načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Capricorn 70 - Robert Pilch

Capricorn 70

Elektronická kniha: Capricorn 70
Autor:

Edice "Evropská space opera" Povídková sbírka, shrnující to nejlepší z tvorby českých autorů (s jednou slovenskou výjimkou), kteří se věnují žánru space opera. Kontakty s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 462
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6236-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha je sestavena z devíti povídek českých autorů a jedné povídky slovenského autora. U povídky Vrak se jedná o reedici. Děje všech povídek jsou zasazené do prostředí vesmíru, kde hlavní hrdinové objevují nové světy a setkávají se s cizími civilizacemi. Navíc obsahuje medailonky autorů a doslov Jiřího Popiolka. Sbírka sci-fi povídek z edice Evropská space opera.

Popis nakladatele

Edice "Evropská space opera" Povídková sbírka, shrnující to nejlepší z tvorby českých autorů (s jednou slovenskou výjimkou), kteří se věnují žánru space opera. Kontakty s mimozemskými civilizacemi, dobývání neznámých zákoutí vesmíru, objevování nových světů... Nechte se unést fantazií těchto skvělých autorů! Autoři: Petr Heteša, Jan Hlávka, Jan Kotouč, Jaroslav Mostecký, Petra Neomillnerová, Julie Nováková, Pavel Obluk, Jiří W. Procházka, Anton Stiffel, Vladimír Šlechta.

Zařazeno v kategoriích
Robert Pilch - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CAPRICORN 70

Copyright © 2015 by Robert Pilch, Jan Hlávka, Petr Heteša,

Julie Nováková, Jan Kotouč, Petra Neomillnerová,

Pavel Obluk, Jaroslav Mostecký, Anton Stiffel

Vladimír Šlechta, Jiří Procházka & Jiří Popiolek

Cover © 2015 by Jakub Javora

via Books and Cards – Agentura Nemesis

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­237­2 (PDF)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

Capricorn 70

sestavil Robert Pilch


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

Edice

„Evropská space opera“

v nakladatelství Brokilon

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor

1. Mráz a hry

2. Tenký led

3. Pomníky zimy * Julie Nováková: Blíženci

1. Prstenec prozření

2. Elysium *

3. Hvězdoměnci * Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru * Jaga Rydzewska: Atalaya

1. Válečníci *

2. Hvězdný oceán *

3. Ušlechtilé příměří *

* připravujeme


5

Předmluva

Letos je to přesně šestnáct let, kdy nakladatelství Brokilon

vydalo svou první knihu. Není náhoda, že jí byl román„Ga

laktický závod“ Billa Baldwina, tedy space opera jako řemen.

Mezigalaktické války, mimozemské civilizace, příběhmladé

ho navigátora, láska, zrada, intriky... Na dnešní poměry je

Baldwinův cyklus už trochu naivní, ale pořád má své kouzlo.

A pořád platí, že je pro mnohé z nás – ovlivněné filmy, jako

jsou Hvězdné války – space opera oním důvodem, proč jsme

vlastně začali číst science fiction.

Brokilon za těch šestnáct let ušel dlouhou cestu, jakore

daktor jsem často tápal a hledal pro své nakladatelství pravou

parketu. Zkoušel jsem vydávat leccos, ale space opera byla

v „edičáku“ vždy nějakým způsobem přítomná, kroměklasic

ké fantasy tvořila důležitou část portfolia. Začalo to užzmíně

ným Baldwinem, pokračovalo trilogií „Věštkyně“ MikeRes

nicka a přes období military SF (knihy Johna Ringa a cyklus

Starfist Davida Shermana a Dana Cragga) jsem se postupně

dopracoval k založení edice Evropská space opera. Nazrál čas

pokusit se skloubit můj zájem o českou, slovenskou a polskou

fantastiku se zálibou v klasické science fiction. Najednou se


6

začaly objevovat rukopisy, které stálo za to vydat a kterépředstavovaly přesně to, co jsem chtěl číst. Ano, edice Evropská

space opera je mým srdečním projektem, sérií žánrových

knih, již vydávám nejen pro čtenáře, kteří knihyz Brokilonu kupují, ale také (a možná hlavně) pro sebe. Je to splnění

snu mít jako práci něco, v čem člověk vidí smysl a co ho baví.

Navíc se zdá, že tahle edice funguje trochu jako katalyzátor.

Začali se mi ozývat spisovatelé, kteří žánrově vyhovujícíknihy měli v šuplíku a mysleli si, že je nemají komu nabídnout.

Mnoho jsem jich odmítl, ale některé přijal – ať už šlo o knihy

Pavla Obluka, Aleše Pitzmose nebo rovnou celou trilogii Julie

Novákové. A zdá se, že příliv rukopisů neustává, takže je stále

na co se těšit.

A jako každá správná edice, potřebuje i Evropská space opera něco, co se vymyká – nehledě na to, že po šestnáctiletech už by bylo také načase, aby Brokilon vydal vlastníantologii. Opět do sebe všechno krásně zapadlo... a protože chcidělat hlavně to, co mě baví, a spolupracovat s lidmi, které mám rád a jejichž knihy rád čtu, oslovil jsem své oblíbené autory, z nichž většinu mám tu čest považovat i za přátele. Vymetli pro mě šuplíky, vytáhli žánrově vyhovující povídky a poslali mi je. Julie Nováková dokonce svou povídku přeložilaz angličtiny, ve které ji původně napsala, Petr Heteša s JiřímWalkerem Procházkou vytvořili úplně nové, dosud nepublikované věci, Petra Neomillnerová vzala dvě své starší navazujícípovídky, přepsala je a spojila dohromady, Jarek Mostecký místo mnou vybrané povídky doporučil jinou, méně známou a delší, ale o to lepší... Žádný z oslovených autorů nevzal mounabídku na lehkou váhu, a já si jich za to hodně vážím a mám z toho radost.

Nu a protože antologie není nafukovací a praktickyvšichni, které jsem oslovil, na spolupráci kývli, výběr se nakonec s jednou slovenskou výjimkou omezil na české povídky.Zpočátku jsem si nebyl úplně jistý, jestli je dobře, že se zde neocitl žádný polský text (o jiných evropských zemích ani nemluvě), ale nakonec jsem si řekl, že to přece nevadí. Texty v tétoantologii jsou velmi silné, a kdybych měl některý z nich vyhodit, byla by to škoda. A navíc – pokud tahle kniha nebudevyložený průšvih, nic nebrání tomu, aby třeba za rok vznikla další... a potom další... dokud tenhle projekt bude bavit mě i vás, čtenáře.

Antologie „Capricorn 70“ obsahuje deset povídek, jejichž tématické rozpětí je velmi pestré. Doufám, že se při jejich čtení budete bavit stejně dobře jako já, když jsem je vybíral, a že si je užijete minimálně tak, jak jsem si užíval já přípravu této knihy.

Za sebe a za všechny autory vám děkuji, že jste se rozhodli strávit s námi trochu času.

Robert Pilch



Jan Hlávka:

Vrak


Jan Hlávka (*1979)

Jeden z nejvýraznějších talentů střední generace autorů. Knižně

debutoval novelou „Zatmění“, kterou přispěl do sdíleného světa

„JFK“ Jiřího W. Procházky a Miroslava Žambocha. K agentovi

Kovářovi se pak vrátil ještě třikrát. V poslední době píšepřede

vším ve dvojici s Janou Vybíralovou – prvním výsledkem jejich

spolupráce byl fantasy román „Dračice“. Momentálně se věnují

především cyklu „Algor“, vydávanému Brokilonem v edici„Ev

ropská space opera“. Povídka „Vrak“ vyšla poprvé v časopise

Ikarie v roce 2005.


11

„Páni!“ Alan Jarroc nadšeně vyjekl. „Já už ji vidím! Tam!“

Crane okamžitě vyskočil, přitlačil tvář k bočnímu okénku Pijavice a Sid s Jarvisovou se aspoň otočili, ale já zůstal sedět. Jednak jsem nechtěl vypadat tak nedočkavě, ale hlavně jsem jako pilot prostě nemohl jen tak vyletět a jít čumět někam z okna – ne, pokud ten pohled neměl být naším poslednímv životě.

Obrazovka nad mým panelem nezabírala nic než tmu,černou a hustou jako bažina, narušovanou jen mdlými odlesky na zbrázděných plochách balvanů všude kolem. Takhle hluboko v Salarském pásmu už nebyly vidět ani hvězdy, nepříjemný pohled i pro někoho, kdo jinak vesmírné prázdnotě dávnopřivykl. Pak se náhle přímo před přídí objevil nezřetelný stín, rostl a s každou sekundou nabýval pravidelnějších obrysů,narosto nepodobných jakémukoliv kameni.

„Světla!“ vydechl Sid. Otočil jsem spínačem a obrazovku zalila bílá záře. Dosah byl jen slabý, ale stačil, aby se z temnoty rázem vyhoupl zaoblený trup obrovské lodi a vztyčil se přímo před námi jako nějaká nestvůrná zeď.

„Hurá!“ zaječel Alan. „Našli jsme to, jsme pracháči!“

Sid po něm zlostně mávl rukou. „Drž zobák! Ještě nevíme, jestli je to ona. Charlie, vem to kolem. Na přídi by mělo být označení... Lynn?“

„Zatím nic. Ale na senzorech žádný patrný únik. Řekla bych, že minimálně záď bude v celku... a podle tvaru je tourčitě třída 6.“

„Hmm. I kdyby to nebyla ona, pořád je to slušná kořist,“podotkl Crane tónem, který nápadně připomínal prosbu.

Uchopil jsem řízení a stočil Pijavici stranou. Letěli jsmepodél elegantně zakřiveného trupu a dívali se, očima i přístroji. Kdysi blankytně modrý povrch byl teď šedý, poškrábanýnárazy úlomků poletujících uvnitř pásma, ale to bylo všechno. Nikde nebyla vidět jediná díra, ani náznak poškození...moment!

Zatáhl jsem za řízení a opatrně se vrátil zpátky. Pijavice se zastavila a čtveřice horních reflektorů ozářila cosi jakozaprášenou změť tmavých stínů a šmouh na trochu světlejšímpozadí. Riskl jsem to ještě kousek blíž, Jarvisová se dotkla ovládání obrazovky... a najednou se z těch stínů stal nápis, křičící do okolní temnoty jako ten nejjasnější neon.

ASC MANTICHORA

„Jasně! Věděl jsem to!“ zavřeštěl Jarroc. Crane neříkal nic, ale viděl jsem, že nějak pobledl... a Sid, ten se netvářil prostě nijak. Z nás všech byl jediný, kdo si mohl bez uzardění říkat vědec. Jeho výpočty a teorie gravitačních proudů sice zatím vzbuzovaly u pánů z univerzit leda posměch, ale to se nejspíš už brzy změní. Nám šlo jen o peníze, ale pro něj tohle musela být chvíle životního zadostiučinění... a přece tu jenom takseděl a nehnul ani brvou. Obdivoval jsem ho.

„Tak co, Charlie?“ zahulákal Jarroc rozjařeně. „Co uděláš se svým podílem? Budou to určitě aspoň dva miliony... co siubohej pilot jako ty počne s takovou fůrou prachů?!“

Nedokázal jsem odpovědět. Prostě jsem na to zatím vůbec nepomyslel a život mě už naučil nikdy neutrácet peníze, které nedržím v rukou – ale Jar naštěstí žádnou odpověď ani nečekal.

„Já si na Zemi koupím les,“ zamumlal tiše Crane.„Normální, velkej les. Postavím si tam chatku a celý tejdny budu jenom ležet pod stromem, jíst borůvky a v zimě krmit srnce.“

„Fajn plán, brácho! A co ty, ledová královno?“

Po úzké tváři Lynn Jarvisové se mihl nepatrný úsměv, oči od panelu však nezvedla ani na okamžik. „Já mám plánů... to by ses divil, drsňáku.“

„Jó, to zní fakt slibně... hej, jestlipak tam bude taky její mrtvola? Vsadím se, že to by zvedlo cenu aspoň o padesát klacků!“

Crane sebou trhl jako bodnutý sršněm a Sid zlostně sevřel rty.

„Tak to už stačí. Koukejte se všichni uklidnit – vidíte, kde jsme? Potrvá ještě hodně dlouho, než se budem moct začítbavit o penězích, a když si nedáme bacha, může se klidně stát, že si je vyberem leda v pekle. Charlie, najdi horní poklop. Crane, rukáv a skafandry. Ať to vodsejpá, čím dřív budeme uvnitř, tím líp!“

Věděl jsem, že nemluví do větru. Salarské pásmo bylaškaredá díra. Pole balvanů, úlomků komet a všelijakého smetí se táhlo přes tři miliony mil a to, že jsme jím dokázali bez úhony křižovat už pět týdnů, byla právě tak zásluha důkladnépřípravy a umu jako obyčejného štěstí. Hluboko uvnitř senacházely i kapsy nahromaděných plynů, často výbušných,a Pijavice byla tak obratná právě proto, že měla trup jako z papíru. Kdyby k něčemu došlo hodně blízko nás, mohlo být opravdu zle – a Sid měl dost zkušeností, aby věděl, že zákonyschválnosti často platí ve vesmíru stejně spolehlivě jako ty fyzikální.

Znovu jsem uchopil řízení a vyrazil hledat ten poklop.Křižníky Aliance třídy 6 byly válečné lodě, těžce pancéřované. Prostříhat se někde jen tak trupem bylo vyloučeno, jediný přístup vedl přes malý poklop nahoře, původně zvláštnícestu pro velící důstojníky. I s detailními plány trvalo dvě hodiny, než jsme ho pod nánosy prachu našli a dosedli s Pijavicí těsně nad něj.

Pak přišlo propojení, choulostivý a riskantní manévr.Pijavice neměla přechodovou komoru. Měla jen rukáv,univerzální systém používaný hlavně Mrchožrouty. Ze spodní části se vysunula manžeta s magnetickým okrajem a pevně přilehla k trupu druhé lodi. Zevnitř se naplnila speciální pěnou, která chemickou reakcí se stěnou manžety ztuhla a vytvořila pevnou hmotu. Tekutý zbytek se pak ze středu zase vyčerpala výsledkem byl solidní přechodový tunel. Jeho výhodou bylo, že se dal použít na prakticky libovolný vstupní otvor, míval ovšemobčas také nepříjemný zvyk při přechodu prasknout, a proto bylo dobré mít na sobě aspoň lehký skafandr. Konečně bylovšechno hotovo, Sid krátce pokýval hlavou a Crane otevřel poklop v podlaze Pijavice.

Stěna tunelu připomínala polevu na čokoládovém dortu a po jejím povrchu ještě stékaly mazlavé stružky pěny. Věděl jsem, že ta hmota hrozně páchne jako něco mezi zkaženými vejci a shnilou rybou, ale to byla další výhoda skafandru, nic jste necítili. Jako první slezl dolů Sid. Klepal na stěny tunelu, čidlem objížděl místo, kde byl přilepený k trupu Mantichory, a pak vylezl, aby pustil dolů Lynn, která měla otevřít poklop. Běžně bychom ho prostě odřezali, ale tentokrát jsme si dali práci s konstrukcí originálního klíče napodobujícího spojovací porty vojenské stanice. S napětím jsem se díval, jakJarvisová oškrabuje špínu a zbytky pěny ze zámků, opatrně do nich zasouvá krátké tyče spojené s terminálem a spouští sekvenci vstupního kódu. Systém krátce zapípal – a nic. Alan zklamaně zavrčel, ale Lynn jenom změnila nastavení, rozjela program znovu a já si všiml, jak klepe prstem do okraje konzole. Na levé ruce nosila tenký prsten, kterým při práci často ťukala dopočítače, jako se jiní lidé třeba škrábou na bradě, a dělala to i teď, v silných rukavicích skafandru.

Počítač znovu zapípal... a vzápětí to ostře kovově bouchlo a do vzduchu vylétl oblak prachu i kousků zaschlé pěny.Jarvisová vstala – a u jejích nohou se najednou otevírala kruhová díra, černá jako rozevřená tlama.

„Podle přístrojů je tam atmosféra a taky gravitace... úžasné! Zdá se, že alespoň základní systémy pořád ještě běží!“

Teď poprvé jsem i v jejím hlasu rozeznal radost. Jarrocnadšeně vypískl a vrhl se vpřed, ale Sid ho zarazil a hodil dolůkonec uvázaného lana. Lynn ho zachytila, zručně zacvaklakarabinu do zámku a přikývla – teď jsme byli zajištěni i pro případ, že by tunel praskl během našeho pobytu na druhé straně.

„Tak už běž, ty blázne!“ zasmál se Sid konečně. „A opovažte se sundat si helmy, než prověříme prostředí!“

Přikývl jsem, ale pochybuji, že Jar něco z toho slyšel – v tu chvíli z něj už totiž nad poklopem nevyčnívala ani anténka na helmě. Crane vyrazil neochotně za ním následovaný Sidem a já si při tom všiml úzkého pouzdra vzadu na jeho opasku... Sid jen s povzdechem zavrtěl hlavou.

„Pořád tě to baví, tahat s sebou ten krám?“

„Jo, baví!“ odsekl Crane. „A na tuhle loď bych nevlez bez bouchačky ani za všechny prachy světa.“ Z jeho tónu bylojasné, že rozhodně nevtipkuje... a mě najednou poprvé zamrazilo.

Přesně podle plánů byl pod otvorem krátký žebřík. Slezl jsem, rozsvítil reflektory na ramenou a rozhlédl se poširoké chodbě, ozářené jen míhajícími se světly ostatních. I tak bylo vidět, že tahle loď je jiná třída – šedé polstrování stěn, symetrické výztuhy pod stropem, každých šest metrůkontrolní stanice. Pijavice proti tomu vypadala jak hromada šrotu pobraná někde na skládce, což bylo ale jen dobře, protože tím větší bude i odměna.

Směrnice OSN prohlašovaly každou loď, se kterou nebylo navázáno spojení déle než dva roky, za ztracenou. Nálezné činilo deset procent z tržní ceny a právo na veškerý náklad. Na papíře to vypadalo vzhledem k cenám těch lodí báječně, což byl i důvod, proč tolik zelenáčů spatřovalo právěv kariéře Mrchožrouta šanci na rychlé zbohatnutí, ale praxe byla pochopitelně zcela jiná. Především bylo třeba si uvědomit, že devětadevadesát ze sta ztracených lodí se našlo už jen veformě více či méně rozptýleného oblaku trosek – a že desetprocent z tržní ceny šrotu často nestačilo ani na pokrytí nákladů hledání. Pokud se to mělo vyplatit, bylo třeba jednatprofesionálně, vybrat si cíl a všechno promyslet, spočítat a naplánovat do posledního detailu, připravovat jednu akci třeba celéměsíce, a i pak mít hlavně štěstí, ale tímto způsobem pracovalo jen málo týmů. Náš byl jedním z nich. Už jsme měli za sebou pár slušných tref, ale tahle měla být největší rána, jaká se Mrchožroutovi povede jednou za život. Jen povinných deset procent dělalo při ceně téhle lodi jmění – a to nebylo nic proti honorářům za interview, právům na příběh, původní odměně Aliance, i po dvaceti letech stále platné, a všemu ostatnímu, co souviselo se slávou. Bylo to terno... ale čekal jsem, že se budu cítit líp.

„Zavřete poklop!“ nařizoval Sid. „Kdyby tunel prasknul, nechci večeřet nalačno. Alane, koukej zůstat tady! Lynn,detektor.“

„Zapojeno.“ Zaslechl jsem tiché bzučení. „Gravitace plná, kyslík deset procent pod normálem, teplota dvanáct stupňů. Žádné viry, žádné známky života nebo hnilobných bakterií ani radiace.“

„Fajn, sundejte helmy. Crane, jak to vidíš?“

Uslyšel jsem cvaknutí a pak nervózní hlas. „No, asi nechali běžet nouzový baterie a světla vypnuli, nebo nevydrželyzářivky. Atmosféra necirkuluje, ale na čas to bude v pohodě.“

„Na jak dlouho?“

„Šest, osm hodin určitě.“

„Jo,“ přikývla Jarvisová. „To zvládneme.“

„No, aspoň že nám tu ty zmetkové nechali čistej vzduch,“ zasmál se Jarroc a složil svoji helmu. „Znám lodě, kde smrděly mrtvoly, že bys hodil šavli, sotva vylezeš z přechodovýkomory... tak na co čekáme? Chci vidět můstek, sakra!“

Teď, když jsme měli oba helmy dole, jsem viděl, jak má Crane bledou a zpocenou tvář a jak se mu přes ni po Jarově poznámce mihl závan paniky. Ben Crane, nejlepší servisní technik široko daleko, trpěl těžkou fobií ze tmy a uzavřených prostor, což byl bohužel obojí Mrchožroutův takřka denní chleba. Kdyby mi to řekli o někom cizím v hospodě, asi bych se pěkně nasmál, ale četl jsem jeho účty za terapii – a stačilo se na něj podívat, aby bylo jasné, že to jsou naprosto vyhozené peníze.

„Není ti blbě?“ zeptal jsem se tiše.

„Ale ne.“ S přemáháním zavrtěl hlavou. „To je dobrý. Jenom chvíli... než si zvyknu.“

Moc jsem tomu nevěřil, ale radši jsem mlčel a pospíšil si, protože světla skafandrů ostatních se už málem ztrácela za zatáčkou.

Můstek Mantichory byl obrovský. Všichni jsme sice znali rozměry, viděli i plány – ale nic z toho nás nemohlo připravit na jeho skutečnou velikost, když jsme tam vešli. Kruhovámístnost se zvedala do výše v klenuté kupoli, jejíž vršek se matně leskl – kdybychom byli venku z pásma, viděli bychom skrz něj hvězdy. Vyhaslá pětimetrová hlavní obrazovka zářila vesvětle reflektorů jako černé zrcadlo. Před ní byla v půlkruhuzauštěna vysoká křesla důstojníků a operátorů a úplně vpředu, v prosklené pancéřované kóji připomínající rozevřený leknín, křeslo kapitána.

Pomalu jsem došel blíž. Zvuk každého kroku se na lesklé podlaze kovově rozléhal a světla skafandru kreslila meziopěradly křesel tančící stíny, jako bych kráčel nitrem prastaré, potopené katedrály. Přejel jsem prsty po zakřivené skleněné stěně a dotkl se plakety, která do ní byla vsazena. Ozdobným písmem z ní ostře vystupoval název lodi, symbol Americkéaliance a jméno.

ADMIRÁL DENISE S. DEVERMONTOVÁ

Všech osm stěn kóje bylo sklopených. Vyšel jsem po dvou schůdcích, otočil se a dosedl do dokonale tvarovanéhokapitánského křesla. Cítil jsem, jak mi buší srdce.

Když jsem byl v páté třídě, dostali jsme při společenskéhodině za úkol napsat, komu ze slavných lidí dneška bychom chtěli potřást rukou. Jenom tak z hecu, ale trochu i vážně jsemnasal, že admirálu Devermontové – bylo to jen pár týdnů, co dobyla Arnhem. Když jsem to přečetl nahlas, učitel vypadal, že ho sklátí mrtvice. Hned napsal domů a večer mě pak táta seřezal tak, že na to do smrti nezapomenu, ale to jen posílilo můj pocit hrdiny. Když jsem tuhle historku vyprávěl ostatním, pobavilo to kupodivu nejvíc ze všech Jarvisovou... co by asi táta řekl teď?

„Jo, takhle zůstaň!“ Něco klaplo a jasný záblesk světla,který mě bolestně šlehl do očí, přerval kouzlo okamžiku. Mrzutě jsem se zašklebil a Jarroc, malý fotoaparát v rukou,radostně povyskočil. „To je vono... a teď vyfoť ty mě! Tyhle snímky budou na první stránce každýho zpravodajskýho serveru od Země až k Tau Alfa!“

Neochotně jsem se zvedl, ale Sid znovu zavrtěl hlavou. „Tak už dost, lidi. Na hraní budem mít celou cestu domů, teď máme práci.“

„Ale no tak!“ zaprotestoval Alan. „Proč si taky neuděláš čas přivonět k růžím, brácho? To tě přece nezabije... nechápeš, že tahle loď je kus historie?“

„Jistě.“ Sid bez úsměvu přikývl. „Kus hodně nepěknýhistorie, jestli chceš znát můj názor. Ale hlavně je to velká hromada šrotu, kterou bychom měli rychle rozhejbat, protože jinak nám ty růže můžou ještě hezky zasmrádnout.“

„Dobře, dobře!“ Jar zvedl smířlivě ruce. „Taky už bych byl radši na cestě pro svůj podíl. Tak kam teď? Strojovna?“

„Ano. Musíme zjistit, v jakým stavu to tu vůbec nechali.“

„Jestli nevadí, rád bych se chvilku zdržel,“ ozval jsem se. „Ve věcech tam dole se stejně nevyznám a chtěl bych se trochu mrknout do její kajuty.“

„Proč?“ Jarroc se znova zašklebil. „Chceš vyzkoušetpostel?“

„To zrovna ne. Ale rád bych našel palubní deník... nebo vás vůbec nezajímá, kam asi tenkrát s celou posádkou zmizela, když loď samotná je zřejmě úplně v pohodě?“

Jarův úsměv rázem pohasl a Sid jen zvedl obočí. „Fajnnáad, ale myslíš, že se ti to podaří? I kdybys spustil její počítač, bude určitě tak zazděnej, že to nevytáhneš ani za sto let.“

„To je mi jasný. Ale ona měla ve zvyku psát si i osobní deník, vlastní rukou na papír, nebo jsem to aspoň slyšel, mámpravdu?“

Lynn netečně přikývla. „Říká se to.“

„No tak dobře,“ pokrčil Sid rameny. „Ale zůstaň na příjmu... a když tam budeš, podívej se, jestli nenajdeš nějaký technický manuály nebo záznamy kolem lodi, cokoliv, co by se mohlo hodit.“

„Jasně.“

Sid kývl, Jarvisová jenom mrkla na plán lodi v příručnímterminálu... a za okamžik jsem byl sám. Podíval jsem se zpátky na kapitánské křeslo – ale už mě to nelákalo. Sidova poznámka ťala do živého. Tahle loď byla jako přízrak ze zlých časů, a co se jí samotné týkalo, touha potřásat si rukama mě opouštěla tím rychleji, čím déle jsem tu samotný stál. Radši jsem serychle otočil a zastavil se až u dveří, napůl zapuštěných v podlaze v malém výklenku vzadu.

Existovalo jen velmi málo žen, které to kdy v armádě dotáhly výš než Denise Devermontová. Přitom nikdo nemohl popřít, že právem – měla mozek, jaký se narodí jednou za tisíc let. Bohužel do ní nejspíš v Alianci vtloukali ty svojepseudovlastenecké žvásty tak dlouho, až jí v něm jednoho krásného dne přeskočilo a ona se rozhodla udělat něco pro blaho lidstva. Dokázala k tomu sehnat dost velkou bandu stejně smýšlejících magorů, aby se společně zmocnili Mantichory, tehdynejmodernější lodi Aliance, a zahájili s ní strašlivé tažení pozákladnách a těžebních stanicích v Hlubokém vesmíru. Nebylo to jen tak nějaké obyčejné pirátství, kdepak. Byl to vědecký program propracovaný do všech detailů, celá soustava testů,psychologických, fyzických i genetických, zaměřených na „očistu lidské populace v kosmu od všech zdegenerovaných a nezpůsobilých jedinců“, jak prohlásila ve svém memorandu. A kde nebyla k uklizení těch, co neprošli, po ruce dost velká pec, stačilootevřít dveře nákladového prostoru...

Trvalo to víc než dva roky. Za tu dobu poslala Aliance za Mantichorou asi tucet lodí, z nichž se sice žádná nevrátila, ale to snahy o pronásledování nijak nezvýšilo – proč taky. Proti některým senátorům Aliance byli i staří republikánští prezidenti hotoví beránci a fakt, že navzdory všem kecům o odkazu Armstronga a Aldrina patřily ve skutečnosti čtyři z pěti těžebních základen v Hlubokém vesmíru Číně a OSN, jim ležel pěkně v žaludku. Právě na ty se přitom Mantichora zaměřovala nejčastěji a Alianci stačilo jen vyjádřit formální odsouzení – ovšem jak se do lesa volá... AdmirálaDevermontovou totiž nakonec nejspíš přestalo bavit jen topit koťata a obrátila se náhle přímo k hlavní vesmírné základně Aliance na Arnhemu, zaručeně nedobytné. Dobyla ji přesně za devět minut – a pak prostě pokračovala ve svém programu. Než s tím začala, žilo na základně a v kolonii pod ní na osmnáct set lidí. Když za dva měsíce skončila, zbylo jich tam tři sta, všechny těžní pece byly zanesené mazlavým, černýmpopelem plným bílých úlomků kostí a do učebnic přibylo nové heslo: Genetická čistka.

Zámek cvakl, dveře se otevřely a já se rychle protáhl dovnitř. Místnost tonula v šeru rušeném jen žlutými paprsky reflektorů a mně se znovu rozbušilo srdce. Opatrně jsem došelk velkému stolu, otočil vysoké křeslo u něj a sedl si, cítil jsem, jak pod mojí vahou tiše zapraskalo. Přejel jsem dlaní po hladké desce a foukl, zvedl se oblak jemného prachu, který v záři světeljiskřil jako diamanty. Podíval jsem se stranou – a ztuhl.

Přímo vedle mě stála na stole krásná vyřezávaná šachovnice s figurkami připravenými ke hře. Viděl jsem, že mnoho z nich je už ohmataných, černý a bílý lak setřený v místech, kde je znovu a znovu brala do prstů... a zatrnulo mi. Když admirál Devermontová získala zajatce, někoho podle jejího názoruvýjimečného, pozvala ho do své kajuty na večeři a partii šachů, jako kdysi kapitáni dávných lodí zvali poražené protivníky ke stolu na důkaz úcty. Když host vyhrál, byl volný. A když ne, venku už čekala stráž, která ho doprovodila do přechodovékomory – a rovnou bez skafandru ven. Kolik lidí s ní tuhle hru hrálo, nikdo neví, a nejspíš se už nikdy nedoví, ale přežil ji jen jeden. Doktor Robert Heller, šéflékař na Arnhemu, držitel dvou Nobelových cen za genetiku a objevy v oblastiprodloužení lidského života. Ani on nevyhrál. To utkání skončiloremízou, prý po osmi hodinách – ale admirál uměla být velkorysá. Nechala mu jen vypíchnout oči... Přinutil jsem se otočita rozhlédl se raději kolem.

Nalevo u dveří stála skříň a napravo knihovna plná knih, jaké se vidí už leda v muzeu. Zběžně jsem přelétl nápisy na hřbetech, většina jich byla anglicky, ale mnoho i francouzsky anebo v jazycích, jaké jsem ani neznal – v době, kdy lidépokládali za hloupost jenom učit se psát rukou, natož mluvit nějak jinak než anglicky. V duchu jsem si umínil, že si cestou domů musím najít čas a všechno si tu projít, ale teď mě zajímalo něco jiného.

Probral jsem knihovnu, zásuvky ve stole a skříni, nakoukl i do koupelny, ale žádný deník jsem nenašel. Všechno bylopřitom vzorně uklizené, uniformy, papíry, i krémy na botya lahvičky šamponu a mýdla. Ani stopa po spěchu, jako by jenodjela na pár dnů někam na dovolenou... ale o to nepříjemnější pocit jsem měl.

Jako poslední jsem odsunul dveře do ložnice. Postel byla ustlaná, na stolku vedle stála prázdná sklenice – a tlustá, šedá kniha. První stranu uprostřed zdobilo jen jméno Mantichora, její iniciály a dvacet let staré datum napsané modrým perem hustým, ale dokonale čitelným rukopisem. Nedočkavě jsem otočil a četl.

„Eta n’ Wa ke tron sa hevaR non des’ a vAt. JoL no urnerkayop get’ ral tes deNova. KiL set enEen PoLe fret’ ar ad...“

Zklamaně jsem obracel zažloutlé listy, ale nebylo tok ničemu. Kniha měla tak pět set stran a zhruba dvě třetiny byly popsány pořád tím samým. Netušil jsem, jestli je to šifra, anebo nějaký jazyk, ale to bylo nakonec fuk, položil jsemdeník zpátky a vyšel z ložnice. Ještě jednou jsem se rozhlédl po věcech, které chtěl Sid, ale nic tu nebylo a já nakonec skončil zpátky u stolu, s očima upřenýma na dlouhé stíny šachových figur na zdi.

Nejhorší na tom všem bylo, že měla svým způsobempravdu – a že se věci po jejím zásahu opravdu zlepšily. Neznal jsem nikoho, kdo by to přiznal nahlas, ale každý, kdo byl v kosmu dost dlouho, to věděl. Za starých časů trval výcvik naastronauta roky a prošel jím každý tisící adept. Teď, v doběkvantpohonu, generátorů atmosféry a umělé gravitace, byly věci možná pohodlnější, ale to ještě neznamenalo, že bezpečnější. Vesmír byl pořád místem, kde šlo velice snadno umřít, pokud člověk neměl znalosti, výcvik a hlavně sebeovládání a zdravý rozum. Jenomže právě to bylo spoustě lidí naprosto fuk. Aliance, byť jen spolek fašistů s plnou hubou demokracie, měla aspoň tady soudnost a nepouštěla nahoru každého. Ale v Číně a Evropě si mohl kdejaký šimpanz s IQ tykve doma sjet pár dílůHvězdný pěchoty nebo jinýho braku a druhej den už seděl v trajektu nahoru, neochvějně přesvědčený, že je nesmrtelnej vesmírnej hrdina – pochopitelně, když na to měl. Nevyhnutelnýmnásledkem byly pohřešované vraky, co dodnes živí Mrchožrouty, a samozřejmě mrtvoly viníků, ale často i těch, co měli jenom smůlu, že zrovna stáli opodál. Po Arnhemu se změnilo aspoň něco. OSN a zvláště Čína konečně pochopily, že takhle to dál nejde, utáhly šrouby a Alianci pro změnu na čas trochuzhořkla oblíbená role vesmírné supervelmoci. Vzato kolem a kolem by to byla pro všechny vcelku užitečná lekce... nebýt těchjedenácti tisíc mrtvých. Za ty to nestálo. Díval jsem se na stíny ohmataných šachových figur a přemýšlel, jestli je to tak s námi vždycky...

„Hej, Charlie, slyšíš mě?“ Ve vysílačce zapraskal Jarův hlas. „Rychle sem přijď, brácho, tohle musíš vidět!“

„Jste ve strojovně?“ Tentokrát jsem byl za vyrušení vděčný.

„Ne. Nějak jsme cestou zabloudili, jsme v nemocnici, paluba pět. Zapni mapu a dělej!“

„Dobře. Už jdu.“

Vstal jsem, vyšel otevřenými dveřmi zpět na můsteka s očima upřenýma na displej vyrazil. Cestou jsem se usilovně snažil neběžet, ale přesto jsem šel rychle. Už jsem prolézal mnohem horší vraky, lodě, kde v temných chodbách ještě leželyzbytky členů posádky, a nikdy mi to nevadilo. Tma, ta je v kosmu vlastně pořád a mrtví jsou prostě mrtví. Není už proč se jich bát... ale tady jsem najednou nechtěl být sám. Výtahysamozřejmě nefungovaly. Musel jsem oklikou po žebřících, úzkými šachtami vyplněnými jen šerem a těžkou ozvěnou vlastního dechu, ale zvládl jsem to a za chvíli už stál u otevřených vrat nemocnice. Vešel jsem, světla skafandru se proplétala mezi nekonečnými řadami pevně přišroubovaných lůžek, ale nikdo další tu nebyl.

„Hej! Kde jste?!“

„Vzadu!“ odpověděl mi z dálky Sidův hlas. „Izolační sekce... rovně a doprava!“

Prošel jsem lůžkovým oddělením a zahnul do další chodby, po obou stranách lemované řadou oválných, zvukotěsných dveří s jediným malým okénkem nahoře. Za posledními semíhala žlutá světla, vešel jsem... a rázem zůstal stát.

Místnost byla překvapivě velká a na první pohled vypadala jako další nemocniční pokoj – dvě židle, stolek, police plná ampulí a krabiček. Jenže uprostřed nebyla k podlaze přidělaná postel, ale něco úplně jiného, vypadalo to trochu jakochirurgický stůl i s tou lampou nahoře, ale pak jsem si všiml drátů, co k tomu na mnoha místech vedly... a těch bytelných, pevně utažených řemenů.

„Síla, co?“ Ačkoliv se snažil, nezněl Jarův hlas už vůbecvesele. „Až se tohle dostane ven... no, to bude tanec...“

Neodpověděl jsem. Pomalu jsem došel blíž a dotkl seokraje desky. Bílý lak na hladkém plastu za posledním poutem byl rozrytý mnoha tenkými i silnějšími škrábanci. Posvítil jsem blíž a všiml si, že je v něm něco hluboko zaraženého. Pochvilce námahy jsem to vydoloval ven a podržel proti světlu, na jednom konci to bylo zaoblené a hladké, na druhém naopak zubaté, celé pokryté nějakou zaschlou tmavou vrstvou. Díval jsem se, otáčel tím, ale pořád nemohl přijít na to, co... až mi to najednou došlo.

Byl to nehet.

Rychle jsem ho pustil a slyšel, jak ve tmě zazvonil o zem. Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek a v zádech mě mrazí, ale současně zaslechl zvuk, jako by se někdo dusil, a rychle se otočil.

Pokud už prve vypadal bledý, nebylo to nic proti obličeji Bena Crana teď. Tvář měl v šeru bílou jako sníh, vytřeštěnýma očima hleděl před sebe a vypadal, že se v tu ránu zhroutí.Otevřel ústa, ale nevydal hlásku a teprve na druhý pokus se mu podařilo tiše zašeptat:

„Já... já si to pamatuju.“

„Co?“ Sid i ostatní na něj jen vyděšeně zírali.

„Tady... to. Myslel jsem... že se mi to všechno zdálo.“

„Cože se ti zdálo?!“

„Na Arnhemu. Já... žil jsem tam... bylo mi šest.“ Crane jako omámený zvedl ruku, ale třásl se jako list a hlas měl čím dál slabší. „Řekli mi... řekli, abych se díval. Potom ji přivedli... moji matku... dali ji sem... a potom... potom...“

„Bože!“ I Alan byl bledý a s hrůzou se na Crana díval. „To je nějakej fór, že jo... proč jsi, proboha, nic neřek?!“

Ben neodpověděl – nejspíš otázku ani nevnímal. Vzpomněl jsem si na jeho fobie – a na to svý pitomý povídání, jak seostatní smáli a já si připadal jak velkej frajer... litoval jsem, že ze mě tenkrát táta nevytřískal duši.

Sid udělal jeden rychlý krok, chytil Crana za ramenaa otočil ho k sobě, pryč od té věci. „Bene, vzpamatuj se! Je to pryč, jasný? Už je to pryč... a ty jsi přežil! Ona a celá ta banda dávno někde hnije, ale ty jsi naživu a tady, přímo na její lodi!“

„Jasně!“ přidal se pohotově Jarroc. „Za ty prachy si budeš žít do konce života jak král... řek bych, žes to vyhrál!“

„Jo... a co se tohohle týče, nikdo o tom nemusí vědět. Než doletíme domů, můžeme to klidně všechno rozebrat a vyházet z...“

„Ne!“ Crane nečekaně zlostně zavrtěl hlavou, jako by se náhle probudil. „Jenom ať to tu zůstane! Chci... aby to každej viděl!“ Pořád dýchal přerývaně, ale už se netřásl a do tváře se mu zvolna vracela barva, dvakrát se dlouze nadechl.

Sid ho upřeně pozoroval. „Hele, nechceš si dát radšipauzu?“

„Ne, ne, to je dobrý! Čím dřív to budu mít z krku, tím líp!“

„Fajn.“ Sid jen kývl a radši ho rychle nasměroval kedveřím. Jar ještě na prahu nenápadně sáhl po foťáku, ale stačil jeden pohled, aby toho nechal, a pak už jsme šli zpátkybílou chodbou plnou malých okének, do kterých jsem seraději nedíval. V žaludku mě pořád mrazilo – napůl z toho, co jsem viděl, a napůl z pomyšlení, že to ani zdaleka není žádná uzavřená kapitola. Zrovna když jsme odlétali, byly všechny servery plné zatčení tlupy radikálů, co před měsícemodpálila bombu u arnhemského „Památníku obětem násilí“, jak se tomu teď politicky korektně říkalo. Opravdu zarážející na tom však bylo, že nešlo o žádné vychlastané mozky od pece, ale partičku „lepších dítek“ s diplomy a doktoráty, ve dvou případech dokonce synáčků důstojníků ze základny.V Denise Devermontové viděli idol, mučednici, která obětovalaživot ve snaze vyčistit vesmír od špíny a spodiny, a zdalekanebyli sami. Teď, po pouhých dvaceti letech, jako by se historie opakovala, jen její kyvadlo se tentokrát zhouplo na opačnou stranu – dřív vesmír zaplavovali cvoci a ignoranti, teď si zas někteří „normální“ usmysleli, že jsou lepší než jiní. Netroufal jsem si hádat, co je horší. Samozřejmě že v téhle atmosféře mohlo nalezení nepoškozené Mantichory, navíc s takovým vybavením na palubě, zapůsobit podobně jako hozenízapálené sirky do sudu s benzinem, ale snad měl Crane pravdu a někdo po tom pohledu dostane i rozum... tak nebo tak to začínalo fakt hezky.

*

Strojovna zabírala celou spodní část lodi. Věděl jsem, že je to

víc než devatenáct palub – ale stejně jako v případě můstku

byl velký rozdíl jen studovat plány, a skutečně tam státa dívat se na tyčící se obrysy zařízení všude kolem. Největší byl

samozřejmě reaktor složený ze dvou vrstev, vnějšíhotřicetimetrového prstence a samotného sedmnáctimetrového jádra.

Prostor mezi nimi, uzavřený a izolovaný ze všech stranpevnými i průhlednými stěnami a trojími hermetickými dveřmi, byl

také jediný, kde se ještě svítilo, mdlé modré zářivky vrhaly přes

skleněné stěny strašidelné stíny. V jejich odlescích jsem viděl,

jak Jarvisové září oči, když se vrhla ke dveřím a začala spojovat

kontakty zámku. Zato já nervózně polkl a zadíval se na Crana.

„Hele, nic ve zlým... ale seš si jistej, že ví, co dělá?“

„Jo, tak na to se mě neptej.“ Ben jenom pokrčil rameny. „Já dělám civilní technologii. Armádní krámy jsou její specialita. Ale když studovala Akademii Aliance...“

To bylo zhruba všechno, co jsme o Lynn Jarvisovévěděli – že studovala elitní vojenskou školu Aliance, ale vyrazili ji, prý těsně před absolvováním. O detailech nikdy nemluvila. Zřejmě nebyly nejpříjemnější, ostatně o poměrech naAkademii kolovaly po serverech různé články – ale co, jejich škoda.

Průhledný uzávěr se zasyčením odskočil. Lynn prošladovnitř a rovnou zasedla k hlavnímu terminálu, na detektorradiace ani nemrkla. Rychle přejela prsty klávesnici a pak ťukala prstenem do jejího okraje, zatímco na obrazovce naskakovaly výsledky.

„Bingo!“ Otočila se a vycenila v úsměvu sněhobílé zuby. „Všechno funkční, pánové! Reaktor je v pořádku, a navícvzorně zakonzervovanej, stačí nastartovat a letět! Bude třebajenom zkontrolovat generátory atmosféry kvůli plynu, otevřít jádro a...“

„Co... otevřít?!“ Pokud měl Crane fobii ze tmy, já se od jisté události před lety usilovně snažil držet co nejdál od všeho, na čem byl přilepený obrázek ventilátoru, natož abych do toho ještě vrtal. „A nejde to nějak jinak?“

„Bohužel.“ Jarvisová si povzdechla. „Baterie jsou prázdné a potřebujeme energii na zážeh. Nejlíp bude, když začnu tady s Benem a vy přinesete všechny tyče z Pijavice, jinak senehneme.“

„No bezva! Fakt skvělý, sakra!“ nadával jsem, přestože mi Lynn právě umožnila vyhnout se práci, po jaké jsem rozhodně netoužil. Došlo mi totiž, že jedna palivová tyč váží i s pouzdrem přes čtyřicet kilo. Z pomyšlení, jak příjemné bude tahat je sem, mě rychle opouštěly i poslední zbytky dobré nálady a ani Ben nevypadal tím úkolem dvakrát potěšený. Prosebně se zadíval k prosklené skříni s ochrannými obleky v rohu a Jarvisová na něj okamžik nechápavě koukala, ale pak se drsně rozesmála.

„Jo, tohle... ne, díky. Já ho nechci a tobě to taky neradím. Nemůžeš se v tom hýbat, potíš se jako blázen, a kdyby se fakt něco stalo, jenom to dýl bolí... to radši spolknu pilulku.“Ukázala hlavou na malou červenou krabici hned vedle obleků a Jar polkl.

„Do háje... myslel jsem, že to jsou jenom kecy.“

„Co zas?“ Tušil jsem, že té otázky budu litovat.

„Ta pilulka. Prej když se na těchhle lodích stala nehodaa někdo chyt dávku z reaktoru, měl ji místo doktora... chápeš, aby to moh skončit hned...“

„Správně.“ Crane s úšklebkem přikývl. „Rychlea bezbolestně... lepší než předtím tejden zvracet vnitřnosti na izolaci.“

„Nechcete toho nechat?“ zavrčel Sid znechuceně. „Nastrašidelný historky jsem už starej – a tohle určitě není místo, kde bych je chtěl poslouchat. Přeci jsme to čekali... a myslete na kvalitu vzduchu. Čím dýl tu žvaníme, tím víc se kazí, a jánechci k těm tyčím dřít ještě dvacet kilo kyslíku na hřbetě.“

Poznámka přišla v pravý čas, vyrazili jsme zpátky a tentokrát jsem šel s radostí první. Vrátit se na Pijavici nám zabralo půl hodiny. Dalších dvacet minut trvalo, než Sid vytáhl prvníčtyři články, černé tyče silné jako noha a dlouhé něco přes metr. Jar dokázal nést dvě úplně sám, přehozené prostě přes záda jako klacky, ale Sid a já jsme měli co dělat s jedním. Než jsme se s nimi dovlekli chodbami a průlezy do strojovny, měli jsme dost, ale přesto nás překvapil pokrok, jakého Lynn mezitím dosáhla. Celá střední část reaktoru byla otevřená, staré články vyndané a pouzdra rozebraná a úhledně rozložená na podlaze jako čerstvě ulovená kořist. Ben právě držel zdviženou horní desku hlavního panelu a svítil dovnitř, zatímco Jarvisovávytahovala něco jako lesklou kovovou hrušku obtočenou dráty. Otevřela ji, zevnitř vyndala malinkatý bílý váleček, ne větší než náprstek, a opatrně ho položila stranou.

„Na tohle pozor. To je hlavní transtator, co vede energii k motorům. Kdyby se rozbil, neodletíme odsud ani za milion let.“

„Tak proč ho tam nenecháš?“ zeptal jsem se udýchaně.

„Protože je moc citlivý a při startu reaktoru může dojít k fluktuacím energie. Musíme to nahodit u zdroje a pomalu zvedat, jeden systém po druhým. Motory berou nejvíc šťávy, takže se musejí zapnout až naposled... ale ty stejně netušíš, o čem mluvím, co?“

„Ne.“ Se zasténáním jsem klesl do volného křesla. „Na to vem jed, že ne.“ Alan za mnou vylovil z kapsy placatou láhev, otevřel ji, ale než se stačil napít, chytil ho Sid za zápěstí.

„To snad nemyslíš vážně!“

„Hele, dej mi svátek, jo!“ Jarroc se zlostně vyškubl, ale láhev položil. Lynn jen pohoršeně zavrtěla hlavou.

„Co kdybyste šli pro zbytek s Benem, ať se můžete cestou střídat? Tady to už zvládnu sama.“

„Bez problémů!“ Ben byl zjevně rád, že může ze strojovny vypadnout, a Jar zapomněl i na to pití. Courali jsme se zpátky jako vši skoro hodinu... ale ve chvíli, kdy jsme vešli podklenutý strop můstku, byla veškerá únava rázem pryč.

Když jsem odcházel, nechal jsem dveře její kajuty dokořán.

Teď byly napůl zasunuté... a přímo na kapitánském křesle ležel otevřený deník z nočního stolku. Jako omráčený jsemdošel blíž a posvítil. Na zažloutlé stránce zářilo čerstvým modrým inkoustem napsané datum, dnešní, a nový záznam, naprosto čitelný.

Cizí osoby na palubě. Nepovolený vstup.

Doporučení: Likvidace.

Zíral jsem na to úhledné písmo s vyvalenýma očima a ostatní zas zírali na mě... dokud si Alan vztekle neodplivl.

„To jsou ale blbý vtipy, vole!“

Trvalo snad minutu, než mi došlo, co myslí – a i pak jsem nevěřil svým uším.

„Šílíš... já to nepsal!“

„Jo?! Ale byls tu sám dost dlouho... a prve jsi šel taky první! Fakt sranda, ha ha! Myslíš, že nevím, že ty jedinej z nás umíš psát? Ten tvůj vychlastanej fotr by měl asi radost, co?!“

„Ty kreténe jeden!“ Zatmělo se mi před očima, nevím, jestli víc vzteky, nebo strachy, a skočil jsem po něm. Ale Sid mězarazil.

„Tak dost, Jare! Charlie, teď vážně – psal jsi to?!“

„Zatraceně, ne!“ Vztekle jsem popadl deník a vrazil mu ho pod nos. „Vypadá to snad jako moje písmo?!“ Otočil jsem pár listů zpátky. „A jestli jo, proč je úplně stejný jako tady?“

Tentokrát Sid neodpověděl. Stáli jsme tam v šeru, dívali se a já zřetelně cítil, jak mi na čele vyráží studený pot.

„Někdo tady je!“ vydechl Jarroc. „Jestli to nebyl on, tak tu někdo je!“

„Nesmysl. Lynn přece dělala průzkum...“ Ale i Sidův hlas zněl vyděšeně... a vzápětí Crane zalapal po dechu.

„Lynn! Zůstala dole sama, jestli tu někdo je...“ Zoufale hrábl po vysílačce. „Hej, Jarvisová! Slyšíš nás, Lynn, jsi tam?“

Ticho.

Neozvalo se nic, dokonce ani šum při výpadku signálu... a Ben Crane se s hrozným zaklením otočil, vrazil do Sida, až málem upadl, a doslova se vrhl zpět do chodby, kterou jsme přišli.

„Ne!“ zařval Sid. „Nechoď nikam, ty...“

Ale pozdě – už mizel za rohem. Stačil jsem jen postřehnout, jak sahá k opasku. Sid vyběhl za ním, ale ta vteřina stačila,abychom už neviděli ani světlo jeho skafandru. V poklusu mačkal tlačítka vysílačky na zápěstí, volal, ale neslyšel jsem co, a když jsem zapnul svoji, uši mi zaplnil jenom dusot nohoua nesrozumitelný řev. Sid s Jarem byli vpředu a jejich světla ve tmě bláznivě skákala po stěnách. Snažil jsem se jich držet a doufal, že o nic nezakopnu a tohle je správná cesta, už jsme museli být blízko, poslední chodba, jeden žebřík dolů...

„Panebože!“

Zpětná vazba výkřiku mě bodla do uší jako nůž, současně se Jar přede mnou zastavil tak prudce, až jsem do něj narazil, viděl jsem Crana, jak se opírá zády o stěnu a vytřeštěně zírá na zem, dlouhou neuropistoli v ruce... a přímo vedle něj leželo na podlaze nehybné tělo s hlavou obklopenou závojem světlých vlasů.

Jarvisová měla na čele jen malou černou šmouhu, typickou stopu zásahu. Sid se sehnul, letmo jí sáhl na krk, potom vstal, vyškubl Cranovi pistoli a krátce zavrtěl hlavou.

„Já to věděl. Říkal jsem, abys s sebou netahal ten krám, říkal jsem, že se jednou něco stane.“ Mluvil naprosto klidně a Ben k němu zvedl hlavu, udiveně, jako by nemohl pochopit, o čem je řeč.

„Cože... já... to ne. Snad nemyslíš, že bych...“

„Ty bastarde!“ Jarroc se na něj vrhl, tvář rudou, v očíchšílenství. „Tys ji zabil, a ještě lžeš, hajzle jeden...“

Crane se vůbec nepokusil bránit. Jar na něj skočil, srazil ho k zemi a začal do něj nepříčetně mlátit. Jeden čas se usilovně snažil Lynn sbalit, ale i když by měl větší šanci s marsovským ledovcem, dodnes to odmítal připustit a urputně si namlouval, že je mezi nimi něco víc. Sid se ho snažil odtrhnout, křičel, ale mě to nezajímalo, udělal jsem krok a sedl si k jejímu tělu.

Naše skupina byla jednou z mála, která měla mezi sebou ženu. Slyšel jsem o několika partách Mrchožroutek, alevětšinou to byli samí muži. Nebylo divu – trávili dlouhé týdnyvtěsnáni v malých lodích, riskovali, dělili se o mizerný zisk z často hnusné práce a ženská v partě chlapů prostě nedělaladobrotu. Ale s ní problémy nikdy nebyly. Byla nenápadná, tichá, ale spolehlivá, s jakýmsi zvláštním smyslem pro humor, kterému rozuměla snad jen ona sama. Byla jednou z nás – a už není, protože si ji ten idiot spletl... kdoví s kým vlastně. Dotkl jsem se její tváře, byla ještě teplá. Neuropistole prostě spálí spoje v mozku, je to rychlé a prý i bezbolestné... cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo.

„Tak už dost, sakra!“ Sidovi se konečně podařilo odtrhnout Jara od Bena a doslova jím mrštil přes chodbu. Crana chytil za rameno, zvedl ho a ukázal kupředu. „Koukej padat! Jdi do strojovny a zůstaň tam, vyřídíme to potom! A ty,“ otočil se na Jara, „se rychle uklidni! Nestačí ti, co se tu už stalo, co?!“

Ben neřekl ani slovo a pomalu odcházel, rukou se opíral o stěnu, nejspíš dost zle zřízený. Alan dýchal mělce, drtil mezi zuby nadávky, ale jen se podíval dolů, a všechen vztek muz tváře rázem vyprchal. Spolkl jsem hořkost a zadíval se na Sida.

„Co uděláme? Přece ji tu nemůžeme takhle nechat...“

Se sevřenými rty přikývl. „U nemocnice je lodní márnice... pomozte mi.“

Vzali jsme ji každý pod jednou paží, Jarroc za nohy, a pomalu zvedli. Nevážila moc. Snadno by to zvládli dva, ale prostě jsme ji nemohli jenom tak odtáhnout jako hromadu smetí. Vrátili jsme se k nemocnici, ale tentokrát zahnuli doleva, pryč od té prokleté chodby, a za chvilku stáli před dalšími dveřmi.

Márnice byla stejně obrovská jako všechno tady... a v tiché temnotě stejně strašná. Půlkruhová stěna sálu do pětimetrové výšky zaplněná řadami lesklých dvířek a vpředu kovový stůl jako nějaká zvrácená parodie antického divadla. Položili jsme na něj její tělo, sáhl jsem po klice nejbližšího boxu – a rychle uhnul.

Za dvacet let toho z mrtvoly nezbude moc, ani když nejsou po ruce žádní červi, a tahle tam zjevně strávila přesně takovou dobu. Mrkl jsem do vedlejšího boxu – také plný, a dalšía další, jenom kosti a vyschlé mumie v šedých uniformách. Obešli jsme celý sál, ale všude to bylo stejné, a třebaže do horních pater jsme bez proudu pro zvedací rampu nedohlédli, Sid jen potřásl hlavou.

„Tak... už aspoň víme, kam se všichni poděli.“

Přikývl jsem, ale to bylo všechno. Před hodinou by měurčitě dost zajímalo, co se mohlo stát na palubě Mantichory, když opustila zpustošený Arnhem se šesti křižníky Aliance ze Země v patách. Vypadalo to tenkrát, že utíká, že admirálDevermontová konečně došla na konec, ale to byl omyl a oni ji znovu podcenili, i po tom všem, po osmnácti dnechpronásledování se náhle otočila, a když to za pár hodin skončilo, zbyl z křižníků jenom jeden velký oblak trosek na okraji Salarského pásma. To bylo všechno – pak se po ní prostě slehla zem. Přes usilovné pátrání se z Mantichory nenašel mezi troskami ani šroub a z posádky ani muž. Zůstalo to viset nade všemi jako stín a dodnes kolovalo plno historek o hromadné sebevraždě anebo kolonii, založené admirálem někde daleko podle jejích představ, ale to byly všechno kecy... až doteď. Před hodinou by mě určitě zajímalo, na co posádka v jinak nepoškozené lodi zemřela anebo kdo potom dal ta těla do márnice – ale teď to bylo fuk, protože jediné tělo, na kterém záleželo, leželo přímo přede mnou. Zatlačil jsem jí oči a složil ruce na prsou. Stále nezačaly chladnout, jenom její tvář jako by byla ještě bledší, naposled jsem se jí dotkl a všiml si toho prstenu. Ani nevím proč, v náhlém popudu jsem jí ho stáhl z prstu, vstrčil do kapsy a přinutil se zadívat na Sida.

„Co teď?“

„Necháme ji tady. Jdeme do strojovny... mám pár otázek.“

Pochopil jsem, o kom mluví, a Jarroc znovu zaťal zuby, ale mlčel. Vyšli jsme z márnice, ledovým šerem zamířili zpátky a já si uvědomil, že je to nejspíš konec. Bylo vyloučené, aby Ben zůstal po tom, co udělal, a Lynn... někoho jako ona najdeme těžko. Za těch pět let jsem si zvykl, na ostatní i na tu volnost, a neměl tušení, kam půjdu, co budu dělat... bože, proč musela naše největší akce skončit takhle...

Když jsme přišli do strojovny, viděli jsme, že všechnysoučástky i tyče z podlahy jsou pryč. Lynn pracovala rychle.Nejspíš nám šla naproti, když skončila, chtěla pomoct, a on ji...

Ben seděl v křesle v rohu, hlavu položenou na panelu. Vůbec na nás nereagoval a já si se záchvěvem hněvu všiml, že vedle něj leží na podlaze Jarrocova láhev, podle všeho prázdná.Musel být namol opilý, Alan k němu došel, zlostně mu trhl rukou...

...a Cranovo tělo jako bezvládný kus dřeva sjelo z křesla na zem, kalné oči strnule zírající do prázdna. Jar leknutím uskočil a Sid stál jako přikovaný, už podruhé jsem se sklonil.

Ben Crane byl mrtvý, mrtvý a studený jako led. Aleplacatka na zemi nebyla prázdná, naopak. Podle louže se zdálo, že ji upustil, sotva se jednou napil... vstal jsem a se zlou předtuchou posvítil ke skříni s antiradiačními obleky.

Červená krabice byla otevřená, pečeť na víku ulomená. Uvnitř bylo plato dlouhých kapslí s lebkou a hnáty... a jedna chyběla. Beze slova jsem to ukázal Sidovi.

„Bože... nikdy by mě nenapadlo, že tohle udělá,“ zašeptal.

Jarroc zvrátil hlavu a s polohlasnou kletbou si rukama zakryl tvář. „K čertu s tím bláznem... ale nečekej, že kvůli němu půjdu zpátky do tý márnice, to tedy ne!“

V Sidově obličeji se na okamžik mihl prudký odpor, alepřesto zavrtěl hlavou. „Nikdo neříká. Musíme... promyslet co dál.“

„Jak, co dál?! Snad to teď nechceš jenom tak zabalit?!“

„Jistě,“ ušklíbl jsem se unaveně. „Pomysli, jakej teď asi bude tvůj podíl.“

„Hele, nech si to! Můžu snad já za to, že ji ten cvok zabil a pak spolknul to svinstvo?!“

„A víš to tak jistě?“ Sid se otočil a zadíval se na něj, podivně zamyšlený. „Vážně věříš, že by ji Ben jen tak omylem zastřelil a pak se otrávil? Možná byl z toho tady trochu na hlavu, ale vážně tomu věříš? A kdo potom napsal tamten vzkaz?“

Tentokrát Jarroc neodpověděl... a já se jenom nadechl.

„Mám toho po krk. Kašlu na slávu i prachy a mizím odsud teď hned! Můžeme to nahlásit Alianci, ať si tu loď vytáhne sama, nebo ať tu třeba shnije, je mi to fuk, ale padám!“

„Do hajzlu, to přece ne...“

„Ale jistě!“ Sid Alana ostře přerušil s drsným, zlým výrazem ve tváři. „Bezvadnej nápad... až na jeden malej problém.“Zavrtěl hlavou. „Copak vám to ještě fakt nedošlo – nemůžeme pryč, ani kdybysme chtěli!“ Ukázal rukou k reaktoru za zády. „Jarvisová stihla nasadit čtyři tyče. To znamená, že v Pijavici zbyly tři, což je na návrat málo – a tyhle už nevyndáme. Mám dojem, že jakmile se jednou zapojí, už to ani nejde, alei kdyby, bez Lynn a Crana nevíme jak! Už to chápete? Nemůžeme odtud, jestli se nechceme cestou domů udusit a umrznout, tak je to!“

Cítil jsem, jako by mi někdo neviditelný náhle sevřel hrdlo, a i Alan ztuhl. „No počkej... to snad nemyslíš vážně! Charlie, řekni...“ Ale z toho, jak jsem jenom stál jak solnej sloup, mu musela být odpověď jasná.

„Má pravdu,“ zašeptal jsem. „U těchhle starejch reaktorů se nedají tyče vyndat ani za studena, pokud nejsou úplněprázdný. Jinak dojde k úniku, byl jsem tam, když to jeden blázen zkusil... a i kdyby ne, já se v tom nevyznám. Neviděl jsem ani, jak to Lynn dělala... a tři jsou na návrat málo. Je to tak – visíme tady.“

„No... to je pěkný, kurva! A co teda chcete dělat?“

„Nic!“ odsekl Sid. „Vůbec nic. Můžeme jenom pokračovat, rozjet reaktor a doufat, že to půjde i bez Jarvisové a jenom na čtyři tyče. Jestli ne, je zle a musíme si pospíšit, protože vzduch je pořád horší. Já můžu spustit reaktor. Ale někdo pak musí spínat obvody z můstku a Lynn říkala, že taky zkontrolovat atmosférický tanky kvůli plynům, co by mohly po nahození bouchnout... Alane?“

Jar jen znovu divoce vyprskl. „Jo, já, to určitě... alebouchačku tu máš akorát ty, co?! Co když tady vážně někdo je?!“

„To jsou kecy! Myslete, co by asi těch dvacet let dejchal? Jak by moh bejt naživu bez jídla a vody, potmě...“

„A kdo, sakra, říká, že je naživu?!“

To ticho, které následovalo, bylo hrozné. Aby něcopodobného řekl Mrchožrout, člověk, který po mrtvolách šlapemálem každej den... chtělo se mi zasmát. Chtělo se mi dát Jarovi po hubě, nazvat ho bláznem, ale neudělal jsem nic a trvalo hodně dlouhou chvíli, než jsem dokázal se zaťatými zubypromluvit.

„Mám toho dost. Lítáme v maléru až po uši, dva z nás už jsou mrtví, ale chováme se jako nějaká banda zasranýchnováčků. Side, jak dlouho ti potrvá spustit reaktor?“

„Půl hodiny.“

„Fajn.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Takže jdu zkontrolovat ty tanky. Jare, pojď se mnou, anebo tu zůstaň a dál žvaňkraviny, mně je to jedno. Až skončím, zavolám a sejdeme se na můstku.“

Otočil jsem se, bez ohlédnutí vyrazil pryč... a po krátké chvíli za sebou zaslechl kroky.

Jar nesl v jedné ruce krátkou tyč, na každém rohu seostražitě rozhlížel, ale jinak už vypadal klidný. Dával jsem pozor na cestu a oba jsme dlouho mlčeli, až se ke mně nervózněnaklonil.

„Charlie, promiň... ale fakt jsi to do toho deníku nepsal ty? Jestli jo, prosím tě, řekni mi to. Mý slovo, že to nepovímSidovi, chápu, že jsi nemoh tušit, co bude, ale...“

„Ne!“ Svíral jsem zuby, až mě bolely čelisti, ale dokázal jsem zachovat klid. „Věř, že by mi teď nic neudělalo větší radost, než kdybych moh říct, že jsem to udělal, ale vážně ne.“

„Takže myslíš... že to fakt psala ona?“

„Kdo ona – Denise Devermontová?“

Místo odpovědi sebou jen trhl, jako předtím Ben. U něj jsem to chápal, ale takhle už jsem viděl reagovat i plno jiných lidí, mnohem starších a zkušenějších. To jméno nikdo neříkaljenom tak nahlas. Řeklo se prostě ona, a každý hned věděl, o koho jde, úplně jako v tý pohádce o zlým černokněžníkovi, kterýho se všichni tak báli, že místo jeho jména říkali jenom Ty-víš-kdo, co jsem četl jako kluk. Bylo to trapné a k smíchu, ale teď jsem se nebavil ani trochu, zastavil se a zadíval jsem se mu do očí.

„Hele, přestaň už. Ten deník jsem neprohlížel až do konce. Co já vím, klidně to tam mohlo bejt dávno a celý je to jenom nějaká divná náhoda. Devermontové bylo v Arnhemusedmatřicet. Takže teď by jí bylo kolik, šedesát – viděls už ženskou, co by vydržela ve vesmíru tak dlouho? Anebos už vidělnějakýho ducha, co umí psát? Mysli trochu – a poslouchej se, co říkáš!“

„Dobře, dobře!“ zavrčel. „Ale i kdyby to tam už bylo dávno, vysvětli mi, jak se ten deník dostal na to křeslo!“

Musel jsem uznat, že to je dobrá otázka, protoženáměsíčností rozhodně netrpím... ale naštěstí se před námi v tu chvíli objevila další mohutná vrata, polepená v šeru velmi výhrůžně působícími nápisy.

„Neměli bysme si vzít helmy?“ zaváhal jsem. „A jak vůbec poznám, jestli je tam nějakej plyn?“

„Škrtni si sirkou!“ poradil Jar a sklonil se k zámku. Dveře se s děsným skřípotem rozletěly, sotva se ho dotkl...

...a ven se doslova vyvalil oblak zápachu tak neskutečného, že mě málem porazil. Ustoupil jsem a dávivě se rozkašlal, ale Alan se jenom zašklebil a klidně vešel dovnitř.

Tentokrát tu nebyly žádné místnosti ani chodba. Byla toobrovská hala, přes tři patra vysoká, protkaná zhruba v polovině soustavou úzkých kovových lávek. Pod nimi stály v rovných řadách čtyřmetrové tanky, nádrže živného roztoku promiliardy geneticky upravených bakterií, které v nich vyrábělyživotodárný kyslík. Nad každou se ze stropu skláněla trychtýřovitá nálevka, výstup ventilačního systému, který nasával vzduch do zbytku lodi.

Jar vytáhl z ramenního úchytu jednu baterku, naklonil se přes zábradlí a posvítil do první nádrže. Věděl jsem, že správně má být plná po okraj, ale teď byla skoro prázdná, jenom na dně se černalo něco tekutiny, tmavé a husté jako olej, ze kteréstoual ten děsný hnilobný puch.

„Špatný,“ zavrtěl hlavou. „Moc se toho odpařilo, a když ty potvory nemaj co žrát, pustí se do sebe navzájem a místo kyslíku začnou prdět výbušnej bioplyn. Musíme to prověřit zblízka.“

„A nestačilo by prostě nechat otevřený dveře, aby tovyvětralo?“ Můj žaludek už rotoval jako po hodině v beztížia z myšlenky jít k tomu ještě blíž mi bylo mdlo.

„Ne. Bioplyn je těžkej, drží se při zemi. Trvalo by tejden, než by koncentrace dost klesla. Jestli tu je, musíme celou místnost odpojit, naplnit tanky a znova vyměnit vzduch. Jenom klid, citlivko.“ Jarroc se znovu zašklebil. „Měly by tu bejt chemický detektory... hledej takový černý krabice někde na zdi.“

„Fajn.“ Rychle jsem vyrazil kupředu, Alan zamířildoprava a po chvíli jsem ho přes hrdla nálevek trčících ze stropu všude kolem ztratil z očí. Podlaha nepříjemně klouzala. Na ní i na zábradlí zkondenzovala silná vrstva páchnoucího slizu, dával jsem pozor, abych se jí nedotkl, a po chvíli naštěstívážně uviděl hranatou skříňku, ne na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist