načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čemu jsem věřila - Huntley Fitzpatricková

Čemu jsem věřila
-4%
sleva

Elektronická kniha: Čemu jsem věřila
Autor:

Román plný touhy, lítosti, humoru a obtížných rozhodnutí od autorky knihy Můj život u sousedů. Gwen Castleová si vždycky představovala, jak jednoho krásného dne opustí ostrov, na ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074479359
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román plný touhy, lítosti, humoru a obtížných rozhodnutí od autorky knihy Můj život u sousedů. Gwen Castleová si vždycky představovala, jak jednoho krásného dne opustí ostrov, na kterém vyrůstala. Ostrov, kde se mimo letní sezonu nic zajímavého neděje, kde potkává stále ty samé tváře a kde se nic neutají. Ovšem toto léto bude vše jinak, protože na ostrov přijíždí na letní brigádu Cassidy Somers, kluk, kterého Gwen nechtěla už nikdy vidět. Zatímco on je neuvěřitelně pohledný a pochází z bohaté rodiny, její rodiče se celý rok dřou, aby dokázali splatit účty za léčbu Gwenina bratra. Zdá se, že nemohou být odlišnější – navíc mezi nimi jako bouřkový mrak visí událost, která se stala na jaře a na niž by Gwen nejraději zapomněla. Ale společná brigáda a dlouhé léto dokáží zázraky.

Související tituly dle názvu:
Čemu jsem věřila Čemu jsem věřila
Fitzpatricková Huntley
Cena: 254 Kč
Čemu jsem věřila Čemu jsem věřila
Fitzpatricková Huntley
Cena: 149 Kč
Katolíci. Čemu opravdu věří? Katolíci. Čemu opravdu věří?
Schreck Alan
Cena: 243 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čemu jsem věřila

Huntley Fitzpatricková


Přeložila Magdaléna Stárková

Copyright © Huntley Fitzpatrick, 2014

Th is edition published by arrangement with Dial Books for Young Readers,

an imprint of Penguin Young Readers Group, a division of Penguin Random House LLC

Translation © Magdaléna Stárková, 2015

ISBN 978-80-7447-201-5




7

Pokud mi něco spolehlivě pokazí náladu, tak je to auto plné kluků.

Odněkud z  útrob Zmrzlihradu se ozval tlumený protest, takže je mi jasné, že si jich všiml už i táta. Bandy středoškoláků fi gurují pěkně vysoko na seznamu jeho nejneoblíbenějších zákazníků, protožespořádají celé hory jídla, chtějí všechno hned a nikdy nenechávají spropitné. Aspoň táta to tvrdí.

Nejdřív si jich skoro nevšímám a na tácu balancuju vratkézmrzlinové koktejly, ve fólii zabalené hamburgery a celý Mount Everestsmažených hřebenatek ke  stolu pro čtyři blízko u  dveří. Za  pár týdnů se zase zapracuju a  tohle všechno půjde jako po  másle. Klidně zvládnu nosit toho i víc. Ale škola skončila před třemi dny, cukrárna serozběhla na plné obrátky teprve před týdnem, slunce pálí, vzduch je naplněný lepkavou solí a mně zbývá jen pár minut do konce směny.V myšlenkách už se stejně proháním po pláži, a tak ani nevnímám, kdo přijel, než zaslechnu zapískání a své jméno.

Letmo se otočím. Na parkovišti se roztahuje kabriolet a zabírá hned dvě místa. Za  volantem sedí – jak jinak – Spence Channing. Zatřese hlavou, aby dostal ofi nu z očí, a zakření se na pozdrav. Z auta se vyhrnou Trevor Sharpe a Jimmy Pieretti a smějí se na celé kolo. Rychle si z hlavy strhnu špičatou zlatou korunu a zastrčím ji do široké kapsy zástěry.

Kapitola první


8

„Co nám přineseš, Gwen?“ houkne Spence.

„Pěkně do řady! A vemte si číslo!“ setřu ho, což vyvolá očekávané mnohohlasné hučení a  hýkání. Položím tác na  stůl, přidám k  němu plechovky se sodovkou a ubrousky které jsem vylovila z kapsy,nacvičeně se zazubím na zákazníky a potom se na chvíli zastavím u stolu, kde na mě čeká můj brácha a krátí si dlouhou chvíli zasněnýmrýpáním hranolkou v moři kečupu.

Potom ale zaslechnu: „Hele, Cassi, kdo tu je! A celá se třese, až nás obslouží.“

Poslední kluk, který se doteď skrýval za Jimmyho objemnoutělesnou schránkou, se objeví v mém zorném poli.

Okamžitě se mi zadívá do očí.

Najednou se pouhá vteřina táhne tak tence a pružně jako rybářský vlasec hozený do moře někde daleko, předaleko.

Vyskočím jako zasažená bleskem a popadnu bráchu za ruku. „Jdem domů, Eme.“

Emory se odtáhne. „Nejsem hotovej,“ trvá si na svém. „Nejsemhotovej.“ Všimnu si, jak zatíná svaly na nohou jako vždycky, když si něco vezme do hlavy. Bezcílně mává rukama, jako by mi chtěl říct, že není kam spěchat.

Dobře vím, že teď se můžu jen zhluboka nadechnout a počkat.Poohánět Ema vždycky končí katastrofálně. Místo toho raději popadnu jeho papírový talíř zkrabatělý pod náporem kečupu, rozvážu si zástěru a zavolám na tátu: „Můžem si to vzít domů? Musíme už jet!“

„Nejsem hotovej,“ opakuje Emory a vytrhne se mi. „Gwennie, ne!“

„Mám teď fofry!“ houkne táta od  syčícího grilu. „Zabal si to sám, kámo,“ dodá, když nám hodí z kuchyně kus fólie a přidá ještě párbalíčků kečupu, který Emory tak miluje.


9

„Já ještě jím,“ usadí se Emory zarputile k piknikovému stolu.

„Můžem se doma kouknout na fi lm,“ snažím se ho nalákat, zatímco balím jídlo, „a dát si k tomu zmrzku.“

Táta mi věnuje káravý pohled. Sám se sice občas na Emoryhoutrhne, ale nemá rád, když to dělám já.

„Zmrzka tady,“ zapíchne Em prst do  obrovského namalovaného kornoutu na jedné z umělých věžiček. Uhádli jste – tenhle podnik je opravdu jeden velký kýčovitý umělý hrad.

Nakonec mi dojde trpělivost a  odtáhnu Emoryho k  autu. „Hej, Gwen, máš chvilku?“ volá na mě někdo, ale ani se neohlédnu.

Otočím klíčkem v zapalování mámina otřískaného fordu a prudce sešlápnu plyn. Motor zavyje, ale bohužel ne tak hlasitě, aby přehlušil další hlas: „Ta těch chvilek má až moc, pokud sis nevšim!“

Ještě dobře, že táta se zase sklání nad grilem. Snad nic z tohoneslyšel.

Zase dupnu na plyn, auto sebou škubne, ale nehnu se ani o píď. Kola

se jen naprázdno otáčejí, zabořené v měkkém písku. Nakonec se mi ale

přece jen podaří zvednout kotvy, auto poskočí a já se na zpátečkuvyloupnu na rozžhavený asfalt silnice. Ještě dobře, že je teď liduprázdná.

O pár kilometrů dál sjedu ke krajnici, položím si předloktína volant a  opřu se o  ně čelem. Několikrát se zhluboka nadechnu. Emory

na mě pátravě upře pár hnědých očí, a potom zase rezignovaně rozbalí

fólii a pustí se do zbytků rozmočených hranolek.

Příští rok budu maturovat. Pak se můžu odstěhovat někam jinam

a nechat všechny tyhle kluky i celý minulý rok ve zpětném zrcátku.

Znovu se nadechnu.

Jsme kousek od vody a vítr mi nese k nosu známou uklidňujícíprosolenou vůni. To proto sem všichni jezdí. Kvůli vzduchu, plážím a klidu.


10

Nějak se mi podařilo vtěsnat auto přesně před zelenobíloumalovanou tabulku, která ofi ciálně odděluje městečko Stony Bay od Seashell. Ta tabulka je tady, co pamatuju. Zakroucená kurzíva se z  ní pomalu loupe, ale staré sliby jsou v ní vyryté tak hluboko, že je ani čas nesmyje.

Vodní ráj.

Nejlépe střežené tajemství v Nové Anglii.

Drahokam ukrytý mezi kamenitými břehy Connecticutu.

Tak takhle popisují ten samý Seashell, na kterém jsem prožila celý život.

A já se nemůžu dočkat, až odsud zmizím.


11

Kapitola druhá

„Jenom kryptit,“ pronese druhý den odpoledne vážně Emory. Zatřese tmavou rovnou hřívou, aby ji dostal z očí. Přesně takové vlasy má

i táta. „To jediný ho zastaví.“

„Kryptonit,“ opravím ho. „Přesně tak. Jinak ho nic nepřemůže.“

„Ale tady moc kryptitu nemáme,“ ujišťuje mě, „takže je všechno

dobrý.“

Potom se zase zabere do kreslení a tlačí na červenou fi xu jakoo život, rozplácnutý na břiše s komiksem na jedné straně a blokemna druhé. Letní sluníčko si razí cestu dovnitř oknem kuchyně, která slouží i jako obývák, a osvětluje papír, zatímco bráška vybarvuje svémuhrdinovi plášť. Já se povaluju na gauči a pokouší se o mě dřímota. Právě jsme se vrátili s Emorym od logopeda.

„Paráda,“ ukážu na blok, „a ty meteority v pozadí jsou fakt super.“

Emory nakrabatí čelo, takže to asi vůbec žádné meteority nejsou, ale ani mě neopraví a kreslí dál.

Ti kluci ve Zmrzlihradu mi ještě leží v žaludku. Už uběhl celý den a já si pořád přeju, abych mohla vrátit čas a pěkně jim to nandat. Měla jsem se jim vysmát a pořádně je setřít. Sice to není nejzdvořilejší, ale já taky nejsem žádná dáma. Měla jsem říct: „No, Spenci, s tebou bych nestrávila ani sekundu.“


12

Jenže tohle bych ze sebe asi nevysoukala. Ne v přítomnostiCassidyho Somerse. Ostatní kluci jsou mi volní, ale Cass...

Kryptonit. Asi za hodinu a půl skřípnou síťové dveře a dovnitř vejde máma.Tmavé kudrnaté vlasy se jí kroutí přesně jako mně. Za ní se unaveněšourá Fabio, náš stařičký, poloslepý kříženec labradora. Okamžitě sebou plácne na  bok a  vyplázne jazyk. Máma mu rychle přisouvá špičkou boty misku s vodou a sama se přitom natahuje do lednice pro dietní colu.

„Rozmyslela sis to, zlato?“ zeptá se mě, když si zhluboka přihne. Počítám, že v  žilách jí místo krve proudí kofeinem nadupaná dietní limonáda.

Vyskočím tak prudce, až naše stará oranžovo-červená pohovka zaskřípe. Tak jo, asi bych se měla konečně rozhodnout, co podniknu o prázdninách, a přestat si lámat hlavu nad věcmi, které se staly včera. Nebo v březnu.

„Pozor!“ mávne máma rukou směrem ke gauči. „Šetři nám Myrtu! A trochu si jí važ!“

Emory zvedne hlavu od Supermana, a když vidí, jak se tvářím,hrdelně se rozhihňá.

„Mami! Myrta je z  vetešnictví U  Earla a  Berta, má jen tři nohy a prakticky žádný funkční péra. Skoro se z ní nezvednu. A tohohle si mám vážit?“

„Vážit si musíš všeho,“ dodá máma mírně a plácne sebou vedle mě. Potom nakrčí nos, sáhne pod polštář a  vytáhne smradlavou mikinu bratrance Nica, slupku od banánu a její vlastní otrhaný románek pro ženy. „Myrta žila krátce, ale intenzivně,“ máchne po  mně z  legrace


13

tou hnusnou mikinou a usměje se. „Tak co? Co říkáš na paníEllingtonovou?“

Pomoc paní Ellingtonové. Jeden z  možných letních přivýdělků, které mi máma dneska ráno nabídla jako alternativu k  práci u  táty, kde jsem věrně sloužila už od svých dvanácti. U všech ostatních by se to považovalo za ilegální dětskou práci, ale na nás a Nica to neplatilo, protože my jsme přece jen rodina. Po pěti letech bych celkem uvítala odpočinek od servírování sorbetu, smažení hřebenatek a lepenísendvičů s  grilovaným sýrem. A  hlavně – když nebudu muset trávit celé večery u táty, můžu pomoct s Vivien zajišťovat občerstvení na různých akcích.

„Je to na celý léto?“ plácnu sebou zase na gauč a protáhnu se jako kočka. Pokud si totiž na  Myrtu sednete ze špatné strany, nakloní se jako Titanic před potopením.

Máma si rozváže ošoupané pracovní tenisky, jednu z nichskopne z chodidla a s hlasitým zamručením si procvičí prsty, na kterých má jemným tahem vymalovány sedmikrásky. Určitě v tom má prsty Vivien, náš Picasso z  pedikúry. Emory jako na  povel vyrazí hledat máminy papuče a kdyby tentokrát nebyla rychlejší, donesl by jí i tu colu.

„Až do  konce srpna,“ kývne máma a  znovu si usrkne limonády. „Minulý týden spadla ze žebříku, podvrtla si kotník a způsobila otřes mozku. Čili nic, co bys nezvládla. Sestřičku na  to nepotřebuje,“ ujistí mě rychle. „Přes noc s ní vždycky někdo bude. Její rodina a Henry prostě jen chtějí mít jistotu, že na ni někdo dá přes den pozor a donutí ji občas se projít, něco sníst a  ohlídá, aby se nevydala sama na  pláž. Vždyť jí táhne na  devadesát!“ Máma zakroutí hlavou, jako by tomu nechtěla věřit.


14

Vlastně tomu nechci věřit ani já, protože jsem vždycky žilav domnění, že paní Ellingtonová nestárne – stejně jako postavy ze starých knížek, které mi děda nosí z  blešáků. Mluví s  novoanglickým přízvukem, chodí rovně jako pravítko a stojí si pevně za svými názory. Vzpomínám si, jak se utrhla na nějakého turistu, který zíral na Ema a utrousil: „Ten asi nebude úplně v pořádku, co?“ Tehdy paníEllingtonová štěkla: „Rozhodně víc než vy!“ Když jsme s Nicem byli ještě malí a doprovázeli mámu do práce, podstrkovala nám sušenky s cukrovou polevou a  domácí limonádu a  vždycky nás nechala houpat se v  síti na  zápraží, zatímco máma jí pobíhala po  domě s  vysavačem a moem.

Ale... pokud to vezmu, zůstanu na ostrově a zase budu jen sloužit letním lufťákům. Přitom jsem si slíbila, že to už nikdy.

Máma si palcem a  ukazovákem protře oči, vysaje poslední kapky coly a  s  kovovým cinknutím položí plechovku zpět na  stůl. Z  jejího culíku se osvobodí další neposedné pramínky vlasů a lepí se jí na vlhké zčervenalé tváře.

„Kdy bych tam musela být?“ ptám se.

„To je na tom to nejlepší! Od devíti do čtyř! Uděláš jí snídani,potom oběd, po jídle si dá šlof íka, a zatímco bude spát, můžeš si dělat, co chceš. Její syn by rád, kdyby někdo přišel už v pondělí. Nenadřeš se a dostaneš třikrát tolik, co by ti mohl platit táta. To je dobrej obchod, Gwen.“

Tenhle trumf vytáhla opatrně, jako by mě chtěla přesvědčit, že do toho chci jít ještě dřív, než mi dojde, že je to nutné. Cokoli, co jsme s  Nicem schopní vydělat přes léto, se bude hodit, až skončí sezona, domy osiří a  ostrov vymře. Mámě prořídnou počty zákazníků a  táta zavře úplně, aby se do jara protloukal, jak se dá, a bral každou


15

tostnou práci, která se naskytne. Jenže Emových účtů se konec sezony

netýká, ty chodí pořád.

„Co její příbuzní?“ nadhodím.

Máma nenuceně pokrčí rameny. „Henry říkal, že tam nebudou. On sám má nějakou práci na Wall Streetu a neví, kde mu hlava stojí. Kluci už jsou velcí a nechtějí trávit celé léto na ospalém ostrově s babičkou.“

Protáhnu obličej. Sama dobře vím, jak je to tu malé a nudné, ale já na to mám nárok, protože tu žiju. „Nepřijedou ani pomoct babičce?“

„Kdo ví, co se děje u cizích doma. Každej...“

Máme něco.

Tuhle větu znám nazpaměť.

Emory přiskotačí do pokoje s párem chlupatých papučí, jednouzaraně zelenou a druhou červenou. Obě levé. Natáhne se k máminým chodidlům, sundá jí i druhou tenisku a promne nárt.

„Díky, králíčku,“ řekne máma, když opatrně vklouzne do jednépauče a zopakuje ten samý postup i u druhé. „Co ty na to, Gwen?“posune se blíž a lehce mě šťouchne kolenem.

„Takže bych mohla mít volné večery – každý den?“ ptám se, jako bych vedla úžasný společenský život a  měla kluka, který mi snese modré z nebe.

„Každý večer,“ potvrdí máma a je natolik taktní, že se zdrží dalších otázek.

Volné večery. Každý den. Bez nepříjemných překvapení. Kdyžpracuju u táty a náhodou mám volno, stejně to vždycky skončí tak, že mě zavolají na záskok. Když budu pracovat u paní Ellingtonové, zbude mi dost času užít si opravdové léto, táboráky na pláži a pikniky. Strávím trochu času s Nicem a Viv a o západu slunce, kdy je to nejhezčí, sipůjdu zaplavat. Žádná škola, žádné doučování, žádné vstávání o půl páté


16

na tréninky plaveckého týmu a hlavně žádní otravní kluci. Stačí si jen

vzpomenout na včerejší setkání a... no fuj.

Paní Ellingtonová bydlí v nejzazším koutě ostrova, a tak se s těmi puberťáky celé léto neuvidím.

Do  nosu mě šimrá nově nabytá svoboda – slaný vánek od  moře, řasy prohřáté odpoledním sluncem, teplý vítr nad útesy, šplouchání vln a bílé hřebínky na temných kudrlinách vody.

„To b e r u .“

Je to sice práce na ostrově, ale zase jen na jedno léto a pro jednu rodinu. Nedá se to srovnat s tím, jak tu začínala máma a Vovó, moje babička. Když mámě bylo patnáct, musely jít obě uklízet domypo turistech, aby si mohla máma v budoucnu zaplatit vysokou školu. Jenže tak daleko to nikdy nedošlo a máma uklízí pořád. A dokonce to mám i lepší než táta, který musel v osmnácti převzít rodinný podnik, když jeho otec umřel na infarkt přímo u grilu.

Prostě se tím budu živit jen dočasně a ne celý život.

„Zlato... už ti táta zaplatil? Jsme trochu ve  skluzu,“ opráší máma pohovku od drobků, aniž by se mi podívala do očí. „Není se sice čeho bát, ale...“

„Říkal, že koncem příštího týdne,“ hlesnu nepřítomně. Em se zatím přemístil od máminých nohou k mým, které sice tolik nebolí, alemasáž taky uvítají.

Máma se zvedne a  otevře lednici. „Štíhlou kuchařku, Jižní pláž, nebo starej dobrej Stouff er? Můžeš si vybrat.“

Kašle na  Štíhlou kuchařku i  Jižní pláž. Vidličkou několikrát proíchne plastovou fólii na zmraženém předkrmu, a zrovna když ho dá do  mikrovlnky, přišourá se do  kuchyně děda Ben, ověšený svým obvyklým kontrabandem jako Santa Claus. Pokud by tedy Santa Claus


17

rozdával mořské plody. Rukou odhrne jednu z Nicových propocených

čelenek a z tašky vytáhne několik humrů, kteří s hlasitým cvaknutím

pevných skořápek a klepet putují na dno dřezu.

„Um, dois, três, quatro. Tahle potvora má nejmíň dvě kila,“ prohrábne si nadšeně bílou hřívu jako portugalský Albert Einstein.

„Papai, tohle přece nemůžeme sníst,“ snaží se máma o protest, ale stejně nakonec napustí vodu do  jednoho z  obrovských hrnců. „Jak dlouho si myslíš, že potrvá, než tě u  toho chytí? V  base nám budeš platnej...“ Dědův rybářský lístek už totiž dávno propadl, což mu ovšem nijak nebrání vydat se na loďce, kam ho srdce táhne a hlavně kdykoli se mu zachce. Jeho pytlácké sítě na humry tak stále ještě protkávají vody okolo ostrova.

Děda Ben vrhne nenávistný pohled na mámin plastový táceka dorovodí ho nechápavým zavrtěním hlavou. „Tvůj děda Fernando se dožil sto dvou,“ otočí krabičku tak prudce, že se její obsah zatřese,a zaostří na tabulku se složením, „ale rozhodně ne díky benzoátudraselnýmu.“

„Ne,“ zastrčí máma předkrm zpět do mrazáku, „ten byl tak dlouho na světě, protože byl naloženej v alkoholu. V jednom kuse do sebe lil portugalský vinho verde.“

Děda něco nespokojeně zamručí, a  potom zmizí v  pokoji, který sdílí s Nicem a Emem. Za chvíli se zase vynoří v domácí uniformě – čili svlečený jen do nátělníku, spodního prádla a v sepranémkostkovaném županu. Nese Emorymu pyžamo se Supermanem.

„Šup do něj, ať to švihá,“ poručí Emorymu, který se hrdelnězasměje a dál poletuje po kuchyni rozpažený jako superhrdina.

„Bez kostýmu se nelítá,“ trvá si na svém děda. Em se nakoneczastaví a dovolí dědovi ho vysvobodit z denního oblečení a nasoukat


18

žama. Potom se schoulí na Myrtě a přitulí se blíž ke mně, zatímco děda

pouští pěkně nahlas DVD s Fredem Astairem.

Obývák máme tak mrňavý, že se sem naše obrovská plazmovátelevize, kterou děda loni vyhrál v kostele na turnaji v bingu, skoro nevejde. Stejně jsem si jistá, že podváděl. Ta gigantická obrazovka se sem vůbec nehodí a  jen tak tak se vměstná mezi kříž z  cedrového dřeva zavěšený na zdi a babiččinu svatební fotku. V černobílém provedení se tvářínezvykle vážně. Děda se stará o to, aby váza pod obrázkem nikdy nezůstala prázdná. Je to jeden z těch portrétů, které vás sledují, ať se hnete kamkoli.

Já babičce na fotce ale pohled nikdy neoplatím.

Místnost naplní romantická melodie na  křídlech Astairova nakřáplého tenoru.

„Kde je Ginger?“ ukáže Emory na  obrazovku. Děda pustil Usměvavou tvář, kde nehraje Ginger Rogersová, ale Audrey Hepburnová.

„Za chvíli se ukáže,“ uchýlí se děda k obvyklé neškodné lži v naději, že Emoryho nadchne hudba a tanec natolik, že mu bude jedno, koho před sebou vidí.

Em se kousne do spodního rtu a začne nervózně poklepávatchodidlem.

Ne, můj osmiletý bratr není autista. A nemá ani nic, co by doktoři dokázali geneticky zmapovat. Je to prostě náš Emory. Některé těžké věci zvládá jako nic, zatímco jiné, o  poznání jednodušší, mu nejdou. Obejmu ho kolem štíhlého pasu a  vystouplých žeber a  položím mu bradu na  rameno. Na  tváři mě polechtají pramínky černých vlasů, když vdechuju sluncem prohřátou vůni tak typickou pro malébratříčky. „Tady bude ta legrační písnička, pamatuješ?“

Konečně se Em trochu uklidní a přitulí se ke své oblíbené hračce, plyšovému krabovi jménem Schovka. Když byly Emorymu dva roky,


19

vyhrál mu ho děda někde na pouti, a od té doby se bez něho nehne ani

na krok.

Lehce odstrčím Fabia a  vyjdu z  kuchyně ven na  schody, protože křehkou a zranitelnou Audrey Hepburnovou s pohledem raněné laně nemůžu ani vystát. Já měřím metr sedmdesát, takže by o mně nikdo nemohl tvrdit, že jsem křehká. Dokonce ani krátkozraký bez brýlí.

Zpoza přimhouřených víček pozoruju střechy sousedních domů – Hoopovu nízkou šedivou farmu, Pamin bílý dům s ušmudlanoušindelovou střechou, Vivino zelené stavení s červenými okenicemi ve stylu každý pes jiná ves. Někde za tím vším se ještě v posledním večerním slunci leskne vodní hladina. Opřu se o lokty, zavřu oči a vtáhnu do plic prohřátý vzduch.

Slaný. A páchnoucí.

Vykulím oči. Pouhé centimetry od mého nosu zaregistruju Nicovy smradlavé tenisky na tělocvik. Fuj. Eau de upocenej puberťák. Rychle je shodím z verandy dolů na trávu.

V tu chvíli se otevřou dveře, ze kterých se vyloupne máma. Plácne sebou vedle mě na schody s kelímkem zmrzliny v jedné ruce a lžičkou v druhé. „Dáš si? Klidně ti přinesu i vlastní lžičku.“

„Ne, to je v pohodě,“ protáhnu s úsměvem. Jasně, že mi to nebaští. „Tohle máš jako předkrm?“

„Tohle je zmrzlina, miláčku,“ odpoví, „překrm, hlavní chod i dezert. Prostě víceúčelová věc!“

Jako by chtěla zdůraznit svá slova, zanoří lžičku do kelímkuve snaze najít hrudky burákového másla. Potom se zastaví a  jemně mi odhrne vlasy z čela. „Nechceš si o něčem promluvit? Poslední dobou jsi nějaká zamlklá.“


20

Jaká ironie. Máma tráví většinu volného času hltáním románků, kde se někdo v jednom kuse svléká. Tyhle životní pravdy nám s Nicem demonstrovala ještě v  době, kdy jsme z  toho byli pořádně vykulení, a rovnou na panence Barbie a fi gurce G. I. Joea. Když mi bylo patnáct, dovlekla mě ke gynekologovi pro antikoncepci. „Kvůli pleti,“ trvala na svém, když jsem koktala, že to není nutné, „a taky kvůli budoucnosti.“ Po tomhle opravdu nemám zábrany mluvit o tělesných věcech, alezatím spíš jen abstraktně...

Teď bych jí nejradši položila hlavu na  měkké pihovaté rameno a pověděla jí o autě plném kluků, ale nechci, aby věděla, že mě někdo vidí zrovna takhle.

A že jsem jim k tomu dala i důvod.

„Jsem v pohodě,“ zopakuju, zatímco ona soustředěně zarývá lžičku do měkké mražené hmoty. Za chvíli se za dveřmi objeví i Fabio, otevře je čenichem, přivrávorá na verandu a s prosebným pohledem jí položí hlavu na stehno.

„Ne,“ varuju ji, ale stejně mě neposlouchá a nabere na lžičkuštědrou porci, kterou vzápětí vyklopí na podlahu verandy. Fabio na chvíli zapomene, že je na umření, slupne zmrzlinu, vrátí se do výchozípozice a s nadějí v očích slintá mámě na nohu.

Máma přeruší chvíli mlčení: „Možná bys mohla skočit k Ellingtonovým ještě dnes,“ máchne lžičkou směrem k silnici, „a pozdravit paní.“

„Počkej. Co? To má být pracovní pohovor? Teď hned?“ podívám se letmo na svoje roztřepené džínové kraťasy a tričko a znovu na mámu. Potom zmizím vevnitř a vrátím se s řasenkou v ruce. Odšroubujuvíčko a několikrát si rychlým pohybem přetřu řasy.

„Jako bys to potřebovala,“ zamručí máma asi po  milionté, ale nakonec mi smířlivě podá lžičku, abych v  jejím zrcadlově naleštěném


21

povrchu zkontrolovala výsledek. „Ne. Vlastně už jsem jí naznačila, že

to asi vezmeš. Je to dobrá práce. Jen nevím, jestli se to moc nerozneslo.

Platí totiž výborně. Takže si tam skoč a trochu se připomeň. Vždycky

tě měla ráda.“

Proto už za tři minuty kloužu zpět do kristusek a chystám se odejít, když se z kuchyně vyřítí děda Ben, nadšením celý rozcuchaný. „Gwen! Tohle vem s sebou! A vyřiď, že jsou od Benníeho para a rosa da ilha,

pro růži ostrova! Mando lagostas e amor. Posílám humry a lásku.“

Sklopím oči k  navlhlému papírovému sáčku v  dědově síťovce, ze které mi hrozivě kynou humří tykadla.

„Dědo, to je pracovní pohovor. Nebo skoro. Tam se přeces těmahle potvorama nemůžu ani ukázat. A zvlášť ne, když ještě žijou!“

Děda Ben si netrpělivě odfrkne. „Rose miluje humry. Humří salát. Vždycky se po něm mohla utlouct. Amor verdadeiro,“ zazubí senadšeně.

„Láska neláska, tyhle mají k salátu ještě daleko.“

Jeden z humrů už sice přišel o jedno klepeto, ale druhým se po mně ještě v sebeobraně sápe.

„Uvaříš je, necháš vychladnout a pak k tomu uděláš omáčku. Zítra to má na talíři,“ podává mi děda nesmlouvavě tašku. „Rosa lagostas miluje.“

Když Vovó umřela, nápadně zestárnul. Když se potom táta od nás odstěhoval a děda přistěhoval, přidalo mu to dalších pár let. Předtím se zdál tak neměnný jako fi gury na velrybářských lodích, s ostřeřezanou tváří, silnými pažemi a kůží hnědou jako dubové dřevo. Dnes je ale jeho obličej propadlý a já nemůžu ty nadšené čokoládové očizklamat, takže bez řečí převezmu síťovku a pustím se dolů po schodech.

Hodiny ukazují šestou, ale letní slunce je ještě vysoko na  obloze, voda dole pod domy bezedná a  modrá a  odraz na  ní jako ze stříbra.


22

Občas odněkud profoukne lehký vánek. Teď, když jsem uniklaNicovým teniskám, voní vzduch po posekané trávě, chaluhách a divokém

tymiánu, který tady všude roste.

Jenže to je taky všechno, co tu máme. Tymián, pár letních sídel, přírodní rezervaci pro vodní ptactvo... A  pak jsme tu my, kteří sekáme trávníky, natíráme ploty a  uklízíme domy. Všichni žijeme v  East Woods, ostrovní „špatné“ čtvrti. Haha. Kdo by kdy řekl, že něco takového tady existuje. Znamená to ale v podstatě jen to, že naše domy stojí blízko u lesa a na oceán můžeme možná tak mžourat přeszástavbu těch šťastnějších, kterým se voda prostírá jako na dlani přímo před okny z  přední strany domu, zatímco ta zadní vedou do  svěže zelené trávy upravených zahrad. Osmdesát domů a  jen třicet z  nich někdo obývá celý rok. Ve zbytku se žije jen od května do října. V zimě máme my, stálí obyvatelé, pocit, že nám ostrov patří, ale v létě ho zase vracíme turistům.

Už jsem na půl cesty k Plážové ulici. Minula jsem Hooperův i Vivin dům a mířím na Dolní ulici k paní Ellingtonové, když zaslechnuhluboké předení sekačky na trávu. Její hluk roste, když odbočím do míst, kde stojí ty nejhonosnější domy. Tady na ostrově jsou ještě k půjčení staré, poctivé sekačky, které si hravě poradí se vším, co jim přijde do cesty. Když projdu kolem domu Coleových, zvuk utichne a zastavím se i já.


23

Kapitola třetí

Nejdřív jsem jen zůstala stát a  zírat, jako bych před sebou objevila

zázrak přírody.

Niagarské vodopády.

Grand Canyon.

Sice jsem neviděla ani jedno, ale umím si to představit.

Kluk, který letos seká trávu, zrovna seskočil ze sekačky a  stojí ke  mně zády s  pohledem upřeným na  starou paní Partridgeovou. Ta stojí nahoře na verandě a za doprovodu panovačného máchánírukama na toho nebožáka nervózně štěká.

„Proč vám to, vy chásko, pořád nedochází?“ křičí paní Partridgeová. Je bohatá, hluchá, a  pokud by ji máma mohla nepozorovaně otrávit, s  radostí by to udělala. Jako chásku ovšem tituluje nejenom personál, ale i většinu ostatních ostrovanů.

„Já to zkusím líp,“ hlesne ten kluk a s povzdychem dodá: „Paní.“

„Ty to nebudeš zkoušet, ty to prostě uděláš. Řekla jsem to jasně,

Jose?“

„Ano,“ pípne. A po chvilce doplní: „Paní.“

Paní Partridgeová sevře ústa tak pevně, že by v nich přelomilačtvrťák. „Ty!“ zapíchne do mě prst, „Maruško! Pojď tomu klukovi ukázat,

jak se u nás seká trávník!“


24

To ani náhodou. Zacouvám zpět na  silnici, ale ten kluk přitahuje můj pohled jako magnet.

Otočí se trochu na stranu a rukama si promne čelo, jak todělává máma (z  paní Partridgeové člověk dostane migrénu okamžitě). Postává na  trávníku jen v  kraťasech, bez trička, slunce se mu opírá do  širokých ramen a  blonďaté kštice, zatímco s  pokrčeným loktem bezděky dává na odiv vykreslené svaly na pažích. Tak tohle Joseurčitě není.

Protože je to Cassidy Somers.

Asi bych měla couvat dál, ale místo toho prostě jen zůstanu stát na místě. Zase si nemůžu pomoct.

Prudkým pohybem stáhne tričko z  řídítek sekačky, otře si obličej a zrovna když si trikem chce osušit potem promočená podpaží,zvedne hlavu a všimne si mě. Doširoka otevře oči, ruku i s tričkem nechá klesnout podél těla, ale potom si to rozmyslí a přece jen si ho obleče. Opatrně se mi podívá do očí.

„Jen do toho!“ štěkne paní Partridgeová. „Pěkně mu ukaž, jak se to dělá. Už jsi tady dost dlouho na  to, abys věděla, jak má vypadat můj trávník. Vysvětli tady Josemu, že si nemůže sekat jen tak cik-cak,lážo-plážo jak chce!“

Do paže mě štípne humří klepeto, a tak raději dědovu taškuodložím k nohám. Tahle situace je příšerná i bez humrů.

„Tak jo, Jose,“ spustím, „paní Partridgeová chce ten trávníkrovnoměrně posekanej. Pěkně srovnanej. Vodorovně.“

„Vodorovně?“ opakuje, nakloní trochu hlavu a koutky úst mucuknou v sotva znatelném úsměvu.

Cassi, nech toho, prosím.

„Přesně tak,“ potvrdím a dodám: „Jose.“


25

Opře se o sekačku a zaujatě nakloní hlavu. Stará paní zatímpohledem zachytí vedoucího údržby Marca, který zrovna projíždí kolempoelářským autem, a na chvíli nás opustí, aby mohla otravovat prozměnu jeho. Cestou mele něco o hurikánu, který sem ale nikdy nedorazí.

„Tak to jsi letos náš kluk na sekání trávy?“ vyhrknu. „Nechceš radši

nosit hole v golfovým klubu nebo tak něco?“

Cass zvedne dva prsty k čelu a s hořkou ironií mi zasalutuje.

„Letošní poskok k tvým službám. A ocenil bych, kdybys řekla muž

na sekání trávy. Ale už to vypadá, že nemám na výběr, když mi proti

mý vůli změnili i křestní jméno.“

„Pro paní Partridgeovou jsou Jose úplně všichni. A holky jsou Marie.“

Opře se ještě větší váhou a  s  nespokojeným zamračením založí ruce: „Jak fl exibilní.“

Od jara jsem s Cassem nepromluvila skoro ani slovo. Ve škole jsem se kolem něho plížila jako zloděj, ve třídě si sedala daleko od jeholavice a odmítala jakékoli pokusy o konverzaci, což ale nebyl takovýproblém, protože Cass patří mezi ty, kteří se promenádují po Stonybayské střední, jako by jim patřil celý svět. I včera v Zmrzlihradu se takchovali. Jenže když tu teď stojíme sami dva, nemám kam utéct a na co se vymluvit.

Zírá na  mě a  palcem si nepřítomně mne spodní ret. Skoro cítím slanou vůni jeho kůže s lehkým závanem chlóru. Najednou mina mysli vytane ten chladný jarní den, jako by to bylo včera. Nemysli na to. A na jeho rty už vůbec ne.

Skloní se, aby mi viděl do  očí. Vlastně ani nevím, co si tam přečte, a tak je raději rychle sklopím. Vypracované nohy lehce obsypané světlým chmýřím. Pozoruju na něm, jak se změnil od doby, kdy jsme byli ještě děti, ještě víc než na sobě. Tak jo. Tak jo. Dost. Zvednu


26

hled k bezedné modré obloze a vnímám každý zvuk – sténání oceánu,

bzučení včel a pravidelný klapot motoru člunu.

Nervózně přešlápne a odkašle si. „Už jsem si říkal, kdy tě tu asipotkám,“ nadhodí, zatímco já jdu rovnou do ofenzívy. „A co tu děláš ty?“

Cass není z ostrova. Jeho rodina vlastní loďařskou fi rmuna pevnině. Somersovy plachetnice, jedna z největších společnostína východním pobřeží. On si s turisty hlavu dělat nemusí. Ne jako my, opravdoví Jose a Marie.

Pokrčí rameny. „Táta mi tu našel brigádu.“ Skloní se, aby si oprášil nohy od  posekané trávy. „Asi aby ze mě udělal chlapa. Tvrdá škola života a tak.“

„To my chudí doháníme zralostí to, co nám chybí v peněženkách.“

Tváří mu probleskne stín zahanbení, když si vzpomene, že ačkoli oba chodíme na Stonybayskou střední, já v kapse průkaz do láznía tenisového klubu rozhodně nemám. „No,“ protáhne nakonec, „aspoň, že nemusím sedět v  kanclu.“ Gestem ruky přeletí třpytivý oceán i smaragdový trávník. „A výhled je tu fajnovej.“

Kývnu. V  kanceláři si ho opravdu nedovedu představit. Znám ho jen od vody, napruženého před skokem do školního bazénu nebov elegantním saltu rovnou do  mořských vln. Dojde mi, že na  něho zírám jako pitomec. Nechám toho a raději strčím ruce do kapes tak prudce, že si v jedné vyrobím díru ještě větší, než tam byla původně. Vypadne z  ní desetník a  já ho rychle zakryju špičkou boty, aby si Cass ničeho nevšiml.

Paní Partridgeová zatím vypucovala Marca, supí k námpo kamenné cestičce a  míří na  Casse ježibabím prstem. „Máš pauzu? Dovolila jsem ti odpočívat? Co se tu fl ákáš? A takhle sendvič s tuňákem bysještě nechtěl? A ty, Marie, mu pěkně vysvětli, jak to tu má vypadat, a pak


27

ho nech pracovat.“ Když vdusá zpět do domu, trochu ucouvnu. Cass

natáhne ruku, jako by mě chtěl zastavit, ale pak ji zase nechá klesnout.

Ticho.

Tak už jdi, poroučím si. Prostě se otoč a maž si po svejch.

Cass si odkašle, dvakrát sevře dlaň a nakonec natáhne prsty. „Ehm...“ ukáže mi k nohám, „myslím, že ti utíká taška.“

Otočím se. Humr A mi utíká i se síťovkou přes trávník a humr B za ním. Vrhnu se za nimi, popadnu tašku a v tom letu mi padají slova z úst stejně nešikovně a neplánovaně jako ten desetník z kapsy. „No, já mám ten... pohovor u paní Ellingtonový dole u moře.“ Mávnu neurčitě směrem k Dolní ulici. „Můj děda ji zná a poprosil mě, abych jíudělala humří salát,“ vysvětluju, zatímco strkám ty potvory zpět do  tašky. „Takže tyhle bestie budu muset uvařit. Já vím, že by se za mě mojiportugalští předkové styděli až do sedmý generace, ale házet něco živýho do vařící vody? Já přece nejsem žádná... a vůbec, to se přece nedělá...“ Zvednu hlavu a podívám se na Casse, který kromě jednohopovytaženého obočí nedává najevo vůbec nic. Konečně sklapnu pusu.„Uvidíme se později!“ zavolám přes rameno a spěchám pryč.

Jak nonšalantní a  uhlazené. Na  druhou stranu – existuje vůbec nonšalantní a uhlazené loučení, když s sebou člověk vlečenevychovanou bandu korýšů? Kromě toho už loď Předstírání nonšalance odplula před několika minutami mého žvanění.

„Vážně se uvidíme?“ volá za mnou Cass. Přidám do kroku, aleneodolám a naposledy se otočím. Ještě se se založenýma rukama opírá o sekačku a sleduje, jak beru nohy na ramena jako nějaký mořskýživočich na písčitém dně.


28

Kapitola čtvrtá

Svižně si šlapu Dolní ulicí a myšlenky mi v hlavě kmitají ještě rychleji

než nohy. Kluk na sekání trávy se celé léto pohybuje všude po ostrově,

a tak se dá čekat, že mě Cass bude pronásledovat jako přízrak. Jako by

nestačily ty starosti, které jsem s ním měla na jaře.

Za zády zaslechnu skřípění kol a drhnutí podkluzujících pneumatik o písek. Zatajím dech a prudce se otočím, ale to se jen Vivien na svém blankytně modrém staromódním kole s proutěným košíkem přehoupla přes retardér. Vypadá jako reklama na něco, co slibuje hojnost. Máslo. Mléko. Čerstvé ovoce. Lesklé hnědé vlasy má stažené do dvou culíků, které na ní ale vůbec nevypadají hloupě, a tváře jí v horku jen planou.

„Ahoj!“ houkne na mě. „Máma mi řekla, kam míříš, tak jsem ti jen chtěla popřát hodně štěstí.“

„A já myslela, že se chceš sejít s Nicem.“

Vivien se začervená jako ostatně vždycky při zmínce o Nicovi nebo i při pouhé myšlence na něho, o pohledu ani nemluvě. Ano, věci sezměnily a čas posunul naše nerozlučné trio z dětství někam trochu jinam.

Zavrtí hlavou.

„Přemluvila jsem ho, aby se ucházel o tu brigádu tady na ostrově, takže má zrovna pohovor s Marcem a Tonym. Pokud to vyjde, nebude se muset spoléhat na Hoopovy známosti, aby mohl občas za pár centů


29

někde vymalovat a jezdit kvůli tomu po celým státě. Kdyby to takklaplo!“ Zvedne prosebný pohled k nebi.

„To je super nápad! Ale... proč?“

„Protože Hoop je pitomec,“ odpoví. Ve skutečnosti je Nat Hooper Nicův nejlepší kamarád a  partner pro letní brigády. Jenže vždycky všechno pokazí a Nic zase nemá to srdce, aby zasáhl.

Za zády se mi opět ozve řev sekačky a já musím všechno svésoustředění vynaložit na to, abych se neotočila. Viděla Casse už i Vivien? Určitě ano.

„Chceš jít se mnou v pátek večer na grilování hřebenatek?“ vyzvídá. „Máma s Alem budou mít na starosti catering na jedné předsvatební party. Slušnej luxus. A je to nahoře na kopci, nevadí?“

„Ani náhodou. Nic půjde taky?“

„Jasně. Na baru sice někdo bude, ale číšníci nám pořád chybí. Hoop neví, jestli to stihne, protože má prý žhavý rande s  úžasnou dámou.

Stejně bych vsadila krk na  to, že ta úžasná dáma je virtuální. Nevíš

o někom dalším, kdo by šel?“

Nemůžu si pomoct. Pořád mě to táhne někam dozadu, kde tuším

Casse. Vivan sleduje můj pohled a potom se s nakrčeným obočímotočí zpět na mě.

„Jestlipak víš, kdo nám tu letos bude sekat trávu?“ ptám se opatrně.

„Jo,“ pípne a po očku sleduje, jak se tvářím. „Dávala jsem mu kód

k bráně, když jel ráno do práce.“

„A  tos mi nic neřekla? Nemohla jsi poslat aspoň varovnou esemesku?“

„Sakra. Promiň.“ Viv se opře patami o zem, aby stabilizovala sebe

i kolo. „Jednou jsem to zkoušela, ale sama víš, jak mizerný je tu signál.“

Potom se zase po očku podívá za nás. „Asi jsem to měla zkusit víckrát.“


30

Spolu s  Viv upřu pohled na  dům paní Partridgeové, kde se Cass zodpovědně vrátil k sekání trávy. Vodorovně. Zase se tampromenáduje jen tak bez trička a vlasy mu v slunci září jako zlato.

Panebože.

„Co je, Gwen? Uvažuješ, jestli říct Cassovi?“ nakloní hlavu. Oči se jí zvědavě třpytí.

„Ne! Co? Ne! Přece znáš moje pravidla. Ruce pryč. A vyhýbat se mu za každou cenu.“

Vivien si odfrkne. „Tak proč jsi teda nasadila ten skelnej pohled, kterej většinou věstí jen špatný rozhodnutí, impulzivní jednánía ostudu?“

I když mě Vivie spíš jen tak škádlí, zrudnu jako rajče. Raději sklopím hlavu a špičkou boty odkopnu kamínek. „Ta ostuda byla jen dvakrát.“

Vivien se zatváří vážně. Přehodí nohu přes rám kola, jedinýmkopnutím složí stojánek a  přijede blíž. „Cassidy Somers... a  přímo tady na ostrově. Takže bacha na to, Gwendo. Dávej na sebe pozor.“ Jejírozohněný výraz tak odporuje roztomile dobrotivým rysům její tváře i mé přezdívce z dětství, že bych se nejraději rozesmála, ale zároveň se mi trochu svírá žaludek.

Všichni nemůžeme být Viv a Nic.

Bratránek Nic a  moje nejlepší kamarádka jsou nerozluční už od doby, kdy nám bylo pět a já je se vší slávou oddala na pláži. Protože jsme věděli víc o křtění lodí než o svatbách, snažila jsem se o svéklečící kamarády rozbít láhev jablečné šťávy.

Kolik lidí zůstane celý život s tím, koho nejvíc chtěli, a ještě mají to štěstí, aby si jich ten druhý vážil a předcházel? Moc jich asi nebude, co?

Je docela rozdíl mezi láskou na  celý život a  náhodnými hrátkami na pláži.


31

Nebo na posteli.

Nebo v autě.

„Gwen!“ luskne prsty Vivie. „Probuď se! Vzpomeň si, co jsme slíbily! Nebo chceš, aby tě táta přistihl venku u moře jako tehdy,“ zaváháa trochu ztlumí hlas, „s Alexem?“

Zašklebím se a raději trávníku paní Partridgeové ukážu záda.Kývnu a zvednu prsty, jako bych přísahala na neviditelnou Bibli.„Vzpomínám si. Odteď ka už nikdy s nikým nebudu provozovat nic aniv nejmenším podezřelého, pokud nebudu milovat já jeho a on mě.“

„A?“

„Pokud to oba nedokážeme na  detektoru lži,“ dodám poslušně, „i když musím přiznat, že tohle bude fakt trapný. Jen si to představ – donést všechny ty přístroje, pak je zapojit...“

„Prostě se jen drž dál od  dun. A  hlavně od  Kopce,“ řekne Vivien. „Až potkáš pravou lásku, stejně žádnej detektor nebudeš potřebovat. Prostě se mu podíváš do očí a uvidíš tam všecko podstatný.“

„Měla by ses živit psaním textů na přáníčka. Nechceš rovnourozeslat životopisy?“ plácnu ji kamarádsky po rameni, ale šikovně mi uhne a se smíchem ujíždí pryč.

Kdybych řekla, že nechci to, co má Vivien a  Nic, rovnou a  bez hledání, detektorem lži bych sama neprošla. Naposledy se ohlédnu na  Casse, který se s  hrdě zvednutou hlavou nechává plísnit od  paní Partridgeové.


32

Kapitola pátá

Paní Ellingtonová bydlí v posledním domě na pobřeží. Vlastně jetrochu nemístné říkat té budově dům. Ve skutečnosti je to obrovská,honosná vila z přelomu století, která se vyvaluje u moře tak pyšně jako

kočka na slunci. Šedé tašky na střeše už sice s léty trochu opršely, ale

dvě věžičky a zelená veranda podobná ocasu číhající šelmy ještě svědčí

o zašlé slávě našeho ostrova.

Jen parkoviště, kde odpočívá Cadillac paní Ellingtonové, se semnehodí. Místo něho by tu měly stát kočáry a u nich kočí v livreji.

Obejdu dům po kamenité pěšince a mířím přímo ke kuchyňským dveřím. Říkám si, jestli to není nezdvořilé. Tady na ostrově totižčlověk nikdy neví. Polovina lidí, u nichž máma uklízí, ji vítá jako starou známou a nabízí jí něco k pití, zatímco druhá půlka trvá na tom, aby přicházela zadním vchodem a zouvala si boty.

Setřepávám ze sebe kristusky, a když se tak zadívám na prstyu nohou, napadne mě, že bych si přála mít je tak hezké a upravené jako Viv. Ty moje zdobí místo laku náplast – památka na to, jak jsem si ukopla palec o vlnolam.

Zadní dveře z  lakovaného dubového dřeva jsou otevřené a zajištěné cihlou, ale síťovky jsou zavřené. „Haló?“ zavolám do  ztemnělé chodby. „Ehm... haló! Paní Ellingtonová?“


33

Někde v dálce šumí hlasy z televize. Porcelánové hodiny ve tvaru

hvězdice hlasitě tikají. Z místa, kde stojím, zahlédnu nablýskanýkovový džbán na krbové římse, který už dávno slouži jen jako váza na cínie.

Položím ruku na síť dveří a už se chystám otevřít, ale v poslední chvíli

přece jen zaváhám a raději znovu zavolám.

Tentokrát televize okamžitě umlkne. Potom se ozve cvak-bum, cvak-bum, cvak-bum a  ve  dveřích stojí paní Ellingtonová. Vlasy má bělejší, než jak si je pamatuju z dětství, chodí o berli a kotník mázavázaný, ale pořád je oblečená jako na dýchánek, kolem krku nosí perly a na tváři má okouzlující úsměv.

„Gwen! Tvoje máma říká, že Gwennie už na tebe nevolají, ale i tak mám velikánskou radost, že tě vidím.“ Opře berli o zeď, otevře síťové dveře a nabídne mi obě ruce.

Tašku s  humry pro jistotu položím na  zem a  stisknu její dlaně ve svých. Kůži má volnou a křehkou jako obnošené hedvábí.

„Tak ty mi budeš přes léto dělat chůvu! Jak se to mohlo stát,“ švitoří paní Ellingtonová, „když jsi byla maličká, sedělas mi na klíně, zatímco tu tvoje máma uklízela. Takové roztomilé děťátko! Hnědá očka a  ty kudrlinky!“

Když vyslovila slovo chůva, probleskl jejím hlasem stín smutku, a  tak raději rychle vyhrknu: „Já jsem vám přišla dělat spíš...“ Ale co? Přítelkyni? Společnici? Hlídacího psa? „Prostě vám tu budu dělatspolečnost.“

Paní Ellingtonová mi stiskne ruce a potom je pustí. „To jenádhera. Zrovna jsem se chtěla s něčím studeným posadit na verandu. Máš ráda ledový čaj?“

Já vlastně čaj vůbec nepiju, a tak zmateně mlčím. PaníEllingtonová mě naštěstí rychle zachrání a pokračuje: „Ráno bylo hrozné horko,


34

a tak jsem si udělala ledové divoké brusinky. Teď nám přijdou vhod. Já

osobně miluju ledový čaj pěkně vychlazený, štědře oslazený a hlavně

s citronem.“

„To zní dobře,“ hlesnu a rozhlédnu se po kuchyni.

Od té doby, co jsme s Nicem byli malí, se tu nic nezměnilo.Bleděmodré zdi, kuchyňské přístroje v decentní krémové, na stolemodrobíle károvaný ubrus, další pastelově pestré cínie a na lince kobaltový skleněný džbán.

Když máma dělá ledový čaj, potřebuje na to jen dva kroky – nejdřív nasype cukernatý prášek na dno nádoby a potom ho smíchá s ledovou vodou. Zato výrobní procedura paní Ellingtonové vyžaduje nástroje, o jejichž existenci jsem zatím neměla ani potuchy. Zaprvé je k tomu třeba kyblík ledu a  speciální stříbrné kleštičky. Potom citron a  další stříbrné udělátko, kterým se z něho vymačká šťáva. V tu chvíli přichází na  řadu protáhlá miska na  čajový pytlík a  další nádobka na  odložení vymačkaného citronu.

Žilnatá ruka paní Ellingtonové otevře dveře od spíže a chvíli jen tak povlává ve  vzduchu mezi dvěma dózami jako lapený pták. Nakonec sáhne po té se zrníčky rýže, ve které, jak mi napovídá zkušenosts přímořským počasím, musí být sůl. Když se do soli přisype rýže, nelepí se ani ve vlhkém vedru na stěnu nádobky. Položí ji na linku a pomalu odšroubuje víko.

Jemně jí položím dlaň na hřbet ruky. „Myslím, že to bude ta druhá.“

Paní Ellingtonová se na mě zadívá trochu nepřítomnýmaoříškovýma očima. Potom se její pohled vyjasní, jako když z mraků vykoukne slunce. Zaťuká si na spánek. „Ale jistě. Od té doby, co jsem tak hloupě spadla, jsem úplně nemožná.“ Položí dózu zpět na poličku a vezme si její sousedku.


35

Potom přesype část jejího obsahu do  stříbrné nádoby a  přidá k tomu další podivně zakřivenou lžičku. Tenhle obřad bezpochybyvymyslel někdo, kdo po sobě nemusel mýt nádobí a leštit příbory. Paní Ellingtonová se zase zeptá, jak mám ráda čaj, a já bych nejradši řekla, že „se vším“, jen abych věděla, co udělá, ale krotím se a hlesnu:„Studený a sladký.“ Jako by čekala na povel, vyndá paní Ellingtonová ojíněnou sklenici z mrazničky, na její dno rozprostře cukrovou vrstvu a nakonec ji vrchovatě dolije čajem. To stejné opakuje i se svou sklenicí.

„Vezmeme si to na verandu,“ navrhne.

Vyrazím za  ní, ale potom si vzpomenu na  dárek od  dědy Bena. Akorát včas, protože jeden z humrů se opět rozhodl zachránit si život, vylezl z tašky a odhodlaně se sune chodbou k zadním dveřím. Vrhnu se za ním a lapím ho zpět do promáčené papírové tašky, ať sipobouřeně mává klepety, jak chce.

Čekala bych, že paní Ellingtonová se k  smrti vyděšená popadne za  srdce, ale místo toho slyším jen pobavený smích. „Můj milý Ben Cruz,“ řekne, „pořád si nedá s těmi pastmi pokoj?“

„Ani náhodou. V létě je objíždí každý týden,“ odpovím, otevřulednici a rychle tam šoupnu humra Houdiniho i jeho kamaráda v naději, že je zima omráčí natolik, že nebudou svou popravu ani vnímat.Předám paní Ellingtonové i dědovu zprávu, pro jistotu celou přeloženou do angličtiny.

Odhodí hůlku a radostně tleskne. „Humři a láska! Dva základnípilíře života. Pojď se mnou na verandu, zlatíčko moje. Nevadilo by ti vzít i ty sklenice? Tam si potom popovídáme o těch dalších pilířích.“

Ani veranda se od mých dětských let nezměnila – starý bílýproutěný nábytek, modrozelená síť rozhoupaná ve větru. Svěže zelenýtrávník před domem se pomalu svažuje rovnou do jemného písku


36

rového oceánu. Po  levé straně se z  moře zvedá Velrybí kámen, útes

k nerozeznání podobný nahrbenému velrybímu hřbetu. Když je příliv,

ční nad hladinou jen ploutev, zatímco teď za  odlivu se odhalil v  celé

své kráse. Zatajím dech a srdce mi naplní pocit, který mě provází,kdykoli se podívám na  nejkrásnější část našeho ostrova. Kdybych se tak

na tohle mohla z okna dívat každý den, byla bych úplně jiná. Klidnější,

šťastnější, vyrovnanější. Určitě bych se nenechala rozhodit školou ani

vytočit tátou. Jenže stejně dobře vím, že moje teorie je chybná, protože

mrzutá paní Partridgeová se může jedním z  nejkrásnějších výhledů

kochat celý den – a teď myslím na moře, ne na Casse Somerse –a stejně zůstává pořád stejně zapšklá.

Paní Ellingtonová lehce ťukne svou sklenicí do mé. „Na další západ slunce,“ řekne.

Musím vypadat zmateně, protože hned dodá: „Tak si vždycky rád připíjel můj drahý tatínek. Jsem docela pověrčivá, takže vlastně nevím, jestli jsem se někdy něčeho na  verandě napila, aniž bych tohle řekla. A ty musíš odpovědět: ,A taky na východ.‘“

„A taky na východ,“ zopakuju s pokývnutím.

Pochvalně mě poplácá po koleni.

„Asi bychom si měly domluvit podmínky,“ řekne.

Sakra. Vykoktám něco o  platu, který zmínila máma, ale určitě se musela splést – bylo by to moc dobré na to, aby to byla pravda. Paní Ellingtonová se pousměje. „Ale ne, o penězích jsem mluvit nechtěla, to už, počítám, domluvil můj Henry s tvou matkou. Spíš mi jde o to, jak to tady spolu budeme... vést. Nikdy jsem totiž, ehm... společnici neměla, takže musím vědět, co ráda děláš, a já ti zase musím říct, co baví mě. Jinak bychom se tu spolu celé léto jen trápily. Musím říct, že mi prospěje společnost mladého člověka. Moji vnuci...“ Odmlčí se. „Už


37

jsou pryč z domu a žijí vlastním životem.“ Její úsměv na chvíli uvadne

a ve tváři se jí zračí přes osmdesát prožitých let.

Před očima mi bleskne jeden z obrovských večírků, které pořádala

pro své vnuky. Co to bylo naposled? Svatba? Nebo jednadvacáté narozeniny? Velký party stan se sněhobílými věžičkami. Luxusní bufet.

Ohňostroje. Nic, Viv a já. A taky Cass. Leželi jsme na pláži a sledovali

tanec rachejtlí na obloze a jejich záblesky ve vlnách. Soukromý večírek

s veřejným představením. Obloha a oceán nikomu nepatří.

Po chvíli mlčení paní Ellingtonová odhodlaně pokračuje. „A tak je

to taky správně! Teď mi ale pověz něco o sobě. Nejlépe všechno.“

Ehm, jaké „všechno“ chce asi slyšet? Viv třeba říkám úplně jiné

„všechno“ než mámě. Jak mám vědět, co na sebe prozradit paní, která

mě chce zaměstnat.

Poplácá mě po koleni, jako by slyšela moje duševní koktání. „Začni

třeba tím, jak se ti líbí naše pláž. Máš ji ráda nebo se jí radši vyhneš?“

Může někdo na světě nenávidět pláž? Přiznám se tedy, že plážmiluju, a ona dodá: „Výborně. Já a moje přítelkyně z Dámské ligy – tak

si říkáme, i když se na ostrově jistě najdou tací, kteří nám říkají třeba

Plážové sůvy a  možná i  hůř... No, to je jedno. Prostě rády chodíme

každý den plavat. Ráno v deset a  odpoledne o čtvrté v  odpoledním

sluníčku. Někdy si z  toho taky uděláme celodenní piknik. To je to

krásné na  stáří – nemusíme si dělat hlavu s  krémem na  opalování

a můžeme se jen tak celý den povalovat na pláži.“ Orosenýmpohledem přehlédne vodní hladinu a vrásčitý obličej jí zněžní v zasněném

výrazu, který mi připomene, jak krásná musela být zamlada.Opravdová růže ostrova.

Další půlhodinku si jen tak povídáme o tom, co paní Ellingtonovou

baví, co ráda jí („Pokud mi někdy uděláš vajíčkový salát, asi na  tebe


38

změním názor.“), jak se staví k pohybovým aktivitám („Až se mi zahojí

ten hloupý kotník, ráda se občas rychle projdu, ale jsem nevrlá, když

mě někdo nutí.“), a dojde i na moderní technologie („Nebudeš pořád

ťukat do mobilu, že ne? Když už jsem v přítomnosti jiné osoby, ráda

bych ji tu měla i duchem.“).

Nakonec asi přece je projdu testem, protože mě paní Ellingtonová poplácá po rameni a řekne: „Tak dobře. Náš nový režim začnev pondělí.“ Potom mě obdaří jedním ze svých nejzářivějších úsměvůa šeptem dodá: „Trochu jsem z toho měla strach, protože mám svou samotu ráda. Ale myslím, že jsem měla štěstí na personál.“

Poděkuju jí a  potom si vzpomenu, že musím ještě uvařit humry. Chce, abych to ještě udělala, nebo už můžu jít? Pokud ano, můžu ji tu nechat samotnou se dvěma živými korýši? Neměla by se radějidržet dál od  sporáku? Nic si jednou z  fotbalového zápasu odnesl otřes mozku a neměl všech pět pohromadě ještě několik dní potom. Než se jí stihnu zeptat, zabuší někdo na dveře tak silně, div z nich nevyskočí hřeby držící síť. „Haló? Ostrovní servis!“

„To by mě zajímalo, kdo tohle může být,“ rozzáří se staré paní oči, jako by byla návštěva ostrovní údržby nějaký důvod k  radosti. „Hortenzie se ještě prořezávat nemusí a trávník včera někdo posekal.Klidně se podívejte!“

I  když stojí rovně jako pravítko, sotva se drží na  nohou, a  kdyby neměla berli, jistě spadne. Poletuju z jedné strany na druhou ve snaze ji přidržet a zabránit nevyhnutelnému.

„Halóóó!“ ozve se znovu a netrpělivěji zpoza dveří. Teď už znío něco jasněji.

„Už jduuu!“ protáhne zpěvavě paní Ellingtonová. „Jen pojďte dál, mně to jde sice pomalu, ale za chvíli jsem u vás!“


39

Vlastně si přeju, aby se nemohla hnout z místa, protože sev okamžiku přesuneme do  kuchyně, kde stojí – ano, Cass a  jeho opálená kůže kontrastuje s bělostnými záhyby záclony.

„Ty můj milý chlapče!“ vydechne paní Ellingtonová.

Jak se stal po pouhém jednom dni sekání trávy „jejím milýmchlapcem“? Nebo si ho pamatuje ještě z doby, kdy jsme byli děti? PaníPartridgeové jeho obličej nic neříkal.

„Gwen, drahoušku. Tohle je Cassidy Somers, který nám bude celé léto pečovat o ostrov. Cassidy, tohle je moje nová...“ Odmlčí sea potom pevným hlasem pokračuje: „To je Guinevera Castleová.“

Zašklebím se. Otřes mozku – neotřes mozku, paní Ellingtonová si pamatuje mé celé, beznadějně romantické jméno. To, které ve  škole nikdy nepoužívám. A ani nikde jinde.

Cass mi podá dlaň, jako by se nechumelilo. „Tak ještě jednou ahoj, Gwen.“

Ignoruju ho. „My už se známe,“ otočím se k  paní Ellingtonové. „Sice ne dobře, teda... nejsme přátelé a nemáme toho moc společného a  vlastně... vlastně jsme se potkali jen letmo, ale... chodíme na stejnou školu,“ uzavřu své zmatené koktání. Ani se neodvažuju na Casse podívat, zatímco čekám, až paní Ellingtonová vynese ortel nad mým duševním zdravím.

Místo toho se jen jemně usměje a hlesne: „Tak spolužáci. To jehezké. Mám pocit, že by našemu mladému muži přišla vhod trochaledového čaje. Budeš od té lásky, Gwen?“

Kývnu, otevřu mrazničku, vytáhnu z  ní kousky ledu a  po  cestě si schladím hořící tváře. Vděčná, že se nemusím trápit se všemi těmi servírovacími příbory, naliju čaj do nachlazené vysoké sklenicea podám ji Cassovi. Dávám si u  toho pozor, aby se naše prsty nedotkly,


40

takže orosená sklenice málem skončí na zemi. Ještě dobře, že Cassovy

refl exy fungují tak bleskově.

Paní Ellingtonová se přitočí ke svému návštěvníkovi a omlouvá se, že jsme mu nenabídly citron a cukr.

„Děkuju, ale stačí mi to takhle.“

„Tohle počasí příšerně vysušuje lidský organismus,“ vysvětluje paní Ellingtonová, „zvláště, když se člověk takhle lopotí. Vůbec se nesmíš stydět – prostě přijď kdykoli, kdy se ti zachce něčeho studeného.“ Cass laškovně nakloní hlavu a obdaří starou paní jedním ze svýchnejkouzelnějších úsměvů. „Děkuji vám.“

Potom do  sebe obrátí ledový čaj, zatímco já fascinovaně sleduju dlouhou linii jeho hrdla. Potom raději sklopím zrak a  utřu si prsty do kraťasů. Úplně se mi zpotily dlaně. No skvělý.

„Doleješ mu, Gwen? A teď mi, milý chlapče, pověz, proč jsi přišel? Pokud jde o účty, tak o to se stará můj syn Henry.“

„Ale ne,“ odpoví rychle Cass, „přišel jsem vám uvařit ty humry.“

Bleskově se otočím.

„Delší dobu přemýšlíme, jak bychom rozšířili své služby,“ pokračuje klidně a rozumně, „protože konkurence je veliká, člověk musí být stále ve střehu... Však to znáte.“ Na chvíli se na mě zadívá, ale potom se zase odvrátí.

„Vážně?“ přikulhá paní Ellingtonová ještě blíž, jako by byl Cassidy magnet a ona kus železa. „A co máte přesně na mysli?“

„No... ehm, většinou tu kluci jen sekají trávu a  občas něco vyplejou. A,“ přihne si Cass ještě jednou ze sklenice, „já si myslím, že je



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist