načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čekání na smrt - Lisa Jackson

Čekání na smrt

Elektronická kniha: Čekání na smrt
Autor:

Někdy zkrátka vůbec nezáleží na tom, jak rychle utíkáte… Některá místa mají špatnou pověst nezaslouženě. Medvědí brod mezi ně ale nepatří – ten si zlověstnou reputaci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 472
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Expecting to die ... přeložil Jakub Volný
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8232-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Někdy zkrátka vůbec nezáleží na tom, jak rychle utíkáte… Některá místa mají špatnou pověst nezaslouženě. Medvědí brod mezi ně ale nepatří – ten si zlověstnou reputaci zasloužil. Zde totiž příběhy o sériových vrazích nejsou pouhými legendami. Ne, v Medvědím brodu se opravdu vraždí a umírá. Už zase. Tentokrát se vrah skrývá v nočních stínech a sleduje místní teenagery. Vyčkává na správný okamžik, na správnou oběť.
Detektiv Regan Pescoliová mezitím počítá dny, kdy bude moci odejít na mateřskou. Je naprosto vyčerpaná, cloumají s ní emoce, a poslední, co potřebuje, je další sériový vrah. Zvláště teď, když se její dcera Bianca ocitla uprostřed mediální bouře.
Je nalezeno další tělo... a další. Pescoliová cítí, že se smrtící hrozba přibližuje k jejich domu, a tak se rozhodne jít nebezpečí naproti. Neexistuje jiný způsob, jak vraha zastavit. V temném lese je však příliš mnoho míst, kde se dá skrýt... a ještě více míst, kde se dá zemřít.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2017 by Lisa Jackson

Translation © 2017 by Jakub Volný

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu EXPECTING TO DIE,

vydaného nakladatelstvím Kensington Publishing, New York 2017

přeložil Jakub Volný

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová a Dana Konvičková

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v září 2017

ISBN 978-80-7498-233-0


Kapitola 1

Už teď byla mrtvá.

Zabije ji. On ji zabije.

Podívala se na těhotenský test. Ano, bylo to tak. Byla tě­ hotná. Potom na sebe v  restauraci Walgreens pohlédla do zrcadla nad umyvadlem. Zkoumala svůj odraz. Zpod světlé ofiny na ni zíraly vyděšené modré oči.

Ty. A matka. V sedmnácti... Dobře, v osmnácti, až se dítě narodí.

Stáhlo se jí hrdlo a  musela párkrát zamrkat, aby nepro­ pukla v pláč. Teď nemůže brečet, teď ne. Na to bude spousta času později. Hřbetem ruky si otřela slzy a popotáhla. Inkri­ minovaný proužek schovala zpátky do kabelky a obal zahra­ bala hluboko do odpadkového koše pod hromadu zmuchla­ ných papírových ručníků. Ne, že by na tom záleželo, stejně nikdo neví, že je tady. Test si jela koupit až do Missouly, pro­ vedla ho tady na záchodech a teď pojede zase domů.

Co ale bude dělat?

Dobrý bože.

5


LISA JACKSON

6

Tváře jí doslova hořely. Měla pocit, že všichni v obchodě znají její tajemství. Když se hnala ke dveřím, málem zakopla o chlapce, který zrovna rovnal z přeplněného kovového vozí­ ku do polic tužidla a deodoranty.

„Hej!“ zavrčel podrážděně, zatímco ona jen chvatně vy­ hrkla „omlouvám se“ a  pokračovala k  pultu, kde lékárníci v bílých pláštích vyřizovali objednávky na recepty. Dva lidé stáli hned vedle poklady, aby si vyzvedli léky.

Skleněnými dveřmi prošla přímo do paprsků srpnového slunce a zamířila ke starému taurusu své matky. Nastoupila do rozpáleného auta, nastartovala a zařadila zpátečku. Ozva­ lo se ale hlasité pípání, a tak dupla na brzdy. Jen tak tak, že nevrazila do staré hondy zrovna projíždějící parkovištěm. Bruneta ve slunečních brýlích, která seděla za volantem, na ni vystrčila prostředníček a pokračovala v cestě.

Destiny to ignorovala.

Nechala ženu odjet.

Hlavou se jí teď honily mnohem důležitější věci.

Těhotná. Jsi přece těhotná!

Ach ne!

Dítě? Ona se ale nedokáže postarat o dítě. V žádném pří­ padě. A otec taky zrovna moc nepomůže. Panebože... otec. Bude zuřit.

Zhluboka se nadechla a  stáhla okénko. Klimatizace byla na heslo a zase nefungovala. Z parkoviště už vyjížděla velmi opatrně a při manévrování se stařičkým taurusem se jí poda­ řilo neodřít nikomu ani blatník.

Třeba mu to nebude muset říkat. Bude prostě dítě vycho­ vávat sama... Ale jak? Mámě ani tátovi nic říct nemůže. A přát si, aby dítě jen tak zmizelo, taky nejde. Při pomyšlení na pot­

čekání na smrt

7

rat se jí do srdce zabodl osten výčitek. Ale jen na okamžik.

Ihned tu myšlenku zaplašila. Její sestřenice byla na potratu,

a doteď si to vyčítá. A pak tu byla máma. Kolikrát jí už říka­

la, že Destiny není jen plodem šťastné náhody, ale vymod­

leným dítětem. Téměř zázrakem. A  proto ji také po naději

pojmenovala. Těhotenství byl totiž jediný zázračný okamžik

za celých dvacet let od svatby, který Helene Montclaireovou

potkal. Přestože se ona i její manžel Glenn modlili, aby měla

Destiny sourozence, nestalo se tak. Jednou už to Helene ne­

vydržela a  oči se jí zalily slzami zoufalství, že nemůže mít

další děti. Takže pomyšlení na to, že by tento začínající život

ukončila, nepřicházelo v úvahu. Musí existovat lepší řešení,

řekla si a  sešlápla plyn. Projela na oranžovou a  zamířila po

dálnici na jih, pryč z města.

Mohla bych ho dát k  adopci, napadlo ji, když mhouřila oči před oslňujícím světlem. Zalovila rukou v  přihrádce na rukavice, aby vytáhla sluneční brýle. Nasadila si je na nos. Příliš se však přiblížila k  traktoru se senem, takže musela sundat nohu z plynu.

To je to, co by měla udělat, ne? Jít za právníkem a  zaří­ dit... Ale sakra, k tomu by stejně došlo až po porodu. Jenže co do té doby? Co až bude mít obrovské břicho? Přece ne­ může těhotenství skrývat do nekonečna? Byla štíhlá, velké břicho by bylo nápadné a...

A nesměla zapomínat na otce dítěte.

„Sakra.“ To on by mohl být problém.

Nebo ne? Třeba tam byla šance... ach, drahý Pane, to ne... polkla, aby zahnala strach. Nesmí své mysli dovolit vy­ dat se do těch temných, zákeřných míst.

Kéž by to byl pouhý sen. Jen opravdu špatná noční můra.

LISA JACKSON

8

Zapnula rádio, chvilku zkoušela ladit stanice. Nějakou dobu poslouchala kousky písní, které stejně neznala, a tak rá­ dio vypnula. Zadívala se před sebe skrz čelní sklo, které bylo poseto mrtvým hmyzem, a přemýšlela, co bude sakra dělat.

Pohlédla do ustaraných očí ve zpětném zrcátku, ale pořád neměla jistotu. Má si ho nechat? Co jí to reverend vždycky říkal, když k  němu přišla pro radu? Když měla nějaký pro­ blém? Přemýšlej o tom. Ano, tak to bylo. A modli se. Pohovoř si o tom s bohem.

„Jsi mnohem silnější, než tušíš, Destiny,“ řekl by jí vlíd­ ným hlasem a pak by ji něžně pohladil po vlasech. Potom by jí pomalu svezl dlaň až k zátylku, načež by ji rychle opět stá­ hl, jako by se popálil. Nebo jako kdyby měl náhlé výčitky svě­ domí. Nebo jako kdyby zrovna někdo přicházel po schodech do jeho soukromé kanceláře, která se nacházela pod špičatou střechou kousek od zvonice. Schody pokaždé hlasitě vrzaly a příchod jeho manželky oznamovaly.

Jako kdyby snad něco věděla.

Destiny se zhluboka nadechla. Asi by se měla řídit jeho radou a  promluvit si o  všem s  Bohem. Potom se lépe roz­ hodne, jak problém vyřešit. Ne, nebyl to problém. Dítě přece nemůže být problém. Dostala se jen do nepříjemné situace. „Je to jen vyviklaný kámen na dlouhé cestě životem,“ jak by nejspíš řekl reverend.

Těch sedmdesát kilometrů, nebo kolik jí dělilo od Medvě­ dího brodu, se změnilo v dlouhou šmouhu rozmazané ven­ kovské krajiny západní Montany, plotů, pasoucího se dobyt­ ka a  koní. Jela rovnou údolím, pak zabočila do hor a  ani si nepamatovala, že přejela most přes Medvědí řeku.

čekání na smrt

9

Podařilo se jí dorazit domů, a  dokonce se vyhnout pří­

valu otázek, jimiž by ji pravděpodobně zasypala máma, kte­

rá zrovna v kuchyni zavařovala broskve. Nenápadně se pro­

smýkla až do svého pokoje. Dům byl celý rozpálený a voněl

po cukru. Destiny si lehla na postel a v duchu se věnovala jen

svým myšlenkám a rozmluvě s bohem. Pořád však nezíská­

vala odpověď.

Alespoň si však rozmyslela, co bude dělat, a tak po večeři,

která sestávala ze studené šunky, bramborového salátu a čer­

stvých broskví se šlehačkou, řekla rodičům, že se půjde pro­

jít.

Mámě to zjevně dělalo starosti, ale nic nenamítala. Jen

si sedla do „svého“ křesla a  začala se ovívat letákem, kte­

rý jim ten týden hodil do schránky jakýsi Jehovův svědek.

Des tinyin otec už seděl před televizí, podnožku polohovací­

ho křesla měl zvednutou, brýle na čtení nasazené na špičce

nosu, noviny rozložené na stolku hned vedle židle, pár listů

se sesulo na koberec s ornamenty, který máma koupila krátce

po Destinyině narození.

Další typický večer v domě Montclaireových.

Až na to, že jejich jediná dcera byla přibližně v  osmém

týdnu těhotenství. Přesněji to určit nedokázala a přemýšlela,

zda existuje nějaká aplikace na telefonu, která by jí poradila,

kdy přesně přišla do jiného stavu.

To by hodně pomohlo.

Rodiče si jejího odchodu sotva všimli. Jejich dům byl ob­

klopený poli sousedů a Destiny se vydala přes jižní pozemek

Jonesových. Ještě před několika týdny byl tento plotem obe­

hnaný kus země pokrytý hustým obilím, jehož zelené klasy


LISA JACKSON

10

se stříbřitě třpytily ve vánku. Nyní už bylo po sklizni a Des­

tiny se tak pohybovala po sluncem vysušeném strništi, které

zůstalo.

Na protější straně pole se protáhla skrz prověšující se plot z  ostnatého drátu, potom zamířila rovnou do lesů. Do těch důvěrně známých lesů, které vždy považovala za svou tajnou svatyni. Ve stínu teplota vzduchu trochu klesla, pořád však bylo dost horko. Sucho. Cítila borovice a prach.

Jakmile se dostala mimo dohled oken jejich domu, zkon­ trolovala displej mobilního telefonu, odeslala tři textovky a zavolala Donnymu.

Při čekání než dorazí, naslouchala zvukům lesa, šepotu borovicových větví nad hlavou, tichému zpěvu a  švitoření ptáků mezi stromy, které zklidňovalo její rozbouřené horeč­ naté myšlenky jako léčivý balzám.

Žádná odpověď. Nenechala mu vzkaz v  hlasové stránce. Nemohla.

Znovu se podívala na displej telefonu, nedostala však na své textovky žádnou odpověď.

Zcela určitě se na ni zlobí.

Pořád se na ni poslední dobou zlobil.

Poslala Donnymu další zprávu, aby věděl, že míří k jejich tajnému místečku hned vedle přehrady. Poprosila ho, aby se s ní sešel, nebo aby jí alespoň napsal zprávu, a hned potom vykročila na pěšinu, která vedla do okolních kopců. Cesta vedla po prudkém a nebezpečném svahu a Destiny se za těch dvacet minut výstupu celá zpotila. Až potom konečně do­ razila k  místu, odkud pěšina zase klesala. Zastavila se, aby popadla dech. Sebrala v sobě veškerou odvahu. Najednou si uvědomila, jak moc okolní lesy potemněly.

čekání na smrt

11

Slunce se pomalu začalo schovávat za západní hřeben hor, mezi kmeny okolních borovic, jedlovců a  osik se rozeběhly dlouhé stíny. Zpěv ptáků ustal a Destiny nad hlavou uslyšela plácnutí netopýřích křídel. Náhlé ticho bylo tak zvláštní a...

Křup!

Ozvalo se zapraskání a Destiny se prudce otočila.

Úlekem se jí naježily vlasy v zátylku.

Nic. Nic to nebylo!

Přimhouřila oči a přeskakovala pohledem z jednoho keře na druhý, nikde se ale nic nepohnulo, nezahlédla ani žádné zvíře, dokonce ani zajíce nebo mývala. V  okolních stínech neviděla zkrátka vůbec nic podezřelého.

Je to jen tvoje představivost.

Bojíš se, nic víc.

Přesto měla podivný pocit, že něco v  tomto podezřele klidném lese, kde obvykle hledala útěchu, není úplně v po­ řádku.

Kousla se podrážděně do rtu a  vzpomněla si na všech­ ny ty zatracené filmy o zombiích, vlkodlacích a upírech, kde hlavní obětí vždy byla osamělá dívka uprostřed divočiny.

Ihned s tím přestaň!

Naposledy se rozhlédla po okolí, a  když nezaznamenala nic zvláštního, pokračovala v chůzi. Vzadu na paži však stále měla husí kůži a nedokázala se zbavit podivného pocitu, že něčí pohled sleduje každý její krok.

Nic to není.

Tato slova si opakovala pořád a pořád dokola, podráždě­ ná mysl jí však neustále podsouvala obrázky číhající pumy s vyceněnými tesáky, obrovského medvěda nebo vlků. Neří­ kali náhodou ve škole, že ochránci přírody znovu vracejí do

LISA JACKSON

12

zdejších lesů vlky? A co rysi a... dobrý bože, hadi. Chřestýši.

Táta jí přece vysvětloval, že chřestýši loví hlavně v noci. Nebo

se pletla?

Do háje.

Uklidni se. Tohle místo znáš perfektně. To nejnebezpečněj­

ší, co jsi tady zatím potkala, byl dikobraz, který se před tebou

snažil ukrýt v křoví, nebo ne?

S  nervy napjatými k  prasknutí pokračovala po pěšině

a nořila se stále hlouběji a hlouběji do lesů. Uši měla nastra­

žené, srdce jí divoce bušilo. Nic podezřelého už ale neslyšela.

Žádné kroky, žádný šustot v podrostu, žádný zrychlený dech.

Přesto na sobě cítila cizí pohled.

Jak temnota zhoustla, zapnula si Destiny na telefonu ba­

terku, aby měla jistotu, že nesejde z pěšiny. Samozřejmě měla

přístroj skoro vybitý a  stejně nechtěla, aby ji kdokoliv nebo

cokoliv vidělo. I  proto baterku cestou do kaňonu používala

jen obezřetně.

Potok, tmavou stužku klikatící se okolním lesem, slyše­

la a cítila ještě dříve, než ho uviděla. Pěšina, po které šla, se

dole pod kopcem spojovala se zaprášenou cestou, která vedla

podél koryta potoka táhnoucího se kaňonem. Na lesní křižo­

vatce vyrazila rychlým krokem proti proudu a  poslouchala

vodu, jak šplouchá a zurčí po kamenech, mezi nimiž vznika­

ly hlubší tůňky. Pořád měla pocit, že za sebou slyší kroky, ale

kdykoliv se prudce zastavila, neozývalo se vůbec nic.

Vydechla.

Už toho nech, ty hloupá náno. Jsi praštěný idiot, který sám

sebe děsí k smrti. Jsi jenom nervózní, to je celé. Nikdo tě přece

nesleduje. A už vůbec po tobě nejde žádná krvelačná příšera.

Žádná zombie se za tebou v tomhle náročném terénu nešine.


čekání na smrt

13

Kdepak, Destiny, to nejděsivější široko daleko jsou tvoje před­

stavy. Jsi hloupá. Hloupá a těhotná.

V duchu vedla konverzaci, která ji měla povzbudit, a po­ kračovala v cestě. Borovice a jedlovce tady rostly méně hustě a  Destiny mířila dál k  místu, kde se měli sejít. Tím místem bylo staré parkoviště, které už nikdo nepoužíval a jehož štěr­ kovým podkladem prorůstala suchá tráva.

Má mu to říct?

S  námahou polkla a  znovu se pokusila sesbírat všechny zbytky odvahy.

Nemohla na něj rovnou vyhrknout, že je v  jiném stavu. Ani nápad. Nejdřív musí zjistit, jak moc se zlobí, a potom na to bude muset jít pomalu. Krom toho... Nikdo nikdy nedoká­ zal odhadnout, jak se zrovna on zachová. Nesměla zapo mínat ani na svou malou lež... dobře, velkou lež. Olízla si ner vózně rty a v tu chvíli by se nejraději otočila a utekla pryč, aby se se­ tkání vyhnula. Kdyby to alespoň nebyl takový pruďas... Uvě­ domila si, že tohle možná nebude ten nejlepší plán.

Než se ale stačila rozhodnout, uslyšela vrčení silného mo­ toru. Už bylo příliš pozdě. Otočila se čelem k příjezdové cestě a uviděla kužely světel z předních reflektorů, olizující kmeny okolních stromů. V tu chvíli se jí divoce rozbušilo srdce. Ne, tohle byl špatný nápad. Zatraceně špatný nápad. Ten blázen vyletí z kůže.

Neměla mu psát.

Nebyla připravená na to, aby se mu svěřila s pravdou. Le­ vou ruku si mimoděk přiložila k plochému bříšku.

Často jednala, a  až potom přemýšlela, a  právě tohle byl její největší problém. Copak ji na to máma pořád neupozor­ ňovala?

LISA JACKSON

14

Tohle bylo špatné. Postavené na hlavu. Neměla si s  ním domlouvat schůzku na tak odlehlém místě sama a tak pozdě večer. Nikdo navíc neměl tušení, kam šla. Zatraceně, měla raději riskovat scénu na veřejnosti a  domluvit si s  ním sraz třeba v kavárně, aby mu tu novinu ohlásila... nebo v parku plném lidí, zkrátka kdekoliv na veřejnosti, kde by si nedovo­ lil...

Bože, Destiny, co jsi to provedla? Tak mu alespoň nic neří­ kej. Ne dnes. Buď na něj milá a  snaž se nevyvolávat žádnou hádku. Nezapomeň, že jsi mu dala kopačky. Musíš mít situaci pod kontrolou, protože on se na tebe stoprocentně zlobí.

Třeba by ještě stačila zmizet, než ji uvidí.

V  tu chvíli už ale džíp zastavil a  Destiny ozářilo světlo z reflektorů.

Nadechla se, aby si dodala odvahy, a vykročila ze světla.

Nechal motor běžet, a  když vystupoval, světla ozařovala kuželovitý prostor před vozem. Viděla ho jen ve slabé záři, kterou vydávala zadní světla. Z  kabiny se ozvalo tiché upo­ zornění, které mu mělo připomenout, že ještě svítí. O tom ale určitě věděl. Destiny se ustrašeně podívala na jeho mohut­ nou siluetu. Byl svalnatý. Měl obrovskou sílu. Na škole patřil k nejlepším sportovcům.

Zbraň by si s sebou ale určitě nevzal. Ne, kdepak, určitě by si nepřinesl pistoli ani nůž...

Vzápětí s bouchnutím zavřel dveře a Destiny se stáhl kaž­ dý sval v těle.

„Des?“ zavolal potichu chraplavým hlasem.

„Jsem přímo tady.“

Jak ji uviděl, vykročil k ní, a vzápětí se už nad ní tyčil jako věž. „Co chceš?“

čekání na smrt

15

Nemohla to udělat... nesmí mu o dítěti říct. Ne tady. A ne dnes. „Já jenom, hm, chtěla jsem si promluvit.“

„A o čem?“ zavrčel důrazně. Ještě pořád se zlobil.

„Víš...“

„O tom, že jsi mi dala kopačky esemeskou? O tomhle jsi se mnou chtěla mluvit?“ snažil se uhádnout důvod jejich schůzky. A ano, ještě byl pořádně vytočený.

Mimoděk se zachvěla, zatímco on pokračoval: „Víš ty co? Když se to stalo, když jsem si přečetl tu zprávu, myslel jsem si, že je to blbý vtip. Vážně jsem byl přesvědčený, že ti ně­ kdo vzal telefon a vystřelil si ze mě. Vážně, náramná legrace. Ha­ha­ha.“

„Já vím.“

„Tohle od tebe bylo opravdu zbabělé a  ponižující, Des,“ vyčetl jí. Jak v něm rostl vztek, sílil i jeho hlas. „Vážně? Tex­ tovkou? No to mě...!“

„Měla jsem si s tebou promluvit.“

„Jo, to si teda piš, že měla. Ale neudělalas to. Jednoduše jsi mi poslala nějakou podělanou textovku a tím to pro tebe skončilo.“ Opovržlivě si odplivl do štěrku. „Takže mi pověz, co po mně chceš, Des. Proč ses tady chtěla dneska sejít?“

V  jeho hlase vycítila opovržení, vztek z  něj doslova sá­ lal.

„Ty chceš... snažíš se mě snad dostat zpátky, nebo co? Protože to bys byla bez šance. Ani náhodou. Je konec! Slyšíš mě?“ vykročil k  ní, ona však stála na místě, i  když se v  du­ chu třásla jak osika. Nehodlala mu ukazovat, jak moc se ho bojí.

„Chtěla jsem jenom vědět proč,“ zalhala. Moc dobře si uvědomovala, že mu o  dítěti nesmí říct. Ne tady. Ne sama.

LISA JACKSON

16

„Proč jsi mě podvedl, co? S tou holkou ze školy, s tou Veroni­

kou Čubkovou nebo jak se jmenuje?“

„Říkal jsem ti přece, že pro mě nic neznamenala.“ Přesto bylo poznat, že ho změna směřování rozhovoru trochu vy­ vedla z míry.

„Jo, jasně, slyšela jsem, že jsi byl u ní v bytě pečený vaře­ ný.“ Nyní se vztekem plnila Destiny. „Prý jsi u ní v podstatě bydlel.“

„Vážně chceš tohle, Des? Opravdu se teď chceš hádat o  tom, že jsem se stýkal i  s  jinými lidmi?“ Stál u  ní blízko a čněl nad ní jako hora.

Zvedla hlavu a  poprvé mu viděla do očí. Jak se v  nich odráželo světlo z  reflektorů auta, vypadalo to, jako by mu v očích plály plameny. „Oba dva totiž moc dobře víme, že to ty ses mi za zády kurvila.“

„Cože? Ne! Kdo ti to řekl?“

„Nezapomeň, že tu mám pár přátel,“ vyštěkl. „Myslíš si, že mi nedají vědět, co se děje?“ zlostí zatnul zuby, které se mu při řeči bíle leskly.

Vzpomněla si, že už ho jednou takhle rozzuřeného viděla. Tehdy kopl do dveří hondy Emmetta Tuftse, až v nich zůstala díra. Jindy zas málem vymlátil duši z Bryanta Tophmana za to, že do ní nechtěně na večírku vrazil.

„Tví přátelé lžou.“

„V  tomhle ohledu určitě ne!“ Ukázal na ni prstem, aby svému obvinění dodal na důrazu, potom jím ukázal na sebe. „Nelhali by o  nás! A  chceš vědět proč?“ Než stačila cokoliv říct, dodal: „Protože tohle pro mě bylo hodně důležité, víš, Des? Ve tváři mu zaškubal sval. „Tohle pro mě bylo mnohem důležitější než pro tebe.“ Sklonil se. Nyní měli tváře blízko

čekání na smrt

17

u sebe a Destiny z jeho dechu cítila pivo, z pokožky pot. „Teď,

když už je to všechno venku, ty prolhaná mrcho, je definitiv­

ní konec. Teď už se nemusíš schovávat. Teď už si můžeš ošu­

kat, koho se ti zlíbí...“

Blesk!

Opět zareagovala bez rozmyslu. Jen napřáhla ruku a vra­ zila mu jednu do brady. Na své jemné kůži cítila hrubé vousy jeho strniště.

Zatraceně. Co to, proboha?

Ztuhl. Nevěřícně zamrkal. Vzápětí sevřel dlaně do pěstí, ale Destiny už na nic nečekala. Otočila se a  jako střela vy­ razila podél potoka stejnou prašnou cestou, jakou sem při­ šla.

Byl o dobrých třicet centimetrů vyšší než ona, měl mno­ hem delší krok a  pohyboval se rychle jako blesk. Ona ale byla stejně rychlá a mrštná a okolní lesy znala jako své boty. Sprintovala ze všech sil, adrenalin jí rozpaloval krev, hnal její kroky přímo k pěšině.

Utíkej, utíkej, rychle!

Slyšela ho za sebou. Křičel na ni a snažil se ji dohnat.

„Já tě zabiju, ty mrcho!“ ozval se, a ona mu věřila. Každič­ ká buňka jejího těla byla skálopevně přesvědčená, že jestli ji v  tak agresivním stavu chytí, zaškrtí ji vlastníma rukama... přesně těma rukama, kterýma ji ještě nedávno hladil a při je­ jichž dotyku se doslova chvěla touhou.

Teď na to nemysli! Prostě utíkej!

Proklouzla pod několika větvemi, těsně se vyhnula kme­ nům stromů a  o  pár sekund později zaslechla tupý náraz a výkřik plný bolesti. Patrně dostal větví do obličeje, při tro­ še štěstí mu zasáhla oči. K tomu ale potřebovala obrovskou

LISA JACKSON

18

dávku štěstí! Kdyby ho ale nějaká jehlička zasáhla do oka

a napůl oslepila, mohlo by ho to zastavit.

Běžela dál. Myslela si, že ho setřásla na lesní křižovatce, kde se od cesty odděluje pěšina mířící vzhůru do kopce. Ale to se mýlila.

Znovu slyšela těžké kroky, měla pocit, jako by se mu pod nohama otřásala zem. Musel být hned za ní.

Neeeee!

Rozběhla se nahoru, ale stačila udělat sotva dva kroky, když na rameni ucítila těžkou ruku. Vzápětí se jí ke kůži při­ tiskly jako železo tvrdé prsty.

Klopýtla a ze všech sil se pokusila vyškubnout ze sevření a pokračovat v běhu. Ale na to bylo příliš pozdě. Už ji dostal. Otočil si ji a  Destiny se v  temnotě snažila zahlédnout jeho obličej, prosit ho, povědět mu, jak strašně moc ji to mrzí. Nic ale neviděla.

Pokusila se vykřiknout, ale hrdlo jí už svíraly pevné prsty.

Vydala ze sebe jen zachroptění a bezmocný sípavý zvuk. Nemohla se nadechnout. Tak silně jí krk tiskl. Snažila se bo­ jovat, na cizí ruce okolo jejího krku dopadaly slzy, jako by snad doufala, že pláčem zmírní ocelové sevření, které jí uza­ víralo přívod vzduchu. Náhle si uvědomila, že má rukavice. Přesně tohle měl totiž v plánu!

Plíce ji bolely, jako by měly každou chvíli explodovat. Musela se nadechnout!

Dobrý bože, prosím, zastav to! Prosím, už ne...

Jako smyslu zbavená kolem sebe kopala, nedokázala však zasáhnout cíl. Z posledních sil doufala, že se jí podaří trefit nohou nebo kolenem jeho rozkrok.

Ten hajzl ji snad vážně zabije. Uškrtí ji!

čekání na smrt

19

V  plicích ji pálilo, celým tělem jí projížděla omračující bolest. Černé stromy jí začaly tančit před očima.

V panické hrůze se mu pokusila zatnout nehty do rukavi­ ce. Chtěla ho alespoň kousnout, kopnout ho nebo poškrábat k nepoznání... Dokázala se však soustředit už jen na to, jak strašně moc se potřebuje nadechnout. Do plic jí ale nepro­ nikla ani špetka vzduchu.

Byla zoufalá. Plíce se jí doslova trhaly bolestí, hlava jí bo­ lestivě pulzovala.

Dobrý bože, prosím, pomoz mi. Zachraň mě. Zachraň moje děťátko.

Měla pocit, že jí oči vypadnou z důlků, ruce se jí bezvlád­ ně svěsily podél těla, její vědomí začala zahalovat temnota. Pokusila se ještě bojovat, neměla však už žádnou sílu. Už se nezmohla na nic. Ruce ani nohy neposlouchaly, vzápětí zača­ la ustupovat i bolest, jak přicházela o vědomí.

Ne... ne... moje děťátko... můj malý miláčku...

Pak přišel konec.

Kapitola 2

Byl to hloupý nápad.

Hodně hloupý nápad.

Bianca Pescoliová běžela potemnělým lesem. Na cestu jí svítil jen tenký paprsek měsíce. Byla blázen, když souhlasila, že sem přijde uprostřed noci, a  lhala kvůli tomu rodičům. Kvůli čemu vlastně? Kvůli bláznivé hře uprostřed lesa? Za­ mračila se a  dlaní odehnala komára. Letní horko ohřívalo lesy v  pohoří Bitterroots, všude kolem znělo tiché bzučení cvrčků. Zdálo se jí, jako by z dálky zaslechla nějaké hlasy. Pak ale bylo ticho. Jen cvrčci. Rozhodla se, že se nebude vzdalo­ vat od pěšiny, aby se neztratila.

Alespoň doufala, že to bude fungovat.

Nahoru, nahoru, nahoru běžela po zaprášené pěšině, pře­ skakovala kameny vykukující z vyschlé vyprahlé země, husté větve borovic zakrývaly to málo měsíčního světla, které zbý­ valo. Proč s tím proboha souhlasila, říkala si snad po milion­ té a cítila, jak ji začínají bolet nohy.

Byl to Maddiin nápad. Přesněji Madison Leony Averil­

čekání na smrt

21

lové, nejlepší Biančiny kamarádky. No, po dnešní noci se

možná všechno změní. Maddiin status nejspíš výrazně kles­

ne. To je toho.

Do obličeje ji praštila větev. Vyjekla, ale další zaúpění už spolkla, protože nechtěla, aby ji někdo slyšel. A přesně to byl cíl celé hry, pitomé teenagerské verze hry na schovávanou, kterou si sem k  přehradě přišli zahrát. Byla to hloupá hra. Otřela si tvář v  místě, kde ji zasáhla větev borovice, a  poti­ chu zaklela. S  bolavými lýtky a  celá zadýchaná se rozběhla z kopce.

Neměla sem chodit. Teď už to věděla, bylo ale pozdě couvnout. S tím nápadem sejít se uprostřed noci na spodním parkovišti uprostřed lesů, které bylo součástí pozemků Lon­ gových, kde Biančin nevlastní otec pracoval jako manažer, přišla partička jejich spolužáků. To byl další problém. Jestli se Nate Santana dozví, že Bianca je jedno z dětí, které musely vstoupit na pozemek rodiny Longových, aby se na to místo dostaly, asi by se dost rozzuřil a nejspíš by jí udělil minimál­ ně doživotní domácí vězení, pokud by ji ovšem ještě předtím nezabila máma.

Blížila se k nejvyššímu místu na cestě, kde se pěšina stáče­ la kolem hájku. U masivních stromů trochu zpomalila a sna­ žila se popadnout dech. Opatrně se podívala přes rameno, do temnoty pod sebou. Na okamžik si byla jistá, že ji někdo sle­ duje, že se za ní vydal na hřeben. Vystrašeně vzdychla. I když právě to, že se ji nějaký chlapec pokusí najít a  dostihnout, bylo cílem celé té praštěné hry, bála se. Nevěděla, kdo za ní je. Nebo co. Jejím pronásledovatelem mohl být některý z bláz­ nivých spolužáků, ale také jelen nebo los. Ve zdejších le­ sích však mohla narazit i na pumu, nebo dokonce med věda.

LISA JACKSON

22

Jenže právě teď ji k  smrti vyděsil maličký nevinný králíček,

který vyskočil z křoví. Cokoliv jiného by jí způsobilo skuteč­

ný infarkt.

Vzpamatuj se.

S  námahou polkla, zpomalila a  několikrát se zhluboka nadechla. Měla pocit, jako by se nad ní les zavíral. Opatr­ ně se ohlédla přes rameno, pohledem se snažila proniknout temnotou. Skutečně ji z  větví blízkého stromu sledoval pár očí, nebo to způsobila jen její představivost?

Zamrazilo ji. Na chvilku přestala dýchat.

Nepanikař. Nezapomínej, že je to jen hra. V těchto lesích jsi přece vyrostla.

Oči zmizely, jako by je pozřela zlovolná tma.

Ach. Dobrý bože.

Do letní noci praskla větvička.

Co?

Cítila, jak se směrem k  ní plazí zápach. Zadívala se do tmy, zamžourala do stínů a uslyšela hluboké výhrůžné zavr­ čení, při němž se jí naježily vlasy v zátylku.

Co to sakra bylo?

Rozhodně to však nechtěla zjišťovat.

Bianca vystřelila.

Poháněl ji strach. Běžela nahoru do svahu, sílu jí dodával pocit, že ji honí cosi zlého. Trochu jí podklouzly nohy, když se snažila skočit vpřed, udržela však balanc a  pokračovala v běhu. Kousek před ní pěšina dosáhne vrcholu hřebene, pak se začne svažovat dolů na zadní straně hory. Končila v Rokli zoufalců, což nebylo o mnoho lepší.

Skutečně slyšela kroky? Těžký dech? Hlasitější vrčení. V dálce se ozvalo zavytí kojota... Krev jí tuhla v žilách.

čekání na smrt

23

Utíkej! Rychleji!

Divoce vystřelila vpřed, o překot kladla jednu nohu před druhou. Zmocňovala se jí panika, dýchala krátce a  mělce, nohy se jí třásly, v plicích ji pálilo.

Běž! Běž! Běž! Nepřestávej.

Pádila vpřed, dokud neměla pocit, že jí explodují plíce. Dorazila na místo, kde se cestička stáčela mezi dvěma ob­ rovskými balvany. O jeden z nich se opřela. Lapala po dechu. Byla si jistá, že krvežíznivý démon, o  kterém četla ve svém posledním hororu, jí je v  patách a  že se na ni chystá skočit a minimálně jí utrhnout hlavu.

Ohlédla se přes rameno. Byla připravená, že jí pohled padne na tvora, který nepatří do našeho světa, nebo na po­ trhlého spolužáka. Neviděla ale nic než temnou noc, les plný vysokých borovic a  hustých keřů, na které jako černý závoj sedala horká srpnová noc.

Na cestě se neozývají kroky, nezaslechla ani přerývaný dech, žádné výhružné zvířecí hrdelní zvuky.

Nic neviděla a nic neslyšela. Ani zvuk netopýřích křídel. Žádné rychlé kroky spolužáků roztroušených po lese. Větve okolo stojících borovic se v bezvětří ani nepohnuly. Dokonce i kojot přestal se svým osamělým pláčem.

A to bylo divné. Ani ne před hodinou, když začali s tou hloupou hrou, bylo ve skupině minimálně patnáct lidí, mož­ ná dokonce dvacet. Kdo by se s  tím počítal? Věděla jen, že ona byla součástí skupiny teenagerů, kteří se sešli na bývalém parkovišti obrostlém keři využívaném dřevaři, kteří praco­ vali pro rodinu Longových. Na řídce zatravněném a štěrkem posypaném prostranství stála nahodile zaparkovaná osobní i  nákladní auta, z  reproduktorů vozu Austina Reece duněla

LISA JACKSON

24

hudba. Bylo to jediné BMW ve směsi starých popelnic,

pick­upů a SUV. Děti se držely ve skupinkách. Některé popí­

jely, jiné měly v ústech cigarety, a další dokonce kouřily trá­

vu, jak uhodla podle nasládlého zápachu, který se mísil se

štiplavým cigaretovým kouřem. Tlumené hučení konverza­

ce přerušované jen občasnými výbuchy smíchu se neslo ote­

vřeným prostorem, v  kouřových kuželech světel bylo vidět

pohybující se siluety. Červené špičky cigaret a  záře displejů

mobilních telefonů prozrazovaly, kde se nacházejí další děti.

Bianca některé z  dívek znala. Zrzavá Simone Delaneyo­

vá s ní chodila do anglické třídy, Seneca Martinezová, která

závodila ve štafetě, žila jen kousek od lesní chaty, kde Bianca

vyrůstala. Jezdily spolu autobusem na základní školu. Neby­

ly si ale kdovíjak blízké. A Lindsay Croninová? Ta byla v po­

hodě, ale vždycky dělala jenom to, co ostatní. Člověk nikdy

nevěděl, na čem u ní je. Jednu chvíli se tvářila jako vaše nej­

lepší kámoška, jindy jako největší nepřítel. Chovala se zkrát­

ka divně.

Maddie se několika takových večírků zúčastnila už dříve

a měla k tomu prostý důvod: doufala, že na nich potká Teeje

O’Haru. Jako kdyby měla šanci...

No tak, Maddie. Vzpamatuj se. Každý ví, že Teej je napůl

zamilovaný do Lary Haasové. I když si musí počkat ve frontě.

Lara byla stoprocentně nejžádanější holka v Biančině tří­

dě. A usměvavý Teej se svou atletickou postavou a bystrým

rozumem byl mimo Maddiinu ligu. Minimálně on si to my­

slel. Bianca měla podezření, že Maddie ví, že ji trochu zneu­

žívá, ale bylo jí to jedno, nebo si myslela, že to je způsob, jak

dosáhnout toho, aby se do ní TJ zamiloval.

No jasně.


čekání na smrt

25

Během poflakování se na parkovišti před samotným za­ čátkem hry Maddie sotva projevila zájem o  to, co Bianca říká, a  to nejen proto, že už tehdy by se Bianca na celou tu slavnou hru nejraději zvysoka vykašlala.

„Vážně bych se měla vrátit,“ řekla. „Moc se mi to nelíbí.“

„Přestaň se chovat jako srab.“ Maddie sledovala skupinu, která se na parkovišti sešla, pevně svírala v ruce telefon, po­ malu kývala hlavou a mžourajícíma očima přeskakovala po postavách na parkovišti.

„Je támhle. S Reecem,“ zašeptala Bianca a pokynula bra­ dou ke skupince chlapců, kteří si zrovna podávali cosi, co připomínalo láhev. Stáli za Reecovým bavorákem, který se svými parkovacími světly, z  nichž vycházelo nadpozemské zlatavé světlo, a  rytmickou hudbou, představoval pomysl­ ný střed celého večírku. „Je s Castillem a Devlinem,“ dodala Bian ca. „To mě moc nepřekvapuje.“ Ti dva se motali kolem Teeje neustále a doufali, že na nich ulpí alespoň špetka jeho popularity.

Nakonec Teeje zahlédla i Maddie a na rtech se jí objevil náznak úsměvu.

„Víš, že bys správně měla utíkat od něj, že jo?“ připomně­ la Bianca.

„No jo, utíkat... Ale s  rychlostí to nebudu přehánět.“ Maddie pozdvihla obočí a  věnovala Biance všeříkající po­ hled. V tu chvíli Biance došlo, že je na večírku sama za sebe. Jakmile se na Reecův rozkaz „běžte“ dívky rozutekly do lesa, ztratila Maddie z dohledu. Vypadalo to, jako by kamarádka, která ji tak úpěnlivě prosila, aby se potají vykradla z  domu a přidala se k nim, plánovala, že Bianku hodí přes palubu, od samého začátku.

LISA JACKSON

26

I teď se Maddie bezpochyby snažila najít Teeje... pokud se jí to ovšem už nepovedlo.

Vůbec to ale nevysvětluje, proč v okolí nebyli žádní další lidé. Na parkovišti vysvětlil „pravidla“ hry Kywin Bell, deva­ tenáctiletý kluk s blond ježkem a pronikavým modrým po­ hledem. Kywin nebyl vysoký vzrůstem, měl však před sebou velkou budoucnost. Jako maturant si v uplynulé fotbalové se­ zóně připsal vítězný touchdown ve velkém zápase proti od­ věkým rivalům jejich školy, když zachytil přihrávku soupeře a dostal se až do koncové zóny. Dva protihráči na něm doslo­ va viseli, k zemi se jim ho ale dostat nepodařilo.

To bylo skoro před rokem. Kywin po tom odmaturoval a pracoval v místním obchodě s krmivy, ale stýkal se i se svý­ mi mladšími spolužáky. Neustále opakoval, že se chystá na vysokou školu jako jeho starší, silnější a vysportovanější bratr, ale prý čekal na „správnou“ nabídku, která by mu zajistila ideální pozici na hřišti. Všechno to ale byly nesmysly, proto­ že Bianca věděla, že většina vysokých škol už začala trénovat pro blížící se sezónu. Byl konec srpna, proboha!

Kywin tedy evidentně lhal nebo klamal sám sebe nebo obojí. Tak nějak se rozhodl, že on a Austin Reece budou mít na starosti telefony, takže byli „cool“, protože mobily měli jenom oni. Klíče se zabavovaly. Potom Kywin, kterému se v  koutku úst pohupovala zapálená cigareta, všem vysvětlil, že dívky se mají schovat a kluci je budou hledat. To Austina pobavilo. Cílem dívek bylo, vstoupil do vysvětlování Austin, uniknout lovcům, přičemž mohly utéct, schovat se nebo po­ užít nějaký trik. Oba mladíci, jak Austin se širokými rame­ ny, tak svalnatý Kywin, si vyměnili významné pohledy, kte­ ré už tehdy měly Bianku varovat. Reece dodal, že poslední

čekání na smrt

27

dívka, která se nenechá chytit, se stane hlavní vítězkou. Bian­

ca však neměla tušení, která z dívek má mít tu čest. Pořez Ky­

win k tomu nedodal nic. Vlastně nepromluvil ani žádný jiný

z těch praštěných kluků, z nichž většinu znala už od mateřské

školky, a to včetně Teeje, ze kterého, jak musela chtě nechtě

uznat, se vyloupl opravdový fešák s atletickou postavou tvr­

dou jako skála.

To je toho. Patřil ale také k největším nadutcům na ško­ le, a jeho dva věční kumpáni, Rod Devlin a Joaquin Castillo, nebyli o moc lepší.

Minutku dvě poté, co se dívky rozprchly do lesů, se za nimi vydali i  kluci. Bianca slyšela jejich halekání a  dusot. Bylo to znepokojující, ten hluk ji hnal vpřed a zároveň děsil k smrti. Poprvé v životě si připadala jako kořist, kterou pro­ následuje lovec. Její kroky poháněl adrenalin, když se drala hustým mlázím. Věděla jen, že nechce, aby ji někdo chytil. Proto se pohybovala potichu a  opatrně. Fungovalo to... na chvíli. Pomalu se protáhla kolem shluku křoví.

V tu chvíli se však ze stínu vynořila masitá zpocená ruka a  chytila ji za rameno. Bianca úlekem zaječela a  vyskočila, a až potom poznala toho pitomce Kywina Bella.

„Mám tě, ty malá policajtská mrcho! Teď si to slízneš!“ V jeho hlubokém hlase zaslechla zlý, téměř sexuální podtón. Hbitě se vysmekla z jeho pevného sevření.

S divoce bušícím srdcem po něm ještě máchla rukou, oto­ čila se a jako střela vyrazila vzhůru po severním úbočí kopce, kam jako malá chodila s tátou na výlety.

„Hej! Počkej... chytil jsem tě!“

Ona ale jeho rozzlobený hlas ignorovala.

Pohybovala se rychle a chytře a brzy ho setřásla. Byla roz­

LISA JACKSON

28

hodnutá, že jestli ji ten idiot znovu chytí a pokusí se ji opět

vyděsit, nakope ho rovnou mezi nohy. To si za rámeček nedá.

Litovala jen, že si nevzala těžké okované boty, ale růžové bě­

žecké niky, lehké tenisky s  reflexními páskami po obvodu

podrážek. Boty, které ji prozradí, jakmile jejím směrem ně­

kdo posvítí baterkou.

Popadala dech a silou vůle se snažila utišit divoce tlukou­ cí srdce. Pozorně naslouchala, jestli uslyší ostatní. Žádné hla­ sy však neslyšela. Žádné vylekané pištění objevených dívek. Žádný smích. Žádné zvuky běžících nohou. Kromě svého zrychleného dechu zkrátka neslyšela vůbec nic.

Zvláštní.

Něco bylo špatně. Hodně špatně.

Kromě zahoukání sovy a občasného zašustění netopýřích křídel byl les tichý jako hrob. A stejně temný.

Co se to sakra dělo?

Co když celá tahle „hra“ byla jen léčka, napadlo ji. Co když si z ní jen vystřelili, a zatímco ona běží prázdným lesem a snaží se uprchnout chlapcům, ostatní se o ni už přestali za­ jímat a nyní pořádají večírek někde jinde.

Skvělé.

I  když z  vyhřáté lesní půdy stoupalo horko, Biance pře­ běhl po zádech mráz.

Nenechej se ovládnout vlastní paranoiou. Maddie by tě ni­ kdy takhle nenapálila. Určitě ne. Navíc v téhle společnosti nic neznamenáš, nejsi někdo, z  koho by si ostatní chtěli vystřelit. Kromě Maddie nejspíš ani nevědí, že tu vůbec jsi. Musela si však přiznat, že netuší, čemu má věřit.

Temný hlas v  mysli jí našeptával, že se skutečně moh­ la stát cílem hloupého žertu. Koneckonců byla dcerou pol­

čekání na smrt

29

dy a ostatní se na ni dívali podezřívavě. Navíc před několika

měsíci její vlastní matka zatkla Kywinova otce za podezření

z domácího násilí.

Nebylo divu, že se ten blbec vydal zrovna v jejích stopách. Jak že jí to řekl? „Ty malá policajtská mrcho,“ sakra. A Reece, to byl případ sám o  sobě. Jediný syn zazobaného právníka byl chytrý a strašlivě domýšlivý. Dokonalý prototyp prince­ tonského zlatého hocha. Paráda.

Nesměla však zapomínat ani na ostatní. Donalda Justi­ sona, syna starostky znala ze střední. I jeho však považovala za hrozného idiota. A  Bryant Tophman? Syn kazatele, vzor nevinnosti, ctnosti a zbožnosti. Takový pokrytec! Vydával se za andílka, byl však z celé té bandy nejhorší. Takovým lidem máma říkala „vlk v rouše beránčím“. Tophman ale nebyl vůd­ cem party, tu čest měl Austin Reece. Topha považovala za ja­ kousi šedou eminenci.

Znovu si uvědomila, že sem neměla chodit. Proč jen Maddii poslouchala?

Protože jsi husa hloupá!

Ačkoliv se Bianca potila vlivem horkého vzduchu a z na­ máhavého běhu, chvěla se po celém těle, dlaněmi si hladi­ la paže a přemýšlela, že se vydá zpátky z kopce k parkovišti. Čeho by se tak měla bát? Koneckonců to byli jen kluci. Nota bene kluci, které znala. Dobře, neměla je moc ráda. No a co? Už už byla rozhodnutá, že se vrátí, když zaslechla ten zvuk... Zašustění, jako když slabý vánek obrátí na zemi několik listů, nebo když se had plazí uschlou trávou.

Srdce jí úlekem poskočilo.

Rázem vše opět ztichlo.

Bylo to tak děsivé.

LISA JACKSON

30

Naskočila jí husí kůže.

Zadívala se do temného podrostu a mezi stromy, které se tyčily k černé obloze.

Nic.

Nikde ani vánek.

Co to tedy bylo za zvuk?

Náhle se to ozvalo znovu.

Jenže blíž.

A už to nebylo žádné zašustění. Vypadalo to spíš, jako by se něco otřelo o větev.

A potom další tlumený zvuk. Rytmický zvuk.

Kroky? Opravdu se k ní někdo nebo něco blížilo skrz husté křoví?

Dobře, vzhledem k  tomu, že hrála tu bláznivou hru, to dávalo smysl.

Zaslechla snad prasknutí větvičky?

Za daných okolností by to přeci měl být normální zvuk.

A přesto...

Koutkem oka zahlédla pohyb a stín. Následné zachrastění suchého listí znělo jako výhružný zvuk do klubíčka stočené­ ho chřestýše, který je připravený k útoku.

Zachvěla se.

Mohl zvuky způsobovat vítr?

Ne. Ne během tak klidné a horké noci.

Bez dalšího přemýšlení vystřelila kupředu. Silou vůle se nutila šplhat dál k vrcholu kopce, v uších se jí neustále ozý­ valo hlasité funění velkého zvířete, které ji sledovalo.

Co to proboha bylo?

Neměla však v úmyslu zpomalit, aby to zjistila. Zanedlou­ ho doběhla až na hřeben, kde se stromy o něco rozestupovaly

čekání na smrt

31

a pouštěly k zemi trochu měsíčního svitu. Zadýchaná Bianca

se odvážila rychle ohlédnout přes rameno a  spatřila za se­

bou obří nestvůru. Ať už to bylo cokoliv, běželo to za ní na

krátkých zadních nohou a od jediného oka se tomu odráželo

měsíční světlo. Zdálo se, jako by to slabě zářilo. Byl to člověk?

Nebo zvíře? Dobrotivé nebe, chlupatá příšera měřila určitě

víc než dva metry! Z  hrdla té strašné věci se ozývalo tiché

tlumené vrčení. Proboha!

Vyděšeně zakřičela a pokračovala v běhu.

Tohle je jenom špatný žert. Musí být.

Neposlouchala však racionální stránku své mysli, ne teď, když jí srdce bušilo jako o závod! Všechny instinkty na ni do­ slova křičely, aby prchala, aby zmizela, aby zkrátka mezi se­ bou a příšerou utvořila co největší vzdálenost. Vyrazila proto tryskem z kopce dolů. Snažila se však být opatrná a nevyvrt­ nout si kotník. Do těla ji bodaly větve stromů, na obličej se jí lepily pavučiny. Na pěšině jí podklouzla noha. Pořád se však snažila držet cesty, a za ní ta... ta věc se prodírala podrostem. Nyní už se to nikde neschovávalo, aby ji to mohlo překvapit. Ne, teď už ji to pronásledovalo zcela otevřeně a nahlas.

Znovu se ozvalo zavrčení. Výhružný, hrozivý zvuk.

Bože, bože, bože, to ne!

Dolů, dolů, rychle dolů!

Rychleji, rychleji... Ach, pro Krista! Zavrávorala. Běžec­ kou botou se zachytila o kořen, který vyčníval ze země. Do­ slova vyletěla vpřed do temnoty. Chodidlo jí zůstalo u země, noha se jí bolestivě zkroutila.

„Au,“ rozhodila rukama. Konečně se jí noha uvolnila a ona s pronikavou bolestí v koleni dopadla na zem. Tv rd ě. Prásk! Bradou narazila o nemilosrdnou půdu a cítila, jak se jí roztrhla kůže.

LISA JACKSON

32

„Uf !“ náraz jí doslova vyrazil dech z plic.

Vstávej, vstávej, na tohle teď nemáš čas, rychle se zvedni na nohy, Bianco.

Do ramene jí vystřelila pronikavá bolest. To bylo špatné. Nemohla se ale zastavit. Musela se odsud co nejdříve dostat.

Tak dělej!

Zdálo se jí, jako by se les kolem ní uzavíral.

Ta nestvůra se řítila přímo na ni, těžce dusala, až se z toho chvěla zem.

„Zatraceně,“ ulevila si polohlasem a  přinutila se opět vstát a běžet dál. V kotníku jí pulzovala ostrá bolest. Do háje! Bolelo to jako čert, ale Bianca zatnula zuby a  pokračovala. Jenom trochu pomaleji. To nebylo naschvál, bolest v  noze jí neumožňovala utíkat naplno. S  lehkým kulháním běžela po cestě dál. Dlaněmi odhrnovala větve a  pozorně poslou­ chala zvuky za sebou. Po pěšině doslova klouzala pořád dolů a dolů z kopce.

Vypadni z  pěšiny. Musíš sejít z  cesty, jinak tě ta nestvůra snadno dostihne.

Podívala se na okolní stromy a do stínu ponořený kopec, neznala to tam. Může to risknout? Kousla se do rtu a pořád­ ně se zaposlouchala. Byla ta strašná věc blíž? Nebo to vzdala? Nebo na ni čeká pod kopcem?

Kdyby tak s sebou měla ten zatracený telefon. Mohla by si zavolat nebo poslat smsku nebo použít GPS, aby zjistila, kde se nachází, nebo aby se spojila s někým, kdo by mohl po­ moci... I kdyby to mělo znamenat, že zavolá svému staršímu bratrovi a nechá si od něj dát kázání. Bylo by jí to jedno.

Do háje, proč jenom poslouchala tu pitomou Maddie a šla sem?

čekání na smrt

33

Byla zoufalá a sotva popadala dech, držela se však pěšiny. Uvědomila si, že už je určitě nejméně v půlce kopce, a dolů to šlo o dost rychleji než nahoru. Navíc tu potvoru naposle­ dy viděla na kopci. Jakmile dorazí dolů, bude se držet po­ toka, který ji zavede až na pozemek Longových. Jestli bude dostatečně svítit měsíc, tak se odtamtud už snadno dostane až domů a při troše štěstí se jí podaří vplížit do domu zadem, aniž by ji někdo zpozoroval.

A  nikomu to neřekneš? Jsi celá potlučená, poškrábaná a  nejspíš máš vyvrtnutý kotník. Toho si máma stoprocentně všimne. A  co ta obří příšera, která tě pronásledovala? Jenom tak na ni zapomeneš? Prober se, Bianco.

Potlačila nutkavou potřebu rozbrečet se a  pokračovala v běhu.

Ozvalo se však další děsivé zavrčení.

Tak blízko!

Polekaně vyskočila a  běžela ještě rychleji, na štěrkovém podkladu však opět ztratila rovnováhu.

„Do háje!“

Nohy jí podklouzly a Bianca nekontrolovatelně letěla dolů ze svahu, svět byl najednou celý temný a točil se s ní. Rukama se zoufale snažila zachytit čehokoli pevného, řítila se přes ka­ meny, pařezy a hrubé kmeny borovic, které jí odíraly holou kůži na rukou a nohou. Nedokázala už zastavit křik, který se jí vydral z hrdla, když se zoufale snažila zachytit trávy nebo kořenů, zkrátka čehokoliv, co by zpomalilo její děsivý pád do propasti. Srdce jí divoce bušilo, hlava se jí točila, z prstů na rukou jí tekla krev, nehty měla rozdrásané. Přesto se je znovu a znovu snažila zarýt do vyprahlé půdy.

Dobrý bože, prosím, pomoz mi!

LISA JACKSON

34

Lup! Zápěstí se jí zkroutila. „Jau!“ vykřikla znovu hlasitě a dál se přes stromy a pařezy řítila dolů. Konečně se zastavila. Přistála na dně rokle, kolem ní se ještě vznášel prach a větve borovic, když se převalila přes břeh a spadla do mělkého po­ toka. Cítila, jak pod ní teče studená voda.

„Aaach,“ ten zmučený zvuk se vydral z  jejího vlastního hrdla. Pokusila se zvednout hlavu a trochu se sebrat, ale svět se s ní divoce točil, obloha posetá hvězdami jí rychle kroužila nad hlavou. Pohled se jí zamlžoval, scházela síla.

Nesmíš se zastavit! Vstávej! Pořád to tu někde je!

Jako omráčená se snažila soustředit. Cítila, jak její mokré kudrnaté vlasy pomalu unáší proud vody. Celé její tělo ovlá­ dala strašlivá bolest, kašlala a plivala prach.

Koukej vstát, Bianco!

Všechny instinkty na ni doslova křičely, ale ona byla jako omámená, celé tělo ji bolelo, odřeniny pálily jako čert. Za­ dívala se vzhůru k obloze, kde ve strašlivé dálce blikaly dro­ boučké hvězdy. Přes měsíc v tu chvíli přecházel tenký závoj mraků. Ten pohled k nebesům pro ni znamenal balzám, kte­ rý alespoň na okamžik ztišil všechny její bolesti.

Pro lásku boží, tady nemůžeš jen tak ležet!

Pohyb!

Blíží se to!

Zdravý rozum jí důrazně napovídal, aby svoje zmlácené tělo opět uvedla do pohybu. Cítila, jak jí na nohy a tělo šplou­ chá studená voda. S  maximálním vypětím sil zvedla hlavu, kterou jí v tu chvíli prolétla ostrá omračující bolest. Bože, co když je vážně zraněná? A kde se ukrývá to zvíře, děsivá pří­ šera se zkaženým dechem, zlatě zářícím okem a chlupatými končetinami? Jak se snažila pohnout rukama a nohama, za­ dívala se do okolního podrostu křoví a stromů.

čekání na smrt

35

Ale neviděla po tom obřím neandrtálci ani stopu. Nikde nebylo vůbec nic. Kromě zurčení potůčku přeskakujícího ka­ meny nic neslyšela.

Díkybohu.

To ale neznamená, že se ta příšera někam vypařila. Rych­ le, vstávej. Musíš odsud vypadnout! Běž podél potoka až k po­ zemku Longových. Odtamtud se už domů dostaneš.

Ale co ostatní? Maddie...

Zapomeň na ně. Zapomeň na ni. Musíš se odsud hned do­ stat. Teď!

Znovu se pozorně zaposlouchala, uši měla nastražené, všechny smysly v  pohotovosti. Povšimla si podivného hni­ lobného zápachu.

Mohl to být skunk? Nebo odporný dech té příšery. Panebo­ že –

Cítila, jak se jí o nohu otřelo cosi slizkého.

Dělej, Bianco!

S námahou se otočila a našla kámen nebo kořen nebo co to bylo, o který se chtěla opřít, aby mohla vstát. Předmět ale nedržel úplně pevně. Stiskla ho a uvědomila si, že vůbec ne­ drží kořen ani kámen, bylo to příliš měkké. Téměř kašovité, mělo to však pevný střed. A... ach, dobrotivé nebe, jak se jí začala projasňovat mysl, uvědomila si, že zápach je strašlivý a že nepochází od skunka. Byl to spíš zápach mrtvého, roz­ kládajícího se masa.

Couvla. Úlekem doslova nadskočila. Zběsile se snažila od toho předmětu dostat, cítila na zádech studenou vodu poto­ ka, zadívala se na to. Skutečně napříč korytem potoka leželo lidské tělo?

Strachy ani nemohla popadnout dech.

Ne, ne, ale... Ne... Ale...

LISA JACKSON

36

Tak co to, proboha?

Tenký mračný závoj se pohnul a  měsíc stříbrnými pa­ prsky ozářil koryto potoka. Bianca už uvažovala zcela jasně a došlo jí, že se skutečně dívá na mrtvé tělo. Tělo s rozkláda­ jícím se, hnijícím masem, obnaženými kostmi... Tělo mrtvé mladé ženy, která ve vodě ležela obličejem vzhůru. Kolem hnijící hlavy se v  pomalém proudu vody poklidně vznášely bledé vlasy, zuby, které neschovávaly žádné rty, byly obnaže­ né a v místech, kde kdysi bývaly oči, zely jen černé díry.

Prokrista, to ne!

To už Bianca stála na nohou a klopýtavě běžela korytem potoka, přičemž se jí z hrdla vydral výkřik tak hlasitý, že mu­ sel probudit mrtvé v celém okrese Pinewood.

Kapitola 3

Ozvalo se zazvonění a Regan Pescoliová zprudka otevře­ la oči. V místnosti byla tma, Santana potichu oddychoval na posteli hned vedle ní, na displeji digitálního budíku modře svítily číslice 2:32, a na nočním stolku zvonil a vibroval mo­ bilní telefon.

Bezva, pomyslela si sarkasticky. Právě tohle byl ten nej­ větší problém práce detektiva v  Úřadu šerifa okresu Pine­ wood. Neustále hrozilo to, čemu policista Pete Watershed ří­ kal „spánkus interruptus“. Watershed byl hrozný pitomec, ale i pitomci mohou být čas od času vtipní.

Zašátrala po telefonu, ale nechtěně ho shodila na zem. Nešika. S námahou se překulila k okraji. Sklonila se dolů, na­ hmatala ten zatracený mobil a přitiskla si ho k uchu.

„Pescoliová,“ řekla, rozespale zívla, zamrkala, s námahou si sedla. To poslední, co by chtěla ve svém požehnaném stavu momentálně dělat, bylo vstát z postele, obléknout se do uni­ formy a jet někam na místo činu. Prsty volné ruky si odhrnu­ la vlasy z čela a pokusila se zahnat zbytky noční můry, které se jí ještě honily hlavou.

LISA JACKSON

38

„Tady Rule,“ ozval se mužský hlas. Kayan Rule pracoval na oddělení jako policista. Tento Afroameričan vypadal, jako by se mnohem lépe cítil na basketbalovém hřišti než v uni­ formě policisty Úřadu šerifa okresu Pinewood. Byl to ale skvělý polda, a navíc fešák s odzbrojujícím úsměvem. „Mys­ lím, že by ses měla podívat na bývalé dřevařské tábořiště na pozemku Longových.“

„Tak to si myslíš špatně,“ řekla, vzápětí však svého otrá­ veného tónu zalitovala, a  proto rychle dodala: „Co se dě­ je?“

Santana vedle ní na posteli zachrápal, jeho černé vlasy v  potemnělé místnosti ostře kontrastovaly se světlým polš­ tářem. Pak její manžel zavrčel, zvedl se na lokty a zadíval se na ni.

Ona si ho však nevšímala.

„Je tu se mnou i tvoje dcera,“ řekl Kayan.

„Moje dcera?“ zopakovala. Rázem byla dokonale pro­ buzená, srdce se jí sevřelo. „Bianca?“ zeptala se, jako kdyby měla ještě nějakou jinou.

„Jo.“

„A  co tam dělá? Provedla něco?“ zeptala se Pescoliová, představovala si, jak Bianku někde přistihli s klukem, opilou, zhulenou nebo všechno dohromady. Nádhera. Nyní, když Jeremy, její nejstarší potomek, konečně začal sekat latinu a pomalu se stával plnohodnotným členem společnosti, pře­ vzala pochodeň rebelství jeho mladší sestra. Jo, přesně tohle potřebovala.

„Objevila mrtvé tělo... to nám alespoň říká ona.“

„Cože? Bianca narazila na mrtvé tělo?“ Jak k něčemu ta­ kovému mohlo dojít? Bianca měla přece spát u kamarádky.

čekání na smrt

39

A to tě vážně překvapuje, že tvoje vlastní dcera lhala ohled­ ně svých plánů na dnešní noc? Vzpamatuj se, Regan, sama víš nejlíp, jaké to je, když je člověku sedmnáct!

„Takže Bianca je na Vyhlídce u přehrady s mrtvolou,“ zo­ pakovala po chvilce Pescoliová.

„Přesně tak.“

Pescoliová se snažila vstřebat, co jí právě kolega řekl, mu­ sela uvažovat jako polda, ne jako máma. „Kdo je oběť?“

„Nevíme. Žena, a  nejspíš dost mladá. Možná patnáct, šestnáct, tak nějak... Nemáme ji podle čeho identifikovat. Ale už zhruba týden se tu pohřešuje jedna dívka. Ztratila se minulý pátek. Destiny Rose Montclaireová. Zrovna to pro­ věřujeme.“

Tak mladá... jen o  málo starší než dítě. Pescoliové se se­ vřelo srdce. „Bianca ji zná?“

„Tvrdí, že ji zná, ale že se moc nekamarádily. Něco po­ dobného tvrdí i ostatní děti, které tu jsou, ale všechno ještě prověřujeme.“

„Kdo je tam ještě s Biancou?“

„Taková partička teenagerů. Měli večírek. Prý hráli ně­ jakou hru. Něco na způsob dobývání vlajky nebo schovky. Kluci chytali holky.“

V  Pescoliové by se krve nedořezal. Bylo to pořád horší a horší.

„Chytali takhle vaši dceru, když narazila na mrtvé tělo. Zrovna všechno ověřujeme, ale asi to bude chvíli trvat. Jak jsem už říkal, nejspíš byste sem měla přijet.“

„Jo, přesně to udělám, ale nejdřív bych si chtěla promluvit s Biancou.“

„Jasně, zrovna je tu se mnou.“

LISA JACKSON

40

Co tam, proboha, Bianca dělala? S kým tam byla? Proč jí lhala? Hlavou jí vířily desítky otázek.

„Mami?“ Biančin hlas zněl slabě, skoro se jí chvěl. Byla vystrašená. Tohle se její tvrdohlavé umíněné povaze příliš nepodobalo.

Pescoliové vztek byl rázem ten tam. „Neboj se, zlatíčko, jsem tady,“ řekla. To už ale vstávala z  postele, což jí velké břicho nijak neusnadňovalo. Málem klopýtla o pantofle a ra­ ději je odkopla stranou. Cisco, její strakatý kříženec teriéra, jí poskakoval v  patách a  choval se spíš jako štěně než jako dospělý pes.

Bianca zašeptala: „Přijeď si pro mě.“

„Přijedu.“ Pescoliová se tomu bláznivému psovi vyhnula a zamířila rovnou do přilehlé koupelny, kde se zeptala: „Co se stalo? Co jsi dělala na Vyhlídce? Já myslela, že chceš strávit noc s Maddií.“

„Taky že jo. Teda byla jsem... sakra, já vlastně ani nevím. Na Vyhlídce se sešlo pár spolužáků a měla se tam hrát taková hloupá hra. Poslyš... já... vš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist