načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čas oblevy - Vendula Brunhoferová

Čas oblevy

Elektronická kniha: Čas oblevy
Autor:

Tuomas Aaltonen se živí jako úspěšný nájemný vrah, skrytě cestující mezi dvěma korporátními říšemi, které se za staletí transformovaly do podoby přátelských sousedů. Jenomže ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 542
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6325-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Napínavá space opera české autorky zavádí čtenáře do světa obřích vesmírných korporací, jejichž přátelské vztahy mohou být narušeny neočekávanou hrozbou... Tuomas Aaltonen se živí jako úspěšný nájemný vrah, skrytě cestující mezi dvěma korporátními říšemi, které se za staletí transformovaly do podoby přátelských sousedů. Jenomže poslední, řádně zpackaná mise vychýlí život tohoto muže úplně jiným směrem. Tajemná data o megalomanském projektu, která se mu dostanou do rukou, mají potenciál dotknout se existence všech, od nejvyššího vedení až po obyčejné občany - a to v obou korporátech. Nález podivné oběti a pátrání po jejím vrahovi dává policistce Jane Sungové nečekanou možnost vrátit se tam, odkud pochází a kam už se nikdy vydat nechtěla - do tajemného světa, který před staletími s korporáty z velké části zpřetrhal vazby a kde nebyla běžnou strážkyní zákona, ale někým jiným. Minulost je však neúprosná a dříve či později se stejně připomene. Tuomas, Jane, ale i další aktéři musejí čelit vypočítavému nepříteli, jenž manipulací se životy ostatních rozehrává šílenou vesmírnou partii, jaké lidstvo dosud nečelilo.

Popis nakladatele

Tuomas Aaltonen se živí jako úspěšný nájemný vrah, skrytě cestující mezi dvěma korporátními říšemi, které se za staletí transformovaly do podoby přátelských sousedů. Jenomže poslední, řádně zpackaná mise vychýlí život tohoto muže úplně jiným směrem. Tajemná data o megalomanském projektu, která se mu dostanou do rukou, mají potenciál dotknout se existence všech, od nejvyššího vedení až po obyčejné občany – a to v obou korporátech.
Nález podivné oběti a pátrání po jejím vrahovi dává policistce Jane Sungové nečekanou možnost vrátit se tam, odkud pochází, a kam už se nikdy vydat nechtěla – do tajemného světa, který před staletími s korporáty z velké části zpřetrhal vazby a kde nebyla běžnou strážkyní zákona, ale někým jiným. Minulost je však neúprosná a dříve či později se stejně připomene.
Tuomas, Jane, ale i další, dobrovolní či nedobrovolní, aktéři musejí čelit vypočítavému nepříteli, jenž manipulací se životy ostatních rozehrává šílenou vesmírnou partii, jaké lidstvo dosud nečelilo.

Zařazeno v kategoriích
Vendula Brunhoferová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vendula Brunhoferová

ČAS OBLEVY

Copyright © 2017 by Veronika Brunhoferová

Cover © 2017 by Dollar Photo Club

For Czech Edition © 2017 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-326-3 (pdf)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2017

Vendula Brunhoferová

CAS OBLEVY


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice

„Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Vendula Brunhoferová: Čas oblevy

Karolina Francová: Konstantynův efekt

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy * Julie Nováková: Blíženci

1. Prstenec prozření

2. Elysium

3. Hvězdoměnci Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 Aleš Pitzmos: Vesmírná asociace

1. Světlo pulsaru

2. Záře supernovy

3. Jas kvasaru * Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří *

* připravujeme


Věnováno mamince, nejstabilnějšímu pilíři mého života.


7

Kapitola 1

Zemřu, pomyslel si lakonicky Tuomas Aaltonen, kdyžbezmocně padal z výšky několika set metrů k zemi. Pršelo, neony na

ulici se rozpily a on konsternovaně zíral na blížící se chodník.

A ještě k tomu tak nevýslovně trapně.

Přitom do určitého bodu šlo vše ideálně.

Policejní vozidlo našel na smluveném místě, stejně jako úhledně složenou uniformu n-townského sboru. Stačilo jen přes prostředníky poprosit a podplatit, ochotný člověk se našel vždycky. Když se Tuomas převlékl, usedl za volant, nastartoval a vydal se zpátky k městu. Strážci zákona používali už létamodifikaci vozu Morena, který nebyl nijak sofistikovaný, ale měl dostačující výkon pro stíhání zdrogovaných mládežníků nebo chamtivých lupičů. Zkrátka obyčejné policejní aero, kterých létaly po N-Townu, hlavním městě planety Necha-Wu, tisíce.

V pět odpoledne místního času už seděl ve foyer hoteluSpirit a zpod štítku šedomodré čepice sledoval kulaťoučkého, usměvavého pána, který měl z každé strany po boku atraktivní dívku. Ta snědší se ohlédla a Tuomas zahlédl zářivě oranžové duhovky. Gempaňanka, dívka z vyprahlé pouště. Druhá byla bledá s černými vlasy a Tuomas nepochyboval, že má poddrahými kameny posázeným límcem žábry. Tiridarka, obyvatelka planety, na které není ani gram kontinentální půdy.

Kromě nich neměl usměvavý pán žádnou společnost.

Tuomas nikdy nepátral po motivech a správnosti rozhodnutí těch, kdo ho najímali. Ovšem usměvavého pána poprvé viděl ve zprávách, které si vždy ráno čítával na svém padu. Hubert Warwick obviněný z defraudace! Kam zmizely miliony určené na dostavbu sekce aerodynamiky pro legistanskou univerzitu? Tuomas pobaveně odhadoval, že do dívek podobných těm, které teď pana Warwicka doprovázely.

Když se za nimi zavřely dveře výtahu, Tuomas zamířil na dámské toalety. Naštěstí na nich bylo prázdno. Chvílipřemýšlel o tom, že by si vpíchl dávku rekonfiguračních nanozitů, které by mu pozměnily rysy obličeje, ale pak se rozhodl pro tu nejprimitivnější metodu, která byla už staletí k mání.

O pár minut později se z toalet vynořila drobná blonďatápolicistka.

*

Tuomas narostl do pouhého metru sedmapadesáti a trpělivým

cvičením se vymodeloval do úsporné šlachovitosti, kterávydrží víc, než se na první pohled zdá. Navíc byl i hodně hbitý.

Proto se v klidu mohl maskovat i za ženy, pokud to bylo nutné.

Když vystoupil z výtahu, ostražitě se ohlédl. Nikdo nachodbě nebyl. Tuomas vytáhl z kapsy kalhot malou krabičku,otevřel ji a chvíli se upřeně díval na stříbrný předmět ležící na saténové výstelce.

Uslyšel hlasy, a tak krabičku zaklapl a schoval zpátky.Zpoza rohu se vynořil pár, který mířil přímo k němu. Tuomas tiše pozdravil, ale pár si ho nevšímal, smáli se a pak ho minuli, aby

zapluli do výtahu. Vnímal ještě chvíli ženinu vůni. Pak znovu

vytáhl krabičku a onu věc, která v ní odpočívala, si nasadil.

Jakmile jeho nehet zavadil o vnitřní stěny náprstku,miniaturní skener identifikoval otisk jeho pravého ukazováčku

a drobné motorky zabudované v tenké vrstvě kovu vtlačily do

jehly, která z náprstku čněla, jed.

Tuomas zaklepal na dveře pokoje 307, kde byl pan Warwick

ubytovaný. Žádní bodyguardi, žádná rizika navíc.

Několik desítek vteřin mu nikdo neotevíral. To hopřekvailo.

Zabouchal znovu, a co nejtenčím hlasem zvolal: „Policie,

otevřete!“

O chvíli později už zámek přeci jen cvakl a otevřely se dveře.

V nich stála Gempaňanka.

Celá od krve.

*

Než se Tuomas stačil nadechnout, snědá dívka ho popadla za

límec a vtáhla dovnitř. Otočila ho tak, že couval a ona udávala

směr chůze. Tuomas si všiml, že se jí nad ňadry houpástříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru matně kovové cihličky.Tuomas měl dojem, že když s Warwickem šla nahoru, neměla ho.

Upnul se na tento detail.

Ne. Určitě ho neměla.

Zabily ho kvůli tomuhle?

„Mrzí mě to, ale svědky nepotřebujeme,“ řekla rázněa pustila ho. Zakopl a jen tak tak se udržel na nohou. Gempaňanka

se lehce dotkla přívěsku a Tuomasovi se zdálo, jako kdyby se

uklidnila.

V pokoji byl on, obě dívky a zčásti rozřezané tělo.Tiridarka se na Tuomase zvědavě zadívala a vypnula tepelnou pilku,


10

kterou právě nebohému panu Warwickovi oddělovala dlaň od

zbytku ruky. Hubert už se nesmál, naopak, smrt ho zastihla

celkem vyjeveného. Krvavá tečka na čele prozrazovala, žeasoň přišla rychle.

„Nechceš mi pomoct?“ ozvala se otráveně Tiridarka. „Je to celkem makačka.“ Tuomas si všiml, že nemá obojek,nejednalo se tedy o otrokyni.

„Musíme se ho zbavit,“ řekla vztekle snědá dívka a hlavou trhla směrem k Tuomasovi.

Skoro se musel smát. Ty dívky byly hrozné amatérky,nadělaly neskutečný bordel a Tuomas si nedokázal představit, jak by chtěly zahladit stopy. On měl v plánu Warwickovi jenpotřást rukou, přitom ho bodnout, a jed by za pár minut dokonal zbytek, přičemž by se rozložil tak, že by patolog nenašel ani stopu po cizím zavinění.

„Tohle je vaše první vražda?“ zeptal se klidně.

„Ty nejsi ženská,“ zavrčela Tiridarka popuzeně.

„Ne, nejsem. Tipuju, že ano. Použily jste aspoň tlumič?“

„Jistěže ano,“ protočila oči. „Nejsme blbý.“

„Dost keců,“ uťala Tuomasovu snahu pomoci Gempaňanka. „Marno, pistoli.“

Tiridarka vstala a podala kolegyni zbraň, kterou mělapoloženou vedle sebe na zemi. Ta bez váhání namířila a dvěmavýstřely rozbila sklo velkého okna na jedné straně pokoje.Všechny ovanul studený, vodou prosycený vzduch. Gempaňanka vzala Tuomase za levou ruku a táhla ho k oknu. Tiridarka se jala parťačce pomáhat a chtěla ho vzít za druhou ruku, alejakmile se vedle něj postavila, bodl ji náprstkem do předloktí.Vyděšeně vykřikla: „Cos to udělal?“ Pak se zhroutila na koberec a začala sebou škubat.

Gempaňanka na chvíli uvolnila stisk a zírala na svouumírající kolegyni. Toho Tuomas zkusil využít. Vymanil se z jejího

sevření, pootočil se k ní, pravačkou jí strhl přívěsek, a nežnamířila zbraň a poprvé vystřelila, už běžel k vysklenému oknu.

Žhavá bolest mu přejela přes levé lýtko, takže trochu zpomalil,

ale jen na zlomek vteřiny. Nacpal si kovový obdélníček do úst

a vyskočil do deště.

Jiná možnost nepřipadala v úvahu.

*

Stále padal. Déšť zhoustl, těžké kapky mu bombardovalyzátylek. Přemýšlel, co dělat. Svůj aeromobil zaparkoval docela

daleko, a navíc měl ten krám vypnutý povolávací senzor.

Vypnul ho přeci sám osobně.

Nebo ne?

Má ještě pár desítek pater na to zkusit štěstí.

Zhruba u sedmdesátého patra vytáhl z náprsní kapsy pad a v duchu zaklel, když mu plastelektronová destička vypadla z prstů. Snažil se dýchat nosem, slinil a měl pocit, že tenzatracený kus kovu, co mu okupuje ústní dutinu, snad radšispolkne.

V tu ránu se nad ním ozval mohutný výbuch a Tuomasovi konečně došlo, jak chtěly slečny amatérky uklidit stopy.

Znamenalo to ale, že přiletí záchrana.

Možná i včas.

Když uslyšel první policejní sirénu, znělo mu to jakopožehnání. Přes hukot proráženého vzduchu kvílela slaboulince, ale byla tam. Museli být blízko, protože v průměru bývá doletová rychlost tak tři minuty, a to už by z něj byla čalamáda.

Trvalo dalších pár nesnesitelných vteřin, než uslyšel u obou uší bzučení a pak prsknutí. Instinktivně zavřel oči, protoževymývání tlumícího gelu je prý odporná záležitost.

Dopadl, a tlumící gel vsál všechnu kinetickou energii, aby se

za pár desítek vteřin změnil v loužičky zářivě žlutého sajrajtu.

Než k němu doběhli první policisté, Tuomas vyplivl přívěsek,

rozkašlal se a schoval ho do kapsy. Nechal se zvednout a věděl,

že ho čeká hodně dlouhý večer a řada všetečných otázek.

Nevadilo mu to. Koneckonců, on dnes nikoho nezabil.

*

Na žádné planetě, ani té domovské, neměl stálé obydlí.V N-Townu si dlouhodobě pronajímal nadzemní byteček večtyřatrovém činžáku na městské periferii. Těsně před půlnocí

zmoženě zaplul do postele, ale vlivem dnešních zážitkůnemohl vůbec usnout. Přestěhoval se proto do pokoje, natáhl se do

křesla, nohy opřel o taburet a zkusil usnout. Pod deku si vzal

svou oblíbenou zbraň, nůž s čepelí z mrožího klu.

Gempaňanka totiž mohla přežít a sledovat ho, aby si pakpřišla pro to, co ztratila z dohledu.

Když k ránu uslyšel tiše vrznout okno ve své ložnici,pochoil, že se nemýlil. Tiše dýchal a obemkl prsty rukojeť ukrytého

nože. Severní místnosti spoře osvětloval měsíc, jinak byla tma.

Vetřelkyně našlapovala tiše. Pro jistotu počastovala postel

dvěma výstřely. Tuomas sebou trhl a v duchu si gratuloval, že

se přesunul a už léta má lehké spaní. Schoulil se do křesla ještě

víc, aby byl do poslední chvíle co nejméně vidět a daroval tak

vetřelkyni klamný pocit, že je byt opuštěný. Pak se ale rozhodl,

že se schová jinde.

Stihl to jen tak tak.

Trvalo nějakou dobu, než otevřela dveře šatní skříně.Určitě nečekala, že se z hlubin mezi bundami a kabáty vymrští

ruka a bodne ji do břicha. Překvapeně upustila zbraň i svítilnu,

a jak jí začaly slábnout nohy, posadila se a opřela hlavuo madlo ušáku. Tuomas vystoupil a řekl přátelsky: „My už jsme se


13

včera viděli.“ Nechal automat v místnosti rozsvítit a hleděl do

oranžových očí plných bolesti a vzteku. Pak vytáhl z kapsy šedý

přívěsek. „Kvůli tomuhle jste Warwicka zabily?“

„Jo,“ kapitulovala Gempaňanka. Držela si rukama ránu a mezi prsty jí protékala krev.

„Co to je?“

„Do toho je ti hovno.“

„Kdo vás poslal?“

„Naser si. Stejně už sis to dávno přehrál,“ zavrčela.

Zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Nebyl čas.“

„Tak to uděláš, to je fuk. Já už ti nic neřeknu,“ zašklebila se a stiskla zuby k sobě takovou silou, že se jí napjaly šlachy na krku. Pak jí klesla hlava.

„Do hajzlu,“ zaklel Tuomas a šel se obléknout. Další práce navíc.

*

Vytáhl tělo z odpadní roury, do které ho nacpal. Naštěstí na

patře, kde bydlel, byla polovina bytů prázdná a o zbytku svých

sousedů věděl tolik, že by se jim to určitě nelíbilo. Stačil jeden

telefonát, a o pár minut později už u domu, kde Tuomas bydlel,

trpělivě čekal velký černý vůz. Když na okénko řidiče zaklepala

pěst, ten vystoupil a pomohl Tuomasovi tiše a conejopatrněji nacpat tělo do kufru aeromobilu. Tuomas věděl, že je řidič

diskrétní – koneckonců dlužil zabijákovi nějakou tu službičku.

„Hoď ji do řeky, Aarone,“ řekl malý muž a kudrnatý vousáč jen mlčky přikývl, nastoupil do vozu a odjel. Tuomas sioddychl. Druhá polovina problému vyřešena.

Teprve když se trochu uklidnil a prospal, rozhodl se zjistit, co ten šedý šperk v sobě ukrývá a proč o něj mladá dáma tak stála. Stačilo pár vteřin, a Tuomas zjistil, že se jedná o externí harddisk. Ještě než strčil delší půlku přívěsku do svéhostolního počítače, uvařil si kávu a zatáhl žaluzie. Odsouhlasilnabídku pro automatické přehrání a pak už jen seděl a díval se. Celý soubor trval dvě hodiny, a když skončil, Tuomas velmi dlouho zíral do tmy. Káva už dávno vychladla. Na disku byly ještě jiné soubory. Tuomas je otevřel. No jistě. Kompletní projektová dokumentace. Když vytahoval disk ze zdířky pod stolem, měl neodbytný pocit, že nedrží v ruce všední kus elektroniky, ale roznětku k setsakra velké bombě.

Když mu pár minut poté, co podezřelé materiálydostudoval, zapípal pad s příchozím vzkazem, vylekaně sebou trhl, až srazil hrnek s kávou na podlahu. Zaklel, ale nechal střepy na zemi.

Zpráva přišla jako obvykle přes šifrovanou linku odprostředníka. Tuomas vždy vyžadoval čtyřicetiprocentní zálohu předem a zbytek smluvené částky do měsíce po dokončení zakázky. Tento kontrakt ho ihned zaujal svou nevšedností – zadavatel byl ochotný zaplatit celou částku naráz, vyřízení zakázky bylo urgentní, navíc dostal přesné instrukce kdy a kde, rozestavění hlídek, všechno. Chvíli přemítal, když se díval na životopisa zelené oči šéfové ochranky budoucího cíle.

Tohle bude pekelně prestižní záležitost.

Speciálním číselným kódem zakázku přijal a o několik minut později si zabukoval letenku z N-Townu na Mengaru.

Moc dobře si uvědomil, že tím porušil jedno ze svýchnejzásadnějších pravidel.

Nebrat další zakázku dřív než za několik týdnů.

Kapitola 2

„Kde jste ji vylovili?“ zeptala se soudní lékařka HannahSpillaneová.

„Pár mil od doků,“ řekla policistka Jane Sungová.„Zachytila se o nějaké harampádí a tam ji našel uvědomělý občan.“

Obě ženy sledovaly chirurgické roboty, kteří otevírali přes bledost stále snědé tělo. I když Jane viděla pitvy nesčetněkrát, pořád ji fascinovalo, jak sofistikovaným organismem lidské tělo vlastně je. Jeden z robotů jemně svými manipulátory vyňal z hrudního koše srdce a plíce s hrtanem, položil si je na malý kovový stolek a začal tkáň skenovat, přičemž se orgányprobíral a obracel je. Totéž udělal jeho kolega s trávicím traktem.Samotné tělo spočívalo na energetickém plátku pitevního stolu, obepnutém prstencem s kulovitými motorky. Na začátku pitvy doktorka mrtvou pomocí prstence otáčela ve vzpřímenépoloze do různých stran a nechala roboty hledat případná jasně viditelná zranění. Doktorku udivilo, že trup byl prostýjakýchkoli jizev kromě rány v břiše, která ženu zabila.

„Bezesporu by brzy vykrvácela,“ řekla Spillaneová, „alezřejmě se jí to zdálo tak ponižující, že použila umělý zub s jedem.

Pětka nahoře vlevo, na které jsem našla stopy arseniku. Slyšela

jsem, že některé gempanské rody stále tuto rekvizitkupoužívají, ale přišlo mi to jen jako legenda. Ještě se ale ujistímekrevními testy.“ Doktorka zírala na grafy, které vykvetly nad deskou

jejího pracovního počítače. „Víc vám toho teď neřeknu.“

Jane poděkovala a odešla.

*

„Tak co, zase tě balila?“ zeptal se zpoza čerstvých ranníchnovin poručík Ramsay.

„Ani ne,“ řekla Jane a usedla za stůl. Začala se probíratdokumenty z rozdělaných případů, bylo jich asi patnáct. Krádeže, přepadení, znásilnění, domácí násilí, věci, které k rytmu města patřily jako krev k srdci. „Nicméně už od prvního pohledu je naše mrtvá pískomilkou,“ oznámila.

„Gempaňanka?“ zvědavě pozvedl obočí Ramsay. U nálezu nebyl. „Tak to už začíná být docela zajímavé.“

„Schválně, jestli mrtvá exotka souvisí nějak s bombovým útokem ve Spiritu a tím týpkem v uniformě, co si šel zalítat ze střechy úplně stejnýho hotelu,“ zauvažovala Jane.

„Myslíš, že lhal?“

„Ten blonďák v policejní uniformě? Mohl.“

„Jak že ho pochůzkáři identifikovali?“

„Neidentifikovali.“

„Cože?“

„No, sebrali mu otisky, ale doklady u sebe neměl.V planetární databázi nebyl. Ještě jsme to zadali do celokorporátní sítě i k sousedům, ale jak víš, to bude nějakou chvíli trvat.“

„Jasný. A jak okecal, že spadl ze střechy?“

„Prý se šel na střechu nadýchat čerstvého vzduchu a pakucítil, že do něj někdo drcnul, a už letěl dolů. No a pak jim zmizel.“

„A důvod, proč měl na sobě policejní uniformu?“

„Prý přiletěl od Wallbardů jako striptér na jednu oslavua zaomněl se registrovat. Takže na něm neshledali nicpodezřelýho a propustili ho,“ ušklíbla se Jane kysele.

„Jo,“ pokrčil rameny Ramsay. „Přijde mi to logický. Tymyslíš, že kecal i v tomhle?“

„To teda myslím,“ řekla Jane, vstala a na Ramsayově stolním počítači vyvolala snímky pádu blonďatého „policisty“,který zachytila jedna z průmyslových kamer na protější budově. „Kdyby totiž padal ze střechy, byl by touhle dobou,“ zastavila video, „v úrovni patra, kde to bouchlo, to za prvé. A on jemnohem níž.“

„A za druhé?“ nenechal se zahanbit Ramsay.

„Z toho místa, odkud měl údajně ze střechy padat, sespadnout nedá.“

„Jak to?“

„Protože je tam pěkně široký stádečko antén.“

„Takže pan letec lhal.“

„Bezesporu. Co ten náprstek, jak našli zapíchnutý v těle té voďačky?“

Ramsay pokrčil rameny. „Zatím to prý zkoumají technici. Dají vědět, hned jak skončí.“

Jane se zvedla a nahrála si do osobního padu obrázek mrtvé ze služebního počítače. „Jdu se zeptat do hotelu, jestli děvenku a blondýna v uniformě náhodou někdo nezahlídl.“

*

Měla štěstí, a to v podobě recepční, která už sice byla doma,

ale v době, kdy se incident v hotelu stal, sloužila a měla naštěstí

tak pozorné oči, že jim neuniklo téměř nic. Stály spolu napečlivě zastřižené zahrádce rodinného domku na vnějším kruhu


18

N-Townu. Recepční Jane potvrdila, že viděla pana Warwicka

jít nahoru do apartmánu se dvěma ženami. Když jí policistka

ukázala portrét mrtvé Gempaňanky, recepční se rozšířily oči

a pokývala hlavou.

„A ta druhá?“

„Voďačka. Bez obojku, měla na krku límec s briliantama.“

Jane poděkovala a spokojeně odjela zpět na stanici. Jejíspokojenost ještě vzrostla, když si vyjela fotografie druhé mrtvoly

ve zdevastovaném pokoji, ohořelé k nepoznání, s poškozeným,

ale stále znatelným vysokým límcem.

Ramsay jí udělal ještě větší radost. Sotva usedla, už se k ní

radostně hrnul s kelímkem horké kávy v ruce. „Tak už přišly

jak výsledky z meziplanetární databáze, tak od techniků. Tohle

se ti bude líbit.“ Odcvrnkl směrem k Jane dva soubory a ta si

je rozbalila.

„Tak to mě poser,“ zašeptala nábožně.

*

„Takže si to shrneme,“ řekl kapitán Forrest a s mírnou skepsí

listoval dokumentací, která mu před hodinou doputovala na

e-mail. Jane se snažila všechno přehledně srovnat, aby byl

Forrest její žádosti co nejpřístupnější. Mezitím ještě zkusila

zastihnout Aaltonena v jeho apartmánu, který měl jakooficiální adresu, ale sdílná sousedka ji informovala, že pan Aaltonen

včera odcestoval na Mengaru.

Ale i tak jí bušilo srdce, když si ji s Ramsayem kapitán pozval

do kanceláře.

„Ten blonďák nespadl ze střechy, ale skočil z okna pokoje,

kde zavraždili Warwicka, a předtím zabil voďačku, coždokazují otisky z náprstku a naší databáze?“ ujišťoval se Forrest.

„Ano. Jedná se o Tuomase Aaltonena, který je oficiálně veden


19

jako obchodník s drobnými předměty s interkorporátnílicencí,“ doplnil Ramsay.

„Proč by obchodník otrávil voďáckou šlapku?“ nechápalForrest.

„Netuším, kapitáne,“ řekla Jane, „ale zkusila jsem obvolat informátory tady v N-Townu, jestli o Aaltonenovi nevědí víc.“

„A?“

Jane pokrčila rameny. „Je to jedna bába povídala, pane.Každopádně jeden o něm prý slyšel, že zabíjí pro peníze a nechává si dodávat nějaké nanotechnologie Albertem Franklinem.“

„Který, jak se říká, má prsty ve sviňárnách napříč celýmkororátem,“ ušklíbl se Forrest. „To už jsem taky slyšel. Že bynechal Warwicka a tu Tiridarku kvůli něčemu zabít on?“

„Pokud nám seženete povolení k meziplanetárnímuvyšetřování, letěli bychom na Gempanu a tam bychom zkusili zjistit víc.“

Kapitán Forrest chvíli přemýšlel a potom kývnul. „Pošlu vám ho do padů. Dávejte ale na sebe pozor,“ varoval je, ještě než odešli z kanceláře. „Není to moc příjemná planeta.“

*

Už po několika hodinách na Gempaně měla Jane pocit, že má

písek i v místech, kam si myslela, že nemají zrníčka šanci sezatoulat. V rámci mezikorporátní spolupráce si vyžádala už pár

desítek minut po ubytování od gempanských úřadů záznamy

telefonátů, odletů a dalších záležitostí. Oči ji pálily odmžourání do displeje hotelového počítače a venku se zlehka smrákalo,

ale třídění informací pomalu slibovalo možná drobný,nicméně jistý výsledek.

„Franklin má šifrované soukromé linky, takže k jehokomunikaci se nedostaneme ani omylem, i když máme interplanetární povolení,“ oznámila Ramsayovi, který vylezl z koupelny.Někoho tak šíleného vůči očistě Jane snad nikdy nezažila.Připadala si vedle něj špinavá několik vteřin poté, co opustila sprchu. Nikde jinde než na Gempaně by to však nemohlo býtpochopitelnější – i když hotelová klimatizace dělala, co mohla, suché horko lezlo do místnosti i tak.

„Ale?“ zeptal se Ramsay.

„Ale jinam ano. Zjistila jsem, že před čtrnácti dny naNecha-Wu odcestovala žena, která se na fotce neskutečně podobá našemu dárečku od řeky. Doklady na jméno AndreaDraperová, kód palubního lístku z cesty z Gempany na Necha-Wu. U gempanské obchodní registratury je zaevidována jakoobchodnice s výpočetní technikou.“

„Čili nám to sedí,“ řekl Ramsay.

„Časově to odpovídá době, kdy doletěla na Nkoa zarezervovala si apartmán v Reichenbachu.“

„Mimochodem, řekla ti doktorka, co ji zabilo?“

„Já jsem ti nedala přečíst protokol?“ zarazila se Jane.

„Ne, nedala.“

„Aha. No, dřív než vykrvácela kvůli bodné ráně do břicha, rozkousla falešný zub s arsenikem.“

„Poněkud starobylá záležitost, zdá se mi.“

„Ale pořád účinná. Členové gempanských klanů je používají ještě dnes.“

„K tomuhle se asi běžný Gempaňan nedostane.“

„Máš pravdu,“ řekla Jane. „Zkusíme navštívit ctihodného pana Franklina a poptáme se, jestli slečnu nebo blonďákanezná.“

*

Pelipsis bylo šest kilometru široké jezero a jeho břehy z obou


21

stran lemovala zeleň a luxusní příbytky gempanskésmetánky. Jane v univerzálu vyzpovídala pár taxikářů a jednoho

uplatila neolibrami, aby je dovezl na Heinleinův bulvár číslo

805. Gyrotaxík příjemně hučel a díky stažené vrchní kupoli

jim vlasy cuchal vítr. Jakmile žluté kulovité vozidlo zmizelo

v zatáčce, Jane zazvonila na dveře u brány. Franklinovosídlo bylo vidět už z ulice, majestátní bílá stupňovitá pyramida

trůnící na umělém svahu. Ozval se bzučák a vrata se otevřela.

Mezitím jim před nosy korzoval umělý hmyz a snímal je.Cestou nahoru jenom dýchali a nic neříkali, protože okřídlený

špicl je oblétával sem a tam. Dveře samotné rezidence přišel

otevřít majordomus v bílém obleku a zavedl je do hostinské

místnosti, která byla vybavena v příjemně starosvětském

duchu počátku jednadvacátého století. Jane překvapenězamrkala na stařičkou plazmovou televizi, kterádeformovaně odrážela její obraz. Ramsay zase váhavě ťukl dodesetialcového tabletu, který se ani nerozsvítil. Připadali si jako

v muzeu.

„Vítejte! S čím vám mohu pomoci?“ zahlaholil shora sytý hlas. Albert Franklin budil dojem bodrého a přátelskéhochlaa, se kterým byste si zašli každý pátek na pivo. Jenže to byla fasáda pro obchodní partnery a hosty.

„Dobrý den, pane Frankline. Jsem detektiv Donald Ramsay a toto je detektiv Jane Sungová,“ představil kolegyni policista a ukázal Franklinovi povolení k meziplanetárnímuvyšetřování.

Jane si všimla, že se sice obchodník pořád usmívá, oči mu ale potemněly znepokojením. Když jim nabídl kapku něčeho ostřejšího, odmítli.

„Pořád ve službě?“ zeptal se žoviálně.

„Zatím ano,“ řekla Jane tónem, který nepřipouštěl žádné laškování.

Vytáhla pad a na plastové kartičce vyjel trojrozměrný ženský obličej a záznamy. Ukázala snímek Franklinovi. „Znáte ji?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl Franklin s grifem nejzkušenějších lhářů. „Nikdy jsem se s ní nesetkal.“

„Aha,“ řekla Jane zklamaně. „To mne mrzí, že sinevzpomínáte, protože podle záznamů taxislužby z 12. dubna 2548 se tato dáma nechala odvézt z vaší rezidence na kosmodromAl-Grinah, odkud odletěla nejbližší linkou na Necha-Wu.“

Franklin nehnul ani brvou. „Ach tak... no, možná to byla nějaká z těch otravných prodejkyň kosmetiky, už sinevzpomínám...“

„Podle záznamů taxislužby zde šofér čekal pětadvacetminut, než se paní Draperová uráčila odjet,“ dotloukl hřebíček do rakve Ramsay.

„Poslyšte, mohla to být kamarádka nebo příbuzná někoho z mého služebnictva, já tyhle věci opravdu nehlídámdennodenně...“ Franklin se podíval na hodinky a významněpovytáhl obočí. „Je mi líto, ale mám za dvacet minut neodkladnou schůzku, obávám se, že vaše návštěva skončila. Bylo mipotěšením,“ řekl bez známky radosti v hlase. Oba policisté secháavě pousmáli a odešli.

Franklin chvíli přemýšlel. Nemilé zprávy v něm vyvolaly řadu obav. Co když ti fízlové opravdu něco vědí, když se sem trmáceli až z Nka? A kam zmizel ten zatracený disk, který měla Andrea Warwickovi za každou cenu vzít, když se on neměl k tomu předat jí data ve stanovené lhůtě? Copak mu byl slib, že Franklin zajistí jeho nestíhání za podvody, málo?

Lidi jsou nevypočitatelní, nevděční parchanti.

Pak se rozhodl. „Zavolej mi Solomona,“ řekl o pár minut později jednomu ze svých ozbrojených strážných. „Mám pro něj práci.“

*

„Tohle bylo pěkně na houby,“ řekl Ramsay, když pokládal na

stolek v pokoji hodinky. Po Franklinově nevýslechu si dali vale

a šli trochu prozkoumat taje Refny, kterých byla ale jenhrstička. „Ten starý šmejd v tom umí chodit tak dobře, že si ani

neškrtnem.“

„Viděls ten jeho prohnaný obličej? On ji znal, stoprocentně, ať už si ta jeho prolhaná huba žvaní, co chce. Bylo mu to vidět na očích,“ jedovatě utrousila Jane.

„Nebylo mu příjemný, že jsme se dostali až k němu,“ usoudil Ramsay.

„A nakonec to ani moc nemaskoval.“ Jane se zabrala dokartiček s informacemi, které si na deskovém displeji hotelového počítače vykládala vedle sebe jako karty při pasiánsu. Ramsay k ní přišel a spolu studovali informace na obrazovce. Vzhlédla k němu. „Mám hlad. Nešel bys dolů do re...“

Nedořekla, protože jí Ramsayova hlava vybuchla do obličeje. Kvůli krvi v očích skoro nic neviděla, ale hned si lehla na zem. Vytřela si oči, jak to jenom šlo, chvíli ležela a prudceoddychovala. Srdce se jí úlekem rozbušilo. Po pár minutách se rozhodla pohnout. Odplazila se ke dveřím a bleskurychle se vzepřela na levé dlani, aby pravačkou stiskla kliku a otevřela si dveře.

Jen tak tak stačila stáhnout prsty a klika se rozlétla do všech stran. Na hlavu jí popadaly střípky plastu. Dveře se alepootevřely, ona je prsty u podlahy otevřela víc, a i když samotné dveře schytaly ještě dvě rány zešikma směrem k pantům, nezavřely se a ona se tak vyplazila na chodbu. Neodvážila se opřít o zeď vedle dveří, protože netušila, jakou průraznost ostřelovačovy kulky mají. Zřejmě měl dost průbojné střelivo, protože se mu podařilo prostřelit je až na chodbu. Jane zaúpěla a začala se plazit za roh a pak k nejbližším dveřím. Tam si konečnědovolila sednout si, opřít záda a hlavu o zeď a zklidnit se. Dvě tichá pufnutí doručila na podlahu chodby ještě dvě střely, ty už se ale zaryly do koberce v bezpečné vzdálenosti od policistky.

Hyperpuška. Jedině s ní dokáže střelec překonat sklo a deset čísel tlustou zeď. Pěkně drahá mrška. Takovou hračku sinedovolí nějaký smeták z ulice.

Jane pěstí levé ruky zabouchala na dveře vedle sebe. Ty se otevřely a ven vyhlédla černovlasá holčička. Oranžové oči se rozšířily děsem, když uviděla zakrvácenou ženu dřepící těsně vedle dveří, a okamžitě zmizela zpátky do pokoje. Jane uslyšela tlumené: „Mamíííí! Venku sedí krvavá paní!“ Za pár okamžiků se z pokoje na chodbu vynořila dospělá kopie holčičky a mířila na Jane malou dámskou pistolí. Jane pohlédla nahorua smířlivě zvedla ruce. Obyvatelka pokoje si ji změřila, a když zjistila, že je jen v negližé a beze zbraně, pustila ji dovnitř. Jane sedovnitř vplazila po čtyřech. Teprve pak se odvážila vstát.

„Jste zraněná?“ zeptala se nevlídně mladá žena. Holčička na Jane pořád zírala.

„Ne, to je krev mého parťáka,“ řekla Jane. „Zastřelili ho. V pokoji za rohem.“ Její hlas zněl pevně a klidně, ale když se podívala na své ruce, třásly se jí.

„Chcete napít?“ zeptala se matka o chloupek vřeleji.

„Ne, ne...“ zaváhala Jane. „Žádný... alkohol.“

„Ten tu nenajdete,“ odtušila Gempaňanka suše.

„Promiňte,“ omlouvala se Jane. „Uklidním se a půjdu.“Jenže najednou vše povolilo, stavidla se zvedla a ona začalaplakat. Bylo jí jedno, že se na ni ty dvě dívají, nahromaděné napětí se vylilo ven jako záplava.

„Nechcete bonbón?“ zeptala se holčička a strčila Jane pod nos pytlíček vonící čokoládou.

„Děkuju,“ zamumlala policistka vděčně, vyhrabala ze sáčku čtyři čokoládové kuličky a všechny si je nacpala do pusy. Když se jí začaly cukrovinky rozpouštět v puse, slastně zavřela oči a cítila, jak se do ní vlévá jakýs takýs klid.

„Moc jsi mi pomohla,“ řekla malé dívence. Pak poprosila matku o svolení si zavolat. Prsty se jí ještě drobně třásly, když komunikovala s operačním místní policie. Aby dívku s matkou neohrožovala, počkala na místní strážce pořádku na chodbě. Ke cti gempanských policistů nutno dodat, že dorazili rychle a kromě nových šatů jí během nočního výslechu sehnali i velký pytlík místních cukrlat.

*

Jane se třásly ruce a zběsile přemýšlela, kam teď půjde. Neměla

jistotu, že po ní zabiják nepůjde opakovaně, třeba i doma.Bezcílně bloudila gempanským hlavním městem Refnou, rychle

navštívila veřejné toalety, pak nárožní bufet. Vše dělalaspěšně a stále se ohlížela přes rameno. Snažila se nedívat nakolemjdoucí, ale přesto v jednu chvíli zachytila záblesk podivně

zabarvené kůže na zápěstí pod bílým rukávem. Překvapením

rozšířila oči a otočila se na podpatku, aby onoho divnězbarveného člověka sledovala. Jelikož věděla, co je to za lidi, bylo

jí jasné, že tu určitě musí být kvůli Franklinovi, a potvrdilo se

jí to. Zjistila, že exoticky barevní lidé jsou dva, modrý a zelený

zátylek se k sobě často natáčely, jak si jejich majitelépovídali. Jane nepochybovala, že je jediná z davu, která jejich jazyku

rozumí. A právě jejich neochvějná jistota soukromí v davu jim

nebránila probírat vskutku zajímavé věci. Jane se drželanejblíže, jak to šlo, aby slyšela.

„Flotily už prý vyrazily. Bude trvat pár dní, než se semdostanou, takže je tak akorát čas vyzvednout od Franklina disk s daty a poslat jim ho.“

„Jak dlouho bude trvat, než Smíšek dorazí k... cíli?“

„Zmlkni. Mám pocit, že nás někdo sleduje,“ řekl Modrýpodezřívavě.

„Hloupost, na téhle zkurvené písčité hroudě nám nikdonerozumí,“ odmítl Zelený pobaveně.

„Ale i tak,“ řekl Modrý a najednou prudce zahnuli doprava. Jane o pár vteřin později zcela bezmyšlenkovitě zahnula za nimi do stíněné vedlejší uličky, kde vydechla úlevou nadnáhlým chladem.

Jenže pak jí kdosi zkroutil ruku za záda a přitiskl k ledvině čepel dýky.

„Tak jsi měl pravdu,“ řekl hlubší hlas a Jane zašilhaladozadu, aby podle barvy kůže identifikovala, kdo ji drží v šachu.

„Já jsem jen zabloudila!“ vypískla Jane a vzápětí siuvědomila svou strašlivou chybu, protože automaticky odpověděla v jazyku tete, řeči entických pirátů.

„A náhodou umíš po našem, že ano?“ obešel ji druhý a ona zírala do ostře řezané tváře se žlutýma očima a tmavomodrou pokožkou. „Kdo jsi, kopretinko?“

„Turistka,“ řekla stručně.

Modrý se na ni zadíval pozorněji a přemýšlel. „Ten tvůj ksichtík mi někoho připomíná. Nebyla jsi náhodouv televizi?“

„Ne,“ zalhala. Při včerejším zásahu policie a následnémvýslechu ji určitě minimálně jedna z kamerových sond zachytila do zpravodajství o desáté, než ji službukonající policistézahnali, a tím potenciálnímu zabijákovi nesmírně ulehčila práci.

Zatím po ní ale nikdo nikde nestřílel.

„Ty jsi ta, co jí zabili v hotelu přítele, no jasně!“ svitloModrému. „Čím sis to zasloužila?“

„Do toho ti nic není,“ odsekla.

Nůž v zádech zatlačil důrazněji. „Na to, abys odmlouvala, jsi v dost nevýhodné pozici,“ zasyčel Zelený vzadu. „Takželaskavě mluv.“

„Šli jsme se zeptat na pár věcí Alberta Franklina,“odpověděla Jane. „Zřejmě se mu to nelíbilo natolik, že sáhl kekrajnímu řešení.“

Stisk a tlak čepele povolil jako mávnutím kouzelnéhoproutku. „A na copak jste se ptali?“ zeptal se Zelený neklidně.Obešel ji, a Jane hleděla do dvou párů podezřívavých očí.

„To vám řeknu, až vy mi prozradíte, co tu děláte a proč s Franklinem spolupracujete.“

„Je mi líto, ale ne,“ řekl Zelený a skoro omluvně ji praštil do hlavy pažbou pistole. Pak ji jemně složili do stínu v prašné uličce a odešli.

*

„To nemyslíte vážně, Frankline!“ vybuchl rozčilením Zelený.

„Slíbil jste, že nám ta data předáte! Jak to, že je nemátepřiravená?“

„Děvčata, která jsem poslal za Warwickem a pak za tím, kdo nám ten disk ukradl, selhala.“

„Budeme muset admirálům zavolat, že se celá věc zdrží,“ řekl zachmuřeně Modrý. Otočil se od akvária s průhlednými tiridarskými medúzami. „Ale to se nedá nic dělat. Vy se snažte ta data sehnat znovu, Frankline, jinak pošleme planetárnípolicii záznamy o vašich ilegálních aktivitách.“

Franklin zbledl a přikývl. „Budu se snažit, pane Stone.“

Zelený se uklidnil a dodal příkře. „Do týdne. Jinak...“

„Budete ta data mít, pánové. Tentokrát už vše stoprocentně zajistím.“

Když odešli, Franklin rozechvělou rukou vyťukal na svém padu telefonní číslo.

„Habíbe? Poletíš na Legistu. Promluvíš si se SammymHidekawou a předáš mu ty kódy, kterými se dostane dokorporátní tajné databáze. Pak mu předáš peníze a vezmeš si od něj nová data. Jasné?“

*

Nad ze tří čtvrtin dodělanou lodí třídy Omega svítaloa sluneční paprsky si s chromovým povrchem lodi duhově hrály.

Sammy Hidekawa spokojeně postával opodál a tiše se kochal

výsledkem své práce. Všichni roboti fungovali, jak měli,svářeli, spojovali kabely, nastřelovali droboučká relé a pomalu

tvořili z nevzhledné změti kovových vnitřností mistrovské

dílo. I když na Legistě mělo už začít jaro, pořád byla po ránu

velká zima, takže Sammy zatím přešlapoval na místě, dýchal

si na zmrzlé ruce a upíjel pomalu chladnoucí kávu, kterou si

odkládal na pohyblivý pracovní stolek, jenž vedle něj poslušně

plul.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se Spencer O’Hara, šéfpatnáctého doku.

„Zatím pracují bez problému,“ hlásil Sammy. „Všechny jsem je kompletně restartoval.“

„Tak to je boží!“ lebedil si O’Hara. „Jestli tuhle mrškudokončíme včas, prémie nás neminou.“ Poplácal Sammyho po rameni tak, že ten málem upadl. Sammy nesnášel, když se ho někdo dotýkal v tom rádoby chlapském, bodrém slovasmyslu, hlavně ne O’Hara těmi obrovskými zpocenými tlapami. Sammy byl vždy hladce oholený, učesaný, voňavý, jako kdyby vypadl ze žurnálu. Jeho maminka ho vždy velmi tiše, ale tvrdě napomínala, aby byl neustále tím čistým, upraveným, tichým chlapečkem, který nedělá problémy.

Jenže ani prémie nestačily na životní styl, který Sammy dopřával své pomalu senilnějící matce, trávící podzim života v penzionu Cedrový háj na St. Claře.

Mačkal v ruce externí disk, který mu včera večer předalsnědý, hrozivý muž hned před příletovou halou legistanského kosmodromu. Spolu s touhle maličkostí obdržel Sammyvelmi příjemný balík peněz, díky kterému mu riskantnost úkolu, kterým byl pověřen, nepřišla nijak závratná. K jeho štěstí na směně chyběl jeden z jeho kolegů, a tak si Sammy u O’Hary vyprosil možnost za kolegu zaskočit.

„Úplně do večera tu být nemůžu, ale tak do pěti jo,“oznámil předákovi s úsměvem. O’Hara byl samozřejmě na vrcholu blaha a poplácal Sammyho vděčně po rameni: „Chlapče, tebe nám sem seslali všichni svatý.“ A jelikož byl Sammy pilný, příkladný pracovník, nikoho ani nenapadlo zjišťovat, proč ve třináct hodin dvanáct minut připojil do slotu kolegovapočítače externí disk, proč se nespustil žádný alarm detekující cizí hardware a proč Sammy tento disk v patnáct hodin čtyřicet pět minut odpojil a schoval do kapsy svého overalu.

Cítil se jako hrdina, který to těm parchantům shora pěkně natřel. Po směně se najedl u Wua v restauraci na nároží,u Savonniera si koupil dvě lahve kvalitního vína a v koloniáluzákladní potraviny pro přežití. Nacvičeným mrknutím okaodemkl dveře své vilky a vstoupil dovnitř.

Chloe ho nepřišla přivítat, a tak znejistěl. Už za rohemzjistil, že má návštěvu – v křesle naproti stolnímu počítači seděla tmavá postava. Rozsvítil a nezvaný host podrážděně zamrkal.

Byl to ten člověk, se kterým se setkal u kosmodromu. Habíb, Franklinův vyslanec. „Máš to?“ vyštěkl bez pozdravu.

Sammy lítostivě protáhl obličej. „Mám, ale zapomněl jsem to v práci v overalu.“

„Cože?“ zavrčel Habíb a zvedl se do svých impozantních dvou metrů výšky.

„Neboj,“ usmál se pokojně Sammy. „Overaly nám perou až v pátek, zítra je čtvrtek. Přinesu to, fakt to přinesu.“

„Dobře. Ale jestli se na to podíváš, trest tě nemine. Navíc tvůj předák dostane zajímavý materiály o tvých finančních nákladech a bude se určitě ptát, kdes na to s platem údržbáře vzal.“

„Sráč jeden, z toho jde opravdu strach,“ ulevil si Sammy, když Habíb odešel. Chloe se vrátila a zamňoukala si o žrádlo. Sammy se na ni usmál a odešel do kuchyně. Pak si nalilsklenku vína a vytáhl z kapsy bundy šedavou cihličkus požadovanými daty.

Takové trapné výhrůžky. Samozřejmě že se podívá, co pro Franklina ulovil, a jestli to není taková vzácnost, snad by se z toho dalo vytřískat ještě víc.

*

„Tak jak to vypadá?“ Franklinova tvář vznášející se nad deskou

hotelového počítače vypadala drobet ustaraně.

„Ten malej hajzlík mi lhal.“ Habíb zíral na data ze Sammyho počítače, který mu při návštěvě napíchl. „Otevřel to a prohlíží si soubory.“

„Křivák jeden. Fajn, takže až ti zavolá, setkej se s ním, vezmi si od něj disk a uřízni mu oba malíčky. Neposlušnostnetoleruji,“ pronesl Franklin rozvážně. „Zatím.“ Přenos dle protokolu o hovoru přerušil volaný.

„Jak je libo, pane šéf,“ pronesl Habíb do ticha. Vstalz pohovky, pousmál se a šel si nabrousit čepel švýcarského nožíku, který zdědil jako čtvrtá generace.

*


31

Sammy Hidekawa naříkal a nevěřícně zíral na loužičky krve, ve

kterých se máčely jeho oddělené malíčky.

Zaječel bolestí znovu, když mu Habíb zvedl rukua zapalovačem kauterizoval rány, nejdřív na levé, pak na pravé ruce.

Sammy se bolestí počural a přes slzy nic neviděl.

„Ka... kapesník,“ zakoktal. Habíb mu jeden podal zezásobníčku na lince. Jemně mu utřel slzy a nechal ho vysmrkat.

„Dělám to nerad,“ řekl Habíb, „ale rozkazy jsou rozkazy.

Neměl ses na to dívat, já tě varoval.“

„Chá... chápu,“ kývl rozrušený Sammy. „Budeš mi ještě

něco...“

„Ne, ne,“ upokojil ho Habíb. „Jen si je vezmu,“ řekla zkoprnělý Sammy sledoval, jak jeho malíčky mizí v termokrabičce.

Dalšími dvěma ubrousky Habíb utřel krev z linky.

„Tak zatím,“ řekl přátelsky Habíb. Jakmile zaklaply dveře,

Sammy se svezl na podlahu vedle linky a japonsky pořvával ty

nejvulgárnější nadávky, které mu přišly na jazyk. Trvalo mu

hodně dlouho, než byl schopen vstát a jít se vykoupat.

Navíc ty zatracené pahýly bolely celou noc.

*

Jane si usmyslela, že se do doby, než ti barevní chlapíci odletí,

bude poflakovat okolo kosmodromu. To se nakonec stalojednodušším, než se obávala – místní údržba zrovna braladobrovolníky na úklid lodí. Sice si soustavně máčela rucev páchnoucím roztoku pro čištění kovů, měla však dění na kosmodromu

doslova jako na dlani.

Tou dobou na kosmodromu kotvily přesně čtyři lodě – jedna

nákladní, dvě údržbářské a jako pěst na oko mezi nimi trůnil

lesklý šíp soukromé jachty. Gempana čilýmmeziplanetárním ruchem neoplývala, mnoho lidí z vnitřních korporátních


32

planet ji pořád považovalo za zapadákov. Vzduch u ramp voněl

ozónem a ani jedna z lodí se nechystala odletět. Obědovápauza vylákala všechen pozemní personál do kantýn, a tak byla

přistávací plocha liduprázdná.

Lány betonu sály sluneční teplo a Jane měla chuť vyzout si boty a dojít ke svému cíli pěšky. Takhle musela přejítv uzavřených traktorkách kilometr dlouhou pláň. Oním cílem bylaStatečná jiřička, levná ubytovna na konci přistávacího prostoru spojená s celkem slušnou hospodou.

Většina pilotů frachťáků a opravárenských lodí tamvegetovala celou dobu, než na ně přijde řada s vykládáním nákladu, aby pak jako želvy z ulity na chvíli vylezli do světa a zase z něj slezli. I přes to, že na kosmodromu už pár dní pracovala, do Jiřičky vkročila poprvé. Předpokládala, že své barevnékamarády tam nenajde, protože pokud koketovali s Franklinem, už jenom ze slušnosti jim zajistí jiné bydlení. Pilota jachty mezi štamgasty také nenajde, i když kdysi slyšela zkazky o boháči, který i na svém věrném pilotovi škudlil, jak mohl. Sem se chodilo pro pití, na pokec a občas pro nějakouvyžilou společnici, která se motala okolo stolů. Pokud atmosféra zhoustla, a bylo jedno, kvůli čemu, tak i pro solidnínakládačku.

Když vešla dovnitř, tak jako ve všech hospodách všech časů a planet hovor utichl, aby se o pikosekundu později vrátil do zajetých kolejí. Došla k baru a uvelebila se na jedné z vysokých stoliček, které snad pamatovaly první kolonisty. K barmanovu zklamání si dala jen rýžovou limonádu.

Začala poslouchat okolní hovory. Tete nezaznělo nikde. Zklamaně upíjela sladký nápoj, a když se k ní barmannachomýtl, pronesla: „Potřebuju informaci.“

Barman lhostejně obsluhoval hosty, i když dotaz určitěslyšel. Jane se lehce pousmála a vytáhla padesátineolibrovou bankovku. Barman se plynule přesunul k ní a stejně plynulým pohybem schoval peníz k sobě.

„Nebyli tu nějací entičané?“ zeptala se Jane.

„Ne,“ řekl barman s potutelným úsměvem na tváři, „ale zrovna teď dva dorazili.“

Jane se prudce ohlédla. Do dveří právě vcházeli Zelený s Modrým. Zuřivě studovala dno své sklenice, dokud si nebyla jistá, že ji ti dva minuli. Pak nenápadně obhlížela, kam si sedli.

„V salónku,“ upozornil barman, když viděl, jak Jane kroutí hlavou. „Zaplatili si ho už včera.“

Pokývnutím poděkovala, svezla se ze židle a zamířilak salónku. Mezitím si odjistila pistoli a na baru nechala dalšíbankovku.

Modrý se Zeleným byli nesmírně překvapení, když k nim Jane vstoupila. Zelený se neklidně zavrtěl.

„Nech ten nůž, kde je,“ řekla vlídně. „Přeci si nechceš tady s parťákem oddálit odlet, že?“ Ruku s pistolí měla volně podél těla.

Jenže Modrý na nic nečekal, prudce se zvedl a vyběhl zesalónku ven. Zelený se omluvně usmál a pak vyrazil taky.

„Idioti!“ zavrčela Jane a vydala se za nimi. V nálevně jeneviděla, ale barman mlčky ukázal palcem vlevo od salónku. Asi byl na prchající účastníky nevydařených schůzek zvyklý.

Venku podrážděně zamrkala, když ji rozpálené sluncezabodalo do obličeje, a rozhlížela se, kam asi oba uprchlíci mohli zamířit.

Nebyli moc daleko, což bylo na lidi, kteří využívajínanotechnologie skoro ke všemu, zarážející.

Rozběhla se, oči upřené na své cíle. Brzy začala trochusíat, protože jí do plic se vzduchem vnikal i jemný gempanský prach. To jí přidalo na zuřivosti. Zabrala a začala se přibližovat ke svým cílům. První na ráně byl Modrý, který už pěkně funěl a zpomaloval. Evidentně neměl bůhvíjakou kondičku. Jane do něho z boku strčila, takže se úplně vyklonil z plánované trasy a nakonec zakopl a natáhl se. Zelený na tom byl trochu lépe, pořád ještě neztrácel rychlost. Běžel k oprýskané nákladní lodi. Jane zaťala zuby a vydolovala zbytky sil. Měla pocit, že jí exploduje hrudník.

Zelený už začal zpomalovat a Jane s ním. Nakonec vedle sebe stáli a prudce oddechovali.

Zelený vyčerpaně zvedl dlaně.

„Javirai Sungová, vy nás nechcete zabít,“ prudce oddychoval.

Jane se na něj překvapeně podívala.

*

Utekla z Entiky v patnácti, od protokolů, nařasených rób, od

kamarádů, které měla ráda, od bratra, od matky, ale hlavně od

otce, zarytého tradicionalisty, který trval na dodržováníprotokolů. Jane už od dětství vtloukali do hlavy, že bude dědičkou

Persepolis a vdá se za dědice jiného dómu. Nebo, až nazraje

čas, přímo za jaziree, vládce jednoho z devíti pirátských měst,

která kromě Janina domova zdobila terraformovaný měsíc

Entiku.

Křičela, hádala se, vzpírala. V jednu chvíli měla dojem, že ji otec, vždy distingovaný muž, v tu chvíli však vzteky bez sebe, snad opravdu uhodí.

A pak schoulená několik dní pod modrým okemnadsvětelného reaktoru jedné z lodí navracející se do korporátua vezoucí špiony zpřetrhala všechna pouta.

Jenže teď byla tady, na Gempaně, Ramsay byl kvůli Albertu Franklinovi mrtvý, kamarády kromě parťáků ve sboru si k sobě za dvanáct let téměř nepustila... Zvědavost byla zkrátkasilnější než místní vazby.

Něco se děje, a já chci být u toho. Něco, v čem má určitě prsty i můj otec.

*

Albert Franklin se zarazil, když s Modrým a Zeleným viděl

i Jane Sungovou. Vycítil podraz a neklidně se svých klientůzetal: „Co ta tady dělá?“ Stáli před lodí a teplý vzduch jimčechral vlasy. Ani Jane nebyla ráda, že obchodníka vidí, a neustále

se na něj mračila.

„Setkali jsme se v Refně a pak tady v hospodě,“ řekl Zelený nenuceně. „Máte to pro nás?“

„Mám,“ řekl Franklin a odevzdal Zelenému disk s daty.Pořád zíral na Jane. „Měla jste být mrtvá,“ zavrčel, když ji míjel.

„Takže to jste byl vy?“ zasyčela jedovatě. „Vy jste zabilRamsaye?“

„Měli jste chcípnout oba,“ řekl a Jane poprvé uviděla pravou Franklinovu tvář. Stáhl se jí žaludek.

„Co to má znamenat?“ nechápal Modrý. „Vy jste nechalněkoho popravit?“

„Mého kolegu, detektiva,“ řekla hořce Jane. „Příliš jsme se vyptávali na tu mrtvou.“

„Andreu?“ tipl si Zelený.

Jane na něj ohromeně zírala. „Jak o ní víte?“

Zelený neodpověděl. „Frankline, my jsme si nepřáli žádné zbytečné oběti,“ řekl obchodníkovi nepřátelsky. „Našeobchodování právě skončilo. Odejděte.“

Franklin po Jane nenávistně šlehl pohledem, ale naZeleného se jen zašklebil: „Nejste jediní z vašich lidí, kdo se mnouobchoduje.“ Pak nastoupil do luxusního aeromobilu, který stál za lodí, a odjel z kosmodromu pryč.

„Vysvětlíte mi to?“ nechápala Jane.

„Svůj případ máte vyřešený, lady Jane, můžete odletět, kam chcete, a nikdo vám o život usilovat nebude, tím jsem si jistý.“

„Opustit vás? Ani omylem. Tady se rozehrála vysoká hra a já chci vědět, co z toho vzejde. Letím s vámi.“

„Dobrá,“ pokrčil rameny Zelený a gestem pozval Jane do útrob lodi. Tam jí začal nad hrnkem horkého gempanského rumu vyprávět.

„První disk s daty měla získat paní Andrea, jak vyplynulo z Franklinova vyprávění. Ta ale zemřela a disk jí byl odcizen. Pan Franklin slíbil, že data získá z jiného pramene, a tododržel. Útok na pana Ramsaye byla jeho iniciativa plynoucí z hloupého zmatkování. Mrzí nás to, javirai Sungová, alenemáme s tím nic společného.“

„Víte, že za průmyslovou špionáž se kdysi i popravovalo? Chcete jít s korporáty do války? Proto jim kradete data?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Modrý. „To vám mohu říct i ze svépozice. Sice bychom k tomu měli tisíc a jeden důvod,“ protočil v prstech harddisk od Franklina, „protože jestli je jen polovina věcí tady na tom harddisku tak... významná, jak nám bylořečeno, máme dost silný argument k vyjednávání.“

„A co tam má být?“ optala se Jane.

Modrý hodil malým hranolkem do vzduchu, aby hovzápětí schoval ve velké dlani. „Taková malá korporátní Pandořina skříňka.“

Kapitola 3

„Takže vám děkuji za pozornost, nominovaným blahopřeji

a sejdeme se příští týden zase tady,“ uzavřela aktuálnímítink Patricie Stephensonová, usmála se na skvadrutmavých obleků, které si vypínaly pady, a pomalu si uklízela

i svoje materiály. Když zvedla hlavu, zjistila, že na ni nějaký

tmavý oblek čeká. Owen Phillips, jeden z nejvýkonnějších

lidí v týmu. Vždy krotký muž v tuto chvíli stěží potlačoval

vztek.

„Můžeme si promluvit?“ vyhrkl příliš nahlas, až se poslední odcházející účastník mítinku otočil.

„Jistě,“ řekla klidně, přešla ke dveřím zasedačky a v poklidu je zavřela. Průhledné stěny místnosti ztmavly.

„Co máš na srdci?“ zeptala se vlídně.

„Proč jsi mne nevybrala do toho týmu?“ vyštěkl zuřivě. „Dlouhodobě mám v této tematice nejlepší výsledky, a ty na šéfa skupiny nominuješ Ortegu! Vždyť je tu sotva pár měsíců!“ Raněná ješitnost z něj tryskala v zuřivýchgejzírech.

„Uklidni se, sakra!“ křikla ostře a blahosklonný výraz i mluva byly ty tam. „Nenapadlo tě náhodou, že tě třeba potřebujujinde než na nějakou trapnou kampaň, kterých jsi zvládl dvanáct do tuctu?“

Zmlkl a ohromeně na ni zíral.

„Oficiální vyhlášení nebude, takže potlesk a chválunečekej,“ už se uklidnila. „Chtěla jsem ti to říct při dnešní večeři, ale ta tvoje pitomá ctižádostivost...“ zavrtěla hlavou. „Víc ti řeknu později. Ještě nemám potřebné materiály. Je to aleotázka hodin.“

„Takže dnešní večeře platí?“ zeptal se zaraženě. Nebylzvyklý, aby mu tak rychle kdokoli sebral vítr z plachet.

„Pochopitelně.“ Když ho míjela, ucítil její silně kořeněný gempanský parfém. Položila mu štíhlou, snědou ruku narameno a dýchla mu do ucha: „A nejen večeře.“

Phillips chvilku zkoprněle stál, než si uvědomil, že stěnyzasedačky opět zprůhledněly, Patricie je pryč a on by mělpokračovat ve svém standardním pracovním dnu.

*

„Takže?“ zeptal se Alex Wallbard. Patricie k němuautomaticky přistoupila, když uviděla, jak zápolí s kravatou. Úspornými

pohyby mu vázanku upravila tak, aby nevypadal jako blbec.

„Díky,“ řekl a naklonil se, aby ji políbil, ale uhnula mu, a tak se

jen lehce dotkl rty jejího pravého lalůčku.

„Phillips je prchlivý idiot, ale výborný pracovník, takže se pro projekt skvěle hodí,“ řekla Patricie.

„Už tě přestal bavit?“ zeptal se Alex pobaveně.

„I kdyby ano, tebe to nemusí vůbec zajímat,“ odsekla.

„Co jsi tak nabroušená?“ nechápal.

„To si jako myslíš, že když jsi mě vytáhl z bahna zákaznické podpory až sem, do velení, budeš pořád kontrolovat, s kým se stýkám?“ zuřila. S trhnutím mu dotáhla uzel na kravatě, až zalapal po dechu.

„To mě chceš zabít?“ zasípal a povolil si ji.

„Ne, promiň, jen jsem... víš, ten projekt a zase novávýběrová řízení... je toho nějak moc. Projev k zítřejší příležitosti budeš mít ovšem připravený,“ hodila se opět do móduprofesionálka každým coulem.

„Výborně,“ řekl Alex a ze zakódovaného šuplíku vytáhlnaditou papírovou obálku. „Materiál je sice děsný anachronismus, ale myslím, že se k super tajné dokumentaci celkem hodí. Dej to tomu kreténovi, až uznáš sama za vhodné.“ Podal obálku Patricii. „A Pat?“ zeptal se s mírnou otázkou ve hlase.

„Hlavně neškemrej,“ odbyla ho tvrdě, vzala obálku a odešla. Kristepane, pomyslela si rozčileně, už aby se všechno dalo do pohybu...

*

Nakonec si předání obálky nechala až na pozdní večer. Jakmile

se osprchovala, vrátila se nahá do ložnice a začala sepřehrabovat v kabelce. Owen na ni upřeně hleděl. „Zapalovač když tak

mám,“ řekl a začal šmátrat na nočním stolku.

„Ten nehledám,“ odtušila nevlídně a vytáhla obálku. Tu pak hodila Owenovi na postel. „Až si to nastuduješ, tak tookamžitě spal a opovaž se nepřijít na místo určení.“

„Dobře,“ řekl a jemně si Patricii přitáhl k sobě. Zavrtělahlavou. „Musím jít domů a pořádně se vyspat, jdu do práce hodně brzy, abych připravila ještě podklady na Alexovu tiskovku.“

Owen přikývl. Zítra se má v showdómu představit nový typ superluxusní jachty, a předobjednávky se hrnuly i odPentecostova korporátu.

„A příště?“ nechal viset otázku ve vzduchu.

„Pokud ne před odletem, asi budeš mít dlouhé obdobípůstu,“ zasmála se a políbila ho na rozloučenou. Její kořeněný parfém z pokoje vyprchával jen pomalu.

*

Vrátila se domů a vztekle mrskla kabelkou do křesla. Od jisté

doby byla až nezdravě našponovaná a měla pocit, že všechny

ty malé hry, dílky velké pohyblivé skládačky, které si rozsypala

před sebe a měla pomalu pokládat k sobě, nestačí ani uhlídat.

Nalila si trochu skotské a lehce smočila rty. Jakmile se jí do žaludku propálilo teplo alkoholu, trochu se uklidnila.

„Zvládneš to, zvládneš to, Alex je nafoukaná nula, a ty jsi nejlepší,“ povzbuzovala se. Ona je přece tím krkem, který hýbá hlavou Wallbard Corp. A navíc, od té doby, co je ve spojení s...

Zacvrlikal jí pad. Rozbušilo se jí srdce, jestli to není ten, na koho teď myslela. V duchu se uchechtla. Takové schopnosti on nemá.

A skutečně. Tohle byl jeden z jejích asistentů, značněbezskrupulózní člověk, kterého si koupila výhradně pro špinavou práci.

Ale teď jí udělal neskutečnou radost.

„Přijal to? Vynikající. Kdo? No O’Brienová, kdo jiný.Bezmezně té zrzavé mrše věří. Proč? Četl jste její životopis? Je to bývalá vojanda...“ Pak se pousmála. „Pokud je tak dobrý, jak se říká, tak to pro něj problém nebude.“

*

Drobná zrzavá žena stála pod sprchou a nechávala vodustékat do prohlubní jizev. Neměla jich málo. Tady čistý průstřel,

tady hornatá růžová masa ztvrdlé kůže po špatně zaštupované


41

bodné ráně, drobné bílé čárky po řezech, a tu největší, tu měla

na duši. Už hodně dlouho.

Sprcha jí připomínala šumění deště a déšť zase poslední akci v uniformě.

Ondeni, vězeňská planeta, blátivá koule, kde pořád pršelo nebo sněžilo. Ti nejopovržlivější jí říkali „koule sraček“,a určitě tím nemysleli jen jemnou, jílovitou půdu.

Jedno celkem obyčejné ráno se právě na této planetěprobudil vězeň číslo 85649, vlastním jménem Noe Grünwald,a prozřel jako nástupce tří velkých mužů z dávných dob – Stalina, Maa a Che Guevary. Domluvil se s několika desítkami dalších mužů, že je čas zaříznout ondenský vězeňský systém a navrátit všechnu moc nebohému vězeňstvu.

„Budeme novou Austrálií!“ hřímal, když věšeli na jednu z hlídkových věží ředitele Věznice 1. Šílenství se přelilo jako brutální, krvavá vlna přes zdi a oplocení z jedné věznice do druhé, třetí, čtvrté... Kápové místních gangů se přes noc stali žalobci, soudci a katy všech, kdo jejich Ondenskémupolitbyru a Lidovým milicím stáli v cestě. Osvobození vězňové plenili a vypalovali městečka, ve kterých žily rodiny dozorcůa pomocného personálu, vraždili, znásilňovali, a když ve třetím týdnu vzpoury osvobodili ženské věznice na protější polokouli, začali okamžitě zakládat novou generaci ondenského lidu.

Planeta zažívala dobu temna, jakou si její kolonisté nikdy nedokázali představit.

A teprve šestý měsíc časů teroru, kdy neměl nikdo nic jisté, se první jednotky Spojené korporátní armády, narychlospíchnuté a vyzbrojené z těch nejtvrdších členů policie, záchranářů a hasičů, vylodily z ještě novotou vonících výsadkových lodí, aby začaly krvavou kontrarevoluci.

Teprve dvacetiletá Barbara O’Brienová byla meziposledními, kdo zablátil kanady ondenskou půdou. Vybrali ji jako nejlepší absolventku aktuálního ročníku policejní akademie. Když jí řekli, že bude místo policistky vojandou, protože to korporáty potřebují, pokrčila rameny a šla.

Trvalo tři roky, než se vězně podařilo zatlačit zpátky,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist