načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čechy krásné, Čechy mé - Miloslava Rýznarová

Čechy krásné, Čechy mé

Elektronická kniha: Čechy krásné, Čechy mé
Autor:

Kniha je souborem cestopisných povídek, které autorka během posledních let publikovala na předních internetových turistických stránkách. Mnohé z nich mohou čtenáře podnítit k vlastním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 340
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-879-7667-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha je souborem cestopisných povídek, které autorka během posledních let publikovala na předních internetových turistických stránkách. Mnohé z nich mohou čtenáře podnítit k vlastním turistickým výpravám za přírodou, historií, či tajemnem.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Miloslava Rýznarová

ČECHY KRÁSNÉ,

ČECHY MÉ


3

Copyright:

Autor: Miloslava Rýznarová

Vydal: Martin Koláček – E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-87976-65-4 (ePub)

978-80-87976-66-1 (mobipocket)

978-80-87976-67-8 (pdf)


4

OBSAH

Věnování 9

Úvod 10

Teplice – památky a jejich historie... 12

Unikátní Beuronská kaple v Teplicích 17

Vycházka za hradem Doubravka v Teplicích 19

Novoroční výstup na hrad Doubravka 21

Hrad Kyšperk 24

Výlet za tajemnými troskami kostela sv. Prokopa v Krupce 26

Výlet na Komáří Vížku a dál k městečku Krupka... 29

Moldava – srdce Krušných hor 33

Zamlžená obec Mikulov v Krušných horách 36

Skoro jarní vycházka za zajímavostmi v Proboštově u Teplic 39

Kostel sv. Valentina v Novosedlicích – jediný toho jména na Litoměřicku 42

Obec Lahošť 44

Obec Jeníkov na Teplicku 45

Duchcov, Casanovské slavnosti a jiné zajímavosti 47

Za poznáním města Bíliny 52

Bílina – lázně Kyselka 54

Vrch Bořeň u Bíliny 57

Cesta za Salesiovou výšinou do Oseku 59

Tvrz Hradiště 61

Malebná vesnička Světec s krásným zámkem, farou a kostelem sv. Jakuba staršího 63

Mlýnišťský (pekelský) vodopád a zámek Krásné Březno 67

Hrad Blansko 69

Cesta za zámkem ve Velkém Březně 71

Hrad Sukoslav v Kostomlatech nad Milešovkou 72


5

Hrad Střekov 75

Střekovská vyhlídka 77

Bájná hora Radobýl – hora Karla Hynka Máchy... 78

Zřícenina hradu Ostrý 82

Hrad Kamýk 84

Cesta za hradem Košťálov 87

Hrad Hazmburk 91

Starobylé a malebné městečko Úštěk 94

Výlet nejen do Zubrnic – nejmladšího skanzenu v Čechách 97

Skanzen v Přerově nad Labem 99

Z Krušných hor na hrad Hasištejn 101

Výlet ze Staré Boleslavi do lázní Toušeň 104

Stará Boleslav a sv. Václav – patron české země 107

Stadice – historická obec Přemysla Oráče 110

K Dutému kameni z Kunratic u Cvikova přes osadu Drnovec 112

Horní a Dolní zámek v Benešově nad Ploučnicí 115

Hrad – zámek Grabštejn na Liberecku 117

Moje první návštěva hradu Děvína na Liberecku 119

Hrad Děvín na Liberecku – moje druhá návštěva 121

Hrad Děvín v Praze 123

Návštěva hradu Karlštejna 124

Za památkou hradu Kokořína 126

Na Okoř je cesta z Prahy krátká... 128

Návštěva města Děčín... 129

Přehrada Všechlapy 131

Flájská přehrada 133

Zámek Červený hrádek 136

Zámek Jezeří 138

Zámek Libochovice 141


6

Zámek Ploskovice 143

Cesta za památkami města Zákupy 147

Výlet za zámkem v Zákupech 149

Cesta za zajímavými útvary na severu Čech, okolo Horní Světlé a Mařenic 152

Výlet na Labskou Stráň – Belveder 155

Měl to být výstup na hrad Ronov, ale pak výlet do obce Holany a Stvolínek 157

Za poznáním města Českého Dubu 160

Děčínský Sněžník 164

Hrad Hněvín v Mostě 166

Zajímavostmi města Most 168

Jarní výlet za bledulemi do Pekla u Zahrádek 170

Výlet na Erbenovu vyhlídku a do Bertina údolí 172

Hrad Oparno a Oparenské údolí 174

Výlet do pohádkového lesa přes Dolní Zálezly do Vaňova. 176

Cesta za světovým unikátem – přesunutým gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie 178

Obora Mstišov a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Dubí 180

Trmický zámek 182

Rozhledna Dymník v Rumburku 184

Rozhledna Vlčí hora u Krásné Lípy 186

Výlet k Vaňovskému vodopádu 187

Výlet do ústecké zoologické zahrady 189

Posázavskou stezkou – část vlakem a část pěšky 191

Posázavskou stezkou z Kamenného Přívozu do Týnce nad Sázavou – 2. etapa. 194

Za hradem v Týnci nad Sázavou 197

Pohodová vycházka z Chlomku do Davle a k ostrovu sv. Kiliána 199

Za prohlídkou cisterciáckého kláštera v Oseku 201

Město Osek - výlet za poznáním památek a hradu Rýzmburka 203

Za tajemnem a energií k nedostavěnému klášteru Klarisek v Panenském Týnci 206

Největší český menhir Kamenný pastýř u vesnice Klobuky 209


7

Výlet na hrad Tolštejn 211

Výšlap z hradu Tolštejna k rozhledně na Jedlové hoře 213

Zbraslav – náš cíl za dalším poznáním krás! 215

Přes Pekelské údolí k Novozámeckému rybníku 217

Cesta za zámkem v Nelahozevsi 219

Cesta za expozicí baronky Ulriky von Levetzow do mosteckého muzea 222

Třebívlice a jejich světový ohlas, díky lásce básníka J.W.Goetha k baronce Ulrice von

Levetzow. 224

Z Malých Žernosek do Opárenského údolí... 227

Cesta za památkami města Roudnice nad Labem 229

Moje druhá návštěva města Roudnice nad Labem a jejich dalších památek... 233

Za Svatým Václavem a Národní Mší do Staré Boleslavi 237

Cesta za zámkem do Mnichova Hradiště 241

Výstup na hrad Bezděz 245

Město Ústí nad Labem a jeho okolí 250

Za dalšími památkami Děčína – Thunskou kaplí a okolo Labe... 253

Další výlet Děčínem za jeho zajímavostmi... 257

První zahřívací jarní vycházka po zimě okolo Teplic... 261

Výlet z Litvínova přes Saleziovu výšinu – Osek až do Oldřichova, ale...? 264

Kladruby u Teplic – socha sv. Jana z Nepomuku a kaple sv. Petra a Pavla 267

Jaro v zámeckém parku v Teplicích 269

Výlet od jezera Barbora do města Hrobu 271

Do Křižanova a Domaslavic za pstruhy, medvědím česnekem a rodným domkem Hany Benešové

274

Výlet Bořislav – Bílka – Bouřňák – Dlouhá louka – rozhledna Vlčí hora 277

Z Malých Žernosek do Oparenského údolí 279

Výlet do Lbína – Pytlíkova a okolo „Tří dubů“ zpět do Teplic 282

Z Bořislavi přes Vrahožily do Rtyně nad Bílinou 285

Krupka – město plné památek... 288

Pár slov o Vrchlického ulici v Teplicích 292


8

Chabařovice kdysi a dnes... 294

Cesta do Rumburku... 298

Z Řehlovic do Habří přes Hliňany a zpět do Řehlovic 304

Zas jednou po letech na hrad Střekov... 308

Od Davle za tvrzí Mrač přes Poříčí nad Sázavou 311

Za zámkem Thunů do Jílového u Děčína 315

Vzpomínková cesta do Karlových Varů 319

Zámek v Klášterci nad Ohří a jiné památky 324

Malý výlet za švestkami okolo Chotiměře 328

Zámek Líčkov, galerie malíře Oskara Brázdy a siesta se zámeckou paní... 330

Za hradem Rýzmburk a další památky Oseka 334

Výstup na královnu Českého středohoří – horu Milešovku 337

Zřícenina hradu Pernštejna 341

Poplužní dvůr Schönburg – později tvrz Šumná u Klášterce nad Ohří 343

Zřícenina hradu Šumburk 344


9

VĚNOVÁNÍ

Tuto knihu věnuji na památku svým dětem, jako vzpomínku na moje výlety

přírodou a za různými památkami po naší krásné zemi...

Pepovi, Romanovi a Gabriele


10

ÚVOD

Milí čtenáři!

Vydejte se spolu se mnou objevovat kouzlo naší krásné země, hledat

pozůstatky dávné minulosti, pojďte se projít českou krajinou, kterou opěvovali

naši básníci, brouzdat se travou, zaposlouchat se do bublání potůčku,

poslouchat zpěv ptáků, z jara obdivovat různobarevnou zeleň keřů a stromů,

mechů a kytiček deroucích se zpod země a na podzim zas barevnost listí.

Chodit po cestách a necestách, lézt do vrchů a vdechovat do sebe tu nádhernou

atmosféru přírody a krajiny a třeba i potkat někde v remízku srnku, jak

vylekaná se peláší schovat...

Rozhlížet se do dáli po vrších a kopcích a zkrátka sát všemi póry těla tu

nádheru, která okolo nás je. Vždyť v přírodě je tak krásně. Je vidět spousta

rybníků, potůčků i řek, jak se vinou krajinou, zvlášť když je k tomu ještě

vyšperkovaná starými hrady, jejich zříceninami, zámky, kláštery a kostely,

kaplemi a různými jinými památkami z dob naší minulosti. Poznávat jejich

historii, žít „pomyslným“ životem hradních nebo zámeckých pánů, oddávat se

jejich hrám, ale i bojům, snášet různá jejich příkoří, anebo chcete-li,

připodobnit si dobu, ve které žili.

Je dobře, že se teď do oprav historických památek věnuje více financí, než

tomu bylo dříve, že se znovu restauruje dávné dědictví našich předků,

abychom pro naše další pokolení měli co zanechat.

Inspiraci pro svou knížku jsem čerpala během svého pobytu v Teplicích,

v ústeckém kraji, kam jsem se přistěhovala před jedenácti lety. Teplice pro mě

byly krajinou neznámou, a tak jsem samozřejmě začala napřed poznávat toto

město a postupně jeho okolní i vzdálenější místa, se kterými bych Vás ráda při

svých výletech seznámila. Přidám k tomu jen letmo trochu historie toho

každého místa, které jsem navštívila. Historii navštívených míst zde pro

utvoření si celistvého obrázku jen nastiňuji svými slovy, jak jsem ji vyčetla z

různé literatury, neboť nejsem ani historik, ani archeolog, který musí znát tyto

věci přesně.

A proto Vás o to i prosím, abyste takto na moje vyprávění nahlíželi. Taktéž si

myslím, že i pověsti spojené s těmito místy se nemají ničit, ale používat dál,

pro zpestření vyprávění a znovu je ožívat a je už na každém z Vás, jak si je kdo

přebere.


11

Chtěla bych ještě dodat, že některá místa, o kterých v této knize píši, se mohla

změnit od napsání článku, do doby vydání mé knihy tím, že byla

rekonstruována a tudíž dnes mohou vypadat trochu jinak, než o nich píši,

neboť moje výpravy za nimi se udály během pár let mého pobytu v Teplicích.

Zvu Vás tedy na první výlet do Teplic a pak na další a další...

Výlety jsou voleny dle vzdálenosti, dle roční doby a odpovídajícího počasí,

které mě při mých výletech někdy limitovalo. Možná pro někoho dojde

k oživení vzpomínek a pro někoho zas k poznání něčeho nového.

Sedněte si tedy do křesla, nebo si lehněte na gauč či do postýlky a pojďte se

mnou pomyslnou procházkou po starých historických místech, v duchu

vdechujte vůni okolní krajiny i přírodu protkanou švitořením ptáčků...

K tomu Vám přeji hezkou pohodu!

Miloslava Rýznarová


12

TEPLICE – PAMÁTKY A JEJICH HISTORIE...

Když jsem se sem nastěhovala zhruba před 11 lety, tak jsem si dala za úkol je

dobře poznat. Vzala jsem svého psího kamaráda pudlíka Maxe a začali jsme

Teplicemi procházet křížem krážem, jak se mně zamanulo. Že to nebyla

procházka jenom na pár hodin, to se rozumí, ale ani na pár dní. Každý den,

nebo i obden, a taky záleželo na počasí, jsme vyráželi za dalšími a dalšími

zajímavostmi tohoto města a věřte mně, že toho tady bylo dost k poznávání.

Ani ještě dodnes jsem všechna místa a kouty nepoznala a také to, co jsem

viděla v začátcích mého pobytu, se již změnilo. Dostalo to nový kabát, zkrátka

vylouplo se to do nové krásy.

Teplice jsou krásné lázeňské město s 50 tisíci obyvateli a provádí se zde léčba

pohybového ústrojí. Má plno krásných budov, a to nejen lázeňských.

Z lázeňských budov musím uvést v prvé řadě lázně Císařské, které byly

postaveny na místě kdysi bývalého zbořeného mlýna a hostince na Laubeho

náměstí, které nese dosud stejný název. Lázně byly pojmenovány podle

německého císaře Viléma, který se tu léčil v r. 1878 po atentátu. Tyto lázně

v minulosti navštěvovaly významné světové osobnosti, a tak jejich název dával

lázním případný punc. Dále tu jsou lázně Kamenné, postavené

v novobarokním stylu a k jeho komplexu patří ještě Dům Jirásek. Další lázně

jsou lázně Vojenské, za nimiž se nacházejí Nové lázně. Dále je tu komplex

budov spadajících pod lázně Beethoven. Nedaleko od lázní Beethoven stojí

v parku socha W. A. Mozarta v nadživotní velikosti, která měla pohnutou

minulost, byla totiž několikráte přemísťována. Dále tu jsou ještě Hadí lázně,

které jsou opuštěné a chátrají. Byly postaveny vůbec jako první zděné lázně

v r. 1838 – 1839 v pozdním empíru a je to jedna z mála dochovaných

lázeňských budov tohoto druhu. Za nimi v parku se nachází koncertní pavilon,

známý pod jménem Šanovská mušle, kde se v létě pořádají koncerty.

Bývaly tu i městské lázně, budova byla velice krásná, v jejím průčelí vyčnívalo

ze zdi poprsí boha Neptuna, (tedy podle mé úvahy), ale protože již nebyla

v provozu, tak chátrala víc a víc, až byla zbourána. Škoda, chodila jsem

několikrát okolo ní a podivovala jsem se jejímu slohu. Je tu ale mnoho dalších

památek, které stojí za to, aby se o nich napsalo.

Jednou z nich je Krušnohorské divadlo, jehož součástí je i Dům kultury

v Teplicích. První teplické divadlo bylo založeno v polovině 18. století na

zámku F. V. Clary Aldringenem, kterému panství Teplice patřilo. Bylo však

malé pro lázeňské hosty, a tak se postavilo v polovině 19. století letní divadlo

v parku v Trnovanech, které jsou dnes součástí města Teplic. V r. 1871 se

rozhodlo, že se na místě dnešního divadla postaví nové. Jeho autorem byl Josef


13

Zítek, který byl též autorem Národního divadla v Praze a C. Turba. Stejně jako

stihl podobný osud Národní divadlo, stihl stejný osud divadlo teplické,

vyhořelo v r. 1919. Jednalo se znovu o postavení divadla, o čemž se

rozhodovalo 2 roky po požáru. Jeho nová budova byla postavena ve stylu mezi

secesí a modernou a její stavba prozrazuje drážďanskou školu. Je snad jedinou

divadelní budovou v tomto slohu. V r. 1923 bylo otevřeno kino a v dalším roce

malý sál spolu s kavárnou. Samostatné divadlo pak bylo otevřeno 20. 4. 1924.

V divadle se uváděl nejširší repertoár, od oper, operet, činoher a také

představení pro děti. Po skončení 2. světové války divadlo dost měnilo názvy.

Napřed to bylo Divadlo Bratří Čapků, později Krajské krušnohorské divadlo.

V r. 1990 se stal zřizovatelem divadla Okresní úřad a od té doby nese název

Krušnohorské divadlo.

Bývala tu také kolonáda ve tvaru podkovy, ale už kdysi dávno. Nalezla jsem o

ni zmínku ve starých letopisech, ale protože potřebovala zrenovovat a

investice by byly nákladné, byla okolo r. 1936 zbourána. Po řadě let pak byla

na jejím místě postavena prosklená kolonáda v kovové konstrukci, která se té

staré nemůže ani zdaleka rovnat. Nějak mě do těchto míst nezapadá.

Musím také podotknout, že i když lidé žijí v Teplicích, anebo i v jiných městech,

prochází okolo některých zajímavých míst nevšímavě a neuvědomují si ani

jejich důležitost i historii.

Jednou z takových historických památek je tzv. Seumova kaple, která stojí

v nynějších Havlíčkových sadech v Lipové ulici, kde kdysi stával hřbitov, který

byl v r. 1864 zrušen. U této kaple má hrob německý básník Johann Gottfried

Seume. Zemřel velice mlád, a tak tu byl pochován, jeho hrob tu zůstal a on tu

tak spí svůj věčný sen...

Básník měl velice pohnutý život, záhy osiřel a vydal se do světa. Byl chycen

verbíři a prodán do armády a po nějaké době propuštěn na kauci. Byl v zajetí,

po smrti Kateřiny Veliké odešel z armády a věnoval se literatuře.

Začal pak také cestovat a své zážitky popsal v r. 1802 v knize „ Cesta do

Syrakus“. Po nějaké době se opět vydal na cesty a tyto nové zážitky zveřejnil

v knize „Moje léto 1805“. Mimo to ještě skládal básně a tím se stal evropsky

proslulý.

V r 1808 těžce onemocněl. Protože byl ve finanční tísni, požádal ruskou vládu

o přiznání penze. Tato žádost se dlouho vlekla, a tak se spisovatel odejel léčit

do Teplic, kde bohužel na následky své nemoci zemřel.

Další zajímavou památkou Teplic je Beuronská kaple, která navazuje na

gymnazijní budovy a která se v současné době opravuje. Kdysi zde býval

klášter boromejek a je nedaleko zámeckého parku.

Další zajímavostí je botanická zahrada, která je jediná v ústeckém kraji.

Rozkládá se na úpatí Písečného vrchu a části Šanova. Založena byla v r. 2002,

ale nevznikla najednou, neboť její plocha byla již využívána asi 100 let.

Pravděpodobně byla založena hrabětem Clary Aldringenem, jehož rodu

Teplice patřily. Ve starých stavebních plánech z r. 1904 bylo uvedeno, že tu


14

kdysi bylo zahradnictví. Původní skleníky, které zahradnictví mělo, se povedlo

zrekonstruovat a zpřístupnit jako Botanickou zahradu v r. 1975. V té době byla

zahrada pod Technickými službami a ty měly za úkol dodávat zeleň do

městských parků. V době oficiálního vzniku zahrada zdědila asi 2000 druhů

rostlin, jejichž polovina byla vysazena ve venkovní expozici.

V r. 2002 byla zahrada technicky vybavena a sama si vybudovala svépomocí

kancelářské prostory. Také se opravila již zchátralá správní budova zahrady.

V r. 2004 se začalo s výstavbou nových expozičních skleníků. R. 2005 byl

náramně hektický, neboť kromě výstavby skleníků se opravily i střechy

hospodářských budov a kotelny. Hlavní cesta v botanické zahradě byla

vydlážděna. Pergolu, která byla již ve špatném stavu, nahradila nová

z modřínového dřeva. Je tu krásné posezení k odpočinku po prohlídce zahrady.

Opravy a renovace byly dokončeny a zkolaudovány v prosinci. Zahrada se tak

stala členem Unie botanických zahrad ČR. A kandiduje na členství v BGCI

(Botanic Gardens Conservation International). Nevím, zda se tak již nestalo při

psaní tohoto článku.

V r. 2006 byly uspořádány „Dny otevřených dveří“, aby se dosud nedokončená

botanická zahrada představila veřejnosti. Tak měli návštěvníci možnost

nahlédnout do nových skleníků. Zahrada se rozkládá na více jak 2 hektarech,

z nichž polovinu zabírají skleníky. Otevřena je celoročně mimo pondělí.

A vydáme se za dalšími zajímavými věcmi...

Nad botanickou zahradou je hvězdárna a planetárium a dál od nich pak

teplický hrad Doubravka. Hvězdárna není pověřena astronomickým

výzkumem, ale je přístupna laické veřejnosti, pro přímé pozorování nebeských

těles a objektů. Její důležitou složkou je přímá spolupráce se školami. Mezi

botanickou zahradou a hvězdárnou se nachází pomník k uctění zahynulých

letců USA, kteří letěli bombardovat chemický závod v Záluží u Mostu. Byla to

srážka dvou bombardérů, které se po vzájemné kolizi zřítily přímo do ulic

města. Z každého letounu přežili jen dva letci. Dalších 14 letců zahynulo přímo,

nebo byli lynčováni a zabiti místními Němci. Bádání o tomto neštěstí není

dosud stále uzavřené.

Nad Teplicemi v části Nová Ves, se vypíná velký vodojem, který vznikl v 80

letech. Jeho výška je 62 metrů a kapacitu vody má 15 m3. Tento vodojem je

zdaleka viditelný, ať jedete po silnici, nebo vlakem. Když se odněkud vracím a

již z dálky ho vidím, tak si říkám, už jsem doma.

Nedaleko něj stojí jako připomínka na zrušení roboty pomník F. Kudlicha. Ten

stával původně na místě vodojemu, ale jeho stavbou obelisk posunuly o

několik metrů dál. Je to čtyřmetrový pískovcový obelisk, který stojí na 150

kamenech ze vsí, v nichž byla zrušena robota. Každý kámen nese jméno vsi, ale

postupem doby jsou většinou názvy některých obcí již značně omšelé a málo

čitelné. Jsou ale odtud nádherné výhledy na celé Teplice, na část Krušných hor

s vévodící Komáří Vížkou a vlevo od ní na kostelík sv. Wolfganga. A když je

dobrá viditelnost a není zrovna mlha, tak je vidět i část Českého středohoří


15

s její královnou horou Milešovkou a opodál horou Kletečnou. Je vidět i

krkolomný kamenitý vrch Bořeň u Bíliny.

Ve městě je také několik kostelů. Novorománský kostel sv. Bartoloměje, který

je dnes nepřístupný a je dominantou středu Teplic. Jednu dobu z něj byla

dokonce upravena restaurace, ale na tomto „svatém“ místě neuspěla. Dále tu je

katolický kostel sv. Jana Křtitele, který se nachází na Zámeckém náměstí

společně s farou, která je kousek pod ním. Na tomto náměstí jen též morový

sloup, jako památka na morovou epidemii, která byla v r. 1713. Teplicím se ale

morové neštěstí vyhnulo, a tak dal majitel panství F. K. Clary Aldringen

postavit jako poděkování, za ušetření města od morových hrůz sloup

z pískovce, jenž vznikal od r. 1718 – 1719 a postaven byl sochařem Matyášem

Bernardem Braunem. Toto dílo bylo považováno za jedno z nejlepších děl, co

kdy sochař vytvořil. Při této práci mu pomáhal místní kameník M. Baumel.

Morový sloup je dominantou Zámeckého náměstí a je vysoký 20 metrů. Na

tomto náměstí vedle kostela sv. Jana Křtitele stojí pravoslavný kostel Povýšení

sv. Kříže, který byl kdysi katolický a byl využíván pro potřeby rodiny majitelů

zámku, na nějž zámek navazuje s přiléhajícím zámeckým parkem.

O zámku se musím také zmínit, neboť je to důležitá část Teplic. V těchto

místech, kde stojí zámek, kdysi založila královna Judita Durynská, která byla

druhou manželkou Vladislava II. klášter a jejíž pozůstatky se v těchto místech,

po archeologickém pátrání našly. Stále to ale není přesně ověřené. Jen si

připomeňme dalekou historii...Karlův most stojí na základech Juditina mostu,

jenž nesl jméno právě po této královně. Dnes je v místech zaniklého kláštera

muzeum.

A ještě jeden kostel se nachází v Teplicích a to v šanovském parku u

Kamenných lázní. Je to novogotický kostel sv. Alžběty. Před ním je v parku

zajímavá socha koně, jenž leží na hřbetu s vytrčenými nohami do vzduchu.

Autora této sochy se mě nepodařilo zjistit.

Nad lázeňským parkem se nachází vrch Letná, ke kterému se můžete dostat

buď po schodech poblíž Císařských lázní, nebo jít po cestě vedle restaurace U

kozičky. Proč má zrovna restaurace takový název jsem nevypátrala, patrně ji

tam kdysi v dávných dobách chovali a dodávala jim mlíčko.

Na vrchu Letná jsou dva zajímavé monumenty. Jeden z nich nese název

Škvárovník, nebo se mu také říká Hrádek. Byla to uměle vytvořená zřícenina

hradu okolo r. 1800 a sloužila jako restaurace s letní zahradou, kde se scházeli

lázeňští hosté k posezení i k tanci. Byla to vyhlášená budova, která získala i

velký ohlas v Evropě a v důsledku toho ji navštěvovali významní hosté. Jedním

z nich byl i významný básník J. W. Goethe. Je to budova ze spečených kazových

cihel, použitých z místních cihelen. První cihly ale na tuto stavbu byly použity

z domů, které lehly popelem. Kromě cihel byla použita i porcelánová struska a

cihlová škvára. Stavba, ač je to dosud skoro demolice, ale už zastřešená, tak je

dosud velice zajímavá a krásná. Slyšela jsem při jedné z mých procházek od

jedné paní, která bydlí poblíž, že ji někdo koupil, ale došly mu peníze na další

opravu, a tak je oprava této budovy zatím pozastavená. Bylo by krásné ji znovu

obnovit a dát do původního stavu. O kousek dál stála zas jiná ruina, která již

ruinou není, ale honosnou stavbou. Je opravená a kdysi nesla honosný název


16

„Stráž císaře Františka Josefa“. Je to krásná budova s rozhlednou, a ač bylo

slíbeno veřejnosti, že bude rozhledna zpřístupněna, dosud se tam na

rozhlednu vyjít nedá, jen výjimečně. Tuto budovu s rozhlednou vlastní

společnost Viamont a.s.

Ještě nemáte málo památek v Teplicích? Je jich tu vskutku dost a dost...

Město Teplice se také může pochlubit slavnými rodáky...

Jedním z nich je Julius Payer. Celým jménem se jmenoval Julius Johanes

Ludovicus Payer. Byl to polárník, horolezec, kartograf a malíř. Narodil se 2.

září 1841 v Teplicích v empírovém domě s názvem „U jitřenky“. Tehdy byly

Teplice jako lázně více světoznámé než dnes a byly na svém vrcholu. Julius

Payer šel od malička ve stopách svého otce, který byl důstojníkem rakouské

armády a vynikajícím malířem a kartografem. Jeho syn, o němž píši, nastoupil

v r. 1852 do kadetní školy v Lobzówě u Krakova a pak přešel na Tereziánskou

vojenskou akademii ve vídeňském Novém městě. Svá prvá léta trávil u pěšího

pluku, anebo učil zeměpis a dějepis na kadetní škole. Později po převelení

k posádce zahájil své alpské výstupy a začal zhotovovat kartografické mapy.

Zúčastnil se bitvy u Custozzy a byl vyznamenán a povýšen. Poté byl povolán do

Vojenského zeměpisného ústavu, kde pracoval na mapách. Zúčastnil se dvou

expedic, kdy se museli pro nepřízeň osudu z druhé expedice vydat pěšky zpět

bez lodi. Velkolepý návrat skončil oslavami a audiencí u císaře. Poté se vrátil

Julius Payer zpět do Teplic. Po evropských zemích uskutečnil spoustu

přednášek, opustil armádu a věnoval se už jen umění. Začal pak studovat

malířství v Salzburgu a ve Frankfurtu, kde si našel i ženu. Po skončení studia se

přestěhoval do Paříže. Poté po infekci oslepl na jedno oko a se ženou se

rozešel. Vrátil se do Vídně a tam založil malířskou školu.

Z obrazů, které namaloval, je nejznámější obraz „ Nikdy zpět!“. Obraz má

rozměry 4 x 5,5 m. Poté vážně onemocněl, měl mrtvici, po níž ochrnul a zemřel

4. září 1915. Byl pohřben ve Vídni.

Tolik k teplickému světoznámému rodáku.

Ještě stojí za zmínku, že je tu krásně opravený židovský hřbitov, sousedící

s městským hřbitovem, jehož rekonstrukce byla slavnostně dokončena v r.

2010 za přítomnosti rabína Efraima Sidona a izraelského velvyslance Jaakova

Leviho. Stávala tu kdysi v Teplicích, ale na jiném místě než je hřbitov, vznosná

synagoga, ale ta ve válečných dobách vzala za své.

A tak si myslím, že jsem toho o Teplicích napsala dost. Zkrátka Teplice jsem si

zamilovala, proto jsem toho tolik o nich napsala a neustále i po tolika letech

žití, mám zde co obdivovat.


17

UNIKÁTNÍ BEURONSKÁ KAPLE V TEPLICÍCH

Hodně lidí projde okolo budovy gymnázia v Teplicích k nákupnímu středisku

Billa, aniž by si všimli, že jdou okolo kaple a to ne ledajaké...

Když jsem se nastěhovala do Teplic, tak jsem chodila nakupovat do Billy, a tak

jsem si všimla kříže na vrcholu vedlejší budovy, ale ač jsem se leckoho ptala, co

tam je, nikdo mě na to neuměl odpovědět. Budova byla zašlá, na pohled nebyl

už vábná, ani kapli nepřipomínala, dveře byly zamčeny na visací zámek, a tak

to dělalo dojem spíše skladiště. Navazovala na budovu gymnázia a já, protože

mám ráda historii, tak mě to nedalo pokoj, až jsem jednou viděla otevřené

dveře a zvědavě nakoukla co to tam je. A tak jsem se dočkala...

Probíhala tam zrovna výstava prací žáků gymnázia a dobrovolné vstupné mělo

být použito k opravě kaple, která se tu kdysi nacházela a která byla pod jejich

patronátem. Kaple skrývá beuronské umění a jak jinak, než že jeho původ

pochází z německého městečka Beuron, kde žili benediktíni od r. 1863.

Zakladatel beuronské školy byl Peterens (1832 – 1928), jenž se vracel do

období staré Byzance, Egypta a Řecka a používal jako vzor tzv. rovnostranný

trojúhelník. Touto zvláštní metodou a při dodržování tohoto geometrického

vzorce, by měl k věřícím prý více promlouvat sám Bůh.

Beuronské umění, které zdobí kapli, není jen v Teplicích, lze jej také vidět

v klášteře Emauzy v Praze 2, v kostele sv. Gabriela v Praze 5, v kostele sv.

Rodiny v Praze 6, dále pak v Růženeckém kostele v Č. Budějovicích,

v Marianum v Opavě, v kapli sv. J. Nepomuckého v Hradci Králové a v kostele

Všech svatých v Třeběšicích u Divišova.(www.onlinecars.cz)

A něco historie...

V r. 1865 v areálu teplického gymnázia se zbudoval klášter milosrdných sester

Karla Boromejského. V letech 1888 – 1889 tuto kapli vymalovali mniši tzv.

beuronské školy. V r. 1950 tu ještě bylo 7 řádových sester a v r. 1952, kdy byly

zrušeny kláštery, byly sestry z Teplic deportovány do různých míst. Po zrušení

kláštera kaple upadla v zapomnění a v socialistickém období se škola

využívala jako ubytovna pro řecké děti, pro různou potřebu skladování a tím

došlo k její velké devastaci.

K záchraně kaple došlo založením občanského sdružení r. 2006 „Pro arte

beuronensis“ (Společnost pro obnovu kaple gymnázia Teplice). Je to sdružení

současných studentů gymnázia pedagogů a odborníků pro památkovou péči a

také mnoha dalších občanů Teplic, kterým není budoucnost kaple lhostejná. Je

až s podivem, jak se žáci gymnázia snaží tuto nádhernou památku zachovat,

jak svépomocí a nepatrným výdělkem za občasné výstavy, které se zde


18

pořádají, přispívají k obnově a záchraně této kaple. Bude to stát hodně času,

hodně velkého úsilí a také nemálo peněz, aby se kaple zaskvěla ve své původní

kráse. Je veliká škoda, že kaple není prohlášena kulturní památkou, to celou

opravu této kaple velice komplikuje a ztěžuje.

Provádí se postupně restaurace výmalby, k čemuž je potřeba lešení a to si

studenti vyrobili sami s pomocí dřeva a lan. V letáčku o Společnosti „Pro arte

beuronensis“, který jsem dostala v kapli, píší, kolik času strávili výrobou

tohoto lešení, kolik dřeva spotřebovali na jeho výrobu ( 7 tun) a kolik km lana

(6 km) spotřebovali na svazování tohoto lešení. Na stavbě lešení se vystřídalo

40 lidí, členové PAB, studenti gymnázia, skauti z Teplic i z Prahy a jiní a jiní...A

tak je jen třeba popřát hodně vytrvalosti i síly k další práci na renovaci této

kaple a také více peněz...

A také, aby zde bylo více výstav, které svým dobrovolným vstupným přispěje

na opravy finanční částkou, kterou by bylo nutno dost navýšit, aby se oprava

netáhla dlouhá léta...


19

VYCHÁZKA ZA HRADEM DOUBRAVKA V TEPLICÍCH

Byl krásný den, nechtěla jsem sedět doma, a tak jsem se vydala podívat se na

hrad Doubravka. Jela jsem trolejí, ta mě zavezla nedaleko hradu na konečnou

zastávku, a zbytek jsem už musela vyšlapat. Jak taky jinak, to by tam leda

musela jezdit lanovka a ta se zatím udělala jen v Ústí nad Labem na Větruši a

určitě nehrozí, že by vedla lanovka i sem, na hrad Doubravku, který se

malebně vypíná nad Teplicemi, i když vzhledem k lázeňským hostům by se to

jistě vyplatilo.

Ráno bylo úplné mlíko, tak hustá mlha ale dává vždycky tušit krásnému dni. A

tak jsem se dopoledne zabývala něčím jiným a okolo 11 hodiny jsem si

připravila pár věcí do batohu a vyrazila jsem na stanici trolejbusu zjistit, kam

mě aspoň kus cesty trolej dopraví...

Dopravila mě na konečnou zastávku pod vrchol hradu a já se na něj vydala. Na

vrchol vedou dvě cesty, jedna je turistická a další asfaltová, kterou se dá vyjet

autem až úplně nahoru ke hradu. Já jsem se vydala po této silnici, protože po té

turistické bylo vidět někde mokro, bláto, a tak jsem volila tu lepší cestu, i když

delší, ale jistější, abych někde neuklouzla a nerozplácla se jak dlouhá, tak

široká. Ptáčkové mě zpívali na cestu, a tak jsem si maně připomněla písničku

z pohádky, kterou zpíval Ladislav Pešek – „Já s písničkou jdu jako ptáček,

tralálálálá..., ptáčku vyleť až nad obláček tralálátralálálá“ a v duchu mě tento

herec, kterého jsem moc milovala, doprovázel. Sluníčko mě prosvěcovalo

silnici, nikdo nešel, jen já, a tak jsem koukala, abych tam byla brzo. No, kopec je

kopec, ono to tak rychle nejde, jak jsem si představovala, tak jsem chvílemi

odpočívala a dávala hlavně oddech mému kříži, který mě potvora zlobí už delší

dobu. Měla jsem si vzít trekkingové hole, které mě koupil syn s tím, že budeme

spolu zdolávat Milešovku, ale ty jsem nechala bohužel doma.

Mlha se stále držela, sice už ne taková jako ráno, ale do okolí tolik moc vidět

nebylo, jak jsem tak míjela místy průhledy, škoda. No, aspoň, že neprší a není

bouřka, jako byla před pár dny, to bych nikam nešla.

Předjelo mě auto, asi někdo z radiostanice, která navrchu v jedné budově

hradu sídlí.

Já jsem stále pokračovala dál, už jsem toho měla docela dost, ale viděla jsem, že

už budu u cíle své cesty, tak jsem si ještě jednou odpočinula a vyšlápla k areálu

hradu. Taky jsem se ohlížela stále okolo sebe, co jestli mě nepronásleduje

čarodějnice, která tady někde podle pověsti sídlí? Bývalo tu kdysi pohanské

obětiště, ale později se tu měla usídlit mocná čarodějnice. Ale pověstí je


20

několik, a tak jsem si řekla, že raději na to nebudu myslet a přidala jsem do

kroku...

Už jsem tu byla několikrát, ale vždycky je to nový zážitek. Došla jsem na

nádvoří hradu, kdy mě „uhodily“ do očí znaky měst na rohu jedné z budov.

Hrad byl postaven ve stylu gotiky v 15. století Janem Ilburkem z Vřesovic. Na

přelomu 16. a 17. století jej rod Vchynských přestavěl na pevnost. Hrad

prodělal i třicetiletou válku. Později byl přestavěn na restauraci s vyhlídkou,

ale bohužel, ta sloužila jen chvíli. Část hradu je přístupná jen občas při různých

zvláštních příležitostech a také část budovy mají pronajatou místní

radioamatéři, jak jsem se již dříve zmínila.

A jedna zvláštnost...

Každý rok se tu pořádá novoroční výstup, což je sice obtížnější, když je

pořádná nadílka sněhu, ale je to fajn. Setkáváme se tu s druhými turisty,

vypijeme horký čajíček, sníme trochu cukroví, poklábosíme spolu,

porozhlédneme se po krajině, pakliže je dobrá viditelnost, dostaneme diplom,

že jsme hrad zdolali a jdeme zase domů.

Ale musím se zmínit o dnešku... Když je příznivé počasí a je nádherná

viditelnost, tak je odtud vidět široko daleko. Ale to se mě dnes nesplnilo,

škoda! Ale i tak výlet stál za to a jsem ráda, že jsem neseděla doma. Pokoukala

jsem se všude do krajiny, nafotila, co se zalíbilo mému objektivu a mým očím,

trochu se osvěžila pitím a vydala jsem se na zpáteční cestu. Bylo vidět, že jsem

si s výstupem na hrad pospíšila, potkávala jsem při zpátečně cestě dolů zas

turisty, kteří na hrad teprve stoupali.

Měla jsem štěstí, jen jsem došla na zastávku autobusu, tak se mě bus objevil

v zatáčce. Já do něj nastoupila a jela skoro až domů. Prožila jsem krásný den!


21

NOVOROČNÍ VÝSTUP NA HRAD DOUBRAVKA

Nejenom že jsem už o hradu Doubravka napsala a na kterém jsem již byla

několikráte, ale protože se tu každoročně koná novoroční výstup, tak se ještě

zmíním o tomto výletu. Hrad Doubravka se vypíná nad Teplicemi, a jak jsem se

již zmínila v minulém článku, dělá se tu každý rok 1. ledna novoroční výstup,

který pořádá turistický klub Lokomotiva.

Přijela mě na vánoční svátky vnučka a tak, abych jí trochu okořenila

prázdniny, tak jsme vyrazily spolu na Doubravku. Ale moc se jí to nelíbilo, spíš

si myslím, že byla otrávená. Zajedno není zvyklá chodit na túry a pak,

kamarádky tady neměla a co dělat okolo paneláku? A se mnou pro ni asi

nebyla zábava žádná, i když jsem se snažila... Zkrátka děti potřebují zase děti, a

tak se nudila. No ale sedět doma jsem nechtěla, a tak jsme se vydaly spolu na

výšlap. Kousek jsme popojely trolejí, ta nás ale „vyhodila“ o jednu stanici dřív,

než jsem předpokládala, ale už to nebylo tak daleko.

Dorazily jsme pod Doubravku, kde se už začínali scházet turisti. Každý čekal

toho svého známého, ale my jsme se vydaly spolu k hradu nahoru samy. Prošly

jsme zbytky hradní brány a já doufala, že se s mojí turistickou partou, se

kterou chodím na výlety, během výstupu někde nahoře setkám.

Napadlo trochu sněhu, taky přimrzlo, a protože jsem si již vyrobila dříve při

uklouznutí v zimě nějakou tu zlomeninu, tak jsem se trochu bála, aby se to

neopakovalo a šla jsem opatrně. Naštěstí vše dopadlo dobře. Účast byla veliká,

kolik jich ale bylo ve skutečnosti ani nevím. Šlapali mrňaví caparti, větší děti,

mládež, střední generace, ale i důchodci, zkrátka to byl mix. I psí doprovod se

nenechal zahanbit a pobíhal okolo nás se svými páníčky, Já toho svého nechala

radši doma. Zajedno, aby ho nezábly packy, na což byl choulostivý, když byl

delší dobu v zimě venku a za druhé, abych s ním opravdu neupadla, protože

neumí chodit pomalu. Pejsci, co běhali okolo nás, asi čekali, že jim někdo něco

hodí na zub. Dočkali se a i my ostatní. Nám sice nikdo nic nehodil jako psovi,

ale pěkně podal. A sice po výstupu na hrad dobrý horký čajíček, rum v něm

sice nebyl, ale i tak zahřál a i cukrovíčko. Však byly Vánoční svátky, tak se

napeklo a někdo donesl něco nahoru k zakousnutí. Kdo měl chuť, tak se

posilnil, horkým čajem se zahřál a zábava a povídání nebralo konce. Jak

postupně docházeli na vrch hradu další turisti, tak bylo veselo, každý se

s někým vítal, jako kdyby se neviděli snad několik let. Zkrátka je to po každé

fajn. A abych nezapomněla, dostali jsme též diplomy ke zdolání novoročního

výstupu na Doubravku.

No a jinak jsme se porozhlédli po hradě, pokoukali do krajiny, výhled byl jak

na město Teplice, tak na Krušné hory, které lemovaly široko daleko obzor


22

z jedné strany a z druhé strany se zase ukazovaly sopečné vyhaslé kopce

Středohoří s nejvyšší horou Milešovkou v oparu. Mraky se honily, ale byl

leden, tak co bychom chtěli? Hlavně, že nebyla fujavice, nepadal sníh, ani

mrznoucí déšť, o trakařích ani nemluvě. Den se na výlet zkrátka vydařil. A při

zpáteční cestě z hradu jsem postupně potkávala ty své turistické přátele, se

kterými chodím na výlety. Teprve šlapali nahoru a na nás už pod hradem

čekala trolej a doma jsme byly s vnučkou coby dup a kamenem dohodil.

Taky bych měla napsat trochu historie o hradu.

Podle pověstí prý stál na místě zdejšího hradu kdysi pohanský chrám starých

Slovanů a později klášter. Ale to byla jen pověst. Co bylo vlastně pravdou, dnes

už nikdo neví. Ale pověsti jsou hezké a měly by se přenášet z generace na

generaci, aby nezanikly.

Hrad postavil r. 1478 Jan Illburg z Vřesovic ve stylu gotiky. Má velmi bohatou

historii. Bylo by to sáhodlouhé povídání. Jen se zmíním, že potomci Jana

Illburga pro velké finanční potíže přenechali hrad hlavnímu věřiteli Vilému

z Rožmberka, který dal převést na Krumlov mnoho důležitých listin ohledně

hradu. Císař Josef II, který chtěl získat nedaleký hrad Kyšperk, požádal o

výměnu za Doubravku. Po výměně se odvezl veškerý nábytek a ještě nějaké

zařízení na Kyšperk. Vilém Vchynský, který se stal majitelem panství na

rozhraní 16. a 17. století, nechal hrad přestavět na pevnost a také jej vyzbrojil.

V teplickém muzeu je část děla, jako doklad z tehdejší doby. Ale protože se

postavil později proti císaři, byl mu majetek odebrán a císař jej věnoval

polnímu maršálkovi Janu z Aldringenu. Mimochodem Vilém Vchynský

a Valdštejn byli zavražděni v Chebu r. 1634. O hrad probíhaly urputné boje v

30leté válce a nový majitel Maxmilián Aldringen, aby zabránil dalšímu

obléhání, nechal spálit věže a zbourat část opevnění. V r. 1655 byly zbořeny

další části hradu a ten poté zůstal již v troskách. V 19. století byl postaven za

původními hradbami hostinec a dostavena západní věž hradu. Ta sloužila jako

rozhledna.

Od r. 1966 patřil hrad Svazarmu, který udělal rekonstrukci, ale v dnešní době

je bohužel hrad prázdný a opuštěný. Škoda! Zdejší lázeňští hosté na hrad rádi

chodí procházkou, a kdyby tam byla restaurace, tak by si tam jistě od jara do

podzimu rádi poseděli a hlavně, bylo by to ještě větší táhlo! A to nejen pro ně,

ale i pro místní obyvatele. Ale v zimě by vycházka na tato místa byla minimální

a to je pro podnikání špatné.

Hrad doprovází mnoho pověstí... Jedna z nich je, že v útrobách hory čekají

rytíři, až bude naši zemi nejhůře, tak přijdou na pomoc. Ale o kterém kopci,

nebo vrchu se toto nepíše? Nejznámější je Blaník. Takže tohle mě moc nebere!

Lepší je pověst o čarodějnici, která tady sídlila a začala vyhánět z lesů okolo

hradu všechny, kdo se tam ocitli, dokonce i zvěř. Až jednou rytíř, který tam

zabloudil, se s milou čarodějnicí utkal, ale nezalekl se jí. Plivala na něj jedovaté

sliny, po kterých dodnes zůstaly v kamenech otvory. Rytíř ji ale přemohl a

shodil ji ze skály. Na jednom kameni jsou dosud vytlačené její drápy, jak se

držela vší silou, ale neudržela, spadla dolů a bylo po ní. Žádná její kouzla ji

nepomohla. Je to veliký balvan z křemence a nazývá se kámen čarodějky Vely.


23

Nachází se na severním úpatí kopce. Ale kdoví, zda její duch dosud hrad

neobchází?

Taky se tu zjevoval okolo první brány po zuby ozbrojený jezdec. No řeknu

Vám, toho bych nechtěla potkat! Drkotala bych zuby dodnes!

Hrad Doubravka má ještě další pověst! Vypráví o knězi, který žil se svojí

dcerou Doubravkou, která jednoho dne tak bláznivě tancovala na hradbách, že

ztratila rovnováhu a zřítila se dolů. Na kameni, na kterém stála, jsou vytlačena

její chodidla. Já jsem se po kameni pídila, ale nic jsem neobjevila. Tak je to asi

jen skutečně pověst. Protože kdyby to byla pravda, tak bych ten kámen určitě

našla!

A taky tu má být tajná chodba, která vede až na hrad Kyšperk. Tomu bych ale

věřila, neboť jsem o tom již mnohokráte četla v různé literatuře, že tyto hrady

byly propojeny a dokonce i vedly chodby pod kostelem sv. Prokopa v Krupce.

Že na Kyšperku chodba je, mohu potvrdit, neboť jsem na hradě byla a chodbu

viděla, i když byla již po pár metrech zasypána. Takže tohle je určitě pravda a

ne výmysl!

Tak to je tak všechno, co jsem chtěla povyprávět, co se týká hradu Doubravka.

Nechtěli byste se sem podívat? Co kdybyste se tady střetli s rytířem v brnění?

Jistě by Vás to moc překvapilo! Někdo má tajemno velice rád...


24

HRAD KYŠPERK

Máte rádi tajemno a taky historii? Rádi se procházíte zříceninami hradů a sníte

o zašlé slávě? Pojďte se mnou navštívit zříceninu hradu Kyšperk, o kterém

jsem se zmiňovala, že k němu vedou chodby z hradu Doubravka.

Hrad Kyšperk, dříve nazývané též Geiersberg, česky Supí hora, leží v ústeckém

kraji, kousek od Teplic nad Bohosudovem, který je součástí Krupky a která leží

v kopcích nad Teplicemi v Krušnohoří. Dívám se na ni při dobré viditelnosti i

z okna. Hrad Kyšperk byl založen asi r. 1319 z pověření Jana Lucemburského

Otou z Bergova. Byl to strážní hrad, který střežil obchodní stezku přes Krušné

hory, tzv. Srbskou cestu. Dlouhá léta byl v držení pražských biskupů. Okolí

hradu se stalo dějištěm vítězství husitských vojsk pod vedením Prokopa

Holého, kdy zde bylo pobito 300 urozených lužických a saských bojovníků.

Další osudy hradu jsou spojeny s husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic.

Vřesovci o hrad pečovali do začátku 16. století, kdy jej prodali Janu Glacovi,

který sídlil nedaleko na tvrzi ve Starém Dvoře u Krupky, kde už je jen malé

torzo. Musí se tam jít na jaře, kdy teprve začíná země rašit, protože později je

již skoro neviditelná pro vzrostlé náletové keře. V r. 1526 hrad Kyšperk

vyhořel, a nový majitel neměl chuti ani prostředků znovu hrad vybudovat. A

tím také skončily dějiny hradu.

Zachovaly se zbytky jádra s věží, obvodové hradby a část obytné věže na

předhradí. Byl to značně rozsáhlý hrad tvořený trojdílnou dispozicí. V jedné

zachovalejší části se můžete podívat do zbytků sklepních prostor - podzemí

hradu, která patří k největším zajímavostem hradu. Dá se vstoupit do dvou

sklepních místností, stavěné z lomového kamene, spojené krátkou chodbičkou.

Nebo také můžete vyjít na vyhlídku skály. Jedna část zbylého zdiva hradu

připomíná při trošce fantazie ovečku. Další zajímavost je z kmene stromu

vyobrazená příšera, snad má znázorňovat dřívější běs hradu, částečně je to

výtvor přírody, ale lidská ruka tomu trochu napomohla.

Hrad Kyšperk má taky, jako skoro každý hrad svoji pověst...

Každých 100 let se na hradě objeví přízraky šesti zakletých starců, čekajících

na své vysvobození. Při té příležitosti se také hrad zjeví ve své bývalé slávě a

lesku. Každý stařec sedí v samostatné komnatě u krbu a v sedmém sále sedí

dva starci hostitelé. Jeden z nich je oděn do šarlatového pláště a druhý je

v bílém rouchu s krvavou skvrnou na prsou. Kdo by je chtěl vysvobodit, musí

obřadným způsobem poděkovat za pohostinství. Dosud se tak nestalo, a tak se

oba starci změní v černé supy, odtud název Supí hora, a vyletí oknem hradu a

ten se s velkým rachotem změní v současné ruiny.


25

Neměl byste někdo chuť je už konečně vysvobodit?

K hradu se dostanete od vlakové zastávky z Krupky asi 2 km po modré

turistické značce. Zřícenina je volně přístupná. Také na Komáří Vížku,

vrcholný bod nad Krupkou, odkud jsou nádherné výhledy, to není daleko, cca 5

km. My jsme se vydali úplně obráceným směrem, ne po turistické značce, ale

prudkým kopcem nahoru, neboť jsme sešli z té správné cesty. Při prudkém

stoupání bylo krásně vidět na Bohosudov. Vystoupali jsme doslova

s vyplazeným jazykem, což by také mohl doložit náš psí průvodce, který mě

pomáhal na vodítku tento prudký vzestup zdolat.

Výlet to byl krásný i přes obtíže, které jsme museli naší vinou zdolávat při

sejití ze správného směru. Kdo má rád historii a památky a dostane se poblíže

těchto míst, určitě navštivte tento hrad a nebudete zklamáni!


26

VÝLET ZA TAJEMNÝMI TROSKAMI KOSTELA SV. PROKOPA

V KRUPCE

Už dávno jsem se vypravovala k troskám kostela sv. Prokopa, který se nachází

na okraji města Krupky, abych si ho blíže prohlédla. Jela jsem okolo něj

několikrát busem, ale nikde poblíž kostela zastávka není, tudíž jsem vystoupit

nemohla. Majitel auta nejsem a známé obtěžovat nechci.

Kostel se nachází u křižovatky silnic do Krupky a Bohosudova a tzv. pěšák se

k němu musí vydat silnicí, kterou lemují stromy a luka dost vzdálené od

zastávky, kde frčí jedno auto za druhým, ať za vámi, nebo v protisměru.

Kostel je na osamělém prostranství, je bez krovů a bez střechy, zůstalo jen

obvodové zdivo kromě štítů. Kostel byl dozděn do původní výše a

zakonzervován. Místo oken jsou mříže. Okolo kostela je pozemek, kde stával

kdysi hřbitov a naproti němu je památník obětem pochodu smrti z r. 1945.

Něco z jeho historie...

Když končila válka, byla to na jednu stranu radostná událost, ale na druhou zas

na to dopláceli vězni, které němci deportovali z koncentračních táborů. Vězni

byli dopravováni buď po železnici, anebo museli jít pěšky bez vody a jídla, což

se stalo i 24. dubna 1945 v Bohosudově. Vězni byli cestou nuceni vykoupat se

v nedalekých tůňkách. Někteří již nemohli vydržet neúnosnou žízeň, a tak se

napili špinavé vody a doplatili na to. Zemřelo tam celkem 313 vězňů na zápal

plic nebo na tyfus. Jejich těla byla naházena do opuštěného dolu Elbe kousek

od trati. Po ukončení války byla těla exhumována a řádně pohřbena v rakvích

na tehdy stávajícím hřbitově vedle kostela sv. Prokopa. Tito vězni byli

všemožných národností, české, ruské, italské, francouzské ale i německé. Jejich

jména zůstala neznámá. Vlak se zbývajícími vězni, kteří neměli zdravotní

potíže, pokračoval pak dál na Plzeň - Žihle, kde se zbytek vězňů dočkal

vysvobození. To by tak bylo k památníku obětem naproti kostelu sv. Prokopa.

V místech, kde je dnes silnice na Krupku vedle kostela a památníku obětem

smrti, stávala kdysi tvrz, která patřila k hradu v Krupce. Nyní po ní již nejsou

žádné památky.

Trosky kostela sv. Prokopa jsou nejstarším hornickým kostelem, který byl

založen v době prvotního osídlení havířské osady Kirchlice u Liščího potoka.

Písemně je zmiňován již v r. 1331. Za třicetileté války byl pobořen. Svoji

konečnou podobu získal v r. 1676, kdy byl kompletně přestavěn. V r. 1891


27

přestal kostel sloužit veřejnosti, neboť byl poddolován a také se o něm vypráví

pověst a to je to tajemno, o kterém jsem psala v nadpise...

Co se stalo?

Jedna paní z oné vsi chtěla jít na jitřní mši, a tak si nařídila budíka, aby se ráno

včas probudila. Budíka ale během noci shodila. Když se probudila, nevěděla

kolik je hodin. Venku ale viděla už světlo, a tak si myslela, že je ráno. Vstala,

oblékla se a šla do kostela. V kostele bylo plno lidí, sedla si do poslední lavice a

začala se modlit. Po modlitbě se rozhlížela a viděla, že to jsou lidé oblečení do

roztodivných krojů a pak viděla pár lidí, které znala, ale v tom si uvědomila, že

jsou již dávno mrtví. Obestřela ji hrůza, byla to půlnoční mše. Tělem jí projel

strach, sevřelo se jí hrdlo, vstala a pospíchala rychle z kostela ven. Ale za ní se

rychle zvedali lidé a vydali se za ní z kostela, natahovali po ní ruce, chytali ji za

rukávy, tahali z ní kabát, který rychle vysvlékla a hodila jim jej. Ale to už se

dostala za bránu hřbitova a tam za ní již nemohli. Vyšla na ulici a pospíchala

hrůzou bez sebe domů. Ráno vyprávěla svůj zážitek známým, ale ti ji nevěřili a

šli se podívat na hřbitov. Když uviděli její na kusy roztrhaný kabát, poházený

po hrobech, teprve ji uvěřili. Žena svůj hrůzný zážitek nepřečkala a do

druhého dne zemřela. Od té doby se lidé báli chodit do kostela, přestaly se

sloužit mše a kostel začal chátrat.

Toliko pověst, no, není to hrůzostrašné?

I mě obestřel takový zvláštní pocit, když jsem slyšela toto vyprávět a jak jsem

kostel pak viděla a okolo něj několikrát projížděla, hledala jsem očima stopy

kdysi dávného dění a v duchu jsem prožívala zážitky oné paní. Předsevzala

jsem si, že se k němu musím vypravit a pořádně si ho prohlédnout. Ale

přiznám se, vůbec se mně do toho nechtělo. V jádru jsem docela strašpytel a

opuštěná místa ve mně vzbuzují někdy i panickou hrůzu. Asi mám zřejmě

z takových míst fobii, či co...A tak, ač jsem se tam chtěla už dávno podívat, stále

jsem to odkládala a nechtělo se mě tam vůbec jet. Mé „já“, se tomu nějak

podvědomě bránilo. Ale nakonec jsem si dodala odvahu, vynadala jsem sama

sobě a vydala se tam.

Můj první pokus ztroskotal na špatných bateriích ve fotoaparátu a náhradní

jsem si v té cestovní euforii za tajemným kostelem zapomněla vzít. A tak jsem

se proklínala, že jsem na to nemyslela a nevzala si rezervní, což normálně

dělám.

Měla jsem zlost, že tuto cestu musím absolvovat znovu. Místo, kde stál kostel,

na mě působilo tajuplně, záhadně, jakoby kostel vydával ze sebe poznatky

kdysi dávného dění. V duchu jsem se bála a viděla se už daleko odtud, asi taky

proto, že stál, i když u silnice, ale sám samotinký a okolo jen luka a pole...

Také se mluví o tom, že pod kostelem se nacházejí chodby, anebo spleť

chodebných štol, vedoucích z míst zvané pátá šachta.

Zkrátka toto místo a nejen to, ale i celé Krupsko, jako je hrad Rosenberg, nebo

hrad Kyšperk, i tento kostel je místem stvořený pro různé historky o

záhadných osobách, o permonících a strašidlech.


28

Ale ještě něco dodám k historii kostela...

V r. 1939 kostel vyhořel a z jeho vnitřního zařízení se nic nedochovalo. Po

obou stranách kdysi hřbitovní brány se nacházely sochy sv. Petra a Pavla. Ty

byly později přemístěny do kostelíka sv. Anny na Libušíně v Krupce.

A tím již končím mé vyprávění o záhadných troskách kostela sv. Prokopa

v Krupce. Bojíte se v duchu? Naskakuje Vám husí kůže? Tak to zkuste a vydejte

se tam taky...

Mimo jiné, říká se tam Na Prokopce.


29

VÝLET NA KOMÁŘÍ VÍŽKU A DÁL K MĚSTEČKU KRUPKA...

Zvu vás na další výlet po Krušných horách. Je to nedaleko hradu Kyšperk, na

který jsem Vás už zavedla. Tentokrát se vypravíme na Komáří Vížku, na kterou

se lehce dostaneme místní dopravou z Teplic. Já se na ni dívám z okna bytu,

kdy vidím v dálce její vrchol a také i kostelík sv. Wolfganga, o čemž jsem se již

v jednom článku zmiňovala.

Jela jsem s kamarádkou, vystoupily jsme z autobusu, a protože jsme byly na

vrcholu, měly jsme před sebou nádherný výhled na Krušné hory, dále na

Středohoří s vévodící Milešovkou, vedlejší vrch Kletečnou, na teplický hrad

Doubravku a okolí, ale vše bohužel v oparu. Vždycky je to sázka do loterie,

když se někam vydáváme, jaká bude viditelnost.

Ale pokračovaly jsme dál. Kousek od zastávky autobusu je kostelík sv.

Wolfganga, který pochází z r. 1692 – 1700 a za ním je starý, docela velký, již

nepoužívaný hřbitov. Na jednom hrobě jsme viděly bílé pivoňky, jenom jediné

květy, co byly na hřbitově, a tak jsem si pomyslela, že tu kvetou pro všechny,

co tu spí dávno svůj věčný sen...

Pokračovaly jsme dál, k restauraci Komáří Vížka, kdysi zde byla i vyhlídka, ale

ta je už uzavřená. Odtud vede lanová dráha do města Krupky, které má zhruba

okolo 13. tisíc obyvatel. Město Krupka zahrnuje v sobě původně samostatné

obce a osady Vrchoslav, Bohosudov, Maršov, Unčín, Soběchleby, Nové

Modlany, Habartice, Mohelnici a Horní Krupku.

My jsme se vydaly do údolí Horní Krupky.

Musím se také zmínit, že v Krupce je stará štola Starý Martin a lze si ji

prohlédnout.

Kdysi v dávné historii byla Krupka velmi bohatým důlním revírem v těžbě cínu

a rudy. Těžba cínu zde byla jediná v celé Evropě. Do konce 18. století tady

probíhala těžba žíly jménem Lukáš. Jako připomínka na dolování cínu, je tu

památník, naložený vozík s horninou. Pokračovaly jsme dál lesem, do očí nám

zasvítila různobarevná zeleň stromů, coby balzám pro oči.

Takovéhle barvičky, to je krása, to umí vykouzlit jenom příroda.

A sestoupily jsme do úbočí. Vzadu se nám naposledy nabízel pohled na vrchol

Komáří Vížky a vlevo byla ještě vidět věžička kostelíka sv. Wolfganga.

Nořily jsme se do hloubi lesů a v objetí jehličnanů na nás vykoukla skvostná

chaloupka, jako smaragd, zasazený v okolní zeleni. Nádhera! Oči mě neustále


30

přitahovala. Pokračovaly jsme dál a narazily na trampskou osadu Elltorro se

sruby, tábořištěm, ale i vzpomínkovým tablem na zemřelé členy. Velice

do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist