načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čarodějnice - Camilla Läckberg

Čarodějnice

Elektronická kniha: Čarodějnice
Autor: Camilla Läckberg

- Ze statku nedaleko Fjällbacky zmizí za bílého dne čtyřletá Linnea. Na povrch vyplouvají tragické vzpomínky, před třiceti lety totiž ze stejného statku zmizela malá holčička, kterou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 652
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Vendula Nováková
Jazyk: česky
Téma: detektivky, kriminální romány, vraždy dívek, severská literatura, švédská literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1118-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ze statku nedaleko Fjällbacky zmizí za bílého dne čtyřletá Linnea. Na povrch vyplouvají tragické vzpomínky, před třiceti lety totiž ze stejného statku zmizela malá holčička, kterou později našli zavražděnou. Tehdy byly za její smrt odsouzeny dvě třináctileté kamarádky, vzhledem k věku však unikly vězení. Jedna z nich vede tichý život v městečku. Druhá se poprvé od dávné tragédie vrací do Fjällbacky, nyní jako slavná herečka, která zde má natáčet film o Ingrid Bergmanové. Obyvatelé Fjällbacky se zapojí do pátrání a nakonec Linneu najdou u jezírka v lese, na stejném místě, kde byla nalezena i první ztracená dívka. Městečkem se šíří strach. Jsou snad i další děti v ohrožení? Patrik Hedström navzdory počátečním pochybnostem začne s kolegy vyšetřovat, jestli není mezi oběma případy nějaká souvislost. Pomáhá jim Erika Falcková, která o dávné vraždě už dlouho shromažďuje materiály pro novou knihu. Vyšetřování otevírá mnohé staré rány a začíná hon na čarodějnice, který přinese strašlivé následky…

Zařazeno v kategoriích
Camilla Läckberg - další tituly autora:
Andělíčkářka Andělíčkářka
Krotitel Krotitel
Čarodějnice Čarodějnice
Zlatá klec -- 1. díl duologie Faye Zlatá klec
Kameník (brož.) Kameník (brož.)
Ledová princezna (brož.) Ledová princezna (brož.)
 
K elektronické knize "Čarodějnice" doporučujeme také:
 (e-book)
Elsyino tajemství Elsyino tajemství
 (e-book)
Andělíčkářka Andělíčkářka
 (e-book)
Nůž Nůž
 (e-book)
Malé pikantní vraždy Malé pikantní vraždy
 (e-book)
Nenávist Nenávist
 (e-book)
Noční lovec Noční lovec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čarodějnice

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Camilla Läckberg

Čarodějnice – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018

ČARODĚJNICE

CAMILLA

LÄCKBERG


Přeložila Vendula Nováková


Věnováno Polly



Nikdo nemohl vědět, jaký život by holčičku čekal. Co by z ní vyrostlo. Jaké povolání by si zvolila, koho by milovala, koho oplakala, koho ztratila a koho našla. Jestli by měla děti, a pokud ano, kolik a jaké. Nedalo se ani říct, jak by vypadala jako dospělá. Ve čtyřech letech nebylo ještě nic dané. Barva očí se jí měnila z  modré na zelenou, vlasy, při narození tmavé, zesvětlaly, měly však nádech do zrzava a jejich odstín se zcela jistě mohl ještě změnit. Teď to bylo obzvlášť těžké odhadnout. Ležela s tváří obrácenou ke dnu jezírka. Zátylek pokrývala krusta sražené krve. Světlý odstín vlasů prozrazovaly jen jejich konečky vznášející se na hladině kolem hlavy.

Nedalo se říct, že by scéna s dívenkou působila nějak děsivě. O nic děsivěji, než kdyby v  jezírku neležela. Z  lesa se ozývaly obvyklé zvuky. Větvemi se prodíraly sluneční paprsky jako každý den touto dobou, pokud slunce zrovna svítilo. Voda holčičku tiše omývala a na hladinu jen občas dosedla vážka, od níž se šířily kruhové vlnky. Proměna už začala a dívenka časem splyne s lesem a vodou. Pokud ji nikdo nenajde, příroda se o ni postará a vstřebá ji do sebe.

Zatím o jejím zmizení nikdo nevěděl. „MYSLÍŠ, ŽE TVOJE MÁMA bude mít bílé šaty?“ Erika se na manželské posteli otočila k Patrikovi.

„To je strašná legrace, fakt,“ řekl.

Erika se zasmála a dloubla ho do boku.

„Proč ti tak vadí, že se ti vdává matka? Tvůj otec už je dávno podruhé ženatý a není na tom přece nic divného?“

„Já vím, že je to ode mě hloupé,“ zavrtěl hlavou Patrik, sedl si na kraj postele a začal si natahovat ponožky. „Gunnar je fajn a já jsem rád, že máma někoho má...“

Vstal a oblékl si džíny.

„Asi je to pro mě prostě trochu nezvyk. Co si pamatuju, žila máma sama, a kdyby si mě vzal do parády nějaký psycholog, patrně by dospěl k závěru, že mám s matkou nevyřešený vztah. Připadá mi zkrátka... divné..., že máma s  někým... žije.“

„Chceš říct, že ti přijde divné, že s Gunnarem spí?“

Patrik si zacpal uši.

„Nech toho!“

Erika po něm se smíchem hodila polštář. Patrik jí to ihned oplatil a  vypukl lítý boj. Patrik se na ni vrhl, ale potyčka brzy přešla v laskání a hlasité vzdechy. Erika mu přejela po poklopci a rozepínala první knoflík.

„Co to děláte?“

Jakmile zaslechli Majin vysoký hlásek, ztuhli a  ohlédli se ke dveřím. Maja nebyla sama, společnost jí dělali i  dva mladší bráškové, kteří vesele sledovali, co to rodiče v posteli provádějí.

„Jen jsme se trochu lechtali,“ řekl Patrik zadýchaně a posadil se.

„Musíš už konečně opravit tu zástrčku na dveřích!“ zasyčela Erika a zakryla se dekou, která jí sklouzla až k pasu.

Posadila se a nuceně se na děti usmála.

„Běžte dolů a  začněte chystat snídani, my hned přijdem e .“

Patrik už se stihl doobléknout a  postrkoval děti před sebou.

„Pokud tu zástrčku neumíš přišroubovat sám, klidně můžeš poprosit Gunnara. Ten má svoje nářadí očividně stále v pohotovosti. Jestli tedy zrovna nebude mít s tvou mámou rozdělaného něco jiného...“

„Nech už toho,“ zasmál se Patrik a vyšel z ložnice.

Erika si s úsměvem na rtech opět lehla. Než vstane, klidně se může ještě chvilku povalovat. To byla jedna z výhod toho, že je svou vlastní šéfovou, zároveň se to však dalo považovat i za nevýhodu. Povolání spisovatelky vyžadovalo vůli a sebekázeň a někdy jí připadalo trochu osamělé. Přesto svou práci milovala, hrozně ráda psala, vdechovala život příběhům a  lidským osudům, které si vybrala ke zpracování, ráda se nořila do minulosti, bádala a pokoušela se přijít na to, co se vlastně přihodilo a proč. Do případu, na kterém právě pracovala, se toužila pustit už dávno. Případ malé Stelly, zabité Helen Perssonovou a Marií Wallovou, hluboce zasáhl všechny obyvatele Fjällbacky a dotýkal se jich dodnes.

A teď se Marie Wallová vrátila. Opěvovaná hollywoodská hvězda přijela do Fjällbacky natáčet film o Ingrid Bergmanové. V městečku se nemluvilo o ničem jiném.

Všichni znali aspoň jednu z  dívek, anebo jejich rodiče, a pro všechny to byl naprostý šok, když se toho červencového odpoledne roku 1985 Stellino tělo našlo v lesním jezírku.

Erika se převalila na bok a uvažovala, jestli tehdy slunce pálilo stejně jako dnes. Až přijde čas a ona se přesune z ložnice do nedaleké pracovny, začne tím, že si to zjistí. Ale ještě chvíli to počká. Z kuchyně o patro níž k ní doléhaly hlasy Patrika i dětí a ona za jejich zvuku zavřela oči a upadla do dřímoty. Helen se předklonila a  rozhlížela se kolem. Zpocenýma rukama se opírala o  kolena. Dnes zaběhla osobní rekord, přestože vyrazila později než obvykle.

Před ní se rozkládalo modré a klidné moře, ale v jejím nitru zuřila bouře. Helen se narovnala a objala se pažemi, celá se třásla. „Sáhla na mě smrt,“ říkávala vždycky její matka. A možná na tom něco bylo. Ne snad že by smrt sáhla přímo na ni. Ale byla nablízku.

Čas obestřel minulost závojem, vybavovala si ji velmi mlhavě. Pamatovala si jen hlasy, které se jí vyptávaly, co přesně se stalo. Opakovaly stále dokola totéž, až už nevěděla, co je jejich pravda a co její vlastní.

Tehdy jí připadalo nepředstavitelné, že by se sem vrátila. Ale šuškání i  pokřikování postupem času slábly, přešly v tiché mumlání a nakonec utichly docela. Jako by se Helen opět stala samozřejmou součástí místního života.

Ale teď se o tom zase začne mluvit. Všechno se bude znovu přetřásat. A jak už to tak v životě chodí, seběhlo se všechno naráz. Poté co jí Erika Falcková v dopise napsala, že pracuje na knize a ráda by se s ní setkala, nemohla Helen několik týdnů spát. Musela si dojít pro nový recept na prášky, bez kterých se obešla už spoustu let. Bez nich by totiž nezvládla čelit další novince: Marie se vrátila.

Uplynulo třicet let. Ona a James vedli tichý život v ústraní a Helen věděla, že to tak Jamesovi vyhovuje. Nakonec s těmi řečmi přestanou, řekl jí. A měl pravdu. Jejich temné období brzy pominulo a Helen se starala o to, aby všechno běželo, jak má. A vzpomínky se jí dařilo držet pod pokličkou. Až dodnes. Hlavou jí probleskovaly výjevy. Před očima jí zcela zřetelně vyvstala Mariina tvář. A Stellin veselý úsměv.

Helen obrátila pohled k moři, sledovala pohyb těch několika málo vln. Jenže ty výjevy nedokázala zaplašit. Marie se vrátila, a s ní přišla i zkáza. „Promiňte, kde bych našel toalety?“

Sture z místní farnosti se povzbudivě zadíval na Karíma a ostatní, kteří se ve středisku pro uprchlíky v Tanumshede účastnili výuky švédštiny.

Všichni se snažili frázi co nejvěrněji zopakovat. „Promiňte, kde bych našel toalety?“

„Kolik to stojí?“ pokračoval Sture.

Sborová odpověď: „Kolik to stojí?“

Karím se s námahou pokoušel spojit si zvuky, které před tabulí vydával Sture, s textem před sebou. Všechno pro něj bylo úplně neznámé. Písmena, která měli přečíst, zvuky, jež měli vyluzovat.

Rozhlédl se po jejich skupince šesti statečných. Ostatní se buď někde slunili a  hráli míčové hry, anebo odpočívali na  pokojích. Někteří se snažili celý den zaspat a  uniknout tak vzpomínkám, jiní si mailovali s kamarády a příbuznými, kteří zůstali doma a prozatím se s nimi dalo spojit, anebo surfovali po zpravodajských webech. Příliš informací se tam stejně nedočetli. Vláda šířila svou propagandu a pro světové zpravodajské agentury bylo složité dostat na místo své korespondenty. Sám Karím byl v minulosti novinářem a chápal, jak je těžké získat pravdivé a aktuální informace ze země, která byla zevnitř i zvenčí natolik rozervaná válkou jako Sýrie.

„Děkujeme, že jste nás pozvali k sobě domů.“

Karím si odfrkl. Tuhle frázi patrně nikdy nepoužije. Brzy zjistil, že Švédové se drží zpátky. Kromě Stureho a těch, kdo ve středisku pracovali, nepřicházeli uprchlíci se Švédy do styku.

Jako by to byl malý stát ve státě, izolovaný od okolního světa. Stýkali se jen mezi sebou. A provázely je vzpomínky na Sýrii. Ty dobré, ale především ty špatné. Mnozí se z jejich zajetí nedokázali vymanit. Karím se snažil všechno vytěsnit. Válku, která se stala součástí všedního dne. Dlouhou cestu do zaslíbené země na severu.

Karím se i s milovanou ženou a jejich poklady, Hassanem a Samií, zachránil. Na ničem jiném nezáleželo. Podařilo se mu dovést je do bezpečí, umožnit jim budoucnost. Ve snech se mu zjevovaly mrtvoly plující na vodě, ale když otevřel oči, zmizely. On byl se svou rodinou tady. Ve Švédsku. Nic jiného nemělo význam.

„Jak se řekne mít s někým sex?“

Adnan se své otázce zasmál. On a Khalil tu byli nejmladší. Seděli vedle sebe a vzájemně se hecovali.

„Trochu úcty,“ zahučel Karím arabsky a zamračil se na ně.

Podíval se na Stureho, omluvně pokrčil rameny a ten lehce přikývl.

Khalil a  Adnan sem přišli sami, bez rodiny, bez přátel. Podařilo se jim uprchnout z Aleppa, než to začalo být příliš nebezpečné. Uprchnout, nebo zůstat. Obě možnosti obnášely smrtelné nebezpečí.

Karím se na ně nedokázal zlobit, přestože jim uctivé chování očividně nic neříkalo. Byly to děti. Vystrašené a  osamělé děti v cizí zemi. Drzost byla to jediné, co jim zůstalo. Všechno pro ně bylo neznámé. Karím se s nimi po hodinách občas bavil. Jejich rodiny daly dohromady veškeré úspory, aby jim umožnily se sem dostat. Na ramenou těchto chlapců spočívala velká tíha. Nejenže byli vrženi do neznámého světa, ale očekávalo se od nich, že si tu co nejdříve vybudují existenci a pomůžou své rodiny zachránit před válkou. Ale i když pro ně měl pochopení, prokazovat neúctu jejich nové zemi považoval za nepřijatelné. Navzdory veškerým obavám, které vůči nim Švédové pociťovali, je přijali. Poskytli jim střechu nad hlavou a dali jim najíst. A Sture se je ve svém volném čase pracně snažil naučit, jak se zeptat, kolik co stojí a  kde najdou toalety. Karím sice Švédům nerozuměl, ale byl jim nadosmrti vděčný za to, co pro jeho rodinu udělali. Všichni tento postoj nesdíleli, svou neúctou k nové zemi to kazili i  ostatním a  kvůli jejich chování se pak Švédové na všechny dívali skrz prsty.

„To je dnes hezky,“ vyslovoval Sture zřetelně před tabulí.

„To je dnes hezky,“ zopakoval Karím a usmál se na něj.

Po dvou měsících ve Švédsku chápal, jak jsou Švédové rádi, když vysvitne slunce. „To je zase hnusně,“ byla jedna z prvních vět, které se švédsky naučil. I když se mu to pořád nedařilo vyslovit správně. „Jak často spolu asi v  tomhle věku spí?“ zeptala se Erika a napila se sektu.

Anna se hlasitě rozesmála a ostatní hosté v Café Bryggan se po nich podívali.

„Jako vážně, ségra? Tohle ti vrtá hlavou? Jak často Patrikova máti souloží?“

„Hm, ale dívám se na to z trochu širší perspektivy,“ řekla Erika a  nabrala si další lžíci polévky z  mořských plodů. „Kolik let kvalitního sexuálního života nám zbývá? Přestane nás to časem zajímat? Přetaví se chuť na sex v neodolatelnou touhu po luštění křížovek či sudoku a pojídání čokoládového dražé, anebo se nemění?“

„ N o...“

Anna zavrtěla hlavou a opřela se, snažila se najít pohodlnou polohu. Erice se při pohledu na ni sevřelo srdce. Nebylo to tak dávno, co došlo k  té strašné autonehodě, při níž Anna přišla o své nenarozené dítě. Jizvy v obličeji už jí zůstanou navždy. Ale teď už brzy porodí Danovi jejich společné vytoužené miminko. Život opravdu přináší mnohá překvapení.

„Myslíš například, že...“

„Opovaž se vyslovit ,máma s tátou‘, jinak okamžitě odcházím,“ zvedla Anna varovně ruku. „Na to nechci vůbec p o my s l e t .“

Erika se zakřenila.

„Fajn, neuvedu jako příklad mámu s tátou, ale jak často si myslíš, že spolu spí Kristina s Bořkem stavitelem?“

„Eriko!“ Anna si zakryla obličej dlaněmi a opět zavrtěla hlavou. „A přestaňte chudákovi Gunnarovi říkat Bořek stavitel jen proto, že je tak ochotný a šikovný.“

„Dobře, tak se radši bavme o svatbě. Taky tě pozvala, abys jí pomohla s výběrem šatů? Přece tam nemůžu stát úplně sama, dívat se, jak Kristina předvádí jeden příšerně usedlý model za druhým, a snažit se přitom zachovat vážnou tvář.“

„Kdepak, mě se ptala taky,“ řekla Anna a  namáhavě se předklonila, aby dosáhla na svůj krevetový sendvič.

„Polož si ten sendvič na břicho,“ poradila jí Erika s úsměvem a vysloužila si od Anny naštvaný pohled.

Dan i Anna sice po miminku velice toužili, ale být těhotná v tomhle parnu nebyl žádný med a Annino břicho bylo mírně řečeno obrovské.

„A nemohly bychom ji trochu popostrčit správným směrem? Kristina má moc pěknou postavu, v  pase je štíhlejší a prsa má hezčí než já – jen nemá odvahu to ukázat. Představ si, jak by jí to slušelo v krajkových pouzdrových šatech s decentním výstřihem!“

„Jestli si chceš s Kristinou hrát na proměnu, mě do toho netahej,“ řekla Anna. „Já hodlám u všeho říkat, že vypadá fantasticky, ať už se předvede v čemkoli.“

„ S t r a š p y t l e .“

„Ty se starej o svou tchyni a já se budu starat o svou.“

Anna si s požitkem ukousla z krevetového sendviče.

„Děláš, jako by s Esther byly nějaké potíže,“ odpověděla Erika a  vzpomněla si na Danovu hodnou maminku, která nikdy nic nekritizovala ani neprojevila odlišný názor.

Erika to věděla z  vlastní zkušenosti, už z  těch dávných dob, kdy s Danem chvíli chodila.

„Máš pravdu, s ní jsem to vyhrála,“ řekla Anna a zaklela, protože jí sendvič upadl na břicho.

„Pche, nic si z  toho nedělej, na břicho se ti stejně nikdo nedívá, když máš tak obrovský nárazníky,“ poznamenala Erika a ukázala na Anniny sedmičky.

„ S k l a p n i .“

Anna se snažila vydrbat majonézu ze šatů, jak nejlíp to šlo. Erika se k mladší sestře naklonila, vzala její obličej do dlaní a dala jí pusu na tvář.

„Co to mělo být?“ podivila se Anna.

„Mám tě ráda,“ řekla Erika prostě a  pozvedla sklenku. „Na nás, Anno. Na tebe a na mě a na naši bláznivou rodinu. Na všechno, čím jsme si prošly, co jsme přežily, a na to, že už před sebou nemáme žádné tajnosti.“

Anna zamrkala, pak zvedla svou sklenici s kolou a připila si s Erikou.

„Na nás.“

Erice na okamžik připadalo, že se v Anniných očích objevil jakýsi temný záblesk, ale v příští vteřině to bylo pryč. Asi se jí to jen zdálo. Sanna se sklonila k  jasmínovému keříku a  vdechla jeho vůni. Obvykle ji uklidnila, ale dnes ne. Kolem ní procházeli zákazníci, vybírali si květináče a nakládali na kolečka pytle se zeminou, ale ona je skoro nevnímala. Před očima měla pouze falešný úsměv Marie Wallové.

Sanna nemohla pochopit, že se Marie vrátila. Po všech těch letech. Jako by nestačilo, že v městečku musí potkávat a zdravit Helen.

Smířila se s  tím, že Helen bydlí nablízku, že jí kdykoli může zkřížit cestu. Viděla v Heleniných očích vinu, viděla, jak ji každým rokem užírá víc a víc. Ale Marie nikdy žádnou lítost neprojevila a její úsměv zdobil stránky všech společenských časopisů.

A teď byla zpět. Falešná, krásná, rozesmátá Marie. Chodily spolu do třídy na církevní škole a Sanna závistivě sledovala Mariiny dlouhé řasy a dlouhé blond vlasy, které jí ve vlnách spadaly až do pasu, ale zároveň si uvědomovala, že Marie v sobě ukrývá temnotu.

Sannini rodiče se naštěstí Mariina úsměvu v  městečku nedočkali. Maminka zemřela na rakovinu jater, když bylo Sanně třináct, a  o dva roky později ji následoval i  tatínek. Lékařům se nepodařilo zjistit přesnou příčinu jeho úmrtí, ale Sanna věděla, čím to bylo. Utrápil se k smrti.

Sanna potřásla hlavou, která ji opět rozbolela.

Nezbývalo jí než se nastěhovat k tetě Linn, ale nikdy se tam necítila doma. Teta Linn a strýček Paul měli děti o několik let mladší než Sanna a nevěděli si s dospívajícím sirotkem rady. Nikdy na ni nebyli zlí ani oškliví, patrně dělali, co bylo v jejich silách, ale připadali jí cizí.

Sanna se přihlásila na střední zemědělskou školu daleko odtud a hned po maturitě začala pracovat. Od té doby žila jen svou prací. Vedla malé zahradnictví kousek za Fjällbackou, moc peněz nevydělávala, ale na obživu pro ni a pro dceru to stačilo. Víc nepotřebovala.

Když Stellu našli zavražděnou, její rodiče se proměnili v těla bez duše a ona jim jistým způsobem rozuměla. Někteří lidé se narodí se zvláštním světlem v duši a Stella k nim patřila. Vždy veselá, vždy hodná, vždy připravená rozdávat lidem ve svém okolí pusinky a objetí. Kdyby Sanna mohla toho teplého letního rána zemřít místo Stelly, udělala by to.

Jenže na hladině jezírka plavala Stella. A pak se všechno zhroutilo.

„Promiňte, je nějaký druh růže, který je oproti ostatním méně náročný na péči?“

Sanna sebou trhla a vzhlédla k ženě, která k ní bez jejího vědomí přistoupila.

Žena se na ni usmála a vrásčitý obličej se jí rozjasnil.

„Miluju růže, ale bohužel nejsem žádná zahradnice.“

„Měla by mít nějakou konkrétní barvu?“ zeptala se Sanna.

Uměla lidem najít květinu, která se k nim hodí. Některým vyhovovaly rostliny, které potřebovaly spoustu péče a pozornosti. Orchideje jim pod rukama rostly a vzkvétaly a čekalo je spolu mnoho šťastných let. Jiní lidé se stěží dokázali postarat sami o sebe a potřebovali odolné, silné rostliny. Nemusely to být zrovna kaktusy, ty si Sanna schovávala pro ty nejtěžší případy, ale doporučovala například lopatkovec nebo monsteru. Najít správnou rostlinu pro správného člověka pro ni bylo věcí cti.

„Růžovou,“ pronesla dáma zasněně. „Miluju růžovou.“

„Vidíte, tak to tu mám jednu růži přesně pro vás. Růži sivou. Nejdůležitější je dát si pořádně záležet při sázení. Vykopejte hluboký dolík a  pořádně ho zalijte. Dolů dejte trochu hnojiva, hned vám vyberu ten správný druh, a  pak růžový keřík zasaďte. Zaplňte dolík zeminou a znovu růži zalijte. Zalévání je na začátku, když keřík zakořeňuje, velmi důležité. Pak už jde hlavně o  to, abyste nenechala růži uschnout. A každý rok na jaře keřík ořežte, říká se, že vhodná doba je, když břízám začnou vyrážet lístečky.“

Dáma se zamilovaně zadívala na růžový keřík, který jí Sanna vložila do nákupního vozíku. Sanna jí úplně rozuměla. Na růžích bylo něco zvláštního. Často lidi přirovnávala ke květinám. Kdyby Stella byla květinou, zcela jistě by byla růže. Růže keltská. Krásná, skvostná, se spoustou vrstev okvětních lístků.

Žena si odkašlala.

„Není vám nic?“ zeptala se.

Sanna zavrtěla hlavou, uvědomila si, že se opět ztratila ve vzpomínkách.

„Nic se neděje, jen jsem trochu unavená. To je tím vedrem...“

Žena po její neurčité odpovědi přikývla.

Jenže něco se dělo. Zlo se vrátilo. Sanna ho cítila stejně zřetelně jako vůni růží. Dovolená s  dětmi se rozhodně nedá považovat za volno, pomyslel si Patrik. Bylo to zvláštním způsobem naprosto úžasné a  zároveň příšerně vyčerpávající. Hlavně teď, když Erika odjela na oběd s Annou a on měl na starosti všechny tři děti sám. Kromě toho udělal tu hloupost, že vyrazil s dětmi na pláž, protože doma už pomalu lezly po zdech. Obvykle zlobily méně, když je nějak zaměstnal, ale pozapomněl na to, že na pláži je všechno ještě složitější. Zaprvé tu bylo riziko, že se někdo z nich utopí. Bydleli v domě v Sälviku hned nad pláží a  Patrik se v  noci budíval zalitý studeným potem, když se mu zdálo, že některé z dětí vyklouzlo z domu ven a zabloudilo k moři. Pak tu byl písek. Nejenže ho Noel s Antonem neustále házeli po ostatních dětech, čímž si Patrik vysloužil rozzlobené pohledy od jejich rodičů, ale z nějakého záhadného důvodu si ho také hrozně rádi strkali do pusy. Copak písek, to by ještě šlo, ale Patrik se děsil pomyšlení na spoustu dalších odporných věcí, které mohli spolknout spolu s pískem. Antonovi už z pěstičky obalené pískem vytrhl nedopalek a bylo jen otázkou času, než dítě vyhrabe nějaký střep. Nebo pytlíček se žvýkacím tabákem.

Zaplaťpánbůh za Maju. Patrik měl občas výčitky svědomí, že se Maja o své mladší brášky tolik stará, ale Erika vždycky přispěchala s  tvrzením, že Maja to přece dělá ráda. Stejně jako se ona ráda starala o svou mladší sestru.

Maja teď dvojčata hlídala, aby nešla moc daleko do hloubky, nekompromisně je zaháněla na břeh, sledovala, co si strkají do úst, a ometala děti, na které její bratříčci házeli písek. Patrik si někdy přál, aby Maja nebyla neustále tak vzorná. Obával se, že ji v  životě čeká spousta stresu, pokud bude i nadále takováhle hodná holčička.

Před několika lety měl problémy se srdcem a od té doby věděl, jak moc je důležité o sebe pečovat a dopřát si oddech a odpočinek. Otázkou bylo, jestli toho člověk docílí dovolenou s dětmi. I když je miloval nadevše, občas si musel přiznat, že touží po klidu na tanumshedské policejní stanici. Marie Wallová se na lehátku pohodlně opřela a natáhla se pro drink. Bellini. Šampaňské s broskvovým džusem. Bohužel nechutnal jako v baru Harry’s v Benátkách. Na čerstvé broskve mohla zapomenout. Tohle byla taková blesková varianta, levný sekt, který jí do ledničky nachystali skrblíci z produkce, smíchaný s broskvovým nápojem Proviva. Ale nezbývalo než se s tím spokojit. Vyžádala si, aby měla hned po příjezdu ingredience na přípravu bellini připravené.

Ze svého návratu měla velmi zvláštní pocity. Ne snad z návratu do této budovy. Původní dům zbourali už dávno. Neubránila se úvahám, jestli majitele nového domu, který byl postaven na starém pozemku, někdy nepronásledují zlí duchové, po všem, co se tu odehrálo. Patrně ne. Zlo asi bylo pohřbeno spolu s jejími rodiči.

Marie se napila drinku. Přemýšlela, kde se asi majitelé nacházejí. Právě teď, v  srpnu, kdy je tak nádherné letní počasí, by se z domu, do jehož koupě a zařízení museli investovat spoustu milionů, měli těšit nejvíc. I když se ve Švédsku zase tak často nevyskytovali. Patrně pobývají na tom zámečku v  Provence, jehož obrázek Marie našla na internetu, když si o nich zjišťovala informace. Bohatí lidé se spokojí jen s tím nejlepším. Což platí i o tom, kde tráví dovolenou.

Marie byla nicméně ráda, že jí dům pronajali. Sem se každý den uchýlila, jakmile natáčení skončilo. Věděla, že je jen otázkou času, kdy v  městečku natrefí na Helen a  uvědomí si, kolik toho kdysi pro sebe znamenaly a kolik se toho od té doby změnilo. Ale prozatím na to nebyla připravená.

„Mami!“

Marie zavřela oči. Už od Jessiina narození se snažila dceru přesvědčit, aby ji oslovovala křestním jménem a nepoužívala to příšerné označení, ale marně. To dítě jí vytrvale říkalo mami, jako by doufalo, že tím Marii promění v takovou tu baculatou, pečující maminku-hospodyňku.

„Mami?“

Volání se ozývalo přímo za ní a  Marii bylo jasné, že se před ním neschová.

„Ano?“ řekla a natáhla se po sklence.

Bublinky jí perlily v hrdle. S každým dalším lokem bylo její tělo měkčí a povolnější.

„Pojedu se se Samem projet na člunu, můžu?“

„Jasně že můžeš,“ řekla Marie a znovu se napila.

Přimhouřila oči a podívala se zpod slamáku na dceru.

„Dáš si?“

„Mami, je mi patnáct,“ odpověděla Jessie s povzdechem.

Panebože, Jessie byla tak vzorná, že Marie pochybovala o tom, že je to její dcera. Aspoň že se po jejich příjezdu do Fjällbacky seznámila s tím klukem.

Marie se položila do lehátka a zavřela oči, ale hned je zase otevřela.

„Co tu stojíš?“ podivila se. „Stíníš mi. Snažím se nachytat bronz. Po obědě točím a chtějí po mně, abych vypadala přirozeně snědá. Ingrid byla každé léto na Dannholmenu krásně opálená.“

„Já...“ Jessie chtěla něco říct, ale pak se prudce otočila a odešla.

Marie uslyšela, jak za ní s prásknutím zapadly venkovní dveře, a usmála se pro sebe. Konečně sama. Bill Andersson otevřel víko koše a vyndal z něj jednu z housek, které jim s  sebou nachystala Gun. Podíval se k  obloze a  ihned víko zase zaklapl. Rackové byli rychlí, a  pokud si nedá pozor, připraví je o celý oběd. Obzvlášť tady na molu byli pro racky snadnou kořistí.

Gun ho šťouchla do boku.

„Je to dobrý nápad,“ řekla. „Bláznivý, ale dobrý.“

Bill zavřel oči a zakousl se do housky.

„Myslíš to vážně, anebo to říkáš jen proto, abys svého starouška potěšila?“

„Odkdy říkám něco jen proto, abych tě potěšila?“ opáčila Gun a Bill jí musel dát za pravdu.

Za těch čtyřicet let, co spolu žili, byla až na výjimky brutálně upřímná.

„No... vlastně jsem nad tím uvažoval už od toho promítání a  myslím, že by to mohlo fungovat i  tady. Bavil jsem se s Rolfem ze střediska pro uprchlíky a moc zábavy si tam neužijí. Lidi jsou takoví zbabělci, že se k  nim vůbec neodvažují přiblížit.“

„Místním úplně stačí, aby ses sem přistěhoval ze Strömstadu jako já, a dívají se na tebe jako na cizince. Takže asi není nic divného na tom, že Syřany nevítají zrovna s otevřenou n á r u č í .“

Gun si vzala další čerstvou housku z pekařství Zetterlinds a namazala si ji tlustou vrstvou másla.

„V tom případě je načase, aby svůj názor změnili,“ řekl Bill a máchl rukou. „Máme tu lidi, kteří i s dětmi uprchli před válkou a  bídou a  cestou zažili další spoustu utrpení. Přece musíme přimět místní k  tomu, aby se s  nimi začali bavit. Když se můžou Somálci naučit bruslit a hrát hokej s míčkem, proč by se Syřani nemohli naučit plachtit? Leží vlastně Sýrie u moře? Třeba už plachtit umí?“

Gun zavrtěla hlavou.

„Netuším, miláčku, vygoogli si to.“

Bill se natáhl pro iPad, na kterém dopoledne luštili sudoku.

„No ano, Sýrie leží u moře, ale těžko říct, kolik z nich se k němu dostalo. Odjakživa říkám, že plachtit se může naučit každý, a tohle bude dobrá příležitost to prokázat.“

„A nestačilo by, aby plachtili jen tak pro zábavu? Musí hned soutěžit?“

„Přesně o to přece šlo v tom filmu Bezva lidi. Že to pro ně byla skutečná výzva a motivace. Stal se z toho vlastně takový manifest.“

Bill se usmál. Vůbec by si nepomyslel, že umí mluvit tak, aby to znělo takhle zasvěceně a promyšleně.

„To jo, ale proč to musí být – jak že jsi to říkal? – manifest?“

„Jinak to nebude mít takový dopad. Když se tím inspirují další, stejně jako já, bude se to šířit jako kruhy po hladině a pro uprchlíky bude snazší se do společnosti začlenit.“

Bill už si představoval, jak stojí u zrodu celostátního hnutí. Někdo musí udělat první krok, aby došlo k velkým změnám. Účastí Somálců na mistrovství světa v bandy hokeji to začalo, plachtěním Syřanů to bude pokračovat a kdo ví, kde to skončí!

Gun ho pohladila po ruce a usmála se na něj.

„Ještě dnes zajedu za Rolfem a domluvím s ním, abychom ve středisku uspořádali setkání,“ řekl Bill a vzal si další housku.

Po chvíli váhání popadl ještě jednu a hodil ji rackům. Oni koneckonců také mají právo se najíst. Eva Bergová vytrhla ze záhonu mrkev s  natí a  položila ji do košíku vedle sebe. Rozhlédla se po okolním pozemku a  srdce jí jako vždycky poskočilo. Všechno tohle je jejich. Z toho, jakou má statek minulost, si nikdy nedělali těžkou hlavu. Ona ani Peter nebyli nijak pověrčiví. Ale samozřejmě se o tom hodně mluvilo, když před deseti lety statek Strandových koupili, o všech těch neštěstích, která se tu stala. Ale podle Evina přesvědčení se jednalo jen o jednu velkou tragédii, která pak zapříčinila všechno to ostatní. Tragický osud Strandových způsobila smrt malé Stelly a se statkem to nemělo nic společného.

Eva se sklonila nad záhon a  hledala plevel, nevšímala si toho, jak ji bolí kolena. Pro ni i Petera byl nový domov úplný ráj. Pocházeli z města, pokud se Uddevalla dala považovat za město, ale odjakživa snili o venkově. Statek kousek od Fjällbacky byl po všech stránkách dokonalý. Cena byla vzhledem k tomu, co se tu stalo, nízká, jinak by si koupi nemohli dovolit. Eva doufala, že se jim statek podařilo zaplnit dostatečným množstvím lásky a pozitivní energie.

Nejlepší ze všeho bylo, jak moc se tu líbilo Nee. Dali jí jméno Linnea, ale ona si odmalička říkala Nea a Eva s Peterem si na to také zvykli. Ve čtyřech letech byla tak umíněná a  svéhlavá, že se Eva děsila její puberty. Zdálo se však, že další děti už jim s Peterem dopřány nebudou, a tak až to období přijde, aspoň se budou moct soustředit jen na Neu. Zrovna teď jí to připadalo velmi vzdálené. Nea celé dny lítala po statku jako miniaturní kulový blesk a světlé vlasy, které zdědila po Evě, jí vlály kolem obličeje jako svatozář. Eva se vždycky obávala, aby se na slunci nespálila, ale Nee jen přibyly další pihy.

Eva se posadila a utřela si pot z čela předloktím, aby se neumazala od zahradních rukavic. Hrozně ráda plela záhonky se zeleninou. Byl to takový pěkný kontrast k  její obvyklé práci v  kanceláři. Měla dětinskou radost, když viděla, jak ze zasetých semínek vzešly rostlinky, které rostly, bujely a nakonec byly připravené ke sklizni. Pěstovali jen pro vlastní potřebu, ne na prodej, jen statek by je neuživil, byli ale soběstační, měli záhon se zeleninou, s bylinkami a políčko s bramborami. Někdy měla výčitky svědomí, když si uvědomila, jak skvěle se jim daří. Nikdy si nepomyslela, že se bude mít v životě tak dobře, a ke štěstí nepotřebovala nic jiného než Petera, Neu a jejich společný domov na statku.

Eva se dala do sklízení mrkve. V  dálce viděla, jak Peter přijíždí na traktoru. Pracoval ve firmě Tetra Pak, ale každou volnou chvíli nejraději trávil na traktoru. Dnes vyjel brzo ráno, dlouho předtím, než se ona vzbudila, a vzal si s sebou svačinu a termosku s kávou. Ke statku patřil kousek lesa, který se Peter rozhodl trochu prokácet, a Eva věděla, že se vrátí se dřívím na zimu, celý zpocený a špinavý, s rozbolavělými svaly a s úsměvem od ucha k uchu.

Dala mrkve do košíku a odsunula ho stranou, ty budou mít k večeři. Pak si sundala rukavice, položila je vedle košíku a šla Peterovi naproti. Přimhouřila oči a hledala na traktoru Neu. Určitě tam usnula, jako obvykle. Vstávala časně, ale do lesa s Peterem jezdila hrozně ráda. Svou matku sice milovala, ale otce naprosto zbožňovala.

Peter zajel s traktorem na dvůr.

„Ahoj miláčku,“ řekla Eva, když vypnul motor.

Při pohledu na jeho úsměv se jí rozbušilo srdce. I po všech těch letech se jí z něj podlamovala kolena.

„Ahoj lásko! Měly jste se dobře?“

„Jo...“

Co chce říct tím množným číslem?

„A vy?“

„Kdo, vy?“ zeptal se Peter a dal jí zpocenou pusu.

Rozhlédl se kolem.

„Kde je Nea? Vyspává po obědě?“

V uších jí hučelo a kdesi v dálce Eva uslyšela vlastní hlas:

„Myslela jsem, že je s tebou.“

Podívali se na sebe a jejich svět se zhroutil.

Stellin případ

Linda se podívala na Sannu nadskakující v autosedačce.

„Co myslíš, že Stella řekne na všechno to tvoje nové oblečení?“

„Myslím, že z něj bude mít radost,“ usmála se Sanna a na okamžik vypadala úplně jako její mladší sestra. Pak trochu nakrčila čelo, jak to měla ve zvyku jen ona. „Ale možná mi bude taky trochu závidět.“

Linda s  úsměvem vjela na dvůr. Sanna byla vždycky ke své sestřičce tak ohleduplná.

„Tak jí vysvětlíme, že až půjde do školy ona, taky dostane tak krásné šaty.“

Sotva zastavila, Sanna už vyskočila ven a odklopila zadní sedadlo, aby popadla tašky s nákupem.

Dveře domu se otevřely a na schody vyšel Anders.

„Promiň, že jsme se zpozdily,“ řekla Linda. „Stavily jsme se ještě na svačinu.“

Anders ji pozoroval se zvláštním výrazem ve tváři.

„Já vím, že už je skoro čas k večeři, ale Sanna hrozně chtěla zajít do kavárny,“ pokračovala Linda a usmála se na dceru, ta otce rychle objala a vběhla dovnitř.

Anders zavrtěl hlavou.

„To nemyslím. Já... Stella nepřišla domů.“

„Ne?“

Podívala se na Anderse a sevřel se jí žaludek.

„Ne, a už jsem volal Marii i Helen. Ani jedna ještě není doma.“

Linda vydechla a zavřela dveře auta.

„Tak vidíš, asi se jen opozdily. Však víš, jaká Stella je, určitě chtěla jít lesem a všechno jim musela ukázat.“

Políbila Anderse na ústa.

„Asi máš pravdu,“ řekl, ale nezdálo se, že by ho to přesvědčilo.

Zazvonil telefon a Anders ho pospíchal do kuchyně zvednout.

Linda se zamračila, sehnula se a začala se zouvat. To nebylo Andersovi podobné, aby se takhle vyděsil. Na druhou stranu už tady hodinu přecházel sem a tam a přemílal si v hlavě, co se asi stalo.

Když se narovnala, Anders stál před ní. Jakmile uviděla jeho výraz, žaludek se jí sevřel ještě víc.

„To byl KG. Helen už je doma a chystají se večeřet. KG volal domů k  Marii a  prý obě holky tvrdí, že sem Stellu dovedly kolem páté.“

„Co to povídáš?“

Anders si obouval tenisky.

„Celý statek jsem už prohledal, ale třeba zašla znovu do lesa a zabloudila.“

Linda přikývla.

„Musíme ji jít hledat.“

Popošla ke schodům a zavolala do patra.

„Sanno? Já s tátou se jen pojedeme podívat po Stelle. Asi je v lese. Sama víš, jak ráda tam chodí. Brzy se vrátíme!“

Podívala se na manžela. Hlavně Sanně nedat najevo, jakou mají starost.

Půl hodiny nato už však nedokázali své obavy skrývat. Anders svíral volant tak pevně, až mu klouby zbělaly. Prohledali les kolem statku a pak popojížděli po cestě tam a zpět, krokem se sunuli kolem míst, kde si Sanna nejčastěji hrávala. Ale nikde ji nezahlédli.

Linda položila Andersovi ruku na koleno.

„Musíme se vrátit.“

Anders přikývl a podíval se na ni. Jeho ustaraný pohled děsivým způsobem zrcadlil její vlastní obavy.

Musí zavolat policii.

26

GÖSTA FLYGARE LISTOVAL hromadou papírů před

sebou. Bylo srpnové pondělí, takže jich nebylo nijak moc. Gös

tovi nevadilo, že v létě musí pracovat. Občas si zašel na golf,

ale jinak stejně neměl na práci nic lepšího. Sice ho jednou za

čas navštívila Ebba, ale teď, když se jí narodilo miminko, její

návštěvy řídly a on to chápal. Stačilo mu, že je kdykoli vítán

u ní v Göteborgu a že to pozvání Ebba myslí opravdu upřímně.

Ať si raději v létě vybere dovolenou Patrik, který má malé děti.

On a Mellberg, dva staří parťáci, stanici ohlídají a postarají se

o nová hlášení. Martin za nimi stejně ustavičně chodil a škád

lil je, že přece musí „starouše“ občas zkontrolovat, ale Gösta si

myslel, že si sem Martin chodí hlavně popovídat. Po Piině smr

ti se s žádnou novou ženou neseznámil a podle Gösty to byla

škoda. Takový fajn kluk. A  jeho dcera potřebovala i  trochu

ženské péče. Gösta sice věděl, že Annika, jejich sekretářka, se

holčičky občas ujímá pod záminkou, aby si Tuva pohrála s její

dcerou Leiou. Ale to nebylo tak úplně ono. Holčička potřebo

vala i maminku. Jenže Martin nebyl na nový vztah připrave

ný, a tak se s tím nedalo nic dělat. Lásce se nedá poručit a sám

Gösta za celý život miloval jen jedinou ženu. Jen měl pocit, že

Martin je na něco takového ještě příliš mladý.

Najít novou lásku není snadné, to Gösta chápal. City se

nedají vynutit, a  když člověk žije v  tak malém městečku,

nabídka je poněkud omezená. Kromě toho Martin, než potkal

Piu, byl tak trochu lamač ženských srdcí, takže by mu v někte

rých případech nezbývalo než vstoupit podruhé do stejné řeky.

A podle Göstova názoru to na druhý pokus jen zřídkakdy fun

govalo lépe než napoprvé. Ale co on o tom ví? Jeho životní

láskou byla jeho manželka Maj-Britt, se kterou strávil celý svůj

dospělý život. Před ní ani po ní nikoho neměl.

Z hloubání ho vytrhlo pronikavé zazvonění telefonu.

„Policejní stanice v Tanumshede.“

Soustředěně naslouchal hlasu na druhém konci.

„Hned přijedeme. Jakou máte adresu?“

Gösta si ji poznamenal, zavěsil a bez zaklepání vletěl do vedlejší místnosti.

Mellberg se s trhnutím probudil z hlubokého spánku.

„Co je, sakra?“ vyhrkl a zíral na Göstu.

Přehazovačka, kterou se marně snažil zakrýt pleš, se mu sesunula do čela, ale on ji rychle a zkušeně nahodil na správné místo.

„Ztracené dítě,“ řekl Gösta. „Čtyřleté. Od rána je pryč.“

„Od rána? A rodiče zavolali až teď?“ podivil se Mellberg a vyskočil ze židle.

Gösta se podíval na náramkové hodinky. Bylo něco po třetí.

Pohřešované děti nepatřily k obvyklým případům. V létě policisté řešili hlavně opilce, vloupání a krádeže, ublížení na zdraví a eventuálně pokusy o znásilnění.

„Oba si mysleli, že je holčička s  tím druhým rodičem. Řekl jsem jim, že ihned přijedeme.“

Mellberg si obul boty, které měl položené vedle stolu. Jeho pes Ernst se také probudil, ale když zjistil, že se rozruch netýká ani procházky, ani ničeho k snědku, zase hlavu unaveně položil.

„Kde bydlí?“ zeptal se Mellberg a běžel za Göstou směrem ke garáži.

S funěním dorazil k autu.

„Na statku Bergových,“ odpověděl Gösta. „Tam, kde dřív bydleli Strandovi.“

„A sakra,“ vydechl Mellberg.

O tom starém případu jen slyšel a  četl, protože k  němu došlo dlouho předtím, než se Mellberg do Fjällbacky přistěhoval. Ale Gösta tu byl, když se to stalo. A celé mu to připadalo až příliš povědomé. „Haló?“

Patrik si očistil ruku, než hovor přijal, ale telefon byl stejně celý od písku. Volnou rukou zamával na děti, aby přišly k němu, a nachystal balení sušenek a krabičku s nakrájenými jablky. Noel a Anton se na sušenky vrhli a prali se o ně, což skončilo tím, že celé balení spadlo do písku a většina sušenek se vysypala. Několik okolních rodičů je pozorovalo a Patrik úplně cítil, jak nad nimi ohrnují nos. Ne snad že by jim nerozuměl. Považoval sebe i  Eriku za celkem způsobilé rodiče, a  přesto dvojčata místy působila tak, jako by je vychovali vlci.

„Počkej, Eriko,“ řekl a s povzdechem posbíral pár sušenek a ofoukl z nich písek.

Noel s Antonem už snědli písku tolik, že jim troška navíc nijak neublíží.

Maja si vzala krabičku s jablky, položila si ji na klín a rozhlížela se po pláži. Patrik se díval na její útlá zádíčka a vlásky, které se jí na krčku vlhkem kroutily. Vypadala tak strašně hezky, i když se Patrikovi jako obvykle nepovedlo udělat jí culíček.

„Tak, už můžu mluvit. Jsme na pláži a zrovna jsme tu měli takový incident se sušenkami, který jsem musel vyřešit...“

„Aha,“ řekla Erika. „Ale jinak dobrý?“

„Jasně, všechno v  pohodě,“ lhal a  odrbával si přitom o plavky písek z rukou.

Noel a  Anton vybírali z  písku sušenky, chroupali je a  zrníčka písku jim hlasitě křupala mezi zuby. Nad nimi kroužil racek a  číhal na nestřežený okamžik. Ale patrně si mohl nechat zajít chuť. Dvojčata dokázala celé balení spořádat v rekordním čase.

„Už jsme po obědě,“ řekla Erika. „Mám přijít za vámi?“

„To by bylo fajn,“ odpověděl Patrik. „Vzala bys s  sebou prosím do termosky trochu kafe? Já jsem na něj v tom zmatku zapomněl.“

„Jasně. Tvoje přání je mi rozkazem.“

„Děkuju, miláčku, vůbec netušíš, jak velkou mám na to kafe teď chuť.“

S úsměvem hovor ukončil. Měl takové štěstí, že ho i po pěti společných letech a třech dětech hlas jeho ženy v telefonu dokázal rozněžnit. Erika byla to nejlepší, co ho kdy potkalo. Samozřejmě kromě dětí, ale na druhou stranu bez Eriky by je neměl.

„To byla máma?“ zeptala se Maja, otočila se k  němu a zastínila si oči dlaní.

Panebože, z  jistého úhlu se tolik podobala své matce. Patrika to velmi těšilo. Erika byla podle jeho názoru nejkrásnější na světě.

„Ano, to byla máma, přijde za námi.“

„Hurá!“ zvolala Maja.

„Moment, volají mi z práce, rychle to vyřídím,“ řekl Patrik a  prstem od písku zmáčkl tlačítko se zeleným sluchátkem.

Na displeji se ukázalo „Gösta“ a  Patrik věděl, že by ho kolega o  dovolené nerušil, kdyby se to netýkalo něčeho důležitého.

„Ahoj Gösto,“ ohlásil se, „vydrž chvilku. Majo, dala bys klukům taky jablíčko? A seber prosím tě Noelovi tu tyčku od lízátka, kterou si právě strká do pusy... Děkuju, beruško.“

Opět si přiložil telefon k uchu.

„Promiň, Gösto, teď už tě poslouchám, jsem s dětmi na pláži v Sälviku a vládne tu mírný chaos...“

„Omlouvám se, že tě ruším na dovolené,“ začal Gösta, „ale říkal jsem si, že bys asi chtěl vědět, že jsme dostali hlášení o pohřešovaném dítěti. Jde o malou holčičku a je pryč už od rána.“

„Cože? Sakra. Od rána?“

„Bližší informace zatím nemáme, ale právě s Mellbergem jedeme k jejím rodičům.“

„A kde bydlí?“

„To je právě to. Zmizela ze statku Bergových.“

„Ó bože,“ vydechl Patrik a najednou se do něj dala zima. „Nebydlela tam i ta Stella Strandová?“

„Ano, přesně ten statek to je.“

Patrik sledoval, jak si jeho vlastní děti pro změnu celkem pokojně hrají na písku. Při pouhém pomyšlení na to, že by se některé z  nich ztratilo, se mu udělalo nevolno. Nijak dlouho se nerozmýšlel. I když to Gösta neřekl přímo, Patrik pochopil, že by se mu hodila pomoc někoho jiného než Mellberga.

„Přijedu za vámi,“ řekl. „Erika se asi za čtvrt hodiny vrátí a pak hned vyrazím.“

„Víš, kde to je?“

„Jasně,“ odpověděl Patrik.

Jistě že věděl, kde statek leží. Poslední dobou se o  něm doma naposlouchal až dost.

Patrik zmáčkl tlačítko s červeným sluchátkem a cítil, jak se mu svírá žaludek. Předklonil se a přivinul si všechny tři děti do náruče. Bránily se a Patrik byl nakonec od písku od hlavy až k patě. Ale ani v nejmenším mu to nevadilo. „Vypadáš trochu legračně,“ řekla Jessie.

Odhrnula si vlasy, které jí vítr neustále foukal do obličeje.

„Jak to, legračně?“ zeptal se Sam a přimhouřil oči proti slunci.

„No... ty nevypadáš zrovna jako nějakej... námořnickej t ý p e k .“

„A jak podle tebe takovej námořnickej týpek vypadá?“

Sam pootočil volantem a vyhnul se plachetnici.

„No však víš, jak to myslím. Takovej ten, co má mokasíny se střapcem, námořnicky modrý kraťasy, tričko s límečkem a přes ramena uvázanej svetr s výstřihem do véčka.“

„A ještě námořnickou čepici, ne?“ Sam se mírně pousmál. „Co ty vůbec o  námořnících víš? Vždyť seš na moři skoro poprvý.“

„To jo, ale viděla jsem to ve filmu. A na fotkách v časopisech.“

Sam předstíral, že nechápe, o co Jessie jde. Jasně že nebyl žádný námořnický typ. Měl roztrhané oblečení, vlasy černé jako havran a černě podmalované oči. A ty jeho nehty. Černé a okousané. Ale Jessie to nemyslela jako kritiku. Sam byl ten nejhezčí kluk, jakého kdy viděla.

S  tím námořníkem asi plácla pěknou hloupost. Jakmile otevřela pusu, okamžitě z ní vyšlo něco hloupého. Na všech internátních školách, které vystřídala, jí to pořád opakovali. Že je hloupá. A ošklivá.

A měli pravdu, to si Jessie uvědomovala.

Byla tlustá a neohrabaná, obličej měla posetý uhry a vlasy si mohla mýt, jak často chtěla, a  stejně vypadaly pořád mastné. Jessie vhrkly do očí slzy a ona rychle zamrkala, aby si Sam ničeho nevšiml. Nechtěla se před ním ztrapnit. Byl to její úplně první přítel. Stal se jím hned toho dne, kdy ji oslovil ve frontě před stánkem v centru. Když jí řekl, že ví, kdo Jessie je, a ona pochopila, kdo je on.

A kdo je jeho matka.

„Sakra, všude je takovejch lidí,“ řekl Sam a  rozhlížel se po zátoce, kde nebudou uvázané nebo zakotvené dva či tři č lu ny.

Většina pláží byla obsazená už během dopoledne.

„Debilní turisti,“ zamumlal.

Podařilo se mu najít úzký záliv v závětří na zadní straně ostrůvku Långskär.

„Tady přistaneme. Vyskočíš s lanem na břeh?“

Sam ukázal na lano ležící na přídi člunu.

„Jestli vyskočím?“ zopakovala Jessie.

Skákání všeobecně nepatřilo k věcem, které provozovala. A už vůbec nehodlala skákat ze člunu na kluzkou skálu.

„To bude v  pohodě,“ řekl Sam klidně. „Zastavím těsně u břehu. Dřepneš si na příď a pak vyskočíš na břeh. To půjde hladce. Věř mi.“

Věř mi. Copak je to možné? Věřit někomu? Samovi?

Jessie se zhluboka nadechla, vyškrábala se na příď, pevně uchopila lano a sedla si na bobek. Jakmile se přiblížili k ostrůvku, Sam zařadil zpátečku, zabrzdil a člun pomalu a hladce klouzal ke skále, u které se měli vylodit. Jessie k vlastnímu překvapení vyskočila ze člunu a  měkce dopadla na skálu. Lano stále držela v ruce.

Dokázala to. Za poslední dva dny byli v obchodním domě Hedemyrs už počtvrté. Jenže v Tanumshede se nic moc jiného dělat nedalo. Khalil a Adnan bloumali v prvním patře mezi regály s oblečením a  domácími potřebami. Khalil cítil v  zádech pohledy okolí. Už ho to ani nerozčilovalo. Zpočátku mu to bylo nepříjemné, nevěděl, jak těm pohledům a  podezřívavosti čelit. Teď už se smířil s tím, že zkrátka vyčnívají. Nevypadají jako Švédi, nemluví jako Švédi, nepohybují se jako Švédi. On by asi taky zíral, kdyby potkal Švéda v Sýrii.

„Na co čumíš, sakra?“ sykl Adnan arabsky na dámu kolem sedmdesátky, která na ně upřeně civěla.

Patrně si hrála na policajtku a dohlížela na ně, aby nic neukradli. Khalil by jí rád vysvětlil, že by si nikdy nevzali nic, co jim nepatří. Že by je to ani ve snu nenapadlo. Že je k ničemu takovému doma nevedli. Ale když si dáma odfrkla a zamířila ke schodům do přízemí, uvědomil si, že je to marné.

„Co si o nás, sakra, myslí? Je to pořád dokola.“

Adnan arabsky nadával a rozhazoval přitom rukama, až málem shodil lampu z vedlejšího regálu.

„Ať si myslí, co chtějí. Asi ještě v  životě neviděli Arab a ...“

Nakonec se mu podařilo přimět Adnana k úsměvu. Adnan byl o dva roky mladší, bylo mu teprve šestnáct a Khalilovi připadal pořád jako malý kluk. Nedokázal své pocity ovládat, naopak ony ovládaly jeho.

Khalil už se dlouho necítil jako kluk. Už od toho dne, kdy mu bomba zabila mámu a  mladší brášky. Při pouhém pomyšlení na Bilala a Tárika mu do očí vhrkly slzy a Khalil zamrkal, aby si jich Adnan nevšiml. Bilal pořád vymýšlel nějaké lumpárny, ale byl takový smíšek, že se na něj nikdo nedokázal zlobit. Tárik neustále něco četl a byl velmi zvídavý, všichni mu předpovídali velkou budoucnost. Jediný okamžik a už tu nebyli. Našli je v kuchyni, máma kryla chlapce vlastním tělem. Ale ochránit je nedokázala.

Zatnul ruce v  pěst, rozhlížel se kolem sebe a  uvažoval o svém nynějším životě. Dny trávil v malé místnosti v uprchlickém středisku nebo se toulal po ulicích tohoto podivného městečka, kde se ocitli. Bylo tak tiché a pusté, žádné pachy, zvuky ani barvy.

Švédové žili ve svém vlastním světě, sotva se navzájem pozdravili, a když se je někdo odvážil oslovit, zatvářili se skoro bojácně. A  mluvili strašně potichu a  bez jakýchkoli gest.

Adnan s Khalilem se vydali po schodech dolů a vyšli do letního vedra. Zůstali stát na chodníku před obchodním domem. Každý den tentýž problém. Čím se zaměstnat. Zdi v uprchlickém středisku jako by se k nim přibližovaly a pokoušely se je zadusit. Khalil nechtěl být nevděčný. Tato země mu poskytla střechu nad hlavou a dostatek jídla. A bezpečí. Tady žádné bomby nepadaly. Tady nemusel žít v hrůze před vojáky a teroristy. Ale i když byl v bezpečí, stejně bylo těžké žít svůj život v naprosté nejistotě, co bude dál. Nemít doma nic svého, nemít co dělat, žádný cíl.

To není život. Jen přežívání.

Adnan si vedle něj povzdechl. Mlčky zamířili zpátky ke středisku. Eva stála jako zkamenělá, paže pevně obemknuté kolem těla. Peter neustále pobíhal z místa na místo. Všechno prohledal už čtyřikrát nebo pětkrát. Díval se pod přikrývky, odsouval krabice, neustále na Neu volal. Eva však věděla, že je to marné, Nea tu není. Celou svou bytostí si uvědomovala její nepřítomnost.

Přimhouřila oči a v dálce zachytila jakousi tečku. Zvětšovala se, a jak se blížila, Eva viděla, že má bílou barvu. Konečně přijíždí policie. Za chvíli už Eva zřetelně rozeznávala modré a žluté pruhy na autě a měla pocit, jako by padala do propasti. Její dcera zmizela. Jede sem policie, protože Nea je pryč. Už od rána. Mozek se to usilovně snažil zpracovat. Že je pryč už od rána. Jak mohli být tak špatní rodiče a nevšimnout si, že je jejich čtyřletá dcera celý den pryč?

„To vy jste nám volala?“

Z policejního auta vystoupil starší muž se stříbřitě šedými vlasy a vydal se k ní. Eva němě přikývla a on jí podal ruku.

„Gösta Flygare. A tohle je Bertil Mellberg.“

Druhý policista přibližně stejného věku, ale výrazně korpulentnější, k ní také napřáhl pravici. Hojně se potil a rukávem košile si otíral čelo.

„Je tu váš muž?“ zeptal se ten štíhlejší, sešlejší policista a rozhlédl se po statku.

„Petere!“ zavolala Eva a  vyděsilo ji, jak slabě se její hlas ozývá.

Zkusila to znovu a Peter se vyřítil z lesa.

„Našlas ji?“ vykřikl.

Všiml si policejního auta a celý schlípl.

Všechno jí připadalo tak neskutečné. To přece nemůže být pravda. Každým okamžikem se probudí a s úlevou zjistí, že se jí to jen zdálo.

„Mohli bychom to probrat u šálku kávy?“ navrhl Gösta klidným hlasem a vzal Evu za paži.

„Ano, pojďte dál, sedneme si v kuchyni,“ řekla a vyrazila napřed.

Peter zůstal stát na dvoře, dlouhé paže svěšené podél těla. Eva věděla, že Peter chce pokračovat v hledání, ale neměla sílu podstoupit ten rozhovor sama.

„Petere, pojď.“

Těžkým krokem je následoval do domu. Eva se dala do vaření kávy, stála k policistům zády, ale celou dobu si uvědomovala jejich přítomnost. Jako by jejich uniformy zaplňovaly celou místnost.

„Dáte si mléko? Cukr?“ zeptala se bezmyšlenkovitě a oba přikývli.

Nachystala mléko i cukr a její manžel se pořád nehnul ze dveří.

„Posaď se,“ řekla mu trochu příkře a on ji poslechl.

Automaticky připravila na stůl hrnky, lžičky a  balení sušenek s čokoládovou náplní, které našla ve spíži. Nea tyto sušenky milovala. Při tom pomyšlení sebou Eva trhla a upustila lžičku na zem. Gösta se předklonil, aby ji zvedl, ale ona byla rychlejší. Položila ji do dřezu a vytáhla ze zásuvky čistou.

„Neměli byste se začít ptát?“ poznamenal Peter s pohledem upřeným na své ruce. „Je pryč už od rána, každá vteřina se počítá.“

„Ať si vaše paní v klidu sedne a pak začneme,“ odpověděl Gösta a kývl na Evu.

Ta jim nalila kávu a posadila se.

„Kdy jste holčičku viděli naposledy?“ zeptal se tlustý policista a natáhl se pro sušenku.

V  Evě se vzedmul vztek, v  hlavě jí hučelo. Nabídla jim sušenky, protože se to tak dělává, když přijde návštěva, ale úplně šílela z  toho, že si ten chlap dovoluje vyptávat se na Neu, a přitom si pochutnává na čokoládové sušence.

Zhluboka dýchala, věděla, že se chová iracionálně.

„Včera večer. Šla spát jako obvykle. Má vlastní pokoj, přečetla jsem jí pohádku na dobrou noc a  pak jsem zhasla a zavřela dveře.“

„A pak už jste ji neviděli? Nevzbudila se během noci? Nikdo z vás se na ni nešel podívat? Nic jste neslyšeli?“

Gösta mluvil tak přívětivě, že se Eva téměř dokázala povznést nad druhou sušenku, kterou si jeho kolega vzal.

Peter si odkašlal.

„Ne, ona spí celou noc sama. Ráno jsem vstal jako první, chystal jsem se s traktorem do lesa, rychle jsem do sebe hodil kafe a chleba a hned jsem vyrazil.“

Mluvil prosebným tónem. Jako by se z toho, co řekl, dala vyvodit nějaká odpověď. Eva se k němu natáhla a pohladila ho po ruce. Byla stejně studená jako ta její.

„Takže jste Linneu neviděl? Když jste vstával?“

Peter zavrtěl hlavou.

„Ne, dveře do pokoje měla zavřené. A já se kolem plížil po špičkách, abych ji nevzbudil. Chtěl jsem nechat Evu ještě chvíli spát.“

Eva mu stiskla ruku. To byl celý Peter. Vždycky tak ohleduplný. Neustále na ni a na Neu myslel.

„A vy, Evo? Řekněte nám, co jste ráno dělala vy.“

Z Göstova jemného hlasu jí bylo do pláče.

„Probudila jsem se pozdě, až v  půl desáté. Ani nevím, kdy jsem naposledy spala takhle dlouho. V celém domě bylo ticho a já jsem se hned šla podívat za Neou. Dveře do pokoje byly otevřené a postel rozestlaná. Nea nikde a já jsem prostě předpokládala, že...“

Eva vzlykla. Peter položil druhou ruku přes jejich dvě spojené a stiskl je.

„Předpokládala jsem, že odjela ráno s Peterem do lesa. Má to hrozně ráda a jezdí s ním často. Takže mi na tom nepřišlo nic zvláštního, ani na vteřinu mě nenapadlo, že by...“

Eva už se neubránila slzám. Volnou rukou si je otřela.

„Já bych si myslel totéž,“ řekl Peter a Eva opět ucítila, jak jí stiskl ruku.

Věděla, že má Peter pravdu. Ale stejně. Kdyby jen...

„Nemá nějakého kamaráda, ke kterému by mohla jít?“ zeptal se Gösta.

Peter zavrtěl hlavou.

„Ne, hraje si jen tady na statku. Nikdy nezašla za hranice našeho pozemku.“

„Všecko je jednou poprvé,“ prohlásil ten tlustý policista. Doposud seděl mlčky a jen chroupal sušenky, a tak Eva skoro nadskočila. „Třeba zabloudila v lese.“

Gösta se na Bertila Mellberga podíval pohledem, ze kterého Eva nebyla moudrá.

„Zorganizujeme pátrací skupinu,“ řekl.

„To si myslíte? Že zabloudila v lese?“

Les neměl konce. Z pouhého pomyšlení, že by se v něm Nea mohla ztratit, se jí zvedal žaludek. Nikdy si kvůli tomu nedělali starosti. A ona tam nikdy sama nechodila. Ale možná to od nich bylo bláhové. Bláhové a  nezodpovědné. Nechat čtyřletou holčičku volně běhat po statku hned u hlubokého lesa. Nea se ztratila a je to jejich chyba.

Gösta jako by jí četl myšlenky.

„Jestli je v lese, najdeme ji. Obvolám pár lidí a okamžitě začneme s pátráním. Během hodiny dáme dohromady pátrací skupinu, abychom maximálně využili denního světla.“

„Přežije noc venku?“ hlesl Peter.

V obličeji byl mrtvolně bledý.

„V noci je pořád teplo,“ uklidňoval ho Gösta. „Určitě nezmrzne, ale samozřejmě uděláme všechno pro to, abychom ji našli, než se setmí.“

„Co měla na sobě?“ zeptal se Bertil Mellberg a  vzal si z talíře poslední sušenku.

Gösta se zatvářil překvapeně.

„To je dobrá otázka. Víte, jaké oblečení měla na sobě, když zmizela? I když jste ji ráno neviděli, možná byste se mohli podívat, jestli nějaké věci chybí?“

Eva přikývla, vstala a vydala se nahoru do Neina pokoje. Konečně něco konkrétního, čím může přispět.

U dveří však zaváhala. Zhluboka se nadechla a  pak se odhodlala je otevřít. Uvnitř vypadalo všechno jako obvykle. Až se jí z toho svíralo srdce. Růžová tapeta s hvězdičkami, kterou Nea před časem svými nenechavými prstíky tu a tam oloupala. Plyšová zvířátka na hromadě v nohách postele. Povlečení s Elsou z Ledového království. Figurka Olafa, kterou měla Nea vždycky položenou na polštáři. Na ramínku pověšený... Eva se zarazila. Už přesně věděla, co



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist