načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čarodějky na cestách - Terry Pratchett

Čarodějky na cestách

Elektronická kniha: Čarodějky na cestách
Autor:

Celé poslání se jevilo velmi jednoduché. Koneckonců co těžkého je na tom, postarat se, aby si obyčejné služebné děvče nevzalo prince, zvláště když ho nechce? Jenže poněkud ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 400
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7006-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Celé poslání se jevilo velmi jednoduché. Koneckonců co těžkého je na tom, postarat se, aby si obyčejné služebné děvče nevzalo prince, zvláště když ho nechce? Jenže poněkud netýkavá a samolibá kmotřička sudička tak jednou rozhodla a na sňatku trvá. Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a Magráta Česneková chtějí ubohému děvčeti pomoci, a vydávají se proto na cestu do dalekého města Genovy. Háček je v tom, že kromě svých kouzel, založených především na hlavologii, s sebou mají pouze tajemné vúdú paní Gogolové, jednookého kocoura Silvera a magickou hůlku, která dokáže jediné - vykouzlit dýně.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ČARODĚJKYNACESTÁCH


Copyright © 1991 by Terry Pratchett

Translation © 1996 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1991 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-533-5


Věnováno všem těm – a proč ne? – kdo

po vydání Soudných sester zaplavili autora svou verzí textu

Ježčí písně.

Božíčku, božíčku...


Tohle je Zeměplocha, putující vesmírem na hřbetě čtyř slonů,

kteří stojí na krunýři Velké A’Tuin – nebeské želvy.

Kdysi dávno byl takový vesmír považován za neobvyklý a možná i za nemožný.

Jenže... kdysi dávno bývaly věci tak jednoduché!

Bylo to tím, že vesmír byl plný nevědomosti a vědec ho musel promývat jako prospektor, přikrčený se svou pánví uhorského potoka. Drahocenné valouny vědění však musel hledat ve směsi štěrku nevědomosti, písku nejistoty a malýchchlupatých a osminohých plovoucích obludek pověrčivosti.

Příležitostně se vztyčil a zvolal něco jako: „Hurá! Objevil jsem Třetí Boyleův zákon!“* A každý věděl na čem je. Potíž však spočívala v tom, že nevědomost se stávala čím dál tímzajímavější, hlavně taková ta nesmírná fascinující ignorance, zahrnující ty velké a důležité věci jako hmota a stvoření. Lidé přestali s trpělivou prací, při níž si v chaosu vesmíru budovali úhledné příbytečky z trámků rozumu a logických úvah, a začali sezajímat o chaos samotný – částečně z toho důvodu, že bylomnohem snazší být odborníkem na chaos, ale hlavně proto, že něco takového představovalo fakticky ideální vzor, který jste si mohli dát vytisknout na tričko.

A tak lidé, místo toho, aby se dál věnovali těm správnýmvě* Pozn. překl.: Kdopak podle vás vymezil základní chemické pojmy

jako prvek, sloučenina nebo směs, aha? A vymyslel vztah mezi

tlakem a objemem plynů, aha? Sir Robert Boyle, 25 .1 .1627–30 .

12 .1691, anglický fyzik a chemik .Aha!

6


dám a výzkumům*, najednou začali chodit po svých známých

a vykládat, jak nemožné je, když člověk něco ví, a že vlastně

neexistuje nic, o čem byste skutečně mohli říci, že o tomskutečně něco víte, a jak je to všechno vzrušující a jestlipak víte (oni

se to tuhle někde doslechli), že všude kolem nás jsoupravděpodobně samé malé vesmíry, ale nikdo je nevidí, protože jsou ukryty

samy v sobě? A, hehe, nezdá se vám, že tohle je skvělé triko?

V porovnání s tímhle vším je obrovská želva nesoucí nazádech svět celkem normální věc. Alespoň nepředstírá, že neexistuje. Na Zeměploše se také nikdo nepokouší dokázat, že A’Tuin neexistuje, především ze strachu, aby se mu to, nedejte bohové, nakonec nepodařilo a on se náhle neocitl v pustém a prázdném vesmíru. Je tomu tak proto, že Zeměplocha existuje přesně na hranicích reality. I ty nejmenší drobnosti mohou tu a tamprorazit na druhou stranu. To je důvod, proč lidé na Zeměploše berou věci opravdu vážně.

Jako pohádky.

Protože pohádky jsou důležité.

Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Veskutečnosti je tomu právě naopak.

Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla.

Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné stuhy tvarovaného časoprostoru, se vlnily a vlály vesmírem od prvopočátku času. A vyvíjely se. Ty nejslabší zahynuly, zatímco ty silnější přežily a vykrmovány neustálým vyprávěním a pohlcováním těchslabších ztloustly... a vlály a kroutily se i v temnotách.

Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejněvemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, * Pozn. autora: Jako třeba hledání toho zatraceného motýla, který

máváním svých křídel způsobuje všechny bouřky, které jsme zažili

v posledních dnech, a vymýšlení způsobu, jak mu to zatrhnout.

7


stejně jako voda teče z úbočí hor stále stejnými cestami. Apokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutípředstavitelé, brázda se prohloubí.

Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nasbírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, aN už byly vyprávěny kdekoliv.

Proto se historie neustále opakuje.

Proto bohům ukradlo oheň tisíce hrdinů. Tisíce vlků pohltilo babičku a bylo políbeno tisíce zakletých princezen. Miliony bezděčných herců prošlo – nevědomky – brázdami příběhu.

Dnes už je téměř nemožné, aby se nějaký třetí a nejmladší královský syn vydal splnit nějaký úkol, při jehož plnění užselhali jeho dva starší bratři, a nepodařilo se mu to.

Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že je příběh vyprávěn a že se neustále opakuje. Nebo, pokudtomu dáte přednost, si to představte takhle: Pohádky jsouparazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily příběhu samotnému.* * Pozn. autora: A lidé se mýlí i v tom, co se týká takzvaných pověstí

městských .Logika a realita se nám snaží namluvit, že jsou to jen

vymyšlené příběhy, vyprávěné znovu a znovu lidmi lačnícími po

poněkud morbidních zápletkách, přirozené spravedlnosti a tak dále.

To není pravda. Takové příběhy se odehrávají dnes a denně a všude

podle toho, jak se příběh odráží sem a tam napříč vesmírem .Vkterémkoliv čase mizí nebohé zesnulé Stařenky, zabalené do koberce

a umístěné na nosiči auta, spolu s ukradeným automobilem, anejenže krkavčí příbuzný neušetří za převoz drahé nebožky, ale ještě

ho potká množství nepříjemností .Věrní vlčáci se neustále dusí prsty,

které ukousli půlnočním lupičům .A tyto pověsti nejsou anilimitovány jedním konkrétním světem .Stovky merkuřanských ženských

jivpt obracejí svá čtyři drobná očka ke svým zachráncům a špitají:

„Můj snůškomanžel z toho zčernomodrá – to byl jeho cestovní

modul.“ Nové městské pověsti žijí.

8


Bojovat s pohádkami umí jen opravdu výjimečné osoby a ty se stávají zažívací sodou historie.

Bylo, nebylo...

Šedozelené ruce sevřely kladivo a máchly s ním. Náraz byl tak silný, že vehnal zahrocený kůl víc než třicet centimetrů do země.

Další dva údery, a kůl byl dokonale zakotven.

Z korun stromů okolo mýtiny nečinně přihlíželi hadi a ptáci. V močále tiše leželi krokodýlové, podobní pruhům zkažené vody.

Šedozelené ruce zvedly příčné břevno a upevnily ho na místo. Pak ho přitáhly několika liánami tak pevně, že dřevo zaskřípalo.

Ona stála a pozorovala ho. Pak odněkud vytáhla střepzrcadla a připevnila ho na vrcholek svislého kůlu.

„Kabát,“ řekla.

Zvedl kabát a navlékl ho na příčný kůl. Dřevo nebylo dost dlouhé, takže poslední centimetry prázdných rukávů viselyvolně k zemi.

„A teM klobouk,“ pokračovala.

Ten byl vysoký, kulatý a černý. A leskl se.

Střípek zrcadla zářil v temnotě mezi okrajem klobouku avysokým límcem kabátu.

„Bude to fungovat?“ zeptal se.

„Bude,“ přikývla. „Dokonce i zrcadla mají své zrcadlovéobrazy. Se zrcadly musíme bojovat zase zrcadly.“ Stočila pohled k mezeře mezi stromy a ke štíhlé bílé věži v dálce. „Musímenajít její odraz.“

„Pak to bude muset zapůsobit hodně daleko.“

„Ano. Potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme získat.“

Rozhlédla se mýtinou.

Přivolávala pana Jistou Cestu, Dobrou Paní Annu, Hotaloga Andrewse a Proroka Dlouhokroka. Asi to nebyli zvlášN skvělí bohové.

Byli to však ti nejlepší, jaké dokázala vytvořit.

9


***

Tohle je příběh o příbězích.

Nebo o tom, co to vlastně skutečně znamená být kmotřičkou sudičkou.

Najdete v něm ale i povídání o zrcadlech a zrcadlení.

V celém mnohovesmíru najdete zaostalé kmeny*, kterénevěří zrcadlům a zrcadlení a nechtějí se dát fotografovat,protože, jak říkají, ty věci vám kradou kousek duše a duše je vlastně to, co člověka pohání. A ti lidé, kteří nosí mnohem víceoblečení, se ušklíbají, že je to jenom taková pověra, a to navzdory skutečnosti, že jiní lidé, kteří větší část života tráví právě vprostředí magického či technického zobrazování, často skutečně ztrácejí na duševních kvalitách. U některých z nich se tovětšinou připisuje přepracování, u jiných zase příliš velké dávce odraženého záření.

Pověra. Jenže pověra nemusí být špatná.

Zrcadlo vás může připravit o kousek duše. Zrcadlo může obsahovat odraz celého vesmíru, nebe plného hvězd, a to vkousku skla ne silnějším než lidské vydechnutí.

Naučte se co nejvíc o zrcadlech, a budete znát téměř všechno.

Podívejte se do zrcadla...

... ještě hlouběji...

... do oranžového světla na vrcholku hory tisíce kilometrů vzdálené od onoho tlejícího vlahého močálu...

Místní lidé tu horu nazvali Medvědí. To proto, že se tam vyskytovalo mnoho divokých včel, nikoliv medvědů. Každý ví, že najít hnízdo lesních včel není snadné, a proto byli okolní vesničané patřičně pyšní na to „kdeže hledati med vědí“. To zapříčinilo jistou dávku výnosných nedorozumění. Do zdejších vesnic často vpochodovali rázným krokem cizinci, ověšenítěž* Pozn. autora: Když se nad tím zamyslíte, takhle je vlastně většinou

označují lidé, kteří se od nich liší jen tím, že chodí více oblečení.

10


kými samostříly, sítěmi a pastmi, a nadutě se dožadovalidomorodého vůdce, který by je dovedl k medvědům. Protože většina

místních obyvatel díky tomu celkem slušně žila z prodejeturistických průvodců, map medvědích jeskyní, vyřezávanýchkukačkových hodin zdobených medvědy, medvědích poutnických

holí a sladkého pečiva ve tvaru medvědů, nenašel tak nějaknikdo čas, aby upravil podobu onoho jména třeba na Medovědná.*

Hora byla tak lysá, jak jen hora může být.

Většina stromů se vzdala zhruba v polovině její výšky a dál rostla sem a tam jen nějaká ta patetická shrbená borovice, která holému temeni hory dodávala vzhled hlavy nešNastnéhoplešatce, přehazujícího si sem a tam zbývajících pár vlasů v marnésnaze dokázat světu, že on stále ještě potřebuje obden šampon a vodu, a ne leštěnku a flanelový klůcek.

Bylo to místo, kde se scházely čarodějky.

Dnešní noci zaplál oheň na samém vrcholku hory. Vblikavém světle se pohybovaly temné postavy.

Měsíc pomalu plul napříč krajkou jemných mraků.

Nakonec vysoká postava ve špičatém klobouku prohlásila: „To chcete říct, že všechny ostatní taky přinesly bramborový salát?“

***

* Pozn. autora: Chybný přepis, někdy i výslovnost slov, může na

druhé straně v některých případech představovat smrtelnénebezpečí .Tak například se stalo, že chamtivého Serifa z Al-Ybi kdysizatratilo jakési pologramotné božstvo a v průběhu několika dalších

dní potom se všechno, čeho se dotkl, změnilo v Zlotu, což bylo

shodou okolností jméno malého trpaslíka z horské komunityvzdálené tisíce kilometrů od Al-Ybi .Chudák Zlota byl neodolatelným

způsobem přitahován do onoho orientálního království a zázračně

duplikován .O nějakých dva tisíce exemplářů zcela identického

Zloty později se kletba vyčerpala .Dnešní obyvatelé Al-Ybi jsou

proslulí neobvykle malým vzrůstem a výjimečně nevrlou povahou.

11


V horách Beraní hlavy byla jedna čarodějka, která se sabatu neúčastnila. Čarodějky si večer vyrazí stejně rády jako každý jiný člověk, ale ona měla v tomhle případě mnohem důležitější schůzku. A nebyla to schůzka, která by se dala jen tak jednoduše odvolat.

Desideráta Dutá psala poslední vůli.

Když byla Desideráta Dutá děvčetem, dala jí babička čtyři důležité rady, aby vedly její nejisté mladistvé kroky po záludně křivolakých stezkách života.

Byly to tyhle:

Nikdy nevěř psu s oranžovýma očima.

Vždycky si zjisti jméno a adresu toho mládence.

Nikdy nevstupuj mezi dvě zrcadla.

Den co den, aN jdeš kamkoliv, se oblékej do čistého prádla. Nikdy nevíš, kdy tě srazí k zemi povoz nebo zabije splašený kůň, a kdyby pak lidé zjistili, že na sobě máš špinavé prádlo, musela bys zemřít hanbou.

Pak Desideráta vyrostla a stala se čarodějkou. Jedna zdrobných výhod toho být čarodějkou je, že přesně víte, kdy zemřete, a můžete nosit takové prádlo, jaké se vám zlíbí.*

To ovšem bylo před více než osmdesáti lety, v době, kdy se vám skutečnost, že víte, kdy zemřete, zdála velmi zajímavá,protože v té době jste si byli – v duchu samozřejmě – jisti, že budete žít navěky.

To bylo tenkrát.

Tohle bylo teM.

Dnes se vám zdálo, že navěky zdaleka nevydrží tak dlouho jako kdysi.

Další poleno v krbu se rozpadlo na jemný popel. Desideráta se neunavovala tím, aby na letošní zimu objednávala nějaké palivo. Odporovalo by to veškeré logice.

A pak tady samozřejmě byla ještě tamta věc... * Pozn. autora: Což nám o čarodějkách hodně vypovídá.

12


Opatrně ji zabalila do kusu hedvábného papíru a vytvořila podlouhlý tenký balíček. TeM přeložila dopis, napsala na něj adresu a zastrčila ho pod provázek, kterým převázala balíček. Tak, to bychom měli.

Zvedla hlavu. Desideráta byla už třicet let slepá, ale to pro ni nebyl žádný problém. Byla vždycky obdařena, pokud se to tak dá říci, darem vnitřního zraku. Takže ve chvíli, kdy jí oči vypověděly službu, upravila svůj vnitřní zrak tak, aby jím viděla do přítomnosti, což bylo mnohem snazší než hledět jím dobudoucnosti. A protože oční bulvy okultismu nejsou závislé na světle, ušetřila navíc na svíčkách. Ve všem špatném je něco dobrého, když víte, kde hledat. Většinou se to říká.

Na stěně proti ní viselo zrcadlo.

Desiderátina tvář byla kulatá a růžová. Tvář v zrcadle – to nebyla ona.

Byl to obličej ženy zvyklé udílet příkazy. Desideráta nebyla ten typ, který by udílel příkazy. Ve skutečnosti spíše naopak.

Žena řekla: „Ty umíráš, Desideráto.“

„Ano, to je pravda.“

„Zestárla jsi. Byla jsi svým způsobem vždycky stará. Tvá síla je téměř ta tam.“

„Ani to nepopírám, Lilith,“ souhlasila Desideráta.

„Takže ona teM přijde o tvou ochranu.“

„Obávám se, že máš pravdu,“ přisvědčila pomaluDesideráta.

„Takže teM už je to jen mezi mnou a tou zlou ženskou zmočálu. A já vyhraju.“

„Obávám se, že už to tak vypadá.“

„Měla sis najít nějakou zástupkyni.“

„Na to jsem nikdy neměla čas. Já moc neumím plánovat dopředu, vždyN víš.“

Tvář v zrcadle se zvětšila, jako kdyby žena na své straně přistoupila blíže ke sklu.

„Prohrálas, Desideráto Dutá.“

13


„Tak už to na světě chodí.“ Desideráta poněkud nejistě vstala a zvedla kus látky.

Zdálo se, že postavu v zrcadle začíná situace popouzet. Jasně cítila, že lidé, kteří prohráli, by měli vypadat zlomeně, a ne jako když se právě skvěle baví na vaše konto.

„Nechápeš snad, co to znamená prohrát?“

„No, někteří lidé v tom mají dokonale jasno,“ řeklaDesideráta. „Sbohem, milady.“ Zakryla zrcadlo látkou.

Zpoza závěsu se ozvalo jen vzteklé nadechnutí a pak sekolem rozhostilo ticho.

Desideráta chvíli stála ztracená v myšlenkách.

Pak zvedla hlavu a řekla: „Právě se začala vařit voda. Neměl byste chuN na šálek čaje?“

NE, DĚKUJI VÁM, ozval se hlas přímo za ní.

„Čekáte dlouho?“

CELOU VĚČNOST.

„Ale nezdržuju vás, viMte?“

JE TO KLIDNÁ NOC.

„Právě si vařím poslední šálek čaje. Myslím, že tam někde zbyla ještě jedna sušenka.“

NE, DĚKUJI.

„No, kdybyste náhodou dostal chuN něco zakousnout, je v tom hrnku na krbu. To je pravý klačský porcelán, věřil byste? Vyrobený pravým klačským řemeslníkem. Z Klače,“dodala.

SKUTEČNĚ?

„V mládí jsem cestovala opravdu hodně.“

ANO?

„Krásné časy.“ Desideráta prohrábla oheň. „To bylo tímzaměstnáním. No, vždyN s vámi to bude něco podobného, myslím.“

ANO.

„Nikdy jsem nevěděla, kdy mě kdo povolá. Ale to vy budete taky znát, co? Hlavně to bývalo v kuchyních. Většinou se to odehrávalo v kuchyních. Někdy i na plesech, ale ve většině

14


případů to byla kuchyň.“ Zvedla konvici a nalila vařící vodu do

čajníku na krbu.

SAMOZŘEJMĚ.

„Plnívala jsem jim jejich přání.“

Zdálo se, že tohle Smrtě poněkud zaskočilo.

PROSÍM? MYSLÍTE TAKOVÉ NĚCO JAKO... PROSTORNÉ ZÁSUVKY? NOVÉ VÝLEVKY? A TAKOVÉ TY VĚCI?

„Ale ne, ne. Lidem.“ Desideráta si povzdechla. „Je toopravdu velká zodpovědnost, být kmotřičkou sudičkou. Hlavněvědět, odkud pokud, víte? Z těch, kteří mají nárok na splnění přání, se často vyloupnou dosti nepříjemní lidé. Měl by jim člověk dát to, co chtějí,nebocopotřebují?“

SmrN vychovaně přikyvoval. Podle jeho názoru lidédostanou, co se jim dá.

„Jako ta věc s tou Genovou –“ začala Desideráta.

Při tom jméně SmrN prudce zvedl hlavu.

GENOVA?

„Znáte to tam? No jistě, jak jinak.“

JÁ... JÁ TO ZNÁM SAMOZŘEJMĚ VŠUDE.

Výraz na Desiderátině tváři změkl. Její vnitřní zrak zaletěl někam do dálky.

„Byly jsme dvě. Sudičky chodí ve dvou, víte, i když jsem slyšela, že někde dokonce ve třech. V práci sudiček je obrovská síla. Je to, jako když jste částí historie. No, takže to děvčátko se sice narodilo z nemanželského lože, ale to nic neznamenalo, víte, ne že by se ti dva nechtěli vzít, ale tak nějak se k tomunedostali... a Lilith jí dala do vínku krásu a to, že si vezme prince. Pch! A od té doby na tom pracuje. Co jsem mohla dělat? S takovým darem se nedá nic moc dělat. Lilith zná moc příběhů. Dělala jsem, co jsem mohla, ale na Lilithině straně byla ta síla. Slyšela jsem, že teM v tom městě dokonce vládne. Mění celý kraj jenom proto, aby se její sudba naplnila! Ale teM už je stejně příliš pozdě. Tedy pro mě. Takže jsem svou zodpovědnost předala někomu jinému. Tak to u sudiček chodí. Sudičkou nikdo být nechce.

15


Kromě Lilith, samozřejmě. Ta je v tomhle směru trochu lízum cajzum, jestli mi rozumíte, takže za sebe posílám někoho jiného. Doufám jenom, že už není moc pozdě.“

Desideráta byla laskavá duše. Kmotřičky sudičky majívětšinou dar hlubokého porozumění pro lidi a lidskou duši a to je to, proč jsou ty dobré neuvěřitelně laskavé a ty zlé neobyčejně mocné. Desideráta jen výjimečně používala silnějších slov, a když se tady vyjádřila velmi opatrným výrazem „lízum cajzum“,vyjadřovala tím své přesvědčení, že osoba, o které mluví, se už pohybuje několik kilometrů za obzorem příčetnosti a stálezrychluje.

Nalila si šálek čaje.

„To je ta potíž s vnitřním zrakem,“ řekla po chvilce. „Člověk vidí, co se stane v budoucnosti, ale neví, co to znamená. Viděla jsem budoucnost. Viděla jsem kočár vykouzlený z velké dýně. A to je přece nemožné. A s tím kočárem jely myši proměněné ve sloužící, což je velmi nepravděpodobné. A pak tam bylo něco o hodinách, které tlučou půlnoc, a o skleněném střevíci. A to všechno se stane. Protože tak se příběhy odvíjejí. Nakonec jsem si pomyslela: Znám jisté lidi, a ti dokážou přinutit příběhy, aby fungovaly po jejich.“

Znovu si povzdechla. „Přála bych si, abych do té Genovy mohla zajet sama. Teplo by mně udělalo dobře. A ke všemu ještě bude Tlusté úterý. Za starých časů jsem do Genovy jezdila na Tlusté úterý rok co rok.“

Rozhostilo se ticho plné očekávání.

Pak řekl SmrN: NEMÁ TO PŘEDPOKLÁDÁM ZNAMENAT, ŽE MĚ ŽÁDÁTE, ABYCH VÁM SPLNIL PŘÁNÍ?

„To určitě! Nikdo neplní přání kmotřičkám sudičkám.“Desideráta se znovu kamsi zahleděla svým vnitřním zrakem apokračovala jakoby spíš pro sebe. „Vidíte? Musím dostat do Genovy ty tři. Musím je tam dostat, protože jsem je tam viděla. Musí ale být všechny tři. A s lidmi, jako jsou ony, to není nijak snadné. Musím použít hlavologii. Musím je nějak přinutit k tomu, aby

16


se tam vypravily dobrovolně. Řekněte Esme Zlopočasné, ženěkam musí jet, a ona tam nepojede právě proto. Takže jí musíte

říct, aby tam za žádnou cenu nejezdila, a rozběhne se tam i po

rozbitém skle. Tak už to s rodinou Zlopočasných chodí, víte?

Nikdy nevědí, kdy jsou poraženi.“

Zdálo se, že jí najednou přišlo něco k smíchu.

„Ale jeden člen té rodiny se to teM konečně bude muset naučit.“

SmrN mlčel. Jak si Desideráta uvědomila, z jeho pohledu byla prohra něco, s čím se nakonec setkal každý.

Dopila svůj čaj. Pak vstala, s určitou obřadností si nasadila svůj špičatý klobouk a kulhavým krokem vyšla zadními dveřmi ven.

Nedaleko domu byla ve skupince stromů vykopaná hluboká podlouhlá jáma, do které někdo ohleduplně spustil krátkýžebřík. Slezla do jámy a s menšími obtížemi vystrčila žebřík nahoru na trávu. Pak si lehla. Pak si sedla.

„Pan Rohovec, ten troll dole na pile, dělá překrásné rakve, pokud vám samozřejmě nevadí borovice.“

SPOLEHNĚTE SE, ŽE TO POVEDU V PATRNOSTI.

„Dohodla jsem se s pytlákem Říhou, aby mi vykopal tuhle jámu,“ pokračovala plynule v řeči, „a až půjde z lesa, tak se tady zastaví a zasype ji. Mám ráda všechno v pořádku. Takže vzhůru tou cestou bílou, úvozem podle černých skal, mistře!“

COŽE? AHA. SLOVNÍ OBRAT.

Pozvedl kosu.

Desideráta Dutá odešla na věčný odpočinek.

„No prosím,“ prohlásila. „Tak zatím to bylo snadné. Jak to asi bude pokračovat?“

A teM jsme v Genově. Kouzelné království. Diamantovéměsto. ŠNastná země.

Ve středu města stojí mezi dvěma zrcadly žena a pozoruje, jak se její obrazy odrážejí do nekonečna.

17


Obě zrcadla se nacházejí ve středu osmiúhelníkuzhotoveného ze zrcadel, stojícího pod otevřenou oblohou na vrcholkunejvyšší věže paláce. Objevovalo se tady tolik odrazů, že bylonesmírně obtížné rozeznat, kde končí zrcadla a začíná skutečný člověk.

Jmenovala se lady Lilith de Tempscire, přestože běhemsvého dlouhého, událostmi nabitého života slyšela na mnohojiných jmen. A bylo tady něco, co si někteří lidé neuvědomí za celý život, ale co si ona uvědomila velmi záhy. Jestliže to na tomhle světě chcete někam dotáhnout – a ona se hned nazačátku rozhodla, že to dotáhne tak daleko, jak daleko to půjde –, nelpíte na jménech a čerpáte sílu všude, kde je to jen trochu možné. Pohřbila tři manžely a alespoň dva z nich už byli v té chvíli mrtví.

Taky musíte hodně cestovat. Měňte země a jména, a pokud to vezmete správně do ruky, není pro vás svět nic než bezmocný měkkýš. Tak například na to, aby se stala lady, jí stačilo ujet pouhých sto šedesát kilometrů.

TeM už byla ochotná urazit jakoukoliv vzdálenost...

Obě hlavní zrcadla byla postavena proti sobě, ale ne docela. Stála mírně posunutá, takže se Lilith mohla podívat přesrameno a pozorovat, jak její mnohočetný obraz ubíhá vnitřnímvesmírem zrcadla.

Cítila, jak se vlévá sama do sebe a zmnožuje se díkynekonečným odrazům.

Když si Lilith povzdechla a vykročila z Vesmíru mezizrcadly, stalo se něco úžasného. Její obrazy, podobné trojrozměrným stínům, v zrcadlech ještě nějakou dobu setrvaly a teprve pak začaly pomalu mizet.

Tak... Desideráta umírá. Ta přebytečná stará hlupačka. Do všeho chtěla mluvit. Zaslouží si smrt. Ta stará nikdynepochoila, jakou moc vlastně ovládá. Patřila k lidem, kteří měli strach dělat dobro, aby tím náhodou někomu neublížili. Tihle lidéberou věci tak vážně, že dostávají morální zácpu, když mají splnit přání byN jediného mravence.

18


Lilith se z vrcholu věže rozhlédla po městě a krajině zahradbami. Výborně, takže teM už jí konečně nebude nic překážet. Ta hloupá vúdú ženská v močálech představuje pouhou malouneříjemnost, protože ničemu nerozumí.

Takže teM už nic nestálo Lilith v cestě k tomu, co milovala ze všeho nejvíc.

Ke šNastnému konci.

Sabat na vrcholku hory se zatím poněkud uklidnil.

Umělci a spisovatelé měli vždycky poněkud přehnanépředstavy o tom, co se na takových sabatech děje. To vyplývá z toho, že většina z nich zbytečně dlouho pobývala v malýchnevětraných místnostech se zataženými závěsy, místo aby se šliproběhnout na čerstvý vzduch.

Tak například je tady ten nahatý tanec. V průměrnýchzeměpisných šířkách a při normální teplotě byste našli jen několik nocí, kdy byste mohli tančit o půlnoci neoblečení, a tonemluvíme o ostrých kamenech, trnech a zatoulaných ježcích.

Pak se mluví o bozích s hlavou kozla. Většina čarodějek vbohy nevěří. Vědí samozřejmě, že bohové existují. Občas s nimi dokonce přicházejí tak nebo onak do styku. Jenže na ně nevěří. Na to je znají příliš dobře. Je to, jako kdyby měly věřit napošNáka.

Dále je tady otázka jídla a pití – hadi, štíři a tak dále. Ve skutečnosti si čarodějky na takové věci ani v nejmenšímnepotrpí. To nejhorší, co byste při jejich stolování mohli objevit, je pravděpodobně zvyk některých starších čarodějek milujících perníčky namáčet si je do čaje tak sladkého, že by v něm zůstala stát lžička. Možná byste se otřásli, kdybyste zjistili, že když se jim zdá čaj příliš horký, upíjejí ho dokonce z talířků. Častokrát svou činnost navíc doprovázejí zvuky, které si běžně spojujeme s levnějšími systémy odpadního potrubí. Možná že takové žabí stehýnko, nebo něco podobného, by přece jen bylo o něcopřijatelnější.

19


Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) namnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit.

A nakonec si vezměte sabaty samotné. Naše průměrnáčarodějka není od přírody tvorem skupinovým, rozhodně ne tam, kde jsou zúčastněny ostatní čarodějky. Dochází ke srážkámdominantních osobností. Přestože nevytvářejí žádné skupiny, existuje mezi nimi určitý počet skupinových náčelnic. Základní nepsaný zákon čarodějnictví praví: „Nedělej, co chceš, dělej, co říkám.“ Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna. Čarodějky se obvykle scházejí jen tehdy, když už se tomu nemohou vyhnout.

Jako teM.

Rozhovor, který začal u Desiderátiny nepřítomnosti, secelkem pochopitelně stočil k stoupajícímu nedostatku čarodějek.*

„Cože, nikoho?“ říkala právě Bábi Zlopočasná.

„Nikoho,“ přikývla Kmotra Vařbujónová. „Řekla bych, že to je tedy hrozné,“ zabručela Bábi Zlopočasná. „Přímopohoršující.“

„Jakže?“ nastavila ucho prastará Babička Stěhovalová.

„Říká, že je to pohoršující!“ křikla jí do ucha KmotraVařbujónová. * Pozn. autora: Desideráta zaslala via Babička Stěhovalová lístek,

kterým žádala, aby byla omluvena za příčinou toho, že bude mrtvá.

Vnitřní zrak vám umožňuje zorganizovat si dokonale svéspolečenské záležitosti.

20


„Jakže?“

„Není tady žádné děvče, které by po ní převzalo živnost! Jako že by nastoupilo na Desiderátino místo!“

„Oh.“

Význam právě odeznělého prohlášení se pomalu vstřebával.

„Jestli některá nechcete škraloup, ráda si ho vezmu,“ zazněl do ticha hlas Stařenky Oggové.

„Něco takového se za našich mladých dnů nemohlopřihodit,“ pokračovala v rozhořčených úvahách Bábi Zlopočasná. „Jen na téhle straně hor bylo bůhví kolik čarodějek. To ovšem bylo samozřejmě ještě předtím, než začaly všechny tyhle –“ mávla pohrdavě rukou, „– zábavy. Dneska každý myslí jen na zábavy.My, když jsem byla mladé děvče, jsme nikdy nepořádaly takovéhle zábavy. Na to nebyl čas.“

„Tempo rámus tentur,“ prohlásila Stařenka Oggová.

„Cože?“

„Tempo rámus tentur. To znamená jako, že tehdy bylo tehdy, a teM je teM,“ odpověděla Stařenka.*

„Nepotřebuju nikoho, aby mi to vysvětloval, Gyto Oggová. Já poznám, kdy je teM.“

„Musíš jít s dobou.“

„To bych tedy nevěděla proč. Nevidím jediný důvod, proč bych –“

„Takže to vypadá, že si budeme muset znovu upravithranice,“ vskočila jí do řeči Kmotra Vařbujónová.

„No, to já nemůžu,“ ohradila se okamžitě Bábi Zlopočasná. „Už se starám o tři vesnice. Moje koště pomalu ani nestačí vychladnout.“

„No dobrá, jenže když teM zemřela Desideráta Dutá, je nás na to málo,“ trvala na svém Kmotra Vařbujónová. „Já vím, že * Pozn. překl.:Stařenka Oggová přetéká klasickou moudrostí .Použi-

la část prastarého citátu „Tempora mutantur, nos et mutamur in

illis“, tedy „Časy se mění a my s nimi“.

21


už toho moc nezastala, tím spíš, že měla ještě to druhézaměstnání, ale byla tam. A o to právě jde. Aby tam někdo byl. To je

přece to, proč se tomu říká místní čarodějka.“

Čtyři čarodějky zachmuřeně zíraly do ohně. Tedy přesněji řečeno tři z nich. Stařenka Oggová, která se na většinu věcídívala z té lepší stránky, si napíchla na zelenou větévku krajíček chleba a dělala si nad ohněm topinku.

„V Proutěných SíNovicích mají mága,“ zamyslela se najednou Kmotra Vařbujónová. „Když tenkrát odešla Tetka Hopčiperná, poslali si místní do Ankh-Morporku pro mága. Je to skutečný mág. Má hůl. Má tam pracovnu a bůhví co a na dveřích mámosaznou cedulku s nápisem. Je na ní napsáno ,Mág‘.“

Čarodějky si povzdechly.

„Paní Připalníková to už má taky za sebou,“ pokývala hlavou Kmotra Vařbujónová. „A Baběnka Obracelová jakbysmet.“

„Vážně? Stará Mabel Obracelová? Ta taky?“ vyletěloStařence Oggové užasle z úst spolu s deštěm drobečků. „Kolik jívlastně bylo?“

„Sto devatenáct,“ odpověděla jí Kmotra Vařbujónová. „Ale já jí vždycky říkala ,lozit po horách, to není nic pro ženskou ve tvém věku‘, jenže myslíte, že mě poslechla?“

„Někteří lidé už jsou prostě takoví. Tvrdohlaví jako mezci,“ přikývla Bábi Zlopočasná. „Řekněte jim, že nesmějí to nebo ono, a nedají pokoj, dokud to nezkusí.“

„No, já dokonce slyšela její poslední slova,“ pochlubila se Kmotra.

„A co řekla?“ zajímala se Bábi.

„Pokud si to dobře pamatuju, tak to bylo ,ale do prkenný vohrady‘,“ odpověděla Kmotra.

„Jo, to je přesně ten způsob, jak by si to byla přála,“zamyslela se Stařenka Oggová. Ostatní čarodějky souhlasněpokyvovaly hlavami.

„Víte... mám strach, aby to nebyl soumrak čarodějek v horách Beraní hlavy,“ ozvala se po nějaké chvíli Kmotra Vařbujónová.

22


Čarodějky znovu upřely zasmušilé pohledy do ohně.

„Nepřinesla náhodou některá z vás ibiškové žužu?“přerušila za dalších pár minut jejich mlčení s nadějí v hlase Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se rozhlédla po sestrách čarodějkách.Kmotru Vařbujónovou nesnášela, protože ta měla na opačné straně hor školu, kde získala ten ošklivý zvyk, že když ji někdovyprovokoval, vzdorovala mu velmi logickými argumenty. A Babička Stěhovalová byla pravděpodobně ta nejneschopnější věštkyně v dějinách věštectví. Se Stařenkou Oggovou Bábi taky nemohla ve všem souhlasit, i když to vlastně byla její nejlepší přítelkyně.

„A co takhle mladá Magráta?“ nadhodila najednou Babička Stěhovalová s nevinným výrazem. „Její obvod má velký kushranic společných s Desiderátiným obvodem. Možná že by simohla přibrat nějaký ten kousek navíc?“

Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová si vyměnily pohledy.

„VždyN ta to má v hlavě trochu pomotané,“ řekla nakonec Bábi.

„No tak, Esme, nepřeháněj,“ mírnila ji Stařenka Oggová.

„No, já tomu říkám pomotané,“ trvala na svém Bábi.„Nevykládej mi, že všechny ty její řeči o nějakém podivnémpříbuzenství a o tom, kým z rodiny by vlastně chtěla být,nenaznačují, že to v hlavě nemá trochu pomotané.“

„Ale ona přece nikdy nic tak divného neříkala,“ nedala se

Stařenka Oggová. „Tvrdila jen, že by chtěla být především sama

sebou a –“

„No vždyN to povídám,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná. „Já jí

řekla: Simplicity Česneková byla tvoje matka, AramintaČesneková tvoje babička. Jolanda Česneková je tvoje teta a ty jsisvoje... ty jsi svoje já.“

Pak se opřela o kmen stromu za zády se spokojeným výrazem

člověka, který právě vyřešil všechno, co by se někomu ve spojení

s osobní krizí mohlo zdát nejasné.

„Jenže ona stejně neposlouchá,“ dodala.

23


Kmotra Vařbujónová nakrčila čelo.

„Magráta?“ prohlásila zamyšleně. Pokusila si v duchupředstavit nejmladší čarodějku hor Beraní hlavy a vybavila se jí – no ne právě tvář, ale jen jakýsi výraz beznadějné dobré vůle svodovýma očima, nejasný obrys těla podobného hoblovanému prknu a vlasy zcuchané jako kopka sena po bouři. Neúnavná pracovnice na poli dobrých činů. Neustále starostlivá austaraná. Typ osoby, která zachraňuje holátka vypadlá z hnízda apláče, když pojdou, což je ovšem úloha, kterou laskavá MatkaPříroda malým ptáčatům vypadlým z hnízda určila.

„No, nezdá se mi, že by to bylo zrovna pro ni,“ zavrtělanakonec hlavou.

„A taky řekla, že se musí naučit být mnohem asertivnější,“ ušklíbla se Bábi.

„No, na tom není nic špatného,“ rozveselila se Stařenka. „Být čarodějkou znamená hlavně ovládnout umění asertivity.“

„Já přece nikdy neřekla, že je na tom něco špatného. Můžeš být tak asertivní, jak chceš, to říkám já, dokud ovšem nejsi nasertivní a děláš, co se ti řekne.“

„Neškrabte si to a ono se vám to za nějaký ten den zahojí,“ prohlásila Babička Stěhovalová.

Ostatní tři čarodějky se k ní obrátily pro případ, že by řekla ještě něco. Po chvíli bylo jasné, že se to nestane.

„A taky vede ty – co to vede, Gyto?“ pokračovala Bábi.

„Kurzy sebeobrany,“ odpověděla Stařenka.

„No ale vždyN je to čarodějka!“ užasla Kmotra Vařbujónová.

„Já jí to taky říkala,“ přikývla Bábi Zlopočasná, která celý život kráčela beze strachu místy plnými banditů a divoké zvěře, s jistotou, že ani noční temnota horského pralesa nemůžeskrývat nic, co by bylo strašnější než ona sama. „Ona mi na toodověděla, že to není důležité. Že to není důležité! To mi na to řekla.“

„On jí tam stejně nikdo nechodí,“ uklidňovala ji Stařenka Oggová.

24


„Já si myslela, že se provdá za krále,“ nadhodila Kmotra

Vařbujónová.

„To si myslel každý,“ souhlasila Stařenka. „Jenže znášMagrátu. Je otevřená myšlenkám. Prostě si dá všechno nakukat. TeM prostě tvrdí, že odmítá být sexuálním objektem.“

Všechny se nad tím zamyslely. Nakonec se ozvala Kmotra Vařbujónová a řekla pomalu, tónem někoho, kdo se vynořuje z hlubin užaslého pochopení: „Ale vždyN ona nikdy sexuálním objektem nebyla.“

„Já vám můžu jen s radostí říct, že ani nevím, co to sexuální objekt vlastně je,“ prohlásila Bábi Zlopočasná pevně.

„Já jo,“ rozzářila se Stařenka Oggová.

Jako na povel se k ní otočily tři hlavy.

„Náš Štěpán kdysi jeden přivezl z cizozemských krajů.“

Pohledy se ani nezachvěly.

„Bylo to hnědé, mělo to na sobě korálky a nahoře dvě malé dírky, aby se tam dal protáhnout provázek.“

Pohledy se neodvracely.

„No, on o tom tvrdil, že je to, co jste říkaly,“ dodávalaStařenka.

„Já si myslím, že mluvíš o symbolu plodnosti,“ snažila se jí Kmotra Vařbujónová zbytečně pomoci z rozpaků.

Bábi zavrtěla hlavou.

„Podle toho, jak jsi to popsala, se mi zdá, že se to Magrátě vůbec nepodobá –“ začala Bábi.

„A netvrMte mi, že to vážně stojí celou pětku,“ prohlásila rezolutně stará Babička Stěhovalová, která, jak se zdálo, řešila své problémy v jiném čase a na jiném místě.

Nikdo nikdy nebyl s to odhadnout v jakém a kde.

Bylo to jedno z rizik, která s sebou nesl dar vnitřního zraku. Lidská mysl není navržena tak, aby se vrhala dopředu a zase dozadu po té mocné dálnici času a může se stát, tak jako v tomto případě, že se utrhne ze svého stálého kotviště, pomalu bloudí sem a tam a jen příležitostně se vrátí do přístavu, který je jí ze

25


všeho nejpovědomější. Babička Stěhovalová byla prostě časově

nezaostřená. To znamená, že když jste s ní mluvili v srpnu,pravděpodobně vám naslouchala v dubnu. Nejlepší způsob, jak se

s ní dorozumět, bylo říci jí něco teM a doufat, že na to zareaguje,

až její mysl příště poputuje kolem.

Bábi pokusně zamávala Babičce rukou před nevidoucíma očima.

„Už je zase ta tam,“ řekla.

„No, jestli to tedy nemůže vzít Magráta, je tady MilčaFajnadějná, víte, ta z Dílů,“ řekla Kmotra Vařbujónová. „Toděvče umí vzít za práci. A když dovolíte, šilhá ještě víc nežMagráta.“

„No, na tom není nic špatného. Když čarodějka šilhá, může jí to být jenom k dobru,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

„Jo, jenže to taky musí umět využít,“ zabručela Stařenka Oggová. „Stará Gerta Šimůnková taky šilhala a pamatujete si? Všechna zlá zaříkadla vždycky vrhala na špičku vlastního nosu. Lidi si nesmějí myslet, že můžou klidně namíchnout čarodějku, protože ta si pak prostě zamumlá sama pro sebe několik kleteb a upadne jí vlastní nos. To nesmíme dovolit!“

Znovu se všechny zahleděly do ohně.

„Předpokládám, že Desideráta si nezvolila svou nástupkyni sama?“ řekla Kmotra Vařbujónová.

„To by tak nějak nešlo,“ zavrtěla hlavou Bábi Zlopočasná. „Takhle se to u nás nedělá.“

„Já vím, ale Desideráta tady žila přece jen tak jakonapřeskáčku. Víte, kvůli tomu zaměstnání, myslím. VždyN byla pořád někde v cizích krajích.“

„Já nemám cizí kraje ráda,“ zabručela Bábi.

„Ale v Ankh-Morporku jsi byla,“ upozornila ji opatrněStařenka. „To je taky cizí kraj.“

„Ne, to tedy není. Jenom je to strašný kus cesty odsud. To vůbec není totéž jako cizí kraj. Cizí kraj je tam, kde na tebehuhlají v nesrozumitelném jazyce, cpou do sebe různé podivné blafy

26


a uctívají, abys věděla, předměty,“ odsekla jí Bábi Zlopočasná,

tato diplomatka dobré vůle. „Cizí kraj může být i někdenedaleko, zvlášN když si nedáš pozor. Fí,“ dodala zamyšleně. „VždyN

ona si z těch cizích krajů mohla přivézt prakticky cokoliv.“

„Kdysi mi přivezla moc hezký modrobílý talíř,“zavzpomínala Stařenka Oggová.

„To je ono,“ napadlo najednou Kmotru Vařbujónovou.„Někdo by měl zajít do její chalupy a porozhlédnout se tam. Měla tam dost hezkých věcí. Je to hrozné pomyšlení, představit si, že by tam vlezl nějaký lump a vyraboval to.“

„Já si nedovedu představit, že by se nějaký lump odvážil vloupat čarodějce do –“ začala Bábi, ale najednou zmlkla, jako když utne.

„No, vlastně ano,“ pokračovala najednou až podezřelekrotce. „To je skvělý nápad. Já na to dohlédnu sama.“

„Nedělej si s tím starosti, Esme, já tam klidně zaskočím,“ prohlásila dost vehementně Stařenka Oggová, kterou, jak se zdálo, také něco napadlo. „Mám to přímo na cestě domů, žádný problém.“

„Ale ty se přece potřebuješ dostat kvůli rodině domů co nejdříve,“ ozvala se Bábi. „Nezdržuj se. Pro mě je to maličkost.“

„Ale to přece není žádné zdržování,“ odpověděla jí Stařenka Oggová.

„Proč by ses měla ve svém věku zbytečně trmácet kus cesty,“ usmála se nakysle Bábi Zlopočasná.

Chvilku na sebe upřeně zíraly.

„No, já nevím, proč se tak dohadujete,“ přerušila je Kmotra Vařbujónová. „Nebylo by lepší, kdybyste tam zašly spolu, místo abyste se tady zbytečně hádaly?“

„Zítra ráno mám nějakou práci,“ odpověděla Bábi. „Cotakhle po obědě?“

„Dobrá,“ přikývla Stařenka Oggová. „Sejdeme se přímo u ní. Hned po obědě.“

„Kdysi jsme taky jeden měli, ale ten kousek, který jsiodšrou>27


bovala, upadl a ztratil se,“ uzavřela celou diskusi BabičkaStěhovalová.

Pytlák Říha vhodil do jámy poslední lopatu hlíny. Cítil, že by měl říci pár slov.

„Takže to bysme měli,“ prohlásil.

Patřila v každém případě k těm slušným čarodějkám,pomyslel si, když se vracel ranním šerem k domku. Některé z těch ostatních – i když to jsou jistě úžasné ženy, dodával v duchuspěšně, ty nejskvělejší, jakým se může člověk v životě vyhnout – byly přece jen trošku příliš panovačné. Paní Dutá byla vždycky ochotná vyslechnout, politovat, a někdy dokonce i pomoci.

Na kuchyňském stole ležel tenký podlouhlý balíček, malá hromádka mincí a obálka.

Otevřel obálku, přestože nebyla adresována jemu.

Uvnitř byla menší obálka a kus popsaného papíru.

Na papíře bylo napsáno: Dobře tě vidím, Alberte Řího. Doruč ten báklíček a opálku, a esli se jenom pokusíš nasísnout dovnitř, stane se ti něco opravdu hrosného. Jáko profousionální kmotříčka soudička nesmim nikoho proklíst, ale můžu tipředovědět, že by to asijc zachrňovalo, že tě pokusí vteklý vlk a tvoje noha prozelená a zmodročerná a pak ti upadne pryč. A neptej se mě, jakvá že to vím, a ani nemůžeš, páč sem mrtvá. Spostravem Desideráta.

Balíček bral se stolu s pevně zavřenýma očima.

V mocném magickém poli Zeměplochy cestuje světlo velmi pomalu, což znamená, že stejně pomalu cestuje i čas. Jak říká Stařenka Oggová, když je v Genově svačina, tady je úterý...

Jenže v Genově právě svítalo. Lilith seděla ve své věži,používala zrcadlo a vysílala svůj odraz, aby se rozhlížel světem. Pátrala a hledala.

Kdekoliv se zatřpytil hřeben vlny, kdekoliv se leskla ledová plocha, kdekoliv bylo zrcadlo nebo se světlo odráželo od vodní

28


hladiny, mohla vyhlédnout ven a podívat se kolem.Nepotřebovali jste kouzelné zrcadlo. Stačila jakákoliv zrcadlová plocha,

když jste věděli, jak ji použít. A Lilith, třpytící se silou milionů

odrazů, to dobře věděla.

Kdesi hluboko v ní hlodala drobná pochybnost. Desideráta se toho nejspíš zbavila. Ona už byla taková. Svědomitá. A asi to dala té hloupé holce s vodnatýma očima, která ji občasnavštěvovala v domku, té, co nosila lacinou bižuterii a neměla ten nejmenší vkus v oblékání. Hrozný typ.

Jenže Lilith si chtěla být jistá. Nebyla by tam, kde dnes byla, kdyby si nebyla jistá dnes a denně.

V kalužích a oknech po celém Lancre se vždy na okamžik zjevila Lilithina tvář a pak se přesouvala dál...

A teM přišlo ráno i do Lancre. Pralesem táhly podzimní mlhy.

Bábi Zlopočasná otevřela zadní dveře Desiderátina domku. Nebyly zavřené. Jediný návštěvník, kterého Desiderátaočekávala, byl takové povahy, že by ho zámek stejně nezadržel.

„Dala se pohřbít vzadu na zahradě,“ ozval se jí hlas za zády. Byla to Stařenka Oggová.

Bábi uvažovala o dalším tahu. Jakmile by poukázala na to, že Stařenka přišla do domku mnohem dřív s úmyslem prohledat ho, dočkala by se reakce v podobě dotazu, co tady pak v tuhle ranní hodinu dělá sama Bábi. Kdyby měla dost času, jistě by si dokázala vymyslet něco, co by znělo logicky. Za těchto okolností se však zdálo, že bude nejjednodušší dělat, jako že je všechno v naprostém pořádku.

„No ano,“ odpověděla proto klidně, „ona Desideráta byla svým způsobem skutečně až úzkostlivě pečlivá.“

„No, já myslím, že to bylo tou její prací,“ souhlasila Stařenka Oggová, protlačila se kolem Bábi a pátravě se rozhlédla pokojem. „V takovém zaměstnání musíš vést v patrnosti spoustu věcí anesmíš je pouštět ani na chvilku ze zřetele. Fuj! To je ale velká kočka!“

29


„To je lev,“ poučila ji Bábi Zlopočasná a vrhla pohled na vycpanou lví hlavu nad krbem.

„To tedy musel zvenčí narazit do té zdi pěknou rychlostí, když prošel hlavou až do obýváku,“ naklonila Stařenka Oggová hlavu ke straně.

„Někdo ho zabil,“ odpověděla napůl úst Bábi Zlopočasná a začala prohlížet místnost.

„No bodejN,“ přikývla s pochopením Stařenka Oggová.„Kdybychjáviděla, že se mi něco takového pokouší prohlodat stěnou do baráku, utloukla bych to pohrabáčem.“

Neexistuje nic takového jako typický dům čarodějky, ale jestliže bychom chtěli popsat netypický dům čarodějky, byl by to tenhle. Kromě mnoha vycpaných zvířecích hlav seskleněnýma očima byly stěny pokryty policemi s knihami a množstvím akvarelů. Ve stojánku na deštníky stálo domorodé kopí.Namísto mnohem obvyklejší keramiky a kameniny stály na prádelníku cizokrajně vyhlížející mosazné nádoby a jemný modravýporcelán. Na celém místě nebylo vidět jedinou suchou květinu, zato bylo po celém pokoji množství knih, z nichž většina bylavyplněna drobným, úhledným Desiderátiným rukopisem. Celý stůl byl pokryt čímsi, co pravděpodobně byly mapy, nakreslené s největší pečlivostí.

Bábi Zlopočasná neměla mapy ráda. Měla instinktivní pocit, že se v nich zem prodává příliš lacino.

„No, je vidět, že se opravdu zmohla,“ ozvala se Stařenka Oggová, zvedla jemně vyřezávaný vějíř ze slonoviny a začala se jím koketně ovívat.*

„No, ona to měla dost snadné,“ řekla Bábi a otevřela několik zásuvek, do kterých nahlédla. Přejela prsty po římse krbu azkoumavě se na ně podívala. * Pozn. autora:Stařenka Oggová samozřejmě neměla nejmenší zdání

o tom, co to taková koketa je, i když by pravděpodobně zkusila

hádat.

30


„Taky si mohla udělat chvilku čas a přejet krb prachovkou,“ zabručela nepřítomně. „Já bych si nedovolila umřít a nechat svůj dům v takovém stavu.“

„Zajímalo by mě, kde nechala... vždyN víš... to?“ prohlásila Stařenka, která právě otevřela dvířka velkých stojacích hodin a nahlížela dovnitř.

„StyM se, Gyto Oggová,“ zvýšila Bábi hlas. „Nejsme tady proto, abychom hledaly tamto.“

„Samozřejmě, že ne. Jen mě to tak napadlo... “ Stařenka Oggová se nenápadně postavila na špičky a pokoušela senahlédnout na skříň.

„Gyto! StyM se! Běž a udělej nám hrnek čaje!“

„Hm, no dobrá.“

Stařenka Oggová s nesrozumitelným brumláním zmizela vkuchyni. Za několik vteřin odtamtud dolehlo do obývacíhopokoje skřípění ruční pumpy na vodu.

Bábi Zlopočasná nenápadně přešla ke křeslu a bleskovým pohybem zašmátrala pod polštáři.

Z vedlejší místnosti sem dolehlo jakési podivné klepání. Spěšně se narovnala.

„Neřekla bych, že by to mohlo být pod výlevkou,“ zavolala.

OdpověM Stařenky Oggové byla nesrozumitelná.

Bábi chvilku vyčkávala a pak se rychle přesunula k velkému krbu. Naklonila se a začala rukou šmátrat uvnitř.

„Hledáš něco, Esme?“ ozval se jí Stařenčin hlas přímo za zády.

„Je to hrozně zanesené, samé saze,“ odpověděla Bábi arychle se narovnala. „Hrůza.“

„Takže to není ani tam nahoře?“ zacukrovala StařenkaOggová sladce.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš.“

„No, přede mnou se přetvařovat nemusíš. Každý přece ví, že to měla,“ rozhodla se Stařenka Oggová řešit věci přímo. „Patří to k jejímu zaměstnání. VždyN prakticky vzato, to je to zaměstnání.“

31


„Nó... dobrá, řekněme, že jsem se na to chtěla jenompodívat,“ připouštěla váhavě Bábi Zlopočasná. „Jen tak si to chvíli podržet v ruce. Ani mě nenadlo, že bych to mohla použít. Nikdy bych žádnou z těch věciček nepoužila. VždyN jsem je v životěviděla sotva jednou nebo dvakrát. Ono už jich dneska tolik není.“

Stařenka Oggová přikývla. „To je tím, že není k sehnání to pravé dřevo.“

„Myslíš, že se s ní dala pohřbít?“

„Neřekla bych. Já bych se s ní rozhodně pohřbít nedala. Taková věc – to je velká zodpovědnost. No, vždyN sama víš, že by stejně pohřbená nezůstala. Taková věc chce být používaná. Chřestila by ti celý ten čas v rakvi. VždyN víš, jaké jsou s nimi potíže.“

Pak se trochu uvolnila. „Tak já připravím věci na čaj,“ usmála se, „a ty zatop.“

Pak znovu zmizela v kuchyni.

Bábi Zlopočasná se natáhla na krbovou římsu pro sirky a pak si uvědomila, že tam žádné nebudou. Desideráta vždycky říkala, že je příliš zaměstnaná, než aby se v domě obešla bez magie. I prádlo se jí pralo samo.

Bábi sice neschvalovala, když se magie používala k domácím pracím, ale nebyla právě naložená a navíc toužila po čaji.

Hodila na ohniště několik polen a chvilku se na ně zachmuřeně dívala s takovým výrazem, že dřevo zakrátko vzplálo studem.

A právě v té chvíli si Bábi všimla látkou zahaleného zrcadla.

„Zakrývala ho?“ zavrtěla zamyšleně hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že by se stará Desideráta bála bouřky.“

Stáhla látku.

Upřela pohled do zrcadla.

Jen málo lidí na světě se dokázalo ovládat lépe než Bábi Zlopočasná. Její sebeovládání bylo pevné jako prut lité oceli. A asi stejně ohebné.

Jedinou ranou rozbila zrcadlo.

***

32


Lilith, sedící uprostřed svých zrcadel, se prudce narovnala.

Ona?

Tvář byla samozřejmě jiná. Starší. Bylo to přece tak dávno. Ale oči se nemění a čarodějky se pokaždé nejdříve dívají do očí.

Ona!

Magráta Česneková, čarodějka, právě také stála předzrcadlem. V jejím případě ovšem šlo o zrcadlo naprostonekouzelné. Tohle bylo stále ještě v celku, ale jednu či dvakrát už mělo opravdu namále.

Zamračila se na svůj obraz a pak si znovu přečetla malýletáček vytištěný z laciného dřevořezu. Přišel včera.

Pomalu a tiše vytvořila rty několik slov, pak se narovnala, napřáhla před sebe ruce se sevřenými nataženými prsty, zuřivě udeřila do vzduchu a vykřikla: „HAAaaiiiiíííhh! Hm.“

Magráta by byla první, kdo by přiznal, že má otevřenou mysl. Její mysl byla otevřená jako pole, jako nebe. Žádná mysl by nedokázala být otevřenější, alespoň ne bez speciálníhochirurgického zákroku. A Magráta neustále čekala, co její mysl naplní.

Zatím ji neustále zaplňovalo hledání vnitřního klidu,vesmírné rovnováhy a skutečné podstaty Bytí.

Když lidé říkají „zničehonic se mi v hlavě objevil nápad“, není to jen slovní obrat. Vesmírem neustále prolétá syrováinspirace v podobě droboučkých částic samonosných myšlenek. K hlavám, jako je Magrátina, jsou přitahovány stejně jako voda k jámě v poušti.

Všechno moje neštěstí spočívá v tom, že matka neuměla pořádně psát, pomyslela si Magráta. Pečlivý a milující rodič by jistě napsal Margareta správně. Pak by jí mohli říkat Maggie nebo Peggy*, jedním z těch klidných, robustních jmen plných * Pozn. překl.: Peggy jsou krácené verze jména Margareta, česky

Markéta .Koneckonců ono to mezi Josefem a Pepíkem taky není

úplně jasné.

33


solidní spolehlivosti. Jenže se jménem Magráta toho mocnenaděláte. Znělo spíš jako jméno něčeho, co žije v noře pod

břehem řeky a při každé záplavě to vyplaví voda.

Už ji napadlo, že si ho změní, ale kdesi hluboko v srdcivěděla, že by to nepomohlo. I kdyby se přejmenovala na Chloe nebo Izabel, uvnitř by neustále zůstala Magrátou. Ale bylo by hezké to zkusit. Bylo by hezké nebýt Magrátou, i když třeba jen na pár hodin.

A právě myšlenky, jako jsou tyhle, často přivedou lidi krozhodnutí vydat se cestou, na které by poznali Sebe Samé. Jedna z prvních věcí, které se Magráta naučila, byla, že by bylonemoudré říci o hledání Sebe Samé Bábi Zlopočasné, která simyslela, že emancipace, to jsou ženské stesky, o kterých by senemělo mluvit před muži.

Stařenka Oggová projevovala větší pochopení, i když měla sklony komentovat Magrátiny snahy poznámkami, kteréMagrátě často připadaly jako dvojsmyslné, přestože to tak nebylo. Stařenka vůbec nevěděla, co to dvojsmysl je, naopak, občas měla co dělat, aby v Magrátině zmateném vyprávění našla vůbec nějaký smysl, a když se jí to podařilo, byla na to příslušně pyšná.

Krátce řečeno, Magráta došla k názoru, že její snaha naučit se něco od starších čarodějek je marná, a proto rozhodila sítě jinam. Úplně jinam. Ona si vlastně nedokázala ani uvědomit, jak jiné může ono jinam být.

Je to zvláštní věc s těmi odhodlanými hledači moudrosti, protože bez ohledu na to, co jsou zač a odkud pocházejí,vždycky hledají tu moudrost, která se ukrývá někde daleko. Moudrost je totiž jedna z věcí, které vypadají tím větší, čím dále jsou.* * Pozn. autora: Tady bych rád uvedl příklad paní Kosmopilíkové,

osoby velmi populární mezi mladými lidmi, žijícími vysoko vhorách Beraní hlavy, v pásmu věčného sněhu .Oni mladí lidé pohrdají

výroky a moudrostí svých vlastních starších, což jsou kněží, odění

v šafránová roucha a s modlitebními mlýnky v rukou .Mladí lidé

34


Magráta věděla, že její cestu předurčuje znamení Škorpiona, které jí zaručuje vesmírný soulad, vnitřní jednotu a schopnost zasadit soupeři tak silný úder do ledvin, že mu vyletí ušima. Rozhodla se, že se touto předurčenou cestou vydá.

Jenže tady byly jisté potíže. Autor spisku, který právěstudovala, velký mistr Lobsang Kol-Ike, žil, jak se zdálo podle adresy, v Ankh-Morporku. To jí ovšem nepřipadalo jako to správnésídlo kosmické moudrosti. A kromě toho, na lístku sice bylomnoho moudrých úvah o tom, proč by Cesta neměla být zneužívána k útoku, ale naopak jen k míru a hledání kosmické moudrosti, ale ty všechny byly vytištěny velmi malým písmem mezinadšenými kresbami lidí, kteří se tloukli cepy na obilí a křičeli při tom „Hai!“. V dalších lekcích se pak mohl člověk naučit, jak přerazit holou rukou cihlu, přejít bosou nohou po žhavém uhlí a jiné kosmické moudrosti.

Magráta si pomyslela, že Ninja je moc hezké jméno pro děvče.

Znovu na sebe upřela pohled do zrcadla.Ozvalo se zaklepání na dveře. Magráta šla a otevřela.

z oněch oblastí se naopak občas vydávají do domu č .3 v Quirmské

ulici v plochém a páchnoucím Ankh-Morporku, aby hledalimoudrost u nohou paní Kosmopilíkové – švadleny .Nikdo neví proč,

pokud ovšem nevezmeme v potaz to neodolatelné vábenívzdálené moudrosti, protože oni mladí lidé nerozumějí jedinému slovu

z toho, co jim paní Kosmopilíková zvýšeným hlasem říká nebo co

na ně někdy, když jich dorazí víc najednou, dokonce i křičí .Mnoho

holohlavých mladých mnichů se vrací do rodných sněhových výšin,

aby tam meditovali nad tajemnými mantrami, které jim bylysděleny a zněly například „Dejte si odpich, magoři!“ či „Jestli tady ještě

někoho z vás chytím, vy úchylní hajzlíci v oranžových nočních

košilích, tak si mě nepřejte!“ nebo „Proč sem pořád, kruciš, lezete

a koukáte mi na nohy, chlíváci?“ Vyvinuli dokonce zvláštní odvětví

bojových umění, založené na svých zkušenostech .Při tomto boji na

sebe soupeři nejprve nějakou chvíli zuřivě křičí a pak svéhoprotivníka udeří koštětem.

35


„Hai?“ zeptala se.

Pytlák Říha, který stál na prahu, spěšně o krok ustoupil. Už tak se třásl jako osika. Lesem mu totiž nějakou chvíli táhl vpatách hladový vlk.

„Ehm,“ začal. Pak se naklonil kupředu a strach v jehoobličeji nahradila zvědavá účast. „Udělala jste si něco na hlavě, slečno?“

Nechápavě se na něho podívala. Pak se jí rozbřesklo. Zvedla ruku a stáhla si šátek se vzorkem chryzantém, kterým mělaovázáno čelo a bez nějž je téměř nemožné hledat kosmickoumoudrost tak, že vyvrátíme protivníkovi loket o 360 stupňů.

„To nic,“ odpověděla. „Co byste potřeboval?“

„Nesu vám balíček,“ oznámil jí Říha a podal jí ho.

Balíček byl asi šedesát centimetrů dlouhý a velmi tenký.

„Je u něj nějaký psaní,“ napovídal Magrátě Říha. Kdyžotevírala dopis, přešlápl několikrát netrpělivě z nohy na nohu a pak se jí pokusil nahlédnout přes rameno.

„To je soukromé,“ řekla Magráta.

„Vážně?“ zavrtěl hlavou Říha a natáhl krk.

„Vážně!“

„Bylo mi řečeno, že dostanu za doručení nějakej šesNák,“ prohlásil pytlák. Magráta našla v peněžence drobné.

„Peníze se slévají v řetězy, které spoutávají dělnickou třídu,“ varovala ho, když mu je sypala do dlaně. Říha, který o sobě nikdy v životě nepřemýšlel jako o pracujícím, zato byl výměnou za desetník ochoten naslouchat jakémukoliv blábolu, snevinným výrazem horlivě přikyvoval.

„A doufám, že to s tou vaší hlavou bude co nejdřív vpořádku, slečno,“ loučil se.

Když se nakonec Magráta ocitla sama v soukromí svého kuchyňského koutu, rozbalila balíček. Byla v něm nepříliš silná sněhobílá hůlka.

Znovu se podívala na krátký psaný vzkaz. Říkalo se v něm: „Nikdá sem neměla dost časůch učit si nastupknici, takževá

36


musíš ty stačit. Musíš jet do města Genova. Já bych sem to uMála

sama, akorát že už nemůžu, páč sem mrtvá. Eliška Sobotová si

NESMÍ vzít prince. PS: Je to důležité!“

Magráta se podívala na svůj obraz v zrcadle.

Znovu si přečetla lístek.

„PSPS: Řekni těm dvoum starejm škatulím, aby s tebounejezdily. Akurát by tomu všemu dály na frak.“

Přečetla si lístek potřetí.

„PSPSPS: Ona má sklony Mát dýně, ale stačí to párkrátvozkoušet a chytíš ten štych.“



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist