načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Carpathia - Maroš Krajňák

Carpathia

Elektronická kniha: Carpathia
Autor:

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Větrné mlýny s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 188
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.

Zařazeno v kategoriích
Maroš Krajňák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Maroš Krajňak

Carpathia

česi, čítajte

svazek 9



Maroš Krajňak

Carpathia


Tento projekt byl realizován za finanční

podpory Evropské unie. Za obsah publikací

(sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace

(sdělení) nereprezentují názory Evropské komise

a Evropská komise neodpovídá za použití

informací, jež jsou jejich obsahem.

Tato kniha vyšla s finanční podporou Komisie

SLOLIA, Literárne informačné centrum,

Bratislava.

© Maroš Krajňak, 2015

Translation © Miroslav Zelinský, 2015

Photo © David Konečný, 2015

© Větrné mlýny, 2015

ISBN 978-80-7443-126-5 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7443-166-1 (eBook)


Rodině a Norovi



9

Vezu se v tlumeném hluku dvou černých kol, která

odstřelují drobné pískovce a prach. Na krátkýoka

mžik vyletí do hustého přehřátého vzduchua po

tom pokorně padají zpět. Moje cesta přetíná plochou

louku. Vzápětí na vteřinu klesnu pod jejínepoko

senou, nerozvířenou, barevnou hladinu a jediným

rychlým šplouchnutím proletím úzkým studeným

potokem. Opět se vynořím a mokrá kola přeberou

světlehnědá zrníčka cesty a potom je přítomné teplo

odpojí. Pokračuji mezi dvěma rozžhavenýmiplot

nami klidné země a  vzduchu, stlačeného těžkým

centrálním sluncem dnešního dne. Zem a vzduch

společně roztápějí rostliny na  louce a  v  blízkém

lese, aby z nich vytvořily univerzální nehomogenní

vůni, která v každém rychlém bodě svého plynutí

vyvolává v přijímateli jiný stav. Ještě krátkou chvíli

pokračuji k  horizontu, potom zastavuji a pozo

ruji. Dívám se na místo, které je koncentrovaným


10

výjevem krajiny rozdělené do  pěti Zón. Z  tohoto

místa vycházejí všechny jeho přirozené obrazy

a dál je potom roznáší vůně, kterou právě teďdý

chám. Ještě chvíli jsem tu, potom se otáčíma vra

cím zpět. Zóny a  jejich řeč. Všechno se postupně

scvrkává do  jediného nepozorovatelného bodu,

který náhle mizí. Ale teď tu Zóny ještě jsou. 0, 1, 2,

3 a X. Každou z nich proudím a chci, aby všechny

proudily ve mně.


11

1

Na  černém neprůstřelném nebi visí v  pomalém,

konstantním pohybu čtyři rudé hvězdy. Tenká bílá

kontura. Zelený podklad. Hvězdy směřují zesevero

východu a míří přesně na opačnou stranu. Křídla

a  ocas. Hluk motoru, který je nese, začal někde

u  Sanoku. Piloti vidí nejprve krajinu, kterou lidé

rozkouskovali. Dokonalé puzzle dlouhých, úzkých

polí. Posádka vnímá rudé vlásečnice, které sbírají

smíšenou krev. Germánskou, slovanskou, hunskou,

semitskou, románskou, tatarskou, různorodou

kavkazskou a nejrůznější další. Krev stékajícíz pa

horků Ondavské vrchoviny už několik týdnů.Ně

kde u Stropkova se tyto horké žíly setkávajív jed

nom místě a potom tato homogenní tekutina začne

vsakovat. Vstřebávání do  hlubokých zemských

útrob potrvá několik století, až nakonec spustí

mohutné tektonické pohyby. Pohyby, které oblast


12

dnešních Zón dokonale pokrčí. Zvednou na těchto

místech pohoří Karpat do několikatisícovýchvýšek. Vytvoří nové štíty, doliny, propasti a uzavřou

průsmyky, aby zabránily přechodu armád.

Teď se všechno odehrává v  Helenině vsi. Před několika dny ji zaplavily ocelové kolosyWehrmachtu. Více hlavní obrovských kalibrů než obyvatel. Tak mi to později vysvětluje ten, který to tehdy všechno vzrušeně pozoroval. Tanky, děla,transportéry a jejich obsluha. Vojáci rozlezlí po dřevěných domech. Vlastní stany. Na  Helenině dvoře rozložena polní kuchyně. Její rodina je zásobenakvalitním a chutným jídlem. Strýc je miláčkem kuchařů a dalších mladých, dezorientovaných odvedenců, kteří se sem chodí najíst. Všichni se chtějí chovat lidsky. Strýc si právě hraje s přátelským ovčákem, který má přívlastek po svých pánech. Můj otec je v domě na Heleniných rukou a pije mléko z jejího prsu.

Do  kopce k  vesnici směřuje černé auto bez střechy. Vysoký, mohutný řidič. Vedle sedí člověk, o kterém všichni z vesnice mluví jako o generálovi. Později pátrám a dostávám se k jedinému možnému jménu. Gotthard Heinrici. Řidič a  generál spolu nekomunikují. Auto se pomalu, důstojně přiblíží ke svému cíli. Nečekaně utichne před okamžikem, když chce zabočit do  Helenina dvora. Na  cestě je

13

v rozbrázděných kolejích hluboké bláto. Generál

vystupuje. Žádná slova. Potom opatrně poskakuje

po špičkách. Za jeho pasem se houpá obrovskýstří

brný kolt. Po chvíli se dostane na pevný podklad

a volí svou obvyklou chůzi. Během ní jsou jehomy

šlenky nejjistější. Vstupuje dovnitř, pozdraví civily

a potom svoje salutující vojáky. Často si chcepo

vídat. S Helenou, jejím mužem, s jejich dětmi. Nic,

jen pohledy. Vždy jen zkoumavé pohledy. Váčky

pod očima. Jeho nejdůležitější senzor. Civilům se

dívá jen na váčky a věří, že také oni se budou stejně

dívat na něho. Věří, že to tak bude. Cítí to. Všechno

vnímá.

Krátce po  generálovi vyskakuje z  auta i  řidič.

Udělá ještě několik neúspěšných pokusů s klíčem,

vzápětí otevírá kapotu a zkoumá. Zblízka hopozo

ruje ten, který mi to jednou poví. Teď je chlapcem

a sedí na stromě. Na jabloni z druhé strany cesty.

Korunu ještě neopustilo všechno žluté listí a jeho

anonymitě pomáhá i  několik křehkých oranžo

vých scvrkávajících se jablek. Chlapec je jediným

svědkem. Potom si řidič lehá pod auto. Po  chvíli

zablácený vylézá. Bere nářadí a zasouvá se zpátky.

Nádherný kabriolet a  dlouhé řidičovy vyčnívající

nohy. Kožené holínky. Chlapec ho stále pozoruje.

Potom řidič znova vylézá a  zapaluje si cigaretu.

Ta zůstává v  ústech bez kontaktu se špinavýma

14

rukama. Rozepíná si kombinézu. Začíná u  krku,

končí v rozkroku. Nejprve odhaluje bílý, nezarostlý

trup. Řetízek a  plíšek. Potom vytahuje úd. Močí.

Mohutný, visící, močící úd. Je to první dospělépři

rození, které chlapec vidí. Do té doby jen výhonky

kamarádů. Árijský nadčlověk ho vyvádí z  míry.

Zmatek. Chlapec spáchal zlo a hřích. Zákeřněano

nymně sledoval intimní mužův rituál. Seskakuje.

Nedívá se, neohlíží se. Intuitivně běží do kopce, aby

se skryl někde pod střechou a nevyšel odtudněko

lik dní. Nebo týden. Nebo měsíc. Anebo až poté, co

armáda zmizí.

Hučící souhvězdí na  nebi se stále konstantně

přibližuje. Už za okamžik se přesune nad Heleninu

vesnici. Bude ve správné výšce. Už je tu. Už jezře

telně slyšet jeho zvuk. Střelba. Letadlo opíše kruh

a teď míří z jihu. Na chvíli zastavuje. Visí tiše, bez

pohybu. Bez hnutí jsou všichni a všecko na zemi.

Ostřelovači, kulky v jejich hlavních, pozorovatelé.

Na  nebi se rodí dvě černé tečky. Pomalu začínají

klesat. Mění se na čárky. Je slyšet tenké svištění.

Po chvíli už lze lépe rozeznat jejich tvar. Na konci

cosi jako vrtulky. Nikdo nic nedělá. Všichniv zá

klonu čekají a dívají se. První z nebeských ocelových

pozdravů dopadá do ovocného sadu. Ještě nedávno

se o něj starali Weinbergerovi, jejichž transport už

dorazil. Nic. Žádná exploze. Jen žbluňknutí a po

15

tom opět hluboké ticho. Mokrá hlína této Zóny

bombu z pudu sebezáchovy rychle spolkla. Z jejího

žaludku ji nestrávenou za  třicet pět let náhodně

vyloví buldozer. Ani potom se nic nestane. Chlapi

ji v  rukách přenesou před nový dům. My před ní

budeme poskakovat, odhadovat délku a váhua do

spělí nás budou odhánět. Potom se bomba ztratí.

Ale zatím je tady. Čerstvě zarytá do země věří, že

aspoň její sestře se podaří splnit poslání. Násle

dují tři věčné vteřiny. A  potom záblesk. Tlaková

vlna. Mohutný zvuk exploze se vrací odkopnutý

od okolních kopců. Dým, létající třísky a kameny.

Vzápětí požár. Odlehčené souhvězdí odchází.Got

thard Heinrici v  duchu uvažuje, proč ho náhoda

znova zachraňuje. Je toto další osudové znamení,

kterých má předurčeny desítky? Nebo stovky?Po

tom rychle vydává pokyn k hašení a záchraněra

něných. Čtrnáct civilů a dva vojáci. Jejich duše se

teď vzájemně vezmou za ruce. Pomalu se roztáčejí.

Zvyšují svou rychlost na maximum a potomve ví

řivém pohybu postupně odlepí své nohy od země.

Rychle vystoupají na nebe, aby ještě chytili mizící

letadlo. Jejich kruhové spojení vytváří kolem stroje

záři. Gotthard Heinrici, Helena, strýc, můj otec,po

zorovatel, všichni to vidí. Duše ještě chvílidopro

vázejí posádku. Během svého tance se každá z nich

dostane přímo před okénko kabiny, aby se podívala pilotům do  tváře. Potom sevření rukou skončí a každý už sám směřuje do dočasného nekonečna.

Těla vojáků později pochovají na louce. Vyschlá zelenohnědá tráva. Přibydou na ní ještě v ten den čerstvé obdélníky. Z  civilů se o  tom zatím nikdo nedozví. Ještě předtím proběhne evakuace.

Teď, o padesát let později, přijíždějí terénní auta. Slovenská část posádky chce mluvit se starostou. Ten jde za majitelem pozemku. Vysvětlovánía následný souhlas. Za chvíli na označeném místěvytahují mlčenliví mužové mapu. Chvíli něco zaměřují, potom zazní rozhodné „hier“. Skryté hroby hned vedle cesty. Najatí mladí chlapci s  dlouhými dřevěnými násadami, na jejich koncích ocel schopná komunikovat s hlínou. Dva páry tenkých bílýchgumových rukavic potom z úplného dna vybírajípřiměřené stadium prachu. Následuje detekce plíšků, vzápětí ještě obhlídka a nějaký odborný zápis. Auta odvážejí dva šedé plastové pytle se jmenovkami. Kdosi zaskočeného vlastníka zasypaných jampoíchne. Mohl si vydělat. Ten se svěšenou hlavou odchází pryč.

Jeho dům stojí necelých sto metrů od místa, kde tehdy jen jednou vykřiklo obrovské, právě narozené dítě oblohy. Ten výkřik prudce vmetl jeho otci a matce okenní střepy do kuchyně. Také vybíhají ven. Nastává chaos. Prohrabávání trosek. Pláč.Ná

17

řek. Křik. Plameny. Lékaři. Směsice civilů a šedých

uniforem. Kdosi se pokouší udržet pořádek. Potom

musí jít všichni domů. Jen na chvíli, protože ještě

dnes musí opustit vesnici. Někdo spouští paniku.

Naplňuje se to, co tehdy křičela z vlečky Riva. To

očekávané, známé, obávané. „Taky na nás došlo.Do

čkali jsme se.“ Strach stovek plachých očí po chvíli

uklidní slova tlumočníků. Sudeťáci, jejichž prázdné

vesnice budou už za pár let vykrádat místní chlapi.

A potom budou tento nábytek, zrcadla, bicí hodiny,

nádobí, budíky, nářadí, peřiny, obrazy, vyřezávané

kříže a  šicí stroje prodávat po  Zónách. Ale teď ti

chlapi zapřahají do  svých dřevěných vozů koně

a  dobytek. Naloží do  nich všechno, co se dá. Na

horu posadí ženy a  děti. Jenže je tu ještě Vorža.

Vorža, která později, po mnoha letech, na několik

hodin odvrátí Helenu z cesty k jejímu konci. Vorža,

která vždy koná zároveň dobro i zlo. Všechny mate

a všichni se jí bojí, protože někdy potřebují jejípo

moc, ale vždycky hrozí i  její prokletí. Teď Vorža

pozoruje lidi, kteří nemohou naložit veškerý svůj

majetek a zakopávají ho do hnojiště. Později se vrátí

jako první, všechno vykope a všichni to budouvě

dět. Pořád se jí ale budou bát, a i když bude nosit

jejich oblečení, nic jí neřeknou. Po chvíli sezapřa

žený dobytek a  koně změní v  rychlotahače čeka

jící na povel. Ještě předtím však vesničané projdou

18

kolem tlejících trosek, které zůstaly z  domu, jejž

před několika hodinami zničil výbuch ocelového

předmětu vyrobeného k  tomuto účelu. Na  zemi

leží několik nahých těl. Jen tito vesničané tu dnes

zůstanou. Tlaková vlna exploze a oheň je zbavily

oděvu a oni v této nahotě budou až po několikaho

dinách zasazeni do země, aby z nich potom vyrostl

betonový kříž. Až nyní kdosi dává připravenékara

vaně potřebný povel a všechno najednou mizí pryč.

Vesnice náhle ztrácí své obyvatele. GotthardHein

rici ještě stihl vyslat k Heleně své poslední pohledy.

Ještě jednou se podíval na váčky pod jejíma očima

a  potom mlčky zmizel v  pokoji. Teď už opravdu

všichni zmizeli a v tom jistém okamžiku sepřemís

tili v rychlém čase a rychlém prostoru. Všichni tito

zababušení lidé stojí v řadě na příděl teplé polévky.

Giraltovce. Je leden, který mrazí. Poletující pápěří

se snaží udržovat v klidu dav vyhnanců. Najednou

z  lesa vybíhá voják a  křičí: „Ivan! Ivan!“ Ostatní

bez rozmyslu odhazují svoje ešusy a vařečky a lžíce

a všecko. Jakoby bezcílně pobíhají, hledají zbraně,

zaujímají pozice. Ale jen do krátkého momentu, než

se z lesa vynoří horda nepřátel. Krátká přestřelka,

potom zajetí, potom poprava. Všichni se musídí

vat. Pro vesničany je opět smrt spojena s nahotou.

Němci jsou zbaveni svého oděvu. Snaží se potlačit

drkotání zubů a chvění těl. Poslední pokusyo dů

19

stojnost. Jeden z  nich je přinucen sebrat sekeru

a vysekat v ledové Topli díru. Skoro stejnou nebo

větší, jako dělali doma přítomní rudoarmějci, aby

se v ní umyli před večeří na oslavu narození Krista,

nebo takovou, jakou potřebovali během svěcení

vody. Potom Němci v pokorném zástupu vstupují

do této díry, do tohoto smrtícího Jordánu. Nikdo

neprosí. Postupně se němě ztrácejí pod hladinou

houstnoucí tekutiny.

20

2

Dětské ruce. Oči a  sluch a  další smysly několik

týdnů vnímaly nepřirozené zvuky, světlo, vůně,

teploty, rozbité věci, narušenou integritu zvířat

a  lidí. Nyní tyto ruce odhrabávají sníh. Pod ním

je kamenná hlína, ze které lidé na podzim nestihli

vytáhnout rozmnožené kořeny jimi zasazených

rostlin. Hlad a  dokola se vracející čerstvé vzpo

mínky na  šílenství jiných, kteří už konečně ode

šli, pohánějí maličké dlaně a prsty a pomáhají jim

ignorovat mráz. Několik hlíz. Potom rychle domů

k ohništi, ze kterého tento malý živitel rodinydo

stává už několik pečených brambor. Pár z nich sní

ve zdemolované kuchyni domu, kam se jehooby

vatelé teprve před několika hodinami vrátiliz ne

konečného vyhnanství, které jim zachránilo život.

Potom strýc opět vyběhne ven a směřuje k místu,

které dnes patří jemu. Dlaně má skryté v kapsách,

21

aby využil rychle unikající energii zuhelnatělých

plodů. Dojídá je během bílého, udýchaného běhu.

Potom znovu totéž až do pozdního večera. Nakonec

přichází noc, v níž si nikdo nepřeje sny.

Druhého dne se všichni dozvědí o mělcezako

paných kruhových ocelových nádobách naplně

ných trhavinou. Chodidla, kopyta, kola, tlapy. Toto

všecko a přirozené části nad nimi jsou v kontaktu

hned tento první den — a ještě mnoho dalších let

poté, roztrhané a rozmetané. Ocelové střepinysvi

ští, letí do okolí a za letu se mění v nový druhdrob

ných černých netopýrovitých ptáků. Tento druh

vzniká a přežívá jako nevysvětlitelná záhada pouze

tady, v těchto Zónách. Nevědomí, ale i vědomípla

šiči jejich hnízd — jen ti, co přežijí — kosí potom

své louky jako slepí, ryjí svoje zahrady jakojedno

nozí a během mše se žehnají jako bezrucí. Vasyl je

jedním z nich. Ještě několik let po své smrti chodí

vesnicí sem a tam se stejně mrtvým psem.Piskla

vým hlasem svého dřevěného kloubu svolává tyto

zlomyslné ptáčky, aby zachránil jiné. Nalákaníko

voví ptáci, dezorientovaní v  rychlém letu, proni

kají svými zobáky do dřevěné nohy tohoto člověka

a  mizí v  ní. Vasylova noha je proto čím dál těžší.

Stařec ji už postupně není schopen zvedatke chro

mému kroku a  chvílemi ji za  sebou už jen tahá.

Zvuk jeho rytmického, pisklavého kroku postupně

22

mizí, a když Vasyl ztratí smysl svého poslání,vy

tratí se i on z Heleniny vesnice úplně.

Ale toto se stane až za třicet pět let. Teď se už

několik chlapů odváží vstupovat do lesů. Pronikají

vzhůru koryty zamrzlých potoků a vracejí seozbro

jeni, ověšeni množstvím lopatek, kovových láhví,

batohů a dalších záhadných předmětů. Voržin otec

je mezi nimi. Mezi borovicemi, blízko místa, kde

se vždycky zapaluje oheň svatého Jana, jednou

nachází člověka. Přetrvávající mráz mu umožňuje

podívat se do jeho klidné tváře. Nic. Žádný soucit

ani strach. Pozoruje ránu v jeho hrudi, plastickou,

ledovou vrstvu krve na šedém oblečení. Někdopoz

ději řekne, že to byl Rumun. Je to jedno z možných

vysvětlení, proč se tělo neztratilo v  zemi, ale zů

stalo tady napospas všemu. Voržin otec si kvality

německých bot patřících k  jeho uniformě všiml

už dávno. Teď se jich dotýká a hladí je. Rozepíná,

rozvazuje a neúspěšně tahá. Ledové tělo na krátký

okamžik ožívá a odkopává ho. Skoulí se po mírném

svahu a vstává. Přemýšlí. Otáčí se a odchází. Ještě

dnes je zpátky. Je noc. Sníh mu svítí. Naklání se nad

člověka. Je v pokleku. Jeho ruce se pozvedají. Zpoza

hlavy se mihne letící ostří sekery. Ostrý, silnýná

raz. Potom další, další a další. Ještě další tři. První

předkolení je jeho. Kdyby předtím přemýšlel, jak

lehce to půjde, měl by teď pocit, že to nic není.Obrat toho člověka o část jeho těla je nesmírně lehké nic. Jemně se posune dopředu. Také teď stačilopočítat jen do  sedmi. Poslední úder proletěl zbytky svalů, tuku a  kůže, připravených k  jarnímu rozkladu, příliš lehce. Sekera proletí i vrstvou sněhu. Zaboří se do  ztuhlé země, kde narazí na  kámen. Kontakt způsobí jiskru a  ta zapaluje sníh. Oheň rychle postupuje od těla dál. Voržin otec bere kořist pod paži. Sekeru, která je teď jeho pochodní, drží v pravé dlani. Vstává a bez ohlédnutí mizí během domů.

Postupně vzplanou křoviny a  potom krásné sosny. Vysoký požár mohou pozorovat lidéz okolních vesnic. Na  malé kruhové ploše shoří možná sto štíhlých, silných a zdravý stromů. Všichnipochopí odkaz svatého Jana a  potom se ze strachu po dlouhá léta neodvažují k ničemu, s čím jespojena jeho noc. Nesbírají léčivé byliny, nesvětí se voda, nezapaluje se vatra katarze.

Malý strýc leží v  kuchyni na  posteli se svým bratrem a sestrou a nespí. Do pokoje oknemna okamžik proniká záře ohně. Na  dřevěném stropě se zjevuje malý, krátký záblesk. Strýc vstává, vylézá na stůl a přisouvá se k osvětlenému místu. Je úplná tma. Přibližuje se k bodu, kde se před okamžikem zjevila hvězda. Právě ji nahmatal. Je studená,kovově chladná. Strýc ji oběma rukama vytahuje.

24

Je to kolt generála Heinriciho. Strýc se vrací zpátky

do postele a usíná se zbraní v náručí. Ta sepo pro

buzení stává jeho hračkou. Nikdo nepochopí, že je

to generálův dar. Strýc bude s nádhernou zbraní pár

týdnů běhat po dvoře. V Heleně později vítězí odpor

ke všemu, co má hlaveň, spoušť, zásobníka úder

ník a  proti vůli svého syna hází tento vznešený

kov do  čerstvého betonu, kterým právě vyplňují

základy jejich nového domu.

Voržin otec je teď už doma. Několikaminutový

krátký běh mu dává naději, že ho nikdo neviděl.Hlu

boká noc v domě všechny uspala. Na peci leží jeho

otec, Voržin děda. Nehlučně k němu přichází jeho

nikým neviděný syn. Na  rozžhaveném výstupku

z  pekla hledá hmatem volné místo. Potom vedle

svého otce uloží jiného člověka. Až teď si všiml, že

k  uťatým končetinám znovu dorostl zbytek těla.

Stalo se to tu, na této peci. Zraněný člověk si rukou

na hrudi zakrývá díru. Začíná něco říkat, ale Voržin

otec mu nerozumí. Tuto řeč předtím nikdy neslyšel.

Voják si po chvíli sedá a sestupuje z pece.Pološep

tem něco znovu řekne, prochází se, pozoruje pokoj,

spící a nakonec si sedá za stůl. Ohýbá se ke svým

botám. Vyzouvá si tu dokonalou obuv a podává ji

Voržininu otci, který ji mlčky, chladně převezme.

Bosý voják vrzajícími dveřmi opouští dům, vykročí

do  mrazu, vyjde na  cestu a  mizí. Záře běsnícího

25

ohně na kopci mu ještě chvíli svítí na cestu. Potom

se tento Rumun po několika kilometrech dostane

k Ondavě. Chvíli zvažuje, že bude pokračovat pěšky,

ale uvědomí si, že jaro je blízko, a tak několik týdnů

přečká v  opuštěné lesní boudě. Když led defini

tivně roztaje a sníh z Černé hory steče dolů, hází

do  rozvodněné řeky silný, dlouhý a  suchý, jemně

rozvětvený kmen osiky. Skočí k němu, obkročmo

na něj nastoupí a už za několik hodin vyletí ze Zón

do  nížiny, kde se rychle napojí do  Bodrogu, Tisy

a  potom do  Dunaje, aby ho ten už pohodlně do

nesl přímo domů. Ještě předtím, kousek předma

ďarským územím, se na chvíli zastaví u skupinky

kotvících starců, kteří se sem postupně dostanou

po nějakých čtyřiceti letech. Jsou to lidé z Mikové,

kteří se vydali hledat Warholovy kresby. Julieněko

lik z nich jednou pošle svým. Ti se leknou výplodů

blázna a s odporem je vyhodí do rozvodněnéhopo

toka spolu s dalším smetím. Později, když se dozví

o Warholově slávě, když i pop během liturgie káže

o tom, že Andy byl největší ikonopisec světaa pro

rok, všimne si někdo jeho pokrevních, jak chodí

podél koryta a nekonečné hodiny prohlížejí odpad

nanesený na březích. Přidávají se k nim další a další

i bez jakékoliv spojitosti s rodinou. Starci tu tráví

celé dny. Když je potok do  vzdálenosti několika

kilometrů dokonale prohledán, někdo ze starých,

26

seschlých trámů postaví vor a pomalu se s nímpou

ští po proudu. Následují ho mnozí jiní, kteřína im

provizovaných plavidlech opouštějí vesnici, aby se

už nikdy nevrátili. Miková tak přichází o  starce.

Objevují se další prázdné domy a na hřbitověpři

bývá o  mnoho méně hrobů. Rumunský voják je

teď tady, s  těmito lidmi. Chvíli poslouchá jejich

rozhovor, z kterého zaznívá odhodlání pokračovat

dále v hledání. Voják nakonec odchází, aby se už

za  několik hodin přivítal se svou ženou a  dětmi.

Jeho původní, zkrácené tělo už našli lišky, ptáci,

hmyz a hniloba. Je skryto v téměř nepropustném

mauzoleu kopřiv a  křoví, kam se ho vrátil uložit

Voržin otec. Po několika letech někdo najde bílou

lebku už bez čelisti. Přinese ji na nedaleký hřbitov

a uloží pod centrálním křížem. Ještě pořád je tady.

Její zuby se dotýkají betonu malého plotu. V okolí

si hrají děti, které sem přišly s  rodiči vyhrabat

po zimě suchou trávou a uklidit hroby. Na malém

rohovém smetišti se postupně hromadí množství

seschlého chvojí a bílých, červených a bordó růží

z voskového papíru, ze kterých trčí dlouhé tenké

dráty. Děti je zapalují, roztáčejí a házejí s nimi.Za

číná boj. Vzájemné ostřelování svištícími ohnivými

koulemi, ze kterých kapající hořící vosk vysílá malé

doprovodné bomby. Celý tento zápas se odehrává

před zrakem smutného rumunského vojáka. Jeden

27

z ohnivých květů po chvíli zapaluje šedohnědoune

živou trávu, která v tomto koutě ještě zbyla. Požár

se rychle šíří po celé ohraničené ploše, děti prchají

pryč a dým postupně zahaluje celý prostor s Ježíši.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist