načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Celý život - Robert Seethaler

Celý život
-15%
sleva

Kniha: Celý život
Autor:

Píše se rok 1902, když do vesnice v nepřístupném údolí alpských hor přivezou osiřelého chlapce. Čeká ho řada ústrků od hrubiánského strýce. Drsné zacházení a nepřízeň osudu ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  229 Kč 194
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-04-26
Počet stran: 120
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 114 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Michael Půček
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-18
ISBN: 9788025906354
EAN: 9788025906354
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rosahem nevelký, nicméně působivý příběh prostého venkovského člověka, jenž svůj "celý život" tráví uprostřed alpského údolí, z něhož je přechodně vytržen pouze jednou a nedobrovolně, a to v průběhu druhé světové války. Zhruba celým dvacátým stoletím se prolíná osud Andrease Eggera, který je jako sirotek přivezen ke svému vzdálenému příbuznému do zapadlé alpské vesnice, upostřed tehdy ještě téměř panensky nedotčeného údolí. Strýc Kranzstocker zde patří k nejbohatším sedlákům, k malému Andreasovi se však chová příkře, nevraživě a často ho také podrobuje drsným fyzickým trestům. Andreas toto nelehké období překoná a poté se snaží osamostatnit. I když přijímá podřadnou práci, které se nikdy neštítí a jako obyčejný dělník se podílí na výstavbě zdejší železniční tratě a lanovkové sítě, podaří se mu našetřit si na koupi pozemku, na němž si postaví skromné obydlí. Potká i jedinou a osudovou lásku, servírku Marii, s níž se i ožení, brzy ji ale tragicky ztratí po mohutném lavinovém sesuvu. V průběhu druhé světové války je Andreas odveden k jednotkám wehrmachtu, působícím v oblasti ruského Kavkazu. Zde je zajat a domů se vrací po dlouhých deseti letech. Po zbytek života pak vykonává povolání horského průvodce a prokazuje důvěrnou znalost krajiny, s níž spojil svou prostou existenci, za kterou se při konečném účtování "mohl ohlédnout bez lítosti, s přerývaným smíchem a v jednom jediném velikém úžasu".

Popis nakladatele

Píše se rok 1902, když do vesnice v nepřístupném údolí alpských hor přivezou osiřelého chlapce. Čeká ho řada ústrků od hrubiánského strýce. Drsné zacházení a nepřízeň osudu Andrease nepokřiví a on vyroste v čestného muže, který životu čelí s pokorou, ale zpříma. Zprvu se toulá údolím jako nádeník, až se konečně zdá, že mu svítá na lepší časy: najde svou životní lásku a novou práci u firmy, jež v údolí staví první lanovku. Štěstí je ale vrtkavé a nevyzpytatelné jako počasí vysoko v horách. Pád laviny všechny jeho naděje a plány zmaří a Andreas Egger musí znovu hledat vnitřní vyrovnanost. Průzračný, strohý styl, ryzí city a starosvětsky zpomalený čas dodávají příběhu jeho života jímavé kouzlo. Číst tuhle knihu je jako dýchat čerstvý alpský vzduch: také uzdravuje.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Robert Seethaler - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Celý život" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

J

ednoho únorového rána roku devatenáct set třicet

tři zvedl Andreas Egger umírajícího pastevce kozJohannese Kalischku, jemuž obyvatelé údolí neřekli jinak

než Rohatý Hannes, z  jeho značně provlhlého a poněkud nakysle páchnoucího slamníku, aby ho snesl po

téměř tři kilometry dlouhé a hlubokým sněhem zaváté

horské stezce do vesnice.

Vypravil se za Rohatým Hannesem do jeho chýše,protože měl neblahou předtuchu, a našel ho tamschouleného pod hromadou starých kozích kůží za dávno vyhaslými kamny. Hannes na něj zíral z temnoty vyhublý na kost a bledý jako přízrak a Egger tušil, že už má smrt na jazyku. Vzal ho do náruče jako dítě a  posadil ho na dřevěnou krosnu vystlanou suchým mechem, se kterou Rohatý Hannes celý život nosil po svazích na zádech dříví na otop a  poraněné kozy. Kolem těla mu omotal lano, uvázal ho ke konstrukci a uzly utáhl tak pevně, až v krosně zapraskalo. Když se ho zeptal, zda ho něconebolí, zakroutil Rohatý Hannes hlavou a zašklebil se, ale Egger věděl, že lže.

První týdny roku byly neobvykle teplé. Sníh v údolích roztál a  ve vesnici se ozývalo neustálé kapání a zurčení vody. Teď už však několik dní opět mrzlo a z nebe se sypal sníh tak urputně a hustě, až se zdálo, jako bykrajinu zahalil svou měkkou všudypřítomností a zadusilveškerý život a  každý zvuk. Egger s  roztřeseným mužem na zádech prvních několik stovek metrů nepromluvil. Měl co dělat, aby nesešel z  cesty, jež před ním klesala v serpentinách strmě z kopce a kterou ve vánici spíš jen tušil. Občas ucítil, jak se Rohatý Hannes zavrtěl. „Jen mi tu teď neumři,“ řekl si nahlas, aniž očekával nějakou reakci. Když už však za sebou měl téměř půlhodinovou cestu, během níž mu v uších znělo jen vlastníoddychování, ozvala se zezadu odpověď: „Umřít by nebylo to nejhorší.“

„Ale ne na mým hřbetě!“ odvětil Egger a  zastavil se, aby si upravil kožené popruhy na ramenou. Na chvíli se zaposlouchal do nehlučně se snášejícího sněhu. Panovalo naprosté ticho. Bylo to mlčení hor, které tak dobře znal a které mu pořád ještě dokázalo naplnit srdcestrachem. „Na mým hřbetě ne,“ zopakoval a pokračoval dál. Vypadalo to, jako by sníh za každým ohybem cestypadal ještě hustěji, bez přestání, měkce a neslyšně.Rohatý Hannes se na jeho zádech vrtěl čím dál méně, až se nakonec hýbat přestal, a Egger už počítal s nejhorším.

„Jsi mrtvý?“ zeptal se.

„Ne, ty kulhavej čerte!“ ozvalo se zezadu překvapivě zřetelně.

„Jen se ptám. Musíš to ještě vydržet do vesnice. Pak si dělej, co chceš.“

„A jestli to do vesnice vydržet nechci?“

„Musíš!“ odsekl Egger. Připadalo mu, že už toho namluvili dost, a další půlhodinu sestupovali mlčky. Asi tři sta metrů vzdušnou čarou nad vesnicí, na úrovniGeierkante, kde se pod sněhem krčily první kleče jako shrbení trpaslíci, sešel Egger z cesty, klopýtl, kecl si nazadek a  sklouzl asi dvacet metrů po svahu, až se zastavil o bludný kámen vysoký jako mužská postava. Zakamenem bylo bezvětří a sníh jako by se tu snášel ještěpomaleji, ještě tišeji. Egger seděl na zadku, zády se lehce opíral o  krosnu. Cítil bodavou bolest v  levém koleni, ale dala se vydržet a noha zůstala celá. Rohatý Hannes sehodnou chvíli nehýbal, pak se zničehonic rozkašlala nakonec se rozhovořil, zastřeným a tak slabým hlasem, že mu bylo sotva rozumět: „Kde chceš ležet, Andreasi Eggere?“

„Cože?“

„V jaký hlíně chceš být pohřbený?“

„Nevím,“ odvětil Egger. O této otázce ještě nikdyneřemýšlel a podle jeho názoru se na takové věci vlastně ani nevyplatilo plýtvat časem a  myšlenkami. „Hlína je hlína, a je jedno, kde člověk leží.“

„Jedno to možná je, tak jako je na konci všechnojedno,“ uslyšel zašeptat Rohatého Hannese. „Ale bude tam zima. Taková zima, která člověku rozežere kosti. A duši.“

„Duši taky?“ zeptal se Egger, jemuž znenadání přeběhl mráz po zádech.

„Hlavně duši!“ odvětil Rohatý Hannes. Hlavu teďvystrkoval přes okraj krosny, co nejvíc to šlo, a  zíral do zdi z  mlhy a  padajícího sněhu. „Duši a  kosti a  mozek a všechno, na čem člověku celý život záleželo a v co věřil. Úplně všechno ta věčná zima rozežere. Tak je to psáno, protože tak jsem to slyšel. Lidi říkají, že ze smrti vzniká nový život. Ale lidi jsou hloupější než tanejhloupější koza. Já tvrdím: Ze smrti nevzniká naprosto nic! Smrt je Ledová paní.“

„Kdo?“

„Ledová paní,“ zopakoval Rohatý Hannes. „Chodí po horách a plíží se údolím. Zjevuje se, kdy se jí zachce,a bere si, co potřebuje. Nemá obličej a ani hlas. Ledová paní přijde, vezme si nás a odejde. To je všechno. Když půjde kolem, popadne tě a odnese s sebou a vrazí tě do nějaký díry. A nakonec se znova objeví v posledním cípečkuoblohy, který uvidíš, než tě nadobro zahrabou, a dýchne na tebe. A jediný, co ti pak ještě zbude, je temnota. A zima.“

Egger vzhlédl k  obloze plné sněhu a  na okamžik dostal strach, že by se tam mohlo něco ukázat a dýchnout mu do obličeje. „Ježíši,“ procedil mezi zuby. „To je zlý.“

„Jo, to je zlý,“ řekl Rohatý Hannes, ochraptělý strachy. Muži se nehýbali. Tichem se nesl slabý zpěv větru,otírajícího se o hřbet skály a vyfoukávajícího tenkéjazýčky prašanu. Egger za sebou najednou postřehl pohyb, v příští vteřině se zvrátil dozadu a padl do sněhu.Rohatému Hannesovi se nějak podařilo rozvázat uzlya bleskurychle slézt z krosny. Teď tam stál, vychrtlý podroztrhaným oblečením, a lehce se kymácel ve větru. Eggera znova zamrazilo. „Okamžitě zas nasedni,“ přikázal. „Jinak si ještě něco uženeš.“

Rohatý Hannes zůstával na místě s hlavou nachýlenou dopředu. Chviličku se zdálo, jako by naslouchalEggerovým slovům zaniklým ve vánici. Pak se otočila dlouhými kroky se rozběhl do kopce. Egger se s námahou zvedl, uklouzl, se zaklením spadl zpátky na záda, oběma rukama se vzepřel a opět se postavil. „Vrať se!“ zakřičel za pastevcem, jenž se vzdaloval překvapivě rychlými skoky. Avšak Rohatý Hannes ho už neslyšel. Egger si z ramen strhl popruhy, krosnu pustil na zem a vyběhl za ním. Ale již po několika metrech musel celý udýchaný zastavit, svah byl v tom místě příliš strmý a on se při každémkroku bořil po pás do sněhu. Vyzáblá postava se před ním rychle zmenšovala, až se nakonec zcela rozplynulav neroniknutelné bělosti sněhové vánice. Egger sevřeldlaně jako trychtýř a zakřičel do nich z plna hrdla: „Stůj, ty hlupáku! Smrti ještě nikdo neutekl!“ Ale bylo to marné, Rohatý Hannes zmizel.

Andreas Egger sešel posledních několik stovek metrů do vesnice, aby si zahřál k smrti vyděšenou dušiv hostinci U Zlatého kamzíka nad miskou na sádle pečených pirohů a  domácí bylinovkou. Našel si místo hned vedle starých kachlových kamen, ruce položil na stůla cítil, jak se mu do prstů pomalu vrací krev. Dvířka kamen byla otevřená, uvnitř praskal oheň. Na okamžik měldojem, že v plamenech rozeznává obličej pastevce koz, jenž na něj nehybně civí. Kamna rychle zavřel a sezamhouřenýma očima do sebe obrátil kořalku. Když oči zasotevřel, objevila se před ním mladá žena. Prostě tam stála, ruce v bok, a dívala se na něj. Vlasy měla krátké a plavé jako len, pleť zrůžovělou teplem z kamen. Egger sivzpomněl na čerstvě narozená selátka, která jako chlapecobčas zdvihl ze slámy a k jejichž měkkým, hlínou, mlékem a hnojem vonícím bříškům tiskl svůj obličej. Pohlédldolů na své ruce. Jak tam tak ležely, připadaly mu najednou směšné; těžké, zbytečné a hloupé.

„Ještě jednu?“ zeptala se mladá žena a  Egger přikývl. Donesla další skleničku, a když se předklonila, aby jipostavila na stůl, záhybem blůzy zavadila o jeho nadloktí. Dotek sotva ucítil, ten však vyvolal jemnou bolest,která jako by mu s každou vteřinou pronikala hlouběji do masa. Pohlédl na ženu a ona se usmála.

Andreas Egger si ten okamžik vybavoval celý životznova a znova, ten letmý úsměv onoho odpoledne předhosodskými kamny s tiše praskajícím ohněm. Když později vyšel ven, už nesněžilo. Vzduch bylchladný a průzračný. Cáry mlhy stoupaly nahoru do hor,jejichž špičky už zářily ve slunečním svitu. Egger nechal vesnici za sebou a  hlubokým sněhem se brodil domů. U horského potoka pár metrů pod starou dřevěnoulávkou dovádělo několik dětí. Školní tašky hodily do sněhu a  prolézaly korytem. Některé se po zadku klouzaly po zamrzlé hladině, zatímco jiné se po ledu plazily počtyřech a naslouchaly tichému žblunkání pod sebou. Když si Eggera všimly, shlukly se a daly se do křiku:„Kulhavec! Kulhavec!“ Jejich hlasy zněly v  křišťálovém vzdu

13

chu zvučně a jasně jako křik mladých orlů skalních,kte

ří krouží vysoko nad údolím a  odnášejí z  roklí zřícené

kamzíky a z pastvin kůzlata. „Kulhavec! Chromajzl!“

Egger odložil krosnu, ulomil z  převislého břehu poto

ka kus ledu velký jako pěst, zeširoka se napřáhl a mrštil

jím jejich směrem. Mířil příliš vysoko a kus ledu přelétl

vysoko nad hlavami dětí. V  nejvyšším bodě dráhy letu

se na okamžik zdálo, že tam zůstal jednoduše viset,po

doben malému nebeskému tělesu blyštícímu se veslu

nečním svitu. Pak spadl dolů a nehlučně zmizel ve stínu

zasněžených jedlí.

***

O tři měsíce později seděl Egger přesně na tomtéžmís

tě na pařezu a  pozoroval, jak začátek údolí zastiňuje

nažloutlý oblak prachu, ze kterého se vzápětívykluba

la stavební četa firmy Bittermann & synové, sestávající

z dvou set šedesáti dělníků, dvanácti strojníků, čtyřin

ženýrů, sedmi italských kuchařek, jakož i z menšíhopo

čtu blíže neurčených pomocných sil, a  blížila se k ves

nici. Houf zdálky vypadal jako obrovské stádo dobytka,

jen tu a tam se dala s přimhouřenýma očima rozpoznat

vztyčená paže či krumpáč přehozený přes rameno. Četa

tvořila pouhý předvoj kolony těžkých koňských povozů

a  nákladních aut, naložených stroji, nářadím, ocelový

mi sloupy, cementem a  ostatním stavebním materiá

lem, která se pohybovala krokem po nezpevněné silnici.

Bylo to vůbec poprvé, kdy se údolím rozlehlo tlumené

14

rachocení dieselových motorů. Místní obyvatelé stá

li mlčky na kraji silnice, dokud si starý čeledín Joseph

Malitzer najednou nestrhl z hlavy plstěný klobouk a se

zavýsknutím ho nevyhodil vysoko do vzduchu. I ostatní

pak začali jásat, povykovat a  křičet. Už několik týdnů

očekávali začátek jara a  s  ním i  příchod stavební čety.

Měla se budovat lanovka. Visutá lanová dráha pohá

něná stejnosměrným proudem, v  jejíchž bleděmod

rých dřevěných gondolách by se lidé nechali vynášet

k vrcholu hory a užívali si široký rozhled na celé údolí.

Jednalo se o  ohromný projekt. Oblohu měla protnout

ocelová dopravní lana v  délce skoro dvou tisíc metrů,

pětadvacet milimetrů silná a  propletená jako zmije

při páření. Bylo třeba překonat výškový rozdíl tisíce tří

set metrů, překlenout rokle a  odstřelit skalní převisy.

S lanovkou přivedou do údolí také elektřinu.Elektric

ký proud bude přitékat bzučícími kabely a teplé světlo

ozáří i v noci ulice a světnice a chlévy. Na to vše a ještě

na mnoho jiných věcí lidé mysleli, když vyhazovaliklo

bouky do výšky a radostně vykřikovali do průzračného

vzduchu. Egger by byl rád jásal s  nimi, ale z  nějakého

důvodu zůstal sedět na pařezu. Cítil se stísněně, aniž

věděl proč. Možná to souviselo s  rachotem motorů,

s  hlukem, jenž najednou zaplnil údolí a  o  kterém se

nevědělo, kdy opět zmizí. Ani jestli vůbec někdy zmizí.

Ještě chvíli tak seděl, pak už to ale nevydržel. Vyskočil,

seběhl dolů, postavil se k ostatním na kraj silnicea kři

čel a jásal z plných plic.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist