načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čarodol – Ztracené město – Natalja Ščerba

Čarodol – Ztracené město

Elektronická kniha: Čarodol – Ztracené město
Autor: Natalja Ščerba

Osud zavedl Kavé na území Čarodolského knížete a svěřil jí do rukou kouzelný Zlatý klíč. Měla by rozluštit jeho tajemství, ale má cenu pouštět se do řešení další záhady? Bezpochyby má! Získá tak nejen možnost najít zmizelé hlavní město ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 381
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Název originálu: Čarodol
Spolupracovali: z ruského originálu ... přeložila Martina Pálušová
ilustrovala Olga Zakis
Skupina třídění: Ruská literatura
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-4469-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osud zavedl Kavé na území Čarodolského knížete a svěřil jí do rukou kouzelný Zlatý klíč. Měla by rozluštit jeho tajemství, ale má cenu pouštět se do řešení další záhady? Bezpochyby má! Získá tak nejen možnost najít zmizelé hlavní město Čarodolu - znamenitý Zlatohrad - ale i šanci pomoci Alexejovi a zachránit před zkázou rodné Karpaty. Kavé stojí na osudové křižovatce. Vydá se tou správnou cestou?

Popis nakladatele

Osud zavedl Kavé na území Čarodolského knížete a svěřil jí do rukou kouzelný Zlatý klíč. Měla by rozluštit jeho tajemství, ale má cenu pouštět se do řešení další záhady? Bezpochyby má! Získá tak nejen možnost najít zmizelé hlavní město Čarodolu – znamenitý Zlatohrad – ale i šanci pomoct Alexejovi a zachránit před zkázou rodné Karpaty. Kavé stojí na osudové křižovatce. Vydá se tou správnou cestou? Závěrečný díl strhující fantasy trilogie od autorky Časodějů!

Zařazeno v kategoriích
Natalja Ščerba - další tituly autora:
Časodějové – Srdce času Časodějové – Srdce času
Časodějové – Hodinová věž Časodějové – Hodinová věž
 (e-book)
Časodějové – Srdce času Časodějové – Srdce času
 (e-book)
Čarodol – Magický náramek Čarodol – Magický náramek
 (e-book)
Časodějové – Koruna času Časodějové – Koruna času
 (e-book)
Čarodol – Karpatský kníže Čarodol – Karpatský kníže
 
K elektronické knize "Čarodol – Ztracené město" doporučujeme také:
 (e-book)
Čarodol – Karpatský kníže Čarodol – Karpatský kníže
 (e-book)
Holubice a had Holubice a had
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čarodol

Ztracené město

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Natalja Ščerba

Čarodol – Ztracené město – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Copyright © Natalja Ščerba, 2016

Translation © Martina Pálušová, 2019

Cover © ROSMAN, 2016

Illustrations and interior art © Olga Zakis, 2016

ISBN 978-80-253-4525-2


1

.

K

A

PITO

L

5

P

ohroma byla na spadnutí.

Vosk svíčky tavil žár oranžových jazýčků plamene a tiše

a vtíravě syčel. Plamen v nástěnných číších líně prskal,

dým se převaloval u  nízkého stropu a  vytvářel v  sále hrůzné

divotvorné iluze.

Ve stísněné místnosti se sešlo asi třicet osob. Nejvěrnější

a nejoddanější lidé, nejlepší mágové civilů. Právě zde, v jednom

z  podzemních sálů Černého zámku  – rezidenci karpatských

vládců Vordaků, se konalo jednání o další spolupráci s tajupl

ným Čarodolským knížetem.

Současný Karpatský kníže Alexej Vordak seděl na prezi

dentském trůnu, kterému stále nepřivykl – s vysokým opěra

dlem a nepohodlnými vyřezávanými podpěrkami nepříjemně

se zarývajícími do kůže. Hleděl jen na Čarodolského knížete.

DVĚ KNÍŽATA


6

Proklatý dým pálil v očích a šimral v nose, zaslepoval a mátl mysl. Mladého knížete stálo ohromné úsilí vypadat, jak se sluší na vládce celého knížectví. Proto se pomalu a nenápadně – aby to nikdo nepostřehl – ještě více napřímil a polkl ve snaze zbavit se knedlíku v krku. Mocný vládce Čarodolu nějak podezřele otálel s odpovědí a znervózňoval všechny přítomné.

Upřený pohled jeho uštěpačných šedých očí Vordaka mladšího děsil a  zároveň rozčiloval. Vyvolával neklid  – tak silný a nepříjemný, až se mu roztřásla kolena. Co odpoví vládce Čarodolu, poloduch Rik Strigoj, na návrh potvrdit spolupráci s novým Karpatským knížetem?

Ticho se neúměrně protahovalo.

Všichni, kdo se právě nacházeli v  podzemí, znehybněli. Zdálo se, jako by se čas zastavil, navždy znehybněl – to napjaté netrpělivé mlčení trvalo příliš dlouho. Ozývaly se jen tiché povzdechy a lhostejné pokašlávání, kterými se příliš citliví mágové snažili zakrýt svůj neklid. Na jednom slově poloducha Strigoje záviselo mnohé, a brzy to slovo zaznělo.

„Ne,“ pronesl pomalu Čarodolský kníže. „Nesouhlasím. Nebudu spolupracovat s  Karpatským knížectvím, dokud na trůnu bude sedět hloupý kluk, co se neumí ovládat.“

Mírně a přátelsky se usmál, jako by se omlouval za urážlivý proslov, ale v jeho šedých očích už se zaleskl ocelový nepřátelský chlad a Vordak z pohledu Čarodolského knížete vyčetl jasnou výzvu a  neblahé varování. Kdepak, Čarodolský kníže se s ním nehodlá přátelit. S ním – Alexejem Vordakem, který hrou osudu přijal po smrti svého otce titul Karpatského knížete.

Alexej Vordak musel vynaložit všechny své síly, aby se na ten drzý, culící se ksicht nevrhl a nepotvrdil tím, že je skutečně mladý, výbušný a hloupý. Jeho vratká a nejistá pozice vládce se právě zhroutila pod tíhou promarněných možností jako domeček z karet. Pokud s velikým Čarodolcem neuzavře mír, kdo ví, zda s ním jeho nevlídní poradci zůstanou, neztratí v něj důvěru a budou ho následovat tak, jako následovali Vordaka staršího?

Jakmile si to Karpatský kníže uvědomil, neudržel se, vyskočil na nohy a napřímil se.

„To je vše, vážený hoste?“ pronesl chladně a snažil se zklidnit třesoucí se ruce. „V tom případě vás nebudu déle zdržovat.“

Poloduch se usmál, tentokrát však shovívavě.

„Jistě, jistě,“ zabručel dobrácky. „Ale ještě než odejdu, dovolím si dát vám, mladý kníže, jednu radu... V  tak mladém věku je velmi těžké vládnout, věřte mi, já vím, o čem mluvím... Vždyť vám ještě není ani čtvrt století, že? A Karpaty jsou komplikované knížectví. Střetávají se tu cesty mnoha paralelních světů, tímto panstvím vedou stovky mezisvětových cest... Teď můžete nahlédnout dokonce i do Čarodolu... Mnozí si na něj budou dělat zálusk. Jsem si jistý, že se k vám brzy nahrnou hosté ze sousedních států a pak i z celého světa. Doslechl jsem se, že řada zahraničních mágů už ke dveřím ve skále – průchodu do Čarodolu zavřenému kvůli jedné mrzuté náhodě – zahájila svou pouť. Delegace z blízkého i vzdáleného zahraničí už jedna za druhou míří k vám. V Karpatech se totiž děly velmi zajímavé věci už dávno předtím, než jste se vy, vážený kníže, narodil... Ano, nachází se zde důležité uzly mezisvětových cest, o kterých nemáte – v důsledku omezenosti svých znalostí a nedostatku životních zkušeností – ani tušení. Dovedete si vůbec představit, jak těžké břímě jste na sebe uvalil?“

Rik Strigoj se odmlčel. Očividně čekal na odpověď.

„Otec mi předal žezlo a titul Karpatského knížete,“ odpověděl zlostně, ale zřetelně Alexej Vordak svému zahraničnímu hostovi, „a já se chystám nést ho se ctí až do úplného konce. Vy jste, bohužel, nedodržel své slovo a odmítl mírovou dohodu, kterou jste s mým otcem kdysi uzavřel. Ale... nějak si poradíme i bez vás.“

Čarodolský kníže se opět usmál:

„Jistě, jistě... Ale stejně vám dám jednu radu. Na vašem místě bych okamžitě vypravil delegaci k náčelníkovi klanu divokých, Ljutogorovi, daroval bych mu žezlo a... věnec, který také vlastníte vy, nemám pravdu? Lépe řečeno téměř vlastníte.“

Rik Strigoj přimhouřil oči a v obličeji měl najednou výraz dravce. Krátce se odmlčel a pak pokračoval příkřejším tónem:

„Poslechněte mě, mladý kníže, a předejte vládu Ljutogorovi. Je sice krutý, hrubý a krvelačný, ale také mocný, chytrý a zkušený. Karpatské společenství mágů ho s radostí podpoří... Tím spíš, že lepší kandidát už není.“

Alexej při těch slovech strašně zbledl.

„A vy sám, mladý kníže, se stáhněte do ústraní,“ pokračoval jakoby nic poloduch. „Když se budete chovat mírně, ušetří vás. Jinak za váš život nedám ani staré klubko prožrané od molů. Nedokážete vládnout knížectví ani s takovým poradcem, jakým je vážený mág Virtus. Pokud ovšem předáte Ljutogorovi vládu dobrovolně, zachráníte si svůj mladý život. Co může být cennější?“

Jedno se Karpatskému knížeti nedalo upřít. Alexej Vordak na sobě absolutně nedal znát vztek. Naopak, seděl uvolněně, opřený v křesle a tvářil se, jako by návrh zahraničního hosta důkladně zvažoval.

„Co se mě týče, můžu vám udělit jakoukoliv hodnost u svého dvora,“ pokračoval vlídně Čarodolský kníže, když viděl, že nedostane okamžitou odpověď. „Budete moct v klidu dokončit své studium magie. Oženíte se... Koneckonců v Čarodolu máme spoustu krásných dívek, které se rády vdají za šlechtice, jímž samozřejmě budete až do konce života.“

Vordak mladší mimoděk zaťal ruce v pěst. Mág Virtus si toho všiml a diskrétně si odkašlal, jako by žádal o slovo.

„Možná bychom se nejdříve měli všichni uklidnit,“ zahájil opatrně svůj proslov tento mazaný polský mág. „A  nedělat ukvapené, nepromyšlené závěry. Raději si vzniklou situaci dobře promyslet... Možná bychom se mohli sejít k  dalšímu jednání později?“

Čarodolský kníže se ušklíbl, očividně se mu Virtusova snaha uzavřít jednání v přátelském duchu příčila.

„Ne, já své rozhodnutí měnit nehodlám,“ odsekl. „Žádná spolupráce nebude.“

„Přesto však...“ nevzdával se polský mág.

Ale Čarodolský kníže ho zarazil:

„Během incidentu na hoře Krovuši, tak nešťastnému pro nás pro všechny, mladý Karpatský kníže prokázal, že mu nelze důvěřovat,“ pronesl poloduch ledovým tónem. „Kvůli jeho ukvapenosti, dychtivosti, hlouposti a neschopnosti ovládat své emoce se stala velká nepříjemnost. Došlo ke krádeži Zlatého klíče. Těžko může ten kluk vládnout knížectví, když se nedokáže ani sám ovládat.“

Jako na potvrzení těchto slov Alexej Vordak vyletěl z místa a jedním skokem se ocitl před Čarodolským knížetem.

„Jdi k čertu, poloduchu!“ vyhrkl. „Můžeš se svou spoluprací táhnout rovnou do...“ a doplnil názorné gesto.

Mágové svorně vzdychli a  strnuli. Karpatský kníže právě překročil tenkou hranici – urazil samotného vládce Čarodolu, a ještě k tomu oficiálně, před svědky!

Ale poloduch byl nepochybně spokojený – dokonce se znovu usmál a přimhouřil šedé oči. Nejspíš usiloval právě o to – vyvést mladého knížete z míry. Mág Virtus si vzdychl, nespokojeně mlaskl a zavrtěl svou bílou hlavou.

Karpatský kníže mezitím přistoupil o krok blíž k poloduchovi a  zabodl do něj svůj zlostný pohled. Čarodolský kníže neustoupil, naopak, se zájmem očekával jeho další jednání.

Přítomní evidentně znervózněli – schylovalo se k velkému mezinárodnímu konfliktu.

„Tak ty se mi mstíš za Klíč?“ zeptal se nečekaně tiše Vordak. „Nebo snad za ni?“

Poloduch se okamžitě přestal usmívat. Bez jediného slova se mírně a nenuceně uklonil a zmizel i se svou suitou ve stříbrné mlze ultrapřechodu.

Mezi přítomnými chvíli panovalo skličující ticho, přerušované jen hlubokými povzdechy a odmítavým odkašláváním.

„A je to v čudu,“ zašeptal Šell mágovi Virtusovi do ucha, ovšem v nastalém tichu ho slyšeli všichni přítomní.

Jako tečka za neúspěšným jednáním najednou prostor před knížetem Vordakem protnula jasná ohnivá čára a do levé područky jeho trůnu se zabodl silný železný šíp s křidélky ze sovích per. Kdyby v tom okamžiku Karpatský kníže neuhnul rukou, šíp by mu ji zcela rozdrtil, stejně jako vyřezávanou područku, která se vmžiku rozletěla na kousky.

Tento incident nekomentoval ani neposedný Šell, jen dlouze a chraptivě vzdychl.

2

.

K

A

PITO

L

11

T

emný les se plnil tajemnými nočními zvuky.

Kdesi se ozývalo vytí, tesklivé a naléhavé, které neustá

valo. Podobalo se zoufalému usedavému pláči a proni

kalo až do samého srdce, sužovalo a drásalo neklidné struny

jako smyslů zbavený muzikant. Vzbuzovalo touhu schovat se

nebo naopak také zavýt – sdílet cizí trápení a vykřičet své vlast

ní zoufalství.

Ale na nebi se objevil první měsíc a  hned za ním i  jeho

druh. Světlo obou měsíců vmžiku prostoupilo pevně spletené

větve stromů. Temná černota lesa se rozpadla na tisíce ohyzd

ných pokřivených stínů, které tulačce po lesním království na

háněly ještě větší strach.

Sedět na silné větvi bylo nepohodlné, ale bezpečné. Od

chvíle, kdy sem Kavé vylezla ze strachu před dravci, kteří po ní

MOLFAR šli, uběhlo několik hodin. Už třetí noc dívku pronásledovaly šedé stíny neznámých zvířat. Podle siluet to byli nejspíš velcí vlci. Naštěstí se nepřibližovali, zachovávali si jistý odstup. Ale Kavé slyšela jejich tiché nespokojené vrčení. I teď, když s obavami hleděla do temné noci, si byla jistá, že to děsivé plačtivé vytí je dílem jejích pronásledovatelů. Bude si dnes moct trochu pospat? Alespoň na pár hodin odpojit vědomí od hlučné a tajemné lesní polyfonie...

Kdepak, noční čarodolský les byl skličující, ale dívku mnohem víc děsilo neznámo v podobě dlouhé spletité cesty mizející kdesi v mlze vzdálené a nejisté budoucnosti.

Kavé si umínila, že jestli se veliký Molfar neobjeví do příštího rána, půjde zkrátka dál nazdařbůh, kam ji nohy ponesou, dokud ten les neskončí.

I  když cesta už trvala déle než tři dny. Při vzpomínce na hořké holubinky se jí stáhl žaludek. Někdy se jí podařilo najít žlutá kuřátka, to pak nechávala vzplanout pár větví a  houby opekla na malém ohýnku. Zatímco je rychle jedla, hasila oheň a rozháněla kouř. Poté chvatně pokračovala v cestě v obavách z  možného pronásledování. Nebýt třech chundelatých stínů, které se objevovaly poblíž zároveň se soumrakem a pronásledovaly ji až do svítání, mohla by si Kavé blahopřát k tak úspěšnému přežívání v lese toho nového kouzelného světa.

Pobyt v Čarodolu se ale bohužel neblaze projevoval na jejích magických schopnostech. Kavé teď dokázala rozdělat jen malý ohýnek, nedařilo se jí ani zaklínadlo přivolání, s  jehož pomocí je tak snadné získat jakoukoliv věc nebo oblíbené jídlo! Všechny její pokusy vytvořit i tu nejmenší a nejjednodušší iluzi – vyvolat klubko nebo kroupový nůž z osobního astrálního úložiště, které má každý mág – bylo bezvýsledné.

Co je to za čarodějný svět, ve kterém nejde čarovat?! Jen suchá větev se podřídila dívčinu naštvanému pohledu a vzplála drobným plamínkem, na kterém si mohla opéct houby. Kavé měla samozřejmě obrovskou radost, že ovzduší jiného světa jí umožňovalo zhluboka dýchat, stromy vypadaly jako stromy, houby byly obyčejné houby a první jahody chutnaly jako běžné lesní jahody. Nebýt dvou měsíců, které se vyhouply se soumrakem na nebe (jeden obyčejný zářící žlutý disk a  druhý dvojnásob velká, ale mnohem míň svítící koule), Kavé by pravlast karpatských mágů považovala za poměrně obyčejnou. Protože kromě toho druhého měsíce zde nic tak překvapivě magického neviděla. Naopak – dokonce i její vlastní magické schopnosti zmizely v jediném okamžiku, doslova jako sen nad ránem!

Dveře ve skále Kavé podle všeho dovedly do nejhlubšího čarodolského lesa a vůbec nebylo jasné, jestli se jí podaří poblíž najít nějaké lidské obydlí. Stromy tu byly vysoké a  les hustý; občas narazila na větrem vyvrácené stromy, ale žádné z nich nebyly povalené nebo uřezané – dřevorubci očividně do těchto houštin zavítali jen vzácně. Kavé se často musela škrábat na kopce po úzkých cestách zarostlých divokými trnitými křovisky a zasypaných kamínky a kousky vrstevnaté horniny – nejspíš byly nedaleko nevysoké hory. Možná by stálo za to vylézt na jednu z nich a pořádně se rozhlédnout po okolí.

Kdesi zaskřehotal vyplašený pták a vrátil tak Kavé do reality. Dívka se zaposlouchala – ticho... Ale jakmile opatrně svěsila nohu z větve, z temnoty se vynořila černá silueta zvířete, vyskočila a scvakla zuby těsně vedle jejího chodidla. Kavé vmžiku vyšplhala výš do koruny stromu jako skutečná veverka. Radši bude trčet ve větvích až do prvních mrazíků, než dráždit ta zvláštní zvířata bosou nohou. Už aby se rozednilo... Pronásledovatelé pak určitě zmizí a ona dojde dál než dnes. Ale k tomu musí nabrat síly – pokusit se alespoň na chvíli usnout...

Kavé si zhluboka zívla, pohodlněji se uvelebila, když vtom ji v nose zašimrala štiplavá, ale příjemná vůně suchého hořícího dříví. Zřejmě tady poblíž někdo rozdělal oheň.

Chystáš se na tom stromě sedět dlouho? zaznělo Kavé v myšlenkách. Slez dolů, moji kluci se tě ani nedotknou.

Hlas jí byl povědomý, slyšela ho zcela nedávno...

A pospěš si, želvo. Mám spoustu práce i bez tebe.

Dívka se prudce napřímila – tenká větev, o kterou bezděky zavadila ramenem, žalostně zakřupala.

Tak tady je, veliký Molfar, se kterým se tolik chtěla setkat! Dávný karpatský mág, člověk-drak, který ze sebe onehdy setřásl horu a  pláchnul neznámo kam. Zdá se, že se nespletla, když očekávala toto setkání.

Řekl jsem přece, že se tě ta zvířata nedotknou. V  mágově hlase zněla podrážděnost, dobře známá z předchozích rozhovorů. Tak mi věř a slez už konečně dolů.

Kavé opatrně sklouzla na spodní větve. Pro jistotu chvíli vyčkávala a upírala zrak do černého houští. Vtom jí vedle obličeje vzplál jasný a  žhavý plamínek. Kavé seskočila na zem a snažila se uniknout té dotěrné světlušce, ale plamínek ji předběhl a zatočil se jí před nosem, jako by ji provokoval, a pak se pomalu rozletěl k nejbližšímu houští.

Karpatský mág určitě poslal živou svítilnu, aby jí posvítila na cestu. Kavé poslušně našlapovala na teplý lesní mech a snažila se vyhýbat pichlavým větvičkám chrastí a silným sukovitým kořenům trčícím všude okolo. Kmeny totiž rostly tak blízko u sebe, že se kořeny stromů splétaly dohromady.

Konečně se před ní zablýsklo prudké světlo a dívka vstoupila na mýtinku. U ohně tam seděl člověk uvelebený na staré ztrouchnivělé kládě.

Nejspíš to byl sám veliký Molfar – starobylý mág, kterého Kavé nedávno vysvobodila kroupovým nožem ze zajetí hory. Teď však vypadal jinak než při jejich prvním setkání. Byl starý, ale na pohled silný, vysoký a ramenatý. Bystrý, živý obličej s pozornýma šedýma očima rámovaly prameny šedých vlasů vzadu spletených v  ledabylém copu. V  levém uchu se mu blýskala náušnice ve tvaru půlměsíce s černým okrajem. Vzhled karpatského mága dotvářela objemná šedá tunika se sámky v pase, stažená širokým opaskem pleteným z kožených proužků – běžný oděv venkovských pastýřů. Z hnědých, poněkud sešlapaných vysokých bot vykukovaly ponožky.

U mágových nohou se k sobě tiskla tři zvířata s hustou černou srstí s nepravidelnými zrzavými skvrnami, dlouhými úzkými tlamami, ze kterých čouhaly ostré špičáky, a úzkými ocasy zakončenými hrotem a vydávajícími tupé zvuky, kdykoliv udeřily o zem. Na dívčinu přítomnost reagovala zvířata netečně, i  když Kavé by přísahala, že ji ještě před chvílí chtělo jedno z nich chňapnout za chodidlo.

Dívka nikdy předtím neviděla velikého mága v této podobě, ale neuniklo jí, že je na něm iluze. A to několikavrstevnatá. Skutečného obličeje se člověk tak snadno nedopátrá... Ale přesto si v  duchu blahopřála, že jí zůstala schopnost rozeznávat skryté podoby. Znamená to, že to s jejími magickými schopnostmi nebude v tomto světě tak špatné.

„Dobrý večer,“ pozdravila Kavé.

Molfar neodpověděl, neboť byl zabrán do důležité činnosti: napichoval buřty na tenké pevné pruty a  opékal je nad ohněm.

Ozývalo se tiché prskání pukající kůžičky a syčení vytékajícího omastku. Kavé se z té vůně opečených buřtíků zatočila hlava a v břiše jí zakručelo hlady.

„Překvapilo tě naše shledání?“ zeptal se mág, aniž by se na ni podíval.

Dívka musela nejprve spolknout vydatnou slinu, aby mohla odpovědět.

„Naopak, věděla jsem, že přijdete,“ pronesla nepřítomně a snažila se nedívat na buřty. „Chcete si přece vzít svůj Zlatý klíč.“

„K čemu by mi byl?“

Kavé strnula překvapením.

„Na tuhle otázku znáte odpověď jen vy.“ Nepodařilo se jí skrýt ironii v hlase. „Myslím, že jste ten zvláštní Klíč svěřil právě mně, protože jsem snad jediná, kdo ho nechce.“

„Přesně tak,“ souhlasil mág, který se dosud na dívku ani nepodíval. „A jsem rád, že jsi Klíč nedala svému proslulému příteli,“ pokračoval a pravidelně otáčel pruty s buřtíky. „Avšak musím přiznat, že mě to překvapilo. Zřejmě jsem byl zbytečně domýšlivý, když jsem se domníval, že vím o lidské nátuře všechno... Tak pojď, přisedni si.“ Plácnul dlaní do ztrouchnivělé klády vedle sebe.

Kavé si sedla na kraj a vrhla nedůvěřivý pohled na tři chundelatá zvířata hovící si u mágových nohou. Překvapilo ji, že nejeví o buřtíky sebemenší zájem.

„Tvé jednání mě skutečně udivilo,“ řekl Molfar. „Ale mnohem víc mě zaskočilo něco jiného. Jak je možné, že ti ho Čarodolský kníže nesebral násilím?“

„Nestihl to,“ vysvětlila stručně Kavé.

„Ano, doslechl jsem se, že se ti podařilo zavřít mu dveře ve skále rovnou před nosem. A on ti v tom nebránil.“

Kavé jen pokrčila rameny.

„Kníže zahájil svou hru...“ pronesl zamyšleně karpatský mág. „Nejspíš jsi měla jen štěstí. A on koneckonců taky. Kdyby Klíč získal on, vyzval bych ho na souboj a zabil ho. Už dávno jsem se na to chystal.“

Kavé se tak rozzlobila, že na okamžik dokonce zapomněla na hlad. Užuž se chystala říct něco dost příkrým tónem, ale mág ji předběhl:

„Uklidni se, vědmo. Ty s tím nemáš nic společného, to jsou staré nevyřízené účty. Teda, já mám takový hlad... Co ty?“

„Co myslíte?“ odsekla Kavé.

Byla unavená, ušmudlaná a neupravená, měla hlad a strašně se jí chtělo spát. Ale co bylo nejhorší – cítila, že veliký Molfar k něčemu směřuje, ale rozhodně s tím nepospíchá.

„To, že si tě Klíč vybral,“ vysvětloval klidně karpatský mág, „ještě nic neznamená. Každý se může splést, dokonce i mocná věc obdařená magickou duší, která pochází z rukou velikého mistra...“

Kavé mimoděk obrátila oči k  nebi. Tenhle mág je pěkný chlubil, třebaže je skutečně veliký mistr.

„Chlubení je úplně něco jiného než chvála,“ uhádl její myšlenky mág. „Chlubení bývá nezasloužené a vede k ješitnosti, zato chvála je zasloužená, a proto zcela nevinná. Pokud máš být na co hrdá, klidně se můžeš pochválit.“

Kavé musela uznat, že na tom něco je. Jenže ji teď mnohem víc znepokojovaly buřtíky, které se už začínaly připalovat.

„Navíc,“ dodal mág, „kdyby se lidé víc chválili, byli by mnohem milejší, veselejší a spokojenější, žili by v míru a harmonii.“

„Jenže samochvála...“ Dívka se zarazila, neboť si vzpomněla na neuctivé pokračování známého pořekadla, a  upadla do rozpaků.

„Zkrátka, není na škodu se občas pochválit.“ Mág se zasmál a  stáhl horké buřty na železný talíř, který ležel vedle něj na ztrouchnivělé kládě, a na pruty napíchl dva nové.

Zvířata okamžitě zvedla hlavy a jejich nozdry se žádostivě rozšířily.

„Jak jste mě vlastně našel?“ zeptala se opatrně Kavé.

Mág místo odpovědi vrhl významný pohled na řetízek s Klíčem, který obepínal dívčinu štíhlou šíji.

„Vždycky budu vědět, kde právě je. A protože ho teď máš u sebe, budu i vědět, kde jsi ty. Stvořil jsem ho, a tak nás pojí silné pouto.“

„A tak to máte s každou věcí, kterou jste... no... vyrobil?“

„Samozřejmě.“

„A nevíte v tom případě...“ Dívka se zarazila, přemýšlela, jak svou prosbu formulovat co nejzdvořileji. „Zkrátka, mohl byste zjistit, kdo má teď Karpatský věnec?“

„Mohl,“ nečekaně snadno souhlasil mág. „Abych řekl pravdu, sám jsem se chtěl podívat.“

Molfar hlasitě lusknul prsty a před dívčiným obličejem se objevila velká duhová bublina s tenkými stěnami. Uvnitř hořel oranžový plamínek. Podobnou kouli kdysi Kavé viděla v pokoji paní Kary – anglické vědmy, své učitelky a prababičky zároveň.

Na tenkých stěnách bubliny se objevily tmavé pohyblivé skvrny, rozvířily se víry a rozvlnily se obrysy nějakých předmětů. Obraz se brzy ustálil a zaostřil. Kavé spatřila známý pruhovaný obývák, kde na pohovce před hořícím krbem seděla samotná paní Kara a...

Kavé se hlasitě nadechla. V  rukou anglické učitelky zářil věnec karpatských knížat se zelenými smaragdy.

„Ta zmije stará!“ vylítlo jí rozčilené zvolání.

Mág obdařil dívku shovívavým pohledem:

„To doufám nebylo na mě?“

„Vy s tím nemáte nic společného,“ zabručela mladá vědma a v duchu si vyčítala prostořekost. „Promiňte, jenom mě to překvapilo.“

„Předpokládám, že jsi neslyšela poslední novinky,“ poznamenal mág a konečně nabídl dívce talíř s ještě horkými, lákavě vonícími buřty.

„Děkuji,“ řekla vděčně Kavé a bez upejpání se hladově pustila do jídla. V tu chvíli si připadala jako dravec, který rok nedostal žádné maso.

„Nový kníže musí předat Karpatský věnec, který mu byl dočasně svěřen, jedné z jeho strážkyň. A protože první je daleko, nezbývalo mu nic jiného, než ho vrátit jeho druhé strážkyni – tvé staré... příbuzné. I když Marjána drží v rukou jen iluzi věnce, protože žádný karpatský symbol moci nemůže opustit rodný kraj.“

„To velmi dobře vím,“ přikývla Kavé, která si vzpomněla na své noční procházky.

„Ale věnec stejně patří mladému knížeti,“ pokračoval zamyšleně karpatský mág. „Kdyby se tomu chlapci podařilo získat třetí symbol moci  – Zlaté jablko, stal by se plnoprávným knížetem. Navíc by měl stejná práva jako náš známý domýšlivý poloduch... Co máš v plánu udělat dál?“ zeptal se po chvilce.

Kavé pokrčila rameny. Mlhavou představu měla, ale nechtěla se o své plány dělit s velikým Molfarem.

„Zato já vím.“ Mág na ni přísně pohlédl. „Vypravíš se do Fortuny – hlavního města Čarodolu – a zúčastníš se Čarovadla.“

„Cože?“ vyhrkla překvapeně Kavé. „Proč?!“

Molfar dívku obdařil dalším přísným pohledem.

„Stejně jsi v tom všem až po uši. A jednou ti Zlatý klíč důvěřuje, takže je na tobě, abys zjistila jeho tajemství. Je načase, abys prozkoumala svůj dar, vážená vědmo. Prababičce Marjáně, Mstislavu Vordakovi ani jeho úhlavnímu nepříteli Ljutogorovi, a dokonce ani samotnému knížeti Čarodolu se nepodařilo přijít na kloub tvému daru. Připisovali tvé úspěchy obyčejnému nebo neobyčejnému štěstí. Musíš přece souhlasit, že je to pozoruhodné.“

„Jak pro koho,“ zabručela Kavé. „Povím vám upřímně, že nemám nejmenší chuť se zúčastnit toho záhadného Čarovadla, navíc – jestli tomu dobře rozumím – před nosem samotného Čarodolského knížete, vzhledem k tomu, že se to koná v jeho hlavním městě.“

„To je pravda,“ odpověděl klidně mág. „Ale stejně nemáš jinou možnost. Vážně bych ti neradil vracet se do Karpat: Ljutogor je stále silný a od kýženého titulu Jediného Karpatského knížete ho dělí jen chlapcův život. A ty jsi okouzlující dívka, která je schopná na ubohého Vordaka mladšího vyvinout značný tlak. Nebo na to máš snad jiný názor?“

Kavé ani neodpověděla.

Samozřejmě má ten proklatý Molfar pravdu. Ale ona doufala, že tomu nesnesitelnému dračímu mágovi vrátí Klíč a vydá se

19


20

zpátky do Karpat Alexejovi na pomoc. Pro začátek mu daruje věnec natrvalo; se dvěma symboly moci už se dá bojovat o  třetí. Snad prababička smýšlí stejně... Určitě touží porazit Ljutgora. Vždyť když náčelník divokých zahyne, zlomí se i  jeho kletba, a paní Kara se tak bude moct vrátit do Karpat, aniž by se musela bát, že se promění ve zlatý kroužek na jeho magickém opasku síly.

Ale jak bude Alexej reagovat na její návrat? Měla velké obavy kvůli jejich hádce, i když jí bylo jasné, že se nemohla zachovat jinak. Kdyby mu dala Klíč, Čarodolský kníže by nového Karpatského knížete zadupal na místě... Možná by mu vyhlásil válku? Nebo na něj poslal své zabijáky. Anebo by ho vyzval na souboj... Každopádně, takového nepřítele Alexej Vordak určitě nepotřebuje.

Ale teď, když má stejně Karpatský věnec prababička, paní Kara, je to trochu jiná situace. Nezbývá než doufat, že vsadí spíš na Vordaka mladšího než na Ljutogora... Ale počkat, stará vědma se přece přátelí s Čarodolským knížetem! Kavé si roztržitě protřela spánky. Ze všech těch úvah jí v hlavě dunělo, jako kdyby to byl velký klášterní zvon.

„Takže, plán je takový,“ pronesl mág, jako by nevnímal dívčinu rozháranost. „Otevřu ti teď rychlý zrcadlový přechod k místním. Jsou to dobří lidé, už mnohokrát mi pomohli. Seznámíš se tam s  dívkou jménem Taj. Od dětství se prý touží stát nejvyšší čarodolskou vědmou, proto ví o Čarovadle všechno... Představíš se jako odbornice na iluze. Už dlouho totiž nějakou hledají na jednu zajímavou akci... To se nám teď skvěle hodí. Zkrátka jim pomůžeš s jednou ošemetnou záležitostí a Taj ti na oplátku prozradí, jak se dostat do skupiny, která se zúčastní soutěžního klání čarovníků.“

„Čarovníků?“

Karpatský mág se na dívku nechápavě podíval.

„Ale samozřejmě! Už stárnu...“ zasmál se. „V Čarodolu se všem mágům a vědmám říká čarovníci. Neříká se kouzlit, ale čarovat. Mág je čarovník a vědma čarovnice. V těchto koutech žijí různí lidé, někteří mají dost zvláštní vzezření. Ale skoro všichni mají přirozené magické schopnosti – sama země dává Čarodolcům magickou sílu. Obyčejný lid ve velkém používá všelijaké ochranné amulety, náramky, prstýnky, kouzelné dýky... Ovšem umění magie je potřeba – jak sama dobře víš – dlouho studovat, a málokdo se odhodlá zasvětit celý svůj život studiu zaklínadel. Tím spíš, že ne každý na to má... Ten, kdo je toho hoden, se pak ukáže na Čarovadle. Proto je turnaj tak proslulý. Na tu událost se sjíždějí diváci z celého čarodolského světa.“

„Takže je to taková magická olympiáda?“ ušklíbla se Kavé.

„To je dost přesné přirovnání,“ potvrdil mág.

„Co ještě nevím?“

Karpatský mág nepřítomně poplácal jedno ze svých zvířat po hlavě.

„Neboj se, všechno má svůj čas... Navíc budeš mít společnost, nebude ti smutno. Taky ti pomůžou...“

„A proč jste si tak jistý, že na ten hloupý turnaj pojedu?“ Kavé se najedla, uvolnila se a dala volný průchod svým emocím. „Proč bych se do toho vůbec měla pouštět?“

„Protože tě o to prosím já,“ odpověděl klidně mág. „Jestli budeš souhlasit, postoupíš do finále turnaje a  uděláš pro mě jednu maličkost... Splním ti jakékoliv přání. Všimni si, že slovo jakékoliv je v té větě klíčové.“

Kavé se užuž chystala něco namítnout, ale ztuhla s otevřenou pusou.

„Dokázal byste vzít Ljutogorovi jablko?“ vzpamatovala se hnedle.

„Pche,“ vyhrkl mág. „No... hm... dokázal. Ale nejdříve budeš muset splnit svou část dohody. Dostat se do finále Čarovadla.“

„Pokud je to tak, jsem ochotná to zkusit,“ přikývla pomalu Kavé.

Neměla tušení, čeho se bát víc – zda toho, že si to mág rozmyslí, nebo toho, že nebude mít dost odvahy pustit se do dalšího nebezpečného dobrodružství.

„A jakou maličkost?“ zeptala se po chvíli.

„To je snadné: rozluštit tajemství Zlatého klíče.“ Mág se neudržel a usmál se od ucha k uchu, až mu v obličeji vyskočily spousty veselých vrásek.

Zajímalo by mě, jak ve skutečnosti vypadá, pomyslela si mimoděk Kavé. A kolik podob si za ty roky, co žije na této zemi, osvojil.

„Neboj se, Klíč ti sám napoví,“ dodal mág. „A já ti na oplátku pomůžu s tím nesnesitelným náčelníkem divokých. Uznej, že to stojí za to.“

Ano, celá záležitost nabírala zajímavé obrátky. Mág si kdovíproč myslel, že se Kavé může dostat do finále magické olympiády s názvem Čarovadlo.

Dobrá... Čím déle si to bude myslet, tím lépe pro ni. A jestli doopravdy dokáže sebrat tomu mizerovi Ljutogorovi poslední symbol moci – Zlaté jablko, Kavé ho dá Alexejovi a... bude volná. Prokletí strážkyně věnce se navěky zlomí, protože Vordak mladší získá všechny tři symboly: žezlo, věnec a  jablko, a stane se jediným Karpatským knížetem. Ale co pak bude dělat ona sama? Srdce se jí sevřelo bolestí. Byla si jistá, že už nebude moct žít v Karpatech... Možná se bude muset usadit tady. Nebo dokonce pokračovat ve studiu magického umění v Čarodolu...

„A  nakonec...“ přerušil její myšlenky Molfar. „Největší obavy bys měla mít z pronásledování Čarodolským knížetem. Zatím neví, že za ním přijdeš sama. Proto se tě bude snažit najít a Klíč ti vzít. Ale pokud se dostaneš do finálového kola, budeš nedotknutelná. Nikdo si tě nedovolí zajmout ani ti říct jediné křivé slovo. Čarovníci, kteří postoupí do finále toho pozoruhodného turnaje, jsou rovni osobám vládnoucího klanu. Nejlepší čarovníci jsou chloubou země... Patří jim sláva, úcta a ochrana! Ale do té báječné chvíle je tvůj život v ohrožení.“

Kavé zasmušile vrtěla hlavou a přemýšlela o tom, co jí právě mág řekl.

„A co Riku Strigojovi brání v tom, aby mě chytil cestou?“ Kavé se odmlčela. Když vyslovila jeho jméno, srdce se jí sevřelo; příjemně, úzkostlivě a zlostně zároveň. „Nebo během turnaje,“ pokračovala za okamžik.

„Klíč ti napoví správný postup.“ Mág si od ní vzal talíř, dal na něj další buřty a vrátil ho dívce. „A jestli ne – co se dá dělat, takový je tvůj osud. Ať to dopadne jakkoliv, kníže tak hezké vědmičce určitě neublíží. To není jako se mnou, starým bláznem... Navíc máš přece jedinečný stříbrný náramek. Dobře si pamatuji, jak jsem ho vyráběl... Ach jo, Marjáno, Marjáno...“

Obličej karpatského mága najednou zvážněl, jako by na něj padl nějaký neviditelný stín, kalící mysl.

Molfar nepospíchal s pokračováním a Kavé usilovně přemýšlela, jak by využila situace a zjistila víc o dárku od nesnesitelné prababičky – stříbrný náramek jí obrátil život vzhůru nohama.

Nakonec ticho prolomil mág:

„Ale tvému příteli, Karpatskému knížeti, pak nastanou těžké časy.“

„Proč?“ vzpamatovala se Kavé a na náramek okamžitě zapomněla. „Jestli Klíč dostane Rik Strigoj, nenechá snad Alexeje být? Chci říct... Karpatského knížete? Na co by mu byly naše malé Karpaty, když má Čarodol?“

Veliký Molfar si zhluboka povzdychl, pomalu se otočil a poprvé vrhl na dívku upřený pohled.

Zapraskala větvička, plamen ohně na okamžik vzplál jasněji a ozářil mágovu silnou postavu. Vědma najednou spatřila krásný chlapecký obličej s jemnými rysy a neobvykle výraznýma očima – kobaltově modrýma s  ledovými jiskrami planoucími v  hloubi zorniček. Jeho pohled byl plný nadřazenosti a  sebejistoty, přestože jeho vzhled působil unaveně, zarmouceně a lhostejně, a do jisté míry i znuděně a zklamaně. Všimla si i dominantní přísné vrásky v okolí úst, pyšně vztyčené hlavy nad límečkem honosného roucha se zlatým a stříbrným vyšíváním. A dlouhých štíhlých prstů – obratných, hbitých, přivyklých ruční práci...

Tak takhle ve skutečnosti vypadá veliký Molfar!

„Ty nejsi jen tak ledajaká vědma,“ pronesl přísně mág a porušil tak kouzlo přeludu. Tentokrát zněl jeho hlas hrubě, nepříjemně a nebylo v něm ani známky laskavosti.

Kavé pochopila, že se neplete – podařilo se jí spatřit skutečnou podobu karpatského mága. Vrhla na svého společníka vyzývavý pohled – jak asi zareaguje na své odhalení?

Ale Molfar se odtáhl, znovu se otočil k ohni a poklepal po hlavách všechna svá hnědá zvířata.

Kavé mlčela a trpělivě čekala na pokračování rozhovoru.

Molfar si nakonec zhluboka vzdychl.

„Rik Strigoj Karpaty nenávidí,“ pronesl tiše. „Má k tomu důvod... Touží ty kouzelné hory zničit, aby zmizel každý magický prostor spojující náš svět s  věhlasným Čarodolem. Rik Strigoj nikdy nechtěl s Karpatským knížectvím spolupracovat. Jeho jediný zájem je zavřít dveře ve skále navěky. A pokud získá Zlatý klíč, podaří se mu to.“

„To není možné!“ vydechla ohromeně dívka. „Sám přece mluvil o spolupráci! Neustále byl s Vordakem a Ljutogorem...“

„A kde je teď Vordak?“ skočil jí do řeči Molfar. „Zemřel... A kde bude Karpatský kníže, až se k němu dostane Ljutogor? Ano, Čarodolec všechny znamenitě rozhádal. Nezapomeň, že Rik Strigoj jednal s karpatským vládcem z jediného důvodu – kvůli předmětu, který ti visí na krku. Jen proto, aby se otevřely dveře ve skále a  já, pod tíhou dávné kletby, vydal Zlatý klíč, který si sám vybere svého majitele. Nebo spíš, ehm, majitelku.“

„Ale co moje prababička?“ ptala se dál Kavé. „Vždyť se s ním přece přátelila! A podle toho, co jsem se o ní stihla dozvědět, Marjána Nesamovitá Karpaty z celého srdce miluje. Určitě by svému rodnému kraji nepřála zánik!“

„Ano, Marjána velmi trpí daleko od naší země,“ potvrdil mág. „Může se vrátit jedině po Ljutogorově smrti, jinak ne. Tvoje prababička hraje svou vlastní hru, a pokud má něco s Čarodolcem, znamená to, že ta spolupráce je výhodná pro oba. Promiň, ale podrobnosti neznám... Sám bych se rád dozvěděl víc.“

Kavé se mimoděk chytla rukama za hlavu a rozcuchala si v l a s y.

„Co budeme dělat?“ vylítlo jí. „Musíme přece Čarodolského knížete zastavit!“

Mág rozčileně mlasknul:

„Nechci být dotěrný, ale přesto. Pochop, že teď máš největší šanci odhalit tajemství Zlatého klíče, když už ti je nakloněn. Koneckonců na tom máš i svůj zájem.“

„Jakýpak zájem?“ rozhořčila se Kavé.

Mág postřehl, že dívka je velmi rozrušená a rozčilená, a tak pokračoval smířlivým tónem:

„Pro začátek bych ti radil nepospíchat se závěry. Jestli si tě Zlatý klíč opravdu vybral, napoví ti, jak ho ovládat. Ukáže ti své schopnosti. A když se to nestane, můžeš ho s klidným srdcem dát Čarodolskému knížeti. Ale věz, že pak ani já nesplním svoji část dohody.“ Mág vrhl na dívku rychlý ostrý pohled. „A pokud se Zlatý klíč objeví u nového majitele dřív, než pochopíš jeho poslání, neblahý osud Karpat se naplní. Ale ty jeho tajemství dokážeš rozluštit, Kavé,“ pokračoval najednou naléhavě. „A Strigoj to moc dobře ví. A nejen to, poloduch doufá, že ti Klíč prozradí víc než ostatním, vzhledem k tvé schopnosti přátelit se s kouzelnými předměty. Ale Rik si přeje, aby se tak stalo pod jeho nepřetržitým dohledem. Čarodolec je mazaný, velmi mazaný.“

Kavé se mimoděk dotkla Klíče a  zamyšleně ho pomnula mezi prsty.

„Co se týče těch předmětů... máte pravdu. Dobře si vzpomínám, jak jsem poprvé uslyšela svůj náramek.“ Při těch slovech stříbrná ještěrka objímající dívčinu paži zareagovala příjemným teplem. Kavé automaticky pohnula rukou. Mág si toho všiml a chápavě se usmál. „Potom to byl Karpatský věnec. Dokonce i žezlo mi povědělo o tobě, veliký Molfare. Vypadá to, že magické předměty si rády povídají.“

„Zdaleka ne s každým,“ poznamenal mág. „V tom také tkví tvá výjimečnost, milá vědmo. Magické předměty jsou pozorovatelé, umí si od lidí brát něco důležitého a přivlastnit si to, aniž by podléhaly lidským emocím. Pokud ti svěřují svá tajemství, znamená to, že něco v tobě vzbuzuje jejich bezvýhradnou sympatii. Možná jde o nějaký neobvyklý a vzácný rys tvého charakteru, tvé vlastnosti. Ale věz, že to by nestačilo. Magický předmět se vždy podřizuje síle a věrně slouží pouze jí. Znamená to tedy, že máš zvláštní sílu, Kavé. Dokonce i kroupový nůž Marjány Nesamovité tě bezvýhradně poslouchal. Z toho vyplývá, že nejsi jen tak ledajaká vědma. Proto jsi fenomén, který tak zaujal Čarodolského knížete... A zesnulého Mstislava Vordaka, a dokonce i toho proklatého darebáka Ljutogora Mariuse. O Marjáně Nesamovité, tvé mazané prababičce, ani nemluvě. Na ni si dej mimochodem pozor. Marjána něco ví, proto na tebe v této hře vsadila. A zatím není jasné, jestli je tvůj přítel, nebo nepřítel.“

Kavé jen bezděčně přikývla, ale myšlenkami byla jinde. Tak tohle tedy je – fenomén. Vládkyně magických předmětů. V tom tedy spočívá tvůj největší zájem, Strigoji...

„Poslyš!“ usmál se najednou karpatský mág, „zapomněla jsi mi říct o malém, ale důležitém magickém předmětu. Mám na mysli ten malinký bronzový zvoneček, který ti daroval Mlžný zvon. S tvým dovolením ti odhalím jeho tajemství: až nastane tvá nejhorší hodinka, stačí, když na ten zvonek zazvoníš, a pomoc se dostaví. Nevím jak, ale určitě přijde.“

„Jako v pohádce?“

„Jako v životě,“ usmál se mág. „Jen si nepopleť nejhorší hodinku s jinou.“

„Dobře, budu si to pamatovat.“ Kavé se zachvěla. „A určitě se neobejdu bez toho turnaje?“ Přimhouřila oči a upřela na Molfara zkoumavý pohled. „Cožpak neexistuje jiný způsob, jak odhalit tajemství Zlatého klíče? Bez hanebné porážky celému Čarodolu na očích?“

„Ušetři mě prosím těch řečí.“ Mág se nespokojeně zamračil. „Hlavně si pamatuj, že potřebuješ ochránit. Rik Strigoj nad tebou nebude mít žádnou moc, pokud se dostaneš do finále Čarovadla. A  navíc mi něco napovídá, že se té soutěže sama chceš zúčastnit a změřit si své síly... A možná znovu zkusit své štěstí?“ Mág se šibalsky usmál.

Kavé se zkoumavě zahleděla do obličeje svého společníka. Ten prošedivělý stařec, bývalý drak, karpatský mág a namyšlený modrooký chlapec v jednom nejspíš umí číst myšlenky. Nebo vidět hluboko do duše... Vždyť věděl i o bronzovém zvonečku...

„Ano,“ protáhla chmurně. „V tom případě, když už jsi mě, veliký Molfare, tak důkladně prokoukl, nezbývá, než se co nejdříve pustit do odhalování všech těch tajemství. Tím spíš, že stejně nemám na vybranou.“

„Vždycky máš na vybranou,“ pousmál se mág. „Vždycky můžeš volit mezi jednoduchým a správným... Mezi snadným a obtížným. Ale když zanechám slovíčkaření, náš problém tkví v něčem zcela odlišném. Klíč je jen polovina tajemství Zlatohradu. Jeho druhou půlkou vládne Čarodolský kníže, náš drahý Rik Strigoj. Proto si je tak jistý, že za ním dříve či později sama přijdeš. A možná mu přineseš řešení jako na zlatém podnose. Jak už jsem říkal, Klíč ti možná sám napoví, co dělat.“

Kavé si zhluboka vzdychla. Kéž by, pomyslela si, se Zlatý klíč prořekl o svém tajemství co nejdříve.

„Ale buď opatrná. Rik Strigoj ti nejspíš nebude překážet. Ale i v tom nejlepším případě, když se ti podaří zvítězit, tě může jednoduše okouzlit a pak ti uzmout Klíč i s tajemstvím. A nezůstane ti nic.“

Když se to tak vezme, stejně teď nemám nic, pomyslela si dívka.

Na rodinu nemůže ani pomyslet, aby si na ni nepřátelé nedošlápli. Nemá domov ani přátele... I když přátele má, ale daleko... Tak daleko...

Pravou rukou se mimoděk opět dotkla náramku na levé paži – právě od něj začal její příběh.

Molfar dívku pozorně sledoval.

„Zlatohrad není jen město, které by mělo být nalezeno,“ řekl. „Tomu, kdo odhalí jeho tajemství, dá neobyčejnou sílu.“

„Já o to nemám zájem,“ namítla Kavé. „Já se jen chci vrátit domů.“

„Možná, ale stejně,“ přikývl mág. „Mimochodem, domů se teď v žádném případě vrátit nemůžeš.“ Mág vrhl na dívku pátravý pohled. „Vidíš, je načase prozradit ti první tajemství Klíče: dveře, které ten Klíč zamkl, je možné otevřít zase jen tímto Klíčem.“

„Tak v tom snad spočívá tajemství každého klíče,“ ušklíbla se dívka.

Ale mág ji přísně usadil:

„Tu ironii si odpusť. Nezapomeň, že Zlatý klíč je schopen odemknout a zamknout jakýkoliv zámek na světě. Rozumíš? Jakýkoliv. Ale zámek, který zamkneš ty, nedokáže kromě tebe odemknout nikdo. Proto jsou teď dveře ve skále, které oddělují karpatský svět od čarodolského, bezpečně chráněny. A  na tebe tam čekají... Nebo spíš číhají... Umíš si představit, jak jsi všechny ty vážené mágy vyvedla z  míry? Tak dlouho hledali cestu do starodávného kouzelného světa, a  teď kvůli nějaké mladinké vědmě utřeli nos... Myslím, že by ze všech, kdo by si to s tebou rádi vyřídili, byl početný spolek.“

A karpatský mág se rozesmál hlubokým basem, až vyplašil výra, který se krčil na nízké borovicové větvi. Noční pták zamával křídly a zamířil vzhůru k oběma měsícům.

Kavé ho se zájmem vyprovázela pohledem. „Řekněte mi,“ obrátila se k Molfarovi, „proč jsou v tomto světě dva měsíce?“

„To je prosté,“ začal okamžitě vysvětlovat. „Jeden měsíc zodpovídá za stabilizaci příznivých přírodních podmínek na Zemi, a druhý – černý nebo mystický, má na starosti podporu rovnováhy magických živlů v tomto světě.“

„Proč tedy nejsou dva měsíce v mém rodném kraji? Vždyť tam také existuje magie.“

„A kdo řekl, že nejsou?“ Molfar povytáhl šedé obočí. „Jsou, jenom ten druhý není pouhým okem vidět... A s technickým vybavením také ne. Proudy magických energií na Zemi se vzájemně destabilizují, proto ani samotní mágové nejsou schopni spatřit magického souputníka. Tady, na Čaru,“ mág se usmál pod vousy, „víry magických živlů na sebe vzájemně působí. A to jen díky stabilnímu vlivu mystického měsíce.“

„Takže tento krásný paralelní svět se nazývá Čar?“

„Přesně tak. Ale Čar není paralelní svět, spíš svět propojený se Zemí.“

„Skvělé. Je to čím dál srozumitelnější.“ Kavé se zasmála. „A jak se ty měsíce jmenují?“

„Měsíc a Černý měsíc,“ odpověděl ochotně mág.

„Alespoň něco mi zní povědomě,“ vzdychla dívka. „Dobrá, a jakým jazykem budu mluvit s vašimi...“

„Krajánky,“ napověděl úslužně mág. „To je snadné. Tvůj drahocenný klíček ti pomůže, jeho magická síla je neobyčejná. S ním na krku budeš řeči Čarodolců rozumět a oni budou rozumět tobě. A čím déle ho budeš nosit, tím větší bude pravděpodobnost, že místní řeči porozumíš navždy. A to včetně všech dialektů. Každý den se tvá aktivní slovní zásoba bude rozšiřovat... A vůbec – jak ti to jde v tomto světě s magií, milá vědmo?“

Kavé mimoděk vtáhla hlavu mezi ramena.

„Nijak zvlášť,“ přiznala popravdě. „Stěží se mi podařilo vytvořit malý plamínek.“

„Páni! Tak to není špatné,“ pochválil ji nečekaně Molfar a Kavé nechápavě přimhouřila oči. „Víš ty co? Zkus teď přivolat nějaký předmět. Tak honem, soustřeď se,“ pobídl ji mág, když viděl, jak otálí.

Kavé zavřela oči. Bez zaváhání si představila maličký šálek z ryzího zlata, světle hnědou pěnu na okraji a vůni kávy – výraznou, omamnou a kořeněnou...

Ale bohužel – nestalo se nic. Kavé definitivně klesla na mysli. Cožpak v tomto světě skutečně přijde o své schopnosti? Jak je to možné?!

„Je to jednoduché: silové pole Klíče tlumí veškeré vibrace tvé magické síly,“ rozptýlil její obavy karpatský mág. „Ber to tak, že Klíč prověřuje, zda ti může věřit, a  přitom tlumí tvá kouzla. Proto jsi nemohla vůbec čarovat. Ještěže tě mí kluci,“ vrhl vlídný pohled na své vlky, „hlídali. A ty jsi neumřela hlady, zatímco jsem měl něco na práci.“

„Mohl jste se ukázat o něco dříve,“ zabručela dívka, které se mágova lhostejnost trochu dotkla.

„Promiň, ale za tu dobu, co jsem nevystrčil nos z hory, se událo mnoho významných a  neodkladných záležitostí, které vyžadovaly mou okamžitou pozornost. Proto ti teď můžu něco říct, ale dál si budeš muset poradit sama; já nebudu mít čas.“

Kavé si naštvaně pomyslela, že mág už nejspíš zapomněl, komu vděčí za své vysvobození z hory, ale mlčela. Místo toho si z  krku sundala Klíč a  opatrně ho položila na kládu vedle prázdného železného talíře.

„Takže, zaklínadlo přivolání...“

Zlatý šálek se jí v  ruce objevil okamžitě. Bohužel to však nebyl ten Vordakův, od kterého – dalo by se říct – začalo její kouzelné dobrodružství. Tento šálek byl porcelánový, zdobený drahým smaltem. Nejspíš přiletěl z nějakého bohatého domu nebo restaurace... Ach jo! To znamená, že v  Černém zámku Vordaků teď nikdo kávu nepije...

„Počkat!“ překvapila ji její vlastní domněnka. „Přivolala jsem šálek z  čarodolského světa, nebo ze svého? A  je vůbec možné přivolávat předměty z jiného světa?“

„Vzácně, ale možné to je,“ přikývl mág prošedivělou hlavou. „A jak jsme se právě přesvědčili, máš tuto pozoruhodnou schopnost.“ Usmál se zeširoka a najednou na ni mrknul. „Říkal jsem přece, že věci, a to nejen magické, jsou ti zvláštním způsobem nakloněny. Je to poměrně vzácná a mimochodem neobyčejně cenná schopnost.“

Kavé neurčitě pokrčila rameny.

„Popravdě řečeno, zaklínadlo přivolávání dříve nebývalo mojí silnou stránkou... Moje učitelka, paní Kara... nebo spíš prababička Marjána, byla přesvědčená, že je to kvůli mé lhostejnosti k věcem.“

„Zajímavé...“ Mág se na chvíli zamyslel. „Možná se ti věci podřizují, protože je nechceš vlastnit.“

„Jak to?“ podivila se Kavé.

Zrovna teď by moc ráda vlastnila tenisky a hřeben a hlavně kousek i toho nejobyčejnějšího mýdla na světě. A to nepočítá další věci jako Ljutogorovo Jablko, jehož vlastnictví by značně usnadnilo život novopečenému knížeti.

„Mezi službou a otroctvím je velký rozdíl,“ pronesl zamyšleně Molfar. „Možná právě v tom tkví podstata tvé síly... Tak co, půjdeš za krajánky?“ změnil najednou téma.

„Co jiného mi zbývá,“ vzdychla zkroušeně vědma, „než najít tu dívku Taj a zúčastnit se vašeho zvláštního turnaje...“

„A vyhrát Čarovadlo,“ skočil jí do řeči mág.

Kavé jen spadla brada. Najednou měla pocit, že se Molfar buď úplně zbláznil po dlouhém uvěznění v hoře, nebo se jí nějakým zvláštním způsobem vysmívá.

Ale mág začal vysvětlovat:

„Vítězka má právo na splnění jednoho toužebného přání a Čarodolský kníže ho musí splnit, jinak bude zaživa upálen. Před začátkem turnaje samozřejmě podepíše pergamen stvrzený pečetí salamandra, ducha ohně. Jeden nikdy neví: je to zvyk, co kdyby se z toho vládce chtěl vyvlíknout. Třeba když je vítězka ošklivá...“

Kavé obdařila mága ještě nechápavějším pohledem. Ale ten se jen zasmál:

„Vědmy, které v tomto turnaji zvítězí, si obvykle přejí provdat se za panovníka nebo někoho vysoce postaveného, pokud je kníže Čarodolu ženatý. Čarovadlu proto někdy rádi říkají oddavky. Ale pokud máš jiné plány,“ usmál se mág, „můžeš si místo svatební smlouvy přát, aby ti Čarodolský kníže věnoval truhlu. Navždy.“

„Truhlu?“ Kavé překvapením vytřeštila oči. „Ale proč? Jedna mi úplně stačí.“

„Truhlu,“ zopakoval přísně karpatský mág. „Kouzelnou truhlu jeho matky.“

Vědma chvíli mlčela a zpracovávala vše, co právě vyslechla.

„Znamená to tedy,“ pohlédla upřeně na mága, „že Zlatý klíč tu truhlu otevře?“

„Říkal jsem přece, že ten Klíč je od všech dveří a zámků,“ odpověděl nevrle Molfar. „Ale to už se dostáváme k tomu hlavnímu – k tajemství Rika Strigoje...“

Mág se zkoumavě zahleděl na dívku, jako by odhadoval, zda je podobného tajemství hodna. A pokud ano, tak nakolik. Pak pokračoval:

„Víš, kdysi se náš známý Čarodolec narodil právě ve Zlatohradu – ve městě, které jednou zmizelo ze všech map v obou světech... Jeho matka, Mendejra Přemoudrá, byla v  té době nejsilnější ze všech čarovníků. Byla natolik schopná kouzelnice, že její umění obdivovali i  velicí mágové. Moudrá, silná a spravedlivá vědma, paní Mendejra, tomu městu vládla. Její magické umění, důvtip a velmi vynalézavý intelekt by stačily na to, aby se stala vládkyní celého Čarodolu. Ale Mendejra se spokojila s  vládou ve Zlatohradu; tam se mohla klidně a  bez zbytečných starostí zabývat čímkoliv chtěla – především magií. Všechno by bylo v pořádku, kdyby jí bohužel nebyla souzena brzká smrt.“

„Ona zemřela?“ vzdychla Kavé. „Jak?“

„Tehdy byl Zlatohrad malé, ale bohaté město,“ pokračoval pomalu ve vyprávění Molfar. „Proto také získal své jméno. Mendejra byla patronkou nejen magických věd, ale také všelijakých řemesel: šperkařství, tkalcovství, knihtisku a sklářství – všechna jsou totiž úzce spojena s magií... Město proslavily výrobky ze zlata, stříbra a mědi, a také honosné látky, luxusní nádobí a drahocenné barevné sklo. O obrovských knihovnách se svazky psanými pouze v runovém trojverší, původním jazyce mágů, ani nemluvě. Ale skutečný věhlas získal Zlatohrad díky vysoké úrovni magického umění. V nejvyšší budově všech dob, v Paláci magických umění, se v proslulém Skleněném sále pořádaly debaty a disputace, semináře a konzilia, konaly se tam turnaje a  soutěže nejlepších z  nejlepších z  celého Čarodolu. Mimochodem, Čarodolský kníže nechal postavit úplně stejný Skleněný sál ve svém paláci: jeho stěny jsou obložené leštěným křišťálem, stropní kupoli zdobí vitráže a podlahy jsou z černého obsidiánu. Ve Skleněném sále se nachází dvanáct nádherných skleněných soch zobrazujících znamení zvěrokruhu. Ale samozřejmě je to jen napodobenina. Něco úplně jiného, než bylo v Paláci magických umění. Na výzdobě pravého sálu spolupracovali nejlepší mistři v čele se samotnou čarovnicí Mendejrou... A u  vchodů byly nainstalovány znamenité magické pasti. Člověk, který nebyl zručný v magickém umění, v žádném případě nedokázal projít dveřmi tohoto velkolepého sálu... A  byly to neobyčejné dveře  – kované, zdobené starobylými runami. Už je to tak dávno!“ Mág zavřel oči a  ponořil se do vzpomínek.

Kavé tiše seděla a neodvažovala se ho vyrušit, i když by tu historku o Zlatohradu ráda slyšela do konce.

Veliký Molfar se brzy vzpamatoval. Horlivě luskl prsty a vedle něj se objevil malý očouzený kotlík. Lusknul ještě dvakrát a kotlík, šikovně zavěšený na trojnožce z větví, se naplnil vodou.

„Dáme si trochu čaje.“ Mág vhodil do vroucí vody špetku něčeho voňavého. Kavé vmžiku ucítila známou vůni máty, citronu... a dokonce mateřídoušky.

„Takže...“ začal znovu vyprávět Molfar. „Jak už to tak bývá, úspěšný rozvoj a rozkvět se stal Zlatohradu osudným... Tehdejší kníže, veliký Děs, ráčil Zlatohrad navštívit. Když na vlastní oči spatřil, jak dobře se místním lidem žije, roztesknil se a div nepukl závistí, jak se lidově říká. Veliký Děs se proto rozhodl blýsknout se alespoň na Čarovadle. Byl to vynikající čarovník, vždyť se učil od prvních mágů hlavního města. Povídá: Přiveďte mi nejlepšího z nejlepších ve vašem opěvovaném městě a já se s ním utkám jako rovný s rovným. Mendejra si samozřejmě okamžitě všimla, že veliký kníže nemá nejlepší náladu, ale její obětavé srdce se nevyrovnalo s domýšlivostí. A tak čarovnice proti knížeti postavila svého vlastního syna. Současný Čarodolský kníže byl tehdy ještě velmi mlád, ale v magickém umění byl už náramně zručný – má talent, mizera, to se mu nedá upřít – a tak položil vládce na lopatky ve všech magických vědách a moudrech. Dokonce i v nejobtížnějším oboru – nedotknutelné magii. A jak sama dobře víš, temným silám nemůže velet každý. Je to zhoubné pro lidský rozum i duši. Taky to vyžaduje spoustu životní energie... Navíc, jediné zachvění ruky – a každá, i sebemenší chyba může mít pro mága nevratné následky.“

V Molfarových rukou se objevily dva plecháčky s horkým voňavým čajem. Kavé vděčně jeden z nich přijala.

„A co bylo dál?“

„No co,“ odpověděl okamžitě mág, jakmile usrkl ze svého plecháčku. „Veliký Děs byl, mírně řečeno, velmi rozmrzelý. A když byl rozmrzelý, obvykle strašně běsnil... A tak si to město přivlastnil a paní Mendejru, matku našeho známého, obvinil z nekalé černé magie a z toho, že prý vychovává temné mágy... Podle zákonů ji uvrhl do věčného zajetí, do městské správy nasadil nějakého svého dvorního floutka a odjel do hlavního města – nynější Fortuny.“

„A co Rik Strigoj?“ vylítlo mimoděk Kavé. „Jak se s tím vyrovnal?“

„Vyrovnal se s  tím jako skutečný muž,“ odpověděl mág a neskrýval zlomyslný úšklebek. „Nového správce města, už ani nevím, jak se jmenoval, zabil, a pak i celou jeho početnou družinu  – všechny ty přisluhovače, kteří zůstali v  uzurpovaném městě... Budoucí kníže se nejprve s  menší skupinou skrýval v lesích. Později využil své přirozené organizační schopnosti, kontakty a zlato z tajných rodinných skrýší, vytvořil armádu a k velké radosti Čarodolců velikého Děsa svrhl. A teď, jak dobře víš, sám vládne.“

„Tak takhle to tedy je,“ zamumlala rozpačitě Kavé. „A co se stalo s paní Mendejrou? A se Zlatohradem?“

„Paní Mendejra nečekala, že se syn s nepřáteli tak horlivě vypořádá, proto se v zajetí rozhodla jednat sama. Použila nějaké strašně silné zaklínadlo, důmyslný a složitý rituál založený na dobrovolné oběti... Jakmile Strigoj upevnil své postavení ve Fortuně, začal se Zlatohrad náhle vytrácet – magie jeho matky zafungovala. Nejprve na okrajích, po jednom domě, pak po jednotlivých ulicích. Lidé v panice balili svůj majetek a utíkali. A  po jisté době zmizelo město úplně. Povídalo se, že na něj Mendejra uvrhla strašlivou kletbu – nějakým starobylým zaklínadlem, které neznal ani její syn. Abys věděla, do té doby se ještě nikdy nikomu nepodařilo nechat zmizet celé město neznámo kam...“

Molfar se opět odmlčel, aby dal dívce prostor vstřebat, co právě vyslechla, ale zakrátko navázal:

„Proto Strigoj sní o tom, že brzy rozluští tajemství velikého prokletí Zlatohradu – tajemství jeho zmizení... A ta záhada má přímou souvislost s truhlou jeho matky – jedinou věcí, kterou po ní Čarodolský kníže zdědil. V  truhle je skryta nápověda, jaký rituál veliká čarovnice provedla a jak Zlatohrad v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.