načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Černá věž - P.D. Jamesová

Černá věž
-11%
sleva

Elektronická kniha: Černá věž
Autor:

Adam Dalgliesh jede navštívit svého dávného přítele kněze Baddeleyho do domova s pečovatelskou službou v Dorsetu. Série podivných úmrtí na Toynton Grange, kde žijí pacienti i personál ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 320
Vydání: Vydání čtvrté, v nakladatelství Motto třetí
Spolupracovali: přeložil Ivo Šmoldas
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0977-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Adam Dalgliesh jede navštívit svého dávného přítele kněze Baddeleyho do domova s pečovatelskou službou v Dorsetu. Série podivných úmrtí na Toynton Grange, kde žijí pacienti i personál ústavu, vzbudí jeho podezření. Někomu se daří vraždit tak rafinovaně, že smrt lze vždy vysvětlit jako nikým nezaviněnou nešťastnou náhodu. Ale i dokonalý vrah nakonec udělá chybu, zvlášť když se domnívá, že někdo tuší jeho pravý motiv. A proto se má poslední obětí jeho cynického plánu stát sám Dalgliesh. Ten se tak nakonec setkává s vrahem tváří v tvář...

Zařazeno v kategoriích
P.D. Jamesová - další tituly autora:
Rubáš pro slavíka Rubáš pro slavíka
 (e-book)
Zahalte jí tvář Zahalte jí tvář
 (audio-kniha)
Vánoční vražda a jiné povídky Vánoční vražda a jiné povídky
Z příčin nikoli přirozených Z příčin nikoli přirozených
Já si tě najdu Já si tě najdu
 (e-book)
Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Černá věž

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

P. D. Jamesová

Černá věž – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2017


Obsah

1 / Odsouzen k životu 7

2 / Smrt kněze 15

3 / Cizinec na jednu noc 76

4 / Hrozivé pobřeží 111

5 / Zlá vůle 164

6 / Vražda bez krve 195

7 / Mlha na ostrohu 234

8 / Černá věž 269


Přeložil Ivo Šmoldas


Poznámka

Milovníci Dorsetu mi, doufám, prominou, jak volně jsem

naložila s místopisem jejich krásného hrabství, a zvláště onu

troufalost, s níž jsem své dvě pošetilé stavby – Toynton Gran

ge a černou věž – postavila na purbecké pobřeží. S ulehčením

poznají, že ačkoli scenerie je vypůjčená, postavy jsou zcela

mé vlastní a nikterak se nepodobají žádné skutečné osobě, ať

živé, či mrtvé.


ČERNÁ VĚŽ

7

1 / Odsouzen k životu

Měla to být poslední asistentova vizita a Dalgliesh měl pode

zření, že toho žádný z nich nelituje. Nadutá blahosklonnost na

jedné straně a slabost, vděk a závislost na straně druhé mohly

sotva nabídnout uspokojivý základ k solidnímu, byť i krátkodo

bému vztahu mezi dospělými lidmi. Do Dalglieshova nemoc

ničního pokoje vplula nejprve vrchní sestra jako předvoj a po

krátké prodlevě vstoupil v doprovodu družiny svých nohsledů

i sám asistent. Byl už oblečen na onu nóbl svatbu, kterou měl

ještě před polednem poctít svou přítomností. Kdyby si namís

to obligátního karafiátu nevetkl do klopy rudou růži, mohl by

jít i za ženicha. Oba, on i květ, byli zářivou ukázkou cizelér

ské dokonalosti, skvěli se v dárkovém balení, jakoby chráněni

neviditelnou lesklou fólií před nevyzpytatelnými poryvy vět

ru, nápory mrazu a doteky nemotorných prstů, které by mohly

pošramotit jejich křehkou krásu. Dílo završoval lehký nádech

jakési drahé vůně, se vší pravděpodobností vody po holení.

Dalgliesh ji dokázal vystopovat i v tom všemocném nemoc

ničním pachu zelí a éteru, kterému jeho nos za poslední týdny

už přivykl natolik, že ho sotva zaznamenával. Suita mediků se

seskupila kolem postele. S dlouhými vlasy a v krátkých pláš

tích vypadali jako hejno družiček poněkud nevalné pověsti.

Školené, odosobněné ruce vrchní sestry Dalglieshe svlékly,

aby se mohl podrobit poslední z řady prohlídek. Po zádech a po

hrudníku mu putoval chladivý kotouč stetoskopu. Tahle pro

hlídka byla sice jen pouhá formalita, ale doktor byl jako vždy

důkladný. V ničem, co dělal, nebyla stopa ledabylosti. I kdy

by vyšlo najevo, že se v původní diagnóze mýlil, teprve v téhle

chvíli, ani by mu nepřišlo na mysl vyslovit víc než jen zběžnou

omluvu. Napřímil se.


P. D. JAMESOVÁ

8

„Dostali jsme nejnovější zprávu z patologie, tentokrát si, myslím, už můžeme být naprosti jisti. Cytologie byla vždycky podezřelá, to jistě, a diagnózu komplikoval zápal plic. Ale akutní leukemie to není, není to žádná forma leukemie. Uzdravujete se – naštěstí – z atypické mononukleózy. Blahopřeji vám, komisaři. Dělal jste nám starosti.“

„Spíš jsem vám tu dělal zajímavý případ, starosti jste dělali vy mně. Kdy odsud můžu odejít?“

Velký muž se zasmál a úsměvem vyzval suitu, aby se s ním shovívavě pozastavila nad dalším z případů rekonvalescentské nevděčnosti. Dalgliesh rychle prohodil:

„Myslím, že budete potřebovat mou postel.“

„Vždycky potřebujeme víc lůžek, než můžeme mít. Ale není proč spěchat. Ještě vás toho hodně čeká. Ale uvidíme, uvidíme.“

Když odešli, natáhl se na záda a bloudil očima po těch ně­ kolika krychlových stopách anestetizovaného prostoru, jako by pokoj viděl poprvé. Umyvadlo s pákovou baterií, úhledný a praktický noční stolek s karafou na vodu, dvě omyvatelné židle pro návštěvy, nad hlavou stočená sluchátka, na okně zá­ clony s decentním květovaným vzorem, vše na nejnižší přijatelné hranici vkusu. O těchto věcech si myslel, že budou to poslední, co v životě spatří. Bylo to ubohé, bezbarvé, neosobní místo, dobré právě tak k umírání. Podobně jako hotelové pokoje byl i tento zamýšlen pro přechodný pobyt. Ať už jeho oby

vatelé odcházeli po svých, nebo odjížděli pod prostěradlem na

vozíku do márnice, nic tu po sobě nezanechávali, dokonce ani

vzpomínku na svůj strach, na své utrpení a naději.

Rozsudek smrti mu dávali najevo přesně tak, jak se domní

val, že se to obyčejně děje; pochmurnými pohledy, jakousi falešnou srdečností, šepotem lékařských konzultací, nadbytkem klinických testů, a dokud to nezačal vyžadovat, i neocho

tou a váhavostí vyřknout diagnózu či prognózu. Že je odsou

zen k životu, mu ovšem oznámili bez valné sofistiky, jakmile


ČERNÁ VĚŽ

9

měl to nejhorší za sebou. Není divu, že to v něm vyvolalo o to

větší vztek. Říkal si, jaká je to od lékařů neuváženost, ba pří

mo nedbalost, nejprve ho tak důkladně smířit se smrtí a pak

zničehonic prostě obrátit. Bylo mu trapně, když si teď musel

vzpomínat, jak lehce a téměř bez lítosti mávl rukou nad svý

mi životními radostmi a neodkladnými zájmy. Když nad ním

visela bezprostřední hrozba, že o ně přijde, ukázaly se totiž

takové, jaké doopravdy jsou – v lepším případě pouhá šidítka,

v horším banální mrhání časem a energií. A teď by se k nim

měl pokorně vrátit a zase uvěřit, jak jsou důležité, alespoň pro

něho samého. Pochyboval, že ještě někdy uvěří, že by mohly

být důležité i pro druhé. Až se mu vrátí síly, ono už se to nějak

dá do pořádku samo. Všechno se začas vrátí do starých kolejí.

Smíří se s tím, že je naživu a že nemá jinou alternativu, a při

čte ­li tento zvrácený nával vzteku a apatie na vrub slabosti,

ještě nakonec uvěří, jak šťastně vyvázl. Kolegové si oddech

nou, že je ušetřil trapných rozpaků, a budou mu blahopřát.

Od té doby, co smrt převzala od sexu úlohu velkého tabu, stala

se z ní naráz stydlivka. Umřít dřív, než budete na obtíž a než

budou mít vaši známí důvod zapět rituální píseň o „šťastném

vysvobození“, se prostě pokládá za projev nejhoršího vkusu.

V této chvíli si však nebyl jist, zda se dokáže smířit se svým

zaměstnáním. Poodstoupil už vlastně do role diváka – a brzy

již nebude ani tím – a vůbec se necítil připraven k návratu

na hlučnou scénu světa. Ale když už to musí být, zamýšlel si

tam najít nějaký koutek, kde není tolik násilí. Ve chvílích, kdy

byl při vědomí, o tom zatím mnoho nepřemýšlel, nebyl na to

čas. Dosud to bylo spíše přesvědčení než rozhodnutí. Nastal

čas změnit směr. Soudní předpisy, rigor mortis, vyšetřování,

rozjímání nad rozkládajícím se masem a roztříštěnými kost

mi, celé to krvavé řemeslo stíhání lidí – s tím vším skoncoval.

Existují i jiné způsoby, jak naložit s časem. Ještě sice nevěděl

přesně jaké, ale on už si je najde. Čekaly ho dva týdny rekon

valescence, kdy bude moct dospět k rozhodnutí, rozumně si ho


P. D. JAMESOVÁ

10

zdůvodnit, ospravedlnit před sebou samým a – což bude nej

obtížnější – najít slova, jimiž se pokusí obhájit je před vrchním

komisařem. Odcházet z Yardu v téhle době nebylo nejšťast

nější. Budou to považovat za dezerci. Ostatně příhodná doba

k odchodu se nenaskytne nikdy.

Nebyl si jist, zda rozčarování z vlastní profese vyvolala

výhradně choroba, ta připomínka nevyhnutelné smrti, nebo

jestli to byl symptom daleko hlubšího neklidu; oněch země

pisných šířek středního věku, kde se bezvětří střídá s nejistými vichry, při kterých si člověk uvědomí, že odložené naděje se už ne uskuteční, že přístavy, které nestihl navštívit, už teď

neuvidí, že tahle plavba a mnoho dalších před ní mohly být

pouhé omyly a že už vlastně nevěří ani mapám, ani kompasu.

Triviální a neuspokojivé se mu zdálo nejenom jeho zaměstná

ní. Když ležel beze spánku v tomto ponurém neosobním pokoji

a jako mnoho pacientů před ním pozoroval reflektory projíždě

jících aut, šlehající napříč po stropě, a když naslouchal tajem

ným zvukům nočního života nemocnice, prováděl skličující

inventuru svého života. Jeho žal nad zemřelou ženou, tenkrát

tak opravdový a srdceryvný – jak pohodlně našel v té osob

ní tragédii výmluvu, aby se už citově nezapletl. Jeho milost

né poměry – třeba ten, co mu v poslední době s křečovitou

nepravidelností zabíral nějaký ten čas a o trochu víc ener

gie – jak jsou nezávazné, civilizované, příjemné a nenáročné.

Rozumělo se, že není tak docela pánem svého času, srdce mu

ovšem zůstávalo celé. Byly to emancipované ženy. Měly zajíma

vá zaměstnání, pohodlné byty a dokázaly se spokojit s tím, co

mohly získat. Zcela určitě byly osvobozeny od těch zmatených,

upatlaných, zničujících citů, které cloumaly životy ostatních

žen. Rád by věděl, co měla ta hle obezřetně plánovaná setkání, jejichž účastníci se připravovali na slast jako vypulírovaný

párek chovných koček, společného s láskou; s neuklizenými

ložnicemi, špinavým nádobím, plínkami, hřejivým, stísněným

životem manželství a odpovědnosti. Ztráta ženy, zaměstnání

ČERNÁ VĚŽ

11

i poezie – to všechno mu posloužilo, aby si obhájil soběstačnost. Ženy, které měl, odpovídaly spíš nárokům jeho poezie než předobrazu jeho mrtvé manželky. Citů si vážily pramálo, zato chovaly přehnanou úctu k umění. A co bylo nejhorší – nebo snad nejlepší –, nedokázal by se změnit, i kdyby chtěl, a na ničem z toho mu nezáleželo. Bylo to absolutně bezvýznamné. Za posledních patnáct let úmyslně nezranil jedinou lidskou duši. Nyní si náhle uvědomil, že je to snad nejhorší, co se dá o člověku říct. Jestliže se tedy nic z toho nedá změnit, zaměstnání přece jen změnit může. Nejprve však musí splnit jeden osobní závazek. Doufal sice, a bylo v tom hodně zvrácenosti, že ho tohoto úkolu pohodlně a ve vší tichosti zprostí smrt, jenomže teď už byla tahle výmluva bezpředmětná. Vzepřel se na loktech, sáhl do nočního stolku pro dopis od otce Baddeleyho a konečně si ho poprvé důkladně přečetl. Starému pánovi jistě bude skoro osmdesát. Ani tenkrát před třiceti lety, když přišel do Norfolku k Dalglieshovu otci jako vikář, už to nebyl žádný mladík. Drobný, nevýkonný, k zbláznění nepraktický a popletený ve všem kromě toho nejpodstatnějšího a vždy věrný svému nesmlouvavému já. Byl to teprve třetí dopis, který od něj Dalgliesh kdy dostal. V záhlaví měl datum 11. září a byl odeslán z Toynton Grange.

Milý Adame,

vím, že máš jistě hodně práce, ale byl bych velmi rád, kdybys mohl přijet. Uvítal bych, kdybys mi jako odborník poradil v jisté záležitosti. Není to nijak urgentní, jenže srdce se mi, jak se zdá, opotřebovává víc než to ostatní, co ze mě ještě zbývá, a tak bych neměl příliš spoléhat na zítřek. Bývám tu každý den, ale Tobě se asi nejlíp bude hodit víkend. Měl bych Ti říct, abys věděl, co můžeš očekávat, že jsem kaplanem na zámečku Toynton Grange, soukromém domově pro invalidy, a že tu bydlím v Hope Cottage, která je na pozemku sídla, za což vděčím laskavosti správce, pana Wilfreda Ansteyho. Obědvám

P. D. JAMESOVÁ

12

a večeřím obvykle na zámečku, pro Tebe by to ale nemuselo být přijatelné a také by to samozřejmě ukrajovalo z času, který strávíme spolu. Takže využiju své cesty do Warehamu a obstarám zásoby. Mám jeden volný pokojík, do kterého se nastěhuju, abys tu měl dost místa.

Poslal bys mi lístek se zprávou, kdy přijedeš? Auto nemám, ale přijedeš-li vlakem, pět minut od nádraží má půjčovnu aut William Deakin (personál na nádraží Ti ukáže cestu), je na něho spolehnutí a není drahý. Autobusy z Warehamu jezdí nepravidelně a nejedou dál než do Toynton Village. Pak se dá jít dva a půl kilometru pěšky, což je za dobrého počasí docela příjemné, ale možná že budeš po tak dlouhé cestě unavený. Jestli ne, namaloval jsem Ti na zadní stranu dopisu mapku.

Mapka by zaručeně zmátla každého, kdo si zvykl spoléhat se spíš na důkladné publikace National Survey než na kartografická dílka z počátku sedmnáctého století. Zvlněné čáry pravděpodobně představovaly moře. Dalgliesh tam postrádal už jen namalovanou velrybu právě vypouštějící gejzír vody. Autobusová zastávka v Toyntonu byla vyznačena zřetelně, ale roztřesená čára, která od ní vycházela, se nejistě klikatila kolem různorodé směsi polí, bran, hospod a remízků z trojúhelníkových zubatých smrků a často se vracela zpátky, když otec Baddeley zjistil, že obrazně řečeno, zabloudil. Titěrný falický symbol na pobřeží, očividně zaznamenaný jako významný orien tační bod, neboť se nalézal v blízkosti vyznačené trasy, byl označen „černá věž“. Mapka zapůsobila na Dalglieshe stejně, jako na nadšeného otce působí první kresbička dítěte. Žasl, jak hluboko musel propadnout slabosti a apatii, když dokázal nevnímat její naléhavost. Zašátral v zásuvce, a když nahmatal pohlednici, krátce na ni napsal, že přijede autem v pondělí 1. října odpoledne. Tak by měl mít dost času na to, aby se dostal z nemocnice a prvních pár dní rekonvalescence strávil doma ve svém bytě v Queenhythe. Pohlednici podepsal jen iniciálami a nale

ČERNÁ VĚŽ

13

pil na ni známky v dostatečné hodnotě, aby mohla být odeslána expres. Opřel ji o karafu s vodou, aby nezapomněl požádat sestru, ať ji vezme na poštu.

Měl ještě jednu drobnou povinnost, patřila k těm, pro něž se cítil daleko méně vybaven. Ale to může počkat. Bude muset navštívit Cordelii Grayovou anebo jí napsat a poděkovat za květiny. Netušil, jak se mohla dozvědět, že je v nemocnici, snad od svých přátel na policii. Vedla detektivní agenturu Bernieho Prydea – pokud ovšem ještě nezbankrotovala, což se podle všech ekonomických zákonů i zásad spravedlnosti už dávno mělo stát –, a to zřejmě znamenalo, že udržovala s jedním či dvěma policisty kontakt. Také se o jeho nepříjemné chorobě mohly náhodně zmínit londýnské večerníky, když komentovaly čerstvé ztráty mezi nejvyššími šaržemi Scotland Yardu.

Byla to malá, pozorně aranžovaná kytice z vlastnoručně natrhaných květin, tak jedinečná jako Cordelie sama, okouzlující protipól všech ostatních květinových darů, které dostal: skleníkových růží, zbytnělých chryzantém rozčepýřených jako oprašovadla z peří, rychlených jarních kytek a uměle vypadajících gladiol, růžových plastických květů, které páchly po anestetiku a trčely na vláknitých stoncích. Jistě byla nedávno v nějaké venkovské zahradě; uvažoval kde asi. Zcela nelogicky myslel i na to, jestli se neodbývá s jídlem, ale pak tu směšnou myšlenku odehnal. Jasně si vzpomínal, že v kytici byly stříbrné kvítky nevěstina závoje, tři snítky podzimního vřesu, čtyři růžová poupata, ne ta vyhladovělá a hubená zimní poupátka, ale bohatá a plná, oranžově žlutá a jemná jako první květy léta, delikátní stonky zahradních chryzantém, oranžově bílé bobule a jako klenot uprostřed zářivá jiřina. Celá kytice byla obložena srstnatými zelenými listy, které si z dětství pamatoval jako „králičí uši“. Bylo to dojemné a velice mladistvé gesto, které by – jak věděl – starší nebo zkušenější žena nikdy neudělala. Kytici dostal jen s kratičkým vzkazem, že se doslechla o jeho nemoci a posílá mu květiny, aby mu popřála brzké uzdrave

P. D. JAMESOVÁ

ní. Musí ji navštívit nebo jí napsat a osobně poděkovat. Tele

fonický vzkaz, který v agentuře místo něho vyřizovala jedna

ze sester, nestačí.

Jenže tohle i jiná, podstatnější rozhodnutí mohou počkat.

Nejprve musí navštívit otce Baddeleyho. Nezavazovala ho

k tomu pouhá úcta, ale téměř synovský vztah. Zjistil, že navzdo

ry potížím i trapnostem, které se daly očekávat, se těší, až sta

rého kněze zase uvidí. Neměl v úmyslu dát se znovu přilákat ke

své profesi, i kdyby se o to otec Baddeley byť i bezděčně pokou

šel. Jedná­li se o věc, která náleží policii, o čemž pochyboval,

může ji převzít oddělení v Dorsetu. A pokud vydrží podzimní sluníčko, bude Dorset stejně příjemné místo k rekonvalescenci jako kterékoli jiné.

Tuhý bílý obdélník opřený o karafu s vodou byl podivně

neodbytný. Dalgliesh cítil, jak neustále přitahuje jeho pohled –

jako by to byl jakýsi mocný symbol, písemný verdikt, jenž ho

odsuzuje k životu. Byl rád, když mu sestra přišla říct, že končí

službu, a vzala ho s sebou na poštu.

ČERNÁ VĚŽ

15

2 / Smrt kněze

(I)

O jedenáct dní později, dosud zesláblý a nemocničně bledý,

nicméně euforický z ošidného pocitu zdraví, jaký rekonvales

centy postihuje, opustil Dalgliesh svůj byt v Queenhythe vyso

ko nad Temží a ještě před rozbřeskem vyrazil z Londýna na

jihozápad. Přede dvěma měsíci, když se přihlásila choroba, se

váhavě, ale s konečnou platností rozloučil se svým Cooperem

Bristol a nyní seděl za volantem Jensena Healeyho. Byl rád,

že už není v záběhu, a cítil se s výměnou vozu jakžtakž smí

řen. Nastoupit novou životní dráhu se zbrusu novým autem

by bylo protivně banální. Dozadu dal kufřík a pár nezbytností

pro piknik včetně vývrtky a do kapsy si vsunul výtisk Hardyho

románu Návrat rodáka a průvodce po význačných stavbách

Dorsetu, vydaný Newmanem a Pevsnerem. Měl to být výlet

rekonvalescenta se vším všudy; důvěrně známé knihy, krátká

návštěva u starého přítele jako záminka k cestě, neplánovaná

trasa, stanovená den co den podle okamžitého nápadu po zná

mých i neznámých končinách, a nakonec i zdravé dráždidlo

osobních problémů, které odůvodní samotu a marnivé hově

ní vlastním zálibám. Rozladilo ho, když při poslední obhlíd

ce bytu bezděčně sáhl po výjezdovém kufříku, který si brával

na místo činu. Nedokázal si ani vzpomenout, kdy naposledy

odjížděl bez něj, vláčel ho s sebou i na dovolenou. Kdyby ho

teď nechal doma, potvrdil by tím rozhodnutí, o němž bude

během nastávajících čtrnácti dnů sice čas od času přičinlivě

přemýšlet, ale které, jak věděl, už v hloubi duše učinil.

Do Winchesteru dojel relativně brzy, a tak si ještě stihl dát

poněkud opožděnou snídani v hotýlku ve stínu katedrály. Za

P. D. JAMESOVÁ

16

dvě hodiny, které strávil znovuobjevováním města, se přes

Wimborne Minster vydal do Dorsetu. Cítil v sobě jakousi

nechuť dojet do cíle cesty. Maličko, skoro bezcílně si zajel na

severozápad do Blanford Forum, koupil si tam k obědu láhev

vína, housky s máslem, sýr a nějaké ovoce a pro otce Badde

leyho pár lahví Amontillada. Pak se ploužil na jihovýchod win

terbourskými vesničkami a přes Wareham do Corfe Castle.

Velkolepé kameny, symboly odvahy, krutosti a zrady, stály

na stráži v rozsedlině hřebenu Purbeckých kopců tak, jak tu čněly už celé tisíciletí. Když pojídal svůj samotářský oběd, ty

nehostinné šiky zvrstvených a zohavených kvádrů, které se

tyčily vysoko proti mírné obloze, Dalglieshe neustále přitaho

valy. Jako by váhal projet v jejich stínu a nechtěl se vzdát samo

ty tohoto poklidného a nenáročného dne, utrácel čas neúspěš

ným pátráním po protěžích v mokřině porostlé klečí. Teprve

potom se vydal na posledních pár mil cesty.

Toynton Village: šňůra řadových domků, zvlněné střechy

z šedého kamene blýskající se v odpoledním slunci; na konci

vesnice nijak malebná hospoda, okem zachytil nezajímavou

kostelní věž. A pak už silnice, lemovaná kamennou zídkou,

mírně stoupá řídkými ostrůvky jedlí. Dalgliesh rozpoznával

krajinu z mapky otce Baddeleyho. Cesta se brzy rozvětví, jed

na úzká silnička se stočí na západ, aby kopírovala okraj ostro

hu, druhá povede k bráně a skrze ni k Toynton Grange a dál

k moři. A tady, jak očekával, to bylo. Těžká železná vrata zasa

zená do zdi z plochých kamenů, složitě a dovedně navršených tak, aby do sebe přesně zapadly. Zídka byla zarostlá lišejníky a završená hřívou vlající trávy. Byla to stavba tak stará a trvalá jako mys, z něhož se zdála vyrůstat. Po obou stranách brány byly umístěny cedulky s nápisem. Ta nalevo byla novější; stálo na ní:

Nerušte laskavě naše soukromí


ČERNÁ VĚŽ

17

Cedule vpravo byla nabádavější, malba písma byla sice vybledlá, ale profesionálněji provedená:

VSTUP ZAKÁZÁN

SOUKROMÝ POZEMEK

Nebezpečné útesy – žádný přístup k pláži

Parkující vozy a přívěsy budou odtaženy

Pod nápisem byla upevněna mohutná schránka na dopisy.

Dalgliesh si pomyslel, že každý motorista, kterého by tato milá směs žádostí, varování a výhrůžek nechala chladným, by se i tak hodně rozmýšlel, než by riskoval tlumiče a pérování svého vozu. Za bránou se cesta prudce horšila a kontrast mezi poměrně hladkým povrchem příjezdové silnice a kamenitou cestou mezi balvany působil téměř jako symbolicky zdvižený prst. I brána, třebaže nebyla zamčená, se zavírala na těžkou petlici důmyslné konstrukce, a manipulace s ní by případnému narušiteli poskytla dost času, aby si svou nerozvážnost rozmyslel. Dalgliesh při své zesláblé kondici otvíral bránu s námahou. Když zajel dovnitř a bránu za sebou zase zavřel, přepadl ho pocit, že se uvázal do záležitosti, které dosud zcela nerozumí, a že to nebylo moudré. Ta záležitost se vší pravděpodobností nebude mít trapně co do činění s ničím, co on ovládá. Bude to cosi, o čem se jen člověk povznesený nad tento svět – a snad i trochu senilní – může bláhově domnívat, že to pomůže vyřešit policejní důstojník. Ale budiž, přinejmenším má jakýsi okamžitý cíl. Vrací se, třebaže váhavě, do světa, kde lidé mívají problémy, pracují, milují se, nenávidí, pachtí se za štěstím a také – neboť i přes jeho zaječí úmysly bude jeho dosavadní profese stále vzkvétat – zabíjejí a jsou zabíjeni.

Když se vracel k vozu, padl mu do oka chomáček neznámých kytek. Bledě narůžovělé bílé hlavičky se zvedaly z mechového polštářku na vrcholu zdi a jemně se zachvívaly v mírném větru. Dalgliesh přistoupil blíž a nehnutě a tiše pozoroval jejich

P. D. JAMESOVÁ

18

nenápadnou krásu. Poprvé ucítil čistý, napůl neskutečný pach moře. Vzduch se mu teple a měkce opřel o kůži. Náhle ho zaplavilo štěstí, a jako vždy v takových vzácných a pomíjivých chvilkách byl překvapen čistě fyzickou povahou své radosti. Rozlévala se mu v žilách jako drobné vření. Pouhý pokus analyzovat její podstatu už znamenal ztratit ji. Rozpoznal v ní ale to, čím vskutku byla: první náznak znovuobjevené radosti ze života.

Auto kodrcalo po stoupající cestě. Když po nějakých dvou stech metrech dojel na vrcholek svahu, očekával, že uvidí rozprostřenou modř Kanálu, zčeřenou až k dalekému obzoru, ale čekalo ho zklamání, které si dobře pamatoval z dětství, když cestou na prázdniny nebylo moře ani po nesčetně zklamaných nadějích stále ještě na dohled. Před ním se rozprostřelo mělké údolí poseté skalisky a počmárané vyšlapanými stezkami. Po pravé straně pak stálo cosi, co nemohlo být nic jiného než zámeček Toynton Grange.

Byl to solidně postavený kamenný dům tak z první poloviny devatenáctého století. Majitel však neměl šťastnou ruku při volbě architekta. Dílo představovalo jakousi úchylku nehodnou jména georgiánské architektury. Dům byl orientován směrem k pevnině, řekněme na severovýchod, a urážel tak Dalglieshovy osobní a poněkud temné zásady architektonického vkusu, které vyžadovaly, aby dům na pobřeží byl obrácen k moři. Nad vchodem se táhly řady oken, v prvním poschodí byla okna zdobená obrovskými klenáky, o patro výš byla menší a bez ozdob, jako kdyby se jim je jen s obtížemi podařilo vecpat pod tu nejpozoruhodnější část stavby – jónský štít završený sochou, nemotorným a z téhle vzdálenosti neidentifikovatelným kusem kamene. Uprostřed zíralo kruhové okno, liché Kyklopovo oko lesknoucí se ve slunci. Štít zatlačoval nezajímavý portál do naprosté bezvýznamnosti a dával celé fasádě ušlápnutý a těžkopádný vzhled. Projekt, myslel si Dalgliesh, by se dal vylepšit, kdyby fasádu vyvážily rozšířené arkýře, ale buď došla inspirace, nebo peníze, a dům zůstal kuriózně nedokončený. Odpudivá fasá

ČERNÁ VĚŽ

19

da nejevila známky života. Možná že chovanci – bylo ­li tohle označení vůbec namístě – bydlí v zadní části domu. Navíc bylo teprve půl čtvrté, a to – jak věděl z nemocnice – bývá v podobných institucích mrtvý čas. Asi všichni odpočívají.

Všiml si tří domků, dva stály asi sto metrů od zámečku, třetí osamoceně výš na výběžku k moři. Domníval se, že směrem k pobřeží zahlédl ještě čtvrtou střechu, ale nebyl si tím zcela jist. Mohl to být pouhý skalní výběžek. Protože nevěděl, který z domků je Hope Cottage, bylo nejrozumnější zamířit nejprve k bližší dvojici. Když se rozmýšlel, co udělá, vypnul motor – a tu poprvé zaslechl moře, ten tlumený neustávající rytmický šum, který je jedním z nejzádumčivějších zvuků vyvolávajících vzpomínky a představy. Dosud nebylo znát, že by jeho příjezd někdo zpozoroval; ostroh byl tichý, nebylo slyšet ani ptáky. V té prázdnotě a osamělosti ucítil cosi podivného, až zlověstného, co ne­ dokázalo rozptýlit ani měkké odpolední slunce.

Jeho příjezd k domkům nevylákal do okna žádnou tvář a ani ve dveřích se neukázala postava v sutaně. Byly to dvě staré jednopodlažní stavby z vápence, jejichž kamenné střechy, typic­ ké pro Dorset, pokrývaly zářivé polštářky smaragdového me­ chu. Hope Cottage čili vila Naděje stála vpravo, Faith Cottage, tj. vi la Víra, nalevo, jména byla namalována poměrně nedávno. Třetí, vzdálenější vilka se nejspíš bude jmenovat Charity. Pochyboval, že by v tomhle eponymickém pojmenování měl prsty otec Baddeley. Ani se nepotřeboval podívat na jmenovku na vrátkách, aby poznal, ve kterém z domků kněz bydlí. Bylo zcela nemožné spojovat jeho, jak si vzpomínal, totální nezájem o okolí s pouťovými záclonkami, s hrncem pnoucího se břečťanu a fuchsií, co visel nade dveřmi Faith Cottage, nebo s oněmi dvěma křiklavými truhlíky letních květin, které byly rafinovaně umístěny po obou stranách vchodu. Dva betonové hříbky střežící branku vypadaly jako sériové kousky a působily tak kouzelně předměstsky, až Dalglieshe překvapilo, že na nich nevidí dřepět zahradní trpaslíky. Hope Cottage

P. D. JAMESOVÁ

20

byla naproti tomu přísně asketická. Pod oknem stála solid

ní dubová lavice, sloužící k posezení na sluníčku, vchod byl

zaneřáděn změtí povalujících se klacků a ležel tu i starý deštník. Závěsy v oknech, zjevně z nějaké těžké načervenalé látky, byly zatažené.

Na jeho zaklepání se nikdo neozval. Také nikoho nečekal.

Oba domky byly očividně prázdné. Dveře neměly zámek, jen jednoduchou petlici. Po vteřině váhání ji odsunul a vešel dovnitř do přítmí. Teplo a pach knih s nádechem zatuchliny ho

náhle vrátily o třicet let zpátky. Rozhrnul závěsy a do místnos

ti vpadlo světlo. Oči poznávaly povědomé věci: jednonohý kru

hový stolek z růžového dřeva, zmatnělý prachem, stál upro

střed pokoje; u stěny psací stůl s roletou; a pak ušák s vysokým

opěradlem, tak starý, že roztřepeným potahem vyčuhovalo

čalounění a ve vysezeném důlku prosvítalo dřevo. Opravdu

je to totéž křeslo? Ten záblesk paměti musí být klam. Ale byl

tu ještě jeden předmět, stejně známý, stejně starý. Za dveř

mi visel Baddeleyho plášť a nad ním jeho vytahaný a zplihlý baret.

Právě při pohledu na ten plášť přišlo Dalglieshovi na mysl,

že je něco v nepořádku. Bylo mu divné, že tu hostitel neče

ká, aby ho přivítal, napadlo ho však hned několik vysvětlení.

Pohled, který poslal, nedošel, otce Baddeleyho mohli narych

lo povolat do zámečku nebo odjel do Warehamu nakupovat

a zmeškal zpáteční autobus. Bylo dokonce možné, že úplně

zapomněl, že mu má přijet host. Ale odešel­li, proč si nevzal

plášť? Představit si ho, ať v létě, nebo v zimě, oblečeného do něčeho jiného prostě nešlo.

Právě v tu chvíli si Dalgliesh všiml něčeho, co jistě už kout

kem oka zahlédl, ale nevěnoval tomu pozornost; hromádky

archů s vytištěným černým křížem, které ležely na psacím

stole. Vzal horní list papíru a odnesl ho k oknu, jako by dou

fal, že na světle se ukáže, že se mýlil. Omyl však byl vylou

čen. Četl:

ČERNÁ VĚŽ

21

MICHAEL FRANCIS BADDELEY, KNĚZ

NAROZEN 29. ŘÍJNA 1896

ZEMŘEL 21. ZÁŘÍ 1974

REQUIESCAT IN PACE

POHŘBEN 26. ZÁŘÍ 1974

NA HŘBITOVĚ U SV. MICHALA

A VŠECH ANDĚLŮ

V TOYNTONU V DORSETU

Byl jedenáct dní mrtev a pět dní pohřben. Ale přece by byl poznal, že otec Baddeley zemřel zcela nedávno. Jak jinak by se dal vysvětlit onen pocit jeho přítomnosti, který v domě stále ulpíval, pocit, že je někde nablízku a že stačí jen zavolat a on sáhne na kliku. Hleděl na starý známý vyrudlý plášť s těžkou přezkou – opravdu si starý pán za těch třicet let nepořídil nový? – a pocítil palčivý smutek, téměř žal, který ho překvapil svou prudkostí. Zemřel jeden starý člověk. Určitě šlo o přirozenou smrt; pohřbili ho dost narychlo. O jeho smrti ani o pohřbu noviny nepsaly. Jenže starého pána cosi trápilo a zemřel, aniž se mohl svěřit. Najednou mu velice záleželo na tom, aby se přesvědčil, že otec Baddeley dostal jeho lístek, že nezemřel s přesvědčením, že jeho volání o pomoc zůstalo bez odezvy.

Bylo jen přirozené podívat se do raně viktoriánského psacího stolu, který kdysi patříval Baddeleyho matce. Otec Baddeley, jak si vzpomínal, stůl zamykal. Ani v nejmenším sice nepatřil k tajnůstkářům, ovšem každý kněz musí mít alespoň jednu jedinou zásuvku, kterou chrání před slídivýma očima uklízeček a zvědavých farníků. Dalgliesh si vybavil otce Baddeleyho, jak šátrá v hlubokých kapsách svého pláště a hledá starodávný klíček od stolu, přivázaný kusem provázku ke staromódnímu kolíčku na prádlo, aby se odlišil od ostatních klíčů. Pravděpodobně zůstal v některé z kapes pláště.

Zalovil rukou v obou kapsách s provinilým pocitem, že okrádá mrtvé. Klíč tam nebyl. Přistoupil ke stolu a zkusil víko.

P. D. JAMESOVÁ

22

Lehce se otevřelo. Sklonil se k zámku a prohlížel si ho, pak si z auta přinesl baterku a díval se znovu. Nemýlil se: zámek byl vylomený. Byla to čistá práce a nevyžadovala ostatně nijak velké úsilí. Zámek byl ozdobný, ale nepříliš solidní, měl sloužit jako ochrana proti nenechavým zvědavcům, ne však proti cílevědomému zloději. Byl vypáčen dlátem nebo nožem, pravděpodobně ostřím nože na dopisy vsunutým mezi desku stolu a víko. Poškození bylo pozoruhodně malé, jenže šrámy i sám vylomený zámek mluvily jasnou řečí.

Ne ovšem o tom, kdo to spáchal. Mohl to udělat sám otec Baddeley. Kdyby ztratil klíč, neměl by ho čím nahradit; a kde by v tomto Zapadákově sháněl zámečníka? Otec Baddeley, jak si ho Dalgliesh pamatoval, by si sice ani v nouzi nepomáhal páčidly a silou, avšak vyloučit se to nedalo. Mohlo se to také přihodit až po jeho smrti. Kdyby se nenašel klíč, musel by se někdo z Toynton Grange dostat do stolu násilím. Mohly se tam skrývat dokumenty a papíry, bez nichž se neobešli: zdravotní pojistka; adresy přátel, které bylo třeba vyrozumět; závěť. Odehnal podobné dohady popuzen tím, že užuž uvažuje, zda by si před dalším pátráním neměl navléct rukavice, a rychle prohlédl obsah zásuvek.

Nic zvláštního. Zájem otce Baddeleyho o světské věci byl vskutku minimální. Upoutala ho však věc, kterou okamžitě poznal. Byla to úhledně srovnaná hromádka školních sešitů s bledě zelenými deskami. Věděl, že do takových si otec Baddeley psával deník. Takže tyhle sešity se ještě prodávají, nepostradatelné bledě zelené sešity s aritmetickými tabulkami na zadní straně desek! Vyvolávaly vzpomínky na základní školu stejně jako pokaňkané pravítko nebo guma. Do takových sešitů si otec Baddeley od nepaměti psával deník, jeden sešit mu vždy vystačil na čtvrt roku. Teď když na dveřích zplihle visel ten starý černý plášť a na nos útočil zatuchlý církevní pach, vybavoval si Dalgliesh ten rozhovor naprosto zřetelně: jako by nepřestal být desetiletým klukem a jako by otec Baddeley, ve

ČERNÁ VĚŽ

23

středních letech, ale už tenkrát zdánlivě bez věku, stále seděl za svým stolem.

„Takže je to jenom obyčejný deník, otče? Není tam nic o vašem duchovním životě?“

„Je to duchovní život; obyčejné věci, co člověk dělá z hodiny na hodinu.“

Adam se s egoismem mládí zeptal:

„Jenom o tom, co děláte vy? O mně tam není?“

„Není. Jenom o tom, co dělám já. Pamatuješ si, v kolik hodin se dnes odpoledne sešlo Sdružení matek? Tento týden byly u vás v salonu. Začaly, myslím, dřív než obvykle.“

„Bylo to ve dvě čtyřicet pět místo ve tři, otče. Arciděkan potřeboval brzo odejít. Musíte to mít všechno přesně?“

Zdálo se, že otec Baddeley o otázce přemítá. Krátce, leč se vší vážností, jako by to pro něj bylo cosi nového a překvapivě zajímavého.

„Ano, myslím, že ano. Jinak by to ztratilo smysl.“

Chlapec Dalgliesh, jehož chápání onen smysl tak jako tak unikal, se sebral a odešel za svými poutavějšími a daleko méně odtažitými zájmy. Duchovní život. To byl výraz, který často slýchal z úst farníků svého otce, nikdy však ne od kanovníka samého. Příležitostně se pokoušel si tu mysteriózní, jinou exis tenci představit. Žila se v tomtémž čase jako obyčejný život určovaný vstáváním, jídlem, školou, prázdninami, nebo šlo o existenci v jakési odlišné rovině, kam on ani jiní neza­ svěcenci nemají přístup, ale kam se otec Baddeley může uchylovat po dle libosti? Ať tak či onak, s oněmi pečlivými záznamy každodenních trivialit to jistě mělo máloco společného.

Vzal do ruky poslední sešit a prohlížel si ho. Systém otce Baddeleyho se nezměnil. Vše bylo při starém, půl stránky na každý den, odstavce úhledně oddělené čarou podle pravítka. Čas, kdy denně odříkával ranní modlitby a nešpory; kam šel a jak dlouho mu to trvalo; jednou za měsíc cesta autobusem do Dorchesteru, jednou týdně do Warehamu; hodiny, kdy

P. D. JAMESOVÁ

24

pomáhal na Toynton Grange; a pár suše zaznamenaných ra­ dostí; metodický výčet, kterak naložil s každou hodinou pracovního dne v té dlouhé řadě nezajímavých let, výčet dokládaný s úzkostlivou pečlivostí účetního. „Je to duchovní život; obyčejné věci, co člověk dělá z hodiny na hodinu.“ Opravdu to může být takto jednoduché?

Kde však je současný deník, sešit pro třetí čtvrtletí 1974? Otec Baddeley měl ve zvyku schovávat si staré deníky za poslední tři roky. Mělo tu tedy být patnáct sešitů, a bylo jich jen čtrnáct. Deník končil sklonkem června 1974. Dalgliesh si uvědomil, že téměř horečnatě prohledává zásuvky psacího stolu. Deník tam nebyl. Ale něco přece jen našel. Pod třemi potvrzenými účty za uhlí, petrolej a elektřinu byl zastrčený list laciného tenkého papíru s amatérsky a nakřivo vytištěným nápisem Toynton Grange v záhlaví. Níže kdosi napsal: Proč nevypadneš z domu, ty starej pokrytče, a nepřenecháš ho někomu, kdo by byl doopravdy k užitku? Nemysli si, že nevíme, na co ty a Grace Willisonová pomýšlíte, když ji jako zpovídáš. To by se ti líbilo, dělat to doopravdy, co? A co ten kluk ze sboru? Nemysli si, že to nevíme.

Dalglieshe víc popudila stupidita onoho sdělení než zášť, která z něj čišela. Byla to bezdůvodná zášť, která navíc postrádala byť i pochybné jadérko pravděpodobnosti. Chudák skoro osmdesátiletý otec Baddeley, nařčený zároveň ze smilstva, sodomie a impotence! Mohl rozumný člověk brát tenhle dětinský blábol tak vážně, že by se ho to dotklo? Za své kariéry přečetl Dal gliesh hodně jedovatých anonymů. Tohle byla poměr­ ně slabá káva, skoro by řekl, že do něj pisatel nevložil srdce. „To by se ti líbilo, dělat to doopravdy, co?“ Jedovatější anonym by stvořil daleko plastičtější líčení činnosti, kterou tu naznačoval. A ta trapná zmínka o sboristovi, bez jména a bez data. Ta se

neopírala o žádnou znalost. Mohl být otec Baddeley opravdu


ČERNÁ VĚŽ

25

natolik znepokojen, že by poslal pro profesionálního detektiva,

kterého navíc skoro třicet let neviděl, aby mu poradil, co dělat,

a tuhle drobnou zlomyslnost vyšetřil? Snad. Možná to není

jediný dopis. Jestliže takovéto potíže na Toynton Grange zdo

mácněly, bylo by to vážnější. Anonym činný v uzavřené komu

nitě jistě mohl způsobit potíže a vyvolat strach, popřípadě by se

z něj, nebo z ní, mohl stát i vrah do slova a do písmene. Měl­li

otec Baddeley podezření, že podobné dopisy dostávali i ostat

ní, klidně mohl hledat odbornou pomoc. Nebo – a to bylo zají

mavější – že by někdo chtěl, aby Dalgliesh uvěřil právě tomu

to vysvětlení? Byl dopis nastražen záměrně, aby ho Dalgliesh

našel? Bylo jistě podivné, že ho nikdo po Baddeleyho smrti

neobjevil a nezničil. Někdo z Toynton Grange jeho papíry jistě

prohledával. Takový dopis by člověk sotva nechával na místě,

aby si v něm mohli číst i ostatní.

Složil si dopis do náprsní tašky a začal prohlížet dům. Lož

nice otce Baddeleyho vypadala, jak očekával. Malé okén

ko s ušmudlanými kartounovými závěsy, jednoduchá postel

s dosud připravenými přikrývkami a prostěradly, ale s přeho

zem přetaženým přes jediný neforemný polštář, knihy narov

nané kolem dvou stěn, malý noční stolek s ošuntělou lampou,

nemotorný a křiklavě zdobený porcelánový popelníček s rekla

mou na pivo. Dýmka otce Baddeleyho stále spočívala ve sto

jánku a vedle ní si Dalgliesh všiml napůl vypotřebovaného

bločku zápalek, jaké dávají v restauracích a výčepech. Byla na

nich reklama na hospodu U Tudorské stodoly blízko Wareha

mu. Jedna použitá zápalka ležela v popelníku, byla rozcupova

ná až po vyhořelou hlavičku. Dalgliesh se usmál. Takže tenhle

zvyk mu taky vydržel celých těch třicet let. Vzpomněl si, jak

otec Baddeley drobnými veverčími prstíky důkladně rozlamo

val a odlupoval tenkou lepenku zápalky, jako by se pokoušel

překonat nějaký svůj předchozí osobní rekord. Dalgliesh vzal

zápalku do ruky a usmál se: na šest proužků. Otec Baddeley

se překonával.


P. D. JAMESOVÁ

26

Zabloudil do kuchyně. Byla těsná a špatně vybavená, vše tu bylo sice úhledně srovnáno, ale nevypadalo moc čistě. Staromódní plynový sporák budil dojem, že se už brzo dopracuje do folklorních sbírek místního muzea. Dřez pod oknem byl kamenný a na jedné straně přiléhal k poškrábanému odkapávači na nádobí, z něhož oprýskávala barva a který páchl po žluklém tuku a kyselém mýdle. Vybledlé kartounové závěsy, zdobené přerostlými růžemi a narcisy ve zcela nesezonní kombinaci, byly shrnuté ke straně a odhalovaly pohled přes otevřenou krajinu až k Purbeckým kopcům. Na bezhraničně modré obloze se vznášely a rozpadávaly mraky řídké jako obláčky kouře a na vzdálených pastviskách ležely ovce jako bílé kamínky.

Podíval se do spíže. Alespoň tady našel důkaz, že byl oče

káván. Otec Baddeley opravdu nakoupil jídlo navíc; kolekce konzerv beznadějně připomínala, co považoval za náležitou stravu. Zjevně obstaral zásoby pro dva a počítal s tím, že jeden z nich bude mít větší apetit. Bylo tu vždy po jedné velké a jedné malé plechovce základních potravin: dušené fazole, tuňák, irské ragú, špagety, rýžový pudink.

Dalgliesh se vrátil do obývacího pokoje. Pociťoval únavu, cesta ho vyčerpala víc, než čekal. Na těžkých dubových hodinách nad krbem, které dosud spolehlivě tikaly, zjistil, že ještě nejsou čtyři, jeho tělo ovšem namítalo, že už toho za dnešek bylo ažaž. Potřeboval se napít. Ve spíži našel plechovku s čajem, mléko tam nebylo. Napadlo ho, jestli už nevypnuli plyn.

Právě v tu chvíli zaslechl u dveří kroky, cvakla petlice. Proti odpolednímu světlu se v rámu dveří rýsovala postava ženy. Slyšel vážný a hluboký, nicméně velice ženský hlas se špetkou, ne víc, irského přízvuku.

„Proboha! Člověk, a navíc mužskej. Co tady děláte?“

Vešla do pokoje a nechala za sebou otevřené dveře. Viděl ji teď zřetelně. Bylo jí odhadem tak kolem pětatřiceti, byla statná, dlouhonohá; hříva žlutých vlasů, u kořínků viditelně tmavších, jí v dlouhé lavině padala k ramenům. Oči s těžkými víčky

ČERNÁ VĚŽ

27

se ve čtvercovém obličeji zdály úzké, ústa široká. Na sobě měla nepadnoucí kalhoty s gumičkami pod chodidla, bílé plátěnky potřísněné skvrnami od trávy a bílou halenku bez rukávů s hlubokým výstřihem, který odhaloval snědý skvrnitý trojúhelník opálené kůže. Neměla podprsenku a těžké, plné prsy se jí pod tenkou bavlněnou látkou pohupovaly. Na levém předloktí jí chrastily tři dřevěné náramky. Celkově budila dojem vyžilé, ne však nepřitažlivé sexuality, dojem tak mohutný, že ačkoli ne používala žádný parfém, vnesla do místnosti osobitou ženskou vůni.

„Jsem Adam Dalgliesh. Přijel jsem navštívit otce Baddeleyho. Teď už to, jak se zdá, nebude možné.“

„Tak se to taky dá říct. Zpozdil jste se právě o jedenáct dní. O jedenáct dní, abyste s ním promluvil, a o pět, abyste ho pohřbil. Kdo jste, jeho kamarád? Nevěděli jsme, že nějakého má. Hodně jsme toho o něm nevěděli. Reverend Michael byl malý tajnůstkář. Vás nám aspoň zatajil.“

„Neviděli jsme se pořádně od doby, kdy jsem byl ještě kluk, napsal jsem mu, že za ním přijedu, až den před jeho smrtí.“

„Adam. Hezké jméno. Dnes se tak jmenuje hodně dětí. Zase se dostává do módy. Vy jste ovšem s takovým jménem musel mít ve škole peklo. Ale hodí se k vám. Nedokážu říct proč. Nejste zrovna přízemní tvor, že ne? Už jsem na to kápla. Přišel jste si pro knihy.“

„Myslíte?“

„Pro ty, co vám Michael odkázal v závěti. Adamu Dalglie­ shovi, jedinému synu zesnulého kanovníka Alexandera Dalg­ lieshe, všechny své knihy, aby s nimi naložil podle svého uvá­ žení. Pamatuju si to přesně, protože se mi ta jména zdála ne­ obvyklá. Neztrácel jste čas, viďte? Divím se, že se páni advokáti dostali k tomu, aby vám napsali. Bob Loder obyčejně tak výkonný nebývá. Ale já bych se na vašem místě moc netěšila. Nikdy nevypadaly, že by měly nějak zvláštní cenu. Kupa starých suchých teologických bichlí. Mimochodem, nečekal

P. D. JAMESOVÁ

28

jste, že vám odkáže nějaké peníze? Jestli ano, mám pro vás novinku.“

„Netušil jsem, že měl otec Baddeley nějaké peníze.“

„Ani my ne. To taky držel pod pokličkou. Nechal po sobě devatenáct tisíc liber. Žádné velké jmění, ale přijde vhod. Všechno to odkázal Wilfredovi pro dobro Toynton Grange, a pokud jsem slyšela, přišly ty peníze právě včas. V závěti pamatoval pak už jen na Grace Willisonovou. Dostala ten starý psací stůl. Teda aspoň ho dostane, až se Wilfredovi uráčí nechat ho přestěhovat.“

Usadila se v křesle u krbu, vlasy pohozené na opěradle, no­ hy doširoka rozkročené. Dalgliesh si přitáhl jednu z židlí a po­ sadil se proti ní.

„Znala jste otce Baddeleyho dobře?“

„Tady se všichni známe dobře, to je půl našeho neštěstí. Chcete tu zůstat?“

„Možná na dva tři dny někde v okolí. Ale nezdá se mi možné, že bych zůstal přímo tady...“

„Nevím, proč by to nešlo, jestli chcete. Dům je prázdný, aspoň než si Wilfred najde další nájemnickou oběť, abych tak řekla. Myslím, že by nic nenamítal. Kromě toho si přece musíte probrat ty knihy. Wilfred bude chtít, aby odsud zmizely, než se nastěhuje nový obročník.“

„Dům tedy patří Wilfredu Ansteymu?“

„Patří mu Toynton Grange a všechny domky kromě toho, kde bydlí Julius Court. Je to kousek dál na ostrohu, jediný domek s výhledem na moře. Wilfred vlastní všechen ostatní majetek a taky nás.“

Přejela ho znaleckým pohledem.

„Vy neumíte nic užitečného, nemám pravdu? Myslím, jestli nejste fyzioterapeut nebo ošetřovatel nebo doktor, nebo dokonce účetní? Ne že byste na to vypadal. Ale jestli přece jenom jste, radila bych vám, abyste se držel zpátky; Wilfred by mohl usoudit, že jste příliš k užitku, než aby vás nechal jen tak běžet.“

ČERNÁ VĚŽ

29

„Nemyslím, že by se mu to málo, co dovedu, mohlo zdát nějak užitečné.“

„Tak to bych tu měla ještě chvíli zůstat, jestli se vám to hodí. Ale napřed vám řeknu pár věcí, abyste byl v obraze. Možná pak změníte názor.“

„Začněte u sebe,“ pravil Dalgliesh, „ještě jste mi ani neřekla, kdo jste.“

„Můj bože, opravdu? Omlouvám se. Maggie Hewsonová. Můj muž je výkonný lékař na zámečku. Přinejmenším tu se mnou bydlí v domku, který nám poskytl Wilfred a který se pří­ padně jmenuje Charity Cottage. Většinu času tráví ovšem na zámečku. Zbylo mu jen pět pacientů, a tak se člověk diví, co ho tam táhne. Nebo ne? Co myslíte, že ho tam táhne, Adame Dal glieshi?“

„Staral se váš muž o otce Baddeleyho?“

„Říkejte mu Michael, říkali jsme mu tak všichni. Kromě Grace Willisonové. Jistě, Eric se o něj staral, když byl naživu, a podepsal i úmrtní list, když zemřel. Ještě před půl rokem by to udělat nemohl, ale teď, co ho milostivě vzali zpátky na seznam lékařů, konečně zas může naškrábat své jméno na kus papíru a stvrdit, že jste legálně a dočista mrtvej. Bože, to je ale výsada.“

Zasmála se a po chvilce šátrání v kapse u kalhot vytáhla balíček cigaret a jednu si zapálila. Podala balíček Dalglieshovi. Zavrtěl hlavou. Pokrčila rameny a vyfoukla mu do obličeje obláček dýmu.

Dalgliesh se zeptal:

„Na co otec Baddeley zemřel?“

„Zastavilo se mu srdce. Nedělám si legraci. Byl starý, měl unavené srdce a jednadvacátého září se mu zastavilo. Akutní infarkt myokardu ztížený slabou diabetes, je­li libo medicínskou hantýrku.“

„Byl sám?“

„Myslím si to. Zemřel v noci, alespoň naposledy ho viděla

P. D. JAMESOVÁ

30

živého Grace Willisonová ve tři čtvrtě na osm večer, když u něj byla u zpovědi. Předpokládám, že umřel nudou. Ne, to jsem neměla říkat. Nebuď nevkusná, Maggie. Tvrdila, že vypadal jako obvykle, samozřejmě trochu unavený, a pak – to dopoledne ho právě pustili z nemocnice. Přišla jsem za ním druhý den v devět ráno, jestli nepotřebuje něco ve Warehamu – chtěla jsem jet autobusem v jedenáct; Wilfred nám zakazuje soukromá auta – a on tu ležel mrtvý.“

„V posteli?“

„Ne, v tom křesle, kde teď sedíte vy; zvrácený dozadu, s otevřenou pusou a zavřenýma očima. Měl na sobě sutanu a něja ­ kou purpurovou stuhu kolem krku. Na pohled všechno v pořádku. Ale byl dočista mrtvý.“

„Takže tělo jste první objevila vy?“

„Pokud se sem ovšem dřív nepřiplížila Millicent od vedle, a když se jí napohled nelíbil, zase po špičkách neodcupitala domů. Je to Wilfredova ovdovělá sestra, jestli vás to zajímá. Vlastně je to zvláštní, že sem nezašla, když věděla, že je nemocný a sám.“

„Jistě to pro vás byl šok.“

„Ne tak docela. Než jsem se vdala, dělala jsem ošetřovatelku. Viděla jsem víc mrtvol, než si dokážu vzpomenout. A on byl velice starý. Mladí mrtví – zvlášť děti – s vámi zamávají. Bože, jsem ráda, že tyhle nepříjemnosti mám už za sebou.“

„Opravdu? Takže nepracujete na Toynton Grange?“

Než uslyšel odpověď, vstala a přesunula se ke krbu. Vyfoukla obláček kouře do zrcadla nad krbovou římsou a naklonila se tváří blízko ke sklu, jako by si prohlížela vlastní obraz.

„Ne. Když se tomu můžu vyhnout, tak ne. A že se snažím tomu vyhýbat, jak jen můžu. Abyste věděl, já tu platím za černou ovci, jsem flákač, nezapojuju se, zkrátka zběh a kacíř. Neseju ani nesklízím. A k šarmu milého Wilfreda jsem netečná. Zavírám uši před nářky trpících. Nepadám na kolena ve svatyni.“

ČERNÁ VĚŽ

31

Obrátila se k němu a vrhla na něj napůl vyzývavý, napůl pátravý pohled. Dalglieshovi se onen slovní výron ani zdaleka nezdál spontánní, jistě svůj protest pronášela už někdy předtím. Znělo to jako rituální obhajoba a měl podezření, že jí se scénářem někdo pomáhal. Požádal:

„Povězte mi něco o Wilfredu Ansteym.“

„Michael vás nevaroval? Ale ne, to by on neudělal. Je to stará historie, ale pokusím se to zkrátit. Toynton Grange postavil Wilfredův pradědeček. Dědeček převedl majetek rovným dílem na Wilfreda a jeho sestru Millicent. Tu Wilfred vyplatil, když založil Domov. Před osmi lety Wilfredovi zjistili roztroušenou sklerózu. Choroba postupovala rychle. Do tří měsíců byl na vozíku. Pak jel na pouť do Lurd a vyléčil se. Zjevně uzavřel s Pánembohem výhodný kšeft. Ty mě uzdravíš a já dám Toynton Grange a všechny svoje peníze do služeb postiženým. Pánbůh mu vyhověl a Wilfred se teď může ztrhat, aby splnil svou část dohody. Řekla bych, že se bojí z dohody vycouvat pro případ, že by se mu choroba vrátila. Nevím, co mu vyčítám. Asi bych se cítila stejně. Všichni jsme v jádru pověrčiví, zvlášť když jde o nemoci.“

„A on by toho chtěl nechat?“

„Myslím, že ne. Dává mu to tady pocit moci. Obklopují ho vděční pacienti, ženy ho uctívají skoro jako modlu a Dot Moxonová – tak řečeno vrchní sestra – ho obletuje jako stará slepice. Pro Wilfreda štěstí tak akorát.“

Dalgliesh se zeptal:

„Kdy přesně došlo k tomu zázraku?“

„Tvrdí, že když ho ponořili do studny. Podle toho, jak o tom vypráví, zažil nejprve otřes z pronikavého chladu, po kterém hned následovalo palčivé teplo, které mu zaplavilo celé tělo, a pocit obrovského štěstí a míru. Přesně tohle se mi stává po třetí whisky. Jestli si to Wilfred v sobě dokáže vyvolat při koupání ve studené vodě prolezlé bakteriemi, pak mi nezbývá než říct, že má zatracenou kliku. Když se vrátil do noclehár

P. D. JAMESOVÁ

32

ny, postavil se poprvé po šesti měsících na nohy. O tři týdny později už poskakoval jako jura. Nikdy se neobtěžoval vrátit se do Nemocnice svatého Salvátora v Londýně, kde se léčil, aby si mohli to zázračné uzdravení zaznamenat do jeho karty. Byla by docela sranda, kdyby to udělal.“

Odmlčela se, jako by se chystala ještě něco říct, a pak dodala:

„Dojemné, viďte?“

„Zajímavé. A jak shání peníze, aby mohl plnit svůj díl úmluvy?“

„Pacienti platí podle svých možností a některé sem podle dohod posílají obecní úřady. A pak samozřejmě užívá svůj vlastní kapitál. Ale začíná to být pěkně beznadějné, alespoň to tvrdí. Dědictví po otci Baddeleym přišlo právě včas. A Wilfred samozřejmě mizerně platí personál. Ericovi nedává tolik, kolik by odpovídalo jeho práci. Philby, taková děvečka pro všechno, je propuštěný vězeň a pravděpodobně by jiné zaměstnání nesehnal, a vrchní sestra Moxonová by potom, co ji v nemocnici, kde dřív pracovala, vyšetřovali kvůli krutému zacházení s pacienty, asi taky nesháněla místo snadno. Musí být Wilfredovi vděčná, že ji vzal. Tak vidíte, všichni jsme tu děsně vděční drahému Wilfredovi.“

Dalgliesh poznamenal:

„Asi bych měl zajít do zámečku a představit se. Říkáte, že tu zbylo jen pět pacientů?“

„Neměl byste jim říkat pacienti, i když netuším, jak by Wil­ fred chtěl, aby se jim říkalo. Chovanci zní poněkud jako ve věznici, jenže – bůhví – je to dost přiléhavé. Ale je jich tu jenom pět. Nepřijímá teď nikoho ze seznamu čekatelů, dokud se nerozhodne o budoucnosti Domova. Má na něj políčeno Ridgewellova nadace a Wilfred si rozmýšlí, jestli jim má celý ten krám předat, jak to stojí a běží, gratis. Vlastně to není ani čtrnáct dní, co jich tu bylo ještě šest, ale to bylo předtím, než se Victor Holroyd vrhl z Toyntonského mysu a rozbil se o skály.“

„Máte na mysli, že spáchal sebevraždu?“


ČERNÁ VĚŽ

33

„No, byl na kolečkovém křesle asi tři metry od kraje útesu, a buď povolil brzdy a nechal křeslo sjet přes okraj, nebo ho Dennis Lerner, ošetřovatel, co ho doprovázel, postrčil. Protože nemá dost kuráže ani na to, aby ublížil kuřeti, natož aby zabil člověka, obecně se soudí, že si to Victor udělal sám. Ale jelikož ta představa děsí Wilfredův jemnocit, všichni se přičinlivě tváříme, že to byla nehoda. Po Victorovi se mi stýská, měla jsem ho ráda. Byl to pomalu jediný člověk, se kterým se tu dalo mluvit. Ostatní ho ovšem nenáviděli. Teď je samozřejmě trápí špatné svědomí a dumají, jestli se v něm nepletli. Když chcete někoho zahnat do kouta, není nad to umřít. Mám na mysli, že když vám chlap pořád tvrdí, že život nemá cenu, berete to jako konstatování zjevného faktu. Když své prohlášení podepře činem, začnete uvažovat, jestli v něm nebylo víc, než jste si myslel.“

Hluk automobilu, přicházející z ostrohu, zbavil Dalglieshe povinnosti odpovědět. Maggie, která měla zřejmě stejně bystré uši jako on, vyskočila ze židle a vyběhla ven. K místu, kde se křížily cesty, se blížil velký černý salonní vůz.

„Julius!“ zavolala na něj Maggie krátké vysvětlení a začala bouřlivě gestikulovat.

Auto zastavilo a pak zahnulo k Hope Cottage. Dalgliesh uviděl, že je to černý mercedes. Jakmile zpomalil, rozběhla se Maggie podél něj jako neodbytná školačka a otevřeným oknem dovnitř chrlila své vysvětlivky a komentáře. Auto zastavilo a z jeho útrob se zlehka vyšvihl Julius Court.

Byl to vysoký mladík s vláčnými pohyby, oblečený v kalhotách a zeleném svetru s nášivkami na ramenou a na loktech po­ dle armádního stylu. Světle hnědé vlasy mu přiléhaly k hlavě jako matně blýskavá helma. Obličej měl autoritativní, sebe jis tý, se známkami samolibosti v nepřehlédnutelných váčcích pod ostražitýma očima a s rysy nedůtklivosti kolem drobných úst, zasazených do těžké brady. Ve středních letech ztloustne a bude možná až neotesaný. Teď však budil mírně namyšlený dojem

P. D. JAMESOVÁ

34

dobrého vzhledu, jejž spíš podporovala, než kazila bělavá troj­

úhelníková jizva jako tiskařská značka nad pravým obočím.

Podal mu ruku a řekl:

„Je mi líto, že jste zmeškal pohřeb.“

Znělo to, jako by Dalgliesh zmeškal nějaký vlak. Maggie za­

úpěla:

„Ale milánku, tys to nepochopil! On nepřijel na pohřeb. Pan

Dalgliesh ani nevěděl, že starý pán zkápnul.“

„Promiňte. Snad byste měl zajít do zámečku. Wilfred Anstey

vám o otci Baddeleym poví jistě víc než já. Byl jsem ve svém

bytě v Londýně, když starý pán umřel, nemůžu vám repro

dukovat ani poslední slova z úmrtního lože. Naskočte si oba.

Vezu Henrymu Carwardineovi v kufru nějaké knihy z knihov

ny z Londýna. Můžu mu je doručit hned teď.“

Maggie Hewsonová zjevně cítila, že odbyla představování,

a pokusila se se zpožděním o nápravu:

„Julius Court. Adam Dalgliesh. Nemyslím, že byste na sebe

v Londýně kdy narazili. Julius býval diplomat, doufám, že se tomu tak říká?“

Když nastoupili do vozu, Court prohodil:

„Diplomat je pro to moje skromné místečko na služebním

žebříčku příliš silné slovo. A Londýn je veliký. Ale neměj obavy, Maggie, myslím, že uhodnu jako bystrá dáma v televizním kvízu, čím se pan Dalgliesh živí.“

S vybranou dvorností přidržel dveře vozu otevřené. Merce

des zvolna vyjel k Toynton Grange.

(II)

Georgie Allan hleděl do stropu z vysoké a úzké postele na

marodce. Rty se mu začaly groteskně pohybovat. Svaly na

krku mu vystoupily, napjaly se a ztvrdly. Snažil se zvednout

hlavu z polštáře.

ČERNÁ VĚŽ

35

„Na pouť do Lurd už budu v pořádku, že jo? Myslíte, že by mě nechali doma?“

Slova vycházela z úst jako popuzené chraplavé kvílení. Helena Rainerová nadzvedla cíp matrace, úhledně zasunula prostěradlo zpět na místo, jak se v pravověrné nemocnici sluší, a hbitě odpověděla:

„Samosebou že vás nenechají doma. Budete na pouti nejdůležitější pacient. A teď se už přestaňte trápit, tak, to je hodný chlapec, a zkuste si před svačinou odpočinout.“ Usmála se na něho tím neosobním, profesionálně povzbudivým úsměvem zkušené ošetřovatelky. Zdviženým obočím pak dala znamení Ericu Hewsonovi. Popošli spolu k oknu. Tiše se zeptala:

„Jak dlouho to s ním tady ještě budeme muset vydržet?“

Hewson odvětil:

„Ještě jeden dva měsíce. Děsně by ho sebralo, kdyby musel odejít už teď. A Wilfreda taky. Za pár měsíců budou oba připravenější přijmout nevyhnutelné. A pak, strašně se upjal na ten výlet do Lurd. Až příště pojedeme, pochybuju, že bude ještě naživu. Ale určitě už nebude tady.“

„On je opravdu případ pro nemocnici. My tu nejsme vedeni jako sanatorium. Jsme jenom domo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist