těla není problémem (jako v knize Genesis),
nýbrž řešením. Vítězové mají smilnit; sex a reprodukce jsou podle Hitlera
druhou lidskou povinností hned po zabíjení. Prvotní hřích, jenž vedl k pádu
člověka, tedy nebyl hříchem těla, ale duše a ducha. Naše neblahá slabost tkví dle
Hitlerova názoru ve schopnosti myslet a ve vědomí, že jedinci ostatních ras
jsou schopni téhož; v důsledku toho je pak uznáme jakožto své lidské bližní.
Člověk z Hitlerova krvavého ráje nevyšel v důsledku tělesného poznání,
10
ale
proto, že poznal dobré a zlé.
Po pádu a odloučení člověka od přírody je nutné, aby se objevila postava,
která není člověkem a nepatří ani k přírodě, nýbrž jedno od druhého
odděluje. Pokud je lidstvo vlastně jen součástí přírody a pokud věda ví, že příroda je
polem krvavého zápasu, pak příčinou zkaženosti druhu musí být něco, co stojí
mimo přírodu. Nositelem pozemského poznání dobra a zla a ničitelem Edenu
byl Žid. To Žid lidem řekl, že stojí nad ostatními zvířaty a jsou schopni sami
rozhodovat o své budoucnosti. To Žid zavedl falešné rozlišení mezi politikou
a přirozeností, lidskostí a bojem. Hitler spatřoval svůj úděl ve vykoupení
prvotního hříchu židovské spirituality a obnovení krvavého ráje.
11
Jeliko ž rasy
mohou přežít jen díky nijak neomezovanému vzájemnému zabíjení, musí
židovský triumf rozumu nad pudem znamenat konec druhu. Rasa potřebuje
„světonázor“, který jí dovolí zvítězit – a to v zásadě znamená, že rasa musí
„věřit“ ve své vlastní bezmyšlenkovité poslání.
12
Hitler prezentoval židovskou hrozbu způsobem, z něhož je znát jeho
zvláštní amalgám náboženských a biologických představ. Pokud Žid zvítězí, „bude
jeho koruna vítězství pohřebním věncem lidského druhu“. Na jedné straně





15
hitlerovská p ředstava světa bez lidí přijímala verdikt vědy, že naše planeta
vznikla velmi dávno a lidstvo se na ní vyvinulo až posléze. Po židovském
vítězství „tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako kdysi před miliony
let“. Zároveň ale (jak dodává ve stejné pasáži Mein Kampfu) je tato starobylá
zeměkoule, obývaná rasami a jejich vyhlazováním, stvořena Bohem. „Věřím
proto, že dnes jednám v duchu myšlenky všemohoucího Stvořitele: tím, že se
bráním Židovi, bojuji za dílo Páně.“
13
Lidský druh se podle Hitlera dělil na rasy, avšak Židy mezi ně nepočítal. Židé
nejsou ani nižší, ani vyšší rasa; jsou „rasovým nic“, „opakem rasy“. Rasy
následují přírodu a bojují o zemi a jídlo. Židé následují logiku „nepřirozenosti“
a vzpírají se základnímu imperativu přírody, když se odmítají spokojit
s dobytím určitého území, a dokonce přesvědčí ostatní, aby si počínali podobně.
Chtějí ovládnout celou planetu a její národy, a vymysleli si proto obecné
ideály, které rasám brání v přirozeném zápase. Země nemá vyjma krve a půdy
co nabídnout. Židé ale chytře vymysleli představy, které dovolují vnímat svět
nikoli jako ekologickou past, ale jako řád blízký člověku. Od Židů pochází
myšlenka politické vzájemnosti a všechny praktiky, při nichž lidé uznávají jiné lidi
za sobě rovné.
14
Hitler Židy nezahrnoval obvyklou výtkou, podle níž lidé jsou dobří a zkazila
je požidovštělá civilizace. Naopak: lidé jsou zvířata a každé etické rozvažování
je příznakem židovské nákazy. Odporná je už sama snaha stanovit univerzální
ideál a usilovat o něj. Hitlerův nejdůležitější pobočník Heinrich Himmler sice
svého vůdce nedokázal sledovat ve všech zákrutách jeho uvažování, avšak
závěr pochopil: bludem je etika jako taková; jediná morálka tkví ve věrnosti rase.
Podíl na masovém vraždění – tvrdil Himmler – je dobrým skutkem, protože
rasu přivádí k vnitřnímu souladu a jednotě s přírodou. Pokud je pro nás
například obtížné hledět na tisíce židovských mrtvol, je to příznakem
transcendentního rázu konvenční morálky. Dočasná námaha zabíjení však je důstojnou
obětí pro budoucnost rasy.
15
Veškeré nerasové uvažování je podle Hitlera židovské a každá univerzální
idea je mechanismem přispívajícím k židovské nadvládě. Kapitalismus je
židovský, komunismus také – a zdánlivé přijetí nutnosti boje v těchto dvou
systémech je jen zástěrkou židovské touhy po světovládě. Stejně tak je židovské
i každé abstraktní pojetí státu. „Stát jakožto samoúčel je nesmysl,“ napsal
Hitler a dodal ujasnění, že „nejvyšším lidským cílem“ není „zachování daného
státu či vlády, nýbrž zachování druhu“. V průběhu rasového zápasu se
hranice existujících států setřou a zmizí: „Existence politických hranic nás nesmí
odvrátit od hranic věčného práva.“ Pokud státy nepředstavují zvláštní výkon
lidstva, ale jen vratké bariéry, které musí překonat příroda, pak odtud plyne,
že zákon není obecný, ale konkrétní: nejde o prostor rovnoprávnosti, ale
o výtvor rasové nadřazenosti. Hitlerův osobní právní zástupce Hans Frank, za





16
války generální guvernér okupovaného Polska, tvrdil, že zákon je zbudován
„na elementech přežití našich německých lidí“. Legální tradice, které se
opírají o cokoli mimo rasu, představují „bezkrevné abstrakce“. Jediným účelem
zákona je kodifikovat vůdcovy momentální postřehy, kde leží dobro jeho rasy.
Německá koncepce právního státu (Rechtsstaat) postrádá obsah. Jak
objasnil Carl Schmitt, zákon slouží rase a stát též slouží rase; jediným přijatelným
konceptem je tedy rasa. Idea státu podléhajícího nějakým vnějším právním
standardům je léčka nastražená s cílem zkrotit silné.
16
Proniknutím do nežidovských duší univerzální ideje oslabily rasové
společenství ve prospěch Židů. Na obsahu různých politických idejí nezáleží: všechny
jsou jen pastí na hlupáky. Mezi Židy nejsou žádní liberálové ani nacionalisté,
mesiášové ani bolševici: „Bolševismus je nemanželské dítě křesťanství.
Obojí je výmyslem Žida.“
17
V Ježíšovi Hitler spatřoval nepřítele Židů, jehož učení
svatý Pavel překroutil tak, aby z něj znovu učinil falešný židovský
univerzalismus – univerzalismus milosrdenství k slabým. Od Pavla po Trockého – tvrdil
Hitler – máme jen sérii Židů, kteří na sebe berou různé pláště, aby svedli
pošetilce. Ideje nemají žádné historické prameny a nijak nesouvisejí
s posloupností dějů ani s tvůrčím potenciálem jednotlivců. Jsou to prostě jen taktické
výmysly Židů, a v tomto ohledu vyjdou všechny nastejno.
18
Lidstvo proto podle Hitlera nemá žádné dějiny.
19
„ Všechny světodějné
události,“ tvrdil, „jsou jen lepším či horším výrazem sebezáchovného pudu ras.“
Z minulosti je nutno zaznamenat jen neustálou snahu Židů překroutit
přirozené uspořádání. „Ničitelem tohoto uspořádání je vždy Židovstvo,“ napsal
Hitler.
20
Silní mají vyhladovět slabé, ale Židé to dokázali zařídit tak, že na opak
slabí nechávají vyhladovět silné. Nejedná se o nespravedlnost v obvyklém smyslu
slova, nýbrž o narušení logiky existence. Ve světě pokřiveném vlivem
židovských idejí může boj přinést nepředstavitelné výsledky: namísto přežití těch
nejschopnějších – vyhladovění těch nejschopnějších. Odtud plyne, že dokud
na světě existují Židé, budou Němci vždy v postavení obětí. Němci coby
nejvyšší rasa zasluhují nejvíc a mohou o nejvíc přijít. Zvrácená moc Židů
„vraždí budoucnost“.
21
Přestože se ale Hitler snažil popisovat svět bez historie, byly jeho myšlenky
formovány osobními zkušenostmi. První světová válka – nejkrvavější konflikt
v dějinách, vedený na kontinentu, který se považoval za civilizovaný – rozbila
obecně sdílenou víru mezi Evropany, že svár je vždy prospěšný. Někteří
stoupenci krajní pravice a krajní levice si však odvodili přesně opačné poučení:
krveprolití podle nich naopak nebylo dostatečně rozsáhlé, oběti nebyly
dostatečné. Podle ruských bolševiků, disciplinovaných marxistů s vírou v sílu vůle,
poskytovala válka a jí probuzená revoluční energie příležitost k započetí
celosvětové socialistické revoluce. Z pohledu Hitlera a mnoha dalších Němců válka
skončila dřív, než se na bitevním poli skutečně rozhodlo, a rasově nadřazení





17
vojáci byli p řinuceni k ústupu, aniž plně projevili své schopnosti. Pocit, že
Německo mělo vyhrát, byl samozřejmě rozšířený, a to nejenom mezi militaristy
a extremisty. Největší německý spisovatel Thomas Mann, pozdější Hitlerův
odpůrce, hovořil o německých „právech vládnout, podílet se na řízení
planety“. Vynikající německá filozofka Edith Steinová, která rozvinula teorii
empatie, považovala za „vyloučené, že teď utrpíme porážku“. Po Hitlerově nástupu
k moci, kdy pobývala v klášteře, byla coby Židovka zatčena a zavražděna.
22
Hitler považoval závěr první světové války za důkaz celosvětové zkaženosti.
Jeho výklad těchto událostí se neomezoval na naivní nacionalismus ostatních
Němců a analogie mezi jeho reakcí na utrpěnou porážku a obecným žehráním
na ztracená teritoria je jen povrchní. Podle Hitlera německá porážka
dokázala, že je cosi zkaženého ve struktuře celého světa: je to doklad, že Židé ovládli
metody přírody. Kdyby hned na začátku války šlo pár tisíc německých Židů do
plynu, Německo by zvítězilo.
23
Pova žoval za typické, že Židé své oběti podrobují
vyhladovění, a britskou námořní blokádu Německa během války i po ní
pokládal za uplatnění této metody, za ukázku jistého trvalého stavu a znak
dalšího nadcházejícího utrpení. Dokud Židé nechávají vyhladovět Němce, namísto
aby sami Němci nechávali vyhladovět, koho se jim zlíbí, je svět v nerovnováze.
Z porážky roku 1918 vyvodil Hitler důsledky platné pro jakýkoli budoucí
konflikt. Když se do toho nezapletou Židé, Němci vždycky zvítězí. Jelikož ale
Židé ovládají celou planetu a dokázali svými myšlenkami nakazit německé
duše, musí mít zápas o německou moc dvojí podobu. Jednoduchá dobyvačná
válka, ať už dosáhne sebevětšího triumfu, nikdy nepostačí. Souběžně
s vyhladověním podřadných ras a záborem jejich půdy musí Němci porazit Židy,
jejichž celosvětová moc a plíživý univerzalismus jakékoli zdravé rasové tažení
nutně podkopou. Němci tedy mají práva, jež náleží silným vůči slabým,
i práva, jež náleží slabým vůči silným. Coby silní musí ovládnout všechny slabší
rasy, na něž narazí, a coby slabí musí osvobodit všechny rasy zpod židovské
nadvlády. Hitler tak sjednotil dvě velké hnací síly světové politiky 20. století:
kolonialismus a antikolonialismus.
Zápas o půdu i zápas proti Židům Hitler chápal jako drastický
a vyhlazovací boj. Přesto na každý z nich pohlížel jinak. V boji o území, vedeném proti
nižším rasám, šlo o ovládnutí částí zemského povrchu. Naproti tomu boj proti
Židům byl záležitostí ekosystému: nešlo v něm o konkrétního rasového
nepřítele nebo o konkrétní území, nýbrž o samotné podmínky života na zemi. Židé
představují „mor, duchovní mor, horší než někdejší černá smrt“.
24
Jeliko ž
bojují myšlenkami, sahá jejich moc všude a každý se může stát vědomým nebo
nevědomým přisluhovačem. Tuto morovou nákazu lze vyhladit jedině tak, že
ji vymýtíme přímo u zdroje. „Jestliže příroda vybavila Žida tak, aby se stal
hmotnou příčinou oslabení a pádu národů,“ napsal Hitler, „poskytla těmto
národům současně možnost zdravé reakce.“
25
Eliminace musí b ýt kompletní.
Pokud v Evropě zůstane jediná židovská rodina, může nakazit celý kontinent.
26





18
Pád lidstva lze od činit, zeměkouli lze uzdravit. „Národ zbavený svých Židů,“
napsal Hitler, „se spontánně navrací k přirozenému pořádku.“
27
Hitlerova koncepce lidské existence a uspořádání přírody byla ucelená
a kruhová: na politické otázky se odpovídalo, jako by se týkaly přírody – a otázky po
přirozenosti se zodpovídaly zpětným poukazem k politice. Tento kruh načrtl
sám Hitler. Pokud politika a přirozenost nejsou prameny zkušenosti a různých
perspektiv, ale prázdnými stereotypy, které existují jen ve vzájemném
propojení, pak veškerá moc leží v rukou toho, kdo příslušná klišé uvedl do oběhu.
Rozum je nahrazen ustálenými poukazy, namísto argumentů nastupuje
vzývání. „Boj“, jak prozrazuje název knihy, byl „můj“, tedy Hitlerův. Hitlerovo
pojetí života jakožto boje přisuzovalo duchu svého původce schopnost vyložit
smysl jakékoli události.
Ztotožněním přirozenosti a politiky se zhroutilo nejenom politické, ale
i vědecké myšlení. Hitler považoval přírodovědu za završené zjevení zákona
mezirasového zápasu, za uzavřené evangelium krve a krveprolití, ne za proces
rozvíjení hypotéz a experimentů. Věda mu poskytovala slovník živočišného
zápasu, nikoli zdroj pojmů a postupů umožňujících pronikavější pochopení.
Věda měla odpověď, avšak bez otázek. Lidským úkolem je podrobit se tomuto
krédu a vyhnout se tomu, že přírodu svévolně obestřeme ošidnými židovskými
myšlenkami. Jelikož Hitlerův světonázor vyžadoval jedinou kruhovou pravdu,
která v sobě zahrnovala vše, byl pro něj hrozbou každý, i ten nejprostší
dualismus, například myšlenka, že lidé mohou změnit své prostředí způsobem,
který pak zase změní lidskou společnost. Pokud by věda byla s to změnit
ekosystém tak, že by to přineslo změnu lidského počínání, pak by všechny
Hitlerovy teze byly nepodložené a logický kruh, podle něhož společnost rovná se
příroda, jelikož příroda rovná se společnost, a lidé rovná se zvířata, protože
zvířata rovná se lidé, by se roztříštil.
28
Hitler byl připraven akceptovat, že vědci a odborníci mají v rasovém
společenství svou roli: vynalézají zbraně, zlepšují komunikační prostředky, upevňují
hygienu. Silnější rasy by měly mít lepší pušky, lepší vysílače a lepší zdravotní
stav, aby o to lépe vládly slabším. Hitler v tom spatřoval naplnění
přirozeného příkazu k boji, nikoli porušení přirozených zákonů. Technický pokrok je
důkazem rasové nadřazenosti, nikoli důkazem rozmachu obecného
vědeckého chápání. „Vše, co dnes na této zemi obdivujeme,“ napsal Hitler, „učenost
a umění, technika a vynálezy, to vše je jen tvůrčím plodem několika málo
národů, a původně možná jediné rasy.“ Žádná, byť sebevíc rozvinutá rasa nemůže
žádným vynálezem změnit základní uspořádání přírody. Příroda se vyskytuje
jen ve dvou variantách: první je ráj, ve kterém vyšší rasy vyvražďují ty nižší,
druhou je padlý svět, ve kterém nadpřirození Židé upírají vyšším rasám onu
kořist, která jim náleží, a nechávají je jak jen možno vyhladovět.
29
Hitler si uvědomoval, že pro logiku jeho systému představuje zvláštní hrozbu





19
agrotechnika. Pokud by lidé dokázali ovlivnit p řírodu tak, že i bez záboru nové
půdy vyrobí více potravin, celý jeho systém by se zhroutil. Popíral proto
význam dění, které se mu odvíjelo před očima, a popíral vědeckost „zelené
revoluce“, jak byla označena později, tedy hybridizace obilí, distribuce chemických
hnojiv a pesticidů či expanze zavlažování. Trval na tom, že „i v tom
nejpříznivějším případě“ musí hlad předběhnout pěstitelské pokroky. Veškerá vědecká
zlepšení narážejí na jistou „mez“. „Všechny vědecké metody využití půdy“ už
byly vyzkoušeny a všechny selhaly. Žádné představitelné vylepšení dnes ani
v budoucnu Němcům nikdy neumožní zajistit si obživu „z vlastní půdy
a vlastního území“.
30
Potravu si lze získat jedině dobytím úrodných oblastí, ne
vědeckým rozvojem, který by zvýšil úrodnost německého území. Židé záměrně šíří
opačné mínění, aby tak otupili dobyvačnost Němců a dovedli německý národ
k zániku. „O vštípení těchto smrtonosných způsobů uvažování vždy usiluje
a vždy v tom uspěje Žid.“
31
Hitler musel svůj systém hájit před objevitelskými schopnostmi člověka:
ohrožovaly jeho nauku stejně zásadním způsobem jako lidská soudržnost. Věda
nemůže lidský druh zachránit, protože v konečné instanci jsou všechny
myšlenky rasové povahy, jsou to jen estetické odnože boje. Opačná představa – že
totiž myšlenky mohou skutečně zrcadlit přírodu anebo ji změnit – je
„židovskou lží“ a „židovským podvodem“. Hitler hlásal, že „člověk nikdy v ničem
nedobyl přírodu“. Univerzální vědu – stejně jako univerzální politiku – je nutno
vnímat ne jako lidský příslib, ale jako židovskou hrozbu.
32
Hlavní světový problém tkvěl podle Hitlera v tom, že Židé nastolili falešnou
hranici mezi přírodovědou a politikou a předestřeli klamné přísliby pokroku
a humánnosti. Hitlerem navržené řešení bylo konfrontovat je s brutální
realitou, že příroda a společnost jsou jedno a totéž. Je tedy nutné Židy odloučit od
ostatních lidí a donutit je k obývání nehostinného teritoria. Moc Židů
spočívá v tom, že jejich „nepřirozenost“ působila na ostatní lidi přitažlivě – a slabí
jsou naopak v tom, že nedokážou čelit brutální realitě. Po přesídlení do
nějaké odlehlé lokality by už nedokázali pomocí nadpozemských představ
manipulovat s ostatními a podlehli by zákonu džungle. Hitlerova obsese se zprvu
zaměřila na extrémní přírodní podmínky, „ostrovní stav anarchie“.
33
Pozd ěji
obrátil pozornost k sibiřským pustinám. Zda Židy poslat tam či onam, je – jak
napsal – „lhostejné“.
34
V srpnu 1941, asi měsíc poté, co Hitler pronesl citovaný výrok, začali jeho
vojáci střílet Židy po desetitisících. Došlo k tomu uprostřed Evropy, na
místě, jež sami uvrhli do stavu anarchie: nad jámami vykopanými v černé
ukrajinské zemi.





21
kapitola první
Ž IVOTNÍ PROSTOR





22
Boj mezi rasami v  sobě též obnášel zápas za německou důstojnost, a ten
nenarážel jen na biologické překážky, ale i na bariéry stavěné Velkou Británií. Hitler
dobře věděl, že Němci nevedou svou každodenní existenci jako zvířata, která
si potravu musí vyhrabávat ze země. V takzvané Das zweite Buch (Druhé
knize), sepsané v roce 1928, jasně uvádí, že spolehlivý přísun potravin není jen
otázkou tělesné výživy, ale je nutný i pro pocit autonomie a sebevlády. Britská
námořní blokáda uskutečněná za první světové války s sebou nepřinesla jen
choroby a smrt (přičemž nejhorší dopad měla v závěru bojů
a v několikaměsíčním období od uzavření příměří po konečný mír). Blokáda donutila
středostavovské Němce porušovat zákon kvůli opatření potravin, které potřebovali
nebo měli pocit, že je potřebují. To otřáslo jejich sebejistotou a vštípilo jim to
nedůvěru ke státní moci.
35
Jak si Hitler uvědomoval, struktura globální politické ekonomiky byla ve
dvacátých a třicátých letech určována námořní mocí Velké Británie. Hitler
měl za to, že obhajoba svobodného obchodu je ze strany Britů jen politickou
zástěrkou britské světovlády. Pro Brity bylo dokonale účelné šířit fikci, že
svobodná směna zboží znamená dostatek jídla pro všechny; takové mínění totiž
odradí ostatní od pokusů konkurovat britské flotile. V případě krize by jedině
Britové dokázali uhájit vlastní zásobovací linie – což zároveň znamená, že by
zvládli zablokovat přísun potravin do jakékoli jiné země. Za války proto
Britové uvrhávali na své nepřátele blokádu, ačkoli šlo o jednoznačné porušení
jejich vlastní ideologie volného obchodu. Hitler chápal, že schopnost zajistit či
upřít obživu je jistou formou moci. Stav, kdy si nikdo s výjimkou Britů
nemůže být potravním přísunem jist, Hitler nazval „mírovou válkou ekonomiky“.
36
Hitler věděl, že Německo ve dvacátých a třicátých letech nečerpalo obživu





23
z  vlastního území, a velmi dobře si uvědomoval, že kdyby se o to Němci
pokusili, nepřineslo by to hladomor: Německo zcela jistě mohlo vypěstovat na
německé půdě kalorie potřebné k obživě své populace. Muselo by ale kvůli tomu
obětovat část průmyslu, exportu a zahraničních měnových rezerv.
Prosperující Německo vyžadovalo obchodování s Britským impériem. Hitler se však
domníval, že tuto obchodní vazbu by bylo možno doplnit dobytím pevninského
impéria, které by dostalo Londýn s Berlínem do rovnováhy. Kdyby si Německo
podrobilo ohromnou pevninskou říši, mohlo by se pak od potravní závislosti
na námořních trasách, ovládaných Brity, přesunout k vlastnímu
imperiálnímu zázemí a přitom si uchovat vynikající kvalitu průmyslu. Kdyby Německo
ovládalo dostatečně velké území, opatřili by si tím Němci potravu
v dostatečné rozmanitosti i kvalitě bez jakéhokoli záporného dopadu na německý
průmysl. Dostatečně velká německá říše by mohla dosáhnout soběstačnosti, stát
se „autarkickou ekonomikou“.
37
Romantický obrázek německého rolníka, jak
ho vykresloval Hitler, nelíčil mírumilovného oráče půdy, nýbrž hrdinského
dobyvatele vzdálených území.
38
Britové zasluhovali úctu jako žto rasově spřízněný národ a jakožto
budovatelé velkého impéria. Cílem bylo vymanit se z jejich mocenské sítě a přitom
je nevyprovokovat k odpovědi. Zábor cizí půdy, domníval se Hitler, nebude
pro velké námořní impérium žádnou hrozbou. Očekával, že nakonec Německo
s Velkou Británií uzavře mír „na základě rozdělení světa“:
39
N ěmecko se
stane světovou velmocí, aniž by to vyvolalo „střet s Anglií na život a na smrt“.
40

Tato myšlenka mu vlévala jistotu.
Stejně povzbuzující byl fakt, že k takovéto proměně světového pořádku
došlo v dějinách už dřív, a relativně nedávno. Pro celé generace německých
imperialistů i pro Hitlera osobně byly exemplární pevninskou říší Spojené státy
americké.
Amerika byla důkazem, že hmotné potřeby mohou plynule přejít v touhu
a touha povstává ze srovnávání. Lidé nejsou obyčejná zvířata, jež si hledají
potravu, a nejsou ani pouhými příslušníky společností s touhou po bezpečí
v rámci nepředvídatelné britské globální ekonomiky. Rodiny se pozorují navzájem
– ať už ve stejné ulici nebo díky moderním médiím z jednoho konce světa na
druhý. Představa žádoucího života se vymyká měřítkům přežití, bezpečí,
a dokonce i pohodlí: životní standard se stal výsledkem srovnávání a srovnávání
získalo mezinárodní dosah. „Vlivem moderní techniky a jí umožněné
komunikace,“ napsal Hitler, „se vztahy mezi národy staly tak snadnými a důvěrnými,
že Evropané – často nevědomky – přijímají americké životní podmínky jako
měřítko vlastních životů.“
41
Globalizace Hitlera přivedla k americkému snu. Za každým imaginárním
německým rasovým válečníkem stála imaginární německá žena, která žádá ještě
víc. Pro onu relativní provázanost životních měřítek v závislosti na domnělé





24
úsp ěšnosti ostatních lidí se v americké angličtině užívá sousloví „to keep up
with the Joneses“, tedy „udržet krok se sousedy“. V některých vypjatějších
vyjádřeních Hitler Němce vyzýval, aby si počínali jako mravenci a ptáci a mysleli
jen na přežití a reprodukci. Avšak obavy, které dokázal skrývat jen s obtížemi,
byly dokonale lidské a možná i mužské: byly to obavy z německé paní domu.
To ona posouvala laťku přírodního zápasu stále výš. Před první světovou
válkou, když byl Hitler mladý, se v německé koloniální rétorice často využíval
dvojí smysl německého výrazu Wirtschaft, tedy hospodářství jakožto správa
domácnosti i ekonomika. Němkám se velelo chápat domácí pohodlí jako
identické s Říší – a jelikož pohodlí je vždycky relativní, nemohl tento zápas nikdy
skončit. Pokud se chtěla německá paní domu poměřovat s paní Jonesovou, ne
s paní Jonasovou, pak si musí Němci vydobýt impérium obdobné tomu
americkému. Němci budou muset bojovat a umírat na vzdálené frontě, aby tak
zachránili vlastní rasu i celou zeměkouli, zatímco ženy budou své muže
podporovat a současně ztělesňovat nelítostnou logiku nekonečné touhy po stále
blahobytnějším obydlí.
42
Nevyhnutelná představa Ameriky v duších Němců byla definitivním
důvodem, proč podle Hitlera problém obživy nemůže vyřešit věda. I kdyby nějaké
nové vynálezy zlepšily zemědělskou výnosnost, nemohlo by Německo
výhradně tímto způsobem udržet krok s Amerikou. Techniku lze na obou stranách
brát jakožto danou; proměnným parametrem je množství orné půdy.
43
N
ěmecko proto potřebuje stejné množství půdy a stejně kvalitní techniku jako
Američané. Hitler sice vyhlašoval, že příroda přikazuje neustálý boj o půdu,
ale současně chápal, že zdrojem věčného pohybu může být také lidská touha
po neustále narůstajícím relativním komfortu.
Pokud bude německý blahobyt vždy jen relativní, pak nelze dosáhnout
konečného triumfu. „Vyhlídky pro německý lid jsou neutěšené,“ napsal Hitler
zasmušile, avšak dodal k tomu objasnění: „Ani současný životní prostor, ani
ten, jehož by se dosáhlo obnovením hranic z roku 1914, nám nedovolí vést
život analogický životu amerického lidu.“
44
Zápas potrvá p řinejmenším po dobu
existence Spojených států, tedy velmi dlouho. Hitler v Americe spatřoval
nastupující světovou velmoc a jádro americké populace („rasově čisté
a nezkažené Němce“)
45
pova žoval za „národ nejvyšší rasové hodnoty“, „mladší a rasově
vybranější“ než Němci, kteří setrvali v Evropě.
46
Při psaní Mein Kampfu se Hitler dozvěděl o existenci slova „Lebensraum“, tedy
„životní prostor“ či „prostor pro život“, a využil je pro vlastní potřeby.
47
V jeho
textech a projevech na sebe tento výraz bere celé spektrum významů, jež
Hitler spojoval s přírodním zápasem – nekončícím bojem mezi rasami o tělesné
přežití počínaje a nekončící válkou o nejvyšší životní standard na světě konče.
Výraz Lebensraum se v němčině objevil jakožto ekvivalent francouzského
biotope, tedy ve smyslu „biotop“ či „habitat“. Ve společenském kontextu (oproti





25
biologickému) m ůže označovat domácí pohodlí, cosi blízkého „obývacímu
pokoji“.
48
Spojení obou významů v jediném slově podpořilo Hitlerovu kruhovou
myšlenku: příroda není nic víc než společnost a společnost není nic víc než
příroda – a živočišný zápas o tělesnou existenci se proto nijak neliší od zájmu
rodin na lepším životě. V obojím jde o Lebensraum.
Dvacáté století mělo přinést nekonečné válčení o relativní pohodlí. Robert
Ley, který patřil mezi Hitlerovy první nacistické stoupence, charakterizoval
Lebensraum slovy: „Víc kultury, víc krásy – rasa je musí mít, jinak zanikne.“
49

Hitlerův šéf propagandy Joseph Goebbels označil za cíl vyhlazovací války
„velkou snídani, velký oběd a velkou večeři“.
50
Desítky milionů lidí budou muset
hladovět, ale ne proto, aby Němci přežili v čistě tělesném smyslu slova.
Účelem hladovění desítek milionů lidí bude to, aby Němci dosáhli vrcholného
životního standardu.
51
„Jedna věc, kterou Američané mají a nám schází,“ naříkal si Hitler, „je
vědomí širého otevřeného prostoru.“
52
Tím jen opakoval mín ění, které němečtí
kolonisté pronášeli už několik desítek let. Když se Německo v roce 1871
sjednotilo, byl už svět zkolonizován ostatními evropskými mocnostmi. O těch
několik zámořských území, jež se podařilo získat, Německo přišlo po porážce
v první světové válce. Kde tedy ve 20. století najít půdu přístupnou
německému dobytí? Kde leží odlehlá hranice Německa, jeho „zjevený úděl“?
Zbývá jedno jediné: vlastní kontinent. „Jedinou možností zdravé
zemědělské politiky byl pro Německo zisk půdy přímo v Evropě,“ napsal Hitler.
53
Jis -
tě, nikde poblíž Německa se nenacházela žádná neobydlená či třeba jen
nedostatečně obydlená země. Podstatné bylo osvojit si představu, že evropské
„prostory“ jsou přece jenom „otevřené“ a volné. Ideou, která proměnila
obydlené země v potenciální kolonie, byl rasismus, a pramenem rasistických
mytologií byly Severní Amerika a Afrika. Evropské podmanění těchto kontinentů
bylo formativní událostí pro literární imaginaci Evropanů Hitlerovy generace.
Shodně s ostatními dětmi, jež se narodily v osmdesátých a devadesátých
letech 19. století, si malý Adolf hrál na válku v Africe a četl knihy Karla Maye
o Divokém západě. May mu údajně „otevřel oči“.
54
Kolonie, o něž Německo přišlo po první světové válce, se nacházely
hlavně v Africe. V údělu amerických indiánů Němci zpravidla viděli přirozený
precedent osudu Afričanů žijících pod jejich nadvládou. Jedním koloniálním
územím byla Německá východní Afrika, které se Berlín ujal v roce 1891;
zahrnovala dnešní Rwandu, Burundi, Tanzanii a malou část Mosambiku. Když
v roce 1905 vypuklo povstání zvané Madži-Madži, Němci využili taktiku
vyhladovění a zabili tak nejméně sedmdesát pět tisíc lidí.
55
Druhým koloniálním
územím byla Německá jihozápadní Afrika, dnešní Namibie; přibližně tři
tisíce německých kolonistů tu ovládaly přibližně sedmdesát procent půdy. Při
povstání v roce 1904 Němci bránili domorodým populacím Hererů a Namů
v přístupu k vodě, dokud – jak výsledek označila oficiální vojenská historie –





26
„nepadly za ob ěť povaze své vlastní země“. Přeživší byli uvězněni v táboře
umístěném na ostrově. Populace Hererů klesla z přibližně osmdesáti tisíc
na asi patnáct tisíc, populace Namů z asi dvaceti tisíc přibližně na polovinu.
Historickou oprávněnost svého počínání považoval německý generál, jenž za
smrt domorodců nesl zodpovědnost, za očividnou. „Domorodci musí
ustoupit,“ prohlásil. „Podívejte se na Ameriku.“ Německý guvernér dané kolonie
přirovnal Jihozápadní Afriku k Nevadě, Wyomingu a Coloradu. A v zásadě
stejně situaci viděl i civilní představený německé koloniální správy: „Historie
kolonizace Spojených států, což je očividně největší kolonizační podnik, jaký
svět kdy viděl, byla zahájena naprostým vyhlazením domorodých etnik.“ Plně
proto chápal nutnost „vyhlazovací operace“. Státní geolog vyzval ke
„konečnému řešení otázky domorodců“.
56
Jeden slavný německý válečný román spojil myšlenku boje mezi rasami
s představou Boží spravedlnosti, a anticipoval tak Hitlera. Pobíjení „černochů“
představuje „spravedlnost Páně“, protože svět patří „těm nejsilnějším“.
57

Hitler se shodně s většinou Evropanů stavěl k Afričanům rasisticky. Prohlásil, že
Francouzi smíšenými sňatky „negrizují“ svoji krev, a sdílel všeobecné evropské
rozrušení nad tím, že Francouzi při záboru Porýní po první světové válce
využili africké jednotky.
58
Hitlerův rasismus ale nebyl postojem Evropana, který
pohrdá Afričany. Za Afriku považoval celý svět a rasově hleděl na všechny
včetně Evropanů. I v tomto byl mimořádně konzistentní. Rasismus ostatně tkví
v domnělé schopnosti posuzovat, kdo je skutečně člověkem, a v tomto smyslu
lze představy rasové nadřazenosti a podřadnosti využívat, jak se nám zachce
a jak se nám to hodí. Za rasově odlišné lze považovat i sousední společnosti,
které přitom v porovnání s Němci nepůsobí nijak zvlášť odlišně.
59
Když Hitler v Mein Kampfu napsal, že jedinou příležitost ke kolonizaci má
Německo v Evropě, současně tím zavrhl možnost návratu do Afriky jako
nepraktickou. Kritériem mu přitom byla vzdálenost: nižší rasy mohli Němci
najít daleko i blízko a v 19. století bylo hlavním polem německého kolonialismu
sousední Polsko, ne tajuplná Afrika. Koncem 18. století při dělení
Polsko-litevské unie získalo Prusko nadvládu nad územím s polským obyvatelstvem,
a někdejší polská území tak tvořila i součást jednotného Německa, jak se pruským
přičiněním utvořilo roku 1871. Poláci představovali asi sedm procent německé
populace a ve východních oblastech měli většinu. Nejprve se stali terčem
Bismarckovy „kulturní války“ (Kulturkampf), tedy tažení proti
římskokatolickému náboženství, mezi jehož významné cíle patřila eliminace polské identity,
a následně vnitrostátních a vládou dotovaných kolonizačních kampaní.
Německá koloniální literatura o Polsku – a čítala i několik bestsellerů – zobrazovala
Poláky jako „černochy“. Polští venkované měli podle těchto knih snědou pleť
a označovali Němce za „bílé“, potrhlí a nepoužitelní polští šlechtici měli
černé vlasy i oči a stejně tmavé byly i krásné Polky, svůdnice, jež zlákaly naivní
Němce k rasovému ponížení a zkáze.
60





27
Za první sv ětové války Německo přišlo o Jihozápadní Afriku. Situace ve
východní Evropě byla odlišná: zde německá vojska – jak se zdálo – v rozmezí let
1916–1918 utvářela ohromnou novou říši pod německou nadvládou
a k volnému hospodářskému využití. Nejprve Německo spojilo předválečná polská
území s oblastmi získanými z carského Ruska a utvořilo podřízené Polské
království, v jehož čele měl stanout přátelsky naladěný panovník. Po válce pak měli
být vyvlastněni a deportováni všichni polští majitelé půdy blízko
německo-polských hranic. Když počátkem roku 1918 Rusko v důsledku bolševické
revoluce ukončilo boje, utvořilo Německo na východ od Polska – od Baltu po Černé
moře – řetězec vazalských států, z nichž největším byla Ukrajina. V roce 1918
bylo Německo poraženo Francií, ale na východní frontě neutrpělo žádnou
definitivní porážku. Němci tak mohli mít dojem, že tato nová východoevropská
říše byla vydána bez skutečného boje.
61
Naprostá ztráta afrických kolonií během války a po jejím konci zajistila
příležitost k mlhavé a snadno tvárné nostalgii po rasové nadvládě. Teprve po
tomto kompletním rozchodu mohly o Africe začít vycházet populární románky
s názvy jako Pane, vraťte se!. Němci se dál považovali za slušné kolonizátory;
sama kolonizovaná oblast však ztratila vyhraněnou podobu a začala se
promítat do budoucnosti. Kniha Hanse Grimma Volk ohne Raum (Lid bez
prostoru), které se před druhou světovou válkou prodalo půl milionu výtisků, líčila
trápení Němce, jehož po odchodu z Afriky trýznila tíseň z malého Německa
a nespravedlivého uspořádání Evropy.
62
Sám problém nabízel své řešení: rasismus vytyčuje hierarchii práv na vládu
nad Zemí, a lze jej proto vztáhnout na Evropany žijící na východ od
Německa. Afrika jakožto světadíl je sice ztracená, ale jakožto myšlenková forma se
může uplatnit všeobecně. Zkušenost východní Evropy ukázala, že i sousedé
Německa mohou být „černí“ a také u Evropanů si lze představovat, že
potřebují „pány“ a poskytují „prostor“. V poválečných letech bylo praktičtější
uvažovat o návratu do východní Evropy, ne do Afriky. I zde, stejně jako mnohde
jinde, Hitler spojil vágní sdílené emoce, aby dosáhl nelítostně pevného závěru.
Označil za rasově podřadné nejpočetnější kulturní skupinu Evropy a východní
sousedy Německa: Slovany.
„Slované se rodí jako otrocká masa,“ napsal, „která volá po pánovi.“
63
M ěl
přitom především na mysli Ukrajince, obývající pás mimořádně úrodné půdy,
a jejich sousedy: Rusy, Bělorusy a Poláky. „Potřebuji Ukrajinu,“ prohlásil, „aby
nás nikdo nemohl znovu vyhladovět jako při poslední válce.“
64
Dobytí Ukrajiny
zaručí „našemu lidu přidělením životního prostoru způsob života udržitelný
na dalších sto let“. Celé to je přitom věc přirozené spravedlnosti: „Je
nemyslitelné, aby vyšší národ žil v útrapách na půdě, která je pro něj příliš úzká,
zatímco beztvaré masy, které ničím nepřispívají k civilizaci, obývají nekonečné
lány půdy, jež patří mezi nejúrodnější na světě.“
65
P ři záboru jejich půdy lze





28
Ukrajinc ům rozdat „šátky, skleněné korálky a všechno možné, co mají
koloniální národy v oblibě“. Jediný reproduktor v každé vesnici jim „zajistí dost
příležitostí k tanci a vesničané nám budou vděční“.
66
Nacistická propaganda
jednoduše odstraní Ukrajince z dohledu. Jedna nacistická píseň pro kolonistky
líčila Ukrajinu následovně: „Není tam statků a není tam krbů, půda tam volá
po pluhu.“
67
Hitlerem vyvolený vládce Ukrajiny Erich Koch vyjádřil myšlenku
podřízenosti Ukrajinců prostě: „Pokud najdu Ukrajince hodného toho, aby se
mnou usedl u stolu, je nutné ho zastřelit.“
68
Dokonce i v kontextu výhrůžek
rasovou vraždou zůstávala představa obývacího pokoje ve hře.
Když pak v roce 1941 Německo skutečně obsadilo Ukrajinu, napadla
souvislost s Afrikou a Amerikou i samotné Ukrajince. Jedna Ukrajinka – sečtělá
a přemýšlivá žena, jakou by si nacistický rasismus nikdy nedokázal představit
– si zaznamenala do deníku: „Jsme jako otroci. Často si člověk vzpomene na
Chaloupku strýčka Toma. Dřív jsme ronili slzy nad těmi černochy, dnes zcela
očividně prožíváme totéž.“
69
V jednom ohledu se ale kolonialismus ve východní
Evropě nutně musel od amerického obchodu s otroky nebo od záboru Afriky
lišit. Vyžadoval hned dvojí výkon imaginace: bylo nutno zapomenout nejenom
na místní národy, ale i na politické entity svou strukturou podobné
německému státu. Ve svém zaujetí bojem mezi rasami Hitler přehlížel národy i jejich
vlády. Zničení státu považoval vždy za oprávněné: pokud se je podařilo zničit,
znamená to, že měly být zničeny.
70
Některé státy podle Hitlera přímo vyzývaly k útoku. Nižší rasy nejsou
schopny budování státu, a tak jejich domnělé vlády jsou jen iluzorní, jsou to zástěrky
židovské moci. Hitler měl za to, že Slované si de facto nikdy skutečně
nevládli. Zemím na východ od Německa vždy vládly „cizí živly“. Carské Rusko bylo
výtvorem „horních vrstev a inteligence tvořených v zásadě Němci“. Bez této
tradice německého vůdcovství „by Rusové dodnes žili jako králíci“.
71
Ukrajinci
byli podřízeným národem od přírody, a řečeno mluvou německých kolo niálních
administrátorů, byli to „černoši“. Poté, co bylo Německo v roce 1918
přinuceno ustoupit a vzdát se nově nabytého impéria, začlenila se Ukrajina stejně
jako většina území někdejší Ruské říše do nového, komunistického státu,
nazvaného Sovětský svaz. Hitler ale považoval SSSR za ž


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.