načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čaj s kapkou jedu - Robin Stevensová

Čaj s kapkou jedu

Elektronická kniha: Čaj s kapkou jedu
Autor:

- Dívčí detektivní klub řeší druhý případ. Detektivka pro mladé dámy ve stylu Agathy Christie! - Daisy Wellsová a Hazel Wongová tráví prázdniny u Daisyiny rodiny a těší se na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 346
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z originálu Arsenic for tea ... přeložila Alžběta Ambrožová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3874-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Daisy Wellsová a Hazel Wongová tráví prázdniny u Daisyiny rodiny a těší se na narozeninovou oslavu, kterou pro svoji dceru přichystala její okouzlující matka. Brzy ale vyjde najevo, že se tenhle čajový dýchánek nekoná tak úplně kvůli ní. A Daisy zuří. Pak jeden z hostů smrtelně onemocní. Vše nasvědčuje tomu, že byl otráven! V domě najednou není bezpečno. Každý skrývá nějaké tajemství, někdo i dvě. Detektivní klub W + W proto opět začíná pátrat.

Popis nakladatele

Dívčí detektivní klub řeší druhý případ. Detektivka pro mladé dámy ve stylu Agathy Christie!

Daisy Wellsová a Hazel Wongová tráví prázdniny u Daisyiny rodiny a těší se na narozeninovou oslavu, kterou pro svoji dceru přichystala její okouzlující matka. Brzy ale vyjde najevo, že se tenhle čajový dýchánek nekoná tak úplně kvůli ní. A Daisy zuří. Pak jeden z hostů smrtelně onemocní. Vše nasvědčuje tomu, že byl otráven! V domě najednou není bezpečno. Každý skrývá nějaké tajemství, někdo i dvě. Detektivní klub W + W proto opět začíná pátrat.

Zařazeno v kategoriích
Robin Stevensová - další tituly autora:
Zločin slečnám nesluší -- Případy pro W + W Zločin slečnám nesluší
 (e-book)
Zločin slečnám nesluší Zločin slečnám nesluší
Čaj s kapkou jedu -- Případy pro W + W Čaj s kapkou jedu
 
K elektronické knize "Čaj s kapkou jedu" doporučujeme také:
 (e-book)
Veselí Veselí
 (e-book)
Nezlomný Nezlomný
 (e-book)
Zločin slečnám nesluší Zločin slečnám nesluší
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Čaj s kapkou jedu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Robin Stevensová

Čaj s kapkou jedu

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Pro Boadie a ostatní MB.

Díky za roky přátelství a laskavosti –

a za to, že jste Daisy dali dům.

České vydání © Albatros Media a. s., 2018

Translation © Alžběta Ambrožová, 2018

Cover photos © Golbay; Krasovski Dmitri; Kaspars Grinvalds; Roberto Castillo;

Zsschreiner / Shutterstock.com

ISBN tištené verze 978-80-253-3874-2 (1. vydání, 2018)

ISBN e-knihy 978-80-253-3938-1 (1. zveřejnění, 2018)


je přesný popis událostí

případu pana Curtise,

který vyšetřoval detektivní klub

Wellsová a Wongová.

Sepsala Hazel Wongová

(tajemnice detektivního klubu), 13 let.

Případ začal v sobotu 13. dubna 1935.


Pěšina

Pěšina

Fallingfordská

ves

a kostel

Garáž

(staré stáje)

Brána

Brána

Hlavní silnice

Araukárie

Vyschlé jezero

Starý

přístřešek

na člun

Fallingfordský

dům

Přední vchod

Cestička nářků

Zadní vchod

Skleníky

Les

FallingFord

S

Z V

J

Zděná

bylinková

zahrádka Tajný

strom

Jezírko

Trávník

Bludiště


Přízemí

Zadní vchod

Přední vchod

Knihovna

Jídelna

Spíž

Kredenc

Hudebna

Hlavní schodiště

do prvního patra

Kuchyně

Společenský

salonek

Schodiště pro služebnictvo do prvního patra

PracovnaSklepní

spíž

WC

Kulečníková

herna

Šatna

na boty


První Patro

Schodiště pro služebnictvo do přízemí

Záložní pokoj

pro hosty

Ložnice lorda

Hastingse

Koupelna

Koupelna

Pokoj pro hosty

(na harampádí)

Ložnice pana

Curtise

Ložnice strýce

Felixe

Ložnice lady

Hastingsové

Ložnice tety Saskie

Schodiště pro služebnictvo do druhého patra

Hlavní schodiště

do druhého patra


druhé Patro

Chapmanova

ložnice

Ložnice Bertieho

a Stephena

Prádelna

Ložnice paní

Dohertyové

a Hetty

Dětský pokoj

Schodiště pro služebnictvo

Koupelna

Ložnice slečny

Alstonové



FallingFord

WELLSOVI George Wells – lord Hastings Margaret Wellsová (rozená Mountfitchetová) –

lady Hastingsová Saskie Wellsová – teta lorda Hastingse Felix Mountfitchet – bratr lady Hastingsové Albert „Bertie“ Wells – syn lorda a lady Hastingsových Daisy Wellsová – dcera lorda a lady Hastingsových

a předsedkyně detektivního klubu Wellsová a Wongová

HOSTÉ

Hazel Wongová – místopředsedkyně a tajemnice

detektivního klubu Wellsová a Wongová

Katherine „Kitty“ Freebodyová

Rebeka „Rybka“ Martineauová

Denis Curtis – přítel lady Hastingsové

Slečna Lucy Alstonová – guvernantka Daisy Wellsové

Stephen Bampton – spolužák Bertieho Wellse

PERSONÁL

Chapman – majordomus u Wellsových

Paní Dohertyová – kuchařka a hospodyně u Wellsových

Hetty – služebná u Wellsových

PSI

Tousťák

Millie

RODOKMEN

RODINY

WELLSOVÝCH

DAISY WELLSOVÁ

PŘEDSEDKYNĚ DETEKTIVNÍHO

KLUBU WELLSOVÁ A WONGOVÁ

*1921

ALBERT

„BERTIE“ WELLS

*1918

ELIZABETH

BAKER-BRIGGSOVÁ

*1869 †1918

S VATBA

1890

ARTHUR

WELLS

*1861 †1918

SASKIE

WELLSOVÁ

*1865

FELIX

MOUNTFITCHET

*1897

MARGARET

MOUNTFITCHETOVÁ

*1899

S VATBA

1917

GEORGE

WELLS

*1891

RUPERT

WELLS

*1894 †1917

ČÁST PRVNÍ

PŘÍJEZD

PANA CURTISE

1

Panu Curtisovi se stalo něco strašného.

Trochu mě překvapuje, jak velkou mám o něj starost. Kdybyste se mě zeptali dnes ráno, co si o něm myslím, byla bych vám řekla, že je pan Curtis pěkný protiva. Tohle si ale nezaslouží ani ten nejodpornější člověk na světě.

Daisy to samozřejmě vidí jinak. Podle ní nejsou zlo­ činy něčím, co by vás mělo znepokojovat. Zajímá ji pouze skutečnost, že se něco stalo, a chce pochopit, co to znamená. To já samozřejmě taky – jaká bych to byla členka detektivního klubu, kdyby mi na tom nezáleže­ lo – jenže ať se snažím, jak se snažím, nedokážu přemýš­ let čistě detektivně.

Tak či onak, detektivní uvažování teď budeme muset zapojit obě. Právě jsme totiž zaslechly něco příšerného; důkaz, že to s panem Curtisem nebyla jen nehoda nebo náhlá choroba. Někdo ho má na svědomí a to může znamenat jediné: detektivní klub má na stole zbrusu nový případ.

Daisy mi nařídila, abych sepsala vše, co jsme dopo­ sud zjistily, do detektivního zápisníku. Pořád omílá, jak je důležité vést si záznamy – a stejně silně je přesvědčená, že by to neměla být ona, kdo je povede. Zápisky jsou moje práce – jsem tajemnicí a zároveň místopředsedky­ ní detektivního klubu, jemuž předsedá Daisy. Ačkoli jsem stejně dobrý detektiv jako Daisy – což jsem proká­ zala při vyšetřování našeho prvního skutečného přípa­ du, případu zavraždění slečny Bellové –, jsem úplně jiná než ona. Raději nejprve myslím a pak až jednám, zatím­ co Daisy se do všeho musí vrhat po hlavě jako lovecký pes za kořistí, takže na zápisky jí obvykle moc času ne­ zbyde. Také vzhledově jsme každá úplně jiná: já jsem tmavovlasá, malá a kulaťoučká, kdežto Daisy je vysoká, hubená jako anglický chrt a má překrásné blonďaté vla­ sy. Přes to všechno jsme však nejlepší kamarádky a vy­ nikající detektivní partnerky.

Asi bych to měla zkrátit a vysvětlit, co se stalo a kdo je pan Curtis.

Řekněme, že to všechno začalo, když jsem přijela Daisy navštívit u ní doma ve Fallingfordu. Byly zrovna Velikonoce a Daisy slavila narozeniny.

17

2

Druhé pololetí v naší škole, Deepdeanu, proběhlo cel­

kem v klidu a bezpečí. Překvapivé, vzhledem k tomu,

co se dělo před Vánoci – totiž ta vražda a pak to zděšení,

když nám školu málem zavřeli. Na jaře už však zavládl

klid a mír, žádné náznaky nebezpečí či smrti, což jsem

dost ocenila. Nejnapínavější případ, který jsme v poslední

době musely řešit, byl Případ žáby v Kittyině posteli.

Myslela jsem, že právě takový klid mě čeká ve

Falling fordu. Začínám nový zápisník, takže jen vy­

světlím, že Fallingford je Daisyin dům: pravé anglické

venkovské sídlo, kde jsou stěny obloženy dřevem a ko­

lem se rozprostírají hektary pozemků nebo třeba bludiště

z živého plotu a uprostřed příjezdové cesty stojí ohromná

araukárie (v Anglii se jí říká Opičí hlavolam). Nejdřív

jsem myslela, že je falešná, ale pak jsem to prošetřila

a vážně je pravá.

Upřímně řečeno, Fallingford je úplně jako vystřižený z románu. Má vlastní lesy a jezero, čtyři schodiště (pod­ le Daisy navíc musí existovat tajná chodba, jen ji zatím neobjevila) a zděnou bylinkovou zahrádku, schovanou jako ta, co ji v knížce Tajná zahrada objevila Mary Len­ noxová. Zvenčí vypadá Fallingford jako velkolepý kvádr z hřejivě žlutého kamene, který lidé po staletí postupně zvětšovali, a uvnitř se jako v kouzelné krabičce ukrývají místnosti, schodiště a chodby, co se vinou všemi směry a střetávají se na třech různých místech. Najdete tam celá hejna vycpaných ptáků (především vycpanou sovu na odpočívadle v prvním patře), klavír (koncertní křídlo), několik španělských truhel, a ve vstupní hale dokonce opravdické brnění. Přesně jako na Deepdeanu se tu se vším zachází tak ledabyle, že mi chvíli trvalo, než mi do­ šlo, jak cenné ty věci ve skutečnosti jsou. Daisyina matka nechává povalovat šperky na toaletním stolku, psi urou­ saní od bahna se po venčení suší ručníky, které Daisyina babička dostala darem od krále Jiřího, a Daisy dělá oslí uši na vzácných prvních vydáních knih z rodinné knihov­ ny. Není tu nic mladšího než Daisyin otec a můj „zářivě bílý svatební dort“ neboli náš rodinný dům v Hongkongu působí vedle sídla Wellsových jako směšná maketa.

Rodinným vozem nás přivezl šofér O’Brian (který je navíc zahradníkem – zdá se, že na rozdíl od mé ro diny Wellsovi trpí nedostatkem služebnictva; zajímalo by mě, jestli to má co dělat s neutěšeným stavem, ve kterém se dům nachází). Byla slunečná neděle 6. dubna. Z denní­ ho světla jsme vešly do veliké tmavé vstupní haly (z pří­ tmí se hrozivě nořilo brnění) s kamennou podlahou, kde nás už vítal Chapman, Wellsovic starý majordomus. Je bělovlasý a shrbený a rodině už slouží tak dlouho, že se začíná opožďovat – stejně jako staré kyvadlové hodiny na stěně. Přiběhli i psi – malá kokršpanělka Millie po­ skakovala Daisy kolem kotníků a žlutý labrador, starý tlusťoch Tousťák se pohupoval dopředu dozadu na ztuh­ lých nohách a sténal, jako by byl nemocný. Chapman se shýbl, aby zvedl Daisyin kufr, přičemž zasténal úplně jako Tousťák (je vážně stařičký – dostala jsem strach, že se zadře uprostřed pohybu jako nějaká zrezivělá hračka), a řekl: „Vítejte doma, slečno Daisy.“

Pak se z knihovny přihnal Daisyin otec, lord Has­ tings (lord Hastings je skutečně jeho jméno, i když se příjmením jmenuje Wells jako Daisy – zdá se, že když vás jmenují lordem, přidají vám ještě jméno navíc, abys­ te zněli důležitě), má buclaté růžové tváře, masivní bílý knír a břich zaškrcený tvídovými kalhotami, ale když se usměje, vypadá úplně jako Daisy.

„Dcero!“ zvolal a rozhodil rukama. „Dceřina kama­ rádko! Znám tě?“

Daisyin otec je velmi zapomnětlivý.

„Samozřejmě že znáš Hazel, tati,“ řekla rozzářená Daisy. „Byla tu o Vánocích.“

„Hazel! Vítej, vítej. Jak se ti daří? Kdo jsi? Nevypa­ dáš tak, jak Daisyiny kamarádky obvykle vypadají. Jsi Angličanka?“

„Je z Hongkongu, tati,“ řekla Daisy. „Nemůže si po­ moct.“

Sevřela jsem prsty pevně kolem držadla svého ces­ tovního kufru a snažila se usmívat. Na Deepdeanu už jsem si tak zvykla – a všichni ostatní si zvykli na mě –, že se mi občas podaří zapomenout, že jsem jiná. Jakmile ale vytáhnu paty ze školy, velmi rychle si zase vzpomenu. Lidé, kteří mě vidí prvně, na mě zírají a občas si něco mumlají pod fousy. Většinou to ale řeknou nahlas.

Vím, že tak to prostě je, ale přála bych si, aby nás takových jako já bylo víc – a přála bych si zbavit se pocitu, že mé já je od začátku až do konce celé špatně.

„Já jsem lord Hastings,“ řekl lord Hastings, který se zjevně snažil být vstřícný, „ale samozřejmě mě můžeš oslovovat otče Daisy, protože tím taky jsem.“

„To ona ví, tati!“ připomněla mu Daisy. „Říkám ti, že už tu byla.“

„Inu, já se tetelím blahem, že vás tu obě máme,“ řekl její otec. „Pojďte tudy, knihovnou.“ Při těch slovech málem nadskakoval a tvářičky vykukující zpoza kníru mu jenom hořely.

Daisy si ho podezřívavě změřila. „Jestli je to jeden z tvých vtípků...“ pohrozila.

„Ale jen pojď, dítě nezbedné...“ Nabídl Daisy rámě, ta se zazubila a zavěsila se do něj jako dáma doprováze­ ná na slavnostní večeři.

Lord Hastings ji odvedl ze vstupní haly do knihov­ ny a já je následovala. V knihovně je tepleji a police lemují řady otlučených, ohmataných knih v kožených vazbách.

Je zvláštní v porovnání s knihovnou mého otce, kde jsou všechny kousky perfektně sladěné a služebnictvo je dvakrát za den oprašuje. No vážně, ve Fallingfordu je stejný nepořádek jako u Daisy v hlavě.

Lord Hastings pokynul Daisy, aby se posadila do masivního zeleného křesla pokrytého několika polštáři. Ta s grácií usedla – načež se ozval velmi hlasitý a nesluš­ ný zvuk.

Lord Hastings zařval smíchy. „Psina, co říkáš?“ hýkal. „Četl jsem o tom ve Chlapeckém týdeníku a hned si to objednal.“

„Tati, ty jsi fakt blázen,“ zaúpěla Daisy.

„Ale no tak, Daisy, drahoušku. Je to vynikající žert. Občas si říkám, jestli jsi vůbec dítě.“

Daisy se rázem napřímila. „Tati,“ řekla, „opravdu si nemyslím, že je v tomhle domě místo pro další dítě.“ To už se na něj ale zase zubila od ucha k uchu a lord Hastings zase na ni.

„Tak a teď už pojď, Hazel, měly bychom jít nahoru do mého pokoje.“

A tak jsme šly.

23

3

Lord Hastings tropil nejrůznější legrácky i po celý ná­

sledující týden. „Tati,“ zavyla Daisy, když v úterý u ve­

čeře zvedala ze svého talíře falešnou inkoustovou kaňku,

„vždyť ty mi děláš jen ostudu.“ Ale z toho, jak se na něj

podívala, když se hihňal do kapesníčku, jsem poznala,

že to nemyslí vážně. Kdykoli se ocitla v přítomnosti své

matky, byla to vždy ta pečlivá, způsobná Daisy, ale všim­

la jsem si, že s lordem Hastingsem pokaždé vystrkovala

růžky tajná stránka její osobnosti – ta bystrá Daisy, kte­

rou všechno pekelně zajímá. A věděla jsem, že to už něco

znamená. Daisy projevuje své skutečné já jen lidem,

které má opravdu ráda, a těch není právě mnoho. Toho

dne jsme ale večeřeli s lady Hastingsovou, takže se Daisy

chtěla ukázat jako kultivovaná mladá dáma.

„No tohle, Georgi,“ zasyčela lady Hastingsová a pro­

bodla svého muže pohledem.

Všichni jsme sebou maličko trhli. Tyhle prázky se zdálo, že se mezi lordem a lady Hastingsovými děje něco velmi ošklivého. O Vánocích mi Daisyina matka při­ padala moc milá, ač trochu zasněná, ale tentokrát bylo všechno jinak – ježila se a vztekala kvůli každé malič­ kosti. Byla stále tak vysoká, blonďatá a oslnivě krásná jako o Vánocích, ale její krása připomínala porcelánovou vázu, na kterou se nesmí sahat. Zdálo se, že ať lord Has­ tings dělá cokoli, dělá to špatně. S  těmi dvěma pod jednou střechou člověku bylo, jako kdyby se ocitl upro­ střed bitevního pole a  nad hlavou mu zprava i  zleva létaly granáty. Moc dobře to znám, když spolu rodiče nemluví – moji rodiče někdy vydrží celé týdny komu­ nikovat výhradně mým prostřednictvím, jako bych byla cho dící telefon  –, tohle však bylo něco úplně jiného. Lord Hastings viditelně sešel, chudák.

Přede dveřmi ladyiny ložnice se neustále objevova­ ly nadějeplné dárky, ale veškeré pomačkané bonbonié­ ry a pugéty vadnoucích květin byly odmítnuty a ode­ slány do kuchyně, kde to pomalu začínalo vypadat jako ve skleníku. Většinu čokolády jsme s Daisy postupně spořádaly o svačpauzách (Daisy trvala na tom, že mu­ síme svačpauzy dodržovat i o prázkách, že prý „na počest Deepdeanu“, a já neměla důvod jí nevyhovět).

„On ji miluje,“ řekla Daisy a žvýkala bonbon s pomerančovou náplní, „a ona jeho taky, fakt, jen to občas neprojevuje. Nakonec se obměkčí.“

Já si tím nebyla tak jistá. Lady Hastingsová trávila všechen čas ve své ložnici, případně ve vstupní hale, kde šeptem vedla dlouhé telefonní hovory, a kdykoli jsme se ocitly příliš blízko, ihned zmlkla.

A nebyly jsme to jen Daisy a já, kdo byl v konfliktu jejích rodičů držen jako rukojmí. Na prázdniny přijel domů i Daisyin bratr Bertie, student posledního roční­ ku na Etonu.

Bertie se znepokojivě podobá Daisy (kdybyste Daisy natáhli jako kus indického kaučuku a ostříhali jí vlasy), ale jestli Daisy sršívá jiskry jako startující raketa, pak Bertie vzteky přímo vibruje. Naštvaný je v jednom kuse. Jakmile dorazil, začal řádit po celém domě. Měl zářivě zelené kalhoty, rozladěné ukulele, na nějž ze zásady hrál v ty nejnezvyklejší denní a noční hodiny (podle Daisy umí zahrát jen tři písničky a všechny jsou sprosté) a kamaráda jménem Stephen Bampton.

Ulevilo se mi, že Stephen popudlivý není. Je malý a podsaditý, má hebké nazrzlé vlasy a působí jemně a tro­ chu smutně. Dívá se na mě, jako bych nebyla Orient, nýbrž skutečná osoba. Hned jsem si ho oblíbila.

Byla jsem ráda, že tam je, protože tyhle prázky mi Fallingford připadal nějak cizí – nebo mi možná připomínal, jak moc cizí jsem já. Hudebně vzteklý Bertie drnčel na ukulele, lord a lady Hastingsovi se há­ dali a Daisy létala po domě a tahala mě po tajných schov­ kách, ukazovala mi, kde jsou jiřiččí hnízda nebo meč, který patřil jejímu pradědečkovi, a já dostala chuť na to ulepené horko a falešné květinové dekorace u nás doma v Hongkongu.

Poslední osobou ve Fallingfordu – kromě kuchařky a hospodyně paní Dohertyové a pokojské Hetty – byla slečna Alstonová, Daisyina guvernantka. Vždy o prázd­ ninách dostane Daisy guvernantku, aby jí pomáhala s úkoly či z průšvihů, ale také lordu Hastingsovi psát dopisy. „Když se to snaží dělat sám, vždycky se do toho zamotá, chudáček,“ vysvětlila mi Daisy.

Na tyhle prázky ale nudné budižkničemu slečna Roseová, kterou jsme musely trpět o Vánocích, napros­ to nepochopitelně odjela. „Jen mi to narychlo zavolala!“ sdělila nám lady Hastingsová, naštvaná jako obyčejně. „No chápete to?“ Místo slečny Roseové jsme dostali slečnu Alstonovou.

Slečna Alstonová byla, jak by řekla naše deepdeanská spolubydlící Kitty, trochu šmudla. Byla dokonalým ob­ razem staropanenské sufražetky: nosila škaredé, nelicho­ tivé oblečení bez náznaku pasu, místo ofiny jí z čela trčel jakýsi přerostlý chomáč a nikdy nepustila z ruky svou ohromnou kabelu z vepřové kůže. Při prvním setkání na nás působila velmi spolehlivě a velmi nudně, to byl ovšem omyl. Čím déle nás doučovala, tím jasnější nám bylo, že slečna Alstonová není nudná ani trochu. Na­ opak: byla zajímavá!

Se slečnou Roseovou probíhalo doučko jako vojen­ ský pochod pod příkazem armádního generála. Nebyl čas ztrácet čas. Ale slečna Alstonová byla úplně jiná. Když jsme překládaly latinský text o Hannibalovi, přerušila nás v práci, aby nám pověděla o jeho slonech. Když jsme se učily o vodě, vzala nás ven a pozorovaly jsme mraky. Když jsme četly Shakespearovu divadelní hru, zeptala se nás, jestli nám je Macbethových líto. Řekla jsem, že mně ano (i když to neměli dělat), a Daisy samozřejmě vůbec. „Vysvětlete proč,“ vyzvala nás slečna Alstonová a téměř na půl hodiny jsme obě dočista zapomněly, že se vlastně učíme, a to navíc o prázdninách a s guvernantkou.

Nejdivnější na tom bylo, že před dospělými se tak slečna Alstonová nechovala. Před nimi byla úplně oby­ čejná. Když se neučila s námi, seděla s lordem Hasting­ sem, sepisovala mu dopisy, sestavovala seznamy a objed­ návala joja či falešné knírky z katalogu Chlapeckého týdeníku. Lord měl za to, že s ní není žádná legrace – stejně jako my, než nás začala učit.

„Vždyť se ani nesměje mým žertům!“ stěžoval si.

„Snad mi nechceš tvrdit, že tě to překvapuje, tati,“ poznamenala Daisy a jemně ho poplácala dlaní po hla­ vě, jako by hladila Tousťáka. „Mami, kde jsi ke slečně Alstonové přišla?“

„Bože můj, kdo si to má pamatovat?“ opáčila lady Hastingsová, která si zrovna ometala psí chlupy z límce kabátu. „Asi přes agenturu. Poslali dopis... Bože, Daisy, proč si musíš pořád stěžovat na vychovatelky? Víš moc dobře, že já se o tebe starat nemůžu.“

„Zcela zjevně,“ řekla Daisy ledově. Věděla jsem, v čem její otázka vězela. Daisy chtěla lépe porozumět slečně Alstonové a zjistit, jak to, že je tak jiná – odpo­ vědi se však nedočkala. Slečna Alstonová byla i nadále soukromě nezajímavá a veřejně nudná a naše zvědavost každým dnem rostla.

4

Když zrovna lady Hastingsová nevedla záhadné telefo­ náty, věnovala veškerý čas organizaci Daisyina naroze­ ninového večírku – přestože bylo dost zjevné, že více než pro Daisy to bude večírek pro lady Hastingsovou.

„Dětský čajový dýchánek!“ odfrkla si Daisy pohrda­ vě. „Kolik si myslí, že mi je?“

Alespoň že si Daisy směla pozvat hosty. Kitty a Ryb ka z našeho kolejního pokoje měly dorazit na víkend a já za to byla ráda. Po pár dnech strávených ve Fallingfordu jsem málem zatoužila po deepdeanských kousavých dekách a po vůni vypraného prádla a vařeného jídla.

V pátek ráno, když jsme obě seděly v jídelně a já si pochutnávala na toustu (se švestkovým džemem ze šves­ tek z fallingfordského sadu a s máslem od fallingford­ ských krav), se zvenku ozval hukot motoru a křupání štěrku na příjezdové cestě.

Daisy nechala uzenáč uzenáčem a vyskočila. „Kitty! Rybka!“ odstrčila židli a tryskem vyrazila do vstupní haly. Já si z ulepených prstů ještě pořád olizovala džem, ale vydala jsem se za ní, ve dveřích jídelny jsem se dala do­ leva – a vrazila Daisy přímo do zad.

Vyjekla jsem a popadla ji za svetr, abych neupadla. „Daisy!“ povídám. „Co to probůh –“

Daisy ztuhla jako Millie, když zavětří zajíce. „Dobrý den,“ řekla. „Kdo jste?“ Natáhla jsem krk, abych viděla, s kým to mluví. V kamenném rámu vstupních dveří stál muž. Na dospěláka byl dost mladý, v ramenou byl široký a v pase štíhlý, úplně jako muži ve filmech. Když vcházel do haly, elegantně se přikrčil. Měl pohledný obličej, hebké tmavé vlasy a úsměv z reklamy na zubní pastu. Vůbec nevy­ padal jako muž, který patří do fallingfordské vstupní haly.

Zablýskal svým bělostným chrupem na Daisy. „Ty musíš být Daisy,“ řekl. „Ta malá oslavenkyně.“

„Ano,“ přisvědčila Daisy a se svým nejkrásnějším úsměvem vykročila, aby mu potřásla rukou – mně však bylo jasné, že puká vzteky, protože o ní řekl, že je malá, a puká zvědavostí, kdo ten muž je a jak to, že ji zná, když ho nikdy předtím neviděla. Však víte, Daisy nesnáší, když před ní má někdo náskok.

V tom se dveře do jídelny opět rozlétly a za zády se nám objevila Daisyina matka.

„Mami,“ řekla Daisy, „kdo je to?“

„Dobrý bože!“ zvolala lady Hastingsová. Její hlas zněl náhle uječeně a tváře jí zalil ruměnec. „Jaké milé překva­ pení! Nečekala jsem tě tak brzy, Denisi. Daisy, drahá, tohle je můj přítel Denis Curtis. Přišel na tvou oslavu. Buď na něj milá.“

„Vždycky jsem milá,“ řekla Daisy a se zářivým úsmě­ vem vzhlížela na pana Curtise. Mně však bylo jasné, že zlostí přímo pění.

„S tvou maminkou jsme velmi dobří přátelé,“ řekl pan Curtis, který se očividně domníval, že je nám sedm.

„Denis je ohromně chytrý,“ řekla lady Hastingsová a šťouchla pana Curtise do paže. „Obchoduje se starožit­ nostmi, víš? O krásných věcech ví úplně všechno. Podívá se nám tento víkend na pár takových věcí tady ve Fallingfordu. Ale... Daisy, má to být překvapení pro tvého otce, chci mu udělat radost. Nesmíš mu o tom povědět.“

Než se Daisy stačila ovládnout, oči se jí zúžily. „Váž­ ně?“ zeptala se.

„Jistě!“ Lady Hastingsová teď doslova vřískala. „Však víš, jak sentimentální dovede být. Ale jen si to představ – jak by to bylo vzrušující, kdyby se ukázalo, že některé z těch příšerných obrazů mají nakonec přece jen nějakou hodnotu! Mohla bych se jich zbavit a nakoupit místo nich nové, krásné!“

To mě znepokojilo. Ještě víc mě ale znepokojovalo,

jak se pan Curtis na lady Hastingsovou usmívá a že se

rukou dotýká její paže mnohem déle, než je nezbytně

nutné. Probíhala tu jedna z těch dospěláckých odpor­

ností, kterým nerozumím... anebo rozumím, ale rozu­

mět nechci.

5

Pak to na příjezdové cestě znovu zakřupalo – kola auto­ mobilu a kroky –, ale ani tentokrát se na prahu neobje­ vily Kitty s Rybkou. Stála tam velmi stará a rozložitá dáma, vlasy vyčesané do drdolu, kolem krku urousaný kožešinový límec a několik šál. Její oblečení ani trochu neladilo.

„MARGARET! DAISY!“ vřískla a zamávala oběma rukama a všemi svými šálami. „TAK JSEM TADY!“

Lady Hastingsová se otočila a pohlédla na ni se se­ vřenými rty. „Dobrý den, teto Saskie,“ řekla. „Ale kde­ pak, není třeba čekat, až vás pozveme dál. Denisi, to je Saskie Wellsová, Georgova teta.“

Teta Saskie se vřítila do haly, cestou odhodila pest­ robarevné rukavice, z kožichu se jí zaprášilo a přitiskla si Daisy na prsa. Zdálo se, že mě si nevšimla.

„DAISY!“ zvolala znovu. „Kde máš bratra? A kde je tvůj drahý otec? Já vím, máš dnes narozeniny! Dvanáct let! Takový krásný věk. Něco pro tebe mám – někde... ledaže – můj ty smutku, musela jsem to zapomenout v obchodě. Byla to šála – alespoň myslím... Ne, po­ čkej – tady je to!“ A pracně vysoukala ruku z kapsy pro­ pínacího svetru. Svírala v ní malý čtvereček pomuchla­ né látky.

„Není nádherná?“ vykřikla teta Saskie. „Je hedvábná. Alespoň si to myslím. Ale možná to tak vůbec není.“

„Díky, teto Saskie,“ řekla Daisy. „Narozeniny mám zítra. Bude mi čtrnáct.“

„Ale samozřejmě že bude!“ vyhrkla teta Saskie a za­ mrkala. „Samozřejmě že zítra. Řekla jsem něco jiného? A – svatá prostoto, kdo je tohle? Daisy – Daisy, drahouš­ ku...“ přitáhla si Daisy k sobě a zahučela jí do ucha jako lodní siréna, „myslím, že máte v hale ORIENTÁLKU.“

Prohodila to, jako kdybych byla had nebo obrovský medvěd.

„Já vím, teto Saskie,“ odvětila Daisy „To je moje kamarádka, Hazel. Říkala jsem ti o ní. Je můj host.“

„Nepovídej!“ vydechla teta. „To jsou mi novinky! Za mých mladých let by tohle nikdo nepovolil.“

„To jistě ne,“ řekla Daisy zdvořile. Teta Saskie se ob­ rátila k lady Hastingsové a Daisy se ke mně naklonila a pošeptala mi: „Za jejích mladých let se střílelo služebnictvo a chleba se dělal z lepidla na tapety. Minu­ lost je strašlivá, starým lidem to jen nedochází.“

To mě trochu utěšilo – ale jen trochu.

Pak se z hudebny vynořila slečna Alstonová, která se doposud připravovala na výuku. Na sobotu jsme měly slíbené volno, na počest Daisyiných narozenin, ale do té doby jsme se musely činit. Jednou z mála podobností mezi Fallingfordem a Deepdeanem je přesvědčení všech dospěláků, že poskytnout dětem jakýkoli volný čas je nebezpečné. Nejspíš mají strach, že bychom něco hroz­ ného provedly.

Když slečna Alstonová uviděla v hale pana Curtise a jeho kufr, na okamžik zůstala zírat, jako by do ní uho­ dilo. Ve tváři se jí mihnul nesmírně podivný výraz – ja­ kési zuřivé odhodlání, jako by si stanovila úkol a nemoh­ la se dočkat, až se do něj pustí. Pak se však opět zatvářila nečitelně. Sevřela v prstech svou napěchovanou hnědou kabelku, prudce se otočila a odkráčela zpět do hudebny. Pan Curtis musel ten pohyb koutkem oka zaregistrovat – zmateně se ohlédl jejím směrem.

Podivné, pomyslela jsem si. Z výrazu slečny Alsto­ nové jsem usoudila, že pana Curtise nejspíš zná – zdálo se však, že on ji vůbec nepoznal. Jistě, viděl z ní jen te­ meno hlavy a ramena, ale i to by mělo stačit. A vůbec, odkud by spořádaná, seriózní žena, jako je slečna Alstonová, mohla znát elegantního šviháka, jako je pan Curtis? Slečna Alstonová mi začala připadat ještě podiv­ nější a zajímavější než doposud – a pan Curtis jakbysmet. Koutkem oka jsem pohlédla na Daisy a bylo vidět, že si toho všimla taky. Upírala na pana Curtise naprosto ne­ čitelný pohled tak, jak to dovede jenom ona. Jako bych téměř slyšela, jak si v duchu říká: „Podezřelé.“

Ze zahrady přišel lord Hastings a z pršipláště si ome­ tal listí a chlad. Užasle se rozhlédl kolem sebe. „Můj ty smutku,“ poznamenal. „Dobrý den! Hosté! Tetička Sas­ kie, jak milé. A... kdopak jste asi vy?“ Pohlédl na pana Curtise zpod přerostlého bílého obočí a podal mu svou růžovou buclatou ruku.

„Denis Curtis,“ představil se pan Curtis. „Přítel vaší manželky. To ona mě pozvala. Potkali jsme před pár mě­ síci na jednom večírku v Londýně.“

Při slově přítel zazněl v jeho hlase posměšný podtón. Slyšeli jsme to všichni. Srdce mi pokleslo. Lord Hastings si odkašláním pročistil hrdlo, a aniž by pohlédl na lady Hastingsovou, suše odvětil: „Báječné. Není to báječné? Snad se vám u nás bude líbit, hm?“

„Tím jsem si jist,“ řekl pan Curtis a v jeho hlase cin­ kal smích. „Takový krásný starý dům. Jedinečný. Nemo­ hu se dočkat, až si ho prohlédnu.“ Při těch slovech se zářivě usmál na lady Hastingsovou.

„Zajisté,“ řekl lord Hastings. „Zajisté. Margaret, va­ dilo by – chci říct – myslím, že se půjdu na chvíli posa­ dit do knihovny. Saskie, přidáš se?“

Z lorda Hastingse přímo sálalo zoufalství, když te­ tu odváděl do knihovny a volal: „Chapmane! Haló, Chapmane!“

Nadutý nezdvořák pan Curtis se mi ani trochu ne­ zamlouval a Daisy, která se vedle mě třásla vzteky, mé pocity očividně sdílela. Jak mu hlas v jednom kuse zvo­ nil smíchem, jako by zrovna vyprávěl nějaký soukromý vtip, a jak Daisyině matce neustále růžověly tváře... Tady­něco­nehraje.

Vstupní dveře se opět s vrznutím otevřely a všichni v hale se k nim ohlédli.

„Dobrý den,“ pozdravila Kitty. „My klepaly, ale ni­ kdo neotvíral. Rybka neunese svůj kufr, tak jsme ho nechaly stát venku. Páni, jdeme pozdě?“

38

6

Měla jsem za to, že společnost už je kompletní – ale pak,

jakmile jsme doobědvali (studené kuře s novými bram­

borami a jako dezert úžasně upatlaný rebarborový koláč),

dorazil poslední host. Planoucí hrdou nádherou se při­

hnal jako blesk, motor svého stříbrného auta (zepředu

vypadalo jako vesmírná raketa) nechal běžet a už se hnal

ke dveřím, jásavě pokřikoval a mával rukama. Byl to

bratr lady Hastingsové, strýček Felix, a byl přesně tak

mladý a oslnivý jako jeho sestra.

Na Deepdeanu o něm kolovala celá řada zvěstí – že

je to tajný agent, že zachránil Británii, a to dvakrát a sám,

bez cizí pomoci, a obdržel za to děkovný dopis od krá­

le –, takže vidět ho teď před sebou bylo jako dívat se na

postavu z knihy. Navíc až znepokojivě připomínal ně­

kterého z pohlednějších hrdinů špionážních románů.

Blond vlasy měl uhlazené dozadu, oblek dokonale nažehlený, z kapsičky saka mu vykukoval oslnivě bílý hedvábný kapesníček a na levém oku měl posazený na­ blýskaný skleněný monokl.

Auto nechal na starost O’Brianovi, ať ho zaparkuje ve starých stájích, a vyřítil se po schůdcích, kde jsme stály my s Daisy, Kitty a Rybkou (Kitty zírala tak, jak se chtělo zírat i mně, a Rybce vyklouzlo vzrušené „Óó!“), sehnul se a políbil Daisy ruku. „Dobré odpoledne, Daisy,“ řekl a mrknul na ni.

„Dobré odpoledne, strýčku Felixi,“ odpověděla Daisy, vysekla pukrle a mrknutí mu oplatila.

Zdálo se, že strýček Felix vždy dovede udělat tu správnou věc ve správnou chvíli. Políbil ruku i mně, Kitty a Rybce, přičemž Kitty trochu zavrávorala (já má­ lem také). Pak se hnal domem a se všemi se zdravil. Tousťáka a Millie poplácal po zadku, Bertieho kamarád­ sky udeřil do ramene, Stevenovi potřásl rukou, lady Hastingsovou políbil na tvář, lorda Hastingse poplácal po zádech a tetě Saskii se poklonil. Pan Curtis se dočkal pouze škrobeného a odtažitého podání ruky – a velmi hodnoticího pohledu. Vidět je takhle spolu mi znovu připomnělo, že pan Curtis je celý špatně. Oba byli po­ hlední, ale pan Curtis byl pod povrchem neomalený, hrubý a ošklivý, zatímco strýček Felix vyzařoval cosi, co vás nutilo na něj bez ustání zírat.

Pan Curtis se odloudal pryč a zamumlal něco v tom smyslu, že se jde podívat na obrazy ve druhém patře. Daisy se vytáhla na špičky a začala strýci Felixovi cosi popuzeně špitat do ucha. Bylo mi jasné, že mu vypráví, jak to bylo, když pan Curtis přijel. Strýček Felix povy­ táhl obočí – dokonce i obočí měl elegantní – a něco tiše odpověděl.

„Ať prý si nedělám starosti,“ pošeptala mi Daisy, když se vrátila zpět ke mně s tou vráskou mezi obočím, co se jí tam vždy objeví, když je něčím znepokojená. „Prý o nic nejde. Strýček Felix se jen zřídkakdy mýlí, ale stejně... však ty víš.“

Přikývla jsem. Nevypadalo to, že o nic nejde.

„Alespoň že je teď tady,“ pokračovala Daisy a ohlí­ žela se při tom na svého strýce, jak stoupá po schodech do své ložnice. „Ten už se tu o pořádek postará... Ales­ poň dou... páni, mně se to celé nezdá! Proč mi nevěří? To se mu vůbec nepodobá!“ Založila si ruce na prsou a nakrčila nos víc než kdy předtím. Nevěděla jsem, co na to říct. Divné bylo, že jediná osoba, před kterou strýčka Felixe zdvořilé způsoby opustily, byla slečna Alstonová. Potkali se ve vstupní hale, když nás slečna Alstonová vedla na odpolední výuku: jakmile ho spatřila, okamžitě celá ztuhla a zrozpačitěla a její rozpaky jako by nakazily i strý­ ce Felixe. Rukou si potřásli jako dva roboti. On na ni mžoural skrz svůj monokl a ona vystrkovala bradu.

„Daisyin strýc, předpokládám,“ řekla slečna Alsto­ nová chladně. „Báječně. A teď mne omluvte – pojďme, děvčata...“

Odkráčela do hudebny a my musely za ní. Ohlédla jsem se po strýci Felixovi, který tam stál a s pozdviženým obočím zíral do prázdna. Vypadal celkem pobaveně, ač­ koli vtip mi unikal. Vážně jeho šarm na slečnu Alstono­ vou neúčinkuje? Zdála se teď ještě divnější než předtím. A proč k ní nebyl tak zdvořilý jako k nám ostatním? Něco mi říkalo, že si nejsou sympatičtí – jenže proč? Další záhada tohoto čím dál záhadnějšího víkendu.

42

7

Toho večera jsme se s Daisy, Kitty a Rybkou oblékaly

v dětském pokoji v horním patře ke slavnostní hostině.

Tady Daisy spává – a my všechny tu byly během návště­

vy ubytované. Bylo to hrozně zvláštní, navlékat se do

těch nejlepších šatů v tak zchátralé místnosti: vzorovaná

tapeta se po proužcích odlupuje, hadrové koberečky se

třepí a pelest postele je celá otlučená, jako by do ní bu­

šili kladivem. Svíčky hořící ve svícnech nám osvětlovaly

tváře a paže a naše šaty se v tom světle zdály povadlé

a vybledlé. Daisyiny byly ze světle růžového hedvábí a já

cítila, že jí je všechny tak trochu závidíme, hlavně já –

ačkoli ve světle růžové vypadám nezdravě bledá, jako

gobliní dítě.

„Máš dost divnou tetu, ale líbí se mi tvůj strýc,“ řek­

la Kitty a rozčesávala si své tuhé hnědé vlasy. „Je strašně

pěkný.“

Zachytila jsem Daisyin pohled a usmály jsme se na sebe. Podle Kitty je strašně pěkný úplně každý.

„Vážně je to špión?“ zeptala se Rybka. „Všichni to o něm říkají, ale –“

Daisy nasadila velice záhadný výraz. „To ti nemůžu říct! Kdyby fakt byl, znamenalo by to vyzrazení státního tajemství. Mohli by mě zastřelit.“

„Ach!“ Rybka si zakryla ústa dlaní. „To ne, nechci, aby tě zastřelili. Omlouvám se.“

„Klid,“ řekla Daisy světácky. „Budu předstírat, že k tomu nedošlo.“

Všimla jsem si, jak Kitty obrátila oči v sloup. „Pře­ mýšlím, který se mi líbí víc,“ řekla, „tvůj strýc, anebo přítel tvé matky. Oba jsou nádherní.“

„Pan Curtis rozhodně není nádherný,“ odsekla Daisy.

„To tedy není,“ souhlasila Rybka, zápolící se stu­ hou, kterou si snažila uvázat kolem pasu. „Je zlý. Když se na něj podívám, musím se... otřást, jako bych se dívala na ošklivého pavouka. A tuhle do mě vrazil a za­ řval, ať koukám na cestu.“

To mě šokovalo. Rybka je tak drobounká a roztomi­ lá a má tak ustaraná hnědá kukadla, že je hrozné pomy­ slet, že k ní může být někdo hrubý.

„Ach jo, Rybkis, pojď sem, já ti to zavážu.“ Kitty si přitáhla Rybku blíž ke svíčce a pokusila se vylepšit její zplihlou mašli. „Určitě jsi to špatně pochopila.“

„Určitě ne,“ zamumlala Daisy, když jsme rachotily ve svátečních střevících dolů po schodišti. „Šla jsem tuh­ le dolů po schodech pro služebnictvo a narazila na pana Curtise v prvním patře. Myslel si, že je tam sám. Nosem byl nalepený na té modrobílé váze, co stojí na kredenci před ložnicí tety Saskie. Bylo úplně vidět, jak odhaduje jeho cenu, a pak – nevěděl, že mu stojím za zády – si řekl něco pro sebe. Znělo to jako ,Ming‘. Vůbec se mi to nelíbí, Hazel. Nikdy předtím jsem o něm neslyšela a najednou se s ním mamka kamarádíčkuje a nechá ho tu bez taťkova vědomí slídit. Jak si můžeme být jisté, že nemá něco za lubem?“

„Nemůžeš si ještě jednou promluvit se strýčkem Felixem?“ navrhla jsem. „Jestli by – ehm – nám nemohl pomoct?“

„Jestli se bude dál chovat jako předtím, tak těžko!“ řekla Daisy. „Nevím, co to do něj vjelo. Většinou mi naslouchá velmi pozorně – jako by ani nebyl normální dospělák.“

Strýček Felix mě zajímal čím dál víc.

„Budeme prostě muset tento víkend pana Curtise sledovat,“ pokračovala Daisy. „Možná že o nic nejde, jak říkal strýček Felix. Ale jestli se mýlí – tak to nechci zjistit, až bude příliš pozdě. Když z něj nespustíme oči, nemůže pan Curtis nic provést. Souhlas?“

„Souhlas,“ přikývla jsem. „Povíme o tom Kitty a Rybce?“

„Ne!“ zamítla Daisy. „Jenom by všechno pokazily. Pouze detektivní klub.“

„Pouze detektivní klub,“ zopakovala jsem. Uvnitř mě zaplavil pocit štěstí.

Má pan Curtis skutečně něco za lubem? Dumala jsem cestou do jídelny. Těžko říct. Ale Daisy a já se opět pouštíme na přísně tajnou misi detektivního klubu – my na to přijdeme.

8

Svíčky plápolaly i na jídelním stole. Měkce osvětlovaly bílé pánské náprsenky a také ty hromady skvělého jídla nakupeného ve stříbrných mísách. Obsluhoval nás Chap­ man, jemuž se hnědě kropenaté ruce maličko třásly, tak­ že brambory a zelenina na mém talíři byly pocákané omáčkou, ale mně to bylo jedno – zato lady Hastingso­ vá dost naštvaně vyjekla, když trocha omáčky dopadla na její nádhernou jasně zelenou róbu.

Strýček Felix byl ve výborné náladě. Vyprávěl bujaré vtípky Bertiemu a Stephenovi – a Stephen, který byl zprvu tak nervózní, že sotva udržel vidličku, se uvolnil, napřímil, a dokonce rozesmál. Potěšeně jsem je pozoro­ vala, když strýček Felix najednou pohlédl na mě, oči pronikavé a modré, úplně jako Daisy, když o někom doopravdy přemýšlí.

Zarděla jsem se, sklopila oči k  ubrousku na svém klíně, a když jsem zase vzhlédla, strýček Felix se pitvořil na Daisy, jako by mě předtím vůbec nepozoroval. Daisy se tvářila velmi upjatě, dokud se její matka neotočila k panu Curtisovi, a pak to strýci Felixovi oplatila naprosto parád­ ním opičím obličejem. Došlo mi, že strýček Felix a Daisy jsou uhněteni ze stejného těsta. Oba žijí tajným životem.

Teta Saskie, to byla jiná kapitola. Vrtěla se na židli a šály se jí vzdouvaly, kdykoli polkla víno – a když si myslela, že se nikdo nedívá, strkala si do malé korálkové kabelky stříbrné lžičky a solničky. Nikdy jsem nikoho neviděla tak okatě krást a uvažovala jsem, jestli o tom mám někomu povědět. Pak jsem si všimla lorda Has­ tingse, jak se na tetu Saskii dívá a vzdychá, a došlo mi, že o tom všichni moc dobře vědí i beze mě. Zdálo se, že rodina je rodina, ať už vyvádí cokoli.

Ve skutečnosti jsem ale samozřejmě ze všech nejvíc pozorovala pana Curtise. A nebylo těžké zachytit, že na tom, co říká, je něco divného. Neustále klábosil o věcech ve Fallingfordu – ale to, co o nich povídal, jaksi neod­ povídalo tomu, co Daisy zaslechla předtím na schodišti. „Ta váza v prvním patře je padělek,“ řekl lordu Hasting­ sovi. „Margaret mi říkala, že podle vás by mohla pochá­ zet z Číny za dynastie Ming, ale ujišťuji vás, že k tomu má daleko. Jedná se o lacinou repliku. A nábytek – v jak otřesném je stavu! Vůbec se o něj nestaráte. Potřebuje údržbu – svou původní hodnotu už však nikdy nenabu­ de. Otřesné, vážně otřesné.“

„A předpokládám, že se hlásíte jako dobrovolník,“ poznamenal lord Hastings, který se zjevně urputně sna­ žil zachovat si tvář veselého hostitele.

„Na starožitnosti jsem tak trochu odborník,“ řekl pan Curtis. „Kdybyste měl zájem, možná bych –“

„Nepřipadá v úvahu. Ty věci patří rodině a v rodině také zůstanou.“

Položil dlaně na stůl a bylo vidět, že pokud jde o něj, záležitost je tím uzavřená. Lady Hastingsová se ale ob­ rátila k panu Curtisovi a ze rtů jsem jí přečetla slovo „Později.“ Pochopila jsem, že má stále v plánu mu věci prodat – co když ale pan Curtis lže o jejich pravé hod­ notě? Daisy ho slyšela říkat ‚Ming‘ – a hle, on tu najed­ nou tvrdí, že to Ming není. Lže? Nejspíš!

Pohlédla jsem na Daisy; na nose se jí už zase objevi­ la ta vráska. Vážně jsme natrefily na podvodné spiknutí proti lordu a lady Hastingsovým?

Pana Curtise pozoroval ještě někdo další. Všimla jsem si, že slečna Alstonová k němu neustále sklouzává pohledem. Ve tváři měla svůj obvyklý klidný a korektní výraz, jako by o nic nešlo, ale dívala se na něj až příliš často na to, aby se to dalo považovat za náhodu či oby­ čejnou zvědavost. O co jí jde?

Pan Curtis stále hovořil o věcech, které ve Falling­ fordu našel, a nesmírně hrubě se vyjadřoval o jejich hodnotě. Dokonce i šperky lady Hastingsové měly podle něj staromódní tvary, a proto pramalou cenu. Byla jsem z toho hrozně nesvá. Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se v Anglii naučila, je to, že čím více máte peněz, tím méně na to upozorňujete – stane se z toho podivné tajemství: tajemství, které se snažíte pohřbít pod vrstvy prachu a obnošených šatů. (Dokon­ ce i mému otci, který miluje vše anglické, se tohle zdá divné.) Pan Curtis o tom ale očividně neměl ani poně­ tí. „Za nový byste dostal nejméně padesát quinejí!“ prohlašoval zrovna vítězoslavně. „Podobný mám doma. Ale v tomto stavu, bohužel... snad pouhých pět, šest liber.“

Bertie se zaškaredil na Daisy a Stephen se tvářil pří­ mo zděšeně. Já se cítila podobně.

„I tak je to ale samozřejmě krásný starý dům,“ po­ kračoval pan Curtis, „a s rozkošnou hostitelkou. Lorde Hastingsi, vaše manželka je zkrátka klenot, pro takovou tvář by kdekdo vyslal na moře tisícovku lodí.“ Zuby se mu v záři svící zaleskly, když lady Hastingsové věnoval další ze svých odporných samolibých úšklebků.

„Ach ano,“ řekl strýc Felix, zatímco lord Hastings se celý nesvůj vrtěl na židli a křečovitě svíral příbor, „ten příběh znám. Zvláštní, nevzpomínám si, že by měl prá­ vě šťastný konec.“

Skrz čočku svého monoklu vrhl na pana Curtise le­ dový pohled a pan Curtis na kratičký moment zaváhal. Pak se ale znovu vyprsil, do tváře se mu vrátila samoli­ bost a rozpovídal se nanovo. Všimla jsem si, že si při tom sáhl do saka a vytáhl kulaté kapesní hodinky. Byl to ma­ sivní zlatý předmět, zdobený drobnými lístečky. Pan Curtis, zatímco mluvil, si s nimi nedbale pohrával. Všichni jsme na ně zírali s otevřenými ústy a Stephen si vedle mě cosi zabručel pod fousy. Když jsem na něj po­ hlédla, ve tváři měl stejné znechucení, jaké jsem v duchu pociťovala já sama.

„To je mi nádhera!“ Teta Saskie upírala pohled na hodinky a v očích se jí zalesklo. Vypadalo to, že si snad olízne rty.

„Aha – myslíte tohle?“ zeptal se pan Curtis čtverác­ ky. „To je taková vzpomínka. Velmi rád se obklopuji krásnými věcmi.“

„Zmínil jste se, ano,“ poznamenal strýc Felix tím nejhedvábnějším hlasem.

Ti dva na sebe zírali přes stůl a v místnosti najednou zavládla velmi napjatá atmosféra.

„Můj ty bože!“ zvolala lady Hastingsová. „Co jen to do vás všech vjelo? Měli bychom oslavovat. Pojďme si

připít. Připíjím na tuto společnost! Ať je tento víkend

naprosto perfektní!“

Všichni pozvedli číše (my čtyři jsme dostaly jen Ro­

binsonovu limonádu a musely předstírat, že je to víno),

ale když jsem se rozhlédla, uvědomila jsem si, že se všich­

ni dívají nikoliv na lady Hastingsovou, nýbrž na pana

Curtise. Lord Hastings byl brunátný, strýc Felix zbledl

a chladně na pana Curtise zahlížel skrz svůj monokl,

slečna Alstonová ho pozorovala nepozorovaně, Bertie se

dmul rozhořčením, Stephen byl stále znechuceně bledý

a lady Hastingsová měla pohled zastřený jakousi přesla­

zenou náklonností, na kterou jsem se zkrátka nemohla

dívat. Pouze teta Saskie se dívala jinam: na hodinky pana

Curtise, které si položil vedle talíře. Při pohledu na to

všechno jsem usoudila, že nás žádný perfektní víkend

rozhodně nečeká. Právě naopak – zdálo se, že to bude

dost hrozné. Anebo, četla jsem myšlenky Daisy sedící

po mém boku, možná nadmíru zajímavé.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist