načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Čáry života - Veronica Rothová

Kniha: Čáry života
Autor:

Ve světě, kde vládne násilí a právo silnějšího, kde mnozí trpí, má každý člověk zvláštní dar. Akos a Cyra jsou pro ten svůj zneužíváni. Cyra má dar bolesti a její bratr, ...


Titul je skladem >10ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  254
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2017-01-16
Počet stran: 424
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 420 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Tomáš Bíla
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-03
ISBN: 9788075442673
EAN: 9788075442673
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve světě, kde vládne násilí a právo silnějšího, kde mnozí trpí, má každý člověk zvláštní dar. Akos a Cyra jsou pro ten svůj zneužíváni. Cyra má dar bolesti a její bratr, tyran, vládnoucí celému válečnickému národu, používá její sílu k tyranizování nepřátel. Akos pochází z mírumilovného národa a pro rodinu by obětoval i vlastní život. Dokáže si Cyra s Akosem navzájem pomoci nebo přinese jeden druhému zkázu?





Kniha je zařazena v kategoriích
Veronica Rothová - další tituly autora:
Rezistence Rezistence
Rothová, Veronica
Cena: 303 Kč
Aliance Aliance
Rothová, Veronica
Cena: 254 Kč
Čtyřka - Divergentní povídky Čtyřka
Rothová, Veronica
Cena: 169 Kč
Čtyřka - Divergentní povídky Čtyřka
Rothová, Veronica
Cena: 93 Kč
Aliance Aliance
Rothová, Veronica
Cena: 187 Kč
Rezistence Rezistence
Rothová, Veronica
Cena: 187 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Čáry života" mají také často zájem o tyto tituly:
Dobronínské morytáty Dobronínské morytáty
Vondruška, Vlastimil
Cena: 223 Kč
Až bude smrt mou paní -- V tajných službách Otce vlasti Až bude smrt mou paní
Bauer, Jan
Cena: 199 Kč
Klášterem obchází ďábel - Případy královského soudce Melichara Klášterem obchází ďábel
Bauer, Jan
Cena: 222 Kč
Kluk z kostek Kluk z kostek
Stuart, Keith
Cena: 259 Kč
Život jako hobby Život jako hobby
Mlynářová, Marcela
Cena: 248 Kč
Doktore, hlavu vzhůru! Doktore, hlavu vzhůru!
Taylor, Patrick
Cena: 268 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

10
KAPITOLA 1
AKOS
Mlčenky vždycky rozkvétaly, když přišla nejdelší noc v roce. Celé
město oslavovalo okamžik, kdy se poupata rozvinula do sytě rudých květů –
zaprvé proto, že mlčenky byly krví jejich národa, a zadruhé, pomyslel si
Akos, aby se lidé nezbláznili z té příšerné zimy.
Ten den, o svátku Rozvinutí, přešlapoval u dveří v teplém kabátě a
čekal, až se ostatní vypraví. Pak vyšel na dvůr, aby se nezpotil. Dům
Keresethů byl postavený na kruhovém půdorysu kolem velké pece, takže jeho
vnější i vnitřní obvodové zdi byly zakřivené. Nejspíš pro štěstí.
Když otevřel dveře, mrazivý vzduch ho zaštípal do očí. Stáhl si přes ně
ochranné brýle, které se okamžitě zamlžily teplem sálajícím z jeho kůže.
Rukou v rukavici uchopil pohrabáč a zašťoural s ním pod stříškou pece.
Plamence pod ní vypadaly zpočátku jako černé valounky, teprve třením se
rozzářily a začaly se třpytit různými barvami podle toho, jaké v nich byly
příměsi.
Rozhrábl plamence a znovu je nahrnul na hromádku – rozzářily se jasně
rudou barvou. Nebyly tady venku proto, aby něco zahřívaly nebo
osvětlovaly – byly tu jenom jako připomínka proudu. Jako kdyby hukot
v Akosově těle nebyl dostatečnou připomínkou sám o sobě. Proud procházel
vším živým a na nebi byl vidět jako proudnice hrající různými barvami.





11
Přesně jako plamence. Nebo jako světla kluzáků, které prolétaly nad
dvorem a mířily do centra města. Mimozemci si mysleli, že celá jejich planeta
je pokrytá sněhem, ale to jenom proto, že na ní nikdy nebyli.
Akosův starší bratr Eijeh vystrčil hlavu ze dveří. „Ty chceš umrznout,
nebo co? Pojď, máma už je skoro hotová.“
Jejich matka se do chrámu vždycky vypravovala mnohem déle než
zbytek rodiny. Koneckonců byla orákulem. Všichni se budou dívat na ni.
Akos odložil pohrabáč a vešel dovnitř. Posunul si brýle na čelo a
obličejový štít si stáhnul pod bradu.
Jeho otec a starší sestra Cisi už stáli u dveří, navlečení do svých
nejteplejších kabátů. Byly ze stejného materiálu – z kožešiny kutyah, která se
nedala obarvit a zůstávala vždycky šedobílá – a měly huňaté kapuce.
„Tak můžeme vyrazit, Akosi? Dobře.“ Matka už si taky zapínala kabát.
Pak se zadívala na otcovy staré boty. „Někde tam venku, Aosehu, se prach
tvého otce přesýpá sem a tam z toho, jaké máš špinavé boty.“
„Já vím, taky jsem si dal záležet na tom, abych si je pořádně umazal,“
zašklebil se otec na matku.
„Dobře,“ řekla. Vlastně skoro zacvrlikala. „ Mně se takhle líbí.“
„Tobě se líbí všechno, co se mému otci nelíbilo.“
„To bude tím, že jemu se nelíbilo vůbec nic.“
„Můžeme do kluzáku, dokud je aspoň trochu vyhřátý?“ zeptal se Eijeh
rozmrzele. „Ori na nás čeká u pomníku.“
Jejich matka si upravila kabát a přetáhla si přes obličej štít. Pak se
vyhrnuli ze dveří a jeden za druhým pochodovali po vyhřívané cestičce jako
procesí kožešiny, brýlí a rukavic. Nízká oblá loď se vznášela jen půl metru
nad závějí, dveře se pod matčiným dotykem otevřely a všichni se
naskládali dovnitř. Jen Akose museli Cisi a Eijeh vytáhnout nahoru za ruce,
protože byl moc malý. S bezpečnostními pásy se nikdo nezdržoval.
„Do chrámu!“ zavelel otec a zdvihl nad hlavu zaťatou pěst. Vždycky to
tak říkal, když měli namířeno do chrámu. Snažil se jim tím zvednout
náladu, ale občas to znělo, jako kdyby jásal, že si může vystát dlouhou frontu.





12
„Kéž bychom mohli všechno tohle nadšení stáčet do lahví a prodávat
ho celému Th uvhe. Většinu z nich vídám pouze jednou do roka, a i to jen
proto, že tam na ně čeká pohoštění,“ postěžovala si matka a skepticky se
usmála.
„Tak vidíš, že víš, jak na to,“ ozval se Eijeh. „Lákej je na jídlo celý rok.“
„Ty mudrlante,“ zasmála se matka a palcem se dotkla tlačítka
zapalování.
Kluzák se s  nimi vznesl a vystřelil kupředu, takže se svalili jeden na
druhého. Eijeh se rozesmál a odstrčil od sebe Akose.
V dálce před nimi se mihotala světla Hessy. Město se rozkládalo na
úbočích kopce, vojenská základna na jeho úpatí, chrám na samotném vrcholku
a všechno ostatní mezi nimi. Chrám, kam měli namířeno, byl velkou
kamennou stavbou s  klenbou tvořenou stovkami tabulí z barevného skla.
Když na něj posvítilo slunce, rozzářil se vrcholek Hessy jako oranžový
květ. Jenže to se stávalo jen zřídka.
Kluzák stoupal nad úbočím kopce, nad střechami kamenné Hessy,
města stejně starého jako planeta jejich národa – Th uvhe, jak ji
nazývali všichni kromě jejich nepřátel, protože to slovo bylo tak kluzké, že by
si na něm mimozemci zauzlovali jazyk. Půlka úzkých domů mizela pod
závějemi. Skoro všechny už byly prázdné. Dnes v  noci budou všichni
v chrámu.
„Viděla jsi dneska něco zajímavého?“ zeptal se otec matky, když se
s kluzákem vyhýbal zvlášť vysokému větroměru, který vyčníval nad
střechami. Točil se kolem dokola.
Akos podle tónu otcova hlasu pochopil, že se matky ptá na její
vidiny. Na každé planetě ve vesmíru žila tři orákula, jedno přicházející, jedno
sedící a jedno odcházející. Akos pořádně nevěděl, co to znamená – věděl
jen to, že proud jeho matce našeptává, co se v budoucnosti stane, a každý
druhý, koho potkají, se na ni dívá s posvátnou úctou.
„Mám pocit, že jsem nedávno viděla tvou sestru,“ začala matka. „Ale
pochybuju, že by to chtěla slyšet.“





13
„Jenom má pocit, že bychom se k budoucnosti měli chovat
s náležitou úctou.“
Matka se postupně zadívala na Akose, Eijeha a Cisi.
„Tohle je asi můj trest za to, že jsem se provdala do vojenské rodiny,“
řekla nakonec. „Chcete, aby všechno podléhalo kontrole, dokonce i můj
dar proudu.“
„Dovolím si připomenout, že já se vykašlal na rodinné tradice a místo
důstojníka jsem se stal farmářem,“ řekl otec. „A moje sestra tím vůbec nic
nemyslí, jenom je z toho všeho trochu nervózní.“
„Hmm,“ přikývla matka, jako by chtěla naznačit, že tomu ani trochu
nevěří.
Cisi si začala broukat melodii, která Akosovi byla povědomá, ale
nemohl si vzpomenout, odkud ji zná. Jeho sestra se dívala ven z okénka a
výměnu názorů mezi rodiči vůbec nevnímala. O chvilku později oba zmlkli
a kabinou se neslo jen její broukání. Cisi je prostě svá, říkával jejich otec.
Jen tak něco ji nerozhodí.
Chrám byl zvenčí i zevnitř nasvícený, nad klenutým vchodem visely
provazy s lucerničkami ne většími než Akosova pěst. Všude kolem byly kluzáky,
oblá břicha zdobená pruhy barevného světla; některé už parkovaly
v hloučcích na úbočí kopce, jiné ještě poletovaly kolem vysoké kupole a hledaly
volné místo. Jejich matka znala chrám do posledního zákoutí, a tak otce
nasměrovala k nenápadnému výklenku vedle refektáře a svižným krokem je
zavedla k bočním dveřím, za které musela zabrat oběma rukama.
Prošli temnou kamennou chodbou po kobercích tak prošlapaných, že
skrz ně byla vidět podlaha, a minuli nízký, svíčkami osvětlený pomník na
památku Th uvhesanů, kteří zahynuli během invaze Šotetů, ještě než se
Akos narodil.
Když míjel pomník, zpomalil a zadíval se do mihotavého světla svíček.
Eijeh ho zezadu popadl za ramena, až Akos vyjekl leknutím. Pak mu hned
došlo, že ho bratr jen tak straší, a začervenal se. Eijeh se rozesmál. „I v tomhle
šeru vidím, že jsi rudý až za ušima.“





14
„Sklapni,“ odsekl Akos.
„Eijehu,“ pokárala matka staršího bratra, „nech ho.“
Říkávala to stále dokola. Akos měl pocit, jako by se pořád kvůli
něčemu červenal.
„Vždyť to byl jenom vtip...“
Prošli do nitra budovy. Před Sálem proroctví se hromadily davy lidí.
Všichni si zouvali vnější obuv, svlékali kabáty, načechrávali vlasy
zplihlé pod kapucí, dýchali si do dlaní, aby zahřáli zmrzlé prsty. Keresethové
naskládali své kabáty, brýle, rukavice, boty a obličejové štíty do
temného výklenku přímo pod fi alově zbarveným oknem, které bylo označené
thuvheským znakem pro proud. Zrovna když se otáčeli zpátky k Sálu
proroctví, zaslechl Akos povědomý hlas.
„Eiji!“ Ori Rednalis, Eijehova nejlepší přítelkyně, se k nim řítila
chodbou. Byla vysoká, ale vypadala neohrabaně – jako by jí kolena a lokty vlály
stejně svéhlavě jako rozcuchané vlasy. Akos ji ještě nikdy neviděl ve
slavnostních šatech, ale dnes je na sobě měla. Šaty z  těžké purpurové látky
s knofl íky na ramenou jako slavnostní vojenská uniforma.
Ori měla klouby na prstech rudé od mrazu. Doběhla až k  Eijehovi
a zůstala stát před ním. „Tady jsi! Už jsem si od tetičky dvakrát musela
vyslechnout přednášku o Shromáždění a mám pocit, že jestli mi to
začne vykládat potřetí, tak mi vybuchne hlava.“ Akos už také jednou slyšel,
jak se Oriina tetička rozčiluje, že Shromáždění vládnoucí celé galaxii vidí
v Th uvhe jen zdroj ledokvítí a zlehčuje útoky Šotetů, o kterých mluví jako
o „občanských nepokojích“. Měla pravdu, ale stejně mu nebylo
příjemné poslouchat, jak pořád dokola omílá to samé. A taky nevěděl, co na to
říct.
Ori pokračovala. „Zdravím, Aosehu, Sifo, Cisi, Akosi. Krásné
Rozvinutí! Tak jdeme, Eiji.“ To všechno stihla na jeden nádech, takže se nikdo
jiný nezmohl na odpověď.
Eijeh se ohlédl na otce, ale ten jenom mávl rukou. „Tak běž. Uvidíme
se později.“





15
„A jestli tě uvidíme s dýmkou v puse, jako se to stalo loni,“ dodala matka
přísně, „tak za trest sníš, co v ní bude.“
Eijeh přimhouřil oči. Nikdy se za nic nezastyděl, nikdy nezrudnul.
Dokonce ani ve škole, když si ho ostatní dobírali kvůli jeho hlasu – měl
vyšší hlas než ostatní kluci – anebo kvůli tomu, že je z bohaté rodiny, což
tady v Hesse taky nikomu na oblibě zrovna nepřidalo. Ani se
nerozčiloval. Měl jednoduše dar některé věci pouštět z hlavy a nevnímat je, dokud
sám nechtěl.
Vzal Akose za loket a vláčel ho za Ori. Cisi s nimi nešla, zůstala s rodiči
jako vždycky. Eijeh a Akos uháněli za Ori do Sálu proroctví.
Ori se zarazila a vytřeštila oči. Když Akos spatřil, co je uvnitř
čekalo, zalapal po dechu. Na provazech zavěšených od vrcholku kupole až
ke vnějším stěnám visely stovky lucerniček poprášených pylem mlčenek,
který jim dodal rudou barvu, takže se nad jejich hlavami rozkládala
zářící rudá nebesa. I Eijehovy zuby zářily rudými odlesky, když se na Akose
usmíval. Ve středu sálu, na místě, které obvykle bývalo prázdné, stál
ledový blok silný skoro dva metry. Byly v něm tucty zavřených poupat
mlčenek těsně před rozvinutím.
Další plamencové lucerničky velké asi jako Akosův palec lemovaly
ledový blok, ve kterém poupata mlčenek čekala, až se rozvinou. Tyhle
vydávaly bílé světlo, zřejmě aby vynikla barva samotných květů rudějších než
všechny lucerny nad nimi. Někteří lidé říkali, že jsou rudé jako krev.
Všude kolem postávali lidé ve slavnostních šatech – v dlouhých róbách,
které zahalovaly vše kromě hlavy a rukou a spínaly se ozdobnými
skleněnými knofl íky různých barev, v kabátech po kolena s podšívkou z jemné
eltí kožešiny a v  šálách nadvakrát omotaných kolem krku. Všude samé
tmavé, syté barvy, na rozdíl od svrchních kabátů žádná šedá ani bílá. Akos
měl na sobě obnošený tmavě zelený kabát po Eijehovi, který mu ještě byl
trochu velký, a Eijeh měl nový hnědý.
Ori zamířila rovnou k  občerstvení. Právě tam stála její tetička, která
s kyselou tváří rozdávala talířky kolemjdoucím, ale na Ori se ani nepodí-





16
vala. Akos měl pocit, že Ori svou tetu a strýčka nemá ráda, a nejspíš
proto poslední dobou prakticky žila u Keresethů. Co se stalo s jejími rodiči,
nevěděl. Eijeh si vzal rohlík a zakousl se do něj tak hladově, až se málem
udusil drobky.
„Dávej si pozor,“ řekl mu Akos. „Udušení pečivem se nepovažuje za
důstojnou smrt.“
„Aspoň bych zemřel při něčem, co mám opravdu rád,“ řekl mu Eijeh
s plnou pusou.
Akos se zasmál.
Ori se Eijehovi zavěsila jednou rukou kolem krku a přitáhla si jeho
hlavu k sobě. „Teď se nedívej. Zírají na nás zleva.“
„No a?“ ušklíbl se Eijeh a z úst mu padaly drobky. Ale Akos už cítil, jak
se mu do tváří hrne krev. Zariskoval a podíval se od Eijeha nalevo. Stál
tam hlouček dospělých. Opravdu je mlčky pozorovali.
„Člověk by řekl, že už sis na to dávno mohl zvyknout, Akosi,“
poznamenal Eijeh. „Vždyť se to stává každou chvíli.“
„Člověk by řekl, že už si oni mohli dávno zvyknout na nás,“ odpověděl
Akos. „Žijeme tady od narození a od narození máme osudy, tak proč na
nás pořád tak čumí?“
Každý měl budoucnost, ale ne každý měl osud – aspoň tak jim to
říkala jejich matka. Jen někteří členové určitých „vybraných“ rodin dostali do
vínku osud, který v okamžiku jejich narození potají vyřkla všechna
orákula na všech planetách zároveň. Matka jim vyprávěla, že tyto vize byly tak
silné, že ji dokázaly probrat i z nejtvrdšího spánku.
Eijeh, Cisi a Akos měli osudy. Jen nevěděli, jaké jsou, přestože jejich
matka byla jednou z těch, kteří je viděli. Vždycky jim říkala, že jim
nemusí nic vykládat, protože svět to udělá za ni.
Osudy údajně určovaly pohyby světů. Kdykoli o tom Akos delší dobu
přemýšlel, začala se mu z toho motat hlava.
Ori pokrčila rameny. „Moje teta říká, že Shromáždění poslední dobou
ve zprávách kritizuje orákula, takže to asi lidem trochu vrtá hlavou.“





17
„Kritizuje?“ podivil se Akos. „A proč?“
Eijeh ani jednoho z nich neposlouchal. „Pojďte, najdeme si dobrá místa.“
Ori se rozzářila. „Jo, jdeme. Nechci zůstat vzadu a celou dobu zírat na
zadky lidí přede mnou jako loni.“
„Myslím, že výšku zadků už jsi přerostla,“ zasmál se Eijeh. „Letos jsi
tak na úrovni lopatek.“ Ori obrátila oči v sloup.
Tentokrát Akos vplul do davu v  Sálu proroctví jako první, kličkoval
pod sklenicemi vína a gestikulujícíma rukama dospělých, až se dostal
dopředu, přímo k ledovému bloku s poupaty mlčenek. Přišli právě včas –
jejich matka stála u bloku ledu a už byla bosá, ačkoli tu byla pořádná zima.
Říkala, že se její věštecké schopnosti zlepšují, když cítí zemi pod nohama.
Ještě před chvilkou se s Eijehem smáli, ale když se dav utišil, utichlo
i všechno v Akosovi.
Eijeh se k němu naklonil a pošeptal mu do ucha: „Cítíš to? Proud tady
hučí jako blázen. Mám pocit, že se mi chvěje vzduch v plicích.“
Akos by si toho nevšiml, ale musel uznat, že bratr má pravdu. Teď už
taky cítil, jak se mu chvěje celá hruď, jako by se krev v jeho žilách
rozezpívala. Ovšem než stačil odpovědět, promluvila jejich matka. Nijak zvlášť
nahlas, ale to ani nebylo nutné – všichni ta slova znali nazpaměť.
„Proud prostupuje každou planetou v  galaxii a dává nám své světlo
jako připomínku své síly.“ V  tu chvíli se všichni jako na povel
zadívali k nebi, na kterém byla přes rudou kupoli chrámu zřetelně vidět
klikatá proudnice. V tomhle ročním období bývala skoro vždycky karmínově
rudá jako okvětní lístky mlčenek. Proudnice byla viditelným projevem
proudu, který prostupoval všechny lidi a všechny živé bytosti. Táhl se
napříč galaxií a spojoval všechny planety jako korálky na dlouhém
náhrdelníku.
„Proud prostupuje vším živým,“ pokračovala Sifa, „a dává všemu
živému sílu růst a vzkvétat. Proud prostupuje každou lidskou bytostí, je
v každém nádechu a vychází s každým výdechem, prosátý sítem lidské mysli.
Proud prostupuje každou květinou, která roste pod ledem.“





18
Namačkali se k sobě – nejenom Akos a Eijeh a Ori, ale všichni
v celém sále, tiskli se jeden vedle druhého, aby viděli, co se děje s mlčenkami
v ledu.
„Proud prostupuje každou květinou, která roste pod ledem,“
zopakovala Sifa, „a dává jim sílu vykvést v nejčernější tmě. Proud dává nejvíc síly
mlčence, podle které měříme svůj čas, květu smrti a usmíření.“
Na okamžik zavládlo hluboké ticho, ale nikomu se to nezdálo
nepřirozené. Bylo to, jako kdyby si všichni společně pobrukovali a cítili tu
podivnou sílu, která udržovala jejich vesmír v pohybu, podobně jako tření mezi
částicemi rozehřívalo plamence.
A pak – pohyb. Jeden z okvětních lístků se pohnul. Stonek se zlehka
zachvěl. Celý trs mlčenek jako by se třásl očekáváním. Nikdo ani nedýchal.
Akos se zadíval na kupoli z rudého skla, jen na okamžik pozoroval les
luceren nad jejich hlavami, a málem to promeškal. Rudá poupata se
začala rozvíjet všechna zároveň, lístky se rozevíraly a odhalovaly zářivá jádra
květů. Blok ledu najednou hrál pestrými barvami.
Všichni lapali po dechu a nadšeně tleskali. Akos tleskal s ostatními, až
ho brněly dlaně. Jejich otec předstoupil, vzal matku za ruce a políbil ji.
Pro všechny ostatní byla nedotknutelná: Sifa Kereseth, orákulum, jejímž
darem proudu je nahlížet do budoucnosti. Ale jejich otec se jí dotýkal
jakoby nic, hladil ji prstem po dolíčcích ve tvářích, když se usmívala,
odhrnoval jí z čela prameny vlasů, které jí vyklouzly ze spony, dokonce jí na
ramenou nechával žluté otisky od mouky, když doma zadělával těsto na
chleba.
Otec neviděl do budoucnosti, ale zato dokázal opravovat porouchané
věci. Třeba rozbité talíře nebo praskliny ve stěnách nebo roztřepený lem
staré košile. Někdy to vypadalo, jako by dokázal dávat dohromady i lidi,
když se dostali do potíží. A tak se Akos ani nezačervenal, když k  němu
otec přistoupil a zvedl ho do náručí.
„Nejmenší dítě!“ vykřikl otec a přehodil si ho přes rameno. „Ačkoli už
zase tak malý nejsi. Skoro už tě neunesu.“





19
„To není tím, že bych byl velký. Je to proto, že už jsi starý,“
odpověděl Akos.
„Tak tohle mi řekne můj vlastní syn?“ rozčiloval se otec. „Jaký trest by
si takhle břitký jazyk asi zasloužil?“
„Já nechci!“
Ale už bylo pozdě. Otec si ho nadhodil, otočil ho ve vzduchu a popadl
ho za oba kotníky. Akos najednou visel hlavou dolů a tiskl si košili a
kabát k tělu, ale sám se rozesmál. Aoseh ho opatrně postavil a pustil ho až ve
chvíli, kdy cítil, že Akos bezpečně stojí na zemi.
„Budiž to pro tebe ponaučením, že drzost se nevyplácí,“ řekl, když se
nad ním skláněl.
„Tak kvůli drzosti se mi všechna krev nahrnula do hlavy?“ zeptal se
Akos a nevinně na něj zamžoural očima.
„Přesně tak.“ Aoseh se na něj zasmál. „Krásné Rozvinutí!“
Akos mu úsměv oplatil. „Tobě taky.“
Ten večer zůstali vzhůru tak dlouho do noci, až Eijeh a Ori usnuli u
kuchyňského stolu. Matka pak odnesla Ori na pohovku v obýváku, kde
poslední dobou přespávala skoro každou druhou noc, a otec probudil
Eijeha. Potom si každý šel po svých – všichni kromě Akose a matky. Ti dva
vždycky zůstávali vzhůru jako poslední.
Matka zapnula obrazovku a místností tlumeně zazněly zprávy ze
Shromáždění. Bylo v něm zastoupeno devět planet, ty největší a nejdůležitější.
Technicky vzato byly všechny planety nezávislé, ale Shromáždění
regulovalo obchod, zbrojení, vzájemné úmluvy a cestování a zároveň
představovalo zákon v okolním vesmíru. Ve zpravodajství ze Shromáždění
postupně probírali planety jednu po druhé. Na Tepesu byl nedostatek vody, na
Othyru vynalezli novou převratnou léčbu a na oběžné dráze kolem Pithy
přepadli jednu loď piráti.
Matka otevírala sklenice se sušenými bylinkami. Akos si zprvu myslel,
že uvaří uklidňující odvar, aby se jim oběma lépe usínalo, ale potom šla





20
do předsíně, natáhla se až k nejvyšší polici ve skříni a nahmatala tam
plechovku mlčenky.
„Říkala jsem si, že bychom si dnešní lekci taky mohli nějak
ozvláštnit,“ řekla mu Sifa, když se vrátila. Když ho učila o ledokvítí, uvažoval
o ní takhle – jako o Sifě, ne jako o „mámě“. Ona zas před dvěma lety
začala těm jejich pozdním rozhovorům říkat „lekce“ – nejdřív žertem, ale
teď už to Akosovi znělo zcela vážně. Těžko říct, když se ve své vlastní
matce nevyznal.
„Vezmi si prkénko a nakrájej mi kousek kořene harvy,“ řekla mu a
navlékla si rukavice. „Už jsme mlčenky používali, že ano?“
„V elixíru na spaní,“ řekl Akos a poslušně šel připravit, co po něm
chtěla. Postavil se nalevo vedle ní s prkénkem, nožem a neočištěným
kořenem harvy – byl mrtvolně bledý a pokrytý jemným chmýřím.
„A v tom osvěžujícím koktejlu,“ dodala. „Mám pocit, že jsem ti říkala,
že ho jednou určitě využiješ na večírcích. Až budeš starší.“
„Ano,“ přikývl Akos. „I tehdy jsi říkala ‚až budeš starší‘.“
Maličko se jí zkroutil koutek úst. Ale to bylo v jejím případě to
nejlepší, na co se zmohla.
„Ty samé přísady, které tvoje starší já možná jednou použije
k osvěžení, se ovšem dají použít i k přípravě jedu,“ řekla s vážnou tváří. „Stačí jen
zdvojnásobit dávku mlčenky a na polovinu snížit dávku harvy. Rozumíš?“
„Ale proč...“ začal Akos, ovšem než se stačil zeptat, ona už byla
duchem jinde.
„Takže,“ řekla a na své vlastní prkénko sklepla okvětní lístek mlčenky.
Pořád byl rudý, ale zkroucený a dlouhý jen asi jako její palec. „Co se ti
dnes večer honí hlavou?“
„Nic,“ řekl Akos rychle. „Možná to, jak na nás lidé na Rozvinutí
zírali.“
„Jsou tak fascinováni těmi, kteří byli osudem předurčeni. Moc ráda
bych ti řekla, že jednoho dne zírat přestanou,“ řekla a tiše si povzdychla,
„ale obávám se, že na tebe... na tebe budou zírat vždycky.“





21
Rád by se zeptal, co myslela tím zdůrazněným na tebe, ale během lekcí
s matkou mluvil velice opatrně. Stačila jediná špatně formulovaná otázka
a výuka mohla zničehonic skončit. Stačila jediná dobře formulovaná
otázka a mohl se dozvědět věci, které by vůbec vědět neměl.
„A co ty?“ zeptal se jí nakonec. „Myslím... co se tobě honí hlavou?“
„Ale,“ povzdychla si matka při krájení. Dokázala krájet rychle a přesně,
takže její nůž v pravidelném rytmu klepal do prkénka. Akos se v poslední
době zlepšoval, ale pořád byl na hony daleko od toho, aby ukrajoval všechny
kousky stejně velké. „Dneska mě trápí myšlenky na rod Noaveků.“
Stála u stolu bosá a prsty na nohou se jí kroutily zimou. Chodidla
orákula.
„Jsou panovnickým rodem u Šotetů,“ řekla, „v zemi našich nepřátel.“
Šotetové byli kmen, ne národ s vlastní planetou, a všeobecně se o nich
vědělo, že jsou divocí a krutí. Na pažích si dělali „čáry života“ – zářez do
masa za každého, koho zabili – a své děti už odmalička cvičili v umění
války. Žili na Th uvhe, na stejné planetě jako Akos a jeho rodina – jenže
Šotetové té planetě neříkali Th uvhe a sobě Th uvhesané – za obrovskou stepí
porostlou pernatkou. Tou samou pernatkou, která rostla pod okny domu,
kde bydlela Akosova rodina.
Jeho babička, matka jeho otce, zemřela během jedné z invazí Šotetů.
Bránila se jim jen s kuchyňským nožem v ruce, aspoň tak to o ní otec
vypravoval. I na městě Hessa zanechali nájezdníci dosud patrné jizvy. Do zdí
byla vyrytá jména těch, kteří zahynuli. Tu a tam byla rozbitá okna jen
zakrytá, ne vyměněná, takže v nich pořád byly vidět praskliny.
Jen za tou planinou porostlou pernatkou. Někdy se mu zdálo, že jsou
na dosah.
„Věděl jsi, že rod Noaveků je osudem předurčen? Tak jako ty a tví
sourozenci,“ pokračovala Sifa. „Orákula v jejich rodové linii nevídala osudy
vždycky, stalo se to až za mého života. A když se to stalo, posílilo to
postavení Noaveků v šotetské vládě natolik, že se chopili moci a ovládli celý
kmen. A ovládají ho dodnes.“





„Nevěděl jsem, že je něco takového možné. Myslím, aby se mezi
osudem předurčené dostala nová rodina.“
„No, ti z nás, kteří jsou nadáni schopností vidět budoucnost,
nerozhodují o tom, kdo bude mít osud,“ řekla mu matka. „Vidíme stovky
budoucností, možností. Ale osud, to je něco, co toho konkrétního člověka potká
v každé, každičké verzi budoucnosti, kterou vidíme, což je velmi vzácné.
Ty osudy určují, které rody jsou předurčené, a ne naopak.“
Tohle Akose nikdy nenapadlo. Lidé většinou na osudy pohlíželi jako
na zvláštní dárky, které orákula rozdávají vyvoleným, důležitým lidem, ale
jak říkala jeho matka, bylo to přesně naopak. Osudy dělaly z některých
rodin důležité a vyvolené rody.
„Ale ty jsi viděla jejich osudy. Myslím Noaveků.“
Přikývla. „Jen syna a dcery. Ryzka a Cyry. On je starší, ona stejně
stará jako ty.“
Ta jména Akos slyšel už dřív, ale vždycky v souvislosti s nějakou
směšnou fámou. Že prý jim jde pěna od pusy, že si oči mrtvých nepřátel
schovávají ve velkých sklenicích a značky za zabité mají od zápěstí až po
ramena. Pravda, to poslední možná fáma nebyla.
„Někdy je snadné pochopit, jak se lidé stali tím, čím jsou,“ řekla jeho
matka tiše. „Ryzek a Cyra, děti tyrana. Jejich otec, Lazmet, syn ženy, která
povraždila své vlastní bratry a sestry. Násilí přeskakuje z generace na
generaci jako nakažlivá nemoc.“ Pokývala hlavou, ale její ramena a trup se
k tomu pohybu pomalu přidávaly, až se nakonec pohupovala celá. „A já to
vidím. Já to všechno vidím.“
Akos ji vzal za ruku a pevně ji sevřel.
„Omlouvám se, Akosi,“ řekla a on si nebyl jistý, jestli se mu
omlouvá za to, že mu řekla příliš, nebo za něco úplně jiného, ale vlastně na tom
nezáleželo.
Oba tak chvilku stáli, poslouchali tlumené zprávy ze světa a
nejtemnější noc roku se najednou zdála ještě o něco temnější.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.