načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Cena facky - Josef Holcman

Cena facky
-15%
sleva

Kniha: Cena facky
Autor:

Příběhy o průběhu a následích kolonizace a komunistické zvůle na vesnici očima pamětníků. Četl jsem ty příběhy jedním dechem. Mnohokrát jsem se přitom ptal (sám sebe), co spojuje ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 102
Rozměr: 21 cm
Úprava: 97 stran
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: vázaná s potahem z jiného materiálu
ISBN: 9788087162606
EAN: 9788087162606
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tragické příběhy sedláků z dob kolektivizace na Hodonínsku. Za námět posloužily případy obětí komunistického režimu, v naprosté většině jde o sedláky z autorova rodného kraje, jejichž majetek byl v padesátých letech násilně kolektivizován. Krátké příběhy jsou silnými tragédiemi jednotlivých osudů těch, kteří se nechtěli poddat jen tak a o to tvrdší trest jim pak režim uchystal. Povídky mívají výraznou pointu a silné morální poselství, formu vyprávění autor mění - některé příběhy vyprávějí sami postižení, jiné jejich blízcí nebo i autor sám, z pohledu své dlouholeté praxe v soudnictví. Nejsilněji vyznívá povídka, v níž se o osudu systematicky likvidované rodiny dovídáme ze strohé řeči úředních dokumentů a dopisů. Pamětníkům možná povídky připomenou film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci.

Popis nakladatele

Příběhy o průběhu a následích kolonizace a komunistické zvůle na vesnici očima pamětníků. Četl jsem ty příběhy jedním dechem. Mnohokrát jsem se přitom ptal (sám sebe), co spojuje Josefa Holcmana spisovatele s Josefem Holcmanem soudcem. Je to maličkost: touha po nemožném. Po spravedlnosti. Jestliže u soudu se udělují některé tresty jako pokání s podmínkou, v příbězích, které napsal, lidé takovou možnost neměli. Neřku-li, že se něčím provinili. Jeho nejnovější knížka je nekonečný příběh lidské paměti, kterou nelze promlčet. Té, která zaznamenává – ať už ve vzpomínkách, nebo dokumentech – drsnou skutečnost padesátých let, ale i tu dnešní, která si pamatovat nechce a raději fabuluje nové lži. Nové výmluvy na starou a staré výmluvy na novou dobu. Jako divadelní dramaturg si nejvíce cením her, v nichž se v soukolí dějin ocitne obyčejný člověk, který se odmítá přizpůsobit. Proto je mi tak blízké to, co žije a píše Josef Holcman. Miroslav Plešák

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Cena facky - třetí vydání Cena facky - třetí vydání
Holcman Josef
Cena: 135 Kč
Facky, hroty, polemiky Facky, hroty, polemiky
Houška Vítězslav
Cena: 212 Kč
Cena emigrace Cena emigrace
Renger-Linser Dagmar
Cena: 279 Kč
Zákazníci kupující knihu "Cena facky" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

cena

facky

Josef

Holcman

Nové, doplněné vydání


© Josef Holcman, 2010

ISBN 978-80-87162-05-7

Tato kniha vychází s laskavým přispěním společnosti

Reflex Zlín, spol. s r. o.


21

Vynášíme stařečka před jeho rodný dům. Hrobař námpodá

vá víko od rakve a my s otcem ho bereme, abychom smrtob

klopili dřevem a dali jí definitivní podobu. Otec, který stojí

u hlavy, však v poslední chvíli víko zvedá, ohýbá se a ještě

jednou nahlíží na svého otce. Viděl jsem, jak zahlédl propast

plnou pohledů a otázek, jak zjistil na poslední chvíli, ževlast

ně nic neskončilo. Uviděl, jak život rozbitý životem sedů

stojností smrti scelil, a uslyšel, jak stařeček řekl: Jsem vrácen

sám sobě. Čekám na vás v podobě, o které nic nevíte.

Poslední hosté smutečního setkání odcházejí.Pohřeb

ní hostina ve dvou.

„Sedni si, já ti něco musím říct.“

„Ale mě to teď nezajímá,“ trhnul jsem sebou, protože řeči

s nádechem nějaké budoucnosti a jejího případného konce

nebo o předcích, kteří už nežijí, jsem nechtěl z úst svého otce

poslouchat. Nemohu říct, že by mně po takových vlastních

reakcích bylo nějak dobře, spíš naopak. Ale zatínal jsem se

při těchto hovorech jak koza vlečená na provaze. Nechtěl

jsem se nechat poučovat. Otec mně pořád radil, a já jsem

byl chytrý dost. Navíc maminka to tak vůči mně nedělala.

„A komu to mám říct, když děcka ještě nemáš?Stařeč

ka jsme pochovali, je řada na mně,“ sdělil otec vážně, a to

mě v myšlenkách na jistotu pobytu rodičů na tomto světě

rozčilovalo. Ale i zviklávalo předčasné sebevědomí.

„Tady máš stařečkův dopis,“ řekl trochu prosebně apo

dal mně starý papír. On si to na mě snad přichystal. Chtě

nechtě jsem začal číst povinnou literaturu:

Drahá Anežko a rodino.

Přijměte ode mne vřelý pozdrav a vzpomínku na Vás všechny

doma. Myslím na Vás každodenně, obzvlášť teď, když začaly jarní

II. Nejlepší dojem


22

práce, setí, rané brambory, jetelina. Rád bych byl s Vámi, ovšem musím

mít svatou trpělivost a čekat. Děkuji Vám všem, zvlášť Tobě, manželko,

za dopis a pozdravy k mým jmeninám. Správně v něm píšeš, že člověk

pozná, co je mu drahé, až je odloučen. Děkuji všem kamarádům za

blahopřání k svátku a příležitostně je pozdravujte.

Drazí, nemějte o mne starost. Pobyt zde mně pomáhá v poznání, že

je třeba odpustit všem, kteří se na Vás provinili. Vězte, že to stojídale

ko více úsilí než stát neoblomně na své pravdě.

Sejete už? Podle počasí zde odhaduji, že už začínáte. Sejte pokud

možno podle plánu, jenž jsem Vám naznačil. Až mně povezeteprá

dlo, prosím, přivezte mně klobouk, ten Vojtův. Chodím na vycházce

po dvoře již sám v čepici a jsem vždy předmětem pozornosti. Chleba

mám dost. Vojtěch při odevzdání balíku ať vždy dá též cigarety na mé

jméno a zároveň nech dá také 50 cigaret na jméno Pírek Vladimír. Je

to chudobný dělník, peněz nemá a rád si zakouří. Tak jsem mu slíbil,

že mu vypomohu. Máte co jíst?

Myslím, že někdy kolem 10. dubna se může naše prasnice oprasit.

Okolo krmných prasat si, Anežko, nedělej starosti. Na dodávkuode

vzdejte to menší. Rád bych, velmi rád se již vrátil, bohužel je nutno

čekat. Nastávají též práce ve vinohradě. Chtěl jsem ho letos hnojit,bo

hužel nejsem doma a Vy toho budete mít až po krk.

Loučím se s Vámi se všemi. Vřelé políbení Tobě, Anežko, Vojtěchu,

Mařenko. A ty dvě koťata Karličku a Anežku tisknu aspoň v srdci na

ta milá ústa. S Bohem a na brzkou shledanou Váš táta.

A proč jsem to nečetl nikdy dřív, ptám se bez hlesu,obra

cím to poselství a naráz jsem vstřícný. Asi hledím vytřeštěně

na ten papírový útvar, určený zločincům:

Věznice Krajského soudu v Brně 28. 3. 1949.

Odesílati dopisy příbuzným a známým a přijímati dopisy od nich

dovoleno jest:

1. trestancům odsouzeným do vězení a zavření jednou týdně;

2. trestancům odsouzeným do žaláře nebo těžkého žaláře (do výše

1 roku) jednou měsíčně;

3. trestancům v trestničním oddělení (od 1 roku výše) v I.disci

plinární třídě jednou za 6 neděl, v II. disciplinární třídě jednou za

4 týdny a ve III. disciplinární třídě jednou za 14 dní.


23

Ve stejných obdobích jest dovoleno vězňům přijímati nezávadné

návštěvy.

Pište čitelně jen na linky!

Na ohraničený levý okraj nepište!

Vedle toho je primitivní rukou, spíš kopytem, napsáno:

Viděl. Přeškrtnutá nula a nějaké divné písmeno jakopod

pis. Zkontrolováno.

„Až pohřeb vyjeví celý život. Já už se nedožiju doby, kdy

tento kurevský režim padne,“ řekl otec, „rád bych si psal

ty svoje věci z historie, ale vím, že mě to trefí, a bude. Ale

ty se dožiješ. Je potřeba si s nima nezavdat. Jsoudoko

nalejší než Hitler. Ten si stoupl na jeviště, práskl bičem

a velel: Sei still! Vy budete trčet pěkně v koutku, a když

budete poslouchat, budete mít klid. Komunisti ne,“nade

chl se otec a pokračoval, „ti také hrají hlavní roli, alevšich

ni ostatní musí na jeviště a hrát s nimi. Všichni se budete

angažovat. To znamená spolupracovat. V tom jsounebez

pečnější. A tleskat jim. Kolaboraci zvládli dokonale. Mě

ani tak nebolí to, že tady není svoboda. Ale já tady dnes

kolem nás, mezi našima lidma, nevidím ani potřebusvo

body. Ďábelsky dobře si to vymysleli. Zakrmili nás. Ale

tvůj stařeček to všecko předpovídal. Obdivoval jsem ho.

Však víš. Každé ráno se umýval do půl pasu vodou, kterou

na sebe pumpoval přímo ze studny na dvoře. Svaly mu

hrály ještě jako důchodci. No, trochu jsem se ho aj bál, ale

spíš to byl přirozený respekt. Nafackoval mně ještě, když

mně bylo devatenáct.“

„Proč?“ zeptal jsem se téměř vyděšeně, že mého otce,

tak starého chlapa, mohl někdo fackovat.

„Napsal jsem to do vzpomínek. Za Německa jsemzfal

šoval jeho podpis a podpis doktora s razítkem, abych

dostal kamaráda z totálního nasazení v Říši na svatbu

Jakuba Lva. Vyšetřovalo to gestapo a mohlo nás to stát

krk. Četls to vůbec?“

„No...,“ cítil jsem se zaskočený i zahanbený. Nevyužil

toho. Ťukli jsme si loňským vínem, které ještě prošlosta

řečkovýma rukama. Otec odešel a za chvíli přinesl knížku


24

v zelených deskách s nápisem ve zlaté barvě: Mojevzpo

mínky. Přehledný dokument.

Kapitola Otcova politická dráha:

Chodil jsem do první třídy obecné školy, když otce zvolili do obecního

zastupitelstva a náměstkem starosty. V červnu roku třicet osm, krátce

před Mnichovem, byl zvolen opět a zároveň starostou obce. Nebyložád

né zapíjení, jak se to dnes dělá, neboť otec přišel po zvolení domů, ještě

jsme byli vzhůru. Sedl si ve světnici na židli a spolu s matkou byli oba

velmi smutní. Tušili, jak těžká doba nastává. Nebudu ty dusné roky

popisovat. Že se otec jako starosta choval po celých sedm let svéhosta

rostování jako dobrý Čech, o tom svědčí ta skutečnost, že byl spontánně

30. dubna 1945 zvolen předsedou místního národního výboru a hned

nato, 1. května, členem rady ONV v Kyjově a vedoucím zemědělského

odboru. Jeho postoje byly známy v celém okolí. Pomáhal tomu, aby

se půda dostala i bezzemkům. Komunisté však už v tu dobu sledovali

jiné cíle – kolektivizaci, i když se o ní v tu dobu ještě nemluvilo. Byla

to první část taktického plánu a otec to věděl. V měsíci srpnu bylna

vržen a zvolen poslancem Národního shromáždění. Já jsem tehdy ani

moc nechápal, jaké pocty a zároveň jaké starosti se mu dostalo. Otec,

vždycky pohotový, málem ztratil řeč.

Rozneslo se to po vesnici a hned následující neděli, už jsem spal,

přišli k našemu domu před půlnocí, nevím, proč tak pozdě, místní

muzikanti a vyhrávali mu samé vlastenecké písně. Otec se pak vzdal

předsednictví MNV i funkce na ONV a začal jezdit do Prahy. Hned

z prvního zasedání, 28. října 1945, přivezl spoustu zajímavýchin

terpelací z Parlamentu, například to, že Stalin zfalšoval referendum

za připojení Zakarpatské Ukrajiny k SSSR. Když nebyl otec v Praze,

tak večerama jezdil na schůze po celém hradišťském kraji. Chodila

k nám spousta domácích i cizích lidí s neobvyklými prosbami ointerven

ci v Praze: živnostníci, váleční poškozenci, žadatelé o půdu, zástupci

různých spolků a institucí se žádostmi o příspěvky, kolaboranti či lidé

postižení dekrety prezidenta Beneše. Byl tu také obchodník z Kyjova,

který v době okupace silně propagoval připojení Slovácka keSloven

skému štátu, nakonec se oběsil. Divil jsem se, kde bere otec tolikvědo

mostí, moudrosti a rozšafnosti a proč je někdy tak neústupný a tvrdý,

jako například k onomu obchodníkovi. Ustát znárodnění cukrovaru

v Kelčanech, otázku obsazení vedoucích míst v kyjovské nemocnici a na


25

jiných institucích, osobní účast na všemožných, i hloupých akcích, na

plesech, prosby o finanční pomoc, o intervence do zaměstnání navliv

ných místech, spoustu korespondence.

„Panebože, zbav mě mých přátel, nepřátel se zbavím sám,“ říkal

tehdy skoro po každé takové návštěvě. Na hospodářství neměl čas,

všecko leželo na mně.

Zvedl jsem oči k tomu, kdo byl na čas hlavou rodiny,

přestože v době stařečkovy funkce na to ještě neměl roky.

Pomyslel jsem nechtěně, jaké to bude, až bude taky mrtvý.

Trochu mě to rozčílilo, taková pitomá myšlenka. – Musím

se dožít vnuků, četl jsem jeho vůli v utrápených vráskách

na čele, a to mě uklidnilo.

Ostatně, proč se rozčiluji, vždyť jsme na pohřbu. Na

hřbitově jsem si uvědomil, že účelem pohřebníhorituá

lu je, kromě projevení účasti a zmírnění bolu, průprava

na vlastní smrt. Není to tak divné, jak to na první pohled

vypadá: průprava na život před smrtí, před pohřbem.

Takže příprava na zbývající část našeho života. Ale já

mám v sedmadvaceti letech myslet na smrt? Když život

je v tomto věku věčný? Otec mně svými vzpomínkami

připomíná, že ne:

Čas běžel, blížily se květnové volby roku 1946 a otec po poradě

s matkou, když tušil, že režim si chystá záhubu, když cítil, jak seko

munisté derou k moci, když viděl, jaká je na mandáty v Parlamentu

tlačenice, rozhodl se poslanecké činnosti zanechat. Vrátil se dofunk

ce zemědělského referenta na okrese. Měl dobrou pozici, komunisté

v rámci okresu se k němu chovali s respektem. Poslušní všakokamži

tě a vždy příkazů shora, rozpoutali proti němu v Rovnosti a Rudém

právu koncem suchého, neúrodného roku 1947 kampaň s názvem To

jsou oni! Okres dostal od ministra zemědělství obilí na setí ze státního

fondu s pokynem rozdělit je jen drobným rolníkům. Otec dal příkaz,

aby bylo obilí rozděleno i těm, kdo mají dodávkovou povinnost podle

výměry půdy, kterou sejí. Tisk KSČ spustil hrozný humbuk, i v rádiu

napadli otce, že podporuje kulaky, a podali na něj trestní oznámení.

Konal se inscenovaný proces, ale otec byl v plném rozsahu osvobozen.

Avšak aféra vykonala své. Otec sám si nevzal ani kilogram toho obilí,

ale jsou lidi, kteří se dodnes dohadují, že kdoví jak to vůbec bylo.


26

Otec se stal pesimistou, ale ve všem, co předvídal, měl pravdu.

Začátkem února 1948 za mnou přijel na vojnu do Hodonína, dal si

mě zavolat na bránu a kladl mně na srdce, abych se varoval nějakých

výroků nebo dokonce činů proti KSČ, neboť co nevidět se tito ujmou

absolutní moci. Někteří radikálové vinili otce z bojácnosti, když jim

radil, aby neprovokovali, protože vše je dáno poválečným rozdělením

Evropy na několik desítek let dopředu a my patříme pod sféru Stalina.

Přišel únorový puč a otec byl zbaven funkce zemědělského referenta.

Na jaře se ocitl v nemocnici, když mu oj pohmoždila žebra, jel sFuri

nem set a on byl zvyklý na mě. Bylo to zlé, on v nemocnici a já navoj

ně. Tehdy za ním přišli okresní komunisti a přemlouvali ho k tomu,

aby vstoupil do KSČ, že bude znovu poslancem. Oni ve svých řadách

neměli zemědělce, a schopné už vůbec ne. Otec to kategoricky odmítl

s tím, že by to bylo směšné a ubohé, takto se prodávat. V září se vzdal

funkce na ONV a cestou zpátky se zastavil na Novém světě v hospodě,

kde s dalšími kumpány začali štamprlovat. Dostavila se nálada, do

huby si neviděli a padaly věty o tom, že to u nás musí zle dopadnout,

že bude bída jak v Rusku. Za čtrnáct dní dostal předvolání k soudu

pro pobuřování. Dostal pokutu tři tisíce, ale nezaplatil ji.

Mezitím já složil na Tři krále čtyřicet devět maturitu a počítal

s tím, že odejdu do Zemského archivu v Brně, protože otecpředpoví

dal likvidaci selských dvorů a rozpad dosavadní soustavy soukromého

hospodaření. Ale neodešel jsem, protože akční výbor národní fronty

v rodné obci zabránil vydání maturitního vysvědčení.

Když jsem se vrátil z Kyjova od vykonané maturity, tak doma byla

radost a netušili jsme, že v tu dobu už otce zatkli ve sklepě na Vlkošsku.

Celou partu esenbáků vedl kyjovský náčelník Okleštěk, tehdy pověstný

primitiv, který po příchodu otce vynesl před rodinou zatýkací formuli.

Když se s námi otec loučil, tak mně řekl, abych mu dal nějaké peníze,

protože u sebe nic neměl. Vytáhl jsem z kapsy obálku s výplatou zcuk

rovaru a podal mu pětistovku. Okleštěk po ní skočil, vytrhl mně ji a já

se na něho obořil, proč ji bere. Stáli jsme u vyvezeného hnojiště a on

do mě tak žduchnul, že jsem spadl dolů. Vyskočil jsem rozvzteklený,

ale otec mně zabránil, abych se na něj vrhl, nemluvě o tom, že iostat

ní příslušníci se začali stavět proti mně dost výhružně. Pak vzalpěti

stovku a pečlivě, z obou stran, ji proti žárovce prohlédl.



28

Potřeboval jsem si vydechnout. Zavadil jsempohle

dem o stařečkovy staré brýle, položené na poličce.Na

ráz mně začaly pulzovat oči. Ne z brýlí, ale ze stařečkova

odchodu. Je zajímavé, jak se člověk ve vypjatýchživot

ních situacích dokáže držet, a pak ho rozhodí naprostá

maličkost. Otec mě zachraňuje:

„Jožko, pamatuj si, že tento režim je ze všechnásilnic

kých režimů nejdokonalejší. V té zrůdnosti. Když náš

kraj napadali v sedmnáctým století Turci a kuruci, tak

jim šlo hlavně o proviant a majetek, kořist. Němcivraž

dili ve fabrikách na smrt kvůli psychopatovi, čistotě rasy

a území. Fyzická likvidace. Ale tito páni, jak nikdo před

nima, dokázali lidi postavit proti sobě. Vlastní děcka se

během procesů zříkala otců, takzvaní pracujícíodsuzo

vali odsouzené, aniž věděli proč. Z normálních občanů

udělali spoluviníky i spolupachatele. Guláš, který, až to

padne, způsobí muka. Uměli znásilnit identitučlově

ka, který na sebe žaloval věci, jichž se nikdy nedopustil.

I u svých soukmenovců, třeba Slánského. Vyhřezli duše

z těla tak zručně jak řezník střeva z prasete při zabíjačce.

Nacpali je prejtem.“

Chci to dočíst a vidím na otci, jak prožívá chvilkové

uspokojení. Svoje vzpomínky nepsal zbytečně:

Když odjeli, já vůbec nespal, jenom jsem celou noc kouřil. Přes noc

byl otec ve vězení v Kyjově a ráno ho vezla eskorta vlakem do Brna.

Oním vlakem jel také kamarád Blažej, který ho viděl nastupovat sesen

báky, ale o jeho zatčení nic nevěděl. Promluvil na něho, ale eskorta

rychle prošla vozem do rezervovaného kupé. Večer nám přišel říct, že

otce zpovzdáli sledoval a že ho odvedli na policejní ředitelství v Orlí

ulici. Tento vyšetřovací kriminál byl znám, ale málokdo věděl, žeob

viněné odtud odvážejí k výslechům na Mozartovu, kde byla mučírna.

Zvukově a prostorově tak vzdálená před veřejností, že nářek vězňů se

ven nedostal. Jel jsem ho hledat a zásluhou brněnského obchodníka

Chaloupky, přes policejního komisaře Vitulu jsem se tam i dostal, ale

mohl jsem poslat jen lístek. Otec odpověděl motákem – jsem zdráv. Za

měsíc jsme dostali úřední oznámení, že byl přemístěn do vyšetřovací

vazby věznice na Cejlu, kde dral peří a lepil sáčky na šumicí prášky.


29

Asi za týden dali naši soudruzi ve Skoronicích vybubnovat totohlá

šení národního výboru: Ten, kdo bude rozšiřovat řeči o tom, že skoronští

komunisté dali zavřít bývalého předsedu, ten bude oznámený bezpečnosti.

Jmenovaný byl zatčen z důvodů ochrany Státní bezpečnosti.

Kdo měl být chráněný, to neřekli. Dnes už mohu snad říct, že se mně

podařilo prostřednictvím dvou zřízenců, kteří už jsou na pravdě boží,

dosáhnout toho, že mně otce přivedli k černé návštěvě, kdy jsem mu mohl

dát něco zajíst. Jeho tělo, které do zatčení svaly jenom hrálo, on cvičil na

hrazdě, bylo poloviční. Dokonce se mně podařilo dát mu loknout vína.

Myslel jsem, že tu sklínku zhltne.

O svém trýznění otec nikdy doma ani na veřejnosti nemluvil.Kaž

dému zvědavému řekl jenom jednu větu: Jsou to zločinci.

„Nemusíš to číst zas tak podrobně,“ řekl můj otec naráz

a já jsem sebou zase trhnul.

„No, tak když už to mám v ruce...“

„Já ti jeden výtisk dám, mám to třikrát. Ale stejně jsem

tam nenapsal všecko, to víš, kdyby se jim to dostalo do

rukou... Po válce dělala vláda nábor na osídlovánípo

hraničí. Tvůj stařeček Rusňák měli švagra v Krhovicích

na Znojemsku. Po převratu ho estébé zatklo aj s bratrem.

Ten měl dva metry a při výslechu jenom vrátil fackuvy

šetřovateli. Umlátili ho. A potom se s celou rodinou táhlo

toto: Zabili jsme vám strejčka, a to vám nikdyneodpustí

me. Rozumíš té větě?“

„Na první pohled ani ne.“

„To su rád. Tož tak absurdní byl celý jejich systém.Zlik

vidovat všecko, co fungovalo. A vydávat to za dobro.“

Čtu dál a musím se v textu vracet, protože tolik hrůzy

nestačím vstřebávat:

Promluvil jedině ve sklepě, po několika letech, jednou či dvakrát,

když měl sdílnější náladu po víně. V mučírně ho poprvé vyšetřovali od

osmi ráno do pěti do večera. Ze sousední místnosti slyšel ukrutně naříkat

ženu. Vyšetřovatelé ho nahnali do speciální vany s vodou, do níž pouštěli

elektrický proud. Musel si taky vyzouvat boty a dávali mu rány plochým

dřevem na chodidla, což mu znemožňovalo chůzi na čtrnáct dnů. Bylo to

jenom po nohách, ale rozvrátilo mu to celý organismus. Nebo mu mířili

revolverem na čelo a řvali, ať se přizná. Musel držet na předpažených


30

rukách psací stroj a vyšetřovatel mu hrozil, že když ho pustí, tak hoza

střelí. Ještě s tím musel dělat dřepy. Zešedivěl tam.

Nikdo dnes neuvěří, kolik bídy jsme tehdy snášeli. Prodali jsmedo

bytek, zůstala nám jedna kráva. Jedli jsme ječmenné šišky a bylo nás

ke stolu šest.

V procesu ve dnech 1. až 8. listopadu 1949 se skupinou osmnácti

mužů, kterou obžaloba nazvala Modrou legií, bylo sice několik otcových

známých, ale většinu obžalovaných neznal a nikdy neviděl. Padl trest

smrti, někteří dostali doživotí, další po dvaceti letech, jiní 10 nebo 5.

Příbuzným bylo umožněno během hlavního líčení jednou za den s nimi

hovořit. Otec spolu s Karlem Žamberským byli osvobozeni, cožzdůvod

nil předseda senátu Trudák tím, že udělali na soud ten nejlepší dojem.

Ti, co dojem neudělali, byli odsouzeni. Divné to měřítko!

Od té doby se už otec vzdal jakékoliv veřejné činnosti, ani v roce 1968,

když ho měli někteří k tomu, aby žádal o rehabilitaci, nic nepodnikl.Ta

kové dojmy se nezapomínají.

Můj pohled se střetl s pohledem otce, ale v tu chvíli jsme

neřekli nic. Ani jsme se dál nedívali do očí. Není možné se

dívat do očí a nic neříkat. To dokáží jen zamilovaní. Jako

bych se styděl, že jsem zatím životem proplul bezněja

kých ponorů pod hladinu ohrožení. Sjel jsem pohledem

na okno a za ním nebylo nic. Tma jak v hrobě, anihvěz

dička. V hrobě? Otec čekal.

„Jak je to možný, že stařečka osvobodili?“ zeptal jsem

se konečně.

„No, on v závěrečné řeči přistoupil k velice riskantnímu

kroku. Celkem pevně řekl něco v tom smyslu, že: Cítím

se být vinen v celém rozsahu obžaloby. Cítím se být vinen

v tom, že jsem nepochopil světodějnou úlohu dělnickétří

dy, že jsem si neuvědomil, že diktatura proletariátu jenej

pokrokovějším společenským zřízením v dějinách lidstva,

že jsem nebyl schopen si uvědomit jedinečnostkolektivi

zace vesnice. Jsem připraven za tyto trestné činy néstpl

nou odpovědnost a pykat za ně. Prosím o conejspraved

livější trest, který bude mít za následek nejen moji izolaci

od dělnické třídy a jejího předvoje Komunistické strany

Československa, ale který také zajistí moji nápravu.“


31

„Cože?“ nevěřil jsem.

„Hroutil jsem se z toho švejkování, bylo to chvílemiprů

hledné, ale možná jak pro koho. Totiž, všichni ostatní se

hájili, poukazovali na absurditu procesu a trvali na tom,

že jsou nevinní. Když soudce četl jména a tresty odnejvyš

ších až po nejnižší, tak s každým dalším příjmením, které

nebylo naším, jsem myslel, že omdlím. Státní soud se se

mnou zahoupal, na to bych přísahal i dnes. Tvůj stařeček

byl na konci – zprošťuje se obžaloby, protože na soudza

nechal ten nejlepší dojem. Jel jsem domů vlakem v divně

radostné náladě, oparu mezi bytím a bitím, a přemýšlel

o tom dojmu, podle kterého soudili. Asi ano, protože na

nikoho nic neměli, uplácali jakousi skupinu, v níž se ti

chlapi ani neznali, ale někdo to odnést musel. Provýstra

hu. Opakoval jsem si stokrát jeho slova a na silu seutvr

zoval v tom, že neřekl nic, za co by se musel stydět. Byl

jsem zmaten z takové spravedlnosti.“

Co se v takových chvílích ptát? Když jsem možná začal

chápat nebo vnímat, co je to rodová posloupnost. K tomu

je nutné, aby někdo umřel?

„Kdy ho pustili?“

„Za pár dní. Člověče, stalo se, že někteří lidi, když hopo

tom viděli, tak radši přešli na druhou stranu ulice, než by

ho měli potkat. Ne proto, že by s ním nechtěli mluvit, ale

protože se báli, že s ním budou viděni. Přes dědinu chodil

strach. Stal se poslancem, přinesli ho z hospody narame

nou. Stal se vězněm a tíhu smyšlených činů nesl sám.“

Byl jsem tajně spokojen s takovým zakončením pohřbu.

Ale zítra do Gottwaldova. Z toho cizího města, kam jsem

byl jako státní notář přeložen, na mě padaly otázky. Co

já tam? Ve službách instituce, která vrhala otce i stařečky

do nerovného souboje s mocí. Ten režim tu sice není na

věky, ale na jeden lidský život určitě. Žije z bezpráví,po

výšeného na zákon. Je to možné?

Ale já jenom projednávám dědictví po mrtvých!

„Jak jste se ovládli, že jste tomu esenbákovi tožduch

nutí nebo facku nevrátili?“ ptám se celkem obdivně, ale


32

i zklamaně, protože naráz bych chtěl svého otce vidět jako

hrdinu. Jemu jsem vykal a mamince tykal, což byla vdě

dině naprostá výjimka. Otec byl z rodiny sedláka, kde se

rodičům vykalo, maminka svým rodičům tykala.Uvědo

mujeme si, co všechno se dědí?

„Stejně se rozneslo, že jsem mu ji dal. Víš, jaký by to

mělo následky?“

„No a stařeček se nechtěli třeba pomstít?“

„Ne. Věděl, že to by ho spalovalo. Navíc nebylo vyhráno,

protože jsme potom seděli oba dva, když jsme nesplnili

dodávky. To byla jejich ďábelská metoda: každý sedlák,

který nevstoupil do jézédé, musel odevzdávat část toho,

co vypěstoval. Představ si to, zadarmo. Oni námpřede

pisovali takový kvóty, aby bylo nemyslitelný je splnit. No

a při nesplnění následoval peněžitý trest. Peníze jsmene

měli, tak potom jedině kriminál. Aby právu bylo učiněno

zadost. Jejich právu. Krátkodobý hárešt, a mohli jsme ho

nastoupit v zimě, v tom byli šlechetní.“

„Já teda nevím, ze sklepa, od vína, přímo dokriminá

lu...“

„Bylo zajímavý, že sedláky tady zatýkali ve vinnýchskle

pech. Jinak to dělali, v tom byli mistři, nad ránem, aby měli

jistotu, že oběť bude doma. Šlo taky o momentpřekvape

ní a převahy. To se tito lotři naučili od ruské tajné policie

stejně tak jak Němci. Takovým způsobem do ránapoza

týkali pět chlapů v padesátým prvním roku. A my jsme

doma trnuli, protože místní komunisti okamžitě hlásili

na okres: Sotva se vrátil bývalý předseda z kriminálu, už

je v dědině peklo.“

„Proč je pozatýkali? Vás taky? Pět lidí?“

„Večer seděli v hospodě, přísahám, že já jsem tam nebyl,

a hádali se o smyslu jézédé. Chtivý tajemník emenvé na ně

vytáhl kvér. Kdosi hodil půllitr do světla a v nastalé tmě

nadějného tajemníka domlátili jak žito. Když nad ránem

u Franty zabušili na dveře, tak vyšla ven jeho stará. Jak

je uviděla, tož se otočila do chodby a bezelstně zvolala:

Franto, vstávej, je tady gestapo.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist