načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čas žen - Jelena Čižovová

Čas žen

Elektronická kniha: Čas žen
Autor:

Oceňovaný román významné ruské prozaičky o životě prostých žen v surové a nesmyslné době.   V jednom z typických leningradských komunálních bytů společně žijí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 234
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z ruského originálu Vremja ženščin ... přeložila Adéla Koutná
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1650-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oceňovaný román významné ruské prozaičky o životě prostých žen v surové a nesmyslné době. V jednom z typických leningradských komunálních bytů společně žijí tři osamělé stařeny. Osud svedl Glikerii, Ariadnu a Jevdokii dohromady i přesto, že každá z nich pochází ze zcela jiného prostředí. Jejich život se zásadně změní ve chvíli, kdy je do uvolněného pokoje v bytě přidělena svobodná matka, dělnice Antonína, se svou malou dcerkou. Stařeny se holčičky ujmou a společně ji vychovávají. Mimoděk - prostřednictvím rozhovorů mezi sebou - ji seznamují s dějinami své země tak, jak je samy zažily: revoluce, první dny Sovětského svazu, leningradská blokáda a hladomor za druhé světové války... Holčička se s nimi dorozumívá pomocí obrázků, protože je němá. Kdyby její postižení odhalily úřady, poslaly by ji do ústavu. Když Antonína vážně onemocní, babičkám hrozí, že milované děvčátko ztratí...

Popis nakladatele

Oceňovaný román významné ruské prozaičky o životě prostých žen v surové a nesmyslné době.   V jednom z typických leningradských komunálních bytů společně žijí tři osamělé stařeny. Osud svedl Glikerii, Ariadnu a Jevdokii dohromady i přesto, že každá z nich pochází ze zcela jiného prostředí. Jejich život se zásadně změní ve chvíli, kdy je do uvolněného pokoje v bytě přidělena svobodná matka, dělnice Antonína, se svou malou dcerkou. Stařeny se holčičky ujmou a společně ji vychovávají. Mimoděk — prostřednictvím rozhovorů mezi sebou — ji seznamují s dějinami své země tak, jak je samy zažily: revoluce, první dny Sovětského svazu, leningradská blokáda a hladomor za druhé světové války… Holčička se s nimi dorozumívá pomocí obrázků, protože je němá. Kdyby její postižení odhalily úřady, poslaly by ji do ústavu.

Další popis

Oceňovaný román významné ruské prozaičky V jednom z typických leningradských komunálních bytů společně žijí tři osamělé stařeny. Glikeria je dcerou bývalých nevolníků, Ariadna pochází z bohaté rodiny a mluví francouzsky a Jevdokia je nevzdělaná a zatrpklá. Jejich život se změní ve chvíli, kdy je do uvolněné místnosti v jejich bytě přidělena svobodná matka, dělnice Antonina se svou šestiletou dcerou. Ženy se holčičky ujmou a stávají se jejími adoptivními babičkami. Potajmu jí vštěpují znalosti o dějinách své země, tak jak je samy zažily: revoluce, první dny Sovětského svazu, blokáda a hladomor za druhé světové války… Děvčátko reaguje kreslením nádherných obrázků, protože je němé. Kdyby na to přišly úřady, poslaly by dítě do ústavu. Když Antonina těžce onemocní, babičkám hrozí, že milovanou holčičku ztratí - musí jí proto najít nevlastního otce dřív, než bude pozdě.



Zařazeno v kategoriích
Jelena Čižovová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

host

cena ruský booker 2009 za nejlepší román v ruském jazyce

Mým babičkám

I.

Matka

II.

Dcera

III.

Matka

I V.

Glikerie

V.

Jevdokie

VI.

Otčím

VII.

Ariadna

VIII.

Solomon

IX.

Vnučka

Poznámka překladatelky

obsah


7

Mým babičkám

Moje pr vní vzpomínka: sníh, vrata, vyhublý bílý kůň. S ba

bičkami se vlečeme za povozem, kůň je velký, jen bůhvíproč

špinavý, dlouhé oje se smýkají po sněhu. Na povozu leží cosi

temného. Babičky říkají, že je to rakev. To slovo znám, ale

stejně se divím, protože rakev by přece měla být skleněná. Pak

by bylo vidět, že máma jen spí a brzy se zase probudí. Tohle

všechno vím, ale nedokážu to říct...

Když jsem byla malá, neuměla jsem mluvit. Máma mě

vodila po doktorech, ukazovala různým odborníkům, ale

všechno bez výsledku, příčinu nikdo neodhalil. Asi do sedmi

let jsem mlčela a pak jsem najednou promluvila, i když si na

to sama nepamatuju. Moje pr vní slova si nezapamatovaly


8

dokonce ani babičky. Samozřejmě že jsem se jich na to ptala,

ale ony říkaly, že jsem vždy všemu rozuměla a  kreslila ob

rázky, takže měly pocit, jako bych si s nimi povídala. Zvykly

si odpovídat za mě, samy se zeptaly, samy si i  odpověděly...

Dříve jsme schovávaly obrázky do krabičky, bohužel se ale

nezachovaly, jinak bych si na všechno vzpomněla. Takhle si

na nic nepamatuju. Dokonce ani na tvář své mámy.

Babička Glikerie říkala, že jsme měly její malou fotografii

do pasu, ale ztratily jsme ji, když jsme dávaly dělat portrét.

Železný, na hřbitov. Ten taky zmizel. Možná si ho otčím vůbec

nevyzvedl nebo ho Zinaida vyhodila, stejně jako moje obrázky.

Ještě dlouho jsem neměla ráda zimu. Zneklidňovalo mě,

když padal sníh. Myslela jsem na mámu, jaká jí musí být

v těch letních šatech zima... Potom to přešlo, ale úzkostpře

tr vala, jako by se v dětství, které se už vytratilo z paměti, stalo

něco děsivého, o čem se nikdy nedozvím...


9

I.

Matka

Krájím cibuli a pokyvuju hlavou, babky to vědí líp. Když

je čas, tak je čas. Co jim na to mám říct? Jsou přísné. Co

jim já můžu říkat.

Na ubytovně jsem si prožila svoje, ve stísněnýchpod

mínkách, skoro až v ponížení — v pokoji bylo osm postelí.

A teď, svoboda... Díky místním odborům. Zoja Ivanovna

říkala: „Co teď dělat... Copak za to může děcko? Jednou

jsi ho porodila, zpátky už ho nestrčíš. Vždyť jak to u nás

chodí? Matka je hlavou všeho, dá napít i nakrmí. No a co,

že bez manžela? Dnes pomáhají i  takovejm a neodsuzu

jou je. Sytinovi ze šestýho se rozrostli, už mají dvě děcka.


10

Takže by se slušelo, aby měli oddělený dvoupokoják. Tak

se nastěhuj místo nich.“

Devět a půl metru, kde jsem sama svou paní. Kéž by to

moje nebožka maminka viděla...

Jim je to fuk. „Nejsi první ani poslední. A nezapomeň,

děťátko je naše, podnikové, to znamená nás všech. Pro

společnost nejsou žádné dcery nevlastní. Tak se neboj,

nejdřív jesle, školka, a  až vyroste, tábor. No a  ty přece

nejsi sama, jsi součást kolektivu. Zbytečně děláštajnos

ti. Přece ses nezakulatila ze vzduchu. Já bych takovýhle

prasáky hnala!“

Mlčela jsem. Dál už se neptali.

Říkala jsem si, jak je dobře, že jsme ve městě. Stačí

se podívat, kolik jich chodí po ulicích. Tisíce a tisíce. To

není jako na vesnici. Tam by se to dozvěděl každý chlap

bez v ý ji m k y...

Kdyby byl z podniku, možná bych se i svěřila... Zoja

Ivanovna je náramně laskavá. Ale takhle, co jí mám

říct? Znám jenom jeho jméno. Neznám ani adresu, ani

pří jmení.

Jevdokie povytáhla obočí: „Dochází nám postní olej.“

Dívám se, jak je to možné? Dochází, na dně je jen

úplný zbytek. Copak ho pijou? Tenhle týden jsem hoku

povala.

„A co s cibulí?“ obracím se na ni. „Vždyť je potřeba ji

osmažit.“

„Tak ji osmaž na margarínu,“ poučuje mě.

Byl učiněný krasavec, statný. Ale bylo těžké mu rozumět.

Vyjadřoval se zvláštně, městsky.

„Čekáte dlouho, slečno?“ obrací se na mě.


11

Mlčky jsem přikývla, před cizím mužem se cítímtrap

ně. Působil slušně, ale stejně... Chvíli jen tak postával

a znovu se zeptal:

„Vydala jste se za dědou Mrázem?“

„Prosím?“ podivila jsem se.

„Máte takový velký pytel,“ kývne směrem k vaku, „na

dárky?“

Bylo mi to k smíchu. „Jaké dárky,“ usmívám se, „jdu

na trh pro brambory.“

Zdvihl obočí: „Na trh?“ ptá se udiveně. „S  pytlem?“

„Je neděle,“ vysvětluju, „nakupuju pro celej pokoj.“

„Pro pokoj?“ pokyvuje hlavou. „A  co předsíň? Ta zů

stane hladová? Nebo máte hodný pokoj, který se podělí

s ostatními?“

Hřbetem ruky jsem si otřela slzy od cibule. V duchu jsem

se pousmála.

Míchám, míchám, na margarínu se smaží špatně.Prs

ká to na všechny strany. Celou ruku jsem si opařila.Jev

dokie mě zase poučuje: „Namaž si to jádrovým mejdlem.“

Chvíli stál a pak popošel k lampě. Nohy měl dlouhé jako

čáp. Podíval se na hodinky: „A jak dlouho ještě budeme

čekat?“ Byl netrpělivý, očividně promrzl. Boty měl te

nounké, podrážky jako šlupičky.

„Už tu bude,“ utěšuju ho, „já tu stojím dlouho.“

„Ne-e, to je beznadějné,“ rozhlíží se, „stojíme, čekáme

a nikde nikdo.“

„ A si spí.“

„Spí? Správně. I já, hlupák, bych měl.“

Ach ano, přemýšlím, obličej má takový pomačkaný. Je

vidět, že celou noc flámoval. Není z něj ale cítit alkohol.


12

Když se ruští chlapi večer napijou, až do oběda z  nich

táhne. Vzpamatovala jsem se: „A vy jste taky... kvůlině

čemu vstal brzo?“

„No co,“ přimhouřil oči, „probudil jsem se a vydal jsem

se na trh pro brambory.“

„Ach,“ zaradovala jsem se. Zadíval se na mě a řekl:

„Jsem udiven, slečno. Co vy jste zač, chodila jste snad

do školy v Americe?“

„Proč zrovna v Americe?“ zhrozila jsem se. „Na vesnici,

v Malých Polovcích.“

Stáhl obočí: „Na naší, sovětské?“ ujišťuje se. „A tohlav

ní si nepamatujete — kam jde kolektiv, tam jdu i já.“

„Jaký kolektiv?“ úplně jsem se v tom ztratila.

„A co jsem já a vy?“ směje se. „Občané, kteří se sešli na

zastávce! Za těchto okolností navrhuji vzít si taxi...“

Přivedl si mě k sobě. Byt byl velký, prostorný. „A kde jsou

všichni?“ ptám se.

„Všichni jsou na chatě,“ vysvětluje, „myslím tedy ro

d iče.“

Jak to, že na chatě, říkám si, vždyť je zima. „A kde jsou

sousedi?“ rozhlížím se.

„Bohužel,“ rozhodil rukama, „takový majetek nemáme.

Žijeme jako za komunismu.“

Vešla jsem. Je vidět, že jsou bohatí  — psací stůl, po

stěnách spousta knih. Nad pohovkou visí v rámu vousatý

mužský v pleteném svetru. „A tohle je kdo?“

„A jo,“ mávl, „jeden tu je.“

Říkám si, že je to možná jeden z  jeho předků. Přes

vousy to člověk těžko pozná...

Poseděli jsme, uvařil kafe. Šálky byly tenounké, bílé,

až se z nich člověk bál pít. Nedejbože, aby se jim ulomilo


13

ouško. „Dej si cukr,“ nabízí mi. Lokla jsem si a  zkřivil

se mi obličej. Dala jsem si dvě lžičky, a  stejně bylo kafe

pořád hořké.

„Černá káva je pro fajnšmekry,“ říká. „Je třeba ji vy

zkoušet. Nebuď z toho smutná, zvykneš si.“ Usrkla odlo

žil šálek. Jak je vidět, sám si ještě nezvykl...

Víno jsme přece nepili, ale stejně si připadám opilá.

Poslouchám jeho hlas, nevím, jak se to stalo... Najednou

jsem ztratila hlavu...

Otevřela jsem šuplík a  nahmatala struhadlo. Teď na

strouhat mrkev... cibule škvíří... vypnula jsem plotýnku.

A ruka mě bolí. Otočila jsem kohoutkem a strčila ji pod

tekoucí vodu...

V týdnu mě pozval do kina. Byla jsem ráda. Záviděla jsem

kamarádkám, které randily.

„K  nám nemůžeme,“ vysvětluje, „rodiče už zase při

chvátali z chaty. Asi se dost naposlouchali rádia.“ Bylně

ja k ý m r zut ý.

V kině dávali komedii Karnevalová noc.

„To je fajn,“ říkám, „všem od nás se to líbilo.“ Pokrčil

ra meny.

Vycházíme z kina. Já jsem nadšená a on je jakobouř

kový mrak. „Copak,“ divím se, „tobě se to nelíbilo? Mně

moc. Kéž bychom my taky... mají skvělý život, jakov po

hádce.“

„Je konec pohádkám,“ ušklíbl se, „slyšela jsio Maďar

sku?“

„O jakém Maďarsku? Myslíš v televizi? Slyšela, o těch

nepřátelských živlech mluvili v  politických desetiminu

tovkách... Něco si na nás vymysleli. Copak se tam nemají


14

dobře?“ Podívala jsem se na něj, cukl rty, jako by ho šlehli

bičem. Jeho oči byly zakalené, ani mrtvé, ani živé, po

dobné rybím. Mávl rukou a  odešel. Mám za ním běžet?

Zůstala jsem stát, dokud mi nezmizel z dohledu.

„Jé, úplně jsem zapomněla! Přinesla jsem vám postní

cukřík.“ Mají ho rády. Barevný, doma vyrobený. Když se

rozpustí se zavařeninou a  nechá stát, ztuhne a  je sko

ro jako karamelky. Podebrala jsem ho nožem. Jen ať

zobou.

Tak je to se sekaným cukrem vždycky. Nedejbožena

bídnout pískový. Mají na něj malinké lesklé kleštičky,

staré, dnes už se takové nevidí, zvonivě štípou, na dro

bounké dílky. Vezmou si kousíček a  šup s  ním do pusy.

Usrknou a cucají. Dříve jsem si myslela, že ze šetrnosti.

Copak nevydělám na cukr? Ne, říkají, je to tak chutněj

ší. A  holku to, podívejme se, taky naučily. Přisuneš jí

cukřenku a ona ji hned odstrčí.

Když jsem se nastěhovala, holky mě strašily: „Ještěuvi

díme, jak se budeš snášet se sousedkama!“ Na ubytov

ně jsem byla mezi svými. A tady jsem se cítila cizí, jako

venkovanka, a ještě s dítětem. „Jdi za Sytinovou,“ říkaly,

„třeba ti poradí něco užitečnýho.“

Našla jsem ji. „Babek se neboj,“ řekla mi, „hlavně si

nenech všechno líbit, aby si nemyslely, že jim to tam patří.

V  kuchyni zaujmeš moje místo, vydobyla jsem si dobré,

u okna. A kdyby něco, okřikni je, zalezou do kouta. Škoda

že nemáš chlapa, mýho se bály...“

Nastěhovala jsem se. Nic, babky byly tiché. A stejně mi

bylo úzko. Sytinová byla kus ženský, širší než delší. Když

zařvala, všechno se třáslo.


15

Ze začátku jsem se tiše snažila. Ráno zavinout dodeč

ky, kočárek je pod schody zamčený na zámek. Zámek je

těžký, na řetízku. Kočárek mi daroval podnik, zámek

jsem si koupila sama v  domácích potřebách. Poklusem

dolů, odemknout zámek, zastrčit ho na dno pod matraci

a  běžet nahoru pro dítě. Naložím ho, a  ať je zima nebo

mráz, běžím do jeslí. Vrazím dítě chůvám a  pádím do

práce. Jesle máme vlastní, podnikové. Ale co naplat, bolí

mě u srdce. Občas mě mistr požádá, abych přišla nadru

hou směnu. V noci přicházím za chůvou, která másluž

bu. Probudí dítě, zavine, přinese. Všechno by šlo, kdyby

malá nezačala postonávat. Zoja Ivanovna mě utěšovala:

„Všechny děti stůňou, i tvoje se uzdraví.“

Jesle jsou pro všechny z podniku, podnik jejich personálu

připlácí. I mámy o svátcích obyčejně něco přinesou, jedna

bonbony, druhá zase punčochy. Taky jsem nosila, ale jak si

říct o zvláštní pozornost? Kojenců je tolik a chůva jenom

jedna. První je celé mokré a křičí, druhé bolí bříško. Co

jsem se nalítala z jedné ošetřovačky do druhé. Platili mi jen

průměrnou mzdu, což se nedá srovnat s běžnou výplatou.

Nejprve se neděje nic. Pak stoupne teplota, tak po

dám léky. Druhý den teplota klesne. Potom začnou křeče.

Malá zesiná, začne křičet, div se nezalkne. Oči má kalné,

bílé. A  je to, říkám si, srdce utichne a  umře mi. Chtěla

jsem se vrátit na vesnici. Máma ještě žila. V tu chvíli za

mnou ale přišly babky. Obětovaly se.

Samy už nikoho neměly. Manželové i děti se ztratili

nebo umřeli. A vnoučata nemají. Začni pracovat, řekly mi.

Copak ji ve třech nevychováme?

A tak to i bylo. Sama jsem chodila do práce, z práce

nakupovat, tady si něco vystát, tam něco zařídit a doma


16

jsem dělala služku. Všem vyprat, uklidit, navařit. Jejich

penze byla jen almužna. Přispívala jsem jim ze svého.

Zato dcerka se má jako princezna. Tři chůvy na jedno dítě.

Je ohlídaná i učesaná. Chodí na procházky, čtou knížky.

Učí ji překvapivě i francouzsky.

Holčička je chytrá, jednoduše řečeno městská. Maluje

obrázky, ve čtyřech letech se naučila písmena, všemuro

zumí. Jenom nemluví. Pátý rok, šestý a pořád beze slova.

I já za to trochu můžu, mlčela jsem do chvíle, než se mi

začalo objevovat břicho. Těhotné u nás v práci bývajípře

loženy. Přineseš potvrzení z poradny a pošlou tě na méně

nebezpečné pracoviště. Někoho na úklid, někoho do skla -

du. Vdaným je to jedno. Mají na to právo. Ale co já? Jak

se mám přiznat? Vždyť je to ostuda...

Předtím než vyšel výnos, chraň bůh! Neuchránila ses,

tak roď. Ale copak je možné naše děvčata udržet? Tosot

va. Tajně se toho zbavovaly. O jedné se říkalo, že to dělá

pořád dokola. Chlapi se smáli, že je parazit a že nakazila

všechny v práci. A ona se z toho vylíže a jakoby nicpokra

čuje postaru. Vyprávěli, že dvě umřely. Na otravu krve.

Vyšel výnos, teď si, prosím, choďte klidně každý rok. Je

to strašné, samozřejmě, tnou do živého. Ale nedá se nic

dělat, už jsem se rozhodla.

Přišla jsem do nemocnice a doktor mi řekl: „Je pozdě.

Čas pokročil. Teď už musíš rodit.“ Koupila jsem siv lékár

ně prášky. Spolknu je, přemýšlím, možná se toho zbavím.

Polykala jsem je týden. Kdepak...

Tři roky uplynuly, přivedla jsem ji na polikliniku.

Doktorka jí prohlédla pusu, rozložila obrázky po stole.

Říká, že je všechno normální. Slyší, rozumí. Je toopož

děný vývoj. Musíte čekat, možná začne mluvit. Pověděla

mi o profesorovi z Moskvy. Jet tam, to jsou další peníze.


17

A kde je mám vzít, přemýšlím. Už tak žijeme od výplaty

k výplatě.

Ze začátku jsem pořád brečela. Ach bože, vyroste z ní

mrzák. Nebude moct ani do školy, ani na tábor. A hlav

ně bude bez rodiny. Kdo se s ní ožení, s němou? Její život

bude postrádat smysl. Nebo si najde němého, stejně jako

je ona.

Babky mě, díkybohu, utěšovaly. Ve všem je Boží vůle.

Přijde čas, kdy promluví. Ale občas jde člověk po ulici,ko

lem běhají cizí upovídané děti. Až srdce zabolí. Odvrátím

se, polykám slzy.

Babky mě poučují: „V práci mlč. Když se zeptají, řekni,

že je všechno v pořádku. Lidi si nevidí do pusy. Veškeré

neštěstí pochází ze slov. Tváří v tvář s tebou cítí, a mezi

sebou, kdoví? Pomluví. Zostudí.“

„Dáte si kyselé šči?“ Dají. Polévka je zdravá. Včera jsem

v  lahůdkách na náměstí koupila hezký kousek hrudí.

Mají rády, když je trochu tučné. A ještě s kostí. Nejlepší

je morková.

„Morek dej dítěti,“ přikazují, „pro nás je ho škoda...“

„Támhle v  rohu, v  lavorech... mám namočené prádlo.

Teď večer už ho vyperu, po práci.“

Vždyť o babkách nikdo nevěděl. Řekla jsem, že mámapři

jela z vesnice a stará se o ni. Zoja Ivanovna se také ptala.

„Ne“, povídám, „doma nestůně.“ A  ona říkala, že dokud

je malinká, tak se nic neděje, ale až povyroste, měla by

jít do školky, do kolektivu. Prý by to pro ni bylo těžké,

až půjde do školy. Nebude zvyklá. Přemýšlela jsem,pře

mýšlela, možná je pravda, že mezi dětmi to pro ni bude

snazší. Začne si s ostatními hrát, rozmluví se. Babky ji do


18

školky nedaly. „Ať je doma,“ říkají, „ještě se natrápí.“ Teď

přišly s novinkou — chtějí ji vzít do divadla.

„Ty jsou na stromky?“ ptám se. Tak jsem si vzala.Pou

kázky rozdávali v dílně všem, kdo mají děti. Vytáhla jsem

ji a ukázala babkám. Z boku je kupon na dárek. Děda Mráz

vydá bonbony, všelijaké cukroví, oplatky. Děda Mráz je

děda Mráz, ale podnik samozřejmě připlácí. V  dílně ří

kali, že je to fajn. I čokoládka tam je. Tu my nekupujeme.

Něco takového vůbec nezná. Sem tam dostane sójovou

tyčinku, sem tam karamelku.

Podívaly se na mě. Ne. Dárek vyzvedneš sama. A ona

tam nepůjde. Půjde do Mariinského divadla. Lístek ne

potřebuje, pustí ji tam jen tak. Mají tam známou. Chodí

spolu do kostela. Uvede ji, posadí i pohlídá. Je takyosa

mělá, nemá ani děti, ani vnoučata.

Přikázaly koupit šatičky, vlněné, čínské. Blůzku na

knoflíky, kamaše a čepici. Říkají, že to nosí všechny děti.

Je to drahé, kolem šesti rublů. A stuhy do copů. Hedvábné,

do barvy.

Ptala jsem se jich, jestli můžou být kapronové. Ne,ří

kaly, to nejde. Kapronovým se třepí konce. Doma chodí se

šňůrkami. Ty jsou měkoučké. Babky je trhají ze starého

oblečení.

Scházely jsme se v kuchyni u ranního čaje. Dokud se dítě

neprobudilo, řešily jsme tady všechno důležité, pláno

valy. Náš den začínal za tmy, zdál se dlouhý jako věky.

Denní čas se jako daleká cesta obezřetně vinul krajinou,

napořád. Probudit ji v devět, obléknout, umýt. V desetpo

hádka v rádiu. Ve dvě hodiny oběd. Po obědě odpočinek,


19

není nutné spát, ale odpočinout si je třeba. V mezičase se

podle počasí věnovaly různým činnostem. Nejdůležitější

byla procházka. Tady čas nespěchal, podřizoval sevesnic

kému ročnímu koloběhu. Když skončilo jaro, chodily do

parku u Lvího mostu. Na jaře je v parcích blátivo, proto

je zavírají, než vyschnou. Ke katedrále svatého Mikuláše

chodily na podzim, kdy pod duby u  plotu bývá plno ža

ludů. V říjnu běhaly kolem javorů. Člověk chodí, listí mu

šustí pod nohama... V listopadu padal první sníh. V zimě

chodily taky k Mikulášovi nebo do Vojenského parčíku.

Kopec je vysokááánský... Děti sjíždějí dolů, jedno podru

hém, někdo jen tak, někdo na sáňkách. Sáňky máme.Sta

ré, dobré. Tu naši jsme pouštěly velmi nerady. Zvykly jsme

si i procházet se v ústraní, dál od lidí. S cizími dětmi je to

těžké. „Jé, vaše holčička je hluchoněmá?“ V létě to bylo

klidnější, někdo byl na vesnici, někdo na táboře.

U toho stolu, hned jak dostaly miminko do rukou, se

shodly, že základní povinností je křest. Tajně, bez toho,

aby to oznámily matce. V těchto záležitostech stojí matka

stranou. Díkybohu, že mají u Mikuláše známého zvoníka.

Sám je hluchý, ale všemu rozumí. Souhlasil, že sipromlu

ví s knězem a pozve ho k nim.

V matrice byla vedená jako Zuzana. Jméno je topohan

ské, Bože, odpusť. V  dřívějších dobách tak nazývali ne

stoudné dívky, aby nedělaly ostudu zástupkyním svatých.

A teď jí její vlastní matka takové vybrala, jméno pro psa.

Přemýšlely, přemýšlely, listovaly ve Jménech svatých.Dob

rých jmen je nespočet, ale nejde vybrat hned první. Otec

Innokentij řekl, ať hledají jméno, které se bude podobat

matričnímu. Významem nebo třeba začátečním písme

nem. Glikerie si usmyslela, že by to mohla být Serafína.

Ne. Rozhodly se pro Sofii.


20

Po večerech, když byla máma doma, se oslovováníjmé

nem vyhýbaly, říkaly jí, pro ni, ona. Přes den ji oslovovaly

láskyplně Sofinko. Mezi sebou jí říkaly Sofie.

Kněz se jich ptal, jestli je mezi nimi nějaká Věra,Lju

ba nebo Naděžda. Bylo by dobré, kdyby šla za kmotru,

aby společně slavily svátek. Zavrtěly hlavami, není. Ani

Ljuba, ani Naděžda, ani Věra. Zatím se rozhodovaly, div

se nepohádaly. Kmotra může být samozřejmě jen jedna.

Musí se zodpovídat před Bohem. Kmotra je příbuzná

a  to znamená, že ostatní jsou co, cizí? Otec Innokentij

je usmířil. Řekl, že Bůh k sobě postupně zavolá každou

z nich. Ta, která před ním stane jako první, se mu jako

první bude zodpovídat.

Bylo to k smíchu i k pláči, začaly si poměřovat svébo

lístky. Která má nemocné srdce, která sotva chodí. Otec

Innokentij říkal, že nikdo dopředu neví, jaký čas mu byl

vyměřen. Někdy si k  sobě Bůh vezme mladé a  zdravé  —

a staré a nemocné nechá na pokoji. Copak můžemeporo

zumět jeho záměru? Souhlasily. Vzpomněly si na mladé

a zdravé. Na ty svoje.

Jevdokie Timofejevna u sebe našla křticí košilku. Ležela

v komodě bůhvíjak dlouho. Už od doby Vasilije, staršího

syna. Jeho kosti dávno zetlely, a košilka stále zůstávala.

Látka je tenká, lehoučká, andělské roucho. Jenom krajky

se pomačkaly, jako spadlý list. Vnukovi byla k  ničemu.

Syn se snachou ji nepoužili, protože prý mají svou víru.

Syn se stal velitelem. „Mně to k ničemu není,“ pyšnil se,

„od občanské války jsem s bolševikama.“ V duchu sepole

kala, že by jim všem mohla zkomplikovat život.

Budujeme nový život, smějí se, a vy, maminko, se taky

snažte. Táhne vás to k carské minulosti, na opačnou stranu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist