načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Černá díra – Yrsa Sigurdarđóttir

Černá díra

Elektronická kniha: Černá díra
Autor: Yrsa Sigurdarđóttir

Tajemná hrozba z minulosti se naplňuje Druhý díl série Freyja & Huldar Na školním hřišti je po deseti letech vyzvednuta časová kapsle s představami tehdejších školáků o budoucnosti. Jedna ze zpráv však nese nenávistnou předpověď smrti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 350
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Ondřej Duha
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9557-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tajemná hrozba z minulosti se naplňuje Druhý díl série Freyja & Huldar Na školním hřišti je po deseti letech vyzvednuta časová kapsle s představami tehdejších školáků o budoucnosti. Jedna ze zpráv však nese nenávistnou předpověď smrti několika lidí. Uvádí ale jen jejich iniciály. Je opravdu třeba brát vážně vzkaz třináctiletého teenagera? Detektiv Huldar tuší, že vyšetřování banálního případu ze školy dostal na starost jen proto, aby ho drželo stranou od skutečné policejní práce. Jeho poslední případ ho připravil o profesionální kredit i post šéfa oddělení. Přesto bere nový úkol vážně a obrací se na dětskou psycholožku Freyju, aby prozkoumala, co za dítě mohlo tak výhružný dopis napsat. Navíc by se s Freyjou rád usmířil a sblížil. Na to ale pořád není vhodný čas, zvlášť když se oba znenadání ocitají uprostřed dalšího složitého případu. Vynořuje se totiž souvislost mezi dopisem a řadou událostí z poslední doby: ve vířivce na zahradě rodinného domku jsou nalezeny uříznuté ruce a jeho majitel je krátce nato brutálním způsobem zavražděn. Iniciály jeho jména jsou na seznamu dopisu z minulosti. Je to jen náhoda? Když je objevena jiná mrtvola a další odříznuté části těla, Huldar s Freyjou se pouštějí do zběsilého závodu s časem, aby včas odhalili pisatele, oběti i vraha před tím, než dojde k dalším vraždám. Zdá se, že čas zúčtování zřejmě nadešel… (série Freyja & Huldar)

Další popis

Dvanáct let po znásilnění a vraždě mladé dívky v Hafnarfjörduru je v Reykjavíku objeveno pouzdro s poselstvím pro budoucí generace. V pouzdru se nacházejí deset let staré dopisy, v nichž školáci popisují, jak si představují Island v roce 2016. Mezi dopisy se ovšem nachází i nepodepsaný vzkaz udávající iniciály lidí, kteří se mají stát obětí vraždy. Krátce po objevení pouzdra se v lázních v centru města najdou dvě useknuté paže, plavající v bazénku. Ruce vykazují známky toho, že je pachatel uťal oběti zaživa. Přesto policie nedostala žádné hlášení o pohřešované osobě a stejně tak se nevyrojily ani žádné zvěsti o chybějících rukou. Když se však přece jen objeví první znetvořené tělo, nedlouho po něm následuje další a začíná být zřejmé, že dopis z pouzdra nelze brát na lehkou váhu. Kriminalista Huldar upadl na policejním oddělení v nemilost, vyčítá se mu, že nezvládl jiný případ. Jelikož už na stanici nešéfuje, většina někdejších podřízených se ho straní. V troskách je i jeho vztah s psycholožkou Freyjou, přesto doufá, že se mu ho podaří zachránit, když ji do vyšetřování zapojí. Jenže s tím, jak celý případ i vrahův svět Huldara s Freyjou stále víc vtahuje, zjišťují, že nic neběží tak, jak si malovali, a nic není takové, jak se zdá.


Zařazeno v kategoriích
Yrsa Sigurdarđóttir - další tituly autora:
Led v žilách Led v žilách
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
 (e-book)
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
DNA DNA
 (e-book)
DNA DNA
Černá díra Černá díra
 
K elektronické knize "Černá díra" doporučujeme také:
 (e-book)
Led v žilách Led v žilách
 (e-book)
Dítě ohně Dítě ohně
 (e-book)
Poslední rituál Poslední rituál
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CERNÁ DÍRA • 1

Y r s a S i g u r đ a r d ó t t i r

C E R N Á D Í R A

ˇ


2 • Yrsa Sigurđardóttir

U NÁS UŽ VYŠLO:

Poslední rituál

Mrazivé světlo

Žhavý hrob

Led v žilách

Ohnivý anděl

Plavba smrti

Pamatuji si vás všechny

DNA


CERNÁ DÍRA • 3

Cerná díra

ˇ

Přeložil Ondřej Duha

SÉRIE FREYJA & HULDAR


4 • Yrsa Sigurđardóttir

Copyright © Yrsa Sigurdardóttir 2015

Published by arrangements with Salomonsson Agency

V islandském originále poprvé vyšlo roku 2015

pod názvem Sogið v nakladatelství Veröld v Reykjavíku

V anglickém jazyce v překladu Victorii Cribb

vyšlo v nakladatelství Hodder & Stoughton roku 2018

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Ondřej Duha, 2018

Czech Edition © Metafora, 2018

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-592-0 (pdf)

Všechny postavy v této knize jsou fiktivní a jakákoli případná

podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými,

je zcela náhodná.


CERNÁ DÍRA • 5

Tuto knihu věnuji Mjáse a Pille

– Yrsa


6 • Yrsa Sigurđardóttir

Výslovnost jmen hlavních postav:

Æsa – [eiesa]

Dadi – [dahthi]

Einar Adalbertsson – [ainar athalbertson]

Erla – [edla]

Fanney – [fanai]

Freyja – [fraia]

Gudlaugur (Gulli) – [gvóthloghur] [góli]

Gudmundur Lárusson – [gvóthmóndór louruson]

Heida – [haitha]

Huldar – [hóldar]

Jón Jónsson – [john johnson]

Karlotta – [kahrlota]

Kolbeinn Ragnarsson – [kolbaidn ragnarson]

Orri – [oré]

Sigrún – [sikrón]

Sólveig Gunnarsdóttir – [sohlvaig gónarsdohtir]

Thorvaldur Svavarsson – [thorvaldór svahvarson]

Thröstur – [thrustór]

Vaka – [vahka]

Yngvi Sigurhjartarson – [ingvé sigórhiartarson]


CERNÁ DÍRA • 7


CERNÁ DÍRA • 9

Zárí 2004ˇ


CERNÁ DÍRA • 11

PROLOG

Budova školy vrhala mrazivý stín na prázdné hřiště. Za ním svítilo slunce. Kolemjdoucí, kteří vstoupili do stínu, se úžeji zabalili do kabátů a přidali do kroku, dokud se znovu nevynořili na teplém slunci. Tam byl den klidný, ale tady na školním pozemku foukal ledový vítr a probouzel k životu houpačky v rohu. Pomalu se houpaly sem a tam, jako by na nich seděly neviditelné děti. Nudící se děti, jako Vaka. Horší než nuda byla však zima. Pálily ji z ní tváře a bolely prsty u nohou. Byla promrzlá do morku kostí. Celé to ještě zhoršoval fakt, že seděla na kamenných schodech, protože její nová prošívaná bunda nebyla dost dlouhá, aby jí zakryla zadek. Litovala, že neposlechla maminku a nevybrala si dlouhou, ale tu měli jenom v tmavě modré; ta do pasu byla červená.

Vaka si na zádech narovnala školní batoh a napadlo ji, jestli by se neměla přesunout na slunce. Tak by byla během čekání aspoň v teple – i když by byla pořád sama a znuděná tím, že se nemá na co dívat. Ale stín školní budovy se prodloužil natolik, že se bála, že kdyby z něho vyšla, tatínek by ji mohl přehlédnout a odjel by. Ne, to radši bude snášet zimu.

Kolem projelo auto stejné barvy jako tatínkovo, ale Vaka viděla, že to není správná značka a za volantem sedí někdo jiný, a posmutněla. Že by na ni zapomněl? Byl to její první den v nové škole, tak si možná myslel, že přijde domů sama jako obvykle. Snad posté pocítila píchnutí • Yrsa Sigurđardóttir stesku po starém domově. Jediné, co bylo na tom novém lepší, byl její pokoj, větší a mnohem chladnější než ten v  jejich předchozím bytě. Všechno ostatní se změnilo k horšímu, včetně školy. Zvlášť její spolužáci. Nikoho tam neznala. Ve staré třídě znala každého, věděla dokonce, jak se jmenují domácí mazlíčci ostatních děvčat. Teď se jí hlavou honila spousta nových jmen a tváří a ona je nedokázala přiřadit k sobě. Bylo to jako ta paměťová hra, ve které nikdy nevyhrála, pokud ji maminka schválně nenechala.

Vaka popotáhla nosem. Jak dlouho bude tatínkovi trvat, než mu dojde, že by ji měl vyzvednout? Vzhlédla k hlavní budově v naději, že někoho zahlédne, ale okna byla tmavá a nikde žádná známka pohybu. Do tváří jí štípl další poryv větru a otřásla se. Vstala a vyšla po schodech ke vchodu. Uvnitř musí být nějaký dospělý, někdo, kdo ji nechá zavolat. Ale dveře byly zamčené. Klepat bylo k ničemu; silné dřevo tlumilo zvuk. Spustila ruku a vzhlédla k  velkým dveřím v  marné naději, že se přece jenom otevřou. Nic se nestalo. Klidně se mohla zase posadit. Doufala, že ji schody nebudou studit tolik jako předtím.

Když se obrátila, dočista na zimu zapomněla. Na úpatí schodiště stála dívka, kterou si Vaka pamatovala z nové třídy. Neslyšela ji přicházet. Možná šla po špičkách, pomyslela si Vaka, i když si za boha nedokázala představit proč. Nehrozilo přece, že ji pokouše, nebyla mezi nimi ani špetka nepřátelství. Vlastně se vůbec neznaly, i když si ji Vaka dobře pamatovala. Aby také ne. Chyběly jí dva prsty: malíček a prsteníček na jedné ruce. Ta dívka seděla sama v první řadě a zdála se být velmi tichá. Nejprve si Vaka myslela, že tam také musí být první den, ale učitel ji nepředstavil tak jako Vaku, takže to tak nemohlo být. Když učitel dovolil žákům povídat si při hodině mezi sebou, neřekla ani slovo. Během přestávky seděla stranou a dívala se do prázdna, stejně jako teď Vaka na schodech. Tvářila se netečně, dokonce i když dva kluci začali reci

CERNÁ DÍRA • 13

tovat dětskou rýmovačku, kterou si Vaka pamatovala od své babičky: „Malíčku, malíčku, kdepak jsi? Prsteníčku, prsteníčku, kdepak jsi?“ Vaka si pomyslela, že je to od nich pěkně hnusné, ale ostatní děti nehnuly brvou. Nakonec odvrátila zrak, netroufla si zasáhnout. Koneckonců tam byla nová.

„Je zavřeno.“ Dívka jí věnovala nesmělý úsměv, který se rozplynul tak rychle, jak se objevil – možná to byl jenom světelný klam –, ale Vaka stačila postřehnout, že jí úsměv sluší. „Vždycky zamknou, když skončí vyučování.“

„Aha.“ Vaka nejistě přešlápla, nevěděla, co říct. Nikdy se jí moc nedařilo navazovat přátelství ani mluvit s cizími lidmi a tohle bylo toho dne poprvé, co se ji někdo pokusil vytáhnout z její ulity. „Chtěla jsem si zavolat.“

„Možná bys to mohla zkusit v  krámě. Není daleko.“ Spolužačka ukázala do ulice. Měla palčáky, aby zakryla zmrzačenou ruku.

Vaka polkla a nejistě odpověděla: „Nemám žádné peníze.“ Maminka jí měla dávat kapesné každý pátek, ale pokaždé zapomněla. Většinou na tom nezáleželo, ale v některých situacích, jako právě teď, to byla otrava. Stejně jako to, že ji tatínek zapomněl vyzvednout. Dospělí mají hrozně špatnou paměť.

„Hm.“ Dívka se zatvářila smutně. „Já taky ne.“ Otevřela ústa, pak si to rozmyslela a zase je zavřela. Na rozdíl od Vaky, které koupili bundu o něco větší, aby do ní dorostla, jí byla bunda moc malá; rukávy měla příliš krátké a nemohla ji ani pořádně zapnout. Neměla ani čepici a zacuchané vlasy jí vlály ve větru. Přestože bylo sucho, byla obutá ve starých, vybledlých holínkách. Pestrobarevné palčáky však vypadaly čistě a nově.

„To nic. Počkám.“ Vaka se pokusila usmát, ale nepodařilo se jí to. Bylo těžké čekat v takové nejistotě. Byla jí zima a měla hlad. Kdyby tatínek přijel včas, seděla by už v jejich nové kuchyni a pochutnávala si na toastu. Vybavila si chuť rozpuštěného másla a džemu a zaškrundalo jí v břiše.

ˇ


14 • Yrsa Sigurđardóttir

Spolužačka přešlápla z nohy na nohu. „Chceš, abych počkala s tebou?“ Když to říkala, nedívala se na Vaku, ale stranou, k prázdnému hřišti. „Můžu, jestli chceš.“

Vaka neměla připravenou odpověď. Bude to tak lepší, nebo horší? Mohla si vybrat: sedět tam sama a mrznout, nebo se snažit vymyslet, o čem si povídat s  touhle holkou, o které ani nevěděla, jak se jmenuje. „Ano, prosím. Jestli se ti chce.“ Když se k ní dívka obrátila se zářivým úsměvem, dodala: „Ale budu muset jít, jakmile mě táta přijede vyzvednout.“

Úsměv pohasl a znovu ho vystřídal prázdný výraz. „No jasně.“

Při pomyšlení na to, jak si kluci dívku dobírali a jak osaměle vypadala, se jí to Vaka pokusila nějak vynahradit. „Třeba by tě mohl taky odvézt domů.“ Sotva to vypustila z úst, už toho litovala; často slýchala rodiče lamentovat nad cenami benzinu. Nemohla po tatínkovi chtít, aby si kvůli její spolužačce zajel, zvlášť teď, kdy jim po koupi nového bytu zbylo tak málo peněz. „Bydlíš daleko?“

„Ne. Tamhle vzadu.“ Dívka ukázala na školu, zřejmě směrem k řadě domů, kterých si Vaka všimla, když o přestávce obcházela školní budovu zezadu. Od školy je dělil vysoký plot, na jehož opačné straně se válely nejrůznější odpadky: rozpadající se vybledlé krabice, kusy papíru, plastové tašky a suché listí. Vace odpadky vadily, byly hnusné, ale tohle bylo jedno z mála míst na hřišti, kam nedolehly posměšky kluků, tak došla k plotu a zadívala se skrz něj bez ohledu na odpadky.

Když si ty domy prohlížela, byla vděčná, že rodiče nekoupili jeden z nich. Vypadaly stejně omšele a zchátrale jako ten plot; jejich nátěr se loupal, zahrádky připomínaly džungli. Zahlédla zrezivělý gril stojící na zapleveleném trávníku; vypadalo to, jako by plevel prorůstal jeho mřížkou. Ve špinavých oknech visely nakřivo ušmudlané záclony. Některá okna místo nich zakrývaly deky, jiná noviny nebo kusy lepenky. Znepokojená tím pohledem se Vaka

CERNÁ DÍRA • 15

otočila a vrátila k ostatním dětem, které se chovaly, jako by neexistovala.

Ta ulice však měla jednu výhodu: byla kousek od školy. Třeba by si mohla zavolat od té spolužačky z domova? Bylo to jenom pár minut chůze a tatínek by nestál moc daleko, kdyby přijel, zatímco by byla pryč. Vaka sebrala odvahu a zeptala se: „Hele, nenechala bys mě zavolat od vás?“

Vyděšený pohled, který ta žádost vyvolala, ji vyvedl z  míry. „Ode mě z  domova?“ Dívka polkla a sklopila zrak. Zírala na své rukavice a kroutila zmrzačenou rukou. „A nemohly bychom prostě počkat tady? Tvůj taťka určitě brzo přijede.“

„Snad jo.“ Vaka si znovu nadhodila na zádech školní batoh. Čím dál víc ji tížil na ramenou, jako by ho táhly k zemi všechny ty minuty, které už strávila čekáním. „Kdybys mě nechala zavolat, mohly bychom si pak jet hrát ke mně.“ Vaka odhadla, že by spolužačka mohla být vděčná za možnost na chvíli uniknout z jednoho z těch hrozných domů. Důvodem, proč ji tak polekala Vačina žádost, mohlo být to, že nechtěla, aby někdo viděl její pokoj.

Zdálo se, že se dívka nemůže rozhodnout, jak odpovědět. „Tak dobře. Ale musíš to zvládnout rychle. A jenom jestli si pak půjdeme hrát k tobě. Ale nesmíš dělat hluk. Táta nejspíš spí.“

Vaka přikývla, velmi spokojená s výsledkem a také s tím, že se spřátelí s  někým ze třídy. Samozřejmě by se raději seznámila s jednou z ostatních dívek, zvlášť těch zábavných a oblíbených, ale ty se k ní chovaly lhostejně – zjevně nepotřebovaly víc kamarádek. Nejspíš se ukáže, že je tahle holka v pohodě, přestože jí chybí prsty. Aspoň nebyla zlá.

Když však vyrazily, zmocnily se Vaky pochybnosti. Při vzpomínce na ty zchátralé domy pocítila silnou nechuť do jednoho z nich vstoupit. Bylo by lepší počkat na těch promrzlých schodech. Na to už ale bylo pozdě. Pozemek školy už nechaly za sebou a blížily se k domům. Teď kráčely na slunci.

ˇ


16 • Yrsa Sigurđardóttir

Jenže místo aby se Vaka zahřála, byla jí s každým krokem větší zima.

Marně hledala nějakou záminku, proč se obrátit zpátky a nezranit dívčiny city. Její nová kamarádka také mlčela a zdálo se, že vnímá každý krok. Nevyměnily si ani slovo, dokud nestanuly na popraskaném asfaltu před jedním z  domů. Vaka přejela pohledem po průčelí, opatrně, aby nepohnula hlavou, a spolužačka si nevšimla, co dělá. Vypadalo to na největší barabiznu z celé ulice.

Dům měl dvě patra a byl obložený zrezivělým vlnitým plechem, který už léta neviděl ani kapku barvy. Předzahrádka byla nejzanedbanější ze všech, které Vaka to dopoledne viděla. Mezi pampeliškami, ptačincem a suchými keři ležela na boku tříkolka, stejně zrezivělá jako samotný dům. Skoro všechna okna byla popraskaná a na straně do ulice se nikdo neobtěžoval pověsit záclony. A jako by toho nebylo dost, visely přední dveře nakřivo na pantech. Celé to nahánělo strach.

Vaka pátrala v  mozku po důvodu, proč by se měla obrátit, ale bylo už moc pozdě. Dívka na ni smutně pohlédla a řekla: „Tak pojď. Tady bydlím. Nedělej hluk a buď rychlá. Pak můžeme jít k vám a hrát si, je to tak?“ Její bezbarvé oči zářily očekáváním a Vaka neměla jinou možnost než přikývnout.

Když dívku následovala, školní batoh ji táhl k zemi, jako by byl plný kamení, a srdce ji tížilo v hrudi. Každý krok byl utrpením. Měla stejný pocit jako vždycky, když dělala něco, o čem věděla, že to špatně skončí. Jako když její rodiče pořádali večírek a ona se při prostírání stolu pokusila odnést příliš mnoho talířů. Už když tu hromadu zvedala, věděla, že je moc těžká, ale stejně to udělala. A všechny talíře do jednoho se rozbily. Přesně tak se cítila teď.

Dívka se zarazila s rukou na klice. „Pojď. A pamatuj si, musíme to zvládnout rychle.“ Vyslovila to skoro šeptem, jako by se uvnitř ukrývalo monstrum, které si jich nesmí všimnout.

CERNÁ DÍRA • 17

Vaka napjatě přikývla a udělala poslední krok do dveří. Okamžik nato byla uvnitř. Vyšla ze slunce do tmy. Přivítal ji pach cigaret a kyselý smrad, který ji přinutil nakrčit nos. Dívka za nimi zavřela dveře a tma ještě zčernala. Možná to bylo dobře. Skryje nepořádek uvnitř a Vačina spolužačka si nevšimne jejího znechuceného výrazu.

„Telefon je v prvním patře. Pojď,“ zašeptala dívka tak tiše, že ji skoro neslyšela. Zatímco si Vačiny oči zvykaly na tmu, všimla si, že se spolužačka rozhlíží na obě strany. Když Vaka okamžitě nezareagovala, netrpělivě jí pokynula. Už si sundala bundu, ale jenom jednu rukavici.

Vaka odtrhla pohled od rukavice, která ukrývala ruku s chybějícími prsty, a ostražitě vstoupila do chodby. Vtom jim nad hlavou zapraskala podlaha. Dívka prudce zvedla hlavu. Tvář se jí zkroutila hrůzou.

Vaka strnula a cítila, jak ji pálí oči, jako by se měla každým okamžikem rozplakat. Co tam pohledává? Unikl jí sten, tak tichý, že ho v tichu v domě nebylo skoro slyšet. Tohle byla strašná chyba. Horší než s těmi talíři. V zajetí paniky jí to pořádně nemyslelo. Jediné, co se jí honilo hlavou, bylo, že ani nezná dívčino jméno.

† † †

Hafnarfjördurská policie žádá o pomoc při pátrání po pohřešované dívce. Vaka Orradóttir, osm let, byla naposledy spatřena dnes odpoledne ve tři hodiny, když odcházela ze školy v Hafnarfjörduru a měla namířeno domů. Podle popisu je malá a útlá, má světle hnědé vlasy po ramena a na sobě červenou prošívanou bundu do pasu, červenou vlněnou čepici, džíny a růžové tenisky. Předpokládá se, že se stále nachází v uvedené oblasti. Každý, kdo má informace o jejím pohybu, ať kontaktuje hafnarfjördurskou policii na čísle 525 3300.

ˇ


18 • Yrsa Sigurđardóttir




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.