načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Čárymáry na zdi - Václav Čtvrtek Michal Sušina

Elektronická kniha: Čárymáry na zdi
Autor:

Nenechte si ujít znovuobjevený pohádkový příběh Václava Čtvrtka! Co se všechno stane, když ožije křídový panák nakreslený na zdi mezi oknem a meruňkovým stromkem? Legendární ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  189
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  212 Kč
11%
naše sleva
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 110
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání 4., v nakladatelství Grada Publishing 1.
Spolupracovali: ilustroval Michal Sušina
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5791-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nenechte si ujít znovuobjevený pohádkový příběh Václava Čtvrtka! Co se všechno stane, když ožije křídový panák nakreslený na zdi mezi oknem a meruňkovým stromkem? Legendární tvůrce Rumcajse nebo Křemílka a Vochomůrky v půvabné knížce o oživlé malůvce na zdi odhaluje neviditelná kouzla ukrytá v dětské kresbičce.Kniha vychází u příležitosti autorova 105. výročí narození a 40. výročí úmrtí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Čtvrtek
Ilustroval Michal Sušina










Václav Čtvrtek
Ilustroval Michal Sušina





Václav Čtvrtek
Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
www.grada.cz
jako svou 6178. publikaci
Ilustrace Michal Sušina
Odpovědná redaktorka Helena Varšavská
Sazba a zlom Antonín Plicka
Zpracování obálky Antonín Plicka
Počet stran 112
Vydání 4., v nakladatelství Grada Publishing 1., 2016
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
© Václav Čtvrtek, heirs, 1961
© Grada Publishing, a.s., 2016
Illustrations © Michal Sušina, 2016
ISBN 978-80-271-9134-5 (ePub)
ISBN 978-80-271-9133-8 (pdf)
ISBN 978-80-247-5791-9 (print)
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu
nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.





Obsah
Jak jsem ho potkal / 7
Jak jsem si s ním povídal / 9
Jak ho Dusbaba málem smazal / 15
Jak dodělával panákovský kraj / 22
Jak neuměl skřivánka / 25
Jak chtěl panenku / 28
Jak nedostal panenku / 32
Jak dostal panenku / 36
Jak jsme se nepohodli kvůli Standovi / 39
Jak si ukazoval na kopretině / 42
Jak jsem snědl Dusbabovi dvě meruňky / 45
Jak dělal Jana, co za ním jde pět vran / 48
Jak tam zbylo jen pět vran / 52
Jak zabloudil a už se asi nevrátí / 54
Co viděl měsíc, než si protřel oči / 57
Jak k ní přišla klikatá modrá čára / 60
Jak panenka odešla a už se asi nevrátí / 65
Jak přišla do země nejkrásnějších panenek / 70
Jak jsme našli panáka / 74
Jak spadlo nebe na zem / 79
Jak jsme spatřili modrou spoušť / 83
Jak jsme ji našli / 86
Jak jsme všichni měli starosti / 88
Jak odklízel modrou spoušť / 91
Jak zápasil s klikatou modrou čárou / 96
Jak napsal na zeď jméno Dusbaba / 100
Jak jsem dopočítal do deseti tisíc / 104
Jak mi nechutnaly maliny / 107
Co bylo po tečce / 112










7
Jak jsem ho potkal
Bylo to navečer, když jsem šel zalívat zahrádku před
domem. Stál na zdi mezi mým oknem a meruňkovým
stromkem. Pozdravil jsem a zeptal jsem se ho:
„Kde se tu berete?“
Křídový panák neodpověděl. Díval se přes zahrádku
na kopec, kam zapadalo slunce. Zdálo se mi, že ho
něco trápí.
Našel jsem si pod zdí kousek oddrolené malty, od
ucha k uchu jsem mu udělal oblouček – a panák se
rozesmál:
„Dobrý večer, nezlobte se na mne. Vím, že tu na zdi
nemám co dělat. Ale já musím být vždycky tam, kde
mě kdo namaluje.“
Mluvil velmi správnou řečí. Asi ho někdo nakreslil
kouskem křídy, který si vypůjčil ve škole.
„Líbí se vám u nás?“
Panák se rozhlédl po zdi. Byla holá, vybělená
sluncem a omytá deštěm.
„Prosím vás, bude tu pořád tak pusto a nevlídně?“
„Bohužel.“





8
„Škoda,“ posteskl si panák. „Kdyby tu někde byl
aspoň hřebíček, na který bych si mohl pověsit klobouk.“
Odpoledne se mi zlomila tužka a kousek tuhy mi
uvázl na dně kapsy. Sáhl jsem pro něj, ale hřebík pro
panáka jsem na zeď nenakreslil. Po chodníku za
plotem zahrádky chodili lidé. Co chvíli se někdo objevil
v oknech okolních domů. Všichni o mně věděli, že se
každý den holím. Kdo se holí, opravdu už nemůže
čárat veřejně po zdech. Pustil jsem tuhu zpátky do
kapsy a panákovi jsem řekl:
„Přijdu, až se nikdo nebude dívat.“





9
Jak jsem si
s ním povídal
V půl deváté večer už se nikdo nedíval. Vyšel jsem na
zahrádku. Za nehtem jsem si nesl ždibec tuhy. Panák
čekal.
„Jsem tak rád, že jste přišel,“ oddychl si. „Už jsem se
bál, že budu muset mít klobouk celou noc na hlavě.“
Rozhlédl jsem se, jestli se opravdu nikdo nedívá.
Přes okna všech domů v okolí byly spuštěny
pruhované rolety.
Vzal jsem tuhu do štipců a nakreslil na zeď hřebík.
Panák si na něj pověsil klobouk.
„Už se tu začínám cítit doma.“
Trochu se zamyslel.
„Věšíte si doma klobouk taky na hřebík?“
„Ne. Věším ho buď na věšák, anebo ho ukládám do
skříně.“
„Věšák, skříň,“ řekl toužebně panák a rozhlédl se
po zdi. Nebylo tam nic než on a můj křivý hřebík.
Umím velmi špatně kreslit.





10
Panák nad ním pokýval hlavou:
„U vás je všechno lepší. Máte knoflíky přišité na
kabátě, ale já rovnou na břiše. Máte domy a stromy.
Je vás hodně, a já jsem tu sám. I hřebíky máte rovné.“
Zahleděl se vzhůru k měsíci.
„I tohle jste si udělali?“
„Ne, to už tam bylo.“
„Ale je to velmi hezké,“ usmíval se panák do tváře
měsíci.
Vydal se na cestu po zdi. Kráčel dlouhými kroky,
jako by něco vyměřoval. Zmizel až tam, kde se zeď
tratila ve tmě. Vrátil se a oslovil mě:
„Poslyšte, mohl byste mi darovat několik čar?
Několik docela obyčejných čar. Bílých, černých, modrých,
červených a žlutých. I třeba křivých. Já bych si je
narovnal.“
Stále jsem mu nerozuměl.
„Zařídil bych si to tu stejně pěkně, jako to máte vy,“
poučil mě panák.
Ukazoval rukou po zdi.
„Postavil bych si tu dům, udělal cestu, pole a řeku.
Zasadil bych stromy a kytky. I měsíc bych si udělal.
Ušil bych si kabát, abych nemusel nosit knoflíky
rovnou na břiše. I hřebík bych narovnal. Ne, ten bych
nechal tak, protože je od vás.“





11





12
Uvažoval jsem, co by asi říkal Dusbaba, který bydlí
nade mnou v patře, až by ráno našel na zdi celý
panákovský kraj. Panák se podmračil.
„Jestli snad chcete ty čáry zaplatit, mázněte mi na
zeď aspoň trošičku žluté. A já vám z ní nadělám peněz,
ó jé! Ale mrzí mě, že jste lakomý.“
Začal si tiše vyzpěvovat říkačku o lakomci. Rozběhl
jsem se domů.
V dolní zásuvce psacího stolu mám krabičku
barevných kříd. Vysypal jsem si je do hrsti a rovnou s nimi
zpátky na zahrádku. Na nohou jsem měl měkké
domácí střevíce, ale zul jsem i ty a kráčel jen v ponožkách
a po špičkách, aby mě nezaslechl Dusbaba.
Panák na mě čekal na zdi u meruňkového stromku,
který roste vedle mého okna.
„Nesete?“
Vtiskl jsem se do stínu větví.
„Které barvy potřebujete nejvíc?“
Panák si pohladil čelo:
„Které je nejvíc u vás na světě?“
„Asi modré. Modré je nebe, modrá je voda, modré
jsou hrnečky i oči. Lidé říkají, že modré jsou i naděje.“
„Dejte mi hodně modré,“ poprosil panák.
Řekl jsem:
„Modrý je taky horký plamen, který všecko spálí.“
Panák se maličko zarazil.
„Máte i takovou modrou barvu?“





13
Ukázal jsem mu při světle měsíce hrst kříd.
„Ne, nemám.“
„To je dobře,“ oddychl si panák.
Vybral jsem z hrstí kříd modrou a chystal jsem se
udělat na zeď tlustou čáru.
„Tam ne,“ vykřikl tiše panák. „Tam bude trávník.
Složte mi ten materiál semhle. Tady bude dvůr.“
Dělal jsem čáry modré, to na nebe, na vodu, na
hrnečky, oči a naděje. Pod ně jsem kreslil zelené na
louky, na stromy, na láhve a na myslivecký klobouk,
kdyby ho chtěl panák někdy nosit. Níž přišly hnědé.





14
Na pole, na záhony, na skřivánky. Ale nevím,
bude-li si panák umět sám udělat i jen docela maličkého
skřivánka. Vedle jsem načáral červené. Na cihly, na
tašky, na oheň, na tváře. To aby panák mohl zčervenat
radostí nebo zlostí – kdyby chtěl.
Na zdi už bylo tolik barev, že by se z nich dalo
udělat asi půl světa. Chtěl jsem k nim přidat ještě trochu
žluté míchané s bílou na slunce a trochu stříbrně
zelené na měsíc – když vrzly dveře, co vedou z domu na
zahrádku.
Ve dveřích stál Dusbaba.
„Poslyšte, co tam tropíte u té meruňky?“ zabručel.
„Ale nic.“
Už jsem opravdu nic netropil. Křídy jsem měl
schované hluboko v kapse a prsty jsem si pro jistotu otřel
vzadu o kalhoty.
Vklouzl jsem kolem Dusbaby do domu.
„Neslyšíte nic, Dusbabo? Zdá se mi, že vám v
kuchyni olizuje moucha drobeček cukru.“
„Kdekdo člověka okrádá!“ zabručel a odešel do
kuchyně vzít mouše ten drobeček.
Seděl jsem dlouho do noci u okna a přemýšlel o
křídovém panákovi.





15
Jak ho Dusbaba
málem smazal
Ráno mi na otevřeném okně poskakoval kos. Chodí
se mi posmívat, že pozdě vstávám. Vykřikl, poplašeně
zamával černými křídly a uletěl.
Na pěšině u meruňky se mračil Dusbaba. V ruce měl
čepici. Byla placatá, mřížovaná jako okýnko u vězení.
Držel ji v ruce jako houbu, když chceme něco smazat
z tabule.
Vyklonil jsem se ven a uštípl ze stromku nezralou
meruňku. Větve se otřásly. Dusbaba udělal veliký krok
k mému oknu. Otřel si čelo hnědým kapesníkem a
zabručel:
„Proč mě pořád zlobíte?“
Zadíval se do kapesníku a náhle tam něco našel.
„Poslyšte, že vy jste počmáral i tu zeď!“
„Lhát vám, Dusbabo, nechci. Kdybyste na mě
počkal chvíli na zahrádce, mohli bychom si spolu o všem
promluvit.“
„A pořádně!“
+





16
Holil jsem se a myl. Jedním okem jsem stále hlídal
Dusbabu. Stál na pěšině a mračil se na zeď.
Na nejvyšší větvi stromku u zdi zatím dozrávala
první meruňka.
Spolkl jsem sotva sousto rohlíku, zapil kávou a
vyšel ven na zahrádku k Dusbabovi. Hodil pěstí ke zdi
a zlostně zabručel:
„Tak se na to podívejte!“
Na zdi stojí panák. Je unavený jako po těžké
práci. Opírá se o roh nového domu. Domek odněkud
znám. Právě takový stojí za silnicí a bydlí v něm Trn-





17
kovic. Před domkem zahrádka. Rostou v ní dvě
hrušně a jabloň, kvetou záhony fial a keříky růží. I
meruňkový stromek tam roste u zdi mezi dvěma okny.
Tu zahrádku přece taky odněkud znám! Podobá se
naší jako zrnko zrnu. Vzadu za domkem je louka.
Jako u nás. Silnice se tam točí jako u nás. Jak se tam
dostal náš kopec a pole pod ním? Naši oblohu tam
taky poznávám.
Jako by se zeď našeho domu proměnila v zrcadlo
a v něm bylo všecko, nač se zrcadlo dívá. Jen je
všechno prostší než u nás lidí, panákovské.
Panák se opírá o roh domku a vesele na mě mrká:
„Koukáš, co? Však to byla dřina. Jen zkus přes noc
udělat třeba jen jednu fialu!“
A přece v panákovském kraji není ještě všecko jako
u nás. Na nebi nesvítí slunce. Fialy nemají správnou
barvu, místo zlátnoucích meruněk visí na stopkách
mezi listy jen kroužky šedé jako zeď, písek u řeky
panák taky vynechal. A i jinde chybí právě barvy.
Už vím. Včera večer mě Dusbaba vyrušil a nemohl
jsem panákovi dodat všechen materiál, všechny barvy
světa.
Dávám panákovi prsty znamení:
„Jen co Dusbaba odejde, dostaneš žlutou na
sluníčko i všecky ostatní.“
Dusbaba jako by mi viděl do myšlenek. Přešlápl na
pěšině, až chrupl písek, a řekl:





18
„Dnes budete mít moc práce. Než to tu zase všecko
smažete...“
Jak mu povědět, že z panákova kraje nesmažu ani
čárku? Opatrně jsem začal:
„Není to hezké?“
Dusbaba stejně opatrně opakoval:
„Hezké...“
Vyslovil ono slovo, jako by je říkal poprvé, co je na
světě.
„Hezké to je, ale k ničemu ta mazanice není.“
Otočil čepici v rukou.
„Patří něco takového na dům?“
Srdce mě bolelo, ale řekl jsem:
„Nepatří, Dusbabo.“
Panák udělal smutný obličej. Dusbaba na něho
vyvalil oči.
„Podívejte, on je najednou smutný. On je opravdu
smutný. Ještě nikdy jsem neviděl tak smutného
paňácu.“
Začal přešlapovat v písku a postrkoval mě.
„Tak už jděte. Přineste si nějaký hadr. Ať to máme
z krku.“
Pomalu jsem odcházel ke dveřím do domu. Když
jsem dokročil na první schod, zaslechl jsem Dusbabu
volat:
„Poslyšte, proč je to tak prachzatraceně hezké? Co
stojíte? Utíkejte pro hadr!“





19
Dokročil jsem na druhý schod. Dusbaba hromoval:
„Kruci, kdyby to aspoň nebylo tak hezké! Hadr
pořádně namočte, ať po tom nezůstane ani vzpomínka!“
Dokročil jsem na třetí schod. Dusbaba mi vykřikoval
za zády:
„Kdyby to bylo aspoň trochu k užitku, na mou věru
bych to na té zdi nechal!“
Na nejvyšší větvi stromku mezi okny uzrála první
meruňka. Už od časného rána na ni čekal na plotě
špaček. Nevím, jak dostávají ptáci znamení, že jim






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.