načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Celebrity - Ondřej Neff

Celebrity
-15%
sleva

Kniha: Celebrity
Autor:

Co všechno lidé udělají, aby se vyšvihli na vrchol žebříčku slávy? Tuto otázku si musí položit spisovatel Karel Mareš a herečka Veronika Sekerová, když narazí při návštěvě ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2009-10-01
Počet stran: 288
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 287 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788000021720
EAN: 9788000021720
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co všechno lidé udělají, aby se vyšvihli na vrchol žebříčku slávy? Tuto otázku si musí položit spisovatel Karel Mareš a herečka Veronika Sekerová, když narazí při návštěvě Florencie na stopu příšerných mystérií, jež sahají až k počátku věků. Proti své vůli jsou vlečeni po schodišti děsu a objevují to, co bylo skryto po staletí. S výsledkem, který vede k odhalení toho nejstrašnějšího tajemství, toho, které oba skrývají ve své duši. Jejich průvodci je tucet nejslavnějších celebrit světa,

Související tituly dle názvu:
Ondřej Neff Královská zábava Ondřej Neff Královská zábava
Fencl Ivo
Cena: 280 Kč
Labutě z Páté Avenue Labutě z Páté Avenue
Benjamin Melanie
Cena: 244 Kč
Celebrity pro Afriku Celebrity pro Afriku
Fieldingová Helen
Cena: 254 Kč
Celebrity Celebrity
Bubílková Zuzana
Cena: 99 Kč
Celebrity pro Afriku Celebrity pro Afriku
Fieldingová Helen
Cena: 149 Kč
Zákazníci kupující knihu "Celebrity" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Částprvní:Příjezd

1.

Ventilační kanály funěly Karlovi a Veronice do obličeje vůni čerstvé

pryskyřice mísenou s pachem spáleného plastiku a slzotvornéhoplynu. Obloha rudá nočními požáry bledla. Rodil se nový den.

„Tak co,“ sykla vztekle.

„Myslím, že jedeme skoro určitě snad dobře,“ řekl Karel,nespouštěje oči z displeje merlinu.

Zuřivě dupla na brzdu. Karel nebyl připoutaný a setrvačnost ho hodila proti oknu, na kterém byla pavučina kolem místa, kam dopadl gumový projektil policejní pušky.

„Poseru se z tebe, idiote!“

„Ty mě zabiješ!“ řval na ni. Pustil merlin z ruky a ten dopadl někam Veronice k nohám, pod pedály, kde se válely zbytky krabiček zdrive-in McDonaldů.

„To víš, že tě zabiju, kreténe! Tak jedeme dobře, nebo nejedeme?“

Zhluboka dýchal.

Je to dramatická umělkyně. Musíš to snášet. Ona už je taková.

A STEJNĚ JI JEDNOU ZABIJU, říkal si.

Někde vzadu se rozsvítil modrý policejní maják.

Zastavil za nimi velký skříňový fiat s bílým nápisemCARABINIERI. Vystoupili z něho dva muži. Jeden měl na sobě neprůstřelnou vestu. V ruce držel samopal Bereta M12. Druhý muž byl bezneprůstřelné vesty. Měl na sobě černou uniformu s červeným lemováním a širokým lampasem na kalhotách. Na pompézní čepici se štítkem mu svítila stříbrná dýmající bomba, znak italských karabiniérů.

„Tady nemůžete stát, signora,“ zastavil se u strany řidiče. Mluvil anglicky, podle čísla poznal cizince. Veronika stáhla okénko.Podívala se do zpětného zrcátka. Výhled ze subaru rušily rudé šmouhy spreje.

„Hledáme hotel,“ řekla mu také anglicky. „Jak se jmenuje ten hotel?“ otočila se na Karla. Víš aspoň tohle, ty blbe, znělo v podtextu. Obrátila se pak k důstojníkovi. Jmenuje se Rago, všimla si jmenovky nad bombastickým znakem: medvědí tlapa drží hada a ten syčí na zakořeněný strom, kolem pušky a šavle.

5


„Frenesis. Říkal jsem ti to už osmnáctkrát.“

„Frenesis,“ opakovala Ragovi.

Důstojník zavrtěl hlavou.

„Není tu žádný hotel.“

„Máme ho na GPS,“ trvala na svém.

„Raději jeLte pryč, paní. Sledujeme vás už dlouho. Nevím, o co vám jde. OdjeLte.“

„Celou noc bloudíme!“ ozval se Karel. „Ta věc,“ řekl, „nás užšestkrát zavedla do slepé ulice. Ke schodům. Do uličky tak úzké, že se nedalo projet. Je to GPS jen napůl. Hlavně je to merlin.“

To slovo vyslovil štítivě.

„JeLte pryč,“ řekl Rago. Bylo mu jedno, jestli je sem zavedla GPS, nebo nějaký merlin.

„Kudy?“

„Ven z města. Ve Florencii to není bezpečné.“

„Kudy ven z města? Máme se otočit?“

„Ne,“ řekl mrazivě. „Tohle je jednosměrná ulice.“

„Kam tedy?“

„JeLte pryč.“

Všimla si, že muž se samopalem přešlápl z nohy na nohu. Z dálky doléhalo skandování manifestantů. Během noci projeli několikabitevními scénami. Při jedné jim demonstranti pomalovali autosprejem, jinde je málem otočili na střechu a pak se dostali do palbygumovými projektily. Co se tu dělo? BBC hovořila o noci protestu. Summit vedoucích činitelů světa měl rozřešit ekonomickou krizi. Zároveň do města přijeli všichni, kdo proti něčemu protestují.Antiglobalisté a nacisté, muslimové a ochránci bílé rasy, militantníčernoši a katoličtí radikálové, ochránci zvířat a mírotvůrci. Právě do tohoto města a v tuhle dobu se přijeli Karel s Veronikou smířit.

Čí to byl nápad?

Tou otázkou se zaměstnávali po větší část té drsné noci. Kjednoznačnému výsledku nedospěli, jen to jim bylo jasné, že výlet nemůže skončit dobře.

Zabijí jeden druhého?

To nebylo jisté, ale chuO na to měli oba.

V šeru se něco zablýsklo. Kamera.

Už nejmíň patnáctá, uvědomila si Veronika. Tohle město jeprošpikované policejními kamerami.

„Jedeme,“ řekla Ragovi.

6


„To je dobře. Není tu bezpečno.“

Rago zasalutoval a pomalu se vracel k vozu, zastavil se usamopal

níka, ukazoval na subaru a samopalník přikyvoval.

„Tak co?“ řekla.

„Není tu žádný hotel Frenesis.“

„Ten hotel tu musí být. GPS o něm ví,“ trvala na svém.

Milovala techniku. Pravda, uvědomovala si, že se název hotelu

Frenesis na displeji merlinu objevil jaksi divně. Postupovalastan

dardně. Vyžádala si pod položkou PŘEDMĚTY ZÁJMU hotely,

jenže všechny byly obsazené. Pak se ale najednou objevilo tlačítko

s nápisem PANIC BUTTON, Veronika na něj klepla ukazovákem

a od té chvíle je ženský hlas zakletý do kouzelné skřínky GPS vozil

po všech čertech předměstí města, podle všeho postiženéhoobčan

skou válkou.

Kostkovaný praporek „cíle“ se vždycky třepotal doslova na dosah

ruky.

I teL, když se rozjeli a urazili dalších padesát metrů, se praporek

objevil v levém horním rohu displeje.

Hrbolatě dlážděná vozovka vroubená po obou stranách zídkou se

vinula strmě do vrchu.

„Jmenuje se to tu Bellosguardo,“ četl Karel na displeji. Snažil se

utlumit vášně. Hádky k ničemu nevedou, opakoval si. Jsme nervózní,

unavení. Musíme se vyspat, musíme si odpočinout, nebo se opravdu

zabijeme. BuL podřízneme jeden druhého, nebo se nabouráme nebo

spadneme do propasti.

Přistoupila na tu hru.

Ulička se stáčela doleva a přes zeL zahlédli v ranním šeru zelený hrb.

„To je Monte Oliveto,“ ukázala.

Vpravo spatřili kupoli Dómu Santa Maria del Fiore, teL právě

pozlacenou sluncem, zasazenou do složité struktury florentských

střech.

„Nádhera. Tady se mohou psát verše, malovat obrazy a tesat sochy

do mramoru,“ řekla.

„Taky trávit lidi, škrtit, podřezávat, bodat. Střílet a odpalovatdy

namit.“

„V takovém slunci?“

„Ve Florencii je možné úplně všechno.“

„Nebudeme se hádat. Víš, že jsme sem přijeli, abychom se smířili,“

řekla.

7


„No ano,“ přikývl. „Však si jen vymýšlím. Jsem přece spisovatel. Je to moje povolání, vymýšlet si.“

„Tak dobře. Vymýšlej.“

„Slyšela jsi někdy o Červené krčmě?“

Pokrčila rameny a zavrtěla střapatou hlavou.

„Povídej. Přeháněj.“

„Vymyslel si to Honoré de Balzac a napsal o tom povídku. Hodně krotkou, obyčejnou krimi o chlapíkovi, který v hospodě ukazujeklenoty, hostinský ho zabije a podezření padne na nevinného mládence, kterého za vraždu odsoudí k smrti.“

„Tak tohle se nám nemůže stát,“ řekla Veronika. „Nejsi nevinný mládenec. A nemáš žádné šperky.“

„Může se nám ale stát to, co se stalo ve filmu, který natočili na motivy Balzacovy povídky. V Červené krčmě zabíjeli lidi, řezali je na kusy a jejich maso dávali sežrat prasatům. Na jídelním lístku bylo pravidelně vepřové.“

„Fuj,“ řekla Veronika. „TeL jsi ale opravdu hnusnej.“

„Já ne,“ řekl Karel. „To bylo ve filmu.“

„Nevymlouvej se. Mám ráda tvoje nápady, ale tohle je přes čáru. Jíst lidi!“

„Ne lidi, ale vepřové.“

„Jenže prasata žrala lidi.“

„To je věc těch prasat. A hostinského, který jim sype žrádlo. Arežiséra, který to natočí.“

„Prase na to kouká.“

„To myslíš mě?“

„NebuL vztahovačný.“

„Tak počkej. Já ti vyprávěl o filmu. Nenatočil jsem ho. Viděl jsem ho. No a tys mi řekla, že jsem prase.“

„Já to tak nemyslela.“

„Ty mluvíš a nemyslíš na to, co povídáš? To mě nepříjemněpřekvauje.“

„Jsme tu, abychom se smířili.“

Vzdychl.

„Máš pravdu. Promiň.“

Podívala se do zrcátka. Uviděla Ragův fiat. Zvolna se blížil.

Za zatáčkou uviděli zeL a velikou bránu. Dojeli k ní a zastavili. Reflektory auta pražily do dubových fošen.

„Jste u cíle,“ hlásila gépeeska na displeji merlinu.

8


Před sebou měli kamennou hradbu vysokou přinejmenším pět

metrů a bůh ví, kolik metrů spadá dolů po levé straně, směrem do

údolí, které dělí tento vrch od hory Monte Oliveto. Vpravo, když se

naklonili vpřed a podívali se strmě vzhůru, zpoza zdi čouhaly hlavy

mramorových soch. Olivy, pinie, jako všude v Toskánsku. Zakorunami rozložitých borovic vysoká kamenná věž s červenou střechou.

Třímetrová dvoukřídlá brána byla z dubových fošen posetýchzčernalými železnými hřeby. Někde nahoře by měli místo soch vykukovat

zbrojnoši s halapartnami, napadlo ho. Dneska to zastane televizní

kamera. Taky tu byla, všudypřítomná skřínka s chladným skleněným

okem.

Podíval se na Veroniku. Měla unavenou tvář.

„Sezame, otevři se,“ řekla.

Po těch slovech se brána pomaličku otevřela. Počkala, až se křídla

otevřou skutečně dokořán, a pak se pomalu rozjela. Subaru přejelo

žulový práh. Pod pneumatikami zachrastil jemný štěrk.

Byli uvnitř. V zrcátku pozorovala, jak se křídla brány zavírají. Ještě

chvilku bylo v zužující se škvíře vidět dlažbu ozářenou reflektory

Ragova skříňáku a vnější stěnu a zeleň vrchu Monte Oliveto, pak už

nebylo v zrcátku nic než temná masa dubových fošen s černými

hlavičkami hřebů, připomínající víko rakve zabitého obra. 2. Zastavili hned za bránou, před budovou, či spíš před soustavou vzájemně prorostlých budov, na které nebyl patrný žádný řád.Každou stavbu vybudovali její stavitelé s nějakým záměrem a ten je zakletý do její struktury. Zde se nedal žádný vypozorovat. Věžnaznačovala účel obranný. Budova mohla kdysi sloužit jako opevnění, jako tvrz nebo malý hrad. Její struktura se táhla vpravo při pohledu od brány, tedy směrem od města, jako by to byl nějaký násep. Jen blázen by připustil, aby opevnění bylo na jedné straně tak snadno přístupné. Tento kamenný svah byl na několika místech prolomen průchody a jinde zas se tyčily bašty, které však v sobě neměly žádné střílny, takže spíš připomínaly nádrže na vodu nebo obilní sila. Uviděli schodiště, které vedlo vzhůru a pak se lomilo a spadalo dolů,

9


aby skončilo u zazděných dveří rámovaných kamennými zárubněmi

korunovanými románským obloukem. Karel si vzpomněl nastavebnici, se kterou si hrál v chlapeckých letech. Kostky, válečky, oblouky

v jasných barvách, červené a zelené, žluté a modré. Tady převládala

cihla a kámen, občas dřevo, tlusté dřevěné trámy příšerněrozpraskané věkem. Přesto se vtírala vzpomínka na stavebnici. Kostkynaskládané na sebe jen pro radost ze skládání, ne kvůli nějakému účelu.

Veronika se pomalu rozjela a zamířila na parkoviště vysypané drobným štěrkem. Zajela mezi limuzínu a sporOák. Vklínila se.

Karel si toho dobře všiml. Veronika se umí vklínit. Šlo mu to na nervy.

Dnes by mu šlo na nervy vůbec všechno.

Nenecháš se vytočit, umínil si. Vytáčení si v noci užili až nad hlavu. Naposledy před chvilkou, než přišel ten policajt.

Zabiju tě, řvali na sebe.

Pokrčil rameny. Celý život o takových konfliktech píšu. No a teL to prožívám.

V korunách olivovníků ječely pěnkavy.

To bude hodně drahý hotel, řekl si. Nahlas by to nevyslovil. Hned by měl na talíři, že je přizdisráč. To je její slovo, přizdisráč. Každý je pro ni přizdisráč. Umí se vklínit, tahle protřelá ženská. Jednou mu řekla, že ho bere, protože přizdisráč není. Narodil se v Kalifornii v Monterrey, tatínek emigroval a vzal si Američanku. Veronika měla opačný background. Oba její rodiče byli součástí komunistickévěrchušky. Život trávili v tom, čemu se tehdy říkalo kapitalistická cizina. Po revoluci se Veronika dozvěděla, že byli to, čemu se prostě říká fízlové. Jí to bylo jedno. Naučila se čtyři jazyky,chodila do ruské školy a pochytila angličtinu, němčinu a španělštinu. Rodinu opustila všestnácti. Vystudovala konzervatoř a dala se na hereckou dráhu. Srodiči se viděla zřídka. Nedařilo se jim špatně, naopak. Objevili v sobě schopnosti finančníků a pohybovali se v bankovních kruzích.Zastávali vysoká místa v peněžních ústavech. Ty postupně krachovaly, ovšem finanční pohroma se nikdy nedotkla jejich osobníchfinančních záležitostí. Jejich čtyřhektarový pozemek s prvorepublikovou vilou zámeckého typu uprostřed na rozhraní Dobřichovic a Letů nikdy nepostrádal péči zahradníků, a auta, která se střídala v domácí čtyřgaráži, by nedělala ostudu ani na tomhle parkovišti.

Netěšilo ji to, ani nemrzelo. Šla svou cestou. Vklínila se. Hrála v divadle, dostala se do skupiny vyvolených hereček obsazovaných

10


do filmu. Mohla sehrát domorodce ve všech čtyřech jazycích. Však

taky šla z role do role v zakázkách, ve filmech zahraničních produkcí.

„Tak tohle není žádný přizdisráčský hotel,“ řekla. „Pokud je to hotel.“ Podívala se na něho a pousmála se. „Jdi to zařídit. Dovezla jsem tě, teL něco dělej ty.“

Věděla, že nenávidí zařizování. Je to Pan Umělec s velkým U. Básník prózy. Jak to říká? Ezoterik. Auto řídí nerad, protože se to neslučuje se stavem Básníka. Před lidmi předstírá, že nemá řidičák a nedívá se na televizi.

To druhé je skoro pravda.

Svěřila mu pédéáčko od Mobilie taky trochu proto, aby hopotráila. On a navigace? Směšná kombinace.

Svinská cesta, vzdychla. Tohle bude hodně drahý hotel. No co, jednu noc zaplatíme a pak odjedeme z města, ve kterém se všichni zbláznili.

Karel vystoupil a zamířil ke dveřím, které by snad, při troše štěstí, mohly vést k recepci, pokud to byl skutečně hotel.

Gépéeska inzerovala hotel Frenesis, připomněla si.

Přístroj zůstal ležet v přihrádce na konzoli mezi sedadly. Karel ho sem odložil.

Usmála se a trochu zavrtěla hlavou.

Vsunula merlin do kapsy a vystoupila.

Zhluboka dýchala a prohlížela si budovu. Nic moc, říkala si. To jsou oni, Taliáni. Jejich zámky vypadají jako stodola ledabyleomítnutá, okna proražená jakoby náhodně, malá, nanicovatá. Musí být taková, jinak by dovnitř natáhlo svoje chamtivé ruce sluníčko a to nemůže Talián připustit. Tahle barabizna navíc vypadá, jako by ji pobořilo zemětřesení a někdo ji zase narychlo uplácal dohromady. Ovšem ta věž, to je bomba, ta je fakt pěkná.

Zaclonila si oči dlaní a přimhouřila je. Věž drze čněla nadFlorencií, dřepěla tu na kopci a ani ta blízkost slunce jí nevadila, protože se chránila červenou špičatou střechou. Dům vypadal jako kvočna,která právě povysunula hlavu, aby se podívala, jestli hospodyně už nese zobání.

Ta věž je určitě obytná, uvažovala. Tam nahoře jsou jistě tynejdražší pokoje. Jakýpak pokoj budeme mít my? Jistě ne tam nahoře. Tam bydlí majitel toho bentleye nebo toho lamba. Nás ubytují vpokojíku s oknem do dvora, hned nad větrákem kuchyně.

Na víc nebudeme mít.

11




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist