načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čarovná hora - Thomas Mann

-6%
sleva

Elektronická kniha: Čarovná hora
Autor:

Čtyřiadvacetiletý inženýr Hans Castorp se vydává z Hamburku do švýcarských Alp, aby v plicním sanatoriu nedaleko Davosu navštívil svého bratrance Joachima. Zanedlouho ovšem ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299 Kč 281
+
-
9,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 733
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Vratislav Jijlí Slezák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3667-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtyřiadvacetiletý inženýr Hans Castorp se vydává z Hamburku do švýcarských Alp, aby v plicním sanatoriu nedaleko Davosu navštívil svého bratrance Joachima.

Zanedlouho ovšem propukne tuberkulóza i u něho, a tak se mladý muž na doporučení lékaře rozhodne prodloužit si pobyt na neurčito.

Castorp začíná jako ostatní obyvatelé sanatoria žít ve světě čekání, jak s ním zhoubná nemoc naloží. Ve zvláštním mikrokosmu se setkává s řadou lidí, z nichž ho nejvíce zaujmou dva spolupacienti– první je humanista a demokrat, druhý cynický jezuita a demagog ospravedlňující násilí a teror. Castorp s nimi vede diskuze o lásce, životě, smrti, náboženství, politických systémech i spravedlnosti. Slovní souboje těchto tří protagonistů jsou světonázorovými disputacemi o zániku staré společnosti a současně představují morální a duchovní přípravu na lepší budoucnost.

Uzavřený svět lázní se proměňuje ve scénu evropských dějin a událostí, jež vyústí v 1. světovou válku.

Mann začal na knize pracovat v červenci 1913 a dokončil ji až o 11 let později.

Stvořil v ní velkolepé drama a úchvatné prozaické dílo, které není jenom vrcholem německé literatury 20. století, nýbrž patří k světovému literárnímu kánonu a základním kamenům evropské vzdělanosti.

Čeští čtenáři tento klíčový román až dosud znali pod názvem Kouzelný vrch v převodu starém více než půl století. Nyní se o jeho nadčasovosti a aktuálnosti i pro dnešní dobu mohou přesvědčit v novém poutavém překladu Vratislava Jiljí Slezáka.

THOMAS MANN 

(6. 6. 1875 Lübeck – 12. 8. 1955 Curych)

Spisovatel a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1929), mezi lety 1936 a 1944 československý státní občan, poté občan USA; do Evropy se vrátil až v roce 1952. Thomas Mann patří mezi nejvýznamnější spisovatele 20. Století a jeho vrstevnaté a rozsáhlé dílo dosáhlo celosvětového uznání.

Zařazeno v kategoriích
Thomas Mann - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
MLADÁ FRONTA THOMAS MANN Čarovná hora Přeložil Vratislav Jiljí Slezák MLADÁ FRONTA Čarovná hora Thomas MANN Vydání této knihy velkoryse podpořil grantem Goethe Institut, financovaný ministerstvem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo. ISBN (pdf) 978-80-204-4095-2 Originally published as: Der Zauberberg © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 1924. Translation © Vratislav Jiljí Slezák, 2015 — 7 — — PŘEDZNAMENÁNÍ — Hodláme vyprávět příběh Hanse Castorpa – nikoli kvůli jeho osobě (čte - nář pozná, že je to obyčejný, leč sympatický mladý muž), ale pro příběh samotný; připadá nám, že je svrchovaně záhodno jej vyprávět (a ve prospěch Hanse Castorpa připomeňme, že jde o jeho příběh a něco nevšedního že se nepřihodí každému); udál se velmi dávno, vlastně je, abychom tak řekli, už dlouho pokrytý ušlechtilou patinou dějin, a je proto třeba jej vyprávět slovesným časem pro minulost věru hluboce zapadlou. Pro příběh to nepředstavuje nevýhodu, spíše přednost; příběhy se přece musejí nejprve někdy udát, a čím jsou minulejší, jsou pak, dalo by se říci, touto svou povahou i vhodnější pro vypravěče, ševelivého vyznavače imperfekta. Ale náš příběh není takový, jaké se lidem přiházejí podnes a nemalou měrou i vypravěčům příběhů; tahle historie je mnohem starší, než kolik je jí let, její věkovitost, její stáří nelze spočítat z  uplynulých dní ani z  oběhů slunce, jež se do  ní obtiskly: ona za míru minulosti nevděčí vlastně času – tímto podotknutím budiž mimochodem poukázáno a upozorněno na spornost a prazvláštní obojakou povahu toho tajemného jevu. Abychom však jasný obsah uměle nezatemňovali: vysoký stupeň odvanutosti našeho příběhu je dán tím, že se odehrává před určitým přelomem a předělem, jenž přivodil propastné rozštěpení... Odehrává se, anebo abychom veškeré prézens pečlivě obešli, odehrával se a odehrál v  oněch dávných dnech, kdy se před započetím veliké války začalo dít tolik věcí; ovšem to, co začalo, zjevně vůbec ještě neskončilo. Odehrává se tedy předtím, třebaže nikterak dlouho předtím. Ale není minulostní ráz nějakého příběhu tím hlubší, úplnější a pohádkovější, čím těsněji se před tím „předtím“ odehrává? Navíc je možné, že s pohádkou má tento náš příběh leccos společného i jinak, svou vnitřní povahou. Budeme jej vyprávět obšírně, přesně a důkladně – copak zábavnost nebo nudnost příběhu byla kdy závislá na tom, kolik prostoru a času příběh zabírá? Z ódia přehnané pečlivosti strach nemáme, kloníme se totiž spíše k názoru, že pouze důkladnost dokáže opravdu pobavit. Vypravěč nebude s Hansovým příběhem hotov jen tak jedna dvě. Sedm dní, týden, nepostačí, a ani sedm měsíců ne. Nejlépe když ani nebude mít předem jasno, kolik pozemského času uplyne, po který si ho ta historie připoutá. Aby to snad propána nebylo celých sedm let! A tak se do toho pusťme. — 9 — — KAPITOLA PRVNÍ — Příjezd Na vrcholu léta cestoval ze svého otcovského města Hamburku do sta - nice Davos -Město v  kantonu Graubünden obyčejný mladý muž. Jel tam na tři týdny na návštěvu. Z Hamburku až tam nahoru je to cesta ovšem daleká, na tak krátký pobyt vlastně daleká až příliš. Jede se přes země vícera pánů nahoru dolů, z  jihoněmecké vysočiny se sjíždí k  břehu švábského moře a  po  jeho skotačivých vlnách se pak pokračuje lodí nad hlubinami považovanými kdysi za bezedné. Cesta, která doposud probíhala velkoryse a  přímočaře, se nyní drobí. Častá jsou zdlouhavá zdržení. U  Rorschachu na  švýcarském území se cestující opět svěří železnici, tou však dojede jen do Landquartu, malé stanice v  Alpách, kde je nutno přestoupit. Po  delším postávání ve větrné a nepříliš půvabné končině nasedne na úzkokolejku a ve chvíli, kdy se dá do pohybu lokomotiva sice malá, zjevně však s  neobyčejnou tažnou silou, začíná vlastní dobrodružná část jízdy, příkré, tvrdošíjné stoupání, které jako by nechtělo nikdy skončit. Stanice Landquart neleží totiž ještě nijak vysoko, zato nyní se již doopravdy prodíráme skalní divočinou do velehor. Hans Castorp  – tak se totiž ten mladý muž jmenuje  – seděl sám s  příruční brašnou z  krokodýlí kůže, dárkem od  svého strýce a  pěstouna, konzula Tienappela, ať i  toto jméno tu hned zkraje zazní, v  malém, šedě čalouněném kupé, zimní plášť se houpal na  věšáku, pléd ležel svinutý; okénko měl stažené, a protože se teď odpoledne už začalo stále víc ochlazovat, náš zhýčkaný mazánek si vyhrnul límec svého módního, širokého letního převlečníku s hedvábnou podšívkou. Na sedadle vedle sebe měl brožovanou knihu s názvem „Ocean steamships“, v níž si na počátku cesty občas četl; nyní ležela odložená a dech těžce supící lokomotivy, jenž pronikal dovnitř, ji znečišťoval sazemi. Člověka  – a  zejména mladého, který v  životě dosud nezapustil pevnější kořeny – vzdálí od jeho každodenního světa, od všech jeho povinností, zájmů, starostí a  vyhlídek dva dny cesty mnohem větší měrou, než jak si dokázal představit za jízdy drožkou na nádraží. Prostor, jenž se úprkem navaluje mezi ním a místem, kde žil, vykazuje — 10 — síly, které jsou obvykle vyhrazovány času; co chvíli vyvolává vnitřní změny, velmi podobné těm, jaké působí čas, jenže jaksi ještě moc - nější. I prostor vyvolává zapomnění stejně jako čas; činí to však tím, že lidskou osobu oprošťuje od jejích vztahů a uvádí ji do původního stavu svobody, dokonce i  z  pedanta a  pecivála učiní v  mžiku něco jako tuláka. Čas, říká se, je Léthé; ale i vzduch dálek je stejný nápoj, a účinkuje -li méně důkladně, pak o to rychleji. Stejně se vedlo i  Hansi Castorpovi. Nehodlal této cestě přikládat zvláštní důležitost a nějak se jí v nitru zabývat. Když už ji musel podniknout, chtěl ji spíš mít co nejdřív za sebou a vrátit se stejný, jako když odjížděl, a  navázat život přesně tam, kde jej musel na  chvíli přerušit. Ještě včera jeho myšlenky nevybočovaly z  obvyklého kruhu, přemítal o tom, co si zrovna odbyl, o závěrečných zkouškách, i o tom, co ho bezprostředně čeká, o svém vstupu do praxe ve firmě Tunder & Wilms (loděnice, strojírny a  kotlárny), a  na  dobu po  těch nastávajících třech týdnech vyhlížel s takovou mírou netrpělivosti, jakou jeho povaha jen dokázala vyvinout. Najednou mu však připadalo, jako by si nyní jeho plnou pozornost žádalo toto nové prostředí, že se nesluší brát je na lehkou váhu. Že byl vynesen vzhůru do oblastí, jejichž ovzduší ještě neokusil a  kde, jak věděl, panují naprosto nezvyklé životní podmínky, podivně nuzné a skrovné, začalo být vzrušující a  naplňovalo ho jistou úzkostí. Domov a  řád nejenže ležely daleko za  ním, ony hlavně ležely bezpočet sáhů hluboko pod ním, a on pořád ještě stoupal výš a výš. Těkaje mezi tím, co zanechal dole, a neznámem, které na něj čeká, si kladl otázku, jak se mu tam nahoře asi povede. Není možná nerozumné a škodlivé, že on, narozený a přivyklý vzduchu jen pár metrů nad mořskou hladinou, se náhle vydal na cestu do těchto extrémních končin a nepobyl předtím alespoň několik dní na nějakém místě ve středně vysoké poloze? Přál si, aby už byl u cíle, vždyť až bude nahoře, myslel si, bude tam žít jako kdekoli jinde, a ne jako nyní, kdy mu šplhání vlaku připomíná, v jakých nepřiměřených sférách se nachází. Vyhlédl ven: vlak se v obloucích vinul úzkou soutěskou; bylo vidět přední vozy, lokomotivu vyfukující při té své námaze hnědé, zelené a černé chuchvalce dýmu, jež se rozplývaly kolem dokola. V hlubinách po pravé straně hučela voda; vlevo se proti obloze šedé jako kámen tyčily mezi skalisky tmavé smrky. Následovaly tunely, kde byla naprostá tma, a  když se opět rozbřesklo, otevřel se pohled do rozlehlých roklin s osadami v hlubině. Rokle se opět zavřely — 11 — a vynořily se další soutěsky se zbytky sněhu v rozsedlinách a trhlinách. Na malých, chudičkých koncových nádražích postál vlak občas o něco déle a vyjížděl pak v opačném směru, a to mátlo, člověk nevěděl, kam vlastně jede, a  už ani netušil, kde je která světová strana. Rozevíraly se velkolepé daleké výhledy do  posvátného, fantasmagorického světa strmých velehorských vrcholů, do  nichž vlak stále usilovně stoupal, a zraku plnému úcty ihned zase mizely v záhybech trati. Hans Castorp si připomněl, že pod sebou zanechal pásmo listnatých stromů, a pakli se nemýlí, i zpěvavého ptactva, a pomyšlení na takovou ztrátu a ochu - zení mu přivodilo nával slabé závratě a nevolnosti, a tak si na pár vteřin zakryl rukou oči. Přešlo to. Zjistil, že stoupání je u konce a že dosáhli vrcholu průsmyku. Po údolní rovině uháněl vlak pohodlněji. Blížila se osmá večer, bylo ještě světlo. V krajině se v dálce ukázalo jezero, hladinu mělo šedou, černé smrkové lesy při jeho březích šplhaly vzhůru po okolních stráních, nahoře posléze řídly a vytrácely se a  zbývala už jen holá, mlžná skaliska. Vlak zastavil na  malé stanici, Davos -Osada, jak Hans Castorp zaslechl venku vyvolávat, zakrátko tedy bude u cíle. Vtom zcela blízko uslyšel rozšafný hamburský hlas svého bratrance Joachima Ziemßena, jak říká: „Zdravím tě, tak si vystup,“ a  když Hans vykoukl z  okna, stál pod ním na  nástupišti skutečně Joachim v hnědém převlečníku, prostovlasý, a vypadal tak zdravě jako ještě nikdy v životě. Zasmál se a znovu řekl: „No tak vystup, nestyď se!“ „Vždyť jsem ještě nedojel,“ řekl Hans Castorp zaraženě a zůstal sedět. „Ale dojels. Tohle je stanice Obec. Odtud je to do  sanatoria blíž. Mám tady vůz. Dej mi svoje věci.“ Zmatený a rozčilený z příjezdu a shledání podal mu Hans Castorp se smíchem příruční brašnu a plášť, svinutý pléd, hůl a deštník a nakonec i „Ocean steamships“. Pak proběhl úzkou chodbičkou a seskočil na  nástupiště k  takříkajíc teprve vlastnímu, osobnímu přivítání s bratrancem; proběhlo bez přepjatosti, jak je mezi lidmi chladných a zdrženlivých mravů zvykem. Je to zvláštní, ale oba se odjakživa vyhýbali oslovení křestním jménem, jen a jen z ostychu před přílišnou srdečností a  vřelostí. Protože se však dost dobře nehodilo, aby se oslovovali příjmením, omezili se na prosté tykání. Mezi oběma bratranci to byl ustálený zvyk. Výjevu, jak si oba  – mladý Ziemßen s  vojenským držením těla  – spěšně a trochu rozpačitě potřásli rukama, přihlížel livrejovaný muž — 12 — v čepici s prýmky a přešel pak k nim, aby si od Hanse Castorpa vyžá - dal zavazadlový lístek; byl to vrátný Mezinárodního sanatoria Berghof a hodlal tam zavézt hostův velký kufr ze stanice Město, zatímco pánové pojedou vozem přímo na večeři. Muž nápadně kulhal, a tak se Hans Castorp Joachima Ziemßena rovnou zeptal: „On je válečný vysloužilec? Pročpak tak kulhá?“ „Ale prosím tě!“ opáčil Joachim poněkud trpce. „Vysloužilec! Má to v koleně – totiž měl, vyjmuli mu potom kolenní čéšku.“ Hansi Castorpovi to okamžitě došlo. „Aha!“ prohodil, v chůzi zvedl hlavu a letmo se ohlédl. „Nechceš mi přece namluvit, že ty taky máš něco takového? Vypadáš, jako bys už dávno nosil portepé a  zrovna ses vrátil z manévrů.“ A zboku si bratrance prohlížel. Joachim byl vyšší a ramenatější než on, přímo obraz mladistvé síly a jako stvořený pro uniformu. Náležel k velmi snědému typu, jaký jeho světlovlasá domovina nezřídka plodí, a jeho beztak tmavá pleť opálením téměř zbronzověla. Měl velké černé oči a nad plnými, pěkně vykrojenými ústy tmavý knírek, skoro by se dalo říci přímo krasavec, nebýt odstávajících uší. Ty byly až do  určitého okamžiku jedinou starostí a bolestí v jeho životě. Teď měl starosti jiné. Hans Castorp pokračoval: „Pojedeš pak se mnou už zase dolů, ne? Opravdu nevidím nic, co by tomu bránilo.“ „Já s  tebou?“ užasl bratranec a  obrátil k  němu veliké oči, které byly odjakživa mírné, ale za těch pět měsíců prožitých zde se do nich vloudil výraz jisté únavy, ba smutku. „A kdy?“ „No za tři neděle.“ „Aha, ty se v myšlenkách zřejmě už zas vracíš domů,“ usoudil Joachim. „Jen počkej, vždyť jsi zrovna přijel. Pro nás tady nahoře nejsou tři neděle skoro nic, pro tebe ovšem, když tu jsi na návštěvě a chceš zůstat jen ty tři týdny, pro tebe je to času spousta. Nejdřív se pěkně zaklimatizuj, to vůbec není jen tak, však poznáš. A podnebí tu u nás není taky ta jediná zvláštnost. Uvidíš tady leccos nového, jen si všímej. A co mne se týče, tak rychle to nepůjde, víš ,za tři neděle domů‘, to jsou nápady tam od vás zdola. Snědý sice jsem, jenže to je hlavně opálení od  sněhu, tady to vůbec nic neznamená, jak neustále podotýká Behrens, a  při posledním podrobném vyšetření mi řekl, že to zcela určitě potrvá ještě aspoň půl roku.“ „Půl roku? To nemyslíš vážně!“ zvolal Hans Castorp. Před staniční budovou, což byla vlastně jakási lepší kůlna, usedli právě do žlutého — 13 — lehkého kočáru přichystaného na kamenitém prostranství; oba hně - dáci trhli vozem a Hans Castorp se rozhorleně vrtěl na tvrdém čalounění. „Půl roku? Vždyť už tady skoro půl roku jsi! Takhle se přece s časem nedá –!“ „Ano, čas,“ řekl Joachim a několikrát pokývl hlavou, nevšímaje si bratrancova upřímného rozhořčení. „Tady s lidským časem zacházejí jinak, budeš se divit. Tří týdny jsou tu jako jeden den. Však uvidíš. Všemu se naučíš,“ řekl a dodal: „Tady se pojmy mění.“ Hans Castorp se na něj nepřetržitě zboku díval. „Jenže ty ses přece skvěle zotavil,“ řekl a kroutil hlavou. „Připadám ti tak?“ opáčil Joachim. „Viď, taky si to myslím!“ řekl a  opřel se rovně o  polštář; ihned však zaujal opět šikmější polohu. „Daří se mi sice líp,“ prohlásil, „jenže zdravý ještě nejsem. Vlevo nahoře, kde bylo dřív slyšet chrčení, to teď už zní jen zdrsněle, to by nebylo tak zlé, ale dole je to ještě drsné moc, a pak taky mám v druhém mezižeberním prostoru šelesty.“ „Z tebe se tu stal přímo učenec,“ řekl Hans Castorp. „To je učenost teda opravdu náramná. Byl bych ji už dávno rád vypotil ve službě,“ odvětil Joachim. „A ještě mám taky sputum,“ řekl a  přitom nedbale a  zároveň prudce pokrčil rameny, což se k  němu nijak nehodilo, a ukázal bratranci, co napůl povytáhl z boční kapsy převlečníku a ihned zase do ní zastrčil: plochou lahvičku z modrého skla s kovovým uzávěrem. „Z nás tady nahoře ji má většina,“ podotkl. „Máme pro ni zvláštní označení, přezdívku, docela legrační. Koukáš se po krajině?“ Hans Castorp se opravdu rozhlížel a prohlásil: „Velkolepá!“ „Myslíš?“ zeptal se Joachim. Chvíli jeli po  ulici s  nepravidelnou zástavbou rovnoběžně s  tratí v ose údolí, pak se dali vlevo přes úzké koleje, přejeli potok a po silničce mírně stoupající k zalesněným svahům se nyní kodrcali k podélné budově, obrácené průčelím k jihovýchodu, v níž se právě rozsvěcovala první světla; stála na lučinatém, plochém výběžku, měla věž s kupolí a se spoustou svých balkonových lodžií vypadala z dálky jako děravá a pórovitá houba. Slabé červánky, které chvíli oživovaly rovnoměrně zataženou oblohu, pohasly a  v  přírodě se rozhostil onen bezbarvý, duše zbavený a smutný přechodný stav bezprostředně předcházející plnému nástupu noci. Ve velmi protáhlém a poněkud obloukovitém údolí se teď objevovala světla ve všech sídlech, jak na jeho dně, tak tu — 14 — a  tam i  na  obou jeho úbočích,  – zejména na  výčnělkovitém pravém, kde stavby byly umístěny terasovitě nad sebou. Vlevo vybíhaly vzhůru po lučinatých stráních pěšiny a ztrácely se v tupé černi jehličnatých lesů. Až docela vzadu, kde se údolí zužovalo, stály ve střízlivé břidli - cové modři horské kulisy. Zvedl se vítr a nastal citelný večerní chlad. „No, upřímně řečeno, tak ohromující mi zas nepřipadá,“ řekl Hans Castorp. „Kdepak jsou ledovce a  věčný sníh a  mohutní horští obři? Tyhlety kopce se mi moc vysoké nezdají.“ „Jen si nemysli, vysoké jsou,“ odpověděl Joachim. „Skoro všude je vidět hranici lesa, je nápadně ostrá, smrky najednou končí a tím přestává všecko, je konec, pak už jsou jen skály, jen se podívej. Tamhle naproti, vpravo od  Schwarzhornu, té zubaté hory, máš dokonce ledovec, vidíš, jak se tam ještě modrá? Není velký, ale ledovec to je, jak se patří, jmenuje se Scaletta. A v té mezeře jsou Piz Michel a Tinzenhorn, odsud nejsou vidět, ty jsou zasněžené pořád, celý rok.“ „Věčný sníh,“ podotkl Hans Castorp. „No, věčný, chceš -li. Ale je to všecko pěkně vysoko. Jenže i  my jsme hrozně vysoko, uvaž. Šestnáct set metrů nad mořem. To se pak nějaký kopec už neprosadí.“ „Však to taky bylo šplhání! Bylo mi pěkně úzko, to ti povím. Šestnáct set metrů! Když to spočítám, je to asi pět tisíc stop. V životě jsem tak vysoko nebyl.“ A Hans Castorp se na zkoušku toho cizího vzduchu zhluboka nadýchl. Byl svěží – nic víc. Postrádal vůni, obsah, vlhkost, vdechoval se snadno a duši neříkal nic. „Výtečný!“ poznamenal zdvořile. „Ano, vzduch je to proslulý. Ale dneska se zdejší končina neprezentuje zrovna příznivě. Mnohdy se vyjímá líp, zejména když je zasněžená. Jenže člověk se pohledu na ni brzo nasytí. My všichni tady nahoře, to mi věř, jí máme až po krk, úplně a naprosto,“ pravil Joachim a ústa se mu stáhla odporem, který působil přehnaně a neovládaně a opět se k němu nijak nehodil. „Ty mluvíš tak zvláštně,“ podotkl Hans Castorp. „Jak to zvláštně?“ otázal se Joachim trochu znepokojeně a otočil se k bratranci... „Ne ne, promiň, jenom mi to chvíli tak připadalo!“ spěšně prohlásil Hans Castorp. Měl totiž na  mysli obrat „my tady nahoře“, který Joachim použil už třikrát nebo čtyřikrát a v Hansi Castorpovi vzbudil podivnou tíseň. — 15 — „Naše sanatorium leží ještě výš než obec, jak vidíš,“ pokračo - val Joachim. „O  padesát metrů. V  prospektu je psáno ,sto‘, ale je to pouhých padesát. Úplně nejvýš leží tamhletím směrem sanatorium Schatzalp, není odtud vidět. Musejí v  zimě svážet svoje mrtvoly na bobových saních, protože cesty nejsou sjízdné.“ „Svoje mrtvoly? Cože! No prosím tě!“ zvolal Hans Castorp. A najednou ho přepadl smích, prudký, neovladatelný smích, a chladným větrem poněkud ztuhlý obličej se mu stáhl v lehce bolestnou grimasu. „Na bobech! A to mi povídáš jen tak, jakoby nic? Z tebe se za těch pět měsíců stal pěkný cynik!“ „Ale vůbec ne,“ odpověděl Joachim a pokrčil rameny. „Proč? Mrtvolám je to přece jedno... Je ovšem možné, že se tady z  člověka cynik stane. I  Behrens je taky pořádný cynik  – mimochodem famózní figura, starý buršák a  podle všeho vynikající chirurg, ten se ti bude líbit. Pak je tu ještě Krokowski, asistent – úžasný mozek. V prospektu se na  jeho činnost zvlášť poukazuje. Provozuje totiž s  pacienty pitvání duší.“ „Cože provozuje? Pitvání duší? No to je ale příšerné!“ zvolal Hans Castorp a dočista propadl svému rozveselení. Už se neovládal, po všem předchozím ho pitvání duší uchvátilo nejvíc a smál se, až mu zpod ruky, jíž si v předklonu zastíral oči, tekly slzy proudem. I Joachim se srdečně smál – zjevně mu smích dělal dobře –, a tak se stalo, že z vozu, který je po strmé, vinuté příjezdové cestě nakonec už jen krokem dovezl k portálu Mezinárodního sanatoria Berghof, vystoupili oba mladí muži velmi rozjaření. Číslo 34 Hned mezi vchodem do domu a mezidveřním prostorem byla po pravé straně vrátnice; v téže šedé livreji jako ten kulhavec na nádraží vyšel odtamtud mladíkům vstříc zřízenec francouzského typu, který předtím seděl u telefonu a četl si v novinách, a vedl je příjemně osvětlenou halou, po jejíž levé straně se nacházely společenské místnosti. Hans Castorp do  nich zběžně nahlédl a  zjistil, že jsou prázdné. Zeptal se bratrance, kde že jsou hosté, a ten odpověděl: — 16 — „Mají leženou. Já jsem dnes měl vycházku, protože jsem jel pro tebe na nádraží. Jinak po večeři taky ležím na balkoně.“ Mnoho nechybělo, a Hans Castorp se znovu dal do smíchu. „Cože, vy ležíte na balkoně ještě v noci a v mlze?“ zeptal se pochy - bovačně. „Ano, to je předpis. Od osmi do deseti. Teď ale pojď, prohlédni si svůj pokoj a umyj si ruce.“ Vstoupili do  výtahu, jeho elektrický pohon obsluhoval ten Francouz. Výtah klouzal vzhůru a Hans Castorp si osušoval oči. „Jsem z  toho smíchu celý rozlámaný a  zmožený,“ řekl a  dýchal ústy. „Tys mi pověděl tolik šílených věcí... To s pitváním duší byla tedy síla, málem mě to porazilo. Krom toho jsem zřejmě po cestě i trochu unavený. Taky máš tak studené nohy? A zároveň to horko ve tvářích, to je nepříjemné. Půjdeme se hned najíst, ne? Už mám hlad. Vaří se tady u vás nahoře slušně?“ Neslyšně kráčeli úzkou chodbou po  kokosovém běhounu. Od stropu vysílaly zvonové lampy z mléčného skla bledé světlo. Stěny, natřené olejovou barvou, se leskly bíle a  tvrdě. Na  jednom místě se objevila ošetřovatelka v bílém čepci a s cvikrem na nose, šňůrku měla zastrčenou za ucho. Nejspíš protestantka, nijak zvlášť oddaná svému povolání, zvědavá, stižená a  zneklidňovaná nudou. Na  chodbě před bíle natřenými dveřmi s  čísly stály na  dvou místech na  podlaze jakési balony, velké, břichaté nádoby s krátkými hrdly; Hans se v první chvíli zapomněl zeptat, k čemu slouží. „Tak jsme tady,“ řekl Joachim. „Číslo čtyřiatřicet. Vpravo je můj pokoj, vlevo bydlí jedni ruští manželé – trochu nedbalí a hluční, musím ti říct, ale jinak se to zařídit nedalo. Tak co říkáš?“ Dveře byly dvojité, v  prostoru mezi nimi věšák na  šaty. Joachim rozsvítil stropní světlo a  v  jeho mihotavé záři se pokoj představil jako příjemný a  klidný, nábytek byl bílý a  praktický, tapety rovněž bílé, tlusté a  omyvatelné, podlahu pokrývalo čisťounké linoleum a na lněných závěsech byly podle moderního vkusu jednoduché a veselé výšivky. Dveře na balkon byly otevřené; bylo vidět světla v údolí a z dálky slyšet taneční hudbu. Dobrák Joachim uchystal do malé vázy na komodě drobnou kytici z květin, které se daly po otavách ještě najít, řebříček a několik zvonků, sám je natrhal na stráních. „Moc milé od  tebe,“ řekl Hans Castorp. „To je ale pěkný pokoj! Tady se dá těch pár týdnů prožít dobře a radostně.“ — 17 — „Předevčírem tu umřela jedna Američanka,“ podotkl Joachim. „Behrens rovnou prohlásil, že to s  ní vezme konec, než ty přijedeš, a  ten pokoj že připadne tobě. Byl u  ní její snoubenec, anglický ná - mořní důstojník, ale nechoval se zrovna srdnatě. Každou chvíli vybíhal na chodbu se vyplakat, úplně jako malý kluk. A pak si tváře natíral krémem, protože je měl oholené a slzy ho na nich pálily. Předevčírem večer Američanka ještě dvakrát parádně chrlila krev, no a byl konec. Ale včera ji odvezli hned ráno a pak to tady důkladně vykouřili, formalinem, ten ty znáš, prý se hodí k takovým účelům.“ Rozrušený Hans Castorp vnímal to vyprávění roztržitě. Stál s vykasanými rukávy před širokým umyvadlem, jehož niklové kohoutky se leskly v  elektrickém světle, a  na  čistě povlečenou bílou kovovou postel se sotva letmo ohlédl. „Vykouřili, to je úžasné,“ rozhovořil se při tom umývání a utírání rukou poněkud nepřípadně. „Ano, metylaldehyd, ten nevydrží ani ta nejsilnější bakterie  – H 2 CO, jenže štípe v  nose, ne? Samozřejmě je úzkostlivá čistota základní podmínkou...“ Řekl „samo -zřejmě“ s důrazem na z, protože bratranec si už od studentských dob osvojil obvyklou nedbalou výslovnost skoro bez z, a  velice hbitě pokračoval: „Co jsem to ještě chtěl povědět... Ten námořní důstojník se nejspíš holil strojkem, jak mi připadá, při tom se člověk snáz poraní, než když se holí pořádně obtaženou břitvou, aspoň taková je moje zkušenost, ale sám používám střídavě jedno i  druhé... No a  slaná voda na podrážděné pokožce, to přirozeně bolí, tak byl asi ze služby zvyklý používat krém, nic jiného mi k tomu nenapadá...“ Tlachal dál, vykládal, že má v  kufru dvě stě kusů svého oblíbeného doutníku Maria Mancini – celní kontrola byla nanejvýš vlídná –, a vyřizoval pozdravy od spousty lidí z domova. „Copak se tu netopí?“ zvolal najednou a běžel k trubkám a položil na ně ruce... „Ne, my tu máme odchov poněkud studený,“ odpověděl Joachim. „To by se muselo nevímco stát, aby v srpnu zapnuli ústřední topení.“ „V srpnu, v srpnu!“ prohlásil Hans Castorp. „Jenže mně je zima! Příšerně mě zebe tělo, ale obličej mám nápadně rozpálený – no jen si sáhni, jak přímo hořím!“ Tak troufalý nápad, nechat si sáhnout na tvář, se k povaze Hanse Castorpa naprosto nehodil a jemu samému připadal trapný. Joachim ovšem neuposlechl, pouze podotkl: — 18 — „To je od  vzduchu a  vůbec nic to neznamená. I  sám Behrens má celý den modré tváře. Mnoho pacientů si nezvykne nikdy. Go on, ať ještě dostanem něco k jídlu.“ Venku se opět ukázala ta krátkozraká ošetřovatelka a  zvědavě po  nich slídila pohledem. V  prvním poschodí se Hans Castorp zčis - tajasna zastavil jako přimražený nesmírně příšerným zvukem, jenž se ozval z nepatrné vzdálenosti od ohybu chodby; zvuk nebyl hlasitý, ale vysloveně tak odporný, až se Hans Castorp zašklebil a podíval se na bratrance vyvalenýma očima. Byl to kašel, to bylo zjevné – mužský kašel; jenže se nepodobal žádnému, který Hans kdy slyšel, ba ve srovnání s  ním byl každý jiný mu známý kašel skvostný a  zdravý projev života –, ale toto byl kašel bez libosti a bez lásky, nevydávaný řádně v náporech, nýbrž zněl jako hrůzné, bezmocné šťourání v břečce organického rozkladu. „No,“ povzdechl Joachim, „s tímhle to vypadá zle. Rakouský aristokrat, velice elegantní, přímo zrozený pro pánskou jízdu. A takhle to dopracoval. Ale ještě chodí.“ Při chůzi Hans stále hovořil o kašli toho pánského jezdce. „Musíš pochopit,“ řekl, „že jsem něco takového v životě neslyšel, je to pro mě naprostá novinka, proto to na mě tak působí. Existuje spousta kašlů, suchý a  vlhký, příznivější je spíš ten vlhký, jak se všeobecně tvrdí, a pořád lepší než takovýhle štěkot. Když jsem v mládí (skutečně řekl ,v mládí‘) měl záškrt, štěkal jsem jako vlk, a všem se ulevilo, když se kašel uvolnil a zvlhnul; mám to ještě v dobré paměti. Jenže kašel jako tenhle, to snad ani není možné, aspoň já o něm neměl ponětí – vždyť už to vůbec není kašel živoucího tvora. Není suchý, ale za  vlhký se taky nedá označit, ani to se pro něj naprosto nehodí. Přímo jako bych se do toho člověka díval a viděl, jak to tam vevnitř vypadá – jen samá břečka a bláto...“ „Víš co,“ řekl Joachim, „já ho slyším kašlat den co den, nemusíš mi to popisovat.“ Hans Castorp se však vůbec nedokázal upokojit, stále znovu ujišťoval, že mu při zvucích toho kašle bylo, jako kdyby do  pánského jezdce nahlížel, a  když mladí muži vstoupili do  restaurace, jeho oči unavené cestou se vzrušeně leskly. — 19 — V restauraci Restaurace byla světlá, elegantní a útulná. Nacházela se hned vpravo od haly naproti společenským místnostem, a jak Joachim vysvětloval, používali ji hlavně nově příchozí hosté stolující mimo pravidelnou dobu jídla a ti, kdo měli návštěvu. Slavily se tam ale i narozeniny a na - stávající odjezdy, jakož i  příznivé výsledky generálních prohlídek. Leckdy že tu bývá pěkně živo, podotkl Joachim, servíruje se i  šampaňské. V této chvíli zde neseděl nikdo až na jedinou, asi třicetiletou dámu; četla si v knize, při tom si hvízdala a prostředníkem levé ruky neustále jemně poklepávala na ubrus. Když se mladíci posadili, přesedla si, aby k nim byla zády. Je prý velice plachá, vysvětloval Joachim šeptem, a má při jídle v restauraci vždycky knihu. Údajně se do plicních sanatorií dostala už jako docela mladé děvče a od té doby nežila ve světě. „Tak to ty se svými pěti měsíci jsi oproti ní naprostý zelenáč a pořád jím budeš, až si tu odkurýruješ celý rok,“ prohlásil Hans Castorp k bratranci; Joachim jen pokrčil rameny, což dříve nečiníval, a sáhl po jídelním lístku. Posadili se k jednomu výše postavenému stolu u okna, bylo to nejhezčí místo. Seděli proti sobě u závěsu krémové barvy, obličeje ozářené svitem elektrické stolní lampičky s  červeným stínítkem. Hans Castorp sepjal čerstvě umyté ruce, a jak to měl ve zvyku, když usedl k jídlu, pln očekávání si je s požitkem mnul – možná se jeho předci před polévkou modlívali. Obsluhovala je měkce hovořící příjemná dívka v  černých šatech a  bílé zástěrce, měla velký obličej nadmíru zdravé barvy, a Hanse Castorpa velice rozveselilo, když ho bratranec poučil, že se zde číšnicím říká „sálové dcerky“. Objednali si u  ní láhev Gruaud Larose, ale Hans Castorp poslal víno zpět, aby je dal lépe temperovat. Jídlo bylo znamenité. Měli chřestovou polévku, plněná rajčata, pečeni s  rozličnými přílohami, obzvláště výtečný moučník, sýrovou mísu a ovoce. Hans Castorp jedl velmi mnoho, ačkoli se ukázalo, že jeho hlad nebyl tak náramný, jak se domníval. Byl zvyklý hodně jíst, i když neměl hlad, a to z vážnosti k sobě samému. Joachim pokrmům žádnou zvláštní poctu nevzdal. Řekl, že má zdejší kuchyně po  krk, jako všichni tady nahoře, že je tu zvykem — 20 — na  jídlo nadávat; vždyť když tu vysedáváš déle než věčnost... Zato víno pil s  potěšením, ba s  jistou náruživostí, a  pečlivě se vyhýbaje příliš citovým výrazům dával opakovaně najevo své uspokojení, že tu je někdo, s kým se dát promluvit rozumné slovo. „No to je skvělé, že jsi přijel!“ prohlásil a jeho klidný hlas zněl po - hnutě. „Troufám si říct, že to je pro mě přímo událost. Konečně jednou změna  – vlastně jakýsi mezník, rozčlenění té věčné, bezmezné jednotvárnosti...“ „Ale tady vlastně musí čas utíkat rychle,“ namítl Hans Castorp. „Rychle i  pomalu, jak je libo,“ odpověděl Joachim. „On vůbec neutíká, říkám ti, to vůbec žádný čas není, a  taky žádný život  – ne, opravdu ne,“ pravil a potřásl hlavou a znovu se chopil sklenice. Také Hans Castorp pil, třebaže mu teď tváře planuly jak oheň. Ale po  těle mu stále ještě bylo chladno a  v  údech pociťoval zvláštní radostný, ale poněkud mučivý neklid. Mluvil překotně, často se přeříkával, přecházel to však nedbalým mávnutím ruky. Rozjařil se ostatně i Joachim a jejich hovor se odvíjel o to volněji a veseleji, až pobzukující a poklepávající dáma náhle vstala a odešla. Při jídle gestikulovali vidličkami, se soustem v  ústech nasazovali vážné výrazy, smáli se, pokyvovali hlavou, krčili rameny, sousto ještě ani pořádně nespolkli a už zas pokračovali v hovoru. Joachim chtěl slyšet něco o Hamburku a zavedl hovor na plánovanou regulaci Labe. „Epochální!“ prohlásil Hans Castorp. „Epochální pro rozvoj naší lodní plavby – vůbec se to nedá docenit. Do rozpočtu vkládáme za tím účelem jako okamžitý jednorázový výdaj padesát milionů a můžeš si být jist, že přesně víme, co děláme.“ Při vší významnosti, kterou přikládal regulaci Labe, však ihned od tématu odběhl a žádal, aby mu Joachim dál vyprávěl o životě „tady nahoře“ a o zdejších hostech, což se také ochotně stalo, protože Joachim byl rád, že si může ulevit a  vypovídat se. Musel opakovat ono sdělení o mrtvolách a jejich svážení na bobech a bratrance výslovně znovu ubezpečit, že se zakládá na pravdě. Protože se Hanse Castorpa znovu zmocnil smích, smál se i Joachim, a zjevně si toho užíval, přidával další komické podrobnosti, aby rozvernou náladu přiživil. Že s ním u stolu sedí jedna dáma jménem Stöhrová, ostatně značně nemocná, choť hudebníka z Cannstattu –nejnevzdělanější stvoření, s jakým se kdy setkal. — 21 — Že říká „desinfiskace“ – a to naprosto vážně. A asistent Krokowski je u ní „fomulus“. Člověk to prostě musí spolknout a nehnout brvou. Kromě toho miluje klepy jako ostatně skoro všichni tady nahoře a o jiné dámě, paní Iltisové, rozhlašuje, že nosí „sterilet“. „Ona tomu říká sterilet – no, není to k nezaplacení?“ A napůl vleže, záda v opěra - dlech židlí, se smáli tak nezřízeně, až se jim těla přímo třásla a oba se téměř současně rozškytali. Joachim se posléze zasmušil a připomněl si svůj osud. „Víš, my tady sedíme a  smějeme se,“ pravil s  bolestí ve  tváři, občas přerušován otřesy bránice, „a přitom vůbec nejde odhadnout, kdy se odsud dostanu, protože když Behrens řekne ,ještě půl roku‘, je to výpočet jen přibližný, člověk se musí připravit na víc. Jenomže je to krušné, no řekni sám, jestli z toho nemám být smutný. Už jsem byl přijatý a další měsíc jsem mohl složit důstojnickou zkoušku. A místo toho tady šaškuju s teploměrem v ústech a sčítám brepty nevzdělané paní Stöhrové a marním čas. V našem věku hraje rok ohromnou roli, kolik se v životě tam dole udá změn a jaký pokrok! A já tady musím hnít jako stojatá voda  – úplně jako smradlavý močál, to vůbec není přehnané přirovnání...“ Na  to Hans Castorp reagoval jen podivnou otázkou, zda tu je možné dostat pivo, a když se na něj bratranec poněkud udiven podíval, zjistil, že Hans skoro usíná – vlastně že už spí. „Vždyť ty už spíš!“ řekl Joachim. „Pojď, je načase jít na kutě, pro nás oba.“ „Žádný čas vůbec není,“ pronesl Hans Castorp těžkým jazykem. Přesto vstal a  šel s  bratrancem, poněkud shrbeně a  na  ztuhlých nohou jako někdo, koho únava přímo táhne k zemi, avšak vší silou se probral, když uslyšel, jak Joachim v hale již jen matně osvětlené říká: „Tamhle sedí Krokowski, budu tě zřejmě muset narychlo představit.“ Doktor Krokowski seděl na osvětleném místě u krbu v jedné společenské místnosti hned u zasouvacích dveří a četl noviny. Vstal, když k němu oba mladí muži přistoupili a Joachim s vojenským držením těla řekl: „Dovolte, pane doktore, abych vám představil svého bratrance Castorpa z Hamburku. Právě dorazil.“ Doktor Krokowski pozdravil nového obyvatele domu s  jistou veselostí, bodrostí a  povzbudivou srdečností, jako by chtěl naznačit, že v přímém styku s ním je jakýkoli ostych zbytečný a namístě že je — 22 — jedině a pouze radostná důvěra. Bylo mu asi třicet pět let, měl široká ramena, byl otylý a  mnohem menší než oba mladí lidé stojící před ním, takže musel zaklonit hlavu, aby jim viděl do tváří – a kromoby - čejně bledý, ta bledost byla průsvitná, přímo fosforeskující, a zvyšoval ji navíc temný žár jeho očí, čerň obočí a značně dlouhého plnovousu, který byl rozdělen do dvou špičatých pramenů a tu a tam již bíle prokvétal. Na  sobě měl černý dvouřadový oblek s  poněkud obnošeným sakem, černé polobotky prolamované podobně jako sandály, k  nim tlusté, vlněné šedé ponožky, a kolem krku mírně ohnutý límec, jaký Hans Castorp doposud viděl jen u  jednoho fotografa v  Gdaňsku a  který zjevu doktora Krokowského dodával ráz vskutku ateliérový. Doktor se srdečně usmíval, přičemž se mu ve vousech odkryl žlutavý chrup, poté potřásl mladému muži rukou a  barytonovým hlasem s poněkud cizokrajně protáhlým přízvukem pravil: „Buďte nám vítán, pane Castorpe! Ať si tu brzy zvyknete a cítíte se mezi námi dobře. Přicházíte jako pacient, smím -li se zeptat?“ Bylo dojemné pozorovat, jak se Hans Castorp snaží chovat způsobně a  opanovat svou ospalost. Zlobilo ho, že je v  tak špatné formě, a podezíravé sebevědomí mladého člověka mu napovídalo, že v úsměvu a povzbudivém chování asistentově se skrývá shovívavý výsměch. V  odpovědi se zmínil, že zde zamýšlí pobýt tři týdny, že má za sebou závěrečné zkoušky, a dodal, že je chválabohu zcela zdráv. „Opravdu?“ zeptal se doktor Krokowski, jakoby škádlivě vystrčil krk šikmo dopředu a usmíval se ještě víc... „Ale pak jste zjevem svrchovaně hodným studia! Já jsem se totiž se zcela zdravým člověkem ještě nikdy nesetkal. Jaké zkoušky jste složil, je -li dovoleno se otázat?“ „Jsem inženýr, pane doktore,“ odpověděl Hans Castorp se skromnou důstojností. „Ach, inženýr!“ A úsměv doktora Krokowského pro tu chvíli jako by poněkud pohasl, ztratil na  síle a  srdečnosti. „To je znamenité. Takže vy zde nevyužijete lékařské péče, ani v  ohledu fyzickém, ani v psychickém?“ „Ne, tisíceré díky!“ pravil Hans Castorp a málem o krok couvl. V  tu chvíli doktor Krokowski svůj úsměv opět vítězně rozjasnil a potřásaje mladému muži znovu rukou hlasitě zvolal: — 23 — „Tak se dobře vyspěte, pane Castorpe – s pocitem, že vaše zdraví je naprosto bezvadné, a na viděnou!“ – S tím oba mladíky propustil a opět usedl k novinám. U výtahu už nebyla obsluha, museli tedy po schodišti pěšky, mlčky a ze setkání s doktorem Krokowským poněkud zmatení. Joachim doprovodil Hanse Castorpa k  číslu třicet čtyři, kam kulhavec nově příchozímu náležitě dodal zavazadla, a  oba ještě čtvrthodinku klábosili, Hans Castorp při tom vybaloval noční prádlo a  mycí potřeby a zároveň pokuřoval lehkou cigaretu. K doutníku se již toho dne nedostal, to mu připadalo podivné a mimořádné. „Vypadá velmi významně,“ prohlásil a  vyfoukl nadechnutý dým. „je bílý jako vosk. Ale ty jeho boty, no poslyš, hotová hrůza. Šedé vlněné ponožky a k tomu sandály. Nebyl nakonec uražený?“ „Je poněkud citlivý,“ připustil Joachim. „Neměls lékařskou péči odmítnout tak zhurta, aspoň ne tu psychickou. Nevidí rád, když se z  ní lidé vykrucují. Se mnou toho taky moc nesvede, protože se mu nijak zvlášť nesvěřuji. Ale občas mu přece jen nějaký sen povím, aby měl co rozpitvávat.“ „Tak to jsem ho tedy zřejmě urazil,“ řekl Hans Castorp rozmrzele; když někomu ublížil, vzbouzelo to v něm pocit nespokojenosti se sebou samým, a únava ho přepadla s obnovenou silou. „Dobrou noc,“ řekl, „padám únavou.“ „V  osm se pro tebe zastavím, půjdeme na  snídani,“ řekl Joachim a odešel. Večerní toalety se Hans Castorp zhostil jen zběžně. Spánek ho přemohl, sotva zhasil lampičku na  nočním stolku, stačil se však znovu zhrozit při vzpomínce, že v  této posteli předevčírem někdo zemřel. „Vždyť to určitě nebylo poprvé,“ řekl si, jako by ho to mohlo uklidnit. „Je to prostě úmrtní lože, obyčejné úmrtní lože.“ A usnul. Avšak jakmile se ho zmocnil spánek, začal snít a  měl sny skoro nepřetržitě až do  rána. Hlavně viděl, jak Joachim Ziemßen v  podivně pokroucené poloze sjíždí na bobových saních srázně dolů. Byl tak fosforečně bledý jako doktor Krokowski a vepředu seděl pánský jezdec, který vypadal velice neurčitě jako někdo, koho je jen slyšet kašlat, a  řídil. „To je nám naprosto jedno  – nám tady nahoře,“ řekl vykloubený Joachim a najednou to byl on, kdo tak příšerně rozbředle kašlal, a  ne pánský jezdec. Nad tím se Hans Castorp hořce rozplakal a usoudil, že musí zaběhnout do lékárny, aby si obstaral pleťový — 24 — krém. Jenže u cesty seděla paní Iltisová se špičatým čumákem a něco držela v  ruce, co zjevně měl být ten její „sterilet“, ale nebylo to nic jiného než holicí strojek. Což Hanse Castorpa zase rozesmálo, a tak se zmítal mezi různými hnutími mysli, dokud k němu balkonovými dveřmi nevnikl šedavý rozbřesk a neprobudil ho. — 25 — — KAPITOLA DRUHÁ — O křestní misce a o dědečkovi ve dvojí podobě Na  vlastní rodičovský dům si Hans Castorp uchoval vzpomínky jen chatrné; otce a matku ani pořádně nepoznal. Zemřeli krátce po sobě mezi jeho pátým a sedmým rokem, nejprve matka, naprosto překva - pivě před očekávaným porodem, ucpala se jí céva následkem zánětu nervů, Doktor Heidekind to označil za  embolii, jež vedla k  okamžitému ochrnutí srdce  – matka seděla v  posteli a  právě se smála, vypadalo to tak, že se skácela smíchy, jenže to bylo pouhé zdání, byla opravdu mrtvá. Pro Hanse Hermanna Castorpa, otce, vůbec nebylo snadné to pochopit, a protože na své ženě s velkou vroucností přímo visel a sám nepatřil k těm nejsilnějším, nedokázal se s tím vypořádat. Jeho duch byl od  té chvíle rozrušený a  ochablý; otupělost způsobovala, že se v obchodování dopouštěl chyb, a tak firma Castorp & syn utrpěla citelné ztráty. Příštího jara si za silného větru při inspekci sýpek u přístavu přivodil zápal plic. Jeho otřesené srdce nevydrželo vysoké horečky a vzdor vší péči, kterou mu doktor Heidekind věnoval, po  pěti dnech zemřel a  za  hojné účasti měšťanstva následoval svou ženu na  hřbitov svaté Kateřiny do  rodinné hrobky Castorpů, velmi krásně umístěné s výhledem do Botanické zahrady. Jeho otec, senátor, ho přežil, byť jen o nedlouho, a krátké období, než zemřel  – ostatně rovněž na  zápal plic, a  to s  velikým trápením a  zápasy, neboť na  rozdíl od  syna byl Hans Lorenz Castorp povaha značně nezdolná a pevně zakořeněná v životě –, toto období tedy, celkem půldruhého roku, strávil osiřelý Hans Castorp v  dědově domě; ten byl zbudován na  úzkém pozemku v  ulici Esplanade počátkem předchozího století ve stylu severského klasicismu, s omítkou kalné, šedivé barvy, v  přízemí s  polosloupy po  obou stranách vstupních dveří nad pěti schody a  s  dvěma dalšími poschodími nad bel étage, kde okna sahala až k podlaze a byla opatřena litinovými mřížemi. Tam se nacházely pouze reprezentační místnosti včetně světlé, štukováním zdobené jídelny, jejíž tři okna skýtala výhled do  zahrádky za domem a v níž po osmnáct měsíců děd a vnuk dennodenně spolu obědvali ve  čtyři hodiny odpoledne jen sami dva; ve  fraku se stříbrnými knoflíky je obsluhoval starý Fiete s  náušnicemi, k  fraku — 26 — nosil naprosto stejný batistový nákrčník jako domácí pán a podobně jako on do  něj zabořoval hladce oholenou bradu, dědeček mu tykal a hovořil s ním dolnoněmecky; nikoli z žertu – humorem nadán ne - byl –, nýbrž zcela věcně, byl totiž vůbec zvyklý se takto chovat k osobám z  lidu, k  listonošům, kočím a  poslíčkům. Hans Castorp to se zalíbením poslouchal a  velice rád sledoval i  to, jak Fiete odpovídá, rovněž v dolní němčině, a jak se při servírování naklání zleva zezadu ke  svému pánovi tak, aby mluvil do  jeho pravého ucha, na  které senátor slyšel výrazně lépe než na levé. Stařec porozuměl, kývl a pokračoval v  jídle, držel se velmi zpříma mezi mahagonovým opěradlem křesla a stolem, nad nějž se sotva nakláněl, a vnuk naproti němu tiše, s bezděčnou hlubokou pozorností hleděl, jak dědečkovy krásné, bílé, staré a hubené ruce s klenutými zašpičatělými nehty a zeleným pečetním prstenem na pravém ukazováčku uměřenými, pěstěnými pohyby nesou na hrotu vidličky k ústům sousto z masa, zeleniny a brambor a  jak přitom starý muž jen lehounce přiklání hlavu. Hans pohlížel na  své vlastní ruce, ještě neobratné, a  v  tom, jak dědeček držel nůž a vidličku a pohyboval jimi, viděl svůj možný vzor pro pozdější dobu. Jinou otázkou bylo, zda kdy nadejde chvíle, aby sám nořil bradu do tak podivně tvarovaného nákrčníku, jaký vyplňoval prostorný otvor dědečkova límce a  ostrými hroty se dotýkal jeho tváří. Na  to by musel být tak starý jako on, jenže dnes už kromě něho a starého Fieteho široko daleko nikdo takový nákrčník nenosil. A  to byla škoda, protože malému Hansi Castorpovi se náramně líbilo, jak si dědeček bradu o ten vysoký, sněhobílý nákrčník opírá; vnímal tu znamenitost se zalíbením i při vzpomínce, když už sám byl dospělý: tkvělo v tom cosi, co bytostně a zhloubi schvaloval. Poté co dojedli, svinuli ubrousky a  zasunuli je do  stříbrných kroužků, což byl úkon, jenž se tenkrát Hansi Castorpovi dařil jen nesnadno, protože ubrousky byly málem tak velké jako menší ubrusy, vstal senátor ze židle, kterou Fiete za ním odsunul, a odšoural se pro doutník naproti do „kabinetu“, kam ho občas následoval i vnuk. „Kabinet“ vznikl tak, že jídelna byla vybudována s třemi okny přes celou šíři domu, pročež místo pro tři salony, v tomto typu domů jinak běžné, vybyl prostor jen pro dva. Jeden z nich, který ležel kolmo na jídelnu a měl pouze jedno okno vedoucí na ulici, by byl vyšel nepoměrně hluboký. Asi čtvrtinu jeho délky proto vydělili právě na „kabinet“, úzkou místnost se stropním světlem, šerou a  jen skrovně zařízenou: — 27 — byla tam police a  na  ní stála senátorova skříňka na  doutníky, dále hrací stůl, v  jehož přihrádce se skrývaly vábné věci: whistové karty, žetony, rozklápěcí záznamníkové destičky se zoubky, břidlicová ta - bulka včetně křídových pisátek, papírové doutníkové špičky a leccos dalšího; v rohu pak prosklená rokoková skříň, za jejímiž tabulkami byly napjaty záclonky ze žlutého hedvábí. V  kabinetu, stoje na  špičkách a  natažený k  uchu starého pána, mohl pak malý Hans Castorp prohlásit: „Dědečku, ukaž mi prosím křestní misku!“ A  děd, který si beztak už předtím vyhrnul šos svého dlouhého a měkkého kabátce a z kapsy kalhot vytáhl svazek klíčů, odemkl prosklenou skříň, odkud se na chlapce vylinula zvláštní příjemná a podivuhodná vůně. Uchovávaly se v ní už nepoužívané a právě proto vábivé předměty: dva víceramenné prolamované stříbrné svícny, polámaný barometr s dřevěnými figurkami, album daguerrotypií, drobný likérník z cedrového dřeva, malý Turek tvrdý na omak pod oděvem z pestrého hedvábí a s hodinovým strojkem v břiše, který kdysi umožňoval, aby se figurka proháněla po stole, avšak dávno už vypověděl službu, pak starodávný model lodi a  docela vespod dokonce past na  krysy. Starý pán však vyňal z  jedné z  prostředních přihrádek silně zašlou kulatou stříbrnou misku ležící na rovněž stříbrném talíři a oba kusy ukazoval vnukovi tak, že držel každý v jedné ruce a otáčel jimi a přitom mu podával, jako už začasté, příslušná vysvětlení. Jak bylo patrné na první pohled, miska a talíř původně k sobě nepatřily, o čemž se chlapec musel dát znovu poučit; avšak, jak pravil dědeček, používalo se obou už asi sto let, to jest od doby, co byla pořízena miska. Miska byla krásná, prostého ušlechtilého tvaru podle strohého vkusu raných let minulého století. Byla hladká a pevná, spočívala na oblé nožce, uvnitř byla pozlacená; zlato však již za tu dobu vybledlo, zbyl jen žlutavý lesk. Její jedinou ozdobou byl vypouklý věnec růží a hrotitých listů kolem horního okraje. Pokud jde o talíř, jeho mnohem vyšší stáří bylo možné si přečíst na vnitřní straně. „Šestnáct set padesát“ tam stálo napsáno kudrlinkovými číslicemi v rámečku ze všelijakých nařasených ozdůbek vyrytých v tehdejší moderní manýře, nabubřelých a  svévolných, v  podobě erbů a  arabesek, napůl hvězd, napůl květin. Na  spodní straně však byla různým písmem vytečkována jména osob, které v  průběhu dob předmět vlastnily: Bylo jich tam už sedm, u nich vždy letopočet dědického převzetí, a starý muž — 28 — s nákrčníkem zamířil před vnukem dlouhým ukazovákem s prstenem na  každé z  nich jednotlivě. Stálo tam jméno otcovo, dědovo a  pra - dědovo, a pak se předpona pra- v dědečkových ústech zdvojnásobovala, ztrojnásobovala a zčtvernásobovala a hoch s hlavou nakloněnou na stranu, s hloubavým či zas bezmyšlenkovitým, zasněným výrazem v  upřeném pohledu očí, s  ústy malátnými, zbožně naslouchal tomu pra -pra -pra -pra, temnému hlasu hrobek a  zasutých časů, který však zároveň vyjadřoval nábožně uchovávanou souvislost mezi přítomností, jeho vlastním životem a světem už propadlým do hlubin a který na  něj měl prazvláštní účinek; zračil se mu ve  tváři. Připadalo mu, že při tom zvuku vdechuje zatuchlý chladný vzduch z  kostela svaté Kateřiny či z krypty v chrámu svatého Michaela, cítil, jako by na něj dýchala místa, kolem nichž člověk bezděky prochází se smeknutým kloboukem a v jakémsi uctivém předklonu, aniž by k němu bylo potřebí vysokých podpatků; rovněž se mu zdálo, že slyší ono odlehlé, pokojné ticho těch rozléhajících se prostorů; při zvuku té chmurné slabiky se k pocitům duchovním družilo vnímání smrti a dějinnosti, a  to vše v  chlapci vzbouzelo pocit jisté libosti; o  dovolení prohlédnout si opět křestní misku žádal dokonce možná jen proto, aby mohl znovu slyšet ten zvuk a nahlas si jej opakovat. Dědeček potom postavil nádobu znovu zpět na talíř a dovolil, aby se chlapec ještě podíval do hladké, lehce zlatavé výdutě, jež se leskla ve svitu stropního světla. „Nu, už to bude osm let, co jsme tě nad ní drželi a  stékala do  ní křestní voda, kterou tě křtili... Kostelník Lassen od  Svatého Jakuba ji našemu dobrému pastoru Bugenhagenovi lil do dlaně a z ní ti přes temeno tekla sem do misky. Jenže my jsme vodu předem ohřáli, aby ses nepolekal a neplakal, a to taky nenastalo, zato předtím jsi vřískal tak, že to Bogenhagen neměl se svou řečí zrovna snadné, ale jakmile došlo na vodu, utišil ses, byla to, věřme, úcta před svátostí. A za pár dní tomu bude čtyřiačtyřicet let, co byl křtěncem tvůj nebožtík otec a i přes jeho hlavu sem stékala voda. Dělo se to tady, doma, v jeho rodném domě, v síni tamhle naproti, před prostředním oknem, křtil ho ještě starý pastor Hesekiel, ten, kterého Francouzi jako mladíka málem zastřelili, protože kázal proti jejich loupežení a žhářství – i ten už je pěkně dávno na pravdě Boží. No a před pětasedmdesáti lety jsem to byl já sám, koho tu křtili, ve stejné místnosti, i mně drželi hlavu nad touhle miskou, položenou tady na  talíři, a  duchovní pronášel tatáž — 29 — slova jako nad tebou a  nad tvým otcem, a  teplá, čistá voda z  mých vlasů (nebylo jich tenkrát o moc víc, než jich mám na hlavě teď) sté - kala stejně tak do téhleté zlaté misky.“ Hoch vzhlédl k dědovi, na jeho úzkou stařeckou hlavu skloněnou opět nad miskou jako v  oné dávné chvíli, o  níž vyprávěl, a  zavládl v  něm pocit, který už zažil, zvláštní, napůl snové, napůl úzkostné vnímání jakési hybnosti a  zároveň setrvalosti, proměnného prodlévání, jež je navracením i závratnou jednostejností – ten pocit znal už z  dřívějších příležitostí a  čekal na  něj a  přál si zažít jeho opětovný dotek; zčásti kvůli němu mu tolik záleželo na tom, aby znovu spatřil ten setrvávající i putující dědičný předmět. Kdykoli později jako mládenec zkoumal sám sebe, zjišťoval, že se obraz dědečka do něho vtiskl mnohem hlouběji, zřetelněji a významněji než obraz rodičů: možná to spočívalo v  sympatii, ale zejména v tělesné fyzické příbuznosti, neboť vnuk měl dědovu podobu, pokud se vůbec může růžolící holobrádek podobat pobledlému a ztuhlému sedmdesátníkovi. Podstatné znaky byly však rozhodně příznačné pro starého muže, který beze sporu byl nejrázovitější postavou rodiny a malebnou osobností. Pokud jde o  podobu sféry veřejné, osobnost i  záměry Hanse Lorenze Castorpa čas překlenul a opustil už dávno před jeho skonem. Byl to pán svrchovaně křesťanského ražení, přináležel k farnosti reformované církve, smýšlením přísně tkvěl v  tradici a  pro názor, aby se společenská vrstva schopná vládnutí omezovala pouze na aristokracii, byl zaujat tak urputně, jako by žil ve čtrnáctém století, kdy si začínalo v městské radě vydobývat místo a hlas proti tuhému odporu starého svobodného patriciátu řemeslnictvo. A  získat ho pro nějakou novotu bylo možné jen stěží. Jeho působení spadalo do  desítiletí prudkého rozmachu a  rozličných převratných změn, do desítiletí mohutně postupujícího pokroku, což neustále kladlo vysoké požadavky na obětavost a odvahu. Jemu však, starému Castorpovi, Bůh sám to ví, nic nezáleželo na  tom, když duch nové doby slavil své známé, skvostné úspěchy. Mnohem víc dal na  otcovské mravy a  stará zřízení než na  to, aby se troufale rozšiřoval přístav a  bezbožně a  pošetile se bažilo po  velkoměstských vymoženostech, to vše brzdil a bedlivé zkoumal, a být po  jeho, podnes by ve  veřejné


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.