načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čáry života - Veronica Rothová

Čáry života

Elektronická kniha: Čáry života
Autor: Veronica Rothová

Napínavý sci-fi román pro Young Adult čtenáře, ve kterém se ocitáme v galaxii, kde je vše propojeno Proudem a kde má každý člověk svůj specifický dar. Příběh se odehrává v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 420
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Tomáš Bíla
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4267-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Napínavý sci-fi román pro Young Adult čtenáře, ve kterém se ocitáme v galaxii, kde je vše propojeno Proudem a kde má každý člověk svůj specifický dar. Příběh se odehrává v galaxii, kde vládne Shromáždění a kde mnozí trpí. Ve světě, kde má každý člověk svůj dar, ale jen někteří se rodí s Osudem, který vysloví Orákula. Akos i Cyra patří spolu se svými sourozenci mezi tyto Osudem vyvolené. Akos pochází z mírumilovné rodiny žijící na zamrzlé straně planety Thuvhe. Cyra je sestrou tyrana, který na stejné planetě vládne Šotetskému lidu válečníků. Když jsou jednoho dne v mezigalaktickém vysílání odhaleny Osudy všech vyvolených, dojde na příkaz Cyriny rodiny k únosu Akose a jeho bratra. V důsledku toho stojí Akos a Cyra před rozhodnutím - pomoci si navzájem a možná přežít, nebo přinést jeden druhému neodvratnou zkázu?

Popis nakladatele

Zapomeň na svou čest. Musíš jen přežít! Nová knižní série od autorky Divergence.

Ve světě, kde vládne násilí a právo silnějšího, v galaxii, v které mnozí trpí, má každý člověk zvláštní dar. Většina dokáže ze svého daru vytěžit to nejlepší, ale Akos a Cyra jsou kvůli němu zneužíváni. Cyra je sestrou tyrana, jenž vládne celému válečnickému národu, a má dar bolesti, kterou její bratr zneužívá k tyranizování svých nepřátel. Cyra však chce být něčím víc než nástrojem v bratrových rukách.

Akos pochází z mírumilovného národa a je nadevše oddaný rodině. Když ho společně s bratrem zatknou vojáci vyslaní Cyrinou rodinou, snaží se jen o jediné – zachránit bratra na úkor vlastního bezpečí. Akos a Cyra stojí před rozhodnutím – pomoci si navzájem a možná přežít, nebo přinést jeden druhému neodvratnou zkázu?

Zařazeno v kategoriích
Veronica Rothová - další tituly autora:
Rezistence Rezistence
Allegiant Allegiant
Aliance Aliance
Čáry života Čáry života
Carve the Mark Carve the Mark
Allegiant Allegiant
 
K elektronické knize "Čáry života" doporučujeme také:
 (e-book)
Kluk z kostek Kluk z kostek
 (e-book)
Dobronínské morytáty Dobronínské morytáty
 (e-book)
Až bude smrt mou paní Až bude smrt mou paní
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čáry života

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Veronica Rothová

Čáry života – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Věnováno Ingrid a Karlovi –

protože neexistuje žádná verze vás dvou, kterou bych nemilovala.



SHROMÁŽDĚNÍ

SLUNCE

OKRAJ

P

R

O

U

D

N

I

C

E

P

R

O

U

D

N

I

C

E ∙ P R

O

U

D

N

I

C

E

P

R

O

U

D

N

I

C

E

P

R

O

U

D

N

I

C

E

P

R

O

U

D

N

I

C

E ∙ PR

O

U

D

N

I

C

E

P

R

O

U

D

N

I

C

E



1


10

KAPITOLA 1

AKOS

Mlčenky vždycky rozkvétaly, když přišla nejdelší noc v roce. Celé město oslavovalo okamžik, kdy se poupata rozvinula do sytě rudých květů – zaprvé proto, že mlčenky byly krví jejich národa, a zadruhé, pomyslel si Akos, aby se lidé nezbláznili z té příšerné zimy.

Ten den, o svátku Rozvinutí, přešlapoval u dveří v teplém kabátě a čekal, až se ostatní vypraví. Pak vyšel na dvůr, aby se nezpotil. Dům Keresethů byl postavený na kruhovém půdorysu kolem velké pece, takže jeho vnější i vnitřní obvodové zdi byly zakřivené. Nejspíš pro štěstí.

Když otevřel dveře, mrazivý vzduch ho zaštípal do očí. Stáhl si přes ně ochranné brýle, které se okamžitě zamlžily teplem sálajícím z jeho kůže. Rukou v rukavici uchopil pohrabáč a zašťoural s ním pod stříškou pece. Plamence pod ní vypadaly zpočátku jako černé valounky, teprve třením se rozzářily a začaly se třpytit různými barvami podle toho, jaké v nich byly příměsi.

Rozhrábl plamence a znovu je nahrnul na hromádku – rozzářily se jasně rudou barvou. Nebyly tady venku proto, aby něco zahřívaly nebo osvětlovaly – byly tu jenom jako připomínka proudu. Jako kdyby hukot v Akosově těle nebyl dostatečnou připomínkou sám o sobě. Proud procházel vším živým a na nebi byl vidět jako proudnice hrající různými barvami. Přesně jako plamence. Nebo jako světla kluzáků, které prolétaly nad dvorem a mířily do centra města. Mimozemci si mysleli, že celá jejich planeta je pokrytá sněhem, ale to jenom proto, že na ní nikdy nebyli.

Akosův starší bratr Eijeh vystrčil hlavu ze dveří. „Ty chceš umrznout, nebo co? Pojď, máma už je skoro hotová.“

Jejich matka se do chrámu vždycky vypravovala mnohem déle než zbytek rodiny. Koneckonců byla orákulem. Všichni se budou dívat na ni.

Akos odložil pohrabáč a vešel dovnitř. Posunul si brýle na čelo a obličejový štít si stáhnul pod bradu.

Jeho otec a starší sestra Cisi už stáli u dveří, navlečení do svých nejteplejších kabátů. Byly ze stejného materiálu – z kožešiny kutyah, která se nedala obarvit a zůstávala vždycky šedobílá – a měly huňaté kapuce.

„Tak můžeme vyrazit, Akosi? Dobře.“ Matka už si taky zapínala kabát. Pak se zadívala na otcovy staré boty. „Někde tam venku, Aosehu, se prach tvého otce přesýpá sem a tam z toho, jaké máš špinavé boty.“

„Já vím, taky jsem si dal záležet na tom, abych si je pořádně umazal,“ zašklebil se otec na matku.

„Dobře,“ řekla. Vlastně skoro zacvrlikala. „Mně se takhle líbí.“

„Tobě se líbí všechno, co se mému otci nelíbilo.“

„To bude tím, že jemu se nelíbilo vůbec nic.“

„Můžeme do kluzáku, dokud je aspoň trochu vyhřátý?“ zeptal se Eijeh rozmrzele. „Ori na nás čeká u pomníku.“

Jejich matka si upravila kabát a přetáhla si přes obličej štít. Pak se vyhrnuli ze dveří a jeden za druhým pochodovali po vyhřívané cestičce jako procesí kožešiny, brýlí a rukavic. Nízká oblá loď se vznášela jen půl metru nad závějí, dveře se pod matčiným dotykem otevřely a všichni se naskládali dovnitř. Jen Akose museli Cisi a Eijeh vytáhnout nahoru za ruce, protože byl moc malý. S bezpečnostními pásy se nikdo nezdržoval.

„Do chrámu!“ zavelel otec a zdvihl nad hlavu zaťatou pěst. Vždycky to tak říkal, když měli namířeno do chrámu. Snažil se jim tím zvednout náladu, ale občas to znělo, jako kdyby jásal, že si může vystát dlouhou frontu.

„Kéž bychom mohli všechno tohle nadšení stáčet do lahví a prodávat ho celému Thuvhe. Většinu z nich vídám pouze jednou do roka, a i to jen proto, že tam na ně čeká pohoštění,“ postěžovala si matka a skepticky se usmála.

„Tak vidíš, že víš, jak na to,“ ozval se Eijeh. „Lákej je na jídlo celý rok.“

„Ty mudrlante,“ zasmála se matka a palcem se dotkla tlačítka zapalování.

Kluzák se s  nimi vznesl a vystřelil kupředu, takže se svalili jeden na druhého. Eijeh se rozesmál a odstrčil od sebe Akose.

V dálce před nimi se mihotala světla Hessy. Město se rozkládalo na úbočích kopce, vojenská základna na jeho úpatí, chrám na samotném vrcholku a všechno ostatní mezi nimi. Chrám, kam měli namířeno, byl velkou kamennou stavbou s  klenbou tvořenou stovkami tabulí z barevného skla. Když na něj posvítilo slunce, rozzářil se vrcholek Hessy jako oranžový květ. Jenže to se stávalo jen zřídka.

Kluzák stoupal nad úbočím kopce, nad střechami kamenné Hessy, města stejně starého jako planeta jejich národa – Thuvhe, jak ji nazývali všichni kromě jejich nepřátel, protože to slovo bylo tak kluzké, že by si na něm mimozemci zauzlovali jazyk. Půlka úzkých domů mizela pod závějemi. Skoro všechny už byly prázdné. Dnes v  noci budou všichni v chrámu.

„Viděla jsi dneska něco zajímavého?“ zeptal se otec matky, když se s kluzákem vyhýbal zvlášť vysokému větroměru, který vyčníval nad střechami. Točil se kolem dokola.

Akos podle tónu otcova hlasu pochopil, že se matky ptá na její vidiny. Na každé planetě ve vesmíru žila tři orákula, jedno přicházející, jedno sedící a jedno odcházející. Akos pořádně nevěděl, co to znamená – věděl jen to, že proud jeho matce našeptává, co se v budoucnosti stane, a každý druhý, koho potkají, se na ni dívá s posvátnou úctou.

„Mám pocit, že jsem nedávno viděla tvou sestru,“ začala matka. „Ale pochybuju, že by to chtěla slyšet.“

„Jenom má pocit, že bychom se k budoucnosti měli chovat s náležitou úctou.“

Matka se postupně zadívala na Akose, Eijeha a Cisi.

„Tohle je asi můj trest za to, že jsem se provdala do vojenské rodiny,“ řekla nakonec. „Chcete, aby všechno podléhalo kontrole, dokonce i můj dar proudu.“

„Dovolím si připomenout, že já se vykašlal na rodinné tradice a místo důstojníka jsem se stal farmářem,“ řekl otec. „A moje sestra tím vůbec nic nemyslí, jenom je z toho všeho trochu nervózní.“

„Hmm,“ přikývla matka, jako by chtěla naznačit, že tomu ani trochu nevěří.

Cisi si začala broukat melodii, která Akosovi byla povědomá, ale nemohl si vzpomenout, odkud ji zná. Jeho sestra se dívala ven z okénka a výměnu názorů mezi rodiči vůbec nevnímala. O chvilku později oba zmlkli a kabinou se neslo jen její broukání. Cisi je prostě svá, říkával jejich otec. Jen tak něco ji nerozhodí.

Chrám byl zvenčí i zevnitř nasvícený, nad klenutým vchodem visely provazy s lucerničkami ne většími než Akosova pěst. Všude kolem byly kluzáky, oblá břicha zdobená pruhy barevného světla; některé už parkovaly v hloučcích na úbočí kopce, jiné ještě poletovaly kolem vysoké kupole a hledaly volné místo. Jejich matka znala chrám do posledního zákoutí, a tak otce nasměrovala k nenápadnému výklenku vedle refektáře a svižným krokem je zavedla k bočním dveřím, za které musela zabrat oběma rukama.

Prošli temnou kamennou chodbou po kobercích tak prošlapaných, že skrz ně byla vidět podlaha, a minuli nízký, svíčkami osvětlený pomník na památku Thuvhesanů, kteří zahynuli během invaze Šotetů, ještě než se Akos narodil.

Když míjel pomník, zpomalil a zadíval se do mihotavého světla svíček. Eijeh ho zezadu popadl za ramena, až Akos vyjekl leknutím. Pak mu hned došlo, že ho bratr jen tak straší, a začervenal se. Eijeh se rozesmál. „I v tomhle šeru vidím, že jsi rudý až za ušima.“

„Sklapni,“ odsekl Akos.

„Eijehu,“ pokárala matka staršího bratra, „nech ho.“

Říkávala to stále dokola. Akos měl pocit, jako by se pořád kvůli něčemu červenal.

„Vždyť to byl jenom vtip...“

Prošli do nitra budovy. Před Sálem proroctví se hromadily davy lidí. Všichni si zouvali vnější obuv, svlékali kabáty, načechrávali vlasy zplihlé pod kapucí, dýchali si do dlaní, aby zahřáli zmrzlé prsty. Keresethové naskládali své kabáty, brýle, rukavice, boty a obličejové štíty do temného výklenku přímo pod fialově zbarveným oknem, které bylo označené thuvheským znakem pro proud. Zrovna když se otáčeli zpátky k Sálu proroctví, zaslechl Akos povědomý hlas.

„Eiji!“ Ori Rednalis, Eijehova nejlepší přítelkyně, se k nim řítila chodbou. Byla vysoká, ale vypadala neohrabaně – jako by jí kolena a lokty vlály stejně svéhlavě jako rozcuchané vlasy. Akos ji ještě nikdy neviděl ve slavnostních šatech, ale dnes je na sobě měla. Šaty z  těžké purpurové látky s knoflíky na ramenou jako slavnostní vojenská uniforma.

Ori měla klouby na prstech rudé od mrazu. Doběhla až k  Eijehovi a zůstala stát před ním. „Tady jsi! Už jsem si od tetičky dvakrát musela vyslechnout přednášku o Shromáždění a mám pocit, že jestli mi to začne vykládat potřetí, tak mi vybuchne hlava.“ Akos už také jednou slyšel, jak se Oriina tetička rozčiluje, že Shromáždění vládnoucí celé galaxii vidí v Thuvhe jen zdroj ledokvítí a zlehčuje útoky Šotetů, o kterých mluví jako o „občanských nepokojích“. Měla pravdu, ale stejně mu nebylo příjemné poslouchat, jak pořád dokola omílá to samé. A taky nevěděl, co na to říct.

Ori pokračovala. „Zdravím, Aosehu, Sifo, Cisi, Akosi. Krásné Rozvinutí! Tak jdeme, Eiji.“ To všechno stihla na jeden nádech, takže se nikdo jiný nezmohl na odpověď.

Eijeh se ohlédl na otce, ale ten jenom mávl rukou. „Tak běž. Uvidíme se později.“

„A jestli tě uvidíme s dýmkou v puse, jako se to stalo loni,“ dodala matka přísně, „tak za trest sníš, co v ní bude.“

Eijeh přimhouřil oči. Nikdy se za nic nezastyděl, nikdy nezrudnul. Dokonce ani ve škole, když si ho ostatní dobírali kvůli jeho hlasu – měl vyšší hlas než ostatní kluci – anebo kvůli tomu, že je z bohaté rodiny, což tady v Hesse taky nikomu na oblibě zrovna nepřidalo. Ani se nerozčiloval. Měl jednoduše dar některé věci pouštět z hlavy a nevnímat je, dokud sám nechtěl.

Vzal Akose za loket a vláčel ho za Ori. Cisi s nimi nešla, zůstala s rodiči jako vždycky. Eijeh a Akos uháněli za Ori do Sálu proroctví.

Ori se zarazila a vytřeštila oči. Když Akos spatřil, co je uvnitř čekalo, zalapal po dechu. Na provazech zavěšených od vrcholku kupole až ke vnějším stěnám visely stovky lucerniček poprášených pylem mlčenek, který jim dodal rudou barvu, takže se nad jejich hlavami rozkládala zářící rudá nebesa. I Eijehovy zuby zářily rudými odlesky, když se na Akose usmíval. Ve středu sálu, na místě, které obvykle bývalo prázdné, stál ledový blok silný skoro dva metry. Byly v něm tucty zavřených poupat mlčenek těsně před rozvinutím.

Další plamencové lucerničky velké asi jako Akosův palec lemovaly ledový blok, ve kterém poupata mlčenek čekala, až se rozvinou. Tyhle vydávaly bílé světlo, zřejmě aby vynikla barva samotných květů rudějších než všechny lucerny nad nimi. Někteří lidé říkali, že jsou rudé jako krev.

Všude kolem postávali lidé ve slavnostních šatech – v dlouhých róbách, které zahalovaly vše kromě hlavy a rukou a spínaly se ozdobnými skleněnými knoflíky různých barev, v kabátech po kolena s podšívkou z jemné eltí kožešiny a v  šálách nadvakrát omotaných kolem krku. Všude samé tmavé, syté barvy, na rozdíl od svrchních kabátů žádná šedá ani bílá. Akos měl na sobě obnošený tmavě zelený kabát po Eijehovi, který mu ještě byl trochu velký, a Eijeh měl nový hnědý.

Ori zamířila rovnou k  občerstvení. Právě tam stála její tetička, která s kyselou tváří rozdávala talířky kolemjdoucím, ale na Ori se ani nepodívala. Akos měl pocit, že Ori svou tetu a strýčka nemá ráda, a nejspíš proto poslední dobou prakticky žila u Keresethů. Co se stalo s jejími rodiči, nevěděl. Eijeh si vzal rohlík a zakousl se do něj tak hladově, až se málem udusil drobky.

„Dávej si pozor,“ řekl mu Akos. „Udušení pečivem se nepovažuje za důstojnou smrt.“

„Aspoň bych zemřel při něčem, co mám opravdu rád,“ řekl mu Eijeh s plnou pusou.

Akos se zasmál.

Ori se Eijehovi zavěsila jednou rukou kolem krku a přitáhla si jeho hlavu k sobě. „Teď se nedívej. Zírají na nás zleva.“

„No a?“ ušklíbl se Eijeh a z úst mu padaly drobky. Ale Akos už cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Zariskoval a podíval se od Eijeha nalevo. Stál tam hlouček dospělých. Opravdu je mlčky pozorovali.

„Člověk by řekl, že už sis na to dávno mohl zvyknout, Akosi,“ poznamenal Eijeh. „Vždyť se to stává každou chvíli.“

„Člověk by řekl, že už si oni mohli dávno zvyknout na nás,“ odpověděl Akos. „Žijeme tady od narození a od narození máme osudy, tak proč na nás pořád tak čumí?“

Každý měl budoucnost, ale ne každý měl osud – aspoň tak jim to říkala jejich matka. Jen někteří členové určitých „vybraných“ rodin dostali do vínku osud, který v okamžiku jejich narození potají vyřkla všechna orákula na všech planetách zároveň. Matka jim vyprávěla, že tyto vize byly tak silné, že ji dokázaly probrat i z nejtvrdšího spánku.

Eijeh, Cisi a Akos měli osudy. Jen nevěděli, jaké jsou, přestože jejich matka byla jednou z těch, kteří je viděli. Vždycky jim říkala, že jim nemusí nic vykládat, protože svět to udělá za ni.

Osudy údajně určovaly pohyby světů. Kdykoli o tom Akos delší dobu přemýšlel, začala se mu z toho motat hlava.

Ori pokrčila rameny. „Moje teta říká, že Shromáždění poslední dobou ve zprávách kritizuje orákula, takže to asi lidem trochu vrtá hlavou.“

„Kritizuje?“ podivil se Akos. „A proč?“

Eijeh ani jednoho z nich neposlouchal. „Pojďte, najdeme si dobrá místa.“

Ori se rozzářila. „Jo, jdeme. Nechci zůstat vzadu a celou dobu zírat na zadky lidí přede mnou jako loni.“

„Myslím, že výšku zadků už jsi přerostla,“ zasmál se Eijeh. „Letos jsi tak na úrovni lopatek.“ Ori obrátila oči v sloup.

Tentokrát Akos vplul do davu v  Sálu proroctví jako první, kličkoval pod sklenicemi vína a gestikulujícíma rukama dospělých, až se dostal dopředu, přímo k ledovému bloku s poupaty mlčenek. Přišli právě včas – jejich matka stála u bloku ledu a už byla bosá, ačkoli tu byla pořádná zima. Říkala, že se její věštecké schopnosti zlepšují, když cítí zemi pod nohama.

Ještě před chvilkou se s Eijehem smáli, ale když se dav utišil, utichlo i všechno v Akosovi.

Eijeh se k němu naklonil a pošeptal mu do ucha: „Cítíš to? Proud tady hučí jako blázen. Mám pocit, že se mi chvěje vzduch v plicích.“

Akos by si toho nevšiml, ale musel uznat, že bratr má pravdu. Teď už taky cítil, jak se mu chvěje celá hruď, jako by se krev v jeho žilách rozezpívala. Ovšem než stačil odpovědět, promluvila jejich matka. Nijak zvlášť nahlas, ale to ani nebylo nutné – všichni ta slova znali nazpaměť.

„Proud prostupuje každou planetou v  galaxii a dává nám své světlo jako připomínku své síly.“ V  tu chvíli se všichni jako na povel zadívali k nebi, na kterém byla přes rudou kupoli chrámu zřetelně vidět klikatá proudnice. V tomhle ročním období bývala skoro vždycky karmínově rudá jako okvětní lístky mlčenek. Proudnice byla viditelným projevem proudu, který prostupoval všechny lidi a všechny živé bytosti. Táhl se napříč galaxií a spojoval všechny planety jako korálky na dlouhém náhrdelníku.

„Proud prostupuje vším živým,“ pokračovala Sifa, „a dává všemu živému sílu růst a vzkvétat. Proud prostupuje každou lidskou bytostí, je v každém nádechu a vychází s každým výdechem, prosátý sítem lidské mysli. Proud prostupuje každou květinou, která roste pod ledem.“

Namačkali se k sobě – nejenom Akos a Eijeh a Ori, ale všichni v celém sále, tiskli se jeden vedle druhého, aby viděli, co se děje s mlčenkami v ledu.

„Proud prostupuje každou květinou, která roste pod ledem,“ zopakovala Sifa, „a dává jim sílu vykvést v nejčernější tmě. Proud dává nejvíc síly mlčence, podle které měříme svůj čas, květu smrti a usmíření.“

Na okamžik zavládlo hluboké ticho, ale nikomu se to nezdálo nepřirozené. Bylo to, jako kdyby si všichni společně pobrukovali a cítili tu podivnou sílu, která udržovala jejich vesmír v pohybu, podobně jako tření mezi částicemi rozehřívalo plamence.

A pak – pohyb. Jeden z okvětních lístků se pohnul. Stonek se zlehka zachvěl. Celý trs mlčenek jako by se třásl očekáváním. Nikdo ani nedýchal.

Akos se zadíval na kupoli z rudého skla, jen na okamžik pozoroval les luceren nad jejich hlavami, a málem to promeškal. Rudá poupata se začala rozvíjet všechna zároveň, lístky se rozevíraly a odhalovaly zářivá jádra květů. Blok ledu najednou hrál pestrými barvami.

Všichni lapali po dechu a nadšeně tleskali. Akos tleskal s ostatními, až ho brněly dlaně. Jejich otec předstoupil, vzal matku za ruce a políbil ji. Pro všechny ostatní byla nedotknutelná: Sifa Kereseth, orákulum, jejímž darem proudu je nahlížet do budoucnosti. Ale jejich otec se jí dotýkal jakoby nic, hladil ji prstem po dolíčcích ve tvářích, když se usmívala, odhrnoval jí z čela prameny vlasů, které jí vyklouzly ze spony, dokonce jí na ramenou nechával žluté otisky od mouky, když doma zadělával těsto na chleba.

Otec neviděl do budoucnosti, ale zato dokázal opravovat porouchané věci. Třeba rozbité talíře nebo praskliny ve stěnách nebo roztřepený lem staré košile. Někdy to vypadalo, jako by dokázal dávat dohromady i lidi, když se dostali do potíží. A tak se Akos ani nezačervenal, když k  němu otec přistoupil a zvedl ho do náručí.

„Nejmenší dítě!“ vykřikl otec a přehodil si ho přes rameno. „Ačkoli už zase tak malý nejsi. Skoro už tě neunesu.“

„To není tím, že bych byl velký. Je to proto, že už jsi starý,“ odpověděl Akos.

„Tak tohle mi řekne můj vlastní syn?“ rozčiloval se otec. „Jaký trest by si takhle břitký jazyk asi zasloužil?“

„Já nechci!“

Ale už bylo pozdě. Otec si ho nadhodil, otočil ho ve vzduchu a popadl ho za oba kotníky. Akos najednou visel hlavou dolů a tiskl si košili a kabát k tělu, ale sám se rozesmál. Aoseh ho opatrně postavil a pustil ho až ve chvíli, kdy cítil, že Akos bezpečně stojí na zemi.

„Budiž to pro tebe ponaučením, že drzost se nevyplácí,“ řekl, když se nad ním skláněl.

„Tak kvůli drzosti se mi všechna krev nahrnula do hlavy?“ zeptal se Akos a nevinně na něj zamžoural očima.

„Přesně tak.“ Aoseh se na něj zasmál. „Krásné Rozvinutí!“

Akos mu úsměv oplatil. „Tobě taky.“ Ten večer zůstali vzhůru tak dlouho do noci, až Eijeh a Ori usnuli u kuchyňského stolu. Matka pak odnesla Ori na pohovku v obýváku, kde poslední dobou přespávala skoro každou druhou noc, a otec probudil Eijeha. Potom si každý šel po svých – všichni kromě Akose a matky. Ti dva vždycky zůstávali vzhůru jako poslední.

Matka zapnula obrazovku a místností tlumeně zazněly zprávy ze Shromáždění. Bylo v něm zastoupeno devět planet, ty největší a nejdůležitější. Technicky vzato byly všechny planety nezávislé, ale Shromáždění regulovalo obchod, zbrojení, vzájemné úmluvy a cestování a zároveň představovalo zákon v okolním vesmíru. Ve zpravodajství ze Shromáždění postupně probírali planety jednu po druhé. Na Tepesu byl nedostatek vody, na Othyru vynalezli novou převratnou léčbu a na oběžné dráze kolem Pithy přepadli jednu loď piráti.

Matka otevírala sklenice se sušenými bylinkami. Akos si zprvu myslel, že uvaří uklidňující odvar, aby se jim oběma lépe usínalo, ale potom šla do předsíně, natáhla se až k nejvyšší polici ve skříni a nahmatala tam plechovku mlčenky.

„Říkala jsem si, že bychom si dnešní lekci taky mohli nějak ozvláštnit,“ řekla mu Sifa, když se vrátila. Když ho učila o ledokvítí, uvažoval o ní takhle – jako o Sifě, ne jako o „mámě“. Ona zas před dvěma lety začala těm jejich pozdním rozhovorům říkat „lekce“ – nejdřív žertem, ale teď už to Akosovi znělo zcela vážně. Těžko říct, když se ve své vlastní matce nevyznal.

„Vezmi si prkénko a nakrájej mi kousek kořene harvy,“ řekla mu a navlékla si rukavice. „Už jsme mlčenky používali, že ano?“

„V elixíru na spaní,“ řekl Akos a poslušně šel připravit, co po něm chtěla. Postavil se nalevo vedle ní s prkénkem, nožem a neočištěným kořenem harvy – byl mrtvolně bledý a pokrytý jemným chmýřím.

„A v tom osvěžujícím koktejlu,“ dodala. „Mám pocit, že jsem ti říkala, že ho jednou určitě využiješ na večírcích. Až budeš starší.“

„Ano,“ přikývl Akos. „I tehdy jsi říkala ‚až budeš starší‘.“

Maličko se jí zkroutil koutek úst. Ale to bylo v jejím případě to nejlepší, na co se zmohla.

„Ty samé přísady, které tvoje starší já možná jednou použije k osvěžení, se ovšem dají použít i k přípravě jedu,“ řekla s vážnou tváří. „Stačí jen zdvojnásobit dávku mlčenky a na polovinu snížit dávku harvy. Rozumíš?“

„Ale proč...“ začal Akos, ovšem než se stačil zeptat, ona už byla duchem jinde.

„Takže,“ řekla a na své vlastní prkénko sklepla okvětní lístek mlčenky. Pořád byl rudý, ale zkroucený a dlouhý jen asi jako její palec. „Co se ti dnes večer honí hlavou?“

„Nic,“ řekl Akos rychle. „Možná to, jak na nás lidé na Rozvinutí zírali.“

„Jsou tak fascinováni těmi, kteří byli osudem předurčeni. Moc ráda bych ti řekla, že jednoho dne zírat přestanou,“ řekla a tiše si povzdychla, „ale obávám se, že na tebe... na tebe budou zírat vždycky.“

Rád by se zeptal, co myslela tím zdůrazněným na tebe, ale během lekcí s matkou mluvil velice opatrně. Stačila jediná špatně formulovaná otázka a výuka mohla zničehonic skončit. Stačila jediná dobře formulovaná otázka a mohl se dozvědět věci, které by vůbec vědět neměl.

„A co ty?“ zeptal se jí nakonec. „Myslím... co se tobě honí hlavou?“

„Ale,“ povzdychla si matka při krájení. Dokázala krájet rychle a přesně, takže její nůž v pravidelném rytmu klepal do prkénka. Akos se v poslední době zlepšoval, ale pořád byl na hony daleko od toho, aby ukrajoval všechny kousky stejně velké. „Dneska mě trápí myšlenky na rod Noaveků.“

Stála u stolu bosá a prsty na nohou se jí kroutily zimou. Chodidla orákula.

„Jsou panovnickým rodem u Šotetů,“ řekla, „v zemi našich nepřátel.“

Šotetové byli kmen, ne národ s vlastní planetou, a všeobecně se o nich vědělo, že jsou divocí a krutí. Na pažích si dělali „čáry života“ – zářez do masa za každého, koho zabili – a své děti už odmalička cvičili v umění války. Žili na Thuvhe, na stejné planetě jako Akos a jeho rodina – jenže Šotetové té planetě neříkali Thuvhe a sobě Thuvhesané – za obrovskou stepí porostlou pernatkou. Tou samou pernatkou, která rostla pod okny domu, kde bydlela Akosova rodina.

Jeho babička, matka jeho otce, zemřela během jedné z invazí Šotetů. Bránila se jim jen s kuchyňským nožem v ruce, aspoň tak to o ní otec vypravoval. I na městě Hessa zanechali nájezdníci dosud patrné jizvy. Do zdí byla vyrytá jména těch, kteří zahynuli. Tu a tam byla rozbitá okna jen zakrytá, ne vyměněná, takže v nich pořád byly vidět praskliny.

Jen za tou planinou porostlou pernatkou. Někdy se mu zdálo, že jsou na dosah.

„Věděl jsi, že rod Noaveků je osudem předurčen? Tak jako ty a tví sourozenci,“ pokračovala Sifa. „Orákula v jejich rodové linii nevídala osudy vždycky, stalo se to až za mého života. A když se to stalo, posílilo to postavení Noaveků v šotetské vládě natolik, že se chopili moci a ovládli celý kmen. A ovládají ho dodnes.“

„Nevěděl jsem, že je něco takového možné. Myslím, aby se mezi osudem předurčené dostala nová rodina.“

„No, ti z nás, kteří jsou nadáni schopností vidět budoucnost, nerozhodují o tom, kdo bude mít osud,“ řekla mu matka. „Vidíme stovky budoucností, možností. Ale osud, to je něco, co toho konkrétního člověka potká v každé, každičké verzi budoucnosti, kterou vidíme, což je velmi vzácné. Ty osudy určují, které rody jsou předurčené, a ne naopak.“

Tohle Akose nikdy nenapadlo. Lidé většinou na osudy pohlíželi jako na zvláštní dárky, které orákula rozdávají vyvoleným, důležitým lidem, ale jak říkala jeho matka, bylo to přesně naopak. Osudy dělaly z některých rodin důležité a vyvolené rody.

„Ale ty jsi viděla jejich osudy. Myslím Noaveků.“

Přikývla. „Jen syna a dcery. Ryzka a Cyry. On je starší, ona stejně stará jako ty.“

Ta jména Akos slyšel už dřív, ale vždycky v souvislosti s nějakou směšnou fámou. Že prý jim jde pěna od pusy, že si oči mrtvých nepřátel schovávají ve velkých sklenicích a značky za zabité mají od zápěstí až po ramena. Pravda, to poslední možná fáma nebyla.

„Někdy je snadné pochopit, jak se lidé stali tím, čím jsou,“ řekla jeho matka tiše. „Ryzek a Cyra, děti tyrana. Jejich otec, Lazmet, syn ženy, která povraždila své vlastní bratry a sestry. Násilí přeskakuje z generace na generaci jako nakažlivá nemoc.“ Pokývala hlavou, ale její ramena a trup se k tomu pohybu pomalu přidávaly, až se nakonec pohupovala celá. „A já to vidím. Já to všechno vidím.“

Akos ji vzal za ruku a pevně ji sevřel.

„Omlouvám se, Akosi,“ řekla a on si nebyl jistý, jestli se mu omlouvá za to, že mu řekla příliš, nebo za něco úplně jiného, ale vlastně na tom nezáleželo.

Oba tak chvilku stáli, poslouchali tlumené zprávy ze světa a nejtemnější noc roku se najednou zdála ještě o něco temnější.

KAPITOLA 2

AKOS

„Stalo se to uprostřed noci,“ řekl Osno a celý se nadmul hrdostí. „Měl jsem odřené koleno a začalo mě to pálit... Než jsem odhodil peřiny, tak to přestalo.“

Ve školní třídě byly dvě stěny rovné a jedna prohnutá. Uprostřed stála velká pec plná plamenců a jejich učitelka vždycky přecházela sem a tam, takže výklad doplňovalo pravidelné vrzání podlahy pod jejími vysokými botami. Někdy se Akos pokoušel spočítat, kolikrát během jedné hodiny obešla pec kolem dokola. Nikdy to nebylo malé číslo.

Kolem pece stály kovové židle se skleněnými obrazovkami připevněnými v příhodném úhlu před nimi jako stolečky na psaní. Obrazovky tlumeně zářily, připravené spustit dnešní hodinu, ale učitelka ještě nedorazila.

„Tak nám to ukaž,“ ozvala se Riha, další spolužačka. Jako správná patriotka do školy nosila šátky s vyšívanou mapou Thuvhe a nikdy nikomu nevěřila. Pokaždé, když někdo přišel s  něčím neslýchaným, jen nakrčila ten svůj pihami posetý nos a vyzvala ho, aby to dokázal.

Osno vzal malý kapesní nožík a přiložil jeho hrot k  vlastnímu palci. Když zatlačil, vytryskla z jeho prstu krev a Akos i přes celou třídu viděl, jak se kůže kolem rány začíná znovu spojovat jako zip.

U každého se během dospívání, když jeho tělo procházelo proměnou, projevil dar proudu. Podle toho, jak malý byl Akos ve svých čtrnácti letech, si na ten svůj měl ještě nějakou dobu počkat. V některých rodech se dar dědil po generace, v některých ne. Někdy byl užitečný, někdy ne. Ten Osnův užitečný byl.

„Úžasné,“ řekla Riha. „Už se nemůžu dočkat, až budu mít ten svůj. Měl jsi předem nějaké tušení, co to bude?“

Osno byl nejvyšším klukem v  jejich třídě, a když se s  někým dal do řeči, stál tak blízko, aby si to ten druhý uvědomil. S Akosem se naposledy bavil vloni, když potom Osna odváděla jeho matka, tiše řekla: „Na kluka s osudem nic moc, co?“

„Je v pohodě,“ řekl Osno.

Ale Akos nebyl „v pohodě“. To se jenom tak říkalo o lidech, kteří se nijak neprojevovali.

Osno si přehodil ruku přes opěradlo židle a odstrčil pramen černých vlasů z očí. „Můj táta říká, že čím líp sebe sama znáš, tím míň tě tvůj dar překvapí.“

Riha souhlasně přikyvovala, až jí cop dlouhých vlasů poskakoval po zádech nahoru a dolů. Akos si v duchu tipoval, že Riha a Osno spolu do konce roku začnou chodit.

V  tu chvíli obrazovka vedle dveří zablikala a zhasla. Vzápětí zhasla i všechna světla ve třídě – a taky ta na chodbě, jejichž záře sem pronikala pode dveřmi. Cokoli se Riha chystala říct, najednou to pustila z hlavy. Akos zaslechl na chodbě hlučný hlas. A taky skřípnutí své vlastní židle, jak z ní klouzal dolů.

„Keresethe!“ zašeptal Osno varovně, ale Akos na tom, aby otevřel dveře a vykouknul na chodbu, neviděl nic strašidelného. Přece ho tam nikdo neukousne.

Otevřel dveře dost na to, aby jimi mohl proklouznout, a vyklonil se do úzké chodby. Budova byla kruhová, podobně jako většina domů v Hesse. V jejím středu se nacházely kabinety učitelů, podél obvodu učebny a obojí od sebe oddělovala chodba. Když nesvítila světla, byla tam skoro úplná tma, jen na vrcholu každého schodiště se zapnulo nouzové osvětlení.

„Co se to děje?“ Poznal ten hlas – byla to Ori. Objevila se v ostrůvku oranžového světla u východního schodiště. Před ní stála její tetička Badha a vypadala ještě víc neupraveně než jindy. Vlasy měla rozcuchané a knoflíky na svetru zapnuté napřeskáčku.

„Jsi v nebezpečí,“ řekla naléhavě. „Je na čase udělat to, na co jsme společně cvičily.“

„Proč?“ dožadovala se odpovědi Ori. „Přijdeš sem, vytáhneš mě z vyučování, chceš, abych všeho nechala a všechny opustila...“

„Všichni osudem předurčení jsou v  nebezpečí, chápeš? Odhalili tě. Musíš pryč.“

„A co Keresethové? Copak ti nejsou v nebezpečí?“

„Ne tolik jako ty.“ Badha popadla Ori za loket a vedla ji dolů po východním schodišti. Zmizely ve stínu, takže Akos neviděl Ori do tváře. Ale těsně před tím, než zahnula za roh, se otočila tak prudce, až jí vlasy padly do tváře a svetr jí sklouzl z ramene, takže zahlédl její klíční kost.

Měl pocit, že se v tom okamžiku jejich pohledy setkaly, že měla oči vytřeštěné a plné strachu. Ale nebyl si jistý. A pak na něj někdo zavolal jménem.

Cisi vyběhla z jednoho z kabinetů. Měla na sobě šedé šaty z těžké látky a vysoké černé boty a rozčilením zatínala zuby.

„Pojď,“ řekla mu. „Volali nás do ředitelny. Táta si pro nás přijede, můžeme tam na něj počkat.“

„Co...“ začal Akos, ale jako vždycky mluvil tak potichu, že si toho většina lidí ani nevšimla.

„Tak pojď.“ Cisi se znovu protlačila dveřmi, které se za ní před chvilkou zavřely. Akos nechápal, co se děje. Ori byla předurčená osudem. V celé škole zhasla světla. Jejich otec si je přijede vyzvednout. Ori je v nebezpečí. On je v nebezpečí.

Cisi se mu ztrácela a zase objevovala v oranžových ostrůvcích nouzového osvětlení. A pak tam najednou byly otevřené dveře, rozsvícená lucerna a Eijeh, který na ně čekal.

Ředitel seděl za svým stolem. Akos nevěděl, jak se jmenuje, protože to byl jednoduše „ředitel“, a vídal ho, jenom když něco ohlašoval nebo procházel po budově. Akos si ho vůbec nevšímal.

„Co se děje?“ zeptal se Eijeha.

„Nikdo mi nic nechce říct,“ odfrknul si Eijeh a šlehnul pohledem po řediteli.

„Tato škola se důsledně drží pravidla, že řešení podobných situací plně spadá do kompetence rodičů,“ řekl ředitel prkenně. Někdy si o něm žáci žertem říkali, že je to ve skutečnosti robot, že kdyby mu někdo rozříznul břicho, vysypaly by se z něj dráty. Každopádně tak mluvil.

„Ale nemůžete nám říct, o jakou situaci jde?“ otočil se k němu Eijeh přesně tak, jak by to udělala jejich matka, kdyby tu byla s nimi. Kde vůbec je? pomyslel si Akos. Prý pro ně přijede otec, ale o matce nepadlo ani slovo.

„Eijehu,“ zašeptala Cisi, ale její tichý hlas zapůsobil i na Akose jako uklidňující balzám. Skoro jako by dokázala přehlušit hukot proudu v něm a utišit ho na přijatelnou úroveň. To kouzlo chvilku působilo; ředitel, Eijeh, Cisi i Akos na sebe pár minut jenom mlčky hleděli.

„Je tu zima,“ řekl Eijeh nakonec a Akos si uvědomil, že pode dveřmi proniká průvan, který ho studí na kotnících.

„Já vím. Musel jsem vypnout topení,“ řekl ředitel. „Raději počkám, až budete v pořádku mimo budovu, než ho znovu zapnu.“

„Vy jste kvůli nám zhasnul světla a vypnul topení? Proč?“ zeptala se Cisi roztomilým hláskem – tím samým, jakým doma škemrala, jestli může ještě chvíli zůstat vzhůru nebo jestli by se nenašla ještě jedna porce moučníku. Na rodiče to nezabíralo, ale ředitel se roztekl jako svíčka. Akose by ani nepřekvapilo, kdyby se pod jeho stolem rozlévala loužička horkého vosku.

„Jediný způsob, jak během nouzového vysílání Shromáždění vypnout obrazovky,“ řekl ředitel tiše, „je vypnout hlavní přívod energie.“

„Takže šlo o nějaký poplach, který vyhlásilo Shromáždění,“ pokračovala Cisi, pořád tím sladkým hláskem.

„Ano. Dnes ráno ho vyhlásil předseda Shromáždění.“

Eijeh a Akos si vyměnili pohledy. Cisi se usmívala, byla klidná, ruce složené v  klíně. V  tomhle světle a s  tváří lemovanou vlnitými vlasy nemohla nikoho nechat na pochybách, že to je Aosehova dcera. I jejich otec dokázal dosáhnout svého pomocí úsměvů a přátelských řečí, dokázal uklidňovat lidi, rozbouřené emoce i vypjaté situace.

Ředitel by nejspíš dál měknul pod jejím nevinným úsměvem, až by se nakonec úplně roztekl jako vosková figurína, ale v tu chvíli kdosi rázně zabušil na dveře. Akos hned poznal, že to je jejich otec, protože klika při poslední ráně odlétla do místnosti; kování, kterým byla připevněná ke dveřím, se rozlomilo napůl. Jejich otec se nedokázal ovládnout a projevovalo se to i na jeho daru. Věčně něco opravoval, ale často to byly věci, které sám rozbil.

„Omlouvám se,“ zamumlal Aoseh, když vešel do místnosti. Vrátil kliku na místo a přejel přes prasklinu bříškem palce. Kování se sice nespojilo zcela přesně, ale vypadalo skoro jako nové. Jejich matka trvala na tom, aby věci neopravoval naprosto dokonale, takže doma už měli celou sbírku nesymetrických talířů a křivých hrnků.

„Pane Keresethe,“ začal ředitel.

„Děkuji vám, pane řediteli, že jste tak rychle zareagoval,“ přerušil ho otec. Neusmíval se ani trochu. Akose to vyděsilo víc než tma na chodbách, křik Oriiny tety a Cisiny zaťaté zuby dohromady. Jejich otec se vždycky usmíval, i když to v dané chvíli působilo nepatřičně. Jejich matka říkala, že to je jeho nejlepší obrana.

„Tak pojďte, malé dítě, menší dítě, nejmenší dítě,“ řekl Aoseh vlažně. „Jedeme domů.“

Sotva to řekl, vyskočili na nohy a vyrazili ke vstupním dveřím. U věšáků se mlčky přehrabovali mezi identickými šedými kabáty, až našli tři s  límci pošitými jmenovkami: Kereseth, Kereseth, Kereseth. Cisi a Akos si ty svoje nejprve prohodili a chvíli se do nich pokoušeli dostat, než přišli na to, že ten Akosův je Cisi těsný přes ramena a ten její zase pro něj příliš dlouhý.

Kluzák čekal hned před vchodem, dveře otevřené dokořán. Byl o něco větší než většina ostatních, ale také podsaditý a kruhový, a tmavé kovové boky měl ušpiněné od bahna. Zpravodajství, které obvykle tlumeně znělo z paluby, bylo vypnuté. Ani navigační obrazovka nesvítila, takže Aoseh stroj ovládal tlačítky a pákami, ale kluzák jim ani v nejmenším nenapovídal, kam mají namířeno. Nepřipoutali se; Akos měl pocit, že by bylo zbytečné v tuhle chvíli ztrácet čas s nějakým bezpečnostním pásem.

„Tati,“ začal Eijeh.

„Shromáždění se dnes ráno rozhodlo, že veřejně vyhlásí osudy všech předurčených,“ řekl jejich otec. „Orákula se o ně se členy Shromáždění podělila už před mnoha lety, šlo o projev důvěry. Osudy lidí se obvykle nezveřejňují, leda až po smrti, takže je znají jen oni a jejich rodina, ale teď...“ Postupně přeletěl očima po všech svých dětech. „Teď všichni vědí, co vás čeká.“

„A co nás čeká?“ zeptal se Akos šeptem, ale Cisi se zároveň hlasitěji otázala: „A proč je to tak nebezpečné?“

Otec odpověděl jí. „Není to nebezpečné pro každého, kdo má osud. Ale některé osudy trochu víc... odhalují.“

Akos si vzpomněl, jak Ori její tetička vláčela za ruku po schodech. Odhalili tě. Musíš pryč.

Ori měla zřejmě nebezpečný osud. Ale pokud si Akos vzpomínal, nebyl rod Rednalisů na seznamu předurčených rodin. Nejspíš to nebylo její pravé jméno.

„A jaké jsou naše osudy?“ zeptal se Eijeh, až mu Akos záviděl ten zvučný, jasný hlas. Občas, když chtěli zůstat vzhůru i po večerce, se Eijeh pokoušel šeptat, ale nikdy netrvalo dlouho, než se u dveří jejich pokoje objevil jeden z rodičů a nařídil jim, aby už byli zticha. To Akos byl úplně jiný. Nepokoušel se překřikovat druhé a nechával si věci pro sebe; právě proto ostatním zatím neřekl o Ori.

Kluzák přelétal nad lány ledokvítí, které spravoval jejich otec. Táhly se na míle daleko do všech stran, rozdělené nízkými drátěnými ploty: žluté závistiny, trsy cudničky bílé, zelené šlahouny popínavé harvy, rozložité hnědé listy poslatek a úplně nejdál, za vysokým plotem, kterým protékal proud, červené mlčenky. Než kolem nich vybudovali ten vysoký plot, chodili sem lidé, kteří se rozhodli ukončit svůj život, a vcházeli mezi řádky rostlin, jejichž jed je během několika nádechů uspal a bezbolestně usmrtil. Asi to nebyla ta nejhorší smrt, pomyslel si Akos – usnout uprostřed lánů květin s bělostným nebem nad hlavou.

„Řeknu vám to, až budeme v bezpečí,“ řekl otec a snažil se, aby to znělo povzbudivě.

„Kde je máma?“ zeptal se Akos a tentokrát ho Aoseh slyšel.

„Vaše matka...“ Otec zaťal zuby a potah na jeho sedadle se rozšklebil dlouhou trhlinou, jako když bochník chleba zůstane v peci o něco déle. Aoseh tiše zaklel a přejel to místo dlaní, aby potah spravil. Akos se na něj mlčky díval a začínal se bát. Netušil, co jejich otce tak rozlítilo.

„Nevím, kde je,“ řekl Aoseh nakonec. „Ale určitě je v pořádku.“

„Ona tě před tím nevarovala?“ zeptal se Akos.

„Možná o tom nevěděla,“ zašeptala Cisi.

Ale v hloubi duše všichni věděli, že za tím musí být něco jiného. Sifa totiž vždycky, vždycky věděla.

„Ať už vaše matka dělá cokoli, vždy pro to má nějaký důvod,“ řekl Aoseh o něco klidnějším hlasem. „Některé neznáme, ale právě proto jí musíme věřit, i když přijdou těžké chvíle.“

Akos si nebyl jistý, jestli otec vlastním slovům věří. Říkal to, jako by sám cítil potřebu si to připomenout.

Aoseh dosedl s  kluzákem na trávník před jejich domem a polámal chocholky a kropenaté stvoly pernatky. Za jejich domem už nerostlo nic jiného – nekonečná step porostlá pernatkou se táhla až k obzoru. Ve vysoké trávě se lidem občas děly zvláštní věci. Slyšeli šepoty, zdálo se jim, že se mezi trsy cosi hýbe, a někteří sešli z  cesty a zmizeli, jako by se propadli do země. Často o tom slýchali různé historky, někdy dokonce někdo z kluzáku zahlédl vybělenou lebku. Akos bydlel na samotném okraji stepi, takže si už dávno zvykl nevnímat tváře, které na něj ze všech stran hleděly a šeptaly jeho jméno. Někdy byly tak zřetelné, že se daly rozeznat: mrtví prarodiče, máma a táta s pokřivenými, mrtvolnými obličeji, spolužáci, kteří ho šikanovali a dobírali si ho.

Ale když vystoupil z kluzáku a natáhl ruku, aby se dotknul chocholek travin nad hlavou, najednou si s překvapením uvědomil, že už nic nevidí ani neslyší.

Zaraženě se rozhlížel po travinách a hledal aspoň stopu nějaké halucinace. Všechny jako by zmizely.

„Akosi!“ sykl na něj Eijeh.

Podivné.

Následoval Eijeha ke vstupním dveřím. Aoseh je odemkl a všichni vešli do předsíně, aby si odložili kabáty. Ale jak Akos nasál hřejivý vzduch uvnitř domu, uvědomil si, že voní jinak než obvykle. Jejich domem se vždycky linula vůně pečeného těsta, protože jejich otec každé ráno pekl čerstvý chléb, ale teď to tu páchlo po vazelíně a potu. Akosovy vnitřnosti byly jako splétaný provaz, který se utahoval čím dál víc.

„Tati,“ řekl, když Aoseh stisknutím jediného tlačítka rozsvítil světla.

Eijeh vyjekl. Cisi se zajíkla. Jen Akos okamžitě zmlkl.

V jejich obýváku stáli tři muži. Jeden byl vysoký a štíhlý, druhý vyšší a široký a ten třetí byl malý a ještě zavalitější. Všichni tři na sobě měli brnění, které zářilo v  nažloutlém světle plamenců, takže vypadalo skoro černé, ačkoli ve skutečnosti bylo tmavě modré. Všichni tři v rukou svírali proudoseky, kovové čepele spojené s jejich rukama černými pramínky proudu, které se jim obtáčely kolem zápěstí a spojovaly zbraně s jejich pažemi. Akos už takové čepele viděl, ale jen v rukou vojenských hlídek, které procházely ulicemi Hessy. V jejich domě, v domově farmáře a orákula, nebyly zbraně nikdy zapotřebí.

Akos netušil, jak to ví, ale věděl to: Tihle muži jsou Šotetové. Nepřátele Thuvhe. Jejich nepřátelé. Lidé jako oni byli zodpovědní za každou svíčku hořící na pomníku šotetské invaze; zjizvili tvář jejich města, rozbili skla, takže ukazovala pokřivené obrazy; připravili o život ty nejodvážnější, nejsilnější, nejudatnější z nich a způsobili utrpení jejich rodinám. A podle otcova vyprávění zabili babičku, která se jim postavila s kuchyňským nožem v ruce.

„Co tady chcete?“ zeptal se Aoseh napjatým hlasem. Obývací pokoj vypadal netknutý, polštáře kolem nízkého stolu ležely na svých místech, kožešina, na které si Cisi četla u krbu, byla pořád tam, kde ji nechala. V ohništi ještě žhnuly uhlíky, ale v místnosti už bylo chladno. Otec se rozkročil, aby všechny tři děti chránil vlastním tělem.

„Žádná ženská,“ prohodil jeden z těch tří ke svým kumpánům. „To by mě zajímalo, kde je.“

„Orákulum,“ odpověděl mu další. „Ty se daj těžko nachytat.“

„Vím, že mluvíte naší řečí,“ řekl Aoseh o něco přísněji. „Přestaňte mezi sebou drmolit, jako byste mi nerozuměli.“

Akos se zamračil. Copak otec neslyšel, že se dohadují o jejich matce?

„S tímhle budou potíže,“ řekl ten nejvyšší. Měl zlaté oči, všiml si Akos, matné jako roztavený kov. „Jak že se jmenuje?“

„Aoseh,“ řekl ten nejmenší. Měl tvář pokrytou jizvami a šrámy ze všech stran. Kůže kolem nejdelší rány, která jen těsně minula oko, byla svrasklá. Otcovo jméno znělo v jeho ústech cize.

„Aosehu Keresethu,“ řekl ten se zlatýma očima, ale tentokrát zněl jeho hlas... jinak. Jako kdyby najednou měl silný přízvuk – až na to, že před chvilkou mluvil úplně normálně. „Moje jméno je Vas Kuzar.“

„Já vím, kdo jste,“ řekl Aoseh. „Nežiju s hlavou zahrabanou v písku.“

„Chyťte ho,“ poručil ten, který si říkal Vas, a ten nejmenší se vrhl na otce. Když se Aoseh a ten šotetský voják zaklesli jeden do druhého, Cisi a Akos uskočili stranou. Oba muži chvíli smýkali jeden druhým a pokoušeli se navzájem povalit. Viděli, jak otec zatíná zuby. Zrcadlo v obýváku se rozletělo na kusy a střepy se vysypaly na podlahu. Potom ze skoby nad krbem spadl zarámovaný obraz, na kterém byli otec a matka v den svatby. Ale stejně se šotetskému vojákovi podařilo Aoseha chytit a odtlačit do obýváku, takže všichni tři, Eijeh, Cisi a Akos, zůstali bez ochrany.

Malý zavalitý voják vmžiku srazil otce na kolena a přiložil mu proudosek k hrdlu.

„Hlídej ty děti, aby neutekly,“ nařídil Vas tomu štíhlému. V tu chvíli si Akos uvědomil, že hned za nimi jsou dveře. Popadl kliku a stiskl ji, ale sotva zatáhl za dveře, dopadla na něj těžká dlaň. Druhou rukou ho ten Šotet vzal kolem pasu a zvedl ho ze země. Mačkal ho, že se Akos nemohl ani nadechnout. Vší silou toho chlapa kopnul do nohy, ale ten se jenom smál.

„Malý kluk s tenkou kůží,“ zasyčel sám pro sebe. „Udělal bys líp, kdyby ses rovnou vzdal, ty i celý ten váš primitivní kmen.“

„Nejsme primitivní!“ odsekl Akos. Znělo to hloupě – jako vztekání malého dítěte, které neví, jak jinak se prosadit v hádce. Ale sotva to řekl, všichni ostatní strnuli. Nejenom ten, co ho držel kolem pasu, ale i Cisi a Eijeh, a dokonce i Aoseh. Všichni zírali na Akose a on – sakra, už zase! – cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Ještě nikdy v životě se za to své rudnutí nestyděl tolik jako teď, a to bylo co říct.

Pak se Vas Kuzar rozesmál.

„Tvůj nejmladší, předpokládám?“ obrátil se na Aoseha. „Věděl jsi, že mluví šotetsky?“

„Já nemluvím šotetsky,“ namítl Akos nechápavě.

„Právě jsi to udělal,“ řekl Vas. „To by mě zajímalo, kde se v rodu Keresethů bere dítě s šotetskou krví?“

„Akosi,“ zašeptal Eijeh překvapeně. Znělo to, jako by se bratra na něco ptal.

„Já nemám šotetskou krev!“ odsekl Akos a všichni tři vojáci se mu jednohlasně vysmáli. Teprve tehdy to Akos sám uslyšel – slyšel slova, která mu vycházejí z úst, a byl si jistý jejich významem, ale zároveň slyšel drsné hrdelní skřeky s ostrými odmlkami a zavřenými samohláskami. Slyšel šotetštinu – jazyk, který se nikdy neučil. Byla tak nepodobná libozvučné thuvheštině, která zněla jako vítr pohrávající si se sněhovými vločkami.

Mluvil šotetsky. Jeho hlas zněl stejně jako hlasy vojáků. Ale jak, jak mohl znát jazyk, který se nikdy neučil?

„Kde je tvoje žena, Aosehu?“ zeptal se Vas a znovu se zaměřil na jejich otce. Otočil proudosek v ruce a černý pramínek proudu mu poskočil po zápěstí. „Mohli bychom se jí zeptat, jestli neměla pletky s nějakým Šotetem anebo jestli sama není příbuzná s naším vznešeným lidem a nikdy se neobtěžovala ti o tom říct. Orákulum určitě bude vědět, jak je možné, že její nejmladší syn plynule mluví vznešeným jazykem.“

„Není tady,“ odvětil Aoseh chladně, „jak jistě dobře víte.“

„Tak Thuvhesan si myslí, že nás přechytračí?“ ušklíbl se Vas. „A já si myslím, že snažit se přechytračit nepřítele je nejlepší cesta do hrobu.“

„Určitě si myslíš mnoho hloupostí,“ řekl Aoseh; nějak se mu dařilo dívat se na Vase svrchu, přestože byl sám na kolenou. „Jsi služebník Noaveků. Jsi míň než špína, kterou si vybírám zpod nehtů.“

Vas udeřil otce do obličeje. Zasáhl ho takovou silou, až se Aoseh svalil na zem. Eijeh zařval a pokusil se otci pomoct, ale Šotet, který pořád svíral Akose, ho bez námahy zastavil. Držel každého jednou rukou, jako by to vůbec nic nebylo, ačkoli Eijeh byl ve svých šestnácti letech už skoro dospělý.

Nízký stůl uprostřed obývacího pokoje se rozlomil v půli, deska praskla po celé délce a obě části od sebe jednoduše odpadly. Všechny drobnosti, které na stole v tu chvíli ležely – starý hrníček, knížka, pár kousků dřeva, do kterého otec vyřezával –, se rozsypaly po zemi.

„Být tebou, Aosehu,“ řekl Vas tiše, „snažil bych se ten dar proudu líp ovládnout.“

Aoseh se chvilku držel za tvář, ale pak vystřelil vpřed, popadl zápěstí toho zavalitého šotetského vojáka a vší silou s  ním zakroutil, takže muž se zjizvenou tváří uvolnil stisk. Aoseh sevřel rukojeť zbraně, vytrhl mu ji z ruky a obrátil ji proti jejímu původnímu majiteli.

„Jen do toho, zabij ho,“ řekl Vas. „Tam, odkud přišel, jsou tucty dalších, ale tobě by rychle došli synové.“

Aoseh si olíznul krev z roztrženého rtu, který rychle otékal, a přes rameno se zadíval na Vase.

„Nevím, kde je,“ řekl mu. „Měli jste se podívat do chrámu. Tohle je to poslední místo, kam by se vydala, kdyby věděla, že jste na cestě sem.“

Vas se usmál na čepel ve vlastní ruce.

„Stejně na tom nesejde,“ řekl šotetsky a pak se podíval na vojáka, který jednou rukou svíral Akose a druhou tiskl ke stěně Eijeha. „Naší prioritou je to dítě.“

„Víme, který je nejmladší,“ odpověděl voják stejnou řečí a znovu škubl Akosem. „Ale kdo z těch zbylých dvou je druhorozený?“

„Tati,“ řekl Akos zoufale. „Chtějí vědět, kdo je menší dítě! Chtějí zjistit, kdo z nich je mladší...“

Voják Akose pustil, ale jen proto, aby ho vzápětí hřbetem volné ruky uhodil do tváře. Ta rána chlapce odmrštila až ke stěně; Cisi tiše sykla, rychle se nad svým bratrem sklonila a pohladila ho po tváři.

Aoseh zavrčel skrz zaťaté zuby, vrhl se vpřed a vrazil ukradený proudosek hluboko do Vasovy hrudi, přímo pod pancíř.

Vas ani nehnul brvou. Jenom se křivě usmál, sevřel prsty kolem rukojeti zbraně a vytáhl nůž z těla. Aoseh byl tak ohromený, že jenom stál a zíral. Z rány se řinula krev a rozlévala se po Vasových tmavých kalhotách.

„Znáš moje jméno, ale neznáš můj dar?“ řekl Vas tiše. „Necítím bolest, vzpomínáš?“

Znovu Aoseha popadl za ruku a odtáhl mu ji od těla. Pak zabodl čepel do svalu nad loktem a táhl ji dolů, až otec řval tak ukrutně, že Akos nikdy nic podobného neslyšel. Krev crčela na podlahu. Eijeh znovu vykřikl a zmítal sebou, Cisi se tvář zkroutila bolestí, ale ani nepípla.

Akos se na to nemohl dívat. Vyškrábal se na nohy, přestože se mu pořád motala hlava, přestože to nemělo smysl a on nemohl vůbec nic dělat.

„Eijehu,“ řekl tiše, „uteč!“

Potom se rozběhl proti Vasovi, odhodlán vrazit mu prsty do rány v hrudi a tlačit je hlouběji a hlouběji, až mu rozláme kosti a vytrhne srdce.

Kroky, křik, pláč, to všechno se v jeho uších smísilo se strachem. Marně udeřil do brnění, které Vasovi krylo hruď. Z té rány ho zabrněla ruka. Zjizvený voják k němu přistoupil a povalil ho na zem jako pytel mouky. Pak mu položil nohu na tvář a přišlápnul mu hlavu k zemi. Cítil na líci bahno na podrážce.

„Tati!“ křičel Eijeh. „Tati!“

Akos nemohl pohnout hlavou, ale když zamžoural na stranu, viděl otce na zemi, na půli cesty mezi stěnou a dveřmi, loket ohnutý v neobvyklém úhlu. Kolem jeho hlavy se jako svatozář rozlévala kaluž krve. Cisi klečela po jeho boku a třesoucí se rukou mačkala ránu na jeho hrdle. Nad ní se tyčil Vas se zkrvaveným nožem.

Akos strnul.

„Zvedni ho, Suzao,“ poručil Vas.

Suzao – ten, který Akosovi stál na hlavě – zvedl nohu a vytáhl chlapce na nohy. Akos nemohl odtrhnout oči od otcova těla, od toho, jak se kůže na jeho hrdle rozskočila jako deska jejich stolu, od té spousty krve – je vůbec možné, že je v jednom člověku tolik krve? – a její barvy, tmavé oranžovo-červeno-hnědé.

Vas pořád držel v ruce zkrvavený nůž, který si vytrhl z těla. Ruce měl mokré.

„V pořádku, Kalmeve?“ zeptal se toho vysokého Šoteta. Ten místo odpovědi jen zavrčel. Popadl Eijeha a nasadil mu na ruce kovová pouta. Eijeh, předtím tak vzpurný, se teď už vůbec nebránil. Jen tupě zíral na otcovo tělo ležící na zemi uprostřed místnosti.

„Díky, že jsi mi prozradil, kterého z tvých sourozenců hledáme,“ řekl Vas Akosovi. „Jak se zdá, je osudem vás obou jít s námi.“

Suzao a Vas Akose obstoupili a postrčili ho dopředu. V  posledním okamžiku uhnul stranou, padl na kolena vedle otce a dotknul se jeho tváře. Aosehova kůže byla teplá a lepkavá. Oči měl ještě otevřené, ale život z něj rychle vyprchával, jako když voda stéká okapem. Díval se na Eijeha, kterého šotetští vojáci odváděli ven ze dveří.

„Přivedu ho zpátky,“ řekl Akos a pohnul otci hlavou, aby na něj viděl. „Slibuju.“

Nebyl u toho, když jeho otec vydechl naposledy. Tou dobou byl v pernatce, v rukou nepřátel. 2

KAPITOLA 3

CYRA

Bylo mi jenom pět let, když jsem vyrazila na svou první pouť.

Když jsem vystoupila ven, čekala jsem, že vkročím do slunečních paprsků, ale místo toho jsem vyšla do stínu lodi, která se nad Voou, hlavním městem Šotetu, vznášela jako obrovský mrak. Měla podlouhlý tvar a lehce zašpičatělou příď, nahoře pokrytou panely nerozbitného skla. Její kovový trup na sobě nesl stopy desítky let mezihvězdných cest, ale některé pláty se leskly novotou. Věděla jsem, že už brzy budeme uvnitř, jako sežvýkaná potrava v žaludku obří šelmy. Poblíž zadních trysek byl otevřený terminál, kterým jsme měli nastoupit na palubu.

Většina šotetských dětí dostává svolení vypravit se na první pouť – nejdůležitější rituál v celém životě – při dovršení sedmého roku života. Já se jako dítě panovníka, dcera Lazmeta Noaveka, mohla na cestu vypravit o celé dva roky dřív. Měli jsme sledovat proudnici napříč galaxií až tam, kde nabírá ten nejtemnější modrý odstín, a potom sestoupit na povrch jedné planety na sběr, což byla druhá část rituálu.

Bylo zvykem, že panovník a jeho rodina nastupují na palubu poutní lodi jako první. Tedy přinejmenším se to tak dělalo od doby, co moje babička, první panovnice Šotetu z rodu Noaveků, rozhodla, že se to tak sluší.

„Svědí mě hlava,“ řekla jsem matce a zkusila prstem proniknout pod jeden z pevně spletených copů. Měla jsem jich několik, prý aby mi vlasy nepadaly do tváře. „Proč jsem se nemohla učesat normálně?“

Matka se na mě usmála. Měla na sobě šaty zdobené  dlouhými stvoly pernatky, které byly zapletené do živůtku a zdvihaly se až nad ramena. Otega, která byla kromě mnoha dalšího mou učitelkou, mi vysvětlila, že Šoteti kdysi vyseli celé moře pernatky mezi námi a našimi nepřáteli Thuvhesany, aby jim zabránili vpadnout do naší země. Matka dnes záměrně zvolila sváteční oděv, který tenhle moudrý krok připomínal. Někdy se mi zdálo, že úplně všechno, co matka dělá, má být připomínkou naší historie.

„Dnešní den,“ řekla mi, „bude pro mnoho Šotetů dnem, kdy tě poprvé spatří, ani nemluvě o zbytku galaxie. A určitě nechceme, aby se soustředili na tvůj účes. Tím, že je tak slavnostní, bude prakticky neviditelný. Chápeš?“

Nechápala jsem, ale dál jsem to nezkoumala. Dívala jsem se na matčin účes. Měla tmavé vlasy, stejně jako já, ale ty její měly jinou strukturu – byly tak husté, že v nich zůstávaly vězet prsty, a moje zase tak jemné, že jimi snadno proklouzly.

„Zbytek galaxie?“ Technicky vzato jsem věděla, jak je galaxie rozlehlá, že v ní je devět významných planet a bezpočet dalších, a také stanice vybudované na povrchu neobývatelných měsíců a vesmírné lodě tak obrovské, že byly svébytné skoro jako planety. Ale pořád mi planety připadaly asi stejně velké jako dům, ve kterém jsem doposud strávila skoro celý svůj život, rozhodně ne o moc větší.

„Tvůj otec schválil, aby se záběry vyplutí vysílaly v galaktickém zpravodajství, které je společné všem planetám Shromáždění,“ odpověděla matka. „Každý, kdo se zajímá o naše rituály, se bude dívat.“

Byla jsem sice malá, ale už jsem věděla, že ostatní planety vypadají úplně jinak než ta naše. Věděla jsem, že jsme výjimeční v tom, jak putujeme přes celou galaxii za proudem, že naše nezávislost na místu a majetku je jedinečná. Samozřejmě se o nás lidé na ostatních planetách zajímali. Možná nám dokonce záviděli.

Šotetové vyráželi každoročně na pouť od samotného počátku existence našeho národa. Otega mi jednou řekla, že samotnou poutí činíme zadost tradici, a sběr, který čeká na jejím konci, symbolizuje obnovu – tak se minulost a budoucnost snoubí v jediném rituálu. Ale jindy jsem zase slyšela otce, jak s hořkostí řekl, že „žijeme z odpadu jiných planet“. Můj otec měl talent zbavovat věci jejich krásy.

Můj otec, Lazmet Noavek, byl přímo před námi. Jako první prošel velkou branou, která oddělovala rodové panství Noaveků od ulic Voy, a pokynul shromážděnému davu. Lidé začali jásat. Bylo jich tolik, že jsem je viděla jen jako jednolitou masu hlav a ramen, a jejich křik byl tak ohlušující, že jsem neslyšela ani své vlastní myšlenky. Tady v centru Voy, jen pár bloků od amfiteátru, kde se konaly zápasy, byly ulice čisté a kameny dláždění úhledně vyrovnané. Okolní domy byly směsicí starého a nového, prosté kamenné domy s vysokými dřevěnými dveřmi střídaly složité konstrukce z kovu a skla. Tahle pestrá skladba mi připadala stejně přirozená jako moje vlastní tělo. Vždycky jsme uměli skloubit staré a nové tak, aby ani jedno neztratilo nic ze své krásy.

Byla to ovšem moje matka, ne otec, kdo v davu svých poddaných vyvolal největší pozdvižení. S úsměvem natahovala ruce k lidem, kteří se tlačili dopředu, aby se jí mohli aspoň konečky prstů dotknout. Nechápavě jsem pozorovala tváře lidí, kterým jen samotný pohled na ni dokázal vehnat do očí slzy, a poslouchala jejich skandování: Ylira, Ylira, Ylira. Ulomila z okraje své sukně stéblo pernatky a zast



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist