načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čas noc – Ljudmila Petruševská

Čas noc

Elektronická kniha: Čas noc
Autor: Ljudmila Petruševská

Deníkové zápisky fiktivní básnířky Anny Andrijanovny jsou souvislým, jízlivým i skrytě láskyplným proudem emocí, s nimiž předkládá a komentuje situaci svou a svých nejbližších - dcery a jejích ostudných milostných eskapád; syna, toho času ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pistorius a Olšanská
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 140
Rozměr: 17 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z ruštiny přeložila Erika Čapková
Skupina třídění: Ruská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-9040-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Deníkové zápisky fiktivní básnířky Anny Andrijanovny jsou souvislým, jízlivým i skrytě láskyplným proudem emocí, s nimiž předkládá a komentuje situaci svou a svých nejbližších - dcery a jejích ostudných milostných eskapád; syna, toho času ve výkonu trestu; staré matky, jejíž mysl se pomalu, ale jistě rozpadá; nekriticky milovaného malého vnuka, o nějž se stará. Velmi hubené příjmy z literární činnosti nutí Annu k ponižující roli stálého prosebníka, ne-li příživníka, a její afektovanost a hyperkritičnost jí situaci také zrovna neulehčuje... Psychologicky brilantní novela nabízí hluboce soucitný obraz rodiny v těžké krizi i toho, jak neustálý pohyb na hraně hmotné bídy otravuje duši, způsobuje permanentní podrážděnost a drásání sebe i druhých, ale přináší i "životodárnou sílu urážek". Autorka postupně odkrývá osud své hrdinky s drastickým naturalismem, ale i s nadhledem místy až groteskním.

Popis nakladatele

Ljudmila Petruševská (*1938) se v devadesátých letech 20. století, kdy její texty mohly konečně vycházet bez omezení, rychle stala jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších představitelek současné ruské literatury. Její knihy jsou skvěle přijímány jak čtenáři, tak kritikou a literární vědci v ní vidí pokračovatelku tradice velkých ruských spisovatelů Dostojevského, Gogola a Babela. Novela Čas noc, poprvé vydaná časopisecky v roce 1992, je jejím patrně nejvýznamnějším dílem. Byla nominována na ruskou obdobu Bookerovy ceny, přeložena do více než třiceti jazyků a dočkala se světového ohlasu.

Výrazně expresivní text fascinuje svou stylistickou dokonalostí, rychlým spádem a otevřeností. Zápisky ústřední postavy, básnířky Anny Andrijanovny, zachycují krutou bídu života v pozdní sovětské éře, která se promítá i do rodinných vztahů. Před čtenářem se odehrává souboj vypravěčky s ostatními členy rodiny i s vlastní existencí. Tato konfrontace je bezohledná a plná zákeřných úderů, čtenář však v knize vedle naturalistických scén nalezne také notnou dávku nadhledu a černého humoru.

„Je to napůl zábavná a napůl zoufalá kniha – skvělé představení velkého talentu.“ Kirkus Review

„Tato proslulá ruská autorka dokáže být tak znepokojující, že její tvorba byla zakázána dlouho poté, co v Sovětském svazu umožnili vydávat Alexandra Solženicyna. A to i přesto, že její texty nijak nevykřikují ‚politická‘, ‚disidentská‘ nebo jiná hesla. Její texty prostě křičí.“ Elle

Zařazeno v kategoriích
Ljudmila Petruševská - další tituly autora:
Čas noc Čas noc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ãas noc

L J UD MI L A P E T R U· E V S K Á

Pistorius & Olšanská


Ljudmila Petruševská (*1938) se v devadesátých letech

20. století, kdy její texty mohly konečně vycházet bez

omezení, rychle stala jednou z nejznámějších a nejvý

znamnějších představitelek současné ruské literatury.

Její knihy jsou skvěle přijímány jak čtenáři, tak kritikou

a literární vědci v ní vidí pokračovatelku tradice velkých

ruských spisovatelů Dostojevského, Gogola a Babela.

Novela Čas noc , poprvé vydaná časopisecky v roce 1992,

je jejím patrně nejvýznamnějším dílem. Byla nominována

na ruskou obdobu Bookerovy ceny, přeložena do více

než třiceti jazyků a dočkala se světového ohlasu.

Výrazně expresivní text fascinuje svou stylistickou doko

nalostí, rychlým spádem a otevřeností. Zápisky ústřední

postavy, básnířky Anny Andrijanovny, zachycují krutou

bídu života v pozdní sovětské éře, která se promítá i do

rodinných vztahů. Před čtenářem se odehrává souboj

vypravěčky s ostatními členy rodiny i s vlastní existencí.

Tato konfrontace je bezohledná a plná zákeřných úderů,

čtenář však v knize vedle naturalistických scén nalezne

také notnou dávku nadhledu a černého humoru.


Photo © Anastassia Kazakova


Prozaička, básnířka, dramatička, autorka knih pro děti

a scénářů animovaných filmů Ljudmila Petruševská

(*1938) je považována za jednu z nejvýznamnějších

představitelek současné ruské prózy a dramatu. Vystudo

vala žurnalistiku v Moskvě. Publikace dvou povídek v ča

sopise Aurora v roce 1972 odstartovala více než deset

let vynuceného ticha, které skončilo teprve s uvolněním

poměrů v období perestrojky. Její povídky a hry se pak

rychle dostaly do širokého povědomí.

Petruševská dává přednost kratším prozaickým útvarům –

povídkám a novelám, které mívají experimentální cha

rakter, žánrově tíhnou ke grotesce, absurdnu, magické

mu realismu, anebo k drastickému naturalismu (tzv. čer

nucha ). Osudy jednotlivých protagonistů jsou často

drastické, Petruševská však na své postavy nepohlíží jen

jako na oběti, často jim ponechává naději a víru v zázraky.

Publikovala přes třicet prozaických knih, z nichž je třeba

zmínit alespoň sbírky povídek Nesmrtelná láska (Бес

смертная любовь, 1988) a Dvě carství (Два царства,

2007). Jejím patrně nejznámějším a nejpřekládanějším

dílem je novela Čas noc (Время ночь, 1992). Do češtiny

byla kromě této novely přeložena sbírka povídek Byla

jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě (česky

2018) a čtyři divadelní hry To jsou věci (česky 1985), Ho

diny hudby (česky 1988), Syrová kýta (česky 1991) a Temná

komora (1988, česky 1994).

Ljudmila Petruševská je držitelkou řady literárních cen, na

příklad Ceny Alexandra Puškina (1991), Ceny Triumf (2002),

Státní ceny Ruské federace (2003), ceny World Fantasy

Award (2010) a ruské prestižní ceny Velké kniha (2018).





Lj ud mi la Petruš evská

Čas noc



Z rušti nypř eložila

Eri kaČapková

Pi storius & Olšanská

Př íbr am2019

LL JJ UU DD MM II LL AA PP EE TT RR UU ·· EE VV SS KK ÁÁ

ãas noc


Publikac e byla redakčně a vyda vatelsky připravena v rámci semináře

Nakl ad atelsk á praxe na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Pr aze

a vyd ána s laskav ou finanční pomocí gr antového programu ruské

nadace Institut pe revod a Bibli i.

The publication of the book was negotiated through Banke,

Goumen & Smirnova Literary Agency (www.bgs-agency.c om).

Text © L udmilla Petruschevskaya, 1992

Tr anslati on © Erik a Čapková, 2019

Ty pography © K lár a Horová, 2019

IS BN 978-80-7579-071-2 (PDF)

IS BN 978-80-7579-040-8 (tištěná kniha)


Za zvonil telefo n a ž enský hlas řekl :

„Pr om iň te , že v ás ruší m, ale po mámě,“ odml če la s e, „po mámě tu zbyly ru ko pi sy . My sle la js em si, že byste si je tře ba mohla pře čí st. Byla t o básní řka. Pochopím samozřejmě, kd yž ne bud et e mí t č as. Mo c prá ce ? Rozumím. V tom případě se oml ouvá m.“

Za dv a týdny při še l v obálce rukopis, zap ráš ené desky a v nic h spo usta pops aný ch lis tů, š koln ích sešitů a dokonce formulářů na telegram. Podtitul: Zápisky na k raji stolu. Zpáteční adr esa i p říjm ení chyběly.

Nechápe, že by se na návštěvě neměl l ačně vrhat k toa - let ní mu stolku a brát do rukou všec hny ty vázičky, sošky, fla - konky a hlavně ne šperkovničky. Nemůže se nad talířem ptát, jes tli si může přidat. Sotva jsme přišli do cizího bytu, hned někam leze, dí tě hladu, na podlaze pod postelí našel zapome - nuté autíčko a myslí s i, že ten objev je teď je ho, celý šťastný si ho t iskne na prsa, září a ukazuje paní domu, co právě našel a kd e: že to samo zajelo pod postel! A moje přítelkyně Máša, to je jí vnuk nech al zajet pod poste l dáre k od ní, angličáka, a za pomněl na n ěj, ona, tedy Máša, nervózně v yc hází z ku - chyně, mezi jejím vnukem Denis em a mým Timočkou začíná

9


divoká šarvá tka. Byl to hezký byt z poválečné d oby, p ři šl i jsme

si půjčit, než dos ta nu důchod, všichni s e teď trousil i z kuchyně,

ol izo vali si mastné rty a Máša se musel a kvůli nám do té ku

chyn ě j eště j ed no u vrátit a přemýšlet, co b y nám tak dala, aby

jim samot ným neubylo. Situace se má asi takto: Denis se vrhá

na autíčk o, ale ten můj nešťa st no u hračku n ec hc e pust it ,

Deni s má přitom těchhle aut celou fůru, mohl by je z flek u vy

stavovat, j e mu devět let a je to pěkný dlouhán. Odtrhávám

Ti mu od Denise i jeho autíčka, T im oč ka se vzteká, příště by

nás ani nemuseli pustit, Máš a beztak v áhala, když mě uviděla

v kukátku ! Následně ho vleču do koupe lny , aby se umyl,

pl áčem je dočista zesláblý, hys terie v ci zím do mě! Proto nás

ne mají rádi , kvůli Timočkovi. Já se ale chová m jako angl ická

kr ál ovna, všechno odmítám, tedy co všechno: slazený čaj se

su šenkami! Piju jejich čaj a mám k tomu chleba, co jsem si

při nes la. Nenápadně ho uždibuju z pytlíku, neboť hlad ovět za

ciz ím s to lem je nesnesitelně trýznivé, Ti ma se už pustil do

sušenek a ptá se, j estli si je může namazat másle m (na stole

je zapomenutá máslenka). P ro tebe taky? zeptá se Máša. Pro

mě je ale hlavní nakrmit Timofeje : Ne, děkuju, namaž radši

Ti močkovi tl ustší vrstvu, c hceš je ště, T im o? Zachytím pode

zř ívavé pohledy Denise, st ojícího mezi dveřmi, nemluvě o zeti

Vl ad im irovi, ten radši odešel kouřit na schodiště, a jeho ženě

Oxa ně, která právě vešla do kuchyně, a i když moc dobře ví

o mém trá pení, přímo před Ti mou říká (a celá se naparuje):

„Ta k ja kp ak , teto Aňo (to jsem já) , c hodí k vám Aljona?

Ti mo, navštěvuje tě tvoje máma?“

10


„Ale jdi, Duněčko (to je její dětská přezdívka), Duňašo, vždyť už jsem ti to říkala. Aljona je nemocná, pořá d má zá nět pr su. “

„Z ánět prsu???“ (A vlastně to znělo j ak o: Cože, zánět? Ona už zase koj í???)

Sebrala jsem ještě pár sušenek, do brých másl ových sušene k, a vedu Ti mu z k uchyně do obýváku k te levi zi, h onem, honem, za chvíli bude večerníček, i když zbývá ješt ě půl hodiny.

Oxa na je nám ale v patách a řík á, že by se asi mělo dát vě dě t k Aljoně do pr áce, že mat ka nechala dítě napospas os udu. Napospas o sudu, to znamená napospas mně? To jsou mi věci.

„Kam do práce, neblázni, Oxanko, vždyť je doma s mimi nkem.“

Pak se mě j eště vyptává, je stl i Al jona to dítě čirou náho - dou nemá s tím, o kterém jí po telefonu vyprávěla, že si nikdy ne dokázala představit, že bude prožívat takovou lá sku: že pl áče, vzbudí se a š těstím pláče. S ní m? Jak si ode mě Aljona ch těl a půjčit na družstevní byt, ale m y jsme peníze neměli, protože jsme zrovna kupovali nové auto a opravovali chatu? To je on? Odpovídám, že netuším.

Vš ec hno tohle vyptávání má jediný cíl, odradit nás od další ná vštěvy. Přitom se ty dvě, Duň a aAljona, dřív k amarádily, když byly malé, jel i jsme společně na dovolenou do Pobaltí, já, teh dy mladá a opálená, můj muž a děti a Máša s Duňou, př iče mž Máša se vzpamatovávala po urp utné snaze uhnat jed - no ho m užského, musela kvůli němu na potrat, on ale zůstal

11


se svojí rodino u a zároveň si ni c neodpíral, ani mode lku

Tamku, an i l eningradskou Tusju, Máša to všechno věděla a já

jse m ještě př ili la olej do ohně, poně va dž jsem zn ala ješ tě

jednu ženu z fi lmové akademie, kterou š iroko da leko prosla

vily j ejí v ýstavní boky a skutečnost, že jí po svatbě přišlo

domů upozorněn í z kožní a venerolo gi cké klin ik y, že zmešk a

la pos lední inj ekci na kap av ku, a právě s touhle ž enskou se

roz ešel jen přes okno své volhy, a ona, tehdy ješ tě student

ka, běž ela za autem a plakala, a tak jí z okna hodil obálku

a v o bálce (zastavil a se, aby ji moh la zvedn ou t) byly dolary,

ale n e moc velká suma. Byl to profesor m arx ismu-l eninismu.

No a Máša zůstala s D uňou sama a my js me se ji s muž em

snažili rozptýlit, s ostentati vním přemáháním ná s doprová -

zel a do s ítěmi ověšené přím oř ské hospody ve stanici Majori,

my jsme za ni pl ati li – ž ijem jen jednou – b ez o hl ed u na její

sa fír ové náušni ce. Ona se podívala na můj umělohmotný ná -

rameček podle tehdejší módy, če ský, za rub l dvacet kopějek,

a řekla: To je kroužek na ubrous ky? Jo, odpověděla jsem a na -

vlí kl a si ho na ruku.

Ty časy u ž jsou pryč, nemluvím o tom, že jsem pak do -

stal a výpověď, chci tí m říct, že j sme vžd ycky byl y a vždycky

budeme s touhle Mášou každá z jiného světa, no a její zeť

Vl adimir tu te ď sedí a dívá se na televi zi , tak proto jsou kaž dý

večer tak navrčení, teď se totiž Denisek s otcem začne hádat,

jestli s e má nebo nemá přepnout na večerníček. Můj Timočk a

ho vi dí jednou do ro ka a teď říká Vladimirovi: P rosím, pro

sím. Já vás moc prosím! Spíná ruce a div že nepadá na kolena,

to napodobuje mě, ach jo . Ac h jo.

12


Vlad im ir j e protiTimovi za uj at ý a D en is se m u zprotivil, jak o by byl ukňučené psisko, zeť, jen mezi námi, má očividně za ječ í úmys ly, proto je Oxana tak jedovatá. Zeť dělá doktorát, taky z marx ismu-leninismu, ten o bor je s danou rodinou nějak spj atý, i když s ama Máša vydává všechno možné, ja ko redak - torka m ěl a na starost s borníky a ročenky, i mně tam nechala troch u si při vyděl at, pový šeně, jako by r ozdáv ala milodary, ačkoli jsem ji tím vlas tně zac hráni la , k dyž jsem narychlo sesmo - li la článek o dv oustém výročí minského závodu n a traktory, da la m i za to neobvykle nízký honorá ř, ukázalo se, že jsem měla s po luautora, an iž jsem to ovšem věděla dopředu, h lav - ního tová rní ho technologa, tak je to u nich zvykem, p ro tože ne jdůležitějš í j e odbornost. Al e pak se to tak zamotalo, že mi ře kl a, abych se tam dalších pět let neukazovala , o bjevi la s e jak ási přip omínka, ž e prý jak je to v ůb ec možné, d vě stě let to várny na traktory, že to snad první t raktor s jel z výrobní lin ky už v roce sedmnác t s et a něco?

Vr aťme se k z eti Vladimiro vi, právě se dívá na televizi, v obličej i j e rudý, dávají nějaký veledůleži tý zápas. Začíná klasic ká scéna! Denis otevřel pusu, brečí a sedá si na po dlahu . Přidává se Ti mka, chce mu pomoct a nešikovně mačká ču dlík y nazdařbůh, televize černá, zeť s k řikem vyskakuje, ale naštěstí j sem tu já , j ako vždycky ve střehu a připravená, Vladi - mir utíká za ž enou a tchyní do kuchyně, ne dokázal uhodit, slá va bohu, vzpamato val se, nevztáhl ruku na dí tě bez matky. Denis už odstrčil polekaného Timu, zmáčkl ty správné čud lí ky a teď se bok po boku dívají na pohádku, přičemž Tima s e bla - ženě uhihňává.

13


Nic ale není n a tomhle světě jen tak, Vladim ir už ženským za tep la všechno vyslepičil, te ď si žádá odplatu a vyhrožuje, že jin ak od ej de (j á si to tak představuju!), a Máša vchází s usta - raným obl ič ejem,jako ten, kdo ud ělal dobrý skutek, ale úplně, úpl ně zby te čně. Za ní j de Vladimir s výraze m orangutana . Hez ký mužský oblič ej , trochu ja ko u Charlese Darwin a, ale ne zro vn a v té hle chvíli. Teď je v něm něco pro ra dn ého a haneb - néh o.

Dál tu scénu ani nemusíme sledo vat, řvou na Denise, dva slaboši, co se Timočka t ěchhle scén už naposlouchal... Ústa se mu začínají křivit. Něco jako nervový tik. Křik ve skutečnosti nep atří D enisovi, ale nám. Jsi obyčejný sirot ek, sirotek – je to jenom tak ová lyrická vsuvka. Je ště lepší to bylo v domě, kam jsme s T imou šli navštívit vzdálené známé, neměli telefon. Při - šli jsme, ve šli dovnitř , všichni sedí u stolu. Tima: Mami, já bych ta ky ch tě l jíst. No jo, je t o hrůza, jsme venku dlouho, dětem hned vyhládne, už jdeme domů, Timočko, vždyť j á se vás ch tě la jen zeptat, jestl i nemáte nějaké zprávy o Aljoně (je to rodina jej í bývalé spolupracovnice, se kterou si snad někdy vo lají). Bý valá sp ol upracovnice mechanicky vstává o d stolu a na lé vá n ám k ažd ému porci silného boršče s masem, ohohó. Ani jsme nedoufali. Zprávy od Aljony ale nemají. „Je vůbec mezi živými? “ „Tady se neza stavila, tel efon nemáme a do práce mi nevolá. V práci se člověk beztak nezastaví, pořád v jednom kole... Bu ď vybírám členské poplatky, nebo se najde něco ji - néh o.“ „Chleba? Al e neblázněte... no, děkujeme... Hlavní jídlo neb udeme, v ždyť je vi dět, ž e jst e unavení, sotva jste přišli z p rá ce. Leda je no m Timofejkovi. Timo, chceš maso?“ J en pro

14


něj , pro něj (nečekaně začínám brečet , moje slabina). A stejně nečekaně z pod p ostele vyskočí fena vlčáka a kousne Tim u do lo kte. Ti ma řv e jako na lesy a pusu má plnou masa. Hlava ro - diny, také n ěčím v zdáleně připomíná Charlese Darwina , vysk akuje od stolu se zuři vým křikem a hrozbami, samozřejmě se tváří, že to patří psovi. Takž e t o by bylo, víckrát už sem při - jít n emůže me, tenhle byt jsem si schovávala v záloze pro pří - pad nejvyš ší nou ze. Te ď je po nadě jích, t eď budeme muset v ne jvyšší nouzi hleda t ji né zdroje.

Ach, Alj ono, moje vzdálená dce ro. Domnívám se, že nej - důležit ěj ší věcí v životě je láska. Čím js em si to tedy zaslou - ži la, j á ji přece šíleně miloval a! Šíle ně jsem milovala i Andrju - šenku! Nekonečně.

Teď už je po všem, život mám za sebou, i když by mi moje léta nikdo nehádal, jeden se dokonce spletl, když mě viděl ze - zadu: Slečno, jej, promi ňte, paní, nevít e, kde bychom našli tuhle uli ci ? Byl špina vý a zpocený, boháč od pohledu, dívá se na mě vlí dn ě, všechny hotely jsou totiž plné, říká. Jo, tyhle ptáčky zn áme, m oc d ob ře vás známe! J o, jo! Z adarmo chce přespat, za půl kila granátových j ablíček. A ještě aby mu člověk podstrojo va l, postav na čaj, povlíkni postel a radši se zamkni na klíč, aby na tebe nic nezkusil – stačí jedin ý pohled a hned je mi vše chno ja sn é. Ja ko bych byla š achist ka.Já jsem básník. Někdo má radši sl ov o „b ás níř ka“, ale podívejte se, co říká Marina nebo Ann a, s níž jsme téměř mystick é j menovkyně, jenom pár pí smenek nás odli šuje, ona j e Anna Andreje vn a, já jsem také Anna, ale Andri ja novna. P ři svých vzácných vystoupeních prosím, aby m ě př edstavovali: básn ík Anna p lus manželovo příjmení.

15


Děti m ě poslouchají, a jak pos louchají! Znám dětská srdce. A Tim of ej je všude se mnou, jd u na scé nu a o n se posadí ke stolku vedle mě, za žádnou cenu by nešel do hlediště. Sedí a má zkři vené rty, můj ty bože, nervový tik. Žertuju, hladím Ti mu po hl avě: Mě a Tamaru uvidíte jen v páru. A n ěkteří tupí or ganizátoři na to: Jen ať si T amarka sed ne do sálu. Nevědí, že je t o citát ze známé básně Agnii B arto.

Samozřejm ě že Tima odpo ví „nejsem žádná Tamarka“, a šk lebí se, an i nepoděkuje za bonbon, zarputile se drápe na scénu a sedá si ke konferenčnímu stol ku se mnou, brzo mě už vůb ec nikdo n ebude zvát , kvůl i t obě, rozumíš? Uzavřené dítě, až je to k pláči, měl h ol t t ěžké dětst ví. Nemluvné, někdy i hodné dě ťátko, m oje hvězdička, moje jasněnka. Rozkošný chlapeček. Vžd ycky když jsem mu jako malé mu vynášela nočník, říkala jsem si, že jeho moč voní po heřmánkové louce. A jeho kudr - natá hlavička, když je d louho nemytá, voní jako rozkvetl é floxy. Kdy ž j e vykoupaný, voní zcela nepopsatelně, jako miminko. Hedv ábné no žičky, hedvábné vlásky. Neznám nic krásnějšího než miminka. Jedna nána, Galina, u nás v bývalé práci, řekla: Mít tak k abelk u (husa) z dětských tvářiček! Zanícená fiflena, kte rá pra vda snila o kožené kabelce, ale zároveň strašně milova la s vé ho syna a kdysi dávno říkala, že má tak nádherně rostlý zadeček, že od něho nemůžeš odtrhnout oči. Teď tenhle za - de ček svědomitě slouží v armádě, konec příběhu .

Vše ch no tak r yc hle uvadá, j e zb yt ečné díva t se na sebe do zrcadla! Jsi to pořád ty, ale život u ž j e pryč, Tima: B abi , půjdeme už, říká mi, sotva jsme přišl i na vystoupení, ž árlí na

16


můj úspěch , n emůže ho snést. Jen ať všichn i v ědí, kdo jsem: je ho babička. Ale c o naplat, děťátk o, tv oje Anna musí vydělá - vat p enízky (i před ním si říká m Anna) . Je to přece p ro tebe, spratku dotěrn á, a taky pro babičku S imu, A ljona, sláva bohu, dostá vá aliment y, ale Andrejovi něco přispět musím kvůli jeho patě (o tom pozd ěji), kvůli jeho životu zmrzačenému věze - ní m. Tak. V ys toupení dělá jede náct rublů. Někdy taky se dm. I kdyby to bylo jen dvakrát do měsíc e, vřelé díky Naděnce, klaním se hluboce tomuto neobyčejnému stvoř ení. Jednou js em dala A ndrejovi za úkol dovézt jí cestovní doklady a ten ničema vymámil od chudinky deset rublů! Před její nemocnou, invalidní matkou! Jak já se pak muse la pitvořit a sypat si popel na hla vu ! Sama to znám, šeptala jsem jí v m ístnosti plné spolupracovníků a nenapravitelných bá sníků, jako jsem já, s ama to znám... Mám taky maminku v nemoc ni ci , už koli ká tý rok...

Koli kátý rok? Sedm let je to . Jednou z a týden ne rvy drásají cí návštěva, všechno, co přinesu, lačně spolyká přímo př ede mnou a stěžuje si na sousedky, že jí všechno snědí. Její sou - sedky jsou nicméně ležáci, jak mi sdělila vrchní sestra, tak ja k si může t akhle stěžovat? Bylo by lepší, kdybyste vůbec ne - chodila, nerozru šujte nám tady pacienty. Přesně takh le to řekla. Nedávno mi to zopakovala, Tima b yl nemocný, přišla js em po měsíci: Skutečně nechoďte. Trvám na tom.

A Andrej zase navštěvuje mě, děl á si nároky. Bydlí u ženy, jen si u ní pěkně zůstaň, ale chce peníze. N ač je potřebuje? No na co, ptám se, vysáváš matku, bereš je babič ce Simě a chlapečkovi? Na co, na co, ří ká, no dobře, tak já pronajmu

17


svůj pokoj a i bez tebe budu mít s po ustu rublů. Ja ký tvůj

pokoj, rozh azuju už pokolikát é rukama, jaký p okoj, vši chni

jsme se m přihlášení: babička Sima, já, Aljona s dvěma dětmi

a teprve potom ty, a přitom žij eš u manželky. Máš ta dy nárok

na p ět metrů . A o n akurátně počítá nahlas: J eden patnác ti -

met rový pokoj stojí tolik a tolik, neznámo proč si trvá právě

na téhle šílené sumě, když to vyd ěl íme třemi, bude to tol ik

a tol ik rublů a třicet tři kopěj ek. Dobře, souhlasí, za cel ý byt

pl at íš ty, tak to poděl šesti a jednu část odečti. D ohromady jsi

mi t edy každý měsíc dlužná přesně mi li ón rublů. N o dobrá,

Andrjucho, říká m mu, v tom případě na tv oj e jméno za žád ám

o pří spěvek na bydlení, je ti to vhod? V to m případě, říká mi,

oznámím, že už dostáváš alimenty od Ti mkova fotříka. Chu -

dák! Neví, že já nic nedostávám, ale kdyby to zjistil, kdyby to

zj ist il... V tu ránu by šel k Aljoně do prác e udělat virvál a po

dávat ani ne vím jaké žádosti. Al jona všechny tyhle ok olnosti

zná a pro ji stotu se drží zpátky, a já mlčím. Bydlí kdesi v pod -

náj mu i s dítětem. Za co? Můžu to spočítat: alimenty dělaj í

to lik a to lik rub lů . Pro svobodnou matku příplate k toli k ru bl ů.

Na mateřs ké dostává první rok ještě tol ik a tolik rublů od

pod ni ku . J ak žije, t o mi nejde do hlavy. Možná za b yt platí o tec

jej ího dě cka? Když jsme u toho, ve s kutečnosti tají, s kým žije

a jes tli vůbe c s něk ým žije, jenom naříká , tedy nařík al a při tě ch

dvou návštěvách, k terými nás po porodu poctila. B ylo to ja ko

shl ed ání Anny Kareniny se synem a j á př itom sehrála roli

Karenina. Toto shledání se uskutečnilo proto, že jsem si po -

po ví dala s holkama na poště (jedna žena je asi mého věku),

18




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.