načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bylo nás pět - Zdeněk K. Slabý; Karel Poláček

-15%
sleva

Kniha: Bylo nás pět
Autor: ;

Nestárnoucí příběh Péti Bajzy a jeho klukovské party v obnoveném vydání s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Půvabná vyprávění o dobrodružstvích pěti nezbedných chlapců z malého ...
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Rok vydání: 2016-08-31
Počet stran: 304
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 303 stran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání v této podobě
Spolupracovali: ilustrovala Helena Zmatlíková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000044095
EAN: 9788000044095
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nestárnoucí příběh Péti Bajzy a jeho klukovské party v obnoveném vydání s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Půvabná vyprávění o dobrodružstvích pěti nezbedných chlapců z malého českého městečka, psaná formou dětského deníku kupeckého synka Petra Bajzy. Klukovskýma očima viděný rok na maloměstě připomíná všechny sezónní dospělé i dětské zábavy, životní styl i hierarchii obyvatel malého města za první republiky. Kouzelná knížka, napsaná v době okupace, byla zároveň i autorovým posledním dílem a našla velkou odezvu mezi čtenáři všech kategorií.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zdeněk K. Slabý; Karel Poláček - další tituly autora:
Svět jiné hudby 2 Svět jiné hudby 2
Slabý, Zdeněk K.
Cena: 829 Kč
Strašidelné pohádky Strašidelné pohádky
Slabý, Zdeněk K.; Ivanov, Eugene
Cena: 221 Kč
S kocourem Vavřincem od jara do zimy S kocourem Vavřincem od jara do zimy
Lhotová, Dagmar; Slabý, Zdeněk K.; Faltová, Věra
Cena: 257 Kč
Potkávání setkávání -- Listování v osudech Potkávání setkávání
Slabý, Zdeněk K.
Cena: 281 Kč
Svět jiné hudby II Svět jiné hudby II
Slabý, Zdeněk K.; Slabý, Petr
Cena: 619 Kč
Setkávání potkávání -- Listování v osudech II Setkávání potkávání
Slabý, Zdeněk K.
Cena: 386 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
Do školy
chodím
každý den . . .
Do  školy chodím každý den kolem jednopatrového
domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval. A pod tím
jest tiskacím písmem napsáno Povoznictví a obchod uhlím.
Ten nápis je modře a  červeně vymalovaný a  po  obou stra -
nách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí. Ale ještě více
se mně líbí koňská hlava, co je přidělaná mezi dvěma okny
v prvním patře. Když jsem byl malý, tak se mně ta hlava nic,
ale docela nic nelíbila, jelikož jsem se jí bál. Ona má porád
otevřenou hubu a  cení zuby. Ušklíbá se tak, jako by na  mě
něco věděla, počkej, ty kluku nezdárná, já to na tebe řeknu.
Chodil jsem na ni žalovat, že se v jednom kuse na mne šklebí
a já jí přece nic nedělám. To ona porád začíná, ať si to nechá!
Maminka mne musila chlácholit a pravila, že ta hlava mně nic
nemůže udělat, jelikož je dřevěná.
Ten nápis je modře a červeně vymalovaný...





karel poláček bylo nás pět
10 11
Ale to mně mohla říkat porád a já jsem jí nechtěl věřit,
jelikož jsem byl děsně hloupý. A když jsem šel kolem Bejvalů,
tak jsem velice rychle utíkal. Já jsem si myslil, že koňská hlava
povídá na mne šeptem všelijaké klepy. Někdy jsem
poslouchal, jak šeptá: Pročs nejedl dneska polévku, takovou dobrou
polévku? Já vím, žes trápil zrzavého kocoura Honzu, jelikož jsi
mu přidělal na tlapky ořechové skořápky a on chodil
po baráku a  hlučně klapal a  byl z  toho velice mrzutý, jak k  tomu
přijde? Nevíš, že cítí bolest jako ty, nedělej mu trampoty. A kdo
vydloubal služce Kristýně rozinky z vánočky, hé!
Já jsem pravil, to není prauda a  nech si to a  žalobníci
přijdou do pekla a čerti budou do nich šťouchat vidlemi, aby
nežalovali. Ale ona se porád šklebí a porád něco šeptá tichým
hlasem, však já popadnu klican a bácnu ji, aby se nešklebila.
Nýčko však už jsem velký, pročež jsem chytrý a vím, že
koňská hlava se mně neposmívá, ona to dělá jen tak a já jsem
se s ní skamarádil. Když jdu do školy, tak jí pravím: Nazdar!
a ona taky praví: Nazdar! Na jaře se mne ptá, budou-li dneska
kuličky nebo se bude hrát tyčkrle. Nebo se snad bude
na hřišti prohánět meruna, a tudíž mne napomíná, abych
nezapomněl mičudu napumpovat. Já na to pravím: Děkan,
nezapomenu! V létě by chtěla vědět, co bude s koupáním. Jestli se
jde dneska ke  Kalhotám nebo ke  Klobouku. Na  podzim by
chtěla jít s námi pouštět draka nebo dělat ohníčky a v zimě
dělat sněhuláka nebo sáňkovat nebo na kluziště. Já vidím, že
by s námi chtěla chodit, ale který hoch by chtěl chodit
s dřevěnou koňskou hlavou, ať si zůstane, kde je.
A školu máme pěknou novou a my máme taktéž pana
učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle a o přestávce jí housku
a  čte si v  knížce, a  když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu
je to fuk. O přestávce býváme na dvoře a někteří žáci děsně
řvou a já taktéž. Na tom dvoře nás jednou vyfotografoval pan
Potůček, co se dobře učí a dávají pozor, ti seděli v první řadě,
pan učitel seděl uprostřed a přespolní zajíci stáli a koukali se.
Já mám tu podobenku zarámovanou a  visí nad pohovkou,
co si na ni nesmí nikdo sednout, jenom teta Anděla, co po ní
budeme dědit a ona to ví, pročež má na nás děsného vzteka.
Pročež se posadí a kouká se velice přísně. Vedle mě sedí Éda
Kemlink, co s  ním chodím, nalevo pak Páta Karel, co s  ním
vůbec nechci chodit, on je žalobníček, žaluje, žaluje, nic si
nevyžaluje. A nikomu nic nedá, protože je lakomec, ale sám
loudit umí. Ale přijď si!
Když naše maminka ten obrázek uviděla, tak se smála,
že mám na hlavě šešulku jako papoušek, a říkala, že jednou
budu mít pěknou památku. Tatínek bručel, že se za hlouposti
vyhazují peníze a  že to nebude trpět. Jeden, povídal, neví,
kam dřív, a vy se tu necháte vypodobnit. Učitelé, povídal, si
myslí, že jsem milionář, jim je hej, mají své jisté, ale mně lidi





karel poláček bylo nás pět
12 13
neplatí. „Tak už nebruč,“ pravila maminka, „bručáku. A nekaz
dítěti radost.“ „Uvidím, jak se mně odslouží,“ pravil tatínek
a šel si lehnout. On vždycky po obědě spí a to si přikryje
obličej Národní politikou, aby naň nešly mouchy.
Pan učitel mne chválí, že se chovám mravně a že mám
dobrou hlavu, pročež mu nosím sešity domů. Písmo mám
nejlepší z  celé třídy, vnější úprava písemných prací velmi
úhledná. Píšu krásněji než Kolorenč František, co je první
ve třídě, ale často schází, má škrofle a taky měl přiušnice. Já
si přinesl ze školy vši, měl jsem jich plnou hlavu. Nikdo neměl
tolik vší, ani Zilvar, co ostává v chudobinci. Maminka pravila,
že si musí zoufat, a česala mě. Naši říkají, že půjdu na studie,
abych byl pánem a nemusil pakovat bedny jako tatínek. Náš
Ladislav, ten nejstarší, taky měl jít na  studie, ale nešlo mu
měřictví a kouřil retka. Tak mu vzali študenta do domu, aby
s  ním opakoval, ale Láďa stejně nic neuměl, kradl v  krámě
bonbony a rozdával je ďoučatům, aby s ním chodily. Tak ho
vyzdvihli ze studií a  dali ho na  kupectví do  Mostu, aby se
naučil německy. Zpočátku se mu to nelíbilo a  psal, aby ho
zase vzali domů, že už bude dělat dobrotu, a aby mu poslali
učebnice, že se bude soukromě připravovat do  vyšší třídy.
Tatínek mu odpověděl, milý Ladislave, to by tak hrálo, měl
jsem s tebou uznání dost, na mně peří neroste, teď je
s učením utrum, a  uslyším-li na  tebe stížnost, vezmu hůl, až se
vyučíš, dá-li Pánbůh, převezmeš po  mně kvelb. Já jsem to
psaní nesl na poštu, úředníci tam razítkovali, až to bouchalo,
to se mně líbilo. Tak se náš Láďa spokojil, poslal domů prádlo,
k  němuž bylo přiloženo psaní, že se mu kondice zamlouvá,
taktéž pan šéf je s ním spokojen, moji drazí, pošlete mně pří -
ležitostně něco na přilepšenou, všechny vás vroucně líbám,
taky Mančinku, zda táž už umí chodit? Já jsem to psaní
předčítal našemu kocourovi, co tomu říkáš, Honzo? Zda se ti taktéž
zamlouvá kondice? Avšak kocour nic neřekl, jenom se šklebil,
lízal si břicho a pak vyskočil oknem, aby se vydal na toulky.
Naši si myslí, že až budu velký, že budu sedět na 
kanceláři v  teple, lidi budou přede mnou smekat, ale já budu
olizovat kolky. A budu si posílat pro párek. To se mi nechce
líbit. Nejraději bych sloužil u Bejvalů za pacholka, neboť bych
nosil koženou zástěru a v uchu bych měl mosaznou naušnici
proti uhradnutí jako Jakub, Bejvalův čeledín. Tak bych kráčel
podle vozu hezky zvolna a zeširoka, mával bych bičem a pro
sebe si hvízdal. Několikrát jsem zkoušel chodit jako pacholek
Jakub a teď už to umím. Taky pískat jsem se naučil, koně to
mají rádi, ale musí v  tom být smutná nota. Oni pak otáčejí
po  kočím hlavu a  dívají se naň svýma krásnýma, tmavýma
očima. Někdy si Jakub zastrčí násadku do  holínky a  staví
se u  Friedmannů na  kořauku. Nejdříve se podívá sklenkou
proti světlu, pak rychle překotí do sebe kořauku, zavrtí hlavou





bylo nás pět
14 15
a udělá brr! Tuhle se maminka divila, jak mi nalila kávu, tak
jsem se na hrnek podíval proti světlu, pak jsem se napil,
udělal jsem brr! a jako bych si utřel vousy. Maminka se ptala: „Co
to děláš za uličnictví, uličníku jeden uličnická, chceš, abych
na tebe vzala kverlačku?“ „Nechci,“ odvětil jsem.
Jakub je nemluva, s lidmi moc řečí nenadělá, jeho řeč je
hm, jó, tak, nó, inu a podobně. Zato však rozumí koňské řeči
a koně si před ním musejí dávat pozor, aby se neprozradili.
Pozoroval jsem, že když stojí před krámem pana Friedmanna,
tak si šeptají, a já vím co. Že Jakub se oddává alkoholu, což
škodí zdraví a  vede ke  skotáctví. Já bych také rád rozuměl
koňské řeči a  žádal jsem Jakuba, aby mne tomu naučil, že
mu za to dám svou sbírku nerostů. Jakub se smál
a odpověděl: „Inu!“ Tak jsem mu řekl: „Nechte si to, když jste takový,
a já umím koňskou řeč sám od sebe, abyste věděl. Právě před
chvilkou jsem slyšel, jak Lyska řekla Grošovatému: „Máme
pána ochlastu.“ Jakub se ještě více smál a řekl: „Toť!“
Můj
nejmilejší
přítel . . .
Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, protože
jsme s Tondou jedna ruka. Taktéž si půjčujeme knížky. On má
plničký kufr indiánek, jako jest: Morová rána v  Praze, Vpád
Pasovských a  Bílá paní Rožmberská. Na  jedné jest obrázek
s nápisem „Dvacaterák se obořil na knížete“. Veliký jelen se
jižjiž chystá parohy probodnout knížete pána, vtom však jeho
věrný myslivec vystřelil smrtící ránu, čímž si zavázal knížete





karel poláček bylo nás pět
16 17
k vděčnosti. Taky má Tonda sharkovky a kliftónek habaděj.
Všecko má, protože pan Bejval říká, že si potrpí na vzdělání
a nelituje groše.
Tonda má převzíti povoznictví po svém otci a slíbil mně,
že by pak si mne vzal za pacholka. To by bylo pěkné. Jenomže
sám Tonda nechce zůstat doma, ale míní se odebrat do světa,
protože je vynálezcem. On vynalezl takové palčivé sklíčko.
Když svítí slunce, tak říká: „Dej sem ruku, já ti něco ukážu, ale
nesmíš se dívat, protože bys mně vynález prozradil.“ Tak
podržíš ruku, chvilku nic, ale za chvilku zařveš bolestí a na ruce
máš červený flíček. Tonda říká, že až bude velký, že za  ten
vynález dostane houf peněz a koupí si motorku.
Jeho otec, pan Martin Bejval, je ze všech nejsilnější.
Každému se postaví bez bázně, každého přepere. On mně připadá
jako Lamželezo, Drtimosaz a Zkopcenakopec, jak jsem to četl
v jedné knížce, co nám půjčuje pan učitel ze školní žákovské
knihovny a musí se v pořádku odvést, jinak rodiče neb jejich
zástupci to musejí zaplatit. Jednou se pan Bejval z  legrace
pustil do  křížku s  panem Plachetkou, sládkem, co má taky
strašnou sílu, on byl ve válce a všechny nepřátele přemohl.
Oni tedy zápasili, byli červení, zhluboka dýchali a  pan
Bejval praštil panem Plachetkou o zem, jen to žuchlo, on zná ty
správné hmaty. Všichni se smáli, pan Plachetka řekl: „Fuj, ty
kujóne!“ a musil dát na pivo. V Sokole zdvihne pan Plachetka
stokilovou činku tahem, nikdo to po něm nedokáže. Pročež
chci také býti závozníkem, abysem měl sílu. Všichni úhlavní
nepřátelé budou přede mnou prchati, zachraň se, kdo můžeš.
Nikoho se neleknu, třeba by byl po zuby ozbrojen jako lou -
pežník Horia, co chodil s Gloskou.
Pročež jsem rád, že jsem hoch, jenom mužský dovede
všechny nepřátele pokořit, aby prosili o milost, že už to
víckrát nebudou dělat. Holky se sice taky perou, ale nemá to
žádnou cenu, jenom se chechtají nebo brečí. Neumějí si hrát,
mají samé takové pitomé hry a  chtějí se vdávat. Ale žádný
mužský si je nevezme, protože není s  nimi žádná legrace.
Když si hrají na svatbu, tak ženicha dělá zase jenom děvče,
přičemž se divně kroutí a  špulí ústa, aby bylo vidět, že je
ženich.
Musíte vědět, že jsem byl ve  velkém nebezpečí, že
zůstanu holkou, neboť každý kluk, když se narodí, je nejdříve
ďouče a  pak teprve hoch. Nosil jsem až do  svého čtvrtého
roku holčenčí sukýnky, protože naši říkali, že se musejí
dotrhat. Byla to pro mne velká hanba, hoši se mnou nechtěli nic
mít a můj bratr Ladislav, co je nyní kupeckým mládencem, se
proto za  mne styděl. Pamatuji se, jak jednou kolem našeho
domu šli nějací páni a já jsem stál na prahu a cucal jsem
certličku. Vedle mě stál Ladislav a  taky cucal certličku. A  jeden
z těch pánů ukázal na mne a povídal: „To je hezká holčička.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist