načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Causa Mortis - Marek Hladký Jitka Hladká

Elektronická kniha: Causa Mortis
Autor:

Kriminální příběh s prvky hororu objevuje pro českou literaturu dosud neznámé prostředí. Ústav soudního lékařství kdesi v Praze. Ponuře důstojná budova, kam už po celá dlouhá ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  97
+
-
Doporučená cena:  109 Kč
11%
naše sleva
3,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 201
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7078-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kriminální příběh s prvky hororu objevuje pro českou literaturu dosud neznámé prostředí. Ústav soudního lékařství kdesi v Praze. Ponuře důstojná budova, kam už po celá dlouhá desetiletí vede poslední cesta těch, které zastihla smrt. Přirozená i nepřirozená. Oběti nehod, vražd i sebevražd. Zde se stanoví příčina smrti – Causa Mortis. A mrtvý se jen stěží může bránit, je-li pitevní zpráva falešná. Novou přednostkou ústavu se stává MUDr. Judita Marková, která postupně přichází na to, že za formálně dokonalou fasádou ctihodné instituce funguje skrytá mafie, která zahrnuje nejen soudní lékaře, laboranty a sanitáře, ale také zkorumpované soudce, policisty a státní zástupce. Když se dr. Marková dostane až k samotnému jádru tohoto zla, hrozí jí vážné nebezpečí, že na ni samotnou bude čekat pitevní stůl. Citlivé čtenáře varujeme. Vždyť co si například počít s informací, že po pitvě se mozek nevrací do hlavy, ale zašívá do břicha…

Zařazeno v kategoriích
Marek Hladký Jitka Hladká - další tituly autora:
Tajemství pergamenů Tajemství pergamenů
Hladká, Marek Hladký Jitka
Cena: 181 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






C
M
Y
CM
MY
CY
CMY
K
Causa_Mortis_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 5.10.17 22:06
Process Black





C
M
Y
CM
MY
CY
CMY
K
Causa_Mortis_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 5.10.17 22:11
Process Black





C
M
Y
CM
MY
CY
CMY
K
Causa_Mortis_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 5.10.17 22:09
Process Black





Copyright © Jitka Hladká, Marek Hladký, 2017
Marek Hladký, Jitka Hladká © DILIA, 2017
Cover Illustrations © Žaneta Kortusová, 2017
Cover Art © Lukáš Tuma, 2017
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2017
ISBN 978-80-7557-451-0 (pdf )





OBSAH
KAPITOLA PRVNÍ ODEČÍTÁNÍ
KAPITOLA DRUHÁ NOVÝ ZAČÁTEK
KAPITOLA TŘETÍ V ŘÍMĚ ŘÍMANEM
KAPITOLA ČTVRTÁ DOBRÉ POLE
KAPITOLA PÁTÁ MORTUI VIVOS DOCENT
KAPITOLA ŠESTÁ KADÁVER
KAPITOLA SEDMÁ ONA A ON
KAPITOLA OSMÁ RES PUBLICA
KAPITOLA DEVÁTÁ MAGICKÉ NEŘESTI
KAPITOLA DESÁTÁ KLOUZALY MI BRZDIČKY
KAPITOLA JEDENÁCTÁ NEVĚSTA ŠELMA
KAPITOLA DVANÁCTÁ CAUSA MORTIS
EPILOG





Věnováno všem,
kteří neztrácejí naději
a věří sami v sebe.
Dedikováno památce
Aloise Prucka a Jaroslava Krajíčka.
Autoři





KAPITOLA PRVNÍ
ODEČÍTÁNÍ
I.
Judita milovala noční oblohu. V  posledním roce byla
jejím tichým utěšitelem, když nemohla spát a celé
dlouhé noci přemítala o tom, co s ní bude. Pořád ji
pronásledoval pocit, kolik hrůzy a utrpení musela až
donedávna vidět. A teď to celé začne znovu! Věděla, že
dnešním dnem začal boj o čistotu její duše. Ars morte,
umění zemřít. Vzpomněla si na prastaré učení, připra -
vující duše umírajících na jejich poslední boj. Cílem
bylo projít všemi zkouškami a nepodlehnout věčnému
pokušení. Proč jen lidé tolik zapomínají...
Ležela zachumlaná pod dekou v posteli a chvílemi se
jí zdálo, že taky dostává horečku. A to by bylo zlé.
Několikrát si za posledního půl roku myslela, že už je líp.
A pokaždé se to vrátilo právě horečkami. Tentokrát to
však bylo nezvykle chladnou nocí. Poté, co se začala
srovnávat sama sebou, se její zdravotní stav pomalu
lepšil. A potom ta neuvěřitelná nabídka! Judita
odhadovala, že za chvíli začne svítat.
Náhle se otevřely dveře. Judita ani nedýchá. Manžel
na ní nesmí nic poznat! Už ho přece nemůže dál svou
nespavostí trápit! Tolik starostlivosti, trpělivosti a lás-





8
ky jí nikdo nikdy nedal. Až Jan.
Cítila, jak ji pohladil po čele.
„Ty nespíš,“ zaslechne nad sebou. V  duchu se musí
usmát. Honza mi tu ještě chyběl...
„Čekám na tebe,“ odpověděla a otevřela oči.
„Ještě mi zbývá dopsat kapitolu,“ naklonil se k ní Jan.
„Líbí se mi, že to nevzdáváš. Docentura ti bude slu -
šet. Adriana měla pravdu, když ti to navrhla.“
„Jestli nad ní dřív nevypustím duši,“ hlesl unaveně
Jan.
„Prosím tě, to neříkej. Od čeho máš mě?“
„Není špatné mít doma odborníka přes smrt,“ usmál
se Jan a vrátil se do vedlejšího pokoje.
„Pozdravuj všechna zvířátka ve své vědecké práci,“
usmála se.
Zatímco slyšela tichý klapot klávesnice notebooku,
do kterého její muž vepisoval svou habilitační práci
z veterinární medicíny, její myšlenky se vrátily ke
všemu, co se dnešní den stalo.
Dnes se Juditě změnil celý život. A ona to dobře
věděla. Cítila to.
Byla s Janem šťastná. Přes všechno, čím si za těch
posledních dvanáct měsíců prošli, by neměnila ani den.
Zvlášť poté, co se zlé začalo opět v dobré obracet.
Manžel ji neskutečně podržel, když málem přišla
úplně o všechno, čemu do té doby věřila.
Zavřela víčka a svět jejích vzpomínek pod nimi
znovu ožil.
Byla unášena jeho vírem, který jí nedal odpočinout.
Tentokrát však zůstávala v současnosti. Její mozek jí
tvrdošíjně vnucoval zážitky z předešlého dne.





9
Mozek... kolikrát už lidský mozek svírala ve svých
dlaních.
Kilo a půl mrtvé váhy. Jeho hmota ji nepřestávala fas -
cinovat. Právě tady se skrývá osobnost každé bytosti.
A ona se vždy s úctou dotýkala tkáně, která ještě
nedávno samostatně myslela, učila se, rozhodovala, milovala.
Nesčetněkrát prováděla pitvu hlavy.
A pokaždé se jí, alespoň na vteřinku, vkradla do
mysli ta chladná úvaha, které se už dávno přestala bát: jaké
to bude, až na pitevním stole bude ležet ona.
A stejná myšlenka ji pronásledovala i včera ve
strašnickém krematoriu. Akorát se pitevní stůl proměnil
v katafalk.
Tak jaké to jednou bude?
Bude jednou i na jejím pohřbu tolik lidí jako teď,
v deset dopoledne, když začal pohřeb přednosty
Ústavu soudního lékařství? Na jeho místo zítra nastupuje.
II.
Do poslední chvíle nevěděla, jestli to tady, na pohřbu,
zvládne. Zatímco pitva jí nedělala sebemenší potíže,
pohřby upřímně nesnášela. Snad za to mohl ten
kontrast tiché a studené prosektury s  emocemi nabitým
místem posledního rozloučení.
A své v  tom hrála i samotná podstata tohoto místa.
Tady, doslova pár metrů od katafalku, se člověk nebo
to, co z  něj zbylo, změní v  popel. Nenávratně. A na
nevratnost se těžko zvyká. Tedy kromě samotné smrti, se
kterou se Judita tak dlouho a dobře znala. Orgány
můžete z  mrtvého těla vytáhnout opakovaně, vzorků si do





10
laboratoře a pod mikroskop pořídíte, kolik chcete. Pi -
tevní protokol nebo znalecký posudek můžete změnit.
Ale mrtvé tkáně, maso, kosti – proměníte v  popel jen
jednou.
A to se děje právě tady, v jednom z mnoha chrámů
smrti, s adresou Praha 10, Strašnice.
Nakonec to všechno rozhodla Adriana. To ona ji
při měla k tomu, aby na pohřeb přišla. Prý se to hodí.
Vyzvedla ji doma a dovezla až sem. Manžela
necháme těm jeho pacientíkům, pronesla Adriana kousavě,
když odjížděli z ulice U Hostavického potoka, kde
Judita bydlí, a Jan jim mával.
Adriana Nollová, zástupkyně přednosty Ústavu
soudního lékařství a toxikologie, děkanka lékařské
fakulty. Ta veterináře, kterým Jan je, prostě moc vážně
nebere.
„Tak to mezi šlechtou chodí,“ usmála se na Juditu
Adriana.
A Juditě nezbylo nic jiného, než si pomalu zvykat.
Jak se vlastně s Adrianou setkala? Judita si nemohla
zaboha vzpomenout. Jediné, co věděla, bylo, že se k ní
Adriana od první chvíle chovala jako k nejlepší známé.
Ačkoli Judita byla mladší, tak si s  Nollovou poměrně
rychle potykala. Jako by se znaly celou věčnost,
opakovala Nollová. A Judita pomalu chápala, že je jí
s Adrianou dobře. Že v ní našla tu, kterou tak dlouho hledala.
Skvělou kamarádku. Možná i přítelkyni...
A tak nechápala, když v krematoriu viděla vdovu po
přednostovi ústavu, jak na Adrianu Nollovou strašlivě
řve a obviňuje ji z profesorovy smrti.
„Zabila jste ho, pitvala jste ho, abyste to přikryla, a





11
teď si ho ještě pohřbíte! Já trvám na tom, aby se otevře -
la rakev! Já chci vidět svého muže! Byl to váš
nadřízený,“ ječela na Adrianu vdova.
Nollová se pomalu otočila na vdovu. Judita si
všimla, jak se její doposud vlídná a účastná tvář
proměnila. Hlavně oči. Tohle byly oči žraloka, který si chladně
prohlížel svou oběť.
„Všichni jsme si pana profesora nesmírně vážili.
A  proto nechceme dopustit, abyste si ho pamatovala
jinak, než když byl plný života, který k němu tak
neodmyslitelně patřil.“
„Já trvám na identifikaci, kterou jsme mně i mé
rodině od chvíle, kdy našli jeho tělo, znemožnila,“ řekla
pomalu vdova. „Jinak volám policii a podám na vás
trestní oznámení.“
„Rakev je zapečetěná a byl úředně vydán přísný
zákaz ji otevřít,“ postavila se za Adrianu Judita. „Tady
s žádnou policií ani trestním oznámením
nepochodíte.“
„Vy se do toho nepleťte a buďte ráda, že vůbec jste,“
odsekla Juditě nenávistně vdova.
„Mluvíte s nástupkyní vašeho muže,“ odvětila
chladně Nollová.
„To si snad děláte legraci,“ rozesmála se hystericky
vdova. „Tohle, že má převzít funkci po mém muži?“
„Važte slova,“ varovala ji Nollová.
„Ta rakev se otevře. Kdybych sem měla zavolat novi -
náře, policii a kdoví koho ještě!“
Judita se znovu nadechla, ale ucítila na svém rameni
ledově pevný stisk. Byla to Adriana, která ji zadržela.
„Jak si přejete. Ale pochopíte, čeho jsem vás chtěla





12
ušetřit. Z úcty k vám i panu profesorovi.“
Vdova trochu znejistěla.
„Jak se to provádí?“
„Co myslíte?“ pousmála se Nollová.
„No to otevření rakve. Musí přijet policie?“
„Policie? A proč? Ještě by omdleli, až uvidí, co vás
čeká. Nás soudních patologů je tady dost a jeden zří -
zenec pohřební služby nebo krematoria s kleštěmi,
nožem a šroubovákem se tady snad také najde.“
„Proč kleště a nůž a šroubovák? Na co?“
„To uvidíte. Chcete přece za každou cenu otevřít
rakev,“ otočila se chladně Nollová ke dveřím.
Chodba před márnicí, v zázemí krematoria, bylo to
poslední, co chtěla vdova vidět. V jejích očích se zračila
stále ta samá otázka: proboha, co ještě uvidím?
Zřízenci kolem nich každou chvíli projížděli s 
dalšími a dalšími rakvemi. Některé tady stály na starých
oprýskaných vozících podél zdi a pokorně čekaly na
svůj dnešní obřad. Na to poslední velké entrée a
rychle následující sbohem, která tady člověk světu dává.
A jiné rakve, přímo z márnice, odjížděly na svou úplně
poslední cestu k  obrovským pecím krematoria. Tyto
rakve byly z pohřbů  minulých dní nebo sem
připutovaly ke spálení ze všech možných krajů republiky.
Krematorium, to je především rutina a provoz. Málokdo si
to uvědomí, když smutní ve velkém sále a myslí si, že to
celé, tedy hudba, květiny, smuteční řečník jsou tu jen a
jen pro toho jediného, kdo právě teď leží v rakvi na
katafalku. To je velké zdání, které klame. Omyl!
Krematorium je jedno velké divadlo. Má svůj řád, provoz, scénu
i zákulisí. A za peníze vám tady nabídnou pocit, že jsou





13
tu jen pro vás a toho nebožtíka, kterého už opravdu ni -
kdo a nic nevzkřísí. Ani vaše slzy, ani hraná účast všech,
kteří tady pracují.
A stejné je to i na soudní patologii. Odborně se tomu
říká pitevní provoz.
Ostrý zvuk prořízl ticho chodby strašnického
krematoria před zdejší márnicí.
A opakoval se stále a stále, dokud poslední z hřebíků,
kterými byla rakev zatlučena, neskončil v  připravené
plechovce.
Zřízenec krematoria se naposledy podíval na
Adrianu Nollovou a potom na vdovu po přednostovi ústavu.
Té Adriana nevěnovala sebemenší pohled a přikývla.
Zřízenec se zhluboka nadechl, zadržel dech a rychlým
pohybem nadzvedl víko rakve. Vdova si instinktivně
přiložila přes nos a ústa kapesník.
Ostatní, tedy Judita, Adriana a Martin to
nepotřebovali. Nepřestali dýchat. Byli na pach smrti a rozkladu
zvyklí. Byli zvyklí na daleko horší vjemy, než na ten,
který je právě čekal. Martin Skružný byl nejen
smutečním hostem, ale také pitevním sanitářem. Dokonce
profesora, jehož tělo leželo v rakvi, sám pitval a
nakonec tělo dával i do bílého igelitového pytle, ve kterém
teď mrtvola v rakvi ležela.
„Já ti pomůžu odstranit víko,“ podíval se Martin na
zřízence z krematoria. Ten se jen s povděkem usmál.
„Doufám, že jste pana profesora řádně oblékl,“
podívala se Adriana nejdříve na nafouknutý bílý igelitový
pytel v rakvi a potom na Martina.
„Nedovolil bych si jinak, paní docentko,“ hlesnul
Martin.





14
Adriana se jemně dotkla ouška zipu na straně igelito -
vého pytle. Potom se chladně podívala na vdovu.
„Chcete sama?“
Vdova mlčela a sbírala sílu k tomu, co uvidí.
„Martine, podejte mi nůž.“
„K čemu chcete nůž,“ vykřikla vdova.
„Někdy se nám zip zasekne, potvora jedna,“
neodpustila si Adriana s lehkým úsměvem.
„No jo, pořád to reklamujeme,“ přikývnul Martin.
„Ale marně, von ty použitý pytle už nikdo nechce.“
Adriana jedním mocným trhnutím rozevřela zip
pytle, ve kterém bylo uloženo tělo dnes už
bývalého přednosty Ústavu soudního lékařství, a odhrnula
okraje igelitu z těla.
„To snad...“ nedořekla vdova a zhroutila se na
podlahu chodby.
Nikdo se ji nesnažil zachytit, takže se zachytila okraje
rakve, která se k  ní povážlivě naklonila. Konečně
pomohl Martin se zřízencem.
„Tohle přece není můj muž,“ opakovala vdova a vší
silou se naklonila přes okraj rakve, aby tělo alespoň
ještě jednou zahlédla.
Pořád nevěřícně zírala na profesorovu hlavu.
„Chtěla jsem vás toho ušetřit. Říkala jsem vám, že při
autonehodě došlo k dekapitaci, úplnému oddělení
hlavy. Vše co z ní zbylo, je tady,“ řekla pomalu Adriana.
„To není můj muž!“
„Chcete vidět jeho tělo? Nějaký identifikační detail?
No tak, Martine, rozepněte panu profesorovi košili
a ukažte jizvu, kterou měl po operaci na břiše. A zašitý
pitevní řez ukazovat nemusíte.“





15
„Vždyť má hlavu jako...“
„Krikeťák,“ řekl suše Martin. „Víc jsem s  tím dělat
nemohl. To je všechno, co nám v pytlích od autoneho -
dy přivezli. Takhle to posbírali hasiči s funebrákama.“
Vdova jen tiše zírala na proužky skalpů s vlasy, které
byly sešity k  sobě a ke zlomené  dolní čelisti, ze které
vyčnívaly dva zakrvácené přední zuby. Čelo, oči, tváře,
nos, to všechno chybělo.
„Jeho oduševnělá tvář, moudré oči, vždy pečlivě
učesané vlasy,“ chvěla se vdova.
„Hlavu mu oddělil návěs z kamionu, když
vystupoval z auta. Proč zastavil na dálnici v odstavném pruhu
a vystupoval, stále nevíme. Ale všechno jsem vám už
řekla, abych vás tohoto pohledu ušetřila. Už mě
chápete?“
Vdova se chvěla a celé její tělo podlehlo mocným
vzlykům.
„Promiňte... promiňte mi to všechno... paní
docentko, promiňte,“ opakovala, zatímco ji Martin šetrně
vyváděl ze zázemí krematoria do obřadní síně.
III.
V ložnici pomalu svítá.
Judita pozoruje své nohy na matraci. Leží bezvládně,
jako nohy nějaké mrtvoly na vozíku v márnici. Už rok
jsou tak cizí. Opravdu cizí? Ne, jsou zapovězené. Ten
úraz jí převrátil celý život naruby. Judita se nechce
pomstít. Komu taky? Chce jen přežít, než přijde na to, jak
to doopravdy všechno je.
První paprsek dopadl do ložnice. Bylo by to tak
krásné a romantické ráno, kdyby se právě v  tom prvním





16
paprsku nezalesklo madlo té chromové bestie, zapar -
kované hned u postele. Každá bestie má obvykle dvě
jména a  těžko se s  ní smiřujete. Ale když chcete bez
možnosti pomsty přežít, nic jiného vám nakonec
nezbude. Jméno jejího monstra bylo: invalidní vozík.
Co všechno ještě budu muset udělat pro to, abych se
dozvěděla pravdu, ptala se sama sebe Judita. Kdo mi
chtěl ublížit? A proč?
Konečně! Temné noční děsy pomalu odcházely a po -
slední myšlenka, než Judita na slabou hodinku
konečně usnula, byla vlastně otázkou.
Co se stane soudnímu patologovi, když začne vnímat
víc, než by chtěl?





17
KAPITOLA DRUHÁ
NOVÝ ZAČÁTEK
I.
Bylo něco málo před osmou ráno, když před vchodem
do Ústavu soudního lékařství zastavilo auto.
Fordu ranger krémová metalíza prostě slušela.
Barvu vybírala Judita a trvalo to déle, než Honzo -
vi sestavit výbavu celého auta. A pak na auto několik
dalších měsíců čekali. To, co na terénním autě nejvíc
oceňovala, stalo se pro ni v posledních měsících pastí.
Milovala nasedat do auta vestoje. Dnes by se z vozíku
do kabiny bez cizí pomoci nedostala. Ale zase mělo
tohle auto jednu obrovskou výhodu. Na zadní plošinu se
vejde kde co, včetně jejího vozíku.
„Mám tě doprovodit až do kanceláře?“ zeptal se
opatrně Jan.
Ta otázku už visela ve vzduchu několik minut. A oba
nevěděli, co s ní. Janovi bylo líto, že to nebude on, kdo
provede vlastní ženu labyrintem pocitů a nástrah
prvního dne.
„Proč? Adriana říkala, že tady na mě počká.
Pomůžeš mi vytáhnout vozík?“
„Opravdu to chceš takhle?“ zeptal se Jan.
Judita dělala, že právě tuhle otázku neslyšela.
„Tak kde ta Adriana je?“





18
Jan ji zahlédl jako první. Adrianu prozradila záclo -
na, která se pohnula ve druhém patře té nejznámější
budovy smrti. Jan byl krátkozraký, takže i přesto, že
měl brýle, neviděl Adrianu Nollovou na těch pár
desítek metrů tak dobře, jak by chtěl. Neviděl její oči. Jan
by přísahal, že je pokaždé měla jiné. Od čistě
modrých, až po ocelově šedou. Zdálo se mu, jako by se
mu Adriana měnila před očima. Musel si přiznat, že
tak zvláštního člověka ještě nepotkal. S  lidmi obecně
neměl moc dobrých zkušeností. Snažil se sice s 
každým vyjít po dobrém, ale když si měl před lety vybrat,
koho chce vlastně léčit, vyhrála zvířata.
Nemanipulovala s okolím. Nebyla zákeřná. Až na několik výjimek,
které tvořila bojová plemena psů, ale o tom teď
přemýšlet nechtěl.
„Opravdu to takhle chceš?“ zeptal se znovu Jan.
Judita se nejdřív nadechla, ale pak se pokusila
o úsměv. Přikývla.
„Já ti zatím pomůžu z auta,“ hlesnul Jan.
„Ale pak už se nemusíš zdržovat,“ podívala se mu
zpříma do očí Judita.
„Já se přece nezdržuju. Já vezu první den do nové
práce ženu, kterou jsem ani po sedmi letech manželství
nepřestal milovat.“
Judita si musela přiznat, že ji to nečekané vyznání
dojalo.
Když ji Jan držel pevně v náručí, aby ji jemně posadil
na vozík, objala ho.
„Miluji tě.“
„Já tebe, lásko.“
Tolik se oba potřebovali. I když to tak nějakou dobu





19
nebylo. Cítili to úplně stejně. A poslední dobou se mezi
ně něco znovu čím dál víc dostávalo.
Oba to cítili, ale nedokázali tomu čelit. A tak se tváři -
li, že to zkrátka není. Zatím.
„Jako by nás něco pozorovalo a hledalo jakoukoli
skulinku, která...,“ nedořekla Judita, když za zády své -
ho muže spatřila Adrianu, jak ji jde s úsměvem přivítat.
„Paní přednostko, vítám tě první den na tvém
novém ústavu,“ sklonila se k ní Adriana, aby objala svoji
novou šéfovou.
„Pamatuješ, Judi? Tady jsi dělala zkoušky u
profesora Donneho ještě jako studentka. A ode dneška mu
budeš šéfovat. Nemůže se tě dočkat. Říkal, že jsi byla
jedna z nejlepších.“
„Tak proč mě tehdy málem vyhodil od zkoušky?“
usmála se Judita.
„Ale no tak, Judi. Teď mu to můžeš vrátit,“
přimhouřila oči Adriana.
Judita to oslovení nesnášela. Ale tak nějak se proti
němu nedokázala postavit. Každou vteřinou cítila, že
energie Adriany Nollové je prostě silnější.
Adriana měla všechno pevně v  rukách. Judita si
všimla, že Nollová neudělala nic, co by přímo
nesouviselo s jejím předem vytyčeným cílem.
A lze tento přístup vůbec vyčítat člověku, který se
vypracoval až na děkanku lékařské fakulty a
dlouholetou zástupkyni přednosty nejprestižnějšího ústavu
soudní medicíny v  Česku? Teď si umínila, že získá
nejvyšší akademickou hodnost v  jednom z  nejtěžších
medicínských oborů. Profesuru. A Adriana ji získá. To





20
bylo dopředu jasné od té chvíle, kdy se pro ni rozhodla.
„Lásko, ordinuju do půl páté, pak pro tebe přijedu,“
políbil Juditu na tvář Jan.
A ona si až teď všimla, kolik lidí v oknech je v tu chví -
li pozorovalo. Nejen všichni zaměstnanci jejího
ústavu, ale i vedlejšího Ústavu patologie, který je ve zdejší
ulici součástí jednoho obrovského komplexu budov
piteven, márnic a laboratoří. Až do rozsáhlé
reorganizace byl kdysi součástí budovy i specializovaný Ústav
dětské patologie a dětské soudní patologie.
„Krásný den, Honzíku,“ usmála se na něj Adriana.
„Vám také, Áduš,“ vrátil jí nepříjemný úsměv Jan.
Nesnášel, když mu někdo řekl Honzíku. A stejný vztah
ke zkomolenině vlastního křestního jména
předpokládal i u Adriany. Nemýlil se.
„Dnešní den bude mimořádně úspěšný hlavně pro
Judi. Já ji teď provedu ústavem. Pokud bychom dnes
skončili dříve, tak ji odvezu domů sama.“
Zatímco s ním Adriana mluvila, měl Jan čím dál
jasnější pocit, že se mu nedívá přímo do očí, ale kamsi za
něj. Její oči byly jasné, ale opět jiné. Dnes byly zelené,
jako oči kočky. Šelma těsně před lovem, napadlo Jana.
„Tak na shledanou,“ jemně se uklonil Jan a nasedl
do auta.
Zatímco Judita svému muži zamávala, Adriana se jen
lehce usmála.
„S tímhle autem jezdí na pastvu?“ naklonila se
Adriana k Juditě.
„Jak to myslíš?“
„Já myslela, že má své pacienty hlavně na louce.“





21
„No tak, Adriano!“
„Pro tebe odjakživa Áda. Rozumíme si, Judi?“
Judita se zhluboka nadechla a podívala na hlavní
vchod.
„Tak můžeme. Teď už snad zvládnu všechno.“
„Musíme zadem, přes márnice. Tady to nejde, ještě
nejsme bezbariéroví. Vždyť víš. Ale nic, v  investicích
na příští rok to bude,“ odpověděla pomalu Adriana.
„Zadním vchodem?“ zarazila se Judita.
Přesně tohohle se obávala.
Za poslední rok si zvykla, že jediné, co ji dokázalo
opravdu uklidnit, bylo přesné naplánování věcí. Tím
se zbavovala rizik, ze kterých měla obavy.
„Ještě včera jsi mi říkala, jak to bude krásné, až popr -
vé vejdu hlavním vchodem do svého ústavu,“ podívala
se na ni vyčítavě Judita.
„Však ty brzy hlavním vchodem vejdeš. Obě víme, že
ten vozík nemusí být navždycky, “ snažila se ji rozptýlit
Adriana.
„Ale přece jenom, Jenda mě tam mohl zavézt.“
„Zadním vchodem přes márnici? Prosím tě, snad bys
nechtěla toho svýho veterináře děsit! Kdo ví, co by tam
viděl. Je pondělí a nezapomeň, co všechno tam teď je.
Takovej hodnej zvěrolékař se jednou lekne a nakonec
tě přestane pouštět do práce,“ zasmála se Adriana.
Judita to přešla mlčením. Pokolikáté už, blesklo jí
hlavou. Pořád se do Jana naváží. Takhle ne, rozhodla
se Judita.
„Tak dost,“ hlesla.
„Máš pravdu, jedeme, máme nejvyšší čas,“ vyhnula
se střetu Adriana.





22
Judita se opět zhluboka nadechla. Užívala si tu čaro -
krásnou vůni stromů a života vůbec, na kterou bude
muset v nejbližších hodinách zapomenout. Začínalo
jemně pršet.
Když se za nimi zavřely těžké dřevěné dveře s
nápisem MÁRNICE, NEPOVOLANÝM VSTUP PŘÍSNĚ
ZAKÁZÁN, ocitla se Judita s Adrianou ve světě
mrtvých.
Změnilo se úplně všechno. Sem se denní světlo
dostávalo přes malá zabílená okénka jen stěží.
Ten chlad byl citelný, stejně jako všudypřítomný
zápach rozkladu a hniloby.
„Hergot, kdo sem zase leze,“ ozvalo se za rohem bíle
vykachlíčkované chodby, která se rozšiřovala do
zářivkami chladně osvětlené místnosti. Byla to přípravna.
Tady se přebírají těla od pohřební služby a po pitvě
i případné identifikaci opět předávají pohřebákům.
Těla se tady i oblékají a upravují.
„Tak kdo je to? Aha, promiňte, paní docentko,“
omlouval se Martin Skružný.
„Je osm, nemáte už otevírat těla na pitevně?“ změřila
si pitevního sanitáře přísně Nollová.
„To už je tolik? No vidíte a já se tady ještě párám s
tím dědkem, co jsme ho včera pitvali.“
„Tohle přece není vaše práce,“ nedala se Nollová.
„Když voni se nám ti funebráci těch mrtvol čím dál
víc bojej,“ zažertoval Martin a podebral pinzetou
mrtvole oční víčko, aby ho silou přetáhl přes oko.
„Tak a teď může spát navěky.“
Adriana stála vedle Martina, takže musela vidět, co
drží v ruce. Přesto se zeptala.





23
„To jsou kleště?“
„Ne, pinzeta. Proč se ptáte,“ podíval se na ni překva -
peně Martin. „Co bych tady asi tak dělal s kleštěmi,“
zabrblal sanitář a podíval se na funebráka, který stál
opodál, a bylo na něm vidět, že je rád, když nemusí tělo
upravovat.
Judita si uvědomila, že se dlaněmi dotýká gum svého
vozíku. Nechtěla ani domyslet, co všechno se tady
denně ocitlo na vykachlíčkované podlaze, která byla po pár
metrech prošpikovaná mřížkami odtokových kanálků.
„To nic, já tě budu tlačit,“ odtušila Nollová.
Obě ženy se ocitly v dlouhé, bíle obložené a mírně
zakřivené chodbě, ze které je přímý vstup do márnice
a nákladního výtahu. Tato chodba je na konci
přepažena odemykatelnou mříží, za kterou pokračuje do
márnice sousedního Ústavu patologie.
„Tady jsem snad nikdy nebyla,“ rozhlížela se Judita.
„O nic jsi nepřišla. Trochu tomu pomohla až
nedávná rekonstrukce,“ pokrčila rameny Adriana.
„Když už jsme tady, můžeme se podívat do
márnice?“ neodolala Judita.
„Ale Judi, teď? Teď určitě ne. Přijdeme tak tak na čas.
A navíc, vždyť je to jen obyčejná márnice. Co bys tam
tak viděla? Vždyť víš, jak je to pořád stejný.“
„Ale já...“
„Někdy jindy, ano?“ odpověděla chladně Adriana.
Judita se nemohla zbavit dojmu, že s ní její zástupkyně
mluvila jako s malou holkou. S nesvéprávnou
bytůstkou, kterou snad musí vodit za ručičku. Ale
nekřivdila jí? Vždyť nebýt Adriany Nollové, nebyla by tu dnes
Judita Marková nastupovala do funkce přednosty nej-





24
prestižnějšího ústavu soudní medicíny v zemi.
„Co to bylo s těmi kleštěmi?“ zajímala se nová před -
nostka ústavu.
„Já ti to pak vysvětlím, Judi,“ zašeptala Nollová.
Zastavily se u širokých dveří výtahu.
„Teď už to půjde jako po másle,“ usmála se Adriana.
Judita zvedla hlavu a ustrnula. Přímo nad její hlavou
byl velký nápis:
NÁKLADNÍ VÝTAH. POUZE PRO PŘEPRAVU
ZEMŘELÝCH. JÍZDA OSOB PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNA.
„To opravdu pojedu tímhle?“
„No jinak to nejde. Teda prozatím. Ale neboj se, my
s tím jezdíme všichni.“
II.
Tak tohle má být ten vysněný nový začátek,
přemítala Judita Marková, když konečně osaměla ve své nové
pracovně.
Tolik pokoření a studu jako dnes snad ještě nikdy
nezažila. Nikdy!
Tohle se snad může stát jenom jí.
Slyšet jenom ty poznámky mediků, kteří postávali
v pitevně a čekali, až sanitáři přivezou těla z márnice.
A najednou se smíchem komentovali, jak z výtahu pro
mrtvoly vyjíždí ona na invalidním vozíku.
„Jé, to je výtah pro nebožtíky, paní, tím se nejezdí!“
vykřikl na ni jeden ze studentů.
A Áda se jí ani slovem nezastala! Ano, řekla sice, aby
se uklidnili, že tohle je nová šéfová ústavu. Ale mělo to
spíše opačný efekt.





25
Áda přece musela slyšet ty další poznámky, kterým
se všichni začali smát! Tohle nás jako bude učit?
Nedáme sem značku zákaz vjezdu?
A pak ten pichlavý, bodavý smích, když vyjížděla na
svém vozíku z pitevny.
„Nebyly jsme jiné, Judi,“ řekla Adriana.
Ale byly! My jsme přece nebyly takové svině, chtělo
se Juditě zařvat na celý svět. Ale ovládla se.
Judita ve své pracovně usilovně přemýšlela, kolikrát
se dnes musela ovládnout?
Zážitek s mediky na pitevně byl jenom začátkem.
Velká zasedací místnost, ve které byli shromážděni
všichni zaměstnanci ústavu. Dvacet čtyři lidí.
Někteří se dívali na hodinky a dávali tak Juditě
najevo, že je zdržuje.
Nakonec mluvila jen Adriana Nollová.
V očích všech četla Judita jedinou otázku: proč je
novou šéfovou zrovna ona? Proč ta mladá holka na
vozíku? Bez docentury, profesury, pouze pí ejdž dý za
jménem a  někde hodně vysoko zatraceně velkou
protekci.
Na správnou odpověď by nikdo z přítomných
nevsadil. Sama Judita totiž nevěděla, proč si ji vybrali.
„Protože jsi nejlepší. Kdysi se tomu říkalo vyvolená,“
řekla Adriana, když jí před pár dny oznamovala, že
povede ústav.
Co to znamená? Vybrána bez výběrového řízení.
Prostě jí oznámili, že ji, pokud souhlasí, budou
jmenovat do funkce. S lékařskou fakultou, pod kterou ústav
spadá, neměla také nic společného. Jedinou spojnicí
byla právě Adriana Nollová, která, jako děkanka, fa-





26
kultě šéfuje.
Ale jak přišla zrovna na ni, řadovou soudní lékařku,
ještě k tomu po těžké autonehodě?
Přesně tohle jako první zajímalo i Jendu. Když mu
něco nebylo jasné, tak se ptal. A ptal se poměrně často.
Opakovaně tu otázku položil i Adrianě. A ta mu opa -
kovaně řekla, že už je trapnej. Že by měl znát kvality
své ženy a je smutné, když jí tak zoufale nevěří.
Je pravdou, že od té chvíle se už Jan nezeptal.
Přesně takhle si Judita svůj první den
nepředstavovala.
Snažila se všechny oslovit pochopením, uznáním,
snad i erudicí. Místo toho dnes zažila stud, chlad
a mlčení. Nevyřčené pochybnosti o tom, kdo vlastně je
a proč se tady ocitla.
To byla nemalá daň za obrovskou prestiž této
pracovny, spojenou s podmínkami, které se prostě
neodmítají.
Ať o všem přemýšlela z kterékoli strany, Adrianu
Nollovou prostě potřebovala. To byla teď její jediná
naděje, že tady ve své nové funkci obstojí.
Judita byla tak ponořena sama do sebe, že přeslechla
jemné zaklepání na dveře.
„Tak jsme tady,“ ozvalo se ode dveří.
A to už do pracovny vcházela Adriana s jakousi culící
se dívkou.
„To je Tereza. Tereza Mlejnská,“ představila ji
Adriana.
„Aha, těší mě,“ řekla překvapeně Judita.
„Můj dárek pro tebe. Terko, počkej za dveřmi.“
Tereza Mlejnská jen přikývla, přitom hekla, uculila





27
se a odešla.
„Těžko se s ní budu na děkanátu loučit. Tvoje nová
sekretářka.“
Judita jen těžko hledala slova. Prostě nevěděla, co na
to říct.
„Musíš mít kolem sebe loajální a schopné lidi. A to
Tereza rozhodně je.“
„A co bude s paní Štruncovou? Říkala mi, že tady dě -
lala sekretářku přes třicet let a...“
„A hlavně nechtěj slyšet, jak tě tady pomluvila. Ale to
už neřeš. Jak jsem řekla, bez svých nových lidí se tady
nehneš. A věř, že vím, o čem mluvím. Navíc Tereza
Mlejnská je moje neteř. Takže ti za ni ručím,“ usmála
se Adriana. „No tak, Judi, nový život začíná! Víš, co to
znamená, být tady přednostou?“
III.
Není smutnějšího místa, než pohled na uklizenou
pitevnu. To staré sarkastické heslo všech patologů Judita
samozřejmě dobře znala. A vzpomněla si na něj
pokaždé, když v minulosti procházela prázdnou pitevnou.
Všude kaluže vody, které zbyly po pitevních sanitářích,
čistících hadicemi pitevní stoly a podlahy. Vlhko jako
v tropech, ať je léto nebo zima. A všudypřítomné
fialové světlo z dezinfekčních zářivek.
Judita čekala na výtah, kterým se mrtví po pitvě
spouštějí zpátky do chodby v suterénu, aby byli
uloženi do chladicích nebo mrazicích boxů, podle stupně
rozkladu.
Když otevřela dveře výtahu, bylo jí hned jasné, že





28
dnes tu sjížděl někdo do mrazáku. Judita doufala, že jí
tím pachem, který sama sobě odmítala definovat jako
nesnesitelný smrad, nenačichnou šaty.
Cesta výtahem byla nekonečná.
Co by se stalo, kdyby se zdviž zasekla? Je tu ještě vů -
bec někdo?
Adriana musela odjet na fakultu a v pracovnách
lékařů by ji odsud sotva někdo slyšel. Snad někdo z
pitevních sanitářů, kteří mají svůj kutloch s kanapem
a šatnou v mezipatře.
Judita za sebou konečně zavřela dveře toho
strašného stroje, kterým teď bude muset nějakou dobu jezdit
do patra, kde má svou pracovnu a snažila se nahmatat
vypínač v chodbě u márnice, kde teď panovala
naprostá tma. Nechtěně zavadila rukou o vozík. Leží na něm
někdo? Naštěstí ne. Ale na vozíku byla nějaká tekutina.
Judita ji nechtěla zkoumat, hlavně musí najít vypínač
a  rozsvítit světlo. Konečně! Nad hlavou jí zamžikaly
zářivky, které osvítily celou chodbu v suterénu. Byla to
jen voda, naštěstí, blesklo jí hlavou a zamířila k dvojici
umyvadel. Zatímco si myla a dezinfikovala ruce,
napadlo ji, že by se konečně mohla podívat do márnice.
Je tady přece šéfovou. A tudíž je to nejen její právo, ale
dokonce i povinnost.
V minulosti odsuzovala přednosty a primáře, kteří
do takových míst nechodili nebo se jim dokonce
vyhýbali. Na patologii v Brně byla dokonce pověstná šéfová
pitevny, která se do márnice sama bála. Dlouho se to
neutajilo a tak byla svým strachem z  nebožtíků a
duchů nakonec známá po všech ústavech.
Judita si osušila ruce a zarazila se. Musela se začít





29
smát. Opět se bude dotýkat kol svého vozíku. Ani ne -
chtěla domýšlet, co všechno na podlaze tady bude. Od
zítřka bude u sebe pro tyto případy nosit gumové
rukavice!
Není tady někde krabice s rukavicemi? Na každé
prosektuře jsou samozřejmostí, někteří patologové a
sanitáři si jich berou na sebe i víc. A někdo zase pitvá
bez rukavic. Ano, i tací se na pitevnách občas najdou.
Třeba profesor Donne.
Žádná krabice s gumovými rukavicemi v
dohledu, ale zato stála kousek ode dveří s velkým nápisem
MÁRNICE.
Judita neodolala a vzala za kliku.
Smůla, dveře byly zamčené.
A ona byla tak zvědavá!
Co teď?
Sanitáři sedí o patro výš a teď už bude v jejich
místnosti jen noční služba.
A venku na ni čeká v autě manžel.
Judita zklamaně vydechla. Možná bych mohla mít
vlastní klíče, napadlo ji. Mít vlastní klíče od márnice!
V té myšlence bylo něco tak rebelského. Nepřipadala
by si pak jako zloděj těl? Judita se té myšlence musela
zasmát.
Když otevřela dveře zadního vchodu ústavu, ocitla se
rázem ve světě živých. Ty stromy na svahu tak šuměly.
A vzduch překrásně voněl!
A v ústrety jí přichází Jan. Tolik se na něj těšila.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist