načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Časodějové – Hodinová věž - Natalja Ščerba

Časodějové – Hodinová věž

Elektronická kniha: Časodějové – Hodinová věž
Autor:

Mysleli jste si, že největší nebezpečí mají klíčníci za sebou? Ani zdaleka! Nyní se musí vydat do Časové propasti a najít Rozeklaný zámek. Zárukou má být časodějnická střela ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 357
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z ruského originálu Časoději - Časovaja bašnja přeložila Martina Pálušová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3298-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mysleli jste si, že největší nebezpečí mají klíčníci za sebou? Ani zdaleka! Nyní se musí vydat do Časové propasti a najít Rozeklaný zámek. Zárukou má být časodějnická střela začasované klíčnice Diany, bez níž vílu nelze probudit z věčného spánku. Vztahy mezi hodináři, vílami a duchy jsou ale vyostřené. A Vasilise hrozí nebezpečí jak v nové škole, tak od mocného ducha Ostaly Astragora, kterému překazila plány, když našla srdce Šarlatového kvítku.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



TobiasP. 2017-12-01
Nejde ta ukázka nějak stáhnout ???
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Časodějové

Hodinová věž

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Natalja Ščerba

Časodějové – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


HODINOVÁ VĚŽ

1

12

1

2

3 4

5

5

5

6

7

7

7

8

9

1



Natalja Ščerba

HODINOVÁ VĚŽ


Natalja Ščerba

Časodějové – Hodinová věž

Poprvé vydalo v roce 2012 nakladatelství Rosman, Moskva.

Copyright © Ščerba Natalja, 2017

Cover © Rosman, 2015

All rights reserved.

ISBN 978-5-353-05784-0

Z ruského originálu Časoději – Časovaja bašnja přeložila Martina Pálušová.

Jazyková úprava Helena Škodová

Jazyková korektura Josef Šebek

Odpovědný redaktor Jakub Šedivý

Technická redaktorka Daruše Singerová

Vydalo nakladatelství FRAGMENT v Praze roku 2017

ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,

číslo publikace 31 069

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Fragment, 2017

České vydání © Albatros Media a. s., 2017

Translation © Martina Pálušová, 2017

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí

být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

ISBN tištěné verze 978-80-253-3298-6 (1. vydání, 2017)

ISBN e-knihy 978-80-253-3398-3 (1. zveřejnění, 2017)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu.


5

1

Ráno v Černovodu

ilný poryv mořského větru s rámusem rozrazil těžkévitrážové okno dokořán. Hluk Vasilisu probudil a dívka seprudce posadila na posteli.

V obdélníkovém okenním průhledu se mračilo ospalé nebe,jenom na horizontu, kde se za hustými mraky prodíraly sluneční

paprsky vycházejícího slunce, se rozléval pruh jasně rudého světla.

Je načase vstávat. Hodiny nad zrcadlem, v podobě žlutého

měsíce v úplňku, ukazovaly za pět minut šest. Brzy se změní na

talíř se lžičkami a vidličkami – určí tak dobu, kdy se podává

snídaně. Poté se hodiny promění na oranžové slunce, kteréznamená volný čas, a přesně ve dvě hodiny se z nich stane podnos

se dvěma uchy symbolizující rodinný oběd. Až se podnos změní

na čajovou konvici, nastane čas, kdy se servíruje odpolední čaj,

což je tradice, která se v zámku přísně dodržuje. Na nízkém

oválném stolku se objeví šálek horkého čaje a nezmizí, dokud jej

Vasilisa všechen nevypije.

Když se z hodin stane kolo, znamená to, že se blíží cestování;

a přesně v deset večer, kdy je čas jít spát, se na zdi opět objeví měsíc. Vasilisa měla ty časodějné hodiny strašně ráda, protoženavíc předávaly zvláštní znamení. Třeba když na zámek přijel nějaký člen rodiny, třikrát zvučně odbily a ciferník se proměnil v erb

rodiny Ohnivých – zlomenou zlatou střelu na černém pozadí. Když

na zámek přijížděli urození hosté, hodiny ukazovaly jejich rodinný

erb nebo nějaké poznávací znamení. Chůva, paní Viola,korpulentní dobrosrdečná žena středního věku, Vasilise vyprávěla, že když

se v jejich domě dělo něco nepříjemného, hodiny sepředcházely, a když rodině hrozilo nějaké nebezpečí, naopak se zpožovaly,

ciferník ztrácel lesk, a dokonce jej pokrýval šedavý prach.

Ale nejzajímavější byly hlavní hodiny na nejvyšší zámecké věži,

která se nazývala Hodinová. Při první prohlídce Černovodu otec

Vasilise vyprávěl, že takové hodiny jsou srdcem každéhočasodějného zámku, protože střeží jeho čas. Nejvíce se o ně dbá, protože

se podle nich seřizují všechny hodinové mechanismy v domě.

Hlavní hodiny se zastaví pouze při naprosté zkáze zámku. Za války

se při obležení v pevnosti bojovalo jen do té doby, dokud šlyhlavní hodiny. Jakmile se zastavily, obyvatelé zámku se vzdali, nebo

spolu s časem mizela i poslední naděje na záchranu jejich domu.

Vasilisa rázně zatřepala hlavou, aby rozehnala ospalost,vyskočila z postele a začala se protahovat. Na zámku se vstávalo

brzy, ale do snídaně zbývaly ještě dvě hodiny, a tak se chystala

zalétat si nad mořem. Černovod byl vysoký zámek, nad nímž se

tyčilo osm stejných věží s úzkými kuželovitými střechami. Věže

se jmenovaly podle světových stran: Severní, Severovýchodní,

Východní, Jihovýchodní a tak dále. Obklopovaly Hodinovou

věž kolem dokola a do každé z nich vedl samostatný vchod.

Vasilisin Zelený pokoj se nacházel ve vrchním patře Východní

věže. Když otevřela okenice dokořán, mohla pozorovat lodě,které vyplouvaly na nekonečné moře. Napravo na jihovýchod se

táhl úzký pás ostrovů, zahalených v husté mlze. Vasilisa siusmyslela, že se na ně někdy musí vypravit.

Od prvního dne na Černovodu si Vasilisa zvykla létat každé

ráno kolem zámku. Ze začátku se bála, že jí to někdo zakáže, ale

dosud k tomu nikdy nedošlo. Možná že do určité vzdálenosti bylo


7

létání povoleno a nemusela se ničeho obávat, a možná že Severin

starší přikázal, aby dceři v tréninku létání nikdo nebránil.

Jediné, co se Vasilise nelíbilo, bylo těsné sousedství seSeverem. Jeho pokoj se nacházel hned vedle, v Jihovýchodní věži.

Jednou, když seděla na okenním parapetu zabraná dopozorování západu slunce, nevšimla si, že Sever tiše otevřel okno svého

pokoje a hodil po ní velký vlašský ořech. Trefil ji přímo do čela.

Celý den ji potom bolela hlava! Od té doby si dávala většípozor. Dokonce i brzy ráno, než vylétala na pravidelný okruh, si

pozorně prohlédla okna věže napravo. V Severovýchodní věži

naštěstí nikdo nebydlel a Dejlin pokoj byl daleko, až v Jižní věži.

V Severní bydlel Severin starší a dětem zakázal vstup by i jen na schodiště vedoucí do věže. Západní věži se říkalo Opuštěná a skutečně zela prázdnotou.

Vasilisa si moc dobře pamatovala Eleniny hrozby, že do nínejmladší Ohnivou zavřou, proto bez ohledu na strach bojovala

s nutkáním dovnitř jenom tak ze zvědavosti alespoňnahlédnout. V jejích představách byla Opuštěná věž tmavá a studená,

na zdech visely hrůzostrašné mučicí nástroje jako provazy, háky

a řetězy a u stropu se pohupovala šedá vlákna prastaré pavučiny.

Vasilisa by se vsadila, že k dokreslení atmosféry dokonalé hrůzy

na zdi visí portrét samotné Eleny Mortinové.

Avšak otec při první prohlídce zámku z nějakého důvoduprávě tuhle věž vynechal, navíc vchod na schodiště byl uzavřen

časodějným mechanismem.

Čas nenápadně ubíhal. Vasilisa mizela na celé hodiny vrodinné knihovně, kde se snažila dozvědět se o časodějnictví co

nejvíce. Obvykle tam chodila nultým zrcadlem ze svého pokoje,

protože na chodbě neustále hrozilo nebezpečí, že narazí naSevera nebo na Dejlu.

Vasilisa byla ráda, že sourozence potkávala pouze u snídaně nebo u oběda, a vždy v přítomnosti někoho ze služebných.


8

4

2

7

3

7

3

5

8

12

1

1

1

8

1

9

Obvykle všichni jedli mlčky a jen občas si vyměnili chladnýne

návistný pohled. Večeřet mohl každý ve svém pokoji, čehožVa

silisa samozřejmě vždycky využívala.

Předposlední srpnový den šla Vasilisa jako obvykle do jídelny

na snídani. Bez ohledu na cokoliv měla ten pokoj ráda.Upro

střed stál oválný stůl se sněhobílým ubrusem, podél stěn se táhla

řada nízkých dřevěných příborníků zaplněných stříbrnýmnádo

bím. Z nevysokého stropu visely nad stolem ozdobné bronzové

lustry, zavěšené na dlouhých šňůrách. Na stěnách s matnými

pruhovanými tapetami se vyjímaly starodávné obrazy v těžkých

rámech – krajinomalby s mořem a loděmi, podobiznyokřídle

ných lidí – a na protější zdi v krbu za ozdobnou mříží stálepras

kal veselý plamen ohně.

Když se Vasilisa nudila, vždycky si celý interiér pozorněpro

hlížela, neunikla jí ani ta nejnepatrnější věc. Její pozornostob

zvláš upoutávaly nádherné starodávné přesýpací hodiny na

krbu v podobě skály obklopené vílami s pestrobarevnými křídly.

Jindy zase nepřítomně hleděla do ohně, jen aby se nemuselaba

vit se Severem a Dejlou.

Dnes ráno však obvyklé rozespalé ticho bylo totam. Vasilisa

ihned pochopila příčinu rozruchu. V čele oválného stolu seděl

otec. Vypadal klidně a trochu unaveně. Nejspíše si právě sundal

cestovní pláš. Přestože se Severin starší nakrátko objevil v domě

již několikrát (vždycky jí to hlásily hodiny v Zeleném pokoji),

Vasilisa se s otcem viděla pouze v den svého příjezdu naČerno

vod, když ji prováděl zámkem.

„Bu zdráva, Vasiliso,“ pronesl s obvyklou lhostejností otec.

„Jdeš pozdě.“

Vasilisa mu chtěla odpovědět, ale vtom ztuhla. Spatřila, že po

pravé ruce Severina staršího sedí Ona.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekla kysele Elena Mortinová a upřela na

dívku své jasné bleděmodré oči. „To jsme se na tebe načekali,


9

drahoušku.“ Nicméně navzdory laskavým slovům zněl její hlas

jedovatě.

„Vždycky chodí pozdě,“ ozval se okamžitě Sever a Dejla na

potvrzení přikývla.

„Máš červené oči,“ všiml si otec, když si Vasilisu pozorněprohlédl. „Nejspíš od větru... Létáš často?“

„Každé ráno se prohání nad mořem, i když je to zakázané!“

žalovala Dejla. V jejím hlase se ozývala závist, vždy ona jediná

ze všech Ohnivých neměla křídla!

„Mně to nikdo nezakázal,“ zavrčela Vasilisa. „Chci prostě jen

trénovat.“

„To je neslýchaná drzost,“ ušklíbla se Elena a nervózněpoukávala prsty po svém časodějném náramku. „Severine, musíš ji dát

do nějaké internátní školy, kde vládne přísná disciplína a zakaždý kázeňský přestupek ji zmrskají rákoskou. Byla vychovánadaleko od civilizace, nemá v sobě dost grácie. V mojí škole se jí

budou vysmívat.“

Vasilisa se na paní Mortinovou ani nepodívala. Už dávno se

rozhodla, že bude otcovu přítelkyni ignorovat. Avšak nečekala,

že se s ní setká tak brzy, a dokonce s ní bude muset snídat ujednoho stolu. Snažila se zklidnit rozechvělé ruce i nohy, které se jí

třásly spíš nevraživostí než strachy. Posadila se na své místonaroti krbu a zahleděla se na přesýpací hodiny obklopené vílami.

Zavládlo tíživé ticho.

„K létání nad mořem je třeba mít ochranné brýle,“ pronesl

nečekaně Severin starší a upřeně se na dceru zahleděl.„Obzvláš, když se chceš naučit létat rychle... Severe, ty jich máš

přece několik. Daruj jedny sestře.“

Bratr zrudl a pomalu přikývl, jako by mu někdo silou zatlačil

na zátylek.

„Nezapomeň na to, udělej to ještě dnes,“ dodal přísně otec.

Chlapec pochopil, že je to rozkaz, a ještě více poklesl na duchu.

„Severine, neměl bys děti podporovat v jejich rozmarech,“zaěla sladkým hláskem Elena. „Potřebují disciplínu. Když jí te

létání povolíš jen tak, pocítí svobodu a brzy ti bude ve všem

odmlouvat, ještě si na moje slova vzpomeneš. A navíc, dovolit

své... nejmladší,“ vrhla pronikavý pohled na Vasilisu, „létat si,

kam se jí zamane, bez dozoru... Co když se zabije?“ Poslední

větu vyslovila Elena dvojsmyslně, se skrytou nadějí.

„Myslím, že jsou mnohem spolehlivější způsoby, jak se zabít,

nemám pravdu?“ neudržela se Vasilisa. „Třeba dostat se dočasové smyčky s nějakou šílenou ženskou.“

Tvář paní Mortinové se zkřivila. Hodinářka potřebovalaněkolik vteřin, aby se ovládla, ale záhy byl její výraz opět klidný.Dokonce se shovívavě usmála: co si to ty děti jenom nevymyslí...

„Zajímalo by mě,“ pokračovala nekompromisně Vasilisa, „jestli

se efer ohnivého kříže nějak trestá. Určitě ano, je to přece zločin!“

To už Elena nevydržela.

„Ty fejro jedna!“ sykla hodinářka a nadzvedla se, ale v tu ránu

ji někdo přerušil: Severin starší zvučně zacinkal čajovou lžičkou

o nožku svého stříbrného poháru.

„Vasiliso, budeš potrestána za nezdvořilost,“ řekl, jako by se

nic nestalo. „A nyní bychom se, s vaším dovolením, mohli začít

věnovat snídani.“

Na stole se objevila velká stříbrná mísa palačinek snejrůznějšími náplněmi a hned vedle poháry se smetanou, marmeládou

a množstvím sladkých omáček.

Po dnešním dlouhém letu Vasilise pořádně vyhládlo. Proto se

bez ohledu na hněv, vyvolaný vyhlídkou na ne zrovnaspravedlivý trest, vrhla hned na tři palačinky najednou, za což sivysloužila Elenin nevraživý pohled.

„Nemá žádné vychování,“ opakovala chladně paní Mortinová.

Dveře do jídelny se najednou rozletěly a vpustily dalšíhohosta. Mark byl dnes vyparáděný ve slušivém, ale pro časodějeběžném oblečení. Dlouhá košilová tunika se stojáčkem a širokými manžetami mu splývala přes kalhoty.

„Omlouvám se za zpoždění,“ pronesl a poklonil se pánovi domu. „Zdržela mě jedna neodkladná záležitost, kterávyžadovala moji osobní účast.“

Po tak vzletné omluvě přistoupil k Eleně a galantně jí políbil ruku. Vasilisa si odkašlala, aby zamaskovala smích, kterýnemohla zadržet. Oddanost Zlatého klíčníka mocné časodějnici se nedala přehlédnout.

Severin starší se koutkem úst pousmál, očividně mu to také přišlo zábavné.

„Teprve jsme začali, můj milý.“ Paní Mortinová obdarovala chlapce svým nejlaskavějším úsměvem.

„Posa se na volné místo, Marku,“ kývl na něj ledabyleSeverin starší.

Mark se pozdravil se Severem, uctivě se poklonil Dejle, za což si vysloužil lehký ruměnec na jejích tvářích, a usedl na židlivedle Vasilisy.

„Nazdar zrzko,“ pozdravil ji potichu a dodal sotva slyšitelně: „Vypadáš nějak moc vesele na člověka, kvůli kterému zemřeli dva jeho přátelé.“

„Diana jenom usnula,“ procedila Vasilisa. „A Feš je v pořádku...“

Mark neodpověděl, ale z jeho zlomyslného úsměvu Vasilisa

pochopila, že Feš Dragocij nejspíš vůbec není v pořádku, aúzkostí se jí rozbušilo srdce.

U stolu se zatím probíral nadcházející svátek: zítra večer, vposlední letní den, se na Černovod sjedou hodináři z celé Eflary.

Hosté budou oslavovat všechny klíčníky a záchranu světa.Severin starší se navíc chystal svolat poradu, na které se mělo zazavřenými dveřmi jednat o „vyhrocené politické situaci“. Víc se

o tom otec nezmínil, i když Vasilisu by strašně zajímalo, co tím

myslí.


12

Elena oznámila, že si organizaci celé slavnosti vezme nastarost: přivítání významných hostů, výzdobu všech sálů asamozřejmě slavnostní menu. Vasilisa to poslouchala na půl ucha

a přemýšlela, jak by se z té hloupé slavnosti vykroutila, tím spíš,

že jí bude vévodit nesnesitelná paní Mortinová. Co kdybypředstírala, že je nemocná? Nebo se poprala se Severem tak, že ji za

to potrestají? Tahle myšlenka se jí obzvláš zamlouvala.

„Všichni klíčníci se musí zúčastnit,“ pronesla důrazně Elena a vrhla upřený pohled na Vasilisu, jako by uhodla, na co myslí. „Samozřejmě kromě naší chudinky, začasované Fréziové. Víly se málem zhroutily...“ Hodinářka se zákeřně zasmála.

„Ví se už, kdo Dianu napadl?“ zeptala se nahlas Vasilisa a snadějí pohlédla na otce. Rozrušením se nadzvedla. Mark seSeverem vmžiku našpicovali uši a Dejla zaujatě přimhouřila oči.

„Ví,“ odpověděl Severin starší do naprostého ticha. „Skupina speciálně vyškolených hodinářů šla do minulosti té výjimečné události, aby zjistila a zaznamenala, co se přihodilo. V takových věcech je třeba postupovat velmi opatrně, aby se nenarušil chod dějin. Zjistili jsme všechno, co jsme chtěli vědět.“

„A kdo to tedy byl?“ naléhala dál Vasilisa.

Výraz Severina staršího zpřísněl.

„To je tajná informace. A není určená upovídané puberačce.“

„Jsem si jistá, že to byla Rezniková!“ rozčílila se okamžitěVasilisa. „A vy ji... kryjete! Anebo to byl on!“ Dívka ukázalaprstem na Marka. „Klidně mohl na Dianu zaútočit!“

„Nebo třeba ty?“ zašklebil se Mark a zatvářil se překvapeně.

„Možná že to právě tebe... ehm... kryjí?“

„To ty ses ke mně prodral jako první a sebral mi Šarlatový

kvítek!“

„Přestaňte se hádat!“ okřikl je příkře Severin starší. „Zakazuji

vám o tom mluvit. Už tak jste toho slyšeli až dost... Bude lepší,

když se vrátíme k plánování slavnosti.“


13

„Nebylo by špatné podívat se na seznam hostů,“ zareagovala okamžitě Elena. „Přiletí několik lidí z Radosvěta. Astarius se ovšem nezúčastní, opět se uzavřel ve své Hvězdné věži. Říká se, že náš veliký časoděj znovu bloumá v budoucnosti...“ Naznamení nesouhlasu povytáhla jedno obočí. „Je s podivem, že nikdy nevynechá hodinu se svými studenty.“

„Možná se jeho čas už nachýlil.“ Severinovi staršímu setajemně zablýsklo v očích. „Ale to te nechme stranou.“

Vasilisa si všimla, že při těch slovech Eleně po tváři přeběhl neobvyklý záchvěv vzrušení, který se jí však vmžiku podařilo skrýt.

„A co náš druhý veliký časoděj?“

„Astragor přislíbil, že vyšle několik Dragocijů,“ pokračoval Vasilisin otec. „Vzhledem k tomu, že Diana Fréziová usnula... říkejme tomu tak... Železný klíč převezme někdo z Časokruhu. Bude to Zachara Dragocijová. Pokud vím, je to velmi šikovná dívka, nejednou cestovala v čase.“

Vasilisa se zaradovala. Mark hvízdl, očividně nemá Dragocije rád, a to bez výjimky.

„Kdy přijedou?“ zeptala se rychle Elena Mortinová.

„Dorazí dnes večer kolem sedmé. Nejspíš přejdou po časovém mostě, jako vždy.“

„Takový nepříjemný přechod...“

Vasilisa se tichounce uchechtla, ale všichni si toho kupodivu všimli.

Elena semkla rty.

„Severine... Nepřemýšlel jsi o tom, že by tvá dcera mělavstouit do Řádu výjimečných a zavázat se slibem mlčenlivosti? Je až moc upovídaná.“

Vasilisa chtěla říct, že nikam vstupovat nebude a že vůbec není upovídaná, ale raději si to rozmyslela, aby opravdunevypadala, že mluví až moc.

„Dokud jste všichni tu, chci vám ještě něco oznámit.“ Severin

starší přejel po všech očima. „Bohužel budu muset brzyodcestovat. Možná na delší dobu.“

„Kam?!“ vyhrkla Vasilisa.

U ucha se jí ozval Markův sotva slyšitelný šepot:

„Nastanou těžké časy, nemám pravdu, Ohnivá?“

Vasilisa ho nenápadně žuchla kolenem, za což si vysloužila

Markův tichý výsměch.

„V době mé nepřítomnosti vás bude mít na starosti paníMortinová,“ pokračoval Severin starší a ignoroval výkřik své dcery.

„Laskavě souhlasila, že si vezme na starost váš oficiální nástup

do Světločasů a Temnočasů. A bude na vás dohlížet...“

„A také vás budu připravovat na cestu do časové propasti,“ dodala mírně Elena. „Už jsem mluvila s Astariusem o tom, aby na svých hodinách věnoval více pozornosti časovýmpřechodům.“

„Ano, přesně tak,“ přitakal Severin starší. „Všichni chceme

najít Eflariusův zámek co nejdříve. A já se snad stihnu vrátit do

slavnosti Listopadu.“

Elena přikývla a ladně pozvedla ruku, aby všechny umlčela.

„V básni o Klíčích je řečeno, že cestu k Rozeklanému zámku

najde Křišálový klíč,“ zašvitořila. „Budeme doufat, že Maryška

nezklame naše naděje a nám se podaří do legendárníhočasodějného zámku vrátit čas... Snad dokážeme Eflariusův zámekobnovit a přivést jej znovu k životu.“

„Doufám, že ano...“

Vasilisa neposlouchala. Rozčilením jí hořely tváře a byla rudá

až ke kořínkům vlasů.

Otec jí slíbil, že ji ochrání! A přitom odjíždí neznámo kam

a kdoví na jak dlouho... A navíc ji nechává napospas jejímu

nejhoršímu nepříteli – Eleně!

„Takže my doopravdy budeme cestovat do časové propasti?“


15

zeptal se Sever. Po tváři mu přelétl bojácný výraz. „Není to příliš

nebezpečné?“

„Te, když našim planetám nic nehrozí, není se čeho obávat,“

ujistil ho otec. „Navíc, jak jsem už říkal, nenecháme vás bez

dozoru.“

„Samozřejmě že nenecháme.“

Elenina tvář ustrnula ve zvláštním zamyšleném výrazu.Nedívala se na Vasilisu, ale dívka měla dojem, že veliká hodinářka

te přemýšlí jenom o ní.

„Ano, Severine, ptal ses, jak daleko jsme s přípravami veškole... Pokoje pro tvé dcery už jsou přichystané. Dejla bude mít

samostatný barokní pokoj s šarlatovými látkami, zlatouštukaturou, zrcadly a gobelíny na zdech. Však víš, je to můj oblíbený

styl. Epocha raného časodějnictví, doba mušketýrů, paruk,krajkových šatů... Počátek mechanizace, éra skvělých vědců aodvážných cestovatelů.“ Elena se usmála a zasnila se. „Ráda tu

dobu navštěvuji... Tehdy bylo vytvořeno tolik báječných věcí.“

„Já mám radši viktoriánské období,“ odpověděl Severin starší.

„Dobu bláznivých vynálezů a velkolepého cestování... dobuobrovských mechanismů, století svobodomyslnosti, bouránístarých zdí a vzniku nových ideálů. Tehdy žil můj děd, však víš,

o kom mluvím, a čas se mu vděkem oplatil, všichni si ho dodnes

pamatují.“

Vasilisu překvapilo, jak se otcova tvář změnila. Jeho obvykle

studené a lhostejné oči te zářily vzrušením.

„Ach ano, tvůj dědeček byl skutečný velikán,“ Elena uctivěsklonila hlavu. „Obdařil časodějný svět mnoha cennými vynálezy.“

„Ty o svém skvělém pradědovi určitě nic nevíš,“ pošeptalnajednou Vasilise Mark. „Byl to skutečně veliký hodinář. Nejednal

sice vždycky podle zákona a často používal zakázanéčasodějnictví... ale celé společenství hodinářů dodnes oslavuje jeho činy.

A ty o tom vůbec nic nevíš. Proto nejsi skutečná Ohnivá.“


16

4

2

7

3

7

3

5

8

12

1

1

1

8

1

9

Vasilisa neodpověděla, ale tak silně zapíchla vidličku do

své palačinky s višňovou marmeládou, až se celá náplňroz

prskla.

„A ještě k tomu jsi nešikovná.“ Mark opovržlivě setřáslněko

lik kapek, které mu ulpěly na rukávu.

„A pro Vasilisu už je pokoj také připraven?“ V otcově hlase

zněl zdvořilý zájem.

„Jistě,“ odpověděla roztržitě Elena. „Pokoj tvé druhé dceryne

bude o nic horší... Snad jen v trochu klidnějších tónech. Sám

vidíš, že je tvoje nejmladší už tak dost nervní.“

Vasilisa si živě představila, jaké obydlí pro ni Elena připravila.

Kdovíproč si znovu vzpomněla na Opuštěnou věž.

Dívka se prudce postavila a prohlásila:

„Nechci bydlet v Rubínové špici.“

U stolu zavládlo ticho.

„A kde chceš v tom případě nocovat?“ zeptala se jí chladně

Elena. „Snad ne v Lazoru, mezi prostými řemeslníky?!“

„A to by šlo?“ zaradovala se hned dívka. „Pokud je to tak, pak

bych...“

Pohlédla na otcův zamračený obličej a zmlkla.

„Veliký Čase, ty chceš bydlet s řemeslníky?“ ElenuMortino

vou to natolik ohromilo, že úplně přišla o svou povýšenost.

„V pokojích, kde bydlí více lidí najednou? Ve špíně, bídě a věčně

neutichajícím hluku?“

„Ano, to zní skvěle,“ souhlasila Vasilisa a říkala si, že vklid

ných tónech by jí bylo mnohem hůř.

„Moc si přeji bydlet v Lazoru,“ pronesla pevně a hleděla otci

přímo do očí.

„Chceš bydlet v domě mého nepřítele? “ informoval se stroze

Severin starší. „V domě hodinářského mistra Lazareva?“

„Ano,“ odpověděla vyzývavě Vasilisa. „Je to tvůj nepřítel, ne

můj.“


17

Sever a Dejla se současně ušklíbli, jako by snědli každý půlku

citronu.

„Nuže dobrá,“ souhlasil znenadání Severin starší. „A je tedy

po tvém.“

Elena si hlasitě a nervózně vzdychla, očividně neschvalovala

přílišnou shovívavost pána domu.

„Dostaneme tě i tam, Ohnivá,“ pošeptal jí tiše dotěrný Mark, když se Vasilisa znovu posadila. Podle všeho si rodinnouvýměnu názorů náramně užíval.

„Dej mi pokoj,“ odsekla Vasilisa.

Místo odpovědi jí Mark šlápl na nohu. Ukázalo se, žepodpatek jeho boty byl pořádně ostrý.

„Podala bys mi palačinku?“ požádal ji s tím nejfalešnějším úsměvem.

Vasilisa mlčky vzala palačinku z talíře, pořádně ji namočila do šlehačky a obratně ji Markovi připlácla na dokonalevyžehlenou košili.

Dejla vzdychla a zakryla si ústa rukou. Sever leknutím povstal, otec užasle povytáhl obočí a Eleně vyklouzla vidlička z ruky a zvučně dopadla na podlahu.

U stolu zavládlo tísnivé ticho. Markův obličej každou vteřinu měnil barvy: vmžiku zbledl, hned zase zrudl a po chvilce byl opět bílý jako stěna. Pohled měl upřený do jednoho bodu a rty se mu hněvem nepatrně chvěly. Bylo zřejmé, že jen přítomnostdospělých mu brání v tom, aby Vasilisu na místě nezabil.

„Chováš se hrozně,“ pronesl chladně Severin starší. „Bu tak laskavá a jdi do svého pokoje, Vasiliso.“

18

2

Přátelé

asilisa se vrátila do Zeleného pokoje a nejdřív ze všeho

vyndala krabici se školní uniformou, kterou dostala od

otce k narozeninám. Všechny věci z ní začalavyrovná

vat na postel. Byla totálně vytočená, že musela snídat v takne

náviděné společnosti. A taky se zlobila na Marka, který jinako

nec dohnal k tomu, že se neovládla. Otec odjíždí nadlouho...

A Vasilisu čeká trest! Když si na to vzpomněla, zaúpěla: Copak

je možné, aby se tolik nepříjemností stalo během jednohojedi

ného rána?

Školní uniforma se skládala ze tří souprav: běžného oděvu na

vyučování, což byla bílá košile, černá šatová sukně a širokátma

vomodrá kravata; bílé kombinézy z pevné látky s množstvímka

pes a kapsiček; a černého vlněného pláště se sponou v podobě

černo-bílého znaku školy. Vasilisa už věděla, že její budoucíča

sodějnická škola má svůj heraldický znak. V osmicípé větrnérůži

ci byl malý kruh rozdělený na dvě poloviny, které symbolizovaly

Světločasy a Temnočasy. Uprostřed kruhy byly dvě hodinovéru

čičky – bílá ukazovala na černou polovinu kruhu a černá na bílou.

Tento znak v podobě nášivky se vyjímal také na levém rukávu

košile.

Vasilisa se do školy strašně těšila, a to i přesto, že ředitelkou Světločasů byla Elena Mortinová. Chtěla co nejdříve dohnat přátele v umění ovládat časodějnickou střelu. Nebude to sice jednoduché, ale ona pro to udělá, co bude moct... Také doufala, že otec nezapomene na svůj slib a dovolí jí bydlet běhemškolního roku v Lazoru. Akorát nevěděla, jak na tu zprávu budereagovat Nikův otec Konstantin Lazarev. Co když u sebe dceru svého úhlavního nepřítele nebude chtít ubytovat?

Vasilisa se rozhodla, že se musí proletět nad mořem, aby se uklidnila a srovnala si myšlenky, ale vtom na oválné dveře jejího pokoje někdo zaklepal.

„Dále!“

„Nazdárek!“

Na prahu se objevila Zachara. Vasilisa radostí vykřikla avrhla se jí kolem krku. Měla z Fešovy sestřenice takovou radost, že ji dlouho nechtěla pustit z pevného objetí.

„Vidím, že se ti opravdu stýskalo,“ pronesla žertovně Zachara a vyvlékla se z jejího sevření. Očividně byla Vasilisinýmpřivítáním dojatá, ale nechtěla to na sobě dát znát.

„Kdy jsi přijela? Zůstaneš tu dlouho? Budeš chodit doSvětločasů?“ Vasilisa v momentě zahrnula svou návštěvnici spoustou otázek.

Mimoděk se podívala na hodiny, ale ty byly stále v podobě

slunce.

„Ještě nevím,“ odpověděla Zachara. „Přijela jsem dřív než

ostatní, abych připravila pokoje... Všichni dorazí později.“

Dívka přistoupila k oknu s vitrážemi a otevřela jej dokořán,

vyskočila na parapet a neohroženě spustila nohy do propasti.

„Ty máš odsud ale krásný výhled!“ Zachara uznale mlaskla

jazykem. „Váš zámek je nádherný!“

Vasilisa si bez dlouhého rozmýšlení přisedla k ní.

„Černovod se mi taky moc líbí,“ přikývla. „Ještě tak kdyby

moji sourozenci bydleli někde hodně daleko... A nikdy semnebr />

20

jezdila Elena... Poslyš, nevíš náhodou, jak probíhají přijímačky

na tu časodějnickou školu?“ začala se znovu vyptávat.

„Jistěže vím!“ Zachara se na kamarádku trochu překvapeně podívala. „Nejprve projdeme Tajnosem a získáme odznak kruhu, na kterém se budeme učit. Doufám, že se dostanu na nejvyšší kruh, jinak mě Astragor potrestá... Všichni Dragocijové musí být nejlepší. Zatím na to ale nebudeme myslet.“ Zachara trhla hlavou. „Já ti mám strašný hlad. Jak to tady máte s jídlem?“

Přehodila nohy zpátky přes parapet a jedním skokem byla v pokoji, došla ke stolu a se zájmem nahlédla pod pokličkustříbrného talíře.

„Můžu si něco objednat? Vaří u vás dobře?“

Vasilisa přikývla. „V otcově zámku je výtečná kuchyně,dokonce i vybíravá Mortinová ji chválí.“ Ale zajímala ji spíše škola. Proto se znovu zeptala:

„A co je to ten Tajnos?“

Zachara právě nadzvedávala těžkou pokličku a s cinkotem ji položila zpátky na talíř.

„Copak ti otec nic neřekl?“ V jejím hlase byl znát údiv.

„Ne...“ Vasilisa se cítila trapně. Možná na to Severin starší zapomněl nebo to nepovažuje za důležité... Sever s Dejlou o té škole určitě vědí všechno, i když dříve také bydleli na Ostale. Možná už jsou na přijímačky dávno připravení.

„Je to jednoduché, všichni noví žáci, aby se dostali do školy, musí projít labyrintem,“ vysvětlovala Zachara, která si všimlajejích rozpaků. „Feš mi říkal, že je to strašně zajímavé. Ale jemu se to mluví, když se hned napoprvé dostal na nejvyšší kruh...Myslím, že na osmý? No, to je jedno. Nakonec předstoupíš předhodiny, které určí úroveň tvých schopností. Když malá ručička ukáže na jedničku, dvojku nebo trojku, dostaneš se na nultýstueň. Když ručičky ukážou čtyři až osm hodin, tak na prostřední. A abys mohla být na nejvyšším kruhu, musí ukazovat od osmi hodin výš.... Musím se dostat na nejvyšší kruh, i když mám jen první stupeň... To přece není tak špatné, ne? Jestli se mi toneodaří, Feš se mi vysměje a já ho budu muset zabít, protože bych jeho posměšky nesnesla.“ Zachara se při té představě usmála.

Vasilisa se Zachary strašně chtěla zeptat, jestli Feš přijede na slavnost, ale neodvážila se.

„Na jaký kruh se asi dostane Nik?“ přemýšlela nahlas. „Může se dostat na nejvyšší, když má třetí stupeň?“

Zachara vyprskla.

„To nemůže! Není přece ani klíčník. Možná že u tvého bratra udělají výjimku.“

„Sever má první stupeň.“

„Tak to se tam určitě dostane, s vašimi rodinnými konexemi.“

„Počkej, vždy jsi říkala, že výsledek přece závisí na hodinách v tom labyrintu, Tajnosu?“ Vasilisa na Zacharu nechápavěpohlédla. „Copak se dají obelhat?“

„Hodiny Tajnosu nemůžeš obelhat. Jsou velmi staré, ale ještě nikdy se nezmýlily. Říkal mi to Feš.“ Zachara při rozhovoru sVasilisou nespouštěla oči z pokličky, očividně čekala na svouobjednávku. „Ale je možné zfalšovat výsledky... A navíc stejněbudeme muset skládat ještě ústní zkoušku v ředitelně... Mimochodem, radši si projdi hlavní zákony času.“

Pod pokličkou něco cinklo.

„Objednala jsem si zapečené tousty se sýrem. Dáš si taky?“

Vasilisa zavrtěla hlavou, před chvílí měla k snídani kupupalačinek.

„A co když tím labyrintem neprojdu?“ znejistěla. „Přijmou mě

do školy?“

Na tu ústní zkoušku u ředitelky Světločasů se zatím snažila

nemyslet.

„Samozřejmě! Máš přece nejvyšší stupeň. Ten labyrint je jen

zkouška tvé duchovní síly. Výsledky zasvěcení a přijímačky na


22

školu obvykle souhlasí. I kdybys v labyrintu zabloudila, zachrání

tě a jenom dostaneš číslo nula. V tom případě bys ale musela

začínat úplně od začátku. Ale jen si představ,“ Zachara vrhla

na Vasilisu uštěpačný pohled, „že by se někdo pokusil potopit

u zkoušky někoho z klíčníků. V tvém srdci se navíc usídlilastudená modrá jiskra.“

„Proč studená?“ vyděsila se Vasilisa. „Vůbec ji necítím, teplou ani studenou. Vlastně mám někdy pocit, že se mi to celé jenom zdálo.“

Zachara si vložila zbytek toustu do úst, utřela si ruce dopaírového ubrousku a sedla si na zelený koberec u krbu. Chvíli mlčky žvýkala a zamyšleně přejížděla Vasilisu pohledem odzdola až nahoru.

„Ne, nezdálo se ti to,“ oznámila nakonec. „Naposledy, když vykvetl Šarlatový kvítek, získal modrou jiskru sám Eflarius. S její pomocí rozběhl hodiny na Hodinové věži svého legendárního zámku. Všichni doufají, že i tentokrát se s její pomocí podaří do zničeného zámku vrátit čas... Samozřejmě pokud ho najdou.“

Vasilisa se ztišila, ale ani te modrou jiskru ve svém srdcinecítila. Navíc chtěla zjistit, jestli Zachara věděla o Astragorově plánu získat jiskru jenom pro sebe. Ale z nějakého důvodu itentokrát mlčela.

„Možná že je školní labyrint časová smyčka. Zóna bezčasí...“ zamyslela se Zachara. „A my se z ní budeme muset nějak dostat ven... Každopádně aby se člověk dostal mezi žáky samotnéhoAstariuse, nejdřív musí začít chodit do té zvláštní černobílé školy.“

„Astarius určitě vyučuje to nejsložitější časodějnictví,“předokládala Vasilisa. A pomyslela si, že se v tom případě budemuset hodně snažit, aby stačila ostatním žákům.

„Myslím, že te bude vyučovat jen klíčníky. Vždy brzybudeme muset najít časovou propast,“ odpověděla klidný hlasemZachara. „Už asi víš, že já... Však se podívej sama.“

Dívka něco vytáhla z vrchní kapsy šatů a podala tokamarádce. Vasilisa nevěřila svým očím. Na Zachařině dlani ležel známý

malinký klíček.

„Budu Železnou klíčnicí, místo vaší Diany Fréziové...“

Vasilise se nepříjemně sevřelo srdce. Její obavy se naplnily.

Dianu se v nejbližší době nechystají zachránit... A kdo ví, jestli

vůbec někdy.

„Nechtěla jsem nikomu brát jeho místo,“ všimla si jejíhorozoložení Zachara. „Ale nebudu předstírat, že nemám trochuradost z toho, že to tak dopadlo.“ Dívka vyzývavě pohlédla naVasilisu. „Astragor mě díky tomu pustil na Eflaru. Kdo ví, kdy by se mi naskytla taková neuvěřitelná šance.“

„Já tě přece neobviňuju, Zacharo,“ ujistila ji rychle Vasilisa. „Prostě nám všem je Diany hrozně líto... Neumím si anipředstavit, jak musel být nešastný Nik.“

„Feš byl taky nešastný,“ pronesla najednou Zachara. „Před měsícem jsem slyšela, jak prosil strýce, aby ho pustil na Eflaru. Chtěl Dianě pomoct. Vždy když jsou člověk nebo vílazačasovaní, každá hodina je vzácná. Čím déle je někdo začasovaný, tím je naděje na jeho záchranu z věčného spánku menší.“ Dívce sezimomřivě zachvěla ramena, očividně jí bylo toto témanepříjemné. „Ale Astragor se strašně rozčílil, vynadal mu, že je svévolný. Křičel, že by všechny víly na světě měly udělat hodinářům radost a chcípnout. Patří totiž k eferovému světu... Mnozí, včetněAstragora, považují eferové bytosti za omyl přírody, objevily se prý kvůli pokřivení časoprostoru. Ale já bych řekla, že to nenípravda. Co myslíš ty?“

Vasilisa přikývla. Takže Diana je omyl přírody? Představila si, co by na to řekla sama víla, a usmála se. Ale vtom si vzpomněla, jak nelichotivě Železnou klíčnici přivítal Astragor, a srdce se jí opět strachy rozbušilo.

„A co Feš? Jak se má?“

„No,“ zaváhala Zachara, „byl dva dny zavřený v nejnižšímpatře podzemí. Každý z Astragorových žáků tam aspoň jednou byl a – víš – je to opravdu nepříjemné místo,“ dlouze se na Vasilisu podívala, jako by přemýšlela, jestli jí má ještě vůbec něco říkat.

„Nehledě na nedávný trest přijede Feš na vaši slavnost,“odhodlala se pokračovat. „Ale raději se k němu s Nikem vůbec nepřibližujte.“

„Proč? Copak má zakázáno se s námi bavit?“ podivila seVasilisa.

„Samozřejmě že ne,“ Zachara se nervózně kousla do rtu, jako by se bála, že se podřekne. „Nejspíš se ani nepotkáte... Feš te patří k pokročilým žákům a hodně se učí. Představ si, že se umí proměnit v trojzubce! Ale zatím to nikdo neví, takže si to nech pro sebe. Tím spíš, že chce svoji proměnu ještě vypilovat, vždy je to tak složité časodějnictví. Obzvláš když se proměňuješ na tak pošetilá eferová stvoření, jako jsou rusalky, tenkorožci nebo trojzubci...“

Vasilisa měla pocit, že se Fešova sestřenice schválně vyhýbá odpovědi, ale neodvážila se trvat na podrobnostech, protožeZachara na to očividně neměla náladu. Navíc si Vasilisa náhle vzpomněla, že Diana se také uměla proměnit v rusalku...Musela být opravdu silná hodinářka.

„Když je te tvůj bratr tak důležitý, budeme s Nikem čekat, až nám on sám milostivě dovolí s ním promluvit,“ pronesla Vasilisa napůl žertem. Usmála se, ale na srdci jako by jí přistál jeden trojzubec. Proč se s nimi Feš nechce bavit?

„Opravdu se te furt dělá důležitým,“ odbyla ji Zachara. „A už dost o něm. Radši mi řekni, jak se daří našemu budoucímulunoptáčkovi?“

„Vejce mám pod postelí, v tom nejvzdálenějším koutě,“mimoděk ztišila hlas Vasilisa. „Uložila jsem ho do své pletené čepice, je krásně teplá.“

„Už se na skořápce objevily pukliny?“

Vasilisa sklesle zavrtěla hlavou.

„Nebu smutná,“ utěšovala ji Zachara, „ještě je dost času. Když to bude trvat déle než tři měsíce...“

Ozvalo se zaklepání a dívka zmlkla.

„Můžu dál?“

Do pokoje vešel Nik ve své obvyklé bílé haleně s výstřihem do véčka a v jednoduchých černých kalhotách. Te měl ale nanohou boty, které nosí hodináři – černé střevíce s dlouhou špičkou. Za ty dva měsíce, co ho Vasilisa neviděla, vyrostl, zhubnul aještě více se opálil. Vlasy měl tak vyšisované od sluníčka, že byly skoro sněhobílé.

„Niku!!!“

Vasilisa se nakonec probrala ze šoku a vrhla se mu kolem krku. Kamarád ji nemotorně objal a potom opatrně stiskl ruku Zachaře.

„Přijel jsi k nám na slavnost?“ zeptala se překvapeně Vasilisa. „I s otcem?“

„Ne, to ne, ale táta je ještě tady. Čeká v přístavišti,“ sdělil jim Nik. „Víš přece, jaký vztah má k tvému otci... Prohlásil, žedokud je naživu, nikdy nepřekročí práh Černovodu... Ehm,promiň.“ Chlapec zrozpačitěl. „Zkrátka nepřijde. Ani mi nechtěl dovolit, abych se s tebou viděl, říkal, že je to nebezpečné.“

„Proč?“ Zachara překvapeně povytáhla jedno obočí. „Cožpak Eflařané neoslavují vítězství společně? Vaše planeta jezachráněná, není to snad dobrý důvod ke smíru?“

Nik se neudržel a frkl.

„To řekni svému učiteli Astragorovi, pronesl významně.Nejraději by rozhádal všechny Eflařany.“

Zachara zdvihla ruce na obranu.

„Hele, mě do toho netahej! Naštěstí nejsem mezipokročilými žáky, takže nic nevím.“

4

2

7

3

7

3

5

8

12

1

1

1

8

1

9

Nik se trochu zamračil.

Vasilisa si byla jistá, že si vzpomněl na Feše a te se na něj bude Zachary ptát. Ale Nik začal mluvit úplně o něčem jiném:

„Víly opět nepřijely na schůzi Radosvěta. A samozřejměnebudou ani na vaší slavnosti. Bílá královna kvůli tomu, co se stalo Dianě, přímo zuří... A Černá královna mlčí, jako vždy. Všichni mluví o válce. To je podle tebe nějaká záchrana světa?“ uzavřel trpce.

„Nesmíš si to tak brát,“ namítla pohrdavě Zachara. „Až se najde Rozeklaný zámek, uvidíš, že se zase všichni sejdou. Budou si přece muset nějak rozdělit jeho bohatství.“

Nik nedůvěřivě přikývl a zamyšleně se rozhlížel po Vasilisině Zeleném pokoji.

„Strop je hodně nízký,“ pronesl nečekaně. „To je dost zvláštní na tak vysokou věž... Pod kuželem musí být dost prostornépodkroví, co myslíš, Vasiliso?“

„Nevím,“ zaraženě pokrčila rameny dívka. „Když jsem létala kolem věže, nikdy jsem si nevšimla žádného střešního okna. Střecha je z dlouhých řad střešních tašek. Není se ani za cochytit, jedině za vrchní špici.“

„To my máme na Zmijulanu obrovské pokoje,“ prohlásila hrdě Zachara. „Dokonce i pro služebnictvo... A Feš te bydlíspolečně se staršími v Hlavní věži... Každý z nich má obrovské, krásně zařízené apartmá se samostatnou koupelnou, a dokonce i se vstupem na střechu.“

Nik si zhluboka povzdechl.

„Poslyš, Zacharo,“ zeptal se lhostejným tónem, „přijede tvůj bratranec na zítřejší slavnost, nebo ne? Má vůbec v plánu ukázat se na Eflaře?“

V dívčiných očích vzplály plamínky výsměchu.

„Samozřejmě že přijede! Nemusíš se bát, nejlepší příteli. Je to přece Stříbrný klíčník.“

„Aha, jistě,“ Nik se zamračil a svraštil obočí. Najednouvyhrkl: „Ale proč mě ani jednou nekontaktoval? Přes inerciálnínavigaci nebo časodějnou poštou... Má to snad zakázané?“

„Může si dělat, co chce,“ ujistila jej Zachara. „Už jsem říkala

Vasilise, že mě žádal, abych vám vzkázala, že se k němu nemáte

na slavnosti přibližovat...“

„Je v pořádku?“ zeptal se rychle Nik. „Copak má zakázáno

se s námi bavit? Nebo nás snad jenom nechce vystavovatnebezpečí...“

„Nemluv hlouposti!“ rozzlobila se najednou Zachara. „Feš je v naprostém pořádku. Je te společně s Rokem a Vojtem vkruhu nejstarších žáků. Vojta zatím neznáte, ale také bude naslavnosti. Zkrátka Feš je te jedním z nejlepších hodinářů v celé rodině, i když mu je teprve čtrnáct... Vlastně skoro patnáct,“ opravila se. „Mimochodem, strýc přijal do Řádu výjimečných i toho vašeho... Marka. Zlatého klíčníka. Odměnou za to, že mu přinesl kalich Šarlatového kvítku.“

„Takže Mark má te taky tetování?“ zajímalo Vasilisu.

Zachara s Nikem na ni současně pohlédli.

„Co o tom víš?“ zeptal se jako první chlapec.

„Nic zvláštního,“ odpověděla popravdě Vasilisa. „Jenom jsem si všimla, že má Feš na krku černé křídlo. Hned pod linií vlasů... Není to snad znak Řádu výjimečných?“

„Je to znak řádu Dragocijů.“ Zachara se k nim otočila zády, nadzdvihla si krátké vlasy a odhalila krk. Měla přesně takové drobné netopýří křídlo jako její bratr.

„Znamená to, že jsme vázáni přísahou věrnosti rodině, nic víc.“

„To je děs.“ V Nikově tváři se zračila nelibost. „Ocejchovat si všechny své příbuzné, hrůza! Ten váš Astragor je pěkný cvok.“

„Dej si pozor na jazyk,“ procedila skrze zuby Zachara apřeměřila si chlapce přezíravým pohledem. „Už půjdu,“ obrátila se

k Vasilise. „Dostali jsme pokoje v Jihozápadní věži. Já bydlím

v tom nejvyšším poschodí. Když budeš chtít, tak se stav, Vasiliso.“

„Ta Zachara je pěkně protivná,“ ulevil si Nik, jen co zaFešovou sestřenicí zaklaply oválné dveře. „Feš je sice taky pěkné

kvítko, ale je to dobrý přítel... Nebo aspoň byl.“

Nik ztichl, vypadal rozladěně, a Vasilisa raději rychle změnila

téma.

„Takže ty u nás nezůstaneš do zítřka?“

„Blázníš? To by otec nikdy nedovolil, navíc mi ani nikdonenabídl, abych se ubytoval v Černovodu. Příště tě určitěpoprosím, abys mě tu trochu provedla, ale te mám málo času, otec

na mě čeká před branami. Přiletěli jsme na tenkorožcích. Jde

o to, že otec brzy pojede za vílami, aby zjistil, co je nového se

záchranou Diany... Chtěl jsem jet s ním, ale cesta je bohužel

naplánovaná na prvního září, den naší přijímací zkoušky.“

„Já chci jet taky!“ zareagovala prudce Vasilisa. „Mohla bych zkusit požádat o svolení? Dianin život je mnohem důležitější než škola...“

„Ulít se hned první den školy? To nejde,“ zavrtěl hlavouchlaec. „Přesně kvůli tomu se mnou otec nepočítá. Navrhoval jsem mu, abychom jeli už zítra, ale on nemůže, má v plánu něconeodkladného. Slíbil však, že zjistí všechny podrobnosti.“

„Tvůj otec si s tím určitě poradí líp než my,“ souhlasila Vasilisa.

„Škoda že nemůžu jít na vaši slavnost. Strašně rád bych viděl toho mizeru Feše a od srdce si s ním promluvil.“ Nik pevně stiskl rty.

„Jak je to všechno komplikované,“ zabědovala Vasilisa.„Myslela jsem, že te, když Eflaře nic nehrozí, nám všem budemnohem líp... I Dianu že odčarují... Totiž, chtěla jsem říct odčasují.“

Nik se usmál a vzal ji za ruku.

„Abych řekl pravdu, chtěl jsem tě poprosit, aby sis promluvila s Fešem... Možná by něco kvůli Dianě vymyslel... Poptal by se u těch svých příbuzných...“ Chlapec se ušklíbl. „Dragocijové znají spoustu eferů, které dokážou vrátit hodináře do života. Možná že ne zrovna podle zákona, ale... Pochop, strašně sebojím,“ přešel najednou do vzrušeného šepotu. „Bojím se, že víly i hodináři budou tak zaneprázdnění svojí nenávistí, že na Dianu zapomenou... Co je jim do osudu jedné jediné víly, když nová válka je na spadnutí?“ dodal znepokojeně a pak ztichl.

„Tak dobře, zkusím to,“ pokusila se ho ukonejšit Vasilisa, i když sama o úspěchu tohoto plánu dost pochybovala.

Nikovi se podezřele leskly oči. Nejspíš kvůli tomu se měl tak rychle k odchodu:

„Musím jít, otec na mě beztak čeká už dost dlouho.Nezapomeň na našeho super Feše.“

„Jasně... Vyprovodím tě!“ nabídla Vasilisa, ale Nik ji zarazil:

„V žádném případě. Otec mě nabádal, abys nevycházela ven. Čím míň lidí bude vědět, že jsme spolu mluvili, tím líp.“

Když se rozloučil a odešel, Vasilisa si uvědomila, že se hozaomněla zeptat, jak bydlí děti hodinářských mistrů ve školním roce v Lazoru. Ale když o tom tak přemýšlela, rozhodla se, že až bude příležitost, raději se na to sama zeptá přímo Lazareva staršího.

3

Sál žalostných kamenů

everin starší nezapomněl, že slíbil Vasilise trest zanezdvořilost a neslušné chování u snídaně. A tak když byla ještě

v dobré náladě ze setkání s přáteli, sám za ní přišel do jejího

pokoje.

Nehledě na to, že se po všech těch událostech trochu sblížili, Vasilisa v otcově přítomnosti stále cítila nesmělost, dokonce i strach. Uvědomovala si, že mu nemůže bezvýhradně věřit, být si jistá jeho přízní a tím, jaké s ní má plány.

Severin starší nejprve lusknul prsty, čímž uhasil oheň v krbu, jako by ho sfoukl vítr. Nedbalým mávnutím ruky zavřelvitrážová okna a dalším lusknutím uhasil všechny svíčky v lampách kromě jediné. V pokoji bylo náhle přítmí.

„Nesmíš odmlouvat starším,“ pokáral ji chladně otec.„Nesmíš jít hlavou proti zdi. Musíš být důvtipná a konečně se naučit být opatrná. Ve hře, kterou jsi začala hrát, může mít i tanejmenší chyba fatální následky. Proč dráždíš Elenu? Vždy tímnakonec utrpíš nejvíc ty sama.“

„To ona si začala,“ pokusila se namítnout Vasilisa, ale otec ji pohybem ruky zarazil.

„Vidíš, už zase odmlouváš. Proto tě te dovedu do zámeckého podzemí a dám ti jednu důležitou lekci.“

Z otcova tónu Vasilisa usoudila, že ji čeká něco nepříjemného.

V naprostém tichu prošli okružní chodbou v nejvyšším patře

a sešli po hlavním schodišti až úplně dolů. Všude na zdechvisely umělecké vitráže – pestrobarevné abstrakce z geometrických

tvarů. Vasilisa chvílemi zpomalovala, aby si je lépe prohlédla.

Když se člověk dlouho díval na takový obraz, střípky mozaiky

vytvářely pozoruhodné kombinace. Vypadaly jako obličej, ale

hned za okamžik se zdálo, že je to spíš součást nějakéhohodinového mechanismu...

U vysokých kovaných dveří vedoucích do sálu Triády, toho,

ve kterém stály tři trůny, se Severin starší zastavil.

Otočil se zády ke dveřím a zvedl ruku, jako by dával nějaký

povel. Vasilisa jeho počínání sledovala – otec ukázal na obraz

Černovodu se všemi osmi věžemi včetně stříbrno-černéhociferníku na hlavní hodinové věži. Najednou po obraze přejela sotva

viditelná vlna a ozvalo se tiché lupnutí. Za okamžik se celéplátno pokrylo drobnými střípky a pravoúhlý otvor v obraze otevřel

průchod do absolutní tmy. Vasilisa si vzpomněla, že podobný

trik udělala Elena s jiným obrazem, když Vasilisu přivezla do

Černovodu poprvé.

„Pro mě a mé důvěrné přátele neexistují v tomto zámku žádné

překážky,“ vysvětlil jí bůhvíproč Severin starší. „Můžeme bourat

stěny a zase je stavět, protože umíme řídit čas.“

„Aby člověk mohl projít nějakou zdí, musí nejspíš vědět, kdy

ještě nestála, a na chvíli vrátit čas právě do toho momentu,“přemýšlela nahlas Vasilisa.

„Přesně tak,“ řekl otec, aniž by se na ni podíval. „To platí pro

budovy, které postavili lidé z trámů, cihel nebo kamene. Ale jak

už jsem ti říkal, Černovod je vytesán z korálového útesu, který

vytvořila sama příroda, takže v minulosti se tu místo těchto zdí

tyčil z mořského dna úzký skalnatý mys... Proto abys donutila

mizet naše zámecké zdi, musíš hledat potřebný čas v budoucnosti,

32

4

2

7

3

7

3

5

8

12

1

1

1

8

1

9

kdy už po těchto stěnách nebude ani památky. Stejně jako po

nás všech, mimochodem.“ Koutky jeho úst se mírně zvedly.

Vasilisa úkosem pohlédla na otce. Zajímalo ji, co tím vlastně

Severin starší myslí. Buto byl tak daleko v budoucnosti, kdy už po

zámku opravdu nemohlo být ani památky, nebo zná přesné datum

jeho úplného rozboření. Jak mocný je asi otec časoděj? Můžesvo

bodně cestovat v budoucnosti, a tím pádem ji tak dobře znát?

Severin starší zatím vstoupil do tunelu, ve kterém se rázem

rozsvítily neobvyklé svítilny. Matně bílé kulaté lampičky ozářily

celý prostor jako planoucí hvězdy noční nebe. Od kamenných zdí

se odrážela načervenalá tlumená záře, která se mísila s bělavým

světlem lamp a dávala celému prostoru jakési zvláštní iluzorní

osvětlení. Vasilisa měla na okamžik dojem, jako by se nacházela

v jednom z těch přelétavých ranních snění, kdy je vždycky tak

těžké odlišit sen od skutečnosti.

Otec přidal do kroku a Vasilisa se snažila mu stačit, takže

v jedné z několika zatáček neodhadla vzdálenost, a když Severin

starší nečekaně zastavil, přistála mu na zádech.

„Opatrně,“ varoval ji. „Te vstoupíme do obrovského sálu,

přes který vede dost vratké schodiště. Jeden chybný krok vedle –

a spadneš a navždy zmizíš v černé vodě. A co když se zrovna

nenajde žádný hloupý a lehkovážný kluk, který umí zpomalovat

čas... Mimochodem, tehdy jste měli obrovské štěstí a veliký Čas

byl na vaší straně.“

Vasilisa pochopila, že naráží na Feše, který jí pomohl utéct ze

zámku tajným východem pod vodou. Ale ve skutečnosti je tehdy

všechny zachránila Diana proměněná v rusalku, která jimpora

dila, aby plavali za modrým světlem. Ach, Diano, Diano...

Vasilisa se podívala otci přes rameno a ztuhla. Před nimi se

rozprostíralo dlouhé úzké schodiště, které vedlo někam hluboko

dolů. Jeho stupínky i zábradlí zářily přízračným, jasně zeleným

světlem, jako by byly omotané tenkými neonovými šňůrami.

Úzký pásek světla ze všech stran zahalovala černočerná tma

a nebylo jasné, kde je konec a kde začátek, jako by se schodiště

táhlo otevřeným vesmírem.

Severin starší udělal několik kroků, otočil se k dceři a nabídl

jí ruku. V tom zvláštním osvětlení vypadal jeho obličej jakonereálná děsivá maska. Vasilisa nechtěla před otcem vypadat jako

zbabělec, chytla ho tedy pevně za ruku a neohroženě vykročila

na první stupínky.

„Je to vzácný přírodní korál neobvykle syté barvy,“ proneslSeverin starší a opatrně našlapoval. „Velmi drahocenný druh... Byl

sem dovezen z velké dálky speciálně pro výzdobu některýcharchitektonických prvků. Díky červenému vzoru korálu je schodiště

dobře vidět ve tmě, a když má hodinář hlavu na správném místě,

nezabloudí a dokáže se po něm vrátit zpátky na zámek. Tenhle

materiál navíc dobře uchovává čas, takže se voda nedostane přes

schodiště. Vidíš, jako bychom byli ve vzduchové trubici.“

Vasilisa uhnula pohledem, protože vůbec nechápala, o čem

otec mluví. V ten moment se jí zatajil dech: kolem nich se mírně

vlnila temná, vazká, kalná voda bez jediného záblesku světla,

taková, jaká může být jen ve velké hloubce. Když se pořádně

rozkoukala, všimla si hranice mezi vodou a vzdušným prostorem

schodiště a dostala opravdový strach.

„Opatrně, Vasiliso,“ zopakoval zádumčivě otec. „Černá voda

dokáže být zrádná... Šlápneš vedle, dostaneš se do jejíhočasového pole – a tlak tě rozmáčkne na placku.“

Severin starší po tak děsivém varování pomalu pokračoval

vpřed, jako by se procházel parkem. Vasilisu stálo obrovské úsilí,

aby se nedala na útěk. Po kratinkém zaváhání však vyrazila za

otcem, protože jí bylo naprosto jasné, že sama se odsud těžko

dostane.

Stupínky pod nohama trochu pružily a schodiště se zdálo být

nekonečné.


34

„A kam to jdeme?“ zeptala se nedočkavě Vasilisa.

„Uvidíš.“

Severin starší ji najednou zatáhl za ruku do tmavéhovýklenku. V ten okamžik se za nimi spustila těžká černá opona, která

jim odřízla cestu zpět.

Nad jejich hlavami vzplál jasný mihotavý plamen v kulatésvítilně a Vasilisa musela zamrkat, aby si zvykla na světlo.

„Jsme ve výtahu,“ vysvětlil jí otec.

A opravdu, kabina začala pomalu klesat. Vasilisa otce potají

pozorovala, ale jeho tvář byla stále chladná. Zajímalo by ji, jestli

se do toho podzemí dá dostat i nějakým zrcadlem v domě. Ale proč by ji pak otec vedl tak zdlouhavou cestou?

Černá opona se pomalu vytáhla a vpustila je do velkého sálu

osvíceného přízračným modrým světlem.

„Vítej v Sále žalostných kamenů,“ oznámil Severin starší. „Na

nejtajnějším místě našeho zámku. Dovedu si představit, jakou

radost by měl tvůj dobrý známý Konstantin Lazarev, kdybyzjistil, že tu sbírám spáče.“

Vasilisa se na otce užasle podívala: o čem to mluví?

Před nimi se táhly dvě řady kamenných soch okřídlených lidí,

které vytvářely dlouhou galerii. Byli mezi nimi muži v pyšných

majestátních pózách, někteří se střelou v ruce napřažené kútoku. Jiní měli sepjaté ruce v prosebném či zoufalém gestu. Byly tu ženy v honosných rozevlátých šatech obratně vytesaných do těch nejjemnějších záhybů a detailů krajek. Vasilisa si s údivem prohlížela krásné tváře s jemnými harmonickými rysy, které všechny bez rozdílu vypadaly tak oduševněle... Najednou její bystrý pohled upoutaly kamenné sochy dětí, chlapců i dívek ve zvláštních úborech. Některé byly ještě úplně malinké. Vasilisu obzvláš zaujal chlapec s dlouhými kudrnatými vlasy. Vypadal asi na deset let, paže měl složené na hrudi, jako by o něčempřemýšlel právě ve chvíli, kdy zkameněl.

35

V přízračně rudém světle korálových zdí měly bílé sochyná

dech dorůžova, což ještě umocňovalo už tak děsivý dojem.Vasi

lisu však nejvíc ze všeho ohromilo to, že tváře těch lidí vůbec

nevypadaly jako z kamene. Naopak se zdálo, že všichni spáčije

nom na okamžik znehybněli.

„Kdo jsou ti lidé?“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Hodináři,“ odpověděl tiše Severin starší. „Ti, kteří stáli vces

tě Řádu výjimečných.“

„Jsou... mrtví?“

„Dávno.“

Vasilise přeběhl mráz po zádech. Ti lidé vypadali, že spí, ale

jsou naživu. Jako omámená šla dál a dál a snažila se nevynechat

ani jednu sochu v tom příšerném sále.

Vasilisa se mimoděk zastavila u sochy muže a ženy... Drželi

se pevně za ruce. Muž měl dlouhé vlnité vlasy, přímý, alene

přítomný pohled a hořký úsměv, který mu vytvaroval dolíčky

ve tvářích. Jako by se smířil s tím, co se stalo, a přestal se

bránit. Žena byla velmi krásná. Měla velké smutné oči, jemné

rysy v obličeji, vystouplé lícní kosti a rty pootevřené vúsmě

vu. Její husté dlouhé vlasy jí v ladných loknách padaly nara

mena. Dívala se do dálky, jako by si ničeho kolem sebene

všímala. Za jejich zády se rozprostírala široká křídla s ostrými

hranami.

„Proč se drží za ruce?“

Severin starší byl už o něco napřed, ale Vasilisina otázka ho

přiměla se vrátit. Přejel pár utkvělým ostražitým pohledem, pak

se obrátil na dceru a podíval se jí přímo do očí, jako by sepoku

sil uhádnout, na co myslí.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist