načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čarodějka - Blanka Jehlíková

Čarodějka

Elektronická kniha: Čarodějka
Autor:

Kouzla z Prahy nezmizela jen proto, že po ulicích jezdí auta. Křišťálovou kouli nenahradí sebechytřejší mobil, a když vám začne vyhrožovat duch mrtvého manžela, musíte hledat pomoc u ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DEUS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 227
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0819-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Urban fantasy román v českých kulisách a z pera české autorky. Česká cestovatelka, publicistka a spisovatelka přináší tentokrát fantasy příběh, ve kterém využívá i svou znalost pověstí, kde není nouze o nadpřirozené jevy a bytosti. To, že žijeme v moderní době plné techniky, exaktních věd a na vše máme odpověď, ještě neznamená, že kouzla neexistují. Možná jen mají kouzelné bytosti více rozumu a před světem se ukrývají. Když někdy všechny reálné věci selžou, je občas třeba vyhledat pomoc čarodějnice. Hledat ji ale někde v hlubokém lese je nesmysl. Johana má krásný byt na Starém Městě a schopnosti, které vás zbaví neodbytného ducha bývalého manžela, vyléčí alkoholismus, či pomohou s dopadením vraha. Čarodějka Johana má však i své vlastní potíže, neboť musí obhájit právo na provozování své čarodějné živnosti.

Popis nakladatele

Kouzla z Prahy nezmizela jen proto, že po ulicích jezdí auta. Křišťálovou kouli nenahradí sebechytřejší mobil, a když vám začne vyhrožovat duch mrtvého manžela, musíte hledat pomoc u čarodějnice. Čarodějnice Johana už nebydlí v chatrči za hradbami, žije v krásném bytě na Starém Městě, ale lektvary dokáže uvařit stejně účinné jako její předchůdkyně. Pomocí kouzel se pomstila zlodějům, co jí vybílili byt, vyléčila alkoholika, rodičům našla ztracenou dceru a policii pomohla chytit vraha dítěte. Jenže nic na světě není zadarmo.

Zařazeno v kategoriích
Blanka Jehlíková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Blanka Jehlíková, 2012

© Nakladatelství DEUS, 2012

ISBN 978-80-87408-19-3


ČARODĚJKA

5

Mrtví jezdí autobusem

Johana se vracela domů z oslavy kamarádovýchnarozenin. Nad Prahou se rozprostíral krásný zářijový večer. Vzduch voněl odcházejícím létem a vínem lehce omámená čarodějka nelitovala, že nechala auto doma. Stejně by ho teď nemohla řídit.

Spěchala teplou tmou na poslední autobus. Cítila se lehce povzneseně. Procházku vlahou nocí si užívala, i když půlnoc dávno minula.

Malá domácí oslava se velice vydařila. Jídlo, pití ani zábava neměly chybu. Vyšla na hlavní cestu,zahlédla přijíždějící autobus a pomyslela si, že dnes jí štěstí přeje. Udýchaně doběhla poslední metry, naskočila na schůdky a vstoupila dovnitř. Zůstala stát těsně zazavírajícími se dveřmi.

Instinkt ji varoval dřív než čich. Dveře se ještěúplně nedovřely a Johana už byla střízlivá jak generál Armády spásy. Mírně povznesená nálada z ní vokamžiku vyvanula. Ve vzduchu se vznášel vážný průser a každou chvíli jí mohl dopadnout přímo na hlavu.

Do nosu ji udeřil dusivý zápach. Stihla se ještěchytit tyče u dveří a pevně ji sevřela. Tak pevně až cítila, jak se jí nehty zarývají hluboko do kůže.

A udělala dobře. Díky pevné opoře se jí podařilouklidnit kolena roztřesená šokem a ostrá bolest v dlaníchpotlačila chvilkovou nevolnost z toho strašného smradu. Bolest jí navíc zabránila vykřiknout leknutím.

Blanka Jehlíková

6

Tady se za výkřik nebo hysterický záchvat platilo smrtí. Jela v autobuse mrtvých. Tomuhle podivnému dopravnímu prostředku byla v její čarodějnické knize věnována celá kapitola. Rozhodně to nebyla cesta na sabat, jak by se někomu nezasvěcenému mohlo zdát. V autobusu plném strašidel šlo o mnohem víc.

Sabat byl vždycky akcí nepovinnou, dobrovolnou a jistým, malounko zvráceným způsobem nesmírnězábavnou. Sabat znamenal jídlo, pití, relaxaci v přírodě a sex s podivnými bytostmi. Některé z nich bylynádherné, ale všechny čarodějnice nevyhledávaly krásu.

Takový rohatý satyr rozhodně krásný nebyl, ale co ten dokázal se svou přirozenou výbavou, o tom mohli lidští gigolové i s erotickými pomůckami jen snít.

Na sabatu se každý potkal s větší či menší porcí čar a kouzel. Taková akce je samozřejmě určená jen pro zvané a způsobilé. Každý se rozhodne sám, jestli půjde, nebo zdvořile odmítne. Největším nebezpečím sabatu bývá hrozba, že vás pošlou domů pro neschopnost.

Ale teď se kolem ní dělo něco úplně jiného. Každý, kdo měl a používal Knihu nebo jiný mocný předmět, prošel za život něčím takovým několikrát. Nedalo se tomu vyhnout ani odhadnout, kdy na to dojde.

Šlo víceméně o zkoušku schopností, síly a magické orientace. Drastické oťukání mentální i magickévyzrálosti, taková malá magická maturita. Propadnutí znamenalo smrt a omluvenky se nepřijímaly.

Prostě nic, o co by člověk stál, nebo podstupoval dobrovolně. O dobrovolnosti tady ovšem nebyla ani řeč. Vnější podmínky se sice měnily s dobou, aleprincip zůstával stejný. Tahle akce mohla zkoušeného buď oslabit, nebo posílit.

ČARODĚJKA

7

Taky ho mohla zabít. Další roztomilou možností bylo se zbláznit a vyjít ven jako pomočující seblábolivá troska. Mnozí docela silní čarodějové jízdu přežili, ale navždy zanechali magie. Jen tím se zbavili rizika, že za pár let prožijí stejnou idylku znovu.

Cesta autobusem mrtvých v podstatě nabízela dvě hlavní možnosti: můžeš při ní umřít, nebo zvítězit. Ten, kdo dokázal projít celou tou hrůzou bez úhony, si jako prémii často odnesl malý, ale nesmírně užitečný a cenný dáreček.

Johana potřebovala jen chvíli, aby se ovládla.Nenápadně vyzkoušela kolena, jestli ji už unesou bez pomoci tyče u dveří. Vypáčila nehty z vlastních dlaní a vyšla zbývající dva schody.

První umrlec stál dva kroky od dveří, jimižnastouila. Minula ho tedy v bezprostřední blízkosti. Tělo už mu napůl zpráchnivělo, z lebky visely cáry kůže jen s ubohými zbytky vlasů. O zuby zřejmě přišel ještě za živa. Prstů na ruce, kterou se držel, mu takyněkolik chybělo. Chodidla umrlec neměl vůbec. Jeho nohy končily klouby velkých kostí.

Když Johana procházela kolem, mrtvola se k níotočila. Dala si záležet, aby se bez stopy zaváhání chytila držadla těsně vedle ní, než si najde místo k sezení. Při jízdě tímhle podivným autobusem patřilo k dobrému tónu tvářit se, že se nic neděje.

Musí se jí na těch pahýlech špatně stát, napadlo Johanu, když se mrtvola v zatáčce div nerozpadlanámahou, s níž držela rovnováhu. Bylo by nezdvořilé se zeptat, kde ztratila chodidla?

Potlačila svou morbidní zvědavost a zůstala zticha. Na experimentování opravdu nebyla vhodná chvíle.

Blanka Jehlíková

8

Teprve teď si mohla prohlédnout celý autobus.Podívaná se jí zdála stejně odporná jako hnusný a dusivý zápach, který ji doplňoval. Mrtvých ovšem nebylozdaleka tolik, jak se Johaně ve chvíli prvního šoku zdálo, nanejvýš deset, dvanáct různě ohnilých postaviček, namátkou rozsazených po sedadlech.

Zbytek pasažérů tvořili živí lidé. To ovšem nebyl nejmenší důvod k radosti. Pokud zůstane v klidu a nebude se bát, tak jí, to Johana věděla jistě, mrtví nemohou nijak ublížit. Jsou odporní, hnusní, smrdutí, ale ne životu nebezpeční.

Živí lidé jí však ublížit mohou a mnozí by tourčitě velmi rádi udělali. Na podobných akcíchzískávají ostruhy hlavně vyznavači černé magie. Obratnost v ubližování patří k jejich profesionálnímu růstu.Kniha ji varovala dost výmluvně.

Musela si sednout. Neměla zatím vyhlédnuté žádné místo, a tak jí ani nevadilo, když ji náhlé zahoupání autobusu posadilo na prázdnou dvojici sedaček čelem po směru jízdy.

Opatrným ohlédnutím zkontrolovala situaci zasebou. Nevypadalo to špatně. Johana měla za zády jen málo obsazených sedadel. Studené oči nebo prázdné oční důlky v týle nejsou příjemné. Za Johanou zůstal vlastně jen ten stojící nebožák u dveří a těsně za ní podivná dvojice, živý a mrtvý muž na sedadlech těsně vedle sebe.

Obtloustlý mužík byl nepochybně živý. Křídově bílý obličej naznačoval, že to tak nemusí zůstat dlouho. Z očí mu čišel uštvaný výraz. Strach z něj byl cítit víc než hniloba z jeho souseda.

Naštěstí mlčel, ale Johana odhadovala, že je na křik

ČARODĚJKA

9

prostě příliš vyděšený. Jeho mrtvý soused se tímstrachem a špatně tajeným odporem dobře bavil. Mrtvola

vedle úpravného mužíčka naneštěstí nebyla mrtvá

dlouho.

Umrlec držel sousedovi svou ohnilou, odpornězelenou ruku před očima. Nutil ho sledovat, jak mu z té hnusné končetiny každou chvíli ukápne slizkákapička. Dopadala pravidelně s hlasitým plesknutím do mužíkova klína.

S každou novou kapičkou slizu na kalhotáchmužův obličej ještě více zezelenal. Mrtvý to považoval za skvělý žert a smál se svému povedenému šprýmu tak bujaře, až mu občas samým veselím vypadnul z čelistí zub, červ nebo cár masa.

Ti dva byli naprosto zabráni do svých vlastníchhrátek. Stačili si a Johanu neohrožovali. Mohla se tedy plně věnovat dvojici, která seděla čelem k ní naprotějším sedadle.

Mrtvá matka držela na klíně malé mrtvé dítě. Oba byli dávno mrtví, pěkně suchoučcí, už téměřmumifikovaní.

Z nich už červi padat nebudou, uvědomila siJohana. Poděkovala osudu za drobná dobrodiní. Usadila se co možná nejpohodlněji a čekala, jaká hrůza bude následovat. Zatím si své spolucestující pozorněprohlížela.

Dítě bylo malé, sotva dorostlé do věku batolete.Zemřelo opravdu dávno. Tělíčko mělo suché a křehké jako křídlo vážky. Stejně jako živé děti všaknedokázalo posedět v klidu ani chviličku.

Poskakovalo matce na klíně, šplhalo nahoru a dolů po sedadle, rozhlíželo se zvědavě jako opička. PřidoBlanka Jehlíková

10

vádění se najednou otočilo k Johaně zády, aby mohlo

obejmout mámu kolem krku.

Zděšená čarodějnice si tak mohla zblízkaprohlédnout hroznou ránu na dětské hlavičce. To dítě bylozabito. Nějaký surovec ho zavraždil strašlivým úderem do týla.

Johaně se vztekem a lítostí málem zatočila hlava. Tohle se jí zdálo na celém tom příšerném anechutném autobuse nejhorší. Pohled na zabité batolátko ji málem rozplakal. Taková smutná, nezasloužená anespravedlivá krutost.

Jakou mohlo mít tohle dítě roli ve víru vášní? Čím si zasloužilo svůj osud v dramatu krvavého násilí a citů neuhašených ani hrobem? Jak hrozný příběh se musel kdysi odehrát, když ani dětská nevinnost nebylaušetřena nekonečného vystupování na tomhle hnusném jevišti?

Johaně se nad tou nespravedlností sevřelo srdce. Mlčela, ale slzy se jí kutálely po tváři. A asi sezaleskly, protože dítě po jedné zvědavě sáhlo. Zachytilo ji na prst a s dětskou hbitostí si ho okamžitě strčilo do pusy.

Ani Johana, ani mrtvá matka nestačily nic udělat. Obě zůstaly strnule sedět a jen užasle zíraly. Děťátko, dříve stejně hmotné jako Johana, začalo blednout,pomaloučku ztrácelo pevné obrysy. Za chvíli úplnězmizelo z matčiny náruče.

Dávno mrtvá žena si skryla tvář do dlaní, útlými rameny jí lomcovaly křečovité vzlyky. Slzy neměla. Johana netušila, jestli pláče úlevou, nebo touposlední nestrašnější ztrátou prokleté matky, ale vlastně na tom ani nezáleželo.

ČARODĚJKA

11

Nedokázala odhadnout, jestli žena proti ní byla kdysi krásná. Krása, to je jen milimetr na povrchu, který už dávno zmizel, ale ani na tom nezáleželo.Lítost Johanou zalomcovala ještě pronikavěji a slzy jí tekly dál.

Najednou dostala šílený a dost nebezpečný nápad. Nesnažila se o něm chladně uvažovat, prostě udělala, co ji napadlo. Intuice je silná zbraň čarodějnic. Zvedla suché ruce ze zbytku obličeje opuštěné matky apřiložila jí je na své vlastní, slzami mokré tváře.

Ani si neuvědomila, že by jí ten dotyk měl býtodorný. Plakala dál. V tu chvíli plakala za obě, když ta proti ní už neměla slzy. Když mrtvá žena po chvíli odtáhla ruce z Johaniny tváře, zůstala jí na dlanijediná jasná a zářivá slza. Chvíli ji pozorovala a pak si ji přitiskla k ústům.

Podivný, osvobozující děj u ní začal drobnýmchvěním obrysů stejně jako u jejího dítěte. Míhající rysy se rozjasnily. Ženě se na okamžik vrátila zmizelá krása. Naposled se na Johanu vděčně podívala a pak zmizela stejně jako její dítě před chvílí.

Johana vytáhla papírový kapesníček a důkladně si osušila tváře i uplakané oči. O dvě nešťastné bytosti bylo sice v autobuse méně, ale ona tady seděla dál. Stále žila a bylo vysoce žádoucí, aby to tak zůstalo. V tomhle autobusu nic nedostane jako dar, musí se o to postarat.

Její situace se nijak nezlepšila. Dvě prázdnásedadla proti ní mohly přilákat nové, mnohem odpudivější cestující, navíc ti staří na ni teď víc viděli. I ona ale získala lepší rozhled. S novým zájmem si prohlížela zbytek autobusu.

Blanka Jehlíková

12

Většina živých seděla strnule a jen tak přežívala. Několik jich vypadalo stejně jako ona, tedy zdánlivě úplně klidně, ale udržovali se ve střehu. To se dalo lehce vycítit.

Mrtví patřili do stejné kolekce jako ty exempláře, které už prozkoumala. Pokud zůstával jejich živýsoused v klidu, starali se o sebe. Jen úplně vpředu seděl za řidičem někdo, kdo byl plný zlé síly.

Měl obrovské potěšení ze zla a strachu. Jehoodporná radost se táhla autobusem hůř než mrtvolný pach. Jen od něj mohlo Johaně hrozit bezprostřednínebezečí, ale nemusela se ho zvlášť obávat. Černý mág měl všude kolem dostatek snadnějších cílů.

I o tom se zmiňovala její Kniha. Kdo při takovéjízdě porazí svého méně schopného kolegu, získá jeho sílu. Stane se také majitelem veškerých kouzelných předmětů, které poražený vlastnil. To všechno černé mágy lákalo stejně jako proslulost ve světě černémagie. Jeho nešťastného soka ovšem roztrhají oživlémrtvoly doslova na kusy.

Sotva to Johaně prolétlo hlavou, odměnila jejípředvídavost příšerná názorná ukázka. Autobus prudce přibrzdil, zastavil a otevřel dveře. Dovnitř vběhladalší žena. Stejně jako ona před chvílí, ani tahleubožačka nic zlého netušila. Na dokonale nalíčených rtech jí dokonce pohrával lehký úsměv.

Dveře se ještě ani nestačily zavřít, když senešťastnice rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, kam se dostala. Leknutím zbledla, hlasitě vyjekla, úsměv jí zmizel s tváře.

Pak udělala hroznou chybu. Otočila se zády kpříšerným spolucestujícím. Polámala si několikpěstěČARODĚJKA

13

ných nehtů, když se snažila vypáčit zavírající sedveře. Vší silou se chtěla dostat ven.

Ale namáhala se marně. Osudu se nedá utéct, musí se přijmout. Dveře s třeskotem zapadly těsně před její děsem zkřivenou tváří.

Pak se to stalo. Cestující na předním sedadle se s úsměvem obrátil a dřív, než si strachem šílená žena stačila uvědomit, co se děje, na ni ukázal prstem.Zdálo se, že jeho prst roste. Nehet se změnil v ostří. To na konci žhnulo a bleskově dosáhlo k nešťastnici.

Zářící konec se jí zabodnul do zad jako dýka. Žena vyjekla a klesla na kolena. Vzápětí zmizela podhromadou mrtvých, kteří se probrali z letargie a sesypali se na ni. S radostnými skřeky trhali její tělo na kusy. Za pár sekund bylo po všem.

Johana seděla naneštěstí dost blízko a na ruku ji padla kapka ještě teplé krve. Štítivě si ji utřela do dalšího z dnes tak využitého balíčku kapesníků.Ještě než ho stihla schovat, ozvalo se těsně za nízoufalé zaječení. Teprve teď si doopravdy uvědomila, jak smrtelně vážná je tahle hra, kterou zatím hrála tak lehkomyslně.

Zaječení se ozvalo znovu. I na Johanina souseda vzadu dopadla troška ženiny horké krve a stala sedoslova tou poslední kapkou v moři zoufalství. Jehoutýrané nervy víc nesnesly. Už sice neječel, ale schovával hlavu v dlaních a nekontrolovaně se třásl.

„Mlč! Jestli chceš žít, tak mlč!“ otočila se k němu rychle Johana.

Jenže škoda se už stala a výkřik nešlo vzítzpátky. Roztomilý spolucestující z předního sedadla zase vstával a s krutým úsměvem se rozhlížel autobusem.

Blanka Jehlíková

14

Známým gestem natahoval ruku. Zbývalo mu jennajít cíl a ukázat na něj.

Johana věděla, že nebude hledat dlouho. Strachjejího souseda cítil stejně jasně jako psi krvavou stopu. O tom, jak to skončí, nepochyboval v autobuse nikdo. Vyděšený mužík za ní nejméně ze všech.

„Ne!“ vykřikla Johana a vstala.

Opět neměla čas přemýšlet o tom, co vlastně dělá. Najednou stála jako živý štít mezi obětí a vrahem.Zabiják vypadal stejně překvapený jako ona. Svou ránu už ale zadržet nemohl. Z prstu mu vyšlehl oheň azvolna se k Johaně blížil. Alespoň jí se zdálo, že se blíží pomalu. Čas se v tuhle chvíli táhnul jako med.

Čarodějnice se nesnažila uhnout, stejně by se jí to nepodařilo. Neměla čas se bát, plnou silou své vůlebudovala obranu. Temná síla tak nenarazila dovyděšené a snadné oběti, ale do Johaniny narychlo postavené mentální ochranné zdi.

Silný náraz třesknul jako rána z pistole. SrazilJohanu na sedadlo, ale nedokázal jí nijak ublížit. Jen seodrazil a s neztenčenou silou se vrátil tam, odkud přišel.

Johana se nikdy nedověděla, jestli se její soupeřneuměl bránit, nebo na obranu ani nepomyslel. Bariéru si vybudovat nestihnul. Světelný nůž mu vjel doprsou. Autobusem se nejdřív ozval jeho překvapený a po něm smrtelný výkřik. Zase se seběhli mrtví,autobusem znovu pršela krev.

Johana zmateně zatřásla hlavou. Tohle nečekala ani nechtěla. Její Kniha se o něčem takovém sicezmiňovala, ale ona nikdy předtím nikoho nezabila. Nikdy ji nenapadlo, aby se účastnila čarodějného souboje. Nezabývala se přece černou magií.

ČARODĚJKA

15

Potřebovala chvilku, aby se dokázala vzpamatovat. Naštěstí zrovna teď o čas nebyla nouze. Kromě zvuku trhaného masa se v autobuse neozývalo nic. Mrtví se zabývali svou strašlivou hostinou. Živí buď zděšeně přihlíželi, nebo upřeně zírali do země. Nikdo se ani nepohnul.

Jen jeden člověk se choval jinak. Vyděšenýobtloustlý mužík se dýchavičně vyhrabal ze svého sedadla za Johaninými zády. Využil chvíle, kdy se jeho hnijící soused zabýval trháním cárů masa z černého mága a s netušenou odvahou se bleskově usadil vedle své zachránkyně.

Když se vytrhla ze svých chmurných myšlenek akonečně si ho všimla, svíral už oběma rukama její dlaň. Tisknul se k ní jako bázlivé dítě k matce. Johana se na svého chráněnce dívala dost zmateně. Naprostonetušila, co si s ním počne.

Znovu zatřásla hlavou a snažila se normálněuvažovat. Nad faktem, že zabila člověka, i když se to stalo neúmyslně a v sebeobraně, se může trápit jindy a hlavně jinde.

Pak se zahleděla na pána vedle sebe. Setkala se s jeho vyděšeným a prosebným pohledem. Zachránila ho, čímž na sebe vzala odpovědnost za jeho další osud. Člověk prostě nemůže někomu z rozmaru pomoci a pak ho za minutu nechat umřít. To se zkrátkanedělá. Tyhle závazky jsou staré jako lidstvo samo.

Johana náhle cítila povinnost se o mužíka postarat. Postavila se a šeptem ho vybídla. „Přesuňte se tiše k oknu. Vůbec nemluvte, dokud se odtudnedostaneme. Za žádných okolností ani slovo. Jediný dalšívýkřik vás bude stát krk. Až dojedeme na místo,řekBlanka Jehlíková

16

nu vám, co máte dělat. Na nic se mne nebudete ptát

a uděláte to. Jasné?“

Pán po jejím boku mlčky a energicky přikyvoval. Přesunul se k oknu a s vděčností sledoval, jak siJohanina sedla na jeho místo. Její tělo tvořilo zátaras mezi ním a zbytkem autobusu.

„A teď už musíme mlčet, mrtví se vracejí.“

Mrtví dokončili svou strašlivou práci a vraceli se na svá místa v autobuse. Mužík teď seděl u okna, Johana ho doslova chránila vlastním tělem.

Ohnilá mrtvola se chtěla posadit naproti nim azřejmě pokračovat v zábavných hrátkách s jejímsousedem, ale čarodějnici stačilo se na ni dlouze zadívat. Mrtvý rychle změnil plány a odnesl si svůj zápach kousek dál. Její soused podle instrukcí nepromluvil, jen jí tiše políbil ruku. Johana měla co dělat, abynedostala záchvat hysterického smíchu.

Není nad to, když má dáma za všech okolnostídobrou pověst, pomyslela si.

Vzápětí zvážněla a začala se opět plně věnovatcestě, na které skutečně nebylo nic směšného. Poprvé za celou jízdu měla čas podívat se z okna. Nenabízela se jí žádná hezká vyhlídka. Ať jejich cestu plánovalkdokoli, dal si s tím zatracenou práci.

Za oknem se nemíhala známá místa, jaká by Johana čekala, když nastupovala na Budějovické a autobussměřoval do centra Prahy. Ležely za ním divné krajevzdálené v čase i prostoru. Okna nabízela odpornou, groteskní a morbidní podívanou. Její autor rozhodně nemínil své nedobrovolné diváky pobavit ani dobře naladit.

Za okny hořely požáry, probíhaly války a masová vraždění, zemětřesení se střídala s povodněmi amoroČARODĚJKA

17

vými epidemiemi. Všude tekla krev, vršily se hromady

mrtvých dětí a bezhlavých trupů. Utrpení nekončilo.

Bezhlasý nářek Johanu ohlušoval a vlny bolesti bily

do autobusu. Chtěla vyskočit, něco s tou hrůzouudělat, vykřičet své znechucení a nesouhlas. Vzpamatovala se ještě včas. Podívaná byla hypnotická a šlo

samozřejmě o další zkoušku. Tentokrát ovšem měla

na mále, to si musela přiznat. Podívala se na svého

souseda. I on upíral vytřeštěné oči do okna. Tváře měl

popelavě šedé. Naštěstí z té příliš velké hrůzynedokázal ani křičet.

Johana mu měkce zakryla oči. Nepromluvila. Ani ona si netroufala porušit ticho, které teď v autobusu vládlo.

Konečně s trhnutím zastavili. Johana se tímškubnutím probrala z chmurných myšlenek. Do oken se vrátil normální obraz. Smuteční vrby, pravidelnécestičky a kříže nemohly nechat nikoho na pochybách. Dojeli na hřbitov.

Dveře se otevřely a mrtví se s nadšeným křikem vyřítili ven. Po nich se zvedli i někteří živí. Johanin soused se k nim úplně bezmyšlenkovitě snažil přidat, ale čarodějka jim smýkla za rukáv a vrátila ho nasedadlo vedle sebe.

„Seď, ty šašku,“ zasyčela na něj, „z toho hřbitova bys už živý neodešel.“

O tom, co se teď bude na tomhle hřbitověodehrávat, ledacos věděla. Její Kniha to rozebírala velmi podrobně. Účast nebyla zakázaná. Diváci i účastníci byli vítáni. Pro adepty černé magie patřilo dokonce k povinnostem následovat mrtvé na hřbitov apřihlížet tomu, co se bude odehrávat dál.

Blanka Jehlíková

18

Johana se ovšem takových nevýslovných obřadů účastnit odmítala. Jistě, dalo se z nich načerpathodně síly, ale ona na tom rozhodně nebyla tak zle, aby musela pít z každé louže, tak velkou žízeň po mocirozhodně neměla.

Navíc se tyhle služby neposkytují bezplatně.Neplatí se sice hned, ale účtování nakonec nikdo neunikne. Tahle atrakce zkrátka nebyla pro ni. Pro jejíhosouseda to platilo ještě jednoznačněji. Kdyby tady omylem vystoupila ona, nakonec by ze hřbitova odešlaznechucená, ale živá. On by mohl posloužit pouze jakopředkrm. Naštěstí se nehádal, pořád měl na paměti svůj slib mlčení, jen se toužebně díval otevřenými dveřmi ven, kde mylně tušil svobodu a čistý vzduch.

Většina živých zůstala sedět a autobus se znovu rozjel. Cesta pokračovala jen chvilku. Johana zažila zvláštní pocit nezaostřeného, jakoby rozmazaného času. Když znovu zastavili, seděla v autobuse pouze ona a malý mužík, který stále ještě svíral její dlaň.

Po ostatních spolucestujících nezůstala ani stopa, Johana pochopila, že tuhle chvíli zažil každýindividuálně, odtud ten pocit času neukotveného v realitě. Dveře u řidiče se otevřely a dovnitř vtrhnul chladný, čerstvý a voňavý noční vzduch. Byl čas vystupovat. Johana vstala a svého souseda táhla za sebou.

Byli krok od dveří, když se k ní obrátil řidič.Johana věděla, že tahle chvíle musí přijít, a nijak se na ni netěšila. Nebylo snadné čelit strašlivému pohledu té Bytosti. Tohle rozhodně nebyla žádná tupá oživlámrtvola ani hadrovitý duch bez vlastní síly. Tohle byla Bytost s velkým B.

Při tomhle zájezdu byla chladným, nezúčastněným

ČARODĚJKA

19

a výkonným pozorovatelem, soudcem, popřípadě ikatem. Nebyla dobrá ani zlá. Pohybovala se mimo lidské

normy, ale ctila zvyklosti a odvěké právo. Její oči do ní

bušily jako kladivo. Přinutila se ten strašlivý pohled

vydržet a opětovat, nic horšího dnes ještě nezažila.

„Zítra dostaneš svou kořist, jak je zvykem,“promluvil hlas Bytosti uvnitř Johaniny hlavy. Zvonil jako zvon a byl stejně mrazivý jako její oči. „Co budeš dělat dál, je tvá věc. Až do příštího setkání nemáš žádné závazky,“ oznámil ji. Nic dalšího nedodal.

Johana mlčky přikývla a vyklopýtala ven. Svého souseda vytáhla za sebou. Venku se opřela o zeď a chvíli zhluboka dýchala uklidňující čistý vzduch. Když otevřela oči, autobus už neviděla. Bylo po všem. Kdyby neslyšela vzlykot svého chráněnce, mohla si myslet, že se jí to všechno jen zdálo.

Její soused stále ještě ležel na zemi a nahlasvzlykal. Johana nepochybovala, že také hovořil sBytostí, i když ona z té rozmluvy nezachytila jediné slovo. Zatím se ho nepokoušela uklidňovat ani utěšovat. S tímhle zážitkem se musí vyrovnat každý sám a ona měla co dělat sama se sebou.

Zhruba deset minut tak jen stála, zády pevně opřená o zeď. Její myšlení, vnímání i rozechvělé ruce a nohy se jen zvolna vracely k normálu. Když sevzpamatovala natolik, aby se dokázala podívat na hodinky, užasla znovu. To, co jí v autobusu připadalo jako věčnost,trvalo sotva patnáct minut objektivního času.

Muž, ležící opodál na zemi, se konečně pohnul.Zasténal, pomalu se zvednul na bolavé lokty a kolena, pak se stejně namáhavě postavil. Chvíli jen tak stál a zhluboka dýchal.

Blanka Jehlíková

20

Vzápětí jeho postavu roztřásla křeč. Mužíkodběhnul stranou a začal dávivě zvracet. Přestal stejněnáhle, jako začal.

Pak přiklopýtal ke zdi, o kterou se opírala Johana, a sednul si na zem vedle ní. Zhluboka oddychoval, do tváří se mu začínala vracet barva.

Za chvíli vstal a naprosto bezvýsledně se pokusil uvést svůj oděv do pořádku. Viděla, že mu na tom dost záleží, ale s dírami na loktech a kolenou se nedalo s pomocí jediného kapesníku udělat nic, stejně jako se skvrnami od hlíny a mnohem horších věcí.

Nedokázal se zbavit ani zápachu. Nikdo vautobusu nevoněl po fialkách a oni těmi příšernými pachy pořádně načichli. Popravdě řečeno, oba zapáchali jak rasův pytel, jenže Johana se cítila příliš unavená, než aby se o něco snažila.

Muž se ještě chvíli pokoušel o nemožné. Teprve když mu došla nesmyslnost vlastní námahy, se otočil k Johaně. Tvář už měl klidnější a pohled příčetný.

„Dovolte mi, abych se představil,“ začal důstojně a jeho formálnost v tak absurdní situaci přinutila Johanu k úsměvu. „Jmenuji se Jan Pelták, architekt Pelták.“

„Johana Králová, čarodějnice.“

„Vy se tím opravdu živíte?“

Malý, obtloustlý, ale už zase čilý mužík potřáslnedůvěřivě hlavou. Johanu tahle poznámka rozesmála. Svého společníka znala. Architekt Pelták byl muž tak proslulý, že ho znali i lidé, kteří se o architekturunijak zvlášť nezajímali.

„Asi bych se neměl divit potom, co jste předvedla v tom autobuse,“ pochopil Pelták rychle absurditu

ČARODĚJKA

21

své hloupé poznámky. Pak se vrátil k praktickým

problémům. „Co budeme dělat teď? Tak špinavé nás

nevezmou do taxíku a ve veřejné dopravě na nászavolají policii. Kde to vůbec, má milá Johanko, jestli vám

smím tak říkat, jsme?“

Johana se snažila vyznat v tom hejnu otázek arozhodla se odpovídat postupně.

„Jsme, myslím, blízko Pankráce. Tam jsemnastouila, a pokud vím, autobus mrtvých vás vždyckyvysadí nedaleko od míst, kde jste do něj vlezli. Ta zeď, o kterou se opíráme, určitě patří Krčskému hřbitovu. Hřbitovní zeď to je a žádný jiný hřbitov tady v okolí není.“

Johana na chvilku zmlkla, aby nabrala dech. Taky čekala, jestli od svého společníka neuslyší nějakénámitky nebo připomínky. Jenže pan architekt zůstal úplně potichu.

„Musíme se odtud dostat pěšky, nejlépepostranními uličkami, aby nás nikdo neviděl. Kde bydlíte, pane architekte? Já až na Starém Městě. To je na nočníprocházku dost daleko.“

„Tak to já bydlím blíž, vlastně jen pár minut chůze odtud. Mám dům v ulici Ve vilách na rozhraní Nuslí a Horek. Udělám vám nemravný návrh, Johano.Neurazíte se?

Z řeči pana architekta se dalo poznat, jak rychle mu otrnulo. V normálních chvílích musel být velmipříjemným společníkem.

„Odplížíme se ke mně, drahá dámo, dáme si panáka a dopřejeme si horkou vanu. Já tedy určitě potřebuju jedno i druhé a je mi jedno, v jakém pořadí to dostanu. Až se vykoupete, půjčím vám nějaký svetr a kalhoty

Blanka Jehlíková

22

a zavolám vám taxíka. Taky u mě můžete zůstat přes

noc. Místa mám dost, už dlouho žiju sám.

Johana přikývla. Tenhle návrh vyřešil spoustujejich problémů. Její souhlas pana architekta potěšil. Na chvíli se odmlčel, pak plaše pokračoval.

„Říkejte mi, prosím, Honzo. Zachránila jste mě a já vám ještě ani nepoděkoval. Budu vám, Johano, moc vděčný, když se mnou půjdete. Trochu se to stydím říct, ale já se doopravdy bojím. Dostal jsem těžce za vyučenou. Vy jste mi dneska moc pomohla, ale teď mě ještě, prosím, doveďte domů.“

Johana souhlasila. I ona se potřebovala umýt,odpočinout si a něčeho se napít. Každou minutou jako by jí ubývaly síly. Ještě před chvílí se to nezdálo, ale teď se únavou sotva hýbala.

Cesta do vily jim trvala jen o málo víc než půlhodiny. Naštěstí nikoho nepotkali. Policejní auto aninezahlídli. Prostě nic se cestou nestalo. Tma byla stále tichá a teplá, nikde se nepohnul ani vánek,nezašelestil ani lísteček.

Ďábelské síly se zřejmě taky unavily a šly siodpočinout. O Johanu a její doprovod se už evidentněnezajímaly. Ke konci cesty se Johana sotva dokázala ploužit. Ráda se do svého nového známého zavěsila. Ani jemu nebyl přátelský a teplý lidský dotyk nijak proti mysli. Johana ho trošku podezřívala, že by se jí ochotně držel za ruku, jen kdyby se nestyděl.

Konečně stáli před krásnou a rozlehlou Peltákovou vilou. Její majitel našel klíč a po chvilce námahy se mu podařilo nejen odemknout, ale i vypnout alarm.

Na návštěvu zásahové jednotky skutečně neměli náladu. Navíc opravdu nevypadali jako úctyhodní

ČARODĚJKA

23

a zákon dodržující občané. Dnes by je každý zařadil

mezi krajně podezřelé živly a podivná individua.

Vila měla naštěstí koupelen několik. Zanedlouho Johana seděla, pohodlně zabalená v hostitelověžupanu, u hořícího krbu a popíjela koňak. Její vlastní,původně nepředstavitelně špinavé a smrduté šaty, se už sušily na věšáku, aby v nich mohla ráno odejít.Kalhoty ani svetr laskavého hostitele by ji určitě nepadly.

Při první skleničce Johana i její hostitel svorněmlčeli. Pak dostali strašlivý hlad. V dojemné shodě šli vyplenit ledničku a spíž. Konverzovat začali až při další skleničce, když už byli schopni myslet i na něco jiného než na příjemný pocit nasycení, sklenici v ruce a plameny v krbu.

„Chtěl bych vám, Johano, ještě jednou poděkovat,“ začal velmi oficiálně hostitel. „Zní to hloupě anadneseně, ale já bych bez vás už nikdy z toho odporného autobusu nevystoupil.“

„Už toho děkování nechte, Honzo,“ mávla Johana odmítavě rukou. „Spíš mi řekněte, jak jste se dotakového dobrodružství vůbec zamotal? Co vy mátespolečného s čarodějnictvím a magií? Je vidět, že z nauky neznáte ani základy, ale nevinné do autobusuneberou. O žádném takovém omylu jsem nikdy nic nečetla. V takových věcech se chyby prostě nestávají. Nechcete mi o tom něco říct?“

Pan architekt se maličko zarazil. Johana si všimla, že se i trošku začervenal. Odpovídal ale ochotně, apokud to mohla odhadnout, říkal jí pravdu.

„Vaše knihy mají pravdu, Johano. Já v celé téhistorii tak úplně nevinně nebyl. Po dědovi jsem zdědil křišťálovou kouli. Mimochodem, dědu našli jednou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist