načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Café Museum - Robert Makłowicz

Café Museum

Elektronická kniha: Café Museum
Autor: Robert Makłowicz

- Kniha polského publicisty, kulinárního "teoretika i praktika", cestovatele a spisovatele Roberta Makłowicze Café Museum je osobitě pojatým humorným cestopisem, subjektivně laděným ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 174
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Café Museum
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložil Pavel Weigel
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Dokořán, 2014
ISBN: 978-80-736-3598-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cestopisné reportáže polského spisovatele a publicisty ze zemí bývalé rakousko-uherské monarchie. Kniha polského publicisty, kulinárního "teoretika i praktika", cestovatele a spisovatele Roberta Makłowicze Café Museum je osobitě pojatým cestopisem, subjektivně laděným kulturním, historickým, sociologickým, a především kulinárním průvodcem po té části Evropy, jejímž společným jmenovatelem je někdejší Rakousko-Uhersko. Autor během putování představuje nejrozmanitější tváře tohoto rozlehlého, přece však historicky a zeměpisně vymezeného "prostoru", jehož klenbu tvoří oblouk mezi "c. k. severem" a "c. k. jihem".

Popis nakladatele

Kniha polského publicisty, kulinárního "teoretika i praktika", cestovatele a spisovatele Roberta Makłowicze Café Museum je osobitě pojatým humorným cestopisem, subjektivně laděným kulturním, historickým, sociologickým a především kulinárním průvodcem po té části Evropy, jejímž společným jmenovatelem je někdejší Rakousko-Uhersko. Autor během svého putování představuje nejrozmanitější tváře tohoto rozlehlého, přece však historicky a zeměpisně vymezeného "prostoru", jehož klenbu tvoří oblouk mezi "c. k. severem" a "c. k. jihem".

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Robert Makłowicz - další tituly autora:
Café Museum Café Museum
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

-

Robert

Makłowicz

Café

Museum

Dokořán

Při čtení této knihy mě provázel neustálý pocit hladu; fyzického

hladu plynoucího z popisů úžasných jídel, ale i hladu po

poznání světa, který zde Makłowicz tak plasticky vykresluje.

Při čtení Café Museum jsem toužil okamžitě všechna ta jídla,

popsaná s hlubokou znalostí a láskou, ochutnat a hned potom

vypít všechny nápoje zde vyjmenované, a ještě víc – okamžitě

nasednout do auta a jet na místa, která na stránkách této

rozsahem zbytečně skromné knihy Makłowicz uvádí.

Přitom to není kuchařka ani cestopis, je to kniha o národech,

společnostech a jejich kulturách. Café Museum je samozřejmě

kniha o chuti a žízni, ale především je výpravou do tajemné

krajiny střední Evropy, která je složitější a neobvyklejší než

všechny kdy vymyšlené země. A odtud pocházíme my,

Středoevropané. Ve skutečnosti totiž neexistují opravdoví Poláci,

opravdoví Slováci a Maďaři, tím spíš opravdoví Rakušané –

existují jen opravdoví Středoevropané. Takoví jako Robert

Makłowicz.

Krzysztof Varga

Požitkář Makłowicz popisuje cestu kolem světa svých snů.

Café Museum je román o touze – o touze nesplněné, protože

prahne po světě, který se nevrátí, a současně po světě

bezprostředně nepoznatelném, po kraji cizích vzpomínek,

tedy kraji mytickém. Při zdolávání nesčetných hraničních

přechodů nás Makłowicz horlivě přesvědčuje, že cestuje pořád

po téže c. k. Evropě. Hledá onu bájnou jednotu a současně se

raduje ze všech projevů kulturních odlišností v každém

mnohonárodnostním společenství. A na konci své pouti,

po navázání mnoha nových přátelství, po ochutnání

nejlahodnějších jídel a nápojů, nalezne svůj nový, opravdový,

ráj na zemi – Dalmácii.

Piotr Bikont

ROBERT MAKŁOWICZ (* 1963) je polský publicista, gurmán a spisovatel. Vystudoval práva a historii na Jagellonské univerzitě v Krakově, ale brzy se prosadil jako publicista Gazety Wyborczé (1993–2004), spolupracoval s týdeníky Wprost (2002–2005) a Newsweek Polska (2005–2009). Od srpna 1998 vede populární televizní pořad Podróże kulinarne Roberta Makłowicza (Kulinární cesty Roberta Makłowicze), v němž představuje regionální kuchyni jednotlivých světových oblastí. Napsal přes tucet knih, mj. CK kuchnia (C. k. kuchyně, 2001), Zjeść Kraków. Przewodnik subiektywny (Sníst Krakov. Subjektivní průvodce, 2001, společně se Stanisławem Mancewiczem), s Piotrem Bikontem Dialogi języka z podniebieniem (Dialogy jazyka s chuťovými pohárky, 2003), Stół z niepowyłamywanymi nogami (Strč prst skrz krk, 2007) a Fuzja smaków. Podróże kulinarne Roberta Makłowicza (Fúze chutí. Kulinární cesty Roberta Makłowicze, 2007). Za knihu Café Museum získal v roce 2010 literární cenu Srebrny Kałamarz im. Hermenegildy Kociubińskiej.

FOTO: AGNIESZKA MAKŁOWICZ

Kniha polského publicisty, kulinárního

„teoretika i praktika“, cestovatele

a spisovatele Roberta Makłowicze Café

Museum je osobitě pojatým humorným

cestopisem, subjektivně laděným

kulturním, historickým, a především

kulinárním průvodcem po té části Evropy,

jejímž společným jmenovatelem je

někdejší Rakousko-Uhersko. Autor nám

během svého putování představí

nejrozmanitější tváře tohoto rozlehlého,

přece však historicky a zeměpisně

vymezeného prostoru, jehož klenbu tvoří

oblouk mezi „c. k. severem“ a „c. k. jihem“.

Zúčastníme se maďarské zabíjačky,

navštívíme vídeňské kavárny,

ochutnáme i dalmatskou kuchyni.

A to vše se zasvěceným komentářem

Středoevropana.

Robert Makłowicz /

Café Museum


3

Robert Makłowicz

Café Museum

Nakladatelství Dokořán


Robert Makłowicz

Café Museum

Copyright © by Robert Makłowicz 2010. All rights reserved.

Published by arrangement with Wydawnictwo Czarne, Poland.

Translation © Pavel Weigel, 2014

Photography © Andreas Praefcke, 2008; Agnieszka Makłowicz, 2013;

Miloš Jirsa, 2014

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Z polského originálu Café Museum přeložil Pavel Weigel.

Odpovědná redaktorka Klára Soukupová.

Fotografie (pdf) Miloš Jirsa.

Obálka (s použitím fotografie Andrease Praefckea), grafická úprava a

sazba Miloš Jirsa.

Konverze do elektronické verze Tomáš Zeman.

Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9,

Praha 5 150 00, www.dokoran.cz, dokoran@dokoran.cz.

(pdf – 682. publikace, 140. elektronická;

epub – 683. publikace, 141. elektronická;

mobi – 684. publikace, 142. elektronická)

ISBN: 978-80-7363-632-6 (pdf)

ISBN: 978-80-7363-633-3 (epub)

ISBN: 978-80-7363-634-0 (mobi)

Kniha byla vydána za finanční podpory Instytutu Książki –

Book Institute – the © POLAND Translation Program.

Kniha byla vydána za finanční podpory Polského institutu v Praze.


17 5

Obsah

* * * 7

„Kusmanek, hurrah!“ 17

Pražská šunka 39

Sedm lahví slivovice 63

Urziceni 83

Ruszkik haza! 95

Mangalica 111

Viribus unitis 123

Král ostrova 139

Prameny citátů 174


5

Žádná z lidských ctností na tomto světě není trvalá kromě jediné:

kromě pravé zbožnosti. Víra nás nemůže zklamat, protože nám

na tomto světě neslibuje nic. Opravdově věřící člověk nás nezklame,

protože nehledá na světě žádné výhody. Uplatněno na životy národů

to znamená: Tyto národy marně hledají takzvané národní ctnosti,

které jsou ještě pochybnější než ctnosti individuální. Proto nenávidím

národy a národnostní státy. Moje stará vlast, monarchie, byla velkým

domem s mnoha dveřmi a s mnoha místnostmi pro mnoho druhů lidí.

Tento dům byl rozdělen, rozpolcen, zničen. Nemám tam už

co pohledávat. Jsem uvyklý žít v domě, nikoli v kabinách.

Hrabě Franz Xaver Morstin,

hrdina novely Císařova bysta Josepha Rotha


6


7

* * *

Náměstí v Pápě bylo už od úsvitu zaplněno zvuky nejrůznější

lidské činnosti. Vstal jsem z lůžka svižně jako čínský gymnasta

a ihned jsem v touze po oslnivě bílém maďarském slunci ote

vřel okna vedoucí na Hlavní náměstí. Hodnou chvíli jsem stál

v jeho paprscích a slunce mě s jitřní jemností hladilo po tvá

řích tak něžně, jako kdybych byl červeným paprikovým luskem

z oblas ti Kalocsa či ze Segedínu, žlutým melounkem či velkým

červeným melounem od Csongrádu, hladilo mě, jako kdybych

byl od nepaměti součástí této země, jako kdybych sám přijel

na malém koni v 9. století od Uralu k Dunaji, abych získal

vlast, jako kdybych denně žehlil kalhoty parádní uniformy

admirála Horthyho de Nagybánya, spolu se svatým Štěpánem

šlohl korunu určenou Boleslavu Chrabrému, nebo jen choval

ve Velké dunajské kotlině místní prasata plemene mangalica.

Ale možná slunce jen chtělo, abych bezmezně důvěřoval jeho

teplu a světlu a abych se zbavil případných pochyb. Přimhou

řenýma očima jsem chvíli pohlížel na okázalé barokní stavby,

za které město vděčí rodu Esterházyů, avšak vůně čerstvé kávy,

kterou jsem ucítil, mi velela, abych se co nejrychleji vydal do jí

delny hotelu Arany Griff, jehož hostem jsem se včera stal.


8

Cítil jsem se lehce a čile, přestože jsem si předešlého dne v příšerném žáru prohlížel město, koupal se v termálních lázních a k pozdní večeři si dal sedmihradskou skopovou polévku s čerstvým estragonem a kysanou smetanou, perkelt ze selete s houskovými knedlíky a višňový štrúdl, k čemuž jsem hojně popíjel bílé víno ze Somló, přírodní kadarku ze Szekszárdu a předtím i potom hruškovici.

Měl jsem tedy dobrou náladu, přestože na snídaňovém stolku vedle patřičných atributů – rohlíků, uheráku, vařené šunky a meruňkového džemu – nestydatě ležel a žlutě svítil potravinářský vřed – margarín. Ze zvyku, i když toho rána bez zlosti, která je při pohledu na margarín normální, jsem maďarsky požádal o máslo, načež mi číšník přinesl džbánek mléka. Pochopil jsem, že zamýšlenou prosbou o máslo (vaj) jsem žádal o mléko (tej), slovo „tej“ jsem totiž použil také, požádal jsem tedy ještě jednou o máslo (vaj) a tentokrát požadoval vaj (máslo), a ne tej (mléko). Číšník se na mě podíval jako na idiota a přinesl margarín. S naprostým klidem jsem tedy snědl rohlíky nenamazané a za hodinu jsem už vjížděl do půvabného města Győr, položeného nad třemi řekami.

Bez námitek jsem vyšel do třetího patra, přestože chůze po schodech je jedna z nejpitomějších činností, které jsou lidem vnucovány. Kancelář byla nevelká, útulná a příjemně klimatizovaná, notářka milá a mladá. Navíc se jmenovala Czeresznyáková, což není pro návštěvníka z Polska nevýznamné, protože navzdory úsilí B. Wildsteina

*

každý z nás ví, že Tomek

* Bronisław Wildstein (* 1952) je polský publicista, spisovatel, politický filozof, autor televizních publicistických pořadů. V letech 2006–2007 působil jako ředitel polské televize.


9

Czereśniak

*

byl fajn a z řádné rodiny. Po slavnostním přečtení

dokumentů jsme je podepsali, a tím byly posvěceny z moci úřední. Tak jsem se začátkem srpna roku 2006 stal majitelem necelého hektaru půdy a ruin vesnických budov v nevelké maďarské vesničce na severní straně Balatonu, v osadě, která leží v místech, kde se stýká Bakoňský les s vulkanickým dnem prehistorického Panonského moře, na pomezí dvou vinařských oblastí: Badacsony a Balaton-felvidék. Ihned jsem se tam rozjel. Slunce stálo v zenitu a cvrčci třeli nožkami tak silně, jako by vyzývali na souboj cikády z Dalmácie. Míjel jsem zelené, vinnou révou porostlé kužele sopek, mnohem starších než lidstvo samo, na jejich úbočích pole slunečnic klanějících se slunci a kolem těch zlatých a zelených ostrovů také mírně zvlněné prázdné prostory porostlé zežloutlou, skoro bílou trávou. Jejich zvláštní jednobarevnost nijak nerušily ze země místy vyčnívající zuby zvětralých béžových skal ani stáda maďarských buvolů ideální šedé barvy, kvůli níž jsou szürke marha nazývaní šedý dobytek. Občas se tráva prudce zakývala, ale teprve na druhý pohled jsi v ní postřehl stádo ovcí, s dovedností chameleona splývající s barvou okolí. Ovčáci nosili jen vyšisované oblečení a zaháněli berany rachotícími motokoly starými jako sopky, pomáhali jim v tom ovčáčtí psi s vybledlou srstí.

Strčil jsem do zrezivělé venkovské branky a stanul na svém. Když jsem pohlédl před sebe, viděl jsem kužel posvátné hory vinařů Szent György-hegy uzavírající obzor. Po levé ruce, rov

* Tomasz „Tomek“ Czereśniak je fiktivní postava z polského televizního seriálu Čtyři z tanku a pes (1966–70) natočeného podle stejnojmenného románu Janusze Przymanowského.


10

něž v dohledu, jsem měl čedič Badacsony. Můj Bože! Napadlo

mě snad někdy, že na tomto, právě na tomto místě si budu

připomínat slova velkého Bély Hamvase? Připravil jsem se

pečlivě. Otevřel jsem Filosofii vína na patřičné, předem vybrané

straně a začal beze spěchu číst:

„Nakonec zůstává ještě BADACSONYSKÉ a SZENT

GYÖRGYHEGYSKÉ. Obě dvě jsou mužská vína, a to v každé

odrůdě. Uvnitř lze najít každý odstín mužské bytosti, od se

beobdivujícího Narcise po asketu, od královské vznešenosti

po bohéms tví. To je velká věc. Neboť každý kopec je ucelený

kosmos. Urodí se tu každá odrůda, počínaje rýnským a vlaš

ským ryzlinkem až po aszú. Pověstné odrůdy jsou szürkebarát

a kéknyelű. Jestliže jednou budu na universitě působit na ka

tedře vinařství, budu půl roku přednášet o rozdílech existu

jících mezi BADACSONYSKÝM a SZENTGYÖRGYHEGY

SKÝM. Jsou školním příkladem toho, jak a v čem se dvě vína

mohou vzájemně podobat a v čem lišit. BADACSONYSKÉ

je jako světově proslulý umělec, SZENTGYÖRGYHEGYSKÉ

zase jako umělec, který se během svého života ledva pohnul

ze svého pokoje, a přece vytvořil větší dílo než ten, koho osla

vovali. Obě vína jsou velká, ale velikost jednoho bych nazval

olympskou, velikost druhého čínskou, řekněme velikostí taa.

Je zvláštní, jak si mezi oběma nedokážu vybrat. Už už jsem se

rozhodl pro SZENTGYÖRGYHEGYSKÉ, jenže jakmile jsem

vypil sklenku badacsonyského ryzlinku, okamžitě jsem stál

na jeho straně; potom jsem přísahal na BADACSONYSKÉ,

ale jen do té doby, než jsem se dostal k SZENTGYÖRGYHE

GYSKÉMU. Konečně, co mi může zabránit v tom, abych byl

zároveň Řek i Číňan?“


11

Ve skutečnosti můžu být Polák, Maďar, Chorvat, haličský Žid, sedmihradský Sas nebo Šváb, můžu být Čech i Rusín, Bojko, Hucul, dokonce i Lemek, přestože nesnáším vodku s éterem – můžu být několika z nich současně, ale nikdy jen jedním. Nosím totiž v genech mnohonárodnostní dědictví dřívějšího Polska a habsburské monarchie. Moje babička z otcovy strany se jmenovala Samelová a byla Maďarka. Její dcera, rozená Weidingerová, polsky už uměla, i když lépe a mnohem raději mluvila maďarsky. Prababička z matčiny strany se jmenovala Markiewiczová a byla to polská Arménka a babička, rozená Paraniuková, byla řeckokatolická Rusínka. Viděl jsem ji jen jednou, přestože zemřela až koncem sedmdesátých let 20. století. Oddělila nás od sebe pomyslná hranice, kterou kdysi vyznačil na mapě britský aristokrat Curzon

*

a v opravdovou hradbu pak proměnil Stalin za sou

hlasu Churchilla i Roosevelta. Prarodiče žili ve Stanisławowě a do války se jim vedlo dobře, protože dědeček Izydor měl mlýn a dům na Belwederské ulici a babička Helena, dcera zámožných ukrajinských sedláků, přinesla do manželství půdu v Tyśmienici ve Východních Karpatech, v Huculsku. Dědeček byl římský katolík arménského vyznání a podepisoval se „Mokłowitz“, podle ducha ukrajinské transkripce. Jako „Mokłowitz“ se podepisoval rovněž jeho bratr Włodzimierz, který před válkou utekl do Belgie – byl totiž zapleten do odboje ukrajinských nacionalistů proti polskému státu. Do konce života měl nad stolem v bruselském bytě znak Ukraji

* George Nathaniel Curzon z Kedlestonu (1858–1925) byl britský státník, markýz, indický místokrál a generální guvernér Indie.


12

ny, takzvaný tryzub, a portrét Piłsudského, toho pána z Litvy, který mluvil o Polsku jako o preclíku prázdném uprostřed a cenném na okrajích a který toužil vytvořit polsko-litevsko-ukrajinsko-běloruskou konfederaci, a když národní demokraté dohadovali s bolševiky rižský mír a zabírali to, co se dalo popolštit, přijel do tábora Petljurových

*

legionářů a před

nastoupenými vojáky pronesl památnou větu: „Pánové, velice se vám všem omlouvám.“

V Belgii narozený Włodzimierzův syn Jean Mokłowicz mluví perfektně polsky. Ukrajinsky nerozumí ani slovo.

Walerian, bratr Izydora a Włodzimierza (bylo jich devět dětí), se podepisoval „Makłowicz“. V této podobě je jeho jméno na katyňském seznamu: „6159. Ppor. Makłowicz Walerian, s. Mikołaja, nar. 1908, † Charkov“.

Další bratr Jarosław se také podepisoval „Makłowicz“. Zemřel v březnu 1945, když v uniformě 1. armády Polského vojska útočil na pevnost Kolberg. Jejich sestra Franciszka, kterou jsem znal, protože se ještě před válkou přestěhovala ze Lvova do Krakova, byla za svobodna Makłowiczová.

Jsem tedy Řek i Číňan zároveň, vadí to snad někomu? Přestože je mou mateřštinou polština, rád slýchám kolem sebe i jiné řeči. Mám radost, když v jednom městě narazím na chrámy různých náboženství, a ještě víc mě těší, když jsou všechny otevřeny. Překračování hranic bylo od dětství mou oblíbenou zábavou a pomyšlení na jejich existenci jedním z nejčastějších důvodů zaklení. Jakmile jsem mohl samo

* Symon Petljura (1879–1926) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského boje za nezávislost a krátce i prezident Ukrajiny.


13

statně rozhodovat o místě svého pobytu a osud zajistil, že se

hranice směly překračovat, často jsem podnikal výpravy bez

konkrétního cíle, jen abych uslyšel jiný jazyk, pojedl jiný druh

polévky, okusil jiný alkohol, zahlédl jinou krajinu. Abych

spatřil vlastní odraz v jiném zrcadle. Je to nutné, protože

zrcadla dovedou lhát, a když se tedy celý život prohlížíš jen

v jednom, nemusíš se dozvědět, jak doopravdy vypadáš.

* * *

Velký červený sluneční kruh nevyhnutelně směřoval na stra

nu, kde bych měl už zítra být, ke Slovinsku. Zatím jsem jen

opustil vesnici, abych usedl v nedalekém městečku Tapol

ca k t alíři kakashere pörkölt – přímo bravurně dušených ko

houtích varlat v takzvané krátké omáčce – a zřetelně jsem

v ús tech rozeznával, že podle starobylého zvyku se cibule

z Makó nesmažila na slunečnicovém oleji, ale na sádle z pra

sat mangalica a v něm rozpuštěné mleté paprice. Tak je to

nejlepší, i když údajně ne moc zdravé. Nehlučně jsem tedy

pomlaskával a v duchu srkal, protože jsem byl s maďarským

jídlem velice spokojen, ale současně jsem se těšil na to, co

přijde zítra ve Slovinsku. Se zápalem jsem tedy konzumoval

kakashere, ale hlavou mi už bloudila ajdova a pehtranova potica,

pršut z Is trie, idrijski žlikrofi, a dok once ajdova kaša s houbami.

Nedokážu se totiž příliš dlouho živit tím, co vynalezl jeden

národ. Budu tedy dál bydlet v Krakově a současně myslet

na to, že k mému sídlu v Maďarsku je to pouhých pět set ki

lometrů, budu bydlet v Maďarsku a myslet na to, že do Vídně

to mám sto osmdesát kilometrů, do Lublaně tři sta kilome


14

trů, do Záhřebu dvě stě a do Terstu čtyři sta. Bude pro mě

zatím ještě jednodušší jet kupředu, abych se jako kulečníková

koule neustále kutálel po žlutočerném suknu stolu nazýva

ném střední Evropa. Hodně takových cest – občas s trasami

zmatenými jako šťouch nováčka a občas přesnými jako zásah

mistra – jsem už absolvoval. O některých vám budu vyprávět.

Vadí to snad někomu?




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist