načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Černá labuť -- Následky vysoce nepravděpodobných událostí - Nassim Nicholas Taleb

Černá labuť -- Následky vysoce nepravděpodobných událostí

Elektronická kniha: Černá labuť
Autor: Nassim Nicholas Taleb
Podnázev: Následky vysoce nepravděpodobných událostí

- Bestseller amerického akademika a investičního poradce libanonského původu analyzuje fenomén "černých labutí", tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8% 90%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 478
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Black swan
Spolupracovali: přeložil Jan Hořínek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2011
ISBN: 978-80-743-2128-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bestseler amerického akademika a investičního poradce libanonského původu analyzuje fenomén "černých labutí", tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti, jakým byl např. teroristický útok z 11. září 2001, fenomenální úspěch společnosti Google či nedávná globální finanční a ekonomická krize. Autor - jeden z mála odborníků, kteří nástup krize předvídali - věří, že příčinou naší nepřipravenosti na podobné zlomové události je především setrvačnost našeho myšlení v podobě přílišné důvěry ve statistiky a prognostiky, přehnaného kategorizování, hledání "logiky" vývoje či soustřeďování se na specifika tam, kde bychom měli přemýšlet spíše v obecných kontextech. Jeho kniha, vyzývající k tomu, abychom přehodnotili náš ustálený pohled na svět a přiznali si, jak málo o něm víme, patří dnes k nejdiskutovanějším pracím ve svém žánru, deníkem Times byla označena za jedno z nejvlivnějších děl posledních šedesáti let a díky autorovu širokému rozhledu, smyslu pro humor a zdravé provokativnosti je i velkým čtenářským zážitkem. Esej vzešlý z pera Američana libanonského původu věnovaný fenoménu černých labutí - nepravděpodobným událostem.

Popis nakladatele

Bestseller amerického akademika a investičního poradce libanonského původu analyzuje fenomén "černých labutí", tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti, jakým byl např. teroristický útok z 11. září 2001, globální nástup Internetu či propad akciových trhů z roku 1987. Podle autora - jednoho z hrstky odborníků, kteří předvídali nástup nedávné finanční a ekonomické krize - je příčinou naší nepřipravenosti na podobné zlomové události především setrvačnost našeho myšlení v podobě přílišné důvěry v ekonomy a prognostiky, přehnaného kategorizování či uchylování se k dosavadním zkušenostem tam, kde bychom měli přemýšlet co nejotevřeněji a nejobecněji. Talebova kniha, vyzývající k tomu, abychom přehodnotili náš ustálený pohled na svět a přiznali si, jak málo o něm víme, patří dnes k nejdiskutovanějším pracím ve své oblasti, deníkem The Times byla označena za jedno z nejvlivnějších děl posledních šedesáti let a díky autorovu širokému rozhledu, smyslu pro humor a zdravé provokativnosti je i velkým čtenářským zážitkem. Je to kniha jediné myšlenky: lidská mysl má mimořádně špatnou schopnost odhadovat budoucnost, a navíc si to nepřipouští. Může za to naše zčásti vrozená a zčásti získaná slepota vůči tzv. černým labutím, tedy mimořádným událostem velkého dopadu. Podle Taleba mají černé labutě v dějinách mnohem větší význam, než si připouštíme: kvůli nim se „dějiny neplazí, ale skáčou“. Až na to, že je ve zpětném zrcátku vidíme jinak: události dáváme do souvislostí a věříme, že sledovaly jakýsi „plán“.

(následky vysoce nepravděpodobných událostí)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Nassim Nicholas Taleb - další tituly autora:
Černá labuť -- Následky vysoce nepravděpodobných událostí Černá labuť
Antifragilita - Jak těžit z nejistoty Antifragilita
Antifragile Antifragile
Black Swan Black Swan
Antifragile Antifragile
Prokrústovo lože -- Filozofické a praktické aforismy Prokrústovo lože
 
K elektronické knize "Černá labuť -- Následky vysoce nepravděpodobných událostí" doporučujeme také:
 (e-book)
Probouzení tygra -- Nový a optimistický pohled na trauma Probouzení tygra
 (e-book)
Chvála pomalosti Chvála pomalosti
 (e-book)
Malý princ Malý princ
 (e-book)
Čtyřhodinový pracovní týden -- Nemarněte celé dny v práci, žijte kdekoli a staňte se „novým bohatým“ Čtyřhodinový pracovní týden
 (e-book)
Deník malého poseroutky 1 Deník malého poseroutky 1
 (e-book)
Líný rodič -- Lenošením a nečinností k lepšímu rodičovství Líný rodič
 
Recenze a komentáře k titulu



Pko22 2011-11-24
Nikoliv, jde o překlad druhého vydání. Obsahuje tedy i dodatečný esej.
 
Vydání 2011-11-14 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Je to překlad 1. či 2. vydání?
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Paseka

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:581


3

ČERNÁ

LABUŤ

Nassim Nicholas Taleb

Následky vysoce nepravděpodobných událostí

PASEKA

PRAHA – LITOMYŠL

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:583


4

PŘELOŽIL JAN HOŘÍNEK

THE BLACK SWAN

Copyright © 2007, 2010 by Nassim Nicholas Taleb

All rights reserved

Translation © Jan Hořínek, 2011

ISBN 978-80-7432-128-3

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:584


5

Benoîtu Mandelbrotovi,

Řekovi mezi Římany

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:585


6

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:586


7

PROLOG

O PTAČÍM OPEŘENÍ

Před objevením Austrálie věřili obyvatelé Starého světa, že naprosto všech

ny labutě jsou bílé. Přesvědčení to bylo vskutku nezlomné, neboť se opíralo

o zdánlivě neprůstřelné empirické důkazy. Když byla spatřena první černá

labuť, pro pár ornitologů (a další jedince, kterým zabarvení ptačího peří ne

dává spát) to zřejmě znamenalo zajímavé překvapení, ale podstatná je tu

jiná věc. Celý příběh především ukazuje, že učení se pozorováním nebo ze

zkušenosti je výrazně limitováno a lidské poznání je velmi křehké. Jediný

pozorovaný případ totiž znamená, že stará pravda náhle neplatí, ač nás v ní

miliony bílých labutí předtím utvrzovaly celá tisíciletí. Jen jediný (a prý do

cela ošklivý) černý pták.*

Posunu nyní tento filozoficko-logický problém o krok dále, do každoden

ní reality, která mi už od dětských let nedopřává klidu.** To, co zde nazývá

me „černou labutí“, je událost, která má tři následující vlastnosti.

* Díky nástupu mobilních telefonů s fotoaparátem dnes vlastním početnou sbírku

snímků tohoto černého opeřence, kterými mne zásobili zcestovalí čtenáři. K posledním

Vánocům jsem dostal také bedýnku vína Černá labuť (příliš mi nezachutnalo), video

nahrávku (na video se bohužel nedívám) a dvě knihy. Dávám přednost fotografiím.

** Logické metafory černé labutě (psané bez uvozovek) užívám pro popis události typu

„černé labutě“ (v uvozovkách), ale problém, o němž píšu, není radno zaměňovat s logickým

problémem rozebíraným mnoha filozofy. Netýká se totiž ani tak výjimek jako spíše výrazné

ho dopadu událostí extrémní povahy na celou řadu oblastí života. Zatímco logický problém

se dotýká možnosti výjimky (černá labuť), má práce pojednává o roli mimořádných událos

tí („černá labuť“), z níž vyplývá snížená předvídatelnost a nutnost zvýšit naši odolnost vůči

„černým labutím“ negativního typu a naopak se vystavit účinkům těch pozitivních.

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:587


8

Za prvé, leží za hranicemi obvyklých očekávání, protože z ničeho, co jsme kdy v minulosti poznali, nelze přesvědčivě vyvodit, že by taková událost mohla nastat. Za druhé, má rovněž (na rozdíl od opeřence) mimořádný dopad. A za třetí, ačkoliv jde o událost extrémní a nepředvídatelnou, lidská přirozenost nás nutí nacházet pro ni dodatečná vysvětlení a vytváří tak dojem, že ji bylo možno předvídat a lze ji i objasnit.

Shrňme tedy: „černé labutě“ jsou vzácné, mimořádně významné a retrospektivně (avšak nikoli prospektivně) předvídatelné.* S pomocí nevelkého množství „černých labutí“ dokážeme vysvětlit téměř všechno: úspěchy idejí a náboženství, dynamiku historických událostí i mnohé jevy v našem vlastním životě. Když před deseti tisíci lety skončil pleistocén, „černé labutě“ nabraly na síle. A během průmyslové revoluce i na rychlosti – svět je čím dál komplikovanější, zatímco obyčejné události, o nichž denně diskutujeme a čteme v novinách a jejichž další vývoj se snažíme předvídat, postupně ztrácejí význam.

Zkuste si jen představit, jak málo by vám byly platné všechny vaše vědomosti, pokud byste se v předvečer událostí z roku 1914 snažili odhadnout, jak se bude svět vyvíjet dále. (Nepodvádějte a nesnažte se vydolovat z hlavy vysvětlení, která vám do ní na střední škole vtloukl svým nezáživným výkladem váš učitel.) A co nástup Adolfa Hitlera a následující válka? Náhlý rozpad sovětského bloku? Následky vzestupu islámského fundamentalismu? Rozšíření internetu? Burzovní krach v roce 1987 (a ještě nečekanější oživení)? Co všechny módní vlny, epidemie, ideje, vznik uměleckých žánrů a škol? Do jednoho kopírují dynamiku „černých labutí“. Patřit sem může cokoli významného, čeho si jen kolem sebe všimnete.

Obtížná předvídatelnost, jdoucí ruku k ruce s mimořádnými následky, činí z „černé labutě“ velkou hádanku, ale ani to není klíčovým tématem této knihy. Důležitější je fakt, že se chováme, jako by fenomén „černé labutě“ neexistoval. Tím nemyslím jen vás, vašeho bratrance či sebe, ale také téměř všechny „sociální vědce“. Ti již déle než století bádají v mylném přesvědčení, že mají v rukou prostředky, jimiž dokáží změřit neurčitost. Aplikace abstraktních věd o neurčitosti na konkrétní, skutečný svět měla mnohé kuriózní následky; měl jsem to štěstí a na vlastní oči viděl některé z nich ve sféře financí a ekonomie. Zeptejte se schválně správce vašeho portfolia, jak definuje „riziko“ – s největší pravděpodobností vás seznámí s metodou, kte* Pokud se něco, co je téměř s jistotou očekáváno, nakonec nestane, jde také o „černou labuť“. Mezi nepravděpodobnou událostí, která nastane, a pravděpodobnou událostí, jež nenastane, je jistá symetrie a můžeme je považovat za rovnocenné.

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:588


9

rá s případnou „černou labutí“ nijak nepočítá, a o celkovém riziku vám tedy neřekne více než astrologie (to, jak se intelektuální podvody úspěšně maskují matematikou, uvidíme později). Ve společensko-ekonomické sféře je tento problém doslova všudypřítomný.

Tato kniha je především o naší slepotě vůči náhodám a velkým odchylkám od normálu. Proč všichni, ať už vědci nebo laici, špičková esa či obyčejní Frantové z Horní Dolní, vidíme místo dolarů centy? Proč se zaměřujeme na maličkosti a pomíjíme potenciální převratné události, ačkoli je zřejmé, jak nedozírné následky mívají? A pokud chápete, kam mířím, proč každodenní četba novin ve skutečnosti vede k tomu, že toho o světě víme stále méně?

Pochopit, že život je vlastně jakýmsi součtem následků několika silných otřesů, je docela jednoduché. Dokonce i z křesla (či barové stoličky) lze úlohu „černých labutí“ rozpoznat docela snadno. Vyzkoušejte následující cvičení. Spočítejte všechny mimořádné události, změny v technologiích a vynálezy, které se objevily během vašeho života, a porovnejte je s tím, co lidé očekávali předtím, než tyto události nastaly. Kolik z nich se řídilo nějakým harmonogramem? A pak zrekapitulujte vlastní život – věci typu volby povolání, seznámení s partnerem, emigrace, zrady, jíž se dopustil někdo vám blízký, nenadálého zbohatnutí či bankrotu. Jak často došlo k něčemu takovému na základě předchozího plánu? To, co nevíme Logika „černé labutě“ činí to, co nevíme, daleko důležitějším než to, co víme.* „Černou labuť“ můžeme totiž mnohdy způsobit nebo prohloubit právě tím, že ji neočekáváme.

Vezměme teroristický útok z 11. září 2001. Pokud bychom si byli dokázali o den dříve podobný čin jen trochu představit, nebylo by k němu došlo. V případě, že by byl považován za reálný, kolem dvojice mrakodrapů Světového obchodního centra by kroužily stíhačky a pilotní kabiny letadel by byly vybaveny zamčenými neprůstřelnými dveřmi. Útok by jednoduše nepřišel. Možná by přišlo něco jiného. Co to mohlo být? Nemám tušení. * „Černá labuť“ je výsledkem kolektivních i individuálních epistemických omezení (případně zkreslení), nejčastěji důvěry v lidské poznání; nejde o objektivní jev. Největší chybou v interpretaci mé „černé labutě“ je snaha definovat „objektivní černou labuť“, jež by byla invariantní vůči všem možným pozorovatelům. Události 11. září 2001 byly „černou labutí“ z pohledu obětí, ale rozhodně ne z pohledu pachatelů. Podrobnější rozbor tohoto problému poskytuje esej v závěru knihy.

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:589


10

Není zvláštní, stane-li se něco právě proto, že se to stát nemělo? Jak se proti něčemu takovému bránit? Ať už víme cokoliv (například že New York je pro teroristy snadným cílem), může nám to být k ničemu, pokud si náš nepřítel uvědomuje, že to víme. V této strategické hře se může znalost ukázat jako zcela nepodstatná.*

Platí to všeobecně. Představte si například „tajný recept“, který se v podnikání v oblasti pohostinství stane hitem. Pokud by byl daný recept známý a zřejmý, přišel by na něj kdekdo, a nešlo by tedy o žádný trumf a tajemství. Ne, myšlenka, která způsobí další revoluci v pohostinství, musí být pro současné restauratéry něco jen obtížně představitelného. Musí se vymykat očekávání. Čím méně očekávaný je úspěch podniku, tím méně podnikatelů se do něčeho takového vůbec pustí a tím větší úspěch nakonec mají. Totéž platí pro obuvnictví i knižní trh – pro veškeré podnikání. A také pro vědecké teorie, protože poslouchat triviality nebaví nikoho. Míra úspěchu při jakékoliv rizikové činnosti (podnikání, bádání) je inverzní vůči míře všeobecného očekávání.

Tsunami v Indickém oceánu z prosince 2004 by bylo zajisté napáchalo méně škody, pokud by je lidé očekávali. Zasažená oblast by byla řidčeji zalidněná a obyvatelstvu by se dostalo včasného varování. To, o čem víme, nám nemůže vážně ublížit. Experti a falešný lesk kravat Neschopnost předvídat mimořádné události znamená neschopnost předvídat vývoj obecně, uvážíme-li, jakým způsobem ovlivňují tyto události dynamiku běhu dějin.

Navzdory tomu jednáme, jako bychom toho schopni byli, ba ještě hůře, jako bychom historický vývoj dokázali vědomě ovlivňovat. Ztrácíme čas s projekcí deficitu sociálního pojištění nebo cen ropy pro nadcházejících třicet let, aniž bychom si uvědomili, že je nedokážeme předpovědět ani pro příští léto. Predikce v ekonomické a politické sféře se pravdě vzdalují natolik, že kdykoliv porovnám předpověď s fakty, musím se štípnout a přesvědčit se, že nesním. Překvapivá není ani tak velikost chyb jako to, že si těchto chyb nejsme vědomi. Důvodů k obavám začne přibývat ve chvíli, kdy se * Opomíjení odolnosti: proč formulujeme teorie, jež nás vedou k jistým projekcím a prognózám, aniž bychom se zaměřovali na odolnost těchto teorií a na důsledky jejich případných chyb? Zaměříme-li se namísto zpřesňování předpovědí na jejich odolnost vůči chybám, vypořádáme se s problémem, který „černé labutě“ představují, daleko snadněji.

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5810


11

zapojíme do ozbrojených konfliktů, jelikož války jsou (což si neuvědomujeme) zcela nepředvídatelné. Protože kauzálním řetězcům mezi politikou a jejími praktickými následky příliš nerozumíme, můžeme díky této nebezpečné ignoranci snadno spustit „černou labuť“ – jako dítě, které si hraje s výbavou chemické laboratoře.

Důsledkem naší neschopnosti předpovídat vývoj složitých systémů ovlivňovaných fenoménem „černé labutě“ a toho, že si jí zároveň nejsme vědomi, je skutečnost, že jistí profesionálové, kteří nepochybují o své fundovanosti, fakticky žádnými odborníky nejsou. Podíváme-li se na jejich reálné výsledky, zjistíme, že svému oboru nerozumějí o nic více než laici. Umějí však lépe a přesvědčivěji formulovat a vysvětlovat nebo vás dokonce zahrnou komplikovanými matematickými modely. Nosí také častěji kravatu.

„Černé labutě“ předpovědět nelze, a proto bychom se o to neměli naivně pokoušet, ale spíše se jejich existenci přizpůsobit. Zaměříme-li se na vlastní neznalost, stále můžeme udělat překvapivě mnoho – například se pokusit získat co nejvíce z pozitivních, šťastných „černých labutí“ tím, že budeme podobné příležitosti cíleně vyhledávat. V některých oblastech – jako je vědecký výzkum či spekulativní investice – je možno těžit právě z neznáma a nejistoty, neboť obvykle nemáme příliš co ztratit, zatímco potenciální zisk je značný. Navzdory tomu, co nás učí sociální vědy, uvidíme, že prakticky všechny objevy a významnější technologie přišly na svět neplánovaně a nečekaně – byly „černými labutěmi“. Podnikatelé i badatelé by tedy měli méně spoléhat na centrální plánování a soustředit se naopak na široký průzkum nových možností a schopnost rychle rozpoznat nabízející se příležitosti. Nesouhlasím s Marxovými ani Smithovými stoupenci: funguje-li volný trh, je tomu tak proto, že lidem umožňuje metodou pokusu a omylu soustavně pokoušet štěstěnu, a nikoliv z toho důvodu, že by odměňoval či pobízel schopné jedince. Z toho plyne i žádoucí strategie: zkoušet maximum možného a snažit se vyhledávat co nejvíce příležitostí, které by mohly přinést kýženou „černou labuť“. Učíme se učení Z přehnané pozornosti, kterou věnujeme tomu, co známe, vyplývá další častý omyl: máme sklon učit se znalostem specifickým, nikoliv obecným.

Co si lidé odnesli z 11. září? Pochopili, že některé události jsou díky své dynamice naprosto nepředvídatelné? Ne. Všimli si, že někde v zažitých moudrech a pravdách existuje systémová chyba? Ne. Naučili se však přesně, jak se napříště vyhnout problémům s islámskými teroristy a mrakodra

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5811


12 py. Mnozí mne stále upozorňují, že bychom neměli planě teoretizovat a raději se zaměřit na konkrétní cíle, zkrátka být praktičtí. To, že od přírody preferujeme věci specifické a praktické, dobře ilustruje příběh Maginotovy linie. Po první světové válce vybudovali Francouzi podél předchozí frontové linie s Německem systém opevnění, aby se pojistili pro případ, že by se invaze opakovala. Hitler jej však téměř bez jakékoli námahy obešel. Francouzi byli jistě skvělými studenty historie, vzali si však až příliš doslovné ponaučení. Příliš se soustředili na vlastní bezpečí a byli také až příliš praktičtí.

Že jsme o své nepoučitelnosti nepoučitelní, je poučení, kterému se neučíme spontánně. Problém představuje samotná struktura lidské mysli: neučíme se pravidla, ale fakta a zase jenom fakta. Nezdá se, že bychom dobře chápali metapravidla (třeba pravidlo, že máme sklon neučit se pravidla). Vášnivě zavrhujeme vše abstraktní.

Proč? Zde je nutné, a ve zbývající části knihy se o to budu snažit, postavit na hlavu zažité pravdy. Ukázat jejich nedostatečnost v dnešním moderním, vysoce komplexním a stále více rekurzivním světě.*

Nabízí se i závažnější otázka: k čemu je uzpůsobena naše mysl? Jako bychom dostali špatnou uživatelskou příručku. Zdá se, že lidský mozek není ustrojen k přemýšlení a sebereflexi. Kdyby takto ustrojen byl, věci by dnes pro nás byly snazší. Až na to, že bychom neexistovali a já bych o tomto problému nemohl vyprávět – mého přemýšlivého a sebezpytujícího předka by sežral lev, zatímco jeho nemyslící, zato však rychle reagující bratranec by dávno doběhl do úkrytu. Uvědomme si, že myšlení vyžaduje čas a obecně je plýtváním energií, že naši předchůdci byli více než sto milionů let jen nemyslícími savci a že během onoho krátkého okamžiku v dlouhé historii, kdy jsme začali opravdu myslet, se soustřeďujeme na okrajové věci, na kterých ve skutečnosti nezáleží. Je zřejmé, že přemýšlíme mnohem méně, než se domníváme. Samozřejmě s výjimkou případu, kdy se nad tím vším zamyslíme. * Rekurzivním v tom smyslu, že svět, ve kterém žijeme, má stále více smyček se zpětnou vazbou, jež způsobují, že jedna událost je příčinou dalších (např. když lidé kupují knihu proto, že ji kupují i ostatní). Smyčky tak generují „sněhové koule“ a nepředvídatelné celosvětové efekty typu „vítěz bere vše“. Žijeme v prostředí, kde informace kolují příliš rychle a urychlují podobné epidemie. Události tak mohou nastat právě proto, že nastat neměly. (Naše intuice je přizpůsobena prostředí, v němž jsou řetězce příčin a náhod jednodušší a informační tok pomalejší.) Tento typ neurčitosti v pleistocénu nepřevažoval; společenský a ekonomický život byl tehdy mnohem prostší.

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5812


13

NOVÝ DRUH NEVDĚKU Přemýšlet o lidech, ke kterým se historie zachovala macešsky, je smutné. Společnost svého času opovrhla prokletými básníky, jako byli Edgar Allan Poe nebo Arthur Rimbaud; později je však postavila na piedestal a násilně vnutila školákům (po někdejších zběhlých studentech jsou dnes dokonce pojmenovány některé školy). Uznání přišlo bohužel příliš pozdě na to, aby těmto básníkům poskytlo potřebnou dávku serotoninu nebo jakkoliv osladilo jejich romantický život na zemi. Zneuznaných hrdinů ovšem bylo a je mnohem více – takových, o kterých ani netušíme, že kdy hrdiny byli, ale přesto zachraňovali životy a odvraceli katastrofy. Nezanechali po sobě žádné stopy a o svých zásluhách sami neměli nejmenší tušení. Pamatujeme si vždy jen ty mučedníky, kteří položili život za něco, o čem víme, avšak nikdy ty neméně úspěšné, o jejichž boji jsme se nikdy nedozvěděli – právě proto, že byli úspěšní. Nevděk vůči prokletým básníkům vedle tohoto druhu nedocenění poněkud bledne. Takový nevděk je i mnohem krutější: tichý hrdina má pocit zbytečnosti. Lépe to vysvětlím pomocí následujícího myšlenkového experimentu.

Předpokládejme, že jistý odvážný, vlivný, inteligentní, předvídavý a vytrvalý zákonodárce prosadí zákon, který vejde v platnost 10. září 2001 a vyžaduje, aby každé letadlo mělo pilotní kabinu stále zamčenou a vybavenou neprůstřelnými dveřmi (přičemž náklady s tím spojené ztíží už tak nelehkou finanční situaci leteckých společností) pro případ, že by se teroristé rozhodli letadla použít k útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Vím, zní to bláznivě, ale jde jen o experiment (chápu, že zákonodárce uvedených vlastností nemusí vůbec existovat, a právě proto hovořím o myšlenkovém experimentu). Zákon není mezi pracovníky aerolinek příliš populární. Komplikuje jim život. Událostem 11. září by však zcela jistě zabránil.

Tomu, kdo prosadí zamčené pilotní kabiny, nikdo nepostaví na náměstí sochu, dokonce se o této zásluze nezmíní ani v nekrologu. „Joe Smith, který pomohl zabránit katastrofě 11. září, zemřel na komplikace spojené s onemocněním jater.“ Naopak. Když veřejnost uvidí, jak bylo jeho opatření zbytečné a drahé, za přispění rozhněvaných pilotů jej dost možná vyštve z úřadu. Vox clamantis in deserto. Joe ukončí kariéru s pocitem selhání a v depresích a zemře přesvědčen, že vlastně nic užitečného nevykonal. Rád bych mu šel alespoň na pohřeb, bohužel nevím kdy a kam. Přesto může být uznání velkou vzpruhou. Věřte mi, že dodá pořádnou dávku serotoninu i těm, kteří zaníceně tvrdí, že po něm netouží a zajímá je práce sama, nikoliv její plody. A jak

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5813


14 dopadne náš nenápadný hrdina? Dokonce i vlastní hormonální systém jej zradí a nenabídne žádnou odměnu.

Podívejme se znovu na události 11. září. Komu přinesly slávu a uznání? Těm, jejichž hrdinských skutků si všimla média a mohli jste je vidět v televizi, a pak také těm, kteří dokázali hrdinské skutky předstírat. Do druhé kategorie patří lidé jako Richard Grasso, předseda newyorské burzy. Ten ji takzvaně „zachránil“, za což obdržel tučný příplatek (v řádu tisícinásobků průměrného platu). Jediné, co pro to musel udělat, bylo dostavit se před televizní kamery a zazvonit na zvon, který každodenně oznamuje, že obchodování na burze je zahájeno – ještě uvidíme, že právě televize je přímo vlajkonošem nespravedlnosti a nese největší vinu na tom, že jsme vůči „černým labutím“ slepí.

Kdo bude oceněn? Centrální bankéř, který recesi zabrání, nebo ten, který nastoupí, aby „napravil“ chyby předchůdců a čistě náhodou je ve funkci během ekonomického oživení? Který politik je potřebnější? Ten, co válce předejde, nebo ten, který válku začne (a má tolik štěstí, že zvítězí)?

Ke slovu zde přichází stejná obrácená logika, jakou jsme si dříve ukázali u hodnoty nevědění. Každý uzná, že potřebujeme více prevence nežli léčby, jen málo lidí však takové skutky oceňuje. Proto oslavujeme ty, jejichž jména pronikla do učebnic dějepisu, na úkor těch, o nichž knihy mlčí. My lidé nejsme jen povrchní (tomu se snad dá do určité míry pomoci). Jsme také velmi nespravedliví. ŽIVOT JE ZVLÁŠTNÍ Tato kniha se zabývá neurčitostí a její autor chápe mimořádnou událost právě jako ekvivalent neurčitosti. To, že potřebujeme studovat mimořádné a extrémní jevy, abychom porozuměli těm obyčejným a běžným, může vyznít jako silná slova. Jednoznačně to však vysvětlím následovně: porozumět určitému jevu můžeme dvěma způsoby. Prvním z nich je pomíjet extrémy a zaměřit se na „normální“ případy. Badatel vyloučí vše neobvyklé a zkoumá pouze to, co je běžné. Druhou možností je uvědomit si, že pokud chceme jevu porozumět, musíme začít s extrémními případy, zejména pokud mají mimořádný a kumulativní efekt (jako právě „černé labutě“).

Běžné a normální mne příliš nezajímá. Pokud si chcete udělat obrázek o temperamentu, morálce a vkusu svého přítele, učiníte tak z jeho chování v obtížných situacích, nikoliv na základě nevzrušivé každodenní rutiny. Dokážeme odhadnout, jak je zločinec nebezpečný, podle toho, jak vypadá

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5814


15

jeho běžný den? Pochopíme podstatu zdraví bez porozumění těžkým nemocím a epidemiím?

Téměř vše, co se ve společenské sféře děje, je následek vzácných, ale citelných skoků a šoků. Většina badatelů se však zaměřuje na jevy „normální“ a své úsudky opírá o Gaussovu zvonovou křivku, která má pro tyto případy prakticky nulovou výpovědní hodnotu. Proč? Zvonová křivka ignoruje velké odchylky, nedokáže je zahrnout, ale přesto nám dává pocit, že jsme si ochočili neurčitost. V této knize jí přezdívám VIP – velký intelektuální podvod. PLATÓN A ŠKOLOMET Když Židé v prvním století našeho letopočtu povstali, za nemalou část jejich rozhořčení mohl římský požadavek na vztyčení Caligulovy sochy v jeruzalémském chrámě. Římané na oplátku slibovali umístit ve svých chrámech sochy židovského boha Jahveho. Nechápali, že Židé (a další monoteisté z Levanty) vidí boha jako cosi abstraktního a všeobjímajícího, co nemá nic společného s antropomorfními, lidskými bohy, které si pod pojmem deus představovali Římané. Obzvláště důležité pak bylo, že židovského boha nelze symbolicky zpodobnit. I já mám na mysli něco trochu jiného než to, co si lidé pod pojmy jako „neznámé“, „nepravděpodobné“ nebo „neurčité“ obvykle představují. Není to konkrétní a přesná kategorie znalostí, rajón školometů, nýbrž její pravý opak: absence (a limity) poznání. Je to přímý protipól poznání; člověk by se tedy měl termínům určeným pro popis poznání vyhnout, chce-li charakterizovat jeho pravý opak.

Používám-li termín platónství (na základě idejí a osobnosti filozofa Platóna), mám tím na mysli lidský sklon plést si území s jeho mapou a soustředit se na čisté a jasně definované formy, ať už jde o objekty jako trojúhelníky nebo o představy o společnosti, jakými jsou různé utopie (společnost konstruovaná na základě něčeho, co „dává smysl“), ale například i národnosti. Jakmile tyto myšlenky a přesně definované konstrukce ovládnou naše myšlení, budeme je vždy upřednostňovat před objekty méně elegantními, s méně zřejmou a uchopitelnou strukturou. (Tuto myšlenku budu v knize průběžně dále rozvíjet.)

Právě platónství nás přesvědčuje o tom, že rozumíme věcem lépe, nežli tomu doopravdy je. Neděje se tak ale vždy a všude. Rozhodně netvrdím, že platónské formy neexistují. Modely a konstrukty, jakožto intelektuální mapy reality, nejsou chybné pokaždé, jen v určitých specifických aplikacích. Problémem však je, že a) nikdy předem nevíme, zda bude mapa chybná (to se

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5815


16 dozvíme až posléze), b) případná chyba může mít vážné následky. Takové modely se podobají potenciálně účinnému léku, který má však náhodné a velmi nebezpečné vedlejší účinky.

Platónský zlom je pak ona nebezpečná hranice, kdy platónská mysl vstupuje do kontaktu s nejasnou realitou, kdy nebezpečně narůstá rozdíl mezi tím, co skutečně víme, a tím, co si myslíme, že víme. Právě v něm se rodí „černá labuť“. VĚCI PŘÍLIŠ NUDNÉ, NEŽ ABYCH O NICH PSAL Říká se, že filmový režisér Luchino Visconti se vždy ujistil, aby v uzavřené krabici, na kterou herec ukazoval a která měla obsahovat šperky, opravdu šperky byly. Možná to byl účinný způsob, jak nechat herce lépe vžít do role. Viscontiho gesto však mohlo také jednoduše pocházet ze smyslu pro estetiku a z touhy po autenticitě – klamat diváka mu zkrátka nepřipadalo správné.

Píšu esej, který vyjadřuje původní myšlenku; nepřežvýkává ani nerecykluje ideje ostatních. A esej je impulzivní meditace, nikoli vědecká zpráva. Omlouvám se tedy, pokud přeskočím několik témat, jež by se jasně nabízela. Jsem přesvědčen, že to, co by při psaní nudilo mne samotného, nudilo by i čtenáře. (Snaha vyhnout se nezáživnému může také pomoci odstranit balast.)

Řečičky jsou laciné. Ten, kdo na vysoké škole navštěvoval příliš mnoho (či snad příliš málo) přednášek z filozofie, by mohl namítnout, že zahlédnutí černé labutě nevyvrací teorii, že všechny labutě jsou bílé; technicky vzato, takový černý pták labutí není, jelikož základní labutí vlastností je právě bělost. Jistě: ti, kdo se až příliš zahloubali do Wittgensteina, mohou podlehnout klamnému dojmu, že jazykové problémy jsou důležité. Mohou být, chcete-li získat postavení na některé z kateder filozofie, ale my, kteří se denně rozhodujeme ve skutečném světě, si je necháváme na víkend. Jak blíže vysvětluji v kapitole „Falešná neurčitost“, na rozdíl od mnohem zásadnějších (leč opomíjených) témat a navzdory veškerému intelektuálnímu lesku nemají podobné perličky během pracovního týdne žádné závažné implikace. Lidé, kteří sedávají v posluchárnách, za sebou obvykle nemají příliš mnoho těžkých rozhodnutí v nejistých podmínkách, a tak nedokážou odlišit důležité a nepodstatné – dokonce ani ti, kteří se na neurčitost specializují (a možná zvláště oni). Příklady toho, co nazývám neurčitostí v praktické aplikaci, lze nalézt například v pirátství, spekulaci s komoditami, hazardních hrách, v některých typech mafií či v klasickém podnikání. Proto odsu

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5816


17

zuji sterilní odevzdaný skepticismus i přehnaně teoretické nimrání v jazykových problémech, jež učinily většinu moderní filozofie zcela nepodstatnou pro ty, kteří bývají s despektem nazýváni masami. (V minulosti tomu bývalo jinak. Hrstka filozofů, která se neživila samostatně, závisela vždy na nějakém mecenáši, ať už jí to bylo ku prospěchu či nikoliv. Dnes závisí akademik věnující se abstraktním disciplínám na názorech kolegů ze svého oboru. Chybí tak vnější kontrola, což mívá silně patologické následky, když se akademická činnost mění v izolovaný intelektuální závod a exhibici. Ať už měl starší systém jakékoliv nedostatky, přece jen vyžadoval alespoň nějakou úroveň relevance.)

Filozofka Edna Ullmann-Margalitová objevila v této knize jisté nesrovnalosti a požádala mě, abych zdůvodnil užití konkrétní a přesné metafory, jakou je „černá labuť“, pro popis čehosi abstraktního, neznámého a neurčitého: bílých krkavců, růžových slonů nebo prchavých éterických obyvatel vzdálené planety na oběžné dráze Tau Ceti. Přiznávám, nachytala mě na švestkách. Je zde jistá kontradikce; tato kniha je příběhem, a já upřednostňuji příběhy a anekdoty, abych ukázal, jak snadno jsme příběhy obelháni a kterak tíhneme k jejich nebezpečné komprimaci.*

Chcete-li odstranit jeden příběh, potřebujete jiný. A metafory a příběhy bývají (bohužel) mnohem mocnější než myšlenky. Jsou také zábavnější a lépe se pamatují. Útočím-li na to, co nazývám narativní disciplíny, nejlépe tak učiním právě narativní formou.

Myšlenky přicházejí a odcházejí, příběhy zůstávají. SHRNUTÍ Strašákem v této knize není jen Gaussova křivka a statistik, který si lže do vlastní kapsy, či platónský akademik, který nutně potřebuje příběhy, jimiž by sám sebe obelhal. Je jím také neustálá snaha zaměřit se na to, co nám dává smysl. Život na naší planetě dnes vyžaduje mnohem více představivosti, než nám příroda nadělila. Postrádáme ji, a potlačujeme ji i u ostatních.

Jak si povšimnete, nespoléhám se na zrádné shromažďování „stvrzujících dokladů“. Podobné zahlcení příklady nazývám naivním empirismem; důvo* „Černá labuť“ jako metafora rozhodně není ničím moderním – navzdory tomu, že se obvykle připisuje Popperovi, Millovi, Humeovi a dalším moderním filozofům. Vybral jsem si ji, protože odpovídá starověké představě „vzácného ptáka“. Římský básník Juvenalis hovoří o „ptáku vzácném jako černá labuť“ – rara avis in terris nigroque simillima cygno.

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5817


18

dy vysvětluji v páté kapitole. Pásmo historek vybraných tak, aby zapadaly

do příběhu, nelze považovat za důkaz. Každý, kdo hledá pro své tvrzení

nějaké podklady, jich vždy najde dost na to, aby obelhal sebe samého,

a v každém případě své kolegy.* Pojem „černé labutě“ je však založen na

struktuře náhody v empirické realitě.

Podtrženo a sečteno: v tomto (osobně laděném) eseji nesu kůži na trh

a prohlašuji, že navzdory zažitým myšlenkovým schématům dominují naše

mu světu děje extrémní, neznámé a (alespoň podle současných znalostí)

velmi nepravděpodobné, zatímco se zaobíráme záležitostmi banálními, zná

mými a opakovanými. To znamená, že je nutno od extrémních událostí vy

jít, a ne se je snažit zamést pod koberec. Dovolím si uvést ještě smělejší

(a také nepříjemnější) tvrzení. Navzdory veškerému rozkvětu lidského po

znání, či snad díky tomuto rozkvětu bude budoucnost stále nepředvídatel

nější, ačkoliv se zřejmě naše vlastní povaha i sociální „vědy“ spikly, aby nám

tuto skutečnost zatajily.

Orientace v knize

Tato kniha je komponována podle jednoduché logiky; začíná jako dílo, jež

bychom mohli označit za čistě literární (obsahem i pojetím), a postupně se

posouvá k problematice ryze vědecké (obsahem, nikoliv pojetím). Psycho

logie je tedy nejvýrazněji pojednána v první části a na začátku druhé; pod

nikání a přírodní vědy pak hlavně v druhé polovině druhé části a v části tře

tí. Část první, s názvem „Antiknihovna Umberta Eca“, vypráví převážně

o tom, jak chápeme historické i současné události, a jakým způsobem je ta

kové chápání zkresleno. Část druhá nese název „Předpovídat není možné“

a věnuje se chybám, jež děláme při výhledech do budoucna, zatajovaným

limitům některých „věd“ a tomu, jak s těmito limity pracovat. Část třetí, na

zvaná „Šedé labutě extrémovské“, jde více k jádru problému extrémních

událostí, vysvětluje konstrukci intelektuálního podvodu jménem Gaussova

křivka a rozebírá některé myšlenky přírodních i sociálních věd, které lze

volně zaškatulkovat jako „problémy komplexity“. Část čtvrtá, „Závěr“, je

stručná.

* Naivním empirismem je i podkládání argumentů výmluvnými souhlasnými citáty od

zesnulých autorit. Pokud hledáte, vždy naleznete někoho, kdo pronesl pár vět chytrého

znění, které podporují váš úhel pohledu – a ať už je téma jakékoliv, vždy lze nalézt také

jiného zesnulého myslitele, který tvrdil přesný opak. Téměř všechny citáty v této knize,

které nepocházejí od Yogiho Berry, pronesli lidé, s nimiž nesouhlasím.

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5818


19

Psaní této knihy mi bylo nečekaným potěšením – napsala se vlastně sama –

a doufám, že stejný pocit bude zažívat i čtenář. Mám za sebou hektický

a náročný aktivní život v oblasti obchodních transakcí a únik do světa čis

tých myšlenek se mi stal téměř drogou. Po vydání této knihy se chci stáh

nout do ústraní, daleko od shonu veřejných aktivit, a svou filozoficko-vědec

kou myšlenku dále rozvíjet v absolutním klidu.

PROLOG

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5819


20

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5820


21

Část první

ANTIKNIHOVNA UMBERTA ECA

ANEB JAK VĚCI OVĚŘUJEME

Spisovatel Umberto

Eco patří k oné vzácné odrůdě sečtělých a prozíravých

akademiků, kteří zároveň nejsou nikterak nudní. Vlastní velkou osobní

knihovnu (čítající na 30 000 svazků) a své návštěvníky řadí do dvou katego

rií. Příslušníci první z nich reagují výkřikem: „Bože! Signore professore dot

tore Eco, jak úžasnou máte knihovnu! Kolik z těch knih jste již přečetl?“ Ti

druzí – mizivá to menšina – chápou, že osobní knihovna není přívěškem

k ukojení ega, nýbrž prostředkem k bádání. Knihy, které jste již četli, mají

mnohem menší cenu než ty nepřečtené. Toho, co dosud neznáte, byste tedy

ve své knihovně měli mít tolik, kolik vám jen dovolí finanční prostředky, hy

poteční úrokové míry a momentálně trochu těsný trh s nemovitostmi. S při

bývajícím věkem budete shromažďovat více a více knih i poznání a rostoucí

řady nepřečtených svazků na vás budou z poliček zlověstně hledět. Přesně

tak, čím více toho víte, tím delší bude i řada nepřečtených knih. Nazvěme

tuto sbírku nepřečtených knih antiknihovnou.

Své znalosti máme sklon považovat za osobní majetek, který je nutno

ochraňovat. Jsou nám ozdobou, jež nám dovolí dále stoupat po společen

ském žebříčku. Tím, že se zaměřujeme na věci již poznané, máme tendenci

urážet důmysl Ecovy knihovny. Je to lidský předsudek, pevně usídlený

v samotných mentálních pochodech. Lidé nechodí po světě s antiživotopisy

a nevykládají o tom, co nezažili a nestudovali (to je práce pro jejich konku

renty), i když by bylo krásné, kdyby tomu tak bylo. Stejně jako potřebujeme

postavit na hlavu logiku a smysl knihovny, budeme se snažit obrátit naruby

i samotné poznání. Všimněte si, že „černé labutě“ se rodí ze špatného po

chopení pravděpodobnosti nečekaných překvapení, z oněch nepřečtených

knih, zkrátka proto, že bereme své vlastní vědomosti příliš vážně.

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5821


22

Antivzdělance – člověka, jenž se zaměřuje na nepřečtené knihy a snaží

se nechápat své znalosti jako poklad či dokonce majetek – nazvěme skep

tickým empirikem.

Kapitoly v této části pojednávají o tom, jak lidé s poznáním zacházejí – a jak

dávají přednost historkám před empirií. První kapitola vypráví část mého

vlastního příběhu a vysvětluje, proč mi „černé labutě“ již od mládí nedávají

spát. Ve třetí si ukážeme, jak jednoznačně rozlišit dva základní typy neurči

tosti. Čtvrtá kapitola se poté ve stručnosti vrací k problému „černé labutě“

v jeho původní formě; vypovídá o našem sklonu generalizovat na základě

vlastních zkušeností. Poté představím tři aspekty problému „černé labutě“:

a) v páté kapitole falešnou víru v konfirmaci, tedy to, že panenskou část

knihovny budeme pravděpodobně neprávem přehlížet (vlivem nutkání vidět

to, co potvrzuje naše poznání, nikoliv to, co ukazuje na naši nevědomost

a nepochopení); b) v následující kapitole klam narativity – jinými slovy, že

sami sebe klameme příběhy a anekdotami; c) to, jak se do našeho úsudku

nevyhnutelně míchají emoce (kapitola sedmá); a konečně v osmé kapitole

d) problém němého svědectví, neboli triky, které na nás zkouší historie, aby

před námi „černé labutě“ skryla. Devátá kapitola rozebírá fatální omyl, jímž

je snaha porozumět skutečnému světu pomocí analogií z oblasti hazardních

her.

ANTIKNIHOVNA UMBERTA ECA ANEB JAK VĚCI OVĚŘUJEME

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5822


23

Kapitola první

UČŇOVSKÁ LÉTA

EMPIRICKÉHO SKEPTIKA

Anatomie „černé labutě“ – Trojí mlha – Čtení od konce – Ve zpětném zrcátku –

Náhle je všechno vysvětlitelné – Mluvte s řidičem (ale obezřetně) – Dějiny se nepla

zí, ale skáčou – „Bylo to tak nečekané“ – Dvanáctihodinový spánek Nepíšu autobiografii, a přeskočím tedy válečné scény. Přeskočil bych je, i kdybych ji psal. Nemohu soupeřit s akčními filmy ani s memoáry zkušenějších dobrodruhů, budu se tedy raději držet svého kopyta: náhody a neurčitosti. ANATOMIE „ČERNÉ LABUTĚ“ Pás pobřeží ve východním Středomoří zvaný Libanonská Sýrie nebo také pohoří Libanon dokázal po více než tisíc let poskytovat domov nejméně tuctu odlišných etnických i náboženských skupin a sekt. Jako by zde působilo nějaké kouzlo. Spíše nežli sousední vnitrozemí Blízkého východu připomínal onen kraj velká města východního Středomoří (oblast známou jako Levanta) – cestovat po moři bylo jednodušší než po zemi přes hornatý terén. Levantská města měla obchod v krvi, tamní lidé spolu jednali na základě jasného souboru pravidel a zachovávali tak mír, který umožnil rozkvět obchodu. Udržovali společenské styky napříč komunitami. Tisíciletý mír občas narušily třenice uvnitř křesťanské či muslimské komunity, zřídkakdy však mezi křesťany a muslimy navzájem. Zatímco města si držela kupecký a helénský charakter, v horách sídlily všemožné náboženské menšiny, jež tam podle svých slov uprchly před ortodoxním křesťanstvím i islámem. Horský terén skýtá ideální útočiště stranou hlavních názorových proudů, až

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5823


24 na to, že vaším nepřítelem jsou tady další uprchlické skupiny, konkurenti v boji o hornatou nemovitost. Místní mozaika různých kultur byla považována za dokonalý příklad soužití: její součástí byli křesťané všeho druhu (maronité, arménští křesťané, řecko-syrští ortodoxní křesťané, katolíci byzantského obřadu a pár římských katolíků ještě z dob křížových výprav), muslimové (šíité i sunnité), drúzové a hrstka Židů. Tolerance byla předpokládána jaksi automaticky; pamatuji si, jak nás ve škole učili, o kolik jsme civilizovanější a moudřejší oproti balkánským komunitám, kde se lidé odmítají koupat a různé skupiny mezi sebou snadno rozdmýchávají spory. Vypadalo to, jako bychom žili ve světě stabilní rovnováhy, jež vyplývala z tendence dějin směřovat ke zlepšení a toleranci. A slova jako rovnováha v místním hovoru také často zaznívala.

Obě větve mé rodiny mají původ v řecko-syrské komunitě, poslední byzantské výspě v severní Sýrii, jež zahrnovala také dnešní Libanon. Povšimněte si, že Byzantinci sami sebe nazývali „Římany“ – v místním jazyce Rúmí. Pocházíme z oblasti na úpatí pohoří Libanon, kde rostou olivy. Ve slavné bitvě u Amijúnu, města mých předků, jsme vyhnali maronitské křesťany do hor. Již od arabské invaze v sedmém století jsme s muslimy žili v odchodním smíru, pouze občas obtěžováni horskými maronity. Díky dohodě mezi arabskými vládci a byzantskými císaři se nám podařilo platit daně oběma stranám současně, čímž jsme si od obou zajistili ochranu. Déle než tisíciletí jsme tak přežili v míru a téměř bez krveprolití: poslední skutečnou lapálii nám nezpůsobili muslimští Arabové, nýbrž křižáci. Arabové, které patrně zajímalo jen válčení (a poezie) a později osmanští Turci, zaujatí rovněž válčením (a požitky), nám přenechali nezajímavé a nijak zvlášť nebezpečné záležitosti jako rozvoj obchodu a vzdělanosti (například překlady aramejských a řeckých textů).

Země zvaná Libanon, jejímiž obyvateli jsme se po pádu osmanské říše na začátku dvacátého století náhle stali, se ve všech ohledech jevila jako stabilní ráj; byla také ustavena jako převážně křesťanská. Lidé začali být zničehonic obluzováni, aby uvěřili v národní stát jako entitu.* Křesťané se navzájem přesvědčovali, že žijí na samém počátku a ve středu toho, co je běžně nazýváno západní kulturou, současně však mají otevřené okno i na východ. Nastal klasický případ statického myšlení: nikdo nebral v úvahu rozdílnou míru porodnosti křesťanů a muslimů a všichni předpokládali, že mírná křes* Je pozoruhodné, jak rychle a efektivně může vzniknout národ: stačí k tomu vlajka, pár projevů a státní hymna. Dodnes se vyhýbám nálepce „libanonský“ a dávám přednost méně restriktivnímu přívlastku „levantský“.

ANTIKNIHOVNA UMBERTA ECA ANEB JAK VĚCI OVĚŘUJEME

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5824


25

ťanská většina vydrží věčně. Levantincům bylo kdysi dávno uděleno římské občanství, které například umožnilo Syřanovi svatému Pavlovi volně cestovat po starověkém světě. Lidé se cítili spojení se vším, o čem si mysleli, že pro ně má cenu; místo bylo vůči světu neobyčejně otevřené, tamní životní styl vysoce elegantní, ekonomika prosperovala a klima bylo mírné, podobné kalifornskému, se zasněženými horskými hřebeny přímo nad Středozemním mořem. Kraj přilákal sebranku špionů (západních i sovětských), prostitutek (plavovlasých), spisovatelů, básníků, překupníků drog, patologických hráčů, tenistů, obchodníků i účastníků lyžařských večírků – povolání, jež se navzájem dobře doplňují. Místní obyvatelé si často počínali jako postavy ve starých bondovkách nebo zkrátka v dobách, kdy playboyové kouřili, pili a místo chození do posilovny raději pěstovali dobré vztahy se špičkovými krejčími.

A nechyběla ani pro každý ráj vlastnost naprosto zásadní: místní taxikáři se těšili dobré pověsti (ačkoliv ke mně, pokud si pamatuji, příliš slušní nebyli). Pravda, pohlížíme-li nazpět do minulosti, místa mívají v naší mysli k sedmému nebi o poznání blíže než ve skutečnosti.

Byl jsem příliš mladý na to, abych zakusil všechna potěšení, jež země nabízela, neboť jsem se stal rebelantským idealistou a velmi brzy si vypěstoval vkus spíše asketický, nechuť k ostentativně předváděnému bohatství a také alergii na přehnanou touhu po luxusu a posedlost penězi, které byly pro levantskou kulturu tak typické.

Když jsem dospíval, nemohl jsem se dočkat, až se usadím někde ve velkoměstě, dál od všech těch bondovských hejsků. Přesto si pamatuji v intelektuální atmosféře té doby něco zvláštního. Studoval jsem na francouzském lyceu, jehož studenti patřili u bakalářských (tedy středoškolských) zkoušek k těm nejúspěšnějším, dokonce i ve francouzštině. Tou se zde hovořilo poměrně puristickým způsobem: podobně jako v předrevolučním Rusku, i levantské křesťanské a židovské patricijské vrstvy (od Istanbulu po Alexandrii) užívaly mluvenou i psanou formální francouzštinu jako jazyk, kterým dávaly najevo svou příslušnost ke společenské třídě. Nejprominentnější studenti byli posíláni ke studiu do Francie, což byl i případ obou mých dědů – mého jmenovce z otcovy strany v roce 1912 a dědečka z matčiny strany roku 1929. O dva tisíce let dříve, motivováni podobnou touhou jazykově se odlišit, psávali snobští levantští patriciové namísto v rodné aramejštině v řečtině. (Nový zákon je napsán ve špatné lokální patricijské řečtině, jaké se užívalo v Antiochu, což přimělo Nietzscheho k prohlášení: „Bůh mluvil špatně řecky.“) Po úpadku helénismu přešli patricijové k arabštině. Kromě „ráje“ byl tedy místní kraj označován i jako

UČŇOVSKÁ LÉTA EMPIRICKÉHO SKEPTIKA

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5825


26 úžasná křižovatka toho, čemu se trochu povrchně říká „východní“ a „západní“ kultura. Slova a činy Můj osobní étos definitivně uzrál, když mi bylo patnáct a dostal jsem se do vězení, neboť jsem údajně během studentských bouří hodil po policistovi kusem betonu. Incident měl zvláštní následky, protože rozkaz k potlačení našeho povstání nepodepsal nikdo jiný než můj dědeček, tehdejší ministr vnitra. Jeden z demonstrantů byl zastřelen, když policista, zasažený kamenem, začal v panice náhodně pálit. Pamatuji si, jak jsem stál uprostřed davu a později cítil obrovské uspokojení z vlastního zatčení, zatímco moji přátelé se příliš báli vězení i rodičů. Nakonec jsme vystrašili vládu natolik, že nám raději udělila amnestii.

Jednat v souladu s vlastními názory a neuhnout ani o píď jen proto, abychom někoho neurazili a neobtěžovali, zjevně přinášelo výhody. Zaslepen vztekem, příliš jsem se nezajímal, co si o mně rodiče (a dědeček) myslí. Tím jsem je docela vystrašil, a nemohl jsem tedy couvnout, dokonce ani uhnout pohledem. Kdybych namísto otevřeného odporu svůj podíl na bouřích tajil (jako mnoho mých přátel) a rodina by na to přišla, jsem si jist, že bych se stal černou ovcí. Jedna věc je pohrdat autoritami kosmeticky, nekonvenčním oblékáním – sociální vědci a ekonomové tomu říkají „laciná signalizace“ –, něco jiného je však prokázat vůli měnit názory v činy.

Mého strýce z otcovy strany moje politické názory příliš netrápily (věděl, že se časem mění), byl však pobouřen tím, že jsem je používal jako záminku k nedbalému oblékání. Neupravený člen rodiny byl pro něj smrtelnou urážkou.

O mém zatčení se na veřejnosti vědělo, což znamenalo další velkou výhodu: vyhnul jsem se díky tomu jiným projevům pubertální vzpurnosti. Zjistil jsem, že chovat se jako slušný a „rozumný“ člověk je mnohem efektivnější, pokud dáte najevo, že máte na víc než pouhé řeči. Můžete si dovolit soucit, laxnost i zdvořilost, když jednou za čas, kdy je to nejméně očekávané, ale zcela ospravedlnitelné, někoho zažalujete nebo svého nepřítele zadupete do země. Jen abyste ukázali, že to dokážete. Konec ráje Libanonský ráj se náhle vypařil. Stačilo k tomu pár kulek a bomb. Několik měsíců po mé vězeňské epizodce a po téměř třinácti stech letech pozoruhodného soužití odlišných etnik se zničehonic objevila „černá labuť“ a pro

ANTIKNIHOVNA UMBERTA ECA ANEB JAK VĚCI OVĚŘUJEME

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5826


27

měnila ráj v peklo. Mezi muslimy a křesťany vypukla zuřivá občanská válka, jež zasáhla i palestinské uprchlíky, kteří se přidali na muslimskou stranu. Byla neobyčejně surová; boje probíhaly přímo ve středu města a většina střetů se odehrávala v obytných oblastech (střední škola, kam jsem chodil, stála jen asi sto metrů od válečné zóny). Nebudu zabíhat do detailů. Je možné, že vynález mocných palných zbraní změnil konflikt, ze kterého by v dobách mečů nevzešlo víc než krátkodobé dusno, v nekontrolovatelné a nemilosrdné válčení.

Vedle fyzických škod (které, jak se ukázalo, lze snadno odstranit pomocí pár motivovaných firem, podplacených politiků a naivních investorů ochotných zakoupit státní dluhopisy) ubrala válka hodně i ze vzdělanecké atmosféry, která činila z levantských měst po tři tisíce let střediska intelektuální vybranosti. Křesťané tento kraj opouštěli již od časů osmanské říše; ti, kteří mířili na Západ, přijali západní jména a asimilovali se. Nyní jejich exodus nabral na rychlosti. Počet vzdělaných a kulturních lidí klesl pod kritickou hranici a v oblasti zničehonic zavládl mrtvolný klid. Odliv mozků se napravuje jen stěží, a část bývalého lesku je možná navždy ztracena. Noc pod hvězdami Až příště vypadne v celém městě proud, zkuste se pro uklidnění a pro útěchu podívat na oblohu. Nepoznáte ji. V Bejrútu se to za války stávalo často. Než si lidé pořídili vlastní generátory, světelné znečištění v noci dočasně zmizelo a část oblohy se vyjasnila. Docházelo k tomu na té straně města, která byla od bojové zóny nejdále. Lidé, odříznutí od televize, se jezdívali dívat na vybuchující ohňostroje nočních bojů. Zjevně raději riskovali, že je náhodná bomba vyhodí do vzduchu, než aby se po večerech nudili.

Hvězdy byly tehdy vidět velmi zřetelně. Na střední škole nám vykládali, že planety se nacházejí ve stavu rovnováhy, takže se nemusíme obávat, že by některá z nich nečekaně narazila do Země. Trochu znepokojivě mi to připomínalo příběhy o „jedinečné historické stabilitě“ Libanonu, o níž jsme také slýchali, a vadila mi sama myšlenka rovnováhy. Díval jsem se na souhvězdí a nevěděl, čemu věřit. HISTORIE A TROJÍ MLHA Historie je neprůhledná. Vidíme jen výsledek, ale nikoliv scénář, podle něhož se události řídí, onen generátor dějin. Naše porozumění těmto událos

UČŇOVSKÁ LÉTA EMPIRICKÉHO SKEPTIKA

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5827


28 tem je tak již od základu neúplné, neboť nám není umožněno podívat se dovnitř na to, jak celý mechanismus funguje. To, čemu říkám generátor dějin, není totéž co historické události samotné, stejně jako nelze číst myšlenky božstev tím, že pozorujeme jejich skutky. Velmi pravděpodobně si tak o jejich záměrech uděláme falešnou představu.

Je to tak trochu jako rozdíl mezi jídlem, jež dostanete v restauraci na stůl,

a procesem jeho přípravy, který byste pozorovali v kuchyni. (Když jsem posledně pozdě k ránu snídal v jisté čínské restauraci na Canal Street v centru Manhattanu, viděl jsem z kuchyně vyběhnout krysu.)

Lidská mysl při vnímání běhu dějin trpí třemi následujícími chorobami,

kterým říkám trojí mlha. Jsou to:

a) iluze porozumění, neboli všeobecné přesvědčení, že chápeme dění,

které je však mnohem komplikovanější (či náhodnější), než si uvědo

mujeme;

b) retrospektivní zkreslení, tedy skutečnost, že problémy dokážeme po

suzovat teprve poté, co již proběhly, jako bychom je pozorovali v zpět

ném zrcátku (v knihách vypadá historie jasněji a méně komplikovaně

nežli ve skutečnosti);

c) přeceňování hodnoty faktů a nešvar, kterým bývají postiženi vzdělaní

a respektovaní lidé, zejména když začnou kategorizovat, tedy když

„platonizují“. Nikdo neví, co se děje Prvním z trojice druhů mlhy je zhoubné přesvědčení, že náš svět je pochopitelnější, vysvětlitelnější a tedy i předvídatelnější, než tomu je ve skutečnosti.

Když jsem vyrůstal, dospělí mi neustále tvrdili, že válka, která nakonec

trvala skoro sedmnáct let, skončí „během pár dnů“. Soudě podle toho, kolik jich vyčkávalo v hotelových pokojích a v dalších dočasných útočištích na Kypru, v Řecku, ve Francii i jinde, až válka skončí, si zřejmě byli svou předpovědí poměrně jistí. Jeden z mých strýců mi stále vyprávěl, že když nějakých třicet let předtím zámožní Palestinci uprchli do Libanonu, považovali to za dočasné řešení (většina těch, co zůstali naživu, je v Libanonu ještě dnes, po šedesáti letech). Když jsem se zeptal, jestli to dopadne s naší válkou stejně, odpověděl: „Ne, samozřejmě že ne. Libanon je jiný. Odjakživa.“ Co dokázal odhalit u ostatních, se na něj samého už jaksi nevztahovalo.

ANTIKNIHOVNA UMBERTA ECA ANEB JAK VĚCI OVĚŘUJEME

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5828


29

Tato slepota vůči trvalosti exilu je mezi exulanty středního věku poměrně běžnou nemocí. Když jsem si později umínil, že nechci propadnout jejich typické posedlosti vlastními kořeny (jež v exulantově osobnosti obvykle sahají velmi hluboko), studoval jsem exilovou literaturu, abych se vyhnul pasti, jakou bývá obsedantní nostalgie. Její oběti jako by se staly zajatci vlastních vzpomínek na někdejší idylu: sedávali společně s dalšími vězni minulosti, rozprávěli o bývalé vlasti, pojídali tradiční jídla a k tomu si pouštěli lidovou hudbu ztracené domoviny. Neustále se zaobírali spekulacemi a vymýšleli alternativní scénáře, které mohly nastat a historickým otřesům zabránit, ve stylu „pokud by šáh nejmenoval premiérem toho diletanta, byli bychom stále doma“. Jako by tyto otřesy měly jen jedinou specifickou příčinu, kterou stačí jednoduše odstranit, a katastrofa je odvrácena. Snažil jsem se tedy z každého vyděděnce, kterého jsem kdy potkal, vytáhnout, jak se v exilu choval. Skoro všichni si počínají stejně.

Obecně známé jsou zkazky o kubánských uprchlících se stále napůl sbalenými kufry, kteří přijeli po nastolení Castrova režimu v roce 1960 do Miami „jen na pár dní“, či o íránských emigrantech v Londýně a Paříži, kteří opustili islámskou republiku v roce 1978 v domnění, že půjde jen o kratičkou dovolenou. O více než čtvrtstoletí později jich stále ještě pár na návrat čeká. Mnoho Rusů, kteří emigrovali v roce 1917 – například spisovatel Vladimir Nabokov –, se usadilo v Berlíně, snad proto, aby to neměli při návratu daleko. Nabokov sám strávil celý život v provizoriu, ať už v luxusu či v nuzotě, a jeho život se uzavřel v hotelu Montreux Palace u Ženevského jezera.

Při těchto pomýlených předpovědích samozřejmě sehrála svou roli i zbožná přání a zoufalé naděje, avšak chyba spočívala též v samotném chápání reality. Dynamika libanonského konfliktu byla naprosto nepředvídatelná, způsob, jímž lidé o oněch událostech uvažovali, však vykazoval jeden stálý rys: téměř všichni, kdo se o dění zajímali, vypadali, jako by byli opravdu přesvědčeni, že chápou, co se právě děje. Doslova každý den se přihodilo něco mimo veškeré prognózy, ale lidé si nebyli schopni uvědomit, že tyto události nepředvídali. Mnohé z těch, jež později skutečně nastaly, by byly vzhledem k dosavadní minulosti považovány za nemyslitelné. Zpětně už nikoliv. Tato retrospektivní přijatelnost pak ubírá událostem na mimořádnosti a neuchopitelnosti. S podobnou iluzí jsem se později setkal i na finančních trzích a u podnikatelských úspěchů.

UČŇOVSKÁ LÉTA EMPIRICKÉHO SKEPTIKA

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5829


30 Historie se neplazí, ale skáče Když jsem později na válku vzpomínal a formuloval své myšlenky na téma vnímání náhodných jevů, převládl ve mně dojem, že naše mysl je především úžasným vysvětlovacím mechanismem: téměř v čemkoli je schopna najít jistý smysl, bezmála na každý jev dokáže naroubovat nějaké vysvětlení, zato však nedokáže přijmout ideu nepředvídatelnosti. Zmíněné události nešlo nijak předpovědět, řada inteligentních lidí se však domnívala, že je dokáže přesvědčivě vysvětlit – poté, co nastaly. Vysvětlení bylo zpravidla tím přesvědčivější, čím chytřejší dotyčná osoba byla. Ještě horší však je, že se všechny tyto výklady jevily jako logicky koherentní a konsistentní.

Opustil jsem Libanon jako dospívající mladík, ale protože mnoho mých příbuzných a přátel v zemi zůstalo, občas jsem se vracel na návštěvu, zejména během bojů. Neválčilo se neustále: období vzájemných střetů byla tu a tam přerušována nějakým tím „trvalým“ řešením. Během těchto těžkých časů jsem se cítil blíže ke svým kořenům a cítil nutkání vrátit se a podpořit ty, kdo zůstali a často bývali demoralizováni odchodem svých šťastnějších přátel – a také jim trochu záviděli možnost zajistit si ekonomické i osobní bezpečí a vracet se domů pouze na dovolenou, když se boje načas zastavily. Zatímco v zahraničí jsem nebyl schopen pracovat ani číst, pokud doma umírali lidé, v Libanonu mne paradoxně vše, co se dělo, trápilo méně a mohl jsem se věnovat svým intelektuálním zájmům bez pocitu viny. Pozoruhodné je, že společenský život během války nijak neustal a lidé ještě více přilnuli k luxusu. I díky tomu byly návraty navzdory pokračujícím bojům poměrně lákavé.

Válka ovšem nastolila několik trýznivých otázek. Jak bylo možné předvídat, že se z lidí, kteří byli považováni za vzor tolerance, stanou přes noc ti největší barbaři? Proč byla změna tak náhlá? Původně jsem se domníval, že libanonskou válku na rozdíl od ostatních konfliktů opravdu nebylo možné předpovědět, protože Levantinci jsou lidé příliš záhadní a složití. Když jsem však později uvažoval o všech ostatních velkých historických událostech, pomalu mi docházelo, že jejich chaotičnost se neomezuje jen na určité lokality.

Levanta působila tak trochu jako masový producent zásadních, ale obvykle nečekaných událostí. Kdo mohl předvídat vzestup křesťanství, které se stalo hlavním náboženstvím Středomoří a posléze celého západního světa? Tehdejší římští kronikáři nové náboženství ani nezaznamenali, a historici křesťanství nad touto absencí jen kroutí hlavou. Zjevně jen málokterý z potentátů bral myšlenky člověka, který budil dojem pouhého židovského kací

ANTIKNIHOVNA UMBERTA ECA ANEB JAK VĚCI OVĚŘUJEME

taleb-text.p65 11.10.2011, 10:5830


31

ře, dost vážně na to, aby uvěřil, že zanechají stopu i na budoucích generacích. Svými současníky je Ježíš Nazaretský zmíněn jen jedinkrát, v Josephově Válce židovské, a je možné, že poznámka byla přidána až později a je dílkem oddaného písaře. Stejně tomu bylo v případě konkurenčního náboženství o sedm století později. Předvídal někdo, že jakási hrstka nájezdníků během pár let rozšíří své impérium a zákony islámu od indického subkontinentu až po Španělsko? Právě rozšíření islámu (takříkajíc třetího vydání) bylo ještě mnohem překvapivější než vzestup křesťanství, a mnoho historiků, kteří studovali dobové záznamy, bylo rychlostí změny doslova šokováno. Georges Duby vyjádřil úžas nad tím, jak rychle bylo téměř deset století levantského helénismu odstraněno „jedním máchnutím meče“. Paul Veyne, Dubyho následovník na katedře historie Collège de France, trefně mluví o náboženstvích šířících se jako „bestsellery“ – přirovnání, jež ukazuje na nepředvídatelnost tohoto vývoje. Podobné nespojitosti v chronologii událostí historikům



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist