načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čas zámořských objevů - Simona Binková

Čas zámořských objevů

Elektronická kniha: Čas zámořských objevů
Autor:

Text představuje zajímavý pohled na problematiku zámořských objevů. Autorka sleduje objevování světa z hlediska euroamerické civilizace, mapuje portugalské, španělské, francouzské, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  115
+
-
3,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 254
Rozměr: 17 cm
Úprava: mapy
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7030-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Text představuje zajímavý pohled na problematiku zámořských objevů. Autorka sleduje objevování světa z hlediska euroamerické civilizace, mapuje portugalské, španělské, francouzské, anglické, nizozemské a ruské plavby a věnuje se i popisu vědeckých námořních expedic 18. století. Autorka patří k našim největším znalcům objevných plaveb.

Předmětná hesla
* 13.-18. stol.
Mořeplavci -- 13.-18. stol.
Námořní výpravy -- 13.-18. stol.
Objevné cesty -- 13.-18. stol.
Dějiny mořeplavectví -- 13.-18. stol.
Zařazeno v kategoriích
Simona Binková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž



Dějiny do kapsy

Simona Binková

Čas zámořských objevů



© Simona Binková

© TRITON, 2008

Cover © Eva Bystrianská, 2008

Illustrations © Jiří Hlaváček

Vydalo Nakladatelství TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

ISBN 978-80-7387-030-0

autor:

© PhDr. Simona Binková, CSc.

recenzoval:

prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc.


Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Starověk a středověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Portugalské plavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

Španělské plavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

Francouzské plavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

Anglické plavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

Nizozemské plavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

Ruské plavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .177

Vědecké námořní expedice 18. století . . . . . . . . . . . 189

Orientační chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Výběrová bibliografi e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226



9

Úvod

Titul této knížky, Čas zámořských objevů, je volen zá

měrně poněkud vágně. Obvykle se hovořívá o době

zeměpisných objevů, velkých námořních plaveb nebo

o „století“ zámořských objevů, ale ani toto poslední

označení není zcela přesné. Jednak nepředstavuje

přesně stovku let – bývá vymezeno rokem 1415(doby

tí marocké Ceuty Portugalci) a rokem 1522 (završení

první plavby kolem světa), jednak se realizacenámoř

ních výprav neomezuje jen na toto období, i když je

pravda, že právě v tomto „století“ došlo k obrovské

mu vzepětí evropského úsilí o poznávání neznámých

končin, především oceánů – Atlantického, Tichého

a Indického. Výpravy na moře měly tehdy ovšem jiný

cíl – především nalézt přímou cestu k zemímoplývají

cím zbožím a produkty, které Evropě chyběly. V té době

to tedy byly hlavně Afrika a Indie, jež přitahovalypozor

nost Evropanů.

Často se však opomíjejí období, která tomutorozma

chu předcházela a jež z hlediska hmatatelných úspěchů

sice nebyla relevantní, nicméně z pohledu zájmu o ná

mořní plavby představují určitou přípravnou etapu nebo

přinejmenším svědčí o existenci stejně zaměřenéhozá

jmu již v předcházejících staletích. Podobně se dobazá

mořských objevů neuzavírá první dokončenou plavbou

kolem zeměkoule. Předcházelo jí totiž objevení nového

kontinentu (Ameriky), k němuž následně do různých

cílů směřovaly nové objevitelské a kolonizační výpra

vy, a vedle toho pokračovaly další expedice ve stopách


ČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ

Magalhãesových a Elcanových k Ostrovům koření i do

jiných oblastí Tichého oceánu.

V 16. a 17. století se navíc vedle portugalských ašpanělských mořeplavců objevují nejprve v Atlantickém a později i v Indickém oceánu také Francouzi, Angličané a Holanďané. Angličtí piráti se stávají zpočátku také jedinými konkurenty Španělů v Pacifi ku – Francis Drake operoval při tichomořském pobřeží španělské Ameriky a roku 1580 završil druhé obeplutí zeměkoule. Zbývalo však ještě dokončit poznávání jižního Tichého oceánu (včetně objevení Austrálie) a tichomořského pobřeží Severní Ameriky.

Koncem 18. století se charakter námořních výprav mění, vedle námořníků a vojáků je tvoří i vědci, kteří kombinují zeměpisné zájmy s výzkumy přírodovědnými; ale základní cíle zůstávají po staletí stejné – jde o snahu o zvýšení ekonomického využití zámořských teritorií. Teprve v této době se cyklus zámořských objevů pomalu uzavírá. Už jenom ustupující představa neznámé, alerozsáhlé jižní země má být na počátku 19. století nahrazena konkrétními obrysy šestého kontinentu – Antarktidy.

Pokusíme se načrtnout tento složitý a dlouhý proces poznávání světových moří a oceánů, při kterémEvropané objevovali nové trasy ke vzdáleným zemím, ale také nové ostrovy, a dokonce i kontinenty. Po vzoru starých námořních atlasů věnujeme pozornost především vodním plochám a z nich postupně se vynořujícím konturám neznámých souší. Jen v menší míře se dotkneme procesů, které následovaly a zasahovaly také vnitrozemí, tj. conquisty a osídlování těchto území Evropany, zvláště pokud byly předpokladem k dalšímu posunu v poznání pobřežních linií. Objevitelské a kolonizační ak- 10

ÚVOD

tivity se totiž často uskutečňovaly paralelně, navzájem

se do plňovaly a podmiňovaly. A nové námořní cesty

byly konečně vždy jen prostředkem, jak proniknout kzá

mořským územím a jejich bohatství.

Cílem knížky je tedy ve stručnosti představit postupné

rozšiřování zeměpisných obzorů v Evropě, zvláště vne

obyčejně plodném období mezi 15. a 18. stoletím. Šlo

nám o zachycení hlavních trendů a momentů v tomto

vývoji, který pro jeho délku a bohatost nelze postihnout

v každé jednotlivosti. Vedle notoricky známých skuteč

ností, které proto jen shrnujeme, doufáme přinést i ji

né, méně známé údaje a zasadit je do širšího kontextu.

Knížka by měla posloužit k základnímu obeznámení se

s problematikou a jako východisko k dalšímuprohlubo

vání v detailech. Číst ji je možné nejen vcelku, ale podle

zájmu i po jednotlivých kapitolách, které představují do

jisté míry samostatnou četbu. Ve snaze přiblížit čtenáři

proces zeměpisného poznávání tak, jak v Evropě vminu

losti probíhal, zachováváme tradiční europocentristické

hledisko, i když jistě není jediným možným řešením.

11

Starověk a středověk

Obchod, války a poznání

Touha a potřeba získávat nebo směňovat suroviny

i výrobky vedla lidstvo odedávna k navazování kontaktů s bližšími i vzdálenějšími sousedy. Tyto vztahy bývaly někdy mírové – uskutečňovaly se formou obchodu

–, jindy nastupovala vojenská síla. Obojí však svýmzpůsobem přispívalo k rozšiřování zeměpisného, a někdy

i kulturního rozhledu. Lokálních ohnisek byl nespočet,

ale postupem času se jejich dosah násobil a profi lovaly

se významné oblasti. Západní Evropa, Středomoří,Blízký východ, Indický oceán, Jihočínské moře... V různých

epochách se obchodní i mocenská těžiště přesouvala.

Jedním z významných center, která umožňovala styk různých etnik a kultur, byla oblast Středozemního moře. Vzhledem k zeměpisné situaci se v tomto rámci uskutečňovaly bezprostřední vztahy mezi Evropou, severní Afrikou a Blízkým východem a zprostředkovaně také se vzdálenějšími oblastmi. Na prahu novověku tedy Evroa měla jisté povědomí o existenci černého kontinentu i o existenci žluté rasy. Byl to však výsledekdlouhodobého procesu, který trval staletí. Zčásti nenízdokumentován vůbec, částečně můžeme soudit na základěarcheologických nálezů, v pozdější době je už možno se opřít o písemné a kartografi cké památky.

Ke starověkým středomořským kulturám, jež sepodílely na rozšiřování zeměpisných znalostí své doby formou námořních výprav, patřily mykénská kultura, starý Egypt, Féničané a Kartaginci, Řekové a Římané.

STAROVĚK A STŘEDOVĚK

13

Féničtí plavci a obchodníci obsáhli prakticky celý středomořský prostor – z východních oblastí Středozemního moře přes jeho jižní i severní břehy až po jeho nejzápadnější výspu – a pronikli dokonce i za jeho hranice, k pobřeží Atlantického oceánu. Ve Středomoří zakládali opěrné námořní body a obchodní stanice a dál na západ je hnala vize bájné země stříbra. S jeho nalezišti se setkali na Pyrenejském poloostrově: stali se, mimo jiné, zakladateli přístavu Gades –dnešního Cádizu –, již na atlantickém břehu. Podobně se síť fénických osad táhla i po severoafrickém pobřeží s jedním z center v Tingisu (Tanger – Tandža), kde se koncentrovala část obchodu s africkým vnitrozemím, a další větev směřovala k nalezištím cínu v Británii. Fénická obchodní a zeměpisná expanze dosahovala zřejmě ještě větších měřítek (podle Hérodota obepluli Afriku od severovýchodu směrem na jih a severozápad s návratem Středozemním mořem), ale většinu těchto tvrzení nelze přesně doložit.

Bezprostředními pokračovateli Féničanů se staliKartaginci, potomci někdejších fénických zakladatelů města Kartága na severoafrickém pobřeží, kteří dále rozšiřovali nejen znalost vnitrozemí, ale podnikali i nové námořní výpravy.

Dalšími kulturami, jež se určitě dostaly dovzájemného kontaktu, byli Řekové a Peršané. Řekové dlouhodobě, i když ne vždy systematicky, rozšiřovali svou kolonizaci také směrem na západ, zakládáním pobřežních osad, které sahaly až k Gibraltarské úžině. Spojení mezi jednotlivými lokalitami bylo možné takřka výhradně po moři. S tím bylo spjato nejen zdokonalování navigačních technik, ale také kartografi e. Autorem první řecČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ 14 ké „mapy světa“, která zachycuje Černé a Středozemní moře (až po Gibraltar), se stal Anaximandros z Mílétu (asi 610–krátce po 546 př. Kr.). Pythágoras (6. stol. př. Kr.) je iniciátorem představy o kulovém tvaru Země, která byla ve středověku popírána a jen s obtížemi znovudokazována. Vznikaly také první geografi cké a historické práce založené na vlastních zkušenostech (Hérodotos, 5. stol. př. Kr.), na informacích zprostředkovaných řeckýmivojáky i teoretické představy o jiných světech (Platón a jeho Atlantida, 4. stol. př. Kr.).

Vrcholem řeckého pronikání na východ se staly výpravy Alexandra Velikého (356–323 př. Kr.). Evroané tehdy dosáhli od egyptské Alexandrie, pojmenované po řeckém vojevůdci, až k řece Indu, mělipřístup k Rudému moři, Perskému zálivu a k přístavům v západní Indii. Ve stejné době se Řekové plavili i na západ a dospěli do Lamanšského průlivu a k bájné Thule (nejasno, zda k Shetlandským ostrovům, Norsku, Islandu či Grónsku).

Tažení Alexandra Makedonského podstatně rozšířilo geografi cké znalosti Řeků. Odrazilo se i v oblastiuvažování o podobě světa, například v ne zcela přesnépředstavě Aristotelově o vzdálenostech mezi známýmikontinenty, kterou vyznávali ještě někteří středověcí učenci a na niž navázal i Kryštof Kolumbus.

Po Alexandrově smrti se říše sice rozpadla, ale helénistická kultura dále spojovala odlehlé oblasti.Významným centrem věd se stala Alexandrie, kde se pěstoval také zeměpis a astronomie. Z tohoto okruhu vzešel např. Eratosthenes (276–194 př. Kr.), jehož výpočet obvodu zeměkoule se velice blížil skutečnosti. Ve stejné době vznikly pojmy zeměpisná šířka a délka, i když ještědlouSTAROVĚK A STŘEDOVĚK

15

ho trvalo, než byly úspěšně aplikovány v námořnické

praxi. Současně se objevuje teorie o světech protinožců, oddělených od známého světa na severní polokouli

neobyvatelným horkým pásmem, a jejich zobrazení na

prvním globu.

Své významné postavení, mimo jiné i jako zprostředkovatele východního zboží – hlavně koření – do oblasti Středozemního moře, si Alexandrie udržela i po začlenění Egypta do říše římské (za císaře Augusta, roku 30 př. Kr.). Římané postupně dokázali eliminovat řadu prostředníků – většinou arabských – a plavit se Rudým mořem přímo k Malabarskému pobřeží. Vedle pepře a jiných druhů koření tam získávali i hedvábí a další zboží z Dálného východu. Na počátku našeho letopočtu se měla také uskutečnit římská námořní výpravavedoucí z Indie až do Tonkinského zálivu.

Na nejzazším západě ovládli Římané Galii, Hispánii a Británii a pravidelně se plavili v Severním moři. Vdobové literatuře (u Gaia Secunda Plinia – Plinia staršího, 23–79 po Kr.) nalézáme také zmínky o Šťastných ostrovech (Fortunatae insulae) – později znovu objevovaných Kanárských ostrovech v Atlantickém oceánu. Významná zeměpisná díla zanechali především Strabón (64 př. Kr–19 po Kr.), Pomponius Mela (1. stol. po Kr., s představou jižního kontinentu, odděleného od Asie a Afriky Indickým oceánem) a hlavně Claudios Ptolemaios (zemřel kolem roku 170 po Kr.),nejznámější antický geograf, autorita evropského pozdníhostředověku, jehož zeměpisné představy doznaly patřičných úprav až v důsledku objevných plaveb 15. a počátku 16. století.

ČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ

16

Od východu na západ

Zatímco úvahy o zámořských objevech bývají spjaty

– bez ohledu na čas – takřka výhradně s evropskouex

panzí do zámoří, odedávna bývaly naplňovány takétren

dy opačné. Každé naleziště významných surovin, každé

místo ojedinělé produkce či jedinečných plodin sestáva

lo cílem zájmu obchodníků i východiskem, odkud sevějí

řovitě rozbíhala obchodní síť do okolí. Takovými zónami

byly také Indie, Indonésie, Malajsie, Čína, Ostrovy koření

(Moluky) a mnoho dalších. Zboží si nalézalo své cesty

a svá odbytiště nejprve v sousedství, ale zprostředko

vaně i na větší vzdálenosti. Čilý obchod s kořením byl

provozován nejen mezi jihovýchodní Asií a Indií, ale také

mezi Indií a oblastí kolem Rudého moře či Perského

zálivu. Odtud se zboží dopravovalo také dále na západ,

do Středozemního moře a Evropy.

Vedle těchto námořních tras se ještě před naším

letopočtem ustavila i pozemní obchodní cesta spojující

východ se západem, tzv. hedvábná cesta, která byla po

několik set let důležitou spojnicí mezinárodníhoobcho

du, v němž hrála významnou roli Čína. Ekonomický dopad

existence cesty koření i hedvábí souvisel pochopitelně

i s politickými proměnami v čínské říši. V oblastinámoř

ního obchodu se jedním z největších přístavů světa stal

v 8. století Kanton. Méně známým faktem je, že Čína se

na konci evropského středověku, počátkem 15. století,

připravovala také na úlohu námořní velmoci. Za vlády

dynastie Ming bylo v letech 1405–1433 zorganizováno

několik velkých námořních plaveb, velkých nejen zhle

diska počtu lodí a mužů (téměř třicet tisíc osob), ale

i vzhledem k překonaným vzdálenostem. Flotilysměřo

valy k jihozápadu do Indického oceánu, směrem kPer

STAROVĚK A STŘEDOVĚK

17

skému zálivu, ale i k východoafrickým břehům. Téměř

jistě dospěly do oblasti Mozambiku, ale plavily semož

ná i dále k jihu, snad dokonce kolem mysu Dobrénadě

je a dál. Prakticky ve stejné době jako Portugalci tedy

Číňané hledali obdobné námořní trasy, pouze opačným

směrem. K vzájemnému setkání nechybělo mnoho, ale

pod tlakem situace v asijském zázemí čínské říše(nájez

dy Mongolů) se vládnoucí dynastie vzdala myšlenky na

námořní expanzi (spolupůsobit mohly i rušivé aktivity

japonských pirátů) a své síly upřela k obraně vlastního

území, případně k výbojům směrem do nitra Asie, jež

nemělo pevných hranic.

Tento fakt spolu se situací, jež panovala v tehdejším

Egyptě, Persii, Indii a Indonésii, rovněž řešícími vnitřní

problémy, způsobily, že se Portugalcům na přelomu

15. a 16. století nedokázala postavit na odpor žádná

významnější síla. V té době už poklesla i moc někdejšího

arabského impéria, rozmáhajícího se od 7. století vsou

vislosti s novým náboženstvím – islámem. Muslimové

se hned na počátku zmocnili Alexandrie, v 8. století už

ovládali území sahající od Španělska po střední Asii.Pře

vážně v jejich rukou byl obchod s kořením v Asii a na

východním pobřeží Afriky. Byli schopnými námořníky

a z jejich praktických zkušeností i teoretických poznat

ků čerpali později i evropští mořeplavci. Arabští učenci

paradoxně také zprostředkovávali antickou – hlavněřec

kou – vědu křesťanskému světu.

Evropský středověk a proměny vidění světa

Rozpad říše římské, vpády germánských kmenů ahroz

ba arabského světa a turecké říše poznamenaly evrop

ský středověk. Mnohé výdobytky antické civilizace byly ČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ 18 zapomenuty, Evropa se rozdrobila do menších státních celků, více či méně izolovaných, univerzálním pojítkem se stalo jen křesťanství. A jeho ideologie byla vzdálena antické empirii, stavěla především na víře. Základníautoritou pro všechny oblasti lidského života, včetněvědních oborů, se stalo Písmo svaté. Tento vývojpoznamenal také geografi i a kartografi i. Podnětné Pythágorovo učení o kulatosti Země, Eratosthenova síť souřadnic významných měst, rozpracovaná Hipparchem v síťrovnoběžek a poledníků v rovnoměrné vzdálenosti jednoho stupně, a její dopracování v díle Ptolemaiově, to vše bylo na několik staletí překryto představou světa, který nesměl odporovat biblickým textům. Podle křesťanského učení byla Země plochá a středem známého světa byl Jeruzalém. Tomu byly přizpůsobeny i středověké mapy. Byly kruhové a mívaly podobu velkého písmene T – podle toho jsou také označovány jako tzv. T-mapy. Orientovány byly odlišně od současných (i řady antických) map, jež umisťují sever v horní části a východ vpravo. Na středověkých mapách byl nahoře umístěn východ, a tedy i asijský kontinent. Středový předěl (dřík písmene T) tvořilo Středozemní moře, od něj nalevo se nalézala Evropa, napravo Afrika. Zbytek zemského povrchu byl zalit oceánem. Pro světy protinožců, předpokládané antickými zeměpisci, nezbýval prostor.

Naproti tomu bylo třeba v mapách zohlednit základní dogmata křesťanské víry. K nim patří existence ráje – byl obvykle zakreslován v nejvýchodnější části světa, tedy nahoře.

Středověká kartografi e odrážela i řadu dalších představ, které se nezakládaly na doložitelných faktech, jejichž dozvuky jsou ale patrné ještě na mapách novověku.

STAROVĚK A STŘEDOVĚK

19

K těm, které se později spolupodílely na vytváření zájmu

o plavby do Atlantiku, patří postava sv. Brendana,irského mnicha žijícího v 6. století, jehož osoba byla od 9. či

10. století spojována s plavbou na západ a s hledáním

ostrova svatých, respektive ráje. Středověkou legendu se

pak ještě v 18., 19. a 20. století pokoušeli ověřit,vyvrátit nebo komentovat odborníci na irské předkřesťanské

tradice, na středověkou literaturu, náboženské poutě

a misie i na zeměpis. Nechyběla tendence vidět vmnichu Brendanovi objevitele ostrovů v Atlantiku, případně

Ameriky. K posledním snahám patřilo úsilí identifi kovat

ostrovy zmiňované ve spise Navigatio Sancti Brendani,

ve středověku velmi rozšířeném. V úvahu přicházely

Faerské ostrovy, Shetlandy, Island, vzdálené Kanárské

ostrovy, ale také Grónsko nebo právě Nový svět.Zvažován byl i možný vliv četby tohoto typu literatury na rodící

se Kolumbův projekt. Faktem je, že ostrov sv. Brendana

byl zakreslen nejen ve středověkých mapách nebo na

norimberském globu v Lisabonu žijícího MartinaBehaima z roku 1492, ale ještě v 18. století po něm údajně

pátrali španělští námořníci.

Jiné mlhavě dochované ozvuky irských námořních výprav v severním Atlantiku se týkají plaveb v 8. a 9.století k Islandu, kde byli ovšem irští mnichové brzyvystřídáni Normany. Island se posléze stal odrazovým můstkem k plavbám ke Grónsku a břehům Severní Ameriky. Zde se už ale legendy a realita v postavách vikinských plavců Erika Rudého a Leifa Erikssona v 10. a napočátku 11. století stýkají velmi úzce.

Biblické pozadí mají postavy Góga a Magóga, představitelů zla, jejichž říše bývala na mapách umisťována do neznámých severních končin, odpovídajících někdy

ČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ

20

evropskému, jindy asijskému severu. Ve 12. století, tedy

zhruba v době, kdy se měla naplnit hrozba příchodusata

na, jenž měl ovládnout a využít národy Góga a Magóga

ke zničení křesťanstva, se zmínky o nich objevují také

ve spisech arabských učenců (zeměpisce al-Idrísího,

autora mapy a vyprávění o námořní výpravě k ostrovům

v Atlantiku uskutečněné před r. 1147) a v překladech

údajného dopisu kněze Jana evropským křesťanským

panovníkům. Postava kněze Jana v sobě evokuje před

stavu křesťanského kněze–vládce rozsáhlé říše, jejíž

kořeny sahají až k počátku křesťanství, kekristianizační

mu působení žáků a následovníků Krista, v tomtopřípa

dě sv. Tomáše v Indii. V důsledku toho evropští křesťané

i po mnoha staletích předpokládali existenci křesťan

ských enkláv v místech někdejšího působení apoštolů

a součástí ideologie zámořských plaveb se stalo i úsilí

o navázání kontaktů se souvěrci a snaha o jejichspoleč

ný postup proti islámu. Setkání s vyznavači křesťanství

v Indii líčí i účastníci plavby Vasco da Gamy v r. 1498.

Tajemná říše kněze Jana (z něhož se prakticky stalo

označení pro vládce takové vojenské teokracie) nalézá

v dobové kartografi i svůj odraz nejen v Indii, kde jeho

reálný základ tkví v existenci nestoriánského nábožen

ství, ale někdy také v Africe – v Habeši neboli Etiopii.

Tady se opírá o přítomnost koptské církve, jejíž kořeny

sahají rovněž do doby počátků kristianizace, avšak vjiž

ním Středomoří (působení apoštola sv. Pavla).

Vedle podobných vidin však museli námořnícikončící

ho středověku zápasit i s hrůzu nahánějícímipředstava

mi o konci obyvatelného světa (na západ a na jih odzná

mých území), o lidských zrůdách se psí hlavou, jednou

nohou nebo čtyřma očima a podobně, či o obrovských

STAROVĚK A STŘEDOVĚK

21

mořských nestvůrách, jež ohrožovaly námořní lodě apři

váděly je k záhubě.

S výjimkou vikinských plaveb a několika málo dolo

žených pokusů, o nichž se zmíníme níže, se jedinéem

pirické zeměpisné zkušenosti evropského středověku

omezovaly na oblast Středozemního moře a Blízkého

východu. Svou úlohu sehrával opět obchod a – v této

době – také náboženství. Dědicem říše římské se poje

jím rozpadu stala říše byzantská s metropolí vKonstan

tinopoli. Zde a ve východním Středomoří (Levantě) se

evropská civilizace setkávala se světem Východu. Sem

směřovaly náboženské poutě k Božímu hrobu, zde se

uskutečňoval obchod s orientálním zbožím, zprostřed

kovávaný arabskými kupci (Evropanům byly cesty dál

na východ zapovězeny). Některá období se vyznačovala

větší náboženskou tolerancí, ale se vzestupem islámu se

vzájemné vztahy v této oblasti přiostřily. Muslimové se

brzy po smrti svého proroka zmocnili Jeruzaléma (adal

ších míst, jejich moc sahala brzy od Španělska až po

Střední Asii) a nastalo dlouhotrvající období válek pro

víru. Ve stopách zbožných poutníků se do těchto končin

vypravovali také ozbrojenci rozhodnutí bojovat ozáchra

nu svatých míst. První křížová výprava (1096–1099)

znamenala vítězství křesťanů nad nevěřícími, tentokrát

především Turky, kteří předtím obsadili i řadu přístupo

vých cest ke svatému městu. Následná větší přístupnost

poutního místa rozproudila také větší zájem o orientální

zboží, které různými cestami plynulo z exotických zemí

až do východního Středomoří, kde se ho ochotně ujímali

zejména benátští a janovští obchodníci. O necelé století

později se ale poměr sil v této oblasti opět zvrátil akřes

ťané Jeruzalém znovu ztratili (1187). Dalším mezníkem ČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ 22 se stala čtvrtá křížová výprava (1202–1204), směřující proti Alexandrii. Výpravu však Benátčané odklonili proti Konstantinopoli. Od té doby získali benátští obchodníci nadvládu nad středomořským obchodem (stvrzenou znovu ve 14. století za války s Janovem). Jeruzalém byl ještě krátce dobyt křesťany během výpravy z let 1228–1229, ale už po patnácti letech byl opět ztracen.

Spolu s tímto zprostředkovaným kontaktem Evropy, Blízkého, Středního a Dálného východu se rozvíjely také individuální cestovatelské podniky, které zahrnovalyvětšinu tehdy známého světa. Stačí zmínit slavné obchodní výpravy benátské rodiny Polů ve druhé polovině 13.století napříč asijským kontinentem až do Číny, které se díky písemně zaznamenaným vzpomínkám jednoho z jejích členů – Marka – staly na dlouhou dobu jedním z největších bestsellerů, spisů, které přinášely obrovské množství zcela nových informací o vzdálených zemích, jejich obyvatelích a bohatství a které současně podněcovaly touhu Evropanů dostat se do těchto zemí, aniž by bylo nezbytné podstupovat roky trvající a nebezpečné putování po souši. Zárodek ideje budoucích zámořských plaveb byl na světě.

V prakticky stejné době, rok po smrti Marka Pola (1324), se na cesty po světě vydal Ibn Battúta, největší středověký muslimský cestovatel. Rozsah jeho cest byl ještě větší: prošel severní Afriku, Blízký a Střední východ (poznal celý Arabský poloostrov a přilehléoblasti, východoafrické pobřeží, Konstantinopol, několik let strávil v Indii) a dostal se až na Dálný východ, do Číny. Po návratu se seznámil i s jihem Iberského poloostrova a pronikl do nitra Afriky, do oblasti bájného Timbuktu, zdroje zlata a otroků, kam Evropané 15. století budou

STAROVĚK A STŘEDOVĚK

23

rovněž toužit dospět. Ibn Battúta sepsal svá putování

v podobě jakési encyklopedie zahrnující celý islámský

svět a spolu s Markem Polem tvoří dvojici nejslavnějších

cestovatelů středověku.

Počátky námořních plaveb ve 13. a 14. století

Ibn Battúta využíval i námořních tras, hlavně v oblasti

Indického oceánu, ale jinak se tyto a podobné cesty

uskutečňovaly převážně po souši. V tom také tkvělpro

blém jejich délky v čase, která pro obchodní využitípřed

stavovala jednu z hlavních překážek přímého obchodu

mezi kontinenty.

Méně známým faktem je, že koncem 13. století, v téže

době, kdy Marco Polo diktoval v janovském vězení své

vzpomínky z cest, později známé jako Mi lion, a kdy se

na své mnohaleté poutě vydával muslim Ibn Battúta,

pomýšleli už křesťanští mořeplavci na otevřenínámoř

ních cest mezi Evropou a východem. Bezprostředním

impulsem k tomu byly jednak změny na Blízkém vý

chodě (obchod mezi Evropou a Orientem se zkompli

koval útoky Mongolů na Bagdád – 1258 – a obsaze

ním poslední křesťanské výspy Akkonu mus limskými

mameluky – 1291), jed nak postupující reconquista na

Iberském poloostrově: tamější křesťané dobyli v polo

vině 13. století řadu území v oblasti dnešní Andalusie,

včetně většiny pobřeží Středozemního moře (s výjim

kou Granadského království), čímž ovládli přístup kGib

raltarské úžině – bráně do Atlantiku. V té době stál na

vrcholu své moci v západním Středomoří, ale i voblas

ti Černého moře, italský přístav Janov. Za ztížené ob

chodní situace na Blízkém východě se v Janově zrodil

plán na ustavení nové, přímé námořní obchodní cesty ČAS ZÁMOŘSKÝCH OBJEVŮ 24 spojující Evropu s Indií. Nemalou roli hrála i možnost vymanit se z vlivu Benátčanů, kteří dosud měli rozhodující vliv v oblasti Levanty.

Několik dobových dokumentů, včetně análů města Ja nova, zmiňuje plavbu bratří Vivaldiů z roku 1291, fi - nan covanou i dalšími významnými janovskými podnikatelskými rodinami. Výprava tvořená dvěma galérami proplula Gibraltarskou úžinou a kolem Afriky mělasměřovat do Indie. Její stopy byly zachyceny ještě při pobřeží Maroka a z pozdějších zmínek nelze vyloučit, že sealespoň jedno z plavidel dostalo až k břehům Eti opie (její území v dobovém pojetí zahrnovalo větší částvýchodoafrického pobřeží).

Na počátku 14. století je zmiňováno několik dalších námořních výprav do vod Atlantického oceánu: okolo r. 1336 (dříve se uváděl r. 1312) plavba Lancelotta(Lanzarotta) Malocella, Janovana v portugalských službách, při níž byla znovu objevena východní část Kanárských ostrovů, známých v antickém starověku jako Šťastné ostrovy. K této skutečnosti se váže i dodnes dochované jméno ostrova Lanzarote. Následovaly další výpravy k poznání Kanárských ostrovů (1341 a 1342).Podnikali je hlavně Janované ve službách portugalských králů a bývají dávány do souvislosti s faktem, že r. 1317 portugalský král Dinis jmenoval admirálem královského loďstva Janovana Emmanuela Pessagna (Manuela Pessanhu). Na objevování jednotlivých Kanárských ostrovů se souběžně podíleli také Kastilci a Aragonci a r. 1344 byly nakonec papežem Klementem VI.přiřknuty Kastilii a Španělsku patří dodnes (Portugalci senároku na ně defi nitivně vzdali až smlouvou z roku 1480). Ke kolonizaci tohoto souostroví a k objevu a osídlení

STAROVĚK A STŘEDOVĚK

25

dalších ostrovů v Atlantiku však došlo mnohem později,

v období, jež označujeme jako století zámořskýchobjevů. Přitom nelze vyloučit ani ranější kontakty s Madeirou

(okolo roku 1370), jak tomu nasvědčují nejendochované zmínky, ale i údaje v mapách, obojí však jen nedostatečně podložené. Při návratech z Kanárských ostrovů

snad mohlo být už ve druhé polovině 14. století nalezeno i Azorské souostroví. Naopak do oblasti mýtůjednoznačně patří zakreslení ostrovů Antilia nebo Brasil

v Atlantiku, které ale burcovaly fantazii námořníků ještě

v pokročilém novověku.

Zbývá tedy už jen zmínka o jiné, vzdálenější plavbě 14. století, kterou měl v r. 1346 uskutečnit Katalánec Jaume Ferrer snad z Mallorky směrem do Guinejského zálivu. Nejstarším dokladem o ní je poznámka ve známém katalánském atlasu Cresquese Abrahama z r. 1375, podle níž se katalánský plavec vydal směrem ke „Zlaté řece“ v západní Africe.

Tyto a obdobné plavby však končily vesměsneúspěšně. Nebylo v silách jednotlivců vést systematický průzkum neznámých vodstev a souší, to se podaří až centralizovanému úsilí portugalského státu od počátku 15. století a Kastilii teprve po vítězství nad maurskou Granadou v r. 1492.

Mezitím však Evropa prodělá ještě vážnou demogra fickou krizi, způsobenou pandemií moru (1348) anásledným hladomorem i četnými válečnými konfl ikty. Tyto události však nedokázaly trvale ovlivnit dlouhodobé trendy demografi ckého růstu a stoupající početobchodních výměn. Evropa, po celý středověk uzavřená do svých kontinentálních hranic, sevřená islámským světem, začíná znovu dobývat Středozemní moře, které se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist