načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čas žít, čas zabíjet - Miroslav Žamboch

Čas žít, čas zabíjet

Elektronická kniha: Čas žít, čas zabíjet
Autor:

Bývalý gladiátor, bývalý nájemný bijec, vrah. Kráčí z temnoty do temnoty, nikdo a nic ho nemůže zastavit. Nemá rád lidi a ty, na kterých mu záleží, je možné spočítat na prstech ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Triton + EF
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 385
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7376-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis


Bývalý gladiátor, bývalý nájemný bijec, vrah. Kráčí z temnoty do temnoty, nikdo a nic ho nemůže zastavit. Nemá rád lidi a ty, na kterých mu záleží, je možné spočítat na prstech jedné ruky. Přesto, nebo právě proto, existuje mnohem víc těch, jejichž životy zachránil, než těch, které zabil. A v zabíjení je nejlepší.

Zařazeno v kategoriích
Miroslav Žamboch - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIFID


Miroslav Žamboch

Čas žít, čas zabíjet

Copyright © Miroslav Žamboch, 2010

Cover © Jan Doležálek, 2010

© TRITON, 2010

ISBN 978-80-7553-411-8 (pdf)

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz





Pasák

Byl to pěkný dům na dobrém místě, až mě překvapilo, jak pěkný

dům to je a jak dobré místo. Pro takové lidi obvykle nepracuji.Honosná, reliéfy zdobená fasáda, park bez pořádného plotu oddělený

od ulice jen malou zdobnou zídkou. Majitel musel být dostatečně

bohatý na to, aby si dnem i nocí platil muže, kteří ho ochrání před

zloději, vrahy a zabijáky, prostě takovými týpky, jako jsem já.

Poprvé mě zastavili, když jsem u ulice odbočil na dlážděnýchodník lemovaný sestříhanými cypřiši. Kupodivu stačilo říct jméno. Hlavní vchod měl podobu zmenšené brány do hradní zdi,vyvedené však z intarzovaného dřeva a zdobeného stříbrným kováním. Proč ne. Vyšel jsem po schodech, dva v mundúrech oháknutíhejsci s halapartnami mi zastoupili cestu. Mlčel jsem a čekal.

„Co tady chceš?“ zeptal se ten vlevo, když už se mlčeníprodloužilo nad mez, kterou byl schopen vydržet.

Mluvil lhostejně, jako by ho to ani nezjímalo, tmavě modrou uniformu měl po celodenním stání na slunci skvrnitou fleky od potu. Kromě té směšné přezdobené halapartny se mu u pasuhoual meč. Pozoroval mě opatrným pohledem. Nebyl to až takový hejsek, jak se na první pohled zdálo.

„Něco jsem přinesl Grumukovi,“ odpověděl jsem.

„Panu Grumukovi,“ opravil mě mechanicky.

„Panu Grumukovi,“ souhlasil jsem.

Pro mě za mě, klidně bych ho oslovoval Vaše excelence.

„Klidně vám to dám, ale musíte mi na dřevo vysolit čtyři stazlatých, tak zněla dohoda,“ řekl jsem nahlas.

Překvapeně se na sebe podívali, ten levý bez ptaní vešel dovnitř, jeho kámoš teď vypadal o poznání méně klidně. Střídavě pozoroval mě, pak

7


můj meč v pochvě na popruhu přes rameno, potom jílec katzbalgru na

levém boku hned po ruce. Neměl jsem čas si v Aganodu zatím odložit.

Stál jsem, nechal slunce, ať mi svítí do zad, a vychutnával si jehoteplo. Mám rád teplo. Nakonec pokaždé s prohlídkou skončil na mýchbicepsech. Většině chlapů naháním strach, metrák a čtvrt svalů, šlach

a kostí, každý kousek těla zvyklý tlouct, bít, sekat, kopat, páčit a lámat.

A těch, co jim nenaháním strach, těch se zase bojím já. Ale oni tonevědí, takovou výhodu jim nikdy neposkytnu.

Strážný se vrátil s maníkem ve střídmě vyhlížejícím oděvu. Byl o facku vyšší než já, štíhlý, podle barvy pleti se moc často nasluníčku nevyskytoval.

„Pojďte dovnitř, pan Grumuk vás očekává,“ vyzval mě.

Těm dvěma u brány se ulevilo, že je všechno v pořádku. Já jsem naopak zostražitěl. Proč by se mnou jednal přímo sám Grumuk? Podle domu, v němž žil, musel být velmi bohatý obchodník, což obnášelo členství v městské radě a kdovíčem ještě. Možná byl na věc, co jsem mu nesl, příliš nedočkavý. Grumuk mě už očekával ve své pracovně, tuctový chlápek spěstěným knírem a rukama plnýma prstenů. U sekretáře zaplněnéhokarafami a pitoreskně tvarovanými lahvemi postával štíhlý chlap s černými vlasy staženými stříbrnou obroučkou. Právě připravoval drink. Ruce měl menší, pohyby jisté a přesné, zdálo se, že se se sklenkami a likéry mazlí, jako by mu ta činnost přinášela potěšení.

„Máte to?“ netrpělivě štěkl Grumuk, sotva jsem se objevil mezi dveřmi.

Muž s čelenkou před něj na stůl položil drink, pak se na měletmo podíval, přes rty se mu mihl úsměv a vrátil se na své místo.Nemusel se mi představovat, abych věděl, za co je opravdu placený. Stačilo se podívat, jak se hýbe.

„Pokud je to ono,“ pokrčil jsem rameny, sáhl do torny a bezdívání po hmatu vytáhl dřevěnou kazetu.

Grumukova ruka po ní vystřelila jako útočící had. Původně byla schránka malým řezbářským klenotem, ale po třech měsících har- 8 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


cování po cestách získala nejeden šrám. Obřadně položil kazetu na

stůl, otevřel ji a s téměř nábožným vytržením z ní vytáhlnáhrdelník. Sytě zelené smaragdy spoutané zlatem vrhaly v zapadajícím

slunci mámivé odlesky.

„Je to on!“ vydechl spokojeně.

„Těch čtyři sta zlatých,“ připomněl jsem klidně.

Nevložil jsem do slov žádnou výhružku, ale hezoun s čelenkou ji tam asi slyšel, protože mi věnoval zkoumavý pohled.

„Jistě, jistě!“ přikyvoval souhlasně hlavou Grumuk, „máte je mít.“

Trochu jsem ho chápal, ten šperk byl opravdu úchvatný aGrumuk byl sběratel. Myslím, že už mu jednou říkal pane, ale potom o něj nějakým záhadným způsobem přišel. Nezajímal jsem se, co přesně se stalo, pro mě bylo důležité, že ho chce zpět a je ochoten za to zaplatit.

„Víte, jakou má cenu?“ podíval se na mě, oči ještě plné zelené nádhery smaragdů.

„Jo,“ přikývl jsem, „kameny samy o sobě asi osmnáct set zlatých. A vzhledem ke klenotnické práci se naposledy prodal za půl třetího tisíce,“ odpověděl jsem.

„Vy všechno tohle víte, a přesto jste je přinesl sem? Za čtyřistovky?“ vydechl nevěřícně.

„Zaplatil jste mi, navíc jsem dostal zálohu,“ pokrčil jsem rameny.

Grumukův poskok, který mě sem přivedl, mě pozoroval jako blázna, bodyguard se zájmem a Grumuk sám s úžasem. Asi mocnevěřil, že mu náhrdelník obstarám, ale za šanci mu záloha stála.

To, že bych ty kameny stejně nikde neprodal, jsem si nechal pro sebe. Každý klenotník věděl, jak vypadají, a nikdo by neriskovalnákup tak horkého zboží, samozřejmě pokud by cena nebyla hodně, hodně nízká.

„Možná se mi od Géviho mladšího podaří koupit i Jitřní korunu a budu mít všechny klenoty, v nichž se podle pověsti vdávalaprvní imperiální císařovna!“ přemýšlel nahlas Grumuk. „Nádherná práce, nádherné kameny!“ rozplýval se.

9

Pasák


Bohatí muži mají záliby odpovídající svému postavení. To však nic neměnilo na tom, že od pana Géviho mladšího už nikdy nicnekoupí. Ale to byla jiná historie. Dostal jsem své čtyři sta plus deset procent prémii a vyšel na ulici. Čtyři stovky není málo peněz, jenomže já zlato potřebuji, splácím staré dluhy. Proč a za co, je jen moje věc, sám bych na to nejraději zapomněl. To ale nejde.

Teď jsem měl nárok na trochu oddechu. Pobavit se, dát si pár lahví kořalky, odpočinout si v nevěstinci a až se čtyřicítka, co mi zbyla,začne povážlivě tenčit, začít se poohlížet po nějaké další práci. Doufal jsem, že Grumuk se o mně někomu zmíní. Občas jsem o pořádnouzakázku nezavadil pár měsíců, a to jsem pak začínal být nervózní.

Našel jsem si o poznání lepší hostinec s ubytováním, věci sizanesl do pokoje a pak se hned vrátil do výčepu. K večeři jsem siobjednal láhev žitné, něco masa a spokojeně jsem jedl a popíjel.Cvrkot tu byl pěkný a hostinský si dokázal udržet pořádek. V jedné části se zdržovala o poznání lepší společnost, kupci a řemeslníci, ve druhé trhovci, chlapi, co mají vysoko do žlabu a jednou za čas se utrhnou a utratí, co jim později bude chybět. Šlapky se přelévaly z místa na místo podle toho, jak se jim to jevilo výhodné. Dopil jsem láhev, objednal si další, při dalším panáku jsem se potkal spohledem dlouhovlásky jejíž hříva měla barvu zralých kaštanů. Vobličeji nebyla hezčí než její kolegyně, ňadra spíš menší, ale zaujalo mě, jak se hýbala, jak chodila. Přestože to byla jen návnada kzaseknutí háčku, líbilo se mi to. Už jsem si ani nevzpomínal, kdynaosledy jsem byl v bordelu. Přikývl jsem, přišla k mému stolu,posadila se, nalil jsem jí panáka. Napila se, ale nevypila ho na ex.

„Co jsi zač?“ chtěla vědět.

Mlčel jsem a pozoroval ji, jak usrkává žitnou.

„Mohu dostat víno?“

Přikývl jsem a objednal ho.

„Jde z tebe strach,“ prohodila a nedopitý panák posunula přede mě, když před ni hospodský postavil džbán s červeným. 10 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


„Ty se mě bojíš?“ chtěl jsem vědět.

„Já ne, ale všichni muži tady. Poznám to. Co jsi zač?“

„Chlap, kunčaft, nic víc,“ odpověděl jsem. „Mám nahoře pokoj. Tu láhev si klidně vezmi s sebou,“ doporučil jsem jí.

Sám jsem se zásobil ještě jednou lahví kořalky. Nebyla špatná a já už se nenapil celé týdny.

V pokoji jsem hodil věci z postele na zem. Kromě stolu to byljediný kus nábytku, navíc notně rozvrzaný a starý. Na druhou stranu, slamník byl čerstvě nacpaný, deky docela čisté a neviděl jsemžádné štěnice ani podobnou havěť. Škvírami v podlaze se nesl šum a výpary z výčepu dole. Přesto to bylo jedno z těch lepších míst, kde jsem ve svém životě přespával.

Lehl jsem si na postel, posadila se vedle. Pozoroval jsem její tvář, jak z ní houstnoucí šero stírá podrobnosti, obrysy siluety. Pomalu jsem upíjel pálenku, ona srkala víno.

„Budeš to mít drahý, jsem tu už docela dlouho,“ nadhodila.

„Zlaťák?“ navrhl jsem cenu.

Viděl jsem, že se zachvěla. Tohle byla taxa za věci, které normální chlapi obvykle nepotřebují. Nikdo ale neví, co je to normální chlap.

„Dobře,“ souhlasila přesto.

O chvíli později šero zvítězilo nad světlem, už jsem neviděl, jak se tváří. Posadil jsem se a začal ji svlékat. Bylo to příjemné jako vždy, možná o chlup lepší než naposledy, ale nic víc. Možná jsem si to mohl odpustit. Jenomže to si vždyckyříkám až potom. Na chvíli se mi vrátil pocit ztráty něčeho, co jsem nikdy neměl, ale o čem jsem věděl, že určitě existuje.

Napil jsem se, zkušenost mě naučila, že to rychle přejde. Ve tmě jsem poslouchal šustění látky. Rád bych se podíval, jak vypadá nahá, ale nechtěl jsem vstávat pro lampu. Na omak byla úžasně hebká a teplá.

„V opasku kalhot jsou peníze. Vezmi si, kolik jsme se dohodli,“ řekl jsem, ještě než vstala z postele.

„Ty mi věříš?“ zeptala se nedůvěřivě, zaznělo cinknutí přezky.

11

Pasák


„Ne, ale ty mě neokradeš,“ odpověděl jsem.

S nocí pronikal do pokoje studený vzduch, cítil jsem ho nahrudi a špičkách nohou.

„Proč bych neměla?“

„Protože bych tě pak zabil.“

„Neokradu,“ potvrdila se skrytým ostřím strachu a položilaopasek na postel.

Cítil jsem teplou kůži na svých nohou. Čtyřmi kroky přešla ke dveřím.

„Víš, ty nejsi tak zlý, jak vypadáš,“ řekla na odchodu.

„To máš pravdu,“ přikývl jsem a znovu se napil, „jsem ještěmnohem horší.“

Zavřela za sebou a byla pryč. Neměl jsem s ní vůbec mluvit,protože jsem se bůhvíproč cítil o cosi hůř. Kunčaft, chlap, co si chcezašukat, nic víc. Probudily mě kroky. Spěšné, poplašené, ženské. Ve chvíli, kdy vrzly panty, už jsem stál v rohu pokoji za dveřmi. Nesla si s sebou lampu a byla sama, podle ticha v sále muselo být už hodně pozdě v noci. Měla černé vlasy, holá ramena a šněrovačku s červenou výšivkou. Hloupě zírala na prázdnou postel a pláčem popotahovala. Dotkl jsem se špičkou prstů jejích ramen, čepel katzbalgru nízko, aby ji nemohla zahlédnout. Škubla sebou, bleskově se otočila, očivytřeštěné hrůzou. Skutečně plakala. Slzy jí rozmyly oční stíny, políček, spíš úder hřbetem ruky, rozrazil horní ret a změnil přirozený tvar rtů v úšklebek zdůrazněný rozmazanou rtěnkou.

„On ji zabije, musíte jí pomoct! Prosím!“

Byla oblečená jako děvka, nalíčená jako děvka, byla to děvka. Teď v okamžiku strachu však nadhled a cynismus pomáhajícípřežít na ulici zmizely a chovala se jako každá žena třesoucí se hrůzou.

„Nemusím nikomu pomoci a taky nikdy nepomáhám,“ řekl jsem tiše, ostří stále připravené.

„Ale on ji zabije! Utluče ji před náma! My ty peníze nemáme!“ skoro křičela. 12 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


„Psss,“ snažil jsem se ji uklidnit.

Nepotřeboval jsem na sebe nikoho upozorňovat. Bohužel však nevypadala, že by se dala přesvědčit, aby mi dala pokoj.

„Řekni mi přesně, co se děje, a nekřič, nebo ti zacpu ústa, svážu tě do kozelce a nechám ležet do doby, než se pořádně vyspím,“dooručil jsem jí.

To ji zastavilo uprostřed překotné snahy něco říct.

„Johan chce pro výstrahu potrestat Karu! Umlátí ji tak, abychom to všechny viděly. Prý mu některá z nás ukradla peníze, třicetzlatých!“ Při částce opět bezděčně zvýšila hlas. „Nemáme je, žádná z nás je nemá!“

Odvrátil jsem ostří stranou; nevypadala jako zabiják nebo volavka pracující pro někoho v pozadí.

„Kdo je Kara? Kdo Johan?“ chtěl jsem vědět, i když už jsempomalu začínal tušit, o co tady jde.

„Johan se o nás stará, drží nad náma ochrannou ruku,“ řeklarozačitě.

„Pasák,“ doplnil jsem, „a dál?“

„Kara je holka, kterou sis vzal na pokoj.“

„Šlapka,“ odtušil jsem.

„Jo,“ v pohledu se jí objevil náznak vzpurnosti.

„A proč bych jí měl pomoct?“ chtěl jsem vědět.

„Říkala...“

„Co říkala?“ skočil jsem jí do řeči, „co o mně říkala?“ chytil jsem návštěvnici za paži, vlastní vztek mě překvapil.

„Nic, nic,“ snažila se vycouvat z nebezpečné půdy, „že jsi děsivě silný. Nevzpomněla jsem si na nikoho jiného, kdo by se mohlJohanovi postavit. Je taky strašně silný. A možná i větší než ty.“

„A proč bych jí měl pomoct?“ položil jsem tu nejdůležitějšíotázku už klidným hlasem.

Uvědomil jsem si, že ji pořád držím za rameno. Muselo ji tohodně bolet, přesto ani nesykla.

„Protože ti zaplatím!“ napadlo ji. „Pracuješ přece za peníze!“

„Ano,“ souhlasil jsem, „ale neberu objednávky na vraždy. Zatři>13

Pasák


náct zlatých Johana zmlátím tak, že se tři dny nebude mocipostavit na nohy,“ nabídl jsem.

„To je strašně moc peněz,“ vydechla.

„Jo,“ přikývl jsem. „Jsem drahý.“

Viděl jsem, jak se jí za očima míhají myšlenky. Pokud by seněkdy jejich pasák dozvěděl, že mě najala ona, byl její osud zpečetěn.

„Dobře,“ souhlasila nakonec bledá ve tváři.

„Zálohu,“ natáhl jsem dlaň. Desetinu, to je řekněme jeden a půl zlatého.“

Doufal jsem, že je nebude mít u sebe a já budu moci vycouvat. Jednu za druhou prohmatala všechny kapsy, co jich na oděvu měla, a nakonec mi podávala patnáct stříbrných mincí. Už jsem nemohl odmítnout, dal jsem slovo.

„Rychle, nebo bude pozdě,“ pobízela mě ke spěchu.

Třináct zlatých za zmlácení nějakého chlapa koneckonců není k zahození, budu se moci v Aganodu zdržet o jeden dva týdny déle. Natáhl jsem na sebe kalhoty, vklouzl do bot a následoval ji. Před ztichlou hospodou se zastavila.

„Nemáš žádný meč!“ oznámila mi.

Musela o nich vědět od Kary, v pokoji nebyl čas se rozhlížet.

„Nepotřebuji meč, abych ztloukl chlapa. Spěcháme,“ připomněl jsem jí.

Pochybovačně se na mě podívala, ale nic neřekla a drobnými rychlými kroky pokračovala v cestě. Že mám za opaskem nůž a v botě dýku, jsem si nechal pro sebe.

Vedla mě kolmo k hlavním ulicím zábavní čtvrti, do uliček aprůchodů mezi domy, které byly někdy tak úzké, až jsem se ramenydotýkal protilehlých zdí. Potom jsme sestoupili po pár schodech a podle prásknutí biče a výkřiku jsem pochopil, že už jsme blízko.

„Ztrať se,“ poručil jsem jí, „ať tě se mnou nikdo nevidí.“

Johan exekuci vykonával na dvorku jednoho z větších domů. Dvoukřídlá vrata však zůstala pootevřená. Kara, byla to opravdu má noční společnice, pokud jsem to dokázal v přítmí ozařovaném jen třemi čadícími pochodněmi rozeznat, byla nahá, přivázaná za 14 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


ruce k břevnu vchodu do chléva, obecenstvo tvořilo asi dvanáct

žen. To znamenalo, že si Johan nevede špatně. Možná jsem se měl

zeptat, jestli náhodou nepracuje pro nějaký gang. Už však bylo

pozdě.

Bič znovu prásknul, ženě při zásahu povolily nohy, alepřipoutané ruce ji držely ve vzpřímené poloze.

„Ubičuju ji, abyste to všechny viděly! Chci svých třicet zlatých! Je vám to jasný? Hned!“

Johan byl opravdu velký chlap. Vyšší než já, možná trochuobtloustlý, protože se zřejmě nemusel honit z jednoho konce světa na druhý jako já. Měl však mohutnou kostru, široká ramena a silný trup lidí, kteří mají sílu vrozenou, je jim vlastní.

„Umře, protože některá z vás mi ukradla peníze! Dívejte se, jak trpí!“ křikl a opět udeřil bičem.

Prošel jsem vraty na dvůr a ve světle plamenů jsem ji teď viděl zřetelně. Kůži měla rozsekanou až do masa, bradu na prsou, vlasy jí zplihle visely přes ňadra. Už určitě na dotek nebyla teplá a měkká.

„Johane? Někdo mě za tebou posílá,“ řekl jsem, než stačil znovu použít bič.

Otočil se mým směrem a přitom se napřímil. Byl ještěmohutnější, než zpočátku vypadal, třináct zlatých se mi najednou nezdálo jako dostatečně vysoká odměna.

„Kdo a proč? Neznám tě,“ řekl nechápavě.

„Dostal jsem peníze za to, abych tě zmlátil tak, že nebudeš tři dny chodit.“

Zaklonil hlavu a naplno se rozesmál, jako bych řekl úžasný vtip. Nikdo mi v životě neřekl, že jsem vtipný, ale jeho možná zase nikdy nikdo neztloukl, a proto se mu to tak líbilo.

Bez výstrahy po mně šlehl bičem, kdybych s něčím podobným nepočítal, zasáhl by mě do tváře. Tak jsem si vysloužil jen šrám na rameni.

„Si rychlej,“ ocenil a odhodil bič.

Už jsme na něj byli moc blízko u sebe. Ženy se rozestoupily anamačkaly se až ke stěnám domu a dvora. Byl také rychlý, na můj

15

Pasák


vkus až moc, navíc podle toho, jak se pohyboval, kdysi zápasil. Asi

dlouho a dobře, než usoudil, že se jako pasák bude mít lépe.

„Až budeš bezvládně ležet na zemi, přišlápnu ti koule. Jen trochu, aby umírání nějakou dobu trvalo,“ slíbil mi, zatímco jsme kolem sebe obcházeli.

Věděl, jak to chodí, už to asi i udělal. Další kolo, nedíval jsem se na nikoho a na nic, abych dokázal registrovat i bledé tváře vestínech. Některá z nich se mu klidně mohla pokusit pomoct.

Snížil kryt, aby mě vylákal. Přijal jsem jeho výzvu, pokusil se mou ruku zachytit, aby mohl pokračovat tělo na tělo. Vyšel jsem mu vstříc a čelem mu přerazil nos; kupodivu ho to neuzemnilo. Podmetl mě, ale nedokázal udržet kontakt, přistál jsem kotoulem na dlažbě, vzápětí byl u mě. Přesně tak rychlý, jak jsem čekal. Kopl jsem ho vleže pod koleno, i druhý těžký zásah za sebou ustál, sám jsem tvrdě inkasoval ploskou chodidla do ramene. I přes svaly jsem zásah cítil až v kostech.

„Jsi docela dobrý,“ ušklíbl se.

Ustupoval jsem, vyjížděl po mně stále agresivněji, dokonalestřídal údery se snahou mě zachytit.

„Vypadáš, jako by ti někdo ve tváři rozmáčkl okurku,“ nadhodil jsem po třech jeho zásazích. Všechny částečně sklouzly, ale i tak mnou otřásly. Měl pěsti jako kameny, určitě stále rohoval.

„A ty budeš mít takovou hlavu!“ vyrazil natvrdo.

Ukročil jsem v tempu jeho přísunu, dostal jsem se bok na bok. Jeho pěst mi explodovala někde pod žebry, vypustil jsem vzduch, současně jsem však uchopil jeho druhou ruku. Pokusil se ještězabrzdit svůj pohyb, podmetl jsem ho stehnem a letěl k zemi.

Kupodivu si vaz nezlomil, na muže jeho váhy byl neskutečně ohebný. S tváří zkřivenou bolestí se vymrštil na nohy, ruce po otřesu nechal příliš dole. Ani do jednoho z úderů jsem nedal veškerou sílu, byly krátké a tvrdé, dohromady ho však poslaly zpátky do prachu.

Zůstal sedět s dlaní na solaru a lapal po dechu.

„Na tři dny to nestačí,“ oznámil jsem mu a kopl ho do hrudníku, pak podruhé. 16 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


Zkroutil se bolestí, ale ani tak jsem neměl pocit, že bych munějaké žebro zlomil. Ležel na boku obtočený kolem špalku se zaťatou sekerou a sténal.

Přešel jsem dva kroky ke dveřím do chléva a odřízl Karu.Kdybych ji nechytil, sesula by se na zem. Položil jsem ji ke stěně aobrátil se na její kamarádku

„Teď zbývající peníze,“ řekl jsem tiše.

„Já, já...“ vrtěla hlavou.

To bylo zlé, moc zlé.

„Hned tu budou!“ zachroptěla Kara, doplazila se k bolestíomámenému Johanovi a začala mu probírat kapsy. V měšci měl dvanáct zlatých. Ostatní ženy bez hlesu přihlížely, věděly, že tímhle nadsebou podepsala ortel smrti. Vzal jsem si peníze, otočil se čelem k ženě, která mě najala, a začal pečlivě odpočítávat.

„Těch pět stříbrných mi nepatří,“ ukázal jsem na mince, ometl špalek a položil je na něj.

„Někdy příště, Johane,“ nakopl jsem ho špičkou a vykročil zedvora ven. Zaútočil při mém druhém kroku se sekerou napřaženou nad hlavou. Zapomněl na všechny finesy boje, chtěl mě stůj co stůjpokořit, zabít, pomstít se za to, co jsem mu udělal. Vedl jsem jehoútočící ruku po vnějším oblouku, dal do seku tolik síly, že jsem mu ani nemusel pomáhat. Vlastní setrvačností se dostal do salta, dopadl na záda, levá noha mu sebou zaškubala a z úst vytekl pramínek krve.

„Věděl jsem, že tam ta sekera je a že ji zkusíš použít,“ prozradil jsem mu a podřízl mu hrdlo.

„Tohle je gratis, dámy,“ rozloučil jsem se a šel se dospat. Spal jsem dlouho a dobře. Následující dva dny jsem se poflakoval po Aganodu, poslouchal řeči v hospodách a rozkoukával se, odkud by po pár týdnech mohla přijít nějaká práce. Nevypadalo to až tak špatně, v Aganodu byl silný zlatnický cech, který obchodoval s okolními městy. Často najímal strážce a platil podledůvěryhodnosti. Pár měsíců práce, při které bych pendloval mezi dvěmacivilizovanými místy, mi nebylo proti mysli.

17

Pasák


Před večerem jsem se vracel ke svému hostinci a cestou zkoušel, kde vaří nejlepší pivo. U Uschlého stromu, kde čepovali jedno z nejlepších, se ke mně přitočila Kara. Musela mít zatraceně tuhýkořínek, když dokázala už po dvou dnech chodit. Bič ji poznačil i ve tváři, hyzdila ji spousta svislých, pár centimetrů dlouhých ran. Bylo jasné, že po nich zůstanou jizvy.

Vklouzla na lavici hned vedle mě a pod stolem mi vtiskla do ruky plátěný balíček. Podle tvaru v něm byly mince.

„Nic mi nedlužíš, ta tvoje kámoška...“

„Lara,“ doplnila mě.

„...Lara mi slíbila třináct zlatých, a ty jsem dostal.“

„To jsou peníze od ostatních. Bojí se tě, a proto pověřily mě, abych ti je předala. Jsem ráda, protože si už nevydělám, a dostávám od nich za zprostředkování provizi.“

„Od ostatních?“ nechápal jsem. „Ale já nejsem pasák.“

Mlčela.

Rozbalil jsem balíček. V nejrůznějších mincích v něm bylošedesát stříbrných, šest zlatých.

„Tolik jste Johanovi odevzdávali každý den?“ chtěl jsem vědět.

„Během trhů to bývá lepší, při špatném počasí a v zimě horší,“ odpověděla vyhýbavě.

Šest zlatých každý den bylo hodně peněz, dobře zavedenýřemeslník zaměstnávající tovaryše si vydělal po odečtení nákladůnanejvýš dva zlaté týdně. Šest zlatých za den, šedesát za deset dní, šest set za sto dní. Mohl jsem tu zůstat a jen hlídat řeku zlata, aby nikdynevyschla.

„Dneska mi daly tolik co Johanovi, možná si nechaly o něco málo víc. Pak, aby si nezvykaly na příliš dobré bydlo, bych nějakou musel zmlátit – aby se pořád bály a nezačaly si vyskakovat. Je to tak?“ obrátil jsem se na ni.

„Je to přesné, zdá se, že máš zkušenosti,“ podívala se na mě.

Možná se v jejím hlase skrývalo pohrdání, možná ne. Nezáleželo na tom.

„Johan to tak dělal,“ zkonstatoval jsem. 18 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


„Ano, před dvěma lety prý jednu holku utloukl, to jsem tu ještě nebyla. Teď jsem přišla na řadu já,“ mimoděk si sáhla na jizvu pod okem.

Nelíbilo se mi to, ale šest zlatých denně je šest zlatých.

„Kde všude byl Johanův rajón?“ zeptal jsem se.

„Proč bych ti to měla říkat?“ opáčila.

„Protože ti za každý den, kdy budu potřebovat pomoc, zaplatím pět stříbrných,“ odpočítal jsem danou částku.

Shrábla peníze, schovala si je, upřela na mě bezvýrazný pohled aposala okolí. Šlo o dvě ulice v zábavní čtvrti sousedící s říčním přístavem a okolní uličky. Nebylo to velké místo, ale panoval tu čilý ruch.

„Zůstaneš tu?“ zeptala se opatrně.

Zavrtěl jsem hlavou a objednal si pivo.

„Neberu každou práci.“

Kupodivu okamžik vypadala, že ji má odpověď zklamala, možná i vyděsila.

„Odejdu a na mé místo přijde někdo jiný,“ dodal jsem.

„Přesně tak, ale ten si bude muset opět zjednat respekt. Apotrestá nás za Johanovu smrt. To musí.“

„Pokud se rozkřikne, co přesně se přihodilo,“ řekl jsem.

„Rozkřikne se to, některá z nás to pošle ven.“

Na to jsem neměl co říct, byl to jejich život, jejich osud. Já měl svých starostí dost.

„Tři dny, zůstaň ještě tři dny. Večer projdi ulice, vyhoďchrapouny,“ přemlouvala mě.

Nechápal jsem to. Proč si myslela, že právě já jsem člověk, který jí bude pomáhat, který jí může pomoci? A proč to vůbec chtěla?

„Za tři dny možná přemluvím Laru, aby se mnou utekla. Já jsem z kola ven, tady si nevydělám,“ ukázala na svou tvář, „když onazůstane, ostatní ji shodí, aby přežily.“

Zákony džungle jsou stejné všude. Přežít, vydrápat se po tělech ostatních blíž ke slunci, ať už je člověk kořist nebo lovec.

„Za tři dny dostaneš osmnáct zlatých, to přece není zase tak málo peněz.“

19

Pasák


To opravdu nebylo málo peněz. Potlačil jsem chuť zeptat se, kam odsud půjde. Stejně, bez muže a peněz neměla jinou šanci než být ženou všech.

„Na sever, k pralesům. Tam je žen málo a ctí je,“ odpověděla na mou nevyřčenou otázku.

A lidé umírají v bojích s pralesními obyvateli i ve válkách malých vládců, doplnil jsem v duchu, ale nahlas neřekl nic, protože jsem s ní souhlasil. I mně to připadalo jako mnohem lepší osud než shnít v Aganodu.

„Budeme si u tebe platit ochranu, šest zlatých za noc,“přemlouvala mě.

„Nemůžu být všude,“ upozornil jsem ji.

„To my víme, známe rizika.“

Šest zlatých je hodně peněz.

„Kde tě najdu, když budu potřebovat?“ rozhodl jsem se.

Popsala mi dům nedaleko místa, kde ji Johan chtěl ubičovat k smrti. S tím jsme se rozloučili.

Než jsem se vrátil do hostince, prošel jsem párkrát ulice, abych učinil zadost své nové práci pasáka. Poznal jsem pár obličejů zvečera a nezdálo se, že by něco rušilo věčný koloběh uspokojování chtíče za zlato. Pouze jeden opilec, ale s tím byla snadná práce.

Těsně před mým hostincem, kam jsem si chtěl zajít na večeři, jsem získal pocit, že mě někdo sleduje. Netušil jsem kdo, na ulici bylo příliš mnoho lidí, ale – raději jsem přestal večeři odkládat.Později jsem mohl odejít zadním vchodem.

Po jídle jsem zašel do pokoje pro kabát. Věděl jsem, že v noci bude zima. Sáhl jsem po závoře, látka zašustila, poklesl jsem v kolenou, škrtící smyčka se mi zaryla do čela místo do hrdla, levou rukou jsem sáhl za sebe, nahmátl látku, zatáhl, přes ramena mi přelétl stín,současně se dveře do pokoje otevřely, skočil jsem dopředu, nárazemramen pod kolena ho povalil, uzemnil ranou do rozkroku a koplškrtiče, který se právě snažil vstát. Pak se mi oči zalily krví z rány na čele.

Nešetrně jsem je oba vtáhl do pokoje, napůl oslepený jsem je svázal a teprve potom jsem si vytřel oči a rozsvítil lampu. Garota, 20 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


kterou se mi hubený pokřivený chlap pokusil přehodit kolemhrdla, měla strunu ze zvláštní, na dotyk drsné látky, která se do tkáně

zařezávala jako malé čepelky. Kdybych se nestačil skrčit až k zemi

a bránil se jen rukou před hrdlem, brzy by se prořezala až na kost.

„Z čeho to je?“ chtěl jsem vědět.

„Z domorodým způsobem vydělané rejnočí kůže,“ odpověděl hubeňour.

Jeho parťák byl menší ramenatý pořízek, jako zbraň nosil obušek plněný pískem. Asi se specializoval na bezproblémovou likvidaci nepohodlných. Pokud nejsou vojáci obzvlášť pečliví, ránu dozátylku snadno přehlédnou. Zvláště když oběť jen omráčila a dotyčný pak zemřel udušením.

Stejně se mi zdálo, že na mě ti dva vystartovali docela odvážně, zvláště po tom, co jsem zabil Johana. Musel být známý a musel mít pověst drsňáka.

Zeptal jsem se jich na to.

„Říká se, že jsi ho dostal se dvěma profesionály. A předtím jste ho ještě přiotrávili,“ prozradil mi pořízek.

„Už mlč,“ varoval ho hubeňour. „Nic se od nás nedozvíš,“podíval se na mě a plivl na mě.

Utřel jsem si slinu, potěžkal v ruce garotu a položil ji na postel. Potom jsem jim pomocí kusů dřeva odseknutých od noh stolu akožených popruhů zacpal ústa.

„Když nic neřeknete, nic neřeknete,“ řekl jsem jim na odchodu. „Nejsem místní, jdu se zeptat svých lidí, kde se dají snadno pohřbít dvě těla.“

Trochu s nimi škublo, ale ne moc.

Kara tak důležitou věc bohužel nevěděla, zato mi prozradila, že ti dva pravděpodobně patří ke gangu ovládajícímu ulice sousedící s Johanovými, teď už vlastně mými. Čelo mi celou dobu krvácelo, struna musela být napuštěná nějakým svinstvem, nebo to bylapřímo vlastnost rejnočí kůže.

Před půlnocí jsem se ještě, aby se neřeklo, prošel po ulicích ateprve potom se vrátil do pokoje. Nejprve jsem ústa rozvázal vazounovi.

21

Pasák


„Nezabíjej mě! Prosím, všechno ti řeknu!“

Posadil jsem se a čekal. Opravdu patřili ke gangu, o kterémmluvila Kara, říkali si Povertovci. Navíc mi prozradil, že v centruměsta, v lukrativnějších čtvrtích, probíhá boj o teritoria a i na ně setlačí nějaká další skupina, prý hodně silná. Oni po smrti Johana viděli příležitost, jak se přesunout jinam a uniknout. Hubeňour po celou dobu jeho zpovědi ležel nehybně a probodával mě studenýmpohledem. On byl nebezpečnější z téhle dvojice.

„Řekl jsi mi, cos věděl, nezabiju tě,“ ujistil jsem vazouna, rozvázal mu nohy a začal pracovat na rukou. Ve chvíli, kdy povolil poslední provaz, jsem mu pravačku vytočil malíkovou hranou nahoru a s krátkým potáhnutím mu ji o koleno zlomil v lokti. Svezl se na zem, třesoucí se bolestí, s výrazem šoku v očích.

„Nezabil jsem tě, protože nevím, kam ukrýt tělo,“ oznámil jsem mu. „A nemohu riskovat, že se mi zase postavíš.“

Škubnutím jsem ho zvedl na nohy, vytáhl na chodbu a dozdravé ruky jsem mu vtiskl obušek.

„Nevím, co na to řeknou ostatní, až jim tvůj kámoš povypráví, jak moc a ochotně jsi zpíval,“ nadhodil jsem a vyvedl ho poschodech dolů ven.

„Ještě jednou tě uvidím a utrhnu ti obě ruce,“ slíbil jsem mumísto pozdravu na rozloučenou.

Než jsem se vrátil do pokoje, ležel hubeňour o kus jinde a pouta na nohou měl skoro rozedřená. Pracoval usilovně, ale ne dost. Na bolest při lámání ruky se připravil, neutekl mu ani sten. Byl tvrdý jako houžev, překvapilo ho, když jsem pokračoval s kotníkem.

„Jsi nebezpečnější,“ vysvětlil jsem mu a také ho vyvedl ven.

Kulhal se zaťatými zuby, probodával mě nenávistnými pohledy, ale po celou dobu mlčel.

Nespal jsem v posteli, ale vedle na podlaze se zbraněmi po ruce. Aniž jsem si uvědomil jak, ocitl jsem se uprostřed válečné zóny. Hned ráno mě vyhledala Kara. Okamžitě si všimla drátěné košile pod kabátem, ale nijak to nekomentovala. Zřejmě už také věděla, že 22 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


městská stráž našla nedaleko těla dvou mužů, kteří se zabili vevzájemném souboji, a o kus dál došlo k velké šarvátce, po níž zůstalo

na zemi několik mrtvých. Mohlo to souviset s Povertovci, anemuselo.

„Ještě dva dny, pak odcházím,“ připomněl jsem jí, když mipředávala šest zlatých.

Docela perně vydělané peníze, netušil jsem, že být pasák dátakovou práci.

„To bude stačit, zítra prodáme s Larou veškeré vybavení aodcházíme na sever.“

Mohla mi lhát, ale mohla mluvit pravdu. Přes poledne jsem spal, před večerem procházel čtvrť a poslouchal, co se kde šustne. Opět se mluvilo o šarvátkách, o mrtvých ažhářství. Od soumraku mě opět někdo sledoval. Když se mě pak vuličce pokusili zaskočit tři lidé, ani mě to nepřekvapilo. Spíš je. Toho prvního jsem dostal garotou, druhého nožem a třetí si zlámal nohy při pokusu utéci přes střechy.

„Jsi stejný, jako byl Johan, doufali jsme, že to bude snadný,“drkotal strachy a bolestí, když jsem se k němu blížil.

„Johan je mrtvý,“ upozornil jsem ho.

Podíval jsem se, jak na tom je, a nechal ho, ať si poradí, jak umí. Odhadoval jsem, že brzy vykrvácí, ale třeba se ještě dokáže doplazit na území vlastního gangu. Po noci v pohybu jsem na ráno čekal jako na smilování. Měl jsem hlad a potřeboval jsem se vyspat. V hostinci jsem se nejprve naložil do lázně, pak si na chvíli lehnul a teprve potom přišla na řadusnídaně. Bohatá snídaně, jak má být. Kara, kromě toho, že mi přinesla peníze, mi dělala společnost a zásobovala mě novinkami. Jak se zdálo, bojovalo se v noci všude, v mém rajónu spíš méně než jinde. Odhadoval jsem, že Johan dokázal svůj malý zlatý důl obhájit i před většími gangy. Pár hospod a heren vklíněných mezi čtvrť tkalců a lukrativní říční přístav jim nestálo za nepříjemnosti svel>23

Pasák


kým drsňákem. Tenhle malý dvorek pro ně prostě nebyl dostatečně

výnosný.

Ještě jsem nestačil sníst ani polovinu ze všech chodů a do sálu vešli tři muži. Nepatřili sem. Příliš kvalitní oblečení, příliš hladce oholení, příliš sebevědomí. A všichni ozbrojení. Nosatec, kterému na hruškovité ozdobě párkrát zapracovala čísi pěst, měl zakřivenou šavli a dvojici navlas stejných nožů s rukojetí z ořechového dřeva, menší chlapík asketického vzhledu byl bez viditelného ostří,tuctový chlap po jeho pravici se pyšnil mečem, který byl na prvnípohled drahocenným kouskem.

Věděl jsem, že přicházejí za mnou, měli to napsáno v očích. Než došli ke mně, seděla Kara u jiného stolu.

„Můžeme si přisednout?“ zeptal se ten beze zbraní a nečekal na odpověď.

Pomalu jsem okrajoval uzené a strkal si nožem kousky masapřímo do úst.

Na rozdíl od nich jsem měl zbraň v ruce.

„Vy jste nedávno po někom převzal jistý druh podnikání,“ začal asketa.

Jistý druh podnikání; znělo to jinak, než když se řekne, že se ze mě stal pasák.

Skoro hezky.

„Rozšiřujeme obchodní aktivity a chceme po vás toto území převzít. Nabízíme vám odstupné padesát zlatých, nebo možnost pracovat pro nás a odvádět patřičná procenta.“

Sklouzl jsem pohledem na Karu, seděla v rohu, nikdo si jínevšímal a slyšela každé slovo.

„Od zítřka, od zítřejšího poledne, může být tohle území vaše,“ odpověděl jsem klidně.

Nejsem dobrodinec, nestarám se o jiné, jen se snažím vydělat peníze, které potřebuji. Do zítřka jsem se zavázal. Má slova jeočividně překvapila, zřejmě po tom všem, co se v posledních dnech stalo, čekali odpor.

„Pak jsme dohodnuti,“ ukončil krátkou diskuzi asketa, nosáč po 24 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


mně hodil opovržlivým úšklebkem, pan nenápadný se pouzepostavil. Jemu jsem nestál ani za úšklebek.

Asketa mi podal váček s pěti mincemi, podle váhy desetizlaťáky.

„Od zítřka,“ rozloučil se se mnou nosáč a prsty zabubnoval najílec šavle.

Pak se ztratili ve dveřích a umrtvený hospodský ruch ožil.Neatřili sem a místním naháněli strach.

Odpočítal jsem dvě desítky, přidal k nim pět zlaťáků a tak, aby to nikdo neviděl, jsem peníze předal Kaře.

„Proč?“ nechápala.

„Protože peníze, které padají z nebe bez tvého přičinění,přinášejí smůlu. Člověk se o ně musí podělit.“ Smůla přišla krátce po poledni. Někdo vykřikl a kolem jedné zuliček se seběhli zvědavci. Bylo to v mém rajónu a docela blízko, šel jsem se teda taky podívat.

Překryto kusem odpudivě vyhlížející látky tam leželo pět těl, všechno moje holky. Jedna jako druhá rozpáraná podobnýmzpůsobem, jakým se vyvrhuje zvěř. Řez byl tak čistý, že to určitě trvalo jen okamžik. Možná to byl lovec a měl s něčím takovým velkézkušenosti. Možná. Vzkaz pro mě měla mrtvá Lara zabodnutý do prsou – nůž s dokonale vypracovanou střenkou z ořešáku, která přímolákala k uchopení.

Kara se opírala o stěnu, v očích slzy a rukama se objímala. Podle toho, jak bylo tělo ztuhlé, ji zabili ještě dřív, než se mnou mluvili. Chytrý postup obchodníka, který chce zdůraznitvýhodnost nabídky. Na zemi ležel manžetový knoflík. Drobný, pečlivěvyracovaný, ze stříbra. Zvedl jsem ho, strčil do kapsy a rozrazil sicestu lidmi pryč.

Netýkalo se mě to, za dva dny budu daleko odtud, nebopřinejmenším na druhém konci města. Mrtvá šlapka nebyl můj problém. Ani pět mrtvých šlapek nebyl můj problém. Nebyl by to můjproblém nebýt jedné věci.

25

Pasák


Aganod patřil na východě k největším městům, ale luxusníchsalónů, kde používají stříbrné manžetové knoflíčky, nebylo zasetolik.

„Ano, ty jsou vyrobené na objednávku!“ vykřikla afektovaněmajitelka, matróna, které do těžké zápasnické váhy chyběl jen krůček. Patří panu Hturimu, bude velmi rád, když ho dostane zpět! Už se tu dnes stavoval a byl nespokojen, že žádné takové knoflíky nemáme na skladě.“

Sebral jsem jí knoflík z prstů.

„Vrátím mu ho sám. Když o něj stojí, kouká z toho odměna, možná stříbrňák, ba i dva,“ usmál jsem se.

Majitelka se usmívat přestala, zřejmě jsem nebyl dostatečněmovitý, když jsem kvůli stříbrňáku byl ochoten vážit takovou cestu. Přesto mi poradila.

A poradili mi i další a krátce po setmění jsem stál před vchodem do nejlepšího restaurantu ve městě, kde měl pan Hturi proobchodní přátele zamluvený salón.

„Pane, vás dovnitř nemůžeme pustit,“ oznámil mi portýr přede dveřmi.

„A co když vás donutím sníst vlastní koule?“ zeptal jsem se ho, položil mu ruku na rameno a stiskl.

„Tak v tom případě,“ zajíkal se, „v tom případě vás samozřejmě pustím. Bylo by, bylo by vlastně nezdvořilé vás nepustit, že ano,“ koktal s tváří zkřivenou bolestí.

Možná měl pravdu, nikdy jsem ve znalostech etikety aspolečenského bontonu nevynikal. Zazvonil na vnitřního portýra smluvený signál a dveře se otevřely.

„Myslím, že nejlepší bude, když zůstanete, kde jste,“ doporučil jsem mu.

Uvnitř mi personál věnoval několik užaslých pohledů, alejednou jsem byl uvnitř – to znamenalo, že jsem prověřený.

„Mám zprávu pro pana Hturiho,“ naklonil jsem se k prvnímučíšníkovi, který se namanul.

„Velký salónek v prvním patře.“ 26 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


Až ke dveřím do salónku jsem se dostal bez problémů. Před nimi stál bambulatej nos.

„Přišels žádat o práci?“ zašklebil se. „Jdeš nevhod, uvnitř se oslavuje zakončení úspěšného obchodu. Máš pro mě ten nůž?“ vysmíval se mi.

„Mám,“ přikývl jsem a vrátil mu ho. Ten úsměv už mu zůstal.

Otevřel jsem dveře. Salónek nebyl velký, právě tak akorát prodeset, patnáct lidí. Slavnostní tabuli vévodil rozesmátý Grumuk, po levici měl Hturiho, po pravici svého pobočníka, kterého jsem už viděl, a osobního strážce s čelenkou. Zbytek míst zaujímali lidé Hturiho typu, všichni dokonale oblečení, jako by se účastnilikorunovace. A všichni ozbrojení. Možná jsem měl raději vymysletdilomatičtější a vychytralejší plán. Nejsem moc na vychytralé plány.

Bodyguard si mě všiml jako první, pošeptal něco Grumukovi, ten se na mě zamyšleně podíval, hovor se zklidnil.

„Přišel jste také oslavit náš obchodní úspěch?“ pronesl Grumuk hlasitě a pozvedl číši. „Podařilo se nám vyřešit všechny spory a otevřít cestu nerušenému podnikání!“

Hturimu se asi nelíbil můj výraz ve tváři, pošeptal něco muži vedle sebe a ten vyrazil ke dveřím v čele sálu.

„A jaké podnikání máte na mysli?“ zeptal jsem se.

„Jakékoliv, peníze nesmrdí,“ usmál se Grumuk.

To měl určitě pravdu, zvláště když se zlato od krve a sraček umyje.

Ve chvíli, kdy jsem tasil, začali hosté vstávat, vzduch se zaleskl ocelí. Možná dokázali zabíjet štětky, škrtit zezadu, ukopat vprůjezdu nepohodlného chlapa. Ale měli vypito a nebyli zvyklí čelit někomu, jako jsem já; navíc mě předcházela pověst a strachzpomaluje.

Prvnímu jsem jeho kryt prostě smetl a usekl mu kus tváře,dalšího odsmykem odzbrojil a probodl, třetímu jsem prošel pod čepelí a hruškou jílce mu roztříštil čelist. Pak jsem ztratil přehled.

Tlačil jsem se kupředu, salónek byl právě tak široký, aby se báli proklouznout kolem stěn, sunul je před sebou, mačkal se na ně, osekával jim nohy, ruce, hlavy. Už jsem krvácel z nesčetnýchšrá>27

Pasák


mů, ale drátěná košile s nárameníky mě uchránila od nejhoršího,

jejich lehké čepele si s ní neporadily. V některé ze skrumáží jsem

ztratil dlouhý meč, ale katzbalger a to, co jsem našel cestou, stačily

i tak. Stěny zrudly krví, lidé křičeli a já šel stále kupředu. Pak jsem

probodl hezouna s dlouhými vlnitými vlasy, někdo do něj strčil

a v pádu mi vyrval zbraň z ruky.

Okamžik ticha, váhání, dva mi vyšli vstříc současně. Zvedl jsem nejbližší mrtvolu, uchopil ji za nohy a jako kyjem smetl bližšího. Pomalejší zaváhal, v krvi mu uklouzly nohy, než dopadl na zem, udeřil jsem podruhé a pak ho pohřbil pod tělem. Grumuk spobočníkem se krčili úplně vzadu, přede mnou už jen elegán s čelenkou.

„Věděl jsem, že my dva se potkáme,“ řekl a zkřivil koutky úst do úsměvu. „Uvidíme, kdo je lepší.“

Kašlal jsem na jeho uvidíme. Jako jsem se sehnul pro meč, v tu chvíli zaútočil sekem shora dolů. Podklouzl jsem pod rukou, ocel mě přesto škrábla po rameni, stejně jsem se na něho dokázalnabalit, ozbrojenou paži navedl kolem trupu, aby mi nemohla ublížit, a pak jím ramenním přehozem mrštil o zem. Přitom jsem sám skončil v pokleku a v dalším okamžiku mu vyrval ohryzek. Grumuk se zády opíral o stěnu a před sebe strkal svého pobočníka. To on všemu velel. Sáhl jsem si pro něj, dotáhl ho k oknu,pravačkou chytil za kotník a vystrčil ho z okna ven.

„Proč jste je nechali zabít?“ zeptal jsem se.

„Poradili mi to, dobrá investice do budoucna,“ blekotal Grumuk. „V takové branži musí mít člověk ostré lokty! Štětky se nikdy nesmí postavit proti pasákovi, ať je to kdokoliv, je to nebezpečné proobchod!“

„A co ty ostatní? Proč jste nezabili je?“ chtěl jsem vědět.

Třepal se ve výšce a mě začínala bolet ruka.

„Měly přijít na řadu později,“ skoro křičel. „Těch prvních pět byla i výstraha pro vás, abyste poslouchal.“

Venku se sbíhali lidi a pozorovali neobvyklou podívanou.

„A co bude s nimi teď?“ 28 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


„Nic, samozřejmě nic!“ dušoval se.

Nebylo to vysoko, ale pád rovnou na hlavu nemohl přežít.

„Vyklouzl mi,“ oznámil jsem pobočníkovi a rozběhl se ke dveřím.

Přišel čas zmizet.

Aganod jsem opustil ještě téhož dne a utábořil se na opuštěnéovčácké stezce vedoucí po vrcholech pahorkatiny na sever. Dodnes sloužila pašerákům a městská garda se na nic moc neodvažovala.

Ta šarvátka mi vzala víc sil, než jsem si zpočátku myslel, proto jsem zůstal i druhý den. Pozdě odpoledne se na horizontu objevily dva povozy a jeden kůň zapřažený do lehkého dvoukoláku. Sesoumrakem dorazily až ke mně. Lidé byli na pohled chudí a nemluvní, naplněni starostmi z budoucnosti. Utábořili se o kus dál a nechali mě na pokoji. Pak se u mého ohně objevila Kara, to jí zřejmě patřil dvoukolák.

„Na sever?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla. „Proč? Proč to všechno? Proč to zabíjenínakonec?“ položila mi otázku i ona.

Co jsem jí na to měl říct? Že chlapovi, jako jsem já, který senechává najímat, dělá špinavou práci pro druhé, zabíjí, krade, žetakovému chlapovi toho moc nezbývá? Mně zbývalo jen jedno, mé slovo. Dělám, za co mi platí, a ony mi platily za ochranu. Nemohl jsem to tak nechat být, nemohl jsem dovolit, aby je zabili všechny. Vlastně mohl, ale měli s tím jeden den počkat.

Měl jsem jí to všechno vysvětlovat?

„Tak,“ odpověděl jsem a otočil se na druhý bok, abych si prohřál i druhé zraněné rameno.

Odešla do tmy k ohni, do řeky svého osudu, a já už ji nikdynespatřil.

29

Pasák


V temnotě

Bylo to hornické městečko, možná spíš zapadlá osada, ale pivo tu

měli dobré. Dost dobré, čepované z velkého sudu s mosaznýmkohoutem, džbány tak velké, že i přes velkou čepici pěny hostinský

nenaléval pod míru. Aniž bych mrkl okem, přistál přede mnou

další. Položil jsem na stůl měďák a chlupatá ruka ho shrábla sobratností eskamotéra. Skoro jsem měl pocit, že tam nikdy ani žádnýneležel.

Měďáky, stříbrňáky, zlaťáky, právě peníze byly mým hlavním problémem. Do data splátky zbývaly necelé dva týdny a mně vkapse chybělo rovných dvaatřicet zlatých. Nepočítal jsem v to drobné na pití a podobné věci. Jinde, třeba v Saxpolis nebo v kterémkoliv dalším bohatém městě, bych neměl problém vydělat takové peníze za víkend. Stačilo by zmlátit jednoho dva chlápky, někomu zlomit ruku nebo nohu a byl bych na svém. Jenomže tady jsem byl v... chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil, jak se tohle zapadlé městečko vlastně jmenuje. Díra. Prostě v díře. Díře. Dost příhodný název vzhledem k tomu, že kromě pár domů uplácaných z hlíny aprimitivního přístaviště tady byly opravdu jen díry k těžbě uhlí. Klidně tady tomu mohli říkat Prdel. Pak by otázka, kde vlastně jsem,získala na pravdivosti.

Rachot od okolních stolů byl najednou tak silný, že přehlušil i mé těžkopádné myšlenky. Horníci se bavili víc než dobře. Odlepil jsem oči od džbánu. Vypadalo to, že někdo nečekaně vyhrál souboj na páku proti obecně známému favoritovi. Hostinský okamžitě zrychlil tempo a k pivům přidával malá děťátka panáků kořalky. Vypadalo to na dlouhý a dost divoký večer. Jenomže horníci tady vydělávali dvanáct měděných za jednu hodně dlouhou anebez>31


pečnou šichtu v podzemí. Na to, že bych z nich v jednom nebo

dvou dnech vymačkal dvaatřicet zlaťáků, to nevypadalo. Svobodný

pán Holmegor, pro kterého jsem až dosud pracoval, mi sicevyplatil dohodnutou odměnu, ale teď se mi čertvíproč vyhýbal a nechtěl

mi dát další slíbenou zakázku. Právě kvůli ní jsem dorazil až sem, na

místo vzdálené tři dny ostré chůze od světa, kde se točily skutečné

peníze. Nechápal jsem, co se děje. Zaplatil mi rovné tři stovky

a v průběhu dvou týdnů musel na těch zmrzačených chlapechneschopných pašovat pro konkurenci vydělat dobře trojnásobek.

A teď mě odmítl přijmout, přesněji, jeho zavedení prostředníci se

nedostavili na smluvené místo setkání. Jenomže já to zlatopotřeboval. Potřeboval jsem zaplatit dluhy, protože pokud to neudělám,

všechny mé předchozí splátky přijdou vniveč. A to žádný soudný

chlap nedovolí. Zvlášť když už zaplatil tolik co já, zvlášť kdyžzalatil víc, než si mohl dovolit. Taky jsem neměl rád, když si ze mě

někdo dělal srandu, ať to byl Holmegor pyšnící se ušlápnutýmtitulem svobodného pána, nebo kdokoliv jiný.

Možná by bylo nejjednodušší chytit Holmegora za krk a pořádně zmáčknout. Třeba by z něj něco vypadlo. Kromě plic. Začal jsem přemýšlet o jeho sídle nahoře na nejvyšším kopci v okolí. Chránila ho malá armáda, protože horníci byli drsná cháska, a když senamíchli, nedalo se spoléhat na jejich smysl pro humor. Ale člověk jako já, kterému nedělalo problém rozdat pár ran pěstí tak, abypolámal kosti, by se dovnitř dostat měl. A musel bych mít zatracenou smůlu, abych v tak bohatém sídle nenarazil na pár desítek zlatých. Můj plán měl značné mezery, tedy pokud jsem své úvahy mohlnazvat plánem.

„Hej, sedíš v koutku jako panna nepolíbená, poď se taky zapojit.“

Muž stojící u mého zapadlého stolu v koutu místnosti byl dobře o hlavu vyšší než já, k tomu vlastnil dlouhé silné paže chlapů, co dokážou lámat měkký kámen holýma rukama, a tváře zčervenalé pitím.

„Bolí mě lokty, spadl jsem z koně a nemůžu se přetlačovat,“zkusil jsem to. 32 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


„Kecy, vsadím si proti tobě pět měďáků, že mě neporazíš.“

Hlahol se o poznání ztišil. Hru na přetlačovanou jsem znal víc než dobře, a kromě ní spoustu dalších. Byl jsem hodně silný, ale možná, nějakou shodou okolností, byl mezi těmihle velkými brunátnými chlapy někdo ještě silnější než já. To se klidněmohlo stát. Ve skutečném boji to ale nehrálo roli, protože na rozdíl od těch, kteří byli silní díky vrozeným dispozicím a namáhavé nebezpečné práci, již vykonávali, já byl silný, rychlý azkoordinovaný, abych svou práci vůbec vykonávat dokázal. A mouprací bylo zabíjení. O vrozených dispozicích bylo zbytečnéuvažovat.

Začal jsem si svlékat plášť sestehovaný ze tří jeho předchůdců. Až nebudu mít takovou nouzi o peníze, pořídím si pořádný kožák.Takový, abych v něm vypadal jako neohrabaný tlusťoch, a přitom šel jediným pohybem shodit z ramen. Dá se to, když jsou donárameníků a současně lemů všité těžké kovové pásky. Viděl jsem to ujednoho chlápka.

Takhle jsem se ze svého oděvu prostě pracně vysoukal. Přece jen, předchůdci pláště sloužili mužům o poznání lehčím, než jsem byl já. Můj vyzývatel mě přitom nedůvěřivě pozoroval.

„Kurva, ty máš pracky.“

„To si piš, že jo. Vzdáš to?“

Místo odpovědi sveřepě zakroutil hlavou.

Opravdu to nevzdal, ale nebylo mu to nic platné. Přetlačil jsem ho a po něm spoustu dalších, jednoho po druhém. Když jsmeskončili, měl jsem bicepsy a ramena tvrdé jako kámen, žíly naběhlé krví, až připomínaly kořeny stromů, a v žaludku mě hřála dlouhá řada panáků, které jsem neplatil. Poté co jsem porazil největšího anejsilnějšího z horníků, jsem byl o jeden zlaťák, tři stříbrné a nějakou měď bohatší. Pro někoho slušné peníze, můj problém ale neřešily. Hodil jsem je na pult.

„Pití pro všechny a neošiď nás, nebo ti zlomím ruku!“

Hostinský se jen ušklíbl a jeho odpověď zanikla ve vlně smíchu. Věděl jsem, že nás neošidí, to by mu neprošlo.

33

V temnotě


Za zlatku bylo při místních cenách už docela slušné množství pití. Záplava půllitrů, kterou hostinský s pomocníky začal nosit a rozmisťovat na stoly, nás na nějakou dobu spolehlivě umlčela.

„Co seš zač?“ zeptal se mě Hanuri, dvoumetrový obr s takdokonalými proporcemi, že jsem nechápal, proč skončil právě tady. Mohl se stát atletem, vydržovaným gigolem bohatých šlechtičen nebo jinak úspěšným hochštaplerem. A on ke své smůle skončil jako předák šichty, která se právě bavila v hospodě.

„Zlej chlap, Holmegor mi zaplatil za špinavou fušku a slíbil další. Tu jsem nedostal a teď jsem zkejsnul tady,“ odpověděl jsem podle pravdy.

Jsem příliš hloupý na to, abych si vymýšlel lži. Nebo pohodlný. Proto raději mluvím pravdu a zjistil jsem, že to spoustu lidí mate.

„Nepřipadáš mi zlej,“ ušklíbl se Hanuri.

Podíval jsem se na něj, pak na své ruce a opět na něj. Byl onějaký ten pátek starší, nebo se na něm jen podepsala drsná práce na šachtě. Silný taky, ale na rukou jsem měl víc krve, než on v životě kdy viděl. Tak to chodí.

„Jak myslíš,“ nevymlouval jsem mu to.

Zaskřípěly dveře, byl to ten charakteristický zvuk dřevěných čepů z měkkého dřeva, které skřípou a skřípou, ať je člověk maže sebevíc. Majitel hospody šetřil za každou cenu a nebyl jsem sijistý, zda se mu to vyplatilo. Takové dveře dlouho nevydrží, zvláště v putyce.

Vstoupili vojáci. Neměli uniformy, dlouhé zbraně ani zbroje, ale poznal jsem to, protože nevstoupili jako jednotlivci, ale jakoskupina – oddíl kradoucí se na nepřátelské území.

„To nejsou vaši kámoši,“ poznamenal jsem.

Zábava byla už dost uvolněná, ale krátké ztišení mi dalo za pravdu.

„Nejsou,“ připustil Hanuri. „Hlídají nás.“

Dál jsem se nevyptával a místo toho se napil piva. Buď bude mít Hanuri chuť si povykládat, nebo ne. Všiml jsem si, že i ostatníhorníci po příchozích vrhají nevraživé pohledy.

„Skoro jako by jim chlapi něco záviděli,“ zkusil jsem to. 34 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


Hanuri sáhl po džbánu, v jeho obrovské tlapě se schoval skoro celý.

„Jo, peníze,“ ucedil. „Jsou najímáni na kontrakt právě tak jako my. Jen dostávají dobře pětkrát větší peníze.“

„Hm, hm,“ odtušil jsem.

„Pěšáci, co Holmegor platí šaržím, netuším,“ upřesnil.

Pokud jsem dokázal vytáhnout z horníků půl druhé zlatky, mohl bych z vojáků vytáhnout pětkrát, desetkrát víc. A to už se počítalo. Poslední den splatnosti krvavých dluhů byl nepříjemně blízko.

„A proč sem chodí, když se nemáte tak rádi?“ změnil jsem téma.

Hanuri vypadal uvolněně, pivo pil nijak závratnou, zato stálou rychlostí a očima klouzal sem a tam. Čekal problémy, ale nemínil se do nich zaplést. Problémy, které znal.

„V Díře jsou jen dvě hospody, fajnovější pro vojáky, lacinější pro nás. Ale mají tu lepší pivo.“

To mě zaujalo.

„Jak může být pivo lepší a lacinější?“

„Vyčistil jsem studnu, ze které hospodský vaří pivo, vysvětlil, „taky jsem ve sladovně udělal do stropu a zdi díry tak, aby tam byl správný průvan.“

„Vyznáš se v tom,“ ocenil jsem.

„On ne,“ ukázal palcem k hospodskému, „a nikdo jiný také ne. A proto sem teď začínají chodit i oni.“

Taky to znamenalo, že Hanuri tady maká nějaký ten pátek. Zvláštní. Vypadal na chlápka, který dokáže vydělat penízesnadněji než prací na šachtě.

Přestože mezi vojáky a horníky panovala řevnivost, pár známých se mezi nimi našlo. Po chvíli tlumených hovorů jeden rádobyhromotluk zamířil doprovázený dvěma svými kumpány mým směrem. Možná opravdu dnes večer nějaké peníze vydělám.

„Prej si silnej chlapík,“ oslovil mě

Pokrčil jsem rameny.

„Proč se nezeptá tebe?“ otočil jsem se na Hanuriho. Odhadoval jsem, že by mu nedělalo problém držet v předpažené ruce pytel s obilím nebo chlapa za krk.

35

V temnotě


A že je měl dlouhé. Ty ruce, myslím.

„Nebiju se,“ odpověděl stručně.

„A o tom jsi je přesvědčil jak?“

Rádoby hromotluk vypadal stále vztekleji, protože jsem honeřestával ignorovat.

„Dvěma chlapům, co si nedali říct, jsem zpřerážel hnáty.“

Na člověka, co se ze zásady nebil, to byl fakt pádný argument.

„Tak co, bojíš se?“ zaburácel voják.

„Ne,“ odpověděl jsem klidně. „A taky nemám nic protipořádnému zápasu. Ale ne zadarmo.“

„O dvě zlatky, že ti z toho tvýho prasečího rypáku udělámkrvavou sračku,“ vyzval mě.

Sáhl jsem si na nos. Pěkný nebyl, to ne, ale rypák? A krvavou sračku? Věřil si, hoch.

„Dobře,“ nepřel jsem se. „A když bude krvavá sračka z tvýhoryáku, je tvé zlato mé. A když budeš chtít, můžeš mi dát i víc.“

„Ujednáno,“ uchechtl se.

Hanuri mě pozoroval zvědavě, ostatní horníci spíš útrpně. Voják měl asi dobrou pověst. Nebo špatnou, záleželo na tom, jak se to vezme. Nedočkavci začali odsunovat stoly stranou, abychom měli na rvačku dost místa. Možná jsem ho podcenil, napadlo mě.Klouby na rukou měl potlučené, prsty levačky podvědomě provádělsérii pohybů uzamykající pěst v kostěnou palici. To bylo velmi staré a málo známé umění a já ho neovládal. Člověk, od kterého jsem se ho kdysi chtěl naučit, mi řekl, že na to nemám dost trpělivosti, že jsem prostě dostatečně silný na to, abych zabíjel lidi jednoduššími způsoby. Neměl jsem náladu na to, aby mě kvůli ubohým dvěma zlaťákům půl hodiny otloukal nějaký specialista na souboje holýma rukama.

„Jaký jsou pravidla?“ zabručel jsem, zatímco jsem se pomaluzvedal ze židle.

„Žádný,“ zachechtal se, s ním i jeho kumpáni.

Ti se smáli o poznání déle, protože ji dostal zprava, krátkými, úsečnými háky s minimálním nakročením. Skoro to ustál, ale po 36 Miroslav Žamboch / Čas žít, čas zabíjet


pěsti ho zasáhl ještě loket. Ten ho změnil v hadrovou loutku asrazil na podlahu.

Hlahol utichl, jako když řvoucímu chlapovi vyškubnou hlasivky.

Sklonil jsem se k němu, chytil ho za vlasy a pozvedl, až sepodlahy dotýkal jen koleny.

„Tak co, dáš mi to zlato?“

Na začátku byl opravdu v limbu, ale takové pověšení za vlasy má povzbuzující účinky.

„Jo,“ zaševelil.

Pustil jsem ho a čekal, až vydloubne z kapsy mince.

„Vrátím ti to,“ vzmohl se na výhrůžku, když se pomalu potácel pryč ode mě.

„Kdykoliv,“ nehádal jsem se.

Někdy jsem slušnost sama.

Bylo mi jasné, že podruhé ho už tak snadno nepřekvapím, ale podruhé jsem s ním nehodlal bojovat holýma rukama. Železo, zvláště naostřené železo, práci usnadní.

Posadil jsem se zpět na místo, zlaťáky položil před sebe asoustředil se na jejich mámivý lesk. Ještě třicet dalších. Ani o jeden více, ani o jeden méně. Přesně tolik jsem potřeboval, aby obvinění z čarodějnictví, podepsané a stvrzené inkvizitorem konventu,zůstalo další půlrok ležet v tiché tmě sejfu. Bohužel jsem nevědělkterého a kým střeženého sejfu. Jinak bych ho dávno ukradl, nebo alespoň zabil všechny ty, kdo věděli, jak se do něj dostat.

„Překvapil jsi ho,“ ozvalo se to, co jsem očekával. V co jsem doufal.

Další voják se svými druhy za zády stál přede mnou. Boxer,odhadl jsem ho podle postoje a svěšených ramenou. Odlepil jsem pohled od mincí, a když mě přestala šálit jejich uhrančivá barva, spatřil jsem těžký obličej s rozpláclým nosem, malýma očimautoenýma v údolích pod širokými kostěnými oblouky a rozbi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist